Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.24 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 0 3892 345042 344993 2026-10-19T12:28:02Z JAn Dudík 532 /* a) Mladost, krása láska */ duplicita 345042 wikitext text/x-wiki {{Digitalizace|ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf}} {{Textinfo | TITULEK = Prostonárodní české písně a říkadla | AUTOR = zapsal [[Autor:Karel Jaromír Erben|Karel Jaromír Erben]] | POPISEK = sbírka | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = {{Citace monografie | příjmení = Erben | jméno = Karel Jaromír | odkaz na autora = Autor:Karel Jaromír Erben | titul = Prostonárodní české písně a říkadla | místo = Praha | vydavatel = Jaroslav Pospíšil | rok = 1864 }} | IMAGE = ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf | SOUVISEJÍCÍ = {{Citace monografie | příjmení = Erben | jméno = Karel Jaromír | odkaz na autora = Autor:Karel Jaromír Erben | titul = Nápěvy prostonárodních písní českých | místo = Praha | rok = 1862 }} | INDEX = ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf }} <pages index="ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf" include="1-2" /> == Obsah sbírky == {{Rozšířit}} (čísla nápěvů jsou uvedena v závorce) * [[/Předmluva/]] === Věk dětský === {{Sloupce|šířka = 200px| * [[/Modlitba/]] * [[/Večerní modlitba dětská/]] * [[/Kolíbavky/]] * [[/Dítě buditi/]] Hry s malým dítětem * [[/Myška/]] * [[/Kostelíček/]] * [[/Chléb váleti/]] * [[/Třepati ručkama/]] * [[/Vařiti kašičku/]] * [[/Myška a pět prstů/]] * [[/Co jsou prsty?/]] * [[/Co dělají prsty?/]] * [[/Chlácholiti dítě/]] * [[/Houpati dítě/]] * [[/Kovaříček/]] * [[/Jak se jezdí?/]] * [[/Jablíčka/]] Rozličná dětská říkadla * [[/Kolovrátek/]] * [[/Bubák/]] * [[/Rohatej/]] * [[/Žebráček/]] * [[/První zoubky/]] * [[/Abeceda/]] * [[/Malému žáčkovi/]] * [[/Dětské písmo/]] * [[/Škádlivé odpovědi/]] * [[/Při škytání/]] * [[/Když někdo sen vypravuje/]] * [[/Cvičení výřečnosti/]] Dětské posměšky * [[/Tomu, kdo říká „prej“/]] * [[/Kdo nesprávně vyřizuje/]] * [[/Tomu, kdo se diví/]] * [[/Dědkovi a bábě/]] * [[/Na jmena/]] * [[/Kdo německy se modlí/]] * [[/Němcovi/]] * [[/Francouzovi/]] * [[/Italiánovi/]] * [[/Špatným pradlenám/]] * [[/Špatným přadlenám/]] * [[/Špatné švadleně/]] * [[/Pražským lampářům:/]] * [[/Před časy říkávali v Praze študentům:/]] * [[/Strojné dívce/]] * [[/Přihluchlým/]] * [[/Jak umívaly za starodávna městské panny německy:/]] Dětské vypravování * [[/Podivný kostel/]] * [[/Povídání pohádky/]] * [[/Konečná smrt/]] * [[/Devatero vran/]] * [[/Řípka/]] * [[/O kohoutkovi a o slepičce/]] * Dětské hádanky: ** [[/Dětské hádanky - podobenství|a) podobenství]] ** [[/Dětské hádanky - žert a dvojsmysly|b) žert a dvojsmysl]] ** [[/Dětské hádanky - z počtářství|c) z počtářství]] * Zvířecí řeč ** [[/Konipásek/]] ** [[/Linduška/]] ** [[/Divoký holub/]] ** [[/Holub doupnák/]] ** [[/Sykora/]] ** [[/Strnad/]] ** [[/Vrabec/]] ** [[/Křepelka/]] ** [[/Vlašťovička/]] ** [[/Vrána/]] ** [[/Kukačka/]] ** [[/Dudek/]] ** [[/Slepice/]] ** [[/Husy/]] ** [[/Kohout/]] ** [[/Kočky/]] ** [[/Zajíc/]] ** [[/Cvrček/]] ** [[/Žáby/]] * Dětská počítadla ** [[/Patnáct stop/]] ** [[/Dvaatřicet stop/]] ** [[/Počítadla přede hrou/]] (31 říkadel) * [[/Dětské hry/]] (17 her) }} === Písně a říkadla výroční === {{Sloupce|šířka=200px| * [[/Zima/]] * [[/Kterak dne přibývá/]] * [[/Vánoce/]] * [[/Štědrý večer/]] * [[/Koledy vánoční/]] (31 koled) ** a) o božím narození * '''[[/28. prosince/]]''' ** b) o novém roce * [[/Den přeslavný/]] * [[/Sladovnická/]] ** c) [[/O třech králích/]] ** [[/25. ledna/]] * [[/Únor/]] ** [[/Hromice/]] ** [[/5. února/]] ** [[/22. února/]] ** [[/24. února/]] * [[/Březen/]] ** [[/1. března/]] ** [[/Masopůst/]] ** Písně masopustní [[/Písně masopustní 1|1]], [[/Písně masopustní 2|2]], [[/Písně masopustní 3|3]] ** [[/Ostatky/]] ** Voračky [[/Voračky 1|1]], [[/Voračky 2|2]] ** [[/Škaredá středa (popeleční)/]] ** [[/12. března/]] *** [[/Řehořská/]] *** [[/Mistr 1|Mistr 1]], [[/Mistr 2|2]] *** [[/Řehořské vojsko/]] ** [[/25. března/]] * [[/Jaro/]] ** [[/Podléška/]] ** [[/Otloukání píšťalek/]] (17 říkadel) * [[/Duben/]] ** [[/24. dubna/]] ** [[/25. dubna/]] ** [[/Lyščí neděle/]] ** [[/Kýchavná neděle/]] * [[/Smrtná neděle/]] (16 říkadel) * [[/Květná neděle/]] * Pašijový týden ** [[/Škaredá středa (Velikonoce)/]] ** [[/Zelený čtvrtek/]] ** [[/Velký pátek/]] ** [[/Bílá sobota/]] * [[/Velikonoc/]] (13 říkadel) * [[/Helské písně/]] (4 písně) * [[/Hry jarní/]] (4 hry) * [[/Píseň jarní (1)/]] * [[/Píseň jarní (2)/]] * [[/Máj/]] ** [[/1. Máje/]] ** [[/Máj pod okny/]] ** [[/Poděkování/]] ** [[/Máj na návsi/]] ** [[/25. Máj/]] ** [[/Na Boží vstoupení/]] ** [[/Svátky Svatodušní/]] ** [[/Hra na krále/]] ** [[/Hra na královnu/]] * [[/Hlásání pasaček/]] (4) * Déšť a slunéčko ** [[/Plejvání/]] ** [[/Za déšť/]] ** [[/Májový déšť/]] ** [[/Poprchávání/]] ** [[/Za slunéčko/]] * Zvířata a byliny ** [[/Husy (2)/]] ** [[/Vrána (2)/]] ** [[/Kukačka (2)/]] ** [[/Plž/]] ** [[/Májka/]] ** [[/Sluníčko/]] ** [[/Čekanka/]] ** [[/Křížkové koření/]] ** [[/Podražej/]] * [[/Červen/]] ** [[/8. června/]] ** [[/15. června/]] ** [[/24. června/]] ** [[/Sv. Jan Křtitele/]] * [[/Hry letní/]] (5 her) * [[/Jahodníci/]] * [[/Zavírání lesa/]] * [[/Jahodnická/]] * [[/4. červenec/]] * [[/26. červenec/]] * [[/Srpen/]] ** [[/1. srpna/]] ** [[/Hlásání žneček/]] ** [[/Hospodářství/]] ** [[/Brousilovi/]] ** [[/Šafářovi/]] ** [[/Mládencovi/]] ** [[/Panně/]] ** [[/Příchozímu/]] ** [[/Koza (1)/]] ** [[/Koza (2)/]] ** [[/Koza (3)/]] ** [[/Žnecká/]] ** [[/Obžínky/]] ** [[/Přípitek/]] ** [[/Píseň obžínková/]] ** [[/15. srpna/]] ** [[/10. a 24. srpna/]] * [[/14. září/]] * [[/21. září/]] * [[/25. září/]] * [[/Podzim/]] * [[/Hry podzimní/]] (5 her) * [[/Říjen/]] ** [[/7. října/]] ** [[/16. října/]] ** [[/18. října/]] ** [[/21. října/]] * [[/Písně posvícenské/]] (9 písní) * [[/28. října/]] * [[/Babí léto/]] * [[/11. listopadu/]] * [[/25. listopadu/]] * [[/25. a 30. listopadu/]] * [[/6. prosince/]] * [[/12. prosince/]] * [[/Přástvy/]] ** [[/Kuželíček/]] * [[/Hry zimní/]] (5 her) }} === Písně věku mládeneckého a panenského === ==== a) Mladost, krása láska ==== {{Sloupce|šířka = 200px| # [[/Panna květ/]] (160, 161) # [[/Přespolní milá/]] (603) # [[/Námluva (z Berounska)/]] (129) # [[/Zámluva/]] (676) # [[/Panny z kostela jdoucí/]] (676) # [[/Potěcha (z Budějovicka)/]] (377) # [[/Cestička (z Budějovicka)/]] (377) # [[/Večerní návštěva/]] (270) # [[/Úmysl (z Hradecka, To si mámo nemyslete)/]] (270) # [[/Rosa (z Budějovicka)/]] (195) # [[/Léčivá bylina/]] (457) # [[/Pouchňata/]] (326) # [[/Vyprovázení (z Klatovska)/]] (326) # [[/Červený šáteček/]] (563) # [[/Vyvolená milá/]] (641) # [[/Moje milá/]] (107) # [[/Důvěra (z Budějovicka)/]] (701) # [[/Odhodlanost/]] (421) # [[/Pozvání (z Budějovicka)/]] (107) # [[/Mládenci jako z pivoňky/]] (255) # [[/Namítka/]] (255, 357) # [[/Češka a Moravka/]] (292) # [[/Překrásná noc/]] (292) # [[/Kámen (z Plzenska)/]] 255 # [[/Kámen (z Budějovicka)/]] # [[/Vybídka/]] (286) # [[/Čeho se báti/]] (286) # [[/Slib/]] (286) # [[/Bylina/]] (106) # [[/Slib milého/]] (260) # [[/Jízda k milé/]] (64) # [[/Úcta/]] (64) # [[/Kočárek/]] (118) # [[/Výhra/]] (490, 64) # [[/Výmluva/]] (172) # [[/Boty pod okny/]] (207) # [[/Návštěva/]] (480) # [[/Úmysl milenčin/]] (771) # [[/Znamenaná cesta/]] (771) # Milý ve dvoře #* [[/Milý ve dvoře (z Klatovska)|z Klatovska]] 480 #* [[/Milý ve dvoře (z Táborska)|z Táborska]] 482 # Dobrá voda #* [[/Dobrá voda (z Táborska)|z Táborska]] 482 #* [[/Dobrá voda (z Budějovicka)|z Budějovicka]] 482 # [[/Zákaz/]] (83) # [[/Pohaněná milá/]] (86) # [[/Marné hanění/]] (74, 290) # [[/Nebezpeční Hosiňáci/]] (75) # [[/Jasná upřímnost/]] (73) # [[/Poctivost/]] (483) # [[/Radost matčina/]] (73) # [[/Jablůnek/]] (594) # [[/Naše holky/]] (594) # [[/Milé rozednění/]] (350) # [[/Utrhační lidé/]] (350) # [[/Podivnosti/]] (79) # [[/Zchytralá nevědomost/]] (55) # [[/Láska nezradí/]] (250) # [[/Vrany koně/]] (743) # [[/Výstraha/]] (134) # [[/Všehozdar/]] (743) # [[/Tužba/]] (346) # [[/Nedověra/]] (93) # [[/Rakev neupřímného/]] (376, 381) # [[/Nestálý milý/]] (743) # [[/Rada/]] (79) # [[/Trpělivá milá/]] (345) # [[/Nekalost/]] (345) # [[/Bezpečnost/]] (117) # [[/Višeň/]] (346) # [[/Důvěra v Boha (1)/]] (346) # [[/Vzácné kvítí/]] (681) # [[/Láska/]] (775) # [[/Lítost (z Prachenska)/]] (65) # [[/Koníčky na úhoře/]] (95) # [[/Starost o koníčky/]] (108) # [[/Roztlučený džbán/]] (638) # [[/Chlapík z Moravy/]] # [[/Malé a dospělé děvče/]] (269) # [[/Švárné děvče/]] (244) # [[/Nekrmené koně/]] (243, 244) # [[/Cesta v noci/]] # [[/Žádost/]] (134) # [[/Kanafaska/]] (566) # [[/Potěcha/]] (634, 635) # Prozřetelný milý #* [[/Prozřetelný milý (z Berounska)|z Berounska]] 584 #* [[/Prozřetelný milý (z Plzenska)|z Plzenska]] 548 # [[/Patero milých/]] (584) # [[/Shoda/]] (139) # [[/Měsíček a hezká panna/]] (139) # Lživý ptáček #* [[/Lživý ptáček (z Klatovska)|z Klatovska]] 139 #* [[/Lživý ptáček (z Berounska)|z Berounska]] 139 # [[/Vzkázání/]] (348) # [[/Ztracený pantoflíček/]] (788) # [[/Pantoflíček/]] (584) # [[/Rakušanka a Moravanka/]] (341) # [[/Vzdálený milý/]] (581) # [[/Marné příkoří/]] (355) # [[/Otrhaná milá/]] (341) # [[/Ptáček/]] (406) # [[/Hněv milenců/]] (274) # [[/Vyprovázení/]] # [[/Lijavec/]] (435) # [[/Sloužící milá/]] (650) # [[/Děvče u zpovědi/]] (271, 637) # [[/Dobrá rada/]] (538) # [[/Slib (z Prachenska)/]] (538) # [[/Starostlivost/]] (747) # [[/Věrná milá/]] (747) # [[/Překážka v pobožnosti/]] (309) # [[/Jisté znamení/]] (400) # [[/Poupě/]] (367) # [[/Láska a slunéčko/]] (649) # [[/Rukavice/]] (544) # [[/Rozmarína (z Bydžovska)/]] (583) # [[/Čiprné děvče/]] # [[/Svitání/]] (691) # [[/Děvčata z Lomce/]] (538) # [[/Naučení/]] (191) # [[/Neznámá/]] (618) # [[/Nedbalý/]] (2) # [[/Slib (z Berounska)/]] (2) # [[/Matoušek/]] (2) # [[/Spomínka/]] (396) # [[/Bázlivá/]] (723) # [[/Přípověď/]] (232) # Výstraha #* [[/Výstraha (z Kouřimska)|z Kouřimska]] (47) #* [[/Výstraha (z Klatovska)|z Klatovska]] (46) # [[/Věrná milá/]] (534) # [[/Otázka k lásce/]] (154) # [[/Třeboně/]] (510) # [[/Srdečná žádost/]] (510) # [[/Laskavec/]] (510) # [[/Kdy domů/]] (591) # [[/Zlá láska/]] (82, 510) # [[/Naučení/]] (82, 510) # Šenkýřka #* [[/Šenkýřka (z Klatovska)|z Klatovska]] (722) #* [[/Šenkýřka (z Táborska)|z Táborska]] (510) # [[/Nalevačka/]] (154) # [[/Modlitba dívčí/]] (154) # [[/Starost a potěcha/]] (82, 726) # [[/Bledá panna/]] (586) # [[/Mocná voda/]] (462) # [[/Toužení (Foukej, větříčku)/]] # [[/Toužení (Ach vy mily černy oči)/]] (448) # [[/Rosa/]] (450) # [[/Slavíček (z Táborska)/]] (87) # [[/Znamení lásky/]] (516) # [[/Budíček (Ančičko vstaň)/]] (27) # [[/Svítidlo/]] (418) # [[/Vzácná milá/]] (418) # [[/Budíček (Zpívej, slavíčku!)/]] 786 # [[/Tři růže/]] (336) # [[/Vyptávky/]] (230) # [[/Hodné zvony/]] (675) # [[/Nepokojná/]] (30) # [[/Neříkej nic/]] (26) # Úcta milému #* [[/Úcta milému (z Hradecka)|z Hradecka]] 499 #* [[/Úcta milému (z Budějovicka)|z Budějovicka]] 498 # [[/Holka komorná/]] (268) # [[/Marné čekání/]] (579) # [[/Zastaveníčko/]] (536) # [[/Pro milého nic těžkého, pro milou touž měrou/]] # [[/Vyprovázení/]] (197) # [[/Dorozumění/]] (373) # [[/Slavíček (z Prachenska)/]] (536) # [[/Lenorka/]] # [[/Andulička/]] (29) # [[/Vyznání/]] (575) # Ztráta #* [[/Ztráta (z Hradecka)|z Hradecka]] 666 #* [[/Ztráta (z Plzenska)|z Plzenska]] 665 # [[/Překážka/]] (64) # [[/Laskavec/]] (597) # [[/Marná rada/]] (759) # [[/Bezpečný lékař/]] (678) # [[/Jablíčka (z Prácheňska)/]] (290) # [[/Vyprovázení/]] (678) # [[/Ochrana/]] (208) # [[/Mračno/]] (290) # [[/Kuráž/]] (282) # [[/Zlý pes/]] (778) # [[/Zlý Pozorek/]] (463) # [[/Panská Mařena/]] (218) # [[/Zástěra s tulipánama/]] (218) # [[/Osamělá pasačka/]] (218) # [[/Vychování dcery/]] (218) # [[/Vychování syna/]] (140) # [[/Pomilování/]] (8) # [[/Šáteček/]] (512) # [[/Neříkej nic!/]] (486) # [[/Vlaštovčí zpěv/]] (413) # [[/Píšťalka/]] (413) # [[/Bolavá hlavička/]] (120) # [[/Slib (z Klatovska)/]] (529) # [[/Rozmarína (z Prachenska)/]] (412) # [[/Hněv/]] (412) # [[/Zlý milý/]] (636) # [[/Mocnost lásky/]] (548) # [[/Napomenutí/]] (470) # [[/Co souzeno nemine/]] (780) # [[/Přemlouvání/]] (451) # [[/Upřímnost nad krásu/]] (258) # [[/Láska nad bohatství/]] (10, 746) # [[/Pěkné barvy/]] (389) # [[/Holka krev a mléko/]] (211) # [[/Zahrádka/]] (479) # Maličká milá #* [[/Maličká milá (z Klatovska)|z Klatovska]] 439 #* [[/Maličká milá (z Budějovicka)|z Budějovicka]] 746 # [[/Maloučko děvčat/]] (459) # [[/Děvče k milování/]] (387) # [[/Přípověď/]] (601) # [[/Vyhrůžka/]] (527) # [[/Šáteček/]] (454) # [[/Rozšafná láska/]] (454) # [[/Nejistota a jistota/]] (293) # [[/Zármutek a veselost/]] (602) # [[/Tesklivá cesta/]] (332, 599) # [[/Déšť/]] (411) # [[/Schůzka/]] (389) # [[/Pěkná rovina/]] (599) # [[/Jízda/]] (454) # [[/Hněv/]] (293) # [[/Poptávka/]] (234, 235) # [[/Starostlivý milý/]] (602) # [[/Stesk (z Klatovska)/]] (10) # [[/Úmysl (z Jičínska)/]] (10) # [[/Poctivost chodí dveřma/]] (10, 458) # [[/Pocta/]] (744) # [[/Úmysl (z Hradecka)/]] (10) # [[/Odhodlaná/]] (343) # [[/Podivná svíčka/]] (550) # [[/Ospalá/]] (711, 712) # [[/Ospalka/]] (567) # [[/Návštěva v zimě/]] (719) # [[/Hněv/]] (121) # [[/Zákaz/]] (121) # [[/Nepřízeň v lásce/]] (33) # [[/Honza/]] (184) # [[/Výstraha/]] (122) # [[/Modlitba zamilovaného/]] (491) # [[/Šidilka/]] (572) # [[/Láska/]] }} ==== b) Láska nešťastná ==== <ol start="233"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Uprchlý holoubek/]] (603)</li> <li>[[/Výprava na vojnu/]] (603)</li> <li>[[/Novinka/]] (91)</li> <li>[[/Ubitý Jiříček/]] (91)</li> <li>[[/Modrá pentle/]] (750)</li> <li>[[/Zrušená láska/]] (750)</li> <li>[[/Tmavá hvězda/]] (676)</li> <li>[[/Kalina/]] (546)</li> <li>[[/Rovnost v lásce/]] (377)</li> <li>[[/Konec lásky/]] (377)</li> <li>[[/Starodávná láska/]] (377)</li> <li>[[/Nevěrná/]] (270)</li> <li>[[/Poslední schůzka/]] (48, 326)</li> <li>[[/Odchod/]] (326)</li> <li>[[/Propuštění/]] (326)</li> <li>[[/Vláčení/]] (326)</li> <li>[[/Trápení/]] (136, 377)</li> <li>Loučení * [[/Loučení (z Klatovska)|z Klatovska]] (48, 377) * [[/Loučení (z Prachenska)|z Prachenska]] (637) </li> <li>[[/Vzdálená/]] (131)</li> <li>[[/Loučení (z Jičínska)/]] (131)</li> <li>[[/Odvedená milá/]] (695)</li> <li>[[/Tajná láska nestálá/]] (377)</li> <li>Veta po lásce * [[/Veta po lásce (z Táborska)|z Táborska]] (629) * [[/Veta po lásce (z Domažlicka a z Budějovicka)|z Domažlicka a z Budějovicka]] (695, 696) </li> <li>[[/Zasněžená cesta/]] (696)</li> <li>[[/Zármutek/]] (68)</li> <li>[[/Holka poctivá/]] (68, 690)</li> <li>[[/Mládenec poctivý/]] (68, 690)</li> <li>[[/Ztracená krása/]] (292)</li> <li>[[/Nepřijatý žert/]] (794)</li> <li>[[/Oklamaná (z Klatovska i od jinud)/]] (58, 59, 794)</li> <li>[[/Poslední chůze/]] (58)</li> <li>[[/Láska a hněv/]] (171)</li> <li>Lítostivá služba * [[/Lítostivá služba (z Klatovska)|z Klatovska]] (779) * [[/Lítostivá služba (z Budějovicka)|z Budějovicka]] (678) </li> <li>[[/Láska a bohatství/]] (480)</li> <li>[[/Slavíček s psaním/]] (417)</li> <li>[[/Zlaté časy/]] (765)</li> <li>[[/Překážky v lásce/]] (148)</li> <li>[[/Liduška/]] (771)</li> <li>[[/Zufalý úmysl/]] (382, 771)</li> <li>[[/Nehody/]] (101)</li> <li>[[/Mysliveček (Z Prácheňska)/]] (207)</li> <li>[[/Zabráněná láska/]] (344)</li> <li>Chudobná milá * [[/Chudobná milá (z Chrudimska)|z Chrudimska]] (729) * [[/Chudobná milá (z Prachenska)|z Prachenska]] (582) </li> <li>[[/Černé oči/]] (346)</li> <li>Lítost * [[/Lítost (z Hradecka, Já jsem se oženil)|z Hradecka, Já jsem se oženil]] (328) * [[/Lítost (z Budějovicka)|z Budějovicka]] (656) </li> <li>[[/Dar na rozloučenou (z Klatovska, Měla jsem holoubka)/]] (376)</li> <li>[[/Oklamaná (z Klatovska)/]] (376)</li> <li>[[/Opuštěná (z Plzenska)/]] (137)</li> <li>[[/Neupřímná kamarádka/]] (352)</li> <li>[[/Nucená veselost/]] (745)</li> <li>[[/Neplatná pomoc/]] (745)</li> <li>[[/Marná chůze (z Kouřímska, Široky hluboky)/]] (626)</li> <li>[[/Rozloučení (z Klatovska)/]] (743)</li> <li>[[/Odbytý/]] (141)</li> <li>[[/Škoda chlapců!/]] (346)</li> <li>[[/Zármutek/]] (477)</li> <li>[[/Fijalička/]] (582)</li> <li>[[/Po všem nic/]] (55)</li> <li>[[/Kobylí hůra/]] (722)</li> <li>[[/Trojí slunce/]] (79)</li> <li>[[/Tužba/]] (79)</li> <li>[[/Rozvedení/]] (352)</li> <li>[[/Kletba/]] (253)</li> <li>[[/Výčitka/]] (259)</li> <li>[[/Ztracené pentličky/]] (346, 582)</li> <li>[[/Holubička s poselstvím/]] (582)</li> <li>[[/Výstraha (z Plzenska)/]] (582)</li> <li>Poctivost nade všecko * [[/Poctivost nade všecko (z Plzenska)|z Plzenska]] (582) * [[/Poctivost nade všecko (z Klatovska)|z Klatovska]] (743) </li> <li>[[/Vězeň/]] (328, 582)</li> <li>[[/Uvězený milý/]] (656)</li> <li>[[/Oklamaná (z Chrudimska)/]] (346,582)</li> <li>[[/Výmluva/]] (582)</li> <li>[[/Truchlivá poutnice/]] (574)</li> <li>[[/Pozdní bych (z Hradecka)/]] (352)</li> <li>[[/Sládek/]] (793)</li> <li>[[/Dar/]] (173, 793)</li> <li>[[/Osiřelá/]] (653, 673)</li> <li>[[/Zrušená láska (z Klatovska)/]] (673)</li> <li>[[/Ztrestaná neposlušnost/]] (653)</li> <li>[[/Vrtkavý milý/]] (673)</li> <li>Žalost * [[/Žalost (z Hradecka, Koulelo se, koulelo)|z Hradecka, Koulelo se, koulelo]] (139) * [[/Žalost (z Klatovska)|z Klatovska]] </li> <li>[[/Sen/]] (782)</li> <li>[[/Zlá rada/]] (689)</li> <li>[[/Zrušená láska (z Budějovicka)/]] (17)</li> <li>[[/Tři kavalírové/]] (687)</li> <li>[[/Rozchod/]] (611)</li> <li>[[/Nemysli si na mě/]] (617)</li> <li>[[/Žel opuštěné/]] (617)</li> <li>[[/Pozdní bych (z Plzenska)/]] (617)</li> <li>[[/Žežulička/]] (770)</li> <li>[[/Odjezd milého (z Bydžovska)/]] (610)</li> <li>Posekaná milá * [[/Posekaná milá (z Klatovska)|z Klatovska]] (274) * [[/Posekaná milá (z Táborska, z Berounska )|z Táborska, z Berounska]] (274, 538) </li> <li>[[/Tři panenky/]] (406, 473)</li> <li>[[/Nevěrník (z Klatovska)/]] (414)</li> <li>[[/Opuštěná (z Bydžovska)/]] (753)</li> <li>[[/Rozmarína (z Berounska)/]] (297)</li> <li>[[/Pasačka koní/]] (504)</li> <li>[[/Pravá a nepravá láska/]] (504)</li> <li>[[/Marné čekání/]] (504, 747)</li> <li>Marné volání * [[/Marné volání (z Budějovicka)|z Budějovicka]] (539) * [[/Marné volání (z Klatovska)|z Klatovska]] (538, 747) </li> <li>[[/Výmluva/]] (88, 89)</li> <li>[[/Odchod milého/]] (88)</li> <li>[[/Láska nestálá/]] (414)</li> <li>[[/Rozloučení (z Berounska, Teče voda od Skuhrova)/]] (747)</li> <li>[[/Rozloučení (z Táborska)/]] (504)</li> <li>[[/Všední láska/]] (539)</li> <li>[[/Trápení pro milou/]] (539)</li> <li>[[/Suchá lípa/]] (133)</li> <li>[[/Návštěva na hřbitově/]] (496)</li> <li>[[/Mniška/]] (271)</li> <li>[[/Verbování/]] (435)</li> <li>[[/Falešní lidé/]] (776)</li> <li>[[/Toužení (z Prachenska)/]] (776)</li> <li>[[/Tajná příčina/]]</li> <li>Láska nad statek * [[/Láska nad statek (z Berounska)|z Berounska]] (544) * [[/Láska nad statek (z Domažlicka)|z Domažlicka]] (191) * [[/Láska nad statek (z Budějovicka)|z Budějovicka]] (736) </li> <li>[[/Pozdravení/]] (736)</li> <li>[[/Smutná cestička/]] (198, 469)</li> <li>[[/Zármutek/]] (191, 198)</li> <li>[[/Smutek/]] (14)</li> <li>[[/Nehoda/]] (735)</li> <li>[[/Zrušená láska (z Plzenska)/]] (723)</li> <li>[[/Lítost (z Hradecka, Když jsem plela len)/]] (289)</li> <li>[[/Šlechetná dcerka/]] (328,722)</li> <li>[[/Dívčí žalost/]] (154, 722)</li> <li>[[/Loučení (z Berounska)/]] (356)</li> <li>[[/Loučení (z Čáslavska)/]] (356)</li> <li>[[/Nešťastný den/]] (715)</li> <li>Dar na rozloučenou * [[/Dar na rozloučenou (z Klatovska, Těš se, má panenko, těš!)|z Klatovska, Těš se, má panenko, těš!]] (614) * [[/Dar na rozloučenou (z Prachenska)|z Prachenska]] (82, 510) </li> <li>[[/Zklamaná naděje/]] (216)</li> <li>[[/Tušení/]] (485)</li> <li>[[/Odjezd milého (z Berounska)/]] (11)</li> <li>[[/Podvedený milý/]] (5)</li> <li>[[/Rozloučení (z Berounska, Svítila mi jasná hvězdička)/]] (616)</li> <li>[[/Výčitek/]] (616)</li> <li>[[/Ztracená krása/]] (418)</li> <li>[[/Zklamaná/]] (335)</li> <li>[[/Obět dívčí/]] (335, 336)</li> <li>[[/Vítoušek/]] (668)</li> <li>[[/Vzdálená milá/]] (552)</li> <li>[[/Nevěrník (z Berounska)/]] (530)</li> <li>[[/Vlaštovičí zpěv/]]</li> <li>[[/Památný groš/]] (672)</li> <li>[[/Odhodlaný milý/]] (429)</li> <li>Vyprovázení * [[/Vyprovázení (z Jičínska)|z Jičínska]] (694) * [[/Vyprovázení (z Klatovska 2)|z Klatovska]] </li> <li>[[/Lhář/]] (197)</li> <li>[[/Ztráta (z Hradecka, Žežulinka kuká)/]] (797)</li> <li>[[/Chudoba a láska/]] (535)</li> <li>[[/Rozžehnání/]] (797)</li> <li>[[/Poslední návštěva/]] (369)</li> <li>[[/Nemoc/]] (797)</li> <li>[[/Zlá zkušenost/]] (734)</li> <li>[[/Marná chůze (z Kouřimska, Co jsem se za tebou nachodil)/]] (71)</li> <li>[[/Zmizelá láska/]] (358)</li> <li>[[/Zlé tušení/]] (74, 678)</li> <li>[[/Odjezd milého (z Budějovicka)/]] (99, 678)</li> <li>[[/S Bohem (z Klatovska)/]] (596)</li> <li>[[/Opuštěná (z Klatovska)/]] (596)</li> <li>[[/Změna/]] (283)</li> <li>[[/Dary/]] (283)</li> <li>[[/Kletba dívčí (Já tobě vinšuju)/]] (290)</li> <li>[[/Proklatá láska/]] (436)</li> <li>Žalost * [[/Žalost (z Hradecka, Měla jsem milého)|z Hradecka, Měla jsem milého]] 386 * [[/Žalost (z Kouřimska)|z Kouřimska]] (386) </li> <li>[[/Bílý čepeček/]] (388)</li> <li>[[/Přec nejsi má/]] (218)</li> <li>[[/Opuštěná (z Berounska)/]] (378)</li> <li>[[/Opuštěný/]] (308)</li> <li>[[/Nestálý milenec/]] (307)</li> <li>[[/Dar na rozloučenou (z Bydžovska)/]] (307)</li> <li>[[/Smutné psaní/]] (272)</li> <li>[[/Kletba dívčí (Žádnej neví)/]] (789)</li> <li>[[/Oženění s nechutí/]] / Oklamaný milý (593)</li> <li>[[/Nenadálé noviny/]] (90)</li> <li>[[/Vypovězená láska/]] (555, 679, 3)</li> <li>[[/Výstraha (z Berounska)/]] (679)</li> <li>[[/Novina/]] (555)</li> <li>[[/Husaři/]] (200)</li> <li>[[/Vyprovázení/]] (602)</li> <li>[[/Láska o vánocích/]] (602)</li> <li>[[/Stesk (z Budějovicka, z Berounska/]] (458, 10)</li> <li>[[/Odešlá láska/]] (236, 669)</li> <li>[[/Koukol/]] (10, 669)</li> <li>[[/Loučení/]] (169)</li> <li>[[/Poděkování/]] (293)</li> <li>[[/Rozkotaná láska/]] (169)</li> <li>[[/Těžký odchod/]] (669)</li> <li>[[/Příčina bolesti/]] (669)</li> <li>[[/Zlá cesta/]] (62, 92)</li> <li>[[/Růžička/]] (92, 10)</li> <li>[[/Opuštěná (z Prachenska)/]] (669)</li> <li>[[/Strom/]] (10, 211)</li> <li>[[/Hospodářská láska/]] (262, 293, 669)</li> <li>[[/Výčitka/]] (92)</li> <li>[[/Žalost (z Domažlicka)/]] (293)</li> <li>[[/Výstraha (z Domažlicka)/]] (293)</li> <li>[[/Zhanění/]] (10)</li> <li>[[/Ztracená kytička/]] (398)</li> <li>[[/Opuštěná (z Klatovska, Každá má milého)/]] (10)</li> <li>[[/Smutný návrat/]] (284)</li> <li>[[/Milá ve vsi/]] (562)</li> <li>[[/Rodiče na čas, milý do smrti/]] (35)</li> <li>[[/Rané děvče/]] (35)</li> <li>[[/Křídlaté srdéčko/]] (35)</li> <li>[[/Těžko zapomenout/]] (440)</li> <li>[[/Opuštěná (z Hradecka)/]] (294)</li> <li>[[/Mařenka/]] (249)</li> <li>[[/Zklamané mínění/]] (394)</li> }} </ol> ==== c) Vzdory ==== <ol start="439"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Měj se dobře/]]</li> <li>[[/Podvodná milá/]]</li> <li>[[/Barbora/]]</li> <li>[[/Určitá odpověď/]]</li> <li>[[/S Bohem (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Mrňoukající kolečka/]]</li> <li>[[/Holka nanic/]]</li> <li>[[/Jablíčko s poselstvím/]]</li> <li>[[/Máma a dcera/]]</li> <li>[[/Zármutek na vývratku/]]</li> <li>[[/Hněv (z Klatovska)/]]</li> <li>[[/Hněv (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Rozloučení/]]</li> <li>[[/Upřímné vyznání/]]</li> <li>[[/Pozvání/]]</li> <li>[[/Poslední chůze/]]</li> <li>[[/Odlouzená milenka/]]</li> <li>[[/Opovržený milý/]]</li> <li>[[/Láska v řece/]]</li> <li>[[/VYpovězená láska/]]</li> <li>[[/Nevšímavý milý/]]</li> <li>[[/Láska vojákova/]]</li> <li>[[/Lehké rozloučení/]]</li> <li>[[/Slavičí písnička/]]</li> <li>[[/Odpověď/]]</li> <li>[[/Netrucuj!/]]</li> <li>[[/Pohrůžka/]]</li> <li>[[/Mlynářova dcera/]]</li> <li>[[/Červené víno/]]</li> <li>[[/Nebudeš má/]]</li> <li>[[/Cedulička/]]</li> <li>[[/Vzdory/]]</li> <li>[[/Hrdé děvče/]]</li> <li>[[/Hněv/]]</li> <li>[[/Veselá žalost/]]</li> <li>[[/Zištná láska/]]</li> <li>[[/Vzdory (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Odpověď (z Čáslavska)/]]</li> <li>[[/Vzkázání/]]</li> <li>[[/Lehké oželení (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Škádlení/]]</li> <li>[[/Lehké oželení (z Budějovicka)/]]</li> <li>[[/Po čem poznati neupřímnost/]]</li> <li>[[/Libost a nelibost/]]</li> <li>[[/Odpověď (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Holubička/]]</li> <li>[[/Mariánka a křen/]]</li> <li>[[/Důvodná odpověď/]]</li> <li>[[/Vyprovázení/]]</li> <li>[[/Novina/]]</li> <li>[[/Vzdory/]]</li> <li>[[/Lehké oželení (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Chatrné dary/]]</li> <li>[[/Loučení/]]</li> <li>[[/Mlynářova dcera/]]</li> <li>[[/Výstraha/]]</li> <li>[[/Milá za milou/]]</li> <li>[[/Oslyšený ženich/]]</li> <li>[[/Zapomenutí/]]</li> <li>[[/Rukavičky/]]</li> <li>[[/Obapolný výhost/]]</li> <li>[[/Ospalka/]]</li> <li>[[/Lehké oželení (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Zaoraná láska/]]</li> <li>[[/Hedvábný fěrtoušek/]]</li> <li>[[/Důvěra/]]</li> <li>[[/Dívčí svoboda/]]</li> <li>[[/Nevěrník/]]</li> <li>[[/Povážlivé děvče/]]</li> <li>[[/Osiřelá/]]</li> <li>[[/Hněv/]]</li> <li>[[/Vypovězená láska/]]</li> <li>[[/Šelmovské děvče/]]</li> <li>[[/Omyl/]]</li> <li>[[/Zpanštilá milá/]]</li> <li>[[/Bolení hlavy/]]</li> <li>[[/Dobrá výmluva/]]</li> <li>[[/Upřímnost nad bohatství/]]</li> <li>[[/Husy na potoce/]]</li> <li>[[/Falešník/]]</li> <li>[[/Lehká pomoc/]]</li> <li>[[/Pivo a děvče/]]</li> <li>[[/Cestička/]]</li> <li>[[/Hrdá/]]</li> <li>[[/Nevšímavá/]]</li> <li>[[/Odvrácená láska/]]</li> <li>[[/Hrdá dívka/]]</li> <li>[[/Nemilý/]]</li> <li>[[/Výpověď z lásky/]]</li> <li>[[/Děvče bez milého/]]</li> <li>[[/Chudá/]]</li> <li>[[/Opatrná/]]</li> <li>[[/Jdi do pekla!/]]</li> <li>[[/Zarostlá cesta/]]</li> <li>[[/Zrušená láska/]]</li> <li>[[/Falešnice/]]</li> <li>[[/Odpověď (z Budějovicka)/]]</li> <li>[[/Nehodní mládenci/]]</li> <li>[[/Ženich/]]</li> <li>[[/Předsevzetí/]]</li> <li>[[/Nechej tak/]]</li> <li>[[/Hoch z Nechanic/]]</li> }} </ol> ==== d) Žerty a posměšky ==== <ol start="541"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Vavřina/]]</li> <li> [[/Co komuť/]]</li> <li> [[/Pomsta/]]</li> <li> [[/Šidba/]]</li> <li> [[/Holka z Rokycan/]]</li> <li> [[/Ukradená Zuzka/]]</li> <li> [[/Cesta příjemná i nepříjemná/]]</li> <li> [[/Orba/]]</li> <li> [[/Ošacený chlapík/]]</li> <li> [[/Sedlákova dcera/]]</li> <li> [[/Podobenství/]]</li> <li> [[/Šidilka/]]</li> <li> [[/Zdrápaná láska/]]</li> <li> [[/Ženská krása/]]</li> <li> [[/Rozmysl/]]</li> <li> [[/Poutnice/]]</li> <li> [[/Ochotná milá/]]</li> <li> [[/Potupná rada/]]</li> <li> [[/Dívčí spor/]]</li> <li> [[/Děvčata na prodej/]]</li> <li> [[/Koření/]]</li> <li> [[/Pyšné panny (Z Táborska)/]]</li> <li> [[/Pyšné panný (z Prachenska)/]]</li> <li> [[/Zamilovaná stará panna/]]</li> <li> [[/Pilnost a lenost/]]</li> <li> [[/Sen/]]</li> <li> [[/Změněná krása/]]</li> <li> [[/Parádnice/]]</li> <li> [[/Nepořádná/]]</li> <li> [[/Neštěstí/]]</li> <li> [[/Ochrana/]]</li> <li> [[/Šelmovství/]]</li> <li> [[/Všecky zaopatřené/]]</li> <li> [[/Moudrý strnad/]]</li> <li> [[/Blahý úmysl/]]</li> <li> [[/Sváteční láska/]]</li> <li> [[/Odbytý písař/]]</li> <li> [[/Poctivost/]]</li> <li> [[/Nehody/]]</li> <li> [[/Káča/]]</li> <li> [[/Lehká ztráta/]]</li> <li> [[/Strašidla/]]</li> <li> [[/Můra/]]</li> <li> [[/Pušperské děvečky/]]</li> <li> [[/Narození/]]</li> <li> [[/Nehoda/]]</li> <li> [[/Bláznivá láska/]]</li> <li> [[/Opatrná milá/]]</li> <li> [[/Laskavé pozvání/]]</li> <li> [[/Štědrost nade štědrost/]]</li> <li> [[/Vrabec (píseň)|Vrabec]]</li> <li> [[/Odbytí/]]</li> <li> [[/Vtip na vtip/]]</li> <li> [[/Ženich/]]</li> <li> [[/Námluvy/]]</li> <li> [[/Švihák/]]</li> <li> [[/Malé děvče/]]</li> <li> [[/Paní kancelistová/]]</li> <li> [[/Hádka/]]</li> <li> [[/Mlynářská modlitba/]]</li> <li> [[/Laciný rok/]]</li> <li> [[/Nestálý milý/]]</li> <li> [[/Hrbatá milá/]]</li> <li> [[/Holka nanic/]]</li> <li> [[/Bývalá klášternice/]]</li> <li> [[/Mateřská rada/]]</li> <li> [[/Šmuk/]]</li> <li> [[/Šelma/]]</li> <li> [[/Kamarád/]]</li> <li> [[/Necybírační chlapci/]]</li> <li> [[/Výstraha/]]</li> <li> [[/Pták za pluhem/]]</li> <li> [[/Hezká holka/]]</li> <li> [[/Švihlík/]]</li> <li> [[/Omluvená milá/]]</li> <li> [[/Závada/]]</li> <li> [[/Zamilovaná dojička/]]</li> <li> [[/Hokyně/]]</li> <li> [[/Šněrovačka/]]</li> <li> [[/Přece nejsi moje!/]]</li> <li> [[/Hrozné neštěstí/]]</li> <li> [[/Přivázaná milá/]]</li> <li> [[/Pražská Němkyně/]]</li> <li> [[/Pyšní mládenci/]]</li> <li> [[/Málo ale hezky/]]</li> <li> [[/Neše Anče/]]</li> <li> [[/Líná milá/]]</li> <li> [[/Bohatá kočka/]]</li> <li> [[/Samá nehoda/]]</li> <li> [[/Sprosté holky/]]</li> <li> [[/Housenka v čepici/]]</li> <li> [[/Pevná závora/]]</li> <li> [[/Nehoda/]]</li> <li> [[/Poslední cesta/]]</li> <li> [[/Nádherné šaty/]]</li> <li> [[/Káča/]]</li> <li> [[/Kačenka/]]</li> <li> [[/Holka nanic/]]</li> <li> [[/Ztrápení/]]</li> <li> [[/Prostosrdečný milý/]]</li> <li> [[/Hadroplet/]]</li> }} </ol> ==== e) Hudba a tanec ==== <ol start="642"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Písnička/]]</li> <li>[[/Milý harfeník/]]</li> <li>[[/Možný chasník/]]</li> <li>[[/Cimbál/]]</li> <li>[[/Basa a housle/]]</li> <li>[[/Královské duetto/]]</li> <li>[[/Dudy (z Klatovska)/]]</li> <li>[[/Dudy (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Strakonické dudy/]]</li> <li>[[/Dudáček/]]</li> <li>[[/Odměna/]]</li> <li>[[/Neužilý dudák/]]</li> <li>[[/Ptáček/]]</li> <li>[[/Housel a dudy/]]</li> <li>[[/Hudba rozveselující/]]</li> <li>[[/Hojná odměna/]]</li> <li>[[/Z trní růže/]]</li> <li>[[/Odvedená milá/]]</li> <li>[[/Hudba veselá/]]</li> <li>[[/Poslední zahrání/]]</li> <li>[[/Svobodní chlapci/]]</li> <li>[[/Hoši z Veselího/]]</li> <li>[[/Veselí hoši/]]</li> <li>[[/Muzikanti furianti/]]</li> <li>[[/V hospodě třeba peněz/]]</li> <li>[[/Zásluhy v hospodě/]]</li> <li>[[/Tanec/]]</li> <li>[[/Muzika/]]</li> <li>[[/Tance/]]</li> <li>[[/Vzkázání/]]</li> <li>[[/Čiperná dcera/]]</li> <li>[[/Při muzice dobře!/]]</li> <li>[[/Opatrní mládenci/]]</li> <li>[[/Malé a velké děvče/]]</li> <li>[[/Do kola!/]]</li> <li>[[/Ztráta (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Pozdravení/]]</li> <li>[[/Čtvero tanečnic/]]</li> <li>[[/Milosrdný tanečník/]]</li> <li>[[/Na čem záleží/]]</li> <li>[[/Hněv/]]</li> <li>[[/Po čem koho zmátl/]]</li> <li>[[/Tanec (z Budějovicka)/]]</li> <li>[[/Čím to?/]]</li> <li>Nevšímavý milý * [[/Nevšímavý milý (z Klatovska)|z Klatovska]] * [[/Nevšímavý milý (z Budějovicka)|z Budějovicka]]</li> <li>[[/Muzika/]]</li> <li>[[/Chudá a bohatá/]]</li> <li>[[/Bavorské Němkyně/]]</li> <li>[[/Vyprovázení (Bavorák)/]]</li> <li>[[/Zdar/]]</li> <li>[[/Do kola/]]</li> <li>Krádež * [[/Krádež (z Bydžovska)|z Bydžovska]] * [[/Krádež (z Klatovska)|z Klatovska]]</li> <li>[[/Tanec bylin/]]</li> <li>[[/V hospodě/]]</li> <li>[[/Kdy domů?/]]</li> <li>[[/Laskavý úmysl/]]</li> <li>[[/Hospodní úmysl/]]</li> <li>[[/Malovaná hospoda/]]</li> <li>[[/Milý bez peněz/]]</li> <li>[[/Dobromyslná husička/]]</li> <li>[[/Zlatá svoboda/]]</li> <li>[[/Blažená svoboda/]]</li> <li>[[/Rejdovák (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Rejdovák (z Klatovska)/]]</li> <li>[[/Rejdovačka (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Rejdovačka (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Břitva/]]</li> <li>[[/Motovidlo (z Klatovska)/]]</li> <li>[[/Motovidlo (z Táborska)/]]</li> <li>[[/Kroužek/]]</li> <li>[[/Máry/]]</li> <li>[[/Salát (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Salát (z Boleslavska)/]]</li> <li>[[/Oves (z Boleslavska)/]]</li> <li>[[/Oves (z Domažlicka)/]]</li> <li>[[/Cibulička/]]</li> <li>[[/Vosňák/]]</li> <li>[[/Vrták (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Vrták (z Bydžovska)/]]</li> <li>[[/Strašák (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Strašák (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Švec/]]</li> <li>[[/Kaplan/]]</li> <li>[[/Chodovská/]]</li> <li>[[/Třeboňská/]]</li> <li>[[/Litoměřická/]]</li> <li>[[/Rokycnaská/]]</li> <li>[[/Hanácká/]]</li> <li>[[/Husar/]]</li> <li>[[/Hulán/]]</li> <li>[[/Kozák/]]</li> <li>[[/Kalamajka/]]</li> <li>[[/Polka/]]</li> <li>[[/Maděra/]]</li> <li>[[/Šaryvary/]]</li> <li>[[/Boty a košile/]]</li> <li>[[/Trn v noze/]]</li> <li>[[/Zástava/]]</li> <li>[[/Přátelská výstraha/]]</li> <li>[[/Chlapík „nebojím se“/]]</li> <li>[[/Pacholek na synka/]]</li> <li>[[/Žaloba/]]</li> <li>[[/Svítání/]]</li> <li>[[/Poptávka/]]</li> <li>[[/Výmluva/]]</li> <li>[[/Vyprovázení (z Klatovska, 2)/]]</li> <li>[[/Zlámaný most/]]</li> <li>[[/Zurážené podkovy/]]</li> <li>[[/Znamení/]]</li> <li>[[/Vyprovázení z hospody/]]</li> }} </ol> ==== f) Ženění a vdávání ==== <ol start="752"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Koření pro oženění/]]</li> <li>[[/Koření pro vdávání/]]</li> <li>[[/Komu lépe/]]</li> <li>[[/Která se může vdávati/]]</li> <li>[[/Blahá naděje/]]</li> <li>[[/Nečas k ženění/]]</li> <li>[[/Dobrá rada/]]</li> <li>[[/Výstraha/]]</li> <li>[[/Zlatá svoboda/]]</li> <li>[[/Malá žena/]]</li> <li>[[/Chudá a bohatáv/]]</li> <li>[[/Křesťanský úmysl/]]</li> <li>[[/Bázeň/]]</li> <li>[[/Zlé ženění/]]</li> <li>[[/Porada/]]</li> <li>[[/Nežeň se!/]]</li> <li>[[/Ženatý zkrotne/]]</li> <li>[[/Bohatá Káča/]]</li> <li>[[/Žádost/]]</li> <li>[[/Němkyně/]]</li> <li>[[/Bránění/]]</li> <li>[[/Potřebná žena/]]</li> <li>[[/Dobrý úmysl/]]</li> <li>[[/Prospěch ženatého/]]</li> <li>[[/Žádost (z Prachenska)/]] </li> <li>[[/Námluva (z Kuřimska)/]] </li> <li>[[/Ohlášky/]]</li> <li>[[/Bába a děvče/]]</li> <li>[[/Stará/]]</li> <li>[[/Výstraha (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Opatrný stařeček/]]</li> <li>[[/Dědeček s povříslem/]]</li> <li>[[/Dej si pokoj/]]</li> <li>[[/Rozdílné objetí/]]</li> <li>[[/Starý a mladý/]]</li> <li>[[/Co lepší/]]</li> <li>[[/Panenství a vdovství/]]</li> <li>[[/Vdovec/]]</li> <li>[[/Volba/]]</li> <li>[[/Porada zamilovaného chuďasa/]]</li> <li>[[/Krmník/]]</li> <li>[[/Opravdová láska/]]</li> <li>[[/Chtivá vdavek/]]</li> <li>[[/Odlouzená milá/]]</li> <li>[[/Ženich jurista/]]</li> <li>[[/Rozmarínka/]]</li> <li>[[/Porada/]]</li> <li>[[/Bohatý kubík/]]</li> <li>[[/Vdavadlo/]]</li> <li>[[/Moudrá rada/]]</li> <li>[[/Ospalka/]]</li> <li>[[/Zlé znamení/]]</li> <li>[[/Damaškový živůtek/]]</li> <li>[[/Nevěsta/]]</li> <li>[[/Mateřská rada/]]</li> <li>[[/Odkaz/]]</li> <li>[[/Dobrá rada/]]</li> <li>[[/Volba/]]</li> <li>[[/Čas ke vdaní/]]</li> <li>[[/Vymínka vdaní/]]</li> <li>[[/Chlapík jako pán/]]</li> <li>[[/Zlé vdaní/]]</li> <li>[[/Skrovná žádost/]]</li> <li>[[/Raněné srdce/]]</li> <li>[[/Bohaté děvče/]]</li> <li>[[/Věno/]]</li> <li>[[/Správná holka/]]</li> <li>[[/Námluvy/]]</li> <li>[[/Smlouva/]]</li> }} </ol> === [[/Písně a říkadla svatební/]] === * [[/Zvaní/]] * [[/Zastaveníčko/]] # [[/Holubička/]] # Nadějná láska #* [[/Nadějná láska (z Klatovska)/]] #* [[/Nadějná láska (Z Budějovicka)/]] # [[/Ponavržení/]] # [[/Soud a smír/]] # [[/Jízda k milé/]] # [[/Žnečka/]] # [[/Jívová voda/]] # [[/Košile/]] # [[/Košilka/]] # [[/Pozvání a volba/]] # [[/Kadeřavé vlásky/]] # [[/Odlouzená milá/]] * [[/Svolávání hostů/]] * [[/Cesta pro nevěstu/]] <ol start=13> <li> [[/Pochod/]]</li> <li> [[/Porada (1)/]]</li> <li> [[/Pro milého nic těžkého/]]</li> <li> [[/Dukát/]]</li> <li> [[/Maličká nevěsta/]]</li> <li> [[/Lipka a láska/]]</li> <li> [[/Libost/]]</li> <li> [[/Vymínka/]]</li> <li> [[/Střelba/]]</li> <li> [[/Očekávání/]]</li> </ol> * [[/Příchod/]] <ol start=23> <li> [[/Přípověď/]]</li> <li> [[/Pozdravení/]], Příchod 2</li> <li> [[/Muziky/]]</li> <li> [[/Schování/]], Příchod 3</li> <li> [[/Smlouva o nevěstu/]]</li> <li> [[/Porada (2)/]]</li> <li> [[/DObré vychování/]]</li> <li> [[/Poděkování rodičům/]]</li> <li> [[/Nevěsta sirota/]]</li> <li> [[/Požehnání sirotě/]]</li> </ol> * [[/Šátek a kytka/]] * [[/Cesta do kostela/]] <ol start=33> <li> [[/Jízda do kostela/]]</li> <li> ... </li> </ol> * Oddavky * Cesta z kostela * Oběd u nevěsty * V hospodě * Uvádění nevěsty * Loučení nevěstino * Cesta k ženichovi * Příjezd * V domě ženichově * Čepení nevěsty * Tanec v hospodě * Skládání věnců <ol start=167> <li>[[/Manželství/]]</li> <li>[[/Slavná veselka/]] * Z Budějovicka * Z Klatovska</li> </ol> === Obecné písně svatební a manželské === <ol start=169> <li>[[/Vzácná svatba/]]</li> <li>[[/Svatba dudkova/]]</li> <li>[[/Svatba vlkova/]]</li> <li>[[/Svatba psova/]]</li> <li>[[/Svatba zlatohlávkova/]]</li> <li>[[/Svatba zelin/]]</li> <li>[[/Ševcovská svatba/]]</li> <li>[[/Potěcha (z Plzenska)/]]</li> <li>[[/Potěcha (Nestarej se)/]]</li> <li>[[/Majetek/]]</li> <li>[[/Mladá žena/]]</li> <li>[[/Manželská láska/]]</li> <li>[[/Poděkování manželské/]]</li> <li>Starost * [[/Starost (z Chrudimska)/]] * [[/Starost (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Nerovné manželství (z Berousnka)/]]</li> <li>[[/Nerovné manželství (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Starý a mladý muž/]]</li> <li>[[/Šedivá láska/]]</li> <li>[[/Baba nevěstou/]]</li> <li>[[/Majolenka/]]</li> <li>[[/Babička/]]</li> <li>[[/Bába/]]</li> <li>[[/Milé něštěstí/]]</li> <li>[[/Dobrá hospodyně/]]</li> <li>[[/Dlužené kalhoty/]]</li> <li>[[/Ženichovi/]]</li> <li>[[/Ošizený muž/]]</li> <li>[[/Zaplacená žena/]]</li> <li>[[/Neblahé manželství/]]</li> <li>[[/Škoda svobody!/]]</li> <li>[[/Nežeňte se!/]]</li> <li>[[/Překvapení/]]</li> <li>[[/Hospodyně/]]</li> <li>[[/Má holka/]]</li> <li>[[/Příkladná hospodyně/]]</li> <li>[[/Ošizený/]]</li> <li>[[/Dobrá kuchařka/]]</li> <li>[[/Ženský hněv/]]</li> <li>[[/Největší zlé/]]</li> <li>[[/Co hanba muži/]]</li> <li>[[/Uvázaný muž/]]</li> <li>[[/Dvojí zlé/]]</li> <li>[[/Zlá žena/]]</li> <li>[[/Manželská pohrůžka/]]</li> <li>[[/Žežulčino proroctví/]]</li> <li>[[/Recept o ženu/]]</li> <li>[[/Nepravý vdovec/]]</li> <li>[[/Vdovec/]]</li> <li>Zklamaná naděje * [[/Zklamaná naděje (Proto jsem se vdala)/]] * [[/Zklamaná naděje (co jsem za manžela)/]]</li> <li>[[/Rada/]]</li> <li>[[/Vdoví nářek/]]</li> </ol> }} === Písně společenské === * a) pijácké # [[/Žádost Staročechův/]] # [[/Staročeský přípitek/]] # [[/Piják mudrák/]] * b) smíšené žertovné a satyrické === Písně o stavích, živnostech a jiných stránkách života občanského. === * Kněžstvo * Zeman. Primus * Hajdaláci. Študent. Písař * Řemeslníci. Bednář. Cibuláři * Hadrník. Hajný * Havíři. Hokynář. Karbaník. Kolomazník * Kominík. Koudelník * Kováři. Krejčí * Lékař. Mlynáři * Myslivci * Nunváři. Parukář. Pekař. Pernikář. Plavec. Pohodný * Ponocný. Pošta. Rakař * Řezníci. Rybnikář. Sladovnék * Ševci * Tesaři. Tkadlec. Zahradník. Zedník * Vandrovní. Zloději * Židé * Cikáni ==== Selská hospodářství ==== * Selská strava ==== Písně vojenské ==== * Zpomnínky historické === Písně rozpravné: === ==== a) světské (balady) ==== {{Sloupce|šířka = 200px| # [[/Zakletá dcera/]] # [[/Sirotek/]] # [[/Rubáš/]] # [[/Milá v hrobě/]] # [[/Zaklené děvčátko/]] # [[/Zavedený ovčák/]] # [[/Ženich umrlec/]] # [[/Panna a pekelní páni/]] # [[/Heřman a Dornička/]] # [[/Bratr voják/]] # [[/Porubaný synek/]] # [[/Upálená/]] # Sestra travička #* [[/Sestra travička (z Berounska)/]] #* [[/Sestra travička (z Hradecka)/]] #* [[/Sestra travička (z Budějovicka)/]] # [[/Otrávená milá/]] # [[/Zabitá sestra/]] # [[/Zabité děvče/]] # [[/Zajatá/]] # [[/Kovářovic Kačenka/]] # [[/Nalezená sestra/]] # [[/Oklamaný Turek/]] # [[/Manželka vražednice/]] # [[/Václavíček/]] # [[/Matoušek a Majdalenka/]] # [[/Dorna vražednice/]] # [[/Mužova vražednice/]] # [[/Zpronevěřilý voják/]] # [[/Utonulá/]] # [[/Utopená/]] # [[/Nešťastný mílý/]] # [[/Porada/]] # [[/Vzkázání/]] # [[/Věrná plečka/]] # [[/Pastevnice/]] # [[/Děvče u potoka/]] # [[/Sňatek v lese/]] # [[/Děvče s pávem/]] # [[/Děvče a huláni/]] # [[/Stálá láska/]] # [[/Zkrvavený milý/]] # [[/Zabitý kovář/]] # [[/Bitka o milou/]] # [[/Nešťastní milí/]] # [[/Nepozor/]] # [[/Úraz/]] # [[/Pokuta/]] # [[/Nemocná paní/]] # [[/Truchlivý konec lásky/]] }} ==== b) náboženské (legendy) ==== <ol start=48> {{Sloupce|šířka=200px| <li>[[/První hřích a pokuta/]]</li> <li>[[/Narození Kristovo (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Narození Kristovo (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Nocleh Marie Panny/]]</li> <li>[[/Maria a Alžběta/]]</li> <li>[[/Tělo boží/]]</li> <li>[[/Kříž a trnová koruna/]]</li> <li>[[/Umučení páně (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Umučení páně (z Kouřimska)/]]</li> <li>[[/Pět ran Kristových/]]</li> <li>[[/Hříšná duše/]]</li> <li>[[/Duše hříšná a Maria panna/]]</li> <li>[[/Ďáblova nevěsta/]]</li> <li>[[/Duše a tělo/]]</li> }} </ol> === Říkadla v nemocech === {{Sloupce|šířka = 200px| # [[/Baba lékařka/]] # [[/Voda/]] # [[/Na stříle (1)/]] # [[/Na stříle (2)/]] # [[/Na nežit/]] # [[/Na škrkavky (1)/]] # [[/Na škrkavky (2)/]] # [[/Na psotník/]] # [[/Na růži/]] # [[/Na škytavku/]] # [[/Na nataženou žílu/]] # [[/Na úbytě (1)/]] # [[/Na úbytě (2)/]] # [[/Na uhrančivost/]] # [[/Na uřknutí/]] # [[/Na dobrou neštovici/]] # [[/Na červy (1)/]] # [[/Na červy (2)/]] # [[/Na nádchu (1)/]] # [[/Na nádchu (2)/]] # [[/Na bradavice (1)/]] # [[/Na bradavice (2)/]] # [[/Na návní kost/]] # [[/Na návní kost, na vole a p./]] # [[/Na lišej/]] # [[/Pli z očka/]] }} === Marnost světská, smrt a pohřeb === {{Sloupce|šířka = 200px| # [[/Osud lidský/]] # [[/Vzdechnutí stařečkovo/]] # [[/Zpomínky/]] # [[/Zkažený svět/]] # [[/Marnost života/]] # [[/Důvěra v Boha/]] # [[/Co nejlepšího?/]] # [[/Tré dobrého/]] # [[/Marnost světská/]] # [[/Poslední vůle (z Budějovicka)/]] # Poslední vůle #* [[/Poslední vůle (z Plzenska)/]] #* [[/Poslední vůle (z Hradecka)/]] # Mé místo #* [[/Mé místo (z Berounska)/]] #* [[/Mé místo (z Hradecka)/]] # [[/Hřbitov/]] # [[/Vzácný pohřeb/]] # [[/Věčná památka/]] * [[/Zvuky zvonův/]] }} === Písně pohřební === ; Dětem # [[/Pojď, dušičko vyvolená/]] # [[/I proč tak příliš/]] # [[/Uskrovněte svého/]] ; Dospělým <ol start=4> <li> [[/Vímť já/]]</li> <li> [[/Člověče!/]]</li> <li> [[/Velmi přežalostný ten čas/]]</li> <li> [[/Ej již tenkrát/]]</li> </ol> ; Po animas fildelium <ol start=8> <li> [[/Milosrdný Bože/]]</li> </ol> ; Po pohřbu <ol start=10> <li> [[/Rozžehnejme se/]]</li> <li> [[/Tělo mrtvé v hrob kladouce/]]</li> <li> [[/Kriste, synu z Panny!/]]</li> </ol> ; [[/Na odchodu ze hřbitova/]] == Další zpracované části == * [[/Nepozor|Nepozor]] * [[/Český Diogenes|Český Diogenes]] * [[/Divoká hus|Divoká hus]] * [[/Bujné koně/]] * [[/Vždycky sám/]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Hrách a čočka]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Krásná zvěř]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Lítost (z Hradecka)]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Myslivec]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Mysliveček]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Ovčačka]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Ovčáci]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Ovčáček]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Stařeček (z Bydžovska)]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Stesk (z Budějovicka)]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Zastřelená srnka]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Zkažená síje]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Zpomínky vojínovy]] [[Kategorie:Karel Jaromír Erben]] [[Kategorie:Sbírky písní]] gu3abdcihuhc1gmuk2yrjrcgyypj2pm 345057 345042 2026-10-19T21:00:06Z JAn Dudík 532 /* Písně společenské */ kousek; 345057 wikitext text/x-wiki {{Digitalizace|ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf}} {{Textinfo | TITULEK = Prostonárodní české písně a říkadla | AUTOR = zapsal [[Autor:Karel Jaromír Erben|Karel Jaromír Erben]] | POPISEK = sbírka | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = {{Citace monografie | příjmení = Erben | jméno = Karel Jaromír | odkaz na autora = Autor:Karel Jaromír Erben | titul = Prostonárodní české písně a říkadla | místo = Praha | vydavatel = Jaroslav Pospíšil | rok = 1864 }} | IMAGE = ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf | SOUVISEJÍCÍ = {{Citace monografie | příjmení = Erben | jméno = Karel Jaromír | odkaz na autora = Autor:Karel Jaromír Erben | titul = Nápěvy prostonárodních písní českých | místo = Praha | rok = 1862 }} | INDEX = ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf }} <pages index="ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf" include="1-2" /> == Obsah sbírky == {{Rozšířit}} (čísla nápěvů jsou uvedena v závorce) * [[/Předmluva/]] === Věk dětský === {{Sloupce|šířka = 200px| * [[/Modlitba/]] * [[/Večerní modlitba dětská/]] * [[/Kolíbavky/]] * [[/Dítě buditi/]] Hry s malým dítětem * [[/Myška/]] * [[/Kostelíček/]] * [[/Chléb váleti/]] * [[/Třepati ručkama/]] * [[/Vařiti kašičku/]] * [[/Myška a pět prstů/]] * [[/Co jsou prsty?/]] * [[/Co dělají prsty?/]] * [[/Chlácholiti dítě/]] * [[/Houpati dítě/]] * [[/Kovaříček/]] * [[/Jak se jezdí?/]] * [[/Jablíčka/]] Rozličná dětská říkadla * [[/Kolovrátek/]] * [[/Bubák/]] * [[/Rohatej/]] * [[/Žebráček/]] * [[/První zoubky/]] * [[/Abeceda/]] * [[/Malému žáčkovi/]] * [[/Dětské písmo/]] * [[/Škádlivé odpovědi/]] * [[/Při škytání/]] * [[/Když někdo sen vypravuje/]] * [[/Cvičení výřečnosti/]] Dětské posměšky * [[/Tomu, kdo říká „prej“/]] * [[/Kdo nesprávně vyřizuje/]] * [[/Tomu, kdo se diví/]] * [[/Dědkovi a bábě/]] * [[/Na jmena/]] * [[/Kdo německy se modlí/]] * [[/Němcovi/]] * [[/Francouzovi/]] * [[/Italiánovi/]] * [[/Špatným pradlenám/]] * [[/Špatným přadlenám/]] * [[/Špatné švadleně/]] * [[/Pražským lampářům:/]] * [[/Před časy říkávali v Praze študentům:/]] * [[/Strojné dívce/]] * [[/Přihluchlým/]] * [[/Jak umívaly za starodávna městské panny německy:/]] Dětské vypravování * [[/Podivný kostel/]] * [[/Povídání pohádky/]] * [[/Konečná smrt/]] * [[/Devatero vran/]] * [[/Řípka/]] * [[/O kohoutkovi a o slepičce/]] * Dětské hádanky: ** [[/Dětské hádanky - podobenství|a) podobenství]] ** [[/Dětské hádanky - žert a dvojsmysly|b) žert a dvojsmysl]] ** [[/Dětské hádanky - z počtářství|c) z počtářství]] * Zvířecí řeč ** [[/Konipásek/]] ** [[/Linduška/]] ** [[/Divoký holub/]] ** [[/Holub doupnák/]] ** [[/Sykora/]] ** [[/Strnad/]] ** [[/Vrabec/]] ** [[/Křepelka/]] ** [[/Vlašťovička/]] ** [[/Vrána/]] ** [[/Kukačka/]] ** [[/Dudek/]] ** [[/Slepice/]] ** [[/Husy/]] ** [[/Kohout/]] ** [[/Kočky/]] ** [[/Zajíc/]] ** [[/Cvrček/]] ** [[/Žáby/]] * Dětská počítadla ** [[/Patnáct stop/]] ** [[/Dvaatřicet stop/]] ** [[/Počítadla přede hrou/]] (31 říkadel) * [[/Dětské hry/]] (17 her) }} === Písně a říkadla výroční === {{Sloupce|šířka=200px| * [[/Zima/]] * [[/Kterak dne přibývá/]] * [[/Vánoce/]] * [[/Štědrý večer/]] * [[/Koledy vánoční/]] (31 koled) ** a) o božím narození * '''[[/28. prosince/]]''' ** b) o novém roce * [[/Den přeslavný/]] * [[/Sladovnická/]] ** c) [[/O třech králích/]] ** [[/25. ledna/]] * [[/Únor/]] ** [[/Hromice/]] ** [[/5. února/]] ** [[/22. února/]] ** [[/24. února/]] * [[/Březen/]] ** [[/1. března/]] ** [[/Masopůst/]] ** Písně masopustní [[/Písně masopustní 1|1]], [[/Písně masopustní 2|2]], [[/Písně masopustní 3|3]] ** [[/Ostatky/]] ** Voračky [[/Voračky 1|1]], [[/Voračky 2|2]] ** [[/Škaredá středa (popeleční)/]] ** [[/12. března/]] *** [[/Řehořská/]] *** [[/Mistr 1|Mistr 1]], [[/Mistr 2|2]] *** [[/Řehořské vojsko/]] ** [[/25. března/]] * [[/Jaro/]] ** [[/Podléška/]] ** [[/Otloukání píšťalek/]] (17 říkadel) * [[/Duben/]] ** [[/24. dubna/]] ** [[/25. dubna/]] ** [[/Lyščí neděle/]] ** [[/Kýchavná neděle/]] * [[/Smrtná neděle/]] (16 říkadel) * [[/Květná neděle/]] * Pašijový týden ** [[/Škaredá středa (Velikonoce)/]] ** [[/Zelený čtvrtek/]] ** [[/Velký pátek/]] ** [[/Bílá sobota/]] * [[/Velikonoc/]] (13 říkadel) * [[/Helské písně/]] (4 písně) * [[/Hry jarní/]] (4 hry) * [[/Píseň jarní (1)/]] * [[/Píseň jarní (2)/]] * [[/Máj/]] ** [[/1. Máje/]] ** [[/Máj pod okny/]] ** [[/Poděkování/]] ** [[/Máj na návsi/]] ** [[/25. Máj/]] ** [[/Na Boží vstoupení/]] ** [[/Svátky Svatodušní/]] ** [[/Hra na krále/]] ** [[/Hra na královnu/]] * [[/Hlásání pasaček/]] (4) * Déšť a slunéčko ** [[/Plejvání/]] ** [[/Za déšť/]] ** [[/Májový déšť/]] ** [[/Poprchávání/]] ** [[/Za slunéčko/]] * Zvířata a byliny ** [[/Husy (2)/]] ** [[/Vrána (2)/]] ** [[/Kukačka (2)/]] ** [[/Plž/]] ** [[/Májka/]] ** [[/Sluníčko/]] ** [[/Čekanka/]] ** [[/Křížkové koření/]] ** [[/Podražej/]] * [[/Červen/]] ** [[/8. června/]] ** [[/15. června/]] ** [[/24. června/]] ** [[/Sv. Jan Křtitele/]] * [[/Hry letní/]] (5 her) * [[/Jahodníci/]] * [[/Zavírání lesa/]] * [[/Jahodnická/]] * [[/4. červenec/]] * [[/26. červenec/]] * [[/Srpen/]] ** [[/1. srpna/]] ** [[/Hlásání žneček/]] ** [[/Hospodářství/]] ** [[/Brousilovi/]] ** [[/Šafářovi/]] ** [[/Mládencovi/]] ** [[/Panně/]] ** [[/Příchozímu/]] ** [[/Koza (1)/]] ** [[/Koza (2)/]] ** [[/Koza (3)/]] ** [[/Žnecká/]] ** [[/Obžínky/]] ** [[/Přípitek/]] ** [[/Píseň obžínková/]] ** [[/15. srpna/]] ** [[/10. a 24. srpna/]] * [[/14. září/]] * [[/21. září/]] * [[/25. září/]] * [[/Podzim/]] * [[/Hry podzimní/]] (5 her) * [[/Říjen/]] ** [[/7. října/]] ** [[/16. října/]] ** [[/18. října/]] ** [[/21. října/]] * [[/Písně posvícenské/]] (9 písní) * [[/28. října/]] * [[/Babí léto/]] * [[/11. listopadu/]] * [[/25. listopadu/]] * [[/25. a 30. listopadu/]] * [[/6. prosince/]] * [[/12. prosince/]] * [[/Přástvy/]] ** [[/Kuželíček/]] * [[/Hry zimní/]] (5 her) }} === Písně věku mládeneckého a panenského === ==== a) Mladost, krása láska ==== {{Sloupce|šířka = 200px| # [[/Panna květ/]] (160, 161) # [[/Přespolní milá/]] (603) # [[/Námluva (z Berounska)/]] (129) # [[/Zámluva/]] (676) # [[/Panny z kostela jdoucí/]] (676) # [[/Potěcha (z Budějovicka)/]] (377) # [[/Cestička (z Budějovicka)/]] (377) # [[/Večerní návštěva/]] (270) # [[/Úmysl (z Hradecka, To si mámo nemyslete)/]] (270) # [[/Rosa (z Budějovicka)/]] (195) # [[/Léčivá bylina/]] (457) # [[/Pouchňata/]] (326) # [[/Vyprovázení (z Klatovska)/]] (326) # [[/Červený šáteček/]] (563) # [[/Vyvolená milá/]] (641) # [[/Moje milá/]] (107) # [[/Důvěra (z Budějovicka)/]] (701) # [[/Odhodlanost/]] (421) # [[/Pozvání (z Budějovicka)/]] (107) # [[/Mládenci jako z pivoňky/]] (255) # [[/Namítka/]] (255, 357) # [[/Češka a Moravka/]] (292) # [[/Překrásná noc/]] (292) # [[/Kámen (z Plzenska)/]] 255 # [[/Kámen (z Budějovicka)/]] # [[/Vybídka/]] (286) # [[/Čeho se báti/]] (286) # [[/Slib/]] (286) # [[/Bylina/]] (106) # [[/Slib milého/]] (260) # [[/Jízda k milé/]] (64) # [[/Úcta/]] (64) # [[/Kočárek/]] (118) # [[/Výhra/]] (490, 64) # [[/Výmluva/]] (172) # [[/Boty pod okny/]] (207) # [[/Návštěva/]] (480) # [[/Úmysl milenčin/]] (771) # [[/Znamenaná cesta/]] (771) # Milý ve dvoře #* [[/Milý ve dvoře (z Klatovska)|z Klatovska]] 480 #* [[/Milý ve dvoře (z Táborska)|z Táborska]] 482 # Dobrá voda #* [[/Dobrá voda (z Táborska)|z Táborska]] 482 #* [[/Dobrá voda (z Budějovicka)|z Budějovicka]] 482 # [[/Zákaz/]] (83) # [[/Pohaněná milá/]] (86) # [[/Marné hanění/]] (74, 290) # [[/Nebezpeční Hosiňáci/]] (75) # [[/Jasná upřímnost/]] (73) # [[/Poctivost/]] (483) # [[/Radost matčina/]] (73) # [[/Jablůnek/]] (594) # [[/Naše holky/]] (594) # [[/Milé rozednění/]] (350) # [[/Utrhační lidé/]] (350) # [[/Podivnosti/]] (79) # [[/Zchytralá nevědomost/]] (55) # [[/Láska nezradí/]] (250) # [[/Vrany koně/]] (743) # [[/Výstraha/]] (134) # [[/Všehozdar/]] (743) # [[/Tužba/]] (346) # [[/Nedověra/]] (93) # [[/Rakev neupřímného/]] (376, 381) # [[/Nestálý milý/]] (743) # [[/Rada/]] (79) # [[/Trpělivá milá/]] (345) # [[/Nekalost/]] (345) # [[/Bezpečnost/]] (117) # [[/Višeň/]] (346) # [[/Důvěra v Boha (1)/]] (346) # [[/Vzácné kvítí/]] (681) # [[/Láska/]] (775) # [[/Lítost (z Prachenska)/]] (65) # [[/Koníčky na úhoře/]] (95) # [[/Starost o koníčky/]] (108) # [[/Roztlučený džbán/]] (638) # [[/Chlapík z Moravy/]] # [[/Malé a dospělé děvče/]] (269) # [[/Švárné děvče/]] (244) # [[/Nekrmené koně/]] (243, 244) # [[/Cesta v noci/]] # [[/Žádost/]] (134) # [[/Kanafaska/]] (566) # [[/Potěcha/]] (634, 635) # Prozřetelný milý #* [[/Prozřetelný milý (z Berounska)|z Berounska]] 584 #* [[/Prozřetelný milý (z Plzenska)|z Plzenska]] 548 # [[/Patero milých/]] (584) # [[/Shoda/]] (139) # [[/Měsíček a hezká panna/]] (139) # Lživý ptáček #* [[/Lživý ptáček (z Klatovska)|z Klatovska]] 139 #* [[/Lživý ptáček (z Berounska)|z Berounska]] 139 # [[/Vzkázání/]] (348) # [[/Ztracený pantoflíček/]] (788) # [[/Pantoflíček/]] (584) # [[/Rakušanka a Moravanka/]] (341) # [[/Vzdálený milý/]] (581) # [[/Marné příkoří/]] (355) # [[/Otrhaná milá/]] (341) # [[/Ptáček/]] (406) # [[/Hněv milenců/]] (274) # [[/Vyprovázení/]] # [[/Lijavec/]] (435) # [[/Sloužící milá/]] (650) # [[/Děvče u zpovědi/]] (271, 637) # [[/Dobrá rada/]] (538) # [[/Slib (z Prachenska)/]] (538) # [[/Starostlivost/]] (747) # [[/Věrná milá/]] (747) # [[/Překážka v pobožnosti/]] (309) # [[/Jisté znamení/]] (400) # [[/Poupě/]] (367) # [[/Láska a slunéčko/]] (649) # [[/Rukavice/]] (544) # [[/Rozmarína (z Bydžovska)/]] (583) # [[/Čiprné děvče/]] # [[/Svitání/]] (691) # [[/Děvčata z Lomce/]] (538) # [[/Naučení/]] (191) # [[/Neznámá/]] (618) # [[/Nedbalý/]] (2) # [[/Slib (z Berounska)/]] (2) # [[/Matoušek/]] (2) # [[/Spomínka/]] (396) # [[/Bázlivá/]] (723) # [[/Přípověď/]] (232) # Výstraha #* [[/Výstraha (z Kouřimska)|z Kouřimska]] (47) #* [[/Výstraha (z Klatovska)|z Klatovska]] (46) # [[/Věrná milá/]] (534) # [[/Otázka k lásce/]] (154) # [[/Třeboně/]] (510) # [[/Srdečná žádost/]] (510) # [[/Laskavec/]] (510) # [[/Kdy domů/]] (591) # [[/Zlá láska/]] (82, 510) # [[/Naučení/]] (82, 510) # Šenkýřka #* [[/Šenkýřka (z Klatovska)|z Klatovska]] (722) #* [[/Šenkýřka (z Táborska)|z Táborska]] (510) # [[/Nalevačka/]] (154) # [[/Modlitba dívčí/]] (154) # [[/Starost a potěcha/]] (82, 726) # [[/Bledá panna/]] (586) # [[/Mocná voda/]] (462) # [[/Toužení (Foukej, větříčku)/]] # [[/Toužení (Ach vy mily černy oči)/]] (448) # [[/Rosa/]] (450) # [[/Slavíček (z Táborska)/]] (87) # [[/Znamení lásky/]] (516) # [[/Budíček (Ančičko vstaň)/]] (27) # [[/Svítidlo/]] (418) # [[/Vzácná milá/]] (418) # [[/Budíček (Zpívej, slavíčku!)/]] 786 # [[/Tři růže/]] (336) # [[/Vyptávky/]] (230) # [[/Hodné zvony/]] (675) # [[/Nepokojná/]] (30) # [[/Neříkej nic/]] (26) # Úcta milému #* [[/Úcta milému (z Hradecka)|z Hradecka]] 499 #* [[/Úcta milému (z Budějovicka)|z Budějovicka]] 498 # [[/Holka komorná/]] (268) # [[/Marné čekání/]] (579) # [[/Zastaveníčko/]] (536) # [[/Pro milého nic těžkého, pro milou touž měrou/]] # [[/Vyprovázení/]] (197) # [[/Dorozumění/]] (373) # [[/Slavíček (z Prachenska)/]] (536) # [[/Lenorka/]] # [[/Andulička/]] (29) # [[/Vyznání/]] (575) # Ztráta #* [[/Ztráta (z Hradecka)|z Hradecka]] 666 #* [[/Ztráta (z Plzenska)|z Plzenska]] 665 # [[/Překážka/]] (64) # [[/Laskavec/]] (597) # [[/Marná rada/]] (759) # [[/Bezpečný lékař/]] (678) # [[/Jablíčka (z Prácheňska)/]] (290) # [[/Vyprovázení/]] (678) # [[/Ochrana/]] (208) # [[/Mračno/]] (290) # [[/Kuráž/]] (282) # [[/Zlý pes/]] (778) # [[/Zlý Pozorek/]] (463) # [[/Panská Mařena/]] (218) # [[/Zástěra s tulipánama/]] (218) # [[/Osamělá pasačka/]] (218) # [[/Vychování dcery/]] (218) # [[/Vychování syna/]] (140) # [[/Pomilování/]] (8) # [[/Šáteček/]] (512) # [[/Neříkej nic!/]] (486) # [[/Vlaštovčí zpěv/]] (413) # [[/Píšťalka/]] (413) # [[/Bolavá hlavička/]] (120) # [[/Slib (z Klatovska)/]] (529) # [[/Rozmarína (z Prachenska)/]] (412) # [[/Hněv/]] (412) # [[/Zlý milý/]] (636) # [[/Mocnost lásky/]] (548) # [[/Napomenutí/]] (470) # [[/Co souzeno nemine/]] (780) # [[/Přemlouvání/]] (451) # [[/Upřímnost nad krásu/]] (258) # [[/Láska nad bohatství/]] (10, 746) # [[/Pěkné barvy/]] (389) # [[/Holka krev a mléko/]] (211) # [[/Zahrádka/]] (479) # Maličká milá #* [[/Maličká milá (z Klatovska)|z Klatovska]] 439 #* [[/Maličká milá (z Budějovicka)|z Budějovicka]] 746 # [[/Maloučko děvčat/]] (459) # [[/Děvče k milování/]] (387) # [[/Přípověď/]] (601) # [[/Vyhrůžka/]] (527) # [[/Šáteček/]] (454) # [[/Rozšafná láska/]] (454) # [[/Nejistota a jistota/]] (293) # [[/Zármutek a veselost/]] (602) # [[/Tesklivá cesta/]] (332, 599) # [[/Déšť/]] (411) # [[/Schůzka/]] (389) # [[/Pěkná rovina/]] (599) # [[/Jízda/]] (454) # [[/Hněv/]] (293) # [[/Poptávka/]] (234, 235) # [[/Starostlivý milý/]] (602) # [[/Stesk (z Klatovska)/]] (10) # [[/Úmysl (z Jičínska)/]] (10) # [[/Poctivost chodí dveřma/]] (10, 458) # [[/Pocta/]] (744) # [[/Úmysl (z Hradecka)/]] (10) # [[/Odhodlaná/]] (343) # [[/Podivná svíčka/]] (550) # [[/Ospalá/]] (711, 712) # [[/Ospalka/]] (567) # [[/Návštěva v zimě/]] (719) # [[/Hněv/]] (121) # [[/Zákaz/]] (121) # [[/Nepřízeň v lásce/]] (33) # [[/Honza/]] (184) # [[/Výstraha/]] (122) # [[/Modlitba zamilovaného/]] (491) # [[/Šidilka/]] (572) # [[/Láska/]] }} ==== b) Láska nešťastná ==== <ol start="233"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Uprchlý holoubek/]] (603)</li> <li>[[/Výprava na vojnu/]] (603)</li> <li>[[/Novinka/]] (91)</li> <li>[[/Ubitý Jiříček/]] (91)</li> <li>[[/Modrá pentle/]] (750)</li> <li>[[/Zrušená láska/]] (750)</li> <li>[[/Tmavá hvězda/]] (676)</li> <li>[[/Kalina/]] (546)</li> <li>[[/Rovnost v lásce/]] (377)</li> <li>[[/Konec lásky/]] (377)</li> <li>[[/Starodávná láska/]] (377)</li> <li>[[/Nevěrná/]] (270)</li> <li>[[/Poslední schůzka/]] (48, 326)</li> <li>[[/Odchod/]] (326)</li> <li>[[/Propuštění/]] (326)</li> <li>[[/Vláčení/]] (326)</li> <li>[[/Trápení/]] (136, 377)</li> <li>Loučení * [[/Loučení (z Klatovska)|z Klatovska]] (48, 377) * [[/Loučení (z Prachenska)|z Prachenska]] (637) </li> <li>[[/Vzdálená/]] (131)</li> <li>[[/Loučení (z Jičínska)/]] (131)</li> <li>[[/Odvedená milá/]] (695)</li> <li>[[/Tajná láska nestálá/]] (377)</li> <li>Veta po lásce * [[/Veta po lásce (z Táborska)|z Táborska]] (629) * [[/Veta po lásce (z Domažlicka a z Budějovicka)|z Domažlicka a z Budějovicka]] (695, 696) </li> <li>[[/Zasněžená cesta/]] (696)</li> <li>[[/Zármutek/]] (68)</li> <li>[[/Holka poctivá/]] (68, 690)</li> <li>[[/Mládenec poctivý/]] (68, 690)</li> <li>[[/Ztracená krása/]] (292)</li> <li>[[/Nepřijatý žert/]] (794)</li> <li>[[/Oklamaná (z Klatovska i od jinud)/]] (58, 59, 794)</li> <li>[[/Poslední chůze/]] (58)</li> <li>[[/Láska a hněv/]] (171)</li> <li>Lítostivá služba * [[/Lítostivá služba (z Klatovska)|z Klatovska]] (779) * [[/Lítostivá služba (z Budějovicka)|z Budějovicka]] (678) </li> <li>[[/Láska a bohatství/]] (480)</li> <li>[[/Slavíček s psaním/]] (417)</li> <li>[[/Zlaté časy/]] (765)</li> <li>[[/Překážky v lásce/]] (148)</li> <li>[[/Liduška/]] (771)</li> <li>[[/Zufalý úmysl/]] (382, 771)</li> <li>[[/Nehody/]] (101)</li> <li>[[/Mysliveček (Z Prácheňska)/]] (207)</li> <li>[[/Zabráněná láska/]] (344)</li> <li>Chudobná milá * [[/Chudobná milá (z Chrudimska)|z Chrudimska]] (729) * [[/Chudobná milá (z Prachenska)|z Prachenska]] (582) </li> <li>[[/Černé oči/]] (346)</li> <li>Lítost * [[/Lítost (z Hradecka, Já jsem se oženil)|z Hradecka, Já jsem se oženil]] (328) * [[/Lítost (z Budějovicka)|z Budějovicka]] (656) </li> <li>[[/Dar na rozloučenou (z Klatovska, Měla jsem holoubka)/]] (376)</li> <li>[[/Oklamaná (z Klatovska)/]] (376)</li> <li>[[/Opuštěná (z Plzenska)/]] (137)</li> <li>[[/Neupřímná kamarádka/]] (352)</li> <li>[[/Nucená veselost/]] (745)</li> <li>[[/Neplatná pomoc/]] (745)</li> <li>[[/Marná chůze (z Kouřímska, Široky hluboky)/]] (626)</li> <li>[[/Rozloučení (z Klatovska)/]] (743)</li> <li>[[/Odbytý/]] (141)</li> <li>[[/Škoda chlapců!/]] (346)</li> <li>[[/Zármutek/]] (477)</li> <li>[[/Fijalička/]] (582)</li> <li>[[/Po všem nic/]] (55)</li> <li>[[/Kobylí hůra/]] (722)</li> <li>[[/Trojí slunce/]] (79)</li> <li>[[/Tužba/]] (79)</li> <li>[[/Rozvedení/]] (352)</li> <li>[[/Kletba/]] (253)</li> <li>[[/Výčitka/]] (259)</li> <li>[[/Ztracené pentličky/]] (346, 582)</li> <li>[[/Holubička s poselstvím/]] (582)</li> <li>[[/Výstraha (z Plzenska)/]] (582)</li> <li>Poctivost nade všecko * [[/Poctivost nade všecko (z Plzenska)|z Plzenska]] (582) * [[/Poctivost nade všecko (z Klatovska)|z Klatovska]] (743) </li> <li>[[/Vězeň/]] (328, 582)</li> <li>[[/Uvězený milý/]] (656)</li> <li>[[/Oklamaná (z Chrudimska)/]] (346,582)</li> <li>[[/Výmluva/]] (582)</li> <li>[[/Truchlivá poutnice/]] (574)</li> <li>[[/Pozdní bych (z Hradecka)/]] (352)</li> <li>[[/Sládek/]] (793)</li> <li>[[/Dar/]] (173, 793)</li> <li>[[/Osiřelá/]] (653, 673)</li> <li>[[/Zrušená láska (z Klatovska)/]] (673)</li> <li>[[/Ztrestaná neposlušnost/]] (653)</li> <li>[[/Vrtkavý milý/]] (673)</li> <li>Žalost * [[/Žalost (z Hradecka, Koulelo se, koulelo)|z Hradecka, Koulelo se, koulelo]] (139) * [[/Žalost (z Klatovska)|z Klatovska]] </li> <li>[[/Sen/]] (782)</li> <li>[[/Zlá rada/]] (689)</li> <li>[[/Zrušená láska (z Budějovicka)/]] (17)</li> <li>[[/Tři kavalírové/]] (687)</li> <li>[[/Rozchod/]] (611)</li> <li>[[/Nemysli si na mě/]] (617)</li> <li>[[/Žel opuštěné/]] (617)</li> <li>[[/Pozdní bych (z Plzenska)/]] (617)</li> <li>[[/Žežulička/]] (770)</li> <li>[[/Odjezd milého (z Bydžovska)/]] (610)</li> <li>Posekaná milá * [[/Posekaná milá (z Klatovska)|z Klatovska]] (274) * [[/Posekaná milá (z Táborska, z Berounska )|z Táborska, z Berounska]] (274, 538) </li> <li>[[/Tři panenky/]] (406, 473)</li> <li>[[/Nevěrník (z Klatovska)/]] (414)</li> <li>[[/Opuštěná (z Bydžovska)/]] (753)</li> <li>[[/Rozmarína (z Berounska)/]] (297)</li> <li>[[/Pasačka koní/]] (504)</li> <li>[[/Pravá a nepravá láska/]] (504)</li> <li>[[/Marné čekání/]] (504, 747)</li> <li>Marné volání * [[/Marné volání (z Budějovicka)|z Budějovicka]] (539) * [[/Marné volání (z Klatovska)|z Klatovska]] (538, 747) </li> <li>[[/Výmluva/]] (88, 89)</li> <li>[[/Odchod milého/]] (88)</li> <li>[[/Láska nestálá/]] (414)</li> <li>[[/Rozloučení (z Berounska, Teče voda od Skuhrova)/]] (747)</li> <li>[[/Rozloučení (z Táborska)/]] (504)</li> <li>[[/Všední láska/]] (539)</li> <li>[[/Trápení pro milou/]] (539)</li> <li>[[/Suchá lípa/]] (133)</li> <li>[[/Návštěva na hřbitově/]] (496)</li> <li>[[/Mniška/]] (271)</li> <li>[[/Verbování/]] (435)</li> <li>[[/Falešní lidé/]] (776)</li> <li>[[/Toužení (z Prachenska)/]] (776)</li> <li>[[/Tajná příčina/]]</li> <li>Láska nad statek * [[/Láska nad statek (z Berounska)|z Berounska]] (544) * [[/Láska nad statek (z Domažlicka)|z Domažlicka]] (191) * [[/Láska nad statek (z Budějovicka)|z Budějovicka]] (736) </li> <li>[[/Pozdravení/]] (736)</li> <li>[[/Smutná cestička/]] (198, 469)</li> <li>[[/Zármutek/]] (191, 198)</li> <li>[[/Smutek/]] (14)</li> <li>[[/Nehoda/]] (735)</li> <li>[[/Zrušená láska (z Plzenska)/]] (723)</li> <li>[[/Lítost (z Hradecka, Když jsem plela len)/]] (289)</li> <li>[[/Šlechetná dcerka/]] (328,722)</li> <li>[[/Dívčí žalost/]] (154, 722)</li> <li>[[/Loučení (z Berounska)/]] (356)</li> <li>[[/Loučení (z Čáslavska)/]] (356)</li> <li>[[/Nešťastný den/]] (715)</li> <li>Dar na rozloučenou * [[/Dar na rozloučenou (z Klatovska, Těš se, má panenko, těš!)|z Klatovska, Těš se, má panenko, těš!]] (614) * [[/Dar na rozloučenou (z Prachenska)|z Prachenska]] (82, 510) </li> <li>[[/Zklamaná naděje/]] (216)</li> <li>[[/Tušení/]] (485)</li> <li>[[/Odjezd milého (z Berounska)/]] (11)</li> <li>[[/Podvedený milý/]] (5)</li> <li>[[/Rozloučení (z Berounska, Svítila mi jasná hvězdička)/]] (616)</li> <li>[[/Výčitek/]] (616)</li> <li>[[/Ztracená krása/]] (418)</li> <li>[[/Zklamaná/]] (335)</li> <li>[[/Obět dívčí/]] (335, 336)</li> <li>[[/Vítoušek/]] (668)</li> <li>[[/Vzdálená milá/]] (552)</li> <li>[[/Nevěrník (z Berounska)/]] (530)</li> <li>[[/Vlaštovičí zpěv/]]</li> <li>[[/Památný groš/]] (672)</li> <li>[[/Odhodlaný milý/]] (429)</li> <li>Vyprovázení * [[/Vyprovázení (z Jičínska)|z Jičínska]] (694) * [[/Vyprovázení (z Klatovska 2)|z Klatovska]] </li> <li>[[/Lhář/]] (197)</li> <li>[[/Ztráta (z Hradecka, Žežulinka kuká)/]] (797)</li> <li>[[/Chudoba a láska/]] (535)</li> <li>[[/Rozžehnání/]] (797)</li> <li>[[/Poslední návštěva/]] (369)</li> <li>[[/Nemoc/]] (797)</li> <li>[[/Zlá zkušenost/]] (734)</li> <li>[[/Marná chůze (z Kouřimska, Co jsem se za tebou nachodil)/]] (71)</li> <li>[[/Zmizelá láska/]] (358)</li> <li>[[/Zlé tušení/]] (74, 678)</li> <li>[[/Odjezd milého (z Budějovicka)/]] (99, 678)</li> <li>[[/S Bohem (z Klatovska)/]] (596)</li> <li>[[/Opuštěná (z Klatovska)/]] (596)</li> <li>[[/Změna/]] (283)</li> <li>[[/Dary/]] (283)</li> <li>[[/Kletba dívčí (Já tobě vinšuju)/]] (290)</li> <li>[[/Proklatá láska/]] (436)</li> <li>Žalost * [[/Žalost (z Hradecka, Měla jsem milého)|z Hradecka, Měla jsem milého]] 386 * [[/Žalost (z Kouřimska)|z Kouřimska]] (386) </li> <li>[[/Bílý čepeček/]] (388)</li> <li>[[/Přec nejsi má/]] (218)</li> <li>[[/Opuštěná (z Berounska)/]] (378)</li> <li>[[/Opuštěný/]] (308)</li> <li>[[/Nestálý milenec/]] (307)</li> <li>[[/Dar na rozloučenou (z Bydžovska)/]] (307)</li> <li>[[/Smutné psaní/]] (272)</li> <li>[[/Kletba dívčí (Žádnej neví)/]] (789)</li> <li>[[/Oženění s nechutí/]] / Oklamaný milý (593)</li> <li>[[/Nenadálé noviny/]] (90)</li> <li>[[/Vypovězená láska/]] (555, 679, 3)</li> <li>[[/Výstraha (z Berounska)/]] (679)</li> <li>[[/Novina/]] (555)</li> <li>[[/Husaři/]] (200)</li> <li>[[/Vyprovázení/]] (602)</li> <li>[[/Láska o vánocích/]] (602)</li> <li>[[/Stesk (z Budějovicka, z Berounska/]] (458, 10)</li> <li>[[/Odešlá láska/]] (236, 669)</li> <li>[[/Koukol/]] (10, 669)</li> <li>[[/Loučení/]] (169)</li> <li>[[/Poděkování/]] (293)</li> <li>[[/Rozkotaná láska/]] (169)</li> <li>[[/Těžký odchod/]] (669)</li> <li>[[/Příčina bolesti/]] (669)</li> <li>[[/Zlá cesta/]] (62, 92)</li> <li>[[/Růžička/]] (92, 10)</li> <li>[[/Opuštěná (z Prachenska)/]] (669)</li> <li>[[/Strom/]] (10, 211)</li> <li>[[/Hospodářská láska/]] (262, 293, 669)</li> <li>[[/Výčitka/]] (92)</li> <li>[[/Žalost (z Domažlicka)/]] (293)</li> <li>[[/Výstraha (z Domažlicka)/]] (293)</li> <li>[[/Zhanění/]] (10)</li> <li>[[/Ztracená kytička/]] (398)</li> <li>[[/Opuštěná (z Klatovska, Každá má milého)/]] (10)</li> <li>[[/Smutný návrat/]] (284)</li> <li>[[/Milá ve vsi/]] (562)</li> <li>[[/Rodiče na čas, milý do smrti/]] (35)</li> <li>[[/Rané děvče/]] (35)</li> <li>[[/Křídlaté srdéčko/]] (35)</li> <li>[[/Těžko zapomenout/]] (440)</li> <li>[[/Opuštěná (z Hradecka)/]] (294)</li> <li>[[/Mařenka/]] (249)</li> <li>[[/Zklamané mínění/]] (394)</li> }} </ol> ==== c) Vzdory ==== <ol start="439"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Měj se dobře/]]</li> <li>[[/Podvodná milá/]]</li> <li>[[/Barbora/]]</li> <li>[[/Určitá odpověď/]]</li> <li>[[/S Bohem (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Mrňoukající kolečka/]]</li> <li>[[/Holka nanic/]]</li> <li>[[/Jablíčko s poselstvím/]]</li> <li>[[/Máma a dcera/]]</li> <li>[[/Zármutek na vývratku/]]</li> <li>[[/Hněv (z Klatovska)/]]</li> <li>[[/Hněv (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Rozloučení/]]</li> <li>[[/Upřímné vyznání/]]</li> <li>[[/Pozvání/]]</li> <li>[[/Poslední chůze/]]</li> <li>[[/Odlouzená milenka/]]</li> <li>[[/Opovržený milý/]]</li> <li>[[/Láska v řece/]]</li> <li>[[/VYpovězená láska/]]</li> <li>[[/Nevšímavý milý/]]</li> <li>[[/Láska vojákova/]]</li> <li>[[/Lehké rozloučení/]]</li> <li>[[/Slavičí písnička/]]</li> <li>[[/Odpověď/]]</li> <li>[[/Netrucuj!/]]</li> <li>[[/Pohrůžka/]]</li> <li>[[/Mlynářova dcera/]]</li> <li>[[/Červené víno/]]</li> <li>[[/Nebudeš má/]]</li> <li>[[/Cedulička/]]</li> <li>[[/Vzdory/]]</li> <li>[[/Hrdé děvče/]]</li> <li>[[/Hněv/]]</li> <li>[[/Veselá žalost/]]</li> <li>[[/Zištná láska/]]</li> <li>[[/Vzdory (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Odpověď (z Čáslavska)/]]</li> <li>[[/Vzkázání/]]</li> <li>[[/Lehké oželení (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Škádlení/]]</li> <li>[[/Lehké oželení (z Budějovicka)/]]</li> <li>[[/Po čem poznati neupřímnost/]]</li> <li>[[/Libost a nelibost/]]</li> <li>[[/Odpověď (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Holubička/]]</li> <li>[[/Mariánka a křen/]]</li> <li>[[/Důvodná odpověď/]]</li> <li>[[/Vyprovázení/]]</li> <li>[[/Novina/]]</li> <li>[[/Vzdory/]]</li> <li>[[/Lehké oželení (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Chatrné dary/]]</li> <li>[[/Loučení/]]</li> <li>[[/Mlynářova dcera/]]</li> <li>[[/Výstraha/]]</li> <li>[[/Milá za milou/]]</li> <li>[[/Oslyšený ženich/]]</li> <li>[[/Zapomenutí/]]</li> <li>[[/Rukavičky/]]</li> <li>[[/Obapolný výhost/]]</li> <li>[[/Ospalka/]]</li> <li>[[/Lehké oželení (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Zaoraná láska/]]</li> <li>[[/Hedvábný fěrtoušek/]]</li> <li>[[/Důvěra/]]</li> <li>[[/Dívčí svoboda/]]</li> <li>[[/Nevěrník/]]</li> <li>[[/Povážlivé děvče/]]</li> <li>[[/Osiřelá/]]</li> <li>[[/Hněv/]]</li> <li>[[/Vypovězená láska/]]</li> <li>[[/Šelmovské děvče/]]</li> <li>[[/Omyl/]]</li> <li>[[/Zpanštilá milá/]]</li> <li>[[/Bolení hlavy/]]</li> <li>[[/Dobrá výmluva/]]</li> <li>[[/Upřímnost nad bohatství/]]</li> <li>[[/Husy na potoce/]]</li> <li>[[/Falešník/]]</li> <li>[[/Lehká pomoc/]]</li> <li>[[/Pivo a děvče/]]</li> <li>[[/Cestička/]]</li> <li>[[/Hrdá/]]</li> <li>[[/Nevšímavá/]]</li> <li>[[/Odvrácená láska/]]</li> <li>[[/Hrdá dívka/]]</li> <li>[[/Nemilý/]]</li> <li>[[/Výpověď z lásky/]]</li> <li>[[/Děvče bez milého/]]</li> <li>[[/Chudá/]]</li> <li>[[/Opatrná/]]</li> <li>[[/Jdi do pekla!/]]</li> <li>[[/Zarostlá cesta/]]</li> <li>[[/Zrušená láska/]]</li> <li>[[/Falešnice/]]</li> <li>[[/Odpověď (z Budějovicka)/]]</li> <li>[[/Nehodní mládenci/]]</li> <li>[[/Ženich/]]</li> <li>[[/Předsevzetí/]]</li> <li>[[/Nechej tak/]]</li> <li>[[/Hoch z Nechanic/]]</li> }} </ol> ==== d) Žerty a posměšky ==== <ol start="541"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Vavřina/]]</li> <li> [[/Co komuť/]]</li> <li> [[/Pomsta/]]</li> <li> [[/Šidba/]]</li> <li> [[/Holka z Rokycan/]]</li> <li> [[/Ukradená Zuzka/]]</li> <li> [[/Cesta příjemná i nepříjemná/]]</li> <li> [[/Orba/]]</li> <li> [[/Ošacený chlapík/]]</li> <li> [[/Sedlákova dcera/]]</li> <li> [[/Podobenství/]]</li> <li> [[/Šidilka/]]</li> <li> [[/Zdrápaná láska/]]</li> <li> [[/Ženská krása/]]</li> <li> [[/Rozmysl/]]</li> <li> [[/Poutnice/]]</li> <li> [[/Ochotná milá/]]</li> <li> [[/Potupná rada/]]</li> <li> [[/Dívčí spor/]]</li> <li> [[/Děvčata na prodej/]]</li> <li> [[/Koření/]]</li> <li> [[/Pyšné panny (Z Táborska)/]]</li> <li> [[/Pyšné panný (z Prachenska)/]]</li> <li> [[/Zamilovaná stará panna/]]</li> <li> [[/Pilnost a lenost/]]</li> <li> [[/Sen/]]</li> <li> [[/Změněná krása/]]</li> <li> [[/Parádnice/]]</li> <li> [[/Nepořádná/]]</li> <li> [[/Neštěstí/]]</li> <li> [[/Ochrana/]]</li> <li> [[/Šelmovství/]]</li> <li> [[/Všecky zaopatřené/]]</li> <li> [[/Moudrý strnad/]]</li> <li> [[/Blahý úmysl/]]</li> <li> [[/Sváteční láska/]]</li> <li> [[/Odbytý písař/]]</li> <li> [[/Poctivost/]]</li> <li> [[/Nehody/]]</li> <li> [[/Káča/]]</li> <li> [[/Lehká ztráta/]]</li> <li> [[/Strašidla/]]</li> <li> [[/Můra/]]</li> <li> [[/Pušperské děvečky/]]</li> <li> [[/Narození/]]</li> <li> [[/Nehoda/]]</li> <li> [[/Bláznivá láska/]]</li> <li> [[/Opatrná milá/]]</li> <li> [[/Laskavé pozvání/]]</li> <li> [[/Štědrost nade štědrost/]]</li> <li> [[/Vrabec (píseň)|Vrabec]]</li> <li> [[/Odbytí/]]</li> <li> [[/Vtip na vtip/]]</li> <li> [[/Ženich/]]</li> <li> [[/Námluvy/]]</li> <li> [[/Švihák/]]</li> <li> [[/Malé děvče/]]</li> <li> [[/Paní kancelistová/]]</li> <li> [[/Hádka/]]</li> <li> [[/Mlynářská modlitba/]]</li> <li> [[/Laciný rok/]]</li> <li> [[/Nestálý milý/]]</li> <li> [[/Hrbatá milá/]]</li> <li> [[/Holka nanic/]]</li> <li> [[/Bývalá klášternice/]]</li> <li> [[/Mateřská rada/]]</li> <li> [[/Šmuk/]]</li> <li> [[/Šelma/]]</li> <li> [[/Kamarád/]]</li> <li> [[/Necybírační chlapci/]]</li> <li> [[/Výstraha/]]</li> <li> [[/Pták za pluhem/]]</li> <li> [[/Hezká holka/]]</li> <li> [[/Švihlík/]]</li> <li> [[/Omluvená milá/]]</li> <li> [[/Závada/]]</li> <li> [[/Zamilovaná dojička/]]</li> <li> [[/Hokyně/]]</li> <li> [[/Šněrovačka/]]</li> <li> [[/Přece nejsi moje!/]]</li> <li> [[/Hrozné neštěstí/]]</li> <li> [[/Přivázaná milá/]]</li> <li> [[/Pražská Němkyně/]]</li> <li> [[/Pyšní mládenci/]]</li> <li> [[/Málo ale hezky/]]</li> <li> [[/Neše Anče/]]</li> <li> [[/Líná milá/]]</li> <li> [[/Bohatá kočka/]]</li> <li> [[/Samá nehoda/]]</li> <li> [[/Sprosté holky/]]</li> <li> [[/Housenka v čepici/]]</li> <li> [[/Pevná závora/]]</li> <li> [[/Nehoda/]]</li> <li> [[/Poslední cesta/]]</li> <li> [[/Nádherné šaty/]]</li> <li> [[/Káča/]]</li> <li> [[/Kačenka/]]</li> <li> [[/Holka nanic/]]</li> <li> [[/Ztrápení/]]</li> <li> [[/Prostosrdečný milý/]]</li> <li> [[/Hadroplet/]]</li> }} </ol> ==== e) Hudba a tanec ==== <ol start="642"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Písnička/]]</li> <li>[[/Milý harfeník/]]</li> <li>[[/Možný chasník/]]</li> <li>[[/Cimbál/]]</li> <li>[[/Basa a housle/]]</li> <li>[[/Královské duetto/]]</li> <li>[[/Dudy (z Klatovska)/]]</li> <li>[[/Dudy (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Strakonické dudy/]]</li> <li>[[/Dudáček/]]</li> <li>[[/Odměna/]]</li> <li>[[/Neužilý dudák/]]</li> <li>[[/Ptáček/]]</li> <li>[[/Housel a dudy/]]</li> <li>[[/Hudba rozveselující/]]</li> <li>[[/Hojná odměna/]]</li> <li>[[/Z trní růže/]]</li> <li>[[/Odvedená milá/]]</li> <li>[[/Hudba veselá/]]</li> <li>[[/Poslední zahrání/]]</li> <li>[[/Svobodní chlapci/]]</li> <li>[[/Hoši z Veselího/]]</li> <li>[[/Veselí hoši/]]</li> <li>[[/Muzikanti furianti/]]</li> <li>[[/V hospodě třeba peněz/]]</li> <li>[[/Zásluhy v hospodě/]]</li> <li>[[/Tanec/]]</li> <li>[[/Muzika/]]</li> <li>[[/Tance/]]</li> <li>[[/Vzkázání/]]</li> <li>[[/Čiperná dcera/]]</li> <li>[[/Při muzice dobře!/]]</li> <li>[[/Opatrní mládenci/]]</li> <li>[[/Malé a velké děvče/]]</li> <li>[[/Do kola!/]]</li> <li>[[/Ztráta (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Pozdravení/]]</li> <li>[[/Čtvero tanečnic/]]</li> <li>[[/Milosrdný tanečník/]]</li> <li>[[/Na čem záleží/]]</li> <li>[[/Hněv/]]</li> <li>[[/Po čem koho zmátl/]]</li> <li>[[/Tanec (z Budějovicka)/]]</li> <li>[[/Čím to?/]]</li> <li>Nevšímavý milý * [[/Nevšímavý milý (z Klatovska)|z Klatovska]] * [[/Nevšímavý milý (z Budějovicka)|z Budějovicka]]</li> <li>[[/Muzika/]]</li> <li>[[/Chudá a bohatá/]]</li> <li>[[/Bavorské Němkyně/]]</li> <li>[[/Vyprovázení (Bavorák)/]]</li> <li>[[/Zdar/]]</li> <li>[[/Do kola/]]</li> <li>Krádež * [[/Krádež (z Bydžovska)|z Bydžovska]] * [[/Krádež (z Klatovska)|z Klatovska]]</li> <li>[[/Tanec bylin/]]</li> <li>[[/V hospodě/]]</li> <li>[[/Kdy domů?/]]</li> <li>[[/Laskavý úmysl/]]</li> <li>[[/Hospodní úmysl/]]</li> <li>[[/Malovaná hospoda/]]</li> <li>[[/Milý bez peněz/]]</li> <li>[[/Dobromyslná husička/]]</li> <li>[[/Zlatá svoboda/]]</li> <li>[[/Blažená svoboda/]]</li> <li>[[/Rejdovák (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Rejdovák (z Klatovska)/]]</li> <li>[[/Rejdovačka (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Rejdovačka (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Břitva/]]</li> <li>[[/Motovidlo (z Klatovska)/]]</li> <li>[[/Motovidlo (z Táborska)/]]</li> <li>[[/Kroužek/]]</li> <li>[[/Máry/]]</li> <li>[[/Salát (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Salát (z Boleslavska)/]]</li> <li>[[/Oves (z Boleslavska)/]]</li> <li>[[/Oves (z Domažlicka)/]]</li> <li>[[/Cibulička/]]</li> <li>[[/Vosňák/]]</li> <li>[[/Vrták (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Vrták (z Bydžovska)/]]</li> <li>[[/Strašák (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Strašák (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Švec/]]</li> <li>[[/Kaplan/]]</li> <li>[[/Chodovská/]]</li> <li>[[/Třeboňská/]]</li> <li>[[/Litoměřická/]]</li> <li>[[/Rokycnaská/]]</li> <li>[[/Hanácká/]]</li> <li>[[/Husar/]]</li> <li>[[/Hulán/]]</li> <li>[[/Kozák/]]</li> <li>[[/Kalamajka/]]</li> <li>[[/Polka/]]</li> <li>[[/Maděra/]]</li> <li>[[/Šaryvary/]]</li> <li>[[/Boty a košile/]]</li> <li>[[/Trn v noze/]]</li> <li>[[/Zástava/]]</li> <li>[[/Přátelská výstraha/]]</li> <li>[[/Chlapík „nebojím se“/]]</li> <li>[[/Pacholek na synka/]]</li> <li>[[/Žaloba/]]</li> <li>[[/Svítání/]]</li> <li>[[/Poptávka/]]</li> <li>[[/Výmluva/]]</li> <li>[[/Vyprovázení (z Klatovska, 2)/]]</li> <li>[[/Zlámaný most/]]</li> <li>[[/Zurážené podkovy/]]</li> <li>[[/Znamení/]]</li> <li>[[/Vyprovázení z hospody/]]</li> }} </ol> ==== f) Ženění a vdávání ==== <ol start="752"> {{Sloupce|šířka = 200px| <li>[[/Koření pro oženění/]]</li> <li>[[/Koření pro vdávání/]]</li> <li>[[/Komu lépe/]]</li> <li>[[/Která se může vdávati/]]</li> <li>[[/Blahá naděje/]]</li> <li>[[/Nečas k ženění/]]</li> <li>[[/Dobrá rada/]]</li> <li>[[/Výstraha/]]</li> <li>[[/Zlatá svoboda/]]</li> <li>[[/Malá žena/]]</li> <li>[[/Chudá a bohatáv/]]</li> <li>[[/Křesťanský úmysl/]]</li> <li>[[/Bázeň/]]</li> <li>[[/Zlé ženění/]]</li> <li>[[/Porada/]]</li> <li>[[/Nežeň se!/]]</li> <li>[[/Ženatý zkrotne/]]</li> <li>[[/Bohatá Káča/]]</li> <li>[[/Žádost/]]</li> <li>[[/Němkyně/]]</li> <li>[[/Bránění/]]</li> <li>[[/Potřebná žena/]]</li> <li>[[/Dobrý úmysl/]]</li> <li>[[/Prospěch ženatého/]]</li> <li>[[/Žádost (z Prachenska)/]] </li> <li>[[/Námluva (z Kuřimska)/]] </li> <li>[[/Ohlášky/]]</li> <li>[[/Bába a děvče/]]</li> <li>[[/Stará/]]</li> <li>[[/Výstraha (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Opatrný stařeček/]]</li> <li>[[/Dědeček s povříslem/]]</li> <li>[[/Dej si pokoj/]]</li> <li>[[/Rozdílné objetí/]]</li> <li>[[/Starý a mladý/]]</li> <li>[[/Co lepší/]]</li> <li>[[/Panenství a vdovství/]]</li> <li>[[/Vdovec/]]</li> <li>[[/Volba/]]</li> <li>[[/Porada zamilovaného chuďasa/]]</li> <li>[[/Krmník/]]</li> <li>[[/Opravdová láska/]]</li> <li>[[/Chtivá vdavek/]]</li> <li>[[/Odlouzená milá/]]</li> <li>[[/Ženich jurista/]]</li> <li>[[/Rozmarínka/]]</li> <li>[[/Porada/]]</li> <li>[[/Bohatý kubík/]]</li> <li>[[/Vdavadlo/]]</li> <li>[[/Moudrá rada/]]</li> <li>[[/Ospalka/]]</li> <li>[[/Zlé znamení/]]</li> <li>[[/Damaškový živůtek/]]</li> <li>[[/Nevěsta/]]</li> <li>[[/Mateřská rada/]]</li> <li>[[/Odkaz/]]</li> <li>[[/Dobrá rada/]]</li> <li>[[/Volba/]]</li> <li>[[/Čas ke vdaní/]]</li> <li>[[/Vymínka vdaní/]]</li> <li>[[/Chlapík jako pán/]]</li> <li>[[/Zlé vdaní/]]</li> <li>[[/Skrovná žádost/]]</li> <li>[[/Raněné srdce/]]</li> <li>[[/Bohaté děvče/]]</li> <li>[[/Věno/]]</li> <li>[[/Správná holka/]]</li> <li>[[/Námluvy/]]</li> <li>[[/Smlouva/]]</li> }} </ol> === [[/Písně a říkadla svatební/]] === * [[/Zvaní/]] * [[/Zastaveníčko/]] # [[/Holubička/]] # Nadějná láska #* [[/Nadějná láska (z Klatovska)/]] #* [[/Nadějná láska (Z Budějovicka)/]] # [[/Ponavržení/]] # [[/Soud a smír/]] # [[/Jízda k milé/]] # [[/Žnečka/]] # [[/Jívová voda/]] # [[/Košile/]] # [[/Košilka/]] # [[/Pozvání a volba/]] # [[/Kadeřavé vlásky/]] # [[/Odlouzená milá/]] * [[/Svolávání hostů/]] * [[/Cesta pro nevěstu/]] <ol start=13> <li> [[/Pochod/]]</li> <li> [[/Porada (1)/]]</li> <li> [[/Pro milého nic těžkého/]]</li> <li> [[/Dukát/]]</li> <li> [[/Maličká nevěsta/]]</li> <li> [[/Lipka a láska/]]</li> <li> [[/Libost/]]</li> <li> [[/Vymínka/]]</li> <li> [[/Střelba/]]</li> <li> [[/Očekávání/]]</li> </ol> * [[/Příchod/]] <ol start=23> <li> [[/Přípověď/]]</li> <li> [[/Pozdravení/]], Příchod 2</li> <li> [[/Muziky/]]</li> <li> [[/Schování/]], Příchod 3</li> <li> [[/Smlouva o nevěstu/]]</li> <li> [[/Porada (2)/]]</li> <li> [[/DObré vychování/]]</li> <li> [[/Poděkování rodičům/]]</li> <li> [[/Nevěsta sirota/]]</li> <li> [[/Požehnání sirotě/]]</li> </ol> * [[/Šátek a kytka/]] * [[/Cesta do kostela/]] <ol start=33> <li> [[/Jízda do kostela/]]</li> <li> ... </li> </ol> * Oddavky * Cesta z kostela * Oběd u nevěsty * V hospodě * Uvádění nevěsty * Loučení nevěstino * Cesta k ženichovi * Příjezd * V domě ženichově * Čepení nevěsty * Tanec v hospodě * Skládání věnců <ol start=167> <li>[[/Manželství/]]</li> <li>[[/Slavná veselka/]] * Z Budějovicka * Z Klatovska</li> </ol> === Obecné písně svatební a manželské === <ol start=169> <li>[[/Vzácná svatba/]]</li> <li>[[/Svatba dudkova/]]</li> <li>[[/Svatba vlkova/]]</li> <li>[[/Svatba psova/]]</li> <li>[[/Svatba zlatohlávkova/]]</li> <li>[[/Svatba zelin/]]</li> <li>[[/Ševcovská svatba/]]</li> <li>[[/Potěcha (z Plzenska)/]]</li> <li>[[/Potěcha (Nestarej se)/]]</li> <li>[[/Majetek/]]</li> <li>[[/Mladá žena/]]</li> <li>[[/Manželská láska/]]</li> <li>[[/Poděkování manželské/]]</li> <li>Starost * [[/Starost (z Chrudimska)/]] * [[/Starost (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Nerovné manželství (z Berousnka)/]]</li> <li>[[/Nerovné manželství (z Prachenska)/]]</li> <li>[[/Starý a mladý muž/]]</li> <li>[[/Šedivá láska/]]</li> <li>[[/Baba nevěstou/]]</li> <li>[[/Majolenka/]]</li> <li>[[/Babička/]]</li> <li>[[/Bába/]]</li> <li>[[/Milé něštěstí/]]</li> <li>[[/Dobrá hospodyně/]]</li> <li>[[/Dlužené kalhoty/]]</li> <li>[[/Ženichovi/]]</li> <li>[[/Ošizený muž/]]</li> <li>[[/Zaplacená žena/]]</li> <li>[[/Neblahé manželství/]]</li> <li>[[/Škoda svobody!/]]</li> <li>[[/Nežeňte se!/]]</li> <li>[[/Překvapení/]]</li> <li>[[/Hospodyně/]]</li> <li>[[/Má holka/]]</li> <li>[[/Příkladná hospodyně/]]</li> <li>[[/Ošizený/]]</li> <li>[[/Dobrá kuchařka/]]</li> <li>[[/Ženský hněv/]]</li> <li>[[/Největší zlé/]]</li> <li>[[/Co hanba muži/]]</li> <li>[[/Uvázaný muž/]]</li> <li>[[/Dvojí zlé/]]</li> <li>[[/Zlá žena/]]</li> <li>[[/Manželská pohrůžka/]]</li> <li>[[/Žežulčino proroctví/]]</li> <li>[[/Recept o ženu/]]</li> <li>[[/Nepravý vdovec/]]</li> <li>[[/Vdovec/]]</li> <li>Zklamaná naděje * [[/Zklamaná naděje (Proto jsem se vdala)/]] * [[/Zklamaná naděje (co jsem za manžela)/]]</li> <li>[[/Rada/]]</li> <li>[[/Vdoví nářek/]]</li> </ol> }} === Písně společenské === * a) pijácké # [[/Žádost Staročechův/]] # [[/Staročeský přípitek/]] # [[/Piják mudrák/]] # [[/Logika pijácká/]] # [[/Vše marnost/]] # [[/Mravné naučení/]] # [[/Pivo a zpěv/]] # [[/Co čí?/]] # [[/Pivo/]] # [[/Kamarádi z mokré čtvrti/]] # * z Klatrovska # * z Berousnka # [[/Kde místo mé/]] # [[/Opatrnost/]] # [[/Bratrská/]] (4 verze) # [[/Přípitek/]] # [[/Piják/]] # [[/Otcovské napomenutí/]] # [[/Kamarád a já/]] # [[/Tuš!/]] # [[/Sklenice/]] # [[/Pijákova láska/]] # [[/Nalévej!/]] # [[/Nalejte/]] # [[/Piják malého zrůstu/]] # [[/Kdo zaplatí/]] # [[Sklenička/]] # [[/Upřímnost/]] # [[/Na zdraví/]] # ... (str. 373) * b) smíšené žertovné a satyrické a === Písně o stavích, živnostech a jiných stránkách života občanského. === * Kněžstvo * Zeman. Primus * Hajdaláci. Študent. Písař * Řemeslníci. Bednář. Cibuláři * Hadrník. Hajný * Havíři. Hokynář. Karbaník. Kolomazník * Kominík. Koudelník * Kováři. Krejčí * Lékař. Mlynáři * Myslivci * Nunváři. Parukář. Pekař. Pernikář. Plavec. Pohodný * Ponocný. Pošta. Rakař * Řezníci. Rybnikář. Sladovnék * Ševci * Tesaři. Tkadlec. Zahradník. Zedník * Vandrovní. Zloději * Židé * Cikáni ==== Selská hospodářství ==== * Selská strava ==== Písně vojenské ==== * Zpomnínky historické === Písně rozpravné: === ==== a) světské (balady) ==== {{Sloupce|šířka = 200px| # [[/Zakletá dcera/]] # [[/Sirotek/]] # [[/Rubáš/]] # [[/Milá v hrobě/]] # [[/Zaklené děvčátko/]] # [[/Zavedený ovčák/]] # [[/Ženich umrlec/]] # [[/Panna a pekelní páni/]] # [[/Heřman a Dornička/]] # [[/Bratr voják/]] # [[/Porubaný synek/]] # [[/Upálená/]] # Sestra travička #* [[/Sestra travička (z Berounska)/]] #* [[/Sestra travička (z Hradecka)/]] #* [[/Sestra travička (z Budějovicka)/]] # [[/Otrávená milá/]] # [[/Zabitá sestra/]] # [[/Zabité děvče/]] # [[/Zajatá/]] # [[/Kovářovic Kačenka/]] # [[/Nalezená sestra/]] # [[/Oklamaný Turek/]] # [[/Manželka vražednice/]] # [[/Václavíček/]] # [[/Matoušek a Majdalenka/]] # [[/Dorna vražednice/]] # [[/Mužova vražednice/]] # [[/Zpronevěřilý voják/]] # [[/Utonulá/]] # [[/Utopená/]] # [[/Nešťastný mílý/]] # [[/Porada/]] # [[/Vzkázání/]] # [[/Věrná plečka/]] # [[/Pastevnice/]] # [[/Děvče u potoka/]] # [[/Sňatek v lese/]] # [[/Děvče s pávem/]] # [[/Děvče a huláni/]] # [[/Stálá láska/]] # [[/Zkrvavený milý/]] # [[/Zabitý kovář/]] # [[/Bitka o milou/]] # [[/Nešťastní milí/]] # [[/Nepozor/]] # [[/Úraz/]] # [[/Pokuta/]] # [[/Nemocná paní/]] # [[/Truchlivý konec lásky/]] }} ==== b) náboženské (legendy) ==== <ol start=48> {{Sloupce|šířka=200px| <li>[[/První hřích a pokuta/]]</li> <li>[[/Narození Kristovo (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Narození Kristovo (z Berounska)/]]</li> <li>[[/Nocleh Marie Panny/]]</li> <li>[[/Maria a Alžběta/]]</li> <li>[[/Tělo boží/]]</li> <li>[[/Kříž a trnová koruna/]]</li> <li>[[/Umučení páně (z Hradecka)/]]</li> <li>[[/Umučení páně (z Kouřimska)/]]</li> <li>[[/Pět ran Kristových/]]</li> <li>[[/Hříšná duše/]]</li> <li>[[/Duše hříšná a Maria panna/]]</li> <li>[[/Ďáblova nevěsta/]]</li> <li>[[/Duše a tělo/]]</li> }} </ol> === Říkadla v nemocech === {{Sloupce|šířka = 200px| # [[/Baba lékařka/]] # [[/Voda/]] # [[/Na stříle (1)/]] # [[/Na stříle (2)/]] # [[/Na nežit/]] # [[/Na škrkavky (1)/]] # [[/Na škrkavky (2)/]] # [[/Na psotník/]] # [[/Na růži/]] # [[/Na škytavku/]] # [[/Na nataženou žílu/]] # [[/Na úbytě (1)/]] # [[/Na úbytě (2)/]] # [[/Na uhrančivost/]] # [[/Na uřknutí/]] # [[/Na dobrou neštovici/]] # [[/Na červy (1)/]] # [[/Na červy (2)/]] # [[/Na nádchu (1)/]] # [[/Na nádchu (2)/]] # [[/Na bradavice (1)/]] # [[/Na bradavice (2)/]] # [[/Na návní kost/]] # [[/Na návní kost, na vole a p./]] # [[/Na lišej/]] # [[/Pli z očka/]] }} === Marnost světská, smrt a pohřeb === {{Sloupce|šířka = 200px| # [[/Osud lidský/]] # [[/Vzdechnutí stařečkovo/]] # [[/Zpomínky/]] # [[/Zkažený svět/]] # [[/Marnost života/]] # [[/Důvěra v Boha/]] # [[/Co nejlepšího?/]] # [[/Tré dobrého/]] # [[/Marnost světská/]] # [[/Poslední vůle (z Budějovicka)/]] # Poslední vůle #* [[/Poslední vůle (z Plzenska)/]] #* [[/Poslední vůle (z Hradecka)/]] # Mé místo #* [[/Mé místo (z Berounska)/]] #* [[/Mé místo (z Hradecka)/]] # [[/Hřbitov/]] # [[/Vzácný pohřeb/]] # [[/Věčná památka/]] * [[/Zvuky zvonův/]] }} === Písně pohřební === ; Dětem # [[/Pojď, dušičko vyvolená/]] # [[/I proč tak příliš/]] # [[/Uskrovněte svého/]] ; Dospělým <ol start=4> <li> [[/Vímť já/]]</li> <li> [[/Člověče!/]]</li> <li> [[/Velmi přežalostný ten čas/]]</li> <li> [[/Ej již tenkrát/]]</li> </ol> ; Po animas fildelium <ol start=8> <li> [[/Milosrdný Bože/]]</li> </ol> ; Po pohřbu <ol start=10> <li> [[/Rozžehnejme se/]]</li> <li> [[/Tělo mrtvé v hrob kladouce/]]</li> <li> [[/Kriste, synu z Panny!/]]</li> </ol> ; [[/Na odchodu ze hřbitova/]] == Další zpracované části == * [[/Nepozor|Nepozor]] * [[/Český Diogenes|Český Diogenes]] * [[/Divoká hus|Divoká hus]] * [[/Bujné koně/]] * [[/Vždycky sám/]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Hrách a čočka]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Krásná zvěř]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Lítost (z Hradecka)]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Myslivec]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Mysliveček]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Ovčačka]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Ovčáci]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Ovčáček]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Stařeček (z Bydžovska)]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Stesk (z Budějovicka)]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Zastřelená srnka]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Zkažená síje]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla/Zpomínky vojínovy]] [[Kategorie:Karel Jaromír Erben]] [[Kategorie:Sbírky písní]] 81xnzckbkxyfcnixzsoua631sib4tsp 100 16827 345046 313535 2026-10-19T18:33:28Z Jklamo 2750 /* Ottův slovník naučný */ +1 345046 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Martin | příjmení = Kolář | Image = Martin Kolář (1836-1898).jpg | datum narození = 18. červen 1836 | místo narození = Švihov u Plzně | datum úmrtí = 15. květen 1898 | místo úmrtí = Tábor | popis = český historik }} '''Martin Kolář''' (1836–1898) byl český středoškolský profesor, historik a heraldik. {{Více}} == Dílo == * [[Českomoravská heraldika, I. část všeobecná]] (1902) upraveno k vydání [[Autor:August Sedláček|Augustem Sedláčkem]] {{Digitalizuje se|Martin Kolář, August Sedláček - Českomoravská heraldika - I. část všeobecná - 1902.pdf}} * [[Nejstarší pečeti šlechty české až do roku 1300]] (1883) * [[Příspěvky heraldicko-genealogické]] – uveřejněno ve ''[[Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze|Sborníku historickém vydaném na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze]]'' (1883) === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Klř.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Abdank|Abdank]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Allianční znaky|Allianční znaky]] * [[Ottův slovník naučný/Alsterlové|Alsterlové]] * [[Ottův slovník naučný/Alston|Alston]] * [[Ottův slovník naučný/Amcha z Borovnice|Amcha z Borovnice]] * [[Ottův slovník naučný/Babka z Kvasejovic|Babka z Kvasejovic]] * [[Ottův slovník naučný/Celerové z Rosenthalu|Celerové z Rosenthalu]] * [[Ottův slovník naučný/Čejkovští z Čejkov a Ojířové z Čejkov|Čejkovští z Čejkov a Ojířové z Čejkov]] * [[Ottův slovník naučný/Čekanice|Čekanice]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Černínové z Chuděnic|Černínové z Chuděnic]] * [[Ottův slovník naučný/Čertorejští z Čertorej|Čertorejští z Čertorej]] * [[Ottův slovník naučný/Číčovcové z Číčova|Číčovcové z Číčova]] * [[Ottův slovník naučný/Doudlebský z Doudleb|Doudlebský z Doudleb]] * [[Ottův slovník naučný/Dubský z Třebomyslic|Dubský z Třebomyslic]] * [[Ottův slovník naučný/Erbovní list|Erbovní list]] * [[Ottův slovník naučný/Erbovník|Erbovník]] * [[Ottův slovník naučný/z Golče|z Golče]] * [[Ottův slovník naučný/Hanikýř ze Semína|Hanikýř ze Semína]] * [[Ottův slovník naučný/Heraldika|Heraldika]] * [[Ottův slovník naučný/Hodičtí z Hodic|Hodičtí z Hodic]] * [[Ottův slovník naučný/Holakovský z Proseče|Holakovský z Proseče]] * [[Ottův slovník naučný/Hořešovec|Hořešovec]] * [[Ottův slovník naučný/Karvinský z Karvině|Karvinský z Karvině]] * [[Ottův slovník naučný/Kasalický|Kasalický]] === Riegrův Slovník naučný === Přispíval do [[Riegrův Slovník naučný|Riegrova Slovníku naučného]] pod značkou ''MK.'' Je autorem hesel: * [[Riegrův Slovník naučný/Beatrix|Beatrix]] (část) * [[Riegrův Slovník naučný/Beaufremont|Beaufremont]] [[Kategorie:Čeští historikové]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] [[Kategorie:Spolupracovníci Riegrova Slovníku naučného]] [[Kategorie:Heraldici]] qqj1fcoesfmzm94u9fxcfd0lyjfe9nx 2 70559 345060 336568 2026-10-20T11:12:49Z Martin Kotačka 220 +1 345060 wikitext text/x-wiki __BEZOBSAHU__ === 1898 === ==== 16. listopadu ==== * [[Moravská orlice/1898/16. listopad/Zbytečné starosti|Zbytečné starosti]] (Moravská orlice) === 1899 === ==== 23. září ==== * [[Moravská orlice/1899/23. září/Česká technika v Brně zřízena|Česká technika v Brně zřízena]] (Moravská orlice) ==== 5. listopadu ==== * [[Obzor/1899/5. listopad/Česká vysoká škola technická|Česká vysoká škola technická]] (Obzor) === 1900 === ==== 30. září ==== * [[Moravská orlice/1900/30. září/C. k. česká vysoká škola technická v Brně|C. k. česká vysoká škola technická v Brně]] (Moravská orlice) === 1901 === ==== duben ==== * [[Hlídka/Duben 1901/Sbírka nerostů při české technice v Brně|Sbírka nerostů při české technice v Brně]] (Hlídka) ==== 20. dubna ==== * [[Brněnské noviny/1901/20. duben/Rigorosní řád pro vysoké školy technické|Rigorosní řád pro vysoké školy technické]] (Brněnské noviny) ==== 8. prosince ==== * [[Lidové noviny/1901/8. prosinec/Klerikální spolek posluchačů české techniky v Brně|Klerikální spolek posluchačů české techniky v Brně]] (Lidové noviny) === 1908 === ==== 3. července ==== * [[Moravská orlice/1908/3. červenec/Z české vysoké školy technické v Brně|Z české vysoké školy technické v Brně]] (Moravská orlice) === 1911 === ==== 24. června ==== * [[Moravská orlice/1911/24. červen/Svátek české Moravy|Svátek české Moravy]] (Moravská orlice) ==== 26. června ==== * [[Moravská orlice/1911/26. červen/Svátky české Moravy|Svátky české Moravy]] (Moravská orlice) === 1923 === ==== 23. února ==== * [[Moravská orlice/1923/23. únor/Uctění památky ministra Rašína českou technikou v Brně|Uctění památky ministra Rašína českou technikou v Brně]] (Moravská orlice) * [[Moravská orlice/1923/23. únor/Projev brněnské techniky ke Koperníkovým oslavám|Projev brněnské techniky ke Koperníkovým oslavám]] (Moravská orlice) c7wa6u8zq72gzi6u6zaz4zpt31g7jvz 0 98461 345047 345039 2026-10-19T18:50:36Z Davmiub 20055 /* Literatura. */ 345047 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:František Farský|František Farský]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:František Krásl|František Krásl]], [[Autor:Bohumil Mareš|Bohumil Mareš]], [[Autor:Karel Kadlec|Karel Kadlec]], [[Autor:Josef Smolík|Josef Smolík]], [[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský]], [[Autor:Jindřich Vodák|Jindřich Vodák]], [[Autor:František Xaver Šalda|František Xaver Šalda]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. {{Kramerius|nkp|fd0115e0-0a01-11e5-b309-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1470 znak Francouzske republiky.jpg|náhled|Č. 1470. Znak nynější Francouzské republiky.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1471 znak Francie Bourbonske.jpg|náhled|Č. 1471. Znak Francie Bourbonské.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1472 znak 1. Franc. rep.jpg|náhled|Č. 1472. Znak první Francouzské republiky.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1473 znak Francie Napoleonske.jpg|náhled|Č. 1473. Znak Francie Napoleonské.]] {{Forma|proza}} '''Francie''' (''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure k Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších. {{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == Vodstvo '''F.''' náleží z největší části úvodí Atlantského okeánu, z menší části úvodí moře Středozemního. Většina řek vlévá se přímo do okeánu a jen jediná cizí řeka — Rýn — odvádí v severu a v sev.-vých. vodstvo {{Prostrkaně|Mosely}} a {{Prostrkaně|Maasy}} — nehledě k nepatrné oblasti Skaldy (Escaut) — do Sev. moře. Povšechný spád země k sev.-záp. vykázal také řekám jejich směr. Spatřujeme v nich upomínku a zbytky oněch dlouhých chobotů mořských, jež v jistých dobách geologických hluboce se zarývaly do srdce dnešní '''F.'''; tak jsou Somme a Seine v severu zbytkem takového chobotu, Loire bývalou odvodňovací ryhou mezi starou planinou sev.-záp. a středem země, Garonne zbytek zátoky mořské, jež mezi středem a Pyrenejemi ještě za ledové doby se zanášela. — První větší přítok Atlantského okeánu (ve směru od sev. k jihu) jest {{Prostrkaně|Somme}} (245 ''km'' dl., s úvodím 5550 ''km''² a stř. vodou 57 ''m''³ za vteř.), načež přešedše malé říčky {{Prostrkaně|Bresle}} a {{Prostrkaně|Yéres}} stojíme u ústí Seiny. Jest to první z oněch 4 velkých úvodí (Seine, Loire, Garonne, Rhône), jež tvoří základ vodopisné sítě '''F.''' {{Prostrkaně|Seine}} 776 ''km'' dl., 77.700 ''km''² úv., 694 ''m''³ stř. v.), ač krásně splavněna, s vodou velmi stálou, celkem daleko nejklidnější tok '''F.''', přece ještě vydána jest zhoubným povodním. Také přítoky její (s pr. str. {{Prostrkaně|Aube}}, {{Prostrkaně|Marne}}, {{Prostrkaně|Oise}}, {{Prostrkaně|Aisne}}, s levé {{Prostrkaně|Yonne}}, {{Prostrkaně|Loing}} a {{Prostrkaně|Eure}}) jsou značně splavny, zvláště Marne. Poloostrov {{Prostrkaně|Cotentin}} a {{Prostrkaně|Bretagne}} vykazuje jen malé říčky {{Prostrkaně|Orne}} a {{Prostrkaně|Vilaine}} (220 ''km'' dl., 9600 ''km''² úv., 110 ''m''³ stř. v., ²/₃ toku splavna), první to řeka '''F.''', jež byla splavněna (1538). Celý střed '''F.''' odtéká do moře {{Prostrkaně|Loirou}} (980 ''km'' dl., 121.600 ''km''² úv., 985 ''m''³ stř. v.) s tokem daleko nepravidelnějším než Seine a se zhoubnými povodněmi. Úvodí její jest hlavně na levém břehu vyvinuto, kdežto s prava ř. {{Prostrkaně|Loir}}, {{Prostrkaně|Sarthe}}, {{Prostrkaně|Mayenne}} vytvořily jediný větší přítok {{Prostrkaně|Maine}} a úv. 21.899 ''km''². S l. strany přitéká {{Prostrkaně|Allier}} (410 ''km'' dl., 14.100 ''km''² úv., 120 ''m''³ stř. v.), vlastní to pramen Loiry, dále {{Prostrkaně|Cher}}, {{Prostrkaně|Indre}}, {{Prostrkaně|Vienne}} (350 ''km'' dl.,21,467 ''km''² úv., 70 ''m''³ stř. v.), tato poslední i v létě velmi vodnatá, což děkuje vápenci limousinskému, a konečně {{Prostrkaně|Sèvre}}. Od ústí Loiry až ku Garonně znamenáme jen 2 říčky, totiž {{Prostrkaně|Sèvre}} (150 ''km'' dl., 3580 ''km''² úv., 12—300 ''m''³ v.) a {{Prostrkaně|Charente}} (355 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ stř.v.). {{Prostrkaně|Garonne}}, sbírající vodstvo z kraje přilehlého k Pyrenejím, končí se dlouhým aestuariem zv. {{Prostrkaně|Gironde}} (5—13 ''km'' šir., až 32 ''m'' hlub.), do něhož vnikává přílivem ok. 30.000 ''m''³ vody. Garonne sama má při toku 575 ''km'' a úvodí 85.000 ''km''² (z čehož 2500 ''km''² připadá na Španělsko) 1178 ''m''³ stř. v. Povodně na ní bývají strašlivé. Přítoky s prava jsou {{Prostrkaně|Ariège}}, {{Prostrkaně|Tarn}} s {{Prostrkaně|Aveyronem}}, {{Prostrkaně|Lot}} a {{Prostrkaně|Dordogne}} (472 ''km'' dl., velmi vodnatý), vtékající již pod Bordeauxem do Girondy, s levé str. {{Prostrkaně|Gers}} a {{Prostrkaně|Baïse}}. Od Girondy až ke hranicím španělským nalézají se v Landech jen {{Prostrkaně|étangy}} (v. t.) a teprve docela na jihu pod Bayonnou vlévá se v nebezpečném ústí do moře {{Prostrkaně|Adour}} (335 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úv., 222 ''m''³ stř. v.). Pohraniční {{Prostrkaně|Bidassoa}} jest jen potok 70 ''km'' dl. s 8 ''m''³ stř. v. Na límanovitém pobřeží {{Prostrkaně|moře Středozemního}} ústí mezi Pyrenejemi a Rhônem jen několik řek menší důležitosti; z nich jmenujeme le {{Prostrkaně|Tech}}, la {{Prostrkaně|Tet}}, {{Prostrkaně|Aude}}, bystřící {{Prostrkaně|Orb}}, {{Prostrkaně|Hérault}} (160 ''km'' dl.). Jediný veliký franc. přítok moře Středozemního {{Prostrkaně|Rhône}} jest zároveň jedinou z franc. řek, jež vytvořuje deltu. Délkou svou 1025 ''km'' i množstvím vody (jež udává Surell na 1718 ''m''³, jiní až na 2603 ''m''³ ve vteřině, jež však velmi kolísá, tak že extrémy prý jsou 400—12.000 ''m''³) předčí všecky řeky '''F.''', úvodím (98.665 ''km''², z čehož 91.000 připadá na '''F'''-ii) Seinu i Garonnu. S pravé strany přijímá na franc. půdě jediný větší přítok Saônu (455 ''km'' dl., 250 ''m''³ stř. v.) s {{Prostrkaně|Doubsem}}, vlastně přímý hoření tok Rhônu, dále k jihu menší {{Prostrkaně|Ardèche}} a {{Prostrkaně|Gard}}, s levé strany {{Prostrkaně|Isère}} (290 ''km'' dl.), malý {{Prostrkaně|Drôme}} a již v deltě {{Prostrkaně|Durance}} (350 ''km'' dl., 237 ''m''³ stř. v.). Mezi Rhônem a italskou hranicí jen {{Prostrkaně|Argens}} a {{Prostrkaně|Var}} (120 ''km'' dl., v létě někdy vysychající) zasluhují zmínky. — Na {{Prostrkaně|jezera}} jest '''F.''' velmi chudá. Vysvětluje se to poměry geologickými; neboť v mladších útvarech převládá porósní vápenec, jenž podléhal takové erosi, že jezera mohla odtéci, jako na př. bývalé jezero u Aurillacu nebo bývalé sladkovodní jezero Limagne. Krajiny močálů a jezírek, jako {{Prostrkaně|Sologne}} mezi Loirou a Cherem, {{Prostrkaně|Brenne}} mezi Indrou a Creusou nebo {{Prostrkaně|Bresse}} ve vých. úvodí Rhônu, jsou ve '''F'''-ii jen výjimkou. Jejich existence jest patrně podmíněna nepropustným podkladem. Z alpských jezírek největší jsou {{Prostrkaně|Lac de Bourget}} (44,6) a {{Prostrkaně|L. d’Annecy}} (27 ''km''2), kdežto {{Prostrkaně|L. d’Aiguebelette}} má jen 5,4, {{Prostrkaně|Paladru}} 3,9 ''km''². — K tomu přistupují malá jezera na jihu od Isèry, jezera v {{Prostrkaně|Montagne de Sept Lacs}}, {{Prostrkaně|L. de Laffrey}} 1,5 ''km''² a nejvýše položené jezero franc. {{Prostrkaně|L. d’Allos}} 3,9 ''km''² ve výší 2745 ''m'' n. m. Z jezera Genevského náleží '''F'''-ii jižní břeh v délce 50 ''km''. V Juře jsou jezera {{Prostrkaně|Nantua}} 1,4 a {{Prostrkaně|L. de Saint-Point}} 4 ''km''², největší jurské, a ve Vogésách {{Prostrkaně|Gerardmer}} 1,1 ''km''², {{Prostrkaně|Retournemer}} a {{Prostrkaně|Longemer}}, jež odtékají do Mosely, v centrálním massivu jez. {{Prostrkaně|Pavin}} 0,9 ''km''², {{Prostrkaně|Chambon}} 0,8 ''km''², d’Issariès 0,9 ''km''², vyplňují staré krátery. V Pyrenejích nalézá se as 20 jezírek vysoce položených, tak {{Prostrkaně|L. de Lanoux}} 1,5 ''km''² ve výši 2154 ''m'' a L. Bleu 0,05 ''km''² ve výši 1968 m''Text kurzívou''. Z jezer v planině největší jest {{Prostrkaně|L. de Grandlieu}} (70 ''km''²) odtékající ku Loiře. Pobřeží gascognské (Landes) jakož i středomořské jest sprovázeno límany, zde ''étangs'' zvanými. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == Až na nížinu rhônskou náleží '''F.''' do okeánického podnebného oboru západoevropského, jenž vykazuje podnebí sice mírné, avšak velmi podmračné a větrné. Na hornatinách franc. má podnebí více ráz kontinentální než přímořský. Nížina rhônská honosí se teplým, jasným a suchým podnebím středomořským. Průměrná teplota roční jest ve '''F'''-ii značně vysoká; ve výši hladiny mořské shledáváme v sev.-vých. části celoroční průměr 10°, v jihových. až 16° C. Působením moře jest zvláště mírná zima; v nižších polohách nenachází se nikde mnoholetá průměrná teplota pod 0° a trvalá pokrývka sněžní bývá vzácností. Nejchladnější měsíc leden má na vých. hranici '''F.''' prům. teplotu 2°, v Bretonsku 6—7° na franc. Rivieře v Nizze 8° C. Prům. minimum teploty v Paříži jest —10, v Montpellieru —9,2, v Perpignanu —3,9, v Nizze —0,9, v Brestu —4,3°. Podnebí Bretonska má v zimě téměř ráz podnebí subtropického, tak že se tam daří mnohé rostliny, jež se jinde vyskytují mnohem dále na jihu. V jihozáp. a v záp. '''F'''-ii nepřipadá nejnižší teplota na leden, nýbrž předčasně na prosinec. Teploty v zimě ubývá nejrychleji od záp. k vých. směrem od moře na pevninu. Na jaře stoupá teplota v krajinách přímořských zdlouhavěji než v krajinách od moře vzdálenějších. V Brestu vystoupí teplota z ledna na duben o 4,7, v Lyonu o 9,4°. Na jaře bývají rozdíly v teplotě mezi severem a jihem dosti značné. Isotherma 9° C, jež se 1. bř. nachází na úpatí Pyrenejí, posune se teprve o měsíc později k řece Seině. Léto jest v sev. a záp. části '''F.''' mírné s průměrnou teplotou v červenci 18—20°, v jižní a vých. části horké s průměrnou teplotou červencovou 20—24°. Nejvyšší teplota vystupuje v Montpellieru a Perpignanu celkem na 37, v Paříži na 33, v Brestu na 32, v Nizze na 31°. Absolutní proměna teploty jest v podnebí přímořském 27 až 37°, ve vnitrozemí 40 až 50° C. V celé '''F'''-ii až na sev.-záp. pobřeží panují deště květnové a podzimní deště od září do listopadu, jež bývají hlavními, v jihozáp. '''F'''-ii bývá hojně deštivým ještě měsíc březen. Ve vnitrozemí přibývá letních a ubývá dešťů zimních. Nejsušší dobou roční bývá předjaro. Na sev.-záp. pobřeží '''F.''' panují zimní deště od října do ledna, a nejsuššími měsíci bývají duben a červen. Nejvíce dešťů do výše 120 až 200 ''cm'' dostává se záp. svahu Pyrenejí, střednímu údolí rhônskému a krajinám alpským. — Průměrná celoroční výška srážek udržuje se mezi 60—80 ''cm''. Obloha bývá nejvíce pokryta oblaky ze 60—68 % v sev. záp. '''F'''-ii, oblohu z větší části vyjasněnou má jižní '''F.''' — Směr {{Prostrkaně|větru}} převládá v zimě od jihozáp., v létě od záp. a sev.-záp. Sloučení se větru od jihozáp. v zimě k sev.-záp. v létě jest způsobeno postupem barometrického maxima atlantského od jihu k sev. s roční dobou. V jižní '''F'''-ii objevuje se zvláštní vítr, jenž jest známý pod jménem {{Prostrkaně|mistral}}. Dostavuje se za vysokého tlaku nad vnitrozemskou '''F'''-ií a za současně nízkého tlaku nad Středozemním mořem a věje zvl. prudce údolím rhônským. Podobá se bóře na pobřeží Jaderského moře a jest prudkým větrem suchým a velmi chladným. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == V souhlase s polohou zeměpisnou jest květena '''F.''' dvojí: středoevropská a středomořská. Ku prvé náleží i alpinské pásmo Alp a Pyrenejí a jednotlivé severní zjevy horské v Auvergni a na Juře. {{Prostrkaně|Středoevropská květena}} '''F.''' neliší se valně od české, leda jen převahou zelených lesů, zejména dubů, nad černými. Výjimku tvoří jen přímořské pásmo atlantské, jež vykazuje některé jednotlivé rostliny teplejších končin, t. ''Meconopsis cambrica'', ''Lavatela arborea'' (na Belle Isle 2 až 3 ''m'' vys.), ''Frankenia levis'', ''Elatine'', ''Cistus hirsutu''s endem. u Brestu, ''Asterocarpus Clusii'', ''Tamarix anglica'' (až po Dunkerk), ''Oenanthe pimpinelloides'', ''Ptychotis thorei'' (end.), ''Santolina chamaecyparissias'' (až po Nantes), ''Helichrysum stoechas'', ''Lobelia urens'' (až po Paříž), ''Pinguicula lusitanica'' (až po Cherbourg), ''Spartiva stricta'' (břeh), ''Eufragia'', ''Statice occidentalis'', ''St. Dodartii'', ba vavřín vyskytuje se až po Cherbourg, vždy zelený dub {''Quercus ilex'') až po Quimper a Angers, ''Trichonema columnae'' až do Bretonska, ''Narcissus biflorus'' až do Calvadosu, ''Pancratium maritimum'' do Vendée a j. Jihozápad mezi Garonnou a mořem kryjí «landy», lesy borové (''Pinus maritima'', ''pinaster'', ''halepensis''), dubové (''Quercus toza''), vřesa, cisty, ''Myrica gale'' až 2 ''m'' vys. a močály, v nichž ''Pilularia globifera'' a ''Lobelia dortmanna''. Duny staví se setím trav (''Calamagrostis arenaria'', ''Triticum junceum'' a ''Festuca sabulina''), k čemuž se obce přidržují. Bretonsko jest kryto dubinami; ze zdejších vzácných rostlin uvádíme ''Coleanthus subtilis'', vyskytující se v jižních Čechách. Z rostlin pro střed '''F.''' typických buďtež uvedeny: ''Colutea arborescens'' jižně od Champagně a Bourgogně, ''Paeonia corallina'' (Dijon), ''Roripa pyrenaica'' (až ve Vogésách), ''Cistus umbellatus'' (až ve Fontainebleau), ''Dictamnus albus'' (ještě v Elsasku), ''Ilex aquifolium'', ''Herniaria hirsuta'', ''Bulliarda vaillantii'' (až po Paříž), ''Peucedanum parisiense'', ''Eryngium viviparum'', ''Centranthus augustifolius'' (k ř. Saôně), ''Cyclamen europaeum'' (Jura, Loire), ''Cynoglossum dioscoridis'', ''Lindernia pyxidaria'', ''Phelipea caerulea'' (až do Elsaska), ''Scutellaria hastifolia'', ''Dafne cneorum'' (Lotrinsko), ''Parietaria erecta'', ''Quercus cerris'' (Besançon), narcissy, ''Erythronium'' a j. Typy středomořské vyskytují se hlavně v údolí Rhônu až po Lyon, t. ''Lenzea conifera'', ''Afyllanthes monspeliensis'' (typ to australský), ''Prunus mahaleb'', ''Cytinus'', lavandule a j., neméně však v údolích savojských (kaštany, terebinthy, ''Rhus cotinus'' a j. — 30 druhů u Chaverta). V Bourgogni nacházíme spíše jen byliny, jež milují vápno (zimostráz, diktam, jenž byl již v pliocénu auvergneském, cinerity z Pas de Mogudo). Zajímavo jest porovnati pliocénní rostlinstvo Auvergně za posledních výbuchů sopečných a rostlinstvo z Mezimieuxu s nynějším. Byly tu již buky, smrky, topoly (''Populus alba''), zimostráz, lípy, duby, javory, olše, ořešáky vedle vavřínů (nyní kanárských), oleandrů, bambusu, platanů a magnolií. Endemických bylin vůbec uznaných nemá ani Auvergne (mimo ''Arabis cebennensis'', u Griesebacha ''Arenaria ligericina'' a ''Alyssum'' [Koniga] ''macrocarpum''), ani Jura (mimo ''Heracleum alpinum''). Auvergne má 100 až 200 druhů alpinských, dle toho, jak se tyto počítají. Na jihu má na svazích dubiny vždy zelené (Gariguy s ''Quercus coccifera''), vřes, v jihozáp. pusté vápenné »caussy«, pastviny na nejvyšších vrcholích, lesy bukové a lesy jedlých kaštanů na menších vrších. Lesy tyto chovají lanýže světové pověsti. Ještě v 1500 ''m'' rostou narcissy (dle Puela na Puy de Dôme). Puel zaznamenává na př. na ř. Girondě některé byliny španělské (''Asparagus acutifolius'', i v Rivieře, ''Argyrolobium linneanum''), ještě však u Poitiersu ''Phillyrea latifolia'' i ''Rhamnus alaternus''. — Jako charakteristické pro severní pobřeží uvádí týž autor ''Lathyrus maritimus'', ''Erythrea littoralis'', ''Cineraria palustris'' a ''Obione pedunculata''. Nesnadněji jest charakterisovati severovýchod, jenž jest podobnější střední Evropě; tak zasáhá na př. ''Helichrysum arenarium'' jen až k Paříži. Henfrey líčí střední planinu Auvergne (asi v 1000 m n. m.) jako žitná pole vedle lesů buků, borovic a jasanů, na ladách vrby, kdežto na vyšších pastvách převládá ''Nardus stricta''. Z bylin alpinských uvádí na Puy de Dôme ''Ajuga alpina'', ''Athamanta libanotis'', na Puy de Sancy ''Soldanella alpina'', ''Veratrum'', ''Salix herbacea'', ''Gentiana nivalis'', avšak i ''Erythronium dens canis'', a vytýká nedostatek křímek (rhododendron.). Jediným keřem jest chvojka (''Juniperus nana''). Pod Puy de Dôme je vřeso zcela podobné našim. {{Prostrkaně|Alpinská flora Jury}} (''Rhododendron hirsutum'', ''Dryas'', ''Luzula sudetica'', ''Leontopodium'') jest dle Christa táž jako vápencových Alp, ač chudší. Původ její nelze hledati v ledovcích walliských, jichž nejhojnější byliny zde scházejí; za to však má Jura byliny východní a severní. Z bylin sázených zvláštní jest tu absinth (''Artemisia absinthium'' a ''pontica cult.''). Rašeliny kryjí na př. ''Betula nana'', ''Empetrum'', ''Pinus uncinata''. Thurmann rozlišil na Juře tato pásma: 1. zpodní, až do 400 ''m'' (víno, ořešák, dub, buk, v jihozápadě kukuřice); 2. střední, mezi 400—700 ''m'' (buk, na vých. smrk, dub, mezi jinými ''Dafne laureola'', ''Helleboriis foetidus'', zimostráz); 3. horské pásmo v 700 až 1400 ''m'' (ječmen a oves až do 1200 ''m'', ovocné stromy skoro do 1100 ''m'', smrk, sosna, ''Rhamnus alpinus'', ''Lonicera alpigera'', ''Saxifraga aizoon'', ''Prenanthes purpurea'')', 4. pásmo alpinské od 1400 ''m'' výše, kdež přestávají lesy pod 1500 ''m''; z bylin zde rostoucích uvádíme jen ''Dryas octopetala'', ''Gentiana acaulis'', ''Erigeron alpinum'', ''Androsace lactea''. — {{Prostrkaně|Bylinstvo Vogés}} liší se poněkud od jurského. Žulu kryji zde lesy černé, pískovce zelené dubové, březové a bukové lesy, a dle nich řídí se zpodní bylinstvo. Vzrůst lesů na francouzské straně se chválí. — V subalpinském pásmu vrcholů nalézá se ''Angelica pyrenaica'', ''Lycopodium alpinum'', ''Saxifraga stellaris'', ''Androsace carnea''. Pyreneje jsou ve velkém podobné Alpám a chovají tytéž rody, ač často jiné druhy; severní francouzský svah má více podobnosti s Alpami, nežli sušší jižní (španělský). Nedostatek ledovců, jezer a lesů v Pyrenejích působí jakousi jednotvárnost. Pastviny zde převládají. — Sev.-záp. roh má dvě zvláštnosti, kapradí tropické (Killarneyfern) ''Trichomanes speciosum'' a endemickou ''Dioscorea pyrenaica'' v některých údolích do 2800 ''m''. Henfrey rozeznává dole pásmo kaštanů a vinic v 400 ''m'', pak zimostrázu, žita do 1400 ''m'', subalpinské pásmo smrků (skoro do 2000 ''m'') s ''Meconopsis cambrica'', ''Ramondia pyrenaica'' (endem. bylina z indické rodiny ''Cyrtandracei''), ''Lilium pyrenaicum'', ''Tozzia alpina'', buky, tisy. Alpinské pásmo dělí se opět na tré: zpodní do 2300 ''m'' (borovice a křímky, ''Salix pyrenaica'', ''Vaccinium'', Empetrum, ''Dryas octopetala'', ''Geum pyrenaicum'', traviny ''Nardus stricta'' a ''Festuca varia'' Haenke), střední do 2700 ''m'', v němž jsou chvojky (''Juniperus nana''), saxifragy (''S. bryoides'', ''muscoides''), protěž, ''Pedicularis pyrenaica'', ''Soldanella alpina'', ''Gentiana alpina'', ''Silene acaulis'' a horní, kde nalézají se rostliny perenniální (''Saxifraga groenlandica'', ''Draba nivalis'', ''Androsace alpina''). Místy bývá tu — v 2800 ''m'' n. m. — divná směsice; tak nalézá se na př. vedle sebe ''Dioscorea'', ''Empetrum'', ''Saxifraga aizoides''. {{Prostrkaně|Středomoří}} liší se ještě více fysiognomicky nežli systematicky od střední Evropy. Letní sucho, v němž odumírá, co nemá listů kožnatých nebo trnitých, nedostatek luk, neustálý květ po celý rok (o vánocích na př. ''Viburnum tinus'', ''Centranthus ruber'' u Nizzy), rychlý vzrůst letní, kdy na př. ''Silybum marianum'' dosahuje v Aigues Mortes až 2 ''m'' výšky, toť jsou hlavní rozdíly. Za typ rostlinstva středomořského přijímá Griesebach a po něm i mnozí jiní olivu. Z rodin jest jen 12 nových, a z těch 9 monotypy zastoupených: ''Frankeniaceae'' 3, ''Cneorum tricoccum'', ''myrta'', ''Mesembryantheum nodíflorum'' (jen Ciotat), ''Lobeliae'' 2, ''Styrax officinale'' (monotyp), ''Jasminum'' (''fruticans''), ''Acanthus'' (''mollis'') až 1 ½ ''m'' vys., vavřín, ''Cytinus hypocistis'', ''Efedrae'' 2 a dříve i palma (''Chamaerops'') u Nizzy. — Za to přibývá cistineí, liliaceí (mezi nimiž z australské družiny ''Afyllanthes monspeliensis''), euphorbiaceí (mezi nimiž křovitá ''Euphorbia dendroides'' na Hyères až 1 ½ ''m'' vys.), labiát, composit a leguminos. Z těchto posledních jest ''Anagyris foetida'' rovněž z australské družiny, a známe ji na př. u Montpellieru od 300 let jen stejný počet trsů; kvete v únoru. Nejvíce liší se středomořská od naší flory uvedenými stromy a bylinami. Již duby jsou jiné, vždy zelené, hlavně ''Ilex suber'' a ''coccifera'', až 1 ''m'' vys., rovněž borovice (''halepensis'', ''pinaster''), řidčeji ''pinea'' (Camargue). Lesů je málo, a to řídkých, nejvíce na skalách, za to však více křovin (33 cistů ve '''F'''-ii), mezi nimi španělské ''ladaniferus'' a ''laurifolius'' (pak 6 end. u Godrona), ''Lavatera'' (''cretica'' až 1 ½ ''m''), ''Coriaria'', ''Acer monspessulanum'', ''Zizyphus'', ''Paliurus'', ''Rhamnus alaternus'', lentišky, terebinthy, 2 ''Rhus'', myrty až 2 ''m'' vys., ''Cytisus'', ''Genista'', ''Cercis'', azaroly až 8 ''m'' vys., tamarisky (''gallica'' až 10 ''m'' vys.), ''Viburnum tinus'', ''Lonicera etrusca'', krásný strom ''Arbutus unedo'' (v záp až k La Rochelle), ''Erica arborea'' až 3 ''m'' vys., ''Phillyreae'', oleander, ''Vitex agnus castus'', ''Passerineae'' a j., chvojky (''Juniperus phoenicea'', ''oxycedrus''). Toť hlavní ráz krajiny divoké, která tu ovšem omezena jest na hory a neúrodné kouty, jako jsou Crau a Camargue. Příbuznost velká s Italií, menší se Španělskem, ale téhož rázu jest celé Středomoří, na př. i Alžírsko. Nejnápadnější jsou uvedené rostliny. U Nizzy nalézá se skutečně první zahrada Evropy, kde se pěstují květiny pro voňavkářství pařížské, kde jsou aleje palem, platánů, eukalyptů, ''Acacia farnesiana'', casuariny, kde i na skalách nalézají se zdivočilé mexické agavy, kvetoucí někdy na hradě nizzském. Opuntie tvoří pravé houštiny, jaké nalézáme zase až v nejzazším jihu Italie. — Hlavní výtěžek skýtají zde oranže, víno a olivy. — {{Prostrkaně|Korsika}} náleží sice politicky k '''F'''-ii, přírodní poměry její jsou však italské. Nenepatrný tu počet bylin endemických, dle Griesebacha 32, mezi nimiž i ''Alnus suaveolens'' (olše). Až do r. 1845 byly tu v západě pralesy (''Pinus laricio'', kaštany, ve vyšších polohách duby a buky), jež se od toho času hubí. Mnohem nesnadněji jest vytknouti ráz {{Prostrkaně|Alp francouzských}} proti švýcarským, italským a německým. Hlavní rozdíl spočívá v bezlesí; bylyť tu za revoluce franc. vykáceny všecky lesy, zejména sosnové, a nebyly více vysázeny. Zbytky jejich dorazila pastva. Tak vznikly holé stráně a zanesená, ohromně široká koryta bystřic, jež dávají na př. Provençi ráz zcela africký a jimž děkuje Savojsko ztrátu ⅓ svého obyvatelstva. Lze pochopiti, že tím zmizely mnohé byliny, vláhy a studenější polohy milovné. Místy se počaly i celé vrstvy ssázeti vlivem vnikajícího deště, od čehož celá krajina Dévoluy (Devolutum) má své jméno. Dříve slynuly Alpy franc. bohatstvím bylin, zejména léčivých, jež byly roznášeny do celé Evropy, ano i do Ameriky (dle Reclusa). Louka u Briançonu měla 107 druhů ve výši 2050 ''m'' n. m. Některé rostliny Pyrenejí docházejí jen do franc. Alp. Griesebach z nich jmenuje ''Gentiana burseri''. Týž napočítal v záp. Alpách 60 dr. endemických, z nichž jest 11 jen v Dauphinéi. ''Potentilla saxifraga'' našla se jen na dvou horách. Pásma na jihozáp. svahu (hory Ventroux) jsou následující: vždy zelený dub do 620 ''m'' n. m., zimostráz do 900, buky mezi 1300—1600, borovice (''uncinata'') mezi 1600—1800 ''m'', smrk po 1735 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Dle Trouessarta jest zvířena '''F.''' táž jako střední Evropy. Skutečně jest tu velmi málo výjimek, neboť o středomořské zvířeně lze mluviti jen u nižších zvířat, zejména u hmyzu. Jižně od Loiry objevuje se nám již hmyz cizí, jako kobylky (acridie), cigaly, modří chrousti (''Hoplia farinosa''). Některý středomořský typ, na př. genetka, jde přes Loiru i do Normandie (depart. Eure), ano některý druh objevuje se až v lese Fontainebleauském u Paříže. Lesy, zejména východní, zachovaly některá zvířata jinde v Evropě vyhynulá, tak vlky, rysy, medvědy, kance. Bobr zbyl na dolním Rhônu, ''Mustela lutreola'', kamzík a kozorožec v Alpách a Pyrenejích. Pyrenejím vlastní jest ''Myogale pyrenaica''; jiný druh téhož rodu rozšířen jest v Rusku. Někteří netopýři, na př. ''Vespertilio capaccini'', vyskytují se jen v jihu. {{Prostrkaně|Ptactvo}} '''F.''' bylo za eocénu africké, nyní jest totéž jako ostatní střední Evropy. Není tu nic endemického. Středomoří jeví hlavní rozdíl v dravcích (''Vultur'', ''Gyps'', ''Neofron'', ''Circus cyaneus'', ''Elanus''), v silviidech (''Melizofilus provincialis'', ''Cettia'', ''Cisticola'') a saxikolách. V Crau vyskytuje se ''Pterocles alchata'' i plameňák. Někteří hosté přicházejí z Afriky (''Telefonus tchagra'', ''Certilauda desertorum'', ''Ardea melanocephala'', ''Chenalopex aegyptiaca''). — Alpy a Pyreneje mají své zvláštní společné druhy (''Gypaetos'', ''Loxia'', ''Montifringilla'', ''Accentor'', ''Tetrao''). — Mnohem patrnější jest rozdíl mezi severem a Středomořím při {{Prostrkaně|reptiliích}} [''Cistudo lutaria'' v Rhônu) i {{Prostrkaně|ještěrech}} v jihu (''Seps chalcides'', ''Acanthodactylus vulgaris'', ''Psammodromus cinereus'', ''Lacerta ocellata'', ''Hemidactylus verruculatus'' = ''turcicus'') u Toulonu, ''Platydactylus facetanus'', z hadů ''Coronella girondica'', ''Rhinechis scalaris'', ''Zamenis viridiflavus'', ''Tropidonotus viperinus'', ''Caelopeltis lacertina'' (u Montpellieru již fossilní), ''Vipera aspis'' a ''ammodytes'', z batrachií ''Pelodytes punctatus'', ''Pelobates cultripes''. Korsika má ještě jižnější formy, jako zemní želvu, ''Discoglossus pictus''. Menší rozdíly nacházíme u {{Prostrkaně|ryb sladkovodních}}, kde východ '''F.''' má ''Aspro vulgaris'' (Rhône a přítoky), ''Acerina cernua'' (Seine, Rhône), sumec (Doubs), ''Carpio Kollarii'', ''Cobitis fossilis'' (jen v Lotrinsku), ''Idus jeses'', ''Thymallus vexillifer'' (až v Auvergni). Sever má ''Pleuronectes flesus'' (v Normandii), míka, ''Osmerus eperlanus'' (Rouen), lososa, jenž v krajích středomořních schází, ''Trutta argentea'', štiku (ve Varu však schází). Jih má zase ''Barbus meridionalis'', ''Mugil cefalus'' (až v Loiře), ''Blennius cagnaia'', ''Telestes Agassizii'', nehledíc k méně důležitým druhům Blanchardovým, všeobecně neuznaným. Horská jezera Alp a Pyrenejí mají pstruhy (v Pyrenejích do 2770 ''m'') a coregony. ''Salmo salvelinus'' jest i v jezerech záp. Vogés. Poněkud jiné jsou poměry {{Prostrkaně|zvířeny mořské}}. Mohlo by se očekávati, že se bude lišiti dle jednotlivých moří, severního (La Manche), západního (ok. Atlantský) a jižního (Středozemní m.). Tomu však není tak, neboť jižní Atlantský okeán až po Bretonsko jest aspoň v pobřežní své částce podobnější Středomoří než severu, tak že Trouessart mohl rozlišiti jen 2 kraje, keltský na severu a lusitanský (Forbesův) na jihu. K tomu počítá i Středomoří. Skutečná hloubka mořská jest jen na dvojím místě, totiž u Cap-Bretonu v zálivu Gascogneském a u Nizzy. — Zvláštní tvary v obou případech jsou si podobny. Od Nizzy popsal Risso první tvary abyssální. Tak severní pobřeží má jiného tuleně {''Phoca vitulina'' — osada při ústí ř. Somme), než Středomoří {''Phoca monachus'', u ostrovů Hyérských). Hloubce mořské vlastní jsou na př. ''Hoplostethus mediterraneus'', ''Pomatomus telescopium'', ''Seriola Dumerilii'', ''Lepidopus'', 4 nebo více ''Trachypter'', ''Notacanthy'', ''Macrury'', ''Scopelidy'', ''Stomias'' a j. Ryby, nejvíce rozlišující jižní kraje od severních, jsou ve Středomoří balisty, převaha blennid a labrid, ''Callionymus'', ''Apogon'', tuňáci (''thynnus'', ''thunnina'', ''Alalonga''), ''Caranx'', ''Lichie'', ''Lofotes'', ''Cepola'', ''Sargus'', dorady, atheriny, ''Centriscus'', murény; ale ve vodách severních ''Gunnellus'', ''Zoarces'', ''Anarhichas lupus'', cottusy, ''Agonus'', ''Gasterosteus spinachia'', ''Ammodytes tobianus'', 3 gadusy, 3 ''Merlangus'', ''Lota molva'', platejsy, ''Hippoglossus'', sledě, ''Clupea sprattus''. Zajímavo jest, že hlubiny zálivu Gascogneského až na Arcachon chovají mnoho fauny středomořské, tak že Trouessart sám spatřuje v tom důkaz nedávného spojení obou moří mezi Pyrenejemi a Cevennami. Uvádíme z ryb pouze 2 ''Julis'', 2 atheriny, ''Mugil saliens'' a 3 jiné, ''Phycis mediterraneus'', ''Charax puntasso'', ''Mora mediterranea'' (v 1500 ''m'' hl.). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Obyvatelstvo. == Obyvatelstvo '''F.''' čítá se k národům románským a povstalo postupným míšením se několika živlů, z nichž živel keltský převládá. V době, kdy první historické prameny podávají nám zprávy o obyvatelstvu '''F.''', obývali na jihu Aquitani, ve středu země Kelti a na severu Belgové. Tyto tři skupiny vyvinuly se dle výsledků zkoumání praehistorického a anthropologického asi následovně. Nejstarší nálezy diluviální, které ve '''F'''-ii jsou velmi četné, vykazují plémě anthropologicky určitě vyznačené, vyznamenávající se několika znaky ras nízkých, jako značnou dlouholebostí, vyčnívajícími nadočními oblouky, do předu nakloněnou kostrou a j. Někteří badatelé chtějí v tomto plemeni rozeznávati více ras, kdežto jiní vidí jen variace rasy jediné. Koncem doby kamenné, nejisto však, jestli ještě v době diluvialní nebo později, vnikla do '''F.''' od východu rasa nová, s hlavou proti plemeni původnímu poměrně velmi krátkou. V dolmenech doby kamenné potkáváme se pak se zřejmým křížením uvedených obou plemen. Za potomky oné první rasy nejspíše jest uznati onen kmen, jenž zatlačen byv od severu jinými, udržel se ve Španělsku a '''F'''-ii pod jménem Iberů, v sev. Italii pak pod jménem Ligurů, kmen to vlasů a očí tmavých, pleti snědé a dlouholebý. V potomcích však onoho krátkolebého plemene východních přistěhovalců musíme pravděpodobně hledati původní element pozdějších Keltů, a dosud v těch krajinách '''F.''', kde za Caesara Keltové soustředěně žili (Auvergne, Savojsko), vyznamenává se obyvatelstvo nápadnou krátkolebostí. I tento kmen měl podle všeho oči a vlasy tmavé, jak Collignonovy a Topinardovy konskripce tomu nasvědčují. Třetí plémě, vniknuvší do '''F.''' od severu, bylo naproti tomu plémě úplně obdobné a zajisté i spřízněné s původním plemenem germanským, a není pochyby, že Caesarovi Belgové byli velmi blízcí Germanům a že také Gally musíme nejspíše odlišovati od vlastních Keltů a pokládali je za část oné rasy od severu přistěhovalé; neboť i Gallové jako Germani vynikali plavostí a světlými očmi. V čase dobytí Gallie Caesarem (od r. 58 př. Kr.) vynikalo toto obyvatelstvo gallské a keltské značnou kulturou a národní charakter jeho tvoří až do dnešní doby základní rysy v povaze národa francouzského. Římský příliv do '''F.''' způsobil v obyvatelstvu změny pronikavé, jmenovitě i ztrátu vlastní řeči; neboť asi kolem r. 150 po Kr. bylo po celé Gallii mluveno latinsky. Tento kulturní vliv Římanů nebyl však provázen též přerodem tělesné povahy obyvatelstva, která se udržela celkem nezměněna. Od počátku velkého stěhování se národů (r. 400—900 po Kr.) počali se do '''F.''' tlačiti různé kmeny germanské. Tak Burgundi, vniknuvše do '''F.''', usadili se mezi středním Rhônem, Saônou a Genevským jezerem, Západní Gothové mezi dolním Rhônem, Středozemním mořem a Pyrenejemi; avšak v době krátké smíšením zmizeli v domácím obyvatelstvu. Pozdější příliv Germanů udál se se strany Franků při hranici severovýchodní, smíšení tělesné bylo však jen nepatrné. Na poč. X. stol. pak ještě skandinávští Normanni se strany mořské přibyli a vykázána jim sídla na západ od Seiny při moři. Tito kulturně velmi brzy splynuli s živly keltskými. Z přehledu tohoto patrno jest, že národ francouzský vzniknul z živlů velmi různých, z nichž na severu působil více živel germánský, na jihu zase více živel římský, z čehož ovšem vysvětliti lze značnou různost mezi severem a jihem '''F.''' Tato různost podporována pak byla ještě značně vlivy politickými, jmenovitě politickou neodvislostí jihu za časů Kapetovců. Z původních živlů obyvatelstva poměrně nesmíšené uchovaly se pouze zbytky Iberů v záp. údolích Pyrenejí a zbytky Keltů v Bretonsku. — Počet veškerého obyvatelstva '''F'''. vzrůstal dle výpočtů a úvah Levasseura asi následovně. Počet obyvatelstva Gallie, dle některých udání Diodora sicilského, Caesara a Strabona, páčiti lze asi na 8 mill., počítajíc však pouze nynější území '''F.''', na 6,700.000. Za doby Karla Vel. vypočítal Levasseur dle údajů abbéa Irminona počet obyv. na 8—10 mill. V XIV. st. bylo asi 20—22 mill. obyv., koncem XVI. st. 20 mill., r. 1700 dle výpočtu 20,069.000, r. 1715 asi 18 mill., r. 1767 dle Messancea 23,109.250, r. 1778 dle Moheaua 23 ½—24 mill., r. 1780 udává Expilly počet 22,014.357, r. 1789 Necker 24,802.000 (Pommelles 25,065.883, Bonvallet-Desbrosses 27,957.157), r. 1790 Young 25,000.000, r. 1791 Lavoisier 25,000.000 (Montesquieu 26,300.000). Až potud veškeré údaje zakiádají se více méně na domněnkách; teprve r. 1801 vykonáno první sčítání obyvatelstva a prováděno pak pravidelně v pětiletých lhůtách; pouze r. 1871 pro válku franc.-německou sčítání se nekonalo, v náhradu však provedeno r. 1872. Výsledek jednotlivých sčítání byl tento: {| class="wikitable" |- ! Rok !! Počet obyvatel !! !!Rok !! Počet obyvatel |- | 1801 || 27,349.902 |||| 1851 || 35,783.170 |- | 1806 || 29,107.435 |||| 1856 || 36,039.364 |- | 1811 || 29,092.734 |||| 1861 || 37,386.313 |- | 1816 || 30,024.209 |||| 1866 || 38,067.064 |- | 1821 || 30,461.875 |||| 1872 || 36,102.921 |- | 1826 || 31,858.937 |||| 1876 || 36,905.788 |- | 1831 || 32,569.223 |||| 1881 || 37,672.048 |- | 1836 || 33,540.910 |||| 1886 || 38,218.903 |- | 1841 || 34,217.719 |||| 1891 || 38,343.192 |- | 1846 || 35,400.486 |||| || |} Průměrný přírůstek obyvatelstva od počátku tohoto stol. s malými výjimkami neustále klesá. Od r. 1801—21 obnášel přírůstek 5,6 ‰, 1821—41: 5,9 ‰, 1841—61: 3,6 ‰, 1861—81: 2,7 ‰, 1881—91: 1,5 ‰. R. 1860 mimo přirozený vzrůst obyvatelstva přibylo připojením Savojska a Nizzy 669.000 obyv., ztrátou Elsaska a Lotrinska ubylo však 1,597.238 obyv. Přirozeno, že i hustota obyvatelstva vzrůstá jen pomalu. R. 1821 připadalo na 1 ''km''² průměrně 56 osob, 1841: 65, 1861: 69, 1881: 71, 1886: 72,2, 1891: 72,4, takže '''F'''-ii, pokud týče se hustoty obyvatelstva, připadá teprve šesté místo mezi státy evropskými. Pokud se týče hustoty obyvatelstva v jednotlivých departementech, mají celkem nejhustší obyvatelstvo departementy severovýchodní, pak severozápadní, jihovýchodní, jihozápadní a konečně departementy ve středu země. Zvláště husté obyvatelstvo mají departementy s velikými městy, ale i depart. vynikající zemědělstvím nebo minerálním bohatstvím. Tak depart. Seine vykazuje 6558 osob na 1 ''km''² (Paříž), dep. Nord 301 (průmyslová města Lille, Roubaix a Valenciennes), Rhône 267 (Lyon), Seine-Inférieure 132 (Rouen), Pas-de-Calais 130 (Arras, Calais, Boulogne), Loire 128 (St. Etienne), Bouches du Rhône 120 (Marseille), Seine-et-Oise 111 (okolí Paříže); nejřidší obyvatelstvo mají departementy horské a písčité: Basses-Alpes 18 na 1 ''km''², Hautes Alpes 20, Lozère 26, Corse 33, Landes 32, Cantal 41, Indre 42, Aube 43. O těchto poměrech nejlépe poučí následující přehledná tabulka<ref>v tabulce opraveny 2 číselné údaje, v několika názvech doplněn spojovník, příp. upravena diakritika</ref>: {| class="wikitable" |- ! rowspan="2"|{{Prostrkaně|Departement}} !! rowspan="2"|Hlavní město !! rowspan="2"|''km''² !! colspan="3"|Počet obyvatelstva !! rowspan="2"|Prům. hustota na 1 ''km''² !! rowspan="2"|Přírůstek od r. 1886–1891 v procent. !! rowspan="2"|Dep. má arrondissem. !! rowspan="2"|Depart. má kantonů !! rowspan="2"|Dep. má obcí |- | r. 1881 || r. 1886 || r. 1891 |- | Ain || Bourg || 5799 || 363.472 || 364.408 || 356.907 || 61 || -2,60 || 5 || 36 || 453 |- | Aisne || Laon || 7352 || 556.891 || 555.925 || 545.493 || 73 || -1,87 || 5 || 37 || 840 |- | Allier || Moulins || 7308 || 416.759 || 424.582 || 424.382 || 58 || -0,05 || 4 || 28 || 321 |- | Alpes-Basses || Gap || 6954 || 131.918 || 129.494 || 124.285 || 18 || -4,02 || 5 || 30 || 250 |- | Alpes-Hautes || Digne || 5590 || 121.787 || 122.924 || 115.522 || 20 || -6,02 || 3 || 24 || 188 |- | Alpes-Maritimes || Nizza || 3917 || 226.621 || 238.057 || 258.571 || 69 || +8,61 || 3 || 26 || 153 |- | Ardèche || Privas || 5527 || 376.867 || 375.472 || 371.269 || 67 || -1,12 || 3 || 21 || 339 |- | Ardennes || Mézières || 5233 || 333.675 || 332.759 || 324.923 || 62 || -2,35 || 5 || 31 || 503 |- | Ariège || Foix|| 4894 || 240.601 || 237.691 || 227.491 || 46 || -4,26 || 3 || 20 || 337 |- | Aube || Troyes || 6001 || 255.326 || 257.374 || 255.548 || 43 || -0,71 || 5 || 26 || 446 |- | Aude || Carcassonne || 6313 || 327.942 || 332.080 || 317.372 || 50 || -4,43 || 4 || 31 || 437 |- | Aveyron || Rodez || 8743 || 415.075 || 415.826 || 400.467 || 46 || -3,69 || 5 || 43 ||302 |- | Belfort (Territoire) || Belfort || 610 || 74.244 || 79.758 || 83.670 || 137 || +4,90 || 1 || 6 || 106 |- | Bouche-du-Rhône || Marseille || 5105 || 589.028 || 604.857 || 630.622 || 120 || +4,26 || 3 || 29 || 109 |- | Calvados || Caen || 5521 || 439.830 || 437.267 || 428.945|| 75 || -1,90 || 6 || 3 || 763 |- | Cantal || Aurillac || 5741 || 236.190 || 241.742 || 239.601 || 41 || -0,88 || 4 || 23 || 267 |- | Charente || Angoulême || 5942 || 370.822 || 366.408 || 360.259 || 60 || -1,68 || 5 || 29 || 426 |- | Charente-Inférieure || La Rochelle || 6826 || 466.416 || 462.803 || 456.202 || 63 || -1,43 || 6 || 4 || 480 |- | Cher || Bourges || 7199 || 351.405 || 355.349 || 359.276 || 49 || +1,10 || 3 || 29 || 292 |- | Corrèze || Tulle || 5866 || 317.066 || 326.494 || 328.119 || 56 || +0,50 || 3 || 29 || 287 |- | Corse (Korsika) || Ajaccio || 8747 || 272.639 || 278.501 || 288.596 || 33 || +3,62 || 5 || 62 || 364 |- | Côte-d’Or || Dijon || 8761 || 382.819 || 381.574 || 376.866 || 43|| -1,23 || 4 || 36 || 717 |- | Côtes-du-Nord || St. Brieuc || 6886 || 627.585 || 628.256 || 618.652 || 85 || -1,53 || 5 || 48 || 389 |- | Creuse || Guéret || 5568 || 278.782 || 284.942 || 284.660 || 51 || -0,10 || 4 || 25 || 266 |- | Dordogne || Périgueux || 9183 || 495.037 || 492.205 || 478.471 || 52 || -2,79 || 5 || 47 || 585 |- | Doubs || Besançon || 5228 || 310.827 || 310.963 || 303.081 || 57 || -2,53 || 4 || 27 || 638 |- | Drôme || Valence || 6522 || 313.763 || 314.615 || 306.419 || 47 || -2,61 || 4 || 29 || 379 |- | Eure || Evreux || 5958 || 364.291 || 358.829 || 349.471 || 58 || -2,61 || 5 || 36 || 700 |- | Eure-et-Loir || Chartres || 5874 || 280.097 || 283.719 || 284.683 || 48 || +0,34 || 4 || 24 || 426 |- | Finistère || Quimper || 6722 || 681.564 || 707.820 || 727.012 || 103 || +2,71 || 5 || 43 || 291 |- | Gard || Nîmes || 5836 || 415.629 || 417.099 || 419.388 || 71 || +0,55 || 4 || 40 || 350 |- | Garonne-Haute || Toulouse || 6290 || 478.009 || 481.169 || 472.383 || 74 || -1,82 || 4 || 39 || 587 |- | Gers || Auch || 6280 || 281.532 || 274.391 || 261.084 || 41 || -4,84 || 5 || 29 || 465 |- | Gironde || Bordeaux || 9740 || 748.703 || 775.845 || 793.528 || 74 || +2,28 || 6 || 49 || 553 |- | Hérault || Montpellier || 6198 || 441.527 || 439.044 || 461.651 || 74 || +5,15 || 4 || 36 || 338 |- | Ille-et-Vilaine || Rennes || 6726 || 615.480 || 621.384 || 626.875 || 90 || +0,88 || 6 || 43 || 359 |- | Indre || Chateauroux || 6795 || 287.705 || 296.147 || 292.868 || 42 || -1,11 || 4 || 23 || 245 |- | Indre-et-Loire || Tours || 6114 || 329.160 || 340.921 || 337.298 || 55 || -1,06 || 3 || 24 || 282 |- | Isère || Grenoble || 8289 || 580.271 || 581.680 || 572.145 || 69 || -1,64 || 4 || 45 || 563 |- | Jura || Lons-le-Saunier || 4994 || 285.263 || 281.292 || 273.028 || 54 || -2,93 || 4 || 32 || 584 |- | Landes || Mont-de-Marsan || 9321 || 301.143 || 302.266 || 297.842 || 32 || -1,43 || 3 || 28 || 333 |- | Loir-et-Cher || Blois || 6351 || 275.713 || 279.214 || 280.358 || 44 || +0,41 || 3 || 24 || 297 |- | Loire || St. Etienne || 4760 || 599.836 || 603.384 || 616.227 || 128 || +2,13 || 3 || 30 || 332 |- | Loire-Haute || Puy || 4962 || 316.461 || 320.063 || 316.735 || 63 || -1,04 || 3 || 28 || 264 |- | Loire-Inférieure || Nantes || 6875 || 625.625 || 643.884 || 645.263 || 92 || +0,21 || 5 || 45 || 217 |- | Loiret || Orléans || 6771 || 368.526 || 374.875 || 377.718 || 55 || +0,76 || 4 || 31 || 349 |- | Lot || Cahors || 5212 || 280.269 || 271.514 || 253.885 || 48 || -6,49 || 3 || 29 || 325 |- | Lot-et-Garonne || Agen || 5354 || 312.081 || 307.437 || 295.360 || 55 || -3,93 || 4 || 35 || 326 |- | Lozère || Mende || 5170 || 143.565 || 141.264 || 135.527 || 26 || -4,06 || 3 || 24 || 198 |- | Maine-et-Loire || Angers || 7121 || 523.491 || 527.680 || 518.589 || 71 || -1,72 || 5 || 34 || 381 |- | Manche || St. Lô || 5928 || 526.377 || 520.865 || 513.815 || 80 || -1,35 || 6 || 48 || 643 |- | Marne || Châlons || 8180 || 421.800 || 429.494 || 434.692 || 53 || +1,21 || 5 || 33 || 661 |- | Marne-Haute || Chaumont || 6220 || 254.876 || 247.781 || 243.533 || 39 || -1,71 || 3 || 28 || 550 |- | Mayenne || Laval || 5171 || 344.881 || 340.063 || 332.387 || 65 || -2,26 || 3 || 27 || 276 |- | Meurthe-et-Moselle || Nancy || 5232 || 419.317 || 431.693 || 444.150 || 84 || +2,28 || 4 || 29 || 596 |- | Meuse || Bar-le-Duc || 6228 || 289.861 || 291.971 || 292.253 || 47 || +0,10 || 4 || 28 || 586 |- | Morbihan || Vannes || 6798 || 521.614 || 535.256 || 544.470 || 77 || +1,72 || 4 || 37 || 253 |- | Nièvre || Nevers || 6817 || 347.576 || 347.645 || 343.581 || 50 || -1,17 || 4 || 25 || 313 |- | Nord || Lille || 5681 || 1,603.259 || 1,670.184 || 1,736.341 || 301 || +2,96 || 7 || 65 || 666 |- | Oise || Beauvais || 5855 || 404.555 || 403.146 || 401.835 || 68 || -0,32 || 4 || 35 || 701 |- | Orne || Alençon || 6097 || 376.126 || 367.248 || 354.387 || 58 || -3,50 || 4 || 36 || 512 |- | Pas-de-Calais || Arras || 6606 || 819.022 || 853.526 || 874.364 || 130 || +2,44 || 6 || 45 || 903 |- | Puy-de-Dôme || Clermont || 7951 || 566.064 || 570.964 || 564.266 || 70 || -1,17 || 5 || 50 || 470 |- | Pyrénées-Basses || Pau || 7623 || 434.366 || 432.999 || 425.027 || 55 || -1,84 || 5 || 40 || 559 |- | Pyrénées-Hautes || Tarbes || 4529 || 236.474 || 234.825 || 225.861 || 50 || -3,82 || 3 || 26 || 480 |- | Pyrénées-Orientales || Perpignan || 4122 || 208.855 || 211.187 || 210.125 || 51 || -0,50 || 3 || 17 || 232 |- | Rhône || Lyon || 2790 || 741.470 || 772.912 || 806.737 || 267 || +4,37 || 2 || 29 || 268 |- | Saône-Haute || Vesoul || 5340 || 295.905 || 290.954 || 280.856 || 52 || -3,47 || 3 || 28 || 583 |- | Saône-et-Loire || Mâcon || 8552 || 625.589 || 625.885 || 619.523 || 72 || -1,02 || 5 || 50 || 590 |- | Sarthe || Le Mans || 6207 || 438.917 || 436.111 || 429.737 || 69 || -1,46 || 4 || 33 || 386 |- | Savoie || Chambéry || 5760 || 266.438 || 267.428 || 263.297 || 43 || -1,54 || 4 || 29 || 328 |- | Savoie-Haute || Annecy || 4315 || 274.087 || 275.018 || 268.267 || 58 || -2,46 || 4 || 28 || 314 |- | Seine || Paříž || 479 || 2,799.329 || 2,961.089 || 3,141.595 || 6558 || +6,09 || 3 || 28 || 75 |- | Seine-Inférieure || Rouen || 6036 || 814.068 || 833.386 || 839.876 || 132 || +0,78 || 5 || 54 || 759 |- | Seine-et-Marne || Melun || 5736 || 348.991 || 355.136 || 356.709 || 61 || +0,44 || 5 || 29 || 530 |- | Seine-et-Oise || Versailles || 5604 || 577.798 || 618.039 || 628.590 || 111 || +1,70 || 6 || 37 || 689 |- | Sèvres-Deux || Niort || 6000 || 350.103 || 353.766 || 354.282 || 58 || +0,14 || 4 || 31 || 354 |- | Somme || Amiens || 6161 || 550.837 || 548.982 || 546.495 || 87 || -0,45 || 5 || 41 || 836 |- | Tarn || Albi || 5742 || 359.223 || 358.757 || 346.739 || 60 || -3,35 || 4 || 36 || 320 |- | Tarn-et-Garonne || Montauban || 3720 || 217.056 || 214.046 || 206.596 || 55 || -3,48 || 3 || 24 || 194 |- | Var || Draguignan || 6028 || 288.577 || 283.689 || 288.336 || 48 || +1,63 || 3 || 28 || 145 |- | Vaucluse || Avignon || 3548 || 244.149 || 241.787 || 235.411 || 66 || -2,64 || 4 || 22 || 150 |- | Vendée || Laroche-sur-Yon || 6704 || 421.642 || 434.808 || 442.355 || 63 || +1,73 || 3 || 30 || 301 |- | Vienne || Poitiers || 6970 || 340.295 || 342.785 || 344.355 || 49 || +0,46 || 5 || 31 || 300 |- | Vienne-Haute || Limoges || 5517 || 349.332 || 363.182 || 372.878 || 68 || +2,67 || 4 || 27 || 203 |- | Vosges || Epinal || 5853 || 406.862 || 413.707 || 410.196 || 68 || -0,85 || 5 || 29 || 530 |- | Yonne || Auxerre || 7428 || 357.029 || 355.364 || 344.688 || 46 || -3,00 || 5 || 37 || 486 |} Pokud týče se náboženského vyznání, jest převážná většina obyvatelstva vyznání římsko-katolického. Na 10.000 obyv. přišlo: {| class="wikitable" |- ! {{Prostrkaně|Vyznání}} !! r. 1861 !! r. 1866 !! r. 1872 |- | Římsko-katolické || 9763 || 9748 || 9802 |- | Protestantské || 214 || 223 || 160 |- | Israelitské || 21 || 23 || 14 |- | Ostatní || 2 || 6 || 24 |} R. 1881 byl poměr následující: katolíků 29,201.703 (78,50 %), protest. 692.800 (1,8 %), židů 53.436, hlásících se k ostatním vyznáním 33.042, neudalo pak vůbec vyznání náboženské 7,684.900 osob. — Dle {{Prostrkaně|národnosti}} obyvatelstvo jest jednolitější než v četných jiných evropských státech. Hlavní část ovšem přináleží národu francouzskému (90,21 %), Valloni na severu tvoří 5 %, Bretonci 3 %, Italové na jihovýchodě 1,1 %, Baskové a Katalonci v Pyrenejích 0,5 %, Židé 0,14 %, cikáni a cagoti 0,05 %. Baskicky mluví 150.000 osob, vlámsky 230.000 (hlavně v dep. Nord), italsky 272.000 (hlavně na Korsice), bretonsky 1,350.000, langue-d’oc (jihových. dialekty franc.) 12,700.000, langue-d’oil (severní dialekty franc.) 22,790.000. — Dle {{Prostrkaně|státní příslušnosti}} bylo r. 1886 státních příslušníků franc. 36,804.228, z nichž v zemi narozeno bylo 36,700.342, kdežto 103.886 nabylo státní příslušnosti naturalisací. Cizozemců žilo téhož roku ve '''F'''-ii 1,126.531. Zajímavý jest poměr vzrůstu počtu státních příslušníků a cizozemců; kdežto domácí obyvatelstvo od r. 1881—86 vzrostlo o 1,13 %, přibylo cizozemců v stejném období o 11,47 %. Takovýto veliký poměrný vzrůst počtu cizozemců z evropských států vykazuje pouze Švýcarsko. Dle státní příslušnosti bylo v r. 1886: Belgičanů 482.261, Italů 264.568, Němců 100.114, Španělů 79.550, Švýcarů 78.584, Hollanďanů 37.149, Angličanů 36.134, Rusů 11.980, Rakušanů 11.817, Američanů 10.253, Švédů, Norů a Dánů 2423, Turků a Afričanů 1612, Řeků 1287, Rumunů, Srbů a Bulharů 1150, příslušníků asijských států 355. Nejvíce cizozemců není však, jak očekávati by bylo, v Paříži, nýbrž v dep. Nord, kde v práci jest mnoho belgických dělníků. Paříž stojí teprve na místě druhém. Zvlášť mnoho cizozemců žije (1891) v následujících dep.: Nord 295.219, Seine 211.016, Bouches-du-Rhône 92.017, Alpes-Maritimes 56.067, Ardennes 32.729, Meurthe-et-Moselle 28.905, Var 26.758, Pas de-Calais 23.934, Seine-et-Oise 19.556 atd. R. 1891 naturalisováno bylo 5371 osob (4298 mužů, 973 žen), hlavně Elsasanů a Lotrinčanů, Italů a Belgičanů. Pokud týče se {{Prostrkaně|zaměstnání obyvatelstva}}, jevily se poměry r. 1886 následovně. Zaměstnáno bylo při: zemědělství 17,699.000 osob (47,8 %), průmyslu 9,289.000 (25,1 %), obchodu 4,248.000 (11,5 %), při podnicích dopravních a námořnictví 1,020.000 (2,8 %), ve veřejné správě 711.000 (1,9 %), ve vojsku 613.000 (1,7 %), při svobodných zaměstnáních (duchovní, osoby soudní, lékaři, učitelé, architekti, hudebníci, malíři atd.) 1,095.000 (3,0 %), z rent žilo 2,296.000 (6,2 %), bez zaměstnání bylo 238.000 osob. Od let padesátých staly se značné změny v poměru počtu osob zaměstnaných zemědělstvím, průmyslem a obchodem. Úbytek jeví se při zemědělství a při průmyslu, přírůstek při obchodu. R. 1856 z 10.000 osob zaměstnáno bylo při zemědělství 5294, r. 1886 4782, při průmyslu 2907 : 2517, při obchodu 453 : 1150. Obyvatelstva městského stále přibývá, venkovského ubývá. Poměr od r. 1846 v pětiletých obdobích jest, jak následuje: {| class="wikitable" |- ! !! Populace měst s více než 2000 ob. !! Populace měst s méně než 2000 ob. |- | 1846: || 24,42 % || 75,58 % |- | 1851: || 25,52 % || 74,48 % |- | 1856: || 27,31 % || 72,69 % |- | 1861: || 28,86 % || 71,14 % |- | 1866: || 30,46 % || 69,54 % |- | 1872: || 31,06 % || 68,94 % |- | 1876: || 32,44 % || 67,56 % |- | 1881: || 34,76 % || 65,24 % |- | 1886: || 35,95 % || 64,05 % |- | 1891: || 47 % || 53 % |} Pouze ve 13 dep. v poslední době městského obyvatelstva ubylo, a sice jsou to Ain, Basses-Alpes, Calvados, Gard, Haute-Loire, Manche, Nièvre, Puy-de-Dôme, Tarn, Var, Vaucluse, Vendée, Vosges. — {{Prostrkaně|Počet obcí}} ve '''F'''-ii byl: 1821: 36.856, 1836: 37.140, 1841: 37.040, 1846: 36.819, 1851: 36.835, 1856: 36.826, 1861: 37.510, 1866: 37.548, 1872: 35.989, 1876: 36.056, 1881: 36.097, 1886: 36.121, 1891: 36.144. Dle obyvatel. r. 1891 bylo obcí s méně než 50 ob.: 92 (r. 1881: 67), s 51—300 obyv.: 9598 (r. 1881: 8771), s 301—1000 ob.: 18.069 (18.565), s 1001 až 3000 ob.: 7042 (7287), s 3001-5000 ob.: 776 (772), s 5001—10.000 ob.: 337 (312), s 10.001 až 20.000 ob.: 128 (133), s více než 20.000 ob.: 104 (90). Z těchto 30—50.000 obyv. má 22 měst, 50—100.000 ob. rovněž 22, více než 100.000 12 měst, a sice: Paříž 2,447.957, Lyon 416.029, Marseille 403.749, Bordeaux 252.415, Lille 201.211, Toulouse 149.791, St. Etienne 133.443, Nantes 122.750, Le Havre 116.369, Roubaix 114.917, Rouen 112.352, Remeš 104.186. Pokud týče se pohybu obyvatelstva, byly poměry od r. 1885—91 následující: {| class="wikitable" |- ! !! sňatků !! porodů !! mrtvě narozených !! úmrtí !! přebytek |- | 1885: || 283.170 || 924.558 || 43.958 || 836.897 || 87.661 |- | 1886: || 283.208 || 912.838 || 43.623 || 860.222 || 52.616 |- | 1887: || 277.060 || 899.333 || 42.930 || 842.797 || 56.536 |- | 1888: || 276.848 || 882.639 || 42.070 || 837.867 || 44.772 |- | 1889: || 272.934 || 880.579 || 42.449 || 794.933 || 85.646 |- | 1890: || 269.332 || 838.059 || 40.535 || 876.505 || 38.446 |- | 1891: || 285.458 || 866.377 || 42.472 || 876.882 || 10.505 |} Poměrný počet dle pohlaví celkem stále se vyrovnává, na 100 mužů připadalo žen: r. 1801: 107,49, r. 1821: 105,94, r. 1831: 103,59, r. 1841: 102,49, r. 1851: 101,09, r. 1861: 100,51, r. 1872: 100,77, r. 1881: 100,49. R. 1886 má mužské obyvatel. převahu pouze v dep. Hautes Alpes, Drôme, Var, Basses-Alpes, Pyrénées-Orientales, Meurthe-et-Moselle, Meuse. Počet porodů stále klesá. Na 1000 osob přišlo porodů: 1801—1810: 32,2, 1811—1820:31,6, 1821—1830: 30,8, 1831—1840: 29,0, 1841 až 1850: 27,4, 1851—1860: 26,3, 1861—1870: 26,3, 1871—1880: 25,4, 1881—1888: 24,0. Při tom stále přibývá porodů illegitimních, jmenovitě v Paříži, kde na 4 porody legitimní připadá 1 porod illegitimní. R. 1891 celkem narozeno bylo dětí 866.377, z nich 443.227 pohlaví mužského a 423.150 pohlaví ženského. Manželských bylo 772.441, nemanželských 73.936, takže poměr dětí nemanželských pro celou '''F'''-ii činí 8,5 % všech porodů. V malém počtu uzavíraných manželství a v stálém ubývání porodů spočívá příčina, proč obyvatelstva '''F.''' tak málo přibývá. Plodnost manželství jest malá a stále jí ubývá. Z 1000 rodin nemá 200 vůbec žádných dětí, 244 má po 1 dítěti, 218 po 3, 52 po 5, 29 po 6, 22 po 7 nebo více dětech. Na jednu rodinu přišlo průměrně dětí: 1881: 3,09, 1882: 3,06, 1883: 3,08, 1884: 3,04, 1885: 2,93, 1886: 2,95,1887: 2,91. Rozvodů manželství bylo r. 1885: 4277, r. 1891: 5750. Nejvíce rozvodů připadá na departement Seine, a sice na 10.000 manželství: 282, nejméně na dep. Haute-Loire, totiž na 10.000: 1 rozvod. Co do {{Prostrkaně|stáří}} bylo dle sčítání r. 1886 nejvíce osob 25 - 29 roků starých, totiž 2,707.670. Z nejstarších bylo: {| class="wikitable" |- ! !! mužů !! žen !! dohromady |- | od 75–79 roků || 263.688 || 282.184 || 545.872 |- | 80–84 » || 116.464 || 133.977 || 250.441 |- | 85–89 »|| 41.340 || 51.124 || 93.064 |- | 90–94 » || 9.013 || 12.624 || 21.637 |- | 95–99 » || 1.368 || 2.090 || 3.458 |- | 100 a více » || 66 || 118 || 184 |} Úmrtnost není velká. Na 1000 osob bylo úmrtí: r. 1861—70: 23,6, 1871—80: 23,7, 1881—85: 22,2, 1886: 22,3, 1887: 22,0, 1888: 22,2. Za to strašlivou měrou přibývá sebevražd. Od r. 1827 se poměrný počet sebevražd skoro zčtyřnásobil. Na 1 million obyvatel připadalo sebevražd: r. 1827—30: 54, 1846—50: 97, 1856—60: 110, 1866—69: 136, 1871—75: 150, 1881: 174, 1885: 208, 1886: 210. Na dep. Seine připadá 19 % sebevražd. — {{Prostrkaně|Proud vystěhovalecký}} není velký a teprve v posledních létech se poněkud vzmáhá. Hlavním cílem vystěhovalců jest Jižní Amerika. Vystěhovalo se osob: r. 1878: 2300, r. 1880: 4600, r. 1882: 4480, r. 1884: 3770, r. 1886: 7314, r. 1887: 11.170, r. 1888: 23.339, r. 1889: 31.354, r. 1891: 20.560. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]'' == Zemědělství. == {{Prostrkaně|Orba}}. Není v Evropě země, jež by se mohla měřiti s '''F'''-ií, pokud se týče všestranné způsobilosti půdy pro nejrůznější plodiny, není země, jež by spojovala s tak intensivní výrobou obilí zároveň v takových rozměrech ovocnářství, lukařstvi, pěstování cukrovky, révy i olivy. Za neúrodné kraje jest ovšem považovati horstva, jako Záp. Alpy a Pyreneje, jakož i značnou část centrální planiny. Silným kácením lesů v posledních stoletích rozšířila se zde neproduktívni půda, ačkoliv vždy ještě lze jí z pravidla užiti jako pastvin. — Zcela neproduktívni jsou Landy, Sologne, Dombes, Crau, Camargue, lada bretonská a křídová půda v Champagne-Pouilleuse. Tyto neproduktivni plochy se rok od roku zmenšují. Nejúrodnější obilní kraje jsou okolí Paříže, ústí Seiny, střední Loire, střední Garonne. Staré kraje Ile de France, Artois, Picardie, Flandry, Touraine, končina okolo Toulouse, čásť roviny na Saôně, jakož i uvedená poříčí jsou dosud obilní komorou '''F.''' Z nevzdělané půdy (6,222.537 ''ha'') 3,889.171 ''ha'' připadá na lada a pastviny, 1,958.750 na půdu skalistou, 328.297 na bažinatou, 46.319 na slatiny; stavby, cesty, řeky, jezera a průplavy pokrývají dohromady 2,296.483 ''ha''. Naproti tomu jest 26,017.582 ''ha'' orné půdy, 9,455.225 ''ha'' lesa, 5,816.640 ''ha'' luk; na 1,843.580 ''ha'' pěstuje se víno, na 291.825 ''ha'' ovoce, 77.358 ''ha'' připadá na ostatní zahrady a parky, 478.870 ''ha'' na houští a křoviny. Zhruba v procentech vyjádřeno, připadá 85 % půdy orbě a lesnictví, z čehož as 50 % polím a zahradám, 14 % lukám a pastvinám, 16 % lesům a 5 % vinařství. Vzhledem k výšce nadmořské lze půdu '''F.''' děliti ve 3 pásma: horské, kde převládají skály, lesy a pastviny a jíž náleží 21 departementů buď zcela nebo částečně, dále planiny (''plateau''), jimž náleží zcela nebo částečně 41 dep., kde vedle polí vyskytují se lesy, pastviny, landy a lada, konečně roviny (37 dep.), kde daleko největší část půdy náleží rolím a stepím. Rozšíření některých plodin řídí se zde podnebím; tak sahá pásmo {{Prostrkaně|olivy}} až ku čáře od východních Pyrenejí k Valenci a od Valence k Alpám v Dauphiné, pásmo {{Prostrkaně|kukuřice}} až ku čáře od Sèvre Niortaise k Vogésám, pásmo {{Prostrkaně|révy}}, jejíž severní hranice jde asi od ústí Loiry k m. Mézières. Levasseur dělí '''F'''-ii na 12 hospodářských krajů: 1. {{Prostrkaně|Západ}} (''Région de l’Ouest''), zaujímající departementy Finistère, Côtes-du-Nord, Morbihan, Ille-et-Vilaine, Loire-Inférieure, Mayenne, Maine-et-Loire. Více než kde jinde rodí se tu ječmene, pohanky a konopí; kraj bohatý na rohatý dobytek. 2. {{Prostrkaně|Severozápad}}, t. dep. Manche, Calvados, Orne, Sarthe, Eure-et-Loir, Eure, Seine-Inférieure, kraj pšenice, k níž se druží oves, luštěniny, cukrovka; značné množství koňů a oslů. 3. {{Prostrkaně|Sever}}, dep. Nord, Pas-de-Caiais, Somme, Aisne, Oise, Seine-et Oise, Seine-et-Marne. Zde pěstují se tytéž plodiny jako v severozápadě, kromě toho len, chmel a rostliny olejnaté. 4. {{Prostrkaně|Severovýchod}}, dep. Ardennes, Meuse, Meurthe-et-Moselle, Vosges a territorium Belfortské, kraj zemčat; lesy mají tu značný rozsah. 5. {{Prostrkaně|Východ}}, dep. Jura, Saône-et-Loire, Rhône, Ain, Loire, Savoie, Haute-Savoie s výbornými pastvinami v Juře a na svazích Alp, bohatými rolemi Bressy a bažinami v Dombes. Výborně se daří zde jedlý kaštan, na pravém břehu Rhônu i ořech. 6. {{Prostrkaně|Jihovýchod}}, dep. Haute-Loire, Isère, Drôme, Ardèche, Lozère, Basses-Pyrénées, Hautes-Alpes s alpinským hospodářstvím, kraj chudý na obilí, za to však moruše v údolí Rhônském, kaštany a ořechy. 7. {{Prostrkaně|Jih}}, dep. Alpes-Maritimes, Var, Bouches-du-Rhône, Vaucluse, Gard, Hérault, Aude, Pyrénées-Orientales, kraj rodící nejméně obilí, za to však ve své západní části víno, kukuřici, olivy, ve východní oranže, citrony, moruše a olivy. 8. {{Prostrkaně|Jihozápad}}, dep. Ariège, Haute-Garonne, Tarn-et-Garonne, Lot-et-Garonne , Landes, Gers, Basses-Pyrénées. Ráz dosti rozmanitý, étangy a lesy v Landech, pastviny na Pyrenejích, v údolích kukuřice, na pobřeží vinice. 9. {{Prostrkaně|Kraj středozápadní}} (''Rég. du Centre-Ouest''), dep. Gironde, Dordogne, Charente, Charente-Inférieure, Haute-Vienne, Vienne, Deux Sevres, Vendée. Daří se zde obilí, kukuřice, jakož i víno, jež fylloxerou zvláště v jižní části tohoto kraje velmi utrpělo; na pobřeží mořském bažiny a stepi. 10. {{Prostrkaně|Kraj středovýchod}}. (''du Centre-Sud''), dep. Creuse, Puy de Dôme, Corrèze, Cantal, Lot, Aveyron, Tarn, krajina celkem hornatá a chudá, s pastvinami, jistou výrobou žita a pohanky, v údolí Garonny i pšenice; v jihuněco vína. 11. {{Prostrkaně|Střed}}, dep. Indre-et-Loire, Loir-et-Cher, Loiret, Nièvre, Cher, Indre, Allier, kraj místy velice úrodný, místy však také podobný Landám. 12. {{Prostrkaně|Středosever}} (''du Centre-Nord''), dep. Yonne, Aube, Marne, Haute Marne, Côte-d’Or, Haute-Saône, Doubs. Jsou to velmi úrodné planiny, s velikými travinami a vinicemi, rodící hojně pšenice, kukuřice, hojně ovcí; v Juře krásné pastviny a lesy. Agrární statistika franc. jest výborně vedena a umožňuje poměrně dokonalý přehled hospodářských poměrů '''F.''' od r. 1815. Velmi na závadu jest zde rolnictvu přílišné rozkouskování půdy, jež vzniklo hlavně zásadou rovných podílů dědičných; tím, jakož i nedostatkem levného kapitálu a úvěru pro rolníka, zvýšenou mzdou, vysokými daněmi, odňaty franc. rolníku z valné části výsledky jeho přičinlivosti. — Země jest rozdělena na 135 mill. parcell, jichž střední velikost obnáší 39 arů, v dep. Seine-et-Oise pouze 20, v Landes 81 arů. Počet zastavených parcell r. 1892 obnášel 9,089.218, z čehož bylo 8,949.036 domů a 140.177 továren. Počet majitelů dnes zjistiti nelze, neboť může miti týž parcelly v různých obcích. Za velké revoluce bylo prý celkem 4 mill. majitelů pozemků, dnes jich jest asi dvojnásobně, z těch však skutečných hospodářů jest jen 79,8 %, kdežto 13,8 % jsou pouzí nájemci (''fermiers'') a 6,4 % ''métayers'', kteří za vzdělávání pozemků dostávají čásť výnosu. Cena pozemků jest nejvyšší v dep. Nord, t. 5640 fr., nejnižší v dep. Hautes Alpes 415 fr. za ''ha''. Od velké revoluce se cena půdy zdvojnásobila, stoupnuvši z 500 fr. (stř. cena za 1 ''ha'') r. 1789 na 1275 fr., r. 1850 na 1830 fr., r. 1879 a 1889 na 1700 fr. Cenu veškeré vzdělávané plochy odhadovalo ministerstvo orby r. 1884 na 91.584 mill. fr., a sice má orná půda cenu 57.600, louky a pastviny 14.800, vinice 6888, lesy 6257, zahrady 3829 mill. fr. Daň pozemková r. 1991<ref>chybně, zřejmě jde o "r. 1891"</ref> vynesla 388,5 mill. fr. R. 1882 bylo zřízeno samostatné ministerstvo orby, a od té doby hledí stát upřímně zlepšiti stav zemědělství ochrannými cly na přívoz obilí, mouky, dobytka a masa, odvodňováním a drenáží, zalesňováním, výstavami a školami hospodářskými, zřizováním vzorných ovčáren, mlékáren, jakož i prodejem plemenných kusů. Výnos půdy se během tohoto století v každém vzhledě znamenitě zvětšil, poměrně mnohem více než počet obyvatelstva. Veškerá žeň vydala 132,1 mill. ''hl'' r. 1815, 191,8 r. 1835, 227,5 r. 1855, 242,2 r. 1875, 260,5 r. 1885, 254,3 r. 1891. Výnos z 1 ''ha'' obnášel při pšenici 8,6 ''hl'' r. 1815, 13,43 r. 1835, 11,36 r. 1855, 14,48 r. 1875, 15,79 r. 1885, 14,15 r. 1888, při ovsu 14,58 ''hl'' r. 1815, 17,41 r. 1835, 23,77 r. 1855, 21,8 r. 1875, 23,21 r. 1885, 22,75 r. 1888, při ječmenu 12,12 ''hl'' r. 1815, 13,99 r. 1835, 18,75 r. 1855, 17,38 r. 1875, l8,22 r. 1885, 17,68 r. 1888, při žitě 7,65 ''hl'' r. 1815, 12,5 r. 1835, 10,08 r. 1855, 14,21 r. 1875, 14,39 r. 1885, 13,62 r. 1888. Rozsah oseté plochy dle jednotlivých druhů plodin v posledním čase jen nepatrně se mění; zvětšil se poněkud při pšenici a ovsu, zmenšil při žitu a kukuřici. Osévalo se průměrem v l. 1876—1885 pšenicí 6918, ovsem 3520, ječmenem 1033, žitem 1788, kukuřicí 612, pohankou 643, směskou 405, prosem 48 tisíc ''ha''. Výsledky žně ve '''F'''-ii podáváme v přehledné tabulce. {| class="wikitable" |+ Roku 1882—91 prům.: |- ! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků |- | Pšenice || 6848 || 107.098 || — |- | Žito || 1656 || 24.202 || — |- | Ječmen || 982 || 18.596 || — |- | Oves || 3760 || 89.607 || — |- | Kukuřice || 577 || 9456 || — |- | Pohanka || 619 || 9849 || — |- | Směska || 329 || 5180 || — |} {| class="wikitable" |+ Roku 1891: ! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků |- |- | Pšenice || 5754 || 77.657 || 1595,66 |- | Žito || 1498 || 21.588 || 292,32 |- | Ječmen || 1223 || 25.145 || 291,22 |- | Oves || 4242 || 106.145 || 915,94 |- | Kukuřice || 557 || 9350 || 126,97 |- | Pohanka || 623 || 10,303 || 111,62 |- | Směska || 270 || 3698 || 61,70 |} Hlavním předmětem obilní výroby franc. jest {{Prostrkaně|pšenice}}. Také i relativní spotřeba její jest nepoměrně větší než ve střední Evropě, připadá totiž r. 1877—82 spotřeba pšenice (a špaldy) na hlavu ve '''F'''-ii 256, v Rakousko-Uhersku 94, v Německu 67, žita ve '''F'''-ii 46, v Rak.-Uh. 88, v Německu 138 ''kg'' ročně. Spotřeba její ve '''F'''-ii vždy ještě stoupá; obnášela na hlavu 156/1820—29,216/1840–49, 230/1860—69, 275/1887—1888. Daří se výborně v dep. Seine, Aisne, Seine-et-Marne, Somme, Oise, Eure-et-Loir, Loiret, Marne, zváště však v dep. Nord a Pas-de-Calais; velmi chudá jest žeň pšenice v severozáp. centrální planiny v dep. Creuse, docela žádná na žulových plochách limousinských. Za to {{Prostrkaně|žito}} daří se právě v chudších krajích '''F.''', kdežto v lepších pěstování jeho stále ubývá. Hlavními okresy žitnými jsou žulové plochy centrální planiny a jižní Bretonsko, pokud vůbec jest způsobilé k orbě, nejméně ho jest v dep. Ardèche, Gard, Herault, Lozère a Var. Plocha žitem osetá činila ještě roku 1840 na 2,577.000 ''ha'', r. 1891 již jen 1,498.570 ''ha'', kdežto výroba jeho méně sklesla. Pěstování směsky (žito s pšenicí) klesá, jakž nelze jinak, vždy více. Výroba její činila 11,38 mill. ''hl'' r. 1840, 8 mill. r. 1862 a pouze 3,7 mill. ''hl'' r. 1891 a obmezuje se dnes téměř jen na střední '''F'''-ii, dep. Sarthe, Loir-et-Cher, Mayenne. {{Prostrkaně|Ječmen}} daří se jen severně 46° s. š. mezi Bretonskem a Lotrinskem a mezi Flandry a Poitou (dep. Aube, Côtes-du-Nord, Finistère, Ille-et-Vilaine, Marne, Mayenne, Sarthe). Pěstování jeho ubývá. Výroba činila 18,28 mill. ''hl'' r. 1876—1885, 17,9 r. 1886, 17,6 r. 1892. {{Prostrkaně|Oves}}, po pšenici nejdůležitější obilí '''F.''', nemiluje jih pro jeho suché léto a daří se hlavně v severu '''F.''' (dep. Eure-et-Loir, Somme, Pas-de-Calais, Seine-et-Marne, Aisne, Oise), nejméně v Alpách Přímořských, v Landech a na Korsice. Výroba jeho, dosti kolísavá, zdá se, že roste; obnášela 81,26 mill. ''hl'' r. 1876—85, 89,3 r. 1886, 106 r. 1891, 85,9 r. 1892, 98,3 mill. ''hl'' roku 1894. {{Prostrkaně|Kukuřice}}, požadující teplo a hojnou vláhu, daří se hlavně v poříčí Adouru a Garonny až ku ř. Charente a střední planině, nejvíce v dep. Basses-Pyrénées; v rozměrech o mnoho menších na ř. Saôně a v Burgundsku. Výroba činila 9138 tisíc ''hl'' r. 1876—85, 8910 r. 1886, 9869 r. 1888. {{Prostrkaně|Pohanka}} nemiluje rovněž trvalé sucho a větší chladna a daří se tudíž v mírnějším podnebí Bretonska, záp. Normandie, na sever a na jih od Girondy a poblíž záp. svahu střední planiny, osaměle v krajině Bresse mezi Saônou a Jurou. {{Prostrkaně|Zemčata}} sázejí se téměř v celé '''F'''-ii, ačkoliv Francouzi nejsou takovými jich jedlíky, jako národové sousední (na hlavu ve '''F'''-ii 292, v Belgii 415, v Německu 500, v Irsku 690 ''kg'' ročně). Nejvíce se jich rodí v jurském dep. Ain, jinak nejrozšířenější jsou na severozápadě země. Uvedlo se jich 11,3 mill. {{Prostrkaně|tun}} r. 1886, 11,7 r. 1887, 10,3 r. 1888, 10,7 r. 1889, 11,17 r. 1891 na 1,492.736 ''ha''. Od roku 1840 se výroba jich téměř zdvojnásobila; tehdá obdrželo se jich na 922.000 ''ha'' 6,9 mill. tun. Ačkoliv výroba obilí ve '''F'''-ii tak jest značná, přece nestačí domácí spotřebě. Od r. 1821 měla '''F.''' jen 26 let, kdy vývoz obilí převyšoval přívoz. Ježto obyvatelstva ve '''F'''-ii jen ponenáhlu přibývalo, výroba obilí však neustále a značně vzrůstala, lze potřebu přívozu vysvětliti jen velikým vzrůstem spotřeby u jednotlivců (na hlavu). Přivezeno více než vyvezeno obilí a mouky roku 1885 o 18,7 mill. ''q'' v ceně 199,4 mill. fr., r. 1886 o 17,4 mill. ''q'' v ceně 213,4 mill. fr., r. 1887 o 18,8 mill. ''q'' v ceně 295,8 mill. fr., r. 1888 o 29,9 mill. ''q'' v ceně 362,6 mill. fr. Za velmi špatných let jest difference mezi přívozem a vývozem ještě mnohem větší, na př. r. 1880 obnášela 726 mill. fr. V dodávání pšenice '''F'''-ii zaujímalo až do r. 1877 první místo Rusko, od r. 1877 Spojené Obce sev.-amer., avšak v některých létech (r. 1885 a 1888) přívoz z Ruska zase převládl. Od r. 1888 objevuje se britská Indie Východní jako pravidelný dodavatel pšenice. Z ostatních zemí připadá jisté kvantum na Austrálii a Turecko. R. 1888 obnášel přívoz pšenice z Ruska 4,075.000, ze Spoj. Obcí 1,759000, Australie 978.000, z Indie 971.000, Turecka 464.000, z ostatních zemí 3,111.000, úhrnem 11,357.000 ''q''. {{Prostrkaně|Cukrovka}} pěstuje se ve '''F'''-ii od počátku t. století. Výroba její rostla stále až do r. 1875, klesala pak po jistý čas, až nový zákon berní z r. 1884 zase ji povznesl. Cukrový kraj nalézá se hlavně v severu země při hranicích belgických (dep. Nord, Aisne, Somme) a zasáhá na jih až za Paříž. Něco cukrovky pěstuje se mimo to v Dordogni. Jak výnosnost půdy, tak vydatnost cukrovky v posledním čase znamenitě se zvýšila; tak výnosnost ''ha'' stoupla z 19,4 r. 1880 na 31,6 r. 1886—87, 26,4 ''q'' r. 1888—89. R. 1870 dobylo se (poměrně k váze) z cukrovky 5–6 %, r. 1887—88 9,37 %, r. 1888—89 9,15 %, r. 1889–90 8,5 % cukru. — Ve výrobě {{Prostrkaně|tabáku}} zaujímá '''F.''' v Evropě čtvrté místo. Pěstuje se tu ve 22 departementech, zvl. v dep. Lot-et-Garonne, Dordogne, Lot, Isère, Pas-de-Calais, Gironde, Isle-et-Vilaine. Pěstování jeho stouplo za posledních 20 let o celou polovici. Výroba obnášela r. 1891 na 15.409 ''ha'' 219.601 dvojcentů. Spotřeba r. 1891 obnášela 36,157.845 ''kg'', na hlavu 1076 ''g''. Přiváží se též značně z ciziny. — {{Prostrkaně|Chmel}} pěstuje se hlavně v depart. Nord, Côte-d’Or, Meurthe-et-Moselle. '''F.''' zaujímá v tom ohledu v Evropě čtvrté místo. Výroba obnášela 2750 r. 1891 a 2400 tun r. 1892. Asi tolikéž dováží se mimo to z Belgie a Německa. — {{Prostrkaně|Len}} ztrácí vždy více půdy. R. 1875 byl ještě pěstován na 78.840, r. 1885 na 42.394, r. 1890 32.174, r. 1891 jen na 29.097 ''ha''. Hektarový výnos jeho jest ovšem největší v Evropě, t. 685 ''kg''. Úhrnná výroba roku 1890 obnášela 22,034.300 ''kg'' a nestačí domácí spotřebě, pročež se přiváží z Belgie a Ruska. Rovněž výroba {{Prostrkaně|konopí}} od r. 1880 silně klesá. Ještě r. 1885 bylo pěstováno na 84.187 ''ha'', r. 1891 jen na 51.602 ''ha'' při výrobě 32,82 mill. ''kg''. Silně se dováží z ciziny. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Vinařstvím}} předčí '''F.''' všecky vínorodé země na celé zeměkouli; vyniká množstvím výroby i jakostí vína, a to ještě i dnes, kdy révokaz (''Phylloxera vastatrix'') již od r. 1868 na franc. vinicích řádí a do r. 1883 zničil 859.352 ''ha'' a zamořil 642.363 ''ha'' vinohradů. — Vinařství franc. má ctihodný věk; nejstarší zprávy pocházejí z r. 92 po Kr. Dle Strabona dostala se vinná réva do Gallie r. 600 př. Kr. od Fokiďanů při zakládání Massilie (Marseille). Kromě 9 z 86 departementů pěstuje se réva po celé republice, nalézajíc všude, kromě severu, příznivé podmínky podnební a kromě toho také porozumění svých potřeb u obyvatelstva i vlády. Náležitý výběr druhů révy, její racionálné pěstování, důkladné zpracování a hnojení půdy, pak vzorné neb aspoň přiměřené zacházení s vínem na jedné a vydatná veřejná podpora na druhé straně (do r. 1892 bylo přispěním vlády na ½ mill. ''ha'' vinic osázeno amer. révou, která révokazu více vzdoruje než druhy domácí) udržují vinařství franc. při jeho staré slávě. Burgundskému a bordeauxskému vínu červenému nevyrovná se žádné jiné a i bílé champagneské soutěží s nejjemnějšími víny rýnskými. Největší plochu zaujímaly vinohrady franc. roku 1875 2,421.247 ''ha'', kdy také vydaly největší výnos 83,836.000 ''hl'' (z úrodnějších druhů poskytuje na př. Aramon 200—300 ''hl'' po ''ha''). Révokazem ubývá jich stále, zejména menších, tak že r. 1892 zaujímaly plochu již jen 1.783.000 ''ha'' a vynesly sklizně asi 30 mill. ''hl'' v ceně (odhadnuté) 1009 mill. fr. Vinařů je ve '''F'''-ii asi 2,400.000, dělníků vinařských 7 mill. Je-li průměrem výnos veškerých vinic 55 mill. ''hl'', připadá 15 mill. ''hl'' na spotřebu výrobců a 28 mill. ''hl'' na spotřebu obchodem (na obyvatele se počítá 100 ''l'' ročně i více), 5 mill. ''hl'' na výrobu koňaku a líhu, 3 mill. ''hl'' na výrobu octa a zbytek se věnuje vývozu. Tento činil r. 1889 jenom 2,021.000 ''hl'' (při výrobě 23,224 mill. ''hl'') a nedostoupil nikdy 4 mill., kdežto přívoz (největší vůbec) se vzmáhá neustále; byltě r. 1886 nad 11 mill., r. 1889 9.504.000 ''hl'' a r. 1892 (do konce m. listopadu) 7,699.000 ''hl'' (prům. asi 70kráte tak velký jako r. 1871). Na slazení a rozmnožení vína kupuje se za rok 30 mill. ''kg'' cukru a jen třapinového vína vytěží se 3,5 mill. ''hl'' a mimo to ze suchých hroznů 2 mill. ''hl'' vína sladkého (likérového). '''F.''' také ve výrobě tabulových hroznů vyniká, zejména dep. Nord. Na poslední výstavu v Paříži byly odtud poslány hrozny 5—7 ''kg'' těžké s bobulemi o průměru 3–4 ''cm'', a z jediného Tarasconu vypravuje se každým rokem do Paříže kol 20 vagonů hroznů (Chasselas). Založením asi 1000 spolků, podporovaných departementy a vládou, zřízením akciové společnosti na zvelebení vinařství (s kapitálem 5 mill. fr.), úpravou školství a výzkumnictví vinařského hodlá '''F.''' v krátké době odčiniti škodu, jež jí byla způsobena. Francouzská vína, zejména bordeauxské, burgundské a champagneské, požívají světové pověsti. Již římští císaři milovali gallská vína (ze země Allobrogů a z Massilie) a vladařové mnohých pozdějších věkův (Karel V., Jindřich VIII., František I., Leo X. a j.) byli držiteli vinohradů v marnském kraji. Franc. vína nejsou příliš silná (bordeauxské drží 8 až 13,5, nejvýše 15 %, burgundské 6,5–13,5 %, jihofranc. vína 7,4 až 15 % alkoholu), ale za to vyznamenávají se dostatkem těla (15 až 36 %, zřídka více, extraktu), málem kyseliny a znamenitým květem (kořenností a vůní). — Jsou-li, jako červená, někdy trpká, přece zůstávají jemná. Množstvím a jakostí vynikají vína {{Prostrkaně|červená}}, jimž není rovného. — Viz {{Prostrkaně|Bordeauxská vína}} a {{Prostrkaně|Burgundské víno}}. Vína z Dauphiné jsou blízká burgundským, ale ohnivější. — Také {{Prostrkaně|bílá}} vína jsou velmi jemná a význačného bouquetu. Nejlepší pocházejí ze Champagně, Burgundu, Bordelaisy, Foreye a Dauphiné a slovou šampaňské (nepěnící, ''non mousseux''), sillery, burgund atd. Ovšem mají některé departementy také méně dobrá, ano i prostřední vína, jak z názvů vin ''paysan'' (selské víno), ''vin ordinaire'' (v. obyčejné) beztoho vysvítá. Také {{Prostrkaně|sladká}} či likérová vína, jež se připravují zvláště z muškátových hroznů, mají své dobré jméno, zvláště pak z jižních krajin Languedoku a Roussillonu, na druhém místě z Limousinu, Avignonu, Provençe a Korsiky. Světoznámé jest také {{Prostrkaně|šumivé}} (pěnivé) víno franc., jež počali výráběti před 100 léty v Champagni a jež došlo takové obecné obliby, že víno to, dnes již ve všech průmyslových zemích vyráběné, přec jen šampaňským sluje. Toto víno tají 8 až 12 % alkoholu, 10—14 extraktu a 6–7 % kysličníku uhličitého. — Že '''F.''' vyrábí též vína řečená {{Prostrkaně|façonní}} a {{Prostrkaně|imitační}}, jako madeira, malaga, porto, sherry a j., netřeba zvláště připomínati. ''[[Autor:František Farský|Fý.]]'' {{Prostrkaně|Ovocnářství, zahradnictví a květinářství}} provozuje se ve '''F'''-ii ve velikém slohu. Většinou chovají zahrady francouzské tytéž ovocné stromy, jako naše; značný rozdíl jeví se ovšem na centrální planině, kde se pěstuje množství jedlých kaštanů, pak v údolí Rhônu (dep. Drôme, Ardèche, Isère), kde moruše stává se nejdůležitějším stromem (r. 1891 listí v ceně 9.4 mill. fr.) a v depart. středomořských, kde zrají oranže, citrony, fíky a mandle, u Cannes osaměle také datlovníky. Oliva pěstuje se na 150.000 ''ha'', zvláště v dep. Var a Alpes-Maritimes, a sáhá v údolí Rhônu na sever až k Montélimaru. Hlavní sídlo ořechu jest ve střední a vých. '''F'''-ii; třešně a broskve v dep. Seine, slívy v dep. Var, Lot-et-Garonne, Indre-et-Loire (r. 1891 za 13,5 mill. franků), jablka a hrušky v Bretonsku a Normandii, kdež se k tomu pojí veliká výroba moštu (průměrně ročně as 12 mill. ''hl''). Vývoz ovoce r. 1892 obnášel, počítaje v to i ovoce zavařené, 33 mill. fr. (avšak až 46 mill. fr. r. 1885). — {{Prostrkaně|Květinářství}} '''F.''' jest světoznámé a nemá v Evropě sobě rovna. Živí se jím celé departementy, především v Provenci a Languedoku, zvláště Lille, Caen a Grasse s okolím. ''[[red.]]'' {{Prostrkaně|Lesnictví}}. Rozsáhlé hvozdy, které za dob gallských a ještě ve středověku sever i střed '''F.''' pokrývaly, jsou již dávno z největší části vymýceny; přes to však není země na lesy chudá. Největším nepřítelem lesů byly časté vnitřní války a zhoubné revoluce a stejnou skoro měrou snaha venkovského obyvatelstva, aby pastviny pro dobytek zůstaly nedotčeny, ba spíše se rozšířily. Nejzhoubněji v tomto směru působí stáda ovec i koz, jež zejména mladý podrost ničí; Surell a Cézann snesli množství zajímavých podrobností o tomto nenáhlém ničení lesů. Také tam, kde kvete včelařství, jsou obyvatelstvu květnaté stráně milejší. Přes to však od let třicátých děje se ve '''F'''-ii pro obnovení lesů velmi mnoho. Již r. 1827 snažila se vláda omeziti mýcení lesů a za Ludvíka Filipa i Napoleona III. velmi mnoho nových lesů vysázeno, tak že do dneška vzniklo asi 300.000 ''ha'' nových lesů. Landy a duny na gascogneském přímoří vysázeny lesním stromovím a také v horských krajinách jsou pokroky v zalesňování patrny. Největší souvislé hvozdy vyskytují se na severových., pokrývajíce tam záp. úbočí Vogés, pohoří Morvanské, pahorkatinu Nivernaisskou a zdvižené okraje Pařížské pánve; rozsáhlými lesy vyniká také Jura. Uprostřed pánve pařížské zachovalo se ještě několik rozsáhlých hvozdů, z nichž nejproslulejší jsou Fontainebleauský (17.000 ''ha''), Compiègneský a Orléanský les (37.000 ''ha''), jenž od válek s Angličany až do r. 1870 měl v dějinách franc. vždy důležitou úlohu. Jižně odtud nejvíce lesů vykazují nyní Landy, dále pak jsou velké hvozdy v Pyrenejích, některých pohořích provençalských a v Alpách. Naproti tomu sever a severozápad jsou velmi chudy na lesy a proslulé druhdy hvozdy v Bretonsku a Normandii zmizely úplně až na nepatrné zbytky; bezlesý je také vínorodý kraj podél horní Garonny a přímořská rovina Languedocká. Veškerá rozloha lesů franc. páčila se r. 1888 na 9,388.000 ''ha''; nejvíce lesů mají dep. Landes (47 % své plodné půdy), Var (42 %), Vosges (35 %), Belfort (34 %), Gironde (34 %), Ariège (33 %), Jura (33 %); naproti tomu nejméně lesů mají Calvados (7 %), Finistère (5 %), Vendée (4 %), Manche (3 %) a Seine (2 %). Stát byl r. 1889 vlastníkem 1,070.477 ''ha'', 1,915.370 ''ha'' náleželo obcím a veřejným ústavům a asi 6,500.000 ''ha'' bylo majetkem osob soukromých. Lesy domácí poskytly v téže době 25,100.000 ''m''³ dříví; avšak množství to nemohlo uhraditi domácí spotřeby, tak že '''F.''' ještě 6,400.000 ''m''³ musila opatřiti z ciziny, a to hlavně ze Švédska, Norska, Ruska, Švýcar, Německa a Rakouska. R. 1891 činila cena dovozu 216,700.000, vývozu 25,000.000 fr. (r. 1890 dovoz 152,000.000, vývoz 23,800.000 fr.). Význačnými stromy v lesích franc. mimo obyčejné stromoví lesní jsou sosna přímořská (''Pinus pinaster'') na dunách v jihozápadu, cenná hlavně pro pryskyřici, kterou kmen její poskytuje po celé století i déle, dále korkový dub jenž u vesnic v jižní Gascogni tvořívá skvostné aleje, konečně jedlý kaštan, který právem nazývá se chlebovníkem mnohých krajů na Centrálni planině, kdež tvořívá celé lesy. Nejlépe se daří ve vulkanické krajině Viverais. Skrovné lesíky na severozáp. podobají se stromovím spíše lesům anglickým a typickým jich zjevem jest křovité ''Ilex aquifolium'', s listy tuhými, trnitými a vždy zelenými. — {{Prostrkaně|Lov}} v lesích franc. nemá nyní významu, ačkoli ve starověku byla Gallie proslulá hojností zvěři; mýcení lesů a časté války ze živočíšstva lesního zůstavily jen skrovné zbytky. V Pyrenejích vymizel jelen i rys úplně, kozorožec uchýlil se na nejvyšší temena horská, medvěd vyskytuje se ještě tu a tam v Alpách a Pyrenejích, jakkoli na počátku stol. XIX. byl velmi hojný. Také daněk a srnec, pokud se nechovají v oborách, nejsou zjevem častým. V počtu dosti značném žije ve '''F'''-ii ještě vlk, a to nejen v Pyrenejích, nýbrž také v jihových. končinách Centrální planiny i ve velkých hvozdech jurských, lotrinských i ardennských; nicméně i zde mizí vůčihledě, zejména od r. 1882, kdy na hubení jeho počaly se vypláceti odměny. Bažinaté končiny jsou také ve '''F'''-ii útočištěm hynoucích druhů živočíšstva; tak na př. Camargue živí dosud něco bobrů, kteří v dřívějších dobách tu bývali hojni. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Rozsáhlá území '''F.''' jsou odkázána spíše na chov dobytka než na orbu. Jsou to zejména lučinaté končiny v západní Normandii, jejichžto hojnost pastvy stala se ve '''F'''-ii již příslovečnou. Nejvíce lučin obsahuje severozápad, zvláště poloostrov Cotentin a jeho okolí; avšak táhnou se také v širokém pruhu do pohoří Jurského a jižních Vogés hluboko do Centrální planiny. Ovšem orba čím dále více zužuje rozsah lučin, jenž zabírá nyní toliko 5,035.452 ''ha'' a vykazuje výnos 848 mill. fr. Úbytek pastvin a lučin nutno nahrazovati setím pícních rostlin, hlavně jetele a vojtěšky; role takto osetá zaujímají 2,413.770 ''ha'' s výtěžkem v ceně 555 mill. fr. Louky poskytují průměrně z 1 ''ha'' 31 ''q'', role 41 ''q'' krmiva. Pícních rostlin nejvíce pěstují Picardie a Flandry, ačkoli zde rozsáhlý chov dobytka souvisí také s hojným pěstováním cukrovky. V Pyrenejích i Alpách provozuje se salašnictví, ačkoli pastviny pyrenejské nemohou se rovnati alpským. Stáda na severním úbočí pyrenejském z velké části přihánějí se z jižního svahu španělského a jsou obyčejně hlídána španělskými pastevci. Nejčetnější stáda {{Prostrkaně|hovězího dobytka}} vykazuje severozápad, mající nejvíce pastvin a luk, od dolní Seiny až po dolní Loiru; vykazujíť depart. Finistère 59 kusů dobytka na 100 ''ha'', Morbihan 57, Mayenne 54. Neméně rozsáhle provozuje se chov skotu ve druhém okruhu pastvin mezi Jurou a Vogésami, od Belfortu po Limoges; posléze pak v příhodných končinách Centrální planiny chovají se velká stáda pro zásobování přístavních měst středomořských, neboť v jižním přímoří jest chov dobytka v celé '''F'''-ii nejslabší. Celkem připadá ve F ii 32 kusů dobytka hovězího na 100 ob., kdežto v Německu 35, Rakousku 39, v Uhřích 34; poněvadž však spotřeba masa ve F-ii jest větší, než v zemích uvedených, nemůže domácí chov uhraditi spotřeby a nedostatek nutno doplňovati dovozem krmného dobytka odjinud, hlavně z Alžírska, Italie a Belgie. R. 1891 počítalo se v celé zemi úhrnem 13,661.533 kusů hovězího dobytka (333.988 býků, 6,557.632 krav, 1,912.475 volů, 4,856.938 telat). Dovoz a vývoz byl v l. 1888 až 1891 následující: {| class="wikitable" | 1888 || dovoz 74.310 kusů || vývoz 92.750 kusů |- | 1889 || » 81.325 » || » 88.846 » |- | 1890 || » 99.546 » || » 59.130 » |- | 1891 || » 82.733 » || » 47.340 » |} S chovem hovězího dobytka úzce souvisí výroba másla (hlavně na severu) a sýrařství; ohromné množství másla vyváží se do Anglie (1892 za 81,500.000 fr., dovoz 10.500.000 fr.); vedle toho vyvezeno za 9,180.000 fr. másla umělého a za 18,580.000 fr. sýra (dovoz sýra za 8,580.000 fr.). V chovu {{Prostrkaně|koní}} jeví se značný rozdíl mezi '''F'''-ií sev. a jižní; sever má velmi mnoho koní, jih naproti tomu málo, za to však chová hojně oslů a mezků. Na depart, sev.-záp. a severní, zvláště Seine, Finistère, Côtes du Nord, pak na Marche a Mayenne, připadá polovice všeho koňstva francouzského, potom následuje sev.- vých., hlavně krajiny poardennské a franc. Lotrinsko. Na jihu vynikají poněkud jen některé krajiny, jež uhrazují spotřebu velkých měst, ale nikde nedosahují průměru. Z franc. plemen koňských zvláště pozoruhodna jsou limousinské, vynikající arabským původem a ušlechtilostí tvarů, morbihanské a calvadosské, proslulé vytrvalostí, posléze ardennské, normandské, bretonské a flanderské, hodící se výborně za pracovní koně k zemědělství. Vláda pečuje svědomitě o chov koní z ohledů vojenských a věnuje naň značné summy; velké hřebčince v Le Pinu v Normandii a Rosièrech v Lotrinsku dodávají ušlechtilé hřebce ke křížení s koňstvem domácím. Koncem r. 1891 udával se stav všeho koňstva na 3,500.000 kusů, z čehož bylo 2,883.460 koní zemědělských. Vzmáhající se chov koní má v posledních létech za následek stoupající vývoz hlavně do Belgie, Anglie a Německa, kdežto dříve '''F.''' pravidelně musila koně dovážeti; tak r. 1891 vyvezeno 24.111 koní a dovezeno jen 16.012. Hlavními tržišti na koně jsou Fécamp a Fauville-en-Caux. Chov oslů a mezků rozšířen jest nejvíce na jihu, hlavně v krajinách horských, avšak klesá bez přestání, jakkoli dosti značný počet mezků do Španěl se vyváží. R. 1891 napočteno 364.887 mezků a 230.887 oslů; mimo to vyvezeno 13.886 mezků v ceně 9,720.000 fr. Chov {{Prostrkaně|ovec}} provozuje se především na suchých pahorcích pánve Pařížské, pak na Centrální planině a konečně v jižních končinách republiky, kde ovce pravidelně zastupuje skot, chovaný jen ve skrovném počtu. Piaine de la Crau, potom zejména Pyreneje a předhory jejich, jsou hlavním sídlem ovčáctví. Levasseur právem připomíná, že vyjímajíc Paříž severně od Loiry a horního Rhônu převládá chov dobytka hovězího a požívání hovězího masa, jižně však od uvedené hranice panuje chov bravu a požívání masa skopového. Počet kusů sice v novější době stále klesá (r. 1862 měla F. 29,500.000 ovec, r. 1882 jen 23,800.000 a r. 1891 toliko 21,790.000); přes to však vyniká '''F.''' v tomto směru značně nad státy středoevropské, neboť ve '''F'''-ii připadá 45 ovcí na 100 ''ha'' a 63 kusy na 100 ob. (v Uhřích 62 kusy, v Rakousku jen 17, v Německu 42). Nicméně spotřeba neuhrazuje se chovem domácím (spotřebujeť '''F.''' ročně 127,000.000 ''kg'' skopového masa) a r. 1891 dovezeno do země 1,150.861 kusů, nejvíce z Alžírska, Německa a Rakousko-Uherska. Vláda pečuje o zvelebení chovu ovcí státními ovčinci v Perpignanu a Rambouilletu, kdež odchovává plemenné kusy merinské; přes to r. 1891 jenom 13,2 % všeho počtu náleželo k plemenům ušlechtilým. Výnos vlny v téže době činil 579.088 ''q'' v ceně 87 mill. fr. — Chov {{Prostrkaně|koz}} převládá v úvodí Rhônu, zvláště v záp. Alpách a na vých. okraji Centrální planiny; nicméně na mnohých místech působí více škody než užitku, poněvadž ničí mlází lesů nově vysázených. V ostatních částech republiky kromě některých sev. departementů jsou zjevem vzácným; r. 1891 počítáno jich celkem 1,480.229 kusů. {{Prostrkaně|Vepřový dobytek}}, jehožto chov není tak závislý na povaze půdy, jako chov skotu i bravu, jest po '''F'''-ii dosti rovnoměrně rozdělen, jen končiny s rozsáhlými lesy zelenými vykazují poměrně větší počet kusů; tak lesnaté končiny ardennské, lotrinské a jurské, mimo ně pak severozápad provozují nejrozsáhleji chov tento, v celé pak '''F'''-ii r. 1891 na počteno 6,096.232 kusy dobytka vepřového. Nejváženější plemena domácí jsou pyrenejské a champagneské. Ale ohromná spotřeba vepřového masa (420 mill. ''kg'' naproti 358 mill. ''kg'' masa hovězího a 127 mill. ''kg'' masa telecího) vyžadovala povždy i zde značného dovozu, kterýž značně se zmírnil teprve od r. 1888. Vynikající jest také chov {{Prostrkaně|králíků}}, vykazující 12,872.000 kusů, jejichž maso jest oblíbeným pokrmem. — {{Prostrkaně|Drůbež}} chová se z veliké části pro vývoz a zejména Anglie zásobuje se z '''F.''' masem (240.203 ''q'' r. 1891) i vejci, dovoz pak do země nerovná se ani z polovice vývozu. Proslulé jsou hlavně slepice kočinčínské a brahmaputerské; hlavními sídly chovu tohoto jsou Caux, La Flèche, Crèvecoeur. — {{Prostrkaně|Včelařství}} r. 1891 vykazovalo 1,634.897 včelních úlů, z nichž nabylo se 6,753.325 ''kg'' medu a 2,097.783 ''kg'' vosku v ceně 14 mill. fr. Slavné pověsti požívá med z Narbonne a Crévecoeuru. — Velikou důležitost pro '''F'''-ii má posléze chov {{Prostrkaně|bourců}} a {{Prostrkaně|hedvábnictví}}, rozšířené po jižních končinách republiky, kdež se ho účastní celkem 28 departementů, nejvíce Gard, Ardèche, Drôme a Vaucluse. Živnost tato je pro mnohá místa jihofrancouzská otázkou životní, ale v posledních létech jeví se pomalý úpadek. Různé choroby bourců i stromů morušových působily tu překážky a také četná uzavření hranic za příčinou cholery účinkovala rušivě; dosud však '''F.''' zachovává své místo po Italii, jakkoli výtěžek hedvábí jejího činí toliko čtvrtinu výtěžku italského. Výtěžek v jednotlivých létech byl následující: r. 1854; 2,600.000 ''kg'' kokonů, r. 1865: 5,500.000 ''kg'', r. 1882: 9,700.000 ''kg'', r. 1884; 6,200.000 ''kg'', r. 1887: 8,600.000 ''kg'', r. 1888: 9,500.000 ''kg'', r. 1889: 7,400.000 ''kg'', r. 1890: 7,700.000 ''kg'', r. 1891: 6,800.000 ''kg''. R. 1892 zabývalo se chovem bourců celkem 141.487 obyv., kteří vytěžili 7,680.000 ''kg'' kokonů; nejvíce z toho připadá na dep. Gard (2,260.000 ''kg''), Ardèche (1,600.000 ''kg''), Drôme (1,100.000 ''kg''), Vaucluse (1 mill. ''kg''). {{Prostrkaně|Rybářství}} na pobřežích franc. provozuje se dosud měrou rozsáhlou, ačkoli za našich dnů rybáři franc. neúčastní se již lovu v Sev. Ledovém moři; jen loviště kolem Nového Foundlandu a Islandu jsou jimi dosud hojně navštěvována. R. 1888 zabývalo se rybářstvím celkem 143.375 duší, většinou Basků a Gaskonců, již měli k živnosti své 25.443 lodí o 193.162 tunách v úhrnné ceně 45 mill. fr. Jakkoli rybáři většinou pocházejí z jižní '''F.''', jsou sídlem rybolovu přístavy severní a sev.- záp., zejména Boulogne, Fécamp, St. Malo, Granville a Dunkerk. Asi většina uvedeného výnosu připadá na lov ve vzdálených mořích (ostrůvky St. Pierre a Miquelon u Nov. Foundlandu a Island), ostatek na rybolov pobřežní. Za prvým vyjíždělo r. 1889 celkem 488 lodí s 8603 muži posádky; nejdůležitější kořistí jeho jest treska, které téhož roku přivezeno 40.940.000 ''kg'', u Islandu mimo to získáno 500.000 mořských raků. V rybolovu pobřežním provozuje se hlavně lov sardinek, jenž sáhá od Bretonska hluboko do zál. Vizcayského, ale již u Sables d’Olonne přistupuje k němu též lov tuňáků, který mnohem čilejší jest na pobřežích moře Středozemního; roku 1888 naloveno jich 1157,700.000 kusů (naproti 367.100.000 kusům r. 1886). Značný výtěžek poskytuje též lov sleďů, jichž r. 1888 dodáno 42,7 mill. ''kg'' v ceně 9,8 mill. fr., mimo to makrel 17,5 mill. ''kg'' v ceně 3 mill. fr., anšoviček 100.000 ''kg'', mořských raků 1,500.000 ''kg''. Vedle těchto ryb loví se ještě lososi, kambaly, platejsi, parmy, rejnoci. Horské potoky v Alpách a Pyrenejích živí hojnost pstruhů, řeky pak kapry, úhoře, bělice, štiky a parmy. Znamenitý jest lov ústřic, kterých r. 1888 sebráno 130,200.000 kusů, avšak vedle toho provozuje se rozsáhlou měrou také umělý chov ústřic, který poskytl 607 mill. kusů a živil na 10.000 mužů, 15.000 žen a 1300 dětí; konečně sebráno 605.620 slávek. Celkový výnos rybolovu r. 1888 obnášel 86,970 000 fr., jenž na jednotlivé přístavy rybářské rozdělen byl následovně: Boulogne 12 mill., Fécamp 14 mill., La Croisic 4,6 mill., Dunkerk 3 mill., Douarnez 1,2 mill., Trouville 2,07 mill., St. Malo 8,8 mill., Granville 2,6 mill., Auray 2,6 mill., Les Sables d’Olonne 1,9 mill., Cette 2 mill., Paimpol 1,7 mill., Quimper 1,3 mill. fr. {{Prostrkaně|Nerostné bohatství}} '''F.''' je dosti značné, avšak nevyrovná se nerostnému bohatství Anglie a Německa. V největším množství vyskytuje se uhlí a železo a jest nad to dosti rovnoměrně po zemi rozděleno. Uhelná ložiska pokrývají 5180 ''km''², rovnají se tedy jen polovici ložisek v Německu a pětině ložisek anglických. Avšak naproti tomu nezdá se, že franc. ložiska jsou tak vyčerpána jako mnohá anglická, a franc. havíř nepotřebuje stoupati za uhlím hluboko pod hladinu mořskou jako mnohde v Anglii, ba ze mnohých ložisek možno těžiti i v otevřených lomech; za to však geologické uložení jejich s četným vržením a zlomy působí mnohdy velké obtíže a zvýšené výdaje při těžbě. Nejrozsáhlejší ložiska uhelná přiléhají k vých. a sev.-vých. hranici, kdež těsně souvisí s uhelnými revíry belgickými a nepochybně i s pánví Ruhrskou. Při hranici belg. rozkládá se proslulý revír valenciennesský v depart. Nord a Pas de Calais, kdež produktivní uhlí objevuje se pod vrstvou křídového vápence 45—200 ''m'' silnou a kde r. 1890 vytěženo 14,208.076 tun uhlí. Centrální planina franc. lemována jest rovněž několika ložisky uhelnými, jež na činnost průmyslovou i počet obyvatelstva měly rozhodující vliv. Jsou to především dep. Saône et Loire, Gard, Aveyron a Ardèche; revír creuzotský a blazyjský (Saône et Loire), již. od hor Morvanských, poskytl r. 1890 1,534.429 tun uhlí a má hlavní ložiska v Creuzotu, kdež uhlí v mocnosti 20 až 45 ''m'' je geologickými rozvraty srázně vztyčeno v úhel 60—80°. Ještě rozsáhlejší jsou ložiska v dep. Loire a Rhône v okolí měst St. Etienne a Rive de Gier, jež výtěžkem svým (r. 1890 3,536.354 tun) zásobují hlavně Lyon. Marseille a pobřeží středomořská, částečně pak i Italie a sev. Afrika, odebírají potřebné uhlí z revíru alaisského (dep. Gard a Ardèche, 2,017.498 tun). Poslední větší pánev na okraji centrální planiny jest pánev decazevillská, přervaná několika antiklinálami v menší ložiska a zásobující hlavně Bordeaux a Toulouse. Ostatní uhelná ložiska mají jen místní význam, ačkoli uhlí na dolní Loiře a ve Vendée má velikou důležitost pro opatřování přístavů; nejdůležitější z těchto pánví jsou u Aubinu (Aveyron), Comentry a Doyetu (Allier), Brassaku (Haute Loire, Puy de Dôme), Graissesaku a Roujanu (Hérault). Největší pánve hnědouhelné vyskytují se u Faveau v dep. Bouches du Rhône a Var a u Bagnols i Orange v dep. Ardèche, Gard a Vaucluse. R. 1891 těženo uhlí celkem ze 287 dolů se 121.500 dělníky, mezi nimiž bylo 3800 žen a 9700 dětí mladších 16 let. Výtěžek uhlí zároveň se spotřebou stoupal neobyčejně rychle, vytěženoť r. 1802 844.000 tun, r. 1840 3,003.000 tun, r. 1870 13,330.000 t., 1880 19,362.000 t , r. 1885 19,511.000 t., r. 1888 22,951.000 tun, r. 1891 26,025.000 t. Z čísla posléze uvedeného připadá asi 500.000 tun na hnědé uhlí, úhrnná pak cena celého výtěžku činí 344 mill. franků. Současně však spotřeba vzrůstala v rozměrech nepoměrně větších, tak že doly franc. uhrazují toliko ⅔ její, ostatek pak dováží se z ciziny. Kdežto r. 1802 '''F.''' spotřebovala toliko 935.000 t., potřebovala r. 1880 již 28,846.000 t. a r. 1890 36,653.000 t.; i dovezeno (r. 1892): z Belgie 5,200.000 t., z Anglie 5.200.000 t., z Německa 600.000 t., posléze přistupuje k tomu ještě 1,424.103 t. koksu. Uhelné doly rozděleny jsou na 41 depart., z nichž toliko 8 poskytuje hnědého uhlí, avšak výtěžek rozdělen jest nerovnoměrně na jednotlivé pánve; podobně také spotřeba jest nerovnoměrná. Nejvíce spotřebují dep. Nord (r. 1887 5,100 000 t.), Seine (3,600.000 t.), Pas de Calais (2,100.000 t.), Meurthe et Moselle (2,000.000 t.), Seine Inf. (1,300.000 t.). Nejvíce uhlí vyžadoval průmysl kovodělný (15 % vší spotřeby), železnice (10 %) a hornictví (4 %)- Značný je také výtěžek {{Prostrkaně|rašeliny}}, ačkoli počet dolů i výtěžek klesá; kopána totiž r. 1847 rašelina na 2337 místech a r. 1887 toliko na 507, a kdežto výtěžek její r. 1840 500.000 tun obnášel, klesl do r. 1890 na 157.710 tun. Na kovy jest '''F.''' poměrně chuda a jenom železo vyskytuje se tu u větším množství. Ovšem ve {{Prostrkaně|výrobě železa}} i {{Prostrkaně|oceli}} zaujímá '''F.''' třetí místo v Evropě, zůstávajíc toliko za Anglií a Německem. Dovážiť se do země z Belgie, Němec, Španěl, Italie a Alžírská 40 % rud k výrobě železa potřebných; tak r. 1888 dovezeno celkem 1,311.000 tun rudy (z toho 610.000 tun z Německa a Lucemburka, 389.000 t. ze Španěl, 80.000 t. z Belgie, 48.000 tun z Alžírska) a r. 1891 1,437.527 t. Ovšem má '''F.''' také svá bohatá ložiska rud železných, z nichž nejrozsáhlejší jsou v dep. Gard, potom v dep. Isère, Aveyron, Ardèche a Meurthe-et-Moselle při hranici německé; nicméně nejbohatší doly na železo nacházejí se jen částečně v okruhu ložisek uhelných, čímž arci výroba železa značně se zdražuje. Hlavní sídla průmyslu železářského jsou následkem toho jednak na blízku rudných ložisek, jednak ve velkých městech přímořských, jednak v končinách, jež sice mají málo rud, ale za to hojnost uhlí, na př. dep. Nord. Množství dobytých rud v novější době klesá; r. 1847 vytěžilo se 3,460.000 t., r. 1866 3,890.000 t., r. 1882 3,460.000 t., r. 1888 2,180.000 t., r. 1890 2,773.632 tun, r. 1891 1,430000 t. a 1892 1,680,000 t. R. 1890 bylo v činnosti celkem 318 dolů na železo s 5475 dělníky a s výtěžkem v ceně 9,880.000 fr. Současně pracovalo na výrobě surového železa 255 hutí a 116 vysokých pecí; tato výroba stále stoupá, ačkoli počet pecí značně klesl (r. 1846 bylo jich 623), ale úbytek ten nahrazen zvýšenou intensitou výroby. Největší účastenství na výrobě železa má dep. Meurthe et-Moselle (r. 1891 770.418 tun), dále Nord (220.470 tun), Pas-de-Calais (82.328 t.), Gard (56.470 t.), Saône-et-Loire 187.158 t.), ostatně pak rozšířena jest tato výroba ještě ve 20 dep. Vzrůst výroby železa jeví se takto: r. 1850 406.000 t., r. 1860 898.000 t., r. 1869 1,381.000 t., r. 1880 1,725.000 t., r. 1884 1,871.537 tun, roku 1886 1,516.574 t., r. 1888 1,683.349 t., roku 1890 1,962.000 tun, r. 1891 1,919.185 t. Toto železo spracovává se potom dále ve 1405 pecech, jež rozděleny jsou na 49 departementů. Největšího rozvoje dosáhla výroba oceli, soustředěná hlavně v dep. Loire a Saône-et-Loire. Kdežto r. 1882 vyrobeno toliko 458.228 t. a r. 1886 427.589 t., stoupla výroba r. 1890 na 587.360 t. a roku 1891 na 628.305 t., z čehož bylo 255.401 oceli Thomasovy. Přirozeným následkem tohoto rozsáhlého železářství je značný vývoz železa surového i raffinovaného a oceli do ciziny, jenž u vysoké míře přesahuje dovoz. Poměr obou jeví se následovně: r. 1887 surového železa vyvezeno 92.200 t., dovezeno 35.300 t., raffin. železa vyvezeno 98.700 tun, dovezeno 65.200 t., oceli vyvezeno 37.100 t., dovezeno 10.400 tun. Těžba ostatních kovů nemá velkého významu. Výnos několika dolů na {{Prostrkaně|zlato}} a {{Prostrkaně|stříbro}} jest nepatrný a jenom dobývání {{Prostrkaně|olova}} a {{Prostrkaně|mědi}}, {{Prostrkaně|zinku}} a {{Prostrkaně|manganu}} jest pozoruhodnější, ačkoli i v této příčině '''F.''' zaujímá toliko podřízené postavení a musí největší čásť své spotřeby uhrazovati z ciziny. {{Prostrkaně|Olověné}} doly v Bretonsku, druhdy proslulé, jsou nyní vyčerpány a většina franc. olova pochází z dep. Puy de Dôme, něco pak těží se také v dep. Hautes Alpes, Ille et-Villaine; nicméně v přístavních městech spracovává '''F.''' mnoho olověných rud, pocházejících z ciziny. Podobné poměry jsou též u mědi, jež dobývá se v okolí Lyona a v dep. Pas-de-Calais, ovšem teprve z rud jiných, a jejíž výtěžek (2306 t. r. 1890) nemůže uhraditi potřeby (25.000 t.), u {{Prostrkaně|zinku}} (47.540 t.), dobývaného v Pyrenejich a dep. Gard, i {{Prostrkaně|manganu}} (15.984 t.) v dep. Hautes Pyrénées a Saône et Loire. Ve spracovávání těchto kovů, namnoze dovážených, nejčilejší jsou departementy s velkými městy přístavními, k nimž druží se ještě dep. Seine s Paříží. Pozoruhodno jest též dobývání {{Prostrkaně|hornin bituminosních}} (233.344 t.), hlavně k výrobě asfaltu a kyzu železného (224.661 t.). Vzácné jest bohatství '''F.''' na {{Prostrkaně|užitečné horniny}}, sůl a minerální prameny. Vliv užitečných hornin na ráz a vzezření mnohých měst i monumentální stavby jejich jest na mnohých místech znatelný a mnohá naleziště požívají slavného jména i za hranicemi '''F.''' {{Prostrkaně|Žuly}} poskytuje hlavně massiv bretonský se sousedními ostrovy a malé souostroví Iles Chausey zásobuje Paříž z velké části žulovými deskami. {{Prostrkaně|Čediče}} užívá se ve vulkanických končinách namnoze za kámen stavební, od něhož starší místa auvergneská nabyla svého pošmurného vzezření. Velmi rozsáhlé jsou lomy na {{Prostrkaně|břidlici}} u Angersu na pokraji massivu bretonského, vedle nich pak slynou lomy ardennské. {{Prostrkaně|Mramor}}, jehož má '''F.''' veliký nadbytek (roční výtěžek v ceně 4,400.000 fr.), dodávají Ardenny, okolí Le Mansu, Alpy, zejména však Pyreneje; proslulé sloupy mramorové z Bagnères de Bigorre rozesílány druhdy nejen do Versailles, nýbrž i do Berlína. Ještě skoro cennější jsou ohromné spousty {{Prostrkaně|vápence}} a {{Prostrkaně|pískovců}}, těžené nejvíce v pánvi pařížské a jejím sousedství, které již v bezprostřední blízkosti Paříže u velké hojnosti se vyskytují. Krajina kolem La Fertè-sous-Jouarre, Montmirailu a Epernay zásobuje ze svých velikých lomů velkou čásť Ameriky i Evropy mlýnskými kameny. Mimo to těží se {{Prostrkaně|syenit}} v Alpách, Provençi a Pyrenejich, {{Prostrkaně|sádra}} v pařížské pánvi, {{Prostrkaně|lithografický kámen}} u Belly Châteauroux a Dijonu. Počet lomů ve '''F'''-ii udává se na 33.300 se 113.000 dělníků; ve 4300 pracuje se pod zemí, úhrnem pak dobývá se kamene za 164,000.000 fr. — Důležitá jsou také ložiska výborných hlin, zvláště {{Prostrkaně|porculánové hlíny}} u Limoges a St. Yrieix, {{Prostrkaně|faïencové hlíny}} u Beauvais a Montereau i {{Prostrkaně|cihlářských hlin}} v Champani, Burgundsku a Isle de France. Některé krajiny, zejména dep. Pas-de-Calais, Somme a Meure, jsou bohaty na {{Prostrkaně|fosforečnan vápenatý}}, jehož r. 1887 ze 796 vytěžovaných ložisek získáno 182.000 ''m''³; těžba jeho v poslední době stále se vzmáhá, poněvadž se ho nyní rozsáhlou měrou užívá též k zúrodňování půdy. '''F.''' má velikou hojnost {{Prostrkaně|soli}} a těží sůl jak kamennou, tak i mořskou. Kamenná sůl vyskytuje se v triasovém území Lotrinska (dep. Meurthe et Moselle), dále v dep. Bouches du Rhône a Charente Inf., mořská sůl těží se na pobřeží atlantském od Morbitanu<ref>správně: Morbihanu</ref> až po ústí Girondy a podél největšího dílu pobřeží středomořského R. 1890 počítalo se 28 solných dolů, k nimž řadí se ještě 5 solných pramenů v dep. Basses Pyrenées; solná pak jezírka a rybníky, ačkoli jich v nejnovější době stále ubývá, pokrývají 16.000 ''ha'' a rozdělena jsou v 7 středomořských a 6 atlantských departementů. Co do výtěžku mořské soli zůstává '''F.''' toliko za Ruskem a úhrnné množství nabyté soli (490.819 t. soli kamenné a 351.710 tun soli mořské) je takové, že '''F.''' může přebytek svůj vyvážeti, ačkoli také asi 100.000 tun soli dováží. Spotřeba soli ve '''F'''-ii je mnohem skrovnější než v sousední Anglii (15 ''kg'' na osobu proti 44 ''kg''). {{Prostrkaně|Minerální prameny}}, jejichž rozložení po zemi zřetelně ukazuje, kterak skupeny jsou po hranicích velkých massivů prahorských i v jejich puklinách a dislokacích, jsou pro mnohé krajiny důležitou a výnosnou náhradou za nedostatek kovů. V prvé řadě sluší jmenovati Pyreneje, v jejichž franc. části je známo na 600 minerálních pramenů, ačkoliv dosud sotva dvou třetin z nich se užívá (426 pramenů a 93 lázně). Též centrální planina má v sousedství okruhů vulkanických a na pokrajích velkých chobotů tertiérních důležité prameny, z nichž mnohé slynou i za hranicemi '''F.''' Tu a tam na drsných planinách užívá obyvatelstvo horkých par, vystupujících z teplíc, i k vytápění příbytků. Prameny v záp. Alpách nejsou dosud tak zužitkovány, jak by toho zasluhovaly. Nápadné bohatství těchto pramenů jeví se mezi pohořím Morvanským a Vogésami, kdež také leží mnoho známých míst lázeňských; naproti tomu nečetné prameny severu a severozápadu mají jen místní význam. R. 1882 počítalo se všech užívaných pramenů 1027 (318 sirnatých, 357 alkalických, 136 železitých, 216 solnatých), z nichž bylo 386 studených (6—15°) a 641 teplých, a jež dohromady poskytovaly za minutu 46.400 ''l'' vody; r. 1891 bylo jich v užívání 1257 a navštívilo je 290.000 chorých, kterýžto počet v nejnovější době stále stoupá. Ze 251 minerálních lázní jsou nejproslulejší: Aix, Barège, Bagnère de Bigorre, Bagnère de Luchon, Bourbon Laney, Bourbon d’Archambaut, Bourbonne les Bains, les Cauterets, Enghien, Forges les Eaux, Plombières a St. Sauveur, Vichy, Néris, Contrexeville a Bussang. Minerálních vod v téže době rozesláno bylo na 55 mill. láhví. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]'' == Průmysl. == Průmysl nalézá se ve '''F'''-ii na znamenitém stupni dokonalosti a po stránce té zaujímá '''F.''' jedno z předních míst v Evropě, ano v některých odvětvích průmyslových předčí '''F.''' veškeré země světa. V přední řadě platí to o průmyslu hedvábnickém, dále o výrobě jemně provedených předmětů modního luxu, jako jsou krajky, stužky a předměty uměleckého průmyslu, které pod názvem ''articles de Paris'' objevují se na všech trzích evropských i amerických. Zvláště vynikají předměty průmyslové, při nichž běží o eleganci, ať tvaru nebo barvy, o vkus a smysl umělecký. Při tom stále vzmáhá se průmysl velký a jen v málo oborech, hlavně při všech odvětvích průmyslu uměleckého, udržuje se ještě drobná výroba. Ve '''F'''-ii zavedena jest volnost ve příčině provozování živností řemeslných a průmyslových; staré cechy zrušeny byly již v době velké revoluce. Třeba jest opatřiti si patent, jenž pak každého roku se obnovuje. Nejvyšším státním orgánem pro odbory průmyslové jest ministerstvo obchodu a průmyslu; bdí nad poměrem zaměstnavatelů k dělníkům, nad životními a sociálními poměry dělníků, jmenovitě pokud se týče práce žen a dětí, zavádí opatření hygienická atd. Jemu k ruce jest 68 živnostenských komor (''chambres consultatives des arts et manufactures''). Dále slouží zájmům průmyslu společnost k povzbuzení národního průmyslu (société d’encouragement pour l’industrie nationale). založená v Paříži r. 1801, udělováním vyznamenání a cen a vydáváním pravidelných bulletinů. Jiným ústavem jest národní konservatoř umění a řemesel (''Conservatoir national des arts et métiers'') v Paříži. Práci zprostředkuje Ústřední bursa pracovní (''Bourse centrale du travail'') v Paříži, založená r. 1892. Mimo to jest 2107 syndikátních komor pro průmysl a obchod a 127 smírčích soudů (conseils de prud’ hommes), z nichž každý čítá 26 členů, a to 13 zaměstnavatelů a 13 dělníků. — Cena roční výroby veškerého průmyslu činila roku 1889 asi 15 milliard franků, z čehož připadá lví podíl 5030 millionů na průmysl textilní a oděvnický, 3015 mill. na průmyslovou výrobu potravin, 1890 mill. na průmysl stavební a veřejné práce, 886 mill. na výrobu kovů, 890 mill. na průmysl chemický. Osob zaměstnaných při odborech průmyslových r. 1886 bylo celkem 9,289.206, a sice 4,691.353 mužův a 4,597.853 žen; z nich bylo samostatných provozovatelů živností 1,805.260. Stávky dělníků, v létech sedmdesátých ještě vzácné, značně se rozmnožily. R. 1874 bylo striků 21, roku 1886 161, r. 1888 již 710, při nichž se účastnilo 24.134 dělníků a ztraceno úhrnem 478.391 pracovních dnů. Průmyslových podniků roku 1890 bylo 46.700 a užíváno strojů 58.751 o 863.007 koňských silách, z nichž připadalo na textilní průmysl 172.999 (r. 1887 153.581), na výrobu kovů 167.584 (r. 1887 152.876), na výrobu potravin 106.167 (97.875), na živnosti stavební 91.416 (66.624), na výrobu papíru, nábytku atd. 37.632 (37.305), na hornictví 130.273 (111.155), na chemický průmysl 42.323 (37.305) a na zemědělství 88.932 (78.740). — První místo v průmyslu franc. zaujímají odvětví {{Prostrkaně|textilní}} a tu opět na předním místě stojí {{Prostrkaně|výroba hedvábných látek}}, jichž '''F.''' produkuje více než celá ostatní Evropa dohromady. R. 1887 bylo tomuto odvětví věnováno 1016 závodů, které zaměstnávaly 64.110 dělníků a pracovaly 1,109.466 vřeteny, 51.399 strojními stavy a 54.257 stavy ručními. Spotřeba surového hedvábí obnášela roku 1891 3,970.594 ''kg'' a cena vyrobeného zboží 357,6 mill. fr. Vývoz r. 1892 měl cenu 254,06 mill. a dovoz 60,5 mill. fr. Hlavní sídla průmyslu hedvábnickébo jsou departementy Rhône, Loire a Nord, továren na surové hedvábí mají nejvíce depart. Ardèche, Gard, Isère a Loire. — Ve výrobě surového hedvábí stojí však '''F.''' za Italií, kde r. 1888 bylo vyrobeno 3,6 mill. ''kg'', kdežto '''F.''' ve 1400 závodech se 45.500 dělníky pouze 798.000 ''kg'' vyrobila. — Znamenitý jest také {{Prostrkaně|průmysl vlnařský}}. Tomuto r. 1887 věnováno bylo 1987 závodů se 109.372 dělníky, se strojním zařízením o úhrnné sumě 40.466 koň. sil, se 3,151.871 vřeteny, 44.682 strojními stavy a 25.399 ručními stavy (r. 1873 bylo ruč. st. přes 60.000). Vývoz zboží vlněného obnášel r. 1892 341,92 mill. fr. (r. 1891 349,3), dovoz 62,19 mill. fr. (r. 1891 79 mill.). Toto průmyslové odvětví nejvíce vyvinuto jest v dep. Nord, Ardèche, Tarn, Marne, Aisne, Seine-Inférieure a Somme. Sukna a látky povlakové vyrábějí se nejvíce v Elbeufu, Sedanu a Louviersu, látky z česané příze v Le-Château-Cambrésis, Rouenu, Remeši, Tourcoingu a Roubaixu, shawly v Paříži, Nîmech a Lyonu, gobeliny v Paříži, Aubussonu a Beauvaisu. '''F.''' spracuje více vlny než produkuje. R. 1891 dovezlo se do '''F.''' a většinou i spracovalo se zde 195,08 mill. ''kg'' vlny surové. Rovněž průmysl {{Prostrkaně|bavlnářský}} od svého zavedení (v Amiensu r. 1773) vzmohl se měrou velkolepou. — R. 1888 pracovalo v oboru tomto 727 závodů, se 103.000 dělníky, 4,800.000 vřeteny, 70.000 mechanickými a 33 000 ručními stolicemi (těchto bylo r. 1873 ještě 83.000). Stroje v tomto oboru pracují 63.112 koňskými silami. Vývoz bavlněného zboží r. 1892 vynesl 98,26 mill. fr. (r. 1891 101,2), dovoz 35,5 mill. fr. (1891 44,8). Hlavními sídly jsou dep. Nord, Seine-Inférieure, Vosges, Eure a Aube. Jako domácí průmysl provozuje se ještě v depart. Rhône, Somme, Aisne, Orne, Loire a Isère. Nemálo důležité jest průmyslové spracování {{Prostrkaně|lnu}} a {{Prostrkaně|konopí}} a výroba {{Prostrkaně|juty}}. R. 1888 bylo pro tento obor 350 závodů se 62.000 dělníky, se strojním zařízením výkonnosti 23.905 koňských sil, se 611.000 vřeteny, 18.000 strojními a 22.000 ručními stolicemi. Z toho připadá na depart. Nord 300 závodů, 445.000 vřeten, 11.700 strojních a 6450 ručních stolic. Přádelny na len mají hlavně Amiens a Lille, na konopí Mézidon (dep. Calvados) a Angers, na džutu Ailly (dep. Somme) a Dunkerk; tkalcovny na len Lille, Cambrai, Valenciennes a Armentières, konopí Dunkerk a Angers, džutu severní dep. vůbec. Spotřeba surovin obnáší asi 2,100.000 ''q''. Dovoz lněného zboží r. 1892 byl 7,27 mill. fr., vývoz 10,01, dovoz džuty 1,90, vývoz 5,37 mill. fr. {{Prostrkaně|Krajkářstvi}} pěstují Alençon, Bayeux a Caen, Valenciennes a Lille, Chantilly (dep. Oise), Calais a Arras, Paříž, Lyon, St. Quentin a Haute-Loire, Puy-de-Dôme a Cantal. {{Prostrkaně|Prýmkářství}} provozují hlavně Paříž, Lyon, St. Etiene, Nîmes, Amiens a Nantes. Dalšími důležitými odvětvími textilního průmyslu jsou {{Prostrkaně|výroba oděvů}}, {{Prostrkaně|umělých květin}}, {{Prostrkaně|per}} a {{Prostrkaně|klobouků}}. Dohromady s krajkami a zbožím prýmkářským obnášel vývoz těchto předmětů r. 1887 742,4 mill. fr., dovoz 225,9 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|nábytku}} hlavně sídlí v Paříži a Bordeaux. Roční výroba obnáší asi 300 mill. fr., vývoz 12,5 mill. fr. Paříž jest též hlavním sídlem výroby {{Prostrkaně|soustružnické}} a {{Prostrkaně|řezbářské}}. Stavba kočárů zaměstnává 25.000 dělníků, vývoz v ceně 7,8 mill. fr. V oboru {{Prostrkaně|papírnictví}}, {{Prostrkaně|výroby čalounů}}, {{Prostrkaně|zboží knihařského}} a {{Prostrkaně|kartonáží}} bylo r. 1888 556 továren (mimo závody po továrnicku neprovozované) s 30.000 dělníky a s výrobou v ceně 200 mill. fr. Hlavní šidla jsou Paříž, Lyon a Marseille. Spracování {{Prostrkaně|kůží}} jest na stupni vysokém, jmenovitě výroba rukavičkových kůží. Vývoz výrobků kožených roku 1892 obnášel 236,9 mill. fr . a cena celé výroby asi 900 mill. fr., z čehož pouze na obuv připadá 200 mill. Kůže rukavičkové hlavně vyrábějí se v Annonay a v Chambéry, zboží sedlářské v St. Denisu, Lyonu, Pont-Audemeru (dep. Eure), svršky kožené v Rouenu, Chambéry a Lyonu, podešve v Lyonu a Honfleuru. Výroba {{Prostrkaně|rukaviček}} samých, která hlavní sídla svá má v Paříži a Grenoblu, zaměstnává 70.000 osob (50.000 žen) a vyváží se zboží ročně za 80 mill. fr. Neobyčejně důležitým odvětvím jest {{Prostrkaně|klenotnictví}} a výroba {{Prostrkaně|bijouterií}}. Svými výrobky ze zlata, stříbra a drahokamů, pravých i nepravých, předměty z bronzu atd. opanovala '''F.''' celý světový trh. R. 1887 vyvezeno takového zboží za 161,5 mill. fr., dovezeno za 10,8 mill. fr. Hlavním sídlem jest Paříž. Výroba {{Prostrkaně|hodin}} děje se hlavně v Paříži, Besançonu a Montbéliardu a skýtá zaměstnání asi 35.000 dělníků. Vývoz r. 1892 za 14,7 mill. fr. Ve {{Prostrkaně|strojnictví}} byla '''F.''' ještě před několika málo desítiletími závislá na Anglii, dnes úplně se vymanila, majíc velkolepé továrny na ocel, kolejnice, plech, dráty atd. Hlavní sídla toho průmyslu jsou Paříž, Lilie, Lyon, Rouen a St. Etienne. V {{Prostrkaně|chemickém}} průmyslu '''F.''' rovněž zaujímá místo vynikající. Výroba mýdla, hlavně v depart. Bouches-du-Rhône, Seine a Nord, děje se ve 347 závodech s 5000 dělníky. Veškerá výroba má cenu 107 mill. fr., vývoz 6—8 mill. fr. {{Prostrkaně|Voňavky}} vyrábějí se v 450 závodech s 5000 dělníky, v ceně 40 mill. fr. Hlavní sídlo Paříž. Výroba svíček zaměstnává asi 4000 dělníků v 153 továrnách a vynáší ročně asi 72 mill. fr. {{Prostrkaně|Plynáren}} r. 1885 bylo 786 se 14.930 dělníky a 589 mill. ''m''³ výroby, hlavně v Paříži a okolí a v dep. Nord, Gironde a Rhône. {{Prostrkaně|Sklářství}} skoro ve všech odvětvích znamenitě jest vyvinuto. Skláren jest 165. zaměstnávajících 23.700 dělníků a vyrábějících ročně zboží v ceně asi 90 mill. fr. Ze sídel tohoto průmyslu sluší jmenovati St. Gobain, Baccarat, St. Louis a Nancy. Hlavními výrobky jsou zboží ze skla křišťálového, láhve, bijouterie, umělé drahokamy, perly a pod. Továren na zrcadla není mnoho, avšak vynikají velkou výrobou. Zaměstnávají 2800 dělníků a nalézají se v St. Gobainu, Chauny, Cirey, Montluçonu, Requignies, Aniche a Jeumontu. Průmysl {{Prostrkaně|keramický}} nalézá se ve '''F'''-ii na nejvyšším stupni rozkvětu; závodů jest 490 s 25.000 dělníky a s výrobou v ceně 78 mill. fr. Zvláště vyniká zboží fayencové a porculánové. — Hlavními sídly keramické výroby jsou Sèvres, Paříž, Haute-Vienne, Vienne, Loiret a dep. Meurthe-et-Moselle, Nord, Oise a Saône-et-Loire. Vývoz r. 1892 14,76 mill. fr. Z průmyslu zemědělského přední místo zaujímá {{Prostrkaně|cukrovarnictví}}. '''F.''' z evropských států byla první, kde vyvinul se tento průmysl ve znamenitější míře. Již koncem let dvacátých tohoto stol. čítalo se 58 cukrovarů. Od let sedmdesátých však počala '''F.''' zůstávati za Německem a Rakouskem, částečně i za Ruskem, a teprve vlivem berních zákonů z r. 1884 výroba opět značně stoupla (r. 1886—87 489 mill. ''kg'', r. 1889—90 784 millionů ''kg''). Cukrovarů r. 1892 bylo 368, hlavně v dep. Nord, Aisne a Somme. Vývoz r. 1892 převyšoval dovoz v ceně 40 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|cukrářského zboží}} a {{Prostrkaně|čokolády}} sídlí hlavně v Paříži. — {{Prostrkaně|Pivovarnictví}} teprve v době nejnovější počíná měrou větší se vyvíjeti a to následkem poklesnutí pěstování vinné révy, čímž dovoz cizího piva značně začal stoupati. Pivovarů bylo r. 1889 2762, 1890 2867, výroba obnášela r. 1890 8,490.528 ''hl'', r. 1891 8,304.896 ''hl''. Vývoz v týchže létech: 35.876 a 40.640 ''hl'', dovoz 174.415 a 169.374 ''hl''. Hlavními sídly pivovarnictví jsou dep. Nord, Pas-de-Calais, Ardennes, Aisne, Meurthe-et-Moselle, Somme a Vosges. Užasnou měrou roste výroba {{Prostrkaně|líhu}}, která r. 1891 obnášela 2,208.119 ''hl'', hlavně v dep. Nord a Pas-de-Calais. Kořalka připravuje se v 3671 palírnách, hlavně ze zemčat, řepy a obilí. Vynikající jest výroba {{Prostrkaně|koňaku}}. Vývoz lihovin r. 1892 za 66,35 mill., dovoz za 21,48 mill. fr. Zmínky zasluhuje výroba znamenitých {{Prostrkaně|vín šumivých}} v bývalé Champagni. Roční výroba činí 700.000 ''hl'', vývoz r. 1891 19,685.115 láhví. Hlavní sídla jsou Châlons, Epernay, Remeš, St. Menehould a Vitry (veskrze v dep. Marne). Spracování {{Prostrkaně|tabáku}} je státním monopolem. R. 1891 pracovalo se v 21 továrnách a spotřebováno tabáku 35,8 mill. kg. ''[[red.]]'' == Obchod. == Základy francouzské moci obchodní, námořské a koloniální, položil Colbert. Nevyvíjela-li se tato moc tak, jak po prvních slibných počátcích bylo očekávati, lze příčinu toho hledati v neustálém válečném reji XVIII. stol. Při smrti Ludvíka XIV. obnášel prý veškerý obchod '''F.''' as 1 milliardu fr. Válkami za velké revoluce a císařství sklesl r. 1815 na 620 mill. fr. a teprve za restaurace zmohl se zase na 1 milliardu. Zahraniční obchod páčen r. 1716 na 214, r. ,1750 na 616, r. 1785—89 na 1062 mill. fr. Od r. 1827 existuje řádná statistika obchodu '''F.''' Dle této obnášel v millionech fr. hlavní (commerce général) i speciální obchod: {| class="wikitable" ! Roku !! hl. obchod !! spec. obchod |- | 1827–1836 || 1366 || 1001 |- | 1837–1846 || 2112 || 1489 |- | 1847–1856 || 3175 || 2301 |- | 1857–1866 || 6280 || 4631 |- | 1867–1876 || 8464 || 6714 |- | 1877–1886 || 9832 || 7808 |- | 1887–1891 || 9950 || 7835 |} Již r. 1650 založena obchodní komora marseillská, r. 1700 dunkerská; v tomto století vzrostl počet jich na 91 r. 1887. Vedle toho zřízeno v tomto století informační bureau při ministerstvu obchodu, a založeny společnosti ku podporování vývozu. Nové období franc. obchodu nastává r. 1892 systémem protekcionistským, jehož číselné výsledky dosud nelze oceniti. Skutečná cena přívozu předmětů, určených ku spotřebě '''F.''', samé, jakož i franc. vývozu, obnášela r. 1891 dle jednotlivých zemí v mill. fr.: V. Britannie přívoz 589,2, vývoz 1016,1, Belgie př. 486,6, v. 500,3, Německo př. 366,6, v. 364,1, Španělsko př. 411,6, v. 181,1, Švýcarsko př. 103,4, v. 234,8, Italie př. 123,6, v. 125,5, Rusko př. 211,9, v. 13,6, Turecko př. 125,6, v. 53,3, Rak.-Uhersko př. 134,1, v. 15,6, Skandinávské státy př. 119,6, v. 35,8, Nizozemí př. 42,0, v. 42,9, Rumunsko př. 39,0, v. 9,6, Řecko př. 24,1, v. 23,5, Portugalsko př. 8,3, v. 24,9, celkem {{Prostrkaně|Evropa}} př. 2785,6, v. 2641; dále Spojené Obce americké př. 486,3. v. 247,6, Argentina př. 198,2, v. 52,2, Brazilie př. 83,8, v. 102,9, Chile př. 52,6, v. 16,8, Haïti př. 49,1, v. 8,8, Uruguay př. 31,4, v. 18,3, Columbie př. 11,2, v. 35,5, Mexiko př. 5,8, v. 28,2, Peru př. 7,7, v. 7,7, ostatní st. am. př. 47,0, v. 29,2, celkem {{Prostrkaně|Amerika}} př. 973,1, v. 547,2; Britská Indie př. 250,3, v. 9,0, Čína př. 103,6, v. 2,5, Japan př. 85,1, v. 12,4, jiné země př. 31,8, v. 3,6, celkem {{Prostrkaně|Asie}} př. 470,8, v. 27,5; {{Prostrkaně|Afrika}} př. 102,8, v. 47,7; {{Prostrkaně|Australie}} př. 73,3, v. 3,5, {{Prostrkaně|cizí země úhrnem}} př. 4405,6, v. 3266,9. {{Prostrkaně|Osady}} '''F.''': Alžírsko př. 186,7, v. 207,1, Tunis př. 35,2, v. 19,3, Senegambie a Guinea př. 20,2, v. 14,6, Réunion př. 17,9, v. 5,9, St. Marie de Madagascar př. 1,1, v. 0,3, St. Pierre, Miquelon a mořské rybářství př. 27,1, v. 4,5, Guadeloupe př. 13,4, v. 10,4, Martinique př. 24,1, v. 13,3, Fr. Guyana př. 0,9, v. 5,7, Indické osady př. I2,8, v. 0,7, Fr. Indočína př. 16,4, v. 13,5, Oceanie př. 6,2, v. 7,8, ztroskotané lodi př. 0,2, o{{Prostrkaně|sady '''F.''' úhrnem}} př. 362,2. v. 303,0, {{Prostrkaně|obchod '''F.''' úhrnem}} přívoz 4767,8, vývoz 3570 mill. fr. V posledních létech zmenšuje se stále převaha přívozu nad vývozem, jež datuje z roku 1876, kdežto před tímto rokem býval vývoz větší než přívoz. Nejdůležitější předměty {{Prostrkaně|přívozu}} ve speciálním obchodu '''F.''' r. 1892 byly (v mill. fr.): Obilí 554,9, vlna 383,3, víno 302,1, hedvábí 280, bavlna 232,5, kože 205,9, uhlí 188,6, káva 152,6, lněné semeno 147,4, dříví 118,3, chemikalie 104,5, zvířata 77,1, cukr 65,4, vlněné tkaniny 62,2, hedvábné tkaniny 60,5, len 60,2, stroje 56,6, stolní ovoce 48,9 mill. fr., ve {{Prostrkaně|vývozu}} vlněné tkaniny 341,9, hedvábné tkaniny 254, víno 213,3, kože 201, hedvábné 151, konfekční zboží 128,5, vlna 125,6, t. zv. pařížské zboží 124,8, kožené zboží 121,4, bavlněné tkaniny 98,3, obilí 91,4, máslo a sýr 90,2, kovové zboží 86,9, cukr 86,3, likéry a pod. 66,4. zvířata 64,1, chemikalie 60,8, modní zboží 44,1, tropické oleje 36,8, stroje 36 mill. fr. Dle procent obnášel přívoz prostředků výživy a požitku 36,2, vývoz 22,6, přívoz živých zvířat 2,5, vývoz 2,6, surovin přívoz 52,1, vývoz 21,3 %. — {{Prostrkaně|Transitní obchod}} '''F.''' roku 1891 obnášel 561,4 mill. fr., mimo to drahých kovů za 40 mill. fr. {{Prostrkaně|Stav obchodního loďstva}} 1. ledna 1892 byl tento: 13 .890 plachetních lodí o 426.207 tunách, 273 parníků velikosti přes 800 tun s nosností 454.005 t., 884 menších parníků o 67.867 t. Za rok 1892 připlulo pod franc. vlajkou 8108 lodí o 4,300.588 t., pod cizí vlajkou 18.554 lodí o 8,820.281 t., úhrnem 26.662 lodí o 13,120.869 t.; vyplulo pod franc. vlajkou 7844 lodí s 4,138.409 t., pod cizí vlajkou 12.338 lodí o 4,882.513 t., úhrnem 20.182 lodí o 9,020.922 tunách. — Z atlantských {{Prostrkaně|přístavů}} '''F.''' nejdůležitější jest Le Havre, ze středomořských Marseille, první to přístav '''F.''' vůbec, a sedmý co do velikosti lodního ruchu v Evropě. Dle A. N. Kiaera panoval ruch 1 mill. tun převyšující v těchto franc. přístavech: Marseille 8,324, Havre 4,735, Bordeaux 2,832, Dunkerk 2,348, Rouen 1,867, Cette 1,619, Saint-Nazaire 1,185, Dieppe 1,100, Calais 1,081, Boulogne 1,002 mill. tun. Z mimoevropských přístavů '''F.''' měly podobný ruch lodní Alžír 2,103, Oran 1,136, La Goulette (Tunis) 1,056 mill. tun. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Kommunikace. == {{Prostrkaně|Vodní cesty}}. Již v dobách římských konala se plavba na řekách franc., které postupem času upravovaly se k účelům plavebním a spojovaly průplavy, a to zvláště potom, když vynalezeno bylo {{Prostrkaně|plavidlo komorové}} (XVI stol ), kterým možno bylo přestupovati i vysoká rozvodí. Prvý průplav plavidlový byt {{Prostrkaně|Briarský}}, na spojenou Loiry se Seinou, jenž počal se stavěti za Jindřicha IV. a dohotoven byl r. 1644. Po něm následovala řada jiných, mezi nimiž zvláště vynikal průplav {{Prostrkaně|Languedocský}}, nyní {{Prostrkaně|Jižní}} zvaný (Toulouse, Carcassonne-Cesse), jejž stavěl Riquet na základě povolení z r. 1666 a na náklad komory královské. Tento způsob hražení nákladu stavebního trval až do první revoluce, a to nejen při průplavech, nýbrž i při úpravě řek, a dávaly se příjmy plavební v léno osobám z rodu královského a dvořanům. Revoluce prohlásila větší díl průplavů za majetek národní a zrušila plavebné poplatky vrchnostenské; poněvadž však se neustanovilo žádných prostředků na udržování a stavbu, hynuly vodní cesty (průplavů bylo 1770 ''km'') a teprv r. 1802 znova se zavedlo plavebné (''péage''), kteréž se mèlo obraceti výhradně na udržování a zlepšování příslušné cesty vodní. Avšak ustavičné války za doby revoluce i za prvního císařství vyčerpávaly důchody státní tou měrou, že i plavebné jinak se spotřebovalo, než k čemu se vybíralo, a třeba že Napoleon I. prodal průplav Jižní, Orléanský, Loingský, Ústřední a St.-Quentinský za příčinou opatření peněz na stavbu průplavů jiných, nevystavělo se jich než asi 200 ''km''. Zákon z r. 1814 upravil poměry tak, že sice plavebné se vybíralo dále, ale že plynulo do pokladny státní beze vší podmínky a že pod titulem fondu obecného (''fonds communs'') zahrnuty byly sumy, ze kterých mělo se přispívati také na cesty vodní. Poněvadž při tom na cesty vodní přece se zapomínalo, opatřeno zákonem z r. 1825, aby příjmy z plavebného opět se obracely na příslušné vodní cesty, tak že bylo zabezpečeno aspoň udržování v dobrém stavu, ale na rozšiřování sítě se nedostávalo. Proto rozhodla se vláda učiniti půjčku, splatnou a zúročitelnou poplatky plavebnými, a kdyby to nestačilo, zvláštními příspěvky z pokladny státní; tím ovšem dostali věřitelé také vliv na sazby, což bylo později příčinou velkých potíží. Nicméně působilo toto opatření tak prospěšně, že v l. 1814—30 zřízeno 900 ''km'' průplavů nákladem 149 mill. Za panování Ludvíka Filipa věnována větší pozornost vodním cestám, a v l. 1830—48 vzrostla síť průplavní o 2000 ''km''; mimo to vykonány četné úpravy na řekách. Poněvadž však půjčky nestačily, aby se vykonalo, vše, čeho bylo třeba, propůjčována {{Prostrkaně|společnostem}} při některých vodních cestách stavba i provozování, při některých pouze provozování; ale z toho vyšly sazby tak veliké, že byly překážkou plavby. Vláda se snažila, pokud bylo v moci její, působiti ve snížení sazeb, ale na konec jí nezbylo, než předložiti zákon, aby z důvodů veřejného prospěchu vyvlastněny byly společnosti a aby zakoupena byla různá práva, která byla na úkor obecnému blahu země, což se stalo roku 1845, načež zakoupeny byly průplavy Rhônsko-rýnský, Burgundský, Bretonský, Nivernaiský, Berryský a poboční Loirský. V těchto létech počínaly se šířiti železnice a zaujaly všecky prostředky peněžní i mysli tou měrou, že mnozí dokonce plavbu zavrhovali jakožto věc zbytečnou; přece však došlo ku zakoupení průplavů vyhlédnutých zákonem z r. 1852, jakožto důsledku zákona z r. 1845. Když pak r. 1860 uzavřela Francie s Anglií obchodní smlouvu, nahlédlo se brzy, že služby, jaké prokazují vodní cesty průmyslu, jsou nenahraditelné, a veřejné mínění naklonilo se jim opět, poněvadž přispívaly v boji proti soutěži; následkem toho zase některé průplavy se zakoupily a nové vystavěly. Tento postup se zachovával i dále a byl pouze přerušen válkou r. 1870, tak že jsou skoro veškeré vodní cesty v rukou státu a že bylo možno poplatky plavebné snížiti na tyto míry: na řekách při zboží 1. třídy za tunu a ''km'' 0 002 fr., 2 tř. 0,001 fr.; na průplavech za zboží 1. tř. za tunu a ''km'' 0,005 fr., 2. tř. 0,002 fr.; při voroplavbě na řekách 0,0002 fr., na průplavech 0,002 fr. Příjmy z této položky se tím ovšem zmenšily (r. 1853 čítaly 10,682.484 fr., r. 1869 pouze 3,984.408 fr.), avšak mnohonásobně byl úbytek nahražen příjmy z položek jiných, tak že roku 1880 mohl se poplatek za užívání vodních cest docela zrušiti; od té doby neplatí na př. majetník lodi než daň za vykonávání živnosti, za užívání plavidel a pod. neplatí ničeho. Nebyly to však pouze průplavy, které postupem času plavbu ve '''F'''-ii tak zvelebily, nýbrž i řeky, které vynalezením pohyblivých jezů, zvláště hradlových (Poirée poprvé u Basseville na Yonně r. 1834), bylo možno učiniti plavnými i při malém množství přitékající vody, tedy takměř až ku vzniku. Pohyblivé jezy ve spojení s plavidly komorovými proměnily i mělké řeky v průplavy s hloubkou vody takměř libovolnou, a proto tento způsob zlepšiti řeky na prospěch plavby, uprůplavnění (''canalisation''), tou dobou po celé zeměkouli obecně se zavádí. Po válce z r. 1870, kterouž ztratila Francie veškeré vodní cesty v Elsasku a Lotrinsku — mezi nimi 401,4 ''km'' průplavů — bylo třeba spojiti cesty, novou hranicí přerušené, což vyžadovalo 500 ''km'' a náklad 65 mil.; peníz tento opatřil syndikát 5 účastněných departementů, začež se povolilo vybírati plavebné ½ centimu za tunu a ''km''; avšak za krátko nahradil stát, co se bylo vydalo, a stavěl dále na svůj účet. Aby se seznalo, čeho ještě třeba, sestaven r. 1879 seznam, z něhož vycházela potřeba zlepšiti as 4000 ''km'' řek a 3600 ''km'' průplavů a vystavěti přes 1400 ''km'' průplavů. Téhož roku vydán také zákon, aby rozměry plavidel komorových a hloubka vody na průplavech, které následkem staletého vyvinování se vodních cest velmi se lišily, staly se jednotnými a tak se usnadnila plavba z jedné cesty na druhou. Vodní cesty rozdělil dotčený zákon na hlavní (''lignes principales'') a podružné (''lignes secondaires''); ony spravuje výhradně stát, na tyto mohou se dáti koncesse též soukromým společnostem. Hlavní cesty mají míti hloubku vody 2 ''m'', plavidla komorová šířku 5,2 ''m'' a upotřebitelnou délku 38,5 ''m'' a volná výška nad hladinou vodní má měřiti 3,7 ''m''; následkem toho mohou lodi o nosnosti 300 tun (asi 30 vozů železničných) plaviti se po celé '''F'''-ii i Belgii. Zaváděti míry větší nebrání zákon dotčený a jsou také na řekách dle potřeby větší. Cesty podružné nejsou podrobeny jednotným předpisům stavebním, poněvadž se musí spravovati místními potřebami. Na základě tohoto zákona bylo mnoho vodních cest přestavěno a koncem r. 1888 byla hloubka vody 2 ''m'' na 1964 ''km'' řek a veletoků a na 2646 ''km'' průplavů; předepsané rozměry plavidel komorových mělo 1656 ''km'' řek uprůplavněných a 1106 ''km'' průplavů; Seina té doby uprůplavněna mezi Paříží a Rouenem na hloubku 3,2 ''m''. R. 1890 bylo řek pouze voroplavných 1032 ''km'', řek plavných od přírody 3349 ''km'', řek uprůplavněných 3598 ''km'', průplavů bez tratí vrcholových 2085 ''km'', průplavů o tratích vrcholových 2712 ''km'', řek a průplavů s plavbou mořskou 365 ''km'', řek, kde plavba mořská převládá, 3563 ''km'', celkem 16.704 ''km''. Z toho nebylo státních řek uprůplavněných 68 ''km'', průplavů 790 ''km'', tedy pouze 858 ''km'' neboli as 7 % celé sítě. Mezi průplavy nestátními jest jižní průplav (''Canal du Midi'') a poboční Garonnský, celkem 492 ''km'', majetkem {{Prostrkaně|Jižní železnice}}; město Paříž má 120 ''km'' průplavu, které slouží zvláště zásobení jeho. Směry hlavních cest obchodních jsou: z Paříže na pomezí belgické k Monsu a k Charleroi, z Etruna na Skaldě směrem ke Calais, z Paříže přes Rouen do Havru, z Paříže na Lyon (dvě cesty) a k moři Středozemnímu, z Paříže na pomezí německé směrem k Štrasburku a směrem k Mose belgické, pak spojení moře Atlantského se Středozemním (majetek železnice jižní). Některé části země mají s důstatek cest vodních, některé jsou však zanedbány; program z r. 1879 staral se také o tyto, avšak dosud nebyl uskutečněn.<br> Jak již bylo řečeno, jest největší díl vodních cest franc. majetkem státu a podléhá ministru veřejných prací; každý hlavní směr má v čele vrchního inženýra mostů a silnic, jemuž jest se starati netoliko o zájmy plavebné, ale také o veškeré ostatní práce, jež souvisí s užíváním vody (zavlažování, stroje vodní a pod.), a proto není délka cest přidělených jednomu vrchnímu inženýru stejná (300—400 ''km''). Na vykonávání oprav stanoví se každý rok příhodná doba a zastavení plavby (''chômage'') oznamuje se veřejně; zastavení to bývá na cestách sever, a východních v červnu a červenci, na cestách ústředních a jihovýchodních v srpnu a září. O sumách, jež se věnují na udržování, poučí tabulka: {| class="wikitable" |- ! Cesta !! 1887 !! 1888 !! 1889 |- | řeky || 5,205.000 || 5,205.000 || 5,239.000 || fr. |- | průplavy || 5,575.000 || 5,575.000 || 5,575.000 || » |- | || || || || |- | celkem || Text buňky || Text buňky || Text buňky || fr. |} Příjmy přímé má stát pouze z přívozů, rybolovu, zužitkování dříví podél rostoucího, dodání síly tažné, dodávání vody a pod., což se páčí asi na 2½ mill. franků; příjmy nepřímé jsou ovšem tak veliké, že vyváží mnohonásobně náklad učiněný na vodní cesty. Stát dává zdarma užívati vodní cesty, obstarává na svůj účet otvírání a zavírání jezů, plavidel komorových, mostů otočných a zdvihacích, stará se o zásobení průplavů vodou, buď zřizováním nádrží nebo stroji čerpacími. Patří stavby příslušné k nejznamenitějším pracím lidským, jež jsou zároveň příkladem všem zemím kulturním. Zvláštní předpisy ustanovují podmínky, kterým musí hověti lodi, aby se směly plaviti, určují pořad při proplavování plavidly a pod mosty pohyblivými a opravňují správu naříditi i noční plavbu v případech velkého návalu lodí; v některých tunnelech obstarává stát také tažení (''tonage'') lodí za náhradu skutečného vydání. Aby se zabezpečila plavba pravidelná, zaveden jest na některých hlavních cestách vodních tah lodní, jehož za poplatek určitý musí užiti každý plavebník. Vodní cesty franc. vyžadovaly od roku 1814 nákladu přes 1500 mill. fr. a proto třeba dotknouti se tu také výkonu. Ze zprávy ministra veřejných prací r. 1888 vychází, že t. r. plavilo se na řekách 9,976.000 tun, na průplavech 13,344.000 tun, že z toho připadá na hmoty stavebné 30 %, na palivo minerálné 28 %, na plodiny hospodářské 14 %, na dříví 8 %, na hutnictví 7 %; podíl hlavních cest seznati lze z připojené tabulky. {| class="wikitable" |- ! Cesta vodní: !! Délka ·kilometrů· !! Množství nákladu ·tun· |- | colspan="3"|{{Prostrkaně|Řeky a veletoky.}} |- | Skalda, od Cambrai po Etrun || 12 || 3,178.000 |- | Seina, od Briche po vtok Oisy || 42 || 3,114.000 |- | Seina, od Paříže po Briche || 21 || 2,484.000 |- | Seina v Paříži || 12 || 2,342.000 |- | Scarpa, od Courchelettes po Fort de Scarpe || 7 || 2,328.000 |- | Oisa, od Janvilla po Seinu || 104 || 2,300.000 |- | Seina, z Corbeile po Paříž || 31|| 2,040.000 |- | Seina, od vtoku Oisy po Rouen || 171 || 1,208.000 |- | Skalda, z Etruna po Condé || 36 || 1,071.000 |- | Seina, z Montereau po Corbeil || 67 || 982.000 |- | Aisna || 57|| 915.000 |- | colspan="3"|{{Prostrkaně|Průplavy.}} |- | Pobočný Oisský a Manicampský || 34 || 3,093.000 |- | St. Quentinský || 93 || 3,028.000 |- | Seuséeský || 25 || 2,194.000 |- | Horno-Deulský a odbočky || 57 || 1,781.000 |- | Airský a odbočky || 44 || 1,738.000 |- | Neufosseský || 18 || 1,374.000 |- | St.-Denisský || 7 || 1,322.000 |- | Marnsko-Rýnský, z Troussey k pomezí něm. || 96 || 864.000 |- | Z Aisny do Marny || 58 || 842.000 |} Jak působilo zrušení poplatku plavebného r. 1880 v rozvoj plavby, patrno z následujícího: {| class="wikitable" |- ! rowspan = "2"| !! 1879 !! 1888 !! rowspan = "2"|přibylo proc. |- | colspan = "2"| doprava ·kilometrotun· |- | řeky a veletoky || 919,429.000 || 1.428,541.000 || 55 |- | průplavy || 1.104,390.000 || 1.751,135.000 || 58 |- | || || || |- | celkem || 2.023,819.000 || 3.179,676.000 || 57 |} K tomu jest ještě připomenouti, že tou měrou, jakou přibývá dopravy, snižuje se vydání dopravné, a že kdyby stala se doprava levnější pouze o ¹/₁₀ centimu, vydá to již přes 3 mill. fr.; ale skutečně se čítá úspora v posledním desítiletí ročně na 15 až 16 mill. fr., které přispívají k rozkvětu průmyslu, obchodu, hospodářství polního a pomáhají jim vydatně při soutěži. ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]'' {{Prostrkaně|Železnice}}. Nejstarší jest železnice ze St. Étienna do Andrézieuxa, která o délce 23 ''km'' vystavěna byla jakožto nákladová dráha na dovoz uhlí kamenného, na níž se vozba zahájila 1. října 1828. Po té bylo vystavěno ještě několik drah průmyslových, na kterýchž se tahaly náklady buď koni nebo nehybnými stroji parními; ale poněvadž stát nikterak podniky nepodporoval, nebylo do konce r. 1832 železnic leč 59 ''km''. R. 1833 počal se pochopovati hospodářský význam železnic, uznalo se za potřebí podporovati podnikavost vydáním zákona vyvlastňovacího, konáním studií přípravných se strany státu, při čemž se zamýšlelo stavěti železnice hlavní s podporou státní (zakoupením akcií), dráhy podružné zůstaviti však zcela podnikavosti soukromé. Tak vznikla r. 1835 dráha z Paříže do St. Germaina (19 ''km''), r. 1837 dráha z Montpellieru do Cetty (27 ''km'') a z Paříže do Versailles (35 ''km'') a j. kratší; r. 1838 uděleno povolení stavěti trať z Basileje do Štrasburku (139 ''km''), avšak zákon na stavbu tratí z Paříže na pomezí belgické, z Paříže do Havru, z Paříže do Bordeauxa, z Lyona do Marseille, předložený sborům zákonodárným téhož roku, neprošel, poněvadž nebylo shody, má-li je stavěti stát anebo soukromníci. R. 1839 vypukla krise železniční: některé společnosti vrátily koncesse, jiným přispěl stát podporou peněžitou, což do konce r. 1841 činilo 3,23 mill. fr. Aby se přivedla soustava do sítě železničné a nezůstal žádný kraj bez spojení, vydán 11. června 1842 zákon, jenž obsahuje tato ustanovení: § 1. Zřídí se systém železnic směřujících, ''a'') z Paříže na pomezí belgické přes Valenciennes a Lille (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''b'') z Paříže k Anglii z jednoho nebo několika míst pobřeží la Mancheského, což se ustanoví později (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''c'') z Paříže na pomezí německé přes Nancy a Štrasburk (nynější {{Prostrkaně|Východní}}); ''d'') z Paříže ke Středozemnímu moři přes Lyon, Marseille a Cette (nynější {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořská}}); ''e'') z Paříže na pomezí španělské přes Tours, Poitiers, Angoulême, Bordeaux a Bayonne (nyn. Orléanská); ''f'') z Paříže k moři Atlantskému přes Tours a Nantes, pak z Paříže do středu '''F.''' přes Bourges (nyn. {{Prostrkaně|Orléanská}}); ''g'') od moře Středozemního k Rýnu přes Lyon, Dijon a Mulhousy (dílem nyn. {{Prostrkaně|Východní}}, dílem {{Prostrkaně|pař.-lyonsko-středom.}}); ''h'') od Atl. okeánu k moři Středozemnímu přes Bordeaux, Toulouse a Marseille (dílem nyn. {{Prostrkaně|Jižní}}). — § 2. Výstavba těchto velikých tratí železničných vykoná se přispěním státu, departementů a obcí účastněných a podnikavosti soukromé. Nicméně možno dáti koncessi k těmto liniím buď celkem nebo dílem podnikavosti soukromé. Další články tohoto zákona, jichž jest 19, ustanovují podrobněji zákup pozemků, zřízení kolejí, sumy na podporu jednotlivých tratí (124½ mill. fr.), na studie (1½ mill. fr.) a j. Zákon ten působil tou měrou prospěšně, že r. 1847 bylo hotových železnic 1921 ''km'' (r. 1842 pouze 665 ''km''). Druhá krise nastala v l. 1847—48, při kteréž mnohé stavby se musily zastaviti a na četných tratích zavésti sekvestrace. V l. 1848 až 1850 nevydala se žádná koncesse, r. 1851 jezdilo se na 3627 ''km'', z nichž bylo 383 ''km'' státních, ostatek v rukou 27 společností. Po státním převratu ze dne 2. pros. 1851 odňalo se udělování koncessí sborům zákonodárným, nebylo-li s tím spojeno obtížení státní pokladny, a podporovalo se slučování společností menších, zvláště za Napoleona III. Kdežto r. 1846 bylo 33 společností, bylo jich r. 1857 pouze 11 a r. 1859 stálo tu již 6 velkých železničních společností, jež dosud trvají, totiž společnost {{Prostrkaně|dráhy Orléanské}} (''chemin de fer d’Orléans''), {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořské}} (''ch. d. f. de Paris-Lyon-Mediterranée''), {{Prostrkaně|Severní}} (''ch. d. f. du Nord''), {{Prostrkaně|Jižní}} (''ch. d. f. du Midi''), {{Prostrkaně|Západní}} (''ch. d. f. de l’Ouest'') a {{Prostrkaně|Východní}} (''ch. d. f. de l’Est''), každá ovládající určitý směr a svůj obvod, asi tak, jak naznačoval zákon z r. 1842. Tou dobou dostoupila délka tratí povolených 16.174 ''km'', k jejichž dostavění potřebovaly společnosti ještě as 2000 mill. fr.; následkem obchodní krise r. 1857—58 nebylo však možno tento kapitál opatřiti obligacemi a proto smlouvou ze dne 11. června 1859 zaručil stát úroky, čehož dosud nebývalo. Při tom se rozdělily dráhy na sítě {{Prostrkaně|staré}} (''ancien réseau'') a {{Prostrkaně|nové}} (''nouveau réseau'') a {{Prostrkaně|novým sítím}} zaručeno zúročení 4 % na 50 let kapitálu obligačního, jenž byl na určitou nejvyšší sumu omezen; splácení nastávalo, když byl užitek dráhy větší nežli 4% záruka. {{Prostrkaně|Tratím starým}} vyhražen stálý příjem z kapitálu akciového (''revenu réservé'') na základě užitku posledních let potud, pokud trati nové nesplatí státní záruku úrokovou; byl jen o něco málo menší nežli byly dividendy dosavadní. Mimo to vyměřena byla suma na zúročení a umoření priorit staré sítě a 1,1 % kapitálu pořizovacího sítě nové. Vyhražený příjem čítal na ''km'' při Severní dráze 38.400 fr., při Orléanské 27.400 fr., při Středomořské 37.400 fr., při Východní 27.800 fr., při Západní 27.000 fr., při Jižní 19.500 fr. Za výhody propůjčené touto smlouvou musí se společnosti, počínajíc r. 1872, děliti se státem o užitek, který přestupuje určitou míru, a mimo to stanoveno, kdy dráha připadne státu. Poněvadž průběhem doby se ukázalo, že ve mnohých případech zaručeny byly úroky z kapitálu příliš malého, měnila se smlouva z r. 1859 v l. 1863, 1868, 1873 a 1875. Koncem r. 1875 bylo drah hlavních (''d’intérét général'') povoleno 26.426 ''km'' a vystavěno 19.746 ''km'', drah místních (''d’intérêt local'') povoleno 4366 ''km'' a vystavěno 1798 ''km''. R. 1876, kdy v čele ministerstva prací veřejných stál {{Prostrkaně|Freycinet}}, počato postátňováním menších drah, sestavením programmu k doplnění sítě železniční a novým vyjednáváním s velikými společnostmi, kteréž vedlo k smlouvám z r. 1883. Zákonem ze dne 15. března 1878 povoleno na zakoupení menších drah 280 mill. a na úpravu jejich a opatření vozidel 220 mill., celkem tedy 500 mill. fr.; tak se dostalo do rukou státu 2615 ''km'' železnic. Dne 4. června 1878 předložil Freycinet obsáhlý svůj programm stavební, vyměřený na 10 roků a směřující k tomu, rozšířiti síť železniční na 39.054 ''km'' a věnovati na to 3000 mill. fr.; návrh ten přijat byv 17. července 1879, vztahoval se na 8868 ''km'' železnic hlavních, a náklad vypočten byl na 6500 mill. fr. Uskutečnění tohoto velikého programmu, dle něhož připadalo státu zříditi netoliko zpodek železnicový, nýbrž i koleje, započato po celé zemi takřka najednou, což bylo ukvapením; prospěšnější bylo by bývalo soustřediti se na některých tratích, a teprv, až byly hotovy, počíti na místech jiných. Tak se přiházelo, že z nedostatku peněz stavba se musila přerušovati. Proto také r. 1883 přinucen byl stát upustiti od stavby pouze na svůj účet a přenésti dokončení na šest dosavadních velkých společností. Stát postoupil zdarma veškeré své trati, po r. 1879 vystavěné a do obvodu příslušné společnosti padající, svolil ku sloučení několika menších drah se sousedními velkými a ujednal s těmito určité příplatky za ''km'' k stavebnímu nákladu, jejž společnosti státu půjčí a průběhem 74 let i s úroky nazpět dostanou. Ujednání o velikosti dividendy a o dělení se státem, když dostoupí určité výše, patrno z tabulky: {| class="wikitable" ! rowspan="2"|Společnost železniční !! colspan="2"|Nejmenší dividenda !! colspan="2"|Dividenda, při kteréž počne dělení se státem !! rowspan="2"|Nominální hodnota akcie, ·fr.· |- | na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kpt. akc. || na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kapitálu akc. |- | orléanská || 56 || 11,1 || 72 || 14,4 || 500 |- | středomoř. || 55 || 11 || 75 || 15 || 500 |- | severní || 54,1 || 13,5 || 88,5 || 22,125 || 400 |- | jižní || 50 || 10 || 60 || 12 || 500 |- | západní || 38,5 || 7,7 || 50 || 10 || 500 |- | východní|| 35,5 || 7,5 || 50 || 10 || 500 |} Koncem r. 1883 měly železnice franc. (6 velkých spol., státní, místní a průmyslové) celkem délku 45.325 ''km'', z čehož 29.717 ''km'' bylo užíváno, kdežto 15.608 ''km'' bylo rozestavěno. Poněvadž přes to vše vázlo uskutečnění programmu Freycinetova z nedostatku peněz, sneseno r. 1885 vystavěti některé trati o rozchodu úzkém a zaručiti 5% úroky z kapitálu nejvýše 109.000 franků na 1 ''km''. Tak se stalo zvláště v Bretonsku, kdež povstala síť as 400 ''km'' železnic úzkorozchodových; mimo to připouští se při tratích nových větší stoupání a prudší zatáčky, nežli původně bylo navrženo, takže stavba jest levnější a že možno se nadíti vystavění všech drah dotčeného programmu r. 1900. — Na konci r. 1892 měřila síť železniční v evrop. '''F'''-ii 38.645 ''km'', v Alžíru 2933 ''km'', v Tunisu 260 ''km'', v koloniích 603 ''km'', v Tonkině 28 ''km''. Stav železnic státních a 6 velikých společností seznati lze z připojené tabulky: {| class="wikitable" |+ Železnice státní (''chemin de fer de l’État'') a 6 velkých společností koncem r. 1892 |- ! !! státní !! severní !! východní !! západní !! orléanská !! středomořská !! jižní |- | Délka provozovací ''km'' || 2665 || 3623 || 4649 || 4927 || 5106 || 8344 || 3063 |- | osob se vozilo || 9,803.750 || 44,371.324 || 46,649.540 || 71,250.652 || 24,940.577 || 47,895.652 || 15,339.972 |- | osoba projela průměrem ''km''|| 40,7 || 33,0 || 25,34 || 21,6 || 51,6 || 48,0 || 46,8 |- | nákladu se vozilo ''t'' || 3,383.922 || 23,768.971 || 14,223.643 || 9,230.238 || 9,426.452 || 22,220.565 || 5,828.815 |- | tuna nákladu projela ''km'' || 118,9 || 102,0 || 114,5 || 122,0 || 171,0 || 180,8 || 140,9 |- | příjem na ''km'' franků || 14.671 || 53.784 || 31.439 || 29.645 || 32.927 || 42.872 || 28.949 |- | vydání na ''km'' franků || 11.073 || 27.203 || 20.720 || 17.772 || 16.768 || 20.779 || 16.200 |- | užitek na ''km'' franků || 3598 || 26.581 || 10.719 || 11.873 || 16.159 || 22.093 || 12.749 |- | koefficient provozovací pct. || 75,47 || 50,6 || 65,9 || 60 || 50,9 || 48,5 || 56 |- | kapitál pořizovací franků || – || 1454,203.878 || 1887,004.892 || 1694,453.620 || 2011,837.166 || 4098,055.818 || 989,439.793 |- | příplatek státu na úroky franků || – || – || 18,863.106 || 17,755.432 || 13,077.915 || 17,667.981 || 18,701.495 |} Mimo to měřila koncem r. 1892 pařížská okružní dráha (pr. břeh) 17 ''km'', velká okružní 110 ''km'', dráhy menších společností 997 ''km'', dráhy průmyslové 222 ''km'', dráhy místní 3270 ''km'', dráhy pouliční (tramwaye) 1528 ''km''. Co do rozchodu bylo hlavních železnic o rozchodu plném 34.207 ''km'' (2459 ''km'' rozestav.), o rozchodu 1 ''m'' 946 ''km'' (149 ''km'' rozestav.); mezi drahami místními mělo 1 ''m'' rozchod 1673 ''km'' (424 ''km'' rozestav.). Kapitál pořizovací v dotčených 38.384 ''km'' čítal 15.281,702.282 fr., z čehož 11.325,811.074 fr. obligací; celkový příjem byl 1198,508.193 fr., celkové vydání 676,161.012 fr. a koefficient provozovací 56 %. Koleje jsou namnoze z kolejnic stoličkových, větším dílem na příčných prazích dřevěných. Vozy osobní 3. třídy nemají obyčejně žádných polic na zavazadla a vůbec otevříti se může každý vůz bez pomoci průvodce vlakového; jména stanic nevyvolávají se aniž se zvoní zvoncem, takže cestující jest více poukázán starati se o sebe, nežli u nás. Čas železniční jest pařížský, a ukazuje 50′ méně nežli čas středoevropský; jízdenky okružní sestaveny jsou pouze na určité směry a nemůže cestující sestaviti si cestu okružní dle libosti, jako v jednotě německých správ železničních. Lístky předplatné vydávají se na 1, 3, 6 a 12 měsíců a jízdní řády obsahuje ''Indicateur Chaix'', vycházející každou neděli. Dnem 1. dub. 1892 sníženy byly sazby osobní v 1. třídě o 9 %, v 2. třídě o 18 %, v 3. třídě o 27 %, následkem čehož se zvýšil počet cestujících (na hl. želez. r. 1891 osob 255,7 mill., r. 1892 osob 288,1 mill.). ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]'' {{Prostrkaně|Pošta franc.}} čítala koncem r. 1892 7247 úřadů (1 na 72,9 ''km''² a 5291 obyv.) a 57.828 zřízenců. Poštou listovní dopraveno bylo 1.500,154.139 kusů (na 100 obyv. 1779 psaní a 1086 čísel novin). {{Prostrkaně|Telegrafních stanic}} bylo 7170 státních a 3550 železničních (1 na 50 ''km''² a 3576 obyv.). Délka tratí obnášela 96.125 ''km'' a drátů 302.130 ''km''. Telegrammů zasláno 38,273.655 (na 100 obyv. 998). Příjem pošty a telegrafu činil 66,184.553 zl. proti 61,532.671 zl. výdajů. — Do státní {{Prostrkaně|poštovní spořitelny}} uložilo 2,327.518 vkladatelů 335,238.519 fr. a od 1,179.837 vkladatelů vybráno 349,108.929 fr. Pro 5907 vkladatelů zakoupeno rent v obnosu 7,915.579 fr. ''[[Autor:Ferdinand Havrda|Hda.]]'' == Zámořské osady. == První počátky kolonisace francouzské spadají do dnů Františka I., jenž vyslal r. 1534 Jacquesa Cartiera do vod severoamerických. R. 1541 jmenován sieur de Roberval prvním franc. guvernerem Kanady. Podnik kolonisace Kanady se tehdáž nezdařil pro války evropské, avšak nikdy od něho zcela neupuštěno a r. 1608 stanuli zde Francouzi definitivně, když Champlain založil Quebec. Richelieu věnoval vývoji franc. námořnictva vždy jistou péči a povzbuzoval často franc. dobrodruhy námořské, aby o své ujmě bojovali proti Španělům. Týž podporoval i založení obchodní společnosti Kanadské, Senegalské a Západoindické. D’Esnambuc kolonisoval roku 1635 ostrov Martinique, Duplessis ostrov Guadeloupe. V těchto tradicích pokračoval Colbert, vlastní budovatel hospodářské síly '''F.''' Zřídil »Compagnie des Indes Orientales«, jež r. 1665 v Suratě založila první franc. comptoir na půdě indické, dále »Compagnie des Indes Occidentales«, jež obdržela monopol obchodu s Kanadou. Leč právě tento monopol byl na úkor rozkvětu osad amerických a teprve po jeho zrušení r. 1674 počaly osady tyto opravdu vzkvétati. Mírem v Nymwegách r. 1678 většina Malých Antill připadla '''F'''-ii a Francouzi počali se usazovati i na ostrově Haiti, aniž mohli Španělé tomu brániti. Ostrov Bourbon tehdáž definitivně obsazen. Od války o dědictví španělské nastává obrat. Již mír r. 1713 stál '''F'''-ii značnou část osad amerických, pravou však katastrofou pro kolonisaci francouzskou byl mír Pařížský r. 1763. Až dotud francouzské osady v Americe utěšeně se rozvíjely a ve Vých. Indii geniální Dupleix šířil panství '''F.''' na vše strany, vzbuzuje ovšem nejvyšší obavy Anglie. To vše bylo mírem Pařížským zničeno, Indie a Sev. Amerika vydány Anglii. Pozdější úspěchy francouzské na konci vlády Ludvíka XV. v Guyaně a na Madagaskaru neměly trvalé ceny. Za Ludvíka XVI. vrácen '''F'''-ii Tabago a osada nad Senegalem. Ku konci vlády Ludvíka XVI. byl rozsah osad tento: v Africe 6167 ''km''² s 75.254 ob., v Indii 508 ''km''² s 80.000 ob., v Americe 132.523 ''km''² s 588.880 obyv. Ještě jednou na mizinu uvedeny osady francouzské válkami napoleonskými. Největším franc. koloniálním činem v 1. pol. XIX. st. bylo obsazení Alžírska r. 1830 a násl. Dále obsazeny Gábún, Mayotte, Marquesas, Nová Kaledonie a zřízen protektorát nad Tahiti. Roku 1848 měla '''F.''' v Africe 104.682 ''km''² s 2,232.700 obyv., v Indii 508 ''km''² se 200.000 ob., v Oceanii 3840 ''km''² s 28.600 ob., v Americe 107.980 ''km''² s 280.700 ob., úhrnem koloniální majetek 217.010 ''km''² s 2,742.000 obyv. Za vlády Napoleona III. šířil Faidherbe osadu Senegalskou, admirál Rigault de Genouilly vzal r. 1859 Saigon a r. 1862 získána Kočinčína. Nový rozmach osadní moci '''F.''' datuje se od počátku let osmdesátých. Smlouva v Bardě r. 1881 vynesla '''F'''-ii protektorát nad důležitým Tunisem, v l. 1882—86 získán Tonkin a protektorát nad Annamem a r. 1893 silně posunuta hranice proti Siamu. Neunavně šířena moc '''F.''' na Senegalu a Nigiru, kdež cesta kapitana Bingera spojila osady ty se stávajícími již osadami na pobřeží guinejském, kdež konečně padlo i Dahome v ruce '''F.''' Ve vnitru sáhá moc tato až po Timbuktu na středním Nigiru. Smlouva s Anglií při znává '''F'''-ii právo na celou záp. Saharu až k jezeru Čadskému. Zatím vzrostla z nepatrné osady Gábúnské nová veliká osadní říše v rovníkové Africe, Francouzské Kongo, k čemuž základy položila cesta Savorgnana de Brazza v l. 1875—78. Dle smlouvy s Německem z r. 1894 hranice této osady posunuty rovněž až k samému Čadu. Srážka Francouzů s Hovy na Madagaskaru končila smlouvou ze 17. prosince 1885, jíž královna Madagaskarská uznala protektorát '''F.''' a odstoupila zátoku Diégo-Suarezskou. Ježto smlouva tato s Hovy nebyla dodržována, musila se '''F.''' odhodlati koncem r. 1894 k válečné výpravě na Madagaskar. Kromě toho získána v Africe malá osada Obok a Tádžúra při zálivu Adenském, jíž se dnes užívá jako trestnické. V Oceanii změněn r. 1880 protektorát nad Tahiti v přímé vlastnictví a v l. 1880—1890 rozšířen majetek '''F.''' o ostrovy Společnosti s okolím. V Americe koupen r. 1877 od Švédska ostrov St. Barthélemy. Osadní majetek '''F.''' nemůže se sice měřiti s anglickým, význam jeho nelze však podceňovati. Přesnou rozlohu osad francouzských nelze udati, ježto jich ohraničení, zvláště v Africe, jest z pravidla neurčité. V Africe jest dnes '''F.''' severně rovníku největší mocností a po dobytí Madagaskaru stane se největší mocností africkou vůbec. Dnes tvoří tu osady a t. zv. sféra zájmů francouzských ohromné území, prostírající se od Středomoří až k ústí Konga po 40 stupňů zeměp. šířky. Ovšem jest dosud majetek tento v Sahaře, na jezeru Čadském a na řece Šárí jen nominální a skutečné obsazení bude státi Francouze ještě značných obětí. Jednotlivé členy tohoto osadního komplexu jsou Alžírsko s přilehlou Saharou (797.770 ''km''², 4,174.700 ob.), Túnis (ochr. stát, 99.600 ''km''², 1,500.000 ob.), Senegalsko (150.000 ''km''², 1,029.540 obyv.), Ochranné území maurské (250.000 ''km''², asi 80.000 ob.). Francouzský Súdán s býv. říší Samoryho a Tiëby až po Timbuktu, Francouzská Guinea (Futa-Džallon, pobř. Slonoviny, Dahome, u vnitru Kong a j.), Francouzské Kongo, zaujímající poříčí ř. Ogue a Sangy, severní pobřeží Ubandži a větší čásť poříčí Šárí až k Čadskému jezeru. Při zálivu Adenském malá osada Obok a Tádžúra. V Asii zbyly '''F'''-ii z větší državy indické jen 4 menší osady, a sice Chandernagor (9,4 ''km''², 24.281 obyv.), Karikal (135,2 ''km''², 70.526 ob.), Pondichéry (2907 ''km''², 172.941 obyv.), Yanaon (I4,3 ''km''², 5327 ob.). Daleko větší důležitost má franc. Indočína, zaujímající dnes 489.500 ''km''² s 18,691.000 obyv. (nehledíc k novému území získanému v Siamu). V to počítá se Annam (230.000 ''km''² ,6 mill. ob.), Kambodža (100.000 ''km''² , 814.7S7 ob.), Kočinčína (59.500 ''km''², 1,876.689 ob.), Tonkin (100.000 ''km''², 10 mill. ob.). Úhrnem zaujímají franc. osady asijské asi 500.000 ''km''² s 19 mill. obyv. V Tichém moři náležejí '''F'''-ii ostrovy N. Kaledonie a Loyalty (19.823 ''km''², 62.752 obyv.), ostr. Chesterfieldovy (0,8 ''km''²), ostr. Wallisovy (pod ochr., 96 ''km''²), ostr. Futuna a Alofi (pod ochr., 159 ''km''²), Tahiti (1179 ''km''² s 11.520 ob.), ostr. Pod větrem (471 ''km''², 4850 obyv.), Marquesas (1274 ''km''², 4445 ob.). Tuamotu a Gambierské (973 ''km''², 1 ob.), Tubuai (211525<ref>mělo by být: 211 km²</ref> ''km''², 884 ob.) a neobydlený Clipperton (6 ''km''²). Úhrnem 24.193 ''km''² s 94.700 obyv. V Indickém moři náležejí '''F'''-ii Réunion (1980 ''km''², 167.847 obyv.), Mayotte (366 ''km''², 8708 obyv.), Komory (pod ochr., 1606 ''km''², 53.000 ob.), Diego-Suarez, Ste Marie de Madagaskar, ostr. Gloriosa a Madagaskar pod ochr. (591.967 ''km''² a přes 3,500.000 ob.), neobydlené ostrovy St. Paul (7 ''km''²). Nový Amsterdam (66 ''km''²) a Kerguelenovy ostrovy (3114 ''km''²), celkem tudíž 599.406 ''km''² se 3,748.000 ob. Z krásných druhdy franc. osad v Americe zůstaly '''F'''-ii jen nepatrné trosky, tak v Sev. Americe ostrůvky St. Pierre a Ile aux-Chiens (33 ''km''², 5355 ob.), Miquelon-Langlade (202 ''km''², 574 ob.). Ostrůvky tyto mají podnes značný význam pro námořské rybářství francouzské. Z ostrovů západoindických patří '''F'''-ii Martinique (988 ''km''², 175.863 obyv.), Guadeloupe (1606 ''km''², 142.294 ob.) a t. zv. Dépendences, t. Désirade (27,2 ''km''², 1398 ob.), Les Saintes a Petite-Terre (17,6 ''km''², 1624 ob.), Marie-Galante (149,3 ''km''², 14.268 ob.), St. Barthélemy (21,1 ''km''², 2674 ob.), St. Martin 51,8 ''km''², 3641 ob.). V Jižní Americe má '''F.''' Guyanu (Cayenne) 29.650 ob. na 78.900 ''km''². Ovládá tudíž '''F.''' v celé Americe dnes jen 81.993 ''km''² s 377.341 obyv. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Poměry náboženské. == {{Prostrkaně|Náboženství katolické}} zapustilo kořeny ve '''F'''-ii již v I. stol. Dle legendy již {{Prostrkaně|Lazar}} a jeho dvě sestry, Marie a Marta, jsouce z vlasti své vyhoštěni, byli bouří zahnáni do Gallie, kde rozšiřovali nauku křesťanskou, a Lazar byl prvým biskupem v Marseillu. — Smyrenský biskup Polykarp, žák sv. Jana ap., poslal svého učně {{Prostrkaně|Pothina}} s jinými věrověstci do Gallie, kteří založili křesť. obce v Lyoně a ve Vienně. Biskup lyonský Pothinus podstoupil za Marka Aurelia r. 177 s četnými křesťany smrť mučennickou. Jeho žák a nástupce {{Prostrkaně|Irenaeus}} spravoval horlivě a prozřetelně, šíře evangelium po Gallii, diécési lyonskou (177—202), až za Septimia Severa v nastalém pronásledování křesťanů u vysokém věku byl sťat. Mučenníků za obou pronásledování, za Marka Aurelia i Septimia Severa, čítá se v Gallii do tisíců. V III. století vyslal papež Fabián 7 biskupů, by tam nauku Kristovu hlásali. Stalo se to se zdarem; neb ku konci III. stol. bylo v Gallii již 19 biskupství, z nichž ve IV. stol. 6 povýšeno na arcibiskupství. Primasem Gallie ustanoven arcibiskup arleský. Když ve IV. stol. bludy donatistů a arianů v Gallii se šířily, slavena proti oněm r. 314 synoda v Arlech, proti ariánům na naléhání biskupa poitierského sv. Hilaria r. 356 v Béziersu. V této době zvláště vynikají sv. {{Prostrkaně|Hilarius}}, jenž na četných synodách zaváděl tuhou kázeň církevní, a sv. {{Prostrkaně|Martin}} tourský, jenž založením prvého kláštera (v Licugé) dbal toho, by Gallie celá křesťanství získána byla. Když pohanští Frankové v V. stol. severní části země se zmocnili, nepronásledovali křesťanů, nýbrž obcovali s nimi a s výtečnými jejich biskupy pokojně. Král Chlodvig I. (481 až 511), učiniv konec panství řím. v Gallii, pojal křesťanskou princeznu burgundskou Chlotildu za manželku a po bitvě u Tolbiaka roku 496, ve které slíbil, že se dá pokřtíti, zvítězí-li nad Alamany, povolal z Remeše arcibiskupa Remigia, aby jej křesť. víře vyučil, a přijal křest v Remeši o vánocích r. 496 a s ním pokřtěno bylo 3000 mužů z jeho vojska, větším dílem důstojníků, mimo ženy a děti. — Všichni Frankové však se neobrátili, neb ještě po stu létech byli mezi nimi pohané. — Chlodvig byl svého času jediný král katolický a jeho vstup do církve tvoří obrat v církevních dějinách Západu. Zaraziv vítězstvím nad Visigothy r. 507 u Vougle arianismu v Gallii smrtelnou ránu, zemřel r. 511 v Paříži. Ačkoli jeho nástupcové říši Franckou dělili, mezi sebou válčili a se potírali, oddáni jsouce namnoze životu rozmařilému, přece vydávali, jako na př. Childebert I., zákony na potlačení pohanstva, zřizovali nová biskupství a nové kláštery. Biskupové na četných synodách jednali o zdokonalení církevního života a přísné kázni. Kláštery zkvétalý a v nich vědy a uměn}’. Pohříchu domohli se králové velikého vlivu na obsazování biskupství a povolávali k této hodnosti zhusta muže nehodné a neschopné. — {{Prostrkaně|Pipin z Heristalu}}, poraziv r. 732 vetřelé do '''F.''' Araby, zachránil v této zemi křesťanství před islámem. Jeho syn {{Prostrkaně|Pipin}} dal se zvoliti r. 751 za krále Franků a zavolav apoštola Němcův sv. Bonifacia do země, hleděl napraviti, co neschopní biskupové pokazili. Nová dynastie Karlovců (751 až 987) získala si větší zásluhy o náboženství katolické nežli Meroveovci. {{Prostrkaně|Karel Veliký}} pečoval přede vším o vyšší vzdělání kněžstva tím, že zřídil vyšší školy a povolal slovutné učence, jako Alkuina, Pavla jahna, Petra z Pisy a básníka Theodulfa k svému dvoru. Jeho působením měla se zříditi v každém klášteře a v každé farnosti škola, ve které mládež zdarma vyučovati se měla. I o liturgii a liturgický zpěv se staral, zaváděje všude liturgii římskou a zpěv Gregoriánský. Aby kazatelé měli vzor k hlásání slova Božího, pohnul Pavla Warnefrieda, by napsal homiliář. Zakládal pěvecké školy, zavedl varhany do chrámů a podporoval zpěv lidu při bohoslužbě. Zákonodárství manželské řídilo se přesně dle kázně římské. Tehdejší sekta obrazoborců nenalezla půdy v říši Francké. V tomtéž katolicismu příznivém duchu vládl i syn Karlův {{Prostrkaně|Ludvík Pobožný}} (814—840), hledě na rozličných sněmech církevních duchovní život zdokonaliti; avšak spory rodinné ze něho povstalé bránily vývoji církevních poměrů a řádné křesťanské výchově lidu. Pohanští Normané, podnikajíce časté vpády do země, byli od nástupců Ludvíkových pro církev získáni. Bludaři, jako adoptiané, Amalarius Metský, mnichové Gottschalk a Paschasius Radbertus ohrožovali ryzost a jednotu víry. Za to povzneseny byly kláštery, zvláště benediktinskou kongregací clugnskou, na vysoký stupeň. Nová dynastie {{Prostrkaně|Kapetovců}} (od г. 987) docílila toho, že pro své úzké spojení s církví byla všeobecně uznána. Za vlády {{Prostrkaně|Hugona Kapeta}} povstal veliký spor v příčině obsazení arcibiskupského prestolu v Remeši, na který po dlouhém boji povýšen byl slovutný {{Prostrkaně|Gerbert}}, jenž r. 999 pode jménem Sylvester II., jako první Francouz, za papeže zvolen byl. Sylvester hájil práv papežských proti přehmatům biskupů a šlechticů francouzských. Na synodách ve '''F'''-ii konaných bylo právo pěstní zrušeno a mír boží — treuga Dei — zaveden. Učenci Lanfranck, sv. Anselm, Clugnský opat Odilo, byli ozdobou své doby. Hugona Kapeta syn a nástupce {{Prostrkaně|Robert}} (996—1031) žil jako klášterník; téhož syn a následník {{Prostrkaně|Jindřich I.}} (1031—1060) učinil přítrž loupeži statků církevních od jednotlivých šlechticů páchané. Za jeho panování přibyl papež Lev IX. do '''F.''' a slavil 1. října 1049 synodu v Remeši, ve které svatokupectví, utiskování chudých a dvojženství byly zakázány. — Za chabého krále {{Prostrkaně|Filipa}} svolán církevní sněm do Clermonta, na kterém papež Urban II. r. 1095 ku křižáckým tažením do sv. země vyzýval. — Nejslovutnějším mužem té doby byl sv. {{Prostrkaně|Bernard}}, jehož slovo hýbalo celou '''F'''-ií. Na vysokých školách franc. zkvétala {{Prostrkaně|scholastika}} a {{Prostrkaně|mystika}}. Učenci a sv. biskupy tehdáž '''F.''' oplývala. Povstaly nové řády: cisterciácký, kartusiánský, praemonstratský, templářský, sv. Antonína, Lazara, grammontský, fontevraultský, trinitárský a j. Francouzové měli četné členy v kardinálském sboru a na prestol Petrův v Římě zasedli z nich Urban II., Kalixt II., Urban IV., Klement IV., Innocenc V. a Martin IV. Krále Ludvíka IX. (1226—1270) připočetla církev mezi své světce. Války albigenské zakončeny jsou potlačením těchto bludařů. Papežové hledali ve svých útrapách před Římany, německými králi a protipapeži útočiště ve '''F'''-ii. Právem lze tvrditi, že franc. národ ve XII. a XIII. stol. byl prvním mezi národy křesťanskými. Ku konci XIII. stol. hleděli biskupové franc. práva svá exempcemi rozšířiti. Kdežto dřívější králové byli podporovateli papežů, stal se {{Prostrkaně|Filip IV.}} (1285 až 1314) jejich sužovatelem. Nejen že papeži Bonifácovi VIII. v nastalém sporu o vzájemném poměru mezi duchovní a světskou mocí ztrpčil život, nýbrž přiměl i jeho nástupce Benedikta XI., aby některé dekrety svého předchůdce proti králi a franc. biskupům vydané odvolal a důležité privileje franc. králům udělil. Po Benediktovi XI. vyvolen za papeže Kliment V., jenž byl úplně odvislý od Filipa IV. Řád templářů byl zrušen, jeho statky lakotnému králi přiřčeny a práva katolíků nohama šlapána. Papežové byli nuceni místo v Římě sídliti v Avignoně, jsouce takto pod vrchním poručenstvím králů francouzských. Též za panování domu {{Prostrkaně|Valoiského}} nebyly politické poměry církevnímu životu ve '''F'''-ii příznivy. Papež Klement VI. (1342–52) utvrdil francouzské otroctví církve jmenováním četných kardinálů franc. a zakoupením hrabství Avignonského, jako by tam papežové stále sídliti měli. Řehoř XI., opustiv r. 1376 Avignon, přesídlil se do Říma; za to však povstal po jeho smrti r. 1378 rozkol, jejž '''F.''', přidavši se místo k pravomocnému papeži Urbanu VI. ku vzdoropapeži Klimentu VII., rozněcovala. Dlouho a marně namáhali se věrní katolíci, aby neblahému rozkolu učiněna byla přítrž, což se podařilo teprve na všeobecném sněmu církevním v Kostnici (1414—1418), kde '''F.''' k jednotě církevní zpět uvedena byla. Obojetným jednáním Karla VII. a franc. kardinálů, kteří Basilejským přáli proti papeži Eugenu III. a IV., vznikl znova rozkol, který však r. 1449 byl šťastně zažehnán. Některé dekrety sněmu basilejského jsou základem t. zv. {{Prostrkaně|pragmatické sankce}}, domnělých výhradních práv králů nad franc. církví, a {{Prostrkaně|gallikanismu}}. Slavní katoličtí učenci doby té jsou: {{Prostrkaně|Gerson}}, {{Prostrkaně|Mikuláš z Clemanges}}, {{Prostrkaně|Petr d’Ailly}}, {{Prostrkaně|Vilém Durandus}} a {{Prostrkaně|Marsilius z Inghena}}. — Následující králové Ludvík XI., Karel VIII. a Ludvík XII. hověli absolutistickým choutkám a snižovali práva církve. Za Františka I. (1515—1547) byl roku 1516 v Římě uzavřen konkordát, jímž králové franc. v oboru církevním velikých práv nabyli. Pod nezletilými králi Františkem II. a Karlem IX. kalvinismus, v zemi zmohutněv, katolické náboženství ohrožoval. Na poč. vladaření dynastie {{Prostrkaně|Bourbonské}} kardinál {{Prostrkaně|Richelieu}} hugenoty jako politickou stranu seslabil a dobytím jejich pevnosti La Rochelly 70letou náboženskou válku ukončil. K tomuto vítězství dopomohla náboženská obnova u katolíků franc. Nebo přijetím dekretů všeobecného sněmu církevního Tridentského bez výhrady uvnitř se konsolidovali; slovutní mužové, jako světci {{Prostrkaně|František Saleský}} a {{Prostrkaně|Vincenc Paulánský}}, statečné kněžstvo jim odchovali. Četní výteční biskupové zakládali z nařízení sněmu Tridentského své semináře a slynuli jako spisovatelé; na slovo vzatí učenci ve všech oborech církevní vědy, zvláště řečníci {{Prostrkaně|Bossuet}}, {{Prostrkaně|Fénelon}}, {{Prostrkaně|Fléchier}}, {{Prostrkaně|Massillon}} a {{Prostrkaně|Bourdaloue}}, sloužili církvi franc. k veliké ozdobě. Noví řádové působili na poli školním, jako otcové křesťanského učení, školní bratří a sestry; sulpiciáné, sudisté a oratoriáni vychovávali kněžstvo pro duchovní správu, mauriné pěstovali vědy bohoslovecké, lazaristé starali se o missie, milosrdné sestry o nemocné atd. Pod despotickými králi Ludvíkem XIV. a XV. zasazeny byly církvi katol. dvě hluboké rány, a to {{Prostrkaně|gallikanismem}} a {{Prostrkaně|jansenismem}} (v. t.), kterými působení církve bylo oslabeno. Encyklopédisté s Voltairem v čele hlásali čiré bezbožství, usilujíce křesťanství v zemi zcela vyhubiti. Zrušení řádu jesuitského (1764). nešťastné politické poměry, nemravnost král. dvora a velmožův franc., finanční tíseň připravovaly velikou {{Prostrkaně|revoluci}}. V této po návrhu odpadlého biskupa Talleyranda statky církevní r. 1789 prohlášeny za národní majetek a zabrány, katolické řády mužské i ženské s nepatrnými výjimkami zrušeny a pro klerus prohlášena tak zvaná {{Prostrkaně|civilní konstituce}}, na kterou přísahati hned na počátku 50.000 kněží se zdráhalo. Kněží a biskupové své povinnosti věrní jsou žalařováni, ze země vyhoštěni neb i odpraveni. Za hrůzovlády vše křesťanské odstraněno, kostely pobourány a konečně roku 1793 veškeren náboženský řád zrušen, ačkoli celé provincie pro katolické náboženství bojovaly hrdinsky. Po hrůzovládě byl kult katol. r. 1795 opět dovolen. {{Prostrkaně|Napoleon}} pokládal náboženství katolické za mocnou podporu státu a proto snažil se z politických a sobeckých příčin s papežem Piem VII. ujednati {{Prostrkaně|konkordát}}, by církevní řád opět byl zaveden. Tato smlouva obapolně uzavřena jest r. 1801 a jí rozhodnuto o knězích a biskupech, kteří přísahali na konstituci; počet arcibiskupství snížen na 9, diécésí na 48, některé svátky zrušeny. Napoleon přidal o své ujmě ke konkordátu t. zv. {{Prostrkaně|organické články}} a tím tuto smlouvu obapolnou oslabil. Docíliv svého účelu, chtěl býti v církvi pánem, zabrav církevní stát a zajav papeže Pia VII. Pod Ludvíkem XVIII. a Karlem X. vedlo se církvi lépe; nebo počet diécésí byl rozmnožen, kněžstva přibývalo a duchovní řádové započali opět svou činnost. R. 1822 byl založen v Lyoně spolek pro rozšíření víry, který až po dnes blahodárně působí. {{Prostrkaně|Chateaubriand}}, {{Prostrkaně|Lamartine}} de {{Prostrkaně|Maistre}}, {{Prostrkaně|Bonald}} a jiní spisovatelé obhajovali duchaplně víru proti nevěře. Revoluce r. 1830 opět valnou měrou škodila náboženství katolickému ve '''F'''-ii. Po té staral se Ludvík Filip a s ním výteční biskupové, by národní škola zvelebena byla. Učenci Gaume, Migne, Montalembert, Ségur, Guéranger, řečníci Sibour, Ravignan, Lacordaire a j. šířili křesťanské idee mezi vzdělanci franc. — Napoleon III. byl náboženství katolickému dosti přízniv, stavěl kostely, zřizoval nová biskupství (Laval, arcibiskupství alžírské s biskupstvími constantinským a oránským) a dbal toho, by způsobilí mužové povyšováni byli za biskupy. Duchovní řádové o školy, nemocnice a missie pečující zvláště za něho se rozmnožili. Pro missie působí '''F.''' více nežli všechny ostatní katolické země. Nynější republika není příznivá náboženství katolickému. — '''F.''' rozděluje se nyní v 84 diécésí, které tvoří 7 církevních provincií. ''[[Autor:František Krásl|Ksl.]]'' {{Prostrkaně|Církev evangelická}}. Reformace měla ve '''F'''-ii s počátku směr luteránský, záhy však nabyl převahy vliv reformovaný z blízké Genevy. Evangelíci, zvaní {{Prostrkaně|hugenoti}} (v. t.), byli pronásledováni králem Františkem I. (1515—47), podnikli za vedení bourbonské rodiny boj s následujícími králi (Jindřichem II., Františkem II., Karlem IX. a Jindřichem III.), vedenými stranou katolickou, zvláště rodinou Quisů, kteří byli politickými protivníky Bourbonů. Rostoucí církev ev. prohlásila na prvém národním reform. synodu v Paříži r. 1559, obeslaném 72 sbory, konfessí francouzskou (''confessio gallicana''). Náboženské války hugenotské, počtem 8 (1562-89), pojistily hugenotům přes hrozné krveprolití Bartolomějské noci (1572) svobody vždy rozsáhlejší, až Jindřich IV. (1589—1610) Bourbonský, jenž přestoupením k církvi katol. koupil si korunu královskou (1593), ediktem Nanteským (1598) svým dřívějším souvěrcům poskytl náboženskou svobodu a rovnoprávnost obmezenou zákazem svobodného vykonávání náboženství v Paříži a čtyřech větších městech. Po Jindřichově smrti byli hugenoti především Richelieuem zbaveni své politické moci a potom vší náboženské svobody Ludvíkem XIV., jenž dragonády zavedl a r. 1685 edikt Nanteský zrušil, čimž evangel. církev pozbyla práva k dalšímu trvání. Asi 3 mill. evangelíků ze země prchlo, ostatní v zemi zůstavší tvořili církev pouště (viz Camisard). Po prohlášeních o lidských právech a svobodách r. 1789 a 1795 teprv r. 1802 zabezpečil Napoleon I. opět evangelíkům náboženskou svobodu a občanskou rovnoprávnost, kterouž rozmnoženou a rozšířenou (1852 a 1871) až do dnešního dne drží. Ve '''F'''-ii jest více než 550.000 reformovaných ve 532 farnostech, a 200.000 luteránů; každá z těchto větví užívá ve vnitřních záležitostech samosprávy, upravené presbytero-synodním zřízením, za zevního dozoru státního. Orgánem sborovým jest staršovstvo, okresním pro 6000 duší konsistoř, krajským pro 5 konsistorních okresů provinciální synod (inspekce) a nejvyšším orgánem generální synod. Prvý generální synod reformovaný konal se r. 1872, na němž opanoval směr positivní proti liberálnímu; téhož roku sešel se synod luteránský, jenž zamítl snahy unionistické ve vlastním středu se objevivší a přiznal se k augšpurské konfessí. Církev reformovaná má dvě bohoslovecké fakulty, v Paříži a Montaubanu, luteránská jednu v Paříži. Vedle reformované církve, zvané státní, ustavila se r. 1849 svobodná reformovaná církev (''Union des églises évang.'' čili ''Eglise libre''), na státu nezávislá, přičiněním faráře F. Modona, která čítá více než 50 sborů. Církev evang. ve '''F'''-ii vyniká čilou a obětavou prací na poli vnitřní a vnější missie, má missijní společnosti a stanice, společnosti biblické, evangelisační a j. Srv. Herzog, Realencyklop. 2. vyd., Calmer, Kirchenlexicon (1890). ''[[Autor:Bohumil Mareš|BM.]]'' == Školství a ústavy dobročinné. == Ve středověku spočívalo školství '''F.''' v rukou církve a řádů, což přešlo i do nového věku a trvalo až do r. 1833; neboť usnesení národního shromáždění z doby velké revoluce nebylo nikdy provedeno. Částečně do světských rukou přešlo školství zákony z r. 1833. Důležitější škol. zákony vydány r. 1850, 1854 a 1867. Po válce r. 1870—71 provedena úplná reorganisace školství. Ministr Waddington vymohl 60 mill. fr. na stavbu škol v chudých obcích, neboť při počátku třetí republiky 28.000 škol nemělo vlastních budov. Ministr Bardoux vyžádal si k účelům školským od komor na 5 let 60 mill. fr. a jiných 60 mill. jako školskou půjčku obcím. Jeho nástupce Jules Ferry navrhl a prosadil pověstné tři zákony školské, první ze 27. ún. 1880 o reorganisaci vrchní rady školské, druhý z 18. bř. 1880, jenž vracel státu právo udíleti hodnosti akademické, což před tím bylo vyhrazeno toliko katolickým universitám, a konečně zákon z 16. června 1881, jímž zrušeny tak zvané ''lettres d’obédience'', na jejichž základě mohli až dosud členové řádů vyučovati beze zkoušky učitelské. Řádům státem neuznaným vyučování jakékoliv zakázáno. Řeholní vyučování ve '''F'''-ii bylo tím velice ochromeno. K opatření sil vyučovacích zřizovány v každém departementu učitelské semináře o třech ročnících, s bezplatným vyučováním a zaopatřením, při závazku učiti aspoň 10 let na státních ústavech. Nyní jest takových učit. seminářů ve '''F'''-ii 171. Pro vychování seminárních učitelů zřízen i vyšší mužský seminář v St. Cloudu a ženský ve Fontenay-aux-Roses. Všeobecná nucená návštěva školní zavedena ve '''F'''-ii teprve zákonem z 28. bř. 1882, jenž vedle toho zaručuje ve škole úplnou svobodu náboženskou. Vyučování náboženství děje se mimo školu. Nucená návštěva školní trvá od dokončeného 6. do dok. 13. roku, lze však již po dokonaném 11. roce složením zkoušky propouštěcí zbaviti se další návštěvy školní. Veřejné školy jsou buď chlapecké, dívčí neb smíšené. Na dívčích a obyčejně i na smíšených vyučují učitelky, na chlapecké učitelka jen tehdáž, je-li manželkou, sestrou nebo blízkou příbuznou ředitele školy. Správcem neb učitelem školy, jak veřejné tak soukromé, může býti toliko Francouz. Služné učitelstva škol obecných, upravené zákonem z 19. čce 1889, kolísá mezi 800 a 2000 franků (400—1000 zl.), k čemuž náleží ještě byt a místní přídavek. K obecným školám náleží {{Prostrkaně|opatrovny}} (''écoles maternelles'') pro dítky od 2—5 let. Od r. 1886 jsou nařízeny obligátně při všech školách. Přechod od opatroven k obecné škole tvoří {{Prostrkaně|přípravky}} pro dítky od 4—7 let. Záhy zřízeny byly ve školách francouzských {{Prostrkaně|školní spořitelny}}. Jejich působnost umenšila se ovšem značně zřízením státních spořitelen poštovních. Po způsobu švýcarském ujaly se ve '''F'''-ii {{Prostrkaně|feriální kolonie}} a s nimi spojené {{Prostrkaně|feriální vyučování}}. Pouze pařížských dětí posláno v létě r. 1888 na venek 22.268 hochů a 13.158 děvčat. Podle nařízení z 6. čce 1882 organisovány t. zv. {{Prostrkaně|školní bataillony}}. Ve školním roce 1889—90 bylo všech národních škol (''écoles primaires'') ve '''F'''-ii 81.857, tudíž 213 na 100.000 obyv. Z toho bylo 67.628 chlapeckých a smíšených, 14.229 dívčích, 67.359 veřejných, 14.498 soukromých. Na 18.629 školách vyučovali ještě členové řeholí. Žactva zapsaného bylo t. r. 5,601.567 (1400 na 10.000 obyv.), z toho 3,087.505 hochů, 2,514.062 děvčat, na veřejných školách 4,405.543, na soukromých 1,196.024, na světských 3,896.700, na řeholních 1,704.867. K poslednímu ročníku školy obecné připojují se {{Prostrkaně|školy pokračovací}} (''cours complémentaires'') s nejméně dvouletým kursem vyučovacím. Učivo řídí se dle místních poměrů a hledí k potřebám hospodářským, průmyslným a řemeslným. Se školou obecnou mají školy tyto společného správce. R. 1890 bylo jich 468 se 40.600 žáky. {{Prostrkaně|Měšťanské školy}} (''écoles primaires supérieures'') jsou podobny našim a mají kurs nejméně dvouletý. R. 1890 bylo jich 203 chlapeckých a 77 dívčích. Vedle těchto jsou ještě {{Prostrkaně|školy řemeslnické}} s 3letou návštěvou, jež přijímají žáky po dokonaném 12. roce. Opatrovny, přípravky školy národní, pokračovací, měšťanské a řemeslnické, tvoří dohromady ''l’enseignement primaire''. Školství toto nalézá se dnes ve skvělém stavu a výsledky jeho jsou znamenité. Kdežto r. 1827 pouze 42 % obyv. '''F.''' umělo čísti, r. 1870 umělo čísti již 80, r. 1886 však téměř 90 % obyv. Ovšem také oběti státem v tomto směru přinesené jsou veliké; tak pouze subvence k vystavění školních budov v l. 1870–86 obnášely přes 360 mill. franků. Našemu střednímu školství rovná se ve '''F'''-ii ''l’enseignement secondaire''. Střední školy franc. liší se v lycea (''lycées''). t. střední školy, vydržované státem, {{Prostrkaně|kolleje}} (''collèges''), t. střední školy vydržované obcemi, a t. zv. ''établissements libres'' (svobodné ústavy), světské i řeholní. Absolvováním středního ústavu dosahuje se baccalaureatu. R. 1891 bylo středních ústavů 1004 se 152.855 žáky, a sice 107 lyceí s 57.746 ž., 246 kollejí s 33.968 ž., 306 svob. etablissementů libres světských s 15.854 ž. a 345 svob. etabl. duchovních s 52.287 žáky. Vedle toho existuje ve '''F'''-ii 24 lyceí pro dívky s 3956 žákyněmi a 27 kollejí s 3088 žákyněmi. {{Prostrkaně|Vysoké školství}} '''F.''' (''l’enseignement supérieur'') jest z nejstarších v Evropě. Universita pařížská jest co do stáří druhou (první byla v Bologni) v Evropě a byla až do konce středověku vědeckým střediskem našeho zemědílu. V XVI. stol. poklesla její sláva, zvláště když jesuité jali se zakládati v Paříži a na venkově samostatné ústavy. Při vydání ediktu bloiského r. 1579 měla '''F.''' 21 universit. Později začala vláda rozšiřovati moc svou i na university. Tak již Jindřich IV. pozměnil universitu pařížskou a Colbert r. 1679 reformoval fakulty právnické, načež sledovala r. 1707 i reforma fakult medicinských. Skutečně reorganisatorsky zasáhl i zde Napoleon I.,, utvořiv v »Université de France« jednotný, systematický ústav vysoký s pevnou organisací. Dále stavěno zase až v posledním čtvrtstoletí po válce franc.-německé. Jak mnoho tu vykonáno, o tom nejlépe svědčí srovnání budgetů. R. 1868 připlácel stát na vysoké školy 221.154, r. 1889 však 9,492.595 fr., nehledíc ku 5,000.000 fr., jež dostaly university v poplatcích za hodnosti akademické. Města universitní věnovala v l. 1871—85 na své vysoké školy 46½ mill. fr., jediný Lyon 7,000.000, Bordeaux 4,000.000 fr. Vedle státních existují ještě t. z v. {{Prostrkaně|fakulty svobodné}} (''facultés libres''), vzniklé po r. 1875 hlavně přičiněním franc. episkopátu v Paříži, Angersu, Lille, Lyonu, Marseilli, Toulouse a Nantech a udržované prostředky soukromými. Vyučování na nich jest asi totéž jako na státních, avšak platné zkoušky státní skládají se dle zákona z 18. bř. 1880 na ústavech státních. Řádní professoři jsou jmenováni po návrhu fakulty presidentem republiky. Mají platu v Paříži 12.000—15.000 fr., na venku 6—11.000 fr. Našim mimořádným professorům universitním rovnají se zde učitelé zvaní ''agrégés'', s platem asi polovičním. Čím jest u nás sbor professorský jednotlivých fakult, tím jest ve '''F'''-ii ''conseil de la faculté''. Fakulty státní nalézají se z pravidla v sídlech akademií. Nyní jest ve '''F'''-ii 15 fakult literárních (''facultés des lettres''), 15 vědeckých (''f. des sciences''), 12 právnických (''f. de droit''), 4 lékařské (''f. de médecine''), 2 pro theologii protestantskou. Mimo to existují vysoké školy lékárnické a smíšené přípravné školy pro medicinu a farmacii. Vedle toho sluší v řadu vysokých škol počítati ještě některé ústavy odborné — mezi nimi ústavy první svého druhu na světě — z nichž však některé podřízeny jsou také jiným ministerstvům mimo min. vyučování. Jmenujeme Collège de France, Museum d’histoire naturelle, École des Chartes, É. des langues orientales, É. normale supérieure, É. des beaux-arts, Conservatoire de musique et de déclamation, É. des hautes études (pod minist. vyuč.), proslavené ústavy École polytechnique, jež sloužila za vzor všem ostatním v Evropě, v první řadě pražské, É. des ponts et chaussées, É. des mines, dále É. politique, Institut agronomique, É. d’agriculture v Grignonu, Montpéllieru a Grand-Jouanu, É. forestière v Nancy, É. supérieure de guerre, É. d’application d’artillerie et du génie ve Fontainebleau, É. de cavalerie v Saumuru, É. spéciale militaire v Saint-Cyru. É. navale v Brestu, É. d’application du génie maritime a jiné. Nejvyšší instancí v záležitostech školství jest ministerstvo veřejného vyučování (''ministère de l’instruction publique''). Pro každé z hlavních oddělení (''l’enseignement primaire'', ''secondaire'', ''supérieur'') utvořeno zde zvláštní ředitelství. Vedle toho zřízena jako nejvyšší poradní sbor státní ve věcech vzdělání dekretem z 27. ún. 1880 vrchní rada ''Conseil supérieur de l’instruction publique''. V radě této zasedá 9 presidentem jmenovaných vysokých hodnostářů universitních a 4 členové nestátního svobodného vyučování, členové Institutu, Collège de France, různých fakult a volení zástupcové všech vysokých, středních a národních škol, ředitelé a ředitelky ústavů učitelských. Všichni mají úřad na 4 roky a jsou zase volitelní. Sbor ten, jenž má 2 roční řádné schůze, jest nejvyšším správním a disciplinárním dvorem ve věcech školských. Užší výbor z tohoto sboru tvoří stálá sekce (''section permanente''). Vedle toho existuje poradní výbor veř. vyučování (''comité consultatif de l’enseignement public''), jejž sestavuje ministr vyučování z vyšších úředníků školské správy a ze zástupců jednotlivých odborů. Podává referáty o všech otázkách, jež se nepředkládají radě vyšší nebo její stálé sekci. — Za účelem dozoru školského jest '''F.''' rozdělena na 17 školských okresů (''académie''), počítaje v to ovšem i okres alžírský. Akademické radě (''conseil académique'') předsedá rektor, jemuž přísluší právo dozoru na obecné školy a semináře učitelské. Rada akademická jest správním dvorem prvé instance a vychází z voleb státního učitelstva na školách středních a vysokých a má také právo dozoru na tyto školy. Akademie tyto mají města Aix, Alger, Bordeaux, Caen, Chambéry, Clermont, Dijon, Grenoble, Lille, Lyon, Montpellier, Nancy, Paříž, Poitiers, Rennes, Toulouse. Paříž, Lille a Marseille mají své zvláštní akademické inspektory pro národní školy. Vedle toho jsou školní rady departementní, jichž předsedou jest vždy prefekt departementu. V každém depart. jest akademický inspektor, vykonávající dozor na školy střední a s prefektem i na školy národní. Ve všech větších městech nalézají se zvláštní školdozorci pod vrchním dozorem inspektora akademického; nade všemi školdozorci jsou generální inspektoři v Paříži. Zde také jest vzpomenouti, že ve '''F'''-ii děje se i mimo školu mnoho pro všeobecné vzdělání. Téměř každé větší město má veřejnou, někdy velmi značnou, knihovnu a většina z nich i musea. Společností vědeckých tu jest množství tak veliké, že snad jen Spojené Státy sev.-americké mohou v tom s '''F'''-ií závoditi. Tak jen zeměpisných společností má '''F.''' dnes neméně než 30. Výkvět vzdělanosti soustřeďuje se z dobré polovice v Paříži. {{Prostrkaně|Ústavy dobročinné}} zakotvily se záhy ve '''F'''-ii, časem pak zorganisovaly se snahy, odpomoci bídě lidské, tak, že ve mnohých odborech mohou sloužiti cizině za vzor. Koncem r. 1889 měla '''F.''' 1639 nemocnic se 180.473 lůžky. Přijato bylo do nich během t. r. 492.707 nemocných a 31. pros 1889 nalézalo se ve '''F'''-ii 54.419 osob v ošetřování. Příjem činil 119,733.368 fr., vydání 114,718.221 fr. Dětí nalezených, opuštěných a sirotků podporováno bylo celkem 75.215 nákladem 17,200.000 fr. Ústavů pro choromyslné bylo 110 (z toho 45 soukromých), v nichž r. 1889 bylo v ošetřování 26.006 mužů a 29.851 žen, úhrnem 55.587 osob. Bohatství jest ve městech celkem mnohem větší než na venkově. Totéž platí však také o chudobě a ve stejném poměru k tomu stojí organisace dobročinná. Z obcí majících méně než 500 obyv. sotva třetina má úřad dobročinný (''bureau de bienfaisance''), z obcí mezi 500—1000 ob. více než polovice. V průmyslovém departementu Nord připadá (již r. 1882) 95 úřadů na 100 obcí, v rolnickém depart. Allier pouze 13. Počátkem r. 1888 bylo 15.250 úřadů dobročinných pro 36.121 obcí, jež podporovaly 1,647.720 osob. Zákonem ze 24. čna 1851 organisovány zastavárny (''Monts de piété''), jichž jest tu 42. R 1889 udělily půjček 60 mill. fr. Záhy vyvinuly se spolky vzájemně se podporující (''Sociétés de sécours mutuel''). Již r. 1852 bylo jich 2438 s 270.000 členy, r. 1889 dostoupil však počet jich 8427 s 1,105.000 členy a reservním fondem více než 80 mill. fr. Pokladna pro zaopatřen! ve stáří (''Caisse Nationale de retraite pour la vieillesse'') měla r. 1891 příjem 117,2 mill. fr. Odkazy a dary departementům, obcím a veřejným ústavům r. 1888 činily 31,478.791 fr, z čehož připadlo nemocnicím 16,645.260 fr., obcím a departementům 6,924.811 fr., církvi 6,645.896 fr., školám, akademiím a vědeckým společnostem 718.826 fr., chudobincům 543.698 fr. Úhrnný příjem francouzské veřejné dobročinnosti vzrostl ze 117 mill. r. 1871 na 159 mill. fr. r. 1889. Vedle toho má ve '''F'''-ii velikou důležitost dobročinnost soukromá. Jest tu mnoho podpůrných společností jednotlivých konfessí a neméně značný počet společností světských, v jichž čele sluší jmenovati zvláště pařížskou Filanthropickou společnost, nejstarší toho druhu ve '''F'''-ii. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Právní dějiny. == Právní dějiny '''F.''' jsou ve velkých svých rysech podobny dějinám jiných západoevropských států. V prvé době spojeny jsou, aspoň pokud běží o území nynější sev. '''F.''', s právní historií Německa. Tato prvá perioda trvala až do rozpadnutí se Franckého království. Od této doby vyvíjí se právo německé i francouzské každé samostatně, avšak spočívajíc na stejných sociálních podmínkách, vykazuje obé právo i v dalším vývoji velmi mnoho podobností. Dříve než v Německu vyvinula se lenní soustava v říši západofrancké. Moc královská jest na počátku franc. právních dějin velmi slabá, korunní vasallové vládnou v území svém téměř neodvisle. Feudalismus vzal však ve '''F'''-ii také dříve za své než v Německu. Celkem trvala soustava lenní ve '''F'''-ii až do XVI. stol, kdy vystřídána byla vládou absolutní. Zbytky feudalismu přežily však i skoro celé XVIII. stol. a byly odstraněny teprve revolucí. Dle své intensivnosti dělena bývá feudální vláda ve '''F'''-ii na dvě období. První období trvalo až do stol. XII. Lenní soustava byla v plném svém květu '''F.''' dělila se na množství malých feudálních států, pojených dohromady jen svazkem manským. Pánové těchto státečků vykonávali ve svém území táž práva jako král. Správa královská obmezovala se jen na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. Od stol. XIII.—XVI. nastoupilo druhé období lenního regimu. — Prvotné manské právo podlehlo následkem různých vlivů velikým změnám. Války křižácké učinily léna přístupnými i nešlechticům, což se původně příčilo přísným zásadám systému lenního. Města ve stol. XI. a XII. zbohatla a osvobodila se ode jha feudálního tím, že si vymohla občanské i politické svobody. Vedle dosavadních dvou tříd obyvatelstva, pánů (k nimž počítati sluší i duchovenstvo) a poddaných povstala ještě třetí třída lidí požívajících práv listinami zaručených, kteří byli ovládáni novým právem, právem obyčejovým (''droit coutumier''). Od XII. stol. počala též růsti moc královská a obmezovala soustavu feudální. Kdežto do XI. stol. měla královská nařízení platnost hlavně jen v území korunním (královském), vydávány byly, počínajíc XII. stol., královské ordonnance i pro všechna ostatní území '''F.''' V právu soukromém bujel sice partikularismus ještě skoro po celé století XVI., avšak v oboru státního práva má velký význam zákonodárství královské již od XIII stol. XIV. a zvláště XV. stol. tvoří přechod od vlády feudální k absolutní. Králové franc. odňali znenáhla lenním pánům všechna politická práva spojená s lennictvím, jako právo vésti válku (již ve XIV. a pak opětně ve století XV.), raziti minci (1361), vybírati daně (v XVI. stol.) atd., tak že vlastnictví léna obmezovalo se jen na práva soukromá. Osobivše si dotčená politická práva sami, vládli králové franc. od XVI. stol. až skoro do sklonku XVIIT. stol. neobmezeně, podporováni jsouce v absolutistických a centralisačních svých snahách četným úřednictvem. Charakteristickou známkou periody absolutní jest, že králové, zvítězivše úplně nad feudalismem, snažili se podrobiti všechny části říše, tou dobou již konsolidované, týmž zákonům a téže správě. Místní rozdíly v právu měly sice pominouti, avšak přes to nepovzneslo se zákonodárství regimu absolutního na vyšší stanovisko lidské, dle něhož by bylo musilo odstraniti dávno již přežilou nerovnost osob i statků před zákonem. Zákony měly namnoze povahu výsad, výhodných jen pro šlechtu, duchovenstvo a částečně i pro měšťanstvo. Mezi těmito plnoprávnými státními občany a ostatním bezprávným obyvatelstvem rozevřela se propast nepřeklenutelná. Blížila se veliká doba revoluce, jež hrozila pohřbiti veškeru minulost i se zděděnými výsadami a přednostmi. Vláda učinila několik pokusů, aby zlepšila stav poddaného lidu a stav utiskovaných dosud protestantů, avšak bylo již pozdě. Trpělivost bezprávných tříd byla již vyčerpána. Revoluce nedala se odvrátiti. Revolucí (1789) nastává nové období francouzských právních dějin. Podstatným jeho znakem jest, že dosavadní společnost, založená na nerovnosti osobní i věcné, nahrazena byla společností novou, v níž pro každého platilo a platí právo stejné. Rovnost a ostatní revoluční zásady prováděny byly ve všech možných oborech právního a sociálního života. V některém směru bylo sice přestřeleno, avšak celkem učiněn byl ohromný krok ve vývoji člověčenstva. {{Prostrkaně|Prameny práva francouzského}}. V době předkapetovské platila ve '''F'''-ii jednak práva barbarská (germanská), jednak právo římské. Z práv germanských byl to zvláště zákon {{Prostrkaně|Salický}}, zákon {{Prostrkaně|Ripuarský}}, zákon {{Prostrkaně|Burgundský}} krále {{Prostrkaně|Gundebalda}} a zákon Visigotský. Pro poddané římského původu v říši Visigotské bylo v užívání ''Breviarium Alaricianum'' a pro římské poddané v Burgundsku kompilace, známá pode jménem ''Responsa Papiani'' čili ''Lex romana Burgundionum''. Mezi těmito různými právy vykonávaly jakousi sjednocovací činnost ''capitularia'' franckých králů. K jednotě přispívalo značně též {{Prostrkaně|právo církevní}}. Právní dualismus franc., mající původ v různém složení franc. národa ze živlu římského a germanského, udržuje se i po pádu říše Francké a přechází do doby Kapetovců. Právo severního jazykového území (''langue d’oil'') jest právo původu ryze germanského; teprve později bylo modifikováno institucemi práva římského a církevního. Naproti tomu udrželo se v jižním jazykovém území (''langue d’oc'') právo římské, a sice původně jako osobní právo římského obyvatelstva a později jako právo territoriální, které se vyvinovalo pod vlivem Justiniánovy kodifikace a její literatury, jakož i na základě italské právní doktriny. Avšak ani právo římské nezachovalo se neporušené a přijalo mnohé názory práva germanského. Tímto způsobem sbližovalo se právo psané (římské) s právem obyčejovým (germanským), tak že při vší různosti a partikularismu dospívá se znenáhla k jakési jednotě, aspoň v zásadních ideách. Jednota ona jest částečně výsledkem tvořícího se jednolitého franc. národa, částečně i výsledkem rostoucí moci královské a konečně i výsledkem studia práva římského a církevního. Nová tato doba datuje se od XIII. stol. Sjednocující činností působí zejména královské soudnictví, úřednictvo a královská moc nařizovací. Do XI. stol. nemáme mnoho právních pramenů. Badání přestati musí hlavně jen na výsadách a různých listinách. Jen v jižní '''F'''-ii vyvinulo se několik místních práv. Od XII. a zejména pak XIII stol. sepisuje se i obyčejové právo severní '''F.''', tak jak bylo u soudů v užívání. Celkem lze právní prameny franc. z doby feudalismu rozděliti dle těchto skupin: ''A'') soukromé sbírky práv městských a zemských, jež měly moc zákona. ''B'') právní knihy a díla právnické literatury. ''C'') sbírky rozsudků a nálezů. ''D'') statuty a nařízení (''établissements'' a ''ordonnances''). ''A'') Ze soukromých sbírek práv městských a zemských ze stol. XIII.—XV. uvésti sluší četné knihy, vypočtené ve čl. {{Prostrkaně|Coutume}}. ''B'') {{Prostrkaně|Právní knihy}} mají namnoze ještě větší důležitost pro seznání starého franc. práva než dotčené shora sbírky právních zvyklostí. Podávajíť zhusta nezbytný výklad obyčejového práva a obsahují cenné úvahy, k nimž těžko by dospěl moderní právník, neznající právních poměrů tehdejší doby. Do skupiny právních knih náleží především sbírka ''Établissements de Saint Louis'', jež připisována byla od některých autorů sv. Ludvíkovi a pokládána za jeho zákonník. Dle badání Violletova (»Les sources des Établissements de St. Louis«, 1877) jest to však pouhá soukromá kompilace různých právních pramenů z let 1272—73. Dílo má 2 knihy. V první knize jsou mimo jiné obsaženy zvyklosti touraine-anjouské, ve druhé knize z velké části obyčejové právo orléanské. Za jednotlivými kapitolami jsou četné citáty z Pandekt, Institucí a z Dekretálií. Ačkoli dílo jest povahy soukromé, mělo veliký vliv. Čerpáno z něho pro doktrinu i pro sbírky právních obyčejů. Vydání obstaral Laurière v I. sv. Ordon. des rois de France. Znamenitou studii o pramenech této sbírky vydal dotčený již Viollet. K nejlepším plodům středověké právnické literatury ve '''F'''-ii počítati sluší ''Les coutumes du Beauvaisis'', sepsané od {{Prostrkaně|Fil. Beaumanoira}}, který byl na různých místech baillim a sénéchalem a pak členem parlamentu. Zemřel r. 1296. Mistrovské jeho dílo o obyčejovém právu země Beauvaisis z r. 1283 nabylo v sev. '''F'''-ii neobyčejné autority. Jako bailli vykonával B. funkce soudní i správní, i podává kniha jeho obraz veškerého práva soukromého i veřejného. B. jest z prvých legistův, kteří znamenitě prospěli monarchii v boji proti feudalismu. Nicméně nepřiznává králi moci absolutní, nýbrž jen obmezenou. Co se týče poměru moci světské k církevní, hájí její neodvislost vůči církvi. Dílo Beaumanoirovo vydal Beugnot r. 1842. Záhy pořizovány byly ve '''F'''-ii také překlady jednotlivých částí Corpus juris civilis, a výklad práva domácího podáván ve spojení s výtahy z cizího práva. Uvésti sluší zvláště dvě knihy tohoto způsobu: ''Conseil à un ami'', práce {{Prostrkaně|Pierra de Fontaines}} z doby kolem r. 1253, a ''Li livres de jostice et de plet'' asi z r. 1270. Prvá kniha, jež jedná o zvyklostech Vermandoisu, jest namnoze jen volným překladem římských pramenů, jež autor přispůsobuje franc. právním obyčejům. Jest to sice jedna z nejstarších knih o franc. právu, přes to však nemá pro studium tohoto práva oné důležitosti jako »Établ. de St. Louis« nebo kniha Beaumanoirova, poněvadž míchá právo obyčejové s římským. Nejnov. vyd. od Marniera r. 1846. - Kniha ''Li livres de jostice et de plet'' obsahuje směsici práva římského, církevního a obyčejového. Ve značné míře jest skoro slovným překladem Pandekt. Má se za to, že napsána byla nějakým universitním posluchačem dle přednášek professera (snad na univ. orléanské). Vyd. od Rapettiho s glossářem slov vyšlých z užívání od Chabailla r. 1850 v Coll. de doc. inédite. K nejstarším právním knihám patří též tak zv. Jerusalemské a Antiochijské ''Assises'', jež podávají obraz starého franc. práva tak, jak se vyvinulo v Malé Asii. Poznání jejich jest tím důležitější, poněvadž právo v nich obsažené nepodlehlo vlivu práva římského, jakože pozorujeme na právu vlastní '''F.''', kde studováno právo římské a církevní na universitách v Montpellieru, v Paříži, v Orléaně, v Angersu a Toulouse. Právo franc. přinesli na východ křižáci. Již Gottfried Bouillonský dal na poč. XII. stol. redigovati dva zákonníky, z nichž jeden určen byl pro šlechtu, druhý pro měšťanstvo. Oba zákony byly zavřeny do skříně a chovány v chrámě sv. hrobu. Gottfried zřídil také dvě soudní stolice: dvůr vysoký čili rytířský (''haute cour'' č. ''cour des chevaliers'') pro šlechtu a nižší čili měšťanský (''baisse cour'' čili ''cour des bourgeois'') pro měšťanstvo. Když r. 1187 Jerusalem padl do rukou Saladina, ztratily se oba zákonníky. Úřady a soudy přeneseny byly z Jerusalema do Akky. Na základě dřívějších zákonů, nyní ztracených, vytvářela se tu soudní praxe. Tato praxe přešla pak ze Syrie do království Cyperského, odtud do Cařihradu a z Cařihradu do Řecka. Od XIII. stol. povstávají spisy o východním právě franc. Filip de {{Prostrkaně|Navarre}}, franc. rytíř, který působil v Akce a na Cypru, sepsal právo vysokého dvora, a sice pro účel theoretický. Jean d’Ibelin doplnil dílo to a přizpůsobil je praktické potřebě. Kniha publikována byla r. 1369 v Cypru jako zákon a chována byla v kathedrále v Nikosii. Avšak i toto dílo se ztratilo. Ve XIV. stol (1324–1361) napsal v Cypru praktický právník ''Abrégé du livre des Assises de la Cour des bourgeois.'' Po dobytí Cařihradu r. 1204 platilo právo jerusalemské též v latinském císařství Cařihradském, v jehož čelo postaven Baudoin, hrabě Flanderský, a v knížectví Achajském nebo Morejském. Obsaženo bylo v knize zv. ''Assises de Romanie'' čili ''Liber consuetudinum imperii Romaniae''. Sbírku všech Assises vydal Beugnot v Recueil des historiens des croisades (1841—43, 2 sv.). Starší, avšak nejlepší vydání Assises nižšího dvora jest od Kauslera (Les livres des Assises, 1839). — Francouzské právo, jež platilo ve knížectví Antiochijském, obsaženo je v ''Assises d’Antioche''. Původní text se nezachoval, nýbrž jen armenský překlad, který vydán byl s textem novofrancouzským od společnosti mechitaristů v Benátkách r. 1876. Větší množství {{Prostrkaně|právních knih}} pochází ze stol. XIV. a XV. Jsou to hlavně: 1. ''Stilus curiae parlamenti'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Knize přikládána autorita i v kruzích vládních. Otištěna jest u Molinaea ve 2. sv. jeho Opera omnia (Paříž, 1681). — 2. ''Le Grant Coustumier de France'', kompilace ordonnancí, rozsudků, formulí, různých pojednání i samostatných vývodů z l. 1387—89. Dělí se na 4 knihy, z nichž 2 jednají o právu soukromém a 2 o právu trestním. Byla neustále doplňována a opravována a do r. 1539 často též tištěna. Až do officielní redakce právních zvyklostí požívala znamenité pověsti. Dle Delislea byl jejím autorem bailli {{Prostrkaně|Jacques d’Ableiges}}, posléze advokát u pařížského Châteletu roku 1391. Vyd. od Charrondasa r. 1598, nově od Laboulaye a Daresta r. 1868. — 3. ''Somme rurale'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}), obšírná kniha sepsaná ke konci XIV. stol. od král. soudce {{Prostrkaně|Jeana Bouteillera}} (Boutilliera), podává obyčejové právo flanderské a hennegavské, přihlíží však k právním zvyklostem i jiných zemí. Autor byl velkým přítelem práva římského a nazývá obyčeje, jež s právem tímto se neshodují, ''droit haineux''. Také toto dílo těšilo se veliké vážnosti a bylo záhy přeloženo do vlámštiny. Vedle knihy Beaumanoirovy jest to snad nejcennější památka pro studium středověkého práva franc. — 4. ''Practica aurea'', pojednání o soudním řízení, opatřené praktickými formulemi a sepsané v l. 1311—1319 od {{Prostrkaně|P. Jacobiho}}, prof. v Montpellieru. Autor snaží se uvésti ve shodu římské právo s praxí franc. soudů. — 5. ''Songe du verger'' č. ''Somnium viridarii'', kompilace polemických spisů o hranicích moci duchovní a světské, která měla za účel hájiti neodvislost světského panství. Dílo napsáno lat. jazykem za Karla V. r. 1376, a sice anonymně. Brzy přeloženo i do frančiny. Za autora uvádí se 12 osob. Kniha napsána jest na základě vidění ve snu. Spisovateli se zdálo, že seděl v krásné zahradě plné růží a květin, maje po pravém i levém boku dvě královny, moc církevní a moc světskou, z nichž první zvolila si za advokáta duchovního, druhá rytíře. V debatě odvolávají se oba advokáti na bibli, římské zákony atd. Autor užil pro dílo své hlavně polemických spisů, které byly napsány v boji Ludvíka Bavorského proti papežství, jmenovitě spisu Viléma d’Occam »Octo quaestionum decisiones« a jeho Dialogu. Dle usnesení pařížského parlamentu tištěna byla tato kompilace r. 1516 jako ''Aureus de utraque potestate libellus''. Nejrozšířenější vydání je Goldastovo v Monarchia s. Romani imperii II., 1612. — 6. ''Practica forensis'' (z 1. polovice století XV.) od {{Prostrkaně|Masuera}}, kniha obyčejového práva auvergnského ve formě učebnice. Jest důležitým pramenem pro historii práva ve střední '''F'''-ii. Obsahuje četné citáty z práva římského a církevního. Kniha byla od Fontanona přeložena do frančiny a r. 1610 vydána. Lat. text byl v XVI. a na poč. XVII. st. několikráte tištěn. — 7. ''Les coustumes d'Anjou et du Maine'', obšírná práce (z r. 1437) o obyčejovém právu anjouském a mainském, sepsaná od {{Prostrkaně|Claudia Ligera}}, soudního úředníka, sénéchala anjouského. Přihlíží k právu římskému. Vyd. od Beautemps-Beaupréa ve 2. sv. »Cout. et inst, de l’Anjou et du Maine«, 1878. ''C'') {{Prostrkaně|Sbírky rozsudků a nálezů}}. 1. S českými zemskými deskami srovnati se dají knihy pařížského parlamentu, známé pode jménem {{Prostrkaně|Olim}} (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Název vzat odtud, že nejstarší knihy označovány byly od XVII. stol. jako Olim. Druhá kniha počíná totiž slovy: Olim homines de Baiona ... exierunt animo nephando. Pojmenování této druhé knihy Olim přijato pak od XVII stol. pro celou řadu knih od r. 1255 do r. 1318. Olim obsahují text nebo častěji jen tresť učiněných nálezů, jež se dělí ve dva druhy: {{Prostrkaně|inquestae}} (''enquêtes'') a {{Prostrkaně|arresta}} {''arrêts''). První jsou rozsudky vynášené na základě protokolu o svědeckých výpovědech, arresta všecky ostatní nálezy. Olim vydal ve 4 sv. Beugnot r. 1839 v Coll. de doc. inéd. Pro studium Olim jest velmi důležitou pomůckou dílo Boutaricovo »Actes du parlement de Paris« (1863). — Podobně jako parlament pařížský zapisoval své nálezy i parlament normandský. Text však se nám neuchoval. Obsah známe jen z kompilací, které z nálezů těchto čerpaly.— 2. ''Coutumes notoires et jugées au Châtelet de Paris'', zv. též ''Sentences du parloir aux bourgeois'', sbírka nálezů pařížs. Châteletu z doby od r. 1300–87. Tištěna u Brodeaua v dodatku k jeho »Cout. de Paris« (1658, 1669). — 3. ''Décisions de Jean Desmares'', sbírka 422 soudních nálezů, skládá se ze 2 částí, z nichž prvá sepsána teprve po r. 1380, druhá o něco později. Mnohé nálezy se opakují nebo si odporují. Sbírka připisuje se radovi a generálnímu advokátu pařížského parlamentu {{Prostrkaně|J. Desmaresovi}}, r. 1382 k smrti odsouzenému. Vyd. od Brodeaua l. c. Z ostatních sbírek soudních nálezů uvádíme zejména sbírku {{Prostrkaně|Remešskou}} (vyd. Varin l. c.) a {{Prostrkaně|Pikardskou}} (vyd. Marnier v »Anc. cout. inédit de la Picardie«, 1840). ''D'') ''Établissements'' a ''Ordonnances''. Prvým slovem označovány statuty všeobecné závaznosti v době starší, druhým v době pozdější. Větší intensivnosti nabývá nařizovací moc královská od {{Prostrkaně|Filipa Augusta}}, od něhož znám jest t. zv. testament z r. 1190, upravující činnost král. soudních úředníků, a dále pak od {{Prostrkaně|Ludvíka}} IX., který vydal r. 1254 ''ordonnance pour la réformation des moeurs'' a asi kolem r. 1260 ordonnanci o reformě průvodního řízení. Ordonnanci přibývá za nástupců Ludvíka IX., a upravuje se jimi hlavně právo ústavní a správní, soudní zřízení a právo processní. Nové stadium ve vývoji francouzského práva nastává na sklonku druhého období regimu feudálního. Kolísavé a rozmanité právo obyčejové rediguje se ve větší sbírky, královskými ordonnancemi, praxí parlamentů a doktrinou zavádí se aspoň částečná jednota. Až skoro do konce XV. stol. platila ve '''F'''-ii různá místní obyčejová práva, jejichž sbírky, pořizované od osob soukromých, novějším poměrům nijak již nevyhovovaly. Chopili se tedy králové sami myšlénky, vydati officielní sbírky právních obyčejů. (Srv. {{Prostrkaně|Coutume}}.) V Montil-les Toursu vydal Karel VII. r. 1453 edikt, kterým nařizoval, aby lidé všech stavů znalí práva obyčejového zapisovali a jemu k prozkoumání od parlamentu posílali ''usages et coutumes''. V práci pokračují nástupci Karlovi až do 2. polovice XVI. stol. Nejen že se publikují mnohé zvyklosti dosud neredigované, velký počet obyčejů již vyhlášených se reviduje a opravuje. Ve 2. pol. XVI. stol. byla práce v podstatě skončena. Jen několik málo sbírek právních zvyklostí vydáno ve stol. XVII. a XVIII. Důležitým pramenem pro seznání obyčejového franc. práva jsou nejen sbírky takto redigované, nýbrž i protokoly sepsané o jednání, jež zaváděno bylo ke zjištění právních zvyklostí. Celkem sluší rozeznávati dvě officielní redakce právních obyčejů. Při druhé hleděno k právu římskému, které ve '''F'''-ii pilně se pěstovalo, více než při redakci první. Poznamenati jest, že v dotčených officielních sbírkách není obsaženo veškeré právo jednotlivých provincií. Při sepisování předpokládalo se jako samozřejmý právní pramen obecné právo původu částečně římského, částečně germánského. Hlavní snahou bylo zapsati jen místní zvláštnosti, které se vyskytaly nejvíce v oboru práva soukromého. Mají tedy jmenované officielní sbírky velikou důležitost hlavně pro studium práva soukromého. Na konci XVII. stol. zamýšlel {{Prostrkaně|Laurière}} vydati v jedné veliké sbírce všechny coutumes již publikované. Práce, kterou nedokončil, provedena byla r. 1724 {{Prostrkaně|Bourdotem de Richebourg}}. Jest to ''Nouveau coutumier général de France'', o 4 sv. Obsahuje všechny až do r. 1724 redigované coutumes (počtem 52) s redakčními protokoly a zahrnuje též starší sepsání a spracování právních obyčejů. Byvše sepsány, přestávají se již právní obyčeje vyvíjeti. Moc pravotvorná náležela od XVII. stol. již jen králům samotným. Projevem moci té byly královské ordonnance, jež možno rozděliti dle století, jak byly vydány. Ordonnance ze XVI. stol vydávány byly ještě za jakéhosi vlivu generálních stavů, v XVII. a XVIII. stol. však z pouhé iniciativy královy. Charakteristickou známkou ordonnanci století XVII. jest, že zavádějí jednotu v oboru práva veřejného. Uvésti sluší zvláště tyto ordonnance Ludvíka XIV.: z r. 1667 o civilním soudním řízení t. zv. ''Code Louis'' (značný počet článků přešel do platného nyní ''Code de procédure civile'' z r. 1806), z r. 1670 ordonnance o trestním právu a řízení, z let 1667, 1672 a 1687 ordon. o správě měst, z r. 1669 ordon. o vodách a lesích, z r. 1673 ordon. obchodní, z r. 1681 ordon. o námořnictví, z r. 1695 o duchovním soudnictví. Ordonnance z XVIII. stol. snaží se zavésti jednotu v oboru práva soukromého a pak odstraniti některé zbytky starého feudalismu. Buďtež tu jmenovány ordonnance redigované d’Aguesseauem: z r. 1731 o darováních, z r. 1735 o závětech, z r. 1747 o substitucích, jež pojaty byly později do ''Code civil''. Roku 1776 vydány dva dekrety, z nichž jeden zrušil právo mistrovství (v oboru živnostenském), druhý roboty, r. 1779 zrušeno nevolnictví na statcích královských, r. 1787 dána protestantům civilní svoboda atd. Četné jsou sbírky král. ordonnanci, jež vydány byly počínajíc XVI. stol. Chronologickou sbírku od r. 1108 až do krále Jindřicha IV., ''Les édits et ordonnances des rois de France'', vydal Fontanon. Dle látky sestavil ordonnance a pod jménem ''Code de Henry III.'' vydal Brissonius. Dílo jeho bylo vlastně projektem zákona, avšak nedostalo se mu královské sankce. Jsouc velice oblíbeno, bylo často vydáváno, zejm. r. 1603 od Charrondasa, pak r. 1615 a 1622. Podobný jest ''Code de Henry IV.'' od Cormiera (1615) a ''Code de Louis XIII.'' od Corbina (1628). R. 1687 vydal Blanchard král. ordonnance od r. 1115 a nazval sbírku ''Table chronologique''. Konečně chopila se vláda sama myšlénky, uspořádati úplnou officielní sbírku ordonnancí. Provedení svěřila třem právníkům: Berroyerovi, Logerovi a Laurièrovi. R. 1723 vyšel prvý svazek této sbírky (zv. obyč. ''Collection du Louvre'') pod názvem ''Ordonnances des rois de France''. Ve vydávání pokračovali až do r. 1849: Secousse, Villevault, Bréquigny, Camus, Pastorel a Pardessus. Vyšlo celkem 21 sv. Důležitou pomůckou k užívání této sbírky, jež sáhá do r. 1514, jest ''Table chronologique'' od Pardessusa (1847). Výbor nejdůležitějších zákonů až do revoluce podán jest v ''Recueil général des anciennes lois françaises'' od Jourdana, Isambérta, de Crusy a Taillandiera (1822–33, 29 sv.). Novější sbírku vydali: Walker: ''Collection complète des lois, édits'' etc. ''antérieurs à 1789'', obsahující zákony od r. 1420 do 1788 (5 sv., 1835—37) a Galisset: Corps du droit français, obsahující zákony od r. 1789—1854 (16 sv., 1827-54). Kromě prací zákonodárných sluší zmíniti se ještě o bohaté právnické literatuře. Více než na universitách pěstováno bylo franc. právo od praktiků. Zvláštním druhem literární činnosti byla t. zv. ''jurisprudence des arrêts''. Parlamenty účastnily se totiž zákonodárné činnosti též tím, že vydávaly v plném shromáždění všech komor nálezy závazné pro nižší soudy zv. ''arrêts de règlement''. Byl to prostředek ustáliti jurisprudenci ve věcech pochybných a sporných mezi theoretiky a praktickými právníky. Tyto nálezy sestavovali a spracovávali, pojíce k nim výklady, t. zv. arrêtisté, jejichž práce dělí se dle jednotlivých parlamentů. Nejvíce bylo arrêtistů parlamentu pařížského. Uvádíme hlavně {{Prostrkaně|Denisartovu}} ''Collection de décisions nouvelles'', přeprac. od Camusa a Bayarda (1783—90). — Větší jest literatura kommentářů práva římského i práva obyčejového. Z romanistů buďtež zvláště uvedeni: {{Prostrkaně|Cujatius}} (Cujas, 1522—90), {{Prostrkaně|Hotmann}} (1524–90), {{Prostrkaně|Donatus}} (Doneau, 1527—91) a {{Prostrkaně|Godofredus}} (Godefroy, † 1622). Z kommentatorů práva obyčejového nejslavnější jest {{Prostrkaně|Molinaeus}} (Dumoulin, 1500—66), který se proslavil též v právu římském. Od něho pochází zejm. pojednání ''Oratio de concordia et unione consuetudinum Franciae'', kde podává návrh na jednotu právních obyčejů. Před smrtí svou vydal apostilly čili poznámky ke všem právním zvyklostem franc. Dokazuje tu, že různá ustanovení právních obyčejů plynou z týchž zásad. Z ostatních kommentátorů stůjtež tu: Guy {{Prostrkaně|Coquille}} (1523—1603), od něhož jest ''Institution au droit des Français'', {{Prostrkaně|Loysel}} (1536—1617), známý svými ''Institutes coutumières'', k nimž podal výtečný výklad {{Prostrkaně|Laurière}} (s dodatky a doplňky vyšly naposledy od Dupina a Laboulaye, 1846), {{Prostrkaně|Lamoignon}} (1617—77), který ve svých Arrêtés hlásá myšlénku všeobecného zákona pro celou '''F'''-ii, {{Prostrkaně|Domat}} (1625—95), autor velkého díla ''Les lois civiles dans leur ordre naturel'', {{Prostrkaně|Laurière}}, jenž vydal zvláště ''Glossaire du droit français'' (1704, 2 sv.) a ''Bibliothèque des coutumes'', cenný výklad zvyklostí pařížských a j. spisy, {{Prostrkaně|Argou}}, spisovatel díla ''Institutions au droit français'' (1692), {{Prostrkaně|Bourjon}} se svým ''Droit commun du la France'' z r. 1747, {{Prostrkaně|Pothier}} (1699—1772), přední z právníků před revolucí, proslulý hlavně svým ''Traité des obligations'' z r. 1761 (vydal též r. 1740 kommentář o obyčejích orléanských) a dotčený již shora {{Prostrkaně|d’Aguesseau}} (1669–1751). Poslední stadium vývoje franc. práva nastává revolucí, která uspíšila vydání dávno již postrádaného jednotného civilního zákona, jakož i ostatních moderních zákonů. Jak došlo k sepsání všeobecného zákonníka občanského pro '''F'''-ii, vypsáno jest ve článku {{Prostrkaně|Code Napoléon}}. {{Prostrkaně|Literatura}} právních dějin franc. (kromě spisů uvedených ve článku Coutume): A. Gautier, Histoire du droit français (3. vyd., Paříž, 1887); Beaune, Introduction à l’étude hist. du droit coutumier (1880); Laferrière, Essai sur l’hist. du droit fr. (1859, 2 sv.); Fresquet, Précis de l’histoire des sources du droit fr. (Aix, 1861); Klimrath, Travaux sur l’hist. du dr.fr. précédés d’une préface par Warnkönig (Štrasburk, 1843, 2 sv.); Pardessus, Essai hist. sur l’organisation judiciaire jusqu’à la fin du règne de Louis XII. (1851); Glasson, Histoire du droit et des institutions de la France (1887 až 1893, dosud 5 sv.). {{Prostrkaně|Z bibliograf. prací}} o franc. právu stůjtež tu: Camus, Lettres sur la profession d’avocat (5 vyd. Dupinovo, Paříž, 1832, 2 sv.); Varée, Répertoire bibliographique de législation (t., 1870); Bibliogr. ou Catalogue général des livree de droit (1871) a Bibliogr. de la France (od r. 1811). Pro {{Prostrkaně|praxi}} jsou důležitá tato díla: Dalloz, Jurisprudence général (nové vydání o 44 sv. v Paříži 1846—64 a doplňky od r. 1888); týž, Jurisprudence général (od r. 1845 ročně i sv.); Sirey, Recueil général des lois et des arrêts (vychází od r. 1804 a počíná r. 1791); Bulletin des lois, officielní sbírka zák., vych. od r. 1794 (zák. od r. 1789—94 vyšlé obsahuje Avant-Bulletin); shora uvedená již publikace Jourdanova, de Crusyova, Isambertova a Taillandierova. {{Prostrkaně|Právnické časopisy}}: Revue de législation et de jurisprudence (od r. 1834—51, od té doby Revue critique de la jurisprudence), Revue historique de droit fr. et étranger (v Paříži 1855—69, od té doby Revue de législation ancienne et moderne), Revue pratique de droit fr. (od r. 1856), Bulletin de la Société de législation comparée (v Paříži od r. 1869) a Annuaire de législation étrangère (od r. 1872), Journal du droit international privé, vyd. od Cluneta (od r. 1874), Gazette des Tribunaux (od r. 1825), Le Droit (od r. 1835). V Německu založen byl r. 1869 Pucheltem pro franc. civilní právo časopis, který od roku 1885 řídí Heinsheimer (v Mannheimě). Praktická {{Prostrkaně|vydání zákonů}}: Durand a Paultre, Code général des lois françaises; Rivière, Hélie a Pont, Codes français et lois usuelles; Roger a Sorel, Royer-CoIlard a Mourlon, Codes Tripier, Codes Rogron, Codes annotés od Dalloza a Vergéa, od Sireye, Gilberta, Hélia a Couzona. {{Prostrkaně|Královská moc}} a {{Prostrkaně|instituce prvých Kapetovců}}. Hugo Capet zvolen byl za krále r. 987, hlavně vlivem církve. Hodnost královská stala se totiž volebnou již v X. stol. za posledních Karlovců. Korunovační obřad královský měl ráz náboženský a vštěpoval v století X., kdy církev byla ještě všemohoucí, všem poddaným hlubokou úctu a bázeň před králem. Vedle povahy náboženské měla král. moc též ráz feudální. Král byl nejen vlastníkem svého území, nýbrž i suverénem všech velkých lenníků, jichž bylo při nastoupení Huga Capeta na trůn pouze 6, za Ludvíka VII. však již 12 (přibyloť 6 duchovních pairů). Jsouc s počátku volebnou, stala se monarchie Kapetovců dědičnou teprv od Filipa Augusta. Feudalismus, který opanoval celý veřejný život, měl tu vliv i na moc královskou. Týž princip dědičnosti, který byl prováděn při lénech, zavládl i při moci královské. Vyvinul se z obyčeje (i v jiných státech platného), že králové ještě za svého živobytí přibírali k vládě své syny. Zásada prvorozenství byla uznána definitivně od Ludvíka Velkého. Bezprostředná vládní moc králova vztahovala se v prvém období feudální vlády pouze na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. V území říšských lenníků vládli lenní páni sami. Jako Karlovci obklopeni jsou i Kapetovci velkým počtem úředníků a služebníků, kteří vykonávali jednak osobní služby královské, jednak veřejnou správu. Z úředníků těch uvádějí se: ''camerarius'' (strážce král. pokladu), ''buticularius'' (pán nad vinicemi), ''senescalcus'' (stolník král., který měl také funkce vojenské a soudní) a ''cancellarius'' (který měl na starosti podpisy a vyhotovování král. listin). V městech, která byla podřízena přímo moci královské, nalézala se správa v rukou t. zv. ''prévôts'' (proboštů, představených, ''praepositi''), kteří vybírali pro panovníka příjmy a vykonávali zároveň soudnictví. Zmínka o nich děje se poprvé za Roberta II.; někdy nazývají se též ''baillis''. Pod nimi jsou ''viguiers'' neb ''voyers'' (''vicarii'' nebo ''viarii''), kteří nastoupili asi po vikářích, podřízených hrabatům v době Karlovců. — Ačkoli i za Kapetovců byla moc královská zásadně neobmezená, jako za Meroveovců a Karlovců, brali králové v důležitých otázkách politických na pomoc říšské velmože a vasally. Svolávání jich záviselo však na vůli králově a nebylo pro ně, ani co se týče místa, ani času, žádného pravidla. Někdy svoláváni bývali říšští magnáti v ''curiae generales'', jindy v ''curiae provinciales''. Také moc zákonodárnou vykonávali králové často za účastenství velmožův a vydávali s jejich svolením nebo souhlasem král. listiny. Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví}}, byl ve sporech mezi králem a jeho velkými vasally příslušný t. zv. {{Prostrkaně|soud pairů}} čili říšských baronů, velkých lenníků, který ve XIII. stol. pohlcen byl novým soudním dvorem, {{Prostrkaně|parlamentem}}. — {{Prostrkaně|Dvůr královský}} (''curia regis'') byl vůbec také nejvyšším soudem. Soudnictví vykonávali tu nejen velmoži, nýbrž i pomocníci práva znalí, duchovní i světští. V té míře, jak vzrůstaly statky královské, množil se i počet záležitostí, jež před královským dvorem vyřizovány. Páni dvůr znenáhla opouštěli, tak že složen byl pak pouze z duchovních a měšťanů, kteří vykonávali spravedlnost ve jménu králů franc. Tento vývoj dokonal se, počínaje vládou Ludvíka VII., a dvorští radové měli na starosti instruování a přípravu všech soudních záležitostí. Již shora učiněna o tom zmínka, že v prvém období soustavy lenní byl každý pán suverénem ve svém území a vykonával všechna práva, která později přiznána byla králům franc. Veliké části těchto práv domohla se v XI a XII. stol. i jednotlivá města, která zbohatnuvše obchodem, nechtěla snášeti moc pánů feudálních a podnikla proti ní prudký boj. Zápas skončil ve prospěch měst, jimž vydávány výsady a listiny na četná práva politická a na samostatné soudnictví. Od té doby, co se města emancipovala, platilo ve '''F'''-ii vedle práva lenního, římského a církevního, jímž spravovalo se duchovenstvo, ještě obyčejové právo městské. {{Prostrkaně|Druhé období lenní soustavy}} (od století XIII. do XVI.). S lenními pány zahájila boj také moc královská a mohla tím spíše zvítěziti, že moc lenních pánů seslabována byla již zápasem jejich s městy. Na druhé straně rostla moc Kapetovců spolkem s církví. Jsouce ochránci církve, byli Kapetovci od církve také podporováni. Z duchovních sestávali většinou úředníci královští. Od duchovenstva dostávalo se králům též peněz v čas potřeby, duchovenstvo zaopatřovalo jim také vojsko. Nový způsob vojenství (stálé vojsko zavedeno bylo za Karla VII.) byl rovněž jednou z příčin, které zasadily velkou ránu soustavě feudální a změnily politické i právní poměry. Konečně i obnova studia římského práva pomohla podkopávati zřízení lenní a vztyčovala na jeho ruinách všemohoucí moc královskou, jež si znenáhla osobila většinu práv lenních pánů a změnila tak práva seniorská v práva královská čili regální. Co se týče {{Prostrkaně|moci zákonodárné}}, měl jedině král právo vydávati zákonné předpisy, vztahující se na celé království. Od XIV. st. (od r. 1302 do 1615) opírali se králové často o {{Prostrkaně|generální stavy}}, sněmovní sbory, jež se skládaly ze šlechty, duchovenstva a třetího stavu (měšťanstva), avšak nebyli hlasem jejich, který byl pouze poradný, nijak vázáni. Zákonodárné akty královské nazývaly se: {{Prostrkaně|ordonnance}}, {{Prostrkaně|edikty}}, {{Prostrkaně|deklarace}}. Ordonnancemi, které byly akty nejdůležitější, rozuměly se obyčejně ony zákonné předpisy, které vyhovovaly přáním a tužbám generálních stavů a platily pro celou říši. Edikty vztahovaly se často jen na zvláštní záležitost a vydávány bývaly z pouhé vůle král., bez intervence stavů. Deklaracemi vykládal neb rozvíjel král dřívější předpisy, dané v ediktech neb ordonnancích. Vedle těchto všeobecných aktů vydávali králové výsady pro jednotlivé osoby. Pro svolávání gener. stavů neplatila v prvých dobách žádná pravidla. Král svolal brzo všechny tři stavy společně na jedno místo, brzo jen některé stavy, brzo zase jen stavy některých provincií, a to v dobách různých. Jedním z prvých výsledků působnosti gener. stavů v záležitostech veřejných bylo prohlášení {{Prostrkaně|Salického zákona}} z roku 1317 o nástupnictví na franc. trůn. R. 1338 usnesli se gener. stavové, jak se zdá poprvé, že na příště nemůže se vybírati v království žádných berní, k nimž by stavové nesvolili. — Jako v zákonodárství, tak jevili gener. stavové velkou účasť i v organisaci vojenské, v soudnictví, ve správě finanční a ve správě vůbec. {{Prostrkaně|Soudnictví}} vykonával král zvláštními orgány, kteří vedle funkcí soudních měli též funkce správní, zejména finanční. Nejníže stáli úředníci zv. ''prévôts'' (probošti). Soudili jen nešlechtice. Ačkoli kompetence jejich upravena byla teprve ve XШ. stol., existovali již od počátku panství Kapetovců. Proboštství (''prévôté'') pařížské mělo zvláštní organisaci a také větší kompetenci nežli proboštství ostatní. Nad probošty stáli úředníci zv. {{Prostrkaně|bailliové}}, o nichž se děje poprvé zmínka r. 1190 v testamentu Filipa Augusta. Baillis vedli dozor nad probošty a vykonávali soud ve slavnostních shromážděních, jež svolávali do hlavnějších měst své správy. Na jihu odpovídali této hodnosti {{Prostrkaně|sénéchalové}}. Jako finanční úředníci skládali bailliové ze své činnosti v Paříži účty. Jsouce úředníky král. a majíce moc krále zastupovati, předsedali při feudálních soudech, rozhodujících spory mezi král. vasally. Tím lišili se značně od proboštů, kteří měli jurisdikci jen nad nešlechtici. Nejvyšší soudní stolicí byl {{Prostrkaně|parlament}}, který povstal oddělením soudních záležitostí královského dvora od záležitostí správních. Následkem vzrůstu záležitostí, jež od král. dvora byly vyřizovány, bylo nutno rozděliti král. dvůr na dvě části: na {{Prostrkaně|král. radu}} čili {{Prostrkaně|velkou radu}}, které byly svěřeny záležitosti správní, a na ''chambre aux plaitz'' pro konání spravedlnosti. Rozdělení toto nastalo již na poč. XIII. stol. za sv. Ludvíka. Soudní oddělení nazýváno bylo později {{Prostrkaně|parlamentem}}. Parlament skládal se s počátku ze tří komor, a sice: ''la grand’ chambre'', ''la chambre des requêtes'' a ''la ch. des enquêtes''. V pol. XV. stol. přibyla k tomu čtvrtá komora, zv. ''la Tournelle''. Nejhlavnější byla velká komora, která často sama nazývána byla parlamentem. Podle ordonnance z r. 1302 měl parlament pařížský ročně jen 2 zasedáni, později 4. Členy parlamentu jmenoval původně král; teprv od poč. XV. stol. (ordon. ze 7. ledna 1400) ustanovoval členy parlament sám u přítomnosti kancléře. Několik ordonnancí ze stol. XV. stanoví, že parlament má králi navrhnouti tři kandidáty, z nichž král jednoho si vyvolí. Od Františka I. stala se místa v parlamentu prodejnými. Působnost pařížského parlamentu byla velice rozsáhlá. Hrál velikou roli nejen v záležitostech civilních a trestních, nýbrž i v životě sociálním a politickém. Činnost jeho se vztahovala na př. mezi jiným na řemesla a průmysl, na vyučování, na záležitosti náboženské atd., ba parlament měl velikou účasť i v zákonodárství. Jako český zemský soud vedl zemské desky, do nichž zapisoval mimo jiné též sněmovní usnesení, tak vkládal parlament do svých úředních knih král. ordonnance. Během času počal parlament dotčeného práva zápisu užívati tím způsobem, že pokládal se za oprávněna činiti proti zápisu námitky, popřípadě ordonnancí ani nezapsati. Králové brali sice právo toto v odpor, avšak přes to zachoval si parlament velikou váhu v politickém životě '''F.''' — Po způsobu parlamentu pařížského zřídili králové franc. během XV. a XVI. stol. parlamenty v jednotlivých provinciích. Půda byla příznivá zvláště tam, kde již ode dávna existovaly vyšší soudní tribunály, jako v Normandii ''échiquier'', v Champagni ''les grands jours''. Staré tyto soudy byly ponechány a proměněny v parlamenty. Postupně zřízeny byly tyto provinciální parlamenty: {{Prostrkaně|toulouský}} r. 1302 (pak zrušen a znova zřízen r. 1410), {{Prostrkaně|grenobleský}} r. 1453, {{Prostrkaně|bordeauxský}} r. 1460, {{Prostrkaně|burgundský}} r. 1476, {{Prostrkaně|rouenský}} r. 1499, {{Prostrkaně|provenceský}} r. 1501, {{Prostrkaně|trévouxský}} r. 1538 a {{Prostrkaně|rennský}} r. 1553. Královské soudnictví vyvinovalo se na ujmu soudnictví lenních pánů již od XII. štol. Vedly k tomu t. zv. ''cas royaux'' (případy vyhrazené jen soudnictví královskému), dále {{Prostrkaně|appellační právo}} král., {{Prostrkaně|praevence}} (strana mohla se totiž obrátiti na úředníka král. a pominouti soud seniorský), pak {{Prostrkaně|královské měšťanství}} (právo býti souzenu jen před soudem král. udíleno bylo totiž i cizím osobám, které náležely vlastně před soud seniorský) a jiné prostředky. — {{Prostrkaně|Rada král.}}, {{Prostrkaně|velká rada}} čili {{Prostrkaně|úzká rada}}, {{Prostrkaně|soukromá rada}} (''grand conseil'', ''c. étroit'', ''c. privé'') měla od vzniku parlamentu jen činnost vládní a správní. Složení této rady a způsob jmenován! radů nebyl určitý. Příslušnost rady ztenčována byla různými novými tribunály, jako byly vedle parlamentu: {{Prostrkaně|účetní dvůr}}, {{Prostrkaně|komora pokladu}}, {{Prostrkaně|dvůr mincovní}} a {{Prostrkaně|dvůr daňový}} (srv. {{Prostrkaně|Finance}}). V radě král. byly připravovány obyčejné král. ordonnance, v král. radě činěna správní opatření, týkající se záležitostí král., zejména finančních. Rada král. řešila též konflikty mezi neodvislými jurisdikcemi a rušila nálezy parlamentu, jež byly nejasné, spočívaly na omylu nebo byly protizákonné. Král mohl také každou záležitost, která ještě u některého z jeho soudů nebo parlamentů nebyla vyřízena, potáhnouti před svůj soud. Ve století XV. odděleny byly v parlamentu soukromé věci královy od veřejných. {{Prostrkaně|Doba monarchie absolutní}} trvala od XVI. do XVIII. stol. Počínajíc XVI. stoletím ustavila se '''F.''' takořka úplně. Královské území, které se za prvních Kapetovců obmezovalo jen na l’Ile de France a na Orléannais, zvětšovalo se znenáhla novými provinciemi, až mělo v XVI. stol. bezmála touž rozlohu jako za revoluce. Nejdůležitější bylo, že z '''F.''' vytlačena byla Anglie, která dříve tam měla rozsáhlé území. Moc král. stávala se od té doby čím dále neobmezenější a nedbala ani odporu parlamentu při mnohých příležitostech, ani se v pozdější době neopírala již o gener. stavy. Tradicí vyvinuly se tyto zásady, které tvořily čásť veřejného práva franc.: 1. Když některý princ vstoupil na franc. trůn, splývaly jeho statky soukromé se statky korunními. Žádným způsobem nemohl si vyhraditi vlastní své statky, jež stávaly se majetkem národním. 2. Statky, jež dávány byly jako apanáže synům královým, navracely se opět koruně, zemřel-li syn bez mužských dědiců. Na ujmu tohoto práva návratného nemohly ony statky býti zcizovány. 3. Statky král. byly nezcizitelné a nepromlčitelné, a jestliže z naléhavé příčiny zcizení někdy výjimečně se stalo, bylo pokládáno jen za pouhou zástavu, jež mohla býti vykoupena, aniž se mohla někdy činiti námitka promlčení. Později (od r. 1566, kdy vydána ordonnance de Moulins) činěn rozdíl mezi malým domaniem, které mohlo býti zcizeno, a velkým domaniem, jež bylo naprosto nezcizitelné. Dnes jest domanium státní zcizitelné a jen některé jeho části, určené pro všeobecné užívání státních občanů, nemohou býti předmětem individuálního přivlastnění. V době absolutního království vyvinuly se též zvláštní poměry {{Prostrkaně|státní}} (neb lépe řečeno královské) {{Prostrkaně|služby}}. Úřednictvo, místo aby bylo za úřad svůj placeno, musilo samo státu platiti jistou sumu za udělení své hodnosti a z výtěžku úřadu se živilo. Na počátku byly služby veřejné odvolatelné a dočasné, od r. 1319 byly dávány v pacht, za Ludvíka XI. od r. 1467 udělovány byly na doživotí (úředníci stávali se totiž neodstranitelnými) a konečně za Ludvíka XII., Františka I. a Jindřicha IV. stávaly se úřady dědičnými a mohly od držitelů býti též prodávány. Úřední službou vyvinula se úřední aristokracie, jež osvobozena byla od placení daní. Generální stavové příčili se prodejnosti úřadů, avšak marně. Zmíniti se sluší zvláště o odporu stavů v Blois z r. 1576. Edikt z r. 1771 zrušil dědičnost úřadů, avšak pro odpor nebyl vykonáván; Ludvík XVI. jej r. 1777 obnovil. Revoluce učinila však konec prodejnosti úřadů. Náležela-li {{Prostrkaně|moc zákonodárná}} již ve druhém období vlády feudální pouze králi, tím spíše bylo tak v době monarchie absolutní. Nicméně během XVI. stol. a pak ještě na poč. XVII. stol. (do r. 1614) králové občas svolali gener. stavy a brali ohled na jejich přání a stížnosti. Od té doby však vykonávali moc zákonodárnou úplně samostatně. Jako dříve byly projevem zákonodárné moci {{Prostrkaně|ordonnance}}. {{Prostrkaně|Generální stavové}} skládali se jednak z osobně přítomných členů (šlechticů a prelátů), jednak ze zástupců (na př. klášterů a měst). Kláštery volily obyčejně člena svého řádu, ba i cizí osobu. V městech, která stála pod proboštem, jmenoval poslance městské probošt, ve městech ostatních městský sbor (''corps de ville''), totiž maire a konšelové. Konečně rozšířila se volba ve všech městech. Co se týče záležitostí, jež by náležely před gener. stavy, nebylo žádného určitého pravidla. Stavové hleděli si zabezpečiti sice jisté praerogativy, avšak králové, jsouce na to žárlivi, stavěli se proti tomu, aby si udrželi moc neobmezenou. Králové vůbec neradi svolávali gener. stavy a činili tak, jen když byli v úzkých. Od r. 1614—1789 nebyli stavové vůbec svoláváni. Příčina toho nespočívala jen v tom, že se králové obávali jejich moci, nýbrž i ve vnitřních poměrech, ve složení gener. stavů, v rivalitě jednotlivých stavů mezi sebou. — Vedle gener. stavů existují {{Prostrkaně|shromáždění notáblů}} (''les assemblées de notables''), jejichž členové bývali jmenováni králem z vynikajících osob šlechty, duchovenstva, ba i měšťanstva. Byli-li gener. stavové jen sborem poradným, byla jím tím spíše shromáždění notáblů. Král mohl dle své libosti přijmouti nebo zamítnouti jejich usnesení. — V jistém směru obmezován byl král i {{Prostrkaně|stavy provinciálními}}, jejichž hlavním úkolem bylo fixovati a repartovati daně a podnikati veřejné práce na účet provincie. Složeny byly rovněž jako stavy gener. ze 3 stavů. Měli také právo, obraceti se na krále s přáními a tužbami v záležitostech týkajících se provincií nebo ve všeobecných zájmech země. Provinciální stavové střední '''F.''' přestávali býti svoláváni počínajíc r. 1451. Když státní rada dle finančních poměrů země sama stanovila nutné sumy daní a posílala do každé provincie kommissaře, aby žádali na provinciálních stavech díl na ně připadající, bylo úkolem stavů provinciálních pouze odhlasovati daně, které byly žádány. Jako parlament hrály dosti velikou politickou roli též ostatní suverénní dvory a tribunály, které soudily bez odvolání, jako {{Prostrkaně|komory účetní}}, {{Prostrkaně|daňové dvory}} a {{Prostrkaně|velká rada}}. Podobně jako parlament měly právo zapisovati ordonnance vztahující se do oboru jejich příslušnosti a činiti proti zapsání námitky. Práva posledního užívaly zvláště od doby Ludvíka XI. Právo to bráno od králů v odpor a všelijak obmezováno, na př. ordonnancí de Moulins a pak deklarací z r. 1673, která dovolovala odpor pouze po učiněném zápisu, a to ještě jen ve lhůtě osmidenní. — R. 1715 vráceno suverénním tribunálům právo činiti odpor ještě před zápisem. Právo toto zavdávalo vůbec velmi často podnět k rozporům mezi králem a parlamentem. Zápas mezi oběma mocmi byl zvláště prudký v posledních létech Ludvíka XV. Počátkem let sedmdesátých XVIII. stol. parlament docela suspendoval svá zasedání a nahrazen byl na čas parlamentem improvisovaným; nastoupením Ludvíka XVI. r. 1774 byl však znova zřízen. Svým odporem proti moci královské zjednával si parlament obecnou popularitu jako strážce politických svobod '''F.''' Když však za Ludvíka XVI. užíval svého odporu v duchu reakcionářském, stoje na straně tříd privilegovaných (běželo na př. o zrušení roboty, o udělení svobody protestantům atd.), pozbyl své populárnosti. V oboru {{Prostrkaně|moci výkonné}} podporováni byli králové svými {{Prostrkaně|ministry}} a {{Prostrkaně|státní radou}}. V provinciích měli v XVI. stol. moc skoro neobmezenou {{Prostrkaně|guvernéři}}. Znenáhla se však moc jejich tenčila a přešla na {{Prostrkaně|intendanty}}. Jaké původně byly funkce ministrů, nesnadno jest určiti. Teprv od XVI. stol. jest činnost ministrů (státních sekretářů) dosti určena. — Předchůdce své měli státní sekretáři v bývalých král. písařích a notářích, kteří za Filipa Krásného dostali jméno ''clers du secré''. Později svěřeny jim záležitosti finanční a pak vůbec všechny státní záležitosti, tak že pak se nazývali ''secrétaires des finances et commandements du roi''. Jindřich II. řádem z r. 1547 stanovil 4 finanční sekretáře a přidělil jim jistý počet provincií a zemí. Poněvadž se tenkráte nečinil rozdíl mezi jednotlivými odvětvími veřejné správy, náležely sekretářům všechny záležitosti té které provincie. R. 1559 vyskytuje se poprvé název ''secrétaire d’état''. Od této doby byli připouštěni státní sekretáři do různých sekcí král. rady, měli však jen právo přítomnosti, nikoli právo účastniti se úvah. Velké důležitosti nabyli státní sekretáři za Ludvíka XIV. a stali se po něm pravými pány '''F.''' Byli za něho 4 státní sekretáři. Jeden z nich měl na starosti záležitosti vnější, druhý král. dvůr a záležitosti církevní, třetí námořnictví, námořský obchod a kolonie a čtvrtý soudnictví. Vedle státních sekretářů sluší jmenovati {{Prostrkaně|kancléře}}, zaměstnaného správou soudnictví a šéfa úřednictva, a {{Prostrkaně|generálního finančního kontrolora}}, který soustřeďoval všechny operace finanční a měl pod sebou obchod pozemní, vnitřní i zahraničný, a kommunikační prostředky. Za Ludvíka XV. stalo se v této organisaci jen nepatrné doplnění. — Vedle ministrů měli králové pomocníky ve členech {{Prostrkaně|královské rady}}, jež pak se stala {{Prostrkaně|státní radou}}. Poněvadž k této král. radě vznášeny byly také záležitosti u jiných soudů rozhodované, oddělil se od ní r. 1497 stálý tribunál, jemuž dáno jméno ''grand conseil''. Náležely před něj záležitosti odvolací od parlamentů franc. Vedle toho byl výsadním soudem pro některé osoby a záležitosti. Státní rada skládala se na základě řádu z r. 1630 z radů řádných, kteří zasedali celý rok, a z radů semestrových a kvatrimestrových, kteří zasedali střídavě po 6 nebo 4 měsíce. Dělila se na několik sekcí. (Srv. Conseil du roi.) Od r. 1661 bylo těchto sekcí šest. Po smrti Ludvíka XIV. reorganisovány byly jednotlivé sekce r. 1713 a zřízena {{Prostrkaně|rada svědomí}} (''conseil de conscience'') pro záležitosti církevní, {{Prostrkaně|rada vnějších záležitostí}} (''c. des affaires étrangères''), {{Prostrkaně|r. válečná}}, {{Prostrkaně|r. námořní}}, {{Prostrkaně|r. vnitřních záležitostí}} (''c. du dedans du royaume''), která odpovídala staré radě depeší, {{Prostrkaně|r. finanční}}, {{Prostrkaně|r. obchodní}} a {{Prostrkaně|r. stran}} (''des parties''). Na konci vlády Ludvíka XV. bylo rad jen pět. {{Prostrkaně|Guvernéři}} zřízeni byli v provinciích ke konci XV. stol., když moc král. byla již dosti silná. V XVI. stol. činnost těchto guvernérů neboli {{Prostrkaně|generálních místodržícich}} král. byla blíže určena a obmezována na záležitosti vojenské. Za Františka I. čítalo se ve '''F'''-ii 12 gubernií (dle hlavních provincií), které náležely králi. Ordonnancí de Moulins z roku 1566 zapověděno guvernérům vvbírati poplatky a osobovati si moc soudní. Nicméně vykonávali guvernéři v území svém tak rozsáhlou moc, že Jindřich IV. byl nucen s nimi jednati a provincie z moci jejich takořka vykoupiti. Obmezena tedy za Ludvíka XIV. jejich moc a funkce jejich stanovena jen na 3 léta. Největší proměny došla moc guvernérů zřízením t. zv. {{Prostrkaně|intendantů}}. Titul guvernér stal se více jen čestným, a v XVIII. stol. rozšířen byl proto počet gubernií, tak že r. 1789 jich bylo 38. Intendanti byli nejhlavnější podporou moci královské v provinciích. Jimi se moc král. úplně utvrdila. Původ této instituce hledati sluší v oněch členech král. rady (''maîtres des requêtes''), kteří v XVI. stol. konali po provinciích inspekční objížďky (''chevauchées''). Mezi těmito členy král. rady neb vedle nich nalézali se úředníci, kteří mohli vykonávati soudnictví a jmenovati i propouštěti král. úředníky. Nazýváni byli ''intendants de la justice'', ''int. de la j. et police'' nebo ''int. de la j., p. et finances'', též ''commissaires départis dans les provinces pour l’exécution des ordres du roi''. Za Richelieua byla instituce intendantů značně upevněna, existovala však mnohem dříve. R. 1654 jmenováni byli intendanti do všech generálstev (srv. {{Prostrkaně|Finance}} franc.) a r. 1789 bylo jich ve '''F'''-ii 32. Moc jejich byla velmi rozsáhlá. Mohli intervenovati ve všech záležitostech správních oné provincie, jež jim byla svěřena. Záležitosti agrární, obchodní, kommunikační, hospodářské a vůbec všechno, co nyní náleží prefektům, spadalo tenkráte v obor příslušnosti intendantů. I moc soudní vykonávali. K rukám měli úředníky zv. ''subdélégués'', jež sami si volili. {{Prostrkaně|Správa obcí}} neměla za staré vlády povahy jednotné. Řídila se místními tradicemi a výsadními listinami a dle toho, jak tyto byly rozdílné, byla i sama rozmanitá. Přece však pozoruje se v ní ten společný rys, že spočívala na zásadě kollegiálnosti. Nenáleželať správa městská jedné osobě, nýbrž sboru více osob, jež označovány různými názvy. — Před XVII. stol. možno rozeznávati 3 typy obecní organisace: {{Prostrkaně|syndikát}}, {{Prostrkaně|správu konšelskou}} a {{Prostrkaně|mairii}}. Syndikové byli obecní zřízenci, volení obecním shromážděním a usta- noveník tomu, aby vykonávali usnesení tohoto shromáždění. Před r. 1789 byl syndikát v platnosti v obcích venkovských (vesnických). — V městech rozeznávala se {{Prostrkaně|městská rada}} (''le conseil de ville'') a {{Prostrkaně|městský sbor}} (''le corps de ville''). Rada volena byla od obyvatelstva k usnášení se o obecních záležitostech a sbor městský (složený z konšelů) k provedení těchto usnesení. Konšelové měli kromě toho moc policejní a soudní, která syndikům nenáležela. V některých obcích stál v čele konšelů {{Prostrkaně|maire}} (''maïeur'', ''major''), který však neměl žádné převahy nad ostatními konšely. Ediktem z roku 1692 předepsána byla tato organisace pro celou '''F'''-ii. Způsob jmenování členů sboru městského i rady městské byl velmi rozdílný. Spočíval však vždycky v podstatě na volbě. Vzrůst centralisace a moci král. měl za následek, že samospráva obcí obmezována byla víc a víc, tak že místní svobody vzaly konečně za své. Již Ludvík XI. samosprávu značně obmezoval, Ludvík XIII. ordonnancemi z r. 1622 a 1633 podrobil pak obecní finance kontrole král. zřízenců. V politice obmezovací pokračováno ještě více za Ludvíka XIV. a roku 1683 stanoveno, že každá mimořádná daň obecní musí býti odhlasována obecním shromážděním a schválena králem po předběžné zprávě intendantově. Avšak nejen správa obecních záležitostí byla podrobena kontrole intendantů; vláda vykonávala čím dále tím větší vliv i na volbu obecních zřízenců. Zvláště od r. 1692 pletla se vláda velmi do obecní správy a prohlásila, aby zvětšila pramen svých příjmů, obecní úřady za prodejné. Princip prodejnosti nebyl však trvalým a v XVIII. stol. byl král. předpisy brzo rušen, brzo zase obnovován, dle toho, potřeboval-li král více či méně peněz. Obecní funkce byly tímto způsobem úplně diskreditovány, tak že nikdo nechtěl býti obecním úředníkem. Edikt z r. 1765 pokusil se zavésti do obecních institucí jakousi jednotu. Utvořil pro města 2 rady, jednu složenou ze 6 městských radů, druhou ze 14 notáblů, kteří by se radili s městskými rady a městskými sbory. Edikt vzbudil však odpor a byl r. 1771 odvolán. Jednota měla býti zavedena revolucí r. 1789. Co se týče {{Prostrkaně|organisace soudnictví}}, sluší uvésti, že vedle dosavadních pravidelných soudů tří stolic (prévôtové, bailliové a sénéchalové, parlamenty) vznikly ještě jurisdikce mimořádné: ''maîtres des requêtes'', ''de l’hôtel'', ''maîtres des eaux et forêts'', ''les prévôts des maréchaux'', ''les grands-jours'' a j.). Charakteristickou známkou starého soudnictví (podobně jako všech úřadů) jest prodejnost, resp. zcizitelnost soudcovského úřadu. Nájemci hleděli pak najatých míst co nejvíce vykořistiti a obtěžovali strany svými požadavky. Opětovnými ordonnancemi byla sice prodejnost a dědičnost soudcovských úřadů zakazována, ale zákazy setkávaly se s malým výsledkem. Kdykoli králové potřebovali nové sumy peněz, tvořili nové úřady a prodávali je. — {{Prostrkaně|Soudy panské}} potrvaly sice až do r. 1789, avšak přišly o značnou část své působnosti. Strany mohly se odvolati z nálezu panských soudců k soudcům královským (k bailliům), kteří mimo to směli následkem práva praevence (jestliže se k nim strany dříve obrátily) podržeti onu záležitost, jež by jinak náležela před soud panský. — Také {{Prostrkaně|soudnictví církevní}}, které dosud trvalo, bylo velmi obmezováno soudnictvím král. (zejména následkem ordonnance villers-cotteretské z r. 1539). — {{Prostrkaně|Soudy municipální}} byly v XVI. stol. vůbec nahrazeny soudy král. a městské úřady podržely jen moc policejní. Vedle dosavadních soudních úředníků povstali znenáhla ještě jiní. Již v XV. stol. měli bailliové, kteří obyčejně náleželi ke stavu šlechtickému, k rukám zástupce zv. ''lieutenants''. Svazek, který byl mezi bailliem a jeho zástupcem, uvolňoval se čím dále více v neprospěch bailliů. Z bývalých příručích stali se praví soudcové. Fungovali po dvou: jeden byl pro záležitosti civilní, druhý pro trestní. Přední z nich, který měl záležitosti důležitější, nazýval se ''lieutenant général''. — K zamezení průtahů ve sporech, jenž nastati mohl tím, že strana měla právo dvakráte se odvolati ke stolicím vyšším, zaveden byl pro spory menší důležitosti r. 155t soud {{Prostrkaně|praesidiálů}}. V XVIII. stol. vážnost praesidiálů velice poklesla. Pařížským ediktem z r. 1563 zavedeny byly {{Prostrkaně|tribunály obchodní}}, jež soudily bez odvolání ve sporech nepřevyšujících 500 liber. Nad tu sumu připouštělo se odvolání k parlamentu. — Velké ordonnance XVI. stol. obsahují mnoho článkův, jež se týkají nešvarů v soudnictví. Jest z nich viděti, jaká nemravnost a zlořády panovaly v tehdejší soudní organisaci. Prodejnost úřadů, dary, jež brali soudcové místo služného, veliký počet soudů mimořádných, zbytečné appellace k velké radě a jiné nešvary illustrují předrevoluční soudnictví. {{Prostrkaně|Revolucí}} učiněn byl sice konec klidnému vývoji franc. práva, avšak následky její byly blahodárné. Hlavní její příčinou byla nerovnost osob i statků před zákonem. Křiklavou nespravedlností bylo zejména nerovné ukládání finančních břemen jednotlivým třídám obyvatelstva. — Jinou příčinou revoluce byl úplný nedostatek politických svobod a kontroly. Moc královská byla neobmezená, úředníci královští vykonávali všechno. Královská rada, nehledíc na svolení národa, určovala každý rok tajným nálezem výši daně a rozdílela ji na provincie. Počet osob podrobených službě vojenské byl rovněž určován bez intervence země ústřední vládou (král. radou). Tohoto neustálého despotického ovládání nasytila se konečně '''F.''' a hlásila se energicky o svá práva. Instituce politické zůstaly od Richelieua beze změny a zákony civilní nepodrobeny od redakce coutumů žádné podstatné modifikaci. Tato konservativnost zákonodárství za poměrů docela nových, tato přežilost byla také příčinou, že došlo k revoluci. Za podstatné principy revoluce čili principy r. 1789 uvádí se občanská rovnost, svoboda svědomí, povolování daní od zástupců národa a j. Principy tyto uchovaly se podnes ve franc. právu, ačkoli politické konstituce padaly jedna po druhé, ba ještě více, principy dotčené staly se majetkem celé Evropy. — Jednotlivé konstituce probírati nebudeme. — Platilyť některé dobu velmi krátkou a některé ani docela nevešly v život. Uvedeme jen, že střídaly se za sebou v revoluci konstituce z r. 1789, 1791, 1793 (tato nevešla v život), z r. III. a VIII. Poslední modifikována byla usnesením senátu z 22. ventosu r. X. a plebiscitem ze 14. thermidoru r. X., kterým Napoleon prohlášen doživotním konsulem, a pak usnesením senátu z 28. floréalu r. XII. čili 18. kv. 1804, kterým udělena Napoleonovi hodnost císařská a zavedeno zřízení monarchické. Nové konstituce dány v l. 1814 Za Ludvíka XVIII., dále r. 1830, 1848, 1852, 1870 a l875. ''[[Autor:Karel Kadlec|dlc]]'' == Státní zřízení. == Státní zřízení nynější franc. republiky jest repraesentačně-demokratické a spočívá na konstituci z 28. února 1875, přijaté od národního shromáždění a doplněné zákony z r. 1875, 1879, 1881, 1884, 1885, 1887. O úřadech a státní moci jednají zákony z 28. února a 15. čce 1875 a ze 14. srp. 1884, o senátu zák. ze 24. února a 2. srp. 1875 a z 9. pros. 1874, o volbě poslanců zákony ze 30. list. a 24. pros. 1875, ze 28. čce 1881, ze 16. čna 1885 a z 15. ún. 1889. Podle zákona ze 22. čna 1886 jest území '''F.''' uzavřeno hlavám rodin, které dříve ve '''F'''-ii panovaly, i jejich přímým potomkům, a členové panovavších dříve rodin nesmějí vstupovati ani do armády ani do námořnictva ani zastávati veřejné úřady nebo vykonávati mandát poslanecký. Republikou jest '''F.''' od 4. září 1870. V čele vlády stojí president, volený od národního shromáždění (obou sněmoven) na dobu sedmi let. V mezích ústavy náleží mu moc výkonná. K ruce má radu ministerskou, kteréž předsedá. Moc zákonodárná a povolování rozpočtu spočívá v rukou obou sněmoven, totiž {{Prostrkaně|senátu}} ({{Prostrkaně|první komory}}) a {{Prostrkaně|sněmovny poslanců}}. {{Prostrkaně|Senát}} skládá se ze 300 členů, volených na 9 let zvláštními volebními kommissemi departementů a kolonií. Volební sbory skládají se v každém departementu z poslanců, generálních a arrondissementních rad a z delegátů rad obecních. Počet delegátů záleží tu na počtu obyvatelstva zastoupeného. Volba děje se ve hlavním městě departementu absolutní většinou hlasů. Z uvedeného počtu 300 senátorů bylo původně 75 senátorů od Národního shromáždění a ostatních členů senátu zvoleno na doživotí. Počet těchto nesesaditelných členů senátu doplňován jest od r. 1884 po jejich úmrtí týmž způsobem, jako ostatních. R. 1891 bylo z uvedených 75 senátorů na živu ještě 44. Každá tři léta odstupuje jedna třetina všech senátorů (100) a senát doplňuje se členy novými. — {{Prostrkaně|Sněmovna poslanců}} skládá se z 584 členů (z nichž 6 jest z Alžíru a 10 z kolonií), kteří voleni jsou přímými volbami na základě všeobecného volebního práva na 4 léta. Právo volební podmíněno jest požíváním občanských i politických práv a kromě toho jistým věkem: pro aktivní právo volební vyžaduje se věk 21 léta, pro passivní právo volební věk 25 let. Census, kterým by právo volební bylo obmezeno, zaveden není. Při volbách do sněmovny poslanců tvoří každý departement zvláštní volební sbor. Dle počtu obyvatelstva zastoupeného volí se pak větší nebo menší počet poslanců (vždy jeden poslanec na 70.000 ob.). Zastávání jistých úřadů vylučuje od volitelnosti. Vyjmuty jsou však (a nevadí tedy postavení poslance) úřady ministrů, státních podsekretářů, vyslanců, seinského a policejního prefekta, vyšších duchovních, veřejných professorů a osob, jimž svěřena byla na čas nějaká misse. Nicméně musí každý poslanec, který pro nějaký z vyjmenovaných úřadů byl ustanoven (kromě ministrů a státních podsekretářů), podrobiti se nové volbě. Rovněž tak nedají se srovnati s postavením senátora funkce státního rady a úředníka ve státní radě zv. ''maître des requêtes'', dále úřad prefekta a podprefekta (vyjmouc opět seinského a policejního prefekta), úřad člena appellačních soudů a tribunálů 1. stolice (vyjmouc generálního prokuratora u pařížského appellačního soudu), gener. pokladníka, finančního výběrčího a úřad kteréhokoli ministerského úředníka. Vojenské osoby, stojící v aktivní službě, nemají ani co se týče sněmovny poslanců, ani co se týče senátu, volebního práva aktivního ani passivního). — V dorozumění se senátem může president sněmovnu poslanců před časem rozpustiti, musí však volební sbory ve třech měsících k novým volbám svolati. Senát soudí též jakožto státní soudní dvůr presidenta republiky a ministry, jakož i osoby, které se dopustily útoku na veřejnou bezpečnost. Obě sněmovny scházejí se, nesvolá-li je president dříve, každý rok druhý úterek v lednu a musejí aspoň pět měsíců zasedati. Schůze jejich jsou veřejné. Obě sněmovny volí si na čas zasedání předsedu. Schůze své zahajují a uzavírají ve stejný čas. President prohlašuje konec zasedání a má právo svolati sněmovny v době mimořádné. Učiniti tak musí, když aspoň polovice členů každé sněmovny činí návrh v uvedeném směru. President může také jednání sněmovny odročiti, avšak ne déle než na měsíc a ne častěji než dvakráte v témž zasedání. Každý poslanec i každý senátor má právo iniciativy. Aby došlo k zákonu, jest třeba svolení obou sněmoven: zákony finanční musí však dříve předloženy býti sněmovně poslanecké a od ní býti přijaty. Sněmovny mají též právo v oddělených shromážděních prohlásiti, že pokládají za potřebno, aby se revidovala ústava. Stalo-li se o tom v každé sněmovně speciální usnesení, sestupují se obě sněmovny k provedení oné revise. Dotyčná usnesení musejí býti učiněna absolutní většinou všech členů, z nichž národní shromáždění se skládá. — Presidentu náleží rovněž zákonná iniciativa; on prohlašuje také zákony, bdí nad jejich prováděním a má právo udělovati milost. Amnestie mohou však jen zákonem býti udělovány. President ověřuje také vyslance cizích států, disponuje o branné moci, obsazuje civilní i vojenská místa, vyjednává s cizími státy a provádí státní smlouvy. Válku může však prohlásiti jen po svolení obou sněmoven. Smlouvy o mír, smlouvy obchodní a takové, které se týkají státních financí, jakož i stavu osob a vlastnického práva Francouzů v cizině, nabývají platnosti teprve tenkráte, když je obě sněmovny byly přijaly. Každý akt presidentův musí býti spolupodepsán od jednoho ministra. Ministři jsou zodpovědni solidárně oběma sněmovnám za obecnou politiku vlády a kromě toho každý speciálně za osobní svá jednání. President odpovídá republice jen z velezrády, při čemž sněmovně poslanců náleží právo obžalovací a senátu vynesení nálezu. Uprázdni-li se úřad presidenta úmrtím nebo z jiné příčiny, jmenují spojené sněmovny ihned nástupce. Než nový president jest zvolen, náleží moc výkonná radě ministerské. — Správa '''F.''' založena jest na systému centralisačním. V nejvyšší instanci vykonává ji deset ministerstev, v jejichž čele stojí ministři (státní sekretáři). Tito tvoří vespolek ministerskou radu pod předsednictvím presidenta republiky. {{Prostrkaně|Ministerstva}} jsou tato: 1. Ministerstvo spravedlnosti (''ministère de la justice''), jehož chef má titul »strážce pečeti« (''garde des sceaux''), 2. m. vnitra (''m. de l’intérieur''), 3 . m. záležitostí zahraničných (''m. des affaires étrangères''), v jehož obor spadají též záležitosti zemí podřízených franc. protektorátu, 4. m. financí (''m. des finances''), 5. m. války (''m. de la guerre''), 6. min. námořnictví (''m. de la marine''), 7. m. veřejného vyučování, umění a kultu (''de l’instruction publique, des beaux-arts et des cultes''), 8. min. orby (''m. de l’agriculture''), 9. m. obchodu, průmyslu a osad (''m. du commerce, de l’industrie et des colonies''), 10. m. prací veřejných (''m. des travaux publics''), jež spravuje veřejné práce, týkající se spojovacích prostředků. Samostatné postavení zaujímá {{Prostrkaně|účetní dvůr}} (''cour des comptes''). Pod předsednictvím ministra spravedlnosti stojí {{Prostrkaně|státní rada}} (''conseil d’état'' viz t.). Za účely správními rozdělena jest '''F.''' (1891) na 86 departementů (v. t.) a území Belfortské, na 362 arrondissementy (území Belfortské počítajíc za arrond ), na 2881 kantonů a 36.144 obcí (kommun). Památka na staré rozdělení '''F.''' vyhlazena byla úplné. Staré království rozděleno bylo r. 1614 v posledním shromáždění gener. stavů na 12 gouvernementů. Před revolucí bylo těchto správních obvodů již 33. Historicky skládala se '''F.''' z 51 krajů (provincií). Staré rozdělení země zrušeno bylo od Národního shromáždění na podzim r. 1790 a zavedeny 83 departementy. Každý departement rozdělen byl opět na několik arrondissementů (v. t.) a tyto na kantony. Při vyměřování hranic depart. hleděno bylo hlavně k tomu, aby historické tradice byly potlačeny. Nové správní obvody neměly míti nic společného s dřívějším rozdělením na gouvernementy a provincie a měly nanejvýše vyhovovati jen účelům praktickým, ze kteréhož důvodu přihlíženo ku hranicím, daným samou přírodou (řekám, horám). Krajiny, historicky jeden celek tvořící, roztrženy od sebe a naproti tomu spojovány v jeden celek části tradicemi naprosto odrůzněné. Nové rozdělení uchovalo se až na naše dny. Každý departement spravován jest od prefekta, arrondissement od podprefekta, obec od maira. {{Prostrkaně|Prefekt}} (''préfet'') jest představitelem výkonné moci a zástupce zájmů departementu. Jmenován bývá presidentem republiky k návrhu ministra vnitra. V úřední činnosti podporuje ho samosprávný sbor představitelů speciálních zájmů departementu čili t. zv. {{Prostrkaně|generální rada}} (''conseil général'') a kromě toho {{Prostrkaně|prefekturní rada}} (''conseil de préfecture''). V arrondissementech vede správu {{Prostrkaně|podprefekt}} (''souspréfet''), jemuž k ruce jest {{Prostrkaně|rada arrondissementu}} (''conseil d’arrondissement''). Pouze v arrondissementech, v nichž leží hlavní město depart., vykonává správu prefekt. Rovněž podprefekta jmenuje president republiky. — Kantony, na něž se dělí arrondissement, nemají administrativního významu. Jsou jen okrsky soudců míru a slouží za podklad pro volby a odvod branců. {{Prostrkaně|Obecní zřízení}} spočívá na zák. ze dne 18. bř. 1837, 24. čce 1867, 4. dubna 1873, 20. led. 1874, 12. srp. 1876, 28. bř. 1882 a 5. dub. 1884. V čele obce stojí starosta (''maire''), který spojuje v sobě dvě funkce, jednu jako státní úředník, druhou jako zástupce samosprávy obecní. Maire volen jest se svými příručími (''adjoints''), jichž bývá ve větších obcích více, na tři léta od rady municipální. Musí míti aspoň 25 let. Úřad vykonává bezplatně. Ve hl. městech departementů, arrondissementů a kantonů jmenuje mairy a jejich příručí z počtu členů municipální rady zvláštním dekretem president republiky. V Paříži a Lyoně, kde jest 20, pokud se týče 6 mairií, zastává prefekt departementu úřad centrálního maira. Jako zástupce vlády plní maire vládní nařízení, bdí nad prováděním zákonů a vykonává obecnou a místní policii (vyjímajíc prefekturní města s obyvatelstvem nad 40.000 lidí). Rozhodnutí jeho musejí býti potvrzena částečně od prefekta nebo podprefekta. Trestních nálezů nesmí vynášeti. Jakožto zástupce obce vede maire její správu, předsedá v municipální radě, zastupuje obec před úřady. Jakožto státní úředník vede civilní rejstřík a vykonává civilní sňatky, arci pod dozorem státního prokurátora. Zástupcem jeho jest příručí. {{Prostrkaně|Obecní}} čili {{Prostrkaně|municipální rada}} (''conseil municipal'') skládá se dle velikosti obce z 10 až 36 (v Paříži z 80) členů. {{Prostrkaně|Policie výkonná}} skládá se částečně z obecních policejních orgánů, částečně z orgánů státních. Obecní policejní personál vydržován jest obcemi. V městech, majících více než 40.000 obyv., závisí organisace policejního sboru na dekretu presidenta republiky, o němž se dříve jedná ve státní radě. Dosazování policejního personálu závisí na mairovi a na potvrzení prefekta nebo podprefekta (Zák. z 5. dubna 1884). Státní policii vykonává žandarmerie organisovaná vojensky. Zřízení sboru žandarmův založeno jest na dekretech z 1. března r. 1854 a 24. dub. 1858. Žandarmové vykonávají policii soudní i správní. V prvé příčině podřízeni jsou ministru spravedlnosti, ve druhé ministru vnitra, a co se týče discipliny a vydržování, ministru války. Základ veškerého veřejného a soukromého práva ve '''F'''-ii tvoří 5 zákonníků (kodexů): ''Code civil des Français'' (z r. 1804, později ''Code Napoléon'' zvaný), ''Code de procédure civile'' (1807), ''Code de commerce'' (1808), ''Code d’instruction criminelle'' a ''Code pénal'' (z r. 1811), k nimž se řadí arci jiné důležité zákony. Soudní zřízení spočívá na organisačním zákoně ze 24. srpna 1790, který zákony ze 17. bř. 1800, 20. dub. 1810, 11. dub. 1838, 3. kv. 1840 a j. byl doplněn. Soudnictví zahrnuje jurisdikci civilní a obchodní, trestní a administrativní. Civilní soudnictví vykonává v každém kantoně soudce míru (''juge de paix''). O žádné žalobě nesmí se soudně jednati, dokud nebyla předložena tomuto soudci k docílení smíru (''conciliation''). V tomto směru působí soudce míru k tomu, aby soudní agenda pokud možno se umenšovala. Vedle toho vynáší soudce míru nálezy v jistých naléhavých záležitostech, v občanských sporech až do obnosu 100 franků bez appellace z jeho nálezu a až do 200 franků s právem appellace. Odvolání jde k soudům arrondissementů (''tribunal civil'' nebo ''tribunal de première instance''), které v první a poslední stolici rozhodují mobilární žaloby až do 1500 a immobilární žaloby až do 60 fr. roční renty. V jiných sporných věcech, pro něž tribunál arrondissementu rovněž jest první stolicí, jde odvolání k soudům appellačním (''cour d’appel''), kterých jest 26 v departementech (a sice v Doui, Amiensu, Paříži, Rouenu, Caenu, Rennes, Angersu, Nancy, Dijoně, Besançoně, Lyoně, Chambéry, Grenoblu, Aix, Nîmes, Montpellieru, Bastii, Toulousu, Agenu, Pau, Bordeaux, Poitiersu, Limoges, Riomě, Bourges, Orléansu), i v Alžírsku a 6 v koloniích. Pro obchodní věci zřízeny jsou v první instanci zvláštní soudy obchodní (''tribunaux de commerce''), od nichž jde odvolání k soudům appellačním, celkem jest jich 227, incl. 4 v Alžírsku. Spory z pracovních poměrů mezi pány a dělníky vyřizují zvláštní živnostenské soudy, zv. ''conseils de prud’hommes''. Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví trestního}}, náležejí prosté přestupky před soudce míru, který jakožto soudce policejní nalézá nejvýše na 5 dní vězení a na 15 fr. peněžné pokuty. Odvolání připouští se jen při trestu 5 fr. Appellace jde v tom případě k soudu arrondissementu, který jakožto ''tribunal correctionel'' soudí všechny těžší přečiny (''délits''). Odvoláni z jeho nálezu jde k trestní komoře appellačního soudu, jehož obžalovací komora (''chambre de mise en accusation'') o tom rozhoduje, zda zločin (''crime'') má se odkázati před soud porotní (''cour d’assises''). Porotcům předsedá člen appellačního soudu, kterému jsou dva soudci přidáni jako přísedící; o otázce viny rozhoduje 12 porotců. Vysoký soudní dvůr (''haute cour de justice''), jehož porotci vzati jsou ze členů generálních rad a soudců od kassačního dvora, soudí velezrádu a zločiny ministrů, senátorů a státních radů. Konečně jest kassační dvůr, ''cour de cassation'', který není vyšší instancí, nýbrž má za úkol bdíti nad právní jednotou v soudnictví a chrániti ji proti místním zvyklostem a výkladům. Vedle toho rozhoduje o zmatečných stížnostech a činí nálezy o tom, byly-li porušeny podstatné formálnosti soudního řízení, nebo bylo-li nesprávně užito zákonů, resp. byly-li špatně výkládány a neměla-li by se věc k opětnému rozsouzení odkázati před jiný soud. Soudcové tribunálů prvých stolic (arrondissementních), appellačních dvorů a kassačního dvora jsou nesesaditelni. U všech soudních dvorů nalézá se státní zástupitelství (''ministère public''), které jest činno nejen jako obžalobce, nýbrž má též vrchní dozor nad jistým počtem úředních orgánů (notárů, huissierů, greffierů). Mimo to působí též ve značné míře při dobrovolném (nesporném) soudnictví (při poručenstvíj atd.) a při civilní jurisdikci (na př. v záležitostech manželského rozvodu). U kassačního dvora úřaduje {{Prostrkaně|generální prokurator}} (''procureur générale'') se sedmi {{Prostrkaně|generálními advokáty}} (''avocats généraux''), u každého appellačního dvora generální prokurátor se 2 generálními advokáty a několika substituty, u každého tribunálu I. stolice vrchní prokurator (''procureur de la République'') s několika substituty, kdežto při policejních soudech hájí veřejné zájmy policejní kommissař. — Jurisdikci správní vy- konávají: {{Prostrkaně|prefekturní rady}} (1 v depart.), rady přehlídky vojska (''conseils de revision de l’armée''), rady universitní (''conseils universitaires''), účetní dvůr (''cour des comptes'') a státní rada (''conseil d’état''). ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]'' {{Prostrkaně|Znak}}. Republika franc. nemá dnes vlastně řádného znaku; místo něho užívá se allegorické postavy (vyobr. č. 1470.) a písmen R. F. (''République française''). Znak starší linie bourbonské skládal se ze dvou do sebe zasahajících štítů, z nichž pravý měl 3 zlaté lilie v modrém poli za '''F'''-ii, levý navarrský v červeném poli kříž utvořený ze zlatého řetězu, se čtyřhranným safírem uprostřed. Příkrov štítu od andělů neseného měl zlaté lilie v modrém poli, nad tím korunu královskou a za ní oriflammu (viz doleji) s nápisem ''Mont-joye St. Denis''. Později se znak tento zjednodušil (vyobr. č. 1471.). Za revoluce r. 1789 znak tento musil ustoupiti t. zv. jakobínske čepici (vyobr. č. 1472.), již Napoleon I. nahradil zlatým orlem na blesku spočívajícím (vyobr. č. 1473.). Po pádu Napoleonově vrátily se s Bourbony i jejich lilie, dynastie červencová přijala však opět gallského kohouta. Napoleon III. sáhl zase ke znaku svého velikého předka. — {{Prostrkaně|Válečným praporem}} '''F.''' byla v nejstarších dobách čepice sv. Martina. Za Ludvíka VI. zavedena oriflamma, červený hedvábný prapor s 5 cípy, jenž visel z příčného břevna, upevněného na žerdi pobité pozlacenou mědí. Dle jedněch ztracen byl proslulý tento prapor před Damiettou r. 1250, dle jiných užito ho naposledy r. 1415 v nešťastné bitvě u Azincourtu. Již za Karla VI. byla korouhev královská barvy modré s bílým křížem uprostřed. Bílé korouhve se zlatými liliemi užil poprvé Filip August, od Karla IX. zavedena definitivně. — Nynější {{Prostrkaně|národní barvy}} '''F.''' (''tricolore'') zavedeny byly prvou revolucí. Jsou to barvy modrá, bílá a červená, na {{Prostrkaně|válečné}} i {{Prostrkaně|obchodní vlajce}} v kolmých pruzích, modrá barva při žerdi. — Dnešní republika uděluje jen řád {{Prostrkaně|čestné legie}}, založený Napoleonem I., k čemuž přistupují ještě válečné medaille a řád pro polní hospodářství, zřízený r. 1883. Starší řády francouzské byly zrušeny r. 1831. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Finance. == Finance francouzské mají podobnou tvářnost jako v jiných státech. Za králů franckých byla základem důchodů panovníkových válečná kořist a pokuty, vybírané od poddaných. Byly to prameny příjmů původu germanského, k nimž přistupovaly finanční zdroje původu římského (''mansiones'', ''paratae'', ''telonea'', ''foratica'' aj.), známé též v říši Římsko-německé a spočívající jednak v různých dávkách, jednak v osobních povinnostech, jež museli poddaní vykonávati. Vedle toho stali se králové frančtí vlastníky rozsáhlých hvozdů a lesů, pastvisek a nevzdělaných zemí, z nichž brali rovněž veliké užitky. Z panství římského uchovala se v části Gallie ještě daň pozemková a daň osobní, z nichž prvá za doby, posledních Meroveovců vyšla již z užívání, kdežto daň osobní ještě za Meroveovců byla vybírána a od obyvatelstva těžce nesena. Za Kapetovců změnily se poměry nastoupením systému lenního. Král požíval různých důchodů jen jako senior ve svém území, nevybíral však daní jako představitel státu. Táž práva jako králi náležela ve vlastním území i ostatním lenním pánům. K moderní soustavě finanční došlo se teprve znenáhla. Bránily tomu poměry feudální. Poprvé žádána všeobecná daň králem Filipem Krásným r. 1294 k účelům válečným. Byla to daň jednoho penízu (denáru) z libry při prodeji veškerého zboží. Vzbudila však tolik nespokojenosti, že se musilo od ní upustiti. Král nahradil ji r. 1295 daní 1 % z ceny statků. R. 1302 a 1303 žádána nová daň pro válku flanderskou a pak ještě vícekráte ve XIV. stol. Jako v jiných státech, žádali králové franc. daň na stavech, kteří ji buď povolovali neb nepovolovali. Karel VII. odňal r. 1439 pánům (seniorům) právo vybírali daně a poplatky na svůj účet a učinil daň královskou trvalou. Od té doby vyvíjely se franc. finance způsobem stále rozmanitějším a tížily obyvatelstvo víc a více. Veliký nedostatek spočíval hlavně v nerovnosti břemene poplatního a ve výsadách, jež osvobozovaly od placení většiny daní právě nejbohatší třídy národa, šlechtu a duchovenstvo. Nedostatečné daňové ústrojí starší vlády bylo také jednou z příčin revoluce r. 1789. Zdrojem franc. financí od Karla VII. až do revoluce byly daně a povinnosti přímé, daně nepřímé a různé poplatky a konečně i státní zápůjčky. Ku přímým daním a povinnostem počítati sluší daně zvané ''tailles'', ''vingtièmes'', ''capitation'' a ''corvées''. Daň ''taille'' stala se trvalou od Karla VII. a byla dvojí: osobní a věcná. Daň osobní (''taille personnelle'') měla povahu všeobecné daně z důchodů, neopírala se však o pevný, spolehlivý základ, nýbrž vyměřována byla dle předpokládaných důchodů každého okrsku a každého jednotlivce. Vybírala se jen v některých zemích, kdežto v jiných předpisována ''taille réelle'', jež měla povahu daně pozemkové (''impôt foncier''). — Za Jindřicha II. r. 1549 zavedena k účelům válečným dodatečná daň zv. ''taillon'', která měla trvati sice jen nějaký čas, avšak stala se brzo trvalou. ''Vingtièmes'' (dvacetiny) datují se z posl. let Ludvíka XIV. Byla to daň důchodová, kterou platila jen šlechta; duchovenstvo bylo vyjmuto. ''Capitation'' zavedena byla r. 1692. Všichni poplatníci rozděleni byli na 22 třídy, z nichž první platila 2000 liber a poslední 20 sous. Daň tato měla býti placena ode všech poddaných, duchovenstvo však se z ní za jistý dar vykoupilo. Podobné výkupné složily i některé země. ''Corvées'' byly zemské roboty a spočívaly v osobních službách ke stavbě a opravě silnic a p. Dělily se na osobní a věcné. S počátku byla robota jen panská, proměnila se však později za Ludvíka XIV. v robotu zeměpanskou. V XVIII. stol. rozšiřována robota na všechny možné veřejné práce. Někdy dávána byla sice sedlákům za konání roboty náhrada, avšak dosahovala jen asi pětiny hodnoty. K nepřímým daním a poplatkům patří: ''aides'' (pomoci — i v Čechách se takto nazývaly daně mimořádné), ''gabelles'', ''traites et douanes'' (cla a mýta), ''insinuation'' a ''droit de controlle'' (poplatek zápisný). ''Aides'' byly původu feudálního. Král jako feudální suverén mohl žádati na svých vasallech v rozličných případech peněžný příspěvek, pomoc. S počátku vybírány pomoci jen občas, trvalými staly se od Karla VI. Byly velmi rozmanity a vztahovaly se na nejrůznější předměty. Dávány byly do pachtu pachtýřům (''partisans'' nebo ''traitants''), kterým připadal přebytek výnosu. ''Gabella'' byla daň velice nenáviděná. Slovem tim označovány různé poplatky, zejména poplatek ze soli. ''Traites'' a ''douanes'' vybírány byly ze zboží, jež se buď dováželo nebo vyváželo z království a provincií. Celní čáry zřízeny byly i uvnitř království mezi jednotlivými provinciemi, což bylo příčinou veliké nespokojenosti a vadilo vývoji obchodu. Colbert v XVII. stol. zrušil celní čáry aspoň mezi 12 provinciemi, nalézajícími se téměř veskrze kolem L’Ile de France. — Poplatky zápisné objevují se pod vlivem renaissance říms. práva na jihu '''F.''' již ve stol. XII., na severu však teprve ve století XVI., a sice pod jménem ''insinuation'' a ''contrôle''. Ediktem Františka I. z r. 1539 předepsán byl zápis u prévôta, bailliho a sénéchala jako podmínka platnosti aktů darovacích a substitučních. ''Droit de contrôle'' zavedeno Jindřichem III. r. 1581. Vybíráno bylo za stručný zápis právních aktů finančních a soudních do zvláštních rejstříků. Ediktem z r. 1693 organisováno bylo znova pro notářské akty a pak ještě několikráte. Záhy vyskytují se též státní zápůjčky, o nichž řeč níže. S vývojem královských financí nastávala potřeba řádného úředního apparátu, který by je spravoval. Tento finanční apparát nelišil se příliš od ústrojí soudního a správního. Prévôtové, bailliové a sénéchalové byli zároveň soudci i úředníky správními a zejména finančními. Účty předkládali král. dvoru, který je zkoumal. Když byl zřízen parlament, zdá se, že oni členové král. dvora, kteří zkoumali účty, tvořili oddělení parlamentu zv. ''camera compotorum'' (účetní komora, ''chambre des comptes'') a že splynuli se členy parlamentu. Úřadem úplně samostatným a na parlamentě nezávislým stala se účetní komora r. 1319. Parlament pokoušel se sice několikráte, aby se stal odvolací stolicí naproti účetní komoře, avšak marně. Královskými ordonnancemi, zejména z r. 1407 a 1459, uznána samostatnost účetní komory. Účetní komora měla na počátku 7 mistrů (''maîtres''), z nichž 4 byli duchovní, 3 světští a několik písařů, z nichž 2 přijímali účty, i zapisoval a ostatní je opravovali. Účetní komora přijímala přísahu bailliů a sénéchalů jakožto král. fiskálů, zkoumala účty všech finančních zřízenců, zapisovala finanční nařízení a edikty a měla podobně jako parlament právo činiti proti jejich zápisu námitky. Vedle toho měla ještě některé jiné funkce. Po čase ztratila účetní komora jistou část ze své příslušnosti, která pak přešla na zvláštní tribunály, známé pod jménem ''chambre du trésor'' (komora pokladu) a ''cour des aides'' (dvůr daní). R. 1357 povstal zvláštní nový tribunal zv. ''cour des monnaies'', před nějž náležely všechny sporné věci, týkající se vyrábění mincí. Tyto novoty v organisaci finančních úřadův udály se všecky ve stol. XIV. Za Františka I. byla finanční správa změněna. R. 1523 zřízen ústřední poklad zv. ''épargne'', svěřený úředníku nazv. ''trésorier de l’épargne''. František I. organisoval také nové obvody finanční, z nichž v každém ustanovil všeobecného výběrčího (''receveur général''), od čehož ony obvody nazvány generálstvím (''généralité''). V XVII. stol. byla '''F.''' rozdělena na 23 generálství, která se opět dělila na 231 elekcí (''élections''; jméno vzato odtud, že finanční zřízenci v těchto menších finančních obvodech od místních stavů bývali voleni, pročež nazývánj<ref>překlep v tisku, správně: nazýváni </ref> ''élus'') a na 31.592 fary. Generálství rovnalo se průměrně třem nynějším depart., elekce bezmála arrondissementu a venkovská fara dnešní obci. V každém generálství zřízen byl finanční úřad zv. ''bureau des finances'', skládající se asi z 50 král. úředníků. Elekci tvořilo asi 30 úředníků, kteří právě tak jako úředníci úřadu finančního byli zároveň úředníky správními i soudci. Rozvrhovali daň mezi fary a vyřizovali reklamace, které stran rozvrhu jich došly. Vzrůst počtu výběrčích daně měl vzápětí, že povstalo více účetních komor, které se nalézaly často v sídlech parlamentů. Rovněž tak na konci stol. XV. a na poč. stol. XVI. rozmnožil se počet dvorů daňových (''cours des aides'') tam, kde byly účetní komory. Za příčinou dozoru nad finanč. orgány královskými i samosprávnými vysílány bývaly do provincií zvláštní osoby ze státní rady. Byli to s počátku kommissaři (''commissaires départis''), kteří jen občas konali objíždky, od dob Richelieuových pak {{Prostrkaně|intendanti}}. (Viz shora.) Co se týče ostatních finančních institucí, srv. shora vývoj veřejného práva francouzského. Za revoluce staly se veliké změny jak v úředním ústrojí tak, a to ještě více, v soustavě daňové. Konstituční shromáždění zrušilo všechny staré daně a zavedlo s počátku jen daň z nemovitostí (''impôt foncier'', daň pozemkovou a domovní), později však doplnilo ji daní živnostenskou (''impôt des patentes'') a daní důchodovou z movitostí (''contribution mobilière''). Všechny nepřímé daně a poplatky byly zrušeny a zachována jen cla, poplatek zápisný a kolkový. Zákony, ustanovující uvedené daně a poplatky, jsou veskrze z l. 1790 a 1791 a mnohé z nich jsou základem podnes platného finančního práva. Konstituční shromáždění získalo také značný počet státních domanií, která během času se dostala do různých rukou. Rozmnoživši státní domania skonfiskováním statků duchovenských, mohlo národní shromáždění přikročiti k umořování státního dluhu, který již tehda byl velmi vysoký. Prvý stálý dluh státní datuje se ve '''F.''' již od Františka I. (tedy od poč. XVI. stol.) a roste čím dál více za jeho nástupců. Jen Jindřich IV. uplatil velkou jeho čásť. Na konci vlády Ludvíka XIII. dosahoval stálý státní dluh již výše 436 mill. liber. Při smrti Ludvíka XIV. (1. září 1715) činily úroky 62 mill. a odpovídaly tak dluhu 1200 mill. Za Ludvíka XV. se na počátku hospodařilo, avšak za války sedmileté a za finanční správy abbéa Terraye naděláno opět velké množství dluhů. R. 1760 činily výdeje, spojené s umořováním státního dluhu a placením úroků, již více než jednu třetinu státních příjmů (100 mill. liber). Ludvík XVI., při jehož nastoupení na trůn r. 1774 dosahoval státní dluh výše 119 mill., odevzdal řízení financí Turgotovi, který nechtěje rozmnožovati ani dluhy ani daně, strojil se rozhárané státní finance uspořádati. Byv však intrikami velmožů ode dvora odstraněn, vystřídán byl Neckerem, který jeho schopností neměl. Za Ludvíka XVI. vešlo v obyčej vydávati na státní statky assignáty, a sice způsobem nezřízeným. R. 1792 bylo jich v oběhu 1564 mill. a r. 1796 docela 45 milliard liber. Tím arci státní dluh neobyčejně vzrostl. Revolucí změnil se jeho stav. Zákonem ze dne 24. srpna r. 1793 zavedena velká kniha sjednoceného státního dluhu a položen tak základ t. zv. dluhu konsolidovaného. Veliká kniha jest jediným a základním titulem všech věřitelů republiky. Pro každého státního věřitele otevřen jest tam zvláštní účet. Úhrnem činil státní dluh r. 1793 127,803.000 fr. Zákonem ze dne 28. srpna r. 1797 stanoveno, že z veřejného dluhu jen ⅓, a sice pode jménem ''tiers consolidé'', do velké knihy veřejných dluhů se má zapsati. Tato suma páčila se tenkráte na 40,216.000 fr. (s dluhy zemí s '''F'''-ií spojených 46 mill.). Dluh státní zvyšoval se obyčejně vždycky při nastoupení nové vlády a následkem událostí válečných. Za Napoleona stoupl o 558 mill. fr., za restaurace o 3154 mill. a za vlády červencové o 1516 mill. R. 1851 zmenšil se sice o 425 mill., avšak vzrostl zase za Napoleona III. o 6938 mill. a konečně následkem války prusko-franc. o 12.703 mill., tak že se páčí nyní na 30 milliard fr. a připočtou-li se k tomu ještě půjčky a dluhy departementů a obcí, které kontrahovány byly v posledním desetiletí k provádění školních staveb a silnic, činí veřejný dluh '''F.''' asi 35 až 36 milliard fr. čili 1000 fr. na jednoho obyvatele. Jen na zúrokování a umořování státního dluhu bylo r. 1893 praeliminováno ve státním rozpočtu 1.286,823.945 fr. Dle zákonodárství nyní platného vybírají se ve '''F'''-ii tyto daně a poplatky: daň pozemková a domovní (''impôt foncier'' od r. 1791), jež se opírá o katastr z r. 1850 a dle zák. z r. 1890 činí 4 % čistého výtěžku; osobní a mobilní daň (od r. 1791), daň ze dveří a oken (od r. 1798), daň živnostenská (od r. 1791), taxa berní rolly a taxy přizpůsobené přímým daním (''taxes assimilées''), jako daň ze statků mrtvé ruky, daň z dolů, z koní a vozů, z lékáren, poplatky cejchovní, daň z billardů a uzavřených společností (od r. 1871). Uvedené daně a poplatky pokládají se všecky za přímé. K nim přistupují důchody z domanií a lesů, které jsou poměrně malé. Cena franc. státních statků páčí se asi na 3800 mill. fr. Daleko důležitější a výnosnější jsou nepřímé daně a poplatky, k nimž náležejí: poplatky zápisné (''droits d’enregistrement'', od r. 1790), poplatky kolkové (''droits de timbre'', od r. 1798), 4% příjmová daň z movitého jmění, daň dědická, spotřební daň z nápojů (vína, piva, cidru, líhu), z cukru (od r. 1880 snížená), ze soli (od r. 1806 znova zavedená), 3% daň expediční, daň z oleje (od r. 1873), ze stearina a svíček (od r. 1873), z octa a dynamitu (od r. 1875), z papíru (od r. 1871), ze hracích karet (od r. 1812) a j. K nepřímým daním náležejí též cla, jež se od r. 1881 vybírají dle zvýšené sazby, a monopol tabákový (r. 1790 zrušený, r. 1810 znova zavedený), prachový (od r. 1796) a sirkový (od r. 1872). Dle finanč. zákona ze 26. července r. 1893 byl na r. 1894 tento rozpočet: {| class="wikitable" ! {{Prostrkaně|Vydání.}} !! franků |- | Veřejný dluh || 1.284,568.168 |- | rowspan= "2"|Veřejné moci || 13,171.720 |- | (z toho: plat a repraesentace presidenta 1,2, sbory zákonodárné 11,97 mill. fr.) |- | colspan= "2"| Ministerstva (1.670,694.987): |- | 1. financí || 19,470.860 |- | 2. spravedlnosti || 35,011.100 |- | 3. vnějších záležitostí || 16,343.800 |- | rowspan= "2"|4. vnitra || 71,384.430 |- | (z toho: správa 17,1, veř. bezpečnost 16,47, vězenství 17,66, subvence 11,58, dobročinné záležitosti 7,37, různé výdeje 1,18 mill. fr.) |- | 5. války || 633,653.091 |- | 6. námořnictví || 266,861.528 |- | rowspan= "2"|7. veřejného vyučování, krásných umění a kultu || 242,794.240 |- | (veř. vyučování 190,45, krásná umění 8,12, kultus 44,22 mil. fr.) |- | rowspan= "2"|8. obchodu, průmyslu a kolonií || 99,585.334 |- | (obchod a průmysl 23,46, pošty a telegrafy 2,26, kolonie 73,84 mill. fr.) |- | 9. orby || 28,963.140 |- | 10. veřejných prací || 256,627.464 |- | rowspan= "2"|Režijní a správní náklady || 358,334.719 |- | (přímé daně 21,74, zápisné a kolk. poplatky, domania 18,34, cla 32,37, nepřímé daně 39,39, tabák a prach 73,66, vnější záležitosti 0,06, pošty a telegrafy 159,54, lesy 13,22 mill. fr.) |- | Nedoplatky a splacení záloh || 42,132.500 |- | colspan= "2"| |- | Úhrn výdejů na r. 1894 || 3.368,902.094 |- | a s výdeji na Alžír (70,118.529) || 3.439,020.623 |- |} {| class="wikitable" ! Příjmy. !! franků |- | rowspan= "2"|Daně a poplatky přímé || 501,056.924 |- | (z toho: daně přímé 465,799.404, daň pozemková a domovní 196,72, daň osobní a mobilní 88,17, daň ze dveří a oken 57,2, daň živnostenská 122,64, taxa berní rolly 1,05, taxy přizpůsobené přímým daním 35,257.520, ze statků mrtvé ruky 6,63, daň z dolů 4,13, ověřování měr a vah 4,8, prohlídka lékáren 0,39, daň z vozů a koní 12,44, daň z billardů a uzavř. společností 6,85 mill. fr.) |- | Příjmy z domanií a lesů || 47,452.020 |- | rowspan= "2"|Nepřímé daně a poplatky || 2.050,518.680 |- | z toho: poplatky zápisné 548,5, poplatky kolkové 161,78, 4% daň příjmová z movit. jmění 69,25, cla 465,72, nepřímé daně 601,86 mill. fr., daň z nápojů 469,48, daň ze soli 10,93, daň expediční 5,45, daň z miner. olejů 0,01, daň z jiných olejů 2,25, daň ze stearin. svíček 8,42, daň z octa 3,42 mill. fr., clo a daň z cukru 203,39 mill. fr. |- | rowspan= "2"|Monopoly a státní závody || 629,044.880 |- | sirkový, tabákový a prachový monopol 411,05, pošty 164,86, telegrafy a telefony 42,76 mill. franků. |- | rowspan= "2"|Rozličné příjmy || 58,550.892 |- | z toho: podíl na zisku z depos. pokladny 8,5, státní dráhy 4,23, příjmy z vládn. publikací 0,22, příjmy z Indie a Nové Kaledonie 0,72, příjmy z diplomatických a konsul. kanceláří 1,2, příjmy z patentů 2,55, příjmy z trestnic 5,6 mill. fr. atd. |- | Mimořádné příjmy || 29,669.402 |- | Průběžné příjmy || 74,447.084 |- | colspan= "2"| |- | Úhrn příjmů v r. 1894 || 3.390,739.882 |- | s připočtením příjmů v Alžíru (48,291.150) || 3.439,031.032 |} {{Konec formy}} Co se týče úřední organisace, sluší rozeznávati správu ústřední a místní. {{Prostrkaně|Ministerstvo financí}} skládá se ze dvou částí absolutně rozdílných, a to 1. z vlastního {{Prostrkaně|ministeria financí}} čili správy ústřední a 2. z {{Prostrkaně|režií}} čili {{Prostrkaně|správ}} (''administrations'') {{Prostrkaně|finančních}}, které se nazývají též {{Prostrkaně|všeobecnými ředitelstvy}} (''directions générales''). Správa ústřední upravena jest různými dekrety, z nichž nejnovější jsou: z 19. list. 1886, z 1. pros. 1890, ze 30. dub. 1891, z 15 ún. a z 5. srp. 1892. Celkem složeno jest ministerstvo z těchto 10 kanceláří: 1. ''cabinet du ministre'', 2. ''direction du personnel et du matériel'', 3. ''dir. du contrôle des administrations financières'', 4. ''dir. du mouvement général des fonds'', 5. ''dir. générale de la comptabilité publique'', 6. ''dir. de la dette inserite'', 7. ''agence judiciaire du trésor et contentieux'', 8. ''caisse centrale du trésor public'', 9. ''service du payeur central de la dette publique'', 10. ''contrôle central du trésor''. — {{Prostrkaně|Režie}} čili {{Prostrkaně|správy finanční}}, jichž jest 6, závisí sice na ministerstvu financí, avšak každá z nich tvoří autonomní departement, spravovaný od {{Prostrkaně|generál}}. {{Prostrkaně|ředitele}} (''directeur général''). Jejich jména: 1. ''direction général des contributions directes'', 2. ''dir. gén. de l’enregistrement, des domaines et du timbre'', 3. ''dir. gén. des douanes'', 4. ''dir. gén. des contributions indirectes'', 5. ''dir. gén. des manufactures de l’état'', 6. ''administrations des monnaies et médailles''. Správa místní upravena jest tím způsobem, že v každém depart. jsou pro jednotlivé druhy státních příjmů zvláštní ředitelé (''directeur des contributions directes'', ''dir. de l’enregistrement et des domaines'' a j.), a úředník zv. ''trésorier payeur général''. Uvedení úředníci mají pod sebou četný personál inspektorů, kontrolorů, verifikatorů a výběrčích. Pokud orgány samosprávné a jiné súčastněny jsou ve finančním zřízení franc., srv. články {{Prostrkaně|Conseil d’arrondissement}}, {{Prostrkaně|Conseil de préfecture}}, {{Prostrkaně|Conseil général}}, {{Prostrkaně|Cour des comptes}}. Literaturu franc. financí viz ve článku {{Prostrkaně|Finance}} str. 239. ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]'' == Mincovnictví. == Ještě za panování krále {{Prostrkaně|Chlodvika}} (481 až 511) neměla '''F.''' svou vlastní minci, nýbrž obíhaly tam římské denary stříbrné a zlaté solidy z doby starší i mladší, zvláště pak císařů od Theodosia I. (379-395) do Anastasia I. (491—518). Ze čtyř synů Chlodvikových, mezi které říše byla rozdělena, vybíjeli minci pouze dva, totiž {{Prostrkaně|Childebert}} a {{Prostrkaně|Theodorich}}. První po dobytí Burgundu (534) mincoval v Lyoně docela samostatně, druhý však, ano ještě jeho syn {{Prostrkaně|Theodebert I}}. († 548), činili tak pod vrchním dozorem císaře Justiniána I., který tam měl dosud mocné slovo. V létech následujících zbavila se '''F.''' římského vlivu vůbec a zemská mince tepána bez překážky. V západní '''F'''-ii ({{Prostrkaně|Neustrii}}) oblíbeno číslo zlaté a stalo se též zákonným při jednici »solidus (aureus)«. Z římské libry (= ''gr.'' 327.434) raženy 72 solidy; stříbrné denary brány tam jako mince drobná k vyrovnání sumy větší a počítalo se 40 denarů na jeden zlatý solidus. Ve východní '''F'''-ii ({{Prostrkaně|Austrasii}}, {{Prostrkaně|Germanii}}) opanovalo trh číslo stříbrné při jednici »denar« a 25 solidů po 12 denarech (= 300 den.) vážilo římskou libru čistého stříbra. Po smrti {{Prostrkaně|Theodebalda}}, syna jmenovaného již Theodeberta I., dosazováni na trůn říše Meroveovců již jen králové z větve neustrijské, kteří po starém způsobu, jak podotknuto, razili mince zlaté, v nejednom kuse podobné solidům východořímským. Mince původně vážné během času se zhoršily a sice proto, že králové v VII. st. prodávali právo mincovní nejen větším městům, nýbrž i vesnicím, kostelům i osobám, čímž počet mincoven ve '''F'''-ii vzrostl na několik set. — Změna v čísle mincovním se stala po vítězství {{Prostrkaně|Pipina Heristalského}} u Testri r. 687, když totiž Neustrie byla povalena a mimo jiné přinucena číslo stříbrné, v Austrasii během času zdomácnělé, přijmouti též za své. Konečně {{Prostrkaně|Pipin Krátký}} (752 až 768) prohlásil je za mincovní číslo státní, ustanoviv spolu, aby 22 stříbrných solidů po 12 denárech (264 den.) vyrovnalo se římské libře. {{Prostrkaně|Stříbrný}} solidus nebyl mince ražená, nýbrž jen početní. Při tom zůstalo až do {{Prostrkaně|Karla Vel}}. (771—814), který, jako vůbec, stal se též reformátorem mincovnictví. Napomenuv marně krajinské a soukromé mincovny, aby zrno polepšily, zrušil jich větší počet, a když ani to ostatní nezastrašilo, vydal r. 805 zákon, jímž nařizuje, aby se budoucně razilo pouze »in palatio nostro«, t. j. kde by on právě byl se svým dvorem. Týž zavedl pak novou libru mincovní, která byla dle jedněch o čtvrtinu, dle jiných o osminu těžší libry římské (tedy ''gr'' buď 409,254 nebo 367,2), a nařídil, aby se z ní razilo 20 solidů po 12 den. (= 240 den.). Ještě důkladněji stanovil základy mincovnictví franckého jeho vnuk {{Prostrkaně|Karel}} II. {{Prostrkaně|Lysý}} (843—877) v důležitém »Edictum Pistense«. Ponechav totiž počet denárů z nové mincovní libry vyšlých jako dříve, přesně vytknul, co má býti vyraženo na líci (monogram a jméno panovníka) a co na rubu (kříž a jméno mincovny), zač se má stříbro do mincovny kupovati, ve kterých městech se má vybíjeti, jak se potrestá padělatel atd. Ostatní Karlovci až do {{Prostrkaně|Karla Pitomého}} (893—923) měli pilnější starosti o zachování se na trůně, nežli o kteroukoli záležitost státní, a proto nepodnikli žádných proměn v mincovnictví, leda že opět právo raziti pronajímali a prodávali městům i osobám k nemalé škodě obecné. Králové X.—XII. stol. razili všichni pouze denary, jiných mincí zemských, ani stříbrných ani zlatých, vůbec nebylo. Teprv {{Prostrkaně|Filip}} II. řečený {{Prostrkaně|Augustus}} (1180—1223) zarazil novou stř. minci s opisem MONETA DVPLEX REGALIS, na níž kříž a kaplice (váží ''gr'' 1,32); říkalo se jí vůbec {{Prostrkaně|roial}} nebo {{Prostrkaně|real}}, a tak se dosud určitý druh mincí jmenuje. Jiná taková mince má kolem kříže: PARISIS CIVIS (místo CIVITAS). Buď tentýž Filip II. anebo jeho druhý nástupce {{Prostrkaně|Ludvík}} IX. {{Prostrkaně|Svatý}} (1226—1270) začal vybíjeti ''gros Tournois'', který jaksi předcházel všechny pozdější ''grossi denarii'' čili groše, třeba se od něho zevnějškem lišily. Mince ta, ražená v městě Toursu, má na líci kříž, v jehož koutech po lilii a kolem dva obvodky. Ve vnitřním jest jméno krále a ve vnějším: BeNeDICTVm SIT NOMEn DOMini NostRI DEI IEsV XPI; na rubu pak jest znak města Toursu, t. brána o dvou věžech s opisem: TVRONIS CIVIS (místo CIVITAS). Tyto první {{Prostrkaně|tourony}} č. {{Prostrkaně|tournosy}} byly jakosti 0, 938 a šly 4 na lot, vážil tedy každý as 4 ''gr''. — V mincovnictví '''F.''' byl peníz ten epochálním, neboť nejen že se po několik století tam udržel, nýbrž i mnohým jiným cizím mincovnám sloužil za vzor. Rozličné druhy mincí, ve '''F'''-ii později vybíjené, táhnou se k němu alespoň jménem, jsouce jakosti mnohem horší; však i tournosy záhy klesly zrnem na ''billon''. Náleží sem ''denier Tournois'' s křížem a věžemi, ''denier Parisis'' s křížem, v jehož koutě po lilii, a věžemi, ''double Regalis'' nebo ''double Parisis'' č. roial, vůbec »double«, po dvou denarech. — {{Prostrkaně|Filip}} IV. {{Prostrkaně|Sličný}} (1285—1314) zanechal po sobě nečestné jméno ''foux monnoyer'' č. padělatel mince, poněvadž všechny druhy své mince zlehčil na billon. Vybíjel tournosy, jejich třetiny, polovice a tři čtvrtiny, též denary zvané ''petit Tournois'' a přidal k nim nový peníz ''Burgois double'' či ''fort'' a ''Bourgois simple'', na nichž kříž a koruna, pod kterou: FORTIS a kolem BVRGENSIS. »Fort« = »double Parisis« a »simplex« = »denier Parisis«. — Rovněž chatrná mince byla za {{Prostrkaně|Ludvíka}} X. (1314—1316) a sice nejen královská, nýbrž všech 60 hodnostářů, kterým uděleno právo mincovní. — {{Prostrkaně|Filip}} VI. z {{Prostrkaně|Valois}} (1328—1350) razil tournosy, pozměniv s jich zevnějškem i jejich jméno. Z doby té známy jsou ''gros à la queue'', s křížem pod korunou, ''gros à la fleur de lys'', s křížem, v jehož koutech po lilii na jedné a s lilií s opisem FRANCORVM na druhé straně, ''gros à la couronne'', s křížem na líci, v jehož pouze dvou koutech po lilii a korunou na rubu; všechny jsou špatného zrna. Vedle nich zarazil ve '''F'''-ii po několika stoletích opět první minci zlatou ''Ange d’or'', váhy asi dukátu. — {{Prostrkaně|Jan Dobrý}} (1350—1364) pozměnil tournosy tím, že je vybíjel širší a tenší nežli dosud. Na líci ponechal kříž, ale na rub položil poprvé tři francouzské lilie; na jiných jsou dvě koruny po jedné a dvě lilie po druhé straně. K svému jménu IOHANNES přidal {{Prostrkaně|poprvé}} DEI GRATIA s pokračováním na rubu: FRANCORVM REX. Legenda »Benedictum« atd. zůstala na všech, jako na tournosech starších. Této na pohled nové minci říkalo se ''gros Tournois blanc'', byla však, jako každá jiná, řečená »blanc«, špatného zrna, pouhý billon. Téhož jiný peníz byl ''gros blanc aux fleurs de lys'', s velikou lilií, a ''gros blanc a l’étoile'', s hvězdou. Nástupcové jeho {{Prostrkaně|Ludvík}} VI. a VII. obnovili starší pojmenování ''gros blanc à la couronne'', položivše na minci tu korunu a kolem ní tři lilie. — {{Prostrkaně|Karel}} V. (1364—1380) tepal stříbrné mince hořejším podobné a přidal k nim zlatý peníz ''fleurs de lys d’or'', o něco těžší dukátu, t. váhy ''gr'' 3,82. {{Prostrkaně|Karel}} VI. (1880—1422) zavedl na tournosech na místě staré novou legendu: ''Sit nomen domini benedictum'' a vybíjel zlatou minci ''Royal d’or'', rovněž váhy ''gr'' 3,82. — {{Prostrkaně|Jindřich}} VI. jako král anglický (V.) razil též ve '''F'''-ii (1422 až 1441), a sice zlatou minci s madonnou a andělem, držícím oba štíty (francouzský a anglický), váhy ''gr'' 3,3, pak dva druhy mincí stříbrných, totiž ''gros d’argent'', s lilií a křížem, váhy ''gr'' 3,3, a ''grand blanc'', s velikou lilií a kotvicovým křížem — obě jsou špatného zrna. Téhož současník {{Prostrkaně|Karel}} VII. (1422 až 1461) zavedl zlatou minci ''écu à la couronne'', váhy ''gr'' 3,82. — {{Prostrkaně|Ludvík}} XI. (1461—1489), přidav k stříbrným mincím podobnou ''blanc à soleil'', na níž hvězda čili slunce nad štítem francouzským, zarazil stříbrný {{Prostrkaně|liard}} se svým {{Prostrkaně|poprsím}} (poprvé). Téhož nástupce {{Prostrkaně|Karel}} VIII. (1483-1498) mimo jiné tepal též peníze zlaté ''écu au soleil'', váhy ''gr'' 3,43, a {{Prostrkaně|Ludvík}} XII. (1498—1515) první {{Prostrkaně|testony}} t. hrubší minci stříbrnou, která se však udržela pouze do času Jindřicha III. Téhož ''grand blanc'' má na líci při unciálce jeho jména '''L''' {{Prostrkaně|poprvé}} řadové číslo X.—II. Rozličné změny v mincích franc. provedl {{Prostrkaně|František}} I. (1515 až 1547). Na místě »grand blanc« vybíjel {{Prostrkaně|douzainy}} = 12 denarům a »petit blanc« vyměnil za {{Prostrkaně|sisainy}} = 6 denarům. Jest na nich uncialka ''F'' a kříž s opisem: ''Sit nomen'' atd. Kromě toho poprvé razil ''écu à la Salamandre'', minci zlatou, a ''blane à la Salamandre'', stříbrnou, které dostaly jméno od salamandrů, na nich kolem franc. štítu vyražených. Královská mince tehda tepána v 30 mincovnách a jmenovaný král vůbec první pro každou mincovnu určil některé písmeno abecedy od ''A'' do ''Z''; těm, na které se písmene nedostalo, určil 8, 9, ''AA'', ''BB'', ''CC'' a ''VV''. (Toto praktické opatření napodobeno bylo později v rozličných státech, na př. v cís. rakouském teprve za cís. Františka I). {{Prostrkaně|Jindřich}} II. (1546 až 1559) vybíjel duzainy, testony a jejich díly; k ražení zavedl do mincoven nový stroj, nazvaný ''balancier''. — Za jeho nástupců ničehož podstatného se nezměnilo. Teprv o {{Prostrkaně|Jindřichu}} III. (1574–1589) sluší zaznamenati, že vydal první {{Prostrkaně|franky}}, hodnoty as třetiny tolaru; jest na nich korunované poprsí krále po jedné a liliový kříž, v jehož středu unciálka ''H'', po druhé straně. Od něho pocházejí též ''quarts d’écu'' a {{Prostrkaně|první}} ve '''F'''-ii mince měděné. Valně rozšířil mince franc. {{Prostrkaně|Ludvík}} XIII. (1610—1643) zavedením zlatého penízu zvaného ''Louis d’or'' (váhy ''gr'' 6,75) a jeho dílů, dle něhož během času raženy v jiných zemích na př. Fridrichs d’or, August d’or a pod. K stříbrným mincím přidal ''Louis d’argent'' č. ''écu blanc'', rozličné váhy a hodnoty po 60, 30, 15 a 5 solech, a vůbec {{Prostrkaně|první}} opatřil {{Prostrkaně|tloušť}} mincí stříbrných opisem, aby se jich okrajování zamezilo. Rovněž jeho nástupce {{Prostrkaně|Ludvík}} XIV. (1643—1715) připojil k stávajícím už penězům několik nových, zejména ''pièce de VI. blancs'', ''pièce de 2 sols'', -''4 sols'', -''16 deniers'', osminu ''Louis d’argent'' aj. V následující době vybíjeny rozličné druhy jako prvé, některé četně, jiné v míře menší a ještě jiných bylo opomenuto. {{Prostrkaně|Tolar}} (''écu blanc'') býval ražen po 6 francích (''livres''), též jejich polovice, a jiný peníz po 30, 15 a 2 solech, měděné peníze tepány hustěji jako mince drobná. V době první republiky (1792—1804) stříbrných mincí po 5 francích raženo po skrovnu, měděných více vedle peněz soukromníků »bonů« po 10 a 5 solech, které však již dekretem ze dne 27. srp. 1792 byly vzaty z oběhu. (Nejhojnější byly tehda assignaty papírové na rozličný počet liber čili franků, také až do sumy 10.000 franků). {{Prostrkaně|Napoleon Bonaparte}} nejprve jako konsul (1802 až 1804) a pak jako císař (1804—1814) vybíjel 5, 2 a 1 frank, pak půl a čtvrtiny franku vedle billonů po 10 centimech a měděných po 5 cent. Pozdější králové zůstali při vybíjení franku, jeho násobného i dílů, vedle mince měděné. Za našich dob má '''F.''' číslo zlaté dvacetifrankové v kusech po 100, 50, 20, 10 a 5 fr., které jsou veskrze jakosti 0,900. Na ''kg'' hrubé váhy jde 155 dvacetifranků při odchylce 0,002 u jakosti a váhy. Stříbrný pětifr., dvoufr. a frank jest též jakosti 0,900, z ''kg'' hrubé váhy razí se 200 fr. a po srážce rážného (1½ fr.) jde 220,56 franků na ''kg'' část stříbra. Drobná mince jest z kovu sprostého. ''[[Autor:Josef Smolík|Sm.]]'' == Vojenství. == Nejvyšší správu vojenství vede ministerstvo války se svojí kanceláří (''cabinet''). Ministrem (''ministre de la guerre'') bývá generál divisijní a má pod sebou generální štáb vojska (''état-major de l’armée''), vrchní válečnou radu (''conseil supérieur de la guerre''), které ministr osobně předsedá, a odborné výbory (''comités'') a kommisse. Celá {{Prostrkaně|'''F.'''}} a {{Prostrkaně|Alžírsko}} ohledem na vojsko pozemské vojensky rozděleno jest ve správu voj. pařížskou a v 19 obvodů armádních sborů se sídly velitelstev: 1. sboru Lille, 2. Amiens, 3. Rouen, 4. Le Mans, 5. Orléans, 6. Châlons-sur-Marne, 7. Besançon, 8. Bourges, 9. Tours, 10. Rennes, 11. Nantes, 12. Limoges, 13. Clermont-Ferrand, 14. Lyon, 15. Marseille, 16. Montpellier, 17. Toulouse, 18. Bordeaux, 19. Alžír. Každý sbor má po 2 divisích pěchoty, 1 brigádě jízdy a 1 brigádě dělostřelectva, po 1 praporu zákopníků (''génie''), po 1 setnině vozatajstva (''train des équipages'') a po 1 legii četnictva, dále ovšem intendanci, zdravotnictvo (''infirmiers'') atd. Každá brigáda má po 2 plucích té které zbraně své. Od jízdy pak ještě jest 7 divisi samostatných, nenáležejících do žádného obvodu sborového. V Tunisu posádkuje 1 brigáda složená ze všech 3 zbraní. K vůli odvodu a doplňování vojska rozdělena jest celá '''F.''' ve 145 poddivisí (''subdivisions''), 8 v každém obvodu sborovém, 15. sbor má jich 9, a mimo tyto úřady je ještě 11 jiných kanceláří doplňovacích, z nichž 3 v Alžírsku. Pěchota činného vojska (''armée active'') čítá 163 pluků, myslivců pěších (''chasseurs à pied'') je 30 praporů, 11 z nich alpských (''alpins''), zuavů jsou 4 pluky, alžírských různostřelců (''tirailleurs algériens'') také 4, různostřelců tonkinských 3 pluky, konečně 2 pěší pluky cizinců výlučně pro osady zámořské. Jezdectvo {{Prostrkaně|činného vojska}} skládá se ze 13 pluků kyrysnických, 31 dragounských, 21 mysliveckých (''chasseurs''), 14 husarských, 6 myslivců afrických, 4 spahiů, úhrnem 89 pluků. Dělostřelectvo činného vojska má 38 pluků polních v 19 brigádách, 16 praporů pěších, pevnostních, 2 pluky mostařské (''pontonniers'') a 10 setnin technických (''ouvriers d’artillerie''). Hradebnictvo (''génie'') činného vojska má 5 pluků, vozatajstvo 20 setnin, četnictvo 26 legií, zásobárenstvo 25 sekcí, zdravotnictvo také 25 sekcí. Mimo to jest ještě stráž republikánská (''garde républicaine'') a hasičstvo zcela vojensky zařízené. {{Prostrkaně|Zeměbrana}} (''armée territoriale'') čítá 145 pluků pěších, 13 praporů pěších myslivců, 10 praporů zuavů; dále 18 obvodů (''régions'') jezdectva, 6 setnin myslivců afrických, 18 pluků dělostřelectva polního, 10 batterií d. pevnostního pro Alžírsko, 18 praporů zákopnictva a 18 setnin vozatajstva. Ohledem na vojenské námořnictvo '''F.''' rozdělena ve 5 obvodů: 1. Cherbourg, 2. Brest, 3. Lorient, 4. Rochefort, 5. Toulon. 8 pluků námořní pěchoty a 2 pluky námoř. dělostřelectva rozděleny ve 4 brigády, ležící v obvodech 1., 2., 4. a 5., příslušné pro 3. vojsko námoř. je složeno z částí oněch pluků. — V zámořských osadách jsou ještě rozloženy 4 pluky námoř. pěchoty a části námoř. dělostřelstva. Povinnost branná jest všeobecná; každý zbraní schopný muž slouží 3 léta ve vojsku činném, 10 let v záloze tohoto vojska, 6 let v zeměbraně a 6 let v domobraně (''réserve de l’armée territoriale''). Vzdělání vojenské obstarávají: Vyšší škola válečná (''école supérieure de guerre'') v Paříži, vyšší škola jezdecká (''é. d’application de cavalerie'') v Saumuru, vyšší škola pro dělostřelstvo a hradebnictvo (''é. d’appl. de l’artillerie et du génie'') ve Fontainebleau, které všecky navštěvují důstojníci; voj. škola dělostř. a hradeb. ve Versaillech pro poddůstojníky, škola polytechnická v Paříži pro mladé občany a také již odvedené vojáky, zvláštní či odborná škola vojenská (''é. spéciale militaìre'') v St. Cyru, ústřední škola (''é. centrale'') v Paříži, škola vojenská pro pěchotu v St. Maixent, prytaneum vojenské v La Flèche, několik škol pro střelbu, jedna pro výrobu střelného prachu, jedna pro tělocvik a šerm a j. Vojenské lékaře vychovává vyšší škola lékařská a lékárnická v Paříži, zdravotnictvo škola zdravotnická v Lyoně. Ve {{Prostrkaně|stejnokroji}} celé armády převládá pro kabátce (''tuniques'') barva modrá: nejtmavší, skoro černá, u generálstva, generálního štábu, kyrysníků, dragounů, vozatajstva a námořnictva, světlejší u myslivců a husarů; pro kalhoty barva temnější rudá, brotcová u generálů, generálštábníků, pěchoty a jezdectva, modrá u myslivců pěších, dělostřelstva a zákopnictva. Na hlavě mají generálové klobouky dvourohé, kyrysníci a dragouni přílby se žíněnými ohony, alpští myslivci a námořnictvo okrouhlé ploché čapky, ostatní všickni čáky, pěchota a dělostřelectvo nejčastěji pouhé čepice (''képi''). — Pluky zámořských domorodců oděny po způsobu svých národů. Stupně hodnosti naznačeny na rukávech prýmky zlatými neb stříbrnými, mnohonásobně se proplétajícími. — Pěchota ozbrojena zadovkami soustavy Lebelovy, jízda pádnými šavlemi, karabinami a revolvery a částečně kopími, kyrysníci chráněni kyrysy přes prsa a záda, polní děla (zadovky) mají trojí ráž 80, 90 a 95 ''mm'' a závor šroubový. Činné vojsko a záloha čítají 1,832.000 mužů, zeměbrana 890.000 a domobrana 970.000, úhrnem 3,692.000 mužů s téměř 2000 polních děl. Na obranu území '''F.''' slouží četné pevnosti, zvláště na pomezích Německa, v několika pásmech, а k Italii, veskrze tvrze horské, a sama Paříž silně opevněna kolem mnohými tvrzemi. O bezpečnost pobřeží postaráno několika pevnostmi přímořskými, výše jmenovanými to sídly obvodů námořských, s hojnými děly pobřežními největší ráže a nejdalšího dostřelu. — Vysloužilci ve válkách zmrzačelí zaopatřeni v nádherné invalidovně (''hôtel des invalides'') v Paříži. ''[[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|FM.]]'' {{Prostrkaně|Válečné loďstvo '''F.'''}} jest vedle anglického nejsilnější na světě. Obecně se na něm chválí dobrá organisace a způsobilost rychlé mobilisace. Na poč. r. 1893 udával se stav jeho na 403 plavidel o 573.490 tun a 618.700 koň. silách, s 1205 děly kalibru více než 9 ''cm'' a 2024 menšími děly. Posádka lodní čítala 46.233 mužů. Bitevní loďstvo skládalo se t. r. z 19 bitevních obrněnců o 178.990 t. a 128.400 koň. sil., s 311 těžk. a 462 menšími děly a 12.166 muži posádky, 8 obrněných křižáků o 42.740 t. a 26.500 koň. sil., s 94 těž. a 104 menš. děly a 2970 m. posádky, 13 pobřežních obrněnců o 72.760 t. a 48.400 koň. sil., se 44 těžk. a 148 menš. děly a 3138 m. posádky, 8 obrn. dělových lodí z l. 1884—91 o 11.510 tunách, 12.400 koň. sil., s 19 těžk , 43 menš. děly a 784 muži, dále 9 křižáků I. tř. z let 1876–92, 6 křiž. II. tř. z l. 1877—1889 a 29 křiž. III tř. z l. 1862—88, celkem o 124.135 t., 191.650 koň. sil., s 452 těžk. a 472 menš. děly a 12.645 muži; 5 torped. křiž. z l. 1885—92 o 6260 t., 16.000 koň. sil., s 25 těžk. a 50 menš. děly a 802 muži. Z ostatního loďstva uvádíme 9 avisových lodí I. tř., 18 av. lodí II. tř., 5 av. l. III. tř., 13 transportních avis, 10 torp. avis, 13 dělových lodí, 29 děl. šalup, 16 parních šalup, 17 torp. lodí pro vys. moře, 28 torp. lodic I. tř., 82 torp. l. II. tř., 41 torp. l. III. tř., 6 torp. strážných lodí a 19 různých dopravních lodí. — Ve {{Prostrkaně|stavbě}} nalézaly se r. 1893—94: 6 bitevních obrněnců o 70.786 tun., 82.500 koň. sil., s 89 těžk. a 151 menš. děly, 4 pobřežní obrněnci o 26.400 t., 32.000 koň. sil., s 32 těžk. a 56 menš. děly, 4 křiž. I. tř. o 19.000 t., 32.700 koň. sil., s 32 těžk. a 56 menš. děly, 6 křiž. II. tř. o 22.572 t, 53.000 koň. sil., s 68 těžk. a 112 menš. děly, 2 křiž. III. tř. o 4857 t., 13.000 koň. sil., s 12 těžk. a 26 menš. děly, 1 torp. křiž. o 1310 t., 4000 koň. sil., s 5 těžk. a 10 menš. děly, dále 1 torp. zásobní loď o 6086 t., 11.500 koň. sil., s 8 těžk. a 8 menš. děly, 1 dopravní aviso, 2 torp. avisa a 52 torp. lodic. Středomořské loďstvo má 9 bitevních lodí, 3 křižáky I. tř., 3 křiž. III. tř., 12 větších torp. lodí, reservni loďstvo 6 bitevních lodí, 4 křiž., 6 torp. lodí. Severní franc. loďstvo má 6 bitev. l., 6 křiž. a 6 torp. lodí. {{Prostrkaně|Důstojnický sbor námořnický}} čítá 15 viceadmirálů, 30 contreadm., 115 lodních kapitánů, 215 fregatních kapitánů, 360 lodních poručíků I. tř., 360 lodních por. II. tř., 400 lodn. praporečníkův, 240 aspirantův, 70 elèvů, úhrnem 1805 hlav. {{Prostrkaně|Úřednictvo}} vykazuje 15 vrchních mechaniků, 76 mech. I. tř., 128 mech. II. tř , 140 inženýrů, 17 hydrografů, 429 výplatčích, 743 lékařů, 94 lékárníků, 24 duchovních a 56 učitelů, úhrnem 1724 úředníků. Mužstva jest 37.178 mužů. V reservě jest 14 viceadmirálů, 10 contreadm., 20 lodních kapitánů, 61 freg. kap., 72 poručíků, 33 praporečníků, 51 výplatčích, 182 lékařů, 26 lékárníků, 2954 námořníků, úhrnem 3423 hlav. {{Prostrkaně|Námořská pěchota}} čítá 12 pluků se 43 prapory, dále 4 samostatné prapory a 5 detachementů s 693 důst. a 18.872 muži; {{Prostrkaně|nám}}. {{Prostrkaně|dělostřelectvo}} 2 pluky se 36 batteriemi, 374 důst. a 5380 m.; {{Prostrkaně|trestnická setnina}} 21 důst. a 254 m.; {{Prostrkaně|nám.}} a {{Prostrkaně|kolon. četnictvo}} s 39 důst. a 1300 muži; {{Prostrkaně|domorodé mužstvo}}, podřízené ministru námořnictví, 16.000 m. se 125 důstojníky. Čítá tudíž síla franc. námořnictva úhrnem 87.188 důstojníků a mužstva. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Literatura o '''F'''}}-ii jest neobyčejně rozsáhlá. Přehled novější literatury zeměpisné o '''F'''-ii podali Vidal de la Blache, Récents travaux sur la géographie de la France v Annales de Géogr. I. (Paříž, 1891—92) a Camena d’Almeida v Geogr. Jahrbuch, XVII (Gotha, 1894). Jmenujeme jen hlavní díla: E. Levasseur, La France et ses colonies (Paříž, 1890 až 1893, 3 sv.); E. Reclus, Nouvelle géogr. univ., II. sv., 2. vyd. (t., 1892); E. Levasseur, Précis de la géogr. physique, polit. et écon. de la France et de ses colonies, s atlasem (t., 1891); M. Dubois, La France et ses colonies (t., 1892); Niox, La France (t., 1893); Joanne, Dict. géogr. et administratif de la F. et de ses colonies (vychází v Paříži); týž, Itinéraire général de la F. (dle krajů, 21 sv.); týž, Géographies départementales (87 sv.); Gindre de Mancy, Nouveau dictionnaire complet des communes de la F. (t., 1890); Hahn F., Frankreich (v Kirchhoffově Länderkunde v. Europa, 2. díl, 2. pol., Praha a Lipsko); Palacký, Horopis '''F.''' (Zeměp. Sborník, III.); týž, Vodopis '''F.''' (t ); Chèvremont, Les mouvements du sol sur les côtes occidentales de la F. (Paříž, 1882); Dufrénoy et Élie Beaumont, Explication de la carte géologique de F. (t., 1841, 2 sv.); Burat, Géologie de la F. (t., 1874); Grenier a Godron, Flore de F. (t., 1847—56, 3 sv.); Gillet et Magne, Nouvelle flore française (t., 1873); Baillon, Flore de F. v Dict. encycl. sc. méd. (1879, V. sv.); P. Broca, Recherches sur l’ethnologie de la F.; Lagneau, Anthropologie de la F. (t., 1879); Boisjoslin, Les peuples de la F. (t., 1879); V. Turquan, Répartition géogr. et densité de la population en F. (Journal de la Soc. de stat. de Paris (1886); E. Levasseur, La population française, histoire de la pop. avant 1789 et démographie de la F. comparée à celle des autres nations au XIXe siècle (t., 1889—92). Úřední publikace: Statistique de la F. (od r. 1835); Annuaire statistique (od r. 1878); Dénombrement de la population (vydávané vždy po 5 létech ministerstvem vnitra); Bulletin du ministère d’agriculture (měsíčník); Statistique agricole de la F., publ. par le min. d’agricult. (Nancy, 1887); A. de Foville, La F. économique (Paříž, 1890); M. Block, Statistique de la F. comparée avec les divers pays de l’Europe (2. vyd. t., 1874, 2 sv.); Statistique des pêches maritimes (period. publikace min. námořnictví); Stat. des sources minérales de F. (Paříž, 1883, publ. min. veř. prací); Stat. de l’industrie minérale (roč. publ. min. veř. prací); Tableau général du commerce de la F. avec les colonies et puissances étrangères (roč. publ. min. financí); Annales du commerce extérieur; Pigonneau, Histoire du commerce de la F. (Paříž, 1885 a n.); Lucas, Voies et communications en F. (publ. min. veř. prací); Stat. des chemins de fer franç.; Stat. de la navigation intérieure (roč. publ. min. veř. prací); Stat. sur le mouvement des correspondances postales (roč. publ. min. obchodu); Cheyson, Album de la statistique graphique (roč.). O školství dává zprávy úřední Annuaire de l’instruction publique; úřední Stat. de l’enseignement primaire (spracováno od r. 1829); L. Liard, L’enseignement supérieur en F. 1789–1889 (1. sv. Paříž, 1888); novodobé školství franc. v Paedag. rozhledech, 1890; J. Guth, Associace a spolky athletické na stř. školách franc. (Krok, VI). — Každoroční stručné přehledy statist. o '''F'''-ii v Blockově Ann. de l’économie polit. et de la statistique. {{Prostrkaně|Mapy}}: Carte d’état-major au 80.000e, publ. par serv. géogr. de l’armée, ve 264 listech (1818—1882); Carte de la F. au 100.000e, publ. par minist. de l’intérieur, o б00 listech; mapa v měřítku 1:50.000 připravuje se od roku 1881; Carte de la F. au 200.000e, par Serv. géogr. de l’armée; Carte de la F. 1:320.000 v 33 listech (1852—81); Carte de la F. au 1 : 600.000 pubi, par Serv. géogr. v 6 listech (Paříž, 1894); Carte géologique détaillée de la F. pubi, par le min. des travaux 1:80.000; Carte géologique de la F. 1:1,000.000, publ. par le min. des trav. publ. (Paříž, 1890); Dufrénoy et Élie de Beaumont, Carte géol. et minéral. de la F. 1:500.000 v 6 listech (2. vyd. t., 1855). ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Jazyk. == Francouzský jazyk, jeden z osmi jazyků románských, jest pokračováním jazyka latinského, jak se vlivem zvláštních podmínek vyvíjel a utvářel na půdě někdejší Gallie od jejího obsazení Římany (začalo r. 154 a skončilo r. 51 př. Kr.). Nebyla to ovšem latina, kterou známe z klassické literatury a kterou si vyšší třídy gallské na četných školách osvojovaly, aby měly přístup k hodnostem politickým, vojenským a duchovním, nýbrž latina vulgární, která se asi od II. stol. před Kr. určitě odlišila od latiny spisovné a která, byvši do Gallie přinesena od vojákův, osadníkův a kupců, rychle tam zdomácněla, tak že již v I. stol. po Kristu vytlačila keltštinu skoro z celé Gallie až na Armoriku a několik ojedinělých míst. Dlouhý pobyt legií římských, ustavičný nával nových osadníků, okolnost, že lid musil své právo vymáhati u soudů římských, později obrácení Gallů na víru křesťanskou, konečně vrozená pohyblivost ducha keltského a jeho náklonnost ke změnám, to vše přispívalo zakořeniti jazyk vítězů. Keltština zmizela, zanechavši řídké stopy ve slovníku franc. (ne mnohem hojnější nežli řečtina řeckých osad na jižním pobřeží), ve všeobecném způsobu výslovnosti a v duchu grammatiky: sem patří užívání členu, analytické vyjadřování vztahů deklinačních, dvojité kladení negace, násobné tvoření některých číslovek a různé idiotismy. Latina přišla na území gallském záhy ve styk s dialekty germanskými následkem vpádů barbarských, jež započavše ve II stol. po Kr., povolným vsakováním skončily v V. stol. strašnou záplavou. Germanští dobyvatelé, přijavše s civilisací přemožených, kteří je i počtem i vzdělaností vysoko převyšovali, také jejich jazyk, přivodili úplné zaniknutí škol a s ním, jakož i se zvrácením celého administrativního řízení, aristokracie a literatury, také dokonalé vyhlazení latiny spisovné; mimo to uvedli do jazyka domorodců množství slov germanských, zejména výrazy válečné a výrazy pro nové státní a právní instituce, celkem asi tisíc slov. Současně prorážejí analytické tendence ve skladbě vulgární latiny plnou silou, tak že od VI. stol projevuje se rozhodně jako jazyk nový, hluboce rozdílný od latiny spisovné, jejž vzdělanci dob merovejských zovou opovržlivě »románským jazykem selským« (''lingua romana rustica''): existence tohoto románského dialektu — tehdy to byl ještě pouhý dialekt — je doložena četnými texty od VII. stol. a r. 813 viděl se již koncil tourský nucena naříditi kněžím, aby vykládali lidu písmo sv. jazykem románským; r. 842 užívá se ho též při aktu státním, známých přísahách štrasburských. V IX. a X. stol. ustavila se národnost franc. v jazyku, poesii a křesťanském uměni. Tou dobou vystupuje zřejmě rozdíl mezi idiomem severním a jižním, kterýžto se vlivem politických okolností vyvinul docela samostatně a svérázně; byl dle své potakací částice nazván ''langue d’oc'' (název provençalský vzat od hlavní provincie) proti severní ''langue d’oil'', a hranice mezi oběma šla asi od Charentu k Alpám přes Limoges, Clermont-Ferrand, Tournon a Grenoble. Ale ani jazyk severu, langue d’oil, nesmíme si v té době představovati jako jednotný, všude shodný; byla to spíše směs nářečí, v níž lze rozeznávati pět hlavních skupin: skupinu východní (burgundskou), severových. (pikardskou), západní (normanskou), severní (poitevinskou) a ústřední (v provinciích Champagne, Brie, Orléanais, dolní Maine, Perche a zvláště Ile-de-France, zvaná druhdy prostě '''F'''-ií). Každá z nich má svou vlastní literaturu. Teprve ve XII. a XIII. stol. začalo nářečí provincie Ile-de-France za vzrůstající moci Kapetovců nabývati převahy nad ostatními a povzneslo se během XIV. stol. za společný jazyk franc., dodělavši se výhradního práva v literatuře a veškerém užívání veřejném. Druhé dialekty sklesly odtud na pouhá podřečí, zanechavše jazyku spisovnému některé své zvláštní tvary. — Čím se tento jednotný jazyk hlavně liší od jazyka staršího (starofrancouzštiny), je splynutí obou pádů (nominativu a pádu nepřímého), jež od V. stol. ještě pozůstávaly, v jediný. Ve stol. XIII. přibyly do něho některé prvky orientální. Nicméně nebyl ten jednotný jazyk nikterak pevně ustálen: politické zmatky, kterým '''F.''' vydána byla na pospas, obrážejí se v něm chaotickým nepořádkem v pravopisu, míšením rodu, porušením konjugace, libovolným užíváním členu, kolísáním skladby. Až v stol XV. se jednotlivé změny poněkud ustálily a francouzština, jak se nám jeví v proslulém manifestě Calvinově (''Institution de la religion chrétienne''), jest již úplně zralá, tak že z ní František I. může učiniti řeč úřední a theologové i filosofové užívali jí místo latiny. Kdyby byla zůstala v tom stavu, byl by měl Malherbe málo co dělati. Ale zatím bylo jí podstoupizi nové vlivy, a to jednak vliv italštiny, jež se výpravami Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I. do Italie a sňatkem Kateřiny Medicejské s Jindřichem II. rozmohla, jednak vliv latiny i řečtiny, podle jichž vzoru chtěli nepovolaní oprávci rodný jazyk přetvořiti. Italianisace, jež přes útoky a výsměch potrvala až do pol. XVII. stol., zůstavila v jazyce řadu výrazů, které z řeči dvorské přešly do řeči lidu. Snahy latinisatorů. jež vyvdala renaissance, osvětluje manifest Joachima du Bellay s titulem ''Défense et illustration de la langue française''. Měly dvojí účel: zušlechtiti jazyk hojnými výpůjčkami z latiny a řečtiny a ušlechtiti franc. poesii genry, obvyklými u starých. První grammatikove franc. ze XVI. stol. (Geoffroy, Tory, Palsgrave, Dubois-Sylvius, Meigret, Des Autels a j.) dopouštěli se jménem latiny a řečtiny násilností, jež na štěstí až na některé drobné opravy v písmě neměly následků. Z jazykových reformátorů poměrně nejšťastnější byl básník Ronsard; obohatil mluvu četnými slovy, jež se udržela v užívání. Tím hůře vedli si jeho žáci, kteří chtěli učiniti z jazyka úplnou kopii jazyků klassických. Důkladnou reakci proti těmto násilnostem provedl Malherbe, od něhož začíná nové období jazyka: jeho zásluha záleží v tom, že za měřítko správnosti jazykové místo latiny a řečtiny vytkl usus mluvy lidu pařížského: potlačoval slova proti duchu jazyka tvořená slovy populárními, uváděl slova v jejich pravý význam a vymezil jejich větnou platnost, zkrátka zavedl přirozený řád. V jeho díle, jemuž pod Ludvíkem XIII. mimo dohasínající kultus italštiny vzešlo opětné nebezpečí módou, pěstující řeč a literaturu španělskou — odtud nechutná emfase ve slohu a četná slova, z nichž mnohá zůstala — pokračovali v XVII stol. pověstný hôtel Rambouillet, tak zv. Précieuses, salóny, Akademie, jež vlastně k tomu účelu byla zřízena, a grammatikové, mezi nimiž čelné místo zabírá Vaugelas (vedle něho d’Olivet a Th. Corneille). Akademie znamená soustředění jazykových oprav; její slovník, jehož první vyd. vyšlo až za 50 let po jejím zřízení (r. 1694, ''Dictionnaire de l’Académie''), přinesl v abecedním pořádku všechna slova připuštěná »dobrým užíváním« (»ryzí«). Škola, kterou představuje Vaugelas, je škola empirická: spravuje jazyk na základě dobrých spisovatelů, učenců, dvora a vyšších tříd společenských. Zašla někdy za potřebné hranice, ochuzujíc jazyk, ač na druhé straně rozumným výběrem slov, upravením jejich smyslu, rozlišením synonym a případným, správným tvořením dodala mu nebývalé přesnosti. Bylo by ovšem bývalo třeba daleko důkladnější znalosti etymologie a historie jazyka, aby se odstranily nesčetné vady v pravopise, ve tvarech a skladbě slov; tím, že se rozhodovalo bez ní, vyplynula grammatika plná bludův a nesnází, jež Akademie potvrdila za zákon. Zlo bylo by bývalo snad ještě větší, kdyby vliv theoretiků nebyl býval do jisté míry paralysován působením vynikajících spisovatelů. Slavní mistři přijali sice pravidla, jež se jim ukládala, ale neúplně, zachovávajíce volnost svého tvůrčího ducha a přizpůsobujíce si je nevyhladitelné potřebě rozmanitosti a novosti. Jejich díla stala se vzory, jejichž sloh a jazyk potomní pokolení snažila se napodobiti. A tak byl tu na poč. XVIII. stol. klassický jazyk, vyňatý na přiště z náhlých libovolných změn. Stol. XVIII., ač neobešlo se beze sporů jazykových mezi konservativci a novotáři (mezi ony patřil ze spisovatelů Voltaire, více jen theoreticky, mezi tyto Fénelon a Rousseau), nepřineslo valnějších novot; závažné účinky měla ovšem revoluce uvedením velikého počtu slov, z nichž většina zase zmizela, a hlavně obměnou výslovnosti, otevírajíc mluvu aristokratickou způsobu mluvy lidovému, ba i venkovskému. Vítězstvím romantiků nad klassiky v XIX. stol. zaplavil pak jazyk mluvený jazyk spisovný docela, bývalé dělení slov vznešených od nízkých vzalo za své, technické slovníky propůjčily své zásoby k neologismům, jež se tvořily pro nové pojmy a věci a jichž silný počet poskytla angličina, přibíraly se archaismy ze středověku a renaissance, zkrátka jazyk nastoupil dráhu volnosti, na níž se od té doby nalézá, z níž těží a jíž také trpí, ačkoli celkem zisk vyvažuje ztrátu; neboť dle uznání samé Akademie demokracie dává jazyku na síle a hybnosti, co mu ujímá na čistotě. Jazyk franc., jenž již od XIII. stol. nabyl značné vážnosti za hranicemi (tehdy zejm. v Anglii a v Italii), stal se v XVIII. stol prostřednictvím klassické literatury jazykem celé vzdělané Evropy, a třeba že do naší doby zase klesl na významu, pokládá se stále za obcovací jazyk světový. U nás v Čechách, zvláště v posledních létech, neobyčejně se šíří jako výhodná protiváha němčiny. Činnost, již v té příčině rozvíjí »Alliance franç.« a »Société française« v Praze, četní soukromí učitelé a reálné školy i vysoké učení, zasluhuje všeho uznání. {{Prostrkaně|Slovníky}}: Dictionnaire de l’Académie française; Dictionnaire historique de la langue française; Littré, Dict. de la langue française; C. Sachs, Encyclopaedisches Wörterbuch der französischen und deutschen Sprache; Darmstetter-Hatzfeld, Dict. de la langue franç.; Faster, Slovník franc.-český a česko-franc.; Jan Herzer a Čeněk Ibl, Slovník franc.-český. {{Prostrkaně|Mluvnice}}: Brachet, Grammaire historique de la langue franç.; Ferd. Brunot, Gramm. hist, de la langue franç.; C. Ayer, Gramm. comparée de la langue franç.; Girault-Duvivier, Grammaires des grammaires; Bescherelle frères et Litais de Caux, Grammaire nationale; Larive et Fleury, Grammaire de la langue franç.; Claude Augé, Gramm. de la langue franç.; Benecke, Französische grammatik; české učebnice jazyka franc. napsali Ricard-Roth, Jan Herzer, J. Kosina a J. Hulakovský, Fr. Šubrt, L. Schmidt-Beauchez, Březanovský, Škoda (s mluvnicí) a j. ''[[Autor:Jindřich Vodák|Vd.]]'' == Literatura. == Literaturou franc. rozumíme slovesné plody {{Prostrkaně|jazyka francouzského}}. Je tedy z literatury franc. vyňato důsledně písemnictví {{Prostrkaně|latinské}}, třeba ve '''F'''-ii vytvořené, jakož skutečně nejstarší pisemné literární památky '''F.''' jsou latinské; o nich jednati náleží dějinám písemnictví římského a středolatinského. S druhé strany jest však upozorniti, že oblast literatury franc. ve středověku jest větší, než území francouzské, že objímá totiž kromě '''F'''. {{Prostrkaně|Anglii}}, které dobyli r. 1066 pofranštění Normané a v níž pak kvetla živá literatura franc. jazyka do pol. XIV. věku, sev. {{Prostrkaně|Italii}}, kde ještě ve 2. pol. XIV., ano i poč. XV. věku vyskytují se francouzská díla literární, i {{Prostrkaně|Cypr}}, {{Prostrkaně|Moreu}} a {{Prostrkaně|Palestinu}}, kde v XIII. věku napsán byl nejeden plod franc. jazyka. Připomenouti jest také ještě, že v IX. věku odštěpila se od frančtiny (severního jazyka ''d’oìl'' zvaného) {{Prostrkaně|provençalština}} (již. jazyk ''d’oc'' zvaný) a stvořila na Jihu francouzském bohatou literaturu, která po celý skoro středověk kvetla a hlavně vnějšími pohromami poklesla, aby v našem věku znova ožila a se rozvinula (viz {{Prostrkaně|Felibrige}}). Dějiny této literatury, ač sesterské, přece od francouzské neodvislé, viz ve čl. {{Prostrkaně|Provence}}. '''Středověk''' I. Do r. 1050. První formace jazyka dnes frančtinou zvaného lze položiti do VII. stol. Tu a v násl. věku ovládá již frančtina jako jistý jazykový typ mluvu lidovou. {{Prostrkaně|Církev}} přirozeně první si ho všímá a na koncilech v Remeši a Toursu (r. 812) nařizuje se již biskupům, aby pečovali o překlady homilií do frančtiny jako jazyka národního, výlučně lidového. Brzy také potkáváme se s prvním histor. dokladem nového jazyka, s t. zv. {{Prostrkaně|přísahami štrasburskými}}, t. j. formulemi, jimiž v březnu r. 842 přísahali si přátelství, pomoc a věrnost Ludvík Němec a Karel Lysý a jež r. 843 přepsal a ve své »Historii Franků« dochoval Nithard. Nehledíc k této památce právního rázu je však celá nejstarší literatura franc., pokud se nás dochovala, {{Prostrkaně|církevní}} a {{Prostrkaně|duchovní}}. Nejstarší její památka je {{Prostrkaně|sequence o sv. Eulalii}} (obyčejně ''cantilène de sainte Eulalie''), krátká skladba 28 assonujících veršů, složená kolem r. 880 v opatství sv. Amanda ve Valenciennes. Z druhé půle X. věku pochodí: {{Prostrkaně|Život sv. Leodegara}} (St. Leger) a {{Prostrkaně|Utrpení Kristovo}}, osmislabičné, sdružené rýmované básně, obyčejně po uschování svém ''Poèmes de Clermont Ferrand'' zvané. Nejcennější plod tohoto období i po stránce básnické je však ''Vie de saint Alexis'' (kolem 1040), jazykově také nejfrancouzštější. V {{Prostrkaně|próse}} zasluhuje zmínky ''Fragment de Valenciennes'' z počátku X. věku, zlomek to kázání o proroku Jonáši. — Vedle této literatury, duchem a inspirací národu cizí, sbírají se zajisté již v této době prameny literatury vlastně národní, {{Prostrkaně|poesie hrdinské}} a {{Prostrkaně|epické}}. Hotových dokladů literárních pro toto předpokládání sice není, ale nasvědčuje mu celá řada zpráv dějepiseckých, v nichž se mluví o básních v lidovém »venkovském« jazyku složených, jimiž opěvována některá dějinná událost. Byl to prvek germanský, který je základem této staré franc. poesie epické; vedle něho pak křesťanská kultura jeví se jako živel francouzský a národní. Z nich dvou složeno je epos franc. Historicky jest zjištěno, že již Dagobert (zvaný Chlodoving, Chlodvikovec) z merovinského rodu byl rekem franc. skladeb epických; tím spíše lze tak soudit o Karlu Martelovi, Pipinovi a Karlu Velikém. Ovšem nedochovalo se nás nic z těchto básní. II. R. 1050—1235. V tomto období vrcholí středověká literatura franc. Svěží, mladé, naivní proudy vyrážejí v této době ve všech druzích literárních a všude se znamenitou silou tvoří množství děl neobyčejně šťastných; síla obraznosti, vřelé a silné cítění přemáhá nesnáze formálně, hrubý, těžkopádný jazyk, jejž ohýbá v krušném boji. Všecky druhy verše jsou v tomto období hojně i šťastně vzdělávány; k rozkvětu {{Prostrkaně|epické poesie}}, který je ojedinělý a výjimečný u moderních národů, druží se všecky druhy výpravné: {{Prostrkaně|román}}, {{Prostrkaně|povídka}}, {{Prostrkaně|satira}}, {{Prostrkaně|fabliau}}, {{Prostrkaně|kronika veršová}}; ano i {{Prostrkaně|próse}} dostává se na konci této doby nadaných vzdělavatelů, kteří ji vyvádějí ze služebné poroby latinské, v níž dosud živořila. Mocný tento rozvoj literatury, který má ráz {{Prostrkaně|ryzí živelnosti}} a {{Prostrkaně|přirozenosti}}, je podmíněn ovšem ve značné míře také vnějšími politickými a společenskými poměry. '''F.''' jest v době té mocným státem, vítězným na venek, zabezpečeným silnými králi i v rozvoji vnitřním. Kultura hmotná jde ruku v ruce s kulturou duševní. V Paříži soustředí se vzdělanost školská, která svítí celé západní Evropě. Rytířský duch zjemňuje se ve '''F'''-ii časněji než jinde ve skutečnou kulturu citovou. {{Prostrkaně|Epopeje národní}} objevuje se ve '''F'''-ii v XI. věku. Avšak prvky její, látkové i formálně, jsou starší a sice sluší je hledati v různých náboženských i válečných, poloepických, pololyrických básních předešlého období, v tak zvaných {{Prostrkaně|kantilénách}}, »ne menších padesáti, ne větších pěti set veršů« (Léon Gautier, ''Les épopées françaises'', str. 28.). Pochod však, jakým z těchto krátkých rozptýlených básní došlo se k organickým dlouhým celkům, není dosti vyjasněn. Postaveny jsou hlavně dvě theorie. První, L. {{Prostrkaně|Gautierova}}, vykládá vznik »chansonů de geste« tak, že kladeny byly vedle sebe a tmeleny v celek krátké kantilény; naproti tomu G. {{Prostrkaně|Paris}} soudí, že většina jich byla složena trouvéry přímo po tradici. — Tato epická poesie franc. připíná se těsně k zjevu {{Prostrkaně|Karla Velikého}}, k řadě jeho válečných podniků. Na osobu jeho připjaly se asi i mnohé starší zkazky epické. Přirozeně stal se tento veliký dobyvatel středem národní epiky; kolem něho kupily se i všecky nové projevy epické síly, která právě nadbytkem látky byla lákána a množena. Oba podstatné živly eposu, bohatýrský i náboženský, byly tu souměrně živeny; Karel Vel., bojovník proti Saracénům, je rekem Kristovým. V legendě, kterou obklopil lid jeho postavu, právě tento moment převážil všecky ostatní; v epických zpěvech vzpomíná se jen jeho bojů s nevěřícími, ostatní jeho podniky válečné jsou jimi pohlceny. Kolem něho seskupení {{Prostrkaně|palatini}} stávají se po něm reky nových epopeí. Později pak i mnozí {{Prostrkaně|vasallové}} upozornili na sebe a povzbudili pěvce ke svojí poctě. Všecky epické básně opěvující uvedené osoby zahrnují se hromadným jménem ''chansons de geste'' (''geste'' značí jednak podnik hrdinný — lat. ''gestum'' — jednak i rod reků, jehož souborné oslavě básníci se obyčejně věnovali). Básně tyto třídí se k vůli přehledu v {{Prostrkaně|kruhy}} (cykly). Všecky, jež směřují k jistému ústřednímu reku, zahrnují se v jeden kruh. Obyčejně rozeznávají se tři hlavní cykly, zvané po ústředních recích svých ''geste du roi'' (''Charlemagne''), ''geste de Garin de Montglane'' (Vilém oranienský) a ''geste de Doon de Mayence'' (Ogier dánský). První kruh objímá 23 básní, z nichž nejproslulejší typ staré přísné epiky je ''Chanson de Roland'' (kol. 1080) a jiné známější: ''Berthe aux grans piés''; ''Enfances Roland''; ''Voyages à Jerusalem et à Constantinople''; ''Fieràbras''; ''Anséis de Carthage''; ''Huon de Bordeaux''; do druhého čítá se jich 19, na př.: ''Garin de Montglane''; ''Aimeri de Narbonne''; ''Prise d’Orange''; ''Aliscamps''; do třetího konečně 10, jako: ''Doon de Mayence''; ''Enfances Ogier''; ''Vivien''; ''Renaud de Montauban''. K těmto {{Prostrkaně|hlavním}} cyklům druží se {{Prostrkaně|cykly podružné}} (»provinciálné«), tak: na východě '''F.''' cyklus ''lotrinský'', cyklus po výtce feudální, plný sporů, zrad a bitek vasallských; cyklus ''Gormonda a Isembara''; ''Raoula de Cambrai'' (''geste du Nord''); ''Amise a Amila''; cyklus křižácký, ''Girard de Roussillon'' náleží jihu, Provenci. Všech eposů těchto úhrnem se čítá ke stu; zahrnují se také souborným označením {{Prostrkaně|kruhu francouzského}} (protivou k bretonskému a antickému). Je to poesie po výtce {{Prostrkaně|národní}}, látkou i formou, s celou silou, naivností, svěžestí a opravdovostí hromadného lidového umění, ale také se vší jeho drsností, neurvalostí a syrovostí, jež vyznačuje tehdejší kulturu společenskou. Chansony de geste jsou {{Prostrkaně|věrnou malbou doby}}, společnosti, ústředí, jež je stvořilo, líčící soudobé mravy vojenského feudalismu; je to poesie {{Prostrkaně|hromadná}} a {{Prostrkaně|realistická}}. Jich sociální složky jsou germanské: instituce královská i lenní, poměr suzeréna k lenníku, poměry lenníků mezi sebou, jsou pojaty ryze po vzoru germanském. Nejstarší eposy jsou plny nezkrotné síly; opěvují výlučně krvavé činy, tělesnou statečnost, touhu po neodvislosti osobní, pomstychtivost, ctižádost, lakotu, surovost, krvelačnost. Jen dvě lepší stránky vyznačují reky chansonů těch: naprostá věrnost k suzerénu a přátelská obětavost (jako doklady: Olivier a Roland; Amis a Amil). {{Prostrkaně|Žena}} nemá skoro ještě místa v těchto eposech; je pouze předmětem prchavé smyslnosti a opovržení. Teprve později zušlechťují se tyto eposy inspirací křesťanskou a mravnějšími náboženskými motivy, ale v tom již jeví se vliv {{Prostrkaně|bretonského}} kruhu a ztráta charakterovosti kruhu franc. Po stránce umělecké vynikají některé z nich (nejstarší, předem ''Chanson de Roland'') stručnou výrazností, epickou prostotou a hotovostí, ale nedokonalost formální, nevybroušenost mluvy ruší tyto přednosti; v pozdějších z nich ztrácí se stále více epická stručnost a rozbřídají pak v povídavost a nesouvislou rozvláčnost. Psány jsou 1{{Prostrkaně|0slabičným veršem}}; teprve později převládne 1{{Prostrkaně|2slabičný alexandrin}}, ačkoliv i dříve již (podle G. Parisa poprvé ve ''Voyage de Charlemagne à Jérusalem'') se vyskytuje. Nejstarší z nich nejsou rýmovány, nýbrž pouze {{Prostrkaně|assonovány}}. Dlouho zápasí rým s assonancí, než se domůže plné nadvlády; pak spojuje se pravidelně celá řada veršů jediným rýmem v odstavec, slohu. Tento neobyčejný rozvoj epické poesie v tomto období nebyl však osamocený; za ním hned vyrůstá {{Prostrkaně|druhá}} mohutná vlna, mocný příliv epické síly v {{Prostrkaně|bretonských epopeích}}, které od pol. XII. věku vystupují, přes prvotní odpor domáhají se přízně obecenstva a na konec vytlačují zálibu pro starší kruh francouzský. Naladění a ráz básní těch je naprosto {{Prostrkaně|různý}} od výrazu kruhu franc. Vyznačuje jej zvláštní měkkost a přepjatost citová, prvek kouzelné nadpřirozenosti (víly, jež chrání kouzly své milence-reky), tajůplná fantastičnost, hloubavá symboličnost, ponoření se do přírody, smysl pro život nitra a sen — vše živly naprosto cizí francouzskému duchu, vypěstované a stupňované dlouholetou porobou {{Prostrkaně|Keltů v Anglii žijících}}, kteří, zbaveni všech práv, vypuzeni ze skutečného života, utíkali se k mystice a snivé hloubavosti. Ráz inspirace těchto básní je podstatně {{Prostrkaně|subjektivní}}; mythičnost, rozjímavost, blouznivost, fantastičnost i snivost náboženská převládají a zabarvují epické básně čerpající z těchto bretonských látek. Staré kosmogonické sny pohanské jsou vmíšeny často a přetvořeny v legendy křesťanské. Smysl {{Prostrkaně|pro přírodu}}, pozorování její a utonutí člověka v ní velice jest vyvinuto, právě jako ve franc. látkách život společenský a hromadný. Ve shodě s celým psychologickým podkladem v látkách bretonských má veliký význam {{Prostrkaně|láska k ženě}}; Keltové pochopili poprvé ženu jako obrodnou sílu všehomíra. Historická a legendárně pouze přetvořená osobnost {{Prostrkaně|Artuše}} († 537), který vládl na jižních březích velkobritských a podlehl útoku saskému, je do jisté míry hmotným středem těchto starých epických zkazek keltských. Kolem něho sdruženi jsou jeho rekové-druzi (ne sluhové jako ve franc. cyklu), s nimiž vrhá se do báječných dobrodružství a s nimiž projíždí celou Evropu, ano dobývá i Palestiny. Po náboženské stránce hraje velikou úlohu v těchto básnických tradicích {{Prostrkaně|legenda o sv. graalu}}, původu domácího, jak se zdá, a vlivem křesťanským pouze přetvořená. Graal byla totiž starým Britům keltským skvostná nádoba ukrytá na dně nějakého jezera, která tomu, kdo ji má, zaručuje vědění budoucnosti a tedy úplnou moc. Křesťanským názorem pak, který kladl všecku spásu lidskou do smrti Kristovy, proměněn tento symbol dokonalosti v nádobu, z níž pil Spasitel při poslední večeři a do níž pak zachytil několik kapek krve jeho s kříže stekších Josef z Arimatie, který také přenesl sv. graal do Bretonska a zde mnoho zázraků pomocí jeho vykonal. Když pak zemřel v Anglii (v Glastonbury), byl později sv. graal ztracen. Odtud zřízen králem Utterem-Pendragonem řád {{Prostrkaně|Kola stolního}} (''table ronde''), jehož členové měli za úkol nalézti tuto zázračnou misku. A právě v legendě o {{Prostrkaně|Percevalu}}, který ji konečně po dlouhých obtížích nalézá, vyhranil se mravní ideál křesťanský, odříkání, jako nikde před tím ve středověké poesii. Jen mravně čistý, dětsky nevědomý člověk, který překonal všecky hmotné i mravní překážky, může dosici sv. graalu. Tyto legendy keltského původu a rázu došly prvního povšimnutí u Normanů, kteří porazili surové Sasy, staleté utiskovatele živlu keltského. Zde v Anglii pojaty poprvé tyto keltské zkazky duchem francouzským. Normané byli poměrně vzdělaní, širokého, kosmopolitického skoro vkusu, jakož sami skládali se z různých ethnografických prvků. Věnovali pozornost předem sice historickým, dějepravným bájím britským, ale i pro čistě básnické mythy a fantastické legendy zjednali si brzy porozumění. {{Prostrkaně|Luces du Gast}}, {{Prostrkaně|Gasse le Blond}}, {{Prostrkaně|Gauthier Map}}, {{Prostrkaně|Robert le Boron}} a j. jsou pak prvními jejich překladateli a vzdělavateli; Mapovi a Boronovi náleží zejména zásluha, že seznámili franc. obecenstvo s legendou o sv. graalu. Z nich čerpají různí klerikové {{Prostrkaně|prosaické romány}} svoje, jako o sv. graalu, hledání sv. graalu, o Merlinu, Lancelotovi od Jezera, o smrti Artušově, Tristanovi. Současně skoro došly tyto keltské legendy i veršového spracování v dlouhých básních {{Prostrkaně|Chrestienem de Troyes}} († 1191), autorem těchto sedmi románů: ''Erec a Enide''; ''Tristan'' (a Yseult); ''Cligez'', ''Yvain'' (či rytíř se lvem); ''Vilém Anglický''; ''Perceval'' (či o graalu, ale pouze prvá čásť je dílem Chrestienovým) a ''Lancelot'' (jinak a původně ''La charette''). Ve 2. pol. XII. věku tedy již bretonský cyklus epický ve franc. jazyku formován byl z části prosaickými romány neznámých původců z části veršovými romány Chrestienovými. Dříve převládala mínění Jonckloeta de La Haye a Paulina Parisa, kteří kladli prosaické romány za starší; nyní naopak názor Gastona Parisa, jenž dokazuje prioritu Chrestiena de Troyes. Také {{Prostrkaně|postup}} a {{Prostrkaně|vývoj}} formace této není posud dosti vyjasněn. Zdá se jen, že by! obdobný processu, jakým se ustavily z drobnějších rapsodií epické celky franc. kruhu; přechodním stupněm, obdobným {{Prostrkaně|kantilénám}} franc., byla tu bretonská {{Prostrkaně|lais}}. — Bretonské látky, spracované Chrestienem a nástupci jeho {{Prostrkaně|Godefroyem de Lagny}}, {{Prostrkaně|Menessierem}}, {{Prostrkaně|Gaucherem de Dourdan}}, {{Prostrkaně|Gerbertem de Montreuil}}, získaly si brzy oblibu čtenářstva úplně; hlavně jejich stránka milostná a fantastická, která z nich činí skutečné romány, byla příčinou jich úspěchu. Úspěch ten zastínil brzy cyklus franc., tak že trouvéři opouštějí sloh těchto epopeí a činí stále větší ústupky románovému vkusu bretonskému; na konec předělávají staré franc. eposy po nových vzorech bretonských, z čehož vycházejí díla nepřirozená, nejapná a rozvleklá. Úpadek ten projevuje se zřetelně již v příštím období. {{Prostrkaně|Třetí}} veliký látkový kruh epické poesie franc. této doby je {{Prostrkaně|klassický}}. Vzdělavatelé jeho jsou kněží, kteří pravidelně čerpají příběhy a legendy antické z pramenů úpadkových nebo apokryfních (jako Dictys Krétský, Dares Fryžský, Pseudokallisthenes a j.). Náboženská čásť těchto skladeb výpravných, jež sluší vřaditi mezi {{Prostrkaně|romány}}, je podivná směs křesťanství a pohanství; přechází nejčastěji v kouzelné pověry. Umělecká cena děl těchto je mnohem menší než předešlých. Schází tu naprosto naivní samorostlá přirozenost, přední podmínka pravé epiky. Je to poesie učená, kompilovaná, strojená a nudná většinou. Forma těchto děl je buď stejná jako francouzských chansonů de geste, buď verš osmislabičný sdružené rýmovaný. Nejcennější z nich jest ''Roman d’Alexandre'' od Lamberta li Torsa a Alex. de Bernay (před r. 1188), psaný alexandrinem; vedle něho měly znamenitý úspěch ještě: ''Roman de Thèbes'', spracovaný na základě Statiovy Thébaidy v půli XII. věku, ''Roman d’Enéas'', stejného stáří asi jako předešlý, a ''Roman de Troie'' od Normana {{Prostrkaně|Benoîta de Sainte-More}} (asi 1160). (Srv.: Meyer, Recherches sur les épopées françaises; G. Paris, Histoire poétique de Charlemagne; P. Paris, Les romans de la Table ronde mis en nouveau langage; L. Gautier, Les épopées franç.; G. Paris, la Poésie au moyen âge; P. Meyer, Alexandre le Grand dans la littér. franç. au moyen âge; d’Hericaut, Essai sur les origines de l’épopée; la Villemarqué, Les romans de la Table ronde; Joly, Benoist de Saint-More et le Roman de Troie). K tomuto mocnému rozkvětu epiky pojí se v tomto období nesmírný rozvoj {{Prostrkaně|výpravnéh}}o a {{Prostrkaně|bájivého}} písemnictví vůbec. Lze říci, že všecky ty romány antické, řecké, byzantinské, bretonské a j., povídky, fabliaux atd., žijí z úpadku vlastní bohatýrské francké poesie epické, bují na jejích troskách a z jejích šťáv. Když již vyčerpala a vyžila se mužná krvavá síla starých eposů i rytířské cítění bretonské a smysl pro ně, zbyly a rozbujely se temné a výstřední stránky tohoto kulturního útvaru; shon po dobrodružství, těkavá, mlžná bájivost, zvrhlá fantastičnost, bezuzdnost požitku; ruku v ruce s tím šla v uměn! jalovost i rozplizlost formová. Epická báseň zvrhuje se tak v román {{Prostrkaně|dobrodružný}} nebo {{Prostrkaně|milostný}}. Náměty podává ponejvíce Východ; zde mohlo se plně vyhověti požadavkům právě uvedeným. Jsouť tyto romány buď napodobeny podle řecké literatury úpadkové, bud podávají východní pověsti a báje z byzantinských pramenů a přebásnění, jež poznali Francouzové na výpravách křížových. K proslulejším dobrodružným románům takovým náleží: ''Apollonius z Tyru'', ''Sedm mudrců'', E''racle'' od {{Prostrkaně|Gautiera z Arrasu}} (kol 1160); ''Cleomadès'' od Adenesa li Roisa; ''Florimont'' od Aimona de Varennes (1188); ''Atis et Profilias'' od Alex, de Bernay; ''Partenopéus de Blois'', ''Floire et Blanchefleur'' na základě pověstí maurických. Z milostných jest uvésti: ''Ille et Galeron'' G. z Arrasu (1157); ''Galearan de Bretagne'', ''Guillaume de Dole'', ''Pamphile et Galatée'' od Jeana Brasdefera (kol 1225). K románu lze připojiti i {{Prostrkaně|rýmované kroniky}}, v nichž normanští básníci pro dvůr anglický parafrasovali staré texty legendárné; tak Geffreie Gaimara ''Histoire des Anglais'' (kol 1150), Waceova ''Geste des Normands'' či ''Roman de Rou'' (přes 16.000 veršů, z části alexandrinů), složená mezi r. 1160—74 a věnovaná oslavě Rollona, Viléma s Dlouhým mečem a Richarda a dovedená do r. 1107, téhož ''Brut'' (přes 15.000 osmisl. veršů) z r. 1155, prostý veršový překlad sbírky domácích legend sebraných Gaufreiem de Monmouth pod názvem »Historia regum Britanniae« a {{Prostrkaně|Benoîitova}} ''Histoire des ducs de Normandie'' (43.000 osmisl. veršů). Všichni tito básníci nepsali z vlastního názoru, nepodali událostí, jichž zažili. Mnohem cennější je anonymní ''Histoire de Guillaume le Maréchal'' z r. 1224, a jistou literární hodnotou vyniká báseň {{Prostrkaně|Garniera de Pont-Sainte-Maxence}} o vraždě sv. Tomáše Becketa (1172). Jak viděti, všecko, co podniká se v genru dějepiseckém, náleží anglo-normanské větvi franc. písemnictví. Vlastní '''F.''' je neobyčejně chudá v oboru dějepiseckém. Překládá se v prósu kronika Turpinova, kompilují se římští dějepisci (''Faits des Romains''). Jediného výborného historiografa vykazuje toto období, Francouze maršála {{Prostrkaně|Geoffroye de Villehardouin}} († 1213), který pevnou a výraznou prosou popsal dobytí Cařihradu křižáky, jehož se sám účastnil. Vedle těchto objektivních a naivních genrů vystupují a stejně skoro s nimi postupují ve franc. literatuře genry {{Prostrkaně|tendenční}}, reflektivné, kritické, satirické, parodující. Již některé chansony de geste i romány bretonské mají v sobě mocný komický živel, který ukazuje zřejmě k výsměšné tendenci, ke snaze parodovati vážné epické jádro (''Voyage de Charlemagne'' asi z r. 1060, která je vlastně heroické fabliau; ''Eustache le Moine'', báseň hrdinsko-komická z poč. XIII. věku; ''Moniage Guillaume'', líčící rozmarně klášterní život reka Viléma s krátkým nosem, od {{Prostrkaně|Viléma de Bapaume}}; z cyklu bretonského román o ''Tristanu'' a ''Isoldě'' a j.). Přímou satirickou a parodující tendencí vyznačuje se však zvířecký epos ''Roman de Renart'', řada různých skladeb různých autorů a dob, jež mají jen společný námět. »Renart« vznikl z bájí zvířeckých, v konečné podobě své je však vlastním plodem franc. středověku, který na něm pracoval celá století a vyslovoval prostředkem allegorie svoje různé zloby, hněv a posměšnou mstivost. Původní nejstarší zárodek jeho jest asi německý (J. Grimm), ale spracování, ráz, duch a vtip jsou v něm ryze francouzské. Pokusy sveršovati a v jistou jednotu sloučiti báje o vlku (''Isengrin''), lišce (''Renart'') a lvu (''Noble'') objevují se nejprve v latině; jsou to básně ''Isengrinus'' a ''Reinhardus'', první z poč., druhá z pol. XII. věku. Těmto latinským textům, podobá se, sloužila však za základ lidová verse francouzská, která se nás ovšem nedochovala. Od pol. XII. věku zmocnili se látky této trouvéři, rozmnožujíce a obměňujíce ji neustále, tak že na konci téhož věku ustaven je celý cyklus Renartův více než 30 větvemi (asi o 30.000 verších), z nichž pouze u čtyř známe dle jména autory; nejproslulejší z nich je {{Prostrkaně|Pierre de Saint Cloud}}. »Roman de Renart« je allegorický obraz feudální společnosti. Allegorický živel jeho rozvíjí a přeostřuje často doba následující. {{Prostrkaně|Bájek esopických}} mnoho bylo ve XII. a XIII. věku sebráno ve sbírky (t. zv. ''Isopets''); ale nemají původnosti, jsouce většinou hranatými a pracnými překlady z latinských tehdy oblíbených sbírek {{Prostrkaně|Aviana}} a {{Prostrkaně|Romula}}. Nejproslulejší z nich je sbírka ''Marie de France'' asi z r. 1170. {{Prostrkaně|Satirickou}} poesií hrubého zabarvení, jaká byla vhod širokým nevybraným vrstvám lidovým, jsou {{Prostrkaně|fabliaux}}, povídky to v lehkých, osmislabičných, sdruženě rýmovaných verších, malující všední měšťácký, obecný život vrstevnický. Fabliaux jsou bohatý odkaz starého ducha a vtipu franc., hrubého ovšem a nezušlechtěného. Povídky, jež v nich jsou spracovány, jsou z části cizího, hlavně východního původu (čerpány z části také z {{Prostrkaně|Bidpaje}} a {{Prostrkaně|Sendabada}}, v latinských a částečně i franc. ztlumočeních tehdy rozšířených), některé však z nich jsou výmyslem autorů domácích. Srv. {{Prostrkaně|Fabliaux}}. Přímých a účelně didaktisujících nebo průhledně moralisujících a allegorisujících nebo kazatelsky satirisujících sbírek literatury {{Prostrkaně|programmové}} vyskytá se v tomto období mnoho, ale schází jim většinou původnost a všeliký literární vkus. Proslulejší z nich jsou: ''Bestiaire divin'', ''Besant de Dieu'' {{Prostrkaně|Guillauma Leclerca}}, ''Miracles de la Vierge'' od {{Prostrkaně|Gautiera de Coinci}} (1177—1236); ''Roman des ailes'' a ''Songe d’enfer'' od R. {{Prostrkaně|de Houdan}}, pak homiletické spisy {{Prostrkaně|Ét}}. {{Prostrkaně|de Fougères}} (''Livre de manières'') a t. zv. {{Prostrkaně|Recluse de Molliens}} (''Miserere'' a ''Roman de Charité'') a satiricko-mravoučné »bible« ({{Prostrkaně|Guyot de Provins}}, {{Prostrkaně|Hugues de Вerzé}}). V dobu tu spadají také zárodky {{Prostrkaně|divadelního}} rozvoje franc. Jako jinde, i ve '''F'''-ii zrodilo se drama z kultu náboženského. Legendy náboženské zvolna se dramatisovaly v malé liturgické hry vánoční a velikonoční, jež v latině kněžími v chrámech se hrály. Od poč. XII. věku vsunují se do nich francouzské věty, rýmované zpěvy a episody za rouškou větší věrojatnosti a názornosti dějové. Z XII. věku zachovalo se již několik {{Prostrkaně|mysterií}}: latin.-franc. hra o ''Moudrých a pošetilých pannách'' (poč. XII. stol.), mysterium o ''Adamovi'' a ''Danielovi''. Z {{Prostrkaně|miгаklů}} (dramatisovaných legend posvátných) stojí na rozhraní XII. a XlII. stol. zajímavá ''Jeu de Saint Nicolas'' {{Prostrkaně|Jeana Bodela}} z Arrasu, jenž spracoval starší »ludus« mnicha Hilaria, žáka Abélardova; hra jeho má již mnoho světských veseloherních živlů ve svých bohatých episodách. Rozvoj v tomto směru byl umožněn jen tím, že od pol. XII. věku divadlo zesvětštělo, jsouc vyloučeno z chrámu a přenecháno laikům. Nejméně samostatnosti projevuje franc. literatura tohoto období v {{Prostrkaně|lуrice}}; zde je odvislá skoro úplné od literatury provençalské. Trouvéři francouzští tohoto období v tomto druhu literárním jsou žáky troubadourů provençalských, jichž ne vždy dostihují v rozmarné lehkosti a virtuositě formové. Ale i ti, kteří se jim vyrovnají po těchto stránkách, pracují přece jejich tradicemi a čerpají z týchž pramenů inspirace. Důvody této převahy a nadvlády provençalské poesie v lyrice jsou vnější, historické a kulturní. Zjemnělá kultura Jihu přirozeně stvořila jemnou, vytříbenou a namnoze vyumělkovanou lyriku, jako bojovný, tvrdý, krvavý duch časový na Severu došel výrazu v mohutných skladbách epických, které jsou (až na geste Viléma Oranienského) vlastní půdě francouzské. Proto však nemůže se tvrditi, že by duch franc. v této době neměl disposicí pro lyrické básnictví. Naopak lze dokázati, že jsou tu již nyní zárodky samostatné poesie lyrické, které se nerozvinuly pouze proto, že byly udušeny vyspělou zatím lyrikou provençalskou. Zárodky ty jasně se postihují zejména v několika pololyrických, poloepických {{Prostrkaně|chansons de toile}}, {{Prostrkaně|pastourelech}} a {{Prostrkaně|křižáckých písních refrénových}}. Ale tyto celkem primitivní útvary ustoupily ke konci XII. věku bohaté a raffinované lyrice provençalské, která hlavně pod záštitou žen šířila se s celou společenskou kulturou Jihu. Středištěm této poesie byl, zdá se, dvůr pařížský, odkud postupovala do hrabství Champagnského a Bloiského a pak vůbec na východ '''F.''' Marie a Alice, dcery Eleonory aquitanské, byly zde jejími ochránkyněmi. Pěstiteli jejími byli veskrze básníci panští. Stůjtež zde z nich: {{Prostrkaně|Chrétien de Troyes}}, {{Prostrkaně|Conon de Béthune}}, {{Prostrkaně|Jean Bodel}}, {{Prostrkaně|Blondel de Nesles}}, {{Prostrkaně|Gautier de Dargies}}, {{Prostrkaně|Guy de Coucy}}, {{Prostrkaně|Philippe de Nanteuil}} a předem {{Prostrkaně|Gace Brulé}} a {{Prostrkaně|Thibaud champagnský}} (IV., navarrský), kteří se vyrovnají i nejlepším svým soupeřům provençalským. Srv. A. Jeanroy, Les origines de la poésie lyrique en France (Paříž, 1889). III. 1235—1337 ({{Prostrkaně|do poč. války stoleté}}). Dobu tuto vyznačuje úpadek a konečně úplné poklesnutí národní, samočinné a naivní poesie a nahrazení její těžkopádnou a nejapnou reflexí, suchopárnou, učenou hloubavostí a pedantičností, snahou po jinotajné tendenčnnsti. Epická poesie hyne a klesá vůčihledě. Skládá se sice v tomto období ještě několik {{Prostrkaně|chanson de geste}}, ale vyplňují se jimi pouze mezery starých kruhů; nezpívají se již, nýbrž čtou a obecenstvo jejich řidne víc a více. {{Prostrkaně|Adenet le Roi}} (''Ogier''; ''Berte aux grans piés''; ''Beuve de Comarcis'') a jeho žák {{Prostrkaně|Girard}} d’{{Prostrkaně|Amiens}} (''Charlemagne'') jsou obratnými, ale vcelku již chladnými veršovci. {{Prostrkaně|Román dobrodružný}} těší se větší oblibě, ale i on ztrácí poslední stopy poetické inspirace a umělecké úměrné formy a zvrhuje se na konec ve všední a banálně přeplněnou, bahnitou prósu. {{Prostrkaně|Veršem}} pěstovali v tomto období román řecký a byzantinský {{Prostrkaně|Adenet le Roi}} (''Cleomadès'') , {{Prostrkaně|Girard}} d’{{Prostrkaně|Amiens}} (''Méliacin''), {{Prostrkaně|Jean Maillard}}, {{Prostrkaně|Beaumanoir}} (''La manekine'') a někteří anonymové (''La châtelaine de Vergy''; ''Brun de la Montagne'' a j.), ale verš ustupuje stále více v tomto genru prostomluvě. V l. 1250—1300 zhotoveny jsou prosaické parafrase Artušova kruhu a stejně vede se i jiným starým eposům. {{Prostrkaně|Rusticián z Pisy}} kompiluje v próse romány bretonské (''Table ronde''; ''Meliadus''; ''Guiron le Courtois''). {{Prostrkaně|Rýmovaná kronika}} důsledkem změny celého vkusu uměleckého také hyne. Z kronikářů veršovců tohoto období uvésti jest {{Prostrkaně|Filipa Mousketa}} (''Chronique de France'', sáhající po r. 1243), {{Prostrkaně|Guillaume Guiarta}} (''Branches des royaux lignages'') a {{Prostrkaně|Godefroi de Paris}} (''Chronique parisienne''). Naproti tomu lze v tomto období postřehnouti bujnější rozkvět {{Prostrkaně|historické prósy}} a to hlavně vlivem ital. autorů, jakož vůbec tehda z Italie a Východu vtéká dosti svěží krve do franc. písemnictví (Filip Novarský, Martin da Canal, Rustician z Pisy, Brunetto Latino jsou ital. původu). ''Chronique de Saint Denis'' (anon.), ''Récits d’un ménestrel de Riems'' (anon.), ''Chronique de Morée'' (složená na Vých.), ''Paměti'' {{Prostrkaně|Filipa Novarského}}, ''Chroniques des Venitiens'' ({{Prostrkaně|Martina de Canal}}), ''Cesty'' {{Prostrkaně|Marka Pola}} (1296-1298), ''Fleurs des histoires d’Orient'' (Armena {{Prostrkaně|Haytona}}) a hlavně memoirové dílo {{Prostrkaně|Joinvillovo}} ''Histoire de Saint Louis'' (1305–1309), vynikající přirozeností a živostí, jsou nejpozoruhodnější plody tohoto druhu literárního. — {{Prostrkaně|Lyrická}} poesie napodobená podle troubadourů živoří do konce XIII. věku. Zmocňují sejí {{Prostrkaně|měšťanští pěvci}}, kteří v severových. '''F'''-ii sestupují se v básnické {{Prostrkaně|cechy}} (''puys''). {{Prostrkaně|Adam de la Halle}} (1235—1288) vynikl z nich nejvýše. {{Prostrkaně|Ruteboeuf}} († 1280) poutá satirickou čiperností, polemickou útočností a tvrdou jadrností svých veršů. Je nejvšestrannější básník svojí doby: písně náboženské, kluzké fabliaux, divadlo stejně pěstoval. Kde přechází v novellistiku, vycítil dobře lidový tón. Těžiště literatury soudobé není však v těchto způsobech básnických, které nevyhovují jejímu vkusu; jeť složeno v poesii reflektivní a vůbec tendenční. Allegorický, moralisující, kazatelský, satirický, mnemotechnický je ráz nejoblíbenějších plodů tehdejších. Suchý scholastický formalismus, prázdná a dělaná učenost, kazatelská neurvalost vyznačují kulturní i literární naladění doby. ''Roman de la Rose'', největším úspěchem dařená kniha středověká, po tři čtyři století pokládaná za vrchol vědy i umění, čítající mezi své zbožňovatele Petrarku a Chaucera, je nejvýraznějším památníkem své doby. Je dílem dvou autorů, {{Prostrkaně|Guillauma de Loris}} a {{Prostrkaně|Jeana Clopinela}}, zvaného {{Prostrkaně|de Meung}}. První dovedl báseň do 4070 verše, ostatek daleko větší (přes 21.000 veršů) je dílem druhého; první počal román v létech třicátých až čtyřicátých, druhý dokončil jej v létech osmdesátých XIII. věku. Mezi uměleckými způsoby obou básníků zeje skoro propast, přes krátkou dobu, jaká je od sebe dělí. První, ač založil báseň jako allegorii, je nicméně svěží, bystrý, naivní; sama allegorie jeho je dosti čiperně navržena. Druhý je pravým synem své doby, zkostnatělým doktrinářem, nezáživným didaktikem, drzým satirikem, uměleckým byzantincem. Pod jeho rukou zvrhla se báseň tato v {{Prostrkaně|encуklopaediсkоu skladbu}} bez plánu a methody, v níž básník sveršoval všecko vědění a vzdělání svoje, celou filosofii doby, všecko, co kdy myslil, soudil a činil. Každé sebe nepatrnější slovo je záminkou k nudným a nekonečným rozborům a vysvětlivkám. Nikde není života, všude allegorická abstraktnost, suché řečnění. Přes to, že projevuje snahy moralistní, je mravouka v ní hlásaná zvrhlá a nečistá. V písemnictví zahnízdil se úplně {{Prostrkaně|racionalismus}}. Allegorická dovtipnost je základním pravidlem tehdejšího umění. Všecko se vykládá allegorický a v tomto smyslu rozbahňuje. Ani stará literatura neušla tomuto osudu (''Les Metamorphoses d’Ovide moralisées'' od {{Prostrkaně|Chrétiena Legouaisa}} na poč. XIV. věku). K didaktickému účelu hodil se zvláště výborně {{Prostrkaně|zvířecký epos}} a plně jest také v tomto směru vykořistěn (anonymní ''Renart couronné'', {{Prostrkaně|Jakemara Geléea}} ''Renart le novel'' a anon. ''Renart le contrefait'' »obnovený«, který je inspirován sociální kastovní nenávistí, předem šlechty a duchovenstva). I politický pamflet halí se v této době v allegorii (''Roman du Fauvel'' {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|de Rues}}). Didaktická literatura v {{Prostrkaně|próse}} přímo překypuje ({{Prostrkaně|Filip Novarský}}: ''Quatre âges d’homme'' a ''Assises de Jérusalem''; {{Prostrkaně|Richard de Fournival}}: ''Puissance d’amour''; {{Prostrkaně|Brunetto Latino}} ''Trésor'' kol r. 1270; anon.: ''Etablissements de Saint Louis'' atd.). Rozvoj {{Prostrkaně|dramatu}} v tomto období pokračuje, aby vyvrcholil ve XIV. a XV. věku. Z duchovních her tohoto období zachovala se jediná: ''Miracle de Théophile'' od všestranného {{Prostrkaně|Rutebeufa}} (asi z pol. XIII. věku). Divadlo světského rázu, veseloherní, v tomto období zapouští pevnější kořeny. Byla to zejména literární sdružení měšťácká, která jim poskytla pevnou a vhodnou půdu. Před arraskými měšťany sehrány byly asi dvě zajímavé světské hry {{Prostrkaně|Adama de la Halle}}, ''Jeu de la Feuillée'' (1264) a ''Robin et Marion''. První vyniká kresbou soudobé společnosti, kterou satiricky tepe mnohde s cynickou smělostí; druhá je spíše lyrický pastourel. {{Prostrkaně|Вasoche}} (v. t.) na poč. XIV. věku dává pak první vznik fraškovitým {{Prostrkaně|farcím}} (v. t.). IV. 1337—1435 ({{Prostrkaně|k míru arraskému}}). Doba tato v literatuře stojí pod vlivem rozháraných poměrů vnějších, nekonečných válek s Anglií. Neznamená po stránce vnitřní nic nového, žádný obrat v nějaký nový, výrazný směr; ve všem postupuje se starými tradicemi. Čtrnáctý věk nic nenalézá nového, žije ze starého, které přepracovává a doplňuje. Jednotliví větší básníci mají postavení výjimečné a osamocené; nesouvisí s dobou, v niž nepůsobí hlubším vlivem. Vnější okolnosti působí v literaturu jen jako celek a většinou záporně, dusíce podmínky hlubšího rozvoje. Nejdůležitější fakta dotýkají se vnějšího jejího rozvoje, předem {{Prostrkaně|změny její oblasti}}. V tomto období totiž naprosto ztraceny jsou pro franc. jazyk a literaturu {{Prostrkaně|Italie}} a {{Prostrkaně|Anglie}}. Náhrady dostává se však franc. písemnictví ve {{Prostrkaně|francouzském Jihu}}, který v tomto období zvolna splývá se severem, jak upadá literatura provençalská — zase důsledek vnějších politických okolností. Od XV. věku kryje se již skoro oblast literatury franc. s územím státu francouzského. Provençalové {{Prostrkaně|Raimon Vidal}}, {{Prostrkaně|Gaston Phoebus hrabě de Foix}}, {{Prostrkaně|Honoré Bonnet}}, jsou časově prvními význačnějšími franc. spisovateli ze svých krajanů. {{Prostrkaně|Poesie epická}} v tomto období zvolna, ale neodvratně hyne a mizí. Poslední pokusy v tradici chansonů de geste ''Geste de Liège'' a ''Geste de Bourguignon'' (poč. XV. věku) stojí hluboko pod prostředností. Z epických plodů tehdejších jediný ''Combat de trente'' (1351), jehož inspirace je živá a nehledaná, je poněkud svěžejší. Staré náměty epické, pokud mají ještě nějakou populárnost v obecenstvu, převádějí se v rozbředlou prósu, která stejně hoví květnaté, nesmyslné fantastice jako didaktické a praktické paedagogice. Za příklad románů takových lze uvésti obšírného ''Perceforesta''. Válka s Anglií nedovedla nijak vlíti svěží krev v epickou poesii, která je tehdy již tuhnoucí mrtvolou. — Ani v {{Prostrkaně|lyrice}} nevede se tehdejšímu písemnictví o mnoho lépe. I tu vyčerpává se namnoze síla v pedantičnosti a byzantinismu formálním. Různé poetiky, na př. {{Prostrkaně|Eustacha Deschampsa}} z r. 1392, {{Prostrkaně|Henryho de Croy}} a j., jsou plny podrobných distinkcí o stavbě chanson, ballad, virelaisů, rondelů, laiů, chants royaux. {{Prostrkaně|Guillaume de Machot}} (1290—1377) byl ceněn jako hudebník i básník, po našem názoru je však spíše jen dobrým veršovcem. Formální umění, technika básnická tohoto i následujících období má v něm v nejednom směru zákonodárce; on podepřel ji na novou techniku hudební. Vedle něho uvésti jest mezi soudobými básníky slavného kronikáře {{Prostrkaně|Froissarta}} a předem {{Prostrkaně|Eustacha Deschampsa}} (1340—1410), který v silných verších zobrazil mnohde krutou dobu svoji, {{Prostrkaně|De Werchina}}, {{Prostrkaně|Philippa d’Artois}}, {{Prostrkaně|Jeana Boucicauta}} (''Livre de cent ballades'' asi 1390) a j. Na poč. XV. věku básní mlynář {{Prostrkaně|Olivier Basselin}} své lehké a vtipné pijácké písně. Uhlazenou, učenou, pedantickou básnířkou této doby je {{Prostrkaně|Christine de Pisan}} (* 1363). Také sem náleží starší básně elegantního, ale poněkud suchého královského pěvce {{Prostrkaně|Charlesa d’Orléans}} (1391—1465), který po pětadvacet let (od r. 1415) držán jsa ve vězení v Anglii utěšoval se básněním. {{Prostrkaně|Alain Chartier}} (1392 až 1430 ?) stojí jako básník (''Livre des quatre dames''; ''Belle dame sans merci'') níže než prosaický spisovatel, jehož hlavně vlastenecká inspirace je silná a výmluvná. Těžiště doby této leží v próse dějepisné a {{Prostrkaně|dramatě}}. Kronikář {{Prostrkaně|Froissart}} je nejvýraznější a nejvyšší literární postavou toho období. Tento historik je větší básník, výraznější stylista, než všichni jemu soudobí veršovci řemeslní. Poslední redakce jeho ''Croniques de France'', ''d’Angleterre'', ''d’Écosse'', ''d’Espagne et de Bretagne'' (1326—1400) pochodí z r. 1403. Ze starších, celkem málo cenných prací kronikářských jest uvésti ''Chronique anonyme de quatre premiers Valois'' a jinou kroniku {{Prostrkaně|Jeana le Bela z Lutichu}} (1326—1361). Vedle toho jmenovati jest ještě v próse {{Prostrkaně|Christinu de Pisan}} (''Faits et bonnes moeurs du sage roi Charles'' a jiné práce moralistní) a výraznějšího i živějšího {{Prostrkaně|Alaina Chartiera}}. Zvláštní zjev tohoto období, tak neklidného a znepokojeného, jest, že tvoří francouzské divadlo, jež v předešlé době sbíralo teprve svoje síly. V XIV. věku kvetou {{Prostrkaně|mirakly}}, XV. náleží {{Prostrkaně|mysteriím}}. Divadlo v době této je postaveno na místech veřejných, na náměstí nebo za branami měst, která je podporují, která v nich vidí svoji pýchu. Města předstihují se nádherně vypravenými hrami. I některá malá města vítězí nad Paříží v tomto směru. Na divadle vystupují herci ochotníci z kruhů měšťanských. Hry trvají začasté mnoho dní, celé týdny. Při tom mechanická dokonalost režie přivedena jest na vrchol. Zvláště Severem, pak Bretagní lomcuje tato dramatická horečka úžasně. {{Prostrkaně|Mysteria}} čerpána jsou většinou ze Starého zákona; autoři netvoří samostatně, nýbrž vykořisťují pouze nejkrásnější scény biblické. Běží jim hlavně o to, aby po stránce režijní a dekorační naturalisticky věrně zdramatisovaly děje tyto; dramatické a básnické ceny postrádají práce jejich naprosto. Vedle toho vyskytují se však mysteria čerpající z látek {{Prostrkaně|národních}}, z {{Prostrkaně|dějin domácích}}. Nejproslulejší z nich je ''Mystère du siège d’Orléans'' (asi kol r. 1440), obsahující přes půl šestá tisíce nudných a mělkých veršů. Z mysterií {{Prostrkaně|biblických}} sluší jmenovali {{Prostrkaně|Arnoula Grebana}} ''Mystère de Passion'' asi z pol. XV. věku a náležející tak již následující době, jakož vůbec 2. polovice XV. věku je bohata na mysteria. Rozvoj mysterií je v době té opřen o společenstvo cechové {{Prostrkaně|Confrérie de la Passion}}, založené r. 1398, a r. 1402 úředně uznané a privilegované k provozování náboženských her. Uměleckému rozvoji dramatu však tato Confrérie nijak neprospívá. Zabezpečuje pouze jeho hmotné podmínky. Vedle těchto vážných her rázu duchovního ujímají se i brzy komické, veseloherní a fraškovité. Rozvoj jejich připjat jest zase ke dvěma cechovním útvarům, k pařížské {{Prostrkaně|basoche}} (v. t.) {{Prostrkaně|du Parlement}} či ''du Palais'' (a jiným basoším měst venkovských) a ke společenstvu zv. {{Prostrkaně|enfants sanssouci}} (v. t.). První pěstovala, zdá se, předem {{Prostrkaně|morality}}, hry to objemu jednoho až půldruhá tisíce veršů, allegorisující k mravoučnému nebo jinému cíli lidský život. Vystupují v nich různé ctnosti, neřesti, příhody a obyčeje lidského života a utkávají ve svých konfliktech děj. Často zabočují také v události politického a veřejného života. Vybočovaly pak stále více v rozpustilou nevázanost a v pamfletové narážky. Proto r. 1470 zakázány jsou parlamentem, ale kvetou zase již za svobodomyslného Ludvíka XII. — {{Prostrkaně|Sottie}} (v. t.), jak se zdá, stvořená společenstvem »enfants sanssouci«, byla {{Prostrkaně|politickou komédií}} v zárodku. Jádrem jejím je satira, předem satira společenská, která halí se tu pod kuklu bláznovskou. Jednotlivé sociální instituce jsou v ní personifikovány v různých bláznech, kteří ve zdánlivých barokních nesmyslech hluboko někdy zajíždějí do živého. {{Prostrkaně|Farce}} (v. t.), třetí odrůda veseloherního genru tehdejšího, je naproti tomu {{Prostrkaně|realistická}} fraška, hrubozrnný žert dramatický, bez přídechu allegorického. V. Asi od 1435 až {{Prostrkaně|do konce věku}} XV. V této době končí se obtížné války s Angličany. Doba dlouho čekaného klidu vrací se a s ní pohodlí, rozkvět, život vědecký a spořádaný. Vedle dvoru francouzského, jemu po bok, staví se bohatý, obřadný dvůr burgundský (Filip Dobrý, Karel Smělý). Dvůr ten sestřeďuje kolem sebe skupinu básníků, která shoduje se s jeho náladou, jeho tónem. Je to škola básníků literárně vzdělaných, učených, obřadných, pompésních, mnohomluvných, škola {{Prostrkaně|rhétorismu}} a {{Prostrkaně|racionalismu}}. V době této proskakují již první prameny antiky, která žádá na básníku vzdělání; básníci tito hledí si právě formálné, doktrinálné stránky v umění. Poněvadž se jim však nedostává pochopení antiky, zabřídají v barokní naduřelost a slohový byzantinismus. Po klassických jazycích umějí jen kroutiti syntaxi: klassickými výrazy barví svůj slovník. Rysy minulých dob, allegoričnost i moralisující tendence, přirozeně za takových podmínek bují. {{Prostrkaně|Régnier de Guerchy}}, {{Prostrkaně|Georges Chastellain}} (''Chroniques des ducs de Bourgogne''), {{Prostrkaně|Olivier de la Marche}} (1422—1501, ''Le chevalier délibéré''), {{Prostrkaně|Jean Molinet}}, básník duchovní, satiricky příležitostný i historický (1507), {{Prostrkaně|Jean Le Maire de Belges}} (1473—1548), jsou předními zástupci tohoto burgundského, vlámského směru ve franc. literatuře XV. věku. Vliv jich nezaniká s končícím se stoletím, nýbrž zasahuje hluboko do stol. XVI., kde Ronsard a jeho plejada věnují nelíčený obdiv zvláště Jeanu Le Maireovi, jemuž nelze upříti smysl pro formální dokonalost a hudební soulad poesie. Významné jest, že veliká většina básníků těchto spracovává {{Prostrkaně|látky dějepisné}}; vydává to svědectví pro jejich smysl pedantický a positivný, svědčí, že odvraceli se úplně od přirozené naivní inspirace. Burgundský stil, burgundský způsob, ovládá jako móda i básníky vlastně francouzské, jako {{Prostrkaně|Meschinota}} († 1491), {{Prostrkaně|Chrétiena z Paříže}} (1525), {{Prostrkaně|Octaviena de Saint Gelais}} († 1525), {{Prostrkaně|Gringoira}}, {{Prostrkaně|Jeana Boucheta}} († 1550). Avšak směr tento setkává se i s živým odporem u Francouzů, odporem ovšem instinktivním, neorganisovaným. Proti vážné těžkopádnosti vyvstává bezstarostné veselí, často zabočující i v tón cynické frivolnosti, naivní upřímnost a drsná přímost. Toto naladění, vlastní národnímu rázu franc., projevuje se v této době nejplněji ve {{Prostrkaně|Villonovi}} (Franç. de Montcorbier, 1431—1461), největším básníku tohoto věku. Tento tulák a piják při všem drsném cynismu a ledabylosti má jediný tóny opravdové, silné, živelné poesie. Ze starších {{Prostrkaně|Martin Le Franc}} i {{Prostrkaně|Charles d’Orléans}} přese všechnu strojenou a hladkou allegoričnost a obvyklou eleganci má leckde bezpečný citový podklad. {{Prostrkaně|Henri Baude}}, {{Prostrkaně|Jean Castel}} a hlavně {{Prostrkaně|Guillaume Coquillart}}, blíženec Villonův, vymknuli se vlivu burgundskému. V novellistice tohoto období vystoupil svěží vypravovatel, k realistice a satiře klonící se talent, Antoine de la Salle (1398 až 1461), rodem Provençal, který, ač žil na dvoře burgundském, odolal jeho ovzduší a v pracích svých plně projevil svoji přirozenou, lehkou, jasnou disposici. Připisují se mu; ''Histoyre et plaisante cronicque du petit Jehan de Saintré'' (1459); ''Cent nouvelles nouvelles'' (asi z šedesátých let XV. věku) a ''Quinte joyes de mariage'' (1450). — V {{Prostrkaně|dějepisectví}} vykazuje toto období dílo velmi cenné střízlivostí a rozumnou soudností: ''Memoiry'' {{Prostrkaně|Filippa de Comines}}, obsahující léta 1462 až 1498; i po stránce jazykové a slohové jsou výkvětem toho období. Vedle něho ustupují ostatní práce historiků, předem jmenovaných již burgundských básníků i {{Prostrkaně|Clauda de Seyssel}} ''Histoire de Louis XII.'', hluboko do stínu. — Na {{Prostrkaně|divadle}} kvete zvláště genre lehký; doba mysterií přešla, ačkoliv porůznu ještě se píší. Literárně cennější je ''Déstruction de Troye'' (1452) od {{Prostrkaně|Jacquesa Mileta}}. Klassickým dílem je však farce neznámého autora ''Maître Pierre Pathelin'' (kol r. 1470), která i po umělecké stránce náleží mezí nejlepší středověké plody franc. (Viz {{Prostrkaně|Farce}}.) {{Prostrkaně|Sotií}} napsal několik {{Prostrkaně|Pierre Gringoire}} (1470—1534) s politickou tendencí ku prospěchu Ludvíka XII. ve válce jeho s papežem Juliem II. Středověk je celkem v literatuře franc. útvarem hromadným, organickým, národním. Velikolepý rozkvět poesie epické je páteří tohoto organismu. Literatura franc. ve středověku převážné je {{Prostrkaně|původní}}; vyrostla z přirozených vnějších společenských podmínek, z půdy domácí. Vlivy literatur cizích jsou nepatrné. Z literatury {{Prostrkaně|anglosaské}} čerpala francouzská některé náměty k románovému kruhu bretonskému; {{Prostrkaně|provençalské}} děkuje ovšem celou tradici lyriky dvorské a několik, námětů chanson de geste (Vilém Oranský). {{Prostrkaně|Italská}} má větší vliv v XV. věku v novellu franc. (Boccacciův Decameron v novelly Antoina de la Salle a Louisa de Beauvau). Naproti tomu daleko mohutněji působí franc. písemnictví v literatury cizí. Jeho poesie epická a románová mají úspěch evropský; opanovalyť po jednu dobu vkus skoro celé záp. Evropy. Překlady a spracování básní a námětů franc. jsou velmi četný, zejm. v němčině, angličině a nízozemštině, méně norštině, italštině, provençalštině. Vedle epické poesie z franc. literatury středověké jediný ''Roman de la Rose'' má úspěch evropský. Vůdčí postavení '''F.''' v evropské společnosti klesá však od XII. věku a ustupuje na konci středověku již Italii. Systematické vylíčení středověkých dějin franc. písemnictví obsahuje Aubertinova Histoire de la langue et de la littér. franc. au moyen âge, 1884, 2 sv., a G. Parisa, Littérature franc. au moyen âge, do r. 1328 (2. vyd. 1890). ''[[Autor:František Xaver Šalda|Šld.]]'' '''Nová doba'''. Stol. XVI. přineslo franc. literatuře dva účinlivé živly: renaissanci a reformaci. Renaissance jí přišla z Italie, odkud se výpravami Karla VIII., Ludvíka XII. a hlavně Františka I. otevřela cesta nejen vkusu, umění a literárním vzorům italským, ale i knihám latinským a řeckým. Ujímala-li se na jedné straně vnější nádhera, vkusně veselý půvab a umělecká výzdoba italských veřejných staveb a paláců, zapouštěl na druhé straně vážný humanismus hlubší a hlubší kořeny, až se změnil v pravé nadšení pro studium literárních pokladů starověku, jež knihtiskařství, až ke skutečné dokonalosti se zmáhající (Badius Ascensius, Gourmont, Colines, Dolet a zvláště rodina Estiennů), činilo všem přístupnými. — Znamenité talenty, jako byli humanisté {{Prostrkaně|Erasme}}, {{Prostrkaně|Guill. Budé}}, J. C. {{Prostrkaně|Scaliger}}, {{Prostrkaně|Robert Estienne}} a ve 2. pol. stol. {{Prostrkaně|Ramus}}, {{Prostrkaně|Henri Estienne}}, J. J. {{Prostrkaně|Scaliger}}, {{Prostrkaně|Casaubon}} a j., přízeň Františka I., která je chránila proti útokům Sorbonny, a založení ústavu »Collège des trois langues« (»Collège royal«, »Collège de France« r. 1531), vše to přispívalo, že se franc. humanismus záhy postavil na vlastní nohy a že svým vlivem zasáhl, ať méně ať více, všechno vyšší myšlení. Působení renaissance kombinovalo se s účinky reformace, která přivanuvši ze severu, z Německa, a byvši až do krajních důsledností své nauky vyslovena {{Prostrkaně|Jeanem Calvinem}} (1509—1564; ''Institution de la vie chrétienne'', lat. 1535, franc. 1541), nejen že železnou energií tohoto svého hlasatele získávala četné řady přívržencův, i na nejvyšších místech dvorských, až utvořila mocnou politickou stranu, ale dotkla se svým proudem i těch, kdož zevně nebo přesvědčením stáli mimo ni a proti ní. Jako renaissance navázala soudobou kulturu na starověk pohanský, tak povzbudila reformace studium a chápání starověku křesťanského: odtrhla náboženství od filosofie, vypudila scholastiku z usurpované posice a zrodila »křesťanskou filosofii« (Erasme), nehledíc k tomu, co vykonala pro rozptýlení obecné nevědomosti a emancipování myslí. Konečně nelze pominouti vliv, který na literaturu měly tehdejší životní a společenské poměry: především vliv skvělého, svého druhu jediného královského dvora, který shromažďoval výkvět aristokracie erbovní i duševní, a mimo to vliv svérázné šlechty venkovské, vynikajících měst s jich sebevědomým, snaživým občanstvem a nižších tříd lidových, v nichž příznačně franc. rozumný a při tom veselý způsob myšlení zvláště živě se projevoval. Byl to král. dvůr, jenž za Františka I. uvedl do literatury horlivý kult písemnictví ital., a králova osobní záliba v přežilých románech rytířských (román o Amadisovi) zůstavila v ní rovněž své stopy. Roztříštěnost vlivů, jež potřebovaly více než jedno století, aby se vzájemně prolnuly, smísily a zassimilovaly, aby srostly v jednotný základ pro další samostatný vývoj, měla za následek volné vypjetí individualit, nevázané utváření se talentů: v záplavě nových myšlének, nových způsobů pojímání a netušených způsobů vyjadřování záleželo na tom, kterou stránkou růžných elementů nechali jednotlivci na sebe působiti a jak dalece jejich zvláštní nadání dovolovalo, aby stránku tu ve své tvorbě spracovali. Co se renaissance týče, byli mnozí, kteří dobře postihli jádro kontrastu mezi vzdělaností řeckolatinskou a současností ve vyspělém názoru na svět, v hlubším pojímání všech jevů lidského bytí, a kteří si v plném slova smyslu osvojili myšlénková hlediska klassického starověku. Pádný a prudký {{Prostrkaně|La Boétie}} (1530—63), klidnější a vědečtější {{Prostrkaně|Jean Воdin}} (1530—96) ukazují ve svých sociálních a státoprávních rozpravách, jak se napojili republikánskými ideami a juristickými theoriemi starověku: co je u {{Prostrkaně|Cujasa}} nebo {{Prostrkaně|Dumoulina}} pouhou suchou učenosti, přešlo u nich v samostatné pojetí filosofické, jež jeden hlásá s energickou výmluvností Tita Livia, druhý se vším apparátem Aristotelovým. Geniální satirik a romanopisec {{Prostrkaně|Rabelais}} (1483 až 1553) se svým břitkým úsudkem o věcech lidských, svým hlubokým a vážným pozorováním a svou rozsáhlou intelligencí, skeptický filosof {{Prostrkaně|Montaigne}} (1533–92) se svou roztomilou lhostejností k výsledkům svého rozptýleného a náhodného rozjímání, a jeho žák a napodobitel {{Prostrkaně|Charron}} (1541—1608) děkují své vysoké místo mezi spisovateli XVI. stol. osobitému strávení básníků, myslitelů a vědců řeckých a římských. {{Prostrkaně|Jacques Amyot}} (1513 až 1593) vykonal v tom směru svým populárním překladem Plutarcha skutečný čin pro obnovení kontinuity mezi světem starým a novým. Že reformace mohla se svými účinky projeviti jen ve smýšlen! a cítění, leží již v samé její povaze. Jenže kdežto u jedněch, jako Rabelaisa, nebo u duchaplného lyrika, prvního básníka renaissance, {{Prostrkaně|Clémenta Marota}} (1495—1544), nebo u půvabné novellistky a básnířky {{Prostrkaně|Markéty Navarrské}} (1492—1549) zůstala pouhým odstínem, nuancí, příměskem jejich tvorby, tvořila u jiných sám kořen nejen jejich mravního života, nýbrž i jejich literární činnosti: jsou to, mimo Jeana Calvina a theologického spisovatele i básníka {{Prostrkaně|Theodora Bézu}} (1519—1605), hlavně bombastický lyricko-epický básník {{Prostrkaně|Saluste Dubartas}} (1544-90), jenž svým »Týdnem nebo stvořením světa« (''La semaine ou création du monde'') stal se předchůdcem Miltonova »Ztraceného ráje«, a horkokrevný nábožensko-politický satirik, básník »Tragických osudů« (''Les tragiques'', {{Prostrkaně|Agrippa}} d’{{Prostrkaně|Aubigné}} (1551—1630), jenž myšlénkovou silou, jednotou idee a formy stojí již v samém sousedství XVII. stol. Velikou zásluhou reformace je občanská tolerance, která se uprostřed strannických bojů více a více rozmáhala a které se nejplnějšího výrazu dostalo jednak v politické výmluvnosti {{Prostrkaně|Michela de}} l’{{Prostrkaně|Hôpital}} (1503—73) a jednak v ostré satiře proti Lize, pověstné ''Satire Ménippée'', pocházející od sedmi bodrých občanů pařížských, mezi nimiž jmenují se hlavně marotický básník {{Prostrkaně|Jean Passerat}} (1534 až 1602), {{Prostrkaně|Gilles Durand}}, právník {{Prostrkaně|Pierre Pithou}}, {{Prostrkaně|Nicolas Rapin}} a {{Prostrkaně|Florent Chrestien}}. Kazatelství, jemuž reformace dala na obou stranách, jak katolické tak protestantské, mocný podnět ({{Prostrkaně|Ignace de Loyola}} a řád jesuitský), nevyspělo ještě v literární genre aesthetické hodnoty, ale již dávalo tušiti příští Bossueta a Bourdaloua. Vedle této literatury, která, živíc se z nových myšlénkových prvků kultury, vycházela ze životních zájmů soudobé společnosti a působila v ně, běžel však XVI. stol. proud důrazně imitační, napodobivý, jemuž šlo vědomě o to, povznésti franc. literaturu na rovný stupeň s řeckolatinskou a italskou a jenž toho chtěl docíliti formálním vystrojením literatury, otrocky padělaným podle vystavených vzorů. Proud ten zcela přirozeně zmocnil se hlavně poesie a představuje výrazně zápas mezi myšlénkou a formou, jdoucí celým XVI. stoletím. Vznikl protivou k básnické škole gallsko-italské, jejímž mistrem byl {{Prostrkaně|Clément Marot}} a k níž mimo autorku boccacciovského »Heptaméronu«, Markétu Navarrskou, a novellistu {{Prostrkaně|Bonaventuru Despériersa}} (1495—1544), kteřížto dva ji repraesentuií v próse, patří ještě jako dovršující nadodobitel Marotův {{Prostrkaně|Mellin de St. Gelais}} (1491—1558). Marotovo svěží nadání básnické dodalo jeho poesii, jež byla více jen dotčena renaissancí a kultem literatury ital., hravé přirozenosti a uhlazené duchaplnosti (sloh marotický), jejíž úspěch vybízel k napodobení. Tím nepříznivěji odráží se od ní pedantická pompósnost, fádní strojenost a těžkopádná učenost, kterou zavedla do literatury skupina básníků zv. {{Prostrkaně|Pléiade}} s {{Prostrkaně|Pierrem Ronsardem}} (1524—85) v čele. Její manifest s tit. ''Illustration de la langue franç.'' (1549), redigovaný {{Prostrkaně|Joachimem du Bellay}} (1492—1560), hlásal výslovně úsilné napodobení vzorů řeckých a latinských, nezavrhuje ani vzory ital. Měl na mysli dvojí účel: zušlechtiti jazyk vmíšením slov a obrazů vypůjčených z jazyků staroklassických a povznésti poesii zavedením genrů přejatých z literatury řecké a římské. První snaha stvořila spoustu slov a obratů, činících násilí duchu jazyka; snaha druhá mimo opravy a novoty veršové, jež šly tak daleko, že jeden z básníků Pléiady, {{Prostrkaně|Baïf}} (1532–91), užíval klassických meter, uvedla Ronsardem do franc. literatury ódu a epopei (Ronsardova ''Franciade''). Výstřednosti Pléiady, v níž mimo jmenované vynikali {{Prostrkaně|Jodelle}} (1532—73), {{Prostrkaně|Remi Belleau}} (1528 až 1577), {{Prostrkaně|Ponthus de Thyard}} (1527-1605) a j. а k níž přimykal se i jmenovaný již Dubartas, měly za následek reakci, která se projevila nejprve větší umírněností v užívání novot a silnějším přilnutím ke vzorům italským. V tom smyslu ji zahájil {{Prostrkaně|Philippe Desportes}} (1546—1606), jehož písně a sonety, připomínající Marota, dosáhly značného úspěchu. Ještě více vypěstil korrektnost a uhlazenou prostotu slohu {{Prostrkaně|Bertaut}} (1552 až 1611), k němuž se řadí {{Prostrkaně|Vaquelin de la Fresnaye}} (1536 až 1608) a {{Prostrkaně|Désivetaux}}. Docela na Marota navázal {{Prostrkaně|Jean Passerat}} a konečně klassický satirik {{Prostrkaně|Mathurin Régnier}} (1573–1613), který se vrátil k prostotě a pravdivosti a který, ač nápodobě Horáce, dovedl zůstati originálním ve šlehání slabostí lidských. Tak připravovala se rozhodná reforma zlořádů, jež natropila Pléiada: dokonal ji Malherbe. Za zásluhu lze Pléiadě počítati obrození dramatu. Jakkoli bezcenné byly tragédie, jež Jodelle zhotovil přesně dle forem řeckých (''Cléopatre'', 1552) a jež {{Prostrkaně|Robert Garnier}} (1545—1601) skládal ve stilu silně senekovském, stačily, aby potlačily stará mysteria a razily cestu klassické tragédii franc. Vedle tragédie vyvíjela se komédie méně náhlým přechodem od středověké frašky, připínajíc se ke komédii italské: {{Prostrkaně|Jean de la Taille}} (1540 až 1573) jeví ve svých ''Corivaux'', první pravidelné franc. komédii, stopy Ariosta, Machiavella a Bibbieny a {{Prostrkaně|Larrivey}} (1550—1612), nejlepší z předchůdců Molièrových, prohlásil přímo, že zdělává komické básníky italské. Politické běhy vysvětlují samy sebou hojnost pamfletů a memoirů (D’{{Prostrkaně|Aubigné}}, {{Prostrkaně|Montluc}}, {{Prostrkaně|Brantôme}}, {{Prostrkaně|Sully}}, {{Prostrkaně|La Noue}}, {{Prostrkaně|Etienne Pasquier}} a j.); historikem, vyhovujícím vyšším požadavkům genru, osvědčil se jen {{Prostrkaně|De Thou}} (1553 —1617) ve svém lat. díle, objímajícím dobu od r. 1545—1607. ''[[Autor:Jindřich Vodák|Vd.]]'' XVII. {{Prostrkaně|věk}} franc. písemnictví bývá obyčejně charakterisován {{Prostrkaně|klassicismem}}; ale charakteristika tato v této všeobecnosti jest pochybena. Klassicismus triumfuje jen asi po dvacet let za vlády Ludvíka XIV. (1660—1680). Před tímto obdobím i po něm má vrch směr a vkus, donesený z věku minulého ve vyumělkovanosti (''préciosité'') formálně na jedné a {{Prostrkaně|nevázanosti mravní}} na druhé, obsahové straně. Úspěch umění klassického, mravně přísného, aestheticky harmonického a úměrného, formově jasného a průhledného, je dočasný a prchavý; klassicismus odporoval vkusu doby a jen podporou Ludvíka XIV. na krátko ovládnul písemnictví. V širší vrstvy se nevžil. Byli právě směrem aristokratickým a počítal jen s jedinci dokonale vzdělanými, harmonicky rozvinutými, kritickými. Pathetické podivínství a fantastičnost španělská, italská subtilnost, raffinovaná přebroušenost preciosity, hrubá, suchá smyslnost, spojená se strojenou sentimentálností, forma nabubřelá a hluše květnatá — to vše bují v písemnictví francouzském i po »klassickém« období Ludvíka XIV. jako před ním. Společným znakem celého XVII. věku jest však {{Prostrkaně|racionální doktrinářství}}, {{Prostrkaně|snaha po vybroušenosti formální}}, jež často se zvrhuje ovšem v pompósnou planost neb sentimentální tlachavost, {{Prostrkaně|kritická reflexe}}. — Umění v tomto věku stojí v přímé a bezprostřední odvislosti od společnosti, jako nikdy před tím; je podřízeno dobrému tónu, společenskému vkusu a mravu, etiketě a konvenci. Theoretikové nejen odborní, literární (Malherbe, Boileau), ale hlavně společenští, mají v literatuře veliké slovo. Obecenstvo tvoří si literaturu samo nebo dohlíží alespoň na básníky, předpisuje a určuje jim přímo, jak mají pracovati, ukládá jim svůj vkus i svoje potřeby. Ohromný je vliv {{Prostrkaně|dvoru}} na literaturu a ještě větší zámožných tříd ostatních, které v {{Prostrkaně|salonech}}, jako hôtelech Rambouillet, Montpensier a slečny de Scudéry, řeší literární otázky, diktuje zákonníky vkusu, ano přímo vyrábí značnou čásf písemnictví samého. — Básníci jsou od této společnosti odvislí mravně i hmotně. Nikde není spisovatele, který by mužně, neodvisle, důstojně stál naproti společnosti. Každý domáhá se přízně mecenášů, předem dvorské pense. Dvorská přízeň a před tím přízeň jiných vyšších kruhů je osou, kolem níž se točí celá skoro literatura. Před Ludvíkem XIV. plazí se největší básníci. — Umění stává se módou, etiketou společenskou, jako nikdy předtím. — {{Prostrkaně|Centralisace}}, která charakterisuje dobu po stránce politicky-sociální, projevuje se stejně tyransky i v umění {{Prostrkaně|uniformovanou}}, {{Prostrkaně|kodifikovanou jednotností}}. Pravidelná, začasté subtilní a jen uměle vyrozumovaná důslednost jest přední snahou a požadavkem tehdejšího umění. Všecko svádí se tu v abstraktní racionalismus, pedantická pravidla, začasté libovolná a jen zvykem historicky podepřená. Je to doba purismu jazykového a kriticismu uměleckého. Doba kritiků a zákonodárců, doba tradice a škol, učených sborů a společností, které jsou postaveny jako soudní dvory nad tvůrčím jedincem (r. 1645 ustavena ze soukromého kruhu Académie française, r. 1663 založena Académie des inscriptions, r. 1664 Akademie malířská a sochařská, r. 1666 Akademie exaktních věd). Všecky prameny provincialismu, všecky svěží přítoky do řeči spisovné jsou vysušeny a zasypány. Z poesie stává se disciplina, o niž vedou spory slovíčkáři. Básník je poután celou soustavou distinkcí nejrůznějších druhů, jež jsou od sebe na vlas odděleny. Tuhá krutovláda theorie, racionalistické účelnosti, poutá jako mráz celou literaturu soudobou. Ale tento společenský a theoretický tlak působí v nejednom směru také blahodárně v písemnictví. Předem děkují mu umělecká díla XVII. věku svoji {{Prostrkaně|psychologickou hodnotu}}, cenu kladnou, příznačnou, dokladovou, historickou. Díla nabývají pevného vztahu i k původci svému i k době svojí; stávají se jejich {{Prostrkaně|výrazem}}, jako nikdy před tím. Tato vlastnost, jednou získaná, neopouští již písemnictví franc. Počátek věku vyznačuje se reakcí proti ronsardismu, proti jeho okázalému byzantinismu; představitelem reakce této je {{Prostrkaně|François de Malherbe}} († 1628), který nenávidí na smrt hellénské antikvářství Pléiady, bojuje proti jejímu slohu, očišťuje jazyk od jejích neologismů. Ideálem jeho je čistá, střízlivá pravidelnost, která se však zvrhá ve správnou chudobu. Reakce jeho nebyla namířena proti podstatě ronsardistické manýry, totiž proti dělitelnosti a puntičkářství v poesii, nýbrž pouze proti {{Prostrkaně|směru}} jejímu, {{Prostrkaně|způsobu}}, jakým se prováděla. Na místo bohaté, pompósní a manýrované její nádhery stavěl suchou, střízlivou nudu šablonovité pravidelnosti. Od něho počíná suchopar ztrnulého a {{Prostrkaně|chudého}} formalismu v poesii franc. a vleče se až k počátku XIX. věku, k reformě romantické. Proti Malherbovi vzepřeli se mnozí, zejména {{Prostrkaně|Mathurin Regnier}}, který dobře vycítil, že poesie tak chudne i obsahem, ale směr jeho žije a vítězí v jeho stoupencích a žácích, jmenovitě v {{Prostrkaně|Racanovi}}, {{Prostrkaně|Maynardovi}}, {{Prostrkaně|Touvantovi}}, {{Prostrkaně|Coulombyovi}} a j. V prose je příznačným dílem počátku toboto věku román {{Prostrkaně|Honoréa d}}’{{Prostrkaně|Urfé}} (1568—1625) ''Astrée'', který ukazuje proměnu epicko dobrodružného ducha v měkkou galantnost a sentimentálnost bergerií, odtud módních a oblíbených. Nesnesitelně nudné nyní dílo d’Urféovo, k němuž čerpal podnět z »Diany« Španěla Montemayora, bylo hltáno v celém století XVII. jako vzor přirozenosti a životnosti; hlavně po stránce smyslu přírodního a popisného odchovalo celá pokolení až po Rousseaua, na jehož citovost nebylo bez vlivu. Jím vnesena byla do literatury franc. sentimentálnost příliš bezobsažná, sloužící jen za předmět slovné malby. Směr tento nutně vedl k prázdnému a baroknímu stilistickému důvtipkování, ke kroucenému způsobu mluvy, která neměla jiného cíle než, pokud možno, nejvíce odlišiti se od přirozené prostoty a obecnosti; spisovatelé chtěli vysloviti city zvláště jemné, vznešené a raffinované a poněvadž jich sami necítili, vylhávali je podivnými strojenými frásemi. Hnutí toto zastoupeno bylo předem salónem markýzky {{Prostrkaně|de Rambouillet}} (1620—1650), kde vládl vkus španělského a italského pastorale. Vlivem tohoto salónu, který soustředil v sobě všecky přední zástupce společnosti i literatury, proniknuto bylo celé písemnictví až do let šedesátých. Vkus jeho zobrazil se v celé řadě spisovatelů, z nichž uvádíme zde jen známější: {{Prostrkaně|J. L. G. Balzaca}} (1674<ref>správně: 1597</ref>—1654), jehož těžce složené a pracně na špan. vzorech vybroušené ''Listy'' pokládány byly za nejlepší stilistické výkony své doby; vtipného, ale povrchního a nicotného {{Prostrkaně|Voiturea}}, který šel po stopách Mariniho; příjemné básníky {{Prostrkaně|Maynarda}}, {{Prostrkaně|Segraisa}}, {{Prostrkaně|Benseradea}}, {{Prostrkaně|Brébeufa}}, {{Prostrkaně|Godeaua}}, nezdařené epiky {{Prostrkaně|Chapelaina}} (''Pucelle'') i {{Prostrkaně|G. de Scudéryho}} (''Alaric''). V prose tohoto směru jmenovali jest {{Prostrkaně|Gombaudova}} ''Endymiona'' (1634); {{Prostrkaně|Gombervilleovy}} ''Carité'', ''Polexandre'', ''Cythérée'' a ''Jeune Alcidiane'', díla neobyčejně suchá pedantičností a kazatelstvím, ale nesmírného úspěchu; La {{Prostrkaně|Calprenèdovy}} ''Cassandre'', ''Cléopâtre'', ''Pharamond'', jež vykládají celé odstavce z dějin; a předem romány {{Prostrkaně|Madeleiny de Scudéry}} (1607 až 1701) ''Ibrahim ou l’Illustre Bassa'', ''Le Grand Cyrus'' a ''Clélie''; zvláště poslední (1654) spojuje nesmírnou citovou planost s formou nesnesitelně plochou. Proti tomuto aristokratickému křídlu v literatuře stojí jako nejpříkřejší kontrast několik spisovatelů, zvaných obyčejně {{Prostrkaně|Burlesques}}, cynických satiriků nebo podivínských fantastů, kteří povrhali tradicí, školou, pravidlem, slušností i rozumem a mstili cit tak těžce šlapaný v salónech {{Prostrkaně|précieus}}. Náleží k nim {{Prostrkaně|Théophile de Viau}} (''Mort de Socrate'', ''Fragment d’une histoire comique''), {{Prostrkaně|Saint Amand}}, {{Prostrkaně|Paul Scarron}} (tvůrce travestie ve ''Virgile travesti'' a ''Typhonu'', spisovatel pamfletu ''Mazarinade'' a ''Roman comique''), parodista {{Prostrkaně|Faret}} a fantastický komik {{Prostrkaně|Cyrano de Bergerac}} (''Voyage à la Lune'', ''Histoire comique des états et empires du Soleil''). Španělský гоmán pikareskní měl v lecčems vliv na autory tyto. Stranou a osamoceně, nepodléhajíce módě společenské, stáli oba velcí myslitelé-prosaisté {{Prostrkaně|Descartes}} a {{Prostrkaně|Blaise Pascal}}. ''Discours de la Méthode'' (1637) prvého z nich značí v literatuře franc. hranici nové doby, usamostatnění prosy vědecké, ve kterémžto smyslu vliv jeho je patrný v XVIII. věku. {{Prostrkaně|Pascalovy}} ''Lettres Provinciales'' (1656) ve své útočné, stručné, průhledné, místy ironické, ale místy zase vřelé dialektice a více ještě jeho zlomkovité posmrtné ''Pensées'', dotýkající se nejhlubších ran duše, jsou celým rázem i formou svou knihy ryze moderní. Z ostatních prosaistů v Port-Royal seskupených uvádíme ještě {{Prostrkaně|Arnaulda}} a {{Prostrkaně|Nicola}}. Rozvoj {{Prostrkaně|divadla}} je nejzajímavějším úkazem této 1. pol. XVII. věku. Na jeho počátku dostalo se '''F'''-ii stálého divadla Théâtre du Marais, o něž se tento rozvoj opřel. Vliv školy Ronsardovy způsobil pak, že divadlo oddělilo se od národní půdy a jednostranně rostlo v duchu i v látkách antických. {{Prostrkaně|Hardy}} (1564 až 1630) náleží k nejstarším a nejplodnějším dramatikům tohoto věku. — V {{Prostrkaně|Mairetově}} ''Sofonisbě'' (vyňaté z Trissina) projevuje se již určitě klassický ideál jednot. V charakteristice leckde je silný {{Prostrkaně|Garnier}}. {{Prostrkaně|Jean Rotrou}} (1609—1650) stojí z těchto všech předcorneilleovských dramatiků nejvýše (''Venceslas'', ''Saint-Geneste'') i stavbou dramatickou i účinností dikce. V {{Prostrkaně|Pierru Corneilleovi}} dostalo se divadlu mistra ponuré a silné tragiky, který genre tragedie ustavil jako samostatne na psychologickém základě. ''Cid'' (1636), látkou odvislý od špan. hry Guill. de Castro, byl po formové stránce velikým samostatným objevem. Jím odlišila se tragédie od tragikomédie a žila jako samostatný, vnitřními zákony podmíněný, skutečně umělecký typ. ''Horace'' (1639), ''Cinna'' (1639) a ''Polyeucte'' (1640) zdůvodnili velikou tuto reformu. V nich je Corneille i jedním z nejmohutnějších básníků franc. vůbec. — V komédii položil Corneille svým Menteurem základy k veselohře charakterní. Proti nízkému vkusu doby strojilo zatím několik duchů, každý v jiném oboru a z jiného hlediska, odboj známý pod jménem {{Prostrkaně|reformу klassické}}, který po létech šedesátých století XVII. mocněji se projevil. Ideálem klassi cismu byla {{Prostrkaně|objektivnost v umění}}. Proti posavadnímu umění, jež z vedlejších příčin, pro společenské cíle, kalilo a přetvářelo si dojmy přírodní, stavěl klassicismus {{Prostrkaně|přísnou}}, v {{Prostrkaně|ideálním směru očištěnou skutečnost}}; proti sentimentálnosti a pikantnosti smyslné přísnou mravouku, kterou hlásal Port-Royal. Není náhodou, že nejcelejší představitel klassicismu {{Prostrkaně|Racine}} byl věrným odchovancem jansenistů port-royalských. U {{Prostrkaně|Boileaua}}, představitele klassicismu theoretického, rovněž nebyl vliv ten nepatrný. Reforma klassicismu nemohla se však provésti v plné své čistotě. Překážkou byl tu dvůr. Ludvík XIV., jehož vlivem stal se směr tento výrazem společnosti dvorské, pozbýval své přímé objektivnosti a klesl leckde v pompósnost. Proti Corneilleovi je Racine realista; figury jeho jsou citovější, lidštější, probádanější; allegorický živel, který ještě u Corneillea vládl, rozplynul se zde úplně. Kresby jeho figur, zvláště ženských, jsou již psychologické podobizny. I řeč přiblížila se citovosti měkčím a čistším, hudebnějším tokem. V {{Prostrkaně|Вoileauovi-Despréauxovi}} (1636—1711) vyrostl tomuto obrodnému klassicismu znamenitý theoretik, vlivupiný kritik. »Rien n’est beau que le vrai, le vrai seul est aimable« (nic není krásné leč pravda, pravda jediná je láskyhodna) — tento verš jeho podává vlastní cíl, k němuž směřoval klassicismus. Svými ''Satirami'' (1665) postavil rozhraní v poesii franc.; reforma jich spočívá, jako reforma skoro celého období tohoto, v psychologickém prohloubení obsahu. Jeho ''Art poétique'' je veršovaný zákonník jeho vkusu, který brzy povýšen byl na skutečné zákony a závazné příkazy. V drobnomalbě veršové podává některá pečlivá místa komicko-hrdinská báseň ''Lutrin''. {{Prostrkaně|Molière}} (Jean B. Poquelin), tvůrce charakterní komédie franc., vymyká se tomuto klassickému proudu skoro úplně; on naopak je představitelem národních gallských tradicí, spíše satirik než objektivní psycholog. Stejné postavení zaujímá bajkář a povídkář {{Prostrkaně|La Fontaine}} (1621—95), který uzavírá řetěz starofrancouzské literatury fabliauxové a je s dobou svoji v nevalném souladu; jeví se nám spíše výstřelkem renaissance, zaběhnuvším do klassicismu. Ani verše jeho — skladbou a rhythmem vysoce zajímavé — nenesou pečeť svého ústředí. Vedle těchto koryfeů kupí se celá řada spisovatelů, jejichž společným znakem je {{Prostrkaně|literární hotovost}} a {{Prostrkaně|vypracovanost formální}}. V této příčině je XVII. věk významný. V něm neobjevují se smělé, nové a rozhárané pokusy, mlhavá díla neurčitých tvarů. Zcelenost a dokonalost formová je údělem i bezvýznamných autorů. Tak v {{Prostrkaně|lyrice}} hned neobyčejná formální snadnost a hravost pojí se k obsahu nicotnému, prchavému a suchému. »Epikurejci« {{Prostrkaně|La Fare}} a {{Prostrkaně|Chauliau}}, {{Prostrkaně|Hesnault}} a starší {{Prostrkaně|L’Huillier}}, zv. {{Prostrkaně|Chapelle}} a j. zveršovali prchavé smyslné požitky rozmařilé společnosti, v níž žili, neobyčejně lehce, ale i neobyčejně prázdně. Literární zručnost stává se přívlastkem společenského tónu. — Mnoho žen píše v tomto věku, neobyčejně hladce i rozumně. Literatura memoirová, dějepisná, zvláště listová, výborně se daří. Markýzka {{Prostrkaně|de Sévigné}} (1626—96) vládne svěžím a milým, důvěrným štětcem v soukromých listech svých dceři Františce de Grignan. Lehkou svižnost má také prosa paní {{Prostrkaně|de Montespan}}, {{Prostrkaně|de Coulanges}}, {{Prostrkaně|de la Sablière}}, {{Prostrkaně|de Maintenon}}. V mémoirech podali zajímavé práce {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} (1613—80, ''Mémoires sur la Régence d’Anne d’Autriche''), paní {{Prostrkaně|de Motteville}}, slečna de {{Prostrkaně|Montpensier}} a hrabě {{Prostrkaně|Bussy-Rabutin}} (skandální ''Histoire amoureuse des Gaules''). Kardinál {{Prostrkaně|Retz}} (Pierre de Gondy, 1614—79) převýšil je všecky živou jiskrností svého slohu. Ne daleko od něho postaviti lze ''Mémoires de Grammont'', frivolní. ale hravě psané líčení života dvorského u anglického krále Karla II. od hr. {{Prostrkaně|Ant. Hamiltona}}. {{Prostrkaně|Dějepisná prosa}} v tomto věku je většinou formálně dokonalá, ale pro methodu historickou, cíl a účel dějepisectví není v něm pochopení a smyslu. Historikové porušují pravdu a kompilují nekriticky, tak {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|Eudes de Mézeray}}, abbé {{Prostrkaně|de St}}. {{Prostrkaně|Réal}}, {{Prostrkaně|René Aubert de Vertot}} a {{Prostrkaně|Charles Rollin}}. V církevním dějepise měli zvučné jméno {{Prostrkaně|Claude Fleury}} a {{Prostrkaně|Jacques Basnage}}. — {{Prostrkaně|Bossuetův}} ''Discours sur l’histoire universel'' je jediný, ovšem ryze theologický pokus filosofie děiepisné. Mezi {{Prostrkaně|moralisty}} stojí na prvním místě {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} svými ostře pointovanými a misanthropickými ''Réflexions et Sentences ou Maximes morales'' (1665), jež jsou stilistickým pomníkem své doby. {{Prostrkaně|Saint-Evremond}} jest prostřední kritik. — {{Prostrkaně|La Bruyère}}, třeba vydal své ''Caractères'' r. 1688, rázem svého díla náleží příštímu století. — {{Prostrkaně|Řečnictví}} duchovní těší se v celém století XVII. veliké péči a oblibě. Vedle tragédie je to nejvzdělanější druh literatury tehdejší. Zájem dvoru byl příčinou veliké dokonalosti, jíž dosáhly řeči kazatelské i po stránce formální. {{Prostrkaně|Bossuet}}, biskup meauxský (1627 až 1704), je v kazatelství tím, čím Racine v tragédii. Jeho kázání ''Sur la Providence'' a ''Sur la Mort'' a ''Oraisons funèbres'' jsou klassické plody, vzory úměrnosti a dobrého smyslu. {{Prostrkaně|Bourdaloua}}, {{Prostrkaně|Fléchiera}} a zvláště {{Prostrkaně|Fénelona}} slušno jmenovati vedle něho. V řečnictví světském uvésti jest advokáty {{Prostrkaně|Ant}}. {{Prostrkaně|Lemaîtrea}} a {{Prostrkaně|Patrua}}. Na {{Prostrkaně|divadle}} zápasila s mistry, jež jsme uvedli, s genii, kteří vtiskují ráz svému věku, celá řada více méně prostředních autorů, kterým však dostalo se často více obdivu a přízně od rozhodujících kruhů a obecenstva než samým reformátorům uměleckým. Stůjtež zde z nich: {{Prostrkaně|Quinault}}, {{Prostrkaně|De Campistron}}, {{Prostrkaně|De la Fosse}}, {{Prostrkaně|Tomáš Corneille}}, {{Prostrkaně|Longepierre}}, {{Prostrkaně|Boursault}} (''Mercure galant'', ''Ésope à la ville''), odpůrce a soupeř Molièrův, a jazykově vybroušený {{Prostrkaně|Jean Franç}}. {{Prostrkaně|Regnard}} zkoušeli se v komédii. — V {{Prostrkaně|románě}} jest jmenovati jako reformní tvůrkyni hraběnku {{Prostrkaně|Lafayetteovou}} (1633—93), která předchází století XVIII psychologickým románem ''Princesse de Clèves'' (1678), lišícím se znamenitě jednak od préciosních děl rázu Scudéryové, jednak od galantních historií, jaké podaly slečna {{Prostrkaně|Caumont de la Force}} a paní {{Prostrkaně|de Villedieu}}. Je to román malující tragický osud současníků, lidí zaujatých skutečnou a silnou vášní. Klassicismus, který ovládal vítězně písemnictví franc. v létech sedmdesátých, klesá rychle. Roku 1677 paní Deshoulières s koterií précieus a markýzů intrikuje proti Racinově ''Phèdře'' a přivodí její nespravedlivé propadnutí. Faktum toto jest příznačné pro vkus doby a společnosti, která se obracela proti klassicismu. Od té chvíle má reakce volné pole a zaplavuje brzy zase celé písemnictví, jako by nikdy nebylo klassicismu. — Stárnoucí Ludvík nemá již smyslu pro literaturu; oddává se pobožnůstkářství, zapomínaje působiti ve společnost a říditi ji. Koterie dříve utlačené obsadí rychle dřívější svá stanoviště; udávají zase v literatuře tón, který se shoduje nápadně s tónem v hôtelu Rambouilletském. Klassikové netvořili stranu, školu; bylo to několik velikých mužů, kteří stáli osamoceni a jen silou individuality strhli na se vítězství. Vedle nich žily seskupeny řady drobných spisovatelů, blízkých vkusu obecnému a módě, kteří nyní přirozeně derou se v popředí. Tlak dvorský povolil a obecenstvo, šlechta, dámy salónů přišly opět ke slovu. — Uvolnění to mělo za prvý následek probuzení skepse, ducha kritiky a odporu. V tom projevuje se konec tohoto věku jako předzvěst následujícího, jako skutečné pojítko mezi oběma stoletími. {{Prostrkaně|Bayle}} (''Dictionnaire critique'', 1695—97), skeptický a ironický filosof, hubí klassicismus náboženský (Bossueta), hlásá snášelivost k jinověrcům a záští k duchovenstvu katolickému. {{Prostrkaně|Fontenelle}} a Ch. {{Prostrkaně|Perrault}} (1628—1700, ''Parallèle des anciens et de modernes'') obracejí se proti klassikům a hlásají v umění pokrok, modernost; autorita Boileauova se rozpadává. Proti střízlivému klassicismu zvedá se bájivý genre {{Prostrkaně|Perraultových}} ''Contes de ma mère d’Oye'' (1697), hraběnky d’{{Prostrkaně|Aulnoy}} ''Contes des fées'' (1698) a Gallandova překladu »Tisíce a jedné noci« (1704). Jansenismus, tato mravní duše klassicismu, byl potlačen {{Prostrkaně|Fénelonem}}, který získal si tím veliké přízně u liberálních filosofů XVIII. věku. Týž {{Prostrkaně|Fénelon}} ve všech skoro směrech připravuje půdu příštímu století. V ''Aventures de Télémaque'' (1600) napadá skrytě celý útvar státní a celou tehdejší formu společenskou. Katolicismus jest rozerván sám v sobě. Krutá válka, jakou vedli theologové Bossuet a Fénelon o kvietismus (1697—99), působila zhoubně v širší vrstvy, které jí byly značně rozviklány a rozrušeny. Útoky na katolicismus podnikány stále četněji, rozkvět přírodních věd, vliv filosofie Lockeovy ohrožuje jej po stránce racionální ({{Prostrkaně|Saint Evremond}}, {{Prostrkaně|Fontenelle}}, {{Prostrkaně|Leclerc}}); po stránce mravní podrývá jej satirický tón, jaký se stává módním v lepší společnosti; satira ta právě živí se z velikých bojů Bossueta a Fénelona. Kazatelství samo zabarvuje se filosoficky; místo velebného pathosu Bossuetova nastupuje moralistní a kritický tenor {{Prostrkaně|Massillonův}} (1663 až 1742). Rozklad, jaký zachvátil celou společnost, malují však nad jiné výrazně {{Prostrkaně|Jean de La Bruyère}}, který ve svých ''Caractères, ou les moeurs de ce siècle'' (1688) postavil směšné bídě a kleslosti svojí doby věrné zrcadlo, a vévoda {{Prostrkaně|Saint-Simon}} (1675—1755), který v neobyčejně barevných a reliefních ''Mémoirech'' (vydaných poprvé teprve r. 1788, úplně až r. 1829), ač byl horlivým stoupencem absolutní monarchie, bezděčně skoro postihl celou její vnitřní chorobu. A vedle těchto spisovatelů, vidoucích hloub a připravujících neb tušících cesty příštího věku, ženou se celé řady drobných řemeslníků literárních, slovíčkářů a frasistů, kteří po vkusu toho nebo onoho salónu kuli a barvili svoje verše nebo prosy. Zvláště silný je ještě proud {{Prostrkaně|préciosity}}, z něhož jmenujeme některé pověstnější postavy z konce tohoto věku: {{Prostrkaně|Pellissona}}, {{Prostrkaně|Fléchiera}} (''Grands jours d’Auvergne''), paní {{Prostrkaně|Deshoulières}}, samu vládkyni celé koterie, vévodu {{Prostrkaně|de Nevers}}, vévodu {{Prostrkaně|de Vivonne}}, autora nasládlých a suchých idyll a j. Na dramatickém poli hemží se také plno prostředních spisovatelů, jako: {{Prostrkaně|Pradon}}, {{Prostrkaně|Duché}}, {{Prostrkaně|Brueys}} a {{Prostrkaně|Palaprat}}, {{Prostrkaně|Boursault}}, {{Prostrkaně|Dancourt}} a j. Srv. Nisard, Histoire de la littér. franç. (1879); Demogeot, Histoire de la littér. franç. (1876); Godefroy, Histoire de la litt. fr. depuis le XVIe siècle (1878—79); Faguet, Les grands maîtres du XVIIe siècle (1885); E. Deschanel, Le romantisme des classiques (1882—85); Brunetière, Études crit. sur l’hist. de la litt. fr. (1887 a n., 4 sv.). Celkový myšlénkový a směrový ráz století XVIII. v písemnictví franc. jest od nálady, již projevují největší spisovatelé XVII. věku, oddělen příkře a určitě. Ducha XVII. věku možno označiti jako ducha {{Prostrkaně|náboženského}}, ducha mravních záhad, mravní úzkostlivosti. Věk XVII. je vyznačen zápasem mezi racionalismem a optimismem Descartesovým a pessimistickým mysticismem Port-Royalu, jansenistů. Descartes podlehnul; jeho názor nekonečného rozvoje a zlepšování lidstva nevyhovoval jansenismu, jenž všecko, celý osud člověka, činil odvislým od božího ustanovení, předurčeného rozhodnutí. Fénelon, který roku 1715 zničil jansenismus, dopomohl tak k vítězství cartesianismu, {{Prostrkaně|jeho pochybovačství}}, {{Prostrkaně|jeho víře v nekonečný pokrok a rozvoj}}, {{Prostrkaně|jeho přesvědčení o rozumové badavosti člověka}}, {{Prostrkaně|jeho základní dobrotě}}. Myšlénky tyto panují skutečně v celém XVIII. věku, stanou se podkladem všeho jeho snažení. Všichni spisovatelé tohoto věku věří v možnost pokroku, ve všemohoucnost rozumu a vědy, v nutnost oprav společenských, ve svobodu a sebeurčení jedince. Věk XVIII. stává se tak věkem {{Prostrkaně|opravářským}}, věkem {{Prostrkaně|sžíravé skepse}} a {{Prostrkaně|satiry}}, věkem {{Prostrkaně|theoretickým}} a {{Prostrkaně|tendenčním}}. Vyznačoval-li se v písemnictví věk XVII. čistou {{Prostrkaně|samoúčelností literární, psychologickou}}, pečlivou a do sebe zahloubanou malbou, jest naopak XVIII. věk v literatuře věkem {{Prostrkaně|sociálním}}, věkem literatury sloužící {{Prostrkaně|zájmům obecným}} a {{Prostrkaně|hromadným}}, věkem literatury {{Prostrkaně|tendenční}}. Spisovatelé úmyslně a vědomě formují různé otázky veřejné a chtějí je řešiti. Svými spisy chtějí prospívali společnosti zcela reálně a konkrétně. První následek tohoto směru je {{Prostrkaně|nedostatek uměleckého rozvoje}}, {{Prostrkaně|uměleckého pokroku}}. Osmnáctý věk v umění skoro nic nevynalézá. Vzal veliké básnické a umělecké objevy všecky skoro z minulého věku. Co nového odkrývá, je všecko spíše zajímavé, jedinečné a drobné (tak Marivaux) neb zbloudilé a zvrhlé (''comédie larmoyante'' La Chausséova a pozdější občanské drama), ale nikterak směrodatné a plodné. Jediný skutečný básnický Columbus tohoto věku je J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}}, ale ten právě je ve všem s ním v odporu, je člověkem {{Prostrkaně|romantismu}} a {{Prostrkaně|revoluce}}, která ztroskotá a pohřbí celý útvar staré společnosti. Dalším důsledkem tohoto sklonu a naladění XVIII. věku je zanedbávání poesie ve prospěch prosy, která pracuje jednak k jasné průhlednosti, aby mohla býti i nejširšími vrstvami pochopena jako prostředkovatelka obecně užitečných myšlének,jednak k satirické břitkosti a ironické útočnosti. Neměl-li XVII. věk {{Prostrkaně|lyriky}}, nemá XVIII. {{Prostrkaně|vůbec poesie}}. Organická živelnost chybí mu (nehledíc k Rousseauovi) úplně. V nejlepších případech nahrazuje ji vtipná čipernost, bystrá hladkost a elegance, rokoková gracie a křehkost. Citová bezprostřednost je tomuto věku neznáma. Zvrhuje se všude v plačtivou sentimentálnost, ve vodnatou melodramatičnost, stejně jako na opačné straně nerozumí se mohutné silné vášni, která se zde zvrhá buď ve smyslnou pikantnost nebo dutý a jalový pathos. — Zvláštního a význačného zabarvení dostává se všem těmto znakům XVIII. věku {{Prostrkaně|mravním jeho rázem}}. Tento směřuje silně k {{Prostrkaně|cynismu}}, k holé, nezakryté {{Prostrkaně|smyslnosti}}. Nesmírný rozkvět hmotné kultury, nakupené bohatství vedly k luxu i mravnímu, k požívavosti a dobrodružnosti smyslné. {{Prostrkaně|Frivolností}} projevuje se tento ráz v literatuře, jejím ovzduším jsou proniknuta všecka díla XVIII. věku; ona vetřela se i do pojednání vědeckých (na př. do státoprávních rozprav Montesquieuových); největší spisovatelé soudobí s ní počítají a činí jí nejen ústupky, ale přímo s ní spekulují nebo obětují jí celé knihy. Celé odvětví literární výroby (jako jeho zástupce stůj zde {{Prostrkaně|Crébillon mladší}}) je založeno na této potřebě obecenstva; pornografická literatura tato nebyla nikdy překonána co do sprosté surovosti a hnusu. — Frivolní vkus doby způsobuje tak patrnou roztržku skoro v celé literatuře XVIII. věku, {{Prostrkaně|roztržku obsahu a formy}}. Obsah vážný, slavnostní, odnášející se k nejtěžším záhadám lidstva, je tradován ve formě lehké, zběžné, nedbalé a začasté cynické, dráždivé a různé podřízené a nečisté cíle sledující. Spisovatel stýkal a kryl se v XVIII. věku více než dříve s člověkem společenským, aristokratem, salonním tlachalem, šprýmařem a zhýralcem. Obrat a radikální revoluci i po této společensky mravní stránce přinesl do XVIII. věku J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}}. Jím vtrhuje do literatury franc. živel posud neznámý: {{Prostrkaně|lid}}. I po té stránce je Rousseau člověkem revolučním, zosobněnou zkázou a koncem XVIII. věku. Do Rousseaua byli literáti utříděni společensky, kastovně, hierarchicky; jím vkročil do literatury člověk-jedinec bez historického a společenského pouta, barbar a divoch, prvek rozkladu. Stará, aristokratická, na tradici a řádu historickém založená literatura i kultura se řítí pod návalem kommunistického naturalismu. A na jejích troskách stojí vztyčeno ryzí individuum, pouhé, nahé »já«, které chce ze sebe vytvořiti celé písemnictví, celou kulturu — XIX. věk v zárodku. Přechod mezi XVII. a XVIII. věkem nebyl příkrý a náhlý. {{Prostrkaně|Voltaire}} (1694—1778), který charakterisuje XVIII. věk až po Rousseaua skoro ve všech jeho podstatných snahách, není revolucionářem a novotářem; celé dílo jeho naopak vyhovuje jen potřebám, vkusu, chuti obecenstva, vyrůstá z nich. V něm básník tragický (''Oedipe'', ''Zaïre'', ''Mérope'', ''Mahomet'', ''Tancrède'', ''Semiramis'', ''Mort de César''), epický (''Henriade''), komický (''Pucelle''), dějepisec (''Histoire de Charles XII'', ''Siècle de Louis XIV'', ''Essai sur les moeurs''), romanopisec (''Candide'', ''L’ingénu'', ''Zadig'', ''Babouc'', ''La Princesse de Babylone''), filosof (''Examen important de Mylord Bolingbroke'', ''Histoire de l’établissement du christianisme'', ''Dieu et les hommes'', ''La Bible commentée'', ''Traité de Métaphysique'', ''Dictionnaire philosophique'', ''Lettres anglaises'', ''Le dîner du comte Boulainvilliers''), essayista přírodovědecký i národohospodářský, intimní lyrik i satirický dopisovatel, je pouze různým a dočasným projevem {{Prostrkaně|publicisty}}. Voltaire není ani veliký básník, ani veliký filosof, ba ani veliký spisovatel. Jeho dílo je nepůvodní, sporné, roztříštěné — ale přes to, nebo spíše právě proto, je člověkem, jenž nejlépe vyjadřuje svoji dobu. Smysl historický, smysl ústředí a smysl společnosti jest v něm vyvinut jako v žádném jiném autorovi. Ve Voltairových spisech dochovalo se nám živé, teplé kulturní ovzduší soudobé společnosti: její kolísavý deismus, kterým se zachraňovala před cynismem atheismu a materialismu, jejž mylně pojímala jako dogma a ne mrav, její koketní dilettantismus vědecký, její reformační, hrubě pomatený, ale úporný pathos, její racionální fanatismus a mravní prázdnota, nedbalost a porušenost — to všecko je složeno hmotně a makavě v jeho díle. Reformační tendenčnost vyplňuje celé jeho dílo: boj proti fanatismu náboženskému, proti feudalismu (za zrušení poddanství) a absolutismu státnímu, proti merkantilismu národohospodářskému a optimismu mravnímu až po reformy pravopisu a vkusu etiketového jest jeho théma. V díle Voltairově není řádky spontanního a organického; všecko sleduje cíl, všecko je reflektivné a tendenční. Původnost Voltairova je malá co do obsahu, veliká co do formy. Jedinou skutečnou obnovu vnesl do tragédie, jejíž zájem vložil do rozumové, analytické tendenčnosti oproti psychologické malbě citovosti klassiků. Jinde všude lze nalézti vzory a předchůdce pro jeho názory a ponětí, zejména Angličany Bacona, Lockea, Newtona, Clarkea, Collinsa, Tolanda, Wolstona, Popea. Blížencem Voltairovým jest ve mnohé příčině {{Prostrkaně|Montesquieu}} (1689—1755), zakladatel liberální státovědy (''Lettres persanes'', ''Esprit des lois''). Táž reformační ne revoluční snaha, týž kritický historismus přímo vedle dialektického šermu troufalého a pohodlného racionalismu, táž neupřímnost formy. Původnost Montesquieuova je ovšem daleko větší než Voltairova; platí to zejména o ústředním ponětí jeho ''Esprit des lois'', deterministní odvislosti zákonů od podmínek fysických. Ve věku XVIII, v době popularisace vědecké, má kulturní význam jeho dílo jako konečné osvobození pravovědy z pout odborného scholastického vězení. Vedle těchto dvou spisovatelů stojí ostatní snahy ve stínu jako odborné, úže literární. Jedna z nich však má veliký a plodný dosah: {{Prostrkaně|Le Sage}} (1668-1747) ve svých románech ''Diable boîteux'', ''Gil Blas'', ''Bachelier de Salamanque'', v nichž pouze pittoreskní rámec přejímá ze špan. pikareskních románů, opouští dosavadní pole romaneskního a prostě dobrodružného a věnuje se kresbě {{Prostrkaně|mravů společenských}}. Realistický ráz vnáší se do tohoto genru a stupňuje se v dalším rozvoji jeho stále určitěji a rozhodněji. Je význačné, že tato proměna genru udála se právě v XVIII. věku, ve věku racionálné kritiky společenské; neboť mravoličná malba je tu tendenční, satiricky zabarvená. Zajímavým objevitelem je také básník komédií {{Prostrkaně|Pierre de Marivaux}}, nejumělečtější hlava svého věku, psycholog rokoka a jeho náladový malíř. Jinak směřuje hlavní proud komédie k obratnosti technické, k napínavosti situační, k nečekaným a vybroušeným effektům; psychologický zájem přichází při tom ovšem leckde zkrátka. Za představitele tohoto směru může se pokládati {{Prostrkaně|Piron}}, proslulý také jako drzý, bezohledný epigrammatik (''La Métromanie''), {{Prostrkaně|Philippe Destouches}} (''Le philosophe marié'', ''le Glorieux'', ''La fausse Agnès'') a {{Prostrkaně|Gresset}}, známý i jako básnický lehký causerista (''Le méchant''). Mravoličnou satirou dramatickou je ''Turcaret'' {{Prostrkaně|Le Sageův}}. Vedle tohoto směru, který spočívá na starší tradici, již jen rozvinuje, jest uvésti jen obnovu, kterou zavádí v tomto genru XVIII. věk: je to totiž tendenční, morální sentimentálně dojemná komédie, t. zv. ''comédie larmoyante'', jejíž docelené exempláře podal {{Prostrkaně|La Chaussée}} (1692—1754) v ''Préjugé à la mode'' a ''Mélanide''. Genre tento, odpovídající duchové náladě doby, stává se brzy módním, tak že se mu věnují spisovatelé rázu Voltairova (''Nanine''). Tragédie, třeba zachovala formálně a technické znaky z doby klassické skoro neporušeny, rozvinula se přece v psychologických námětech svých v tendenční, osvětným cílům sloužící prostředek (Voltaire). Vedle Voltaira novotáře je v tomto způsobu představitelem staré tradice {{Prostrkaně|Crébillon starší}} (1674—1762) a {{Prostrkaně|La Harpe}} (1739—1803); u prvního dušeslovná malba vášní zvrhá se ve vyšroubovanost křiklavých a falešných effektů hrůzy a děsu (''Atrée et Thyeste''), u druhého v mdlou nudu a plochost. V románě vytkli jsme již dalekosáhlou proměnu, jakou prodělává v tom období obnovou Le Sageovou. Vedle něho jest jmenovati ještě básníka komédií {{Prostrkaně|Marivauxa}}, který v tomto opravném směru stojí s Le Sagem v stejné řadě. Ve svých románech ''Marianne'' a ''Paysan parvenu'' maluje mravy nízkých tříd neobyčejně sytě; jeho introspekce psychologická je při tom také bohatá a bezpečná, jako nikde u vrstevníků. Vedle těchto obnovitelů stojí zástupci starého genru románového, typu, jenž donesen byl z věku minulého, tedy románu {{Prostrkaně|dobrodružného}} a {{Prostrkaně|pittoreskního}}. Tento starý způsob románový má zástupce svého v {{Prostrkaně|Prévostu d}}’{{Prostrkaně|Exiles}}, který genre tento po stránce emoční stupňoval v sentimentálnost na jedné straně a hrůzu na druhé. Kolem pol. XVIII. věku dosáhly všecky živly, jež se pokládají obyčejně za příznačné a vlastní tomuto století: reformační rozhořčenost politická, náboženská i mravní, touha osvětného obrození širokých vrstev (popularisace vědy), fanatismus racionalistický — kritického bodu, kdy počaly se z užších kruhů spisovatelských a ze salónů společenských přelívati v širší vrstvy obecenstva, v měšťanské jádro obyvatelstva, předem pařížského. Mravní naladění v půli tohoto věku bylo složeno v společnosti pařížské z nevěry, smyslnosti a skepticismu. Lidové vrstvy byly rozhlodány hlavně mravní zpustlostí, kterou do nich vnášela aristokratická a měšťanská mládež soudobá. V širokých vrstvách budil se již duch kritický a revoluční; prostý lid rozprávěl o otázkách státních, politických, náboženských horlivě; nepřátelství k autoritě církevní i státní šířilo se tu rychle a snadno. Vrstvy zámožnější oddávaly se horlivě vědeckému studiu; vědy exaktní, mathematické, fysické, přírodní i společenské, byly pěstovány mladými markýzkami s opravdovou snahou. Kritický duch zmohl se i na poli literárním a uměleckém nad míru; kritika literární právě {{Prostrkaně|La Harpem}} ustavila se jako samostatný genre. Francouzští publicisté lehkým, elegantním stylem svým ovládli v tu dobu již celou vzdělanou Evropu; francouzské kulturní ovzduší, způsob myšlení i psaní zdomácněl u všech dvorů evropských, šířil se po všech šlechtických zámcích. Za takových podmínek podnikli přední franc. spisovatelé hromadný útok proti autoritářství hmotnému i mravnímu, dílo publicistické, které mělo získati obecenstvo pro idee a názory, jež hlásali: 28vazkovou ''Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, par une société de gens de lettres'' (1751—77) z podnětu {{Prostrkaně|Denisa Diderota}} (1713—1784), který měl znamenitý vliv na toto dílo, jež vedl a řídil po celé jeho trvání. Toto období z polovice XVIII. věku je v leckterém směru shuštěno v Diderotovi; on ztělesňuje druhé stadium rozvoje tohoto věku, jako ve Voltairovi je ztělesněna první polovice tohoto století. Byl-li Voltaire po celý život svůj věrným deistou, rozvinul se Diderot z náboženské orthodoxnosti přes deismus v pantheistického naturalistu; byl »materialistou« a »atheistou« po názoru svých vrstevníků. Diderotem vstupují tedy myšlénky Voltairovy o státu, církvi, náboženství, do stadia {{Prostrkaně|radikálního}} a {{Prostrkaně|konečného.}} Na druhé straně však přesáhá Diderot svoji dobu a napovídá ve svých dílech objevy našeho věku. Proti Voltairovi je Diderot plamennější, pevnější, určitější. Šířkou vzdělání svého, vloh, snahy, vytrvalosti se mu úplně vyrovnává; původností, silou, poctivou otevřeností jej předčí. Ve všech oborech, filosofii, fysiologii, románu, divadle, kritice umělecké, hledá nové cesty. V románech jeho ''La religieuse'', ''Le neveu de Rameau'' a j., pak v dramatech ''Le fils naturel'', ''Le père de famille'' je patrný nový ideál umění společenského, jejž však neuvádí ve skutek pro předsudky čistě časové. V genru dramatickém přetvořuje starší komédii larmoyantní ve {{Prostrkaně|drama}}, střední to útvar mezi tragédií a komédií, ale utápí je zároveň v plačtivé slzami překypující sentimentalitě. V kritice umělecké (''Salons'') přes různé záliby osobní byl historický a psychologický vykladatel díla, tušící i po této stránce moderní methody kritické. S Diderotem vřelým přátelstvím byl spojen {{Prostrkaně|Melchior Grimm}} (1723-1807), duch v mnohém směru jemu sourodý, výborný kritik literární (''Correspondance littéraire'', vydaná teprve r. 1812 a n.), předčící tu i Diderota, skutečný předchůdce dnešní kritiky příčinné a příznačné. Encyklopédie, třeba byla psána v mnohých nábož. otázkách zdrželivě, stala se přece východištěm silného proudu materialisticko-skeptického. Celá řada spisovatelův osvojila si její polemický podvratný tón a hnala jej do krajnosti. {{Prostrkaně|Helvetius}}, d’{{Prostrkaně|Holbach}}, {{Prostrkaně|La Mettrie}} zašli z nich nejdále; po stránce literární jsou jejich plody bez zájmu, psány hrubě, nudně a těžkopádně. {{Prostrkaně|Historická}} díla této družiny naproti tomu čtou se většinou lehce. V genru tom XVIII. věk je šťastným tvůrcem a nálezcem. Třeba předpojatost filosofická a racionálná byla v patrném odporu s historičností, třeba historické práce tohoto směru trpěly subjektivní tendenčností: přece je nutno přiznati XVIII. věku, že prohloubil dějepisecké umění neobyčejně. Od něho počínajíc přemítá se o methodě dějepisecké, vyšetřuje se obor této vědy, zkoumají se její cíle. Při tom ovšem není historie těmto spisovatelům svéúčelnou disciplinou, jak svědčí polemický tenor, namířený proti »despotickým« starým institucím třeba {{Prostrkaně|Raynalovy}} ''Histoire de deux Indes'' (1778) nebo {{Prostrkaně|Mablyho}} ''Observations sur l’histoire de France'' (1765). Proti těmto snahám staví se na odpor staří konservativci, ale nemají nadání ani síly tvůrčí. {{Prostrkaně|Dagesseau}}, {{Prostrkaně|Rollin}}, {{Prostrkaně|Fréron}} jsou z nich nejznámější. {{Konec formy}} [https://ndk.cz/view/uuid:9dd93850-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:fe7df1e0-0a01-11e5-b309-005056825209 Francie (mapa)] qlvbboycy2aj4wd0aiee7kf39wyoce6 345059 345047 2026-10-20T06:23:34Z Davmiub 20055 /* Literatura. */ 345059 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:František Farský|František Farský]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:František Krásl|František Krásl]], [[Autor:Bohumil Mareš|Bohumil Mareš]], [[Autor:Karel Kadlec|Karel Kadlec]], [[Autor:Josef Smolík|Josef Smolík]], [[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský]], [[Autor:Jindřich Vodák|Jindřich Vodák]], [[Autor:František Xaver Šalda|František Xaver Šalda]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. {{Kramerius|nkp|fd0115e0-0a01-11e5-b309-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1470 znak Francouzske republiky.jpg|náhled|Č. 1470. Znak nynější Francouzské republiky.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1471 znak Francie Bourbonske.jpg|náhled|Č. 1471. Znak Francie Bourbonské.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1472 znak 1. Franc. rep.jpg|náhled|Č. 1472. Znak první Francouzské republiky.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1473 znak Francie Napoleonske.jpg|náhled|Č. 1473. Znak Francie Napoleonské.]] {{Forma|proza}} '''Francie''' (''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure k Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších. {{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == Vodstvo '''F.''' náleží z největší části úvodí Atlantského okeánu, z menší části úvodí moře Středozemního. Většina řek vlévá se přímo do okeánu a jen jediná cizí řeka — Rýn — odvádí v severu a v sev.-vých. vodstvo {{Prostrkaně|Mosely}} a {{Prostrkaně|Maasy}} — nehledě k nepatrné oblasti Skaldy (Escaut) — do Sev. moře. Povšechný spád země k sev.-záp. vykázal také řekám jejich směr. Spatřujeme v nich upomínku a zbytky oněch dlouhých chobotů mořských, jež v jistých dobách geologických hluboce se zarývaly do srdce dnešní '''F.'''; tak jsou Somme a Seine v severu zbytkem takového chobotu, Loire bývalou odvodňovací ryhou mezi starou planinou sev.-záp. a středem země, Garonne zbytek zátoky mořské, jež mezi středem a Pyrenejemi ještě za ledové doby se zanášela. — První větší přítok Atlantského okeánu (ve směru od sev. k jihu) jest {{Prostrkaně|Somme}} (245 ''km'' dl., s úvodím 5550 ''km''² a stř. vodou 57 ''m''³ za vteř.), načež přešedše malé říčky {{Prostrkaně|Bresle}} a {{Prostrkaně|Yéres}} stojíme u ústí Seiny. Jest to první z oněch 4 velkých úvodí (Seine, Loire, Garonne, Rhône), jež tvoří základ vodopisné sítě '''F.''' {{Prostrkaně|Seine}} 776 ''km'' dl., 77.700 ''km''² úv., 694 ''m''³ stř. v.), ač krásně splavněna, s vodou velmi stálou, celkem daleko nejklidnější tok '''F.''', přece ještě vydána jest zhoubným povodním. Také přítoky její (s pr. str. {{Prostrkaně|Aube}}, {{Prostrkaně|Marne}}, {{Prostrkaně|Oise}}, {{Prostrkaně|Aisne}}, s levé {{Prostrkaně|Yonne}}, {{Prostrkaně|Loing}} a {{Prostrkaně|Eure}}) jsou značně splavny, zvláště Marne. Poloostrov {{Prostrkaně|Cotentin}} a {{Prostrkaně|Bretagne}} vykazuje jen malé říčky {{Prostrkaně|Orne}} a {{Prostrkaně|Vilaine}} (220 ''km'' dl., 9600 ''km''² úv., 110 ''m''³ stř. v., ²/₃ toku splavna), první to řeka '''F.''', jež byla splavněna (1538). Celý střed '''F.''' odtéká do moře {{Prostrkaně|Loirou}} (980 ''km'' dl., 121.600 ''km''² úv., 985 ''m''³ stř. v.) s tokem daleko nepravidelnějším než Seine a se zhoubnými povodněmi. Úvodí její jest hlavně na levém břehu vyvinuto, kdežto s prava ř. {{Prostrkaně|Loir}}, {{Prostrkaně|Sarthe}}, {{Prostrkaně|Mayenne}} vytvořily jediný větší přítok {{Prostrkaně|Maine}} a úv. 21.899 ''km''². S l. strany přitéká {{Prostrkaně|Allier}} (410 ''km'' dl., 14.100 ''km''² úv., 120 ''m''³ stř. v.), vlastní to pramen Loiry, dále {{Prostrkaně|Cher}}, {{Prostrkaně|Indre}}, {{Prostrkaně|Vienne}} (350 ''km'' dl.,21,467 ''km''² úv., 70 ''m''³ stř. v.), tato poslední i v létě velmi vodnatá, což děkuje vápenci limousinskému, a konečně {{Prostrkaně|Sèvre}}. Od ústí Loiry až ku Garonně znamenáme jen 2 říčky, totiž {{Prostrkaně|Sèvre}} (150 ''km'' dl., 3580 ''km''² úv., 12—300 ''m''³ v.) a {{Prostrkaně|Charente}} (355 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ stř.v.). {{Prostrkaně|Garonne}}, sbírající vodstvo z kraje přilehlého k Pyrenejím, končí se dlouhým aestuariem zv. {{Prostrkaně|Gironde}} (5—13 ''km'' šir., až 32 ''m'' hlub.), do něhož vnikává přílivem ok. 30.000 ''m''³ vody. Garonne sama má při toku 575 ''km'' a úvodí 85.000 ''km''² (z čehož 2500 ''km''² připadá na Španělsko) 1178 ''m''³ stř. v. Povodně na ní bývají strašlivé. Přítoky s prava jsou {{Prostrkaně|Ariège}}, {{Prostrkaně|Tarn}} s {{Prostrkaně|Aveyronem}}, {{Prostrkaně|Lot}} a {{Prostrkaně|Dordogne}} (472 ''km'' dl., velmi vodnatý), vtékající již pod Bordeauxem do Girondy, s levé str. {{Prostrkaně|Gers}} a {{Prostrkaně|Baïse}}. Od Girondy až ke hranicím španělským nalézají se v Landech jen {{Prostrkaně|étangy}} (v. t.) a teprve docela na jihu pod Bayonnou vlévá se v nebezpečném ústí do moře {{Prostrkaně|Adour}} (335 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úv., 222 ''m''³ stř. v.). Pohraniční {{Prostrkaně|Bidassoa}} jest jen potok 70 ''km'' dl. s 8 ''m''³ stř. v. Na límanovitém pobřeží {{Prostrkaně|moře Středozemního}} ústí mezi Pyrenejemi a Rhônem jen několik řek menší důležitosti; z nich jmenujeme le {{Prostrkaně|Tech}}, la {{Prostrkaně|Tet}}, {{Prostrkaně|Aude}}, bystřící {{Prostrkaně|Orb}}, {{Prostrkaně|Hérault}} (160 ''km'' dl.). Jediný veliký franc. přítok moře Středozemního {{Prostrkaně|Rhône}} jest zároveň jedinou z franc. řek, jež vytvořuje deltu. Délkou svou 1025 ''km'' i množstvím vody (jež udává Surell na 1718 ''m''³, jiní až na 2603 ''m''³ ve vteřině, jež však velmi kolísá, tak že extrémy prý jsou 400—12.000 ''m''³) předčí všecky řeky '''F.''', úvodím (98.665 ''km''², z čehož 91.000 připadá na '''F'''-ii) Seinu i Garonnu. S pravé strany přijímá na franc. půdě jediný větší přítok Saônu (455 ''km'' dl., 250 ''m''³ stř. v.) s {{Prostrkaně|Doubsem}}, vlastně přímý hoření tok Rhônu, dále k jihu menší {{Prostrkaně|Ardèche}} a {{Prostrkaně|Gard}}, s levé strany {{Prostrkaně|Isère}} (290 ''km'' dl.), malý {{Prostrkaně|Drôme}} a již v deltě {{Prostrkaně|Durance}} (350 ''km'' dl., 237 ''m''³ stř. v.). Mezi Rhônem a italskou hranicí jen {{Prostrkaně|Argens}} a {{Prostrkaně|Var}} (120 ''km'' dl., v létě někdy vysychající) zasluhují zmínky. — Na {{Prostrkaně|jezera}} jest '''F.''' velmi chudá. Vysvětluje se to poměry geologickými; neboť v mladších útvarech převládá porósní vápenec, jenž podléhal takové erosi, že jezera mohla odtéci, jako na př. bývalé jezero u Aurillacu nebo bývalé sladkovodní jezero Limagne. Krajiny močálů a jezírek, jako {{Prostrkaně|Sologne}} mezi Loirou a Cherem, {{Prostrkaně|Brenne}} mezi Indrou a Creusou nebo {{Prostrkaně|Bresse}} ve vých. úvodí Rhônu, jsou ve '''F'''-ii jen výjimkou. Jejich existence jest patrně podmíněna nepropustným podkladem. Z alpských jezírek největší jsou {{Prostrkaně|Lac de Bourget}} (44,6) a {{Prostrkaně|L. d’Annecy}} (27 ''km''2), kdežto {{Prostrkaně|L. d’Aiguebelette}} má jen 5,4, {{Prostrkaně|Paladru}} 3,9 ''km''². — K tomu přistupují malá jezera na jihu od Isèry, jezera v {{Prostrkaně|Montagne de Sept Lacs}}, {{Prostrkaně|L. de Laffrey}} 1,5 ''km''² a nejvýše položené jezero franc. {{Prostrkaně|L. d’Allos}} 3,9 ''km''² ve výší 2745 ''m'' n. m. Z jezera Genevského náleží '''F'''-ii jižní břeh v délce 50 ''km''. V Juře jsou jezera {{Prostrkaně|Nantua}} 1,4 a {{Prostrkaně|L. de Saint-Point}} 4 ''km''², největší jurské, a ve Vogésách {{Prostrkaně|Gerardmer}} 1,1 ''km''², {{Prostrkaně|Retournemer}} a {{Prostrkaně|Longemer}}, jež odtékají do Mosely, v centrálním massivu jez. {{Prostrkaně|Pavin}} 0,9 ''km''², {{Prostrkaně|Chambon}} 0,8 ''km''², d’Issariès 0,9 ''km''², vyplňují staré krátery. V Pyrenejích nalézá se as 20 jezírek vysoce položených, tak {{Prostrkaně|L. de Lanoux}} 1,5 ''km''² ve výši 2154 ''m'' a L. Bleu 0,05 ''km''² ve výši 1968 m''Text kurzívou''. Z jezer v planině největší jest {{Prostrkaně|L. de Grandlieu}} (70 ''km''²) odtékající ku Loiře. Pobřeží gascognské (Landes) jakož i středomořské jest sprovázeno límany, zde ''étangs'' zvanými. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == Až na nížinu rhônskou náleží '''F.''' do okeánického podnebného oboru západoevropského, jenž vykazuje podnebí sice mírné, avšak velmi podmračné a větrné. Na hornatinách franc. má podnebí více ráz kontinentální než přímořský. Nížina rhônská honosí se teplým, jasným a suchým podnebím středomořským. Průměrná teplota roční jest ve '''F'''-ii značně vysoká; ve výši hladiny mořské shledáváme v sev.-vých. části celoroční průměr 10°, v jihových. až 16° C. Působením moře jest zvláště mírná zima; v nižších polohách nenachází se nikde mnoholetá průměrná teplota pod 0° a trvalá pokrývka sněžní bývá vzácností. Nejchladnější měsíc leden má na vých. hranici '''F.''' prům. teplotu 2°, v Bretonsku 6—7° na franc. Rivieře v Nizze 8° C. Prům. minimum teploty v Paříži jest —10, v Montpellieru —9,2, v Perpignanu —3,9, v Nizze —0,9, v Brestu —4,3°. Podnebí Bretonska má v zimě téměř ráz podnebí subtropického, tak že se tam daří mnohé rostliny, jež se jinde vyskytují mnohem dále na jihu. V jihozáp. a v záp. '''F'''-ii nepřipadá nejnižší teplota na leden, nýbrž předčasně na prosinec. Teploty v zimě ubývá nejrychleji od záp. k vých. směrem od moře na pevninu. Na jaře stoupá teplota v krajinách přímořských zdlouhavěji než v krajinách od moře vzdálenějších. V Brestu vystoupí teplota z ledna na duben o 4,7, v Lyonu o 9,4°. Na jaře bývají rozdíly v teplotě mezi severem a jihem dosti značné. Isotherma 9° C, jež se 1. bř. nachází na úpatí Pyrenejí, posune se teprve o měsíc později k řece Seině. Léto jest v sev. a záp. části '''F.''' mírné s průměrnou teplotou v červenci 18—20°, v jižní a vých. části horké s průměrnou teplotou červencovou 20—24°. Nejvyšší teplota vystupuje v Montpellieru a Perpignanu celkem na 37, v Paříži na 33, v Brestu na 32, v Nizze na 31°. Absolutní proměna teploty jest v podnebí přímořském 27 až 37°, ve vnitrozemí 40 až 50° C. V celé '''F'''-ii až na sev.-záp. pobřeží panují deště květnové a podzimní deště od září do listopadu, jež bývají hlavními, v jihozáp. '''F'''-ii bývá hojně deštivým ještě měsíc březen. Ve vnitrozemí přibývá letních a ubývá dešťů zimních. Nejsušší dobou roční bývá předjaro. Na sev.-záp. pobřeží '''F.''' panují zimní deště od října do ledna, a nejsuššími měsíci bývají duben a červen. Nejvíce dešťů do výše 120 až 200 ''cm'' dostává se záp. svahu Pyrenejí, střednímu údolí rhônskému a krajinám alpským. — Průměrná celoroční výška srážek udržuje se mezi 60—80 ''cm''. Obloha bývá nejvíce pokryta oblaky ze 60—68 % v sev. záp. '''F'''-ii, oblohu z větší části vyjasněnou má jižní '''F.''' — Směr {{Prostrkaně|větru}} převládá v zimě od jihozáp., v létě od záp. a sev.-záp. Sloučení se větru od jihozáp. v zimě k sev.-záp. v létě jest způsobeno postupem barometrického maxima atlantského od jihu k sev. s roční dobou. V jižní '''F'''-ii objevuje se zvláštní vítr, jenž jest známý pod jménem {{Prostrkaně|mistral}}. Dostavuje se za vysokého tlaku nad vnitrozemskou '''F'''-ií a za současně nízkého tlaku nad Středozemním mořem a věje zvl. prudce údolím rhônským. Podobá se bóře na pobřeží Jaderského moře a jest prudkým větrem suchým a velmi chladným. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == V souhlase s polohou zeměpisnou jest květena '''F.''' dvojí: středoevropská a středomořská. Ku prvé náleží i alpinské pásmo Alp a Pyrenejí a jednotlivé severní zjevy horské v Auvergni a na Juře. {{Prostrkaně|Středoevropská květena}} '''F.''' neliší se valně od české, leda jen převahou zelených lesů, zejména dubů, nad černými. Výjimku tvoří jen přímořské pásmo atlantské, jež vykazuje některé jednotlivé rostliny teplejších končin, t. ''Meconopsis cambrica'', ''Lavatela arborea'' (na Belle Isle 2 až 3 ''m'' vys.), ''Frankenia levis'', ''Elatine'', ''Cistus hirsutu''s endem. u Brestu, ''Asterocarpus Clusii'', ''Tamarix anglica'' (až po Dunkerk), ''Oenanthe pimpinelloides'', ''Ptychotis thorei'' (end.), ''Santolina chamaecyparissias'' (až po Nantes), ''Helichrysum stoechas'', ''Lobelia urens'' (až po Paříž), ''Pinguicula lusitanica'' (až po Cherbourg), ''Spartiva stricta'' (břeh), ''Eufragia'', ''Statice occidentalis'', ''St. Dodartii'', ba vavřín vyskytuje se až po Cherbourg, vždy zelený dub {''Quercus ilex'') až po Quimper a Angers, ''Trichonema columnae'' až do Bretonska, ''Narcissus biflorus'' až do Calvadosu, ''Pancratium maritimum'' do Vendée a j. Jihozápad mezi Garonnou a mořem kryjí «landy», lesy borové (''Pinus maritima'', ''pinaster'', ''halepensis''), dubové (''Quercus toza''), vřesa, cisty, ''Myrica gale'' až 2 ''m'' vys. a močály, v nichž ''Pilularia globifera'' a ''Lobelia dortmanna''. Duny staví se setím trav (''Calamagrostis arenaria'', ''Triticum junceum'' a ''Festuca sabulina''), k čemuž se obce přidržují. Bretonsko jest kryto dubinami; ze zdejších vzácných rostlin uvádíme ''Coleanthus subtilis'', vyskytující se v jižních Čechách. Z rostlin pro střed '''F.''' typických buďtež uvedeny: ''Colutea arborescens'' jižně od Champagně a Bourgogně, ''Paeonia corallina'' (Dijon), ''Roripa pyrenaica'' (až ve Vogésách), ''Cistus umbellatus'' (až ve Fontainebleau), ''Dictamnus albus'' (ještě v Elsasku), ''Ilex aquifolium'', ''Herniaria hirsuta'', ''Bulliarda vaillantii'' (až po Paříž), ''Peucedanum parisiense'', ''Eryngium viviparum'', ''Centranthus augustifolius'' (k ř. Saôně), ''Cyclamen europaeum'' (Jura, Loire), ''Cynoglossum dioscoridis'', ''Lindernia pyxidaria'', ''Phelipea caerulea'' (až do Elsaska), ''Scutellaria hastifolia'', ''Dafne cneorum'' (Lotrinsko), ''Parietaria erecta'', ''Quercus cerris'' (Besançon), narcissy, ''Erythronium'' a j. Typy středomořské vyskytují se hlavně v údolí Rhônu až po Lyon, t. ''Lenzea conifera'', ''Afyllanthes monspeliensis'' (typ to australský), ''Prunus mahaleb'', ''Cytinus'', lavandule a j., neméně však v údolích savojských (kaštany, terebinthy, ''Rhus cotinus'' a j. — 30 druhů u Chaverta). V Bourgogni nacházíme spíše jen byliny, jež milují vápno (zimostráz, diktam, jenž byl již v pliocénu auvergneském, cinerity z Pas de Mogudo). Zajímavo jest porovnati pliocénní rostlinstvo Auvergně za posledních výbuchů sopečných a rostlinstvo z Mezimieuxu s nynějším. Byly tu již buky, smrky, topoly (''Populus alba''), zimostráz, lípy, duby, javory, olše, ořešáky vedle vavřínů (nyní kanárských), oleandrů, bambusu, platanů a magnolií. Endemických bylin vůbec uznaných nemá ani Auvergne (mimo ''Arabis cebennensis'', u Griesebacha ''Arenaria ligericina'' a ''Alyssum'' [Koniga] ''macrocarpum''), ani Jura (mimo ''Heracleum alpinum''). Auvergne má 100 až 200 druhů alpinských, dle toho, jak se tyto počítají. Na jihu má na svazích dubiny vždy zelené (Gariguy s ''Quercus coccifera''), vřes, v jihozáp. pusté vápenné »caussy«, pastviny na nejvyšších vrcholích, lesy bukové a lesy jedlých kaštanů na menších vrších. Lesy tyto chovají lanýže světové pověsti. Ještě v 1500 ''m'' rostou narcissy (dle Puela na Puy de Dôme). Puel zaznamenává na př. na ř. Girondě některé byliny španělské (''Asparagus acutifolius'', i v Rivieře, ''Argyrolobium linneanum''), ještě však u Poitiersu ''Phillyrea latifolia'' i ''Rhamnus alaternus''. — Jako charakteristické pro severní pobřeží uvádí týž autor ''Lathyrus maritimus'', ''Erythrea littoralis'', ''Cineraria palustris'' a ''Obione pedunculata''. Nesnadněji jest charakterisovati severovýchod, jenž jest podobnější střední Evropě; tak zasáhá na př. ''Helichrysum arenarium'' jen až k Paříži. Henfrey líčí střední planinu Auvergne (asi v 1000 m n. m.) jako žitná pole vedle lesů buků, borovic a jasanů, na ladách vrby, kdežto na vyšších pastvách převládá ''Nardus stricta''. Z bylin alpinských uvádí na Puy de Dôme ''Ajuga alpina'', ''Athamanta libanotis'', na Puy de Sancy ''Soldanella alpina'', ''Veratrum'', ''Salix herbacea'', ''Gentiana nivalis'', avšak i ''Erythronium dens canis'', a vytýká nedostatek křímek (rhododendron.). Jediným keřem jest chvojka (''Juniperus nana''). Pod Puy de Dôme je vřeso zcela podobné našim. {{Prostrkaně|Alpinská flora Jury}} (''Rhododendron hirsutum'', ''Dryas'', ''Luzula sudetica'', ''Leontopodium'') jest dle Christa táž jako vápencových Alp, ač chudší. Původ její nelze hledati v ledovcích walliských, jichž nejhojnější byliny zde scházejí; za to však má Jura byliny východní a severní. Z bylin sázených zvláštní jest tu absinth (''Artemisia absinthium'' a ''pontica cult.''). Rašeliny kryjí na př. ''Betula nana'', ''Empetrum'', ''Pinus uncinata''. Thurmann rozlišil na Juře tato pásma: 1. zpodní, až do 400 ''m'' (víno, ořešák, dub, buk, v jihozápadě kukuřice); 2. střední, mezi 400—700 ''m'' (buk, na vých. smrk, dub, mezi jinými ''Dafne laureola'', ''Helleboriis foetidus'', zimostráz); 3. horské pásmo v 700 až 1400 ''m'' (ječmen a oves až do 1200 ''m'', ovocné stromy skoro do 1100 ''m'', smrk, sosna, ''Rhamnus alpinus'', ''Lonicera alpigera'', ''Saxifraga aizoon'', ''Prenanthes purpurea'')', 4. pásmo alpinské od 1400 ''m'' výše, kdež přestávají lesy pod 1500 ''m''; z bylin zde rostoucích uvádíme jen ''Dryas octopetala'', ''Gentiana acaulis'', ''Erigeron alpinum'', ''Androsace lactea''. — {{Prostrkaně|Bylinstvo Vogés}} liší se poněkud od jurského. Žulu kryji zde lesy černé, pískovce zelené dubové, březové a bukové lesy, a dle nich řídí se zpodní bylinstvo. Vzrůst lesů na francouzské straně se chválí. — V subalpinském pásmu vrcholů nalézá se ''Angelica pyrenaica'', ''Lycopodium alpinum'', ''Saxifraga stellaris'', ''Androsace carnea''. Pyreneje jsou ve velkém podobné Alpám a chovají tytéž rody, ač často jiné druhy; severní francouzský svah má více podobnosti s Alpami, nežli sušší jižní (španělský). Nedostatek ledovců, jezer a lesů v Pyrenejích působí jakousi jednotvárnost. Pastviny zde převládají. — Sev.-záp. roh má dvě zvláštnosti, kapradí tropické (Killarneyfern) ''Trichomanes speciosum'' a endemickou ''Dioscorea pyrenaica'' v některých údolích do 2800 ''m''. Henfrey rozeznává dole pásmo kaštanů a vinic v 400 ''m'', pak zimostrázu, žita do 1400 ''m'', subalpinské pásmo smrků (skoro do 2000 ''m'') s ''Meconopsis cambrica'', ''Ramondia pyrenaica'' (endem. bylina z indické rodiny ''Cyrtandracei''), ''Lilium pyrenaicum'', ''Tozzia alpina'', buky, tisy. Alpinské pásmo dělí se opět na tré: zpodní do 2300 ''m'' (borovice a křímky, ''Salix pyrenaica'', ''Vaccinium'', Empetrum, ''Dryas octopetala'', ''Geum pyrenaicum'', traviny ''Nardus stricta'' a ''Festuca varia'' Haenke), střední do 2700 ''m'', v němž jsou chvojky (''Juniperus nana''), saxifragy (''S. bryoides'', ''muscoides''), protěž, ''Pedicularis pyrenaica'', ''Soldanella alpina'', ''Gentiana alpina'', ''Silene acaulis'' a horní, kde nalézají se rostliny perenniální (''Saxifraga groenlandica'', ''Draba nivalis'', ''Androsace alpina''). Místy bývá tu — v 2800 ''m'' n. m. — divná směsice; tak nalézá se na př. vedle sebe ''Dioscorea'', ''Empetrum'', ''Saxifraga aizoides''. {{Prostrkaně|Středomoří}} liší se ještě více fysiognomicky nežli systematicky od střední Evropy. Letní sucho, v němž odumírá, co nemá listů kožnatých nebo trnitých, nedostatek luk, neustálý květ po celý rok (o vánocích na př. ''Viburnum tinus'', ''Centranthus ruber'' u Nizzy), rychlý vzrůst letní, kdy na př. ''Silybum marianum'' dosahuje v Aigues Mortes až 2 ''m'' výšky, toť jsou hlavní rozdíly. Za typ rostlinstva středomořského přijímá Griesebach a po něm i mnozí jiní olivu. Z rodin jest jen 12 nových, a z těch 9 monotypy zastoupených: ''Frankeniaceae'' 3, ''Cneorum tricoccum'', ''myrta'', ''Mesembryantheum nodíflorum'' (jen Ciotat), ''Lobeliae'' 2, ''Styrax officinale'' (monotyp), ''Jasminum'' (''fruticans''), ''Acanthus'' (''mollis'') až 1 ½ ''m'' vys., vavřín, ''Cytinus hypocistis'', ''Efedrae'' 2 a dříve i palma (''Chamaerops'') u Nizzy. — Za to přibývá cistineí, liliaceí (mezi nimiž z australské družiny ''Afyllanthes monspeliensis''), euphorbiaceí (mezi nimiž křovitá ''Euphorbia dendroides'' na Hyères až 1 ½ ''m'' vys.), labiát, composit a leguminos. Z těchto posledních jest ''Anagyris foetida'' rovněž z australské družiny, a známe ji na př. u Montpellieru od 300 let jen stejný počet trsů; kvete v únoru. Nejvíce liší se středomořská od naší flory uvedenými stromy a bylinami. Již duby jsou jiné, vždy zelené, hlavně ''Ilex suber'' a ''coccifera'', až 1 ''m'' vys., rovněž borovice (''halepensis'', ''pinaster''), řidčeji ''pinea'' (Camargue). Lesů je málo, a to řídkých, nejvíce na skalách, za to však více křovin (33 cistů ve '''F'''-ii), mezi nimi španělské ''ladaniferus'' a ''laurifolius'' (pak 6 end. u Godrona), ''Lavatera'' (''cretica'' až 1 ½ ''m''), ''Coriaria'', ''Acer monspessulanum'', ''Zizyphus'', ''Paliurus'', ''Rhamnus alaternus'', lentišky, terebinthy, 2 ''Rhus'', myrty až 2 ''m'' vys., ''Cytisus'', ''Genista'', ''Cercis'', azaroly až 8 ''m'' vys., tamarisky (''gallica'' až 10 ''m'' vys.), ''Viburnum tinus'', ''Lonicera etrusca'', krásný strom ''Arbutus unedo'' (v záp až k La Rochelle), ''Erica arborea'' až 3 ''m'' vys., ''Phillyreae'', oleander, ''Vitex agnus castus'', ''Passerineae'' a j., chvojky (''Juniperus phoenicea'', ''oxycedrus''). Toť hlavní ráz krajiny divoké, která tu ovšem omezena jest na hory a neúrodné kouty, jako jsou Crau a Camargue. Příbuznost velká s Italií, menší se Španělskem, ale téhož rázu jest celé Středomoří, na př. i Alžírsko. Nejnápadnější jsou uvedené rostliny. U Nizzy nalézá se skutečně první zahrada Evropy, kde se pěstují květiny pro voňavkářství pařížské, kde jsou aleje palem, platánů, eukalyptů, ''Acacia farnesiana'', casuariny, kde i na skalách nalézají se zdivočilé mexické agavy, kvetoucí někdy na hradě nizzském. Opuntie tvoří pravé houštiny, jaké nalézáme zase až v nejzazším jihu Italie. — Hlavní výtěžek skýtají zde oranže, víno a olivy. — {{Prostrkaně|Korsika}} náleží sice politicky k '''F'''-ii, přírodní poměry její jsou však italské. Nenepatrný tu počet bylin endemických, dle Griesebacha 32, mezi nimiž i ''Alnus suaveolens'' (olše). Až do r. 1845 byly tu v západě pralesy (''Pinus laricio'', kaštany, ve vyšších polohách duby a buky), jež se od toho času hubí. Mnohem nesnadněji jest vytknouti ráz {{Prostrkaně|Alp francouzských}} proti švýcarským, italským a německým. Hlavní rozdíl spočívá v bezlesí; bylyť tu za revoluce franc. vykáceny všecky lesy, zejména sosnové, a nebyly více vysázeny. Zbytky jejich dorazila pastva. Tak vznikly holé stráně a zanesená, ohromně široká koryta bystřic, jež dávají na př. Provençi ráz zcela africký a jimž děkuje Savojsko ztrátu ⅓ svého obyvatelstva. Lze pochopiti, že tím zmizely mnohé byliny, vláhy a studenější polohy milovné. Místy se počaly i celé vrstvy ssázeti vlivem vnikajícího deště, od čehož celá krajina Dévoluy (Devolutum) má své jméno. Dříve slynuly Alpy franc. bohatstvím bylin, zejména léčivých, jež byly roznášeny do celé Evropy, ano i do Ameriky (dle Reclusa). Louka u Briançonu měla 107 druhů ve výši 2050 ''m'' n. m. Některé rostliny Pyrenejí docházejí jen do franc. Alp. Griesebach z nich jmenuje ''Gentiana burseri''. Týž napočítal v záp. Alpách 60 dr. endemických, z nichž jest 11 jen v Dauphinéi. ''Potentilla saxifraga'' našla se jen na dvou horách. Pásma na jihozáp. svahu (hory Ventroux) jsou následující: vždy zelený dub do 620 ''m'' n. m., zimostráz do 900, buky mezi 1300—1600, borovice (''uncinata'') mezi 1600—1800 ''m'', smrk po 1735 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Dle Trouessarta jest zvířena '''F.''' táž jako střední Evropy. Skutečně jest tu velmi málo výjimek, neboť o středomořské zvířeně lze mluviti jen u nižších zvířat, zejména u hmyzu. Jižně od Loiry objevuje se nám již hmyz cizí, jako kobylky (acridie), cigaly, modří chrousti (''Hoplia farinosa''). Některý středomořský typ, na př. genetka, jde přes Loiru i do Normandie (depart. Eure), ano některý druh objevuje se až v lese Fontainebleauském u Paříže. Lesy, zejména východní, zachovaly některá zvířata jinde v Evropě vyhynulá, tak vlky, rysy, medvědy, kance. Bobr zbyl na dolním Rhônu, ''Mustela lutreola'', kamzík a kozorožec v Alpách a Pyrenejích. Pyrenejím vlastní jest ''Myogale pyrenaica''; jiný druh téhož rodu rozšířen jest v Rusku. Někteří netopýři, na př. ''Vespertilio capaccini'', vyskytují se jen v jihu. {{Prostrkaně|Ptactvo}} '''F.''' bylo za eocénu africké, nyní jest totéž jako ostatní střední Evropy. Není tu nic endemického. Středomoří jeví hlavní rozdíl v dravcích (''Vultur'', ''Gyps'', ''Neofron'', ''Circus cyaneus'', ''Elanus''), v silviidech (''Melizofilus provincialis'', ''Cettia'', ''Cisticola'') a saxikolách. V Crau vyskytuje se ''Pterocles alchata'' i plameňák. Někteří hosté přicházejí z Afriky (''Telefonus tchagra'', ''Certilauda desertorum'', ''Ardea melanocephala'', ''Chenalopex aegyptiaca''). — Alpy a Pyreneje mají své zvláštní společné druhy (''Gypaetos'', ''Loxia'', ''Montifringilla'', ''Accentor'', ''Tetrao''). — Mnohem patrnější jest rozdíl mezi severem a Středomořím při {{Prostrkaně|reptiliích}} [''Cistudo lutaria'' v Rhônu) i {{Prostrkaně|ještěrech}} v jihu (''Seps chalcides'', ''Acanthodactylus vulgaris'', ''Psammodromus cinereus'', ''Lacerta ocellata'', ''Hemidactylus verruculatus'' = ''turcicus'') u Toulonu, ''Platydactylus facetanus'', z hadů ''Coronella girondica'', ''Rhinechis scalaris'', ''Zamenis viridiflavus'', ''Tropidonotus viperinus'', ''Caelopeltis lacertina'' (u Montpellieru již fossilní), ''Vipera aspis'' a ''ammodytes'', z batrachií ''Pelodytes punctatus'', ''Pelobates cultripes''. Korsika má ještě jižnější formy, jako zemní želvu, ''Discoglossus pictus''. Menší rozdíly nacházíme u {{Prostrkaně|ryb sladkovodních}}, kde východ '''F.''' má ''Aspro vulgaris'' (Rhône a přítoky), ''Acerina cernua'' (Seine, Rhône), sumec (Doubs), ''Carpio Kollarii'', ''Cobitis fossilis'' (jen v Lotrinsku), ''Idus jeses'', ''Thymallus vexillifer'' (až v Auvergni). Sever má ''Pleuronectes flesus'' (v Normandii), míka, ''Osmerus eperlanus'' (Rouen), lososa, jenž v krajích středomořních schází, ''Trutta argentea'', štiku (ve Varu však schází). Jih má zase ''Barbus meridionalis'', ''Mugil cefalus'' (až v Loiře), ''Blennius cagnaia'', ''Telestes Agassizii'', nehledíc k méně důležitým druhům Blanchardovým, všeobecně neuznaným. Horská jezera Alp a Pyrenejí mají pstruhy (v Pyrenejích do 2770 ''m'') a coregony. ''Salmo salvelinus'' jest i v jezerech záp. Vogés. Poněkud jiné jsou poměry {{Prostrkaně|zvířeny mořské}}. Mohlo by se očekávati, že se bude lišiti dle jednotlivých moří, severního (La Manche), západního (ok. Atlantský) a jižního (Středozemní m.). Tomu však není tak, neboť jižní Atlantský okeán až po Bretonsko jest aspoň v pobřežní své částce podobnější Středomoří než severu, tak že Trouessart mohl rozlišiti jen 2 kraje, keltský na severu a lusitanský (Forbesův) na jihu. K tomu počítá i Středomoří. Skutečná hloubka mořská jest jen na dvojím místě, totiž u Cap-Bretonu v zálivu Gascogneském a u Nizzy. — Zvláštní tvary v obou případech jsou si podobny. Od Nizzy popsal Risso první tvary abyssální. Tak severní pobřeží má jiného tuleně {''Phoca vitulina'' — osada při ústí ř. Somme), než Středomoří {''Phoca monachus'', u ostrovů Hyérských). Hloubce mořské vlastní jsou na př. ''Hoplostethus mediterraneus'', ''Pomatomus telescopium'', ''Seriola Dumerilii'', ''Lepidopus'', 4 nebo více ''Trachypter'', ''Notacanthy'', ''Macrury'', ''Scopelidy'', ''Stomias'' a j. Ryby, nejvíce rozlišující jižní kraje od severních, jsou ve Středomoří balisty, převaha blennid a labrid, ''Callionymus'', ''Apogon'', tuňáci (''thynnus'', ''thunnina'', ''Alalonga''), ''Caranx'', ''Lichie'', ''Lofotes'', ''Cepola'', ''Sargus'', dorady, atheriny, ''Centriscus'', murény; ale ve vodách severních ''Gunnellus'', ''Zoarces'', ''Anarhichas lupus'', cottusy, ''Agonus'', ''Gasterosteus spinachia'', ''Ammodytes tobianus'', 3 gadusy, 3 ''Merlangus'', ''Lota molva'', platejsy, ''Hippoglossus'', sledě, ''Clupea sprattus''. Zajímavo jest, že hlubiny zálivu Gascogneského až na Arcachon chovají mnoho fauny středomořské, tak že Trouessart sám spatřuje v tom důkaz nedávného spojení obou moří mezi Pyrenejemi a Cevennami. Uvádíme z ryb pouze 2 ''Julis'', 2 atheriny, ''Mugil saliens'' a 3 jiné, ''Phycis mediterraneus'', ''Charax puntasso'', ''Mora mediterranea'' (v 1500 ''m'' hl.). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Obyvatelstvo. == Obyvatelstvo '''F.''' čítá se k národům románským a povstalo postupným míšením se několika živlů, z nichž živel keltský převládá. V době, kdy první historické prameny podávají nám zprávy o obyvatelstvu '''F.''', obývali na jihu Aquitani, ve středu země Kelti a na severu Belgové. Tyto tři skupiny vyvinuly se dle výsledků zkoumání praehistorického a anthropologického asi následovně. Nejstarší nálezy diluviální, které ve '''F'''-ii jsou velmi četné, vykazují plémě anthropologicky určitě vyznačené, vyznamenávající se několika znaky ras nízkých, jako značnou dlouholebostí, vyčnívajícími nadočními oblouky, do předu nakloněnou kostrou a j. Někteří badatelé chtějí v tomto plemeni rozeznávati více ras, kdežto jiní vidí jen variace rasy jediné. Koncem doby kamenné, nejisto však, jestli ještě v době diluvialní nebo později, vnikla do '''F.''' od východu rasa nová, s hlavou proti plemeni původnímu poměrně velmi krátkou. V dolmenech doby kamenné potkáváme se pak se zřejmým křížením uvedených obou plemen. Za potomky oné první rasy nejspíše jest uznati onen kmen, jenž zatlačen byv od severu jinými, udržel se ve Španělsku a '''F'''-ii pod jménem Iberů, v sev. Italii pak pod jménem Ligurů, kmen to vlasů a očí tmavých, pleti snědé a dlouholebý. V potomcích však onoho krátkolebého plemene východních přistěhovalců musíme pravděpodobně hledati původní element pozdějších Keltů, a dosud v těch krajinách '''F.''', kde za Caesara Keltové soustředěně žili (Auvergne, Savojsko), vyznamenává se obyvatelstvo nápadnou krátkolebostí. I tento kmen měl podle všeho oči a vlasy tmavé, jak Collignonovy a Topinardovy konskripce tomu nasvědčují. Třetí plémě, vniknuvší do '''F.''' od severu, bylo naproti tomu plémě úplně obdobné a zajisté i spřízněné s původním plemenem germanským, a není pochyby, že Caesarovi Belgové byli velmi blízcí Germanům a že také Gally musíme nejspíše odlišovati od vlastních Keltů a pokládali je za část oné rasy od severu přistěhovalé; neboť i Gallové jako Germani vynikali plavostí a světlými očmi. V čase dobytí Gallie Caesarem (od r. 58 př. Kr.) vynikalo toto obyvatelstvo gallské a keltské značnou kulturou a národní charakter jeho tvoří až do dnešní doby základní rysy v povaze národa francouzského. Římský příliv do '''F.''' způsobil v obyvatelstvu změny pronikavé, jmenovitě i ztrátu vlastní řeči; neboť asi kolem r. 150 po Kr. bylo po celé Gallii mluveno latinsky. Tento kulturní vliv Římanů nebyl však provázen též přerodem tělesné povahy obyvatelstva, která se udržela celkem nezměněna. Od počátku velkého stěhování se národů (r. 400—900 po Kr.) počali se do '''F.''' tlačiti různé kmeny germanské. Tak Burgundi, vniknuvše do '''F.''', usadili se mezi středním Rhônem, Saônou a Genevským jezerem, Západní Gothové mezi dolním Rhônem, Středozemním mořem a Pyrenejemi; avšak v době krátké smíšením zmizeli v domácím obyvatelstvu. Pozdější příliv Germanů udál se se strany Franků při hranici severovýchodní, smíšení tělesné bylo však jen nepatrné. Na poč. X. stol. pak ještě skandinávští Normanni se strany mořské přibyli a vykázána jim sídla na západ od Seiny při moři. Tito kulturně velmi brzy splynuli s živly keltskými. Z přehledu tohoto patrno jest, že národ francouzský vzniknul z živlů velmi různých, z nichž na severu působil více živel germánský, na jihu zase více živel římský, z čehož ovšem vysvětliti lze značnou různost mezi severem a jihem '''F.''' Tato různost podporována pak byla ještě značně vlivy politickými, jmenovitě politickou neodvislostí jihu za časů Kapetovců. Z původních živlů obyvatelstva poměrně nesmíšené uchovaly se pouze zbytky Iberů v záp. údolích Pyrenejí a zbytky Keltů v Bretonsku. — Počet veškerého obyvatelstva '''F'''. vzrůstal dle výpočtů a úvah Levasseura asi následovně. Počet obyvatelstva Gallie, dle některých udání Diodora sicilského, Caesara a Strabona, páčiti lze asi na 8 mill., počítajíc však pouze nynější území '''F.''', na 6,700.000. Za doby Karla Vel. vypočítal Levasseur dle údajů abbéa Irminona počet obyv. na 8—10 mill. V XIV. st. bylo asi 20—22 mill. obyv., koncem XVI. st. 20 mill., r. 1700 dle výpočtu 20,069.000, r. 1715 asi 18 mill., r. 1767 dle Messancea 23,109.250, r. 1778 dle Moheaua 23 ½—24 mill., r. 1780 udává Expilly počet 22,014.357, r. 1789 Necker 24,802.000 (Pommelles 25,065.883, Bonvallet-Desbrosses 27,957.157), r. 1790 Young 25,000.000, r. 1791 Lavoisier 25,000.000 (Montesquieu 26,300.000). Až potud veškeré údaje zakiádají se více méně na domněnkách; teprve r. 1801 vykonáno první sčítání obyvatelstva a prováděno pak pravidelně v pětiletých lhůtách; pouze r. 1871 pro válku franc.-německou sčítání se nekonalo, v náhradu však provedeno r. 1872. Výsledek jednotlivých sčítání byl tento: {| class="wikitable" |- ! Rok !! Počet obyvatel !! !!Rok !! Počet obyvatel |- | 1801 || 27,349.902 |||| 1851 || 35,783.170 |- | 1806 || 29,107.435 |||| 1856 || 36,039.364 |- | 1811 || 29,092.734 |||| 1861 || 37,386.313 |- | 1816 || 30,024.209 |||| 1866 || 38,067.064 |- | 1821 || 30,461.875 |||| 1872 || 36,102.921 |- | 1826 || 31,858.937 |||| 1876 || 36,905.788 |- | 1831 || 32,569.223 |||| 1881 || 37,672.048 |- | 1836 || 33,540.910 |||| 1886 || 38,218.903 |- | 1841 || 34,217.719 |||| 1891 || 38,343.192 |- | 1846 || 35,400.486 |||| || |} Průměrný přírůstek obyvatelstva od počátku tohoto stol. s malými výjimkami neustále klesá. Od r. 1801—21 obnášel přírůstek 5,6 ‰, 1821—41: 5,9 ‰, 1841—61: 3,6 ‰, 1861—81: 2,7 ‰, 1881—91: 1,5 ‰. R. 1860 mimo přirozený vzrůst obyvatelstva přibylo připojením Savojska a Nizzy 669.000 obyv., ztrátou Elsaska a Lotrinska ubylo však 1,597.238 obyv. Přirozeno, že i hustota obyvatelstva vzrůstá jen pomalu. R. 1821 připadalo na 1 ''km''² průměrně 56 osob, 1841: 65, 1861: 69, 1881: 71, 1886: 72,2, 1891: 72,4, takže '''F'''-ii, pokud týče se hustoty obyvatelstva, připadá teprve šesté místo mezi státy evropskými. Pokud se týče hustoty obyvatelstva v jednotlivých departementech, mají celkem nejhustší obyvatelstvo departementy severovýchodní, pak severozápadní, jihovýchodní, jihozápadní a konečně departementy ve středu země. Zvláště husté obyvatelstvo mají departementy s velikými městy, ale i depart. vynikající zemědělstvím nebo minerálním bohatstvím. Tak depart. Seine vykazuje 6558 osob na 1 ''km''² (Paříž), dep. Nord 301 (průmyslová města Lille, Roubaix a Valenciennes), Rhône 267 (Lyon), Seine-Inférieure 132 (Rouen), Pas-de-Calais 130 (Arras, Calais, Boulogne), Loire 128 (St. Etienne), Bouches du Rhône 120 (Marseille), Seine-et-Oise 111 (okolí Paříže); nejřidší obyvatelstvo mají departementy horské a písčité: Basses-Alpes 18 na 1 ''km''², Hautes Alpes 20, Lozère 26, Corse 33, Landes 32, Cantal 41, Indre 42, Aube 43. O těchto poměrech nejlépe poučí následující přehledná tabulka<ref>v tabulce opraveny 2 číselné údaje, v několika názvech doplněn spojovník, příp. upravena diakritika</ref>: {| class="wikitable" |- ! rowspan="2"|{{Prostrkaně|Departement}} !! rowspan="2"|Hlavní město !! rowspan="2"|''km''² !! colspan="3"|Počet obyvatelstva !! rowspan="2"|Prům. hustota na 1 ''km''² !! rowspan="2"|Přírůstek od r. 1886–1891 v procent. !! rowspan="2"|Dep. má arrondissem. !! rowspan="2"|Depart. má kantonů !! rowspan="2"|Dep. má obcí |- | r. 1881 || r. 1886 || r. 1891 |- | Ain || Bourg || 5799 || 363.472 || 364.408 || 356.907 || 61 || -2,60 || 5 || 36 || 453 |- | Aisne || Laon || 7352 || 556.891 || 555.925 || 545.493 || 73 || -1,87 || 5 || 37 || 840 |- | Allier || Moulins || 7308 || 416.759 || 424.582 || 424.382 || 58 || -0,05 || 4 || 28 || 321 |- | Alpes-Basses || Gap || 6954 || 131.918 || 129.494 || 124.285 || 18 || -4,02 || 5 || 30 || 250 |- | Alpes-Hautes || Digne || 5590 || 121.787 || 122.924 || 115.522 || 20 || -6,02 || 3 || 24 || 188 |- | Alpes-Maritimes || Nizza || 3917 || 226.621 || 238.057 || 258.571 || 69 || +8,61 || 3 || 26 || 153 |- | Ardèche || Privas || 5527 || 376.867 || 375.472 || 371.269 || 67 || -1,12 || 3 || 21 || 339 |- | Ardennes || Mézières || 5233 || 333.675 || 332.759 || 324.923 || 62 || -2,35 || 5 || 31 || 503 |- | Ariège || Foix|| 4894 || 240.601 || 237.691 || 227.491 || 46 || -4,26 || 3 || 20 || 337 |- | Aube || Troyes || 6001 || 255.326 || 257.374 || 255.548 || 43 || -0,71 || 5 || 26 || 446 |- | Aude || Carcassonne || 6313 || 327.942 || 332.080 || 317.372 || 50 || -4,43 || 4 || 31 || 437 |- | Aveyron || Rodez || 8743 || 415.075 || 415.826 || 400.467 || 46 || -3,69 || 5 || 43 ||302 |- | Belfort (Territoire) || Belfort || 610 || 74.244 || 79.758 || 83.670 || 137 || +4,90 || 1 || 6 || 106 |- | Bouche-du-Rhône || Marseille || 5105 || 589.028 || 604.857 || 630.622 || 120 || +4,26 || 3 || 29 || 109 |- | Calvados || Caen || 5521 || 439.830 || 437.267 || 428.945|| 75 || -1,90 || 6 || 3 || 763 |- | Cantal || Aurillac || 5741 || 236.190 || 241.742 || 239.601 || 41 || -0,88 || 4 || 23 || 267 |- | Charente || Angoulême || 5942 || 370.822 || 366.408 || 360.259 || 60 || -1,68 || 5 || 29 || 426 |- | Charente-Inférieure || La Rochelle || 6826 || 466.416 || 462.803 || 456.202 || 63 || -1,43 || 6 || 4 || 480 |- | Cher || Bourges || 7199 || 351.405 || 355.349 || 359.276 || 49 || +1,10 || 3 || 29 || 292 |- | Corrèze || Tulle || 5866 || 317.066 || 326.494 || 328.119 || 56 || +0,50 || 3 || 29 || 287 |- | Corse (Korsika) || Ajaccio || 8747 || 272.639 || 278.501 || 288.596 || 33 || +3,62 || 5 || 62 || 364 |- | Côte-d’Or || Dijon || 8761 || 382.819 || 381.574 || 376.866 || 43|| -1,23 || 4 || 36 || 717 |- | Côtes-du-Nord || St. Brieuc || 6886 || 627.585 || 628.256 || 618.652 || 85 || -1,53 || 5 || 48 || 389 |- | Creuse || Guéret || 5568 || 278.782 || 284.942 || 284.660 || 51 || -0,10 || 4 || 25 || 266 |- | Dordogne || Périgueux || 9183 || 495.037 || 492.205 || 478.471 || 52 || -2,79 || 5 || 47 || 585 |- | Doubs || Besançon || 5228 || 310.827 || 310.963 || 303.081 || 57 || -2,53 || 4 || 27 || 638 |- | Drôme || Valence || 6522 || 313.763 || 314.615 || 306.419 || 47 || -2,61 || 4 || 29 || 379 |- | Eure || Evreux || 5958 || 364.291 || 358.829 || 349.471 || 58 || -2,61 || 5 || 36 || 700 |- | Eure-et-Loir || Chartres || 5874 || 280.097 || 283.719 || 284.683 || 48 || +0,34 || 4 || 24 || 426 |- | Finistère || Quimper || 6722 || 681.564 || 707.820 || 727.012 || 103 || +2,71 || 5 || 43 || 291 |- | Gard || Nîmes || 5836 || 415.629 || 417.099 || 419.388 || 71 || +0,55 || 4 || 40 || 350 |- | Garonne-Haute || Toulouse || 6290 || 478.009 || 481.169 || 472.383 || 74 || -1,82 || 4 || 39 || 587 |- | Gers || Auch || 6280 || 281.532 || 274.391 || 261.084 || 41 || -4,84 || 5 || 29 || 465 |- | Gironde || Bordeaux || 9740 || 748.703 || 775.845 || 793.528 || 74 || +2,28 || 6 || 49 || 553 |- | Hérault || Montpellier || 6198 || 441.527 || 439.044 || 461.651 || 74 || +5,15 || 4 || 36 || 338 |- | Ille-et-Vilaine || Rennes || 6726 || 615.480 || 621.384 || 626.875 || 90 || +0,88 || 6 || 43 || 359 |- | Indre || Chateauroux || 6795 || 287.705 || 296.147 || 292.868 || 42 || -1,11 || 4 || 23 || 245 |- | Indre-et-Loire || Tours || 6114 || 329.160 || 340.921 || 337.298 || 55 || -1,06 || 3 || 24 || 282 |- | Isère || Grenoble || 8289 || 580.271 || 581.680 || 572.145 || 69 || -1,64 || 4 || 45 || 563 |- | Jura || Lons-le-Saunier || 4994 || 285.263 || 281.292 || 273.028 || 54 || -2,93 || 4 || 32 || 584 |- | Landes || Mont-de-Marsan || 9321 || 301.143 || 302.266 || 297.842 || 32 || -1,43 || 3 || 28 || 333 |- | Loir-et-Cher || Blois || 6351 || 275.713 || 279.214 || 280.358 || 44 || +0,41 || 3 || 24 || 297 |- | Loire || St. Etienne || 4760 || 599.836 || 603.384 || 616.227 || 128 || +2,13 || 3 || 30 || 332 |- | Loire-Haute || Puy || 4962 || 316.461 || 320.063 || 316.735 || 63 || -1,04 || 3 || 28 || 264 |- | Loire-Inférieure || Nantes || 6875 || 625.625 || 643.884 || 645.263 || 92 || +0,21 || 5 || 45 || 217 |- | Loiret || Orléans || 6771 || 368.526 || 374.875 || 377.718 || 55 || +0,76 || 4 || 31 || 349 |- | Lot || Cahors || 5212 || 280.269 || 271.514 || 253.885 || 48 || -6,49 || 3 || 29 || 325 |- | Lot-et-Garonne || Agen || 5354 || 312.081 || 307.437 || 295.360 || 55 || -3,93 || 4 || 35 || 326 |- | Lozère || Mende || 5170 || 143.565 || 141.264 || 135.527 || 26 || -4,06 || 3 || 24 || 198 |- | Maine-et-Loire || Angers || 7121 || 523.491 || 527.680 || 518.589 || 71 || -1,72 || 5 || 34 || 381 |- | Manche || St. Lô || 5928 || 526.377 || 520.865 || 513.815 || 80 || -1,35 || 6 || 48 || 643 |- | Marne || Châlons || 8180 || 421.800 || 429.494 || 434.692 || 53 || +1,21 || 5 || 33 || 661 |- | Marne-Haute || Chaumont || 6220 || 254.876 || 247.781 || 243.533 || 39 || -1,71 || 3 || 28 || 550 |- | Mayenne || Laval || 5171 || 344.881 || 340.063 || 332.387 || 65 || -2,26 || 3 || 27 || 276 |- | Meurthe-et-Moselle || Nancy || 5232 || 419.317 || 431.693 || 444.150 || 84 || +2,28 || 4 || 29 || 596 |- | Meuse || Bar-le-Duc || 6228 || 289.861 || 291.971 || 292.253 || 47 || +0,10 || 4 || 28 || 586 |- | Morbihan || Vannes || 6798 || 521.614 || 535.256 || 544.470 || 77 || +1,72 || 4 || 37 || 253 |- | Nièvre || Nevers || 6817 || 347.576 || 347.645 || 343.581 || 50 || -1,17 || 4 || 25 || 313 |- | Nord || Lille || 5681 || 1,603.259 || 1,670.184 || 1,736.341 || 301 || +2,96 || 7 || 65 || 666 |- | Oise || Beauvais || 5855 || 404.555 || 403.146 || 401.835 || 68 || -0,32 || 4 || 35 || 701 |- | Orne || Alençon || 6097 || 376.126 || 367.248 || 354.387 || 58 || -3,50 || 4 || 36 || 512 |- | Pas-de-Calais || Arras || 6606 || 819.022 || 853.526 || 874.364 || 130 || +2,44 || 6 || 45 || 903 |- | Puy-de-Dôme || Clermont || 7951 || 566.064 || 570.964 || 564.266 || 70 || -1,17 || 5 || 50 || 470 |- | Pyrénées-Basses || Pau || 7623 || 434.366 || 432.999 || 425.027 || 55 || -1,84 || 5 || 40 || 559 |- | Pyrénées-Hautes || Tarbes || 4529 || 236.474 || 234.825 || 225.861 || 50 || -3,82 || 3 || 26 || 480 |- | Pyrénées-Orientales || Perpignan || 4122 || 208.855 || 211.187 || 210.125 || 51 || -0,50 || 3 || 17 || 232 |- | Rhône || Lyon || 2790 || 741.470 || 772.912 || 806.737 || 267 || +4,37 || 2 || 29 || 268 |- | Saône-Haute || Vesoul || 5340 || 295.905 || 290.954 || 280.856 || 52 || -3,47 || 3 || 28 || 583 |- | Saône-et-Loire || Mâcon || 8552 || 625.589 || 625.885 || 619.523 || 72 || -1,02 || 5 || 50 || 590 |- | Sarthe || Le Mans || 6207 || 438.917 || 436.111 || 429.737 || 69 || -1,46 || 4 || 33 || 386 |- | Savoie || Chambéry || 5760 || 266.438 || 267.428 || 263.297 || 43 || -1,54 || 4 || 29 || 328 |- | Savoie-Haute || Annecy || 4315 || 274.087 || 275.018 || 268.267 || 58 || -2,46 || 4 || 28 || 314 |- | Seine || Paříž || 479 || 2,799.329 || 2,961.089 || 3,141.595 || 6558 || +6,09 || 3 || 28 || 75 |- | Seine-Inférieure || Rouen || 6036 || 814.068 || 833.386 || 839.876 || 132 || +0,78 || 5 || 54 || 759 |- | Seine-et-Marne || Melun || 5736 || 348.991 || 355.136 || 356.709 || 61 || +0,44 || 5 || 29 || 530 |- | Seine-et-Oise || Versailles || 5604 || 577.798 || 618.039 || 628.590 || 111 || +1,70 || 6 || 37 || 689 |- | Sèvres-Deux || Niort || 6000 || 350.103 || 353.766 || 354.282 || 58 || +0,14 || 4 || 31 || 354 |- | Somme || Amiens || 6161 || 550.837 || 548.982 || 546.495 || 87 || -0,45 || 5 || 41 || 836 |- | Tarn || Albi || 5742 || 359.223 || 358.757 || 346.739 || 60 || -3,35 || 4 || 36 || 320 |- | Tarn-et-Garonne || Montauban || 3720 || 217.056 || 214.046 || 206.596 || 55 || -3,48 || 3 || 24 || 194 |- | Var || Draguignan || 6028 || 288.577 || 283.689 || 288.336 || 48 || +1,63 || 3 || 28 || 145 |- | Vaucluse || Avignon || 3548 || 244.149 || 241.787 || 235.411 || 66 || -2,64 || 4 || 22 || 150 |- | Vendée || Laroche-sur-Yon || 6704 || 421.642 || 434.808 || 442.355 || 63 || +1,73 || 3 || 30 || 301 |- | Vienne || Poitiers || 6970 || 340.295 || 342.785 || 344.355 || 49 || +0,46 || 5 || 31 || 300 |- | Vienne-Haute || Limoges || 5517 || 349.332 || 363.182 || 372.878 || 68 || +2,67 || 4 || 27 || 203 |- | Vosges || Epinal || 5853 || 406.862 || 413.707 || 410.196 || 68 || -0,85 || 5 || 29 || 530 |- | Yonne || Auxerre || 7428 || 357.029 || 355.364 || 344.688 || 46 || -3,00 || 5 || 37 || 486 |} Pokud týče se náboženského vyznání, jest převážná většina obyvatelstva vyznání římsko-katolického. Na 10.000 obyv. přišlo: {| class="wikitable" |- ! {{Prostrkaně|Vyznání}} !! r. 1861 !! r. 1866 !! r. 1872 |- | Římsko-katolické || 9763 || 9748 || 9802 |- | Protestantské || 214 || 223 || 160 |- | Israelitské || 21 || 23 || 14 |- | Ostatní || 2 || 6 || 24 |} R. 1881 byl poměr následující: katolíků 29,201.703 (78,50 %), protest. 692.800 (1,8 %), židů 53.436, hlásících se k ostatním vyznáním 33.042, neudalo pak vůbec vyznání náboženské 7,684.900 osob. — Dle {{Prostrkaně|národnosti}} obyvatelstvo jest jednolitější než v četných jiných evropských státech. Hlavní část ovšem přináleží národu francouzskému (90,21 %), Valloni na severu tvoří 5 %, Bretonci 3 %, Italové na jihovýchodě 1,1 %, Baskové a Katalonci v Pyrenejích 0,5 %, Židé 0,14 %, cikáni a cagoti 0,05 %. Baskicky mluví 150.000 osob, vlámsky 230.000 (hlavně v dep. Nord), italsky 272.000 (hlavně na Korsice), bretonsky 1,350.000, langue-d’oc (jihových. dialekty franc.) 12,700.000, langue-d’oil (severní dialekty franc.) 22,790.000. — Dle {{Prostrkaně|státní příslušnosti}} bylo r. 1886 státních příslušníků franc. 36,804.228, z nichž v zemi narozeno bylo 36,700.342, kdežto 103.886 nabylo státní příslušnosti naturalisací. Cizozemců žilo téhož roku ve '''F'''-ii 1,126.531. Zajímavý jest poměr vzrůstu počtu státních příslušníků a cizozemců; kdežto domácí obyvatelstvo od r. 1881—86 vzrostlo o 1,13 %, přibylo cizozemců v stejném období o 11,47 %. Takovýto veliký poměrný vzrůst počtu cizozemců z evropských států vykazuje pouze Švýcarsko. Dle státní příslušnosti bylo v r. 1886: Belgičanů 482.261, Italů 264.568, Němců 100.114, Španělů 79.550, Švýcarů 78.584, Hollanďanů 37.149, Angličanů 36.134, Rusů 11.980, Rakušanů 11.817, Američanů 10.253, Švédů, Norů a Dánů 2423, Turků a Afričanů 1612, Řeků 1287, Rumunů, Srbů a Bulharů 1150, příslušníků asijských států 355. Nejvíce cizozemců není však, jak očekávati by bylo, v Paříži, nýbrž v dep. Nord, kde v práci jest mnoho belgických dělníků. Paříž stojí teprve na místě druhém. Zvlášť mnoho cizozemců žije (1891) v následujících dep.: Nord 295.219, Seine 211.016, Bouches-du-Rhône 92.017, Alpes-Maritimes 56.067, Ardennes 32.729, Meurthe-et-Moselle 28.905, Var 26.758, Pas de-Calais 23.934, Seine-et-Oise 19.556 atd. R. 1891 naturalisováno bylo 5371 osob (4298 mužů, 973 žen), hlavně Elsasanů a Lotrinčanů, Italů a Belgičanů. Pokud týče se {{Prostrkaně|zaměstnání obyvatelstva}}, jevily se poměry r. 1886 následovně. Zaměstnáno bylo při: zemědělství 17,699.000 osob (47,8 %), průmyslu 9,289.000 (25,1 %), obchodu 4,248.000 (11,5 %), při podnicích dopravních a námořnictví 1,020.000 (2,8 %), ve veřejné správě 711.000 (1,9 %), ve vojsku 613.000 (1,7 %), při svobodných zaměstnáních (duchovní, osoby soudní, lékaři, učitelé, architekti, hudebníci, malíři atd.) 1,095.000 (3,0 %), z rent žilo 2,296.000 (6,2 %), bez zaměstnání bylo 238.000 osob. Od let padesátých staly se značné změny v poměru počtu osob zaměstnaných zemědělstvím, průmyslem a obchodem. Úbytek jeví se při zemědělství a při průmyslu, přírůstek při obchodu. R. 1856 z 10.000 osob zaměstnáno bylo při zemědělství 5294, r. 1886 4782, při průmyslu 2907 : 2517, při obchodu 453 : 1150. Obyvatelstva městského stále přibývá, venkovského ubývá. Poměr od r. 1846 v pětiletých obdobích jest, jak následuje: {| class="wikitable" |- ! !! Populace měst s více než 2000 ob. !! Populace měst s méně než 2000 ob. |- | 1846: || 24,42 % || 75,58 % |- | 1851: || 25,52 % || 74,48 % |- | 1856: || 27,31 % || 72,69 % |- | 1861: || 28,86 % || 71,14 % |- | 1866: || 30,46 % || 69,54 % |- | 1872: || 31,06 % || 68,94 % |- | 1876: || 32,44 % || 67,56 % |- | 1881: || 34,76 % || 65,24 % |- | 1886: || 35,95 % || 64,05 % |- | 1891: || 47 % || 53 % |} Pouze ve 13 dep. v poslední době městského obyvatelstva ubylo, a sice jsou to Ain, Basses-Alpes, Calvados, Gard, Haute-Loire, Manche, Nièvre, Puy-de-Dôme, Tarn, Var, Vaucluse, Vendée, Vosges. — {{Prostrkaně|Počet obcí}} ve '''F'''-ii byl: 1821: 36.856, 1836: 37.140, 1841: 37.040, 1846: 36.819, 1851: 36.835, 1856: 36.826, 1861: 37.510, 1866: 37.548, 1872: 35.989, 1876: 36.056, 1881: 36.097, 1886: 36.121, 1891: 36.144. Dle obyvatel. r. 1891 bylo obcí s méně než 50 ob.: 92 (r. 1881: 67), s 51—300 obyv.: 9598 (r. 1881: 8771), s 301—1000 ob.: 18.069 (18.565), s 1001 až 3000 ob.: 7042 (7287), s 3001-5000 ob.: 776 (772), s 5001—10.000 ob.: 337 (312), s 10.001 až 20.000 ob.: 128 (133), s více než 20.000 ob.: 104 (90). Z těchto 30—50.000 obyv. má 22 měst, 50—100.000 ob. rovněž 22, více než 100.000 12 měst, a sice: Paříž 2,447.957, Lyon 416.029, Marseille 403.749, Bordeaux 252.415, Lille 201.211, Toulouse 149.791, St. Etienne 133.443, Nantes 122.750, Le Havre 116.369, Roubaix 114.917, Rouen 112.352, Remeš 104.186. Pokud týče se pohybu obyvatelstva, byly poměry od r. 1885—91 následující: {| class="wikitable" |- ! !! sňatků !! porodů !! mrtvě narozených !! úmrtí !! přebytek |- | 1885: || 283.170 || 924.558 || 43.958 || 836.897 || 87.661 |- | 1886: || 283.208 || 912.838 || 43.623 || 860.222 || 52.616 |- | 1887: || 277.060 || 899.333 || 42.930 || 842.797 || 56.536 |- | 1888: || 276.848 || 882.639 || 42.070 || 837.867 || 44.772 |- | 1889: || 272.934 || 880.579 || 42.449 || 794.933 || 85.646 |- | 1890: || 269.332 || 838.059 || 40.535 || 876.505 || 38.446 |- | 1891: || 285.458 || 866.377 || 42.472 || 876.882 || 10.505 |} Poměrný počet dle pohlaví celkem stále se vyrovnává, na 100 mužů připadalo žen: r. 1801: 107,49, r. 1821: 105,94, r. 1831: 103,59, r. 1841: 102,49, r. 1851: 101,09, r. 1861: 100,51, r. 1872: 100,77, r. 1881: 100,49. R. 1886 má mužské obyvatel. převahu pouze v dep. Hautes Alpes, Drôme, Var, Basses-Alpes, Pyrénées-Orientales, Meurthe-et-Moselle, Meuse. Počet porodů stále klesá. Na 1000 osob přišlo porodů: 1801—1810: 32,2, 1811—1820:31,6, 1821—1830: 30,8, 1831—1840: 29,0, 1841 až 1850: 27,4, 1851—1860: 26,3, 1861—1870: 26,3, 1871—1880: 25,4, 1881—1888: 24,0. Při tom stále přibývá porodů illegitimních, jmenovitě v Paříži, kde na 4 porody legitimní připadá 1 porod illegitimní. R. 1891 celkem narozeno bylo dětí 866.377, z nich 443.227 pohlaví mužského a 423.150 pohlaví ženského. Manželských bylo 772.441, nemanželských 73.936, takže poměr dětí nemanželských pro celou '''F'''-ii činí 8,5 % všech porodů. V malém počtu uzavíraných manželství a v stálém ubývání porodů spočívá příčina, proč obyvatelstva '''F.''' tak málo přibývá. Plodnost manželství jest malá a stále jí ubývá. Z 1000 rodin nemá 200 vůbec žádných dětí, 244 má po 1 dítěti, 218 po 3, 52 po 5, 29 po 6, 22 po 7 nebo více dětech. Na jednu rodinu přišlo průměrně dětí: 1881: 3,09, 1882: 3,06, 1883: 3,08, 1884: 3,04, 1885: 2,93, 1886: 2,95,1887: 2,91. Rozvodů manželství bylo r. 1885: 4277, r. 1891: 5750. Nejvíce rozvodů připadá na departement Seine, a sice na 10.000 manželství: 282, nejméně na dep. Haute-Loire, totiž na 10.000: 1 rozvod. Co do {{Prostrkaně|stáří}} bylo dle sčítání r. 1886 nejvíce osob 25 - 29 roků starých, totiž 2,707.670. Z nejstarších bylo: {| class="wikitable" |- ! !! mužů !! žen !! dohromady |- | od 75–79 roků || 263.688 || 282.184 || 545.872 |- | 80–84 » || 116.464 || 133.977 || 250.441 |- | 85–89 »|| 41.340 || 51.124 || 93.064 |- | 90–94 » || 9.013 || 12.624 || 21.637 |- | 95–99 » || 1.368 || 2.090 || 3.458 |- | 100 a více » || 66 || 118 || 184 |} Úmrtnost není velká. Na 1000 osob bylo úmrtí: r. 1861—70: 23,6, 1871—80: 23,7, 1881—85: 22,2, 1886: 22,3, 1887: 22,0, 1888: 22,2. Za to strašlivou měrou přibývá sebevražd. Od r. 1827 se poměrný počet sebevražd skoro zčtyřnásobil. Na 1 million obyvatel připadalo sebevražd: r. 1827—30: 54, 1846—50: 97, 1856—60: 110, 1866—69: 136, 1871—75: 150, 1881: 174, 1885: 208, 1886: 210. Na dep. Seine připadá 19 % sebevražd. — {{Prostrkaně|Proud vystěhovalecký}} není velký a teprve v posledních létech se poněkud vzmáhá. Hlavním cílem vystěhovalců jest Jižní Amerika. Vystěhovalo se osob: r. 1878: 2300, r. 1880: 4600, r. 1882: 4480, r. 1884: 3770, r. 1886: 7314, r. 1887: 11.170, r. 1888: 23.339, r. 1889: 31.354, r. 1891: 20.560. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]'' == Zemědělství. == {{Prostrkaně|Orba}}. Není v Evropě země, jež by se mohla měřiti s '''F'''-ií, pokud se týče všestranné způsobilosti půdy pro nejrůznější plodiny, není země, jež by spojovala s tak intensivní výrobou obilí zároveň v takových rozměrech ovocnářství, lukařstvi, pěstování cukrovky, révy i olivy. Za neúrodné kraje jest ovšem považovati horstva, jako Záp. Alpy a Pyreneje, jakož i značnou část centrální planiny. Silným kácením lesů v posledních stoletích rozšířila se zde neproduktívni půda, ačkoliv vždy ještě lze jí z pravidla užiti jako pastvin. — Zcela neproduktívni jsou Landy, Sologne, Dombes, Crau, Camargue, lada bretonská a křídová půda v Champagne-Pouilleuse. Tyto neproduktivni plochy se rok od roku zmenšují. Nejúrodnější obilní kraje jsou okolí Paříže, ústí Seiny, střední Loire, střední Garonne. Staré kraje Ile de France, Artois, Picardie, Flandry, Touraine, končina okolo Toulouse, čásť roviny na Saôně, jakož i uvedená poříčí jsou dosud obilní komorou '''F.''' Z nevzdělané půdy (6,222.537 ''ha'') 3,889.171 ''ha'' připadá na lada a pastviny, 1,958.750 na půdu skalistou, 328.297 na bažinatou, 46.319 na slatiny; stavby, cesty, řeky, jezera a průplavy pokrývají dohromady 2,296.483 ''ha''. Naproti tomu jest 26,017.582 ''ha'' orné půdy, 9,455.225 ''ha'' lesa, 5,816.640 ''ha'' luk; na 1,843.580 ''ha'' pěstuje se víno, na 291.825 ''ha'' ovoce, 77.358 ''ha'' připadá na ostatní zahrady a parky, 478.870 ''ha'' na houští a křoviny. Zhruba v procentech vyjádřeno, připadá 85 % půdy orbě a lesnictví, z čehož as 50 % polím a zahradám, 14 % lukám a pastvinám, 16 % lesům a 5 % vinařství. Vzhledem k výšce nadmořské lze půdu '''F.''' děliti ve 3 pásma: horské, kde převládají skály, lesy a pastviny a jíž náleží 21 departementů buď zcela nebo částečně, dále planiny (''plateau''), jimž náleží zcela nebo částečně 41 dep., kde vedle polí vyskytují se lesy, pastviny, landy a lada, konečně roviny (37 dep.), kde daleko největší část půdy náleží rolím a stepím. Rozšíření některých plodin řídí se zde podnebím; tak sahá pásmo {{Prostrkaně|olivy}} až ku čáře od východních Pyrenejí k Valenci a od Valence k Alpám v Dauphiné, pásmo {{Prostrkaně|kukuřice}} až ku čáře od Sèvre Niortaise k Vogésám, pásmo {{Prostrkaně|révy}}, jejíž severní hranice jde asi od ústí Loiry k m. Mézières. Levasseur dělí '''F'''-ii na 12 hospodářských krajů: 1. {{Prostrkaně|Západ}} (''Région de l’Ouest''), zaujímající departementy Finistère, Côtes-du-Nord, Morbihan, Ille-et-Vilaine, Loire-Inférieure, Mayenne, Maine-et-Loire. Více než kde jinde rodí se tu ječmene, pohanky a konopí; kraj bohatý na rohatý dobytek. 2. {{Prostrkaně|Severozápad}}, t. dep. Manche, Calvados, Orne, Sarthe, Eure-et-Loir, Eure, Seine-Inférieure, kraj pšenice, k níž se druží oves, luštěniny, cukrovka; značné množství koňů a oslů. 3. {{Prostrkaně|Sever}}, dep. Nord, Pas-de-Caiais, Somme, Aisne, Oise, Seine-et Oise, Seine-et-Marne. Zde pěstují se tytéž plodiny jako v severozápadě, kromě toho len, chmel a rostliny olejnaté. 4. {{Prostrkaně|Severovýchod}}, dep. Ardennes, Meuse, Meurthe-et-Moselle, Vosges a territorium Belfortské, kraj zemčat; lesy mají tu značný rozsah. 5. {{Prostrkaně|Východ}}, dep. Jura, Saône-et-Loire, Rhône, Ain, Loire, Savoie, Haute-Savoie s výbornými pastvinami v Juře a na svazích Alp, bohatými rolemi Bressy a bažinami v Dombes. Výborně se daří zde jedlý kaštan, na pravém břehu Rhônu i ořech. 6. {{Prostrkaně|Jihovýchod}}, dep. Haute-Loire, Isère, Drôme, Ardèche, Lozère, Basses-Pyrénées, Hautes-Alpes s alpinským hospodářstvím, kraj chudý na obilí, za to však moruše v údolí Rhônském, kaštany a ořechy. 7. {{Prostrkaně|Jih}}, dep. Alpes-Maritimes, Var, Bouches-du-Rhône, Vaucluse, Gard, Hérault, Aude, Pyrénées-Orientales, kraj rodící nejméně obilí, za to však ve své západní části víno, kukuřici, olivy, ve východní oranže, citrony, moruše a olivy. 8. {{Prostrkaně|Jihozápad}}, dep. Ariège, Haute-Garonne, Tarn-et-Garonne, Lot-et-Garonne , Landes, Gers, Basses-Pyrénées. Ráz dosti rozmanitý, étangy a lesy v Landech, pastviny na Pyrenejích, v údolích kukuřice, na pobřeží vinice. 9. {{Prostrkaně|Kraj středozápadní}} (''Rég. du Centre-Ouest''), dep. Gironde, Dordogne, Charente, Charente-Inférieure, Haute-Vienne, Vienne, Deux Sevres, Vendée. Daří se zde obilí, kukuřice, jakož i víno, jež fylloxerou zvláště v jižní části tohoto kraje velmi utrpělo; na pobřeží mořském bažiny a stepi. 10. {{Prostrkaně|Kraj středovýchod}}. (''du Centre-Sud''), dep. Creuse, Puy de Dôme, Corrèze, Cantal, Lot, Aveyron, Tarn, krajina celkem hornatá a chudá, s pastvinami, jistou výrobou žita a pohanky, v údolí Garonny i pšenice; v jihuněco vína. 11. {{Prostrkaně|Střed}}, dep. Indre-et-Loire, Loir-et-Cher, Loiret, Nièvre, Cher, Indre, Allier, kraj místy velice úrodný, místy však také podobný Landám. 12. {{Prostrkaně|Středosever}} (''du Centre-Nord''), dep. Yonne, Aube, Marne, Haute Marne, Côte-d’Or, Haute-Saône, Doubs. Jsou to velmi úrodné planiny, s velikými travinami a vinicemi, rodící hojně pšenice, kukuřice, hojně ovcí; v Juře krásné pastviny a lesy. Agrární statistika franc. jest výborně vedena a umožňuje poměrně dokonalý přehled hospodářských poměrů '''F.''' od r. 1815. Velmi na závadu jest zde rolnictvu přílišné rozkouskování půdy, jež vzniklo hlavně zásadou rovných podílů dědičných; tím, jakož i nedostatkem levného kapitálu a úvěru pro rolníka, zvýšenou mzdou, vysokými daněmi, odňaty franc. rolníku z valné části výsledky jeho přičinlivosti. — Země jest rozdělena na 135 mill. parcell, jichž střední velikost obnáší 39 arů, v dep. Seine-et-Oise pouze 20, v Landes 81 arů. Počet zastavených parcell r. 1892 obnášel 9,089.218, z čehož bylo 8,949.036 domů a 140.177 továren. Počet majitelů dnes zjistiti nelze, neboť může miti týž parcelly v různých obcích. Za velké revoluce bylo prý celkem 4 mill. majitelů pozemků, dnes jich jest asi dvojnásobně, z těch však skutečných hospodářů jest jen 79,8 %, kdežto 13,8 % jsou pouzí nájemci (''fermiers'') a 6,4 % ''métayers'', kteří za vzdělávání pozemků dostávají čásť výnosu. Cena pozemků jest nejvyšší v dep. Nord, t. 5640 fr., nejnižší v dep. Hautes Alpes 415 fr. za ''ha''. Od velké revoluce se cena půdy zdvojnásobila, stoupnuvši z 500 fr. (stř. cena za 1 ''ha'') r. 1789 na 1275 fr., r. 1850 na 1830 fr., r. 1879 a 1889 na 1700 fr. Cenu veškeré vzdělávané plochy odhadovalo ministerstvo orby r. 1884 na 91.584 mill. fr., a sice má orná půda cenu 57.600, louky a pastviny 14.800, vinice 6888, lesy 6257, zahrady 3829 mill. fr. Daň pozemková r. 1991<ref>chybně, zřejmě jde o "r. 1891"</ref> vynesla 388,5 mill. fr. R. 1882 bylo zřízeno samostatné ministerstvo orby, a od té doby hledí stát upřímně zlepšiti stav zemědělství ochrannými cly na přívoz obilí, mouky, dobytka a masa, odvodňováním a drenáží, zalesňováním, výstavami a školami hospodářskými, zřizováním vzorných ovčáren, mlékáren, jakož i prodejem plemenných kusů. Výnos půdy se během tohoto století v každém vzhledě znamenitě zvětšil, poměrně mnohem více než počet obyvatelstva. Veškerá žeň vydala 132,1 mill. ''hl'' r. 1815, 191,8 r. 1835, 227,5 r. 1855, 242,2 r. 1875, 260,5 r. 1885, 254,3 r. 1891. Výnos z 1 ''ha'' obnášel při pšenici 8,6 ''hl'' r. 1815, 13,43 r. 1835, 11,36 r. 1855, 14,48 r. 1875, 15,79 r. 1885, 14,15 r. 1888, při ovsu 14,58 ''hl'' r. 1815, 17,41 r. 1835, 23,77 r. 1855, 21,8 r. 1875, 23,21 r. 1885, 22,75 r. 1888, při ječmenu 12,12 ''hl'' r. 1815, 13,99 r. 1835, 18,75 r. 1855, 17,38 r. 1875, l8,22 r. 1885, 17,68 r. 1888, při žitě 7,65 ''hl'' r. 1815, 12,5 r. 1835, 10,08 r. 1855, 14,21 r. 1875, 14,39 r. 1885, 13,62 r. 1888. Rozsah oseté plochy dle jednotlivých druhů plodin v posledním čase jen nepatrně se mění; zvětšil se poněkud při pšenici a ovsu, zmenšil při žitu a kukuřici. Osévalo se průměrem v l. 1876—1885 pšenicí 6918, ovsem 3520, ječmenem 1033, žitem 1788, kukuřicí 612, pohankou 643, směskou 405, prosem 48 tisíc ''ha''. Výsledky žně ve '''F'''-ii podáváme v přehledné tabulce. {| class="wikitable" |+ Roku 1882—91 prům.: |- ! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků |- | Pšenice || 6848 || 107.098 || — |- | Žito || 1656 || 24.202 || — |- | Ječmen || 982 || 18.596 || — |- | Oves || 3760 || 89.607 || — |- | Kukuřice || 577 || 9456 || — |- | Pohanka || 619 || 9849 || — |- | Směska || 329 || 5180 || — |} {| class="wikitable" |+ Roku 1891: ! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků |- |- | Pšenice || 5754 || 77.657 || 1595,66 |- | Žito || 1498 || 21.588 || 292,32 |- | Ječmen || 1223 || 25.145 || 291,22 |- | Oves || 4242 || 106.145 || 915,94 |- | Kukuřice || 557 || 9350 || 126,97 |- | Pohanka || 623 || 10,303 || 111,62 |- | Směska || 270 || 3698 || 61,70 |} Hlavním předmětem obilní výroby franc. jest {{Prostrkaně|pšenice}}. Také i relativní spotřeba její jest nepoměrně větší než ve střední Evropě, připadá totiž r. 1877—82 spotřeba pšenice (a špaldy) na hlavu ve '''F'''-ii 256, v Rakousko-Uhersku 94, v Německu 67, žita ve '''F'''-ii 46, v Rak.-Uh. 88, v Německu 138 ''kg'' ročně. Spotřeba její ve '''F'''-ii vždy ještě stoupá; obnášela na hlavu 156/1820—29,216/1840–49, 230/1860—69, 275/1887—1888. Daří se výborně v dep. Seine, Aisne, Seine-et-Marne, Somme, Oise, Eure-et-Loir, Loiret, Marne, zváště však v dep. Nord a Pas-de-Calais; velmi chudá jest žeň pšenice v severozáp. centrální planiny v dep. Creuse, docela žádná na žulových plochách limousinských. Za to {{Prostrkaně|žito}} daří se právě v chudších krajích '''F.''', kdežto v lepších pěstování jeho stále ubývá. Hlavními okresy žitnými jsou žulové plochy centrální planiny a jižní Bretonsko, pokud vůbec jest způsobilé k orbě, nejméně ho jest v dep. Ardèche, Gard, Herault, Lozère a Var. Plocha žitem osetá činila ještě roku 1840 na 2,577.000 ''ha'', r. 1891 již jen 1,498.570 ''ha'', kdežto výroba jeho méně sklesla. Pěstování směsky (žito s pšenicí) klesá, jakž nelze jinak, vždy více. Výroba její činila 11,38 mill. ''hl'' r. 1840, 8 mill. r. 1862 a pouze 3,7 mill. ''hl'' r. 1891 a obmezuje se dnes téměř jen na střední '''F'''-ii, dep. Sarthe, Loir-et-Cher, Mayenne. {{Prostrkaně|Ječmen}} daří se jen severně 46° s. š. mezi Bretonskem a Lotrinskem a mezi Flandry a Poitou (dep. Aube, Côtes-du-Nord, Finistère, Ille-et-Vilaine, Marne, Mayenne, Sarthe). Pěstování jeho ubývá. Výroba činila 18,28 mill. ''hl'' r. 1876—1885, 17,9 r. 1886, 17,6 r. 1892. {{Prostrkaně|Oves}}, po pšenici nejdůležitější obilí '''F.''', nemiluje jih pro jeho suché léto a daří se hlavně v severu '''F.''' (dep. Eure-et-Loir, Somme, Pas-de-Calais, Seine-et-Marne, Aisne, Oise), nejméně v Alpách Přímořských, v Landech a na Korsice. Výroba jeho, dosti kolísavá, zdá se, že roste; obnášela 81,26 mill. ''hl'' r. 1876—85, 89,3 r. 1886, 106 r. 1891, 85,9 r. 1892, 98,3 mill. ''hl'' roku 1894. {{Prostrkaně|Kukuřice}}, požadující teplo a hojnou vláhu, daří se hlavně v poříčí Adouru a Garonny až ku ř. Charente a střední planině, nejvíce v dep. Basses-Pyrénées; v rozměrech o mnoho menších na ř. Saôně a v Burgundsku. Výroba činila 9138 tisíc ''hl'' r. 1876—85, 8910 r. 1886, 9869 r. 1888. {{Prostrkaně|Pohanka}} nemiluje rovněž trvalé sucho a větší chladna a daří se tudíž v mírnějším podnebí Bretonska, záp. Normandie, na sever a na jih od Girondy a poblíž záp. svahu střední planiny, osaměle v krajině Bresse mezi Saônou a Jurou. {{Prostrkaně|Zemčata}} sázejí se téměř v celé '''F'''-ii, ačkoliv Francouzi nejsou takovými jich jedlíky, jako národové sousední (na hlavu ve '''F'''-ii 292, v Belgii 415, v Německu 500, v Irsku 690 ''kg'' ročně). Nejvíce se jich rodí v jurském dep. Ain, jinak nejrozšířenější jsou na severozápadě země. Uvedlo se jich 11,3 mill. {{Prostrkaně|tun}} r. 1886, 11,7 r. 1887, 10,3 r. 1888, 10,7 r. 1889, 11,17 r. 1891 na 1,492.736 ''ha''. Od roku 1840 se výroba jich téměř zdvojnásobila; tehdá obdrželo se jich na 922.000 ''ha'' 6,9 mill. tun. Ačkoliv výroba obilí ve '''F'''-ii tak jest značná, přece nestačí domácí spotřebě. Od r. 1821 měla '''F.''' jen 26 let, kdy vývoz obilí převyšoval přívoz. Ježto obyvatelstva ve '''F'''-ii jen ponenáhlu přibývalo, výroba obilí však neustále a značně vzrůstala, lze potřebu přívozu vysvětliti jen velikým vzrůstem spotřeby u jednotlivců (na hlavu). Přivezeno více než vyvezeno obilí a mouky roku 1885 o 18,7 mill. ''q'' v ceně 199,4 mill. fr., r. 1886 o 17,4 mill. ''q'' v ceně 213,4 mill. fr., r. 1887 o 18,8 mill. ''q'' v ceně 295,8 mill. fr., r. 1888 o 29,9 mill. ''q'' v ceně 362,6 mill. fr. Za velmi špatných let jest difference mezi přívozem a vývozem ještě mnohem větší, na př. r. 1880 obnášela 726 mill. fr. V dodávání pšenice '''F'''-ii zaujímalo až do r. 1877 první místo Rusko, od r. 1877 Spojené Obce sev.-amer., avšak v některých létech (r. 1885 a 1888) přívoz z Ruska zase převládl. Od r. 1888 objevuje se britská Indie Východní jako pravidelný dodavatel pšenice. Z ostatních zemí připadá jisté kvantum na Austrálii a Turecko. R. 1888 obnášel přívoz pšenice z Ruska 4,075.000, ze Spoj. Obcí 1,759000, Australie 978.000, z Indie 971.000, Turecka 464.000, z ostatních zemí 3,111.000, úhrnem 11,357.000 ''q''. {{Prostrkaně|Cukrovka}} pěstuje se ve '''F'''-ii od počátku t. století. Výroba její rostla stále až do r. 1875, klesala pak po jistý čas, až nový zákon berní z r. 1884 zase ji povznesl. Cukrový kraj nalézá se hlavně v severu země při hranicích belgických (dep. Nord, Aisne, Somme) a zasáhá na jih až za Paříž. Něco cukrovky pěstuje se mimo to v Dordogni. Jak výnosnost půdy, tak vydatnost cukrovky v posledním čase znamenitě se zvýšila; tak výnosnost ''ha'' stoupla z 19,4 r. 1880 na 31,6 r. 1886—87, 26,4 ''q'' r. 1888—89. R. 1870 dobylo se (poměrně k váze) z cukrovky 5–6 %, r. 1887—88 9,37 %, r. 1888—89 9,15 %, r. 1889–90 8,5 % cukru. — Ve výrobě {{Prostrkaně|tabáku}} zaujímá '''F.''' v Evropě čtvrté místo. Pěstuje se tu ve 22 departementech, zvl. v dep. Lot-et-Garonne, Dordogne, Lot, Isère, Pas-de-Calais, Gironde, Isle-et-Vilaine. Pěstování jeho stouplo za posledních 20 let o celou polovici. Výroba obnášela r. 1891 na 15.409 ''ha'' 219.601 dvojcentů. Spotřeba r. 1891 obnášela 36,157.845 ''kg'', na hlavu 1076 ''g''. Přiváží se též značně z ciziny. — {{Prostrkaně|Chmel}} pěstuje se hlavně v depart. Nord, Côte-d’Or, Meurthe-et-Moselle. '''F.''' zaujímá v tom ohledu v Evropě čtvrté místo. Výroba obnášela 2750 r. 1891 a 2400 tun r. 1892. Asi tolikéž dováží se mimo to z Belgie a Německa. — {{Prostrkaně|Len}} ztrácí vždy více půdy. R. 1875 byl ještě pěstován na 78.840, r. 1885 na 42.394, r. 1890 32.174, r. 1891 jen na 29.097 ''ha''. Hektarový výnos jeho jest ovšem největší v Evropě, t. 685 ''kg''. Úhrnná výroba roku 1890 obnášela 22,034.300 ''kg'' a nestačí domácí spotřebě, pročež se přiváží z Belgie a Ruska. Rovněž výroba {{Prostrkaně|konopí}} od r. 1880 silně klesá. Ještě r. 1885 bylo pěstováno na 84.187 ''ha'', r. 1891 jen na 51.602 ''ha'' při výrobě 32,82 mill. ''kg''. Silně se dováží z ciziny. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Vinařstvím}} předčí '''F.''' všecky vínorodé země na celé zeměkouli; vyniká množstvím výroby i jakostí vína, a to ještě i dnes, kdy révokaz (''Phylloxera vastatrix'') již od r. 1868 na franc. vinicích řádí a do r. 1883 zničil 859.352 ''ha'' a zamořil 642.363 ''ha'' vinohradů. — Vinařství franc. má ctihodný věk; nejstarší zprávy pocházejí z r. 92 po Kr. Dle Strabona dostala se vinná réva do Gallie r. 600 př. Kr. od Fokiďanů při zakládání Massilie (Marseille). Kromě 9 z 86 departementů pěstuje se réva po celé republice, nalézajíc všude, kromě severu, příznivé podmínky podnební a kromě toho také porozumění svých potřeb u obyvatelstva i vlády. Náležitý výběr druhů révy, její racionálné pěstování, důkladné zpracování a hnojení půdy, pak vzorné neb aspoň přiměřené zacházení s vínem na jedné a vydatná veřejná podpora na druhé straně (do r. 1892 bylo přispěním vlády na ½ mill. ''ha'' vinic osázeno amer. révou, která révokazu více vzdoruje než druhy domácí) udržují vinařství franc. při jeho staré slávě. Burgundskému a bordeauxskému vínu červenému nevyrovná se žádné jiné a i bílé champagneské soutěží s nejjemnějšími víny rýnskými. Největší plochu zaujímaly vinohrady franc. roku 1875 2,421.247 ''ha'', kdy také vydaly největší výnos 83,836.000 ''hl'' (z úrodnějších druhů poskytuje na př. Aramon 200—300 ''hl'' po ''ha''). Révokazem ubývá jich stále, zejména menších, tak že r. 1892 zaujímaly plochu již jen 1.783.000 ''ha'' a vynesly sklizně asi 30 mill. ''hl'' v ceně (odhadnuté) 1009 mill. fr. Vinařů je ve '''F'''-ii asi 2,400.000, dělníků vinařských 7 mill. Je-li průměrem výnos veškerých vinic 55 mill. ''hl'', připadá 15 mill. ''hl'' na spotřebu výrobců a 28 mill. ''hl'' na spotřebu obchodem (na obyvatele se počítá 100 ''l'' ročně i více), 5 mill. ''hl'' na výrobu koňaku a líhu, 3 mill. ''hl'' na výrobu octa a zbytek se věnuje vývozu. Tento činil r. 1889 jenom 2,021.000 ''hl'' (při výrobě 23,224 mill. ''hl'') a nedostoupil nikdy 4 mill., kdežto přívoz (největší vůbec) se vzmáhá neustále; byltě r. 1886 nad 11 mill., r. 1889 9.504.000 ''hl'' a r. 1892 (do konce m. listopadu) 7,699.000 ''hl'' (prům. asi 70kráte tak velký jako r. 1871). Na slazení a rozmnožení vína kupuje se za rok 30 mill. ''kg'' cukru a jen třapinového vína vytěží se 3,5 mill. ''hl'' a mimo to ze suchých hroznů 2 mill. ''hl'' vína sladkého (likérového). '''F.''' také ve výrobě tabulových hroznů vyniká, zejména dep. Nord. Na poslední výstavu v Paříži byly odtud poslány hrozny 5—7 ''kg'' těžké s bobulemi o průměru 3–4 ''cm'', a z jediného Tarasconu vypravuje se každým rokem do Paříže kol 20 vagonů hroznů (Chasselas). Založením asi 1000 spolků, podporovaných departementy a vládou, zřízením akciové společnosti na zvelebení vinařství (s kapitálem 5 mill. fr.), úpravou školství a výzkumnictví vinařského hodlá '''F.''' v krátké době odčiniti škodu, jež jí byla způsobena. Francouzská vína, zejména bordeauxské, burgundské a champagneské, požívají světové pověsti. Již římští císaři milovali gallská vína (ze země Allobrogů a z Massilie) a vladařové mnohých pozdějších věkův (Karel V., Jindřich VIII., František I., Leo X. a j.) byli držiteli vinohradů v marnském kraji. Franc. vína nejsou příliš silná (bordeauxské drží 8 až 13,5, nejvýše 15 %, burgundské 6,5–13,5 %, jihofranc. vína 7,4 až 15 % alkoholu), ale za to vyznamenávají se dostatkem těla (15 až 36 %, zřídka více, extraktu), málem kyseliny a znamenitým květem (kořenností a vůní). — Jsou-li, jako červená, někdy trpká, přece zůstávají jemná. Množstvím a jakostí vynikají vína {{Prostrkaně|červená}}, jimž není rovného. — Viz {{Prostrkaně|Bordeauxská vína}} a {{Prostrkaně|Burgundské víno}}. Vína z Dauphiné jsou blízká burgundským, ale ohnivější. — Také {{Prostrkaně|bílá}} vína jsou velmi jemná a význačného bouquetu. Nejlepší pocházejí ze Champagně, Burgundu, Bordelaisy, Foreye a Dauphiné a slovou šampaňské (nepěnící, ''non mousseux''), sillery, burgund atd. Ovšem mají některé departementy také méně dobrá, ano i prostřední vína, jak z názvů vin ''paysan'' (selské víno), ''vin ordinaire'' (v. obyčejné) beztoho vysvítá. Také {{Prostrkaně|sladká}} či likérová vína, jež se připravují zvláště z muškátových hroznů, mají své dobré jméno, zvláště pak z jižních krajin Languedoku a Roussillonu, na druhém místě z Limousinu, Avignonu, Provençe a Korsiky. Světoznámé jest také {{Prostrkaně|šumivé}} (pěnivé) víno franc., jež počali výráběti před 100 léty v Champagni a jež došlo takové obecné obliby, že víno to, dnes již ve všech průmyslových zemích vyráběné, přec jen šampaňským sluje. Toto víno tají 8 až 12 % alkoholu, 10—14 extraktu a 6–7 % kysličníku uhličitého. — Že '''F.''' vyrábí též vína řečená {{Prostrkaně|façonní}} a {{Prostrkaně|imitační}}, jako madeira, malaga, porto, sherry a j., netřeba zvláště připomínati. ''[[Autor:František Farský|Fý.]]'' {{Prostrkaně|Ovocnářství, zahradnictví a květinářství}} provozuje se ve '''F'''-ii ve velikém slohu. Většinou chovají zahrady francouzské tytéž ovocné stromy, jako naše; značný rozdíl jeví se ovšem na centrální planině, kde se pěstuje množství jedlých kaštanů, pak v údolí Rhônu (dep. Drôme, Ardèche, Isère), kde moruše stává se nejdůležitějším stromem (r. 1891 listí v ceně 9.4 mill. fr.) a v depart. středomořských, kde zrají oranže, citrony, fíky a mandle, u Cannes osaměle také datlovníky. Oliva pěstuje se na 150.000 ''ha'', zvláště v dep. Var a Alpes-Maritimes, a sáhá v údolí Rhônu na sever až k Montélimaru. Hlavní sídlo ořechu jest ve střední a vých. '''F'''-ii; třešně a broskve v dep. Seine, slívy v dep. Var, Lot-et-Garonne, Indre-et-Loire (r. 1891 za 13,5 mill. franků), jablka a hrušky v Bretonsku a Normandii, kdež se k tomu pojí veliká výroba moštu (průměrně ročně as 12 mill. ''hl''). Vývoz ovoce r. 1892 obnášel, počítaje v to i ovoce zavařené, 33 mill. fr. (avšak až 46 mill. fr. r. 1885). — {{Prostrkaně|Květinářství}} '''F.''' jest světoznámé a nemá v Evropě sobě rovna. Živí se jím celé departementy, především v Provenci a Languedoku, zvláště Lille, Caen a Grasse s okolím. ''[[red.]]'' {{Prostrkaně|Lesnictví}}. Rozsáhlé hvozdy, které za dob gallských a ještě ve středověku sever i střed '''F.''' pokrývaly, jsou již dávno z největší části vymýceny; přes to však není země na lesy chudá. Největším nepřítelem lesů byly časté vnitřní války a zhoubné revoluce a stejnou skoro měrou snaha venkovského obyvatelstva, aby pastviny pro dobytek zůstaly nedotčeny, ba spíše se rozšířily. Nejzhoubněji v tomto směru působí stáda ovec i koz, jež zejména mladý podrost ničí; Surell a Cézann snesli množství zajímavých podrobností o tomto nenáhlém ničení lesů. Také tam, kde kvete včelařství, jsou obyvatelstvu květnaté stráně milejší. Přes to však od let třicátých děje se ve '''F'''-ii pro obnovení lesů velmi mnoho. Již r. 1827 snažila se vláda omeziti mýcení lesů a za Ludvíka Filipa i Napoleona III. velmi mnoho nových lesů vysázeno, tak že do dneška vzniklo asi 300.000 ''ha'' nových lesů. Landy a duny na gascogneském přímoří vysázeny lesním stromovím a také v horských krajinách jsou pokroky v zalesňování patrny. Největší souvislé hvozdy vyskytují se na severových., pokrývajíce tam záp. úbočí Vogés, pohoří Morvanské, pahorkatinu Nivernaisskou a zdvižené okraje Pařížské pánve; rozsáhlými lesy vyniká také Jura. Uprostřed pánve pařížské zachovalo se ještě několik rozsáhlých hvozdů, z nichž nejproslulejší jsou Fontainebleauský (17.000 ''ha''), Compiègneský a Orléanský les (37.000 ''ha''), jenž od válek s Angličany až do r. 1870 měl v dějinách franc. vždy důležitou úlohu. Jižně odtud nejvíce lesů vykazují nyní Landy, dále pak jsou velké hvozdy v Pyrenejích, některých pohořích provençalských a v Alpách. Naproti tomu sever a severozápad jsou velmi chudy na lesy a proslulé druhdy hvozdy v Bretonsku a Normandii zmizely úplně až na nepatrné zbytky; bezlesý je také vínorodý kraj podél horní Garonny a přímořská rovina Languedocká. Veškerá rozloha lesů franc. páčila se r. 1888 na 9,388.000 ''ha''; nejvíce lesů mají dep. Landes (47 % své plodné půdy), Var (42 %), Vosges (35 %), Belfort (34 %), Gironde (34 %), Ariège (33 %), Jura (33 %); naproti tomu nejméně lesů mají Calvados (7 %), Finistère (5 %), Vendée (4 %), Manche (3 %) a Seine (2 %). Stát byl r. 1889 vlastníkem 1,070.477 ''ha'', 1,915.370 ''ha'' náleželo obcím a veřejným ústavům a asi 6,500.000 ''ha'' bylo majetkem osob soukromých. Lesy domácí poskytly v téže době 25,100.000 ''m''³ dříví; avšak množství to nemohlo uhraditi domácí spotřeby, tak že '''F.''' ještě 6,400.000 ''m''³ musila opatřiti z ciziny, a to hlavně ze Švédska, Norska, Ruska, Švýcar, Německa a Rakouska. R. 1891 činila cena dovozu 216,700.000, vývozu 25,000.000 fr. (r. 1890 dovoz 152,000.000, vývoz 23,800.000 fr.). Význačnými stromy v lesích franc. mimo obyčejné stromoví lesní jsou sosna přímořská (''Pinus pinaster'') na dunách v jihozápadu, cenná hlavně pro pryskyřici, kterou kmen její poskytuje po celé století i déle, dále korkový dub jenž u vesnic v jižní Gascogni tvořívá skvostné aleje, konečně jedlý kaštan, který právem nazývá se chlebovníkem mnohých krajů na Centrálni planině, kdež tvořívá celé lesy. Nejlépe se daří ve vulkanické krajině Viverais. Skrovné lesíky na severozáp. podobají se stromovím spíše lesům anglickým a typickým jich zjevem jest křovité ''Ilex aquifolium'', s listy tuhými, trnitými a vždy zelenými. — {{Prostrkaně|Lov}} v lesích franc. nemá nyní významu, ačkoli ve starověku byla Gallie proslulá hojností zvěři; mýcení lesů a časté války ze živočíšstva lesního zůstavily jen skrovné zbytky. V Pyrenejích vymizel jelen i rys úplně, kozorožec uchýlil se na nejvyšší temena horská, medvěd vyskytuje se ještě tu a tam v Alpách a Pyrenejích, jakkoli na počátku stol. XIX. byl velmi hojný. Také daněk a srnec, pokud se nechovají v oborách, nejsou zjevem častým. V počtu dosti značném žije ve '''F'''-ii ještě vlk, a to nejen v Pyrenejích, nýbrž také v jihových. končinách Centrální planiny i ve velkých hvozdech jurských, lotrinských i ardennských; nicméně i zde mizí vůčihledě, zejména od r. 1882, kdy na hubení jeho počaly se vypláceti odměny. Bažinaté končiny jsou také ve '''F'''-ii útočištěm hynoucích druhů živočíšstva; tak na př. Camargue živí dosud něco bobrů, kteří v dřívějších dobách tu bývali hojni. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Rozsáhlá území '''F.''' jsou odkázána spíše na chov dobytka než na orbu. Jsou to zejména lučinaté končiny v západní Normandii, jejichžto hojnost pastvy stala se ve '''F'''-ii již příslovečnou. Nejvíce lučin obsahuje severozápad, zvláště poloostrov Cotentin a jeho okolí; avšak táhnou se také v širokém pruhu do pohoří Jurského a jižních Vogés hluboko do Centrální planiny. Ovšem orba čím dále více zužuje rozsah lučin, jenž zabírá nyní toliko 5,035.452 ''ha'' a vykazuje výnos 848 mill. fr. Úbytek pastvin a lučin nutno nahrazovati setím pícních rostlin, hlavně jetele a vojtěšky; role takto osetá zaujímají 2,413.770 ''ha'' s výtěžkem v ceně 555 mill. fr. Louky poskytují průměrně z 1 ''ha'' 31 ''q'', role 41 ''q'' krmiva. Pícních rostlin nejvíce pěstují Picardie a Flandry, ačkoli zde rozsáhlý chov dobytka souvisí také s hojným pěstováním cukrovky. V Pyrenejích i Alpách provozuje se salašnictví, ačkoli pastviny pyrenejské nemohou se rovnati alpským. Stáda na severním úbočí pyrenejském z velké části přihánějí se z jižního svahu španělského a jsou obyčejně hlídána španělskými pastevci. Nejčetnější stáda {{Prostrkaně|hovězího dobytka}} vykazuje severozápad, mající nejvíce pastvin a luk, od dolní Seiny až po dolní Loiru; vykazujíť depart. Finistère 59 kusů dobytka na 100 ''ha'', Morbihan 57, Mayenne 54. Neméně rozsáhle provozuje se chov skotu ve druhém okruhu pastvin mezi Jurou a Vogésami, od Belfortu po Limoges; posléze pak v příhodných končinách Centrální planiny chovají se velká stáda pro zásobování přístavních měst středomořských, neboť v jižním přímoří jest chov dobytka v celé '''F'''-ii nejslabší. Celkem připadá ve F ii 32 kusů dobytka hovězího na 100 ob., kdežto v Německu 35, Rakousku 39, v Uhřích 34; poněvadž však spotřeba masa ve F-ii jest větší, než v zemích uvedených, nemůže domácí chov uhraditi spotřeby a nedostatek nutno doplňovati dovozem krmného dobytka odjinud, hlavně z Alžírska, Italie a Belgie. R. 1891 počítalo se v celé zemi úhrnem 13,661.533 kusů hovězího dobytka (333.988 býků, 6,557.632 krav, 1,912.475 volů, 4,856.938 telat). Dovoz a vývoz byl v l. 1888 až 1891 následující: {| class="wikitable" | 1888 || dovoz 74.310 kusů || vývoz 92.750 kusů |- | 1889 || » 81.325 » || » 88.846 » |- | 1890 || » 99.546 » || » 59.130 » |- | 1891 || » 82.733 » || » 47.340 » |} S chovem hovězího dobytka úzce souvisí výroba másla (hlavně na severu) a sýrařství; ohromné množství másla vyváží se do Anglie (1892 za 81,500.000 fr., dovoz 10.500.000 fr.); vedle toho vyvezeno za 9,180.000 fr. másla umělého a za 18,580.000 fr. sýra (dovoz sýra za 8,580.000 fr.). V chovu {{Prostrkaně|koní}} jeví se značný rozdíl mezi '''F'''-ií sev. a jižní; sever má velmi mnoho koní, jih naproti tomu málo, za to však chová hojně oslů a mezků. Na depart, sev.-záp. a severní, zvláště Seine, Finistère, Côtes du Nord, pak na Marche a Mayenne, připadá polovice všeho koňstva francouzského, potom následuje sev.- vých., hlavně krajiny poardennské a franc. Lotrinsko. Na jihu vynikají poněkud jen některé krajiny, jež uhrazují spotřebu velkých měst, ale nikde nedosahují průměru. Z franc. plemen koňských zvláště pozoruhodna jsou limousinské, vynikající arabským původem a ušlechtilostí tvarů, morbihanské a calvadosské, proslulé vytrvalostí, posléze ardennské, normandské, bretonské a flanderské, hodící se výborně za pracovní koně k zemědělství. Vláda pečuje svědomitě o chov koní z ohledů vojenských a věnuje naň značné summy; velké hřebčince v Le Pinu v Normandii a Rosièrech v Lotrinsku dodávají ušlechtilé hřebce ke křížení s koňstvem domácím. Koncem r. 1891 udával se stav všeho koňstva na 3,500.000 kusů, z čehož bylo 2,883.460 koní zemědělských. Vzmáhající se chov koní má v posledních létech za následek stoupající vývoz hlavně do Belgie, Anglie a Německa, kdežto dříve '''F.''' pravidelně musila koně dovážeti; tak r. 1891 vyvezeno 24.111 koní a dovezeno jen 16.012. Hlavními tržišti na koně jsou Fécamp a Fauville-en-Caux. Chov oslů a mezků rozšířen jest nejvíce na jihu, hlavně v krajinách horských, avšak klesá bez přestání, jakkoli dosti značný počet mezků do Španěl se vyváží. R. 1891 napočteno 364.887 mezků a 230.887 oslů; mimo to vyvezeno 13.886 mezků v ceně 9,720.000 fr. Chov {{Prostrkaně|ovec}} provozuje se především na suchých pahorcích pánve Pařížské, pak na Centrální planině a konečně v jižních končinách republiky, kde ovce pravidelně zastupuje skot, chovaný jen ve skrovném počtu. Piaine de la Crau, potom zejména Pyreneje a předhory jejich, jsou hlavním sídlem ovčáctví. Levasseur právem připomíná, že vyjímajíc Paříž severně od Loiry a horního Rhônu převládá chov dobytka hovězího a požívání hovězího masa, jižně však od uvedené hranice panuje chov bravu a požívání masa skopového. Počet kusů sice v novější době stále klesá (r. 1862 měla F. 29,500.000 ovec, r. 1882 jen 23,800.000 a r. 1891 toliko 21,790.000); přes to však vyniká '''F.''' v tomto směru značně nad státy středoevropské, neboť ve '''F'''-ii připadá 45 ovcí na 100 ''ha'' a 63 kusy na 100 ob. (v Uhřích 62 kusy, v Rakousku jen 17, v Německu 42). Nicméně spotřeba neuhrazuje se chovem domácím (spotřebujeť '''F.''' ročně 127,000.000 ''kg'' skopového masa) a r. 1891 dovezeno do země 1,150.861 kusů, nejvíce z Alžírska, Německa a Rakousko-Uherska. Vláda pečuje o zvelebení chovu ovcí státními ovčinci v Perpignanu a Rambouilletu, kdež odchovává plemenné kusy merinské; přes to r. 1891 jenom 13,2 % všeho počtu náleželo k plemenům ušlechtilým. Výnos vlny v téže době činil 579.088 ''q'' v ceně 87 mill. fr. — Chov {{Prostrkaně|koz}} převládá v úvodí Rhônu, zvláště v záp. Alpách a na vých. okraji Centrální planiny; nicméně na mnohých místech působí více škody než užitku, poněvadž ničí mlází lesů nově vysázených. V ostatních částech republiky kromě některých sev. departementů jsou zjevem vzácným; r. 1891 počítáno jich celkem 1,480.229 kusů. {{Prostrkaně|Vepřový dobytek}}, jehožto chov není tak závislý na povaze půdy, jako chov skotu i bravu, jest po '''F'''-ii dosti rovnoměrně rozdělen, jen končiny s rozsáhlými lesy zelenými vykazují poměrně větší počet kusů; tak lesnaté končiny ardennské, lotrinské a jurské, mimo ně pak severozápad provozují nejrozsáhleji chov tento, v celé pak '''F'''-ii r. 1891 na počteno 6,096.232 kusy dobytka vepřového. Nejváženější plemena domácí jsou pyrenejské a champagneské. Ale ohromná spotřeba vepřového masa (420 mill. ''kg'' naproti 358 mill. ''kg'' masa hovězího a 127 mill. ''kg'' masa telecího) vyžadovala povždy i zde značného dovozu, kterýž značně se zmírnil teprve od r. 1888. Vynikající jest také chov {{Prostrkaně|králíků}}, vykazující 12,872.000 kusů, jejichž maso jest oblíbeným pokrmem. — {{Prostrkaně|Drůbež}} chová se z veliké části pro vývoz a zejména Anglie zásobuje se z '''F.''' masem (240.203 ''q'' r. 1891) i vejci, dovoz pak do země nerovná se ani z polovice vývozu. Proslulé jsou hlavně slepice kočinčínské a brahmaputerské; hlavními sídly chovu tohoto jsou Caux, La Flèche, Crèvecoeur. — {{Prostrkaně|Včelařství}} r. 1891 vykazovalo 1,634.897 včelních úlů, z nichž nabylo se 6,753.325 ''kg'' medu a 2,097.783 ''kg'' vosku v ceně 14 mill. fr. Slavné pověsti požívá med z Narbonne a Crévecoeuru. — Velikou důležitost pro '''F'''-ii má posléze chov {{Prostrkaně|bourců}} a {{Prostrkaně|hedvábnictví}}, rozšířené po jižních končinách republiky, kdež se ho účastní celkem 28 departementů, nejvíce Gard, Ardèche, Drôme a Vaucluse. Živnost tato je pro mnohá místa jihofrancouzská otázkou životní, ale v posledních létech jeví se pomalý úpadek. Různé choroby bourců i stromů morušových působily tu překážky a také četná uzavření hranic za příčinou cholery účinkovala rušivě; dosud však '''F.''' zachovává své místo po Italii, jakkoli výtěžek hedvábí jejího činí toliko čtvrtinu výtěžku italského. Výtěžek v jednotlivých létech byl následující: r. 1854; 2,600.000 ''kg'' kokonů, r. 1865: 5,500.000 ''kg'', r. 1882: 9,700.000 ''kg'', r. 1884; 6,200.000 ''kg'', r. 1887: 8,600.000 ''kg'', r. 1888: 9,500.000 ''kg'', r. 1889: 7,400.000 ''kg'', r. 1890: 7,700.000 ''kg'', r. 1891: 6,800.000 ''kg''. R. 1892 zabývalo se chovem bourců celkem 141.487 obyv., kteří vytěžili 7,680.000 ''kg'' kokonů; nejvíce z toho připadá na dep. Gard (2,260.000 ''kg''), Ardèche (1,600.000 ''kg''), Drôme (1,100.000 ''kg''), Vaucluse (1 mill. ''kg''). {{Prostrkaně|Rybářství}} na pobřežích franc. provozuje se dosud měrou rozsáhlou, ačkoli za našich dnů rybáři franc. neúčastní se již lovu v Sev. Ledovém moři; jen loviště kolem Nového Foundlandu a Islandu jsou jimi dosud hojně navštěvována. R. 1888 zabývalo se rybářstvím celkem 143.375 duší, většinou Basků a Gaskonců, již měli k živnosti své 25.443 lodí o 193.162 tunách v úhrnné ceně 45 mill. fr. Jakkoli rybáři většinou pocházejí z jižní '''F.''', jsou sídlem rybolovu přístavy severní a sev.- záp., zejména Boulogne, Fécamp, St. Malo, Granville a Dunkerk. Asi většina uvedeného výnosu připadá na lov ve vzdálených mořích (ostrůvky St. Pierre a Miquelon u Nov. Foundlandu a Island), ostatek na rybolov pobřežní. Za prvým vyjíždělo r. 1889 celkem 488 lodí s 8603 muži posádky; nejdůležitější kořistí jeho jest treska, které téhož roku přivezeno 40.940.000 ''kg'', u Islandu mimo to získáno 500.000 mořských raků. V rybolovu pobřežním provozuje se hlavně lov sardinek, jenž sáhá od Bretonska hluboko do zál. Vizcayského, ale již u Sables d’Olonne přistupuje k němu též lov tuňáků, který mnohem čilejší jest na pobřežích moře Středozemního; roku 1888 naloveno jich 1157,700.000 kusů (naproti 367.100.000 kusům r. 1886). Značný výtěžek poskytuje též lov sleďů, jichž r. 1888 dodáno 42,7 mill. ''kg'' v ceně 9,8 mill. fr., mimo to makrel 17,5 mill. ''kg'' v ceně 3 mill. fr., anšoviček 100.000 ''kg'', mořských raků 1,500.000 ''kg''. Vedle těchto ryb loví se ještě lososi, kambaly, platejsi, parmy, rejnoci. Horské potoky v Alpách a Pyrenejích živí hojnost pstruhů, řeky pak kapry, úhoře, bělice, štiky a parmy. Znamenitý jest lov ústřic, kterých r. 1888 sebráno 130,200.000 kusů, avšak vedle toho provozuje se rozsáhlou měrou také umělý chov ústřic, který poskytl 607 mill. kusů a živil na 10.000 mužů, 15.000 žen a 1300 dětí; konečně sebráno 605.620 slávek. Celkový výnos rybolovu r. 1888 obnášel 86,970 000 fr., jenž na jednotlivé přístavy rybářské rozdělen byl následovně: Boulogne 12 mill., Fécamp 14 mill., La Croisic 4,6 mill., Dunkerk 3 mill., Douarnez 1,2 mill., Trouville 2,07 mill., St. Malo 8,8 mill., Granville 2,6 mill., Auray 2,6 mill., Les Sables d’Olonne 1,9 mill., Cette 2 mill., Paimpol 1,7 mill., Quimper 1,3 mill. fr. {{Prostrkaně|Nerostné bohatství}} '''F.''' je dosti značné, avšak nevyrovná se nerostnému bohatství Anglie a Německa. V největším množství vyskytuje se uhlí a železo a jest nad to dosti rovnoměrně po zemi rozděleno. Uhelná ložiska pokrývají 5180 ''km''², rovnají se tedy jen polovici ložisek v Německu a pětině ložisek anglických. Avšak naproti tomu nezdá se, že franc. ložiska jsou tak vyčerpána jako mnohá anglická, a franc. havíř nepotřebuje stoupati za uhlím hluboko pod hladinu mořskou jako mnohde v Anglii, ba ze mnohých ložisek možno těžiti i v otevřených lomech; za to však geologické uložení jejich s četným vržením a zlomy působí mnohdy velké obtíže a zvýšené výdaje při těžbě. Nejrozsáhlejší ložiska uhelná přiléhají k vých. a sev.-vých. hranici, kdež těsně souvisí s uhelnými revíry belgickými a nepochybně i s pánví Ruhrskou. Při hranici belg. rozkládá se proslulý revír valenciennesský v depart. Nord a Pas de Calais, kdež produktivní uhlí objevuje se pod vrstvou křídového vápence 45—200 ''m'' silnou a kde r. 1890 vytěženo 14,208.076 tun uhlí. Centrální planina franc. lemována jest rovněž několika ložisky uhelnými, jež na činnost průmyslovou i počet obyvatelstva měly rozhodující vliv. Jsou to především dep. Saône et Loire, Gard, Aveyron a Ardèche; revír creuzotský a blazyjský (Saône et Loire), již. od hor Morvanských, poskytl r. 1890 1,534.429 tun uhlí a má hlavní ložiska v Creuzotu, kdež uhlí v mocnosti 20 až 45 ''m'' je geologickými rozvraty srázně vztyčeno v úhel 60—80°. Ještě rozsáhlejší jsou ložiska v dep. Loire a Rhône v okolí měst St. Etienne a Rive de Gier, jež výtěžkem svým (r. 1890 3,536.354 tun) zásobují hlavně Lyon. Marseille a pobřeží středomořská, částečně pak i Italie a sev. Afrika, odebírají potřebné uhlí z revíru alaisského (dep. Gard a Ardèche, 2,017.498 tun). Poslední větší pánev na okraji centrální planiny jest pánev decazevillská, přervaná několika antiklinálami v menší ložiska a zásobující hlavně Bordeaux a Toulouse. Ostatní uhelná ložiska mají jen místní význam, ačkoli uhlí na dolní Loiře a ve Vendée má velikou důležitost pro opatřování přístavů; nejdůležitější z těchto pánví jsou u Aubinu (Aveyron), Comentry a Doyetu (Allier), Brassaku (Haute Loire, Puy de Dôme), Graissesaku a Roujanu (Hérault). Největší pánve hnědouhelné vyskytují se u Faveau v dep. Bouches du Rhône a Var a u Bagnols i Orange v dep. Ardèche, Gard a Vaucluse. R. 1891 těženo uhlí celkem ze 287 dolů se 121.500 dělníky, mezi nimiž bylo 3800 žen a 9700 dětí mladších 16 let. Výtěžek uhlí zároveň se spotřebou stoupal neobyčejně rychle, vytěženoť r. 1802 844.000 tun, r. 1840 3,003.000 tun, r. 1870 13,330.000 t., 1880 19,362.000 t , r. 1885 19,511.000 t., r. 1888 22,951.000 tun, r. 1891 26,025.000 t. Z čísla posléze uvedeného připadá asi 500.000 tun na hnědé uhlí, úhrnná pak cena celého výtěžku činí 344 mill. franků. Současně však spotřeba vzrůstala v rozměrech nepoměrně větších, tak že doly franc. uhrazují toliko ⅔ její, ostatek pak dováží se z ciziny. Kdežto r. 1802 '''F.''' spotřebovala toliko 935.000 t., potřebovala r. 1880 již 28,846.000 t. a r. 1890 36,653.000 t.; i dovezeno (r. 1892): z Belgie 5,200.000 t., z Anglie 5.200.000 t., z Německa 600.000 t., posléze přistupuje k tomu ještě 1,424.103 t. koksu. Uhelné doly rozděleny jsou na 41 depart., z nichž toliko 8 poskytuje hnědého uhlí, avšak výtěžek rozdělen jest nerovnoměrně na jednotlivé pánve; podobně také spotřeba jest nerovnoměrná. Nejvíce spotřebují dep. Nord (r. 1887 5,100 000 t.), Seine (3,600.000 t.), Pas de Calais (2,100.000 t.), Meurthe et Moselle (2,000.000 t.), Seine Inf. (1,300.000 t.). Nejvíce uhlí vyžadoval průmysl kovodělný (15 % vší spotřeby), železnice (10 %) a hornictví (4 %)- Značný je také výtěžek {{Prostrkaně|rašeliny}}, ačkoli počet dolů i výtěžek klesá; kopána totiž r. 1847 rašelina na 2337 místech a r. 1887 toliko na 507, a kdežto výtěžek její r. 1840 500.000 tun obnášel, klesl do r. 1890 na 157.710 tun. Na kovy jest '''F.''' poměrně chuda a jenom železo vyskytuje se tu u větším množství. Ovšem ve {{Prostrkaně|výrobě železa}} i {{Prostrkaně|oceli}} zaujímá '''F.''' třetí místo v Evropě, zůstávajíc toliko za Anglií a Německem. Dovážiť se do země z Belgie, Němec, Španěl, Italie a Alžírská 40 % rud k výrobě železa potřebných; tak r. 1888 dovezeno celkem 1,311.000 tun rudy (z toho 610.000 tun z Německa a Lucemburka, 389.000 t. ze Španěl, 80.000 t. z Belgie, 48.000 tun z Alžírska) a r. 1891 1,437.527 t. Ovšem má '''F.''' také svá bohatá ložiska rud železných, z nichž nejrozsáhlejší jsou v dep. Gard, potom v dep. Isère, Aveyron, Ardèche a Meurthe-et-Moselle při hranici německé; nicméně nejbohatší doly na železo nacházejí se jen částečně v okruhu ložisek uhelných, čímž arci výroba železa značně se zdražuje. Hlavní sídla průmyslu železářského jsou následkem toho jednak na blízku rudných ložisek, jednak ve velkých městech přímořských, jednak v končinách, jež sice mají málo rud, ale za to hojnost uhlí, na př. dep. Nord. Množství dobytých rud v novější době klesá; r. 1847 vytěžilo se 3,460.000 t., r. 1866 3,890.000 t., r. 1882 3,460.000 t., r. 1888 2,180.000 t., r. 1890 2,773.632 tun, r. 1891 1,430000 t. a 1892 1,680,000 t. R. 1890 bylo v činnosti celkem 318 dolů na železo s 5475 dělníky a s výtěžkem v ceně 9,880.000 fr. Současně pracovalo na výrobě surového železa 255 hutí a 116 vysokých pecí; tato výroba stále stoupá, ačkoli počet pecí značně klesl (r. 1846 bylo jich 623), ale úbytek ten nahrazen zvýšenou intensitou výroby. Největší účastenství na výrobě železa má dep. Meurthe et-Moselle (r. 1891 770.418 tun), dále Nord (220.470 tun), Pas-de-Calais (82.328 t.), Gard (56.470 t.), Saône-et-Loire 187.158 t.), ostatně pak rozšířena jest tato výroba ještě ve 20 dep. Vzrůst výroby železa jeví se takto: r. 1850 406.000 t., r. 1860 898.000 t., r. 1869 1,381.000 t., r. 1880 1,725.000 t., r. 1884 1,871.537 tun, roku 1886 1,516.574 t., r. 1888 1,683.349 t., roku 1890 1,962.000 tun, r. 1891 1,919.185 t. Toto železo spracovává se potom dále ve 1405 pecech, jež rozděleny jsou na 49 departementů. Největšího rozvoje dosáhla výroba oceli, soustředěná hlavně v dep. Loire a Saône-et-Loire. Kdežto r. 1882 vyrobeno toliko 458.228 t. a r. 1886 427.589 t., stoupla výroba r. 1890 na 587.360 t. a roku 1891 na 628.305 t., z čehož bylo 255.401 oceli Thomasovy. Přirozeným následkem tohoto rozsáhlého železářství je značný vývoz železa surového i raffinovaného a oceli do ciziny, jenž u vysoké míře přesahuje dovoz. Poměr obou jeví se následovně: r. 1887 surového železa vyvezeno 92.200 t., dovezeno 35.300 t., raffin. železa vyvezeno 98.700 tun, dovezeno 65.200 t., oceli vyvezeno 37.100 t., dovezeno 10.400 tun. Těžba ostatních kovů nemá velkého významu. Výnos několika dolů na {{Prostrkaně|zlato}} a {{Prostrkaně|stříbro}} jest nepatrný a jenom dobývání {{Prostrkaně|olova}} a {{Prostrkaně|mědi}}, {{Prostrkaně|zinku}} a {{Prostrkaně|manganu}} jest pozoruhodnější, ačkoli i v této příčině '''F.''' zaujímá toliko podřízené postavení a musí největší čásť své spotřeby uhrazovati z ciziny. {{Prostrkaně|Olověné}} doly v Bretonsku, druhdy proslulé, jsou nyní vyčerpány a většina franc. olova pochází z dep. Puy de Dôme, něco pak těží se také v dep. Hautes Alpes, Ille et-Villaine; nicméně v přístavních městech spracovává '''F.''' mnoho olověných rud, pocházejících z ciziny. Podobné poměry jsou též u mědi, jež dobývá se v okolí Lyona a v dep. Pas-de-Calais, ovšem teprve z rud jiných, a jejíž výtěžek (2306 t. r. 1890) nemůže uhraditi potřeby (25.000 t.), u {{Prostrkaně|zinku}} (47.540 t.), dobývaného v Pyrenejich a dep. Gard, i {{Prostrkaně|manganu}} (15.984 t.) v dep. Hautes Pyrénées a Saône et Loire. Ve spracovávání těchto kovů, namnoze dovážených, nejčilejší jsou departementy s velkými městy přístavními, k nimž druží se ještě dep. Seine s Paříží. Pozoruhodno jest též dobývání {{Prostrkaně|hornin bituminosních}} (233.344 t.), hlavně k výrobě asfaltu a kyzu železného (224.661 t.). Vzácné jest bohatství '''F.''' na {{Prostrkaně|užitečné horniny}}, sůl a minerální prameny. Vliv užitečných hornin na ráz a vzezření mnohých měst i monumentální stavby jejich jest na mnohých místech znatelný a mnohá naleziště požívají slavného jména i za hranicemi '''F.''' {{Prostrkaně|Žuly}} poskytuje hlavně massiv bretonský se sousedními ostrovy a malé souostroví Iles Chausey zásobuje Paříž z velké části žulovými deskami. {{Prostrkaně|Čediče}} užívá se ve vulkanických končinách namnoze za kámen stavební, od něhož starší místa auvergneská nabyla svého pošmurného vzezření. Velmi rozsáhlé jsou lomy na {{Prostrkaně|břidlici}} u Angersu na pokraji massivu bretonského, vedle nich pak slynou lomy ardennské. {{Prostrkaně|Mramor}}, jehož má '''F.''' veliký nadbytek (roční výtěžek v ceně 4,400.000 fr.), dodávají Ardenny, okolí Le Mansu, Alpy, zejména však Pyreneje; proslulé sloupy mramorové z Bagnères de Bigorre rozesílány druhdy nejen do Versailles, nýbrž i do Berlína. Ještě skoro cennější jsou ohromné spousty {{Prostrkaně|vápence}} a {{Prostrkaně|pískovců}}, těžené nejvíce v pánvi pařížské a jejím sousedství, které již v bezprostřední blízkosti Paříže u velké hojnosti se vyskytují. Krajina kolem La Fertè-sous-Jouarre, Montmirailu a Epernay zásobuje ze svých velikých lomů velkou čásť Ameriky i Evropy mlýnskými kameny. Mimo to těží se {{Prostrkaně|syenit}} v Alpách, Provençi a Pyrenejich, {{Prostrkaně|sádra}} v pařížské pánvi, {{Prostrkaně|lithografický kámen}} u Belly Châteauroux a Dijonu. Počet lomů ve '''F'''-ii udává se na 33.300 se 113.000 dělníků; ve 4300 pracuje se pod zemí, úhrnem pak dobývá se kamene za 164,000.000 fr. — Důležitá jsou také ložiska výborných hlin, zvláště {{Prostrkaně|porculánové hlíny}} u Limoges a St. Yrieix, {{Prostrkaně|faïencové hlíny}} u Beauvais a Montereau i {{Prostrkaně|cihlářských hlin}} v Champani, Burgundsku a Isle de France. Některé krajiny, zejména dep. Pas-de-Calais, Somme a Meure, jsou bohaty na {{Prostrkaně|fosforečnan vápenatý}}, jehož r. 1887 ze 796 vytěžovaných ložisek získáno 182.000 ''m''³; těžba jeho v poslední době stále se vzmáhá, poněvadž se ho nyní rozsáhlou měrou užívá též k zúrodňování půdy. '''F.''' má velikou hojnost {{Prostrkaně|soli}} a těží sůl jak kamennou, tak i mořskou. Kamenná sůl vyskytuje se v triasovém území Lotrinska (dep. Meurthe et Moselle), dále v dep. Bouches du Rhône a Charente Inf., mořská sůl těží se na pobřeží atlantském od Morbitanu<ref>správně: Morbihanu</ref> až po ústí Girondy a podél největšího dílu pobřeží středomořského R. 1890 počítalo se 28 solných dolů, k nimž řadí se ještě 5 solných pramenů v dep. Basses Pyrenées; solná pak jezírka a rybníky, ačkoli jich v nejnovější době stále ubývá, pokrývají 16.000 ''ha'' a rozdělena jsou v 7 středomořských a 6 atlantských departementů. Co do výtěžku mořské soli zůstává '''F.''' toliko za Ruskem a úhrnné množství nabyté soli (490.819 t. soli kamenné a 351.710 tun soli mořské) je takové, že '''F.''' může přebytek svůj vyvážeti, ačkoli také asi 100.000 tun soli dováží. Spotřeba soli ve '''F'''-ii je mnohem skrovnější než v sousední Anglii (15 ''kg'' na osobu proti 44 ''kg''). {{Prostrkaně|Minerální prameny}}, jejichž rozložení po zemi zřetelně ukazuje, kterak skupeny jsou po hranicích velkých massivů prahorských i v jejich puklinách a dislokacích, jsou pro mnohé krajiny důležitou a výnosnou náhradou za nedostatek kovů. V prvé řadě sluší jmenovati Pyreneje, v jejichž franc. části je známo na 600 minerálních pramenů, ačkoliv dosud sotva dvou třetin z nich se užívá (426 pramenů a 93 lázně). Též centrální planina má v sousedství okruhů vulkanických a na pokrajích velkých chobotů tertiérních důležité prameny, z nichž mnohé slynou i za hranicemi '''F.''' Tu a tam na drsných planinách užívá obyvatelstvo horkých par, vystupujících z teplíc, i k vytápění příbytků. Prameny v záp. Alpách nejsou dosud tak zužitkovány, jak by toho zasluhovaly. Nápadné bohatství těchto pramenů jeví se mezi pohořím Morvanským a Vogésami, kdež také leží mnoho známých míst lázeňských; naproti tomu nečetné prameny severu a severozápadu mají jen místní význam. R. 1882 počítalo se všech užívaných pramenů 1027 (318 sirnatých, 357 alkalických, 136 železitých, 216 solnatých), z nichž bylo 386 studených (6—15°) a 641 teplých, a jež dohromady poskytovaly za minutu 46.400 ''l'' vody; r. 1891 bylo jich v užívání 1257 a navštívilo je 290.000 chorých, kterýžto počet v nejnovější době stále stoupá. Ze 251 minerálních lázní jsou nejproslulejší: Aix, Barège, Bagnère de Bigorre, Bagnère de Luchon, Bourbon Laney, Bourbon d’Archambaut, Bourbonne les Bains, les Cauterets, Enghien, Forges les Eaux, Plombières a St. Sauveur, Vichy, Néris, Contrexeville a Bussang. Minerálních vod v téže době rozesláno bylo na 55 mill. láhví. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]'' == Průmysl. == Průmysl nalézá se ve '''F'''-ii na znamenitém stupni dokonalosti a po stránce té zaujímá '''F.''' jedno z předních míst v Evropě, ano v některých odvětvích průmyslových předčí '''F.''' veškeré země světa. V přední řadě platí to o průmyslu hedvábnickém, dále o výrobě jemně provedených předmětů modního luxu, jako jsou krajky, stužky a předměty uměleckého průmyslu, které pod názvem ''articles de Paris'' objevují se na všech trzích evropských i amerických. Zvláště vynikají předměty průmyslové, při nichž běží o eleganci, ať tvaru nebo barvy, o vkus a smysl umělecký. Při tom stále vzmáhá se průmysl velký a jen v málo oborech, hlavně při všech odvětvích průmyslu uměleckého, udržuje se ještě drobná výroba. Ve '''F'''-ii zavedena jest volnost ve příčině provozování živností řemeslných a průmyslových; staré cechy zrušeny byly již v době velké revoluce. Třeba jest opatřiti si patent, jenž pak každého roku se obnovuje. Nejvyšším státním orgánem pro odbory průmyslové jest ministerstvo obchodu a průmyslu; bdí nad poměrem zaměstnavatelů k dělníkům, nad životními a sociálními poměry dělníků, jmenovitě pokud se týče práce žen a dětí, zavádí opatření hygienická atd. Jemu k ruce jest 68 živnostenských komor (''chambres consultatives des arts et manufactures''). Dále slouží zájmům průmyslu společnost k povzbuzení národního průmyslu (société d’encouragement pour l’industrie nationale). založená v Paříži r. 1801, udělováním vyznamenání a cen a vydáváním pravidelných bulletinů. Jiným ústavem jest národní konservatoř umění a řemesel (''Conservatoir national des arts et métiers'') v Paříži. Práci zprostředkuje Ústřední bursa pracovní (''Bourse centrale du travail'') v Paříži, založená r. 1892. Mimo to jest 2107 syndikátních komor pro průmysl a obchod a 127 smírčích soudů (conseils de prud’ hommes), z nichž každý čítá 26 členů, a to 13 zaměstnavatelů a 13 dělníků. — Cena roční výroby veškerého průmyslu činila roku 1889 asi 15 milliard franků, z čehož připadá lví podíl 5030 millionů na průmysl textilní a oděvnický, 3015 mill. na průmyslovou výrobu potravin, 1890 mill. na průmysl stavební a veřejné práce, 886 mill. na výrobu kovů, 890 mill. na průmysl chemický. Osob zaměstnaných při odborech průmyslových r. 1886 bylo celkem 9,289.206, a sice 4,691.353 mužův a 4,597.853 žen; z nich bylo samostatných provozovatelů živností 1,805.260. Stávky dělníků, v létech sedmdesátých ještě vzácné, značně se rozmnožily. R. 1874 bylo striků 21, roku 1886 161, r. 1888 již 710, při nichž se účastnilo 24.134 dělníků a ztraceno úhrnem 478.391 pracovních dnů. Průmyslových podniků roku 1890 bylo 46.700 a užíváno strojů 58.751 o 863.007 koňských silách, z nichž připadalo na textilní průmysl 172.999 (r. 1887 153.581), na výrobu kovů 167.584 (r. 1887 152.876), na výrobu potravin 106.167 (97.875), na živnosti stavební 91.416 (66.624), na výrobu papíru, nábytku atd. 37.632 (37.305), na hornictví 130.273 (111.155), na chemický průmysl 42.323 (37.305) a na zemědělství 88.932 (78.740). — První místo v průmyslu franc. zaujímají odvětví {{Prostrkaně|textilní}} a tu opět na předním místě stojí {{Prostrkaně|výroba hedvábných látek}}, jichž '''F.''' produkuje více než celá ostatní Evropa dohromady. R. 1887 bylo tomuto odvětví věnováno 1016 závodů, které zaměstnávaly 64.110 dělníků a pracovaly 1,109.466 vřeteny, 51.399 strojními stavy a 54.257 stavy ručními. Spotřeba surového hedvábí obnášela roku 1891 3,970.594 ''kg'' a cena vyrobeného zboží 357,6 mill. fr. Vývoz r. 1892 měl cenu 254,06 mill. a dovoz 60,5 mill. fr. Hlavní sídla průmyslu hedvábnickébo jsou departementy Rhône, Loire a Nord, továren na surové hedvábí mají nejvíce depart. Ardèche, Gard, Isère a Loire. — Ve výrobě surového hedvábí stojí však '''F.''' za Italií, kde r. 1888 bylo vyrobeno 3,6 mill. ''kg'', kdežto '''F.''' ve 1400 závodech se 45.500 dělníky pouze 798.000 ''kg'' vyrobila. — Znamenitý jest také {{Prostrkaně|průmysl vlnařský}}. Tomuto r. 1887 věnováno bylo 1987 závodů se 109.372 dělníky, se strojním zařízením o úhrnné sumě 40.466 koň. sil, se 3,151.871 vřeteny, 44.682 strojními stavy a 25.399 ručními stavy (r. 1873 bylo ruč. st. přes 60.000). Vývoz zboží vlněného obnášel r. 1892 341,92 mill. fr. (r. 1891 349,3), dovoz 62,19 mill. fr. (r. 1891 79 mill.). Toto průmyslové odvětví nejvíce vyvinuto jest v dep. Nord, Ardèche, Tarn, Marne, Aisne, Seine-Inférieure a Somme. Sukna a látky povlakové vyrábějí se nejvíce v Elbeufu, Sedanu a Louviersu, látky z česané příze v Le-Château-Cambrésis, Rouenu, Remeši, Tourcoingu a Roubaixu, shawly v Paříži, Nîmech a Lyonu, gobeliny v Paříži, Aubussonu a Beauvaisu. '''F.''' spracuje více vlny než produkuje. R. 1891 dovezlo se do '''F.''' a většinou i spracovalo se zde 195,08 mill. ''kg'' vlny surové. Rovněž průmysl {{Prostrkaně|bavlnářský}} od svého zavedení (v Amiensu r. 1773) vzmohl se měrou velkolepou. — R. 1888 pracovalo v oboru tomto 727 závodů, se 103.000 dělníky, 4,800.000 vřeteny, 70.000 mechanickými a 33 000 ručními stolicemi (těchto bylo r. 1873 ještě 83.000). Stroje v tomto oboru pracují 63.112 koňskými silami. Vývoz bavlněného zboží r. 1892 vynesl 98,26 mill. fr. (r. 1891 101,2), dovoz 35,5 mill. fr. (1891 44,8). Hlavními sídly jsou dep. Nord, Seine-Inférieure, Vosges, Eure a Aube. Jako domácí průmysl provozuje se ještě v depart. Rhône, Somme, Aisne, Orne, Loire a Isère. Nemálo důležité jest průmyslové spracování {{Prostrkaně|lnu}} a {{Prostrkaně|konopí}} a výroba {{Prostrkaně|juty}}. R. 1888 bylo pro tento obor 350 závodů se 62.000 dělníky, se strojním zařízením výkonnosti 23.905 koňských sil, se 611.000 vřeteny, 18.000 strojními a 22.000 ručními stolicemi. Z toho připadá na depart. Nord 300 závodů, 445.000 vřeten, 11.700 strojních a 6450 ručních stolic. Přádelny na len mají hlavně Amiens a Lille, na konopí Mézidon (dep. Calvados) a Angers, na džutu Ailly (dep. Somme) a Dunkerk; tkalcovny na len Lille, Cambrai, Valenciennes a Armentières, konopí Dunkerk a Angers, džutu severní dep. vůbec. Spotřeba surovin obnáší asi 2,100.000 ''q''. Dovoz lněného zboží r. 1892 byl 7,27 mill. fr., vývoz 10,01, dovoz džuty 1,90, vývoz 5,37 mill. fr. {{Prostrkaně|Krajkářstvi}} pěstují Alençon, Bayeux a Caen, Valenciennes a Lille, Chantilly (dep. Oise), Calais a Arras, Paříž, Lyon, St. Quentin a Haute-Loire, Puy-de-Dôme a Cantal. {{Prostrkaně|Prýmkářství}} provozují hlavně Paříž, Lyon, St. Etiene, Nîmes, Amiens a Nantes. Dalšími důležitými odvětvími textilního průmyslu jsou {{Prostrkaně|výroba oděvů}}, {{Prostrkaně|umělých květin}}, {{Prostrkaně|per}} a {{Prostrkaně|klobouků}}. Dohromady s krajkami a zbožím prýmkářským obnášel vývoz těchto předmětů r. 1887 742,4 mill. fr., dovoz 225,9 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|nábytku}} hlavně sídlí v Paříži a Bordeaux. Roční výroba obnáší asi 300 mill. fr., vývoz 12,5 mill. fr. Paříž jest též hlavním sídlem výroby {{Prostrkaně|soustružnické}} a {{Prostrkaně|řezbářské}}. Stavba kočárů zaměstnává 25.000 dělníků, vývoz v ceně 7,8 mill. fr. V oboru {{Prostrkaně|papírnictví}}, {{Prostrkaně|výroby čalounů}}, {{Prostrkaně|zboží knihařského}} a {{Prostrkaně|kartonáží}} bylo r. 1888 556 továren (mimo závody po továrnicku neprovozované) s 30.000 dělníky a s výrobou v ceně 200 mill. fr. Hlavní šidla jsou Paříž, Lyon a Marseille. Spracování {{Prostrkaně|kůží}} jest na stupni vysokém, jmenovitě výroba rukavičkových kůží. Vývoz výrobků kožených roku 1892 obnášel 236,9 mill. fr . a cena celé výroby asi 900 mill. fr., z čehož pouze na obuv připadá 200 mill. Kůže rukavičkové hlavně vyrábějí se v Annonay a v Chambéry, zboží sedlářské v St. Denisu, Lyonu, Pont-Audemeru (dep. Eure), svršky kožené v Rouenu, Chambéry a Lyonu, podešve v Lyonu a Honfleuru. Výroba {{Prostrkaně|rukaviček}} samých, která hlavní sídla svá má v Paříži a Grenoblu, zaměstnává 70.000 osob (50.000 žen) a vyváží se zboží ročně za 80 mill. fr. Neobyčejně důležitým odvětvím jest {{Prostrkaně|klenotnictví}} a výroba {{Prostrkaně|bijouterií}}. Svými výrobky ze zlata, stříbra a drahokamů, pravých i nepravých, předměty z bronzu atd. opanovala '''F.''' celý světový trh. R. 1887 vyvezeno takového zboží za 161,5 mill. fr., dovezeno za 10,8 mill. fr. Hlavním sídlem jest Paříž. Výroba {{Prostrkaně|hodin}} děje se hlavně v Paříži, Besançonu a Montbéliardu a skýtá zaměstnání asi 35.000 dělníků. Vývoz r. 1892 za 14,7 mill. fr. Ve {{Prostrkaně|strojnictví}} byla '''F.''' ještě před několika málo desítiletími závislá na Anglii, dnes úplně se vymanila, majíc velkolepé továrny na ocel, kolejnice, plech, dráty atd. Hlavní sídla toho průmyslu jsou Paříž, Lilie, Lyon, Rouen a St. Etienne. V {{Prostrkaně|chemickém}} průmyslu '''F.''' rovněž zaujímá místo vynikající. Výroba mýdla, hlavně v depart. Bouches-du-Rhône, Seine a Nord, děje se ve 347 závodech s 5000 dělníky. Veškerá výroba má cenu 107 mill. fr., vývoz 6—8 mill. fr. {{Prostrkaně|Voňavky}} vyrábějí se v 450 závodech s 5000 dělníky, v ceně 40 mill. fr. Hlavní sídlo Paříž. Výroba svíček zaměstnává asi 4000 dělníků v 153 továrnách a vynáší ročně asi 72 mill. fr. {{Prostrkaně|Plynáren}} r. 1885 bylo 786 se 14.930 dělníky a 589 mill. ''m''³ výroby, hlavně v Paříži a okolí a v dep. Nord, Gironde a Rhône. {{Prostrkaně|Sklářství}} skoro ve všech odvětvích znamenitě jest vyvinuto. Skláren jest 165. zaměstnávajících 23.700 dělníků a vyrábějících ročně zboží v ceně asi 90 mill. fr. Ze sídel tohoto průmyslu sluší jmenovati St. Gobain, Baccarat, St. Louis a Nancy. Hlavními výrobky jsou zboží ze skla křišťálového, láhve, bijouterie, umělé drahokamy, perly a pod. Továren na zrcadla není mnoho, avšak vynikají velkou výrobou. Zaměstnávají 2800 dělníků a nalézají se v St. Gobainu, Chauny, Cirey, Montluçonu, Requignies, Aniche a Jeumontu. Průmysl {{Prostrkaně|keramický}} nalézá se ve '''F'''-ii na nejvyšším stupni rozkvětu; závodů jest 490 s 25.000 dělníky a s výrobou v ceně 78 mill. fr. Zvláště vyniká zboží fayencové a porculánové. — Hlavními sídly keramické výroby jsou Sèvres, Paříž, Haute-Vienne, Vienne, Loiret a dep. Meurthe-et-Moselle, Nord, Oise a Saône-et-Loire. Vývoz r. 1892 14,76 mill. fr. Z průmyslu zemědělského přední místo zaujímá {{Prostrkaně|cukrovarnictví}}. '''F.''' z evropských států byla první, kde vyvinul se tento průmysl ve znamenitější míře. Již koncem let dvacátých tohoto stol. čítalo se 58 cukrovarů. Od let sedmdesátých však počala '''F.''' zůstávati za Německem a Rakouskem, částečně i za Ruskem, a teprve vlivem berních zákonů z r. 1884 výroba opět značně stoupla (r. 1886—87 489 mill. ''kg'', r. 1889—90 784 millionů ''kg''). Cukrovarů r. 1892 bylo 368, hlavně v dep. Nord, Aisne a Somme. Vývoz r. 1892 převyšoval dovoz v ceně 40 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|cukrářského zboží}} a {{Prostrkaně|čokolády}} sídlí hlavně v Paříži. — {{Prostrkaně|Pivovarnictví}} teprve v době nejnovější počíná měrou větší se vyvíjeti a to následkem poklesnutí pěstování vinné révy, čímž dovoz cizího piva značně začal stoupati. Pivovarů bylo r. 1889 2762, 1890 2867, výroba obnášela r. 1890 8,490.528 ''hl'', r. 1891 8,304.896 ''hl''. Vývoz v týchže létech: 35.876 a 40.640 ''hl'', dovoz 174.415 a 169.374 ''hl''. Hlavními sídly pivovarnictví jsou dep. Nord, Pas-de-Calais, Ardennes, Aisne, Meurthe-et-Moselle, Somme a Vosges. Užasnou měrou roste výroba {{Prostrkaně|líhu}}, která r. 1891 obnášela 2,208.119 ''hl'', hlavně v dep. Nord a Pas-de-Calais. Kořalka připravuje se v 3671 palírnách, hlavně ze zemčat, řepy a obilí. Vynikající jest výroba {{Prostrkaně|koňaku}}. Vývoz lihovin r. 1892 za 66,35 mill., dovoz za 21,48 mill. fr. Zmínky zasluhuje výroba znamenitých {{Prostrkaně|vín šumivých}} v bývalé Champagni. Roční výroba činí 700.000 ''hl'', vývoz r. 1891 19,685.115 láhví. Hlavní sídla jsou Châlons, Epernay, Remeš, St. Menehould a Vitry (veskrze v dep. Marne). Spracování {{Prostrkaně|tabáku}} je státním monopolem. R. 1891 pracovalo se v 21 továrnách a spotřebováno tabáku 35,8 mill. kg. ''[[red.]]'' == Obchod. == Základy francouzské moci obchodní, námořské a koloniální, položil Colbert. Nevyvíjela-li se tato moc tak, jak po prvních slibných počátcích bylo očekávati, lze příčinu toho hledati v neustálém válečném reji XVIII. stol. Při smrti Ludvíka XIV. obnášel prý veškerý obchod '''F.''' as 1 milliardu fr. Válkami za velké revoluce a císařství sklesl r. 1815 na 620 mill. fr. a teprve za restaurace zmohl se zase na 1 milliardu. Zahraniční obchod páčen r. 1716 na 214, r. ,1750 na 616, r. 1785—89 na 1062 mill. fr. Od r. 1827 existuje řádná statistika obchodu '''F.''' Dle této obnášel v millionech fr. hlavní (commerce général) i speciální obchod: {| class="wikitable" ! Roku !! hl. obchod !! spec. obchod |- | 1827–1836 || 1366 || 1001 |- | 1837–1846 || 2112 || 1489 |- | 1847–1856 || 3175 || 2301 |- | 1857–1866 || 6280 || 4631 |- | 1867–1876 || 8464 || 6714 |- | 1877–1886 || 9832 || 7808 |- | 1887–1891 || 9950 || 7835 |} Již r. 1650 založena obchodní komora marseillská, r. 1700 dunkerská; v tomto století vzrostl počet jich na 91 r. 1887. Vedle toho zřízeno v tomto století informační bureau při ministerstvu obchodu, a založeny společnosti ku podporování vývozu. Nové období franc. obchodu nastává r. 1892 systémem protekcionistským, jehož číselné výsledky dosud nelze oceniti. Skutečná cena přívozu předmětů, určených ku spotřebě '''F.''', samé, jakož i franc. vývozu, obnášela r. 1891 dle jednotlivých zemí v mill. fr.: V. Britannie přívoz 589,2, vývoz 1016,1, Belgie př. 486,6, v. 500,3, Německo př. 366,6, v. 364,1, Španělsko př. 411,6, v. 181,1, Švýcarsko př. 103,4, v. 234,8, Italie př. 123,6, v. 125,5, Rusko př. 211,9, v. 13,6, Turecko př. 125,6, v. 53,3, Rak.-Uhersko př. 134,1, v. 15,6, Skandinávské státy př. 119,6, v. 35,8, Nizozemí př. 42,0, v. 42,9, Rumunsko př. 39,0, v. 9,6, Řecko př. 24,1, v. 23,5, Portugalsko př. 8,3, v. 24,9, celkem {{Prostrkaně|Evropa}} př. 2785,6, v. 2641; dále Spojené Obce americké př. 486,3. v. 247,6, Argentina př. 198,2, v. 52,2, Brazilie př. 83,8, v. 102,9, Chile př. 52,6, v. 16,8, Haïti př. 49,1, v. 8,8, Uruguay př. 31,4, v. 18,3, Columbie př. 11,2, v. 35,5, Mexiko př. 5,8, v. 28,2, Peru př. 7,7, v. 7,7, ostatní st. am. př. 47,0, v. 29,2, celkem {{Prostrkaně|Amerika}} př. 973,1, v. 547,2; Britská Indie př. 250,3, v. 9,0, Čína př. 103,6, v. 2,5, Japan př. 85,1, v. 12,4, jiné země př. 31,8, v. 3,6, celkem {{Prostrkaně|Asie}} př. 470,8, v. 27,5; {{Prostrkaně|Afrika}} př. 102,8, v. 47,7; {{Prostrkaně|Australie}} př. 73,3, v. 3,5, {{Prostrkaně|cizí země úhrnem}} př. 4405,6, v. 3266,9. {{Prostrkaně|Osady}} '''F.''': Alžírsko př. 186,7, v. 207,1, Tunis př. 35,2, v. 19,3, Senegambie a Guinea př. 20,2, v. 14,6, Réunion př. 17,9, v. 5,9, St. Marie de Madagascar př. 1,1, v. 0,3, St. Pierre, Miquelon a mořské rybářství př. 27,1, v. 4,5, Guadeloupe př. 13,4, v. 10,4, Martinique př. 24,1, v. 13,3, Fr. Guyana př. 0,9, v. 5,7, Indické osady př. I2,8, v. 0,7, Fr. Indočína př. 16,4, v. 13,5, Oceanie př. 6,2, v. 7,8, ztroskotané lodi př. 0,2, o{{Prostrkaně|sady '''F.''' úhrnem}} př. 362,2. v. 303,0, {{Prostrkaně|obchod '''F.''' úhrnem}} přívoz 4767,8, vývoz 3570 mill. fr. V posledních létech zmenšuje se stále převaha přívozu nad vývozem, jež datuje z roku 1876, kdežto před tímto rokem býval vývoz větší než přívoz. Nejdůležitější předměty {{Prostrkaně|přívozu}} ve speciálním obchodu '''F.''' r. 1892 byly (v mill. fr.): Obilí 554,9, vlna 383,3, víno 302,1, hedvábí 280, bavlna 232,5, kože 205,9, uhlí 188,6, káva 152,6, lněné semeno 147,4, dříví 118,3, chemikalie 104,5, zvířata 77,1, cukr 65,4, vlněné tkaniny 62,2, hedvábné tkaniny 60,5, len 60,2, stroje 56,6, stolní ovoce 48,9 mill. fr., ve {{Prostrkaně|vývozu}} vlněné tkaniny 341,9, hedvábné tkaniny 254, víno 213,3, kože 201, hedvábné 151, konfekční zboží 128,5, vlna 125,6, t. zv. pařížské zboží 124,8, kožené zboží 121,4, bavlněné tkaniny 98,3, obilí 91,4, máslo a sýr 90,2, kovové zboží 86,9, cukr 86,3, likéry a pod. 66,4. zvířata 64,1, chemikalie 60,8, modní zboží 44,1, tropické oleje 36,8, stroje 36 mill. fr. Dle procent obnášel přívoz prostředků výživy a požitku 36,2, vývoz 22,6, přívoz živých zvířat 2,5, vývoz 2,6, surovin přívoz 52,1, vývoz 21,3 %. — {{Prostrkaně|Transitní obchod}} '''F.''' roku 1891 obnášel 561,4 mill. fr., mimo to drahých kovů za 40 mill. fr. {{Prostrkaně|Stav obchodního loďstva}} 1. ledna 1892 byl tento: 13 .890 plachetních lodí o 426.207 tunách, 273 parníků velikosti přes 800 tun s nosností 454.005 t., 884 menších parníků o 67.867 t. Za rok 1892 připlulo pod franc. vlajkou 8108 lodí o 4,300.588 t., pod cizí vlajkou 18.554 lodí o 8,820.281 t., úhrnem 26.662 lodí o 13,120.869 t.; vyplulo pod franc. vlajkou 7844 lodí s 4,138.409 t., pod cizí vlajkou 12.338 lodí o 4,882.513 t., úhrnem 20.182 lodí o 9,020.922 tunách. — Z atlantských {{Prostrkaně|přístavů}} '''F.''' nejdůležitější jest Le Havre, ze středomořských Marseille, první to přístav '''F.''' vůbec, a sedmý co do velikosti lodního ruchu v Evropě. Dle A. N. Kiaera panoval ruch 1 mill. tun převyšující v těchto franc. přístavech: Marseille 8,324, Havre 4,735, Bordeaux 2,832, Dunkerk 2,348, Rouen 1,867, Cette 1,619, Saint-Nazaire 1,185, Dieppe 1,100, Calais 1,081, Boulogne 1,002 mill. tun. Z mimoevropských přístavů '''F.''' měly podobný ruch lodní Alžír 2,103, Oran 1,136, La Goulette (Tunis) 1,056 mill. tun. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Kommunikace. == {{Prostrkaně|Vodní cesty}}. Již v dobách římských konala se plavba na řekách franc., které postupem času upravovaly se k účelům plavebním a spojovaly průplavy, a to zvláště potom, když vynalezeno bylo {{Prostrkaně|plavidlo komorové}} (XVI stol ), kterým možno bylo přestupovati i vysoká rozvodí. Prvý průplav plavidlový byt {{Prostrkaně|Briarský}}, na spojenou Loiry se Seinou, jenž počal se stavěti za Jindřicha IV. a dohotoven byl r. 1644. Po něm následovala řada jiných, mezi nimiž zvláště vynikal průplav {{Prostrkaně|Languedocský}}, nyní {{Prostrkaně|Jižní}} zvaný (Toulouse, Carcassonne-Cesse), jejž stavěl Riquet na základě povolení z r. 1666 a na náklad komory královské. Tento způsob hražení nákladu stavebního trval až do první revoluce, a to nejen při průplavech, nýbrž i při úpravě řek, a dávaly se příjmy plavební v léno osobám z rodu královského a dvořanům. Revoluce prohlásila větší díl průplavů za majetek národní a zrušila plavebné poplatky vrchnostenské; poněvadž však se neustanovilo žádných prostředků na udržování a stavbu, hynuly vodní cesty (průplavů bylo 1770 ''km'') a teprv r. 1802 znova se zavedlo plavebné (''péage''), kteréž se mèlo obraceti výhradně na udržování a zlepšování příslušné cesty vodní. Avšak ustavičné války za doby revoluce i za prvního císařství vyčerpávaly důchody státní tou měrou, že i plavebné jinak se spotřebovalo, než k čemu se vybíralo, a třeba že Napoleon I. prodal průplav Jižní, Orléanský, Loingský, Ústřední a St.-Quentinský za příčinou opatření peněz na stavbu průplavů jiných, nevystavělo se jich než asi 200 ''km''. Zákon z r. 1814 upravil poměry tak, že sice plavebné se vybíralo dále, ale že plynulo do pokladny státní beze vší podmínky a že pod titulem fondu obecného (''fonds communs'') zahrnuty byly sumy, ze kterých mělo se přispívati také na cesty vodní. Poněvadž při tom na cesty vodní přece se zapomínalo, opatřeno zákonem z r. 1825, aby příjmy z plavebného opět se obracely na příslušné vodní cesty, tak že bylo zabezpečeno aspoň udržování v dobrém stavu, ale na rozšiřování sítě se nedostávalo. Proto rozhodla se vláda učiniti půjčku, splatnou a zúročitelnou poplatky plavebnými, a kdyby to nestačilo, zvláštními příspěvky z pokladny státní; tím ovšem dostali věřitelé také vliv na sazby, což bylo později příčinou velkých potíží. Nicméně působilo toto opatření tak prospěšně, že v l. 1814—30 zřízeno 900 ''km'' průplavů nákladem 149 mill. Za panování Ludvíka Filipa věnována větší pozornost vodním cestám, a v l. 1830—48 vzrostla síť průplavní o 2000 ''km''; mimo to vykonány četné úpravy na řekách. Poněvadž však půjčky nestačily, aby se vykonalo, vše, čeho bylo třeba, propůjčována {{Prostrkaně|společnostem}} při některých vodních cestách stavba i provozování, při některých pouze provozování; ale z toho vyšly sazby tak veliké, že byly překážkou plavby. Vláda se snažila, pokud bylo v moci její, působiti ve snížení sazeb, ale na konec jí nezbylo, než předložiti zákon, aby z důvodů veřejného prospěchu vyvlastněny byly společnosti a aby zakoupena byla různá práva, která byla na úkor obecnému blahu země, což se stalo roku 1845, načež zakoupeny byly průplavy Rhônsko-rýnský, Burgundský, Bretonský, Nivernaiský, Berryský a poboční Loirský. V těchto létech počínaly se šířiti železnice a zaujaly všecky prostředky peněžní i mysli tou měrou, že mnozí dokonce plavbu zavrhovali jakožto věc zbytečnou; přece však došlo ku zakoupení průplavů vyhlédnutých zákonem z r. 1852, jakožto důsledku zákona z r. 1845. Když pak r. 1860 uzavřela Francie s Anglií obchodní smlouvu, nahlédlo se brzy, že služby, jaké prokazují vodní cesty průmyslu, jsou nenahraditelné, a veřejné mínění naklonilo se jim opět, poněvadž přispívaly v boji proti soutěži; následkem toho zase některé průplavy se zakoupily a nové vystavěly. Tento postup se zachovával i dále a byl pouze přerušen válkou r. 1870, tak že jsou skoro veškeré vodní cesty v rukou státu a že bylo možno poplatky plavebné snížiti na tyto míry: na řekách při zboží 1. třídy za tunu a ''km'' 0 002 fr., 2 tř. 0,001 fr.; na průplavech za zboží 1. tř. za tunu a ''km'' 0,005 fr., 2. tř. 0,002 fr.; při voroplavbě na řekách 0,0002 fr., na průplavech 0,002 fr. Příjmy z této položky se tím ovšem zmenšily (r. 1853 čítaly 10,682.484 fr., r. 1869 pouze 3,984.408 fr.), avšak mnohonásobně byl úbytek nahražen příjmy z položek jiných, tak že roku 1880 mohl se poplatek za užívání vodních cest docela zrušiti; od té doby neplatí na př. majetník lodi než daň za vykonávání živnosti, za užívání plavidel a pod. neplatí ničeho. Nebyly to však pouze průplavy, které postupem času plavbu ve '''F'''-ii tak zvelebily, nýbrž i řeky, které vynalezením pohyblivých jezů, zvláště hradlových (Poirée poprvé u Basseville na Yonně r. 1834), bylo možno učiniti plavnými i při malém množství přitékající vody, tedy takměř až ku vzniku. Pohyblivé jezy ve spojení s plavidly komorovými proměnily i mělké řeky v průplavy s hloubkou vody takměř libovolnou, a proto tento způsob zlepšiti řeky na prospěch plavby, uprůplavnění (''canalisation''), tou dobou po celé zeměkouli obecně se zavádí. Po válce z r. 1870, kterouž ztratila Francie veškeré vodní cesty v Elsasku a Lotrinsku — mezi nimi 401,4 ''km'' průplavů — bylo třeba spojiti cesty, novou hranicí přerušené, což vyžadovalo 500 ''km'' a náklad 65 mil.; peníz tento opatřil syndikát 5 účastněných departementů, začež se povolilo vybírati plavebné ½ centimu za tunu a ''km''; avšak za krátko nahradil stát, co se bylo vydalo, a stavěl dále na svůj účet. Aby se seznalo, čeho ještě třeba, sestaven r. 1879 seznam, z něhož vycházela potřeba zlepšiti as 4000 ''km'' řek a 3600 ''km'' průplavů a vystavěti přes 1400 ''km'' průplavů. Téhož roku vydán také zákon, aby rozměry plavidel komorových a hloubka vody na průplavech, které následkem staletého vyvinování se vodních cest velmi se lišily, staly se jednotnými a tak se usnadnila plavba z jedné cesty na druhou. Vodní cesty rozdělil dotčený zákon na hlavní (''lignes principales'') a podružné (''lignes secondaires''); ony spravuje výhradně stát, na tyto mohou se dáti koncesse též soukromým společnostem. Hlavní cesty mají míti hloubku vody 2 ''m'', plavidla komorová šířku 5,2 ''m'' a upotřebitelnou délku 38,5 ''m'' a volná výška nad hladinou vodní má měřiti 3,7 ''m''; následkem toho mohou lodi o nosnosti 300 tun (asi 30 vozů železničných) plaviti se po celé '''F'''-ii i Belgii. Zaváděti míry větší nebrání zákon dotčený a jsou také na řekách dle potřeby větší. Cesty podružné nejsou podrobeny jednotným předpisům stavebním, poněvadž se musí spravovati místními potřebami. Na základě tohoto zákona bylo mnoho vodních cest přestavěno a koncem r. 1888 byla hloubka vody 2 ''m'' na 1964 ''km'' řek a veletoků a na 2646 ''km'' průplavů; předepsané rozměry plavidel komorových mělo 1656 ''km'' řek uprůplavněných a 1106 ''km'' průplavů; Seina té doby uprůplavněna mezi Paříží a Rouenem na hloubku 3,2 ''m''. R. 1890 bylo řek pouze voroplavných 1032 ''km'', řek plavných od přírody 3349 ''km'', řek uprůplavněných 3598 ''km'', průplavů bez tratí vrcholových 2085 ''km'', průplavů o tratích vrcholových 2712 ''km'', řek a průplavů s plavbou mořskou 365 ''km'', řek, kde plavba mořská převládá, 3563 ''km'', celkem 16.704 ''km''. Z toho nebylo státních řek uprůplavněných 68 ''km'', průplavů 790 ''km'', tedy pouze 858 ''km'' neboli as 7 % celé sítě. Mezi průplavy nestátními jest jižní průplav (''Canal du Midi'') a poboční Garonnský, celkem 492 ''km'', majetkem {{Prostrkaně|Jižní železnice}}; město Paříž má 120 ''km'' průplavu, které slouží zvláště zásobení jeho. Směry hlavních cest obchodních jsou: z Paříže na pomezí belgické k Monsu a k Charleroi, z Etruna na Skaldě směrem ke Calais, z Paříže přes Rouen do Havru, z Paříže na Lyon (dvě cesty) a k moři Středozemnímu, z Paříže na pomezí německé směrem k Štrasburku a směrem k Mose belgické, pak spojení moře Atlantského se Středozemním (majetek železnice jižní). Některé části země mají s důstatek cest vodních, některé jsou však zanedbány; program z r. 1879 staral se také o tyto, avšak dosud nebyl uskutečněn.<br> Jak již bylo řečeno, jest největší díl vodních cest franc. majetkem státu a podléhá ministru veřejných prací; každý hlavní směr má v čele vrchního inženýra mostů a silnic, jemuž jest se starati netoliko o zájmy plavebné, ale také o veškeré ostatní práce, jež souvisí s užíváním vody (zavlažování, stroje vodní a pod.), a proto není délka cest přidělených jednomu vrchnímu inženýru stejná (300—400 ''km''). Na vykonávání oprav stanoví se každý rok příhodná doba a zastavení plavby (''chômage'') oznamuje se veřejně; zastavení to bývá na cestách sever, a východních v červnu a červenci, na cestách ústředních a jihovýchodních v srpnu a září. O sumách, jež se věnují na udržování, poučí tabulka: {| class="wikitable" |- ! Cesta !! 1887 !! 1888 !! 1889 |- | řeky || 5,205.000 || 5,205.000 || 5,239.000 || fr. |- | průplavy || 5,575.000 || 5,575.000 || 5,575.000 || » |- | || || || || |- | celkem || Text buňky || Text buňky || Text buňky || fr. |} Příjmy přímé má stát pouze z přívozů, rybolovu, zužitkování dříví podél rostoucího, dodání síly tažné, dodávání vody a pod., což se páčí asi na 2½ mill. franků; příjmy nepřímé jsou ovšem tak veliké, že vyváží mnohonásobně náklad učiněný na vodní cesty. Stát dává zdarma užívati vodní cesty, obstarává na svůj účet otvírání a zavírání jezů, plavidel komorových, mostů otočných a zdvihacích, stará se o zásobení průplavů vodou, buď zřizováním nádrží nebo stroji čerpacími. Patří stavby příslušné k nejznamenitějším pracím lidským, jež jsou zároveň příkladem všem zemím kulturním. Zvláštní předpisy ustanovují podmínky, kterým musí hověti lodi, aby se směly plaviti, určují pořad při proplavování plavidly a pod mosty pohyblivými a opravňují správu naříditi i noční plavbu v případech velkého návalu lodí; v některých tunnelech obstarává stát také tažení (''tonage'') lodí za náhradu skutečného vydání. Aby se zabezpečila plavba pravidelná, zaveden jest na některých hlavních cestách vodních tah lodní, jehož za poplatek určitý musí užiti každý plavebník. Vodní cesty franc. vyžadovaly od roku 1814 nákladu přes 1500 mill. fr. a proto třeba dotknouti se tu také výkonu. Ze zprávy ministra veřejných prací r. 1888 vychází, že t. r. plavilo se na řekách 9,976.000 tun, na průplavech 13,344.000 tun, že z toho připadá na hmoty stavebné 30 %, na palivo minerálné 28 %, na plodiny hospodářské 14 %, na dříví 8 %, na hutnictví 7 %; podíl hlavních cest seznati lze z připojené tabulky. {| class="wikitable" |- ! Cesta vodní: !! Délka ·kilometrů· !! Množství nákladu ·tun· |- | colspan="3"|{{Prostrkaně|Řeky a veletoky.}} |- | Skalda, od Cambrai po Etrun || 12 || 3,178.000 |- | Seina, od Briche po vtok Oisy || 42 || 3,114.000 |- | Seina, od Paříže po Briche || 21 || 2,484.000 |- | Seina v Paříži || 12 || 2,342.000 |- | Scarpa, od Courchelettes po Fort de Scarpe || 7 || 2,328.000 |- | Oisa, od Janvilla po Seinu || 104 || 2,300.000 |- | Seina, z Corbeile po Paříž || 31|| 2,040.000 |- | Seina, od vtoku Oisy po Rouen || 171 || 1,208.000 |- | Skalda, z Etruna po Condé || 36 || 1,071.000 |- | Seina, z Montereau po Corbeil || 67 || 982.000 |- | Aisna || 57|| 915.000 |- | colspan="3"|{{Prostrkaně|Průplavy.}} |- | Pobočný Oisský a Manicampský || 34 || 3,093.000 |- | St. Quentinský || 93 || 3,028.000 |- | Seuséeský || 25 || 2,194.000 |- | Horno-Deulský a odbočky || 57 || 1,781.000 |- | Airský a odbočky || 44 || 1,738.000 |- | Neufosseský || 18 || 1,374.000 |- | St.-Denisský || 7 || 1,322.000 |- | Marnsko-Rýnský, z Troussey k pomezí něm. || 96 || 864.000 |- | Z Aisny do Marny || 58 || 842.000 |} Jak působilo zrušení poplatku plavebného r. 1880 v rozvoj plavby, patrno z následujícího: {| class="wikitable" |- ! rowspan = "2"| !! 1879 !! 1888 !! rowspan = "2"|přibylo proc. |- | colspan = "2"| doprava ·kilometrotun· |- | řeky a veletoky || 919,429.000 || 1.428,541.000 || 55 |- | průplavy || 1.104,390.000 || 1.751,135.000 || 58 |- | || || || |- | celkem || 2.023,819.000 || 3.179,676.000 || 57 |} K tomu jest ještě připomenouti, že tou měrou, jakou přibývá dopravy, snižuje se vydání dopravné, a že kdyby stala se doprava levnější pouze o ¹/₁₀ centimu, vydá to již přes 3 mill. fr.; ale skutečně se čítá úspora v posledním desítiletí ročně na 15 až 16 mill. fr., které přispívají k rozkvětu průmyslu, obchodu, hospodářství polního a pomáhají jim vydatně při soutěži. ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]'' {{Prostrkaně|Železnice}}. Nejstarší jest železnice ze St. Étienna do Andrézieuxa, která o délce 23 ''km'' vystavěna byla jakožto nákladová dráha na dovoz uhlí kamenného, na níž se vozba zahájila 1. října 1828. Po té bylo vystavěno ještě několik drah průmyslových, na kterýchž se tahaly náklady buď koni nebo nehybnými stroji parními; ale poněvadž stát nikterak podniky nepodporoval, nebylo do konce r. 1832 železnic leč 59 ''km''. R. 1833 počal se pochopovati hospodářský význam železnic, uznalo se za potřebí podporovati podnikavost vydáním zákona vyvlastňovacího, konáním studií přípravných se strany státu, při čemž se zamýšlelo stavěti železnice hlavní s podporou státní (zakoupením akcií), dráhy podružné zůstaviti však zcela podnikavosti soukromé. Tak vznikla r. 1835 dráha z Paříže do St. Germaina (19 ''km''), r. 1837 dráha z Montpellieru do Cetty (27 ''km'') a z Paříže do Versailles (35 ''km'') a j. kratší; r. 1838 uděleno povolení stavěti trať z Basileje do Štrasburku (139 ''km''), avšak zákon na stavbu tratí z Paříže na pomezí belgické, z Paříže do Havru, z Paříže do Bordeauxa, z Lyona do Marseille, předložený sborům zákonodárným téhož roku, neprošel, poněvadž nebylo shody, má-li je stavěti stát anebo soukromníci. R. 1839 vypukla krise železniční: některé společnosti vrátily koncesse, jiným přispěl stát podporou peněžitou, což do konce r. 1841 činilo 3,23 mill. fr. Aby se přivedla soustava do sítě železničné a nezůstal žádný kraj bez spojení, vydán 11. června 1842 zákon, jenž obsahuje tato ustanovení: § 1. Zřídí se systém železnic směřujících, ''a'') z Paříže na pomezí belgické přes Valenciennes a Lille (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''b'') z Paříže k Anglii z jednoho nebo několika míst pobřeží la Mancheského, což se ustanoví později (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''c'') z Paříže na pomezí německé přes Nancy a Štrasburk (nynější {{Prostrkaně|Východní}}); ''d'') z Paříže ke Středozemnímu moři přes Lyon, Marseille a Cette (nynější {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořská}}); ''e'') z Paříže na pomezí španělské přes Tours, Poitiers, Angoulême, Bordeaux a Bayonne (nyn. Orléanská); ''f'') z Paříže k moři Atlantskému přes Tours a Nantes, pak z Paříže do středu '''F.''' přes Bourges (nyn. {{Prostrkaně|Orléanská}}); ''g'') od moře Středozemního k Rýnu přes Lyon, Dijon a Mulhousy (dílem nyn. {{Prostrkaně|Východní}}, dílem {{Prostrkaně|pař.-lyonsko-středom.}}); ''h'') od Atl. okeánu k moři Středozemnímu přes Bordeaux, Toulouse a Marseille (dílem nyn. {{Prostrkaně|Jižní}}). — § 2. Výstavba těchto velikých tratí železničných vykoná se přispěním státu, departementů a obcí účastněných a podnikavosti soukromé. Nicméně možno dáti koncessi k těmto liniím buď celkem nebo dílem podnikavosti soukromé. Další články tohoto zákona, jichž jest 19, ustanovují podrobněji zákup pozemků, zřízení kolejí, sumy na podporu jednotlivých tratí (124½ mill. fr.), na studie (1½ mill. fr.) a j. Zákon ten působil tou měrou prospěšně, že r. 1847 bylo hotových železnic 1921 ''km'' (r. 1842 pouze 665 ''km''). Druhá krise nastala v l. 1847—48, při kteréž mnohé stavby se musily zastaviti a na četných tratích zavésti sekvestrace. V l. 1848 až 1850 nevydala se žádná koncesse, r. 1851 jezdilo se na 3627 ''km'', z nichž bylo 383 ''km'' státních, ostatek v rukou 27 společností. Po státním převratu ze dne 2. pros. 1851 odňalo se udělování koncessí sborům zákonodárným, nebylo-li s tím spojeno obtížení státní pokladny, a podporovalo se slučování společností menších, zvláště za Napoleona III. Kdežto r. 1846 bylo 33 společností, bylo jich r. 1857 pouze 11 a r. 1859 stálo tu již 6 velkých železničních společností, jež dosud trvají, totiž společnost {{Prostrkaně|dráhy Orléanské}} (''chemin de fer d’Orléans''), {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořské}} (''ch. d. f. de Paris-Lyon-Mediterranée''), {{Prostrkaně|Severní}} (''ch. d. f. du Nord''), {{Prostrkaně|Jižní}} (''ch. d. f. du Midi''), {{Prostrkaně|Západní}} (''ch. d. f. de l’Ouest'') a {{Prostrkaně|Východní}} (''ch. d. f. de l’Est''), každá ovládající určitý směr a svůj obvod, asi tak, jak naznačoval zákon z r. 1842. Tou dobou dostoupila délka tratí povolených 16.174 ''km'', k jejichž dostavění potřebovaly společnosti ještě as 2000 mill. fr.; následkem obchodní krise r. 1857—58 nebylo však možno tento kapitál opatřiti obligacemi a proto smlouvou ze dne 11. června 1859 zaručil stát úroky, čehož dosud nebývalo. Při tom se rozdělily dráhy na sítě {{Prostrkaně|staré}} (''ancien réseau'') a {{Prostrkaně|nové}} (''nouveau réseau'') a {{Prostrkaně|novým sítím}} zaručeno zúročení 4 % na 50 let kapitálu obligačního, jenž byl na určitou nejvyšší sumu omezen; splácení nastávalo, když byl užitek dráhy větší nežli 4% záruka. {{Prostrkaně|Tratím starým}} vyhražen stálý příjem z kapitálu akciového (''revenu réservé'') na základě užitku posledních let potud, pokud trati nové nesplatí státní záruku úrokovou; byl jen o něco málo menší nežli byly dividendy dosavadní. Mimo to vyměřena byla suma na zúročení a umoření priorit staré sítě a 1,1 % kapitálu pořizovacího sítě nové. Vyhražený příjem čítal na ''km'' při Severní dráze 38.400 fr., při Orléanské 27.400 fr., při Středomořské 37.400 fr., při Východní 27.800 fr., při Západní 27.000 fr., při Jižní 19.500 fr. Za výhody propůjčené touto smlouvou musí se společnosti, počínajíc r. 1872, děliti se státem o užitek, který přestupuje určitou míru, a mimo to stanoveno, kdy dráha připadne státu. Poněvadž průběhem doby se ukázalo, že ve mnohých případech zaručeny byly úroky z kapitálu příliš malého, měnila se smlouva z r. 1859 v l. 1863, 1868, 1873 a 1875. Koncem r. 1875 bylo drah hlavních (''d’intérét général'') povoleno 26.426 ''km'' a vystavěno 19.746 ''km'', drah místních (''d’intérêt local'') povoleno 4366 ''km'' a vystavěno 1798 ''km''. R. 1876, kdy v čele ministerstva prací veřejných stál {{Prostrkaně|Freycinet}}, počato postátňováním menších drah, sestavením programmu k doplnění sítě železniční a novým vyjednáváním s velikými společnostmi, kteréž vedlo k smlouvám z r. 1883. Zákonem ze dne 15. března 1878 povoleno na zakoupení menších drah 280 mill. a na úpravu jejich a opatření vozidel 220 mill., celkem tedy 500 mill. fr.; tak se dostalo do rukou státu 2615 ''km'' železnic. Dne 4. června 1878 předložil Freycinet obsáhlý svůj programm stavební, vyměřený na 10 roků a směřující k tomu, rozšířiti síť železniční na 39.054 ''km'' a věnovati na to 3000 mill. fr.; návrh ten přijat byv 17. července 1879, vztahoval se na 8868 ''km'' železnic hlavních, a náklad vypočten byl na 6500 mill. fr. Uskutečnění tohoto velikého programmu, dle něhož připadalo státu zříditi netoliko zpodek železnicový, nýbrž i koleje, započato po celé zemi takřka najednou, což bylo ukvapením; prospěšnější bylo by bývalo soustřediti se na některých tratích, a teprv, až byly hotovy, počíti na místech jiných. Tak se přiházelo, že z nedostatku peněz stavba se musila přerušovati. Proto také r. 1883 přinucen byl stát upustiti od stavby pouze na svůj účet a přenésti dokončení na šest dosavadních velkých společností. Stát postoupil zdarma veškeré své trati, po r. 1879 vystavěné a do obvodu příslušné společnosti padající, svolil ku sloučení několika menších drah se sousedními velkými a ujednal s těmito určité příplatky za ''km'' k stavebnímu nákladu, jejž společnosti státu půjčí a průběhem 74 let i s úroky nazpět dostanou. Ujednání o velikosti dividendy a o dělení se státem, když dostoupí určité výše, patrno z tabulky: {| class="wikitable" ! rowspan="2"|Společnost železniční !! colspan="2"|Nejmenší dividenda !! colspan="2"|Dividenda, při kteréž počne dělení se státem !! rowspan="2"|Nominální hodnota akcie, ·fr.· |- | na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kpt. akc. || na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kapitálu akc. |- | orléanská || 56 || 11,1 || 72 || 14,4 || 500 |- | středomoř. || 55 || 11 || 75 || 15 || 500 |- | severní || 54,1 || 13,5 || 88,5 || 22,125 || 400 |- | jižní || 50 || 10 || 60 || 12 || 500 |- | západní || 38,5 || 7,7 || 50 || 10 || 500 |- | východní|| 35,5 || 7,5 || 50 || 10 || 500 |} Koncem r. 1883 měly železnice franc. (6 velkých spol., státní, místní a průmyslové) celkem délku 45.325 ''km'', z čehož 29.717 ''km'' bylo užíváno, kdežto 15.608 ''km'' bylo rozestavěno. Poněvadž přes to vše vázlo uskutečnění programmu Freycinetova z nedostatku peněz, sneseno r. 1885 vystavěti některé trati o rozchodu úzkém a zaručiti 5% úroky z kapitálu nejvýše 109.000 franků na 1 ''km''. Tak se stalo zvláště v Bretonsku, kdež povstala síť as 400 ''km'' železnic úzkorozchodových; mimo to připouští se při tratích nových větší stoupání a prudší zatáčky, nežli původně bylo navrženo, takže stavba jest levnější a že možno se nadíti vystavění všech drah dotčeného programmu r. 1900. — Na konci r. 1892 měřila síť železniční v evrop. '''F'''-ii 38.645 ''km'', v Alžíru 2933 ''km'', v Tunisu 260 ''km'', v koloniích 603 ''km'', v Tonkině 28 ''km''. Stav železnic státních a 6 velikých společností seznati lze z připojené tabulky: {| class="wikitable" |+ Železnice státní (''chemin de fer de l’État'') a 6 velkých společností koncem r. 1892 |- ! !! státní !! severní !! východní !! západní !! orléanská !! středomořská !! jižní |- | Délka provozovací ''km'' || 2665 || 3623 || 4649 || 4927 || 5106 || 8344 || 3063 |- | osob se vozilo || 9,803.750 || 44,371.324 || 46,649.540 || 71,250.652 || 24,940.577 || 47,895.652 || 15,339.972 |- | osoba projela průměrem ''km''|| 40,7 || 33,0 || 25,34 || 21,6 || 51,6 || 48,0 || 46,8 |- | nákladu se vozilo ''t'' || 3,383.922 || 23,768.971 || 14,223.643 || 9,230.238 || 9,426.452 || 22,220.565 || 5,828.815 |- | tuna nákladu projela ''km'' || 118,9 || 102,0 || 114,5 || 122,0 || 171,0 || 180,8 || 140,9 |- | příjem na ''km'' franků || 14.671 || 53.784 || 31.439 || 29.645 || 32.927 || 42.872 || 28.949 |- | vydání na ''km'' franků || 11.073 || 27.203 || 20.720 || 17.772 || 16.768 || 20.779 || 16.200 |- | užitek na ''km'' franků || 3598 || 26.581 || 10.719 || 11.873 || 16.159 || 22.093 || 12.749 |- | koefficient provozovací pct. || 75,47 || 50,6 || 65,9 || 60 || 50,9 || 48,5 || 56 |- | kapitál pořizovací franků || – || 1454,203.878 || 1887,004.892 || 1694,453.620 || 2011,837.166 || 4098,055.818 || 989,439.793 |- | příplatek státu na úroky franků || – || – || 18,863.106 || 17,755.432 || 13,077.915 || 17,667.981 || 18,701.495 |} Mimo to měřila koncem r. 1892 pařížská okružní dráha (pr. břeh) 17 ''km'', velká okružní 110 ''km'', dráhy menších společností 997 ''km'', dráhy průmyslové 222 ''km'', dráhy místní 3270 ''km'', dráhy pouliční (tramwaye) 1528 ''km''. Co do rozchodu bylo hlavních železnic o rozchodu plném 34.207 ''km'' (2459 ''km'' rozestav.), o rozchodu 1 ''m'' 946 ''km'' (149 ''km'' rozestav.); mezi drahami místními mělo 1 ''m'' rozchod 1673 ''km'' (424 ''km'' rozestav.). Kapitál pořizovací v dotčených 38.384 ''km'' čítal 15.281,702.282 fr., z čehož 11.325,811.074 fr. obligací; celkový příjem byl 1198,508.193 fr., celkové vydání 676,161.012 fr. a koefficient provozovací 56 %. Koleje jsou namnoze z kolejnic stoličkových, větším dílem na příčných prazích dřevěných. Vozy osobní 3. třídy nemají obyčejně žádných polic na zavazadla a vůbec otevříti se může každý vůz bez pomoci průvodce vlakového; jména stanic nevyvolávají se aniž se zvoní zvoncem, takže cestující jest více poukázán starati se o sebe, nežli u nás. Čas železniční jest pařížský, a ukazuje 50′ méně nežli čas středoevropský; jízdenky okružní sestaveny jsou pouze na určité směry a nemůže cestující sestaviti si cestu okružní dle libosti, jako v jednotě německých správ železničních. Lístky předplatné vydávají se na 1, 3, 6 a 12 měsíců a jízdní řády obsahuje ''Indicateur Chaix'', vycházející každou neděli. Dnem 1. dub. 1892 sníženy byly sazby osobní v 1. třídě o 9 %, v 2. třídě o 18 %, v 3. třídě o 27 %, následkem čehož se zvýšil počet cestujících (na hl. želez. r. 1891 osob 255,7 mill., r. 1892 osob 288,1 mill.). ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]'' {{Prostrkaně|Pošta franc.}} čítala koncem r. 1892 7247 úřadů (1 na 72,9 ''km''² a 5291 obyv.) a 57.828 zřízenců. Poštou listovní dopraveno bylo 1.500,154.139 kusů (na 100 obyv. 1779 psaní a 1086 čísel novin). {{Prostrkaně|Telegrafních stanic}} bylo 7170 státních a 3550 železničních (1 na 50 ''km''² a 3576 obyv.). Délka tratí obnášela 96.125 ''km'' a drátů 302.130 ''km''. Telegrammů zasláno 38,273.655 (na 100 obyv. 998). Příjem pošty a telegrafu činil 66,184.553 zl. proti 61,532.671 zl. výdajů. — Do státní {{Prostrkaně|poštovní spořitelny}} uložilo 2,327.518 vkladatelů 335,238.519 fr. a od 1,179.837 vkladatelů vybráno 349,108.929 fr. Pro 5907 vkladatelů zakoupeno rent v obnosu 7,915.579 fr. ''[[Autor:Ferdinand Havrda|Hda.]]'' == Zámořské osady. == První počátky kolonisace francouzské spadají do dnů Františka I., jenž vyslal r. 1534 Jacquesa Cartiera do vod severoamerických. R. 1541 jmenován sieur de Roberval prvním franc. guvernerem Kanady. Podnik kolonisace Kanady se tehdáž nezdařil pro války evropské, avšak nikdy od něho zcela neupuštěno a r. 1608 stanuli zde Francouzi definitivně, když Champlain založil Quebec. Richelieu věnoval vývoji franc. námořnictva vždy jistou péči a povzbuzoval často franc. dobrodruhy námořské, aby o své ujmě bojovali proti Španělům. Týž podporoval i založení obchodní společnosti Kanadské, Senegalské a Západoindické. D’Esnambuc kolonisoval roku 1635 ostrov Martinique, Duplessis ostrov Guadeloupe. V těchto tradicích pokračoval Colbert, vlastní budovatel hospodářské síly '''F.''' Zřídil »Compagnie des Indes Orientales«, jež r. 1665 v Suratě založila první franc. comptoir na půdě indické, dále »Compagnie des Indes Occidentales«, jež obdržela monopol obchodu s Kanadou. Leč právě tento monopol byl na úkor rozkvětu osad amerických a teprve po jeho zrušení r. 1674 počaly osady tyto opravdu vzkvétati. Mírem v Nymwegách r. 1678 většina Malých Antill připadla '''F'''-ii a Francouzi počali se usazovati i na ostrově Haiti, aniž mohli Španělé tomu brániti. Ostrov Bourbon tehdáž definitivně obsazen. Od války o dědictví španělské nastává obrat. Již mír r. 1713 stál '''F'''-ii značnou část osad amerických, pravou však katastrofou pro kolonisaci francouzskou byl mír Pařížský r. 1763. Až dotud francouzské osady v Americe utěšeně se rozvíjely a ve Vých. Indii geniální Dupleix šířil panství '''F.''' na vše strany, vzbuzuje ovšem nejvyšší obavy Anglie. To vše bylo mírem Pařížským zničeno, Indie a Sev. Amerika vydány Anglii. Pozdější úspěchy francouzské na konci vlády Ludvíka XV. v Guyaně a na Madagaskaru neměly trvalé ceny. Za Ludvíka XVI. vrácen '''F'''-ii Tabago a osada nad Senegalem. Ku konci vlády Ludvíka XVI. byl rozsah osad tento: v Africe 6167 ''km''² s 75.254 ob., v Indii 508 ''km''² s 80.000 ob., v Americe 132.523 ''km''² s 588.880 obyv. Ještě jednou na mizinu uvedeny osady francouzské válkami napoleonskými. Největším franc. koloniálním činem v 1. pol. XIX. st. bylo obsazení Alžírska r. 1830 a násl. Dále obsazeny Gábún, Mayotte, Marquesas, Nová Kaledonie a zřízen protektorát nad Tahiti. Roku 1848 měla '''F.''' v Africe 104.682 ''km''² s 2,232.700 obyv., v Indii 508 ''km''² se 200.000 ob., v Oceanii 3840 ''km''² s 28.600 ob., v Americe 107.980 ''km''² s 280.700 ob., úhrnem koloniální majetek 217.010 ''km''² s 2,742.000 obyv. Za vlády Napoleona III. šířil Faidherbe osadu Senegalskou, admirál Rigault de Genouilly vzal r. 1859 Saigon a r. 1862 získána Kočinčína. Nový rozmach osadní moci '''F.''' datuje se od počátku let osmdesátých. Smlouva v Bardě r. 1881 vynesla '''F'''-ii protektorát nad důležitým Tunisem, v l. 1882—86 získán Tonkin a protektorát nad Annamem a r. 1893 silně posunuta hranice proti Siamu. Neunavně šířena moc '''F.''' na Senegalu a Nigiru, kdež cesta kapitana Bingera spojila osady ty se stávajícími již osadami na pobřeží guinejském, kdež konečně padlo i Dahome v ruce '''F.''' Ve vnitru sáhá moc tato až po Timbuktu na středním Nigiru. Smlouva s Anglií při znává '''F'''-ii právo na celou záp. Saharu až k jezeru Čadskému. Zatím vzrostla z nepatrné osady Gábúnské nová veliká osadní říše v rovníkové Africe, Francouzské Kongo, k čemuž základy položila cesta Savorgnana de Brazza v l. 1875—78. Dle smlouvy s Německem z r. 1894 hranice této osady posunuty rovněž až k samému Čadu. Srážka Francouzů s Hovy na Madagaskaru končila smlouvou ze 17. prosince 1885, jíž královna Madagaskarská uznala protektorát '''F.''' a odstoupila zátoku Diégo-Suarezskou. Ježto smlouva tato s Hovy nebyla dodržována, musila se '''F.''' odhodlati koncem r. 1894 k válečné výpravě na Madagaskar. Kromě toho získána v Africe malá osada Obok a Tádžúra při zálivu Adenském, jíž se dnes užívá jako trestnické. V Oceanii změněn r. 1880 protektorát nad Tahiti v přímé vlastnictví a v l. 1880—1890 rozšířen majetek '''F.''' o ostrovy Společnosti s okolím. V Americe koupen r. 1877 od Švédska ostrov St. Barthélemy. Osadní majetek '''F.''' nemůže se sice měřiti s anglickým, význam jeho nelze však podceňovati. Přesnou rozlohu osad francouzských nelze udati, ježto jich ohraničení, zvláště v Africe, jest z pravidla neurčité. V Africe jest dnes '''F.''' severně rovníku největší mocností a po dobytí Madagaskaru stane se největší mocností africkou vůbec. Dnes tvoří tu osady a t. zv. sféra zájmů francouzských ohromné území, prostírající se od Středomoří až k ústí Konga po 40 stupňů zeměp. šířky. Ovšem jest dosud majetek tento v Sahaře, na jezeru Čadském a na řece Šárí jen nominální a skutečné obsazení bude státi Francouze ještě značných obětí. Jednotlivé členy tohoto osadního komplexu jsou Alžírsko s přilehlou Saharou (797.770 ''km''², 4,174.700 ob.), Túnis (ochr. stát, 99.600 ''km''², 1,500.000 ob.), Senegalsko (150.000 ''km''², 1,029.540 obyv.), Ochranné území maurské (250.000 ''km''², asi 80.000 ob.). Francouzský Súdán s býv. říší Samoryho a Tiëby až po Timbuktu, Francouzská Guinea (Futa-Džallon, pobř. Slonoviny, Dahome, u vnitru Kong a j.), Francouzské Kongo, zaujímající poříčí ř. Ogue a Sangy, severní pobřeží Ubandži a větší čásť poříčí Šárí až k Čadskému jezeru. Při zálivu Adenském malá osada Obok a Tádžúra. V Asii zbyly '''F'''-ii z větší državy indické jen 4 menší osady, a sice Chandernagor (9,4 ''km''², 24.281 obyv.), Karikal (135,2 ''km''², 70.526 ob.), Pondichéry (2907 ''km''², 172.941 obyv.), Yanaon (I4,3 ''km''², 5327 ob.). Daleko větší důležitost má franc. Indočína, zaujímající dnes 489.500 ''km''² s 18,691.000 obyv. (nehledíc k novému území získanému v Siamu). V to počítá se Annam (230.000 ''km''² ,6 mill. ob.), Kambodža (100.000 ''km''² , 814.7S7 ob.), Kočinčína (59.500 ''km''², 1,876.689 ob.), Tonkin (100.000 ''km''², 10 mill. ob.). Úhrnem zaujímají franc. osady asijské asi 500.000 ''km''² s 19 mill. obyv. V Tichém moři náležejí '''F'''-ii ostrovy N. Kaledonie a Loyalty (19.823 ''km''², 62.752 obyv.), ostr. Chesterfieldovy (0,8 ''km''²), ostr. Wallisovy (pod ochr., 96 ''km''²), ostr. Futuna a Alofi (pod ochr., 159 ''km''²), Tahiti (1179 ''km''² s 11.520 ob.), ostr. Pod větrem (471 ''km''², 4850 obyv.), Marquesas (1274 ''km''², 4445 ob.). Tuamotu a Gambierské (973 ''km''², 1 ob.), Tubuai (211525<ref>mělo by být: 211 km²</ref> ''km''², 884 ob.) a neobydlený Clipperton (6 ''km''²). Úhrnem 24.193 ''km''² s 94.700 obyv. V Indickém moři náležejí '''F'''-ii Réunion (1980 ''km''², 167.847 obyv.), Mayotte (366 ''km''², 8708 obyv.), Komory (pod ochr., 1606 ''km''², 53.000 ob.), Diego-Suarez, Ste Marie de Madagaskar, ostr. Gloriosa a Madagaskar pod ochr. (591.967 ''km''² a přes 3,500.000 ob.), neobydlené ostrovy St. Paul (7 ''km''²). Nový Amsterdam (66 ''km''²) a Kerguelenovy ostrovy (3114 ''km''²), celkem tudíž 599.406 ''km''² se 3,748.000 ob. Z krásných druhdy franc. osad v Americe zůstaly '''F'''-ii jen nepatrné trosky, tak v Sev. Americe ostrůvky St. Pierre a Ile aux-Chiens (33 ''km''², 5355 ob.), Miquelon-Langlade (202 ''km''², 574 ob.). Ostrůvky tyto mají podnes značný význam pro námořské rybářství francouzské. Z ostrovů západoindických patří '''F'''-ii Martinique (988 ''km''², 175.863 obyv.), Guadeloupe (1606 ''km''², 142.294 ob.) a t. zv. Dépendences, t. Désirade (27,2 ''km''², 1398 ob.), Les Saintes a Petite-Terre (17,6 ''km''², 1624 ob.), Marie-Galante (149,3 ''km''², 14.268 ob.), St. Barthélemy (21,1 ''km''², 2674 ob.), St. Martin 51,8 ''km''², 3641 ob.). V Jižní Americe má '''F.''' Guyanu (Cayenne) 29.650 ob. na 78.900 ''km''². Ovládá tudíž '''F.''' v celé Americe dnes jen 81.993 ''km''² s 377.341 obyv. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Poměry náboženské. == {{Prostrkaně|Náboženství katolické}} zapustilo kořeny ve '''F'''-ii již v I. stol. Dle legendy již {{Prostrkaně|Lazar}} a jeho dvě sestry, Marie a Marta, jsouce z vlasti své vyhoštěni, byli bouří zahnáni do Gallie, kde rozšiřovali nauku křesťanskou, a Lazar byl prvým biskupem v Marseillu. — Smyrenský biskup Polykarp, žák sv. Jana ap., poslal svého učně {{Prostrkaně|Pothina}} s jinými věrověstci do Gallie, kteří založili křesť. obce v Lyoně a ve Vienně. Biskup lyonský Pothinus podstoupil za Marka Aurelia r. 177 s četnými křesťany smrť mučennickou. Jeho žák a nástupce {{Prostrkaně|Irenaeus}} spravoval horlivě a prozřetelně, šíře evangelium po Gallii, diécési lyonskou (177—202), až za Septimia Severa v nastalém pronásledování křesťanů u vysokém věku byl sťat. Mučenníků za obou pronásledování, za Marka Aurelia i Septimia Severa, čítá se v Gallii do tisíců. V III. století vyslal papež Fabián 7 biskupů, by tam nauku Kristovu hlásali. Stalo se to se zdarem; neb ku konci III. stol. bylo v Gallii již 19 biskupství, z nichž ve IV. stol. 6 povýšeno na arcibiskupství. Primasem Gallie ustanoven arcibiskup arleský. Když ve IV. stol. bludy donatistů a arianů v Gallii se šířily, slavena proti oněm r. 314 synoda v Arlech, proti ariánům na naléhání biskupa poitierského sv. Hilaria r. 356 v Béziersu. V této době zvláště vynikají sv. {{Prostrkaně|Hilarius}}, jenž na četných synodách zaváděl tuhou kázeň církevní, a sv. {{Prostrkaně|Martin}} tourský, jenž založením prvého kláštera (v Licugé) dbal toho, by Gallie celá křesťanství získána byla. Když pohanští Frankové v V. stol. severní části země se zmocnili, nepronásledovali křesťanů, nýbrž obcovali s nimi a s výtečnými jejich biskupy pokojně. Král Chlodvig I. (481 až 511), učiniv konec panství řím. v Gallii, pojal křesťanskou princeznu burgundskou Chlotildu za manželku a po bitvě u Tolbiaka roku 496, ve které slíbil, že se dá pokřtíti, zvítězí-li nad Alamany, povolal z Remeše arcibiskupa Remigia, aby jej křesť. víře vyučil, a přijal křest v Remeši o vánocích r. 496 a s ním pokřtěno bylo 3000 mužů z jeho vojska, větším dílem důstojníků, mimo ženy a děti. — Všichni Frankové však se neobrátili, neb ještě po stu létech byli mezi nimi pohané. — Chlodvig byl svého času jediný král katolický a jeho vstup do církve tvoří obrat v církevních dějinách Západu. Zaraziv vítězstvím nad Visigothy r. 507 u Vougle arianismu v Gallii smrtelnou ránu, zemřel r. 511 v Paříži. Ačkoli jeho nástupcové říši Franckou dělili, mezi sebou válčili a se potírali, oddáni jsouce namnoze životu rozmařilému, přece vydávali, jako na př. Childebert I., zákony na potlačení pohanstva, zřizovali nová biskupství a nové kláštery. Biskupové na četných synodách jednali o zdokonalení církevního života a přísné kázni. Kláštery zkvétalý a v nich vědy a uměn}’. Pohříchu domohli se králové velikého vlivu na obsazování biskupství a povolávali k této hodnosti zhusta muže nehodné a neschopné. — {{Prostrkaně|Pipin z Heristalu}}, poraziv r. 732 vetřelé do '''F.''' Araby, zachránil v této zemi křesťanství před islámem. Jeho syn {{Prostrkaně|Pipin}} dal se zvoliti r. 751 za krále Franků a zavolav apoštola Němcův sv. Bonifacia do země, hleděl napraviti, co neschopní biskupové pokazili. Nová dynastie Karlovců (751 až 987) získala si větší zásluhy o náboženství katolické nežli Meroveovci. {{Prostrkaně|Karel Veliký}} pečoval přede vším o vyšší vzdělání kněžstva tím, že zřídil vyšší školy a povolal slovutné učence, jako Alkuina, Pavla jahna, Petra z Pisy a básníka Theodulfa k svému dvoru. Jeho působením měla se zříditi v každém klášteře a v každé farnosti škola, ve které mládež zdarma vyučovati se měla. I o liturgii a liturgický zpěv se staral, zaváděje všude liturgii římskou a zpěv Gregoriánský. Aby kazatelé měli vzor k hlásání slova Božího, pohnul Pavla Warnefrieda, by napsal homiliář. Zakládal pěvecké školy, zavedl varhany do chrámů a podporoval zpěv lidu při bohoslužbě. Zákonodárství manželské řídilo se přesně dle kázně římské. Tehdejší sekta obrazoborců nenalezla půdy v říši Francké. V tomtéž katolicismu příznivém duchu vládl i syn Karlův {{Prostrkaně|Ludvík Pobožný}} (814—840), hledě na rozličných sněmech církevních duchovní život zdokonaliti; avšak spory rodinné ze něho povstalé bránily vývoji církevních poměrů a řádné křesťanské výchově lidu. Pohanští Normané, podnikajíce časté vpády do země, byli od nástupců Ludvíkových pro církev získáni. Bludaři, jako adoptiané, Amalarius Metský, mnichové Gottschalk a Paschasius Radbertus ohrožovali ryzost a jednotu víry. Za to povzneseny byly kláštery, zvláště benediktinskou kongregací clugnskou, na vysoký stupeň. Nová dynastie {{Prostrkaně|Kapetovců}} (od г. 987) docílila toho, že pro své úzké spojení s církví byla všeobecně uznána. Za vlády {{Prostrkaně|Hugona Kapeta}} povstal veliký spor v příčině obsazení arcibiskupského prestolu v Remeši, na který po dlouhém boji povýšen byl slovutný {{Prostrkaně|Gerbert}}, jenž r. 999 pode jménem Sylvester II., jako první Francouz, za papeže zvolen byl. Sylvester hájil práv papežských proti přehmatům biskupů a šlechticů francouzských. Na synodách ve '''F'''-ii konaných bylo právo pěstní zrušeno a mír boží — treuga Dei — zaveden. Učenci Lanfranck, sv. Anselm, Clugnský opat Odilo, byli ozdobou své doby. Hugona Kapeta syn a nástupce {{Prostrkaně|Robert}} (996—1031) žil jako klášterník; téhož syn a následník {{Prostrkaně|Jindřich I.}} (1031—1060) učinil přítrž loupeži statků církevních od jednotlivých šlechticů páchané. Za jeho panování přibyl papež Lev IX. do '''F.''' a slavil 1. října 1049 synodu v Remeši, ve které svatokupectví, utiskování chudých a dvojženství byly zakázány. — Za chabého krále {{Prostrkaně|Filipa}} svolán církevní sněm do Clermonta, na kterém papež Urban II. r. 1095 ku křižáckým tažením do sv. země vyzýval. — Nejslovutnějším mužem té doby byl sv. {{Prostrkaně|Bernard}}, jehož slovo hýbalo celou '''F'''-ií. Na vysokých školách franc. zkvétala {{Prostrkaně|scholastika}} a {{Prostrkaně|mystika}}. Učenci a sv. biskupy tehdáž '''F.''' oplývala. Povstaly nové řády: cisterciácký, kartusiánský, praemonstratský, templářský, sv. Antonína, Lazara, grammontský, fontevraultský, trinitárský a j. Francouzové měli četné členy v kardinálském sboru a na prestol Petrův v Římě zasedli z nich Urban II., Kalixt II., Urban IV., Klement IV., Innocenc V. a Martin IV. Krále Ludvíka IX. (1226—1270) připočetla církev mezi své světce. Války albigenské zakončeny jsou potlačením těchto bludařů. Papežové hledali ve svých útrapách před Římany, německými králi a protipapeži útočiště ve '''F'''-ii. Právem lze tvrditi, že franc. národ ve XII. a XIII. stol. byl prvním mezi národy křesťanskými. Ku konci XIII. stol. hleděli biskupové franc. práva svá exempcemi rozšířiti. Kdežto dřívější králové byli podporovateli papežů, stal se {{Prostrkaně|Filip IV.}} (1285 až 1314) jejich sužovatelem. Nejen že papeži Bonifácovi VIII. v nastalém sporu o vzájemném poměru mezi duchovní a světskou mocí ztrpčil život, nýbrž přiměl i jeho nástupce Benedikta XI., aby některé dekrety svého předchůdce proti králi a franc. biskupům vydané odvolal a důležité privileje franc. králům udělil. Po Benediktovi XI. vyvolen za papeže Kliment V., jenž byl úplně odvislý od Filipa IV. Řád templářů byl zrušen, jeho statky lakotnému králi přiřčeny a práva katolíků nohama šlapána. Papežové byli nuceni místo v Římě sídliti v Avignoně, jsouce takto pod vrchním poručenstvím králů francouzských. Též za panování domu {{Prostrkaně|Valoiského}} nebyly politické poměry církevnímu životu ve '''F'''-ii příznivy. Papež Klement VI. (1342–52) utvrdil francouzské otroctví církve jmenováním četných kardinálů franc. a zakoupením hrabství Avignonského, jako by tam papežové stále sídliti měli. Řehoř XI., opustiv r. 1376 Avignon, přesídlil se do Říma; za to však povstal po jeho smrti r. 1378 rozkol, jejž '''F.''', přidavši se místo k pravomocnému papeži Urbanu VI. ku vzdoropapeži Klimentu VII., rozněcovala. Dlouho a marně namáhali se věrní katolíci, aby neblahému rozkolu učiněna byla přítrž, což se podařilo teprve na všeobecném sněmu církevním v Kostnici (1414—1418), kde '''F.''' k jednotě církevní zpět uvedena byla. Obojetným jednáním Karla VII. a franc. kardinálů, kteří Basilejským přáli proti papeži Eugenu III. a IV., vznikl znova rozkol, který však r. 1449 byl šťastně zažehnán. Některé dekrety sněmu basilejského jsou základem t. zv. {{Prostrkaně|pragmatické sankce}}, domnělých výhradních práv králů nad franc. církví, a {{Prostrkaně|gallikanismu}}. Slavní katoličtí učenci doby té jsou: {{Prostrkaně|Gerson}}, {{Prostrkaně|Mikuláš z Clemanges}}, {{Prostrkaně|Petr d’Ailly}}, {{Prostrkaně|Vilém Durandus}} a {{Prostrkaně|Marsilius z Inghena}}. — Následující králové Ludvík XI., Karel VIII. a Ludvík XII. hověli absolutistickým choutkám a snižovali práva církve. Za Františka I. (1515—1547) byl roku 1516 v Římě uzavřen konkordát, jímž králové franc. v oboru církevním velikých práv nabyli. Pod nezletilými králi Františkem II. a Karlem IX. kalvinismus, v zemi zmohutněv, katolické náboženství ohrožoval. Na poč. vladaření dynastie {{Prostrkaně|Bourbonské}} kardinál {{Prostrkaně|Richelieu}} hugenoty jako politickou stranu seslabil a dobytím jejich pevnosti La Rochelly 70letou náboženskou válku ukončil. K tomuto vítězství dopomohla náboženská obnova u katolíků franc. Nebo přijetím dekretů všeobecného sněmu církevního Tridentského bez výhrady uvnitř se konsolidovali; slovutní mužové, jako světci {{Prostrkaně|František Saleský}} a {{Prostrkaně|Vincenc Paulánský}}, statečné kněžstvo jim odchovali. Četní výteční biskupové zakládali z nařízení sněmu Tridentského své semináře a slynuli jako spisovatelé; na slovo vzatí učenci ve všech oborech církevní vědy, zvláště řečníci {{Prostrkaně|Bossuet}}, {{Prostrkaně|Fénelon}}, {{Prostrkaně|Fléchier}}, {{Prostrkaně|Massillon}} a {{Prostrkaně|Bourdaloue}}, sloužili církvi franc. k veliké ozdobě. Noví řádové působili na poli školním, jako otcové křesťanského učení, školní bratří a sestry; sulpiciáné, sudisté a oratoriáni vychovávali kněžstvo pro duchovní správu, mauriné pěstovali vědy bohoslovecké, lazaristé starali se o missie, milosrdné sestry o nemocné atd. Pod despotickými králi Ludvíkem XIV. a XV. zasazeny byly církvi katol. dvě hluboké rány, a to {{Prostrkaně|gallikanismem}} a {{Prostrkaně|jansenismem}} (v. t.), kterými působení církve bylo oslabeno. Encyklopédisté s Voltairem v čele hlásali čiré bezbožství, usilujíce křesťanství v zemi zcela vyhubiti. Zrušení řádu jesuitského (1764). nešťastné politické poměry, nemravnost král. dvora a velmožův franc., finanční tíseň připravovaly velikou {{Prostrkaně|revoluci}}. V této po návrhu odpadlého biskupa Talleyranda statky církevní r. 1789 prohlášeny za národní majetek a zabrány, katolické řády mužské i ženské s nepatrnými výjimkami zrušeny a pro klerus prohlášena tak zvaná {{Prostrkaně|civilní konstituce}}, na kterou přísahati hned na počátku 50.000 kněží se zdráhalo. Kněží a biskupové své povinnosti věrní jsou žalařováni, ze země vyhoštěni neb i odpraveni. Za hrůzovlády vše křesťanské odstraněno, kostely pobourány a konečně roku 1793 veškeren náboženský řád zrušen, ačkoli celé provincie pro katolické náboženství bojovaly hrdinsky. Po hrůzovládě byl kult katol. r. 1795 opět dovolen. {{Prostrkaně|Napoleon}} pokládal náboženství katolické za mocnou podporu státu a proto snažil se z politických a sobeckých příčin s papežem Piem VII. ujednati {{Prostrkaně|konkordát}}, by církevní řád opět byl zaveden. Tato smlouva obapolně uzavřena jest r. 1801 a jí rozhodnuto o knězích a biskupech, kteří přísahali na konstituci; počet arcibiskupství snížen na 9, diécésí na 48, některé svátky zrušeny. Napoleon přidal o své ujmě ke konkordátu t. zv. {{Prostrkaně|organické články}} a tím tuto smlouvu obapolnou oslabil. Docíliv svého účelu, chtěl býti v církvi pánem, zabrav církevní stát a zajav papeže Pia VII. Pod Ludvíkem XVIII. a Karlem X. vedlo se církvi lépe; nebo počet diécésí byl rozmnožen, kněžstva přibývalo a duchovní řádové započali opět svou činnost. R. 1822 byl založen v Lyoně spolek pro rozšíření víry, který až po dnes blahodárně působí. {{Prostrkaně|Chateaubriand}}, {{Prostrkaně|Lamartine}} de {{Prostrkaně|Maistre}}, {{Prostrkaně|Bonald}} a jiní spisovatelé obhajovali duchaplně víru proti nevěře. Revoluce r. 1830 opět valnou měrou škodila náboženství katolickému ve '''F'''-ii. Po té staral se Ludvík Filip a s ním výteční biskupové, by národní škola zvelebena byla. Učenci Gaume, Migne, Montalembert, Ségur, Guéranger, řečníci Sibour, Ravignan, Lacordaire a j. šířili křesťanské idee mezi vzdělanci franc. — Napoleon III. byl náboženství katolickému dosti přízniv, stavěl kostely, zřizoval nová biskupství (Laval, arcibiskupství alžírské s biskupstvími constantinským a oránským) a dbal toho, by způsobilí mužové povyšováni byli za biskupy. Duchovní řádové o školy, nemocnice a missie pečující zvláště za něho se rozmnožili. Pro missie působí '''F.''' více nežli všechny ostatní katolické země. Nynější republika není příznivá náboženství katolickému. — '''F.''' rozděluje se nyní v 84 diécésí, které tvoří 7 církevních provincií. ''[[Autor:František Krásl|Ksl.]]'' {{Prostrkaně|Církev evangelická}}. Reformace měla ve '''F'''-ii s počátku směr luteránský, záhy však nabyl převahy vliv reformovaný z blízké Genevy. Evangelíci, zvaní {{Prostrkaně|hugenoti}} (v. t.), byli pronásledováni králem Františkem I. (1515—47), podnikli za vedení bourbonské rodiny boj s následujícími králi (Jindřichem II., Františkem II., Karlem IX. a Jindřichem III.), vedenými stranou katolickou, zvláště rodinou Quisů, kteří byli politickými protivníky Bourbonů. Rostoucí církev ev. prohlásila na prvém národním reform. synodu v Paříži r. 1559, obeslaném 72 sbory, konfessí francouzskou (''confessio gallicana''). Náboženské války hugenotské, počtem 8 (1562-89), pojistily hugenotům přes hrozné krveprolití Bartolomějské noci (1572) svobody vždy rozsáhlejší, až Jindřich IV. (1589—1610) Bourbonský, jenž přestoupením k církvi katol. koupil si korunu královskou (1593), ediktem Nanteským (1598) svým dřívějším souvěrcům poskytl náboženskou svobodu a rovnoprávnost obmezenou zákazem svobodného vykonávání náboženství v Paříži a čtyřech větších městech. Po Jindřichově smrti byli hugenoti především Richelieuem zbaveni své politické moci a potom vší náboženské svobody Ludvíkem XIV., jenž dragonády zavedl a r. 1685 edikt Nanteský zrušil, čimž evangel. církev pozbyla práva k dalšímu trvání. Asi 3 mill. evangelíků ze země prchlo, ostatní v zemi zůstavší tvořili církev pouště (viz Camisard). Po prohlášeních o lidských právech a svobodách r. 1789 a 1795 teprv r. 1802 zabezpečil Napoleon I. opět evangelíkům náboženskou svobodu a občanskou rovnoprávnost, kterouž rozmnoženou a rozšířenou (1852 a 1871) až do dnešního dne drží. Ve '''F'''-ii jest více než 550.000 reformovaných ve 532 farnostech, a 200.000 luteránů; každá z těchto větví užívá ve vnitřních záležitostech samosprávy, upravené presbytero-synodním zřízením, za zevního dozoru státního. Orgánem sborovým jest staršovstvo, okresním pro 6000 duší konsistoř, krajským pro 5 konsistorních okresů provinciální synod (inspekce) a nejvyšším orgánem generální synod. Prvý generální synod reformovaný konal se r. 1872, na němž opanoval směr positivní proti liberálnímu; téhož roku sešel se synod luteránský, jenž zamítl snahy unionistické ve vlastním středu se objevivší a přiznal se k augšpurské konfessí. Církev reformovaná má dvě bohoslovecké fakulty, v Paříži a Montaubanu, luteránská jednu v Paříži. Vedle reformované církve, zvané státní, ustavila se r. 1849 svobodná reformovaná církev (''Union des églises évang.'' čili ''Eglise libre''), na státu nezávislá, přičiněním faráře F. Modona, která čítá více než 50 sborů. Církev evang. ve '''F'''-ii vyniká čilou a obětavou prací na poli vnitřní a vnější missie, má missijní společnosti a stanice, společnosti biblické, evangelisační a j. Srv. Herzog, Realencyklop. 2. vyd., Calmer, Kirchenlexicon (1890). ''[[Autor:Bohumil Mareš|BM.]]'' == Školství a ústavy dobročinné. == Ve středověku spočívalo školství '''F.''' v rukou církve a řádů, což přešlo i do nového věku a trvalo až do r. 1833; neboť usnesení národního shromáždění z doby velké revoluce nebylo nikdy provedeno. Částečně do světských rukou přešlo školství zákony z r. 1833. Důležitější škol. zákony vydány r. 1850, 1854 a 1867. Po válce r. 1870—71 provedena úplná reorganisace školství. Ministr Waddington vymohl 60 mill. fr. na stavbu škol v chudých obcích, neboť při počátku třetí republiky 28.000 škol nemělo vlastních budov. Ministr Bardoux vyžádal si k účelům školským od komor na 5 let 60 mill. fr. a jiných 60 mill. jako školskou půjčku obcím. Jeho nástupce Jules Ferry navrhl a prosadil pověstné tři zákony školské, první ze 27. ún. 1880 o reorganisaci vrchní rady školské, druhý z 18. bř. 1880, jenž vracel státu právo udíleti hodnosti akademické, což před tím bylo vyhrazeno toliko katolickým universitám, a konečně zákon z 16. června 1881, jímž zrušeny tak zvané ''lettres d’obédience'', na jejichž základě mohli až dosud členové řádů vyučovati beze zkoušky učitelské. Řádům státem neuznaným vyučování jakékoliv zakázáno. Řeholní vyučování ve '''F'''-ii bylo tím velice ochromeno. K opatření sil vyučovacích zřizovány v každém departementu učitelské semináře o třech ročnících, s bezplatným vyučováním a zaopatřením, při závazku učiti aspoň 10 let na státních ústavech. Nyní jest takových učit. seminářů ve '''F'''-ii 171. Pro vychování seminárních učitelů zřízen i vyšší mužský seminář v St. Cloudu a ženský ve Fontenay-aux-Roses. Všeobecná nucená návštěva školní zavedena ve '''F'''-ii teprve zákonem z 28. bř. 1882, jenž vedle toho zaručuje ve škole úplnou svobodu náboženskou. Vyučování náboženství děje se mimo školu. Nucená návštěva školní trvá od dokončeného 6. do dok. 13. roku, lze však již po dokonaném 11. roce složením zkoušky propouštěcí zbaviti se další návštěvy školní. Veřejné školy jsou buď chlapecké, dívčí neb smíšené. Na dívčích a obyčejně i na smíšených vyučují učitelky, na chlapecké učitelka jen tehdáž, je-li manželkou, sestrou nebo blízkou příbuznou ředitele školy. Správcem neb učitelem školy, jak veřejné tak soukromé, může býti toliko Francouz. Služné učitelstva škol obecných, upravené zákonem z 19. čce 1889, kolísá mezi 800 a 2000 franků (400—1000 zl.), k čemuž náleží ještě byt a místní přídavek. K obecným školám náleží {{Prostrkaně|opatrovny}} (''écoles maternelles'') pro dítky od 2—5 let. Od r. 1886 jsou nařízeny obligátně při všech školách. Přechod od opatroven k obecné škole tvoří {{Prostrkaně|přípravky}} pro dítky od 4—7 let. Záhy zřízeny byly ve školách francouzských {{Prostrkaně|školní spořitelny}}. Jejich působnost umenšila se ovšem značně zřízením státních spořitelen poštovních. Po způsobu švýcarském ujaly se ve '''F'''-ii {{Prostrkaně|feriální kolonie}} a s nimi spojené {{Prostrkaně|feriální vyučování}}. Pouze pařížských dětí posláno v létě r. 1888 na venek 22.268 hochů a 13.158 děvčat. Podle nařízení z 6. čce 1882 organisovány t. zv. {{Prostrkaně|školní bataillony}}. Ve školním roce 1889—90 bylo všech národních škol (''écoles primaires'') ve '''F'''-ii 81.857, tudíž 213 na 100.000 obyv. Z toho bylo 67.628 chlapeckých a smíšených, 14.229 dívčích, 67.359 veřejných, 14.498 soukromých. Na 18.629 školách vyučovali ještě členové řeholí. Žactva zapsaného bylo t. r. 5,601.567 (1400 na 10.000 obyv.), z toho 3,087.505 hochů, 2,514.062 děvčat, na veřejných školách 4,405.543, na soukromých 1,196.024, na světských 3,896.700, na řeholních 1,704.867. K poslednímu ročníku školy obecné připojují se {{Prostrkaně|školy pokračovací}} (''cours complémentaires'') s nejméně dvouletým kursem vyučovacím. Učivo řídí se dle místních poměrů a hledí k potřebám hospodářským, průmyslným a řemeslným. Se školou obecnou mají školy tyto společného správce. R. 1890 bylo jich 468 se 40.600 žáky. {{Prostrkaně|Měšťanské školy}} (''écoles primaires supérieures'') jsou podobny našim a mají kurs nejméně dvouletý. R. 1890 bylo jich 203 chlapeckých a 77 dívčích. Vedle těchto jsou ještě {{Prostrkaně|školy řemeslnické}} s 3letou návštěvou, jež přijímají žáky po dokonaném 12. roce. Opatrovny, přípravky školy národní, pokračovací, měšťanské a řemeslnické, tvoří dohromady ''l’enseignement primaire''. Školství toto nalézá se dnes ve skvělém stavu a výsledky jeho jsou znamenité. Kdežto r. 1827 pouze 42 % obyv. '''F.''' umělo čísti, r. 1870 umělo čísti již 80, r. 1886 však téměř 90 % obyv. Ovšem také oběti státem v tomto směru přinesené jsou veliké; tak pouze subvence k vystavění školních budov v l. 1870–86 obnášely přes 360 mill. franků. Našemu střednímu školství rovná se ve '''F'''-ii ''l’enseignement secondaire''. Střední školy franc. liší se v lycea (''lycées''). t. střední školy, vydržované státem, {{Prostrkaně|kolleje}} (''collèges''), t. střední školy vydržované obcemi, a t. zv. ''établissements libres'' (svobodné ústavy), světské i řeholní. Absolvováním středního ústavu dosahuje se baccalaureatu. R. 1891 bylo středních ústavů 1004 se 152.855 žáky, a sice 107 lyceí s 57.746 ž., 246 kollejí s 33.968 ž., 306 svob. etablissementů libres světských s 15.854 ž. a 345 svob. etabl. duchovních s 52.287 žáky. Vedle toho existuje ve '''F'''-ii 24 lyceí pro dívky s 3956 žákyněmi a 27 kollejí s 3088 žákyněmi. {{Prostrkaně|Vysoké školství}} '''F.''' (''l’enseignement supérieur'') jest z nejstarších v Evropě. Universita pařížská jest co do stáří druhou (první byla v Bologni) v Evropě a byla až do konce středověku vědeckým střediskem našeho zemědílu. V XVI. stol. poklesla její sláva, zvláště když jesuité jali se zakládati v Paříži a na venkově samostatné ústavy. Při vydání ediktu bloiského r. 1579 měla '''F.''' 21 universit. Později začala vláda rozšiřovati moc svou i na university. Tak již Jindřich IV. pozměnil universitu pařížskou a Colbert r. 1679 reformoval fakulty právnické, načež sledovala r. 1707 i reforma fakult medicinských. Skutečně reorganisatorsky zasáhl i zde Napoleon I.,, utvořiv v »Université de France« jednotný, systematický ústav vysoký s pevnou organisací. Dále stavěno zase až v posledním čtvrtstoletí po válce franc.-německé. Jak mnoho tu vykonáno, o tom nejlépe svědčí srovnání budgetů. R. 1868 připlácel stát na vysoké školy 221.154, r. 1889 však 9,492.595 fr., nehledíc ku 5,000.000 fr., jež dostaly university v poplatcích za hodnosti akademické. Města universitní věnovala v l. 1871—85 na své vysoké školy 46½ mill. fr., jediný Lyon 7,000.000, Bordeaux 4,000.000 fr. Vedle státních existují ještě t. z v. {{Prostrkaně|fakulty svobodné}} (''facultés libres''), vzniklé po r. 1875 hlavně přičiněním franc. episkopátu v Paříži, Angersu, Lille, Lyonu, Marseilli, Toulouse a Nantech a udržované prostředky soukromými. Vyučování na nich jest asi totéž jako na státních, avšak platné zkoušky státní skládají se dle zákona z 18. bř. 1880 na ústavech státních. Řádní professoři jsou jmenováni po návrhu fakulty presidentem republiky. Mají platu v Paříži 12.000—15.000 fr., na venku 6—11.000 fr. Našim mimořádným professorům universitním rovnají se zde učitelé zvaní ''agrégés'', s platem asi polovičním. Čím jest u nás sbor professorský jednotlivých fakult, tím jest ve '''F'''-ii ''conseil de la faculté''. Fakulty státní nalézají se z pravidla v sídlech akademií. Nyní jest ve '''F'''-ii 15 fakult literárních (''facultés des lettres''), 15 vědeckých (''f. des sciences''), 12 právnických (''f. de droit''), 4 lékařské (''f. de médecine''), 2 pro theologii protestantskou. Mimo to existují vysoké školy lékárnické a smíšené přípravné školy pro medicinu a farmacii. Vedle toho sluší v řadu vysokých škol počítati ještě některé ústavy odborné — mezi nimi ústavy první svého druhu na světě — z nichž však některé podřízeny jsou také jiným ministerstvům mimo min. vyučování. Jmenujeme Collège de France, Museum d’histoire naturelle, École des Chartes, É. des langues orientales, É. normale supérieure, É. des beaux-arts, Conservatoire de musique et de déclamation, É. des hautes études (pod minist. vyuč.), proslavené ústavy École polytechnique, jež sloužila za vzor všem ostatním v Evropě, v první řadě pražské, É. des ponts et chaussées, É. des mines, dále É. politique, Institut agronomique, É. d’agriculture v Grignonu, Montpéllieru a Grand-Jouanu, É. forestière v Nancy, É. supérieure de guerre, É. d’application d’artillerie et du génie ve Fontainebleau, É. de cavalerie v Saumuru, É. spéciale militaire v Saint-Cyru. É. navale v Brestu, É. d’application du génie maritime a jiné. Nejvyšší instancí v záležitostech školství jest ministerstvo veřejného vyučování (''ministère de l’instruction publique''). Pro každé z hlavních oddělení (''l’enseignement primaire'', ''secondaire'', ''supérieur'') utvořeno zde zvláštní ředitelství. Vedle toho zřízena jako nejvyšší poradní sbor státní ve věcech vzdělání dekretem z 27. ún. 1880 vrchní rada ''Conseil supérieur de l’instruction publique''. V radě této zasedá 9 presidentem jmenovaných vysokých hodnostářů universitních a 4 členové nestátního svobodného vyučování, členové Institutu, Collège de France, různých fakult a volení zástupcové všech vysokých, středních a národních škol, ředitelé a ředitelky ústavů učitelských. Všichni mají úřad na 4 roky a jsou zase volitelní. Sbor ten, jenž má 2 roční řádné schůze, jest nejvyšším správním a disciplinárním dvorem ve věcech školských. Užší výbor z tohoto sboru tvoří stálá sekce (''section permanente''). Vedle toho existuje poradní výbor veř. vyučování (''comité consultatif de l’enseignement public''), jejž sestavuje ministr vyučování z vyšších úředníků školské správy a ze zástupců jednotlivých odborů. Podává referáty o všech otázkách, jež se nepředkládají radě vyšší nebo její stálé sekci. — Za účelem dozoru školského jest '''F.''' rozdělena na 17 školských okresů (''académie''), počítaje v to ovšem i okres alžírský. Akademické radě (''conseil académique'') předsedá rektor, jemuž přísluší právo dozoru na obecné školy a semináře učitelské. Rada akademická jest správním dvorem prvé instance a vychází z voleb státního učitelstva na školách středních a vysokých a má také právo dozoru na tyto školy. Akademie tyto mají města Aix, Alger, Bordeaux, Caen, Chambéry, Clermont, Dijon, Grenoble, Lille, Lyon, Montpellier, Nancy, Paříž, Poitiers, Rennes, Toulouse. Paříž, Lille a Marseille mají své zvláštní akademické inspektory pro národní školy. Vedle toho jsou školní rady departementní, jichž předsedou jest vždy prefekt departementu. V každém depart. jest akademický inspektor, vykonávající dozor na školy střední a s prefektem i na školy národní. Ve všech větších městech nalézají se zvláštní školdozorci pod vrchním dozorem inspektora akademického; nade všemi školdozorci jsou generální inspektoři v Paříži. Zde také jest vzpomenouti, že ve '''F'''-ii děje se i mimo školu mnoho pro všeobecné vzdělání. Téměř každé větší město má veřejnou, někdy velmi značnou, knihovnu a většina z nich i musea. Společností vědeckých tu jest množství tak veliké, že snad jen Spojené Státy sev.-americké mohou v tom s '''F'''-ií závoditi. Tak jen zeměpisných společností má '''F.''' dnes neméně než 30. Výkvět vzdělanosti soustřeďuje se z dobré polovice v Paříži. {{Prostrkaně|Ústavy dobročinné}} zakotvily se záhy ve '''F'''-ii, časem pak zorganisovaly se snahy, odpomoci bídě lidské, tak, že ve mnohých odborech mohou sloužiti cizině za vzor. Koncem r. 1889 měla '''F.''' 1639 nemocnic se 180.473 lůžky. Přijato bylo do nich během t. r. 492.707 nemocných a 31. pros 1889 nalézalo se ve '''F'''-ii 54.419 osob v ošetřování. Příjem činil 119,733.368 fr., vydání 114,718.221 fr. Dětí nalezených, opuštěných a sirotků podporováno bylo celkem 75.215 nákladem 17,200.000 fr. Ústavů pro choromyslné bylo 110 (z toho 45 soukromých), v nichž r. 1889 bylo v ošetřování 26.006 mužů a 29.851 žen, úhrnem 55.587 osob. Bohatství jest ve městech celkem mnohem větší než na venkově. Totéž platí však také o chudobě a ve stejném poměru k tomu stojí organisace dobročinná. Z obcí majících méně než 500 obyv. sotva třetina má úřad dobročinný (''bureau de bienfaisance''), z obcí mezi 500—1000 ob. více než polovice. V průmyslovém departementu Nord připadá (již r. 1882) 95 úřadů na 100 obcí, v rolnickém depart. Allier pouze 13. Počátkem r. 1888 bylo 15.250 úřadů dobročinných pro 36.121 obcí, jež podporovaly 1,647.720 osob. Zákonem ze 24. čna 1851 organisovány zastavárny (''Monts de piété''), jichž jest tu 42. R 1889 udělily půjček 60 mill. fr. Záhy vyvinuly se spolky vzájemně se podporující (''Sociétés de sécours mutuel''). Již r. 1852 bylo jich 2438 s 270.000 členy, r. 1889 dostoupil však počet jich 8427 s 1,105.000 členy a reservním fondem více než 80 mill. fr. Pokladna pro zaopatřen! ve stáří (''Caisse Nationale de retraite pour la vieillesse'') měla r. 1891 příjem 117,2 mill. fr. Odkazy a dary departementům, obcím a veřejným ústavům r. 1888 činily 31,478.791 fr, z čehož připadlo nemocnicím 16,645.260 fr., obcím a departementům 6,924.811 fr., církvi 6,645.896 fr., školám, akademiím a vědeckým společnostem 718.826 fr., chudobincům 543.698 fr. Úhrnný příjem francouzské veřejné dobročinnosti vzrostl ze 117 mill. r. 1871 na 159 mill. fr. r. 1889. Vedle toho má ve '''F'''-ii velikou důležitost dobročinnost soukromá. Jest tu mnoho podpůrných společností jednotlivých konfessí a neméně značný počet společností světských, v jichž čele sluší jmenovati zvláště pařížskou Filanthropickou společnost, nejstarší toho druhu ve '''F'''-ii. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Právní dějiny. == Právní dějiny '''F.''' jsou ve velkých svých rysech podobny dějinám jiných západoevropských států. V prvé době spojeny jsou, aspoň pokud běží o území nynější sev. '''F.''', s právní historií Německa. Tato prvá perioda trvala až do rozpadnutí se Franckého království. Od této doby vyvíjí se právo německé i francouzské každé samostatně, avšak spočívajíc na stejných sociálních podmínkách, vykazuje obé právo i v dalším vývoji velmi mnoho podobností. Dříve než v Německu vyvinula se lenní soustava v říši západofrancké. Moc královská jest na počátku franc. právních dějin velmi slabá, korunní vasallové vládnou v území svém téměř neodvisle. Feudalismus vzal však ve '''F'''-ii také dříve za své než v Německu. Celkem trvala soustava lenní ve '''F'''-ii až do XVI. stol, kdy vystřídána byla vládou absolutní. Zbytky feudalismu přežily však i skoro celé XVIII. stol. a byly odstraněny teprve revolucí. Dle své intensivnosti dělena bývá feudální vláda ve '''F'''-ii na dvě období. První období trvalo až do stol. XII. Lenní soustava byla v plném svém květu '''F.''' dělila se na množství malých feudálních států, pojených dohromady jen svazkem manským. Pánové těchto státečků vykonávali ve svém území táž práva jako král. Správa královská obmezovala se jen na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. Od stol. XIII.—XVI. nastoupilo druhé období lenního regimu. — Prvotné manské právo podlehlo následkem různých vlivů velikým změnám. Války křižácké učinily léna přístupnými i nešlechticům, což se původně příčilo přísným zásadám systému lenního. Města ve stol. XI. a XII. zbohatla a osvobodila se ode jha feudálního tím, že si vymohla občanské i politické svobody. Vedle dosavadních dvou tříd obyvatelstva, pánů (k nimž počítati sluší i duchovenstvo) a poddaných povstala ještě třetí třída lidí požívajících práv listinami zaručených, kteří byli ovládáni novým právem, právem obyčejovým (''droit coutumier''). Od XII. stol. počala též růsti moc královská a obmezovala soustavu feudální. Kdežto do XI. stol. měla královská nařízení platnost hlavně jen v území korunním (královském), vydávány byly, počínajíc XII. stol., královské ordonnance i pro všechna ostatní území '''F.''' V právu soukromém bujel sice partikularismus ještě skoro po celé století XVI., avšak v oboru státního práva má velký význam zákonodárství královské již od XIII stol. XIV. a zvláště XV. stol. tvoří přechod od vlády feudální k absolutní. Králové franc. odňali znenáhla lenním pánům všechna politická práva spojená s lennictvím, jako právo vésti válku (již ve XIV. a pak opětně ve století XV.), raziti minci (1361), vybírati daně (v XVI. stol.) atd., tak že vlastnictví léna obmezovalo se jen na práva soukromá. Osobivše si dotčená politická práva sami, vládli králové franc. od XVI. stol. až skoro do sklonku XVIIT. stol. neobmezeně, podporováni jsouce v absolutistických a centralisačních svých snahách četným úřednictvem. Charakteristickou známkou periody absolutní jest, že králové, zvítězivše úplně nad feudalismem, snažili se podrobiti všechny části říše, tou dobou již konsolidované, týmž zákonům a téže správě. Místní rozdíly v právu měly sice pominouti, avšak přes to nepovzneslo se zákonodárství regimu absolutního na vyšší stanovisko lidské, dle něhož by bylo musilo odstraniti dávno již přežilou nerovnost osob i statků před zákonem. Zákony měly namnoze povahu výsad, výhodných jen pro šlechtu, duchovenstvo a částečně i pro měšťanstvo. Mezi těmito plnoprávnými státními občany a ostatním bezprávným obyvatelstvem rozevřela se propast nepřeklenutelná. Blížila se veliká doba revoluce, jež hrozila pohřbiti veškeru minulost i se zděděnými výsadami a přednostmi. Vláda učinila několik pokusů, aby zlepšila stav poddaného lidu a stav utiskovaných dosud protestantů, avšak bylo již pozdě. Trpělivost bezprávných tříd byla již vyčerpána. Revoluce nedala se odvrátiti. Revolucí (1789) nastává nové období francouzských právních dějin. Podstatným jeho znakem jest, že dosavadní společnost, založená na nerovnosti osobní i věcné, nahrazena byla společností novou, v níž pro každého platilo a platí právo stejné. Rovnost a ostatní revoluční zásady prováděny byly ve všech možných oborech právního a sociálního života. V některém směru bylo sice přestřeleno, avšak celkem učiněn byl ohromný krok ve vývoji člověčenstva. {{Prostrkaně|Prameny práva francouzského}}. V době předkapetovské platila ve '''F'''-ii jednak práva barbarská (germanská), jednak právo římské. Z práv germanských byl to zvláště zákon {{Prostrkaně|Salický}}, zákon {{Prostrkaně|Ripuarský}}, zákon {{Prostrkaně|Burgundský}} krále {{Prostrkaně|Gundebalda}} a zákon Visigotský. Pro poddané římského původu v říši Visigotské bylo v užívání ''Breviarium Alaricianum'' a pro římské poddané v Burgundsku kompilace, známá pode jménem ''Responsa Papiani'' čili ''Lex romana Burgundionum''. Mezi těmito různými právy vykonávaly jakousi sjednocovací činnost ''capitularia'' franckých králů. K jednotě přispívalo značně též {{Prostrkaně|právo církevní}}. Právní dualismus franc., mající původ v různém složení franc. národa ze živlu římského a germanského, udržuje se i po pádu říše Francké a přechází do doby Kapetovců. Právo severního jazykového území (''langue d’oil'') jest právo původu ryze germanského; teprve později bylo modifikováno institucemi práva římského a církevního. Naproti tomu udrželo se v jižním jazykovém území (''langue d’oc'') právo římské, a sice původně jako osobní právo římského obyvatelstva a později jako právo territoriální, které se vyvinovalo pod vlivem Justiniánovy kodifikace a její literatury, jakož i na základě italské právní doktriny. Avšak ani právo římské nezachovalo se neporušené a přijalo mnohé názory práva germanského. Tímto způsobem sbližovalo se právo psané (římské) s právem obyčejovým (germanským), tak že při vší různosti a partikularismu dospívá se znenáhla k jakési jednotě, aspoň v zásadních ideách. Jednota ona jest částečně výsledkem tvořícího se jednolitého franc. národa, částečně i výsledkem rostoucí moci královské a konečně i výsledkem studia práva římského a církevního. Nová tato doba datuje se od XIII. stol. Sjednocující činností působí zejména královské soudnictví, úřednictvo a královská moc nařizovací. Do XI. stol. nemáme mnoho právních pramenů. Badání přestati musí hlavně jen na výsadách a různých listinách. Jen v jižní '''F'''-ii vyvinulo se několik místních práv. Od XII. a zejména pak XIII stol. sepisuje se i obyčejové právo severní '''F.''', tak jak bylo u soudů v užívání. Celkem lze právní prameny franc. z doby feudalismu rozděliti dle těchto skupin: ''A'') soukromé sbírky práv městských a zemských, jež měly moc zákona. ''B'') právní knihy a díla právnické literatury. ''C'') sbírky rozsudků a nálezů. ''D'') statuty a nařízení (''établissements'' a ''ordonnances''). ''A'') Ze soukromých sbírek práv městských a zemských ze stol. XIII.—XV. uvésti sluší četné knihy, vypočtené ve čl. {{Prostrkaně|Coutume}}. ''B'') {{Prostrkaně|Právní knihy}} mají namnoze ještě větší důležitost pro seznání starého franc. práva než dotčené shora sbírky právních zvyklostí. Podávajíť zhusta nezbytný výklad obyčejového práva a obsahují cenné úvahy, k nimž těžko by dospěl moderní právník, neznající právních poměrů tehdejší doby. Do skupiny právních knih náleží především sbírka ''Établissements de Saint Louis'', jež připisována byla od některých autorů sv. Ludvíkovi a pokládána za jeho zákonník. Dle badání Violletova (»Les sources des Établissements de St. Louis«, 1877) jest to však pouhá soukromá kompilace různých právních pramenů z let 1272—73. Dílo má 2 knihy. V první knize jsou mimo jiné obsaženy zvyklosti touraine-anjouské, ve druhé knize z velké části obyčejové právo orléanské. Za jednotlivými kapitolami jsou četné citáty z Pandekt, Institucí a z Dekretálií. Ačkoli dílo jest povahy soukromé, mělo veliký vliv. Čerpáno z něho pro doktrinu i pro sbírky právních obyčejů. Vydání obstaral Laurière v I. sv. Ordon. des rois de France. Znamenitou studii o pramenech této sbírky vydal dotčený již Viollet. K nejlepším plodům středověké právnické literatury ve '''F'''-ii počítati sluší ''Les coutumes du Beauvaisis'', sepsané od {{Prostrkaně|Fil. Beaumanoira}}, který byl na různých místech baillim a sénéchalem a pak členem parlamentu. Zemřel r. 1296. Mistrovské jeho dílo o obyčejovém právu země Beauvaisis z r. 1283 nabylo v sev. '''F'''-ii neobyčejné autority. Jako bailli vykonával B. funkce soudní i správní, i podává kniha jeho obraz veškerého práva soukromého i veřejného. B. jest z prvých legistův, kteří znamenitě prospěli monarchii v boji proti feudalismu. Nicméně nepřiznává králi moci absolutní, nýbrž jen obmezenou. Co se týče poměru moci světské k církevní, hájí její neodvislost vůči církvi. Dílo Beaumanoirovo vydal Beugnot r. 1842. Záhy pořizovány byly ve '''F'''-ii také překlady jednotlivých částí Corpus juris civilis, a výklad práva domácího podáván ve spojení s výtahy z cizího práva. Uvésti sluší zvláště dvě knihy tohoto způsobu: ''Conseil à un ami'', práce {{Prostrkaně|Pierra de Fontaines}} z doby kolem r. 1253, a ''Li livres de jostice et de plet'' asi z r. 1270. Prvá kniha, jež jedná o zvyklostech Vermandoisu, jest namnoze jen volným překladem římských pramenů, jež autor přispůsobuje franc. právním obyčejům. Jest to sice jedna z nejstarších knih o franc. právu, přes to však nemá pro studium tohoto práva oné důležitosti jako »Établ. de St. Louis« nebo kniha Beaumanoirova, poněvadž míchá právo obyčejové s římským. Nejnov. vyd. od Marniera r. 1846. - Kniha ''Li livres de jostice et de plet'' obsahuje směsici práva římského, církevního a obyčejového. Ve značné míře jest skoro slovným překladem Pandekt. Má se za to, že napsána byla nějakým universitním posluchačem dle přednášek professera (snad na univ. orléanské). Vyd. od Rapettiho s glossářem slov vyšlých z užívání od Chabailla r. 1850 v Coll. de doc. inédite. K nejstarším právním knihám patří též tak zv. Jerusalemské a Antiochijské ''Assises'', jež podávají obraz starého franc. práva tak, jak se vyvinulo v Malé Asii. Poznání jejich jest tím důležitější, poněvadž právo v nich obsažené nepodlehlo vlivu práva římského, jakože pozorujeme na právu vlastní '''F.''', kde studováno právo římské a církevní na universitách v Montpellieru, v Paříži, v Orléaně, v Angersu a Toulouse. Právo franc. přinesli na východ křižáci. Již Gottfried Bouillonský dal na poč. XII. stol. redigovati dva zákonníky, z nichž jeden určen byl pro šlechtu, druhý pro měšťanstvo. Oba zákony byly zavřeny do skříně a chovány v chrámě sv. hrobu. Gottfried zřídil také dvě soudní stolice: dvůr vysoký čili rytířský (''haute cour'' č. ''cour des chevaliers'') pro šlechtu a nižší čili měšťanský (''baisse cour'' čili ''cour des bourgeois'') pro měšťanstvo. Když r. 1187 Jerusalem padl do rukou Saladina, ztratily se oba zákonníky. Úřady a soudy přeneseny byly z Jerusalema do Akky. Na základě dřívějších zákonů, nyní ztracených, vytvářela se tu soudní praxe. Tato praxe přešla pak ze Syrie do království Cyperského, odtud do Cařihradu a z Cařihradu do Řecka. Od XIII. stol. povstávají spisy o východním právě franc. Filip de {{Prostrkaně|Navarre}}, franc. rytíř, který působil v Akce a na Cypru, sepsal právo vysokého dvora, a sice pro účel theoretický. Jean d’Ibelin doplnil dílo to a přizpůsobil je praktické potřebě. Kniha publikována byla r. 1369 v Cypru jako zákon a chována byla v kathedrále v Nikosii. Avšak i toto dílo se ztratilo. Ve XIV. stol (1324–1361) napsal v Cypru praktický právník ''Abrégé du livre des Assises de la Cour des bourgeois.'' Po dobytí Cařihradu r. 1204 platilo právo jerusalemské též v latinském císařství Cařihradském, v jehož čelo postaven Baudoin, hrabě Flanderský, a v knížectví Achajském nebo Morejském. Obsaženo bylo v knize zv. ''Assises de Romanie'' čili ''Liber consuetudinum imperii Romaniae''. Sbírku všech Assises vydal Beugnot v Recueil des historiens des croisades (1841—43, 2 sv.). Starší, avšak nejlepší vydání Assises nižšího dvora jest od Kauslera (Les livres des Assises, 1839). — Francouzské právo, jež platilo ve knížectví Antiochijském, obsaženo je v ''Assises d’Antioche''. Původní text se nezachoval, nýbrž jen armenský překlad, který vydán byl s textem novofrancouzským od společnosti mechitaristů v Benátkách r. 1876. Větší množství {{Prostrkaně|právních knih}} pochází ze stol. XIV. a XV. Jsou to hlavně: 1. ''Stilus curiae parlamenti'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Knize přikládána autorita i v kruzích vládních. Otištěna jest u Molinaea ve 2. sv. jeho Opera omnia (Paříž, 1681). — 2. ''Le Grant Coustumier de France'', kompilace ordonnancí, rozsudků, formulí, různých pojednání i samostatných vývodů z l. 1387—89. Dělí se na 4 knihy, z nichž 2 jednají o právu soukromém a 2 o právu trestním. Byla neustále doplňována a opravována a do r. 1539 často též tištěna. Až do officielní redakce právních zvyklostí požívala znamenité pověsti. Dle Delislea byl jejím autorem bailli {{Prostrkaně|Jacques d’Ableiges}}, posléze advokát u pařížského Châteletu roku 1391. Vyd. od Charrondasa r. 1598, nově od Laboulaye a Daresta r. 1868. — 3. ''Somme rurale'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}), obšírná kniha sepsaná ke konci XIV. stol. od král. soudce {{Prostrkaně|Jeana Bouteillera}} (Boutilliera), podává obyčejové právo flanderské a hennegavské, přihlíží však k právním zvyklostem i jiných zemí. Autor byl velkým přítelem práva římského a nazývá obyčeje, jež s právem tímto se neshodují, ''droit haineux''. Také toto dílo těšilo se veliké vážnosti a bylo záhy přeloženo do vlámštiny. Vedle knihy Beaumanoirovy jest to snad nejcennější památka pro studium středověkého práva franc. — 4. ''Practica aurea'', pojednání o soudním řízení, opatřené praktickými formulemi a sepsané v l. 1311—1319 od {{Prostrkaně|P. Jacobiho}}, prof. v Montpellieru. Autor snaží se uvésti ve shodu římské právo s praxí franc. soudů. — 5. ''Songe du verger'' č. ''Somnium viridarii'', kompilace polemických spisů o hranicích moci duchovní a světské, která měla za účel hájiti neodvislost světského panství. Dílo napsáno lat. jazykem za Karla V. r. 1376, a sice anonymně. Brzy přeloženo i do frančiny. Za autora uvádí se 12 osob. Kniha napsána jest na základě vidění ve snu. Spisovateli se zdálo, že seděl v krásné zahradě plné růží a květin, maje po pravém i levém boku dvě královny, moc církevní a moc světskou, z nichž první zvolila si za advokáta duchovního, druhá rytíře. V debatě odvolávají se oba advokáti na bibli, římské zákony atd. Autor užil pro dílo své hlavně polemických spisů, které byly napsány v boji Ludvíka Bavorského proti papežství, jmenovitě spisu Viléma d’Occam »Octo quaestionum decisiones« a jeho Dialogu. Dle usnesení pařížského parlamentu tištěna byla tato kompilace r. 1516 jako ''Aureus de utraque potestate libellus''. Nejrozšířenější vydání je Goldastovo v Monarchia s. Romani imperii II., 1612. — 6. ''Practica forensis'' (z 1. polovice století XV.) od {{Prostrkaně|Masuera}}, kniha obyčejového práva auvergnského ve formě učebnice. Jest důležitým pramenem pro historii práva ve střední '''F'''-ii. Obsahuje četné citáty z práva římského a církevního. Kniha byla od Fontanona přeložena do frančiny a r. 1610 vydána. Lat. text byl v XVI. a na poč. XVII. st. několikráte tištěn. — 7. ''Les coustumes d'Anjou et du Maine'', obšírná práce (z r. 1437) o obyčejovém právu anjouském a mainském, sepsaná od {{Prostrkaně|Claudia Ligera}}, soudního úředníka, sénéchala anjouského. Přihlíží k právu římskému. Vyd. od Beautemps-Beaupréa ve 2. sv. »Cout. et inst, de l’Anjou et du Maine«, 1878. ''C'') {{Prostrkaně|Sbírky rozsudků a nálezů}}. 1. S českými zemskými deskami srovnati se dají knihy pařížského parlamentu, známé pode jménem {{Prostrkaně|Olim}} (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Název vzat odtud, že nejstarší knihy označovány byly od XVII. stol. jako Olim. Druhá kniha počíná totiž slovy: Olim homines de Baiona ... exierunt animo nephando. Pojmenování této druhé knihy Olim přijato pak od XVII stol. pro celou řadu knih od r. 1255 do r. 1318. Olim obsahují text nebo častěji jen tresť učiněných nálezů, jež se dělí ve dva druhy: {{Prostrkaně|inquestae}} (''enquêtes'') a {{Prostrkaně|arresta}} {''arrêts''). První jsou rozsudky vynášené na základě protokolu o svědeckých výpovědech, arresta všecky ostatní nálezy. Olim vydal ve 4 sv. Beugnot r. 1839 v Coll. de doc. inéd. Pro studium Olim jest velmi důležitou pomůckou dílo Boutaricovo »Actes du parlement de Paris« (1863). — Podobně jako parlament pařížský zapisoval své nálezy i parlament normandský. Text však se nám neuchoval. Obsah známe jen z kompilací, které z nálezů těchto čerpaly.— 2. ''Coutumes notoires et jugées au Châtelet de Paris'', zv. též ''Sentences du parloir aux bourgeois'', sbírka nálezů pařížs. Châteletu z doby od r. 1300–87. Tištěna u Brodeaua v dodatku k jeho »Cout. de Paris« (1658, 1669). — 3. ''Décisions de Jean Desmares'', sbírka 422 soudních nálezů, skládá se ze 2 částí, z nichž prvá sepsána teprve po r. 1380, druhá o něco později. Mnohé nálezy se opakují nebo si odporují. Sbírka připisuje se radovi a generálnímu advokátu pařížského parlamentu {{Prostrkaně|J. Desmaresovi}}, r. 1382 k smrti odsouzenému. Vyd. od Brodeaua l. c. Z ostatních sbírek soudních nálezů uvádíme zejména sbírku {{Prostrkaně|Remešskou}} (vyd. Varin l. c.) a {{Prostrkaně|Pikardskou}} (vyd. Marnier v »Anc. cout. inédit de la Picardie«, 1840). ''D'') ''Établissements'' a ''Ordonnances''. Prvým slovem označovány statuty všeobecné závaznosti v době starší, druhým v době pozdější. Větší intensivnosti nabývá nařizovací moc královská od {{Prostrkaně|Filipa Augusta}}, od něhož znám jest t. zv. testament z r. 1190, upravující činnost král. soudních úředníků, a dále pak od {{Prostrkaně|Ludvíka}} IX., který vydal r. 1254 ''ordonnance pour la réformation des moeurs'' a asi kolem r. 1260 ordonnanci o reformě průvodního řízení. Ordonnanci přibývá za nástupců Ludvíka IX., a upravuje se jimi hlavně právo ústavní a správní, soudní zřízení a právo processní. Nové stadium ve vývoji francouzského práva nastává na sklonku druhého období regimu feudálního. Kolísavé a rozmanité právo obyčejové rediguje se ve větší sbírky, královskými ordonnancemi, praxí parlamentů a doktrinou zavádí se aspoň částečná jednota. Až skoro do konce XV. stol. platila ve '''F'''-ii různá místní obyčejová práva, jejichž sbírky, pořizované od osob soukromých, novějším poměrům nijak již nevyhovovaly. Chopili se tedy králové sami myšlénky, vydati officielní sbírky právních obyčejů. (Srv. {{Prostrkaně|Coutume}}.) V Montil-les Toursu vydal Karel VII. r. 1453 edikt, kterým nařizoval, aby lidé všech stavů znalí práva obyčejového zapisovali a jemu k prozkoumání od parlamentu posílali ''usages et coutumes''. V práci pokračují nástupci Karlovi až do 2. polovice XVI. stol. Nejen že se publikují mnohé zvyklosti dosud neredigované, velký počet obyčejů již vyhlášených se reviduje a opravuje. Ve 2. pol. XVI. stol. byla práce v podstatě skončena. Jen několik málo sbírek právních zvyklostí vydáno ve stol. XVII. a XVIII. Důležitým pramenem pro seznání obyčejového franc. práva jsou nejen sbírky takto redigované, nýbrž i protokoly sepsané o jednání, jež zaváděno bylo ke zjištění právních zvyklostí. Celkem sluší rozeznávati dvě officielní redakce právních obyčejů. Při druhé hleděno k právu římskému, které ve '''F'''-ii pilně se pěstovalo, více než při redakci první. Poznamenati jest, že v dotčených officielních sbírkách není obsaženo veškeré právo jednotlivých provincií. Při sepisování předpokládalo se jako samozřejmý právní pramen obecné právo původu částečně římského, částečně germánského. Hlavní snahou bylo zapsati jen místní zvláštnosti, které se vyskytaly nejvíce v oboru práva soukromého. Mají tedy jmenované officielní sbírky velikou důležitost hlavně pro studium práva soukromého. Na konci XVII. stol. zamýšlel {{Prostrkaně|Laurière}} vydati v jedné veliké sbírce všechny coutumes již publikované. Práce, kterou nedokončil, provedena byla r. 1724 {{Prostrkaně|Bourdotem de Richebourg}}. Jest to ''Nouveau coutumier général de France'', o 4 sv. Obsahuje všechny až do r. 1724 redigované coutumes (počtem 52) s redakčními protokoly a zahrnuje též starší sepsání a spracování právních obyčejů. Byvše sepsány, přestávají se již právní obyčeje vyvíjeti. Moc pravotvorná náležela od XVII. stol. již jen králům samotným. Projevem moci té byly královské ordonnance, jež možno rozděliti dle století, jak byly vydány. Ordonnance ze XVI. stol vydávány byly ještě za jakéhosi vlivu generálních stavů, v XVII. a XVIII. stol. však z pouhé iniciativy královy. Charakteristickou známkou ordonnanci století XVII. jest, že zavádějí jednotu v oboru práva veřejného. Uvésti sluší zvláště tyto ordonnance Ludvíka XIV.: z r. 1667 o civilním soudním řízení t. zv. ''Code Louis'' (značný počet článků přešel do platného nyní ''Code de procédure civile'' z r. 1806), z r. 1670 ordonnance o trestním právu a řízení, z let 1667, 1672 a 1687 ordon. o správě měst, z r. 1669 ordon. o vodách a lesích, z r. 1673 ordon. obchodní, z r. 1681 ordon. o námořnictví, z r. 1695 o duchovním soudnictví. Ordonnance z XVIII. stol. snaží se zavésti jednotu v oboru práva soukromého a pak odstraniti některé zbytky starého feudalismu. Buďtež tu jmenovány ordonnance redigované d’Aguesseauem: z r. 1731 o darováních, z r. 1735 o závětech, z r. 1747 o substitucích, jež pojaty byly později do ''Code civil''. Roku 1776 vydány dva dekrety, z nichž jeden zrušil právo mistrovství (v oboru živnostenském), druhý roboty, r. 1779 zrušeno nevolnictví na statcích královských, r. 1787 dána protestantům civilní svoboda atd. Četné jsou sbírky král. ordonnanci, jež vydány byly počínajíc XVI. stol. Chronologickou sbírku od r. 1108 až do krále Jindřicha IV., ''Les édits et ordonnances des rois de France'', vydal Fontanon. Dle látky sestavil ordonnance a pod jménem ''Code de Henry III.'' vydal Brissonius. Dílo jeho bylo vlastně projektem zákona, avšak nedostalo se mu královské sankce. Jsouc velice oblíbeno, bylo často vydáváno, zejm. r. 1603 od Charrondasa, pak r. 1615 a 1622. Podobný jest ''Code de Henry IV.'' od Cormiera (1615) a ''Code de Louis XIII.'' od Corbina (1628). R. 1687 vydal Blanchard král. ordonnance od r. 1115 a nazval sbírku ''Table chronologique''. Konečně chopila se vláda sama myšlénky, uspořádati úplnou officielní sbírku ordonnancí. Provedení svěřila třem právníkům: Berroyerovi, Logerovi a Laurièrovi. R. 1723 vyšel prvý svazek této sbírky (zv. obyč. ''Collection du Louvre'') pod názvem ''Ordonnances des rois de France''. Ve vydávání pokračovali až do r. 1849: Secousse, Villevault, Bréquigny, Camus, Pastorel a Pardessus. Vyšlo celkem 21 sv. Důležitou pomůckou k užívání této sbírky, jež sáhá do r. 1514, jest ''Table chronologique'' od Pardessusa (1847). Výbor nejdůležitějších zákonů až do revoluce podán jest v ''Recueil général des anciennes lois françaises'' od Jourdana, Isambérta, de Crusy a Taillandiera (1822–33, 29 sv.). Novější sbírku vydali: Walker: ''Collection complète des lois, édits'' etc. ''antérieurs à 1789'', obsahující zákony od r. 1420 do 1788 (5 sv., 1835—37) a Galisset: Corps du droit français, obsahující zákony od r. 1789—1854 (16 sv., 1827-54). Kromě prací zákonodárných sluší zmíniti se ještě o bohaté právnické literatuře. Více než na universitách pěstováno bylo franc. právo od praktiků. Zvláštním druhem literární činnosti byla t. zv. ''jurisprudence des arrêts''. Parlamenty účastnily se totiž zákonodárné činnosti též tím, že vydávaly v plném shromáždění všech komor nálezy závazné pro nižší soudy zv. ''arrêts de règlement''. Byl to prostředek ustáliti jurisprudenci ve věcech pochybných a sporných mezi theoretiky a praktickými právníky. Tyto nálezy sestavovali a spracovávali, pojíce k nim výklady, t. zv. arrêtisté, jejichž práce dělí se dle jednotlivých parlamentů. Nejvíce bylo arrêtistů parlamentu pařížského. Uvádíme hlavně {{Prostrkaně|Denisartovu}} ''Collection de décisions nouvelles'', přeprac. od Camusa a Bayarda (1783—90). — Větší jest literatura kommentářů práva římského i práva obyčejového. Z romanistů buďtež zvláště uvedeni: {{Prostrkaně|Cujatius}} (Cujas, 1522—90), {{Prostrkaně|Hotmann}} (1524–90), {{Prostrkaně|Donatus}} (Doneau, 1527—91) a {{Prostrkaně|Godofredus}} (Godefroy, † 1622). Z kommentatorů práva obyčejového nejslavnější jest {{Prostrkaně|Molinaeus}} (Dumoulin, 1500—66), který se proslavil též v právu římském. Od něho pochází zejm. pojednání ''Oratio de concordia et unione consuetudinum Franciae'', kde podává návrh na jednotu právních obyčejů. Před smrtí svou vydal apostilly čili poznámky ke všem právním zvyklostem franc. Dokazuje tu, že různá ustanovení právních obyčejů plynou z týchž zásad. Z ostatních kommentátorů stůjtež tu: Guy {{Prostrkaně|Coquille}} (1523—1603), od něhož jest ''Institution au droit des Français'', {{Prostrkaně|Loysel}} (1536—1617), známý svými ''Institutes coutumières'', k nimž podal výtečný výklad {{Prostrkaně|Laurière}} (s dodatky a doplňky vyšly naposledy od Dupina a Laboulaye, 1846), {{Prostrkaně|Lamoignon}} (1617—77), který ve svých Arrêtés hlásá myšlénku všeobecného zákona pro celou '''F'''-ii, {{Prostrkaně|Domat}} (1625—95), autor velkého díla ''Les lois civiles dans leur ordre naturel'', {{Prostrkaně|Laurière}}, jenž vydal zvláště ''Glossaire du droit français'' (1704, 2 sv.) a ''Bibliothèque des coutumes'', cenný výklad zvyklostí pařížských a j. spisy, {{Prostrkaně|Argou}}, spisovatel díla ''Institutions au droit français'' (1692), {{Prostrkaně|Bourjon}} se svým ''Droit commun du la France'' z r. 1747, {{Prostrkaně|Pothier}} (1699—1772), přední z právníků před revolucí, proslulý hlavně svým ''Traité des obligations'' z r. 1761 (vydal též r. 1740 kommentář o obyčejích orléanských) a dotčený již shora {{Prostrkaně|d’Aguesseau}} (1669–1751). Poslední stadium vývoje franc. práva nastává revolucí, která uspíšila vydání dávno již postrádaného jednotného civilního zákona, jakož i ostatních moderních zákonů. Jak došlo k sepsání všeobecného zákonníka občanského pro '''F'''-ii, vypsáno jest ve článku {{Prostrkaně|Code Napoléon}}. {{Prostrkaně|Literatura}} právních dějin franc. (kromě spisů uvedených ve článku Coutume): A. Gautier, Histoire du droit français (3. vyd., Paříž, 1887); Beaune, Introduction à l’étude hist. du droit coutumier (1880); Laferrière, Essai sur l’hist. du droit fr. (1859, 2 sv.); Fresquet, Précis de l’histoire des sources du droit fr. (Aix, 1861); Klimrath, Travaux sur l’hist. du dr.fr. précédés d’une préface par Warnkönig (Štrasburk, 1843, 2 sv.); Pardessus, Essai hist. sur l’organisation judiciaire jusqu’à la fin du règne de Louis XII. (1851); Glasson, Histoire du droit et des institutions de la France (1887 až 1893, dosud 5 sv.). {{Prostrkaně|Z bibliograf. prací}} o franc. právu stůjtež tu: Camus, Lettres sur la profession d’avocat (5 vyd. Dupinovo, Paříž, 1832, 2 sv.); Varée, Répertoire bibliographique de législation (t., 1870); Bibliogr. ou Catalogue général des livree de droit (1871) a Bibliogr. de la France (od r. 1811). Pro {{Prostrkaně|praxi}} jsou důležitá tato díla: Dalloz, Jurisprudence général (nové vydání o 44 sv. v Paříži 1846—64 a doplňky od r. 1888); týž, Jurisprudence général (od r. 1845 ročně i sv.); Sirey, Recueil général des lois et des arrêts (vychází od r. 1804 a počíná r. 1791); Bulletin des lois, officielní sbírka zák., vych. od r. 1794 (zák. od r. 1789—94 vyšlé obsahuje Avant-Bulletin); shora uvedená již publikace Jourdanova, de Crusyova, Isambertova a Taillandierova. {{Prostrkaně|Právnické časopisy}}: Revue de législation et de jurisprudence (od r. 1834—51, od té doby Revue critique de la jurisprudence), Revue historique de droit fr. et étranger (v Paříži 1855—69, od té doby Revue de législation ancienne et moderne), Revue pratique de droit fr. (od r. 1856), Bulletin de la Société de législation comparée (v Paříži od r. 1869) a Annuaire de législation étrangère (od r. 1872), Journal du droit international privé, vyd. od Cluneta (od r. 1874), Gazette des Tribunaux (od r. 1825), Le Droit (od r. 1835). V Německu založen byl r. 1869 Pucheltem pro franc. civilní právo časopis, který od roku 1885 řídí Heinsheimer (v Mannheimě). Praktická {{Prostrkaně|vydání zákonů}}: Durand a Paultre, Code général des lois françaises; Rivière, Hélie a Pont, Codes français et lois usuelles; Roger a Sorel, Royer-CoIlard a Mourlon, Codes Tripier, Codes Rogron, Codes annotés od Dalloza a Vergéa, od Sireye, Gilberta, Hélia a Couzona. {{Prostrkaně|Královská moc}} a {{Prostrkaně|instituce prvých Kapetovců}}. Hugo Capet zvolen byl za krále r. 987, hlavně vlivem církve. Hodnost královská stala se totiž volebnou již v X. stol. za posledních Karlovců. Korunovační obřad královský měl ráz náboženský a vštěpoval v století X., kdy církev byla ještě všemohoucí, všem poddaným hlubokou úctu a bázeň před králem. Vedle povahy náboženské měla král. moc též ráz feudální. Král byl nejen vlastníkem svého území, nýbrž i suverénem všech velkých lenníků, jichž bylo při nastoupení Huga Capeta na trůn pouze 6, za Ludvíka VII. však již 12 (přibyloť 6 duchovních pairů). Jsouc s počátku volebnou, stala se monarchie Kapetovců dědičnou teprv od Filipa Augusta. Feudalismus, který opanoval celý veřejný život, měl tu vliv i na moc královskou. Týž princip dědičnosti, který byl prováděn při lénech, zavládl i při moci královské. Vyvinul se z obyčeje (i v jiných státech platného), že králové ještě za svého živobytí přibírali k vládě své syny. Zásada prvorozenství byla uznána definitivně od Ludvíka Velkého. Bezprostředná vládní moc králova vztahovala se v prvém období feudální vlády pouze na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. V území říšských lenníků vládli lenní páni sami. Jako Karlovci obklopeni jsou i Kapetovci velkým počtem úředníků a služebníků, kteří vykonávali jednak osobní služby královské, jednak veřejnou správu. Z úředníků těch uvádějí se: ''camerarius'' (strážce král. pokladu), ''buticularius'' (pán nad vinicemi), ''senescalcus'' (stolník král., který měl také funkce vojenské a soudní) a ''cancellarius'' (který měl na starosti podpisy a vyhotovování král. listin). V městech, která byla podřízena přímo moci královské, nalézala se správa v rukou t. zv. ''prévôts'' (proboštů, představených, ''praepositi''), kteří vybírali pro panovníka příjmy a vykonávali zároveň soudnictví. Zmínka o nich děje se poprvé za Roberta II.; někdy nazývají se též ''baillis''. Pod nimi jsou ''viguiers'' neb ''voyers'' (''vicarii'' nebo ''viarii''), kteří nastoupili asi po vikářích, podřízených hrabatům v době Karlovců. — Ačkoli i za Kapetovců byla moc královská zásadně neobmezená, jako za Meroveovců a Karlovců, brali králové v důležitých otázkách politických na pomoc říšské velmože a vasally. Svolávání jich záviselo však na vůli králově a nebylo pro ně, ani co se týče místa, ani času, žádného pravidla. Někdy svoláváni bývali říšští magnáti v ''curiae generales'', jindy v ''curiae provinciales''. Také moc zákonodárnou vykonávali králové často za účastenství velmožův a vydávali s jejich svolením nebo souhlasem král. listiny. Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví}}, byl ve sporech mezi králem a jeho velkými vasally příslušný t. zv. {{Prostrkaně|soud pairů}} čili říšských baronů, velkých lenníků, který ve XIII. stol. pohlcen byl novým soudním dvorem, {{Prostrkaně|parlamentem}}. — {{Prostrkaně|Dvůr královský}} (''curia regis'') byl vůbec také nejvyšším soudem. Soudnictví vykonávali tu nejen velmoži, nýbrž i pomocníci práva znalí, duchovní i světští. V té míře, jak vzrůstaly statky královské, množil se i počet záležitostí, jež před královským dvorem vyřizovány. Páni dvůr znenáhla opouštěli, tak že složen byl pak pouze z duchovních a měšťanů, kteří vykonávali spravedlnost ve jménu králů franc. Tento vývoj dokonal se, počínaje vládou Ludvíka VII., a dvorští radové měli na starosti instruování a přípravu všech soudních záležitostí. Již shora učiněna o tom zmínka, že v prvém období soustavy lenní byl každý pán suverénem ve svém území a vykonával všechna práva, která později přiznána byla králům franc. Veliké části těchto práv domohla se v XI a XII. stol. i jednotlivá města, která zbohatnuvše obchodem, nechtěla snášeti moc pánů feudálních a podnikla proti ní prudký boj. Zápas skončil ve prospěch měst, jimž vydávány výsady a listiny na četná práva politická a na samostatné soudnictví. Od té doby, co se města emancipovala, platilo ve '''F'''-ii vedle práva lenního, římského a církevního, jímž spravovalo se duchovenstvo, ještě obyčejové právo městské. {{Prostrkaně|Druhé období lenní soustavy}} (od století XIII. do XVI.). S lenními pány zahájila boj také moc královská a mohla tím spíše zvítěziti, že moc lenních pánů seslabována byla již zápasem jejich s městy. Na druhé straně rostla moc Kapetovců spolkem s církví. Jsouce ochránci církve, byli Kapetovci od církve také podporováni. Z duchovních sestávali většinou úředníci královští. Od duchovenstva dostávalo se králům též peněz v čas potřeby, duchovenstvo zaopatřovalo jim také vojsko. Nový způsob vojenství (stálé vojsko zavedeno bylo za Karla VII.) byl rovněž jednou z příčin, které zasadily velkou ránu soustavě feudální a změnily politické i právní poměry. Konečně i obnova studia římského práva pomohla podkopávati zřízení lenní a vztyčovala na jeho ruinách všemohoucí moc královskou, jež si znenáhla osobila většinu práv lenních pánů a změnila tak práva seniorská v práva královská čili regální. Co se týče {{Prostrkaně|moci zákonodárné}}, měl jedině král právo vydávati zákonné předpisy, vztahující se na celé království. Od XIV. st. (od r. 1302 do 1615) opírali se králové často o {{Prostrkaně|generální stavy}}, sněmovní sbory, jež se skládaly ze šlechty, duchovenstva a třetího stavu (měšťanstva), avšak nebyli hlasem jejich, který byl pouze poradný, nijak vázáni. Zákonodárné akty královské nazývaly se: {{Prostrkaně|ordonnance}}, {{Prostrkaně|edikty}}, {{Prostrkaně|deklarace}}. Ordonnancemi, které byly akty nejdůležitější, rozuměly se obyčejně ony zákonné předpisy, které vyhovovaly přáním a tužbám generálních stavů a platily pro celou říši. Edikty vztahovaly se často jen na zvláštní záležitost a vydávány bývaly z pouhé vůle král., bez intervence stavů. Deklaracemi vykládal neb rozvíjel král dřívější předpisy, dané v ediktech neb ordonnancích. Vedle těchto všeobecných aktů vydávali králové výsady pro jednotlivé osoby. Pro svolávání gener. stavů neplatila v prvých dobách žádná pravidla. Král svolal brzo všechny tři stavy společně na jedno místo, brzo jen některé stavy, brzo zase jen stavy některých provincií, a to v dobách různých. Jedním z prvých výsledků působnosti gener. stavů v záležitostech veřejných bylo prohlášení {{Prostrkaně|Salického zákona}} z roku 1317 o nástupnictví na franc. trůn. R. 1338 usnesli se gener. stavové, jak se zdá poprvé, že na příště nemůže se vybírati v království žádných berní, k nimž by stavové nesvolili. — Jako v zákonodárství, tak jevili gener. stavové velkou účasť i v organisaci vojenské, v soudnictví, ve správě finanční a ve správě vůbec. {{Prostrkaně|Soudnictví}} vykonával král zvláštními orgány, kteří vedle funkcí soudních měli též funkce správní, zejména finanční. Nejníže stáli úředníci zv. ''prévôts'' (probošti). Soudili jen nešlechtice. Ačkoli kompetence jejich upravena byla teprve ve XШ. stol., existovali již od počátku panství Kapetovců. Proboštství (''prévôté'') pařížské mělo zvláštní organisaci a také větší kompetenci nežli proboštství ostatní. Nad probošty stáli úředníci zv. {{Prostrkaně|bailliové}}, o nichž se děje poprvé zmínka r. 1190 v testamentu Filipa Augusta. Baillis vedli dozor nad probošty a vykonávali soud ve slavnostních shromážděních, jež svolávali do hlavnějších měst své správy. Na jihu odpovídali této hodnosti {{Prostrkaně|sénéchalové}}. Jako finanční úředníci skládali bailliové ze své činnosti v Paříži účty. Jsouce úředníky král. a majíce moc krále zastupovati, předsedali při feudálních soudech, rozhodujících spory mezi král. vasally. Tím lišili se značně od proboštů, kteří měli jurisdikci jen nad nešlechtici. Nejvyšší soudní stolicí byl {{Prostrkaně|parlament}}, který povstal oddělením soudních záležitostí královského dvora od záležitostí správních. Následkem vzrůstu záležitostí, jež od král. dvora byly vyřizovány, bylo nutno rozděliti král. dvůr na dvě části: na {{Prostrkaně|král. radu}} čili {{Prostrkaně|velkou radu}}, které byly svěřeny záležitosti správní, a na ''chambre aux plaitz'' pro konání spravedlnosti. Rozdělení toto nastalo již na poč. XIII. stol. za sv. Ludvíka. Soudní oddělení nazýváno bylo později {{Prostrkaně|parlamentem}}. Parlament skládal se s počátku ze tří komor, a sice: ''la grand’ chambre'', ''la chambre des requêtes'' a ''la ch. des enquêtes''. V pol. XV. stol. přibyla k tomu čtvrtá komora, zv. ''la Tournelle''. Nejhlavnější byla velká komora, která často sama nazývána byla parlamentem. Podle ordonnance z r. 1302 měl parlament pařížský ročně jen 2 zasedáni, později 4. Členy parlamentu jmenoval původně král; teprv od poč. XV. stol. (ordon. ze 7. ledna 1400) ustanovoval členy parlament sám u přítomnosti kancléře. Několik ordonnancí ze stol. XV. stanoví, že parlament má králi navrhnouti tři kandidáty, z nichž král jednoho si vyvolí. Od Františka I. stala se místa v parlamentu prodejnými. Působnost pařížského parlamentu byla velice rozsáhlá. Hrál velikou roli nejen v záležitostech civilních a trestních, nýbrž i v životě sociálním a politickém. Činnost jeho se vztahovala na př. mezi jiným na řemesla a průmysl, na vyučování, na záležitosti náboženské atd., ba parlament měl velikou účasť i v zákonodárství. Jako český zemský soud vedl zemské desky, do nichž zapisoval mimo jiné též sněmovní usnesení, tak vkládal parlament do svých úředních knih král. ordonnance. Během času počal parlament dotčeného práva zápisu užívati tím způsobem, že pokládal se za oprávněna činiti proti zápisu námitky, popřípadě ordonnancí ani nezapsati. Králové brali sice právo toto v odpor, avšak přes to zachoval si parlament velikou váhu v politickém životě '''F.''' — Po způsobu parlamentu pařížského zřídili králové franc. během XV. a XVI. stol. parlamenty v jednotlivých provinciích. Půda byla příznivá zvláště tam, kde již ode dávna existovaly vyšší soudní tribunály, jako v Normandii ''échiquier'', v Champagni ''les grands jours''. Staré tyto soudy byly ponechány a proměněny v parlamenty. Postupně zřízeny byly tyto provinciální parlamenty: {{Prostrkaně|toulouský}} r. 1302 (pak zrušen a znova zřízen r. 1410), {{Prostrkaně|grenobleský}} r. 1453, {{Prostrkaně|bordeauxský}} r. 1460, {{Prostrkaně|burgundský}} r. 1476, {{Prostrkaně|rouenský}} r. 1499, {{Prostrkaně|provenceský}} r. 1501, {{Prostrkaně|trévouxský}} r. 1538 a {{Prostrkaně|rennský}} r. 1553. Královské soudnictví vyvinovalo se na ujmu soudnictví lenních pánů již od XII. štol. Vedly k tomu t. zv. ''cas royaux'' (případy vyhrazené jen soudnictví královskému), dále {{Prostrkaně|appellační právo}} král., {{Prostrkaně|praevence}} (strana mohla se totiž obrátiti na úředníka král. a pominouti soud seniorský), pak {{Prostrkaně|královské měšťanství}} (právo býti souzenu jen před soudem král. udíleno bylo totiž i cizím osobám, které náležely vlastně před soud seniorský) a jiné prostředky. — {{Prostrkaně|Rada král.}}, {{Prostrkaně|velká rada}} čili {{Prostrkaně|úzká rada}}, {{Prostrkaně|soukromá rada}} (''grand conseil'', ''c. étroit'', ''c. privé'') měla od vzniku parlamentu jen činnost vládní a správní. Složení této rady a způsob jmenován! radů nebyl určitý. Příslušnost rady ztenčována byla různými novými tribunály, jako byly vedle parlamentu: {{Prostrkaně|účetní dvůr}}, {{Prostrkaně|komora pokladu}}, {{Prostrkaně|dvůr mincovní}} a {{Prostrkaně|dvůr daňový}} (srv. {{Prostrkaně|Finance}}). V radě král. byly připravovány obyčejné král. ordonnance, v král. radě činěna správní opatření, týkající se záležitostí král., zejména finančních. Rada král. řešila též konflikty mezi neodvislými jurisdikcemi a rušila nálezy parlamentu, jež byly nejasné, spočívaly na omylu nebo byly protizákonné. Král mohl také každou záležitost, která ještě u některého z jeho soudů nebo parlamentů nebyla vyřízena, potáhnouti před svůj soud. Ve století XV. odděleny byly v parlamentu soukromé věci královy od veřejných. {{Prostrkaně|Doba monarchie absolutní}} trvala od XVI. do XVIII. stol. Počínajíc XVI. stoletím ustavila se '''F.''' takořka úplně. Královské území, které se za prvních Kapetovců obmezovalo jen na l’Ile de France a na Orléannais, zvětšovalo se znenáhla novými provinciemi, až mělo v XVI. stol. bezmála touž rozlohu jako za revoluce. Nejdůležitější bylo, že z '''F.''' vytlačena byla Anglie, která dříve tam měla rozsáhlé území. Moc král. stávala se od té doby čím dále neobmezenější a nedbala ani odporu parlamentu při mnohých příležitostech, ani se v pozdější době neopírala již o gener. stavy. Tradicí vyvinuly se tyto zásady, které tvořily čásť veřejného práva franc.: 1. Když některý princ vstoupil na franc. trůn, splývaly jeho statky soukromé se statky korunními. Žádným způsobem nemohl si vyhraditi vlastní své statky, jež stávaly se majetkem národním. 2. Statky, jež dávány byly jako apanáže synům královým, navracely se opět koruně, zemřel-li syn bez mužských dědiců. Na ujmu tohoto práva návratného nemohly ony statky býti zcizovány. 3. Statky král. byly nezcizitelné a nepromlčitelné, a jestliže z naléhavé příčiny zcizení někdy výjimečně se stalo, bylo pokládáno jen za pouhou zástavu, jež mohla býti vykoupena, aniž se mohla někdy činiti námitka promlčení. Později (od r. 1566, kdy vydána ordonnance de Moulins) činěn rozdíl mezi malým domaniem, které mohlo býti zcizeno, a velkým domaniem, jež bylo naprosto nezcizitelné. Dnes jest domanium státní zcizitelné a jen některé jeho části, určené pro všeobecné užívání státních občanů, nemohou býti předmětem individuálního přivlastnění. V době absolutního království vyvinuly se též zvláštní poměry {{Prostrkaně|státní}} (neb lépe řečeno královské) {{Prostrkaně|služby}}. Úřednictvo, místo aby bylo za úřad svůj placeno, musilo samo státu platiti jistou sumu za udělení své hodnosti a z výtěžku úřadu se živilo. Na počátku byly služby veřejné odvolatelné a dočasné, od r. 1319 byly dávány v pacht, za Ludvíka XI. od r. 1467 udělovány byly na doživotí (úředníci stávali se totiž neodstranitelnými) a konečně za Ludvíka XII., Františka I. a Jindřicha IV. stávaly se úřady dědičnými a mohly od držitelů býti též prodávány. Úřední službou vyvinula se úřední aristokracie, jež osvobozena byla od placení daní. Generální stavové příčili se prodejnosti úřadů, avšak marně. Zmíniti se sluší zvláště o odporu stavů v Blois z r. 1576. Edikt z r. 1771 zrušil dědičnost úřadů, avšak pro odpor nebyl vykonáván; Ludvík XVI. jej r. 1777 obnovil. Revoluce učinila však konec prodejnosti úřadů. Náležela-li {{Prostrkaně|moc zákonodárná}} již ve druhém období vlády feudální pouze králi, tím spíše bylo tak v době monarchie absolutní. Nicméně během XVI. stol. a pak ještě na poč. XVII. stol. (do r. 1614) králové občas svolali gener. stavy a brali ohled na jejich přání a stížnosti. Od té doby však vykonávali moc zákonodárnou úplně samostatně. Jako dříve byly projevem zákonodárné moci {{Prostrkaně|ordonnance}}. {{Prostrkaně|Generální stavové}} skládali se jednak z osobně přítomných členů (šlechticů a prelátů), jednak ze zástupců (na př. klášterů a měst). Kláštery volily obyčejně člena svého řádu, ba i cizí osobu. V městech, která stála pod proboštem, jmenoval poslance městské probošt, ve městech ostatních městský sbor (''corps de ville''), totiž maire a konšelové. Konečně rozšířila se volba ve všech městech. Co se týče záležitostí, jež by náležely před gener. stavy, nebylo žádného určitého pravidla. Stavové hleděli si zabezpečiti sice jisté praerogativy, avšak králové, jsouce na to žárlivi, stavěli se proti tomu, aby si udrželi moc neobmezenou. Králové vůbec neradi svolávali gener. stavy a činili tak, jen když byli v úzkých. Od r. 1614—1789 nebyli stavové vůbec svoláváni. Příčina toho nespočívala jen v tom, že se králové obávali jejich moci, nýbrž i ve vnitřních poměrech, ve složení gener. stavů, v rivalitě jednotlivých stavů mezi sebou. — Vedle gener. stavů existují {{Prostrkaně|shromáždění notáblů}} (''les assemblées de notables''), jejichž členové bývali jmenováni králem z vynikajících osob šlechty, duchovenstva, ba i měšťanstva. Byli-li gener. stavové jen sborem poradným, byla jím tím spíše shromáždění notáblů. Král mohl dle své libosti přijmouti nebo zamítnouti jejich usnesení. — V jistém směru obmezován byl král i {{Prostrkaně|stavy provinciálními}}, jejichž hlavním úkolem bylo fixovati a repartovati daně a podnikati veřejné práce na účet provincie. Složeny byly rovněž jako stavy gener. ze 3 stavů. Měli také právo, obraceti se na krále s přáními a tužbami v záležitostech týkajících se provincií nebo ve všeobecných zájmech země. Provinciální stavové střední '''F.''' přestávali býti svoláváni počínajíc r. 1451. Když státní rada dle finančních poměrů země sama stanovila nutné sumy daní a posílala do každé provincie kommissaře, aby žádali na provinciálních stavech díl na ně připadající, bylo úkolem stavů provinciálních pouze odhlasovati daně, které byly žádány. Jako parlament hrály dosti velikou politickou roli též ostatní suverénní dvory a tribunály, které soudily bez odvolání, jako {{Prostrkaně|komory účetní}}, {{Prostrkaně|daňové dvory}} a {{Prostrkaně|velká rada}}. Podobně jako parlament měly právo zapisovati ordonnance vztahující se do oboru jejich příslušnosti a činiti proti zapsání námitky. Práva posledního užívaly zvláště od doby Ludvíka XI. Právo to bráno od králů v odpor a všelijak obmezováno, na př. ordonnancí de Moulins a pak deklarací z r. 1673, která dovolovala odpor pouze po učiněném zápisu, a to ještě jen ve lhůtě osmidenní. — R. 1715 vráceno suverénním tribunálům právo činiti odpor ještě před zápisem. Právo toto zavdávalo vůbec velmi často podnět k rozporům mezi králem a parlamentem. Zápas mezi oběma mocmi byl zvláště prudký v posledních létech Ludvíka XV. Počátkem let sedmdesátých XVIII. stol. parlament docela suspendoval svá zasedání a nahrazen byl na čas parlamentem improvisovaným; nastoupením Ludvíka XVI. r. 1774 byl však znova zřízen. Svým odporem proti moci královské zjednával si parlament obecnou popularitu jako strážce politických svobod '''F.''' Když však za Ludvíka XVI. užíval svého odporu v duchu reakcionářském, stoje na straně tříd privilegovaných (běželo na př. o zrušení roboty, o udělení svobody protestantům atd.), pozbyl své populárnosti. V oboru {{Prostrkaně|moci výkonné}} podporováni byli králové svými {{Prostrkaně|ministry}} a {{Prostrkaně|státní radou}}. V provinciích měli v XVI. stol. moc skoro neobmezenou {{Prostrkaně|guvernéři}}. Znenáhla se však moc jejich tenčila a přešla na {{Prostrkaně|intendanty}}. Jaké původně byly funkce ministrů, nesnadno jest určiti. Teprv od XVI. stol. jest činnost ministrů (státních sekretářů) dosti určena. — Předchůdce své měli státní sekretáři v bývalých král. písařích a notářích, kteří za Filipa Krásného dostali jméno ''clers du secré''. Později svěřeny jim záležitosti finanční a pak vůbec všechny státní záležitosti, tak že pak se nazývali ''secrétaires des finances et commandements du roi''. Jindřich II. řádem z r. 1547 stanovil 4 finanční sekretáře a přidělil jim jistý počet provincií a zemí. Poněvadž se tenkráte nečinil rozdíl mezi jednotlivými odvětvími veřejné správy, náležely sekretářům všechny záležitosti té které provincie. R. 1559 vyskytuje se poprvé název ''secrétaire d’état''. Od této doby byli připouštěni státní sekretáři do různých sekcí král. rady, měli však jen právo přítomnosti, nikoli právo účastniti se úvah. Velké důležitosti nabyli státní sekretáři za Ludvíka XIV. a stali se po něm pravými pány '''F.''' Byli za něho 4 státní sekretáři. Jeden z nich měl na starosti záležitosti vnější, druhý král. dvůr a záležitosti církevní, třetí námořnictví, námořský obchod a kolonie a čtvrtý soudnictví. Vedle státních sekretářů sluší jmenovati {{Prostrkaně|kancléře}}, zaměstnaného správou soudnictví a šéfa úřednictva, a {{Prostrkaně|generálního finančního kontrolora}}, který soustřeďoval všechny operace finanční a měl pod sebou obchod pozemní, vnitřní i zahraničný, a kommunikační prostředky. Za Ludvíka XV. stalo se v této organisaci jen nepatrné doplnění. — Vedle ministrů měli králové pomocníky ve členech {{Prostrkaně|královské rady}}, jež pak se stala {{Prostrkaně|státní radou}}. Poněvadž k této král. radě vznášeny byly také záležitosti u jiných soudů rozhodované, oddělil se od ní r. 1497 stálý tribunál, jemuž dáno jméno ''grand conseil''. Náležely před něj záležitosti odvolací od parlamentů franc. Vedle toho byl výsadním soudem pro některé osoby a záležitosti. Státní rada skládala se na základě řádu z r. 1630 z radů řádných, kteří zasedali celý rok, a z radů semestrových a kvatrimestrových, kteří zasedali střídavě po 6 nebo 4 měsíce. Dělila se na několik sekcí. (Srv. Conseil du roi.) Od r. 1661 bylo těchto sekcí šest. Po smrti Ludvíka XIV. reorganisovány byly jednotlivé sekce r. 1713 a zřízena {{Prostrkaně|rada svědomí}} (''conseil de conscience'') pro záležitosti církevní, {{Prostrkaně|rada vnějších záležitostí}} (''c. des affaires étrangères''), {{Prostrkaně|r. válečná}}, {{Prostrkaně|r. námořní}}, {{Prostrkaně|r. vnitřních záležitostí}} (''c. du dedans du royaume''), která odpovídala staré radě depeší, {{Prostrkaně|r. finanční}}, {{Prostrkaně|r. obchodní}} a {{Prostrkaně|r. stran}} (''des parties''). Na konci vlády Ludvíka XV. bylo rad jen pět. {{Prostrkaně|Guvernéři}} zřízeni byli v provinciích ke konci XV. stol., když moc král. byla již dosti silná. V XVI. stol. činnost těchto guvernérů neboli {{Prostrkaně|generálních místodržícich}} král. byla blíže určena a obmezována na záležitosti vojenské. Za Františka I. čítalo se ve '''F'''-ii 12 gubernií (dle hlavních provincií), které náležely králi. Ordonnancí de Moulins z roku 1566 zapověděno guvernérům vvbírati poplatky a osobovati si moc soudní. Nicméně vykonávali guvernéři v území svém tak rozsáhlou moc, že Jindřich IV. byl nucen s nimi jednati a provincie z moci jejich takořka vykoupiti. Obmezena tedy za Ludvíka XIV. jejich moc a funkce jejich stanovena jen na 3 léta. Největší proměny došla moc guvernérů zřízením t. zv. {{Prostrkaně|intendantů}}. Titul guvernér stal se více jen čestným, a v XVIII. stol. rozšířen byl proto počet gubernií, tak že r. 1789 jich bylo 38. Intendanti byli nejhlavnější podporou moci královské v provinciích. Jimi se moc král. úplně utvrdila. Původ této instituce hledati sluší v oněch členech král. rady (''maîtres des requêtes''), kteří v XVI. stol. konali po provinciích inspekční objížďky (''chevauchées''). Mezi těmito členy král. rady neb vedle nich nalézali se úředníci, kteří mohli vykonávati soudnictví a jmenovati i propouštěti král. úředníky. Nazýváni byli ''intendants de la justice'', ''int. de la j. et police'' nebo ''int. de la j., p. et finances'', též ''commissaires départis dans les provinces pour l’exécution des ordres du roi''. Za Richelieua byla instituce intendantů značně upevněna, existovala však mnohem dříve. R. 1654 jmenováni byli intendanti do všech generálstev (srv. {{Prostrkaně|Finance}} franc.) a r. 1789 bylo jich ve '''F'''-ii 32. Moc jejich byla velmi rozsáhlá. Mohli intervenovati ve všech záležitostech správních oné provincie, jež jim byla svěřena. Záležitosti agrární, obchodní, kommunikační, hospodářské a vůbec všechno, co nyní náleží prefektům, spadalo tenkráte v obor příslušnosti intendantů. I moc soudní vykonávali. K rukám měli úředníky zv. ''subdélégués'', jež sami si volili. {{Prostrkaně|Správa obcí}} neměla za staré vlády povahy jednotné. Řídila se místními tradicemi a výsadními listinami a dle toho, jak tyto byly rozdílné, byla i sama rozmanitá. Přece však pozoruje se v ní ten společný rys, že spočívala na zásadě kollegiálnosti. Nenáleželať správa městská jedné osobě, nýbrž sboru více osob, jež označovány různými názvy. — Před XVII. stol. možno rozeznávati 3 typy obecní organisace: {{Prostrkaně|syndikát}}, {{Prostrkaně|správu konšelskou}} a {{Prostrkaně|mairii}}. Syndikové byli obecní zřízenci, volení obecním shromážděním a usta- noveník tomu, aby vykonávali usnesení tohoto shromáždění. Před r. 1789 byl syndikát v platnosti v obcích venkovských (vesnických). — V městech rozeznávala se {{Prostrkaně|městská rada}} (''le conseil de ville'') a {{Prostrkaně|městský sbor}} (''le corps de ville''). Rada volena byla od obyvatelstva k usnášení se o obecních záležitostech a sbor městský (složený z konšelů) k provedení těchto usnesení. Konšelové měli kromě toho moc policejní a soudní, která syndikům nenáležela. V některých obcích stál v čele konšelů {{Prostrkaně|maire}} (''maïeur'', ''major''), který však neměl žádné převahy nad ostatními konšely. Ediktem z roku 1692 předepsána byla tato organisace pro celou '''F'''-ii. Způsob jmenování členů sboru městského i rady městské byl velmi rozdílný. Spočíval však vždycky v podstatě na volbě. Vzrůst centralisace a moci král. měl za následek, že samospráva obcí obmezována byla víc a víc, tak že místní svobody vzaly konečně za své. Již Ludvík XI. samosprávu značně obmezoval, Ludvík XIII. ordonnancemi z r. 1622 a 1633 podrobil pak obecní finance kontrole král. zřízenců. V politice obmezovací pokračováno ještě více za Ludvíka XIV. a roku 1683 stanoveno, že každá mimořádná daň obecní musí býti odhlasována obecním shromážděním a schválena králem po předběžné zprávě intendantově. Avšak nejen správa obecních záležitostí byla podrobena kontrole intendantů; vláda vykonávala čím dále tím větší vliv i na volbu obecních zřízenců. Zvláště od r. 1692 pletla se vláda velmi do obecní správy a prohlásila, aby zvětšila pramen svých příjmů, obecní úřady za prodejné. Princip prodejnosti nebyl však trvalým a v XVIII. stol. byl král. předpisy brzo rušen, brzo zase obnovován, dle toho, potřeboval-li král více či méně peněz. Obecní funkce byly tímto způsobem úplně diskreditovány, tak že nikdo nechtěl býti obecním úředníkem. Edikt z r. 1765 pokusil se zavésti do obecních institucí jakousi jednotu. Utvořil pro města 2 rady, jednu složenou ze 6 městských radů, druhou ze 14 notáblů, kteří by se radili s městskými rady a městskými sbory. Edikt vzbudil však odpor a byl r. 1771 odvolán. Jednota měla býti zavedena revolucí r. 1789. Co se týče {{Prostrkaně|organisace soudnictví}}, sluší uvésti, že vedle dosavadních pravidelných soudů tří stolic (prévôtové, bailliové a sénéchalové, parlamenty) vznikly ještě jurisdikce mimořádné: ''maîtres des requêtes'', ''de l’hôtel'', ''maîtres des eaux et forêts'', ''les prévôts des maréchaux'', ''les grands-jours'' a j.). Charakteristickou známkou starého soudnictví (podobně jako všech úřadů) jest prodejnost, resp. zcizitelnost soudcovského úřadu. Nájemci hleděli pak najatých míst co nejvíce vykořistiti a obtěžovali strany svými požadavky. Opětovnými ordonnancemi byla sice prodejnost a dědičnost soudcovských úřadů zakazována, ale zákazy setkávaly se s malým výsledkem. Kdykoli králové potřebovali nové sumy peněz, tvořili nové úřady a prodávali je. — {{Prostrkaně|Soudy panské}} potrvaly sice až do r. 1789, avšak přišly o značnou část své působnosti. Strany mohly se odvolati z nálezu panských soudců k soudcům královským (k bailliům), kteří mimo to směli následkem práva praevence (jestliže se k nim strany dříve obrátily) podržeti onu záležitost, jež by jinak náležela před soud panský. — Také {{Prostrkaně|soudnictví církevní}}, které dosud trvalo, bylo velmi obmezováno soudnictvím král. (zejména následkem ordonnance villers-cotteretské z r. 1539). — {{Prostrkaně|Soudy municipální}} byly v XVI. stol. vůbec nahrazeny soudy král. a městské úřady podržely jen moc policejní. Vedle dosavadních soudních úředníků povstali znenáhla ještě jiní. Již v XV. stol. měli bailliové, kteří obyčejně náleželi ke stavu šlechtickému, k rukám zástupce zv. ''lieutenants''. Svazek, který byl mezi bailliem a jeho zástupcem, uvolňoval se čím dále více v neprospěch bailliů. Z bývalých příručích stali se praví soudcové. Fungovali po dvou: jeden byl pro záležitosti civilní, druhý pro trestní. Přední z nich, který měl záležitosti důležitější, nazýval se ''lieutenant général''. — K zamezení průtahů ve sporech, jenž nastati mohl tím, že strana měla právo dvakráte se odvolati ke stolicím vyšším, zaveden byl pro spory menší důležitosti r. 155t soud {{Prostrkaně|praesidiálů}}. V XVIII. stol. vážnost praesidiálů velice poklesla. Pařížským ediktem z r. 1563 zavedeny byly {{Prostrkaně|tribunály obchodní}}, jež soudily bez odvolání ve sporech nepřevyšujících 500 liber. Nad tu sumu připouštělo se odvolání k parlamentu. — Velké ordonnance XVI. stol. obsahují mnoho článkův, jež se týkají nešvarů v soudnictví. Jest z nich viděti, jaká nemravnost a zlořády panovaly v tehdejší soudní organisaci. Prodejnost úřadů, dary, jež brali soudcové místo služného, veliký počet soudů mimořádných, zbytečné appellace k velké radě a jiné nešvary illustrují předrevoluční soudnictví. {{Prostrkaně|Revolucí}} učiněn byl sice konec klidnému vývoji franc. práva, avšak následky její byly blahodárné. Hlavní její příčinou byla nerovnost osob i statků před zákonem. Křiklavou nespravedlností bylo zejména nerovné ukládání finančních břemen jednotlivým třídám obyvatelstva. — Jinou příčinou revoluce byl úplný nedostatek politických svobod a kontroly. Moc královská byla neobmezená, úředníci královští vykonávali všechno. Královská rada, nehledíc na svolení národa, určovala každý rok tajným nálezem výši daně a rozdílela ji na provincie. Počet osob podrobených službě vojenské byl rovněž určován bez intervence země ústřední vládou (král. radou). Tohoto neustálého despotického ovládání nasytila se konečně '''F.''' a hlásila se energicky o svá práva. Instituce politické zůstaly od Richelieua beze změny a zákony civilní nepodrobeny od redakce coutumů žádné podstatné modifikaci. Tato konservativnost zákonodárství za poměrů docela nových, tato přežilost byla také příčinou, že došlo k revoluci. Za podstatné principy revoluce čili principy r. 1789 uvádí se občanská rovnost, svoboda svědomí, povolování daní od zástupců národa a j. Principy tyto uchovaly se podnes ve franc. právu, ačkoli politické konstituce padaly jedna po druhé, ba ještě více, principy dotčené staly se majetkem celé Evropy. — Jednotlivé konstituce probírati nebudeme. — Platilyť některé dobu velmi krátkou a některé ani docela nevešly v život. Uvedeme jen, že střídaly se za sebou v revoluci konstituce z r. 1789, 1791, 1793 (tato nevešla v život), z r. III. a VIII. Poslední modifikována byla usnesením senátu z 22. ventosu r. X. a plebiscitem ze 14. thermidoru r. X., kterým Napoleon prohlášen doživotním konsulem, a pak usnesením senátu z 28. floréalu r. XII. čili 18. kv. 1804, kterým udělena Napoleonovi hodnost císařská a zavedeno zřízení monarchické. Nové konstituce dány v l. 1814 Za Ludvíka XVIII., dále r. 1830, 1848, 1852, 1870 a l875. ''[[Autor:Karel Kadlec|dlc]]'' == Státní zřízení. == Státní zřízení nynější franc. republiky jest repraesentačně-demokratické a spočívá na konstituci z 28. února 1875, přijaté od národního shromáždění a doplněné zákony z r. 1875, 1879, 1881, 1884, 1885, 1887. O úřadech a státní moci jednají zákony z 28. února a 15. čce 1875 a ze 14. srp. 1884, o senátu zák. ze 24. února a 2. srp. 1875 a z 9. pros. 1874, o volbě poslanců zákony ze 30. list. a 24. pros. 1875, ze 28. čce 1881, ze 16. čna 1885 a z 15. ún. 1889. Podle zákona ze 22. čna 1886 jest území '''F.''' uzavřeno hlavám rodin, které dříve ve '''F'''-ii panovaly, i jejich přímým potomkům, a členové panovavších dříve rodin nesmějí vstupovati ani do armády ani do námořnictva ani zastávati veřejné úřady nebo vykonávati mandát poslanecký. Republikou jest '''F.''' od 4. září 1870. V čele vlády stojí president, volený od národního shromáždění (obou sněmoven) na dobu sedmi let. V mezích ústavy náleží mu moc výkonná. K ruce má radu ministerskou, kteréž předsedá. Moc zákonodárná a povolování rozpočtu spočívá v rukou obou sněmoven, totiž {{Prostrkaně|senátu}} ({{Prostrkaně|první komory}}) a {{Prostrkaně|sněmovny poslanců}}. {{Prostrkaně|Senát}} skládá se ze 300 členů, volených na 9 let zvláštními volebními kommissemi departementů a kolonií. Volební sbory skládají se v každém departementu z poslanců, generálních a arrondissementních rad a z delegátů rad obecních. Počet delegátů záleží tu na počtu obyvatelstva zastoupeného. Volba děje se ve hlavním městě departementu absolutní většinou hlasů. Z uvedeného počtu 300 senátorů bylo původně 75 senátorů od Národního shromáždění a ostatních členů senátu zvoleno na doživotí. Počet těchto nesesaditelných členů senátu doplňován jest od r. 1884 po jejich úmrtí týmž způsobem, jako ostatních. R. 1891 bylo z uvedených 75 senátorů na živu ještě 44. Každá tři léta odstupuje jedna třetina všech senátorů (100) a senát doplňuje se členy novými. — {{Prostrkaně|Sněmovna poslanců}} skládá se z 584 členů (z nichž 6 jest z Alžíru a 10 z kolonií), kteří voleni jsou přímými volbami na základě všeobecného volebního práva na 4 léta. Právo volební podmíněno jest požíváním občanských i politických práv a kromě toho jistým věkem: pro aktivní právo volební vyžaduje se věk 21 léta, pro passivní právo volební věk 25 let. Census, kterým by právo volební bylo obmezeno, zaveden není. Při volbách do sněmovny poslanců tvoří každý departement zvláštní volební sbor. Dle počtu obyvatelstva zastoupeného volí se pak větší nebo menší počet poslanců (vždy jeden poslanec na 70.000 ob.). Zastávání jistých úřadů vylučuje od volitelnosti. Vyjmuty jsou však (a nevadí tedy postavení poslance) úřady ministrů, státních podsekretářů, vyslanců, seinského a policejního prefekta, vyšších duchovních, veřejných professorů a osob, jimž svěřena byla na čas nějaká misse. Nicméně musí každý poslanec, který pro nějaký z vyjmenovaných úřadů byl ustanoven (kromě ministrů a státních podsekretářů), podrobiti se nové volbě. Rovněž tak nedají se srovnati s postavením senátora funkce státního rady a úředníka ve státní radě zv. ''maître des requêtes'', dále úřad prefekta a podprefekta (vyjmouc opět seinského a policejního prefekta), úřad člena appellačních soudů a tribunálů 1. stolice (vyjmouc generálního prokuratora u pařížského appellačního soudu), gener. pokladníka, finančního výběrčího a úřad kteréhokoli ministerského úředníka. Vojenské osoby, stojící v aktivní službě, nemají ani co se týče sněmovny poslanců, ani co se týče senátu, volebního práva aktivního ani passivního). — V dorozumění se senátem může president sněmovnu poslanců před časem rozpustiti, musí však volební sbory ve třech měsících k novým volbám svolati. Senát soudí též jakožto státní soudní dvůr presidenta republiky a ministry, jakož i osoby, které se dopustily útoku na veřejnou bezpečnost. Obě sněmovny scházejí se, nesvolá-li je president dříve, každý rok druhý úterek v lednu a musejí aspoň pět měsíců zasedati. Schůze jejich jsou veřejné. Obě sněmovny volí si na čas zasedání předsedu. Schůze své zahajují a uzavírají ve stejný čas. President prohlašuje konec zasedání a má právo svolati sněmovny v době mimořádné. Učiniti tak musí, když aspoň polovice členů každé sněmovny činí návrh v uvedeném směru. President může také jednání sněmovny odročiti, avšak ne déle než na měsíc a ne častěji než dvakráte v témž zasedání. Každý poslanec i každý senátor má právo iniciativy. Aby došlo k zákonu, jest třeba svolení obou sněmoven: zákony finanční musí však dříve předloženy býti sněmovně poslanecké a od ní býti přijaty. Sněmovny mají též právo v oddělených shromážděních prohlásiti, že pokládají za potřebno, aby se revidovala ústava. Stalo-li se o tom v každé sněmovně speciální usnesení, sestupují se obě sněmovny k provedení oné revise. Dotyčná usnesení musejí býti učiněna absolutní většinou všech členů, z nichž národní shromáždění se skládá. — Presidentu náleží rovněž zákonná iniciativa; on prohlašuje také zákony, bdí nad jejich prováděním a má právo udělovati milost. Amnestie mohou však jen zákonem býti udělovány. President ověřuje také vyslance cizích států, disponuje o branné moci, obsazuje civilní i vojenská místa, vyjednává s cizími státy a provádí státní smlouvy. Válku může však prohlásiti jen po svolení obou sněmoven. Smlouvy o mír, smlouvy obchodní a takové, které se týkají státních financí, jakož i stavu osob a vlastnického práva Francouzů v cizině, nabývají platnosti teprve tenkráte, když je obě sněmovny byly přijaly. Každý akt presidentův musí býti spolupodepsán od jednoho ministra. Ministři jsou zodpovědni solidárně oběma sněmovnám za obecnou politiku vlády a kromě toho každý speciálně za osobní svá jednání. President odpovídá republice jen z velezrády, při čemž sněmovně poslanců náleží právo obžalovací a senátu vynesení nálezu. Uprázdni-li se úřad presidenta úmrtím nebo z jiné příčiny, jmenují spojené sněmovny ihned nástupce. Než nový president jest zvolen, náleží moc výkonná radě ministerské. — Správa '''F.''' založena jest na systému centralisačním. V nejvyšší instanci vykonává ji deset ministerstev, v jejichž čele stojí ministři (státní sekretáři). Tito tvoří vespolek ministerskou radu pod předsednictvím presidenta republiky. {{Prostrkaně|Ministerstva}} jsou tato: 1. Ministerstvo spravedlnosti (''ministère de la justice''), jehož chef má titul »strážce pečeti« (''garde des sceaux''), 2. m. vnitra (''m. de l’intérieur''), 3 . m. záležitostí zahraničných (''m. des affaires étrangères''), v jehož obor spadají též záležitosti zemí podřízených franc. protektorátu, 4. m. financí (''m. des finances''), 5. m. války (''m. de la guerre''), 6. min. námořnictví (''m. de la marine''), 7. m. veřejného vyučování, umění a kultu (''de l’instruction publique, des beaux-arts et des cultes''), 8. min. orby (''m. de l’agriculture''), 9. m. obchodu, průmyslu a osad (''m. du commerce, de l’industrie et des colonies''), 10. m. prací veřejných (''m. des travaux publics''), jež spravuje veřejné práce, týkající se spojovacích prostředků. Samostatné postavení zaujímá {{Prostrkaně|účetní dvůr}} (''cour des comptes''). Pod předsednictvím ministra spravedlnosti stojí {{Prostrkaně|státní rada}} (''conseil d’état'' viz t.). Za účely správními rozdělena jest '''F.''' (1891) na 86 departementů (v. t.) a území Belfortské, na 362 arrondissementy (území Belfortské počítajíc za arrond ), na 2881 kantonů a 36.144 obcí (kommun). Památka na staré rozdělení '''F.''' vyhlazena byla úplné. Staré království rozděleno bylo r. 1614 v posledním shromáždění gener. stavů na 12 gouvernementů. Před revolucí bylo těchto správních obvodů již 33. Historicky skládala se '''F.''' z 51 krajů (provincií). Staré rozdělení země zrušeno bylo od Národního shromáždění na podzim r. 1790 a zavedeny 83 departementy. Každý departement rozdělen byl opět na několik arrondissementů (v. t.) a tyto na kantony. Při vyměřování hranic depart. hleděno bylo hlavně k tomu, aby historické tradice byly potlačeny. Nové správní obvody neměly míti nic společného s dřívějším rozdělením na gouvernementy a provincie a měly nanejvýše vyhovovati jen účelům praktickým, ze kteréhož důvodu přihlíženo ku hranicím, daným samou přírodou (řekám, horám). Krajiny, historicky jeden celek tvořící, roztrženy od sebe a naproti tomu spojovány v jeden celek části tradicemi naprosto odrůzněné. Nové rozdělení uchovalo se až na naše dny. Každý departement spravován jest od prefekta, arrondissement od podprefekta, obec od maira. {{Prostrkaně|Prefekt}} (''préfet'') jest představitelem výkonné moci a zástupce zájmů departementu. Jmenován bývá presidentem republiky k návrhu ministra vnitra. V úřední činnosti podporuje ho samosprávný sbor představitelů speciálních zájmů departementu čili t. zv. {{Prostrkaně|generální rada}} (''conseil général'') a kromě toho {{Prostrkaně|prefekturní rada}} (''conseil de préfecture''). V arrondissementech vede správu {{Prostrkaně|podprefekt}} (''souspréfet''), jemuž k ruce jest {{Prostrkaně|rada arrondissementu}} (''conseil d’arrondissement''). Pouze v arrondissementech, v nichž leží hlavní město depart., vykonává správu prefekt. Rovněž podprefekta jmenuje president republiky. — Kantony, na něž se dělí arrondissement, nemají administrativního významu. Jsou jen okrsky soudců míru a slouží za podklad pro volby a odvod branců. {{Prostrkaně|Obecní zřízení}} spočívá na zák. ze dne 18. bř. 1837, 24. čce 1867, 4. dubna 1873, 20. led. 1874, 12. srp. 1876, 28. bř. 1882 a 5. dub. 1884. V čele obce stojí starosta (''maire''), který spojuje v sobě dvě funkce, jednu jako státní úředník, druhou jako zástupce samosprávy obecní. Maire volen jest se svými příručími (''adjoints''), jichž bývá ve větších obcích více, na tři léta od rady municipální. Musí míti aspoň 25 let. Úřad vykonává bezplatně. Ve hl. městech departementů, arrondissementů a kantonů jmenuje mairy a jejich příručí z počtu členů municipální rady zvláštním dekretem president republiky. V Paříži a Lyoně, kde jest 20, pokud se týče 6 mairií, zastává prefekt departementu úřad centrálního maira. Jako zástupce vlády plní maire vládní nařízení, bdí nad prováděním zákonů a vykonává obecnou a místní policii (vyjímajíc prefekturní města s obyvatelstvem nad 40.000 lidí). Rozhodnutí jeho musejí býti potvrzena částečně od prefekta nebo podprefekta. Trestních nálezů nesmí vynášeti. Jakožto zástupce obce vede maire její správu, předsedá v municipální radě, zastupuje obec před úřady. Jakožto státní úředník vede civilní rejstřík a vykonává civilní sňatky, arci pod dozorem státního prokurátora. Zástupcem jeho jest příručí. {{Prostrkaně|Obecní}} čili {{Prostrkaně|municipální rada}} (''conseil municipal'') skládá se dle velikosti obce z 10 až 36 (v Paříži z 80) členů. {{Prostrkaně|Policie výkonná}} skládá se částečně z obecních policejních orgánů, částečně z orgánů státních. Obecní policejní personál vydržován jest obcemi. V městech, majících více než 40.000 obyv., závisí organisace policejního sboru na dekretu presidenta republiky, o němž se dříve jedná ve státní radě. Dosazování policejního personálu závisí na mairovi a na potvrzení prefekta nebo podprefekta (Zák. z 5. dubna 1884). Státní policii vykonává žandarmerie organisovaná vojensky. Zřízení sboru žandarmův založeno jest na dekretech z 1. března r. 1854 a 24. dub. 1858. Žandarmové vykonávají policii soudní i správní. V prvé příčině podřízeni jsou ministru spravedlnosti, ve druhé ministru vnitra, a co se týče discipliny a vydržování, ministru války. Základ veškerého veřejného a soukromého práva ve '''F'''-ii tvoří 5 zákonníků (kodexů): ''Code civil des Français'' (z r. 1804, později ''Code Napoléon'' zvaný), ''Code de procédure civile'' (1807), ''Code de commerce'' (1808), ''Code d’instruction criminelle'' a ''Code pénal'' (z r. 1811), k nimž se řadí arci jiné důležité zákony. Soudní zřízení spočívá na organisačním zákoně ze 24. srpna 1790, který zákony ze 17. bř. 1800, 20. dub. 1810, 11. dub. 1838, 3. kv. 1840 a j. byl doplněn. Soudnictví zahrnuje jurisdikci civilní a obchodní, trestní a administrativní. Civilní soudnictví vykonává v každém kantoně soudce míru (''juge de paix''). O žádné žalobě nesmí se soudně jednati, dokud nebyla předložena tomuto soudci k docílení smíru (''conciliation''). V tomto směru působí soudce míru k tomu, aby soudní agenda pokud možno se umenšovala. Vedle toho vynáší soudce míru nálezy v jistých naléhavých záležitostech, v občanských sporech až do obnosu 100 franků bez appellace z jeho nálezu a až do 200 franků s právem appellace. Odvolání jde k soudům arrondissementů (''tribunal civil'' nebo ''tribunal de première instance''), které v první a poslední stolici rozhodují mobilární žaloby až do 1500 a immobilární žaloby až do 60 fr. roční renty. V jiných sporných věcech, pro něž tribunál arrondissementu rovněž jest první stolicí, jde odvolání k soudům appellačním (''cour d’appel''), kterých jest 26 v departementech (a sice v Doui, Amiensu, Paříži, Rouenu, Caenu, Rennes, Angersu, Nancy, Dijoně, Besançoně, Lyoně, Chambéry, Grenoblu, Aix, Nîmes, Montpellieru, Bastii, Toulousu, Agenu, Pau, Bordeaux, Poitiersu, Limoges, Riomě, Bourges, Orléansu), i v Alžírsku a 6 v koloniích. Pro obchodní věci zřízeny jsou v první instanci zvláštní soudy obchodní (''tribunaux de commerce''), od nichž jde odvolání k soudům appellačním, celkem jest jich 227, incl. 4 v Alžírsku. Spory z pracovních poměrů mezi pány a dělníky vyřizují zvláštní živnostenské soudy, zv. ''conseils de prud’hommes''. Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví trestního}}, náležejí prosté přestupky před soudce míru, který jakožto soudce policejní nalézá nejvýše na 5 dní vězení a na 15 fr. peněžné pokuty. Odvolání připouští se jen při trestu 5 fr. Appellace jde v tom případě k soudu arrondissementu, který jakožto ''tribunal correctionel'' soudí všechny těžší přečiny (''délits''). Odvoláni z jeho nálezu jde k trestní komoře appellačního soudu, jehož obžalovací komora (''chambre de mise en accusation'') o tom rozhoduje, zda zločin (''crime'') má se odkázati před soud porotní (''cour d’assises''). Porotcům předsedá člen appellačního soudu, kterému jsou dva soudci přidáni jako přísedící; o otázce viny rozhoduje 12 porotců. Vysoký soudní dvůr (''haute cour de justice''), jehož porotci vzati jsou ze členů generálních rad a soudců od kassačního dvora, soudí velezrádu a zločiny ministrů, senátorů a státních radů. Konečně jest kassační dvůr, ''cour de cassation'', který není vyšší instancí, nýbrž má za úkol bdíti nad právní jednotou v soudnictví a chrániti ji proti místním zvyklostem a výkladům. Vedle toho rozhoduje o zmatečných stížnostech a činí nálezy o tom, byly-li porušeny podstatné formálnosti soudního řízení, nebo bylo-li nesprávně užito zákonů, resp. byly-li špatně výkládány a neměla-li by se věc k opětnému rozsouzení odkázati před jiný soud. Soudcové tribunálů prvých stolic (arrondissementních), appellačních dvorů a kassačního dvora jsou nesesaditelni. U všech soudních dvorů nalézá se státní zástupitelství (''ministère public''), které jest činno nejen jako obžalobce, nýbrž má též vrchní dozor nad jistým počtem úředních orgánů (notárů, huissierů, greffierů). Mimo to působí též ve značné míře při dobrovolném (nesporném) soudnictví (při poručenstvíj atd.) a při civilní jurisdikci (na př. v záležitostech manželského rozvodu). U kassačního dvora úřaduje {{Prostrkaně|generální prokurator}} (''procureur générale'') se sedmi {{Prostrkaně|generálními advokáty}} (''avocats généraux''), u každého appellačního dvora generální prokurátor se 2 generálními advokáty a několika substituty, u každého tribunálu I. stolice vrchní prokurator (''procureur de la République'') s několika substituty, kdežto při policejních soudech hájí veřejné zájmy policejní kommissař. — Jurisdikci správní vy- konávají: {{Prostrkaně|prefekturní rady}} (1 v depart.), rady přehlídky vojska (''conseils de revision de l’armée''), rady universitní (''conseils universitaires''), účetní dvůr (''cour des comptes'') a státní rada (''conseil d’état''). ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]'' {{Prostrkaně|Znak}}. Republika franc. nemá dnes vlastně řádného znaku; místo něho užívá se allegorické postavy (vyobr. č. 1470.) a písmen R. F. (''République française''). Znak starší linie bourbonské skládal se ze dvou do sebe zasahajících štítů, z nichž pravý měl 3 zlaté lilie v modrém poli za '''F'''-ii, levý navarrský v červeném poli kříž utvořený ze zlatého řetězu, se čtyřhranným safírem uprostřed. Příkrov štítu od andělů neseného měl zlaté lilie v modrém poli, nad tím korunu královskou a za ní oriflammu (viz doleji) s nápisem ''Mont-joye St. Denis''. Později se znak tento zjednodušil (vyobr. č. 1471.). Za revoluce r. 1789 znak tento musil ustoupiti t. zv. jakobínske čepici (vyobr. č. 1472.), již Napoleon I. nahradil zlatým orlem na blesku spočívajícím (vyobr. č. 1473.). Po pádu Napoleonově vrátily se s Bourbony i jejich lilie, dynastie červencová přijala však opět gallského kohouta. Napoleon III. sáhl zase ke znaku svého velikého předka. — {{Prostrkaně|Válečným praporem}} '''F.''' byla v nejstarších dobách čepice sv. Martina. Za Ludvíka VI. zavedena oriflamma, červený hedvábný prapor s 5 cípy, jenž visel z příčného břevna, upevněného na žerdi pobité pozlacenou mědí. Dle jedněch ztracen byl proslulý tento prapor před Damiettou r. 1250, dle jiných užito ho naposledy r. 1415 v nešťastné bitvě u Azincourtu. Již za Karla VI. byla korouhev královská barvy modré s bílým křížem uprostřed. Bílé korouhve se zlatými liliemi užil poprvé Filip August, od Karla IX. zavedena definitivně. — Nynější {{Prostrkaně|národní barvy}} '''F.''' (''tricolore'') zavedeny byly prvou revolucí. Jsou to barvy modrá, bílá a červená, na {{Prostrkaně|válečné}} i {{Prostrkaně|obchodní vlajce}} v kolmých pruzích, modrá barva při žerdi. — Dnešní republika uděluje jen řád {{Prostrkaně|čestné legie}}, založený Napoleonem I., k čemuž přistupují ještě válečné medaille a řád pro polní hospodářství, zřízený r. 1883. Starší řády francouzské byly zrušeny r. 1831. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Finance. == Finance francouzské mají podobnou tvářnost jako v jiných státech. Za králů franckých byla základem důchodů panovníkových válečná kořist a pokuty, vybírané od poddaných. Byly to prameny příjmů původu germanského, k nimž přistupovaly finanční zdroje původu římského (''mansiones'', ''paratae'', ''telonea'', ''foratica'' aj.), známé též v říši Římsko-německé a spočívající jednak v různých dávkách, jednak v osobních povinnostech, jež museli poddaní vykonávati. Vedle toho stali se králové frančtí vlastníky rozsáhlých hvozdů a lesů, pastvisek a nevzdělaných zemí, z nichž brali rovněž veliké užitky. Z panství římského uchovala se v části Gallie ještě daň pozemková a daň osobní, z nichž prvá za doby, posledních Meroveovců vyšla již z užívání, kdežto daň osobní ještě za Meroveovců byla vybírána a od obyvatelstva těžce nesena. Za Kapetovců změnily se poměry nastoupením systému lenního. Král požíval různých důchodů jen jako senior ve svém území, nevybíral však daní jako představitel státu. Táž práva jako králi náležela ve vlastním území i ostatním lenním pánům. K moderní soustavě finanční došlo se teprve znenáhla. Bránily tomu poměry feudální. Poprvé žádána všeobecná daň králem Filipem Krásným r. 1294 k účelům válečným. Byla to daň jednoho penízu (denáru) z libry při prodeji veškerého zboží. Vzbudila však tolik nespokojenosti, že se musilo od ní upustiti. Král nahradil ji r. 1295 daní 1 % z ceny statků. R. 1302 a 1303 žádána nová daň pro válku flanderskou a pak ještě vícekráte ve XIV. stol. Jako v jiných státech, žádali králové franc. daň na stavech, kteří ji buď povolovali neb nepovolovali. Karel VII. odňal r. 1439 pánům (seniorům) právo vybírali daně a poplatky na svůj účet a učinil daň královskou trvalou. Od té doby vyvíjely se franc. finance způsobem stále rozmanitějším a tížily obyvatelstvo víc a více. Veliký nedostatek spočíval hlavně v nerovnosti břemene poplatního a ve výsadách, jež osvobozovaly od placení většiny daní právě nejbohatší třídy národa, šlechtu a duchovenstvo. Nedostatečné daňové ústrojí starší vlády bylo také jednou z příčin revoluce r. 1789. Zdrojem franc. financí od Karla VII. až do revoluce byly daně a povinnosti přímé, daně nepřímé a různé poplatky a konečně i státní zápůjčky. Ku přímým daním a povinnostem počítati sluší daně zvané ''tailles'', ''vingtièmes'', ''capitation'' a ''corvées''. Daň ''taille'' stala se trvalou od Karla VII. a byla dvojí: osobní a věcná. Daň osobní (''taille personnelle'') měla povahu všeobecné daně z důchodů, neopírala se však o pevný, spolehlivý základ, nýbrž vyměřována byla dle předpokládaných důchodů každého okrsku a každého jednotlivce. Vybírala se jen v některých zemích, kdežto v jiných předpisována ''taille réelle'', jež měla povahu daně pozemkové (''impôt foncier''). — Za Jindřicha II. r. 1549 zavedena k účelům válečným dodatečná daň zv. ''taillon'', která měla trvati sice jen nějaký čas, avšak stala se brzo trvalou. ''Vingtièmes'' (dvacetiny) datují se z posl. let Ludvíka XIV. Byla to daň důchodová, kterou platila jen šlechta; duchovenstvo bylo vyjmuto. ''Capitation'' zavedena byla r. 1692. Všichni poplatníci rozděleni byli na 22 třídy, z nichž první platila 2000 liber a poslední 20 sous. Daň tato měla býti placena ode všech poddaných, duchovenstvo však se z ní za jistý dar vykoupilo. Podobné výkupné složily i některé země. ''Corvées'' byly zemské roboty a spočívaly v osobních službách ke stavbě a opravě silnic a p. Dělily se na osobní a věcné. S počátku byla robota jen panská, proměnila se však později za Ludvíka XIV. v robotu zeměpanskou. V XVIII. stol. rozšiřována robota na všechny možné veřejné práce. Někdy dávána byla sice sedlákům za konání roboty náhrada, avšak dosahovala jen asi pětiny hodnoty. K nepřímým daním a poplatkům patří: ''aides'' (pomoci — i v Čechách se takto nazývaly daně mimořádné), ''gabelles'', ''traites et douanes'' (cla a mýta), ''insinuation'' a ''droit de controlle'' (poplatek zápisný). ''Aides'' byly původu feudálního. Král jako feudální suverén mohl žádati na svých vasallech v rozličných případech peněžný příspěvek, pomoc. S počátku vybírány pomoci jen občas, trvalými staly se od Karla VI. Byly velmi rozmanity a vztahovaly se na nejrůznější předměty. Dávány byly do pachtu pachtýřům (''partisans'' nebo ''traitants''), kterým připadal přebytek výnosu. ''Gabella'' byla daň velice nenáviděná. Slovem tim označovány různé poplatky, zejména poplatek ze soli. ''Traites'' a ''douanes'' vybírány byly ze zboží, jež se buď dováželo nebo vyváželo z království a provincií. Celní čáry zřízeny byly i uvnitř království mezi jednotlivými provinciemi, což bylo příčinou veliké nespokojenosti a vadilo vývoji obchodu. Colbert v XVII. stol. zrušil celní čáry aspoň mezi 12 provinciemi, nalézajícími se téměř veskrze kolem L’Ile de France. — Poplatky zápisné objevují se pod vlivem renaissance říms. práva na jihu '''F.''' již ve stol. XII., na severu však teprve ve století XVI., a sice pod jménem ''insinuation'' a ''contrôle''. Ediktem Františka I. z r. 1539 předepsán byl zápis u prévôta, bailliho a sénéchala jako podmínka platnosti aktů darovacích a substitučních. ''Droit de contrôle'' zavedeno Jindřichem III. r. 1581. Vybíráno bylo za stručný zápis právních aktů finančních a soudních do zvláštních rejstříků. Ediktem z r. 1693 organisováno bylo znova pro notářské akty a pak ještě několikráte. Záhy vyskytují se též státní zápůjčky, o nichž řeč níže. S vývojem královských financí nastávala potřeba řádného úředního apparátu, který by je spravoval. Tento finanční apparát nelišil se příliš od ústrojí soudního a správního. Prévôtové, bailliové a sénéchalové byli zároveň soudci i úředníky správními a zejména finančními. Účty předkládali král. dvoru, který je zkoumal. Když byl zřízen parlament, zdá se, že oni členové král. dvora, kteří zkoumali účty, tvořili oddělení parlamentu zv. ''camera compotorum'' (účetní komora, ''chambre des comptes'') a že splynuli se členy parlamentu. Úřadem úplně samostatným a na parlamentě nezávislým stala se účetní komora r. 1319. Parlament pokoušel se sice několikráte, aby se stal odvolací stolicí naproti účetní komoře, avšak marně. Královskými ordonnancemi, zejména z r. 1407 a 1459, uznána samostatnost účetní komory. Účetní komora měla na počátku 7 mistrů (''maîtres''), z nichž 4 byli duchovní, 3 světští a několik písařů, z nichž 2 přijímali účty, i zapisoval a ostatní je opravovali. Účetní komora přijímala přísahu bailliů a sénéchalů jakožto král. fiskálů, zkoumala účty všech finančních zřízenců, zapisovala finanční nařízení a edikty a měla podobně jako parlament právo činiti proti jejich zápisu námitky. Vedle toho měla ještě některé jiné funkce. Po čase ztratila účetní komora jistou část ze své příslušnosti, která pak přešla na zvláštní tribunály, známé pod jménem ''chambre du trésor'' (komora pokladu) a ''cour des aides'' (dvůr daní). R. 1357 povstal zvláštní nový tribunal zv. ''cour des monnaies'', před nějž náležely všechny sporné věci, týkající se vyrábění mincí. Tyto novoty v organisaci finančních úřadův udály se všecky ve stol. XIV. Za Františka I. byla finanční správa změněna. R. 1523 zřízen ústřední poklad zv. ''épargne'', svěřený úředníku nazv. ''trésorier de l’épargne''. František I. organisoval také nové obvody finanční, z nichž v každém ustanovil všeobecného výběrčího (''receveur général''), od čehož ony obvody nazvány generálstvím (''généralité''). V XVII. stol. byla '''F.''' rozdělena na 23 generálství, která se opět dělila na 231 elekcí (''élections''; jméno vzato odtud, že finanční zřízenci v těchto menších finančních obvodech od místních stavů bývali voleni, pročež nazývánj<ref>překlep v tisku, správně: nazýváni </ref> ''élus'') a na 31.592 fary. Generálství rovnalo se průměrně třem nynějším depart., elekce bezmála arrondissementu a venkovská fara dnešní obci. V každém generálství zřízen byl finanční úřad zv. ''bureau des finances'', skládající se asi z 50 král. úředníků. Elekci tvořilo asi 30 úředníků, kteří právě tak jako úředníci úřadu finančního byli zároveň úředníky správními i soudci. Rozvrhovali daň mezi fary a vyřizovali reklamace, které stran rozvrhu jich došly. Vzrůst počtu výběrčích daně měl vzápětí, že povstalo více účetních komor, které se nalézaly často v sídlech parlamentů. Rovněž tak na konci stol. XV. a na poč. stol. XVI. rozmnožil se počet dvorů daňových (''cours des aides'') tam, kde byly účetní komory. Za příčinou dozoru nad finanč. orgány královskými i samosprávnými vysílány bývaly do provincií zvláštní osoby ze státní rady. Byli to s počátku kommissaři (''commissaires départis''), kteří jen občas konali objíždky, od dob Richelieuových pak {{Prostrkaně|intendanti}}. (Viz shora.) Co se týče ostatních finančních institucí, srv. shora vývoj veřejného práva francouzského. Za revoluce staly se veliké změny jak v úředním ústrojí tak, a to ještě více, v soustavě daňové. Konstituční shromáždění zrušilo všechny staré daně a zavedlo s počátku jen daň z nemovitostí (''impôt foncier'', daň pozemkovou a domovní), později však doplnilo ji daní živnostenskou (''impôt des patentes'') a daní důchodovou z movitostí (''contribution mobilière''). Všechny nepřímé daně a poplatky byly zrušeny a zachována jen cla, poplatek zápisný a kolkový. Zákony, ustanovující uvedené daně a poplatky, jsou veskrze z l. 1790 a 1791 a mnohé z nich jsou základem podnes platného finančního práva. Konstituční shromáždění získalo také značný počet státních domanií, která během času se dostala do různých rukou. Rozmnoživši státní domania skonfiskováním statků duchovenských, mohlo národní shromáždění přikročiti k umořování státního dluhu, který již tehda byl velmi vysoký. Prvý stálý dluh státní datuje se ve '''F.''' již od Františka I. (tedy od poč. XVI. stol.) a roste čím dál více za jeho nástupců. Jen Jindřich IV. uplatil velkou jeho čásť. Na konci vlády Ludvíka XIII. dosahoval stálý státní dluh již výše 436 mill. liber. Při smrti Ludvíka XIV. (1. září 1715) činily úroky 62 mill. a odpovídaly tak dluhu 1200 mill. Za Ludvíka XV. se na počátku hospodařilo, avšak za války sedmileté a za finanční správy abbéa Terraye naděláno opět velké množství dluhů. R. 1760 činily výdeje, spojené s umořováním státního dluhu a placením úroků, již více než jednu třetinu státních příjmů (100 mill. liber). Ludvík XVI., při jehož nastoupení na trůn r. 1774 dosahoval státní dluh výše 119 mill., odevzdal řízení financí Turgotovi, který nechtěje rozmnožovati ani dluhy ani daně, strojil se rozhárané státní finance uspořádati. Byv však intrikami velmožů ode dvora odstraněn, vystřídán byl Neckerem, který jeho schopností neměl. Za Ludvíka XVI. vešlo v obyčej vydávati na státní statky assignáty, a sice způsobem nezřízeným. R. 1792 bylo jich v oběhu 1564 mill. a r. 1796 docela 45 milliard liber. Tím arci státní dluh neobyčejně vzrostl. Revolucí změnil se jeho stav. Zákonem ze dne 24. srpna r. 1793 zavedena velká kniha sjednoceného státního dluhu a položen tak základ t. zv. dluhu konsolidovaného. Veliká kniha jest jediným a základním titulem všech věřitelů republiky. Pro každého státního věřitele otevřen jest tam zvláštní účet. Úhrnem činil státní dluh r. 1793 127,803.000 fr. Zákonem ze dne 28. srpna r. 1797 stanoveno, že z veřejného dluhu jen ⅓, a sice pode jménem ''tiers consolidé'', do velké knihy veřejných dluhů se má zapsati. Tato suma páčila se tenkráte na 40,216.000 fr. (s dluhy zemí s '''F'''-ií spojených 46 mill.). Dluh státní zvyšoval se obyčejně vždycky při nastoupení nové vlády a následkem událostí válečných. Za Napoleona stoupl o 558 mill. fr., za restaurace o 3154 mill. a za vlády červencové o 1516 mill. R. 1851 zmenšil se sice o 425 mill., avšak vzrostl zase za Napoleona III. o 6938 mill. a konečně následkem války prusko-franc. o 12.703 mill., tak že se páčí nyní na 30 milliard fr. a připočtou-li se k tomu ještě půjčky a dluhy departementů a obcí, které kontrahovány byly v posledním desetiletí k provádění školních staveb a silnic, činí veřejný dluh '''F.''' asi 35 až 36 milliard fr. čili 1000 fr. na jednoho obyvatele. Jen na zúrokování a umořování státního dluhu bylo r. 1893 praeliminováno ve státním rozpočtu 1.286,823.945 fr. Dle zákonodárství nyní platného vybírají se ve '''F'''-ii tyto daně a poplatky: daň pozemková a domovní (''impôt foncier'' od r. 1791), jež se opírá o katastr z r. 1850 a dle zák. z r. 1890 činí 4 % čistého výtěžku; osobní a mobilní daň (od r. 1791), daň ze dveří a oken (od r. 1798), daň živnostenská (od r. 1791), taxa berní rolly a taxy přizpůsobené přímým daním (''taxes assimilées''), jako daň ze statků mrtvé ruky, daň z dolů, z koní a vozů, z lékáren, poplatky cejchovní, daň z billardů a uzavřených společností (od r. 1871). Uvedené daně a poplatky pokládají se všecky za přímé. K nim přistupují důchody z domanií a lesů, které jsou poměrně malé. Cena franc. státních statků páčí se asi na 3800 mill. fr. Daleko důležitější a výnosnější jsou nepřímé daně a poplatky, k nimž náležejí: poplatky zápisné (''droits d’enregistrement'', od r. 1790), poplatky kolkové (''droits de timbre'', od r. 1798), 4% příjmová daň z movitého jmění, daň dědická, spotřební daň z nápojů (vína, piva, cidru, líhu), z cukru (od r. 1880 snížená), ze soli (od r. 1806 znova zavedená), 3% daň expediční, daň z oleje (od r. 1873), ze stearina a svíček (od r. 1873), z octa a dynamitu (od r. 1875), z papíru (od r. 1871), ze hracích karet (od r. 1812) a j. K nepřímým daním náležejí též cla, jež se od r. 1881 vybírají dle zvýšené sazby, a monopol tabákový (r. 1790 zrušený, r. 1810 znova zavedený), prachový (od r. 1796) a sirkový (od r. 1872). Dle finanč. zákona ze 26. července r. 1893 byl na r. 1894 tento rozpočet: {| class="wikitable" ! {{Prostrkaně|Vydání.}} !! franků |- | Veřejný dluh || 1.284,568.168 |- | rowspan= "2"|Veřejné moci || 13,171.720 |- | (z toho: plat a repraesentace presidenta 1,2, sbory zákonodárné 11,97 mill. fr.) |- | colspan= "2"| Ministerstva (1.670,694.987): |- | 1. financí || 19,470.860 |- | 2. spravedlnosti || 35,011.100 |- | 3. vnějších záležitostí || 16,343.800 |- | rowspan= "2"|4. vnitra || 71,384.430 |- | (z toho: správa 17,1, veř. bezpečnost 16,47, vězenství 17,66, subvence 11,58, dobročinné záležitosti 7,37, různé výdeje 1,18 mill. fr.) |- | 5. války || 633,653.091 |- | 6. námořnictví || 266,861.528 |- | rowspan= "2"|7. veřejného vyučování, krásných umění a kultu || 242,794.240 |- | (veř. vyučování 190,45, krásná umění 8,12, kultus 44,22 mil. fr.) |- | rowspan= "2"|8. obchodu, průmyslu a kolonií || 99,585.334 |- | (obchod a průmysl 23,46, pošty a telegrafy 2,26, kolonie 73,84 mill. fr.) |- | 9. orby || 28,963.140 |- | 10. veřejných prací || 256,627.464 |- | rowspan= "2"|Režijní a správní náklady || 358,334.719 |- | (přímé daně 21,74, zápisné a kolk. poplatky, domania 18,34, cla 32,37, nepřímé daně 39,39, tabák a prach 73,66, vnější záležitosti 0,06, pošty a telegrafy 159,54, lesy 13,22 mill. fr.) |- | Nedoplatky a splacení záloh || 42,132.500 |- | colspan= "2"| |- | Úhrn výdejů na r. 1894 || 3.368,902.094 |- | a s výdeji na Alžír (70,118.529) || 3.439,020.623 |- |} {| class="wikitable" ! Příjmy. !! franků |- | rowspan= "2"|Daně a poplatky přímé || 501,056.924 |- | (z toho: daně přímé 465,799.404, daň pozemková a domovní 196,72, daň osobní a mobilní 88,17, daň ze dveří a oken 57,2, daň živnostenská 122,64, taxa berní rolly 1,05, taxy přizpůsobené přímým daním 35,257.520, ze statků mrtvé ruky 6,63, daň z dolů 4,13, ověřování měr a vah 4,8, prohlídka lékáren 0,39, daň z vozů a koní 12,44, daň z billardů a uzavř. společností 6,85 mill. fr.) |- | Příjmy z domanií a lesů || 47,452.020 |- | rowspan= "2"|Nepřímé daně a poplatky || 2.050,518.680 |- | z toho: poplatky zápisné 548,5, poplatky kolkové 161,78, 4% daň příjmová z movit. jmění 69,25, cla 465,72, nepřímé daně 601,86 mill. fr., daň z nápojů 469,48, daň ze soli 10,93, daň expediční 5,45, daň z miner. olejů 0,01, daň z jiných olejů 2,25, daň ze stearin. svíček 8,42, daň z octa 3,42 mill. fr., clo a daň z cukru 203,39 mill. fr. |- | rowspan= "2"|Monopoly a státní závody || 629,044.880 |- | sirkový, tabákový a prachový monopol 411,05, pošty 164,86, telegrafy a telefony 42,76 mill. franků. |- | rowspan= "2"|Rozličné příjmy || 58,550.892 |- | z toho: podíl na zisku z depos. pokladny 8,5, státní dráhy 4,23, příjmy z vládn. publikací 0,22, příjmy z Indie a Nové Kaledonie 0,72, příjmy z diplomatických a konsul. kanceláří 1,2, příjmy z patentů 2,55, příjmy z trestnic 5,6 mill. fr. atd. |- | Mimořádné příjmy || 29,669.402 |- | Průběžné příjmy || 74,447.084 |- | colspan= "2"| |- | Úhrn příjmů v r. 1894 || 3.390,739.882 |- | s připočtením příjmů v Alžíru (48,291.150) || 3.439,031.032 |} {{Konec formy}} Co se týče úřední organisace, sluší rozeznávati správu ústřední a místní. {{Prostrkaně|Ministerstvo financí}} skládá se ze dvou částí absolutně rozdílných, a to 1. z vlastního {{Prostrkaně|ministeria financí}} čili správy ústřední a 2. z {{Prostrkaně|režií}} čili {{Prostrkaně|správ}} (''administrations'') {{Prostrkaně|finančních}}, které se nazývají též {{Prostrkaně|všeobecnými ředitelstvy}} (''directions générales''). Správa ústřední upravena jest různými dekrety, z nichž nejnovější jsou: z 19. list. 1886, z 1. pros. 1890, ze 30. dub. 1891, z 15 ún. a z 5. srp. 1892. Celkem složeno jest ministerstvo z těchto 10 kanceláří: 1. ''cabinet du ministre'', 2. ''direction du personnel et du matériel'', 3. ''dir. du contrôle des administrations financières'', 4. ''dir. du mouvement général des fonds'', 5. ''dir. générale de la comptabilité publique'', 6. ''dir. de la dette inserite'', 7. ''agence judiciaire du trésor et contentieux'', 8. ''caisse centrale du trésor public'', 9. ''service du payeur central de la dette publique'', 10. ''contrôle central du trésor''. — {{Prostrkaně|Režie}} čili {{Prostrkaně|správy finanční}}, jichž jest 6, závisí sice na ministerstvu financí, avšak každá z nich tvoří autonomní departement, spravovaný od {{Prostrkaně|generál}}. {{Prostrkaně|ředitele}} (''directeur général''). Jejich jména: 1. ''direction général des contributions directes'', 2. ''dir. gén. de l’enregistrement, des domaines et du timbre'', 3. ''dir. gén. des douanes'', 4. ''dir. gén. des contributions indirectes'', 5. ''dir. gén. des manufactures de l’état'', 6. ''administrations des monnaies et médailles''. Správa místní upravena jest tím způsobem, že v každém depart. jsou pro jednotlivé druhy státních příjmů zvláštní ředitelé (''directeur des contributions directes'', ''dir. de l’enregistrement et des domaines'' a j.), a úředník zv. ''trésorier payeur général''. Uvedení úředníci mají pod sebou četný personál inspektorů, kontrolorů, verifikatorů a výběrčích. Pokud orgány samosprávné a jiné súčastněny jsou ve finančním zřízení franc., srv. články {{Prostrkaně|Conseil d’arrondissement}}, {{Prostrkaně|Conseil de préfecture}}, {{Prostrkaně|Conseil général}}, {{Prostrkaně|Cour des comptes}}. Literaturu franc. financí viz ve článku {{Prostrkaně|Finance}} str. 239. ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]'' == Mincovnictví. == Ještě za panování krále {{Prostrkaně|Chlodvika}} (481 až 511) neměla '''F.''' svou vlastní minci, nýbrž obíhaly tam římské denary stříbrné a zlaté solidy z doby starší i mladší, zvláště pak císařů od Theodosia I. (379-395) do Anastasia I. (491—518). Ze čtyř synů Chlodvikových, mezi které říše byla rozdělena, vybíjeli minci pouze dva, totiž {{Prostrkaně|Childebert}} a {{Prostrkaně|Theodorich}}. První po dobytí Burgundu (534) mincoval v Lyoně docela samostatně, druhý však, ano ještě jeho syn {{Prostrkaně|Theodebert I}}. († 548), činili tak pod vrchním dozorem císaře Justiniána I., který tam měl dosud mocné slovo. V létech následujících zbavila se '''F.''' římského vlivu vůbec a zemská mince tepána bez překážky. V západní '''F'''-ii ({{Prostrkaně|Neustrii}}) oblíbeno číslo zlaté a stalo se též zákonným při jednici »solidus (aureus)«. Z římské libry (= ''gr.'' 327.434) raženy 72 solidy; stříbrné denary brány tam jako mince drobná k vyrovnání sumy větší a počítalo se 40 denarů na jeden zlatý solidus. Ve východní '''F'''-ii ({{Prostrkaně|Austrasii}}, {{Prostrkaně|Germanii}}) opanovalo trh číslo stříbrné při jednici »denar« a 25 solidů po 12 denarech (= 300 den.) vážilo římskou libru čistého stříbra. Po smrti {{Prostrkaně|Theodebalda}}, syna jmenovaného již Theodeberta I., dosazováni na trůn říše Meroveovců již jen králové z větve neustrijské, kteří po starém způsobu, jak podotknuto, razili mince zlaté, v nejednom kuse podobné solidům východořímským. Mince původně vážné během času se zhoršily a sice proto, že králové v VII. st. prodávali právo mincovní nejen větším městům, nýbrž i vesnicím, kostelům i osobám, čímž počet mincoven ve '''F'''-ii vzrostl na několik set. — Změna v čísle mincovním se stala po vítězství {{Prostrkaně|Pipina Heristalského}} u Testri r. 687, když totiž Neustrie byla povalena a mimo jiné přinucena číslo stříbrné, v Austrasii během času zdomácnělé, přijmouti též za své. Konečně {{Prostrkaně|Pipin Krátký}} (752 až 768) prohlásil je za mincovní číslo státní, ustanoviv spolu, aby 22 stříbrných solidů po 12 denárech (264 den.) vyrovnalo se římské libře. {{Prostrkaně|Stříbrný}} solidus nebyl mince ražená, nýbrž jen početní. Při tom zůstalo až do {{Prostrkaně|Karla Vel}}. (771—814), který, jako vůbec, stal se též reformátorem mincovnictví. Napomenuv marně krajinské a soukromé mincovny, aby zrno polepšily, zrušil jich větší počet, a když ani to ostatní nezastrašilo, vydal r. 805 zákon, jímž nařizuje, aby se budoucně razilo pouze »in palatio nostro«, t. j. kde by on právě byl se svým dvorem. Týž zavedl pak novou libru mincovní, která byla dle jedněch o čtvrtinu, dle jiných o osminu těžší libry římské (tedy ''gr'' buď 409,254 nebo 367,2), a nařídil, aby se z ní razilo 20 solidů po 12 den. (= 240 den.). Ještě důkladněji stanovil základy mincovnictví franckého jeho vnuk {{Prostrkaně|Karel}} II. {{Prostrkaně|Lysý}} (843—877) v důležitém »Edictum Pistense«. Ponechav totiž počet denárů z nové mincovní libry vyšlých jako dříve, přesně vytknul, co má býti vyraženo na líci (monogram a jméno panovníka) a co na rubu (kříž a jméno mincovny), zač se má stříbro do mincovny kupovati, ve kterých městech se má vybíjeti, jak se potrestá padělatel atd. Ostatní Karlovci až do {{Prostrkaně|Karla Pitomého}} (893—923) měli pilnější starosti o zachování se na trůně, nežli o kteroukoli záležitost státní, a proto nepodnikli žádných proměn v mincovnictví, leda že opět právo raziti pronajímali a prodávali městům i osobám k nemalé škodě obecné. Králové X.—XII. stol. razili všichni pouze denary, jiných mincí zemských, ani stříbrných ani zlatých, vůbec nebylo. Teprv {{Prostrkaně|Filip}} II. řečený {{Prostrkaně|Augustus}} (1180—1223) zarazil novou stř. minci s opisem MONETA DVPLEX REGALIS, na níž kříž a kaplice (váží ''gr'' 1,32); říkalo se jí vůbec {{Prostrkaně|roial}} nebo {{Prostrkaně|real}}, a tak se dosud určitý druh mincí jmenuje. Jiná taková mince má kolem kříže: PARISIS CIVIS (místo CIVITAS). Buď tentýž Filip II. anebo jeho druhý nástupce {{Prostrkaně|Ludvík}} IX. {{Prostrkaně|Svatý}} (1226—1270) začal vybíjeti ''gros Tournois'', který jaksi předcházel všechny pozdější ''grossi denarii'' čili groše, třeba se od něho zevnějškem lišily. Mince ta, ražená v městě Toursu, má na líci kříž, v jehož koutech po lilii a kolem dva obvodky. Ve vnitřním jest jméno krále a ve vnějším: BeNeDICTVm SIT NOMEn DOMini NostRI DEI IEsV XPI; na rubu pak jest znak města Toursu, t. brána o dvou věžech s opisem: TVRONIS CIVIS (místo CIVITAS). Tyto první {{Prostrkaně|tourony}} č. {{Prostrkaně|tournosy}} byly jakosti 0, 938 a šly 4 na lot, vážil tedy každý as 4 ''gr''. — V mincovnictví '''F.''' byl peníz ten epochálním, neboť nejen že se po několik století tam udržel, nýbrž i mnohým jiným cizím mincovnám sloužil za vzor. Rozličné druhy mincí, ve '''F'''-ii později vybíjené, táhnou se k němu alespoň jménem, jsouce jakosti mnohem horší; však i tournosy záhy klesly zrnem na ''billon''. Náleží sem ''denier Tournois'' s křížem a věžemi, ''denier Parisis'' s křížem, v jehož koutě po lilii, a věžemi, ''double Regalis'' nebo ''double Parisis'' č. roial, vůbec »double«, po dvou denarech. — {{Prostrkaně|Filip}} IV. {{Prostrkaně|Sličný}} (1285—1314) zanechal po sobě nečestné jméno ''foux monnoyer'' č. padělatel mince, poněvadž všechny druhy své mince zlehčil na billon. Vybíjel tournosy, jejich třetiny, polovice a tři čtvrtiny, též denary zvané ''petit Tournois'' a přidal k nim nový peníz ''Burgois double'' či ''fort'' a ''Bourgois simple'', na nichž kříž a koruna, pod kterou: FORTIS a kolem BVRGENSIS. »Fort« = »double Parisis« a »simplex« = »denier Parisis«. — Rovněž chatrná mince byla za {{Prostrkaně|Ludvíka}} X. (1314—1316) a sice nejen královská, nýbrž všech 60 hodnostářů, kterým uděleno právo mincovní. — {{Prostrkaně|Filip}} VI. z {{Prostrkaně|Valois}} (1328—1350) razil tournosy, pozměniv s jich zevnějškem i jejich jméno. Z doby té známy jsou ''gros à la queue'', s křížem pod korunou, ''gros à la fleur de lys'', s křížem, v jehož koutech po lilii na jedné a s lilií s opisem FRANCORVM na druhé straně, ''gros à la couronne'', s křížem na líci, v jehož pouze dvou koutech po lilii a korunou na rubu; všechny jsou špatného zrna. Vedle nich zarazil ve '''F'''-ii po několika stoletích opět první minci zlatou ''Ange d’or'', váhy asi dukátu. — {{Prostrkaně|Jan Dobrý}} (1350—1364) pozměnil tournosy tím, že je vybíjel širší a tenší nežli dosud. Na líci ponechal kříž, ale na rub položil poprvé tři francouzské lilie; na jiných jsou dvě koruny po jedné a dvě lilie po druhé straně. K svému jménu IOHANNES přidal {{Prostrkaně|poprvé}} DEI GRATIA s pokračováním na rubu: FRANCORVM REX. Legenda »Benedictum« atd. zůstala na všech, jako na tournosech starších. Této na pohled nové minci říkalo se ''gros Tournois blanc'', byla však, jako každá jiná, řečená »blanc«, špatného zrna, pouhý billon. Téhož jiný peníz byl ''gros blanc aux fleurs de lys'', s velikou lilií, a ''gros blanc a l’étoile'', s hvězdou. Nástupcové jeho {{Prostrkaně|Ludvík}} VI. a VII. obnovili starší pojmenování ''gros blanc à la couronne'', položivše na minci tu korunu a kolem ní tři lilie. — {{Prostrkaně|Karel}} V. (1364—1380) tepal stříbrné mince hořejším podobné a přidal k nim zlatý peníz ''fleurs de lys d’or'', o něco těžší dukátu, t. váhy ''gr'' 3,82. {{Prostrkaně|Karel}} VI. (1880—1422) zavedl na tournosech na místě staré novou legendu: ''Sit nomen domini benedictum'' a vybíjel zlatou minci ''Royal d’or'', rovněž váhy ''gr'' 3,82. — {{Prostrkaně|Jindřich}} VI. jako král anglický (V.) razil též ve '''F'''-ii (1422 až 1441), a sice zlatou minci s madonnou a andělem, držícím oba štíty (francouzský a anglický), váhy ''gr'' 3,3, pak dva druhy mincí stříbrných, totiž ''gros d’argent'', s lilií a křížem, váhy ''gr'' 3,3, a ''grand blanc'', s velikou lilií a kotvicovým křížem — obě jsou špatného zrna. Téhož současník {{Prostrkaně|Karel}} VII. (1422 až 1461) zavedl zlatou minci ''écu à la couronne'', váhy ''gr'' 3,82. — {{Prostrkaně|Ludvík}} XI. (1461—1489), přidav k stříbrným mincím podobnou ''blanc à soleil'', na níž hvězda čili slunce nad štítem francouzským, zarazil stříbrný {{Prostrkaně|liard}} se svým {{Prostrkaně|poprsím}} (poprvé). Téhož nástupce {{Prostrkaně|Karel}} VIII. (1483-1498) mimo jiné tepal též peníze zlaté ''écu au soleil'', váhy ''gr'' 3,43, a {{Prostrkaně|Ludvík}} XII. (1498—1515) první {{Prostrkaně|testony}} t. hrubší minci stříbrnou, která se však udržela pouze do času Jindřicha III. Téhož ''grand blanc'' má na líci při unciálce jeho jména '''L''' {{Prostrkaně|poprvé}} řadové číslo X.—II. Rozličné změny v mincích franc. provedl {{Prostrkaně|František}} I. (1515 až 1547). Na místě »grand blanc« vybíjel {{Prostrkaně|douzainy}} = 12 denarům a »petit blanc« vyměnil za {{Prostrkaně|sisainy}} = 6 denarům. Jest na nich uncialka ''F'' a kříž s opisem: ''Sit nomen'' atd. Kromě toho poprvé razil ''écu à la Salamandre'', minci zlatou, a ''blane à la Salamandre'', stříbrnou, které dostaly jméno od salamandrů, na nich kolem franc. štítu vyražených. Královská mince tehda tepána v 30 mincovnách a jmenovaný král vůbec první pro každou mincovnu určil některé písmeno abecedy od ''A'' do ''Z''; těm, na které se písmene nedostalo, určil 8, 9, ''AA'', ''BB'', ''CC'' a ''VV''. (Toto praktické opatření napodobeno bylo později v rozličných státech, na př. v cís. rakouském teprve za cís. Františka I). {{Prostrkaně|Jindřich}} II. (1546 až 1559) vybíjel duzainy, testony a jejich díly; k ražení zavedl do mincoven nový stroj, nazvaný ''balancier''. — Za jeho nástupců ničehož podstatného se nezměnilo. Teprv o {{Prostrkaně|Jindřichu}} III. (1574–1589) sluší zaznamenati, že vydal první {{Prostrkaně|franky}}, hodnoty as třetiny tolaru; jest na nich korunované poprsí krále po jedné a liliový kříž, v jehož středu unciálka ''H'', po druhé straně. Od něho pocházejí též ''quarts d’écu'' a {{Prostrkaně|první}} ve '''F'''-ii mince měděné. Valně rozšířil mince franc. {{Prostrkaně|Ludvík}} XIII. (1610—1643) zavedením zlatého penízu zvaného ''Louis d’or'' (váhy ''gr'' 6,75) a jeho dílů, dle něhož během času raženy v jiných zemích na př. Fridrichs d’or, August d’or a pod. K stříbrným mincím přidal ''Louis d’argent'' č. ''écu blanc'', rozličné váhy a hodnoty po 60, 30, 15 a 5 solech, a vůbec {{Prostrkaně|první}} opatřil {{Prostrkaně|tloušť}} mincí stříbrných opisem, aby se jich okrajování zamezilo. Rovněž jeho nástupce {{Prostrkaně|Ludvík}} XIV. (1643—1715) připojil k stávajícím už penězům několik nových, zejména ''pièce de VI. blancs'', ''pièce de 2 sols'', -''4 sols'', -''16 deniers'', osminu ''Louis d’argent'' aj. V následující době vybíjeny rozličné druhy jako prvé, některé četně, jiné v míře menší a ještě jiných bylo opomenuto. {{Prostrkaně|Tolar}} (''écu blanc'') býval ražen po 6 francích (''livres''), též jejich polovice, a jiný peníz po 30, 15 a 2 solech, měděné peníze tepány hustěji jako mince drobná. V době první republiky (1792—1804) stříbrných mincí po 5 francích raženo po skrovnu, měděných více vedle peněz soukromníků »bonů« po 10 a 5 solech, které však již dekretem ze dne 27. srp. 1792 byly vzaty z oběhu. (Nejhojnější byly tehda assignaty papírové na rozličný počet liber čili franků, také až do sumy 10.000 franků). {{Prostrkaně|Napoleon Bonaparte}} nejprve jako konsul (1802 až 1804) a pak jako císař (1804—1814) vybíjel 5, 2 a 1 frank, pak půl a čtvrtiny franku vedle billonů po 10 centimech a měděných po 5 cent. Pozdější králové zůstali při vybíjení franku, jeho násobného i dílů, vedle mince měděné. Za našich dob má '''F.''' číslo zlaté dvacetifrankové v kusech po 100, 50, 20, 10 a 5 fr., které jsou veskrze jakosti 0,900. Na ''kg'' hrubé váhy jde 155 dvacetifranků při odchylce 0,002 u jakosti a váhy. Stříbrný pětifr., dvoufr. a frank jest též jakosti 0,900, z ''kg'' hrubé váhy razí se 200 fr. a po srážce rážného (1½ fr.) jde 220,56 franků na ''kg'' část stříbra. Drobná mince jest z kovu sprostého. ''[[Autor:Josef Smolík|Sm.]]'' == Vojenství. == Nejvyšší správu vojenství vede ministerstvo války se svojí kanceláří (''cabinet''). Ministrem (''ministre de la guerre'') bývá generál divisijní a má pod sebou generální štáb vojska (''état-major de l’armée''), vrchní válečnou radu (''conseil supérieur de la guerre''), které ministr osobně předsedá, a odborné výbory (''comités'') a kommisse. Celá {{Prostrkaně|'''F.'''}} a {{Prostrkaně|Alžírsko}} ohledem na vojsko pozemské vojensky rozděleno jest ve správu voj. pařížskou a v 19 obvodů armádních sborů se sídly velitelstev: 1. sboru Lille, 2. Amiens, 3. Rouen, 4. Le Mans, 5. Orléans, 6. Châlons-sur-Marne, 7. Besançon, 8. Bourges, 9. Tours, 10. Rennes, 11. Nantes, 12. Limoges, 13. Clermont-Ferrand, 14. Lyon, 15. Marseille, 16. Montpellier, 17. Toulouse, 18. Bordeaux, 19. Alžír. Každý sbor má po 2 divisích pěchoty, 1 brigádě jízdy a 1 brigádě dělostřelectva, po 1 praporu zákopníků (''génie''), po 1 setnině vozatajstva (''train des équipages'') a po 1 legii četnictva, dále ovšem intendanci, zdravotnictvo (''infirmiers'') atd. Každá brigáda má po 2 plucích té které zbraně své. Od jízdy pak ještě jest 7 divisi samostatných, nenáležejících do žádného obvodu sborového. V Tunisu posádkuje 1 brigáda složená ze všech 3 zbraní. K vůli odvodu a doplňování vojska rozdělena jest celá '''F.''' ve 145 poddivisí (''subdivisions''), 8 v každém obvodu sborovém, 15. sbor má jich 9, a mimo tyto úřady je ještě 11 jiných kanceláří doplňovacích, z nichž 3 v Alžírsku. Pěchota činného vojska (''armée active'') čítá 163 pluků, myslivců pěších (''chasseurs à pied'') je 30 praporů, 11 z nich alpských (''alpins''), zuavů jsou 4 pluky, alžírských různostřelců (''tirailleurs algériens'') také 4, různostřelců tonkinských 3 pluky, konečně 2 pěší pluky cizinců výlučně pro osady zámořské. Jezdectvo {{Prostrkaně|činného vojska}} skládá se ze 13 pluků kyrysnických, 31 dragounských, 21 mysliveckých (''chasseurs''), 14 husarských, 6 myslivců afrických, 4 spahiů, úhrnem 89 pluků. Dělostřelectvo činného vojska má 38 pluků polních v 19 brigádách, 16 praporů pěších, pevnostních, 2 pluky mostařské (''pontonniers'') a 10 setnin technických (''ouvriers d’artillerie''). Hradebnictvo (''génie'') činného vojska má 5 pluků, vozatajstvo 20 setnin, četnictvo 26 legií, zásobárenstvo 25 sekcí, zdravotnictvo také 25 sekcí. Mimo to jest ještě stráž republikánská (''garde républicaine'') a hasičstvo zcela vojensky zařízené. {{Prostrkaně|Zeměbrana}} (''armée territoriale'') čítá 145 pluků pěších, 13 praporů pěších myslivců, 10 praporů zuavů; dále 18 obvodů (''régions'') jezdectva, 6 setnin myslivců afrických, 18 pluků dělostřelectva polního, 10 batterií d. pevnostního pro Alžírsko, 18 praporů zákopnictva a 18 setnin vozatajstva. Ohledem na vojenské námořnictvo '''F.''' rozdělena ve 5 obvodů: 1. Cherbourg, 2. Brest, 3. Lorient, 4. Rochefort, 5. Toulon. 8 pluků námořní pěchoty a 2 pluky námoř. dělostřelectva rozděleny ve 4 brigády, ležící v obvodech 1., 2., 4. a 5., příslušné pro 3. vojsko námoř. je složeno z částí oněch pluků. — V zámořských osadách jsou ještě rozloženy 4 pluky námoř. pěchoty a části námoř. dělostřelstva. Povinnost branná jest všeobecná; každý zbraní schopný muž slouží 3 léta ve vojsku činném, 10 let v záloze tohoto vojska, 6 let v zeměbraně a 6 let v domobraně (''réserve de l’armée territoriale''). Vzdělání vojenské obstarávají: Vyšší škola válečná (''école supérieure de guerre'') v Paříži, vyšší škola jezdecká (''é. d’application de cavalerie'') v Saumuru, vyšší škola pro dělostřelstvo a hradebnictvo (''é. d’appl. de l’artillerie et du génie'') ve Fontainebleau, které všecky navštěvují důstojníci; voj. škola dělostř. a hradeb. ve Versaillech pro poddůstojníky, škola polytechnická v Paříži pro mladé občany a také již odvedené vojáky, zvláštní či odborná škola vojenská (''é. spéciale militaìre'') v St. Cyru, ústřední škola (''é. centrale'') v Paříži, škola vojenská pro pěchotu v St. Maixent, prytaneum vojenské v La Flèche, několik škol pro střelbu, jedna pro výrobu střelného prachu, jedna pro tělocvik a šerm a j. Vojenské lékaře vychovává vyšší škola lékařská a lékárnická v Paříži, zdravotnictvo škola zdravotnická v Lyoně. Ve {{Prostrkaně|stejnokroji}} celé armády převládá pro kabátce (''tuniques'') barva modrá: nejtmavší, skoro černá, u generálstva, generálního štábu, kyrysníků, dragounů, vozatajstva a námořnictva, světlejší u myslivců a husarů; pro kalhoty barva temnější rudá, brotcová u generálů, generálštábníků, pěchoty a jezdectva, modrá u myslivců pěších, dělostřelstva a zákopnictva. Na hlavě mají generálové klobouky dvourohé, kyrysníci a dragouni přílby se žíněnými ohony, alpští myslivci a námořnictvo okrouhlé ploché čapky, ostatní všickni čáky, pěchota a dělostřelectvo nejčastěji pouhé čepice (''képi''). — Pluky zámořských domorodců oděny po způsobu svých národů. Stupně hodnosti naznačeny na rukávech prýmky zlatými neb stříbrnými, mnohonásobně se proplétajícími. — Pěchota ozbrojena zadovkami soustavy Lebelovy, jízda pádnými šavlemi, karabinami a revolvery a částečně kopími, kyrysníci chráněni kyrysy přes prsa a záda, polní děla (zadovky) mají trojí ráž 80, 90 a 95 ''mm'' a závor šroubový. Činné vojsko a záloha čítají 1,832.000 mužů, zeměbrana 890.000 a domobrana 970.000, úhrnem 3,692.000 mužů s téměř 2000 polních děl. Na obranu území '''F.''' slouží četné pevnosti, zvláště na pomezích Německa, v několika pásmech, а k Italii, veskrze tvrze horské, a sama Paříž silně opevněna kolem mnohými tvrzemi. O bezpečnost pobřeží postaráno několika pevnostmi přímořskými, výše jmenovanými to sídly obvodů námořských, s hojnými děly pobřežními největší ráže a nejdalšího dostřelu. — Vysloužilci ve válkách zmrzačelí zaopatřeni v nádherné invalidovně (''hôtel des invalides'') v Paříži. ''[[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|FM.]]'' {{Prostrkaně|Válečné loďstvo '''F.'''}} jest vedle anglického nejsilnější na světě. Obecně se na něm chválí dobrá organisace a způsobilost rychlé mobilisace. Na poč. r. 1893 udával se stav jeho na 403 plavidel o 573.490 tun a 618.700 koň. silách, s 1205 děly kalibru více než 9 ''cm'' a 2024 menšími děly. Posádka lodní čítala 46.233 mužů. Bitevní loďstvo skládalo se t. r. z 19 bitevních obrněnců o 178.990 t. a 128.400 koň. sil., s 311 těžk. a 462 menšími děly a 12.166 muži posádky, 8 obrněných křižáků o 42.740 t. a 26.500 koň. sil., s 94 těž. a 104 menš. děly a 2970 m. posádky, 13 pobřežních obrněnců o 72.760 t. a 48.400 koň. sil., se 44 těžk. a 148 menš. děly a 3138 m. posádky, 8 obrn. dělových lodí z l. 1884—91 o 11.510 tunách, 12.400 koň. sil., s 19 těžk , 43 menš. děly a 784 muži, dále 9 křižáků I. tř. z let 1876–92, 6 křiž. II. tř. z l. 1877—1889 a 29 křiž. III tř. z l. 1862—88, celkem o 124.135 t., 191.650 koň. sil., s 452 těžk. a 472 menš. děly a 12.645 muži; 5 torped. křiž. z l. 1885—92 o 6260 t., 16.000 koň. sil., s 25 těžk. a 50 menš. děly a 802 muži. Z ostatního loďstva uvádíme 9 avisových lodí I. tř., 18 av. lodí II. tř., 5 av. l. III. tř., 13 transportních avis, 10 torp. avis, 13 dělových lodí, 29 děl. šalup, 16 parních šalup, 17 torp. lodí pro vys. moře, 28 torp. lodic I. tř., 82 torp. l. II. tř., 41 torp. l. III. tř., 6 torp. strážných lodí a 19 různých dopravních lodí. — Ve {{Prostrkaně|stavbě}} nalézaly se r. 1893—94: 6 bitevních obrněnců o 70.786 tun., 82.500 koň. sil., s 89 těžk. a 151 menš. děly, 4 pobřežní obrněnci o 26.400 t., 32.000 koň. sil., s 32 těžk. a 56 menš. děly, 4 křiž. I. tř. o 19.000 t., 32.700 koň. sil., s 32 těžk. a 56 menš. děly, 6 křiž. II. tř. o 22.572 t, 53.000 koň. sil., s 68 těžk. a 112 menš. děly, 2 křiž. III. tř. o 4857 t., 13.000 koň. sil., s 12 těžk. a 26 menš. děly, 1 torp. křiž. o 1310 t., 4000 koň. sil., s 5 těžk. a 10 menš. děly, dále 1 torp. zásobní loď o 6086 t., 11.500 koň. sil., s 8 těžk. a 8 menš. děly, 1 dopravní aviso, 2 torp. avisa a 52 torp. lodic. Středomořské loďstvo má 9 bitevních lodí, 3 křižáky I. tř., 3 křiž. III. tř., 12 větších torp. lodí, reservni loďstvo 6 bitevních lodí, 4 křiž., 6 torp. lodí. Severní franc. loďstvo má 6 bitev. l., 6 křiž. a 6 torp. lodí. {{Prostrkaně|Důstojnický sbor námořnický}} čítá 15 viceadmirálů, 30 contreadm., 115 lodních kapitánů, 215 fregatních kapitánů, 360 lodních poručíků I. tř., 360 lodních por. II. tř., 400 lodn. praporečníkův, 240 aspirantův, 70 elèvů, úhrnem 1805 hlav. {{Prostrkaně|Úřednictvo}} vykazuje 15 vrchních mechaniků, 76 mech. I. tř., 128 mech. II. tř , 140 inženýrů, 17 hydrografů, 429 výplatčích, 743 lékařů, 94 lékárníků, 24 duchovních a 56 učitelů, úhrnem 1724 úředníků. Mužstva jest 37.178 mužů. V reservě jest 14 viceadmirálů, 10 contreadm., 20 lodních kapitánů, 61 freg. kap., 72 poručíků, 33 praporečníků, 51 výplatčích, 182 lékařů, 26 lékárníků, 2954 námořníků, úhrnem 3423 hlav. {{Prostrkaně|Námořská pěchota}} čítá 12 pluků se 43 prapory, dále 4 samostatné prapory a 5 detachementů s 693 důst. a 18.872 muži; {{Prostrkaně|nám}}. {{Prostrkaně|dělostřelectvo}} 2 pluky se 36 batteriemi, 374 důst. a 5380 m.; {{Prostrkaně|trestnická setnina}} 21 důst. a 254 m.; {{Prostrkaně|nám.}} a {{Prostrkaně|kolon. četnictvo}} s 39 důst. a 1300 muži; {{Prostrkaně|domorodé mužstvo}}, podřízené ministru námořnictví, 16.000 m. se 125 důstojníky. Čítá tudíž síla franc. námořnictva úhrnem 87.188 důstojníků a mužstva. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Literatura o '''F'''}}-ii jest neobyčejně rozsáhlá. Přehled novější literatury zeměpisné o '''F'''-ii podali Vidal de la Blache, Récents travaux sur la géographie de la France v Annales de Géogr. I. (Paříž, 1891—92) a Camena d’Almeida v Geogr. Jahrbuch, XVII (Gotha, 1894). Jmenujeme jen hlavní díla: E. Levasseur, La France et ses colonies (Paříž, 1890 až 1893, 3 sv.); E. Reclus, Nouvelle géogr. univ., II. sv., 2. vyd. (t., 1892); E. Levasseur, Précis de la géogr. physique, polit. et écon. de la France et de ses colonies, s atlasem (t., 1891); M. Dubois, La France et ses colonies (t., 1892); Niox, La France (t., 1893); Joanne, Dict. géogr. et administratif de la F. et de ses colonies (vychází v Paříži); týž, Itinéraire général de la F. (dle krajů, 21 sv.); týž, Géographies départementales (87 sv.); Gindre de Mancy, Nouveau dictionnaire complet des communes de la F. (t., 1890); Hahn F., Frankreich (v Kirchhoffově Länderkunde v. Europa, 2. díl, 2. pol., Praha a Lipsko); Palacký, Horopis '''F.''' (Zeměp. Sborník, III.); týž, Vodopis '''F.''' (t ); Chèvremont, Les mouvements du sol sur les côtes occidentales de la F. (Paříž, 1882); Dufrénoy et Élie Beaumont, Explication de la carte géologique de F. (t., 1841, 2 sv.); Burat, Géologie de la F. (t., 1874); Grenier a Godron, Flore de F. (t., 1847—56, 3 sv.); Gillet et Magne, Nouvelle flore française (t., 1873); Baillon, Flore de F. v Dict. encycl. sc. méd. (1879, V. sv.); P. Broca, Recherches sur l’ethnologie de la F.; Lagneau, Anthropologie de la F. (t., 1879); Boisjoslin, Les peuples de la F. (t., 1879); V. Turquan, Répartition géogr. et densité de la population en F. (Journal de la Soc. de stat. de Paris (1886); E. Levasseur, La population française, histoire de la pop. avant 1789 et démographie de la F. comparée à celle des autres nations au XIXe siècle (t., 1889—92). Úřední publikace: Statistique de la F. (od r. 1835); Annuaire statistique (od r. 1878); Dénombrement de la population (vydávané vždy po 5 létech ministerstvem vnitra); Bulletin du ministère d’agriculture (měsíčník); Statistique agricole de la F., publ. par le min. d’agricult. (Nancy, 1887); A. de Foville, La F. économique (Paříž, 1890); M. Block, Statistique de la F. comparée avec les divers pays de l’Europe (2. vyd. t., 1874, 2 sv.); Statistique des pêches maritimes (period. publikace min. námořnictví); Stat. des sources minérales de F. (Paříž, 1883, publ. min. veř. prací); Stat. de l’industrie minérale (roč. publ. min. veř. prací); Tableau général du commerce de la F. avec les colonies et puissances étrangères (roč. publ. min. financí); Annales du commerce extérieur; Pigonneau, Histoire du commerce de la F. (Paříž, 1885 a n.); Lucas, Voies et communications en F. (publ. min. veř. prací); Stat. des chemins de fer franç.; Stat. de la navigation intérieure (roč. publ. min. veř. prací); Stat. sur le mouvement des correspondances postales (roč. publ. min. obchodu); Cheyson, Album de la statistique graphique (roč.). O školství dává zprávy úřední Annuaire de l’instruction publique; úřední Stat. de l’enseignement primaire (spracováno od r. 1829); L. Liard, L’enseignement supérieur en F. 1789–1889 (1. sv. Paříž, 1888); novodobé školství franc. v Paedag. rozhledech, 1890; J. Guth, Associace a spolky athletické na stř. školách franc. (Krok, VI). — Každoroční stručné přehledy statist. o '''F'''-ii v Blockově Ann. de l’économie polit. et de la statistique. {{Prostrkaně|Mapy}}: Carte d’état-major au 80.000e, publ. par serv. géogr. de l’armée, ve 264 listech (1818—1882); Carte de la F. au 100.000e, publ. par minist. de l’intérieur, o б00 listech; mapa v měřítku 1:50.000 připravuje se od roku 1881; Carte de la F. au 200.000e, par Serv. géogr. de l’armée; Carte de la F. 1:320.000 v 33 listech (1852—81); Carte de la F. au 1 : 600.000 pubi, par Serv. géogr. v 6 listech (Paříž, 1894); Carte géologique détaillée de la F. pubi, par le min. des travaux 1:80.000; Carte géologique de la F. 1:1,000.000, publ. par le min. des trav. publ. (Paříž, 1890); Dufrénoy et Élie de Beaumont, Carte géol. et minéral. de la F. 1:500.000 v 6 listech (2. vyd. t., 1855). ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Jazyk. == Francouzský jazyk, jeden z osmi jazyků románských, jest pokračováním jazyka latinského, jak se vlivem zvláštních podmínek vyvíjel a utvářel na půdě někdejší Gallie od jejího obsazení Římany (začalo r. 154 a skončilo r. 51 př. Kr.). Nebyla to ovšem latina, kterou známe z klassické literatury a kterou si vyšší třídy gallské na četných školách osvojovaly, aby měly přístup k hodnostem politickým, vojenským a duchovním, nýbrž latina vulgární, která se asi od II. stol. před Kr. určitě odlišila od latiny spisovné a která, byvši do Gallie přinesena od vojákův, osadníkův a kupců, rychle tam zdomácněla, tak že již v I. stol. po Kristu vytlačila keltštinu skoro z celé Gallie až na Armoriku a několik ojedinělých míst. Dlouhý pobyt legií římských, ustavičný nával nových osadníků, okolnost, že lid musil své právo vymáhati u soudů římských, později obrácení Gallů na víru křesťanskou, konečně vrozená pohyblivost ducha keltského a jeho náklonnost ke změnám, to vše přispívalo zakořeniti jazyk vítězů. Keltština zmizela, zanechavši řídké stopy ve slovníku franc. (ne mnohem hojnější nežli řečtina řeckých osad na jižním pobřeží), ve všeobecném způsobu výslovnosti a v duchu grammatiky: sem patří užívání členu, analytické vyjadřování vztahů deklinačních, dvojité kladení negace, násobné tvoření některých číslovek a různé idiotismy. Latina přišla na území gallském záhy ve styk s dialekty germanskými následkem vpádů barbarských, jež započavše ve II stol. po Kr., povolným vsakováním skončily v V. stol. strašnou záplavou. Germanští dobyvatelé, přijavše s civilisací přemožených, kteří je i počtem i vzdělaností vysoko převyšovali, také jejich jazyk, přivodili úplné zaniknutí škol a s ním, jakož i se zvrácením celého administrativního řízení, aristokracie a literatury, také dokonalé vyhlazení latiny spisovné; mimo to uvedli do jazyka domorodců množství slov germanských, zejména výrazy válečné a výrazy pro nové státní a právní instituce, celkem asi tisíc slov. Současně prorážejí analytické tendence ve skladbě vulgární latiny plnou silou, tak že od VI. stol projevuje se rozhodně jako jazyk nový, hluboce rozdílný od latiny spisovné, jejž vzdělanci dob merovejských zovou opovržlivě »románským jazykem selským« (''lingua romana rustica''): existence tohoto románského dialektu — tehdy to byl ještě pouhý dialekt — je doložena četnými texty od VII. stol. a r. 813 viděl se již koncil tourský nucena naříditi kněžím, aby vykládali lidu písmo sv. jazykem románským; r. 842 užívá se ho též při aktu státním, známých přísahách štrasburských. V IX. a X. stol. ustavila se národnost franc. v jazyku, poesii a křesťanském uměni. Tou dobou vystupuje zřejmě rozdíl mezi idiomem severním a jižním, kterýžto se vlivem politických okolností vyvinul docela samostatně a svérázně; byl dle své potakací částice nazván ''langue d’oc'' (název provençalský vzat od hlavní provincie) proti severní ''langue d’oil'', a hranice mezi oběma šla asi od Charentu k Alpám přes Limoges, Clermont-Ferrand, Tournon a Grenoble. Ale ani jazyk severu, langue d’oil, nesmíme si v té době představovati jako jednotný, všude shodný; byla to spíše směs nářečí, v níž lze rozeznávati pět hlavních skupin: skupinu východní (burgundskou), severových. (pikardskou), západní (normanskou), severní (poitevinskou) a ústřední (v provinciích Champagne, Brie, Orléanais, dolní Maine, Perche a zvláště Ile-de-France, zvaná druhdy prostě '''F'''-ií). Každá z nich má svou vlastní literaturu. Teprve ve XII. a XIII. stol. začalo nářečí provincie Ile-de-France za vzrůstající moci Kapetovců nabývati převahy nad ostatními a povzneslo se během XIV. stol. za společný jazyk franc., dodělavši se výhradního práva v literatuře a veškerém užívání veřejném. Druhé dialekty sklesly odtud na pouhá podřečí, zanechavše jazyku spisovnému některé své zvláštní tvary. — Čím se tento jednotný jazyk hlavně liší od jazyka staršího (starofrancouzštiny), je splynutí obou pádů (nominativu a pádu nepřímého), jež od V. stol. ještě pozůstávaly, v jediný. Ve stol. XIII. přibyly do něho některé prvky orientální. Nicméně nebyl ten jednotný jazyk nikterak pevně ustálen: politické zmatky, kterým '''F.''' vydána byla na pospas, obrážejí se v něm chaotickým nepořádkem v pravopisu, míšením rodu, porušením konjugace, libovolným užíváním členu, kolísáním skladby. Až v stol XV. se jednotlivé změny poněkud ustálily a francouzština, jak se nám jeví v proslulém manifestě Calvinově (''Institution de la religion chrétienne''), jest již úplně zralá, tak že z ní František I. může učiniti řeč úřední a theologové i filosofové užívali jí místo latiny. Kdyby byla zůstala v tom stavu, byl by měl Malherbe málo co dělati. Ale zatím bylo jí podstoupizi nové vlivy, a to jednak vliv italštiny, jež se výpravami Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I. do Italie a sňatkem Kateřiny Medicejské s Jindřichem II. rozmohla, jednak vliv latiny i řečtiny, podle jichž vzoru chtěli nepovolaní oprávci rodný jazyk přetvořiti. Italianisace, jež přes útoky a výsměch potrvala až do pol. XVII. stol., zůstavila v jazyce řadu výrazů, které z řeči dvorské přešly do řeči lidu. Snahy latinisatorů. jež vyvdala renaissance, osvětluje manifest Joachima du Bellay s titulem ''Défense et illustration de la langue française''. Měly dvojí účel: zušlechtiti jazyk hojnými výpůjčkami z latiny a řečtiny a ušlechtiti franc. poesii genry, obvyklými u starých. První grammatikove franc. ze XVI. stol. (Geoffroy, Tory, Palsgrave, Dubois-Sylvius, Meigret, Des Autels a j.) dopouštěli se jménem latiny a řečtiny násilností, jež na štěstí až na některé drobné opravy v písmě neměly následků. Z jazykových reformátorů poměrně nejšťastnější byl básník Ronsard; obohatil mluvu četnými slovy, jež se udržela v užívání. Tím hůře vedli si jeho žáci, kteří chtěli učiniti z jazyka úplnou kopii jazyků klassických. Důkladnou reakci proti těmto násilnostem provedl Malherbe, od něhož začíná nové období jazyka: jeho zásluha záleží v tom, že za měřítko správnosti jazykové místo latiny a řečtiny vytkl usus mluvy lidu pařížského: potlačoval slova proti duchu jazyka tvořená slovy populárními, uváděl slova v jejich pravý význam a vymezil jejich větnou platnost, zkrátka zavedl přirozený řád. V jeho díle, jemuž pod Ludvíkem XIII. mimo dohasínající kultus italštiny vzešlo opětné nebezpečí módou, pěstující řeč a literaturu španělskou — odtud nechutná emfase ve slohu a četná slova, z nichž mnohá zůstala — pokračovali v XVII stol. pověstný hôtel Rambouillet, tak zv. Précieuses, salóny, Akademie, jež vlastně k tomu účelu byla zřízena, a grammatikové, mezi nimiž čelné místo zabírá Vaugelas (vedle něho d’Olivet a Th. Corneille). Akademie znamená soustředění jazykových oprav; její slovník, jehož první vyd. vyšlo až za 50 let po jejím zřízení (r. 1694, ''Dictionnaire de l’Académie''), přinesl v abecedním pořádku všechna slova připuštěná »dobrým užíváním« (»ryzí«). Škola, kterou představuje Vaugelas, je škola empirická: spravuje jazyk na základě dobrých spisovatelů, učenců, dvora a vyšších tříd společenských. Zašla někdy za potřebné hranice, ochuzujíc jazyk, ač na druhé straně rozumným výběrem slov, upravením jejich smyslu, rozlišením synonym a případným, správným tvořením dodala mu nebývalé přesnosti. Bylo by ovšem bývalo třeba daleko důkladnější znalosti etymologie a historie jazyka, aby se odstranily nesčetné vady v pravopise, ve tvarech a skladbě slov; tím, že se rozhodovalo bez ní, vyplynula grammatika plná bludův a nesnází, jež Akademie potvrdila za zákon. Zlo bylo by bývalo snad ještě větší, kdyby vliv theoretiků nebyl býval do jisté míry paralysován působením vynikajících spisovatelů. Slavní mistři přijali sice pravidla, jež se jim ukládala, ale neúplně, zachovávajíce volnost svého tvůrčího ducha a přizpůsobujíce si je nevyhladitelné potřebě rozmanitosti a novosti. Jejich díla stala se vzory, jejichž sloh a jazyk potomní pokolení snažila se napodobiti. A tak byl tu na poč. XVIII. stol. klassický jazyk, vyňatý na přiště z náhlých libovolných změn. Stol. XVIII., ač neobešlo se beze sporů jazykových mezi konservativci a novotáři (mezi ony patřil ze spisovatelů Voltaire, více jen theoreticky, mezi tyto Fénelon a Rousseau), nepřineslo valnějších novot; závažné účinky měla ovšem revoluce uvedením velikého počtu slov, z nichž většina zase zmizela, a hlavně obměnou výslovnosti, otevírajíc mluvu aristokratickou způsobu mluvy lidovému, ba i venkovskému. Vítězstvím romantiků nad klassiky v XIX. stol. zaplavil pak jazyk mluvený jazyk spisovný docela, bývalé dělení slov vznešených od nízkých vzalo za své, technické slovníky propůjčily své zásoby k neologismům, jež se tvořily pro nové pojmy a věci a jichž silný počet poskytla angličina, přibíraly se archaismy ze středověku a renaissance, zkrátka jazyk nastoupil dráhu volnosti, na níž se od té doby nalézá, z níž těží a jíž také trpí, ačkoli celkem zisk vyvažuje ztrátu; neboť dle uznání samé Akademie demokracie dává jazyku na síle a hybnosti, co mu ujímá na čistotě. Jazyk franc., jenž již od XIII. stol. nabyl značné vážnosti za hranicemi (tehdy zejm. v Anglii a v Italii), stal se v XVIII. stol prostřednictvím klassické literatury jazykem celé vzdělané Evropy, a třeba že do naší doby zase klesl na významu, pokládá se stále za obcovací jazyk světový. U nás v Čechách, zvláště v posledních létech, neobyčejně se šíří jako výhodná protiváha němčiny. Činnost, již v té příčině rozvíjí »Alliance franç.« a »Société française« v Praze, četní soukromí učitelé a reálné školy i vysoké učení, zasluhuje všeho uznání. {{Prostrkaně|Slovníky}}: Dictionnaire de l’Académie française; Dictionnaire historique de la langue française; Littré, Dict. de la langue française; C. Sachs, Encyclopaedisches Wörterbuch der französischen und deutschen Sprache; Darmstetter-Hatzfeld, Dict. de la langue franç.; Faster, Slovník franc.-český a česko-franc.; Jan Herzer a Čeněk Ibl, Slovník franc.-český. {{Prostrkaně|Mluvnice}}: Brachet, Grammaire historique de la langue franç.; Ferd. Brunot, Gramm. hist, de la langue franç.; C. Ayer, Gramm. comparée de la langue franç.; Girault-Duvivier, Grammaires des grammaires; Bescherelle frères et Litais de Caux, Grammaire nationale; Larive et Fleury, Grammaire de la langue franç.; Claude Augé, Gramm. de la langue franç.; Benecke, Französische grammatik; české učebnice jazyka franc. napsali Ricard-Roth, Jan Herzer, J. Kosina a J. Hulakovský, Fr. Šubrt, L. Schmidt-Beauchez, Březanovský, Škoda (s mluvnicí) a j. ''[[Autor:Jindřich Vodák|Vd.]]'' == Literatura. == Literaturou franc. rozumíme slovesné plody {{Prostrkaně|jazyka francouzského}}. Je tedy z literatury franc. vyňato důsledně písemnictví {{Prostrkaně|latinské}}, třeba ve '''F'''-ii vytvořené, jakož skutečně nejstarší pisemné literární památky '''F.''' jsou latinské; o nich jednati náleží dějinám písemnictví římského a středolatinského. S druhé strany jest však upozorniti, že oblast literatury franc. ve středověku jest větší, než území francouzské, že objímá totiž kromě '''F'''. {{Prostrkaně|Anglii}}, které dobyli r. 1066 pofranštění Normané a v níž pak kvetla živá literatura franc. jazyka do pol. XIV. věku, sev. {{Prostrkaně|Italii}}, kde ještě ve 2. pol. XIV., ano i poč. XV. věku vyskytují se francouzská díla literární, i {{Prostrkaně|Cypr}}, {{Prostrkaně|Moreu}} a {{Prostrkaně|Palestinu}}, kde v XIII. věku napsán byl nejeden plod franc. jazyka. Připomenouti jest také ještě, že v IX. věku odštěpila se od frančtiny (severního jazyka ''d’oìl'' zvaného) {{Prostrkaně|provençalština}} (již. jazyk ''d’oc'' zvaný) a stvořila na Jihu francouzském bohatou literaturu, která po celý skoro středověk kvetla a hlavně vnějšími pohromami poklesla, aby v našem věku znova ožila a se rozvinula (viz {{Prostrkaně|Felibrige}}). Dějiny této literatury, ač sesterské, přece od francouzské neodvislé, viz ve čl. {{Prostrkaně|Provence}}. '''Středověk''' I. Do r. 1050. První formace jazyka dnes frančtinou zvaného lze položiti do VII. stol. Tu a v násl. věku ovládá již frančtina jako jistý jazykový typ mluvu lidovou. {{Prostrkaně|Církev}} přirozeně první si ho všímá a na koncilech v Remeši a Toursu (r. 812) nařizuje se již biskupům, aby pečovali o překlady homilií do frančtiny jako jazyka národního, výlučně lidového. Brzy také potkáváme se s prvním histor. dokladem nového jazyka, s t. zv. {{Prostrkaně|přísahami štrasburskými}}, t. j. formulemi, jimiž v březnu r. 842 přísahali si přátelství, pomoc a věrnost Ludvík Němec a Karel Lysý a jež r. 843 přepsal a ve své »Historii Franků« dochoval Nithard. Nehledíc k této památce právního rázu je však celá nejstarší literatura franc., pokud se nás dochovala, {{Prostrkaně|církevní}} a {{Prostrkaně|duchovní}}. Nejstarší její památka je {{Prostrkaně|sequence o sv. Eulalii}} (obyčejně ''cantilène de sainte Eulalie''), krátká skladba 28 assonujících veršů, složená kolem r. 880 v opatství sv. Amanda ve Valenciennes. Z druhé půle X. věku pochodí: {{Prostrkaně|Život sv. Leodegara}} (St. Leger) a {{Prostrkaně|Utrpení Kristovo}}, osmislabičné, sdružené rýmované básně, obyčejně po uschování svém ''Poèmes de Clermont Ferrand'' zvané. Nejcennější plod tohoto období i po stránce básnické je však ''Vie de saint Alexis'' (kolem 1040), jazykově také nejfrancouzštější. V {{Prostrkaně|próse}} zasluhuje zmínky ''Fragment de Valenciennes'' z počátku X. věku, zlomek to kázání o proroku Jonáši. — Vedle této literatury, duchem a inspirací národu cizí, sbírají se zajisté již v této době prameny literatury vlastně národní, {{Prostrkaně|poesie hrdinské}} a {{Prostrkaně|epické}}. Hotových dokladů literárních pro toto předpokládání sice není, ale nasvědčuje mu celá řada zpráv dějepiseckých, v nichž se mluví o básních v lidovém »venkovském« jazyku složených, jimiž opěvována některá dějinná událost. Byl to prvek germanský, který je základem této staré franc. poesie epické; vedle něho pak křesťanská kultura jeví se jako živel francouzský a národní. Z nich dvou složeno je epos franc. Historicky jest zjištěno, že již Dagobert (zvaný Chlodoving, Chlodvikovec) z merovinského rodu byl rekem franc. skladeb epických; tím spíše lze tak soudit o Karlu Martelovi, Pipinovi a Karlu Velikém. Ovšem nedochovalo se nás nic z těchto básní. II. R. 1050—1235. V tomto období vrcholí středověká literatura franc. Svěží, mladé, naivní proudy vyrážejí v této době ve všech druzích literárních a všude se znamenitou silou tvoří množství děl neobyčejně šťastných; síla obraznosti, vřelé a silné cítění přemáhá nesnáze formálně, hrubý, těžkopádný jazyk, jejž ohýbá v krušném boji. Všecky druhy verše jsou v tomto období hojně i šťastně vzdělávány; k rozkvětu {{Prostrkaně|epické poesie}}, který je ojedinělý a výjimečný u moderních národů, druží se všecky druhy výpravné: {{Prostrkaně|román}}, {{Prostrkaně|povídka}}, {{Prostrkaně|satira}}, {{Prostrkaně|fabliau}}, {{Prostrkaně|kronika veršová}}; ano i {{Prostrkaně|próse}} dostává se na konci této doby nadaných vzdělavatelů, kteří ji vyvádějí ze služebné poroby latinské, v níž dosud živořila. Mocný tento rozvoj literatury, který má ráz {{Prostrkaně|ryzí živelnosti}} a {{Prostrkaně|přirozenosti}}, je podmíněn ovšem ve značné míře také vnějšími politickými a společenskými poměry. '''F.''' jest v době té mocným státem, vítězným na venek, zabezpečeným silnými králi i v rozvoji vnitřním. Kultura hmotná jde ruku v ruce s kulturou duševní. V Paříži soustředí se vzdělanost školská, která svítí celé západní Evropě. Rytířský duch zjemňuje se ve '''F'''-ii časněji než jinde ve skutečnou kulturu citovou. {{Prostrkaně|Epopeje národní}} objevuje se ve '''F'''-ii v XI. věku. Avšak prvky její, látkové i formálně, jsou starší a sice sluší je hledati v různých náboženských i válečných, poloepických, pololyrických básních předešlého období, v tak zvaných {{Prostrkaně|kantilénách}}, »ne menších padesáti, ne větších pěti set veršů« (Léon Gautier, ''Les épopées françaises'', str. 28.). Pochod však, jakým z těchto krátkých rozptýlených básní došlo se k organickým dlouhým celkům, není dosti vyjasněn. Postaveny jsou hlavně dvě theorie. První, L. {{Prostrkaně|Gautierova}}, vykládá vznik »chansonů de geste« tak, že kladeny byly vedle sebe a tmeleny v celek krátké kantilény; naproti tomu G. {{Prostrkaně|Paris}} soudí, že většina jich byla složena trouvéry přímo po tradici. — Tato epická poesie franc. připíná se těsně k zjevu {{Prostrkaně|Karla Velikého}}, k řadě jeho válečných podniků. Na osobu jeho připjaly se asi i mnohé starší zkazky epické. Přirozeně stal se tento veliký dobyvatel středem národní epiky; kolem něho kupily se i všecky nové projevy epické síly, která právě nadbytkem látky byla lákána a množena. Oba podstatné živly eposu, bohatýrský i náboženský, byly tu souměrně živeny; Karel Vel., bojovník proti Saracénům, je rekem Kristovým. V legendě, kterou obklopil lid jeho postavu, právě tento moment převážil všecky ostatní; v epických zpěvech vzpomíná se jen jeho bojů s nevěřícími, ostatní jeho podniky válečné jsou jimi pohlceny. Kolem něho seskupení {{Prostrkaně|palatini}} stávají se po něm reky nových epopeí. Později pak i mnozí {{Prostrkaně|vasallové}} upozornili na sebe a povzbudili pěvce ke svojí poctě. Všecky epické básně opěvující uvedené osoby zahrnují se hromadným jménem ''chansons de geste'' (''geste'' značí jednak podnik hrdinný — lat. ''gestum'' — jednak i rod reků, jehož souborné oslavě básníci se obyčejně věnovali). Básně tyto třídí se k vůli přehledu v {{Prostrkaně|kruhy}} (cykly). Všecky, jež směřují k jistému ústřednímu reku, zahrnují se v jeden kruh. Obyčejně rozeznávají se tři hlavní cykly, zvané po ústředních recích svých ''geste du roi'' (''Charlemagne''), ''geste de Garin de Montglane'' (Vilém oranienský) a ''geste de Doon de Mayence'' (Ogier dánský). První kruh objímá 23 básní, z nichž nejproslulejší typ staré přísné epiky je ''Chanson de Roland'' (kol. 1080) a jiné známější: ''Berthe aux grans piés''; ''Enfances Roland''; ''Voyages à Jerusalem et à Constantinople''; ''Fieràbras''; ''Anséis de Carthage''; ''Huon de Bordeaux''; do druhého čítá se jich 19, na př.: ''Garin de Montglane''; ''Aimeri de Narbonne''; ''Prise d’Orange''; ''Aliscamps''; do třetího konečně 10, jako: ''Doon de Mayence''; ''Enfances Ogier''; ''Vivien''; ''Renaud de Montauban''. K těmto {{Prostrkaně|hlavním}} cyklům druží se {{Prostrkaně|cykly podružné}} (»provinciálné«), tak: na východě '''F.''' cyklus ''lotrinský'', cyklus po výtce feudální, plný sporů, zrad a bitek vasallských; cyklus ''Gormonda a Isembara''; ''Raoula de Cambrai'' (''geste du Nord''); ''Amise a Amila''; cyklus křižácký, ''Girard de Roussillon'' náleží jihu, Provenci. Všech eposů těchto úhrnem se čítá ke stu; zahrnují se také souborným označením {{Prostrkaně|kruhu francouzského}} (protivou k bretonskému a antickému). Je to poesie po výtce {{Prostrkaně|národní}}, látkou i formou, s celou silou, naivností, svěžestí a opravdovostí hromadného lidového umění, ale také se vší jeho drsností, neurvalostí a syrovostí, jež vyznačuje tehdejší kulturu společenskou. Chansony de geste jsou {{Prostrkaně|věrnou malbou doby}}, společnosti, ústředí, jež je stvořilo, líčící soudobé mravy vojenského feudalismu; je to poesie {{Prostrkaně|hromadná}} a {{Prostrkaně|realistická}}. Jich sociální složky jsou germanské: instituce královská i lenní, poměr suzeréna k lenníku, poměry lenníků mezi sebou, jsou pojaty ryze po vzoru germanském. Nejstarší eposy jsou plny nezkrotné síly; opěvují výlučně krvavé činy, tělesnou statečnost, touhu po neodvislosti osobní, pomstychtivost, ctižádost, lakotu, surovost, krvelačnost. Jen dvě lepší stránky vyznačují reky chansonů těch: naprostá věrnost k suzerénu a přátelská obětavost (jako doklady: Olivier a Roland; Amis a Amil). {{Prostrkaně|Žena}} nemá skoro ještě místa v těchto eposech; je pouze předmětem prchavé smyslnosti a opovržení. Teprve později zušlechťují se tyto eposy inspirací křesťanskou a mravnějšími náboženskými motivy, ale v tom již jeví se vliv {{Prostrkaně|bretonského}} kruhu a ztráta charakterovosti kruhu franc. Po stránce umělecké vynikají některé z nich (nejstarší, předem ''Chanson de Roland'') stručnou výrazností, epickou prostotou a hotovostí, ale nedokonalost formální, nevybroušenost mluvy ruší tyto přednosti; v pozdějších z nich ztrácí se stále více epická stručnost a rozbřídají pak v povídavost a nesouvislou rozvláčnost. Psány jsou 1{{Prostrkaně|0slabičným veršem}}; teprve později převládne 1{{Prostrkaně|2slabičný alexandrin}}, ačkoliv i dříve již (podle G. Parisa poprvé ve ''Voyage de Charlemagne à Jérusalem'') se vyskytuje. Nejstarší z nich nejsou rýmovány, nýbrž pouze {{Prostrkaně|assonovány}}. Dlouho zápasí rým s assonancí, než se domůže plné nadvlády; pak spojuje se pravidelně celá řada veršů jediným rýmem v odstavec, slohu. Tento neobyčejný rozvoj epické poesie v tomto období nebyl však osamocený; za ním hned vyrůstá {{Prostrkaně|druhá}} mohutná vlna, mocný příliv epické síly v {{Prostrkaně|bretonských epopeích}}, které od pol. XII. věku vystupují, přes prvotní odpor domáhají se přízně obecenstva a na konec vytlačují zálibu pro starší kruh francouzský. Naladění a ráz básní těch je naprosto {{Prostrkaně|různý}} od výrazu kruhu franc. Vyznačuje jej zvláštní měkkost a přepjatost citová, prvek kouzelné nadpřirozenosti (víly, jež chrání kouzly své milence-reky), tajůplná fantastičnost, hloubavá symboličnost, ponoření se do přírody, smysl pro život nitra a sen — vše živly naprosto cizí francouzskému duchu, vypěstované a stupňované dlouholetou porobou {{Prostrkaně|Keltů v Anglii žijících}}, kteří, zbaveni všech práv, vypuzeni ze skutečného života, utíkali se k mystice a snivé hloubavosti. Ráz inspirace těchto básní je podstatně {{Prostrkaně|subjektivní}}; mythičnost, rozjímavost, blouznivost, fantastičnost i snivost náboženská převládají a zabarvují epické básně čerpající z těchto bretonských látek. Staré kosmogonické sny pohanské jsou vmíšeny často a přetvořeny v legendy křesťanské. Smysl {{Prostrkaně|pro přírodu}}, pozorování její a utonutí člověka v ní velice jest vyvinuto, právě jako ve franc. látkách život společenský a hromadný. Ve shodě s celým psychologickým podkladem v látkách bretonských má veliký význam {{Prostrkaně|láska k ženě}}; Keltové pochopili poprvé ženu jako obrodnou sílu všehomíra. Historická a legendárně pouze přetvořená osobnost {{Prostrkaně|Artuše}} († 537), který vládl na jižních březích velkobritských a podlehl útoku saskému, je do jisté míry hmotným středem těchto starých epických zkazek keltských. Kolem něho sdruženi jsou jeho rekové-druzi (ne sluhové jako ve franc. cyklu), s nimiž vrhá se do báječných dobrodružství a s nimiž projíždí celou Evropu, ano dobývá i Palestiny. Po náboženské stránce hraje velikou úlohu v těchto básnických tradicích {{Prostrkaně|legenda o sv. graalu}}, původu domácího, jak se zdá, a vlivem křesťanským pouze přetvořená. Graal byla totiž starým Britům keltským skvostná nádoba ukrytá na dně nějakého jezera, která tomu, kdo ji má, zaručuje vědění budoucnosti a tedy úplnou moc. Křesťanským názorem pak, který kladl všecku spásu lidskou do smrti Kristovy, proměněn tento symbol dokonalosti v nádobu, z níž pil Spasitel při poslední večeři a do níž pak zachytil několik kapek krve jeho s kříže stekších Josef z Arimatie, který také přenesl sv. graal do Bretonska a zde mnoho zázraků pomocí jeho vykonal. Když pak zemřel v Anglii (v Glastonbury), byl později sv. graal ztracen. Odtud zřízen králem Utterem-Pendragonem řád {{Prostrkaně|Kola stolního}} (''table ronde''), jehož členové měli za úkol nalézti tuto zázračnou misku. A právě v legendě o {{Prostrkaně|Percevalu}}, který ji konečně po dlouhých obtížích nalézá, vyhranil se mravní ideál křesťanský, odříkání, jako nikde před tím ve středověké poesii. Jen mravně čistý, dětsky nevědomý člověk, který překonal všecky hmotné i mravní překážky, může dosici sv. graalu. Tyto legendy keltského původu a rázu došly prvního povšimnutí u Normanů, kteří porazili surové Sasy, staleté utiskovatele živlu keltského. Zde v Anglii pojaty poprvé tyto keltské zkazky duchem francouzským. Normané byli poměrně vzdělaní, širokého, kosmopolitického skoro vkusu, jakož sami skládali se z různých ethnografických prvků. Věnovali pozornost předem sice historickým, dějepravným bájím britským, ale i pro čistě básnické mythy a fantastické legendy zjednali si brzy porozumění. {{Prostrkaně|Luces du Gast}}, {{Prostrkaně|Gasse le Blond}}, {{Prostrkaně|Gauthier Map}}, {{Prostrkaně|Robert le Boron}} a j. jsou pak prvními jejich překladateli a vzdělavateli; Mapovi a Boronovi náleží zejména zásluha, že seznámili franc. obecenstvo s legendou o sv. graalu. Z nich čerpají různí klerikové {{Prostrkaně|prosaické romány}} svoje, jako o sv. graalu, hledání sv. graalu, o Merlinu, Lancelotovi od Jezera, o smrti Artušově, Tristanovi. Současně skoro došly tyto keltské legendy i veršového spracování v dlouhých básních {{Prostrkaně|Chrestienem de Troyes}} († 1191), autorem těchto sedmi románů: ''Erec a Enide''; ''Tristan'' (a Yseult); ''Cligez'', ''Yvain'' (či rytíř se lvem); ''Vilém Anglický''; ''Perceval'' (či o graalu, ale pouze prvá čásť je dílem Chrestienovým) a ''Lancelot'' (jinak a původně ''La charette''). Ve 2. pol. XII. věku tedy již bretonský cyklus epický ve franc. jazyku formován byl z části prosaickými romány neznámých původců z části veršovými romány Chrestienovými. Dříve převládala mínění Jonckloeta de La Haye a Paulina Parisa, kteří kladli prosaické romány za starší; nyní naopak názor Gastona Parisa, jenž dokazuje prioritu Chrestiena de Troyes. Také {{Prostrkaně|postup}} a {{Prostrkaně|vývoj}} formace této není posud dosti vyjasněn. Zdá se jen, že by! obdobný processu, jakým se ustavily z drobnějších rapsodií epické celky franc. kruhu; přechodním stupněm, obdobným {{Prostrkaně|kantilénám}} franc., byla tu bretonská {{Prostrkaně|lais}}. — Bretonské látky, spracované Chrestienem a nástupci jeho {{Prostrkaně|Godefroyem de Lagny}}, {{Prostrkaně|Menessierem}}, {{Prostrkaně|Gaucherem de Dourdan}}, {{Prostrkaně|Gerbertem de Montreuil}}, získaly si brzy oblibu čtenářstva úplně; hlavně jejich stránka milostná a fantastická, která z nich činí skutečné romány, byla příčinou jich úspěchu. Úspěch ten zastínil brzy cyklus franc., tak že trouvéři opouštějí sloh těchto epopeí a činí stále větší ústupky románovému vkusu bretonskému; na konec předělávají staré franc. eposy po nových vzorech bretonských, z čehož vycházejí díla nepřirozená, nejapná a rozvleklá. Úpadek ten projevuje se zřetelně již v příštím období. {{Prostrkaně|Třetí}} veliký látkový kruh epické poesie franc. této doby je {{Prostrkaně|klassický}}. Vzdělavatelé jeho jsou kněží, kteří pravidelně čerpají příběhy a legendy antické z pramenů úpadkových nebo apokryfních (jako Dictys Krétský, Dares Fryžský, Pseudokallisthenes a j.). Náboženská čásť těchto skladeb výpravných, jež sluší vřaditi mezi {{Prostrkaně|romány}}, je podivná směs křesťanství a pohanství; přechází nejčastěji v kouzelné pověry. Umělecká cena děl těchto je mnohem menší než předešlých. Schází tu naprosto naivní samorostlá přirozenost, přední podmínka pravé epiky. Je to poesie učená, kompilovaná, strojená a nudná většinou. Forma těchto děl je buď stejná jako francouzských chansonů de geste, buď verš osmislabičný sdružené rýmovaný. Nejcennější z nich jest ''Roman d’Alexandre'' od Lamberta li Torsa a Alex. de Bernay (před r. 1188), psaný alexandrinem; vedle něho měly znamenitý úspěch ještě: ''Roman de Thèbes'', spracovaný na základě Statiovy Thébaidy v půli XII. věku, ''Roman d’Enéas'', stejného stáří asi jako předešlý, a ''Roman de Troie'' od Normana {{Prostrkaně|Benoîta de Sainte-More}} (asi 1160). (Srv.: Meyer, Recherches sur les épopées françaises; G. Paris, Histoire poétique de Charlemagne; P. Paris, Les romans de la Table ronde mis en nouveau langage; L. Gautier, Les épopées franç.; G. Paris, la Poésie au moyen âge; P. Meyer, Alexandre le Grand dans la littér. franç. au moyen âge; d’Hericaut, Essai sur les origines de l’épopée; la Villemarqué, Les romans de la Table ronde; Joly, Benoist de Saint-More et le Roman de Troie). K tomuto mocnému rozkvětu epiky pojí se v tomto období nesmírný rozvoj {{Prostrkaně|výpravnéh}}o a {{Prostrkaně|bájivého}} písemnictví vůbec. Lze říci, že všecky ty romány antické, řecké, byzantinské, bretonské a j., povídky, fabliaux atd., žijí z úpadku vlastní bohatýrské francké poesie epické, bují na jejích troskách a z jejích šťáv. Když již vyčerpala a vyžila se mužná krvavá síla starých eposů i rytířské cítění bretonské a smysl pro ně, zbyly a rozbujely se temné a výstřední stránky tohoto kulturního útvaru; shon po dobrodružství, těkavá, mlžná bájivost, zvrhlá fantastičnost, bezuzdnost požitku; ruku v ruce s tím šla v uměn! jalovost i rozplizlost formová. Epická báseň zvrhuje se tak v román {{Prostrkaně|dobrodružný}} nebo {{Prostrkaně|milostný}}. Náměty podává ponejvíce Východ; zde mohlo se plně vyhověti požadavkům právě uvedeným. Jsouť tyto romány buď napodobeny podle řecké literatury úpadkové, bud podávají východní pověsti a báje z byzantinských pramenů a přebásnění, jež poznali Francouzové na výpravách křížových. K proslulejším dobrodružným románům takovým náleží: ''Apollonius z Tyru'', ''Sedm mudrců'', E''racle'' od {{Prostrkaně|Gautiera z Arrasu}} (kol 1160); ''Cleomadès'' od Adenesa li Roisa; ''Florimont'' od Aimona de Varennes (1188); ''Atis et Profilias'' od Alex, de Bernay; ''Partenopéus de Blois'', ''Floire et Blanchefleur'' na základě pověstí maurických. Z milostných jest uvésti: ''Ille et Galeron'' G. z Arrasu (1157); ''Galearan de Bretagne'', ''Guillaume de Dole'', ''Pamphile et Galatée'' od Jeana Brasdefera (kol 1225). K románu lze připojiti i {{Prostrkaně|rýmované kroniky}}, v nichž normanští básníci pro dvůr anglický parafrasovali staré texty legendárné; tak Geffreie Gaimara ''Histoire des Anglais'' (kol 1150), Waceova ''Geste des Normands'' či ''Roman de Rou'' (přes 16.000 veršů, z části alexandrinů), složená mezi r. 1160—74 a věnovaná oslavě Rollona, Viléma s Dlouhým mečem a Richarda a dovedená do r. 1107, téhož ''Brut'' (přes 15.000 osmisl. veršů) z r. 1155, prostý veršový překlad sbírky domácích legend sebraných Gaufreiem de Monmouth pod názvem »Historia regum Britanniae« a {{Prostrkaně|Benoîitova}} ''Histoire des ducs de Normandie'' (43.000 osmisl. veršů). Všichni tito básníci nepsali z vlastního názoru, nepodali událostí, jichž zažili. Mnohem cennější je anonymní ''Histoire de Guillaume le Maréchal'' z r. 1224, a jistou literární hodnotou vyniká báseň {{Prostrkaně|Garniera de Pont-Sainte-Maxence}} o vraždě sv. Tomáše Becketa (1172). Jak viděti, všecko, co podniká se v genru dějepiseckém, náleží anglo-normanské větvi franc. písemnictví. Vlastní '''F.''' je neobyčejně chudá v oboru dějepiseckém. Překládá se v prósu kronika Turpinova, kompilují se římští dějepisci (''Faits des Romains''). Jediného výborného historiografa vykazuje toto období, Francouze maršála {{Prostrkaně|Geoffroye de Villehardouin}} († 1213), který pevnou a výraznou prosou popsal dobytí Cařihradu křižáky, jehož se sám účastnil. Vedle těchto objektivních a naivních genrů vystupují a stejně skoro s nimi postupují ve franc. literatuře genry {{Prostrkaně|tendenční}}, reflektivné, kritické, satirické, parodující. Již některé chansony de geste i romány bretonské mají v sobě mocný komický živel, který ukazuje zřejmě k výsměšné tendenci, ke snaze parodovati vážné epické jádro (''Voyage de Charlemagne'' asi z r. 1060, která je vlastně heroické fabliau; ''Eustache le Moine'', báseň hrdinsko-komická z poč. XIII. věku; ''Moniage Guillaume'', líčící rozmarně klášterní život reka Viléma s krátkým nosem, od {{Prostrkaně|Viléma de Bapaume}}; z cyklu bretonského román o ''Tristanu'' a ''Isoldě'' a j.). Přímou satirickou a parodující tendencí vyznačuje se však zvířecký epos ''Roman de Renart'', řada různých skladeb různých autorů a dob, jež mají jen společný námět. »Renart« vznikl z bájí zvířeckých, v konečné podobě své je však vlastním plodem franc. středověku, který na něm pracoval celá století a vyslovoval prostředkem allegorie svoje různé zloby, hněv a posměšnou mstivost. Původní nejstarší zárodek jeho jest asi německý (J. Grimm), ale spracování, ráz, duch a vtip jsou v něm ryze francouzské. Pokusy sveršovati a v jistou jednotu sloučiti báje o vlku (''Isengrin''), lišce (''Renart'') a lvu (''Noble'') objevují se nejprve v latině; jsou to básně ''Isengrinus'' a ''Reinhardus'', první z poč., druhá z pol. XII. věku. Těmto latinským textům, podobá se, sloužila však za základ lidová verse francouzská, která se nás ovšem nedochovala. Od pol. XII. věku zmocnili se látky této trouvéři, rozmnožujíce a obměňujíce ji neustále, tak že na konci téhož věku ustaven je celý cyklus Renartův více než 30 větvemi (asi o 30.000 verších), z nichž pouze u čtyř známe dle jména autory; nejproslulejší z nich je {{Prostrkaně|Pierre de Saint Cloud}}. »Roman de Renart« je allegorický obraz feudální společnosti. Allegorický živel jeho rozvíjí a přeostřuje často doba následující. {{Prostrkaně|Bájek esopických}} mnoho bylo ve XII. a XIII. věku sebráno ve sbírky (t. zv. ''Isopets''); ale nemají původnosti, jsouce většinou hranatými a pracnými překlady z latinských tehdy oblíbených sbírek {{Prostrkaně|Aviana}} a {{Prostrkaně|Romula}}. Nejproslulejší z nich je sbírka ''Marie de France'' asi z r. 1170. {{Prostrkaně|Satirickou}} poesií hrubého zabarvení, jaká byla vhod širokým nevybraným vrstvám lidovým, jsou {{Prostrkaně|fabliaux}}, povídky to v lehkých, osmislabičných, sdruženě rýmovaných verších, malující všední měšťácký, obecný život vrstevnický. Fabliaux jsou bohatý odkaz starého ducha a vtipu franc., hrubého ovšem a nezušlechtěného. Povídky, jež v nich jsou spracovány, jsou z části cizího, hlavně východního původu (čerpány z části také z {{Prostrkaně|Bidpaje}} a {{Prostrkaně|Sendabada}}, v latinských a částečně i franc. ztlumočeních tehdy rozšířených), některé však z nich jsou výmyslem autorů domácích. Srv. {{Prostrkaně|Fabliaux}}. Přímých a účelně didaktisujících nebo průhledně moralisujících a allegorisujících nebo kazatelsky satirisujících sbírek literatury {{Prostrkaně|programmové}} vyskytá se v tomto období mnoho, ale schází jim většinou původnost a všeliký literární vkus. Proslulejší z nich jsou: ''Bestiaire divin'', ''Besant de Dieu'' {{Prostrkaně|Guillauma Leclerca}}, ''Miracles de la Vierge'' od {{Prostrkaně|Gautiera de Coinci}} (1177—1236); ''Roman des ailes'' a ''Songe d’enfer'' od R. {{Prostrkaně|de Houdan}}, pak homiletické spisy {{Prostrkaně|Ét}}. {{Prostrkaně|de Fougères}} (''Livre de manières'') a t. zv. {{Prostrkaně|Recluse de Molliens}} (''Miserere'' a ''Roman de Charité'') a satiricko-mravoučné »bible« ({{Prostrkaně|Guyot de Provins}}, {{Prostrkaně|Hugues de Вerzé}}). V dobu tu spadají také zárodky {{Prostrkaně|divadelního}} rozvoje franc. Jako jinde, i ve '''F'''-ii zrodilo se drama z kultu náboženského. Legendy náboženské zvolna se dramatisovaly v malé liturgické hry vánoční a velikonoční, jež v latině kněžími v chrámech se hrály. Od poč. XII. věku vsunují se do nich francouzské věty, rýmované zpěvy a episody za rouškou větší věrojatnosti a názornosti dějové. Z XII. věku zachovalo se již několik {{Prostrkaně|mysterií}}: latin.-franc. hra o ''Moudrých a pošetilých pannách'' (poč. XII. stol.), mysterium o ''Adamovi'' a ''Danielovi''. Z {{Prostrkaně|miгаklů}} (dramatisovaných legend posvátných) stojí na rozhraní XII. a XlII. stol. zajímavá ''Jeu de Saint Nicolas'' {{Prostrkaně|Jeana Bodela}} z Arrasu, jenž spracoval starší »ludus« mnicha Hilaria, žáka Abélardova; hra jeho má již mnoho světských veseloherních živlů ve svých bohatých episodách. Rozvoj v tomto směru byl umožněn jen tím, že od pol. XII. věku divadlo zesvětštělo, jsouc vyloučeno z chrámu a přenecháno laikům. Nejméně samostatnosti projevuje franc. literatura tohoto období v {{Prostrkaně|lуrice}}; zde je odvislá skoro úplné od literatury provençalské. Trouvéři francouzští tohoto období v tomto druhu literárním jsou žáky troubadourů provençalských, jichž ne vždy dostihují v rozmarné lehkosti a virtuositě formové. Ale i ti, kteří se jim vyrovnají po těchto stránkách, pracují přece jejich tradicemi a čerpají z týchž pramenů inspirace. Důvody této převahy a nadvlády provençalské poesie v lyrice jsou vnější, historické a kulturní. Zjemnělá kultura Jihu přirozeně stvořila jemnou, vytříbenou a namnoze vyumělkovanou lyriku, jako bojovný, tvrdý, krvavý duch časový na Severu došel výrazu v mohutných skladbách epických, které jsou (až na geste Viléma Oranienského) vlastní půdě francouzské. Proto však nemůže se tvrditi, že by duch franc. v této době neměl disposicí pro lyrické básnictví. Naopak lze dokázati, že jsou tu již nyní zárodky samostatné poesie lyrické, které se nerozvinuly pouze proto, že byly udušeny vyspělou zatím lyrikou provençalskou. Zárodky ty jasně se postihují zejména v několika pololyrických, poloepických {{Prostrkaně|chansons de toile}}, {{Prostrkaně|pastourelech}} a {{Prostrkaně|křižáckých písních refrénových}}. Ale tyto celkem primitivní útvary ustoupily ke konci XII. věku bohaté a raffinované lyrice provençalské, která hlavně pod záštitou žen šířila se s celou společenskou kulturou Jihu. Středištěm této poesie byl, zdá se, dvůr pařížský, odkud postupovala do hrabství Champagnského a Bloiského a pak vůbec na východ '''F.''' Marie a Alice, dcery Eleonory aquitanské, byly zde jejími ochránkyněmi. Pěstiteli jejími byli veskrze básníci panští. Stůjtež zde z nich: {{Prostrkaně|Chrétien de Troyes}}, {{Prostrkaně|Conon de Béthune}}, {{Prostrkaně|Jean Bodel}}, {{Prostrkaně|Blondel de Nesles}}, {{Prostrkaně|Gautier de Dargies}}, {{Prostrkaně|Guy de Coucy}}, {{Prostrkaně|Philippe de Nanteuil}} a předem {{Prostrkaně|Gace Brulé}} a {{Prostrkaně|Thibaud champagnský}} (IV., navarrský), kteří se vyrovnají i nejlepším svým soupeřům provençalským. Srv. A. Jeanroy, Les origines de la poésie lyrique en France (Paříž, 1889). III. 1235—1337 ({{Prostrkaně|do poč. války stoleté}}). Dobu tuto vyznačuje úpadek a konečně úplné poklesnutí národní, samočinné a naivní poesie a nahrazení její těžkopádnou a nejapnou reflexí, suchopárnou, učenou hloubavostí a pedantičností, snahou po jinotajné tendenčnnsti. Epická poesie hyne a klesá vůčihledě. Skládá se sice v tomto období ještě několik {{Prostrkaně|chanson de geste}}, ale vyplňují se jimi pouze mezery starých kruhů; nezpívají se již, nýbrž čtou a obecenstvo jejich řidne víc a více. {{Prostrkaně|Adenet le Roi}} (''Ogier''; ''Berte aux grans piés''; ''Beuve de Comarcis'') a jeho žák {{Prostrkaně|Girard}} d’{{Prostrkaně|Amiens}} (''Charlemagne'') jsou obratnými, ale vcelku již chladnými veršovci. {{Prostrkaně|Román dobrodružný}} těší se větší oblibě, ale i on ztrácí poslední stopy poetické inspirace a umělecké úměrné formy a zvrhuje se na konec ve všední a banálně přeplněnou, bahnitou prósu. {{Prostrkaně|Veršem}} pěstovali v tomto období román řecký a byzantinský {{Prostrkaně|Adenet le Roi}} (''Cleomadès'') , {{Prostrkaně|Girard}} d’{{Prostrkaně|Amiens}} (''Méliacin''), {{Prostrkaně|Jean Maillard}}, {{Prostrkaně|Beaumanoir}} (''La manekine'') a někteří anonymové (''La châtelaine de Vergy''; ''Brun de la Montagne'' a j.), ale verš ustupuje stále více v tomto genru prostomluvě. V l. 1250—1300 zhotoveny jsou prosaické parafrase Artušova kruhu a stejně vede se i jiným starým eposům. {{Prostrkaně|Rusticián z Pisy}} kompiluje v próse romány bretonské (''Table ronde''; ''Meliadus''; ''Guiron le Courtois''). {{Prostrkaně|Rýmovaná kronika}} důsledkem změny celého vkusu uměleckého také hyne. Z kronikářů veršovců tohoto období uvésti jest {{Prostrkaně|Filipa Mousketa}} (''Chronique de France'', sáhající po r. 1243), {{Prostrkaně|Guillaume Guiarta}} (''Branches des royaux lignages'') a {{Prostrkaně|Godefroi de Paris}} (''Chronique parisienne''). Naproti tomu lze v tomto období postřehnouti bujnější rozkvět {{Prostrkaně|historické prósy}} a to hlavně vlivem ital. autorů, jakož vůbec tehda z Italie a Východu vtéká dosti svěží krve do franc. písemnictví (Filip Novarský, Martin da Canal, Rustician z Pisy, Brunetto Latino jsou ital. původu). ''Chronique de Saint Denis'' (anon.), ''Récits d’un ménestrel de Riems'' (anon.), ''Chronique de Morée'' (složená na Vých.), ''Paměti'' {{Prostrkaně|Filipa Novarského}}, ''Chroniques des Venitiens'' ({{Prostrkaně|Martina de Canal}}), ''Cesty'' {{Prostrkaně|Marka Pola}} (1296-1298), ''Fleurs des histoires d’Orient'' (Armena {{Prostrkaně|Haytona}}) a hlavně memoirové dílo {{Prostrkaně|Joinvillovo}} ''Histoire de Saint Louis'' (1305–1309), vynikající přirozeností a živostí, jsou nejpozoruhodnější plody tohoto druhu literárního. — {{Prostrkaně|Lyrická}} poesie napodobená podle troubadourů živoří do konce XIII. věku. Zmocňují sejí {{Prostrkaně|měšťanští pěvci}}, kteří v severových. '''F'''-ii sestupují se v básnické {{Prostrkaně|cechy}} (''puys''). {{Prostrkaně|Adam de la Halle}} (1235—1288) vynikl z nich nejvýše. {{Prostrkaně|Ruteboeuf}} († 1280) poutá satirickou čiperností, polemickou útočností a tvrdou jadrností svých veršů. Je nejvšestrannější básník svojí doby: písně náboženské, kluzké fabliaux, divadlo stejně pěstoval. Kde přechází v novellistiku, vycítil dobře lidový tón. Těžiště literatury soudobé není však v těchto způsobech básnických, které nevyhovují jejímu vkusu; jeť složeno v poesii reflektivní a vůbec tendenční. Allegorický, moralisující, kazatelský, satirický, mnemotechnický je ráz nejoblíbenějších plodů tehdejších. Suchý scholastický formalismus, prázdná a dělaná učenost, kazatelská neurvalost vyznačují kulturní i literární naladění doby. ''Roman de la Rose'', největším úspěchem dařená kniha středověká, po tři čtyři století pokládaná za vrchol vědy i umění, čítající mezi své zbožňovatele Petrarku a Chaucera, je nejvýraznějším památníkem své doby. Je dílem dvou autorů, {{Prostrkaně|Guillauma de Loris}} a {{Prostrkaně|Jeana Clopinela}}, zvaného {{Prostrkaně|de Meung}}. První dovedl báseň do 4070 verše, ostatek daleko větší (přes 21.000 veršů) je dílem druhého; první počal román v létech třicátých až čtyřicátých, druhý dokončil jej v létech osmdesátých XIII. věku. Mezi uměleckými způsoby obou básníků zeje skoro propast, přes krátkou dobu, jaká je od sebe dělí. První, ač založil báseň jako allegorii, je nicméně svěží, bystrý, naivní; sama allegorie jeho je dosti čiperně navržena. Druhý je pravým synem své doby, zkostnatělým doktrinářem, nezáživným didaktikem, drzým satirikem, uměleckým byzantincem. Pod jeho rukou zvrhla se báseň tato v {{Prostrkaně|encуklopaediсkоu skladbu}} bez plánu a methody, v níž básník sveršoval všecko vědění a vzdělání svoje, celou filosofii doby, všecko, co kdy myslil, soudil a činil. Každé sebe nepatrnější slovo je záminkou k nudným a nekonečným rozborům a vysvětlivkám. Nikde není života, všude allegorická abstraktnost, suché řečnění. Přes to, že projevuje snahy moralistní, je mravouka v ní hlásaná zvrhlá a nečistá. V písemnictví zahnízdil se úplně {{Prostrkaně|racionalismus}}. Allegorická dovtipnost je základním pravidlem tehdejšího umění. Všecko se vykládá allegorický a v tomto smyslu rozbahňuje. Ani stará literatura neušla tomuto osudu (''Les Metamorphoses d’Ovide moralisées'' od {{Prostrkaně|Chrétiena Legouaisa}} na poč. XIV. věku). K didaktickému účelu hodil se zvláště výborně {{Prostrkaně|zvířecký epos}} a plně jest také v tomto směru vykořistěn (anonymní ''Renart couronné'', {{Prostrkaně|Jakemara Geléea}} ''Renart le novel'' a anon. ''Renart le contrefait'' »obnovený«, který je inspirován sociální kastovní nenávistí, předem šlechty a duchovenstva). I politický pamflet halí se v této době v allegorii (''Roman du Fauvel'' {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|de Rues}}). Didaktická literatura v {{Prostrkaně|próse}} přímo překypuje ({{Prostrkaně|Filip Novarský}}: ''Quatre âges d’homme'' a ''Assises de Jérusalem''; {{Prostrkaně|Richard de Fournival}}: ''Puissance d’amour''; {{Prostrkaně|Brunetto Latino}} ''Trésor'' kol r. 1270; anon.: ''Etablissements de Saint Louis'' atd.). Rozvoj {{Prostrkaně|dramatu}} v tomto období pokračuje, aby vyvrcholil ve XIV. a XV. věku. Z duchovních her tohoto období zachovala se jediná: ''Miracle de Théophile'' od všestranného {{Prostrkaně|Rutebeufa}} (asi z pol. XIII. věku). Divadlo světského rázu, veseloherní, v tomto období zapouští pevnější kořeny. Byla to zejména literární sdružení měšťácká, která jim poskytla pevnou a vhodnou půdu. Před arraskými měšťany sehrány byly asi dvě zajímavé světské hry {{Prostrkaně|Adama de la Halle}}, ''Jeu de la Feuillée'' (1264) a ''Robin et Marion''. První vyniká kresbou soudobé společnosti, kterou satiricky tepe mnohde s cynickou smělostí; druhá je spíše lyrický pastourel. {{Prostrkaně|Вasoche}} (v. t.) na poč. XIV. věku dává pak první vznik fraškovitým {{Prostrkaně|farcím}} (v. t.). IV. 1337—1435 ({{Prostrkaně|k míru arraskému}}). Doba tato v literatuře stojí pod vlivem rozháraných poměrů vnějších, nekonečných válek s Anglií. Neznamená po stránce vnitřní nic nového, žádný obrat v nějaký nový, výrazný směr; ve všem postupuje se starými tradicemi. Čtrnáctý věk nic nenalézá nového, žije ze starého, které přepracovává a doplňuje. Jednotliví větší básníci mají postavení výjimečné a osamocené; nesouvisí s dobou, v niž nepůsobí hlubším vlivem. Vnější okolnosti působí v literaturu jen jako celek a většinou záporně, dusíce podmínky hlubšího rozvoje. Nejdůležitější fakta dotýkají se vnějšího jejího rozvoje, předem {{Prostrkaně|změny její oblasti}}. V tomto období totiž naprosto ztraceny jsou pro franc. jazyk a literaturu {{Prostrkaně|Italie}} a {{Prostrkaně|Anglie}}. Náhrady dostává se však franc. písemnictví ve {{Prostrkaně|francouzském Jihu}}, který v tomto období zvolna splývá se severem, jak upadá literatura provençalská — zase důsledek vnějších politických okolností. Od XV. věku kryje se již skoro oblast literatury franc. s územím státu francouzského. Provençalové {{Prostrkaně|Raimon Vidal}}, {{Prostrkaně|Gaston Phoebus hrabě de Foix}}, {{Prostrkaně|Honoré Bonnet}}, jsou časově prvními význačnějšími franc. spisovateli ze svých krajanů. {{Prostrkaně|Poesie epická}} v tomto období zvolna, ale neodvratně hyne a mizí. Poslední pokusy v tradici chansonů de geste ''Geste de Liège'' a ''Geste de Bourguignon'' (poč. XV. věku) stojí hluboko pod prostředností. Z epických plodů tehdejších jediný ''Combat de trente'' (1351), jehož inspirace je živá a nehledaná, je poněkud svěžejší. Staré náměty epické, pokud mají ještě nějakou populárnost v obecenstvu, převádějí se v rozbředlou prósu, která stejně hoví květnaté, nesmyslné fantastice jako didaktické a praktické paedagogice. Za příklad románů takových lze uvésti obšírného ''Perceforesta''. Válka s Anglií nedovedla nijak vlíti svěží krev v epickou poesii, která je tehdy již tuhnoucí mrtvolou. — Ani v {{Prostrkaně|lyrice}} nevede se tehdejšímu písemnictví o mnoho lépe. I tu vyčerpává se namnoze síla v pedantičnosti a byzantinismu formálním. Různé poetiky, na př. {{Prostrkaně|Eustacha Deschampsa}} z r. 1392, {{Prostrkaně|Henryho de Croy}} a j., jsou plny podrobných distinkcí o stavbě chanson, ballad, virelaisů, rondelů, laiů, chants royaux. {{Prostrkaně|Guillaume de Machot}} (1290—1377) byl ceněn jako hudebník i básník, po našem názoru je však spíše jen dobrým veršovcem. Formální umění, technika básnická tohoto i následujících období má v něm v nejednom směru zákonodárce; on podepřel ji na novou techniku hudební. Vedle něho uvésti jest mezi soudobými básníky slavného kronikáře {{Prostrkaně|Froissarta}} a předem {{Prostrkaně|Eustacha Deschampsa}} (1340—1410), který v silných verších zobrazil mnohde krutou dobu svoji, {{Prostrkaně|De Werchina}}, {{Prostrkaně|Philippa d’Artois}}, {{Prostrkaně|Jeana Boucicauta}} (''Livre de cent ballades'' asi 1390) a j. Na poč. XV. věku básní mlynář {{Prostrkaně|Olivier Basselin}} své lehké a vtipné pijácké písně. Uhlazenou, učenou, pedantickou básnířkou této doby je {{Prostrkaně|Christine de Pisan}} (* 1363). Také sem náleží starší básně elegantního, ale poněkud suchého královského pěvce {{Prostrkaně|Charlesa d’Orléans}} (1391—1465), který po pětadvacet let (od r. 1415) držán jsa ve vězení v Anglii utěšoval se básněním. {{Prostrkaně|Alain Chartier}} (1392 až 1430 ?) stojí jako básník (''Livre des quatre dames''; ''Belle dame sans merci'') níže než prosaický spisovatel, jehož hlavně vlastenecká inspirace je silná a výmluvná. Těžiště doby této leží v próse dějepisné a {{Prostrkaně|dramatě}}. Kronikář {{Prostrkaně|Froissart}} je nejvýraznější a nejvyšší literární postavou toho období. Tento historik je větší básník, výraznější stylista, než všichni jemu soudobí veršovci řemeslní. Poslední redakce jeho ''Croniques de France'', ''d’Angleterre'', ''d’Écosse'', ''d’Espagne et de Bretagne'' (1326—1400) pochodí z r. 1403. Ze starších, celkem málo cenných prací kronikářských jest uvésti ''Chronique anonyme de quatre premiers Valois'' a jinou kroniku {{Prostrkaně|Jeana le Bela z Lutichu}} (1326—1361). Vedle toho jmenovati jest ještě v próse {{Prostrkaně|Christinu de Pisan}} (''Faits et bonnes moeurs du sage roi Charles'' a jiné práce moralistní) a výraznějšího i živějšího {{Prostrkaně|Alaina Chartiera}}. Zvláštní zjev tohoto období, tak neklidného a znepokojeného, jest, že tvoří francouzské divadlo, jež v předešlé době sbíralo teprve svoje síly. V XIV. věku kvetou {{Prostrkaně|mirakly}}, XV. náleží {{Prostrkaně|mysteriím}}. Divadlo v době této je postaveno na místech veřejných, na náměstí nebo za branami měst, která je podporují, která v nich vidí svoji pýchu. Města předstihují se nádherně vypravenými hrami. I některá malá města vítězí nad Paříží v tomto směru. Na divadle vystupují herci ochotníci z kruhů měšťanských. Hry trvají začasté mnoho dní, celé týdny. Při tom mechanická dokonalost režie přivedena jest na vrchol. Zvláště Severem, pak Bretagní lomcuje tato dramatická horečka úžasně. {{Prostrkaně|Mysteria}} čerpána jsou většinou ze Starého zákona; autoři netvoří samostatně, nýbrž vykořisťují pouze nejkrásnější scény biblické. Běží jim hlavně o to, aby po stránce režijní a dekorační naturalisticky věrně zdramatisovaly děje tyto; dramatické a básnické ceny postrádají práce jejich naprosto. Vedle toho vyskytují se však mysteria čerpající z látek {{Prostrkaně|národních}}, z {{Prostrkaně|dějin domácích}}. Nejproslulejší z nich je ''Mystère du siège d’Orléans'' (asi kol r. 1440), obsahující přes půl šestá tisíce nudných a mělkých veršů. Z mysterií {{Prostrkaně|biblických}} sluší jmenovali {{Prostrkaně|Arnoula Grebana}} ''Mystère de Passion'' asi z pol. XV. věku a náležející tak již následující době, jakož vůbec 2. polovice XV. věku je bohata na mysteria. Rozvoj mysterií je v době té opřen o společenstvo cechové {{Prostrkaně|Confrérie de la Passion}}, založené r. 1398, a r. 1402 úředně uznané a privilegované k provozování náboženských her. Uměleckému rozvoji dramatu však tato Confrérie nijak neprospívá. Zabezpečuje pouze jeho hmotné podmínky. Vedle těchto vážných her rázu duchovního ujímají se i brzy komické, veseloherní a fraškovité. Rozvoj jejich připjat jest zase ke dvěma cechovním útvarům, k pařížské {{Prostrkaně|basoche}} (v. t.) {{Prostrkaně|du Parlement}} či ''du Palais'' (a jiným basoším měst venkovských) a ke společenstvu zv. {{Prostrkaně|enfants sanssouci}} (v. t.). První pěstovala, zdá se, předem {{Prostrkaně|morality}}, hry to objemu jednoho až půldruhá tisíce veršů, allegorisující k mravoučnému nebo jinému cíli lidský život. Vystupují v nich různé ctnosti, neřesti, příhody a obyčeje lidského života a utkávají ve svých konfliktech děj. Často zabočují také v události politického a veřejného života. Vybočovaly pak stále více v rozpustilou nevázanost a v pamfletové narážky. Proto r. 1470 zakázány jsou parlamentem, ale kvetou zase již za svobodomyslného Ludvíka XII. — {{Prostrkaně|Sottie}} (v. t.), jak se zdá, stvořená společenstvem »enfants sanssouci«, byla {{Prostrkaně|politickou komédií}} v zárodku. Jádrem jejím je satira, předem satira společenská, která halí se tu pod kuklu bláznovskou. Jednotlivé sociální instituce jsou v ní personifikovány v různých bláznech, kteří ve zdánlivých barokních nesmyslech hluboko někdy zajíždějí do živého. {{Prostrkaně|Farce}} (v. t.), třetí odrůda veseloherního genru tehdejšího, je naproti tomu {{Prostrkaně|realistická}} fraška, hrubozrnný žert dramatický, bez přídechu allegorického. V. Asi od 1435 až {{Prostrkaně|do konce věku}} XV. V této době končí se obtížné války s Angličany. Doba dlouho čekaného klidu vrací se a s ní pohodlí, rozkvět, život vědecký a spořádaný. Vedle dvoru francouzského, jemu po bok, staví se bohatý, obřadný dvůr burgundský (Filip Dobrý, Karel Smělý). Dvůr ten sestřeďuje kolem sebe skupinu básníků, která shoduje se s jeho náladou, jeho tónem. Je to škola básníků literárně vzdělaných, učených, obřadných, pompésních, mnohomluvných, škola {{Prostrkaně|rhétorismu}} a {{Prostrkaně|racionalismu}}. V době této proskakují již první prameny antiky, která žádá na básníku vzdělání; básníci tito hledí si právě formálné, doktrinálné stránky v umění. Poněvadž se jim však nedostává pochopení antiky, zabřídají v barokní naduřelost a slohový byzantinismus. Po klassických jazycích umějí jen kroutiti syntaxi: klassickými výrazy barví svůj slovník. Rysy minulých dob, allegoričnost i moralisující tendence, přirozeně za takových podmínek bují. {{Prostrkaně|Régnier de Guerchy}}, {{Prostrkaně|Georges Chastellain}} (''Chroniques des ducs de Bourgogne''), {{Prostrkaně|Olivier de la Marche}} (1422—1501, ''Le chevalier délibéré''), {{Prostrkaně|Jean Molinet}}, básník duchovní, satiricky příležitostný i historický (1507), {{Prostrkaně|Jean Le Maire de Belges}} (1473—1548), jsou předními zástupci tohoto burgundského, vlámského směru ve franc. literatuře XV. věku. Vliv jich nezaniká s končícím se stoletím, nýbrž zasahuje hluboko do stol. XVI., kde Ronsard a jeho plejada věnují nelíčený obdiv zvláště Jeanu Le Maireovi, jemuž nelze upříti smysl pro formální dokonalost a hudební soulad poesie. Významné jest, že veliká většina básníků těchto spracovává {{Prostrkaně|látky dějepisné}}; vydává to svědectví pro jejich smysl pedantický a positivný, svědčí, že odvraceli se úplně od přirozené naivní inspirace. Burgundský stil, burgundský způsob, ovládá jako móda i básníky vlastně francouzské, jako {{Prostrkaně|Meschinota}} († 1491), {{Prostrkaně|Chrétiena z Paříže}} (1525), {{Prostrkaně|Octaviena de Saint Gelais}} († 1525), {{Prostrkaně|Gringoira}}, {{Prostrkaně|Jeana Boucheta}} († 1550). Avšak směr tento setkává se i s živým odporem u Francouzů, odporem ovšem instinktivním, neorganisovaným. Proti vážné těžkopádnosti vyvstává bezstarostné veselí, často zabočující i v tón cynické frivolnosti, naivní upřímnost a drsná přímost. Toto naladění, vlastní národnímu rázu franc., projevuje se v této době nejplněji ve {{Prostrkaně|Villonovi}} (Franç. de Montcorbier, 1431—1461), největším básníku tohoto věku. Tento tulák a piják při všem drsném cynismu a ledabylosti má jediný tóny opravdové, silné, živelné poesie. Ze starších {{Prostrkaně|Martin Le Franc}} i {{Prostrkaně|Charles d’Orléans}} přese všechnu strojenou a hladkou allegoričnost a obvyklou eleganci má leckde bezpečný citový podklad. {{Prostrkaně|Henri Baude}}, {{Prostrkaně|Jean Castel}} a hlavně {{Prostrkaně|Guillaume Coquillart}}, blíženec Villonův, vymknuli se vlivu burgundskému. V novellistice tohoto období vystoupil svěží vypravovatel, k realistice a satiře klonící se talent, Antoine de la Salle (1398 až 1461), rodem Provençal, který, ač žil na dvoře burgundském, odolal jeho ovzduší a v pracích svých plně projevil svoji přirozenou, lehkou, jasnou disposici. Připisují se mu; ''Histoyre et plaisante cronicque du petit Jehan de Saintré'' (1459); ''Cent nouvelles nouvelles'' (asi z šedesátých let XV. věku) a ''Quinte joyes de mariage'' (1450). — V {{Prostrkaně|dějepisectví}} vykazuje toto období dílo velmi cenné střízlivostí a rozumnou soudností: ''Memoiry'' {{Prostrkaně|Filippa de Comines}}, obsahující léta 1462 až 1498; i po stránce jazykové a slohové jsou výkvětem toho období. Vedle něho ustupují ostatní práce historiků, předem jmenovaných již burgundských básníků i {{Prostrkaně|Clauda de Seyssel}} ''Histoire de Louis XII.'', hluboko do stínu. — Na {{Prostrkaně|divadle}} kvete zvláště genre lehký; doba mysterií přešla, ačkoliv porůznu ještě se píší. Literárně cennější je ''Déstruction de Troye'' (1452) od {{Prostrkaně|Jacquesa Mileta}}. Klassickým dílem je však farce neznámého autora ''Maître Pierre Pathelin'' (kol r. 1470), která i po umělecké stránce náleží mezí nejlepší středověké plody franc. (Viz {{Prostrkaně|Farce}}.) {{Prostrkaně|Sotií}} napsal několik {{Prostrkaně|Pierre Gringoire}} (1470—1534) s politickou tendencí ku prospěchu Ludvíka XII. ve válce jeho s papežem Juliem II. Středověk je celkem v literatuře franc. útvarem hromadným, organickým, národním. Velikolepý rozkvět poesie epické je páteří tohoto organismu. Literatura franc. ve středověku převážné je {{Prostrkaně|původní}}; vyrostla z přirozených vnějších společenských podmínek, z půdy domácí. Vlivy literatur cizích jsou nepatrné. Z literatury {{Prostrkaně|anglosaské}} čerpala francouzská některé náměty k románovému kruhu bretonskému; {{Prostrkaně|provençalské}} děkuje ovšem celou tradici lyriky dvorské a několik, námětů chanson de geste (Vilém Oranský). {{Prostrkaně|Italská}} má větší vliv v XV. věku v novellu franc. (Boccacciův Decameron v novelly Antoina de la Salle a Louisa de Beauvau). Naproti tomu daleko mohutněji působí franc. písemnictví v literatury cizí. Jeho poesie epická a románová mají úspěch evropský; opanovalyť po jednu dobu vkus skoro celé záp. Evropy. Překlady a spracování básní a námětů franc. jsou velmi četný, zejm. v němčině, angličině a nízozemštině, méně norštině, italštině, provençalštině. Vedle epické poesie z franc. literatury středověké jediný ''Roman de la Rose'' má úspěch evropský. Vůdčí postavení '''F.''' v evropské společnosti klesá však od XII. věku a ustupuje na konci středověku již Italii. Systematické vylíčení středověkých dějin franc. písemnictví obsahuje Aubertinova Histoire de la langue et de la littér. franc. au moyen âge, 1884, 2 sv., a G. Parisa, Littérature franc. au moyen âge, do r. 1328 (2. vyd. 1890). ''[[Autor:František Xaver Šalda|Šld.]]'' '''Nová doba'''. Stol. XVI. přineslo franc. literatuře dva účinlivé živly: renaissanci a reformaci. Renaissance jí přišla z Italie, odkud se výpravami Karla VIII., Ludvíka XII. a hlavně Františka I. otevřela cesta nejen vkusu, umění a literárním vzorům italským, ale i knihám latinským a řeckým. Ujímala-li se na jedné straně vnější nádhera, vkusně veselý půvab a umělecká výzdoba italských veřejných staveb a paláců, zapouštěl na druhé straně vážný humanismus hlubší a hlubší kořeny, až se změnil v pravé nadšení pro studium literárních pokladů starověku, jež knihtiskařství, až ke skutečné dokonalosti se zmáhající (Badius Ascensius, Gourmont, Colines, Dolet a zvláště rodina Estiennů), činilo všem přístupnými. — Znamenité talenty, jako byli humanisté {{Prostrkaně|Erasme}}, {{Prostrkaně|Guill. Budé}}, J. C. {{Prostrkaně|Scaliger}}, {{Prostrkaně|Robert Estienne}} a ve 2. pol. stol. {{Prostrkaně|Ramus}}, {{Prostrkaně|Henri Estienne}}, J. J. {{Prostrkaně|Scaliger}}, {{Prostrkaně|Casaubon}} a j., přízeň Františka I., která je chránila proti útokům Sorbonny, a založení ústavu »Collège des trois langues« (»Collège royal«, »Collège de France« r. 1531), vše to přispívalo, že se franc. humanismus záhy postavil na vlastní nohy a že svým vlivem zasáhl, ať méně ať více, všechno vyšší myšlení. Působení renaissance kombinovalo se s účinky reformace, která přivanuvši ze severu, z Německa, a byvši až do krajních důsledností své nauky vyslovena {{Prostrkaně|Jeanem Calvinem}} (1509—1564; ''Institution de la vie chrétienne'', lat. 1535, franc. 1541), nejen že železnou energií tohoto svého hlasatele získávala četné řady přívržencův, i na nejvyšších místech dvorských, až utvořila mocnou politickou stranu, ale dotkla se svým proudem i těch, kdož zevně nebo přesvědčením stáli mimo ni a proti ní. Jako renaissance navázala soudobou kulturu na starověk pohanský, tak povzbudila reformace studium a chápání starověku křesťanského: odtrhla náboženství od filosofie, vypudila scholastiku z usurpované posice a zrodila »křesťanskou filosofii« (Erasme), nehledíc k tomu, co vykonala pro rozptýlení obecné nevědomosti a emancipování myslí. Konečně nelze pominouti vliv, který na literaturu měly tehdejší životní a společenské poměry: především vliv skvělého, svého druhu jediného královského dvora, který shromažďoval výkvět aristokracie erbovní i duševní, a mimo to vliv svérázné šlechty venkovské, vynikajících měst s jich sebevědomým, snaživým občanstvem a nižších tříd lidových, v nichž příznačně franc. rozumný a při tom veselý způsob myšlení zvláště živě se projevoval. Byl to král. dvůr, jenž za Františka I. uvedl do literatury horlivý kult písemnictví ital., a králova osobní záliba v přežilých románech rytířských (román o Amadisovi) zůstavila v ní rovněž své stopy. Roztříštěnost vlivů, jež potřebovaly více než jedno století, aby se vzájemně prolnuly, smísily a zassimilovaly, aby srostly v jednotný základ pro další samostatný vývoj, měla za následek volné vypjetí individualit, nevázané utváření se talentů: v záplavě nových myšlének, nových způsobů pojímání a netušených způsobů vyjadřování záleželo na tom, kterou stránkou růžných elementů nechali jednotlivci na sebe působiti a jak dalece jejich zvláštní nadání dovolovalo, aby stránku tu ve své tvorbě spracovali. Co se renaissance týče, byli mnozí, kteří dobře postihli jádro kontrastu mezi vzdělaností řeckolatinskou a současností ve vyspělém názoru na svět, v hlubším pojímání všech jevů lidského bytí, a kteří si v plném slova smyslu osvojili myšlénková hlediska klassického starověku. Pádný a prudký {{Prostrkaně|La Boétie}} (1530—63), klidnější a vědečtější {{Prostrkaně|Jean Воdin}} (1530—96) ukazují ve svých sociálních a státoprávních rozpravách, jak se napojili republikánskými ideami a juristickými theoriemi starověku: co je u {{Prostrkaně|Cujasa}} nebo {{Prostrkaně|Dumoulina}} pouhou suchou učenosti, přešlo u nich v samostatné pojetí filosofické, jež jeden hlásá s energickou výmluvností Tita Livia, druhý se vším apparátem Aristotelovým. Geniální satirik a romanopisec {{Prostrkaně|Rabelais}} (1483 až 1553) se svým břitkým úsudkem o věcech lidských, svým hlubokým a vážným pozorováním a svou rozsáhlou intelligencí, skeptický filosof {{Prostrkaně|Montaigne}} (1533–92) se svou roztomilou lhostejností k výsledkům svého rozptýleného a náhodného rozjímání, a jeho žák a napodobitel {{Prostrkaně|Charron}} (1541—1608) děkují své vysoké místo mezi spisovateli XVI. stol. osobitému strávení básníků, myslitelů a vědců řeckých a římských. {{Prostrkaně|Jacques Amyot}} (1513 až 1593) vykonal v tom směru svým populárním překladem Plutarcha skutečný čin pro obnovení kontinuity mezi světem starým a novým. Že reformace mohla se svými účinky projeviti jen ve smýšlen! a cítění, leží již v samé její povaze. Jenže kdežto u jedněch, jako Rabelaisa, nebo u duchaplného lyrika, prvního básníka renaissance, {{Prostrkaně|Clémenta Marota}} (1495—1544), nebo u půvabné novellistky a básnířky {{Prostrkaně|Markéty Navarrské}} (1492—1549) zůstala pouhým odstínem, nuancí, příměskem jejich tvorby, tvořila u jiných sám kořen nejen jejich mravního života, nýbrž i jejich literární činnosti: jsou to, mimo Jeana Calvina a theologického spisovatele i básníka {{Prostrkaně|Theodora Bézu}} (1519—1605), hlavně bombastický lyricko-epický básník {{Prostrkaně|Saluste Dubartas}} (1544-90), jenž svým »Týdnem nebo stvořením světa« (''La semaine ou création du monde'') stal se předchůdcem Miltonova »Ztraceného ráje«, a horkokrevný nábožensko-politický satirik, básník »Tragických osudů« (''Les tragiques'', {{Prostrkaně|Agrippa}} d’{{Prostrkaně|Aubigné}} (1551—1630), jenž myšlénkovou silou, jednotou idee a formy stojí již v samém sousedství XVII. stol. Velikou zásluhou reformace je občanská tolerance, která se uprostřed strannických bojů více a více rozmáhala a které se nejplnějšího výrazu dostalo jednak v politické výmluvnosti {{Prostrkaně|Michela de}} l’{{Prostrkaně|Hôpital}} (1503—73) a jednak v ostré satiře proti Lize, pověstné ''Satire Ménippée'', pocházející od sedmi bodrých občanů pařížských, mezi nimiž jmenují se hlavně marotický básník {{Prostrkaně|Jean Passerat}} (1534 až 1602), {{Prostrkaně|Gilles Durand}}, právník {{Prostrkaně|Pierre Pithou}}, {{Prostrkaně|Nicolas Rapin}} a {{Prostrkaně|Florent Chrestien}}. Kazatelství, jemuž reformace dala na obou stranách, jak katolické tak protestantské, mocný podnět ({{Prostrkaně|Ignace de Loyola}} a řád jesuitský), nevyspělo ještě v literární genre aesthetické hodnoty, ale již dávalo tušiti příští Bossueta a Bourdaloua. Vedle této literatury, která, živíc se z nových myšlénkových prvků kultury, vycházela ze životních zájmů soudobé společnosti a působila v ně, běžel však XVI. stol. proud důrazně imitační, napodobivý, jemuž šlo vědomě o to, povznésti franc. literaturu na rovný stupeň s řeckolatinskou a italskou a jenž toho chtěl docíliti formálním vystrojením literatury, otrocky padělaným podle vystavených vzorů. Proud ten zcela přirozeně zmocnil se hlavně poesie a představuje výrazně zápas mezi myšlénkou a formou, jdoucí celým XVI. stoletím. Vznikl protivou k básnické škole gallsko-italské, jejímž mistrem byl {{Prostrkaně|Clément Marot}} a k níž mimo autorku boccacciovského »Heptaméronu«, Markétu Navarrskou, a novellistu {{Prostrkaně|Bonaventuru Despériersa}} (1495—1544), kteřížto dva ji repraesentuií v próse, patří ještě jako dovršující nadodobitel Marotův {{Prostrkaně|Mellin de St. Gelais}} (1491—1558). Marotovo svěží nadání básnické dodalo jeho poesii, jež byla více jen dotčena renaissancí a kultem literatury ital., hravé přirozenosti a uhlazené duchaplnosti (sloh marotický), jejíž úspěch vybízel k napodobení. Tím nepříznivěji odráží se od ní pedantická pompósnost, fádní strojenost a těžkopádná učenost, kterou zavedla do literatury skupina básníků zv. {{Prostrkaně|Pléiade}} s {{Prostrkaně|Pierrem Ronsardem}} (1524—85) v čele. Její manifest s tit. ''Illustration de la langue franç.'' (1549), redigovaný {{Prostrkaně|Joachimem du Bellay}} (1492—1560), hlásal výslovně úsilné napodobení vzorů řeckých a latinských, nezavrhuje ani vzory ital. Měl na mysli dvojí účel: zušlechtiti jazyk vmíšením slov a obrazů vypůjčených z jazyků staroklassických a povznésti poesii zavedením genrů přejatých z literatury řecké a římské. První snaha stvořila spoustu slov a obratů, činících násilí duchu jazyka; snaha druhá mimo opravy a novoty veršové, jež šly tak daleko, že jeden z básníků Pléiady, {{Prostrkaně|Baïf}} (1532–91), užíval klassických meter, uvedla Ronsardem do franc. literatury ódu a epopei (Ronsardova ''Franciade''). Výstřednosti Pléiady, v níž mimo jmenované vynikali {{Prostrkaně|Jodelle}} (1532—73), {{Prostrkaně|Remi Belleau}} (1528 až 1577), {{Prostrkaně|Ponthus de Thyard}} (1527-1605) a j. а k níž přimykal se i jmenovaný již Dubartas, měly za následek reakci, která se projevila nejprve větší umírněností v užívání novot a silnějším přilnutím ke vzorům italským. V tom smyslu ji zahájil {{Prostrkaně|Philippe Desportes}} (1546—1606), jehož písně a sonety, připomínající Marota, dosáhly značného úspěchu. Ještě více vypěstil korrektnost a uhlazenou prostotu slohu {{Prostrkaně|Bertaut}} (1552 až 1611), k němuž se řadí {{Prostrkaně|Vaquelin de la Fresnaye}} (1536 až 1608) a {{Prostrkaně|Désivetaux}}. Docela na Marota navázal {{Prostrkaně|Jean Passerat}} a konečně klassický satirik {{Prostrkaně|Mathurin Régnier}} (1573–1613), který se vrátil k prostotě a pravdivosti a který, ač nápodobě Horáce, dovedl zůstati originálním ve šlehání slabostí lidských. Tak připravovala se rozhodná reforma zlořádů, jež natropila Pléiada: dokonal ji Malherbe. Za zásluhu lze Pléiadě počítati obrození dramatu. Jakkoli bezcenné byly tragédie, jež Jodelle zhotovil přesně dle forem řeckých (''Cléopatre'', 1552) a jež {{Prostrkaně|Robert Garnier}} (1545—1601) skládal ve stilu silně senekovském, stačily, aby potlačily stará mysteria a razily cestu klassické tragédii franc. Vedle tragédie vyvíjela se komédie méně náhlým přechodem od středověké frašky, připínajíc se ke komédii italské: {{Prostrkaně|Jean de la Taille}} (1540 až 1573) jeví ve svých ''Corivaux'', první pravidelné franc. komédii, stopy Ariosta, Machiavella a Bibbieny a {{Prostrkaně|Larrivey}} (1550—1612), nejlepší z předchůdců Molièrových, prohlásil přímo, že zdělává komické básníky italské. Politické běhy vysvětlují samy sebou hojnost pamfletů a memoirů (D’{{Prostrkaně|Aubigné}}, {{Prostrkaně|Montluc}}, {{Prostrkaně|Brantôme}}, {{Prostrkaně|Sully}}, {{Prostrkaně|La Noue}}, {{Prostrkaně|Etienne Pasquier}} a j.); historikem, vyhovujícím vyšším požadavkům genru, osvědčil se jen {{Prostrkaně|De Thou}} (1553 —1617) ve svém lat. díle, objímajícím dobu od r. 1545—1607. ''[[Autor:Jindřich Vodák|Vd.]]'' XVII. {{Prostrkaně|věk}} franc. písemnictví bývá obyčejně charakterisován {{Prostrkaně|klassicismem}}; ale charakteristika tato v této všeobecnosti jest pochybena. Klassicismus triumfuje jen asi po dvacet let za vlády Ludvíka XIV. (1660—1680). Před tímto obdobím i po něm má vrch směr a vkus, donesený z věku minulého ve vyumělkovanosti (''préciosité'') formálně na jedné a {{Prostrkaně|nevázanosti mravní}} na druhé, obsahové straně. Úspěch umění klassického, mravně přísného, aestheticky harmonického a úměrného, formově jasného a průhledného, je dočasný a prchavý; klassicismus odporoval vkusu doby a jen podporou Ludvíka XIV. na krátko ovládnul písemnictví. V širší vrstvy se nevžil. Byli právě směrem aristokratickým a počítal jen s jedinci dokonale vzdělanými, harmonicky rozvinutými, kritickými. Pathetické podivínství a fantastičnost španělská, italská subtilnost, raffinovaná přebroušenost preciosity, hrubá, suchá smyslnost, spojená se strojenou sentimentálností, forma nabubřelá a hluše květnatá — to vše bují v písemnictví francouzském i po »klassickém« období Ludvíka XIV. jako před ním. Společným znakem celého XVII. věku jest však {{Prostrkaně|racionální doktrinářství}}, {{Prostrkaně|snaha po vybroušenosti formální}}, jež často se zvrhuje ovšem v pompósnou planost neb sentimentální tlachavost, {{Prostrkaně|kritická reflexe}}. — Umění v tomto věku stojí v přímé a bezprostřední odvislosti od společnosti, jako nikdy před tím; je podřízeno dobrému tónu, společenskému vkusu a mravu, etiketě a konvenci. Theoretikové nejen odborní, literární (Malherbe, Boileau), ale hlavně společenští, mají v literatuře veliké slovo. Obecenstvo tvoří si literaturu samo nebo dohlíží alespoň na básníky, předpisuje a určuje jim přímo, jak mají pracovati, ukládá jim svůj vkus i svoje potřeby. Ohromný je vliv {{Prostrkaně|dvoru}} na literaturu a ještě větší zámožných tříd ostatních, které v {{Prostrkaně|salonech}}, jako hôtelech Rambouillet, Montpensier a slečny de Scudéry, řeší literární otázky, diktuje zákonníky vkusu, ano přímo vyrábí značnou čásf písemnictví samého. — Básníci jsou od této společnosti odvislí mravně i hmotně. Nikde není spisovatele, který by mužně, neodvisle, důstojně stál naproti společnosti. Každý domáhá se přízně mecenášů, předem dvorské pense. Dvorská přízeň a před tím přízeň jiných vyšších kruhů je osou, kolem níž se točí celá skoro literatura. Před Ludvíkem XIV. plazí se největší básníci. — Umění stává se módou, etiketou společenskou, jako nikdy předtím. — {{Prostrkaně|Centralisace}}, která charakterisuje dobu po stránce politicky-sociální, projevuje se stejně tyransky i v umění {{Prostrkaně|uniformovanou}}, {{Prostrkaně|kodifikovanou jednotností}}. Pravidelná, začasté subtilní a jen uměle vyrozumovaná důslednost jest přední snahou a požadavkem tehdejšího umění. Všecko svádí se tu v abstraktní racionalismus, pedantická pravidla, začasté libovolná a jen zvykem historicky podepřená. Je to doba purismu jazykového a kriticismu uměleckého. Doba kritiků a zákonodárců, doba tradice a škol, učených sborů a společností, které jsou postaveny jako soudní dvory nad tvůrčím jedincem (r. 1645 ustavena ze soukromého kruhu Académie française, r. 1663 založena Académie des inscriptions, r. 1664 Akademie malířská a sochařská, r. 1666 Akademie exaktních věd). Všecky prameny provincialismu, všecky svěží přítoky do řeči spisovné jsou vysušeny a zasypány. Z poesie stává se disciplina, o niž vedou spory slovíčkáři. Básník je poután celou soustavou distinkcí nejrůznějších druhů, jež jsou od sebe na vlas odděleny. Tuhá krutovláda theorie, racionalistické účelnosti, poutá jako mráz celou literaturu soudobou. Ale tento společenský a theoretický tlak působí v nejednom směru také blahodárně v písemnictví. Předem děkují mu umělecká díla XVII. věku svoji {{Prostrkaně|psychologickou hodnotu}}, cenu kladnou, příznačnou, dokladovou, historickou. Díla nabývají pevného vztahu i k původci svému i k době svojí; stávají se jejich {{Prostrkaně|výrazem}}, jako nikdy před tím. Tato vlastnost, jednou získaná, neopouští již písemnictví franc. Počátek věku vyznačuje se reakcí proti ronsardismu, proti jeho okázalému byzantinismu; představitelem reakce této je {{Prostrkaně|François de Malherbe}} († 1628), který nenávidí na smrt hellénské antikvářství Pléiady, bojuje proti jejímu slohu, očišťuje jazyk od jejích neologismů. Ideálem jeho je čistá, střízlivá pravidelnost, která se však zvrhá ve správnou chudobu. Reakce jeho nebyla namířena proti podstatě ronsardistické manýry, totiž proti dělitelnosti a puntičkářství v poesii, nýbrž pouze proti {{Prostrkaně|směru}} jejímu, {{Prostrkaně|způsobu}}, jakým se prováděla. Na místo bohaté, pompósní a manýrované její nádhery stavěl suchou, střízlivou nudu šablonovité pravidelnosti. Od něho počíná suchopar ztrnulého a {{Prostrkaně|chudého}} formalismu v poesii franc. a vleče se až k počátku XIX. věku, k reformě romantické. Proti Malherbovi vzepřeli se mnozí, zejména {{Prostrkaně|Mathurin Regnier}}, který dobře vycítil, že poesie tak chudne i obsahem, ale směr jeho žije a vítězí v jeho stoupencích a žácích, jmenovitě v {{Prostrkaně|Racanovi}}, {{Prostrkaně|Maynardovi}}, {{Prostrkaně|Touvantovi}}, {{Prostrkaně|Coulombyovi}} a j. V prose je příznačným dílem počátku toboto věku román {{Prostrkaně|Honoréa d}}’{{Prostrkaně|Urfé}} (1568—1625) ''Astrée'', který ukazuje proměnu epicko dobrodružného ducha v měkkou galantnost a sentimentálnost bergerií, odtud módních a oblíbených. Nesnesitelně nudné nyní dílo d’Urféovo, k němuž čerpal podnět z »Diany« Španěla Montemayora, bylo hltáno v celém století XVII. jako vzor přirozenosti a životnosti; hlavně po stránce smyslu přírodního a popisného odchovalo celá pokolení až po Rousseaua, na jehož citovost nebylo bez vlivu. Jím vnesena byla do literatury franc. sentimentálnost příliš bezobsažná, sloužící jen za předmět slovné malby. Směr tento nutně vedl k prázdnému a baroknímu stilistickému důvtipkování, ke kroucenému způsobu mluvy, která neměla jiného cíle než, pokud možno, nejvíce odlišiti se od přirozené prostoty a obecnosti; spisovatelé chtěli vysloviti city zvláště jemné, vznešené a raffinované a poněvadž jich sami necítili, vylhávali je podivnými strojenými frásemi. Hnutí toto zastoupeno bylo předem salónem markýzky {{Prostrkaně|de Rambouillet}} (1620—1650), kde vládl vkus španělského a italského pastorale. Vlivem tohoto salónu, který soustředil v sobě všecky přední zástupce společnosti i literatury, proniknuto bylo celé písemnictví až do let šedesátých. Vkus jeho zobrazil se v celé řadě spisovatelů, z nichž uvádíme zde jen známější: {{Prostrkaně|J. L. G. Balzaca}} (1674<ref>správně: 1597</ref>—1654), jehož těžce složené a pracně na špan. vzorech vybroušené ''Listy'' pokládány byly za nejlepší stilistické výkony své doby; vtipného, ale povrchního a nicotného {{Prostrkaně|Voiturea}}, který šel po stopách Mariniho; příjemné básníky {{Prostrkaně|Maynarda}}, {{Prostrkaně|Segraisa}}, {{Prostrkaně|Benseradea}}, {{Prostrkaně|Brébeufa}}, {{Prostrkaně|Godeaua}}, nezdařené epiky {{Prostrkaně|Chapelaina}} (''Pucelle'') i {{Prostrkaně|G. de Scudéryho}} (''Alaric''). V prose tohoto směru jmenovali jest {{Prostrkaně|Gombaudova}} ''Endymiona'' (1634); {{Prostrkaně|Gombervilleovy}} ''Carité'', ''Polexandre'', ''Cythérée'' a ''Jeune Alcidiane'', díla neobyčejně suchá pedantičností a kazatelstvím, ale nesmírného úspěchu; La {{Prostrkaně|Calprenèdovy}} ''Cassandre'', ''Cléopâtre'', ''Pharamond'', jež vykládají celé odstavce z dějin; a předem romány {{Prostrkaně|Madeleiny de Scudéry}} (1607 až 1701) ''Ibrahim ou l’Illustre Bassa'', ''Le Grand Cyrus'' a ''Clélie''; zvláště poslední (1654) spojuje nesmírnou citovou planost s formou nesnesitelně plochou. Proti tomuto aristokratickému křídlu v literatuře stojí jako nejpříkřejší kontrast několik spisovatelů, zvaných obyčejně {{Prostrkaně|Burlesques}}, cynických satiriků nebo podivínských fantastů, kteří povrhali tradicí, školou, pravidlem, slušností i rozumem a mstili cit tak těžce šlapaný v salónech {{Prostrkaně|précieus}}. Náleží k nim {{Prostrkaně|Théophile de Viau}} (''Mort de Socrate'', ''Fragment d’une histoire comique''), {{Prostrkaně|Saint Amand}}, {{Prostrkaně|Paul Scarron}} (tvůrce travestie ve ''Virgile travesti'' a ''Typhonu'', spisovatel pamfletu ''Mazarinade'' a ''Roman comique''), parodista {{Prostrkaně|Faret}} a fantastický komik {{Prostrkaně|Cyrano de Bergerac}} (''Voyage à la Lune'', ''Histoire comique des états et empires du Soleil''). Španělský гоmán pikareskní měl v lecčems vliv na autory tyto. Stranou a osamoceně, nepodléhajíce módě společenské, stáli oba velcí myslitelé-prosaisté {{Prostrkaně|Descartes}} a {{Prostrkaně|Blaise Pascal}}. ''Discours de la Méthode'' (1637) prvého z nich značí v literatuře franc. hranici nové doby, usamostatnění prosy vědecké, ve kterémžto smyslu vliv jeho je patrný v XVIII. věku. {{Prostrkaně|Pascalovy}} ''Lettres Provinciales'' (1656) ve své útočné, stručné, průhledné, místy ironické, ale místy zase vřelé dialektice a více ještě jeho zlomkovité posmrtné ''Pensées'', dotýkající se nejhlubších ran duše, jsou celým rázem i formou svou knihy ryze moderní. Z ostatních prosaistů v Port-Royal seskupených uvádíme ještě {{Prostrkaně|Arnaulda}} a {{Prostrkaně|Nicola}}. Rozvoj {{Prostrkaně|divadla}} je nejzajímavějším úkazem této 1. pol. XVII. věku. Na jeho počátku dostalo se '''F'''-ii stálého divadla Théâtre du Marais, o něž se tento rozvoj opřel. Vliv školy Ronsardovy způsobil pak, že divadlo oddělilo se od národní půdy a jednostranně rostlo v duchu i v látkách antických. {{Prostrkaně|Hardy}} (1564 až 1630) náleží k nejstarším a nejplodnějším dramatikům tohoto věku. — V {{Prostrkaně|Mairetově}} ''Sofonisbě'' (vyňaté z Trissina) projevuje se již určitě klassický ideál jednot. V charakteristice leckde je silný {{Prostrkaně|Garnier}}. {{Prostrkaně|Jean Rotrou}} (1609—1650) stojí z těchto všech předcorneilleovských dramatiků nejvýše (''Venceslas'', ''Saint-Geneste'') i stavbou dramatickou i účinností dikce. V {{Prostrkaně|Pierru Corneilleovi}} dostalo se divadlu mistra ponuré a silné tragiky, který genre tragedie ustavil jako samostatne na psychologickém základě. ''Cid'' (1636), látkou odvislý od špan. hry Guill. de Castro, byl po formové stránce velikým samostatným objevem. Jím odlišila se tragédie od tragikomédie a žila jako samostatný, vnitřními zákony podmíněný, skutečně umělecký typ. ''Horace'' (1639), ''Cinna'' (1639) a ''Polyeucte'' (1640) zdůvodnili velikou tuto reformu. V nich je Corneille i jedním z nejmohutnějších básníků franc. vůbec. — V komédii položil Corneille svým Menteurem základy k veselohře charakterní. Proti nízkému vkusu doby strojilo zatím několik duchů, každý v jiném oboru a z jiného hlediska, odboj známý pod jménem {{Prostrkaně|reformу klassické}}, který po létech šedesátých století XVII. mocněji se projevil. Ideálem klassi cismu byla {{Prostrkaně|objektivnost v umění}}. Proti posavadnímu umění, jež z vedlejších příčin, pro společenské cíle, kalilo a přetvářelo si dojmy přírodní, stavěl klassicismus {{Prostrkaně|přísnou}}, v {{Prostrkaně|ideálním směru očištěnou skutečnost}}; proti sentimentálnosti a pikantnosti smyslné přísnou mravouku, kterou hlásal Port-Royal. Není náhodou, že nejcelejší představitel klassicismu {{Prostrkaně|Racine}} byl věrným odchovancem jansenistů port-royalských. U {{Prostrkaně|Boileaua}}, představitele klassicismu theoretického, rovněž nebyl vliv ten nepatrný. Reforma klassicismu nemohla se však provésti v plné své čistotě. Překážkou byl tu dvůr. Ludvík XIV., jehož vlivem stal se směr tento výrazem společnosti dvorské, pozbýval své přímé objektivnosti a klesl leckde v pompósnost. Proti Corneilleovi je Racine realista; figury jeho jsou citovější, lidštější, probádanější; allegorický živel, který ještě u Corneillea vládl, rozplynul se zde úplně. Kresby jeho figur, zvláště ženských, jsou již psychologické podobizny. I řeč přiblížila se citovosti měkčím a čistším, hudebnějším tokem. V {{Prostrkaně|Вoileauovi-Despréauxovi}} (1636—1711) vyrostl tomuto obrodnému klassicismu znamenitý theoretik, vlivupiný kritik. »Rien n’est beau que le vrai, le vrai seul est aimable« (nic není krásné leč pravda, pravda jediná je láskyhodna) — tento verš jeho podává vlastní cíl, k němuž směřoval klassicismus. Svými ''Satirami'' (1665) postavil rozhraní v poesii franc.; reforma jich spočívá, jako reforma skoro celého období tohoto, v psychologickém prohloubení obsahu. Jeho ''Art poétique'' je veršovaný zákonník jeho vkusu, který brzy povýšen byl na skutečné zákony a závazné příkazy. V drobnomalbě veršové podává některá pečlivá místa komicko-hrdinská báseň ''Lutrin''. {{Prostrkaně|Molière}} (Jean B. Poquelin), tvůrce charakterní komédie franc., vymyká se tomuto klassickému proudu skoro úplně; on naopak je představitelem národních gallských tradicí, spíše satirik než objektivní psycholog. Stejné postavení zaujímá bajkář a povídkář {{Prostrkaně|La Fontaine}} (1621—95), který uzavírá řetěz starofrancouzské literatury fabliauxové a je s dobou svoji v nevalném souladu; jeví se nám spíše výstřelkem renaissance, zaběhnuvším do klassicismu. Ani verše jeho — skladbou a rhythmem vysoce zajímavé — nenesou pečeť svého ústředí. Vedle těchto koryfeů kupí se celá řada spisovatelů, jejichž společným znakem je {{Prostrkaně|literární hotovost}} a {{Prostrkaně|vypracovanost formální}}. V této příčině je XVII. věk významný. V něm neobjevují se smělé, nové a rozhárané pokusy, mlhavá díla neurčitých tvarů. Zcelenost a dokonalost formová je údělem i bezvýznamných autorů. Tak v {{Prostrkaně|lyrice}} hned neobyčejná formální snadnost a hravost pojí se k obsahu nicotnému, prchavému a suchému. »Epikurejci« {{Prostrkaně|La Fare}} a {{Prostrkaně|Chauliau}}, {{Prostrkaně|Hesnault}} a starší {{Prostrkaně|L’Huillier}}, zv. {{Prostrkaně|Chapelle}} a j. zveršovali prchavé smyslné požitky rozmařilé společnosti, v níž žili, neobyčejně lehce, ale i neobyčejně prázdně. Literární zručnost stává se přívlastkem společenského tónu. — Mnoho žen píše v tomto věku, neobyčejně hladce i rozumně. Literatura memoirová, dějepisná, zvláště listová, výborně se daří. Markýzka {{Prostrkaně|de Sévigné}} (1626—96) vládne svěžím a milým, důvěrným štětcem v soukromých listech svých dceři Františce de Grignan. Lehkou svižnost má také prosa paní {{Prostrkaně|de Montespan}}, {{Prostrkaně|de Coulanges}}, {{Prostrkaně|de la Sablière}}, {{Prostrkaně|de Maintenon}}. V mémoirech podali zajímavé práce {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} (1613—80, ''Mémoires sur la Régence d’Anne d’Autriche''), paní {{Prostrkaně|de Motteville}}, slečna de {{Prostrkaně|Montpensier}} a hrabě {{Prostrkaně|Bussy-Rabutin}} (skandální ''Histoire amoureuse des Gaules''). Kardinál {{Prostrkaně|Retz}} (Pierre de Gondy, 1614—79) převýšil je všecky živou jiskrností svého slohu. Ne daleko od něho postaviti lze ''Mémoires de Grammont'', frivolní. ale hravě psané líčení života dvorského u anglického krále Karla II. od hr. {{Prostrkaně|Ant. Hamiltona}}. {{Prostrkaně|Dějepisná prosa}} v tomto věku je většinou formálně dokonalá, ale pro methodu historickou, cíl a účel dějepisectví není v něm pochopení a smyslu. Historikové porušují pravdu a kompilují nekriticky, tak {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|Eudes de Mézeray}}, abbé {{Prostrkaně|de St}}. {{Prostrkaně|Réal}}, {{Prostrkaně|René Aubert de Vertot}} a {{Prostrkaně|Charles Rollin}}. V církevním dějepise měli zvučné jméno {{Prostrkaně|Claude Fleury}} a {{Prostrkaně|Jacques Basnage}}. — {{Prostrkaně|Bossuetův}} ''Discours sur l’histoire universel'' je jediný, ovšem ryze theologický pokus filosofie děiepisné. Mezi {{Prostrkaně|moralisty}} stojí na prvním místě {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} svými ostře pointovanými a misanthropickými ''Réflexions et Sentences ou Maximes morales'' (1665), jež jsou stilistickým pomníkem své doby. {{Prostrkaně|Saint-Evremond}} jest prostřední kritik. — {{Prostrkaně|La Bruyère}}, třeba vydal své ''Caractères'' r. 1688, rázem svého díla náleží příštímu století. — {{Prostrkaně|Řečnictví}} duchovní těší se v celém století XVII. veliké péči a oblibě. Vedle tragédie je to nejvzdělanější druh literatury tehdejší. Zájem dvoru byl příčinou veliké dokonalosti, jíž dosáhly řeči kazatelské i po stránce formální. {{Prostrkaně|Bossuet}}, biskup meauxský (1627 až 1704), je v kazatelství tím, čím Racine v tragédii. Jeho kázání ''Sur la Providence'' a ''Sur la Mort'' a ''Oraisons funèbres'' jsou klassické plody, vzory úměrnosti a dobrého smyslu. {{Prostrkaně|Bourdaloua}}, {{Prostrkaně|Fléchiera}} a zvláště {{Prostrkaně|Fénelona}} slušno jmenovati vedle něho. V řečnictví světském uvésti jest advokáty {{Prostrkaně|Ant}}. {{Prostrkaně|Lemaîtrea}} a {{Prostrkaně|Patrua}}. Na {{Prostrkaně|divadle}} zápasila s mistry, jež jsme uvedli, s genii, kteří vtiskují ráz svému věku, celá řada více méně prostředních autorů, kterým však dostalo se často více obdivu a přízně od rozhodujících kruhů a obecenstva než samým reformátorům uměleckým. Stůjtež zde z nich: {{Prostrkaně|Quinault}}, {{Prostrkaně|De Campistron}}, {{Prostrkaně|De la Fosse}}, {{Prostrkaně|Tomáš Corneille}}, {{Prostrkaně|Longepierre}}, {{Prostrkaně|Boursault}} (''Mercure galant'', ''Ésope à la ville''), odpůrce a soupeř Molièrův, a jazykově vybroušený {{Prostrkaně|Jean Franç}}. {{Prostrkaně|Regnard}} zkoušeli se v komédii. — V {{Prostrkaně|románě}} jest jmenovati jako reformní tvůrkyni hraběnku {{Prostrkaně|Lafayetteovou}} (1633—93), která předchází století XVIII psychologickým románem ''Princesse de Clèves'' (1678), lišícím se znamenitě jednak od préciosních děl rázu Scudéryové, jednak od galantních historií, jaké podaly slečna {{Prostrkaně|Caumont de la Force}} a paní {{Prostrkaně|de Villedieu}}. Je to román malující tragický osud současníků, lidí zaujatých skutečnou a silnou vášní. Klassicismus, který ovládal vítězně písemnictví franc. v létech sedmdesátých, klesá rychle. Roku 1677 paní Deshoulières s koterií précieus a markýzů intrikuje proti Racinově ''Phèdře'' a přivodí její nespravedlivé propadnutí. Faktum toto jest příznačné pro vkus doby a společnosti, která se obracela proti klassicismu. Od té chvíle má reakce volné pole a zaplavuje brzy zase celé písemnictví, jako by nikdy nebylo klassicismu. — Stárnoucí Ludvík nemá již smyslu pro literaturu; oddává se pobožnůstkářství, zapomínaje působiti ve společnost a říditi ji. Koterie dříve utlačené obsadí rychle dřívější svá stanoviště; udávají zase v literatuře tón, který se shoduje nápadně s tónem v hôtelu Rambouilletském. Klassikové netvořili stranu, školu; bylo to několik velikých mužů, kteří stáli osamoceni a jen silou individuality strhli na se vítězství. Vedle nich žily seskupeny řady drobných spisovatelů, blízkých vkusu obecnému a módě, kteří nyní přirozeně derou se v popředí. Tlak dvorský povolil a obecenstvo, šlechta, dámy salónů přišly opět ke slovu. — Uvolnění to mělo za prvý následek probuzení skepse, ducha kritiky a odporu. V tom projevuje se konec tohoto věku jako předzvěst následujícího, jako skutečné pojítko mezi oběma stoletími. {{Prostrkaně|Bayle}} (''Dictionnaire critique'', 1695—97), skeptický a ironický filosof, hubí klassicismus náboženský (Bossueta), hlásá snášelivost k jinověrcům a záští k duchovenstvu katolickému. {{Prostrkaně|Fontenelle}} a Ch. {{Prostrkaně|Perrault}} (1628—1700, ''Parallèle des anciens et de modernes'') obracejí se proti klassikům a hlásají v umění pokrok, modernost; autorita Boileauova se rozpadává. Proti střízlivému klassicismu zvedá se bájivý genre {{Prostrkaně|Perraultových}} ''Contes de ma mère d’Oye'' (1697), hraběnky d’{{Prostrkaně|Aulnoy}} ''Contes des fées'' (1698) a Gallandova překladu »Tisíce a jedné noci« (1704). Jansenismus, tato mravní duše klassicismu, byl potlačen {{Prostrkaně|Fénelonem}}, který získal si tím veliké přízně u liberálních filosofů XVIII. věku. Týž {{Prostrkaně|Fénelon}} ve všech skoro směrech připravuje půdu příštímu století. V ''Aventures de Télémaque'' (1600) napadá skrytě celý útvar státní a celou tehdejší formu společenskou. Katolicismus jest rozerván sám v sobě. Krutá válka, jakou vedli theologové Bossuet a Fénelon o kvietismus (1697—99), působila zhoubně v širší vrstvy, které jí byly značně rozviklány a rozrušeny. Útoky na katolicismus podnikány stále četněji, rozkvět přírodních věd, vliv filosofie Lockeovy ohrožuje jej po stránce racionální ({{Prostrkaně|Saint Evremond}}, {{Prostrkaně|Fontenelle}}, {{Prostrkaně|Leclerc}}); po stránce mravní podrývá jej satirický tón, jaký se stává módním v lepší společnosti; satira ta právě živí se z velikých bojů Bossueta a Fénelona. Kazatelství samo zabarvuje se filosoficky; místo velebného pathosu Bossuetova nastupuje moralistní a kritický tenor {{Prostrkaně|Massillonův}} (1663 až 1742). Rozklad, jaký zachvátil celou společnost, malují však nad jiné výrazně {{Prostrkaně|Jean de La Bruyère}}, který ve svých ''Caractères, ou les moeurs de ce siècle'' (1688) postavil směšné bídě a kleslosti svojí doby věrné zrcadlo, a vévoda {{Prostrkaně|Saint-Simon}} (1675—1755), který v neobyčejně barevných a reliefních ''Mémoirech'' (vydaných poprvé teprve r. 1788, úplně až r. 1829), ač byl horlivým stoupencem absolutní monarchie, bezděčně skoro postihl celou její vnitřní chorobu. A vedle těchto spisovatelů, vidoucích hloub a připravujících neb tušících cesty příštího věku, ženou se celé řady drobných řemeslníků literárních, slovíčkářů a frasistů, kteří po vkusu toho nebo onoho salónu kuli a barvili svoje verše nebo prosy. Zvláště silný je ještě proud {{Prostrkaně|préciosity}}, z něhož jmenujeme některé pověstnější postavy z konce tohoto věku: {{Prostrkaně|Pellissona}}, {{Prostrkaně|Fléchiera}} (''Grands jours d’Auvergne''), paní {{Prostrkaně|Deshoulières}}, samu vládkyni celé koterie, vévodu {{Prostrkaně|de Nevers}}, vévodu {{Prostrkaně|de Vivonne}}, autora nasládlých a suchých idyll a j. Na dramatickém poli hemží se také plno prostředních spisovatelů, jako: {{Prostrkaně|Pradon}}, {{Prostrkaně|Duché}}, {{Prostrkaně|Brueys}} a {{Prostrkaně|Palaprat}}, {{Prostrkaně|Boursault}}, {{Prostrkaně|Dancourt}} a j. Srv. Nisard, Histoire de la littér. franç. (1879); Demogeot, Histoire de la littér. franç. (1876); Godefroy, Histoire de la litt. fr. depuis le XVIe siècle (1878—79); Faguet, Les grands maîtres du XVIIe siècle (1885); E. Deschanel, Le romantisme des classiques (1882—85); Brunetière, Études crit. sur l’hist. de la litt. fr. (1887 a n., 4 sv.). Celkový myšlénkový a směrový ráz století XVIII. v písemnictví franc. jest od nálady, již projevují největší spisovatelé XVII. věku, oddělen příkře a určitě. Ducha XVII. věku možno označiti jako ducha {{Prostrkaně|náboženského}}, ducha mravních záhad, mravní úzkostlivosti. Věk XVII. je vyznačen zápasem mezi racionalismem a optimismem Descartesovým a pessimistickým mysticismem Port-Royalu, jansenistů. Descartes podlehnul; jeho názor nekonečného rozvoje a zlepšování lidstva nevyhovoval jansenismu, jenž všecko, celý osud člověka, činil odvislým od božího ustanovení, předurčeného rozhodnutí. Fénelon, který roku 1715 zničil jansenismus, dopomohl tak k vítězství cartesianismu, {{Prostrkaně|jeho pochybovačství}}, {{Prostrkaně|jeho víře v nekonečný pokrok a rozvoj}}, {{Prostrkaně|jeho přesvědčení o rozumové badavosti člověka}}, {{Prostrkaně|jeho základní dobrotě}}. Myšlénky tyto panují skutečně v celém XVIII. věku, stanou se podkladem všeho jeho snažení. Všichni spisovatelé tohoto věku věří v možnost pokroku, ve všemohoucnost rozumu a vědy, v nutnost oprav společenských, ve svobodu a sebeurčení jedince. Věk XVIII. stává se tak věkem {{Prostrkaně|opravářským}}, věkem {{Prostrkaně|sžíravé skepse}} a {{Prostrkaně|satiry}}, věkem {{Prostrkaně|theoretickým}} a {{Prostrkaně|tendenčním}}. Vyznačoval-li se v písemnictví věk XVII. čistou {{Prostrkaně|samoúčelností literární, psychologickou}}, pečlivou a do sebe zahloubanou malbou, jest naopak XVIII. věk v literatuře věkem {{Prostrkaně|sociálním}}, věkem literatury sloužící {{Prostrkaně|zájmům obecným}} a {{Prostrkaně|hromadným}}, věkem literatury {{Prostrkaně|tendenční}}. Spisovatelé úmyslně a vědomě formují různé otázky veřejné a chtějí je řešiti. Svými spisy chtějí prospívali společnosti zcela reálně a konkrétně. První následek tohoto směru je {{Prostrkaně|nedostatek uměleckého rozvoje}}, {{Prostrkaně|uměleckého pokroku}}. Osmnáctý věk v umění skoro nic nevynalézá. Vzal veliké básnické a umělecké objevy všecky skoro z minulého věku. Co nového odkrývá, je všecko spíše zajímavé, jedinečné a drobné (tak Marivaux) neb zbloudilé a zvrhlé (''comédie larmoyante'' La Chausséova a pozdější občanské drama), ale nikterak směrodatné a plodné. Jediný skutečný básnický Columbus tohoto věku je J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}}, ale ten právě je ve všem s ním v odporu, je člověkem {{Prostrkaně|romantismu}} a {{Prostrkaně|revoluce}}, která ztroskotá a pohřbí celý útvar staré společnosti. Dalším důsledkem tohoto sklonu a naladění XVIII. věku je zanedbávání poesie ve prospěch prosy, která pracuje jednak k jasné průhlednosti, aby mohla býti i nejširšími vrstvami pochopena jako prostředkovatelka obecně užitečných myšlének,jednak k satirické břitkosti a ironické útočnosti. Neměl-li XVII. věk {{Prostrkaně|lyriky}}, nemá XVIII. {{Prostrkaně|vůbec poesie}}. Organická živelnost chybí mu (nehledíc k Rousseauovi) úplně. V nejlepších případech nahrazuje ji vtipná čipernost, bystrá hladkost a elegance, rokoková gracie a křehkost. Citová bezprostřednost je tomuto věku neznáma. Zvrhuje se všude v plačtivou sentimentálnost, ve vodnatou melodramatičnost, stejně jako na opačné straně nerozumí se mohutné silné vášni, která se zde zvrhá buď ve smyslnou pikantnost nebo dutý a jalový pathos. — Zvláštního a význačného zabarvení dostává se všem těmto znakům XVIII. věku {{Prostrkaně|mravním jeho rázem}}. Tento směřuje silně k {{Prostrkaně|cynismu}}, k holé, nezakryté {{Prostrkaně|smyslnosti}}. Nesmírný rozkvět hmotné kultury, nakupené bohatství vedly k luxu i mravnímu, k požívavosti a dobrodružnosti smyslné. {{Prostrkaně|Frivolností}} projevuje se tento ráz v literatuře, jejím ovzduším jsou proniknuta všecka díla XVIII. věku; ona vetřela se i do pojednání vědeckých (na př. do státoprávních rozprav Montesquieuových); největší spisovatelé soudobí s ní počítají a činí jí nejen ústupky, ale přímo s ní spekulují nebo obětují jí celé knihy. Celé odvětví literární výroby (jako jeho zástupce stůj zde {{Prostrkaně|Crébillon mladší}}) je založeno na této potřebě obecenstva; pornografická literatura tato nebyla nikdy překonána co do sprosté surovosti a hnusu. — Frivolní vkus doby způsobuje tak patrnou roztržku skoro v celé literatuře XVIII. věku, {{Prostrkaně|roztržku obsahu a formy}}. Obsah vážný, slavnostní, odnášející se k nejtěžším záhadám lidstva, je tradován ve formě lehké, zběžné, nedbalé a začasté cynické, dráždivé a různé podřízené a nečisté cíle sledující. Spisovatel stýkal a kryl se v XVIII. věku více než dříve s člověkem společenským, aristokratem, salonním tlachalem, šprýmařem a zhýralcem. Obrat a radikální revoluci i po této společensky mravní stránce přinesl do XVIII. věku J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}}. Jím vtrhuje do literatury franc. živel posud neznámý: {{Prostrkaně|lid}}. I po té stránce je Rousseau člověkem revolučním, zosobněnou zkázou a koncem XVIII. věku. Do Rousseaua byli literáti utříděni společensky, kastovně, hierarchicky; jím vkročil do literatury člověk-jedinec bez historického a společenského pouta, barbar a divoch, prvek rozkladu. Stará, aristokratická, na tradici a řádu historickém založená literatura i kultura se řítí pod návalem kommunistického naturalismu. A na jejích troskách stojí vztyčeno ryzí individuum, pouhé, nahé »já«, které chce ze sebe vytvořiti celé písemnictví, celou kulturu — XIX. věk v zárodku. Přechod mezi XVII. a XVIII. věkem nebyl příkrý a náhlý. {{Prostrkaně|Voltaire}} (1694—1778), který charakterisuje XVIII. věk až po Rousseaua skoro ve všech jeho podstatných snahách, není revolucionářem a novotářem; celé dílo jeho naopak vyhovuje jen potřebám, vkusu, chuti obecenstva, vyrůstá z nich. V něm básník tragický (''Oedipe'', ''Zaïre'', ''Mérope'', ''Mahomet'', ''Tancrède'', ''Semiramis'', ''Mort de César''), epický (''Henriade''), komický (''Pucelle''), dějepisec (''Histoire de Charles XII'', ''Siècle de Louis XIV'', ''Essai sur les moeurs''), romanopisec (''Candide'', ''L’ingénu'', ''Zadig'', ''Babouc'', ''La Princesse de Babylone''), filosof (''Examen important de Mylord Bolingbroke'', ''Histoire de l’établissement du christianisme'', ''Dieu et les hommes'', ''La Bible commentée'', ''Traité de Métaphysique'', ''Dictionnaire philosophique'', ''Lettres anglaises'', ''Le dîner du comte Boulainvilliers''), essayista přírodovědecký i národohospodářský, intimní lyrik i satirický dopisovatel, je pouze různým a dočasným projevem {{Prostrkaně|publicisty}}. Voltaire není ani veliký básník, ani veliký filosof, ba ani veliký spisovatel. Jeho dílo je nepůvodní, sporné, roztříštěné — ale přes to, nebo spíše právě proto, je člověkem, jenž nejlépe vyjadřuje svoji dobu. Smysl historický, smysl ústředí a smysl společnosti jest v něm vyvinut jako v žádném jiném autorovi. Ve Voltairových spisech dochovalo se nám živé, teplé kulturní ovzduší soudobé společnosti: její kolísavý deismus, kterým se zachraňovala před cynismem atheismu a materialismu, jejž mylně pojímala jako dogma a ne mrav, její koketní dilettantismus vědecký, její reformační, hrubě pomatený, ale úporný pathos, její racionální fanatismus a mravní prázdnota, nedbalost a porušenost — to všecko je složeno hmotně a makavě v jeho díle. Reformační tendenčnost vyplňuje celé jeho dílo: boj proti fanatismu náboženskému, proti feudalismu (za zrušení poddanství) a absolutismu státnímu, proti merkantilismu národohospodářskému a optimismu mravnímu až po reformy pravopisu a vkusu etiketového jest jeho théma. V díle Voltairově není řádky spontanního a organického; všecko sleduje cíl, všecko je reflektivné a tendenční. Původnost Voltairova je malá co do obsahu, veliká co do formy. Jedinou skutečnou obnovu vnesl do tragédie, jejíž zájem vložil do rozumové, analytické tendenčnosti oproti psychologické malbě citovosti klassiků. Jinde všude lze nalézti vzory a předchůdce pro jeho názory a ponětí, zejména Angličany Bacona, Lockea, Newtona, Clarkea, Collinsa, Tolanda, Wolstona, Popea. Blížencem Voltairovým jest ve mnohé příčině {{Prostrkaně|Montesquieu}} (1689—1755), zakladatel liberální státovědy (''Lettres persanes'', ''Esprit des lois''). Táž reformační ne revoluční snaha, týž kritický historismus přímo vedle dialektického šermu troufalého a pohodlného racionalismu, táž neupřímnost formy. Původnost Montesquieuova je ovšem daleko větší než Voltairova; platí to zejména o ústředním ponětí jeho ''Esprit des lois'', deterministní odvislosti zákonů od podmínek fysických. Ve věku XVIII, v době popularisace vědecké, má kulturní význam jeho dílo jako konečné osvobození pravovědy z pout odborného scholastického vězení. Vedle těchto dvou spisovatelů stojí ostatní snahy ve stínu jako odborné, úže literární. Jedna z nich však má veliký a plodný dosah: {{Prostrkaně|Le Sage}} (1668-1747) ve svých románech ''Diable boîteux'', ''Gil Blas'', ''Bachelier de Salamanque'', v nichž pouze pittoreskní rámec přejímá ze špan. pikareskních románů, opouští dosavadní pole romaneskního a prostě dobrodružného a věnuje se kresbě {{Prostrkaně|mravů společenských}}. Realistický ráz vnáší se do tohoto genru a stupňuje se v dalším rozvoji jeho stále určitěji a rozhodněji. Je význačné, že tato proměna genru udála se právě v XVIII. věku, ve věku racionálné kritiky společenské; neboť mravoličná malba je tu tendenční, satiricky zabarvená. Zajímavým objevitelem je také básník komédií {{Prostrkaně|Pierre de Marivaux}}, nejumělečtější hlava svého věku, psycholog rokoka a jeho náladový malíř. Jinak směřuje hlavní proud komédie k obratnosti technické, k napínavosti situační, k nečekaným a vybroušeným effektům; psychologický zájem přichází při tom ovšem leckde zkrátka. Za představitele tohoto směru může se pokládati {{Prostrkaně|Piron}}, proslulý také jako drzý, bezohledný epigrammatik (''La Métromanie''), {{Prostrkaně|Philippe Destouches}} (''Le philosophe marié'', ''le Glorieux'', ''La fausse Agnès'') a {{Prostrkaně|Gresset}}, známý i jako básnický lehký causerista (''Le méchant''). Mravoličnou satirou dramatickou je ''Turcaret'' {{Prostrkaně|Le Sageův}}. Vedle tohoto směru, který spočívá na starší tradici, již jen rozvinuje, jest uvésti jen obnovu, kterou zavádí v tomto genru XVIII. věk: je to totiž tendenční, morální sentimentálně dojemná komédie, t. zv. ''comédie larmoyante'', jejíž docelené exempláře podal {{Prostrkaně|La Chaussée}} (1692—1754) v ''Préjugé à la mode'' a ''Mélanide''. Genre tento, odpovídající duchové náladě doby, stává se brzy módním, tak že se mu věnují spisovatelé rázu Voltairova (''Nanine''). Tragédie, třeba zachovala formálně a technické znaky z doby klassické skoro neporušeny, rozvinula se přece v psychologických námětech svých v tendenční, osvětným cílům sloužící prostředek (Voltaire). Vedle Voltaira novotáře je v tomto způsobu představitelem staré tradice {{Prostrkaně|Crébillon starší}} (1674—1762) a {{Prostrkaně|La Harpe}} (1739—1803); u prvního dušeslovná malba vášní zvrhá se ve vyšroubovanost křiklavých a falešných effektů hrůzy a děsu (''Atrée et Thyeste''), u druhého v mdlou nudu a plochost. V románě vytkli jsme již dalekosáhlou proměnu, jakou prodělává v tom období obnovou Le Sageovou. Vedle něho jest jmenovati ještě básníka komédií {{Prostrkaně|Marivauxa}}, který v tomto opravném směru stojí s Le Sagem v stejné řadě. Ve svých románech ''Marianne'' a ''Paysan parvenu'' maluje mravy nízkých tříd neobyčejně sytě; jeho introspekce psychologická je při tom také bohatá a bezpečná, jako nikde u vrstevníků. Vedle těchto obnovitelů stojí zástupci starého genru románového, typu, jenž donesen byl z věku minulého, tedy románu {{Prostrkaně|dobrodružného}} a {{Prostrkaně|pittoreskního}}. Tento starý způsob románový má zástupce svého v {{Prostrkaně|Prévostu d}}’{{Prostrkaně|Exiles}}, který genre tento po stránce emoční stupňoval v sentimentálnost na jedné straně a hrůzu na druhé. Kolem pol. XVIII. věku dosáhly všecky živly, jež se pokládají obyčejně za příznačné a vlastní tomuto století: reformační rozhořčenost politická, náboženská i mravní, touha osvětného obrození širokých vrstev (popularisace vědy), fanatismus racionalistický — kritického bodu, kdy počaly se z užších kruhů spisovatelských a ze salónů společenských přelívati v širší vrstvy obecenstva, v měšťanské jádro obyvatelstva, předem pařížského. Mravní naladění v půli tohoto věku bylo složeno v společnosti pařížské z nevěry, smyslnosti a skepticismu. Lidové vrstvy byly rozhlodány hlavně mravní zpustlostí, kterou do nich vnášela aristokratická a měšťanská mládež soudobá. V širokých vrstvách budil se již duch kritický a revoluční; prostý lid rozprávěl o otázkách státních, politických, náboženských horlivě; nepřátelství k autoritě církevní i státní šířilo se tu rychle a snadno. Vrstvy zámožnější oddávaly se horlivě vědeckému studiu; vědy exaktní, mathematické, fysické, přírodní i společenské, byly pěstovány mladými markýzkami s opravdovou snahou. Kritický duch zmohl se i na poli literárním a uměleckém nad míru; kritika literární právě {{Prostrkaně|La Harpem}} ustavila se jako samostatný genre. Francouzští publicisté lehkým, elegantním stylem svým ovládli v tu dobu již celou vzdělanou Evropu; francouzské kulturní ovzduší, způsob myšlení i psaní zdomácněl u všech dvorů evropských, šířil se po všech šlechtických zámcích. Za takových podmínek podnikli přední franc. spisovatelé hromadný útok proti autoritářství hmotnému i mravnímu, dílo publicistické, které mělo získati obecenstvo pro idee a názory, jež hlásali: 28vazkovou ''Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, par une société de gens de lettres'' (1751—77) z podnětu {{Prostrkaně|Denisa Diderota}} (1713—1784), který měl znamenitý vliv na toto dílo, jež vedl a řídil po celé jeho trvání. Toto období z polovice XVIII. věku je v leckterém směru shuštěno v Diderotovi; on ztělesňuje druhé stadium rozvoje tohoto věku, jako ve Voltairovi je ztělesněna první polovice tohoto století. Byl-li Voltaire po celý život svůj věrným deistou, rozvinul se Diderot z náboženské orthodoxnosti přes deismus v pantheistického naturalistu; byl »materialistou« a »atheistou« po názoru svých vrstevníků. Diderotem vstupují tedy myšlénky Voltairovy o státu, církvi, náboženství, do stadia {{Prostrkaně|radikálního}} a {{Prostrkaně|konečného.}} Na druhé straně však přesáhá Diderot svoji dobu a napovídá ve svých dílech objevy našeho věku. Proti Voltairovi je Diderot plamennější, pevnější, určitější. Šířkou vzdělání svého, vloh, snahy, vytrvalosti se mu úplně vyrovnává; původností, silou, poctivou otevřeností jej předčí. Ve všech oborech, filosofii, fysiologii, románu, divadle, kritice umělecké, hledá nové cesty. V románech jeho ''La religieuse'', ''Le neveu de Rameau'' a j., pak v dramatech ''Le fils naturel'', ''Le père de famille'' je patrný nový ideál umění společenského, jejž však neuvádí ve skutek pro předsudky čistě časové. V genru dramatickém přetvořuje starší komédii larmoyantní ve {{Prostrkaně|drama}}, střední to útvar mezi tragédií a komédií, ale utápí je zároveň v plačtivé slzami překypující sentimentalitě. V kritice umělecké (''Salons'') přes různé záliby osobní byl historický a psychologický vykladatel díla, tušící i po této stránce moderní methody kritické. S Diderotem vřelým přátelstvím byl spojen {{Prostrkaně|Melchior Grimm}} (1723-1807), duch v mnohém směru jemu sourodý, výborný kritik literární (''Correspondance littéraire'', vydaná teprve r. 1812 a n.), předčící tu i Diderota, skutečný předchůdce dnešní kritiky příčinné a příznačné. Encyklopédie, třeba byla psána v mnohých nábož. otázkách zdrželivě, stala se přece východištěm silného proudu materialisticko-skeptického. Celá řada spisovatelův osvojila si její polemický podvratný tón a hnala jej do krajnosti. {{Prostrkaně|Helvetius}}, d’{{Prostrkaně|Holbach}}, {{Prostrkaně|La Mettrie}} zašli z nich nejdále; po stránce literární jsou jejich plody bez zájmu, psány hrubě, nudně a těžkopádně. {{Prostrkaně|Historická}} díla této družiny naproti tomu čtou se většinou lehce. V genru tom XVIII. věk je šťastným tvůrcem a nálezcem. Třeba předpojatost filosofická a racionálná byla v patrném odporu s historičností, třeba historické práce tohoto směru trpěly subjektivní tendenčností: přece je nutno přiznati XVIII. věku, že prohloubil dějepisecké umění neobyčejně. Od něho počínajíc přemítá se o methodě dějepisecké, vyšetřuje se obor této vědy, zkoumají se její cíle. Při tom ovšem není historie těmto spisovatelům svéúčelnou disciplinou, jak svědčí polemický tenor, namířený proti »despotickým« starým institucím třeba {{Prostrkaně|Raynalovy}} ''Histoire de deux Indes'' (1778) nebo {{Prostrkaně|Mablyho}} ''Observations sur l’histoire de France'' (1765). Proti těmto snahám staví se na odpor staří konservativci, ale nemají nadání ani síly tvůrčí. {{Prostrkaně|Dagesseau}}, {{Prostrkaně|Rollin}}, {{Prostrkaně|Fréron}} jsou z nich nejznámější. Co nepodařilo se těmto a jiným, dovedl J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}} (1712—1778); zhubil skeptický racionalismus osvíceného věku. Rousseaua jest těžko zařaditi v rozvoji století; kontrastuje s ním příkře na kolika stranách. Je po výtce individualista, člověk citový, chorobný genius, plný odporů. V prvé řadě je velikým básníkem, největším dosavadním lyrikem francouzským; prosou napsal to, co nedovedlo po tři věky před ním kolik set básníků veršem. On první vyrval se z tradice objektivného klassicismu a čerpal z plnosti individuálně. Svým naturalismem, svou citovostí, svou bolestnou, hloubavou, do sebe obrácenou subjektivností, melancholickou snivostí i nenávistným pessimismem je předchůdcem romantiků. Je prost úplně historického smyslu: nerozumí rozvoji, chce radikální převrat a po něm novou stavbu společnosti; v politice i v právu je ideolog tyranského státního kommunismu, v morálce fatalistický mystik. V něm obsažena je revoluce politická stejně jako literární; v obou směrech předešel svoji dobu a napověděl ji: jeho ''Contrat social'' je zákonníkem jakobinismu. — Vedle něho stojí přírodopisec {{Prostrkaně|Вuffon}} (1707—88), příbuzný jemu v platonických extasích, jež cítí před divadlem přírody, vřelým a velebným pathosem, jakým je popisuje, odlišujícím se od suchého způsobu obvyklých dotud maleb přírodních. — Na poli {{Prostrkaně|národohospodářském}} zvítězil konečně optimistický liberalismus na celé čáře {{Prostrkaně|Gournayem}}, {{Prostrkaně|Quesnayem}}, {{Prostrkaně|Turgotem}}, {{Prostrkaně|Condorcetem}}, {{Prostrkaně|Mercierem de la Rivière}}, {{Prostrkaně|Dupontem de Nemours}}; duch revoluce prorazil zde dříve než v politice. Úplný rozklad staré společnosti je ve 2. pol. XVIII. věku hotovou událostí. Za starou společností mizí brzy také staré umění. Jeho pracná hledanost, nedostatek původní, tvůrčí síly, suchost obsahu i formy, naduřelost a bombast bijí do očí; staré genry stojí posud nedotknuty a respektovány, ale vše, co má jiskru původnosti, vyrůstá mimo ně. Nejhubenější kořist podává {{Prostrkaně|tragédie}}. Antická thémata, stejně jako středověká a národní, jsou spracována podle téže šablony, dle téhož psychologického vzorce rozporu mezi vášní a povinností. Z četných veršovců tohoto genru stůjtež zde {{Prostrkaně|De Belloy}} (1727—75, ''Siège de Calais''), {{Prostrkaně|Lemiere}} (1733—93), žák to Crebillonův, {{Prostrkaně|Guimond de la Touche}} (''Iphigénie en Tauride''), {{Prostrkaně|Saurin}} a {{Prostrkaně|Ducis}} (1733—1816), který beze všeho porozumění horoval pro Shakespeara, jehož hry přistřihnul pro franc. jeviště podle módních plačtivých rodinných dramat způsobu Diderotova. Shakespeare, s nímž seznámil Francouze Voltaire a jejž přeložil {{Prostrkaně|Pierre Letourneur}} (''Théâtre de Shakespeare'', 1776—1782), stal se sice v této době módním, ale proto nebyl naprosto pochopen a neměl ještě žádného vlivu na rozvoj franc. dramatu; jistého, ač jednostranného porozumění dočkal se teprve od romantikův násl. století. Obrodné snahy projevují se v dramatickém básnictví ve směru reformy Diderotovy: {{Prostrkaně|Beaumarchais}} (1732—99) ve svých hrách ''Eugénie'', ''Les deux amis'', ''La mère coupable'' jde touto drahou, {{Prostrkaně|Mercier}} útočí na starou tragédii klassickou theoreticky (''Essais sur l’art dramatique'') a opravné snahy své provádí ve hrách čerpaných ze živé společnosti, ze širokých vrstev lidových (''Brouette du Vinaigrier'', ''Déserteur'' a j.), {{Prostrkaně|Michel Jean Sedaine}} (1719—1797), vedle Marivauxa nejbystřejší a nejbohatší básník komédií (''Le philosophe sans le savoir''), není také těchto snah vzdálen ve svých komických operách (''Blaise le Savetier'', ''Jardinier et son seigneur'' a j.). Komédie ze sklonu XVIII. věku ({{Prostrkaně|Collin}} d’{{Prostrkaně|Harleville}}, {{Prostrkaně|Champfort}}) hyne také vysílením. Lyrika a epika je v tom, pokud možno, ještě hůře po celý XVIII. věk. Skutečného velikého básníka objevitele celý XVIII. věk kromě Rousseaua neměl. Má několik malých koketních a hravých talentů, duchaplných kombinatorů a skvělých rhétorů — ale veliké, živelné, citové, vroucí umění mu schází. Poesie trpí genrovými příhradami, které se vyplňují čistě rozumově, pílí a dobrou vůlí. Všichni básníci pokoušejí se skoro ve všech genrech, ve všech způsobech, ale čistě schematicky a akademicky. {{Prostrkaně|Didaktický}} ráz poesie má převahu. S ním zápasí o přízeň ještě jen pikantní erótika. {{Prostrkaně|Popisné}} poesie píše se v tomto období neobyčejně mnoho; jest pečlivá, šedá, pilná, namáhavá, bez citu i bez ideí. {{Prostrkaně|Saint Lambert}} (''Les saisons'', 1769), {{Prostrkaně|Lemierre}} (1723—1793), {{Prostrkaně|Rosset}} (''Agriculture''), {{Prostrkaně|Roucher}} (''Les mois''), který měl nejvíce skutečného smyslu přírodního, byli zastíněni {{Prostrkaně|Delillem}}, jehož popisovači mánii zbičoval M. J. Chénier známými verši: ''un âne, sous les yeux de ce rimeur proscrit, ne peut passer tranquille, et sans être décrit'', jež charakterisují celý tento pedantický směr, jehož básnickou bezcennost vyložil znamenitě Sainte- Beuve: »Pastýř a pastýřka, jež se stále vrací; neustálé apostrofy, hned na milého Pánaboha, hned na Bakcha; mravy a zvyky žádného kraje; je to slovem encyklopédická Arkadie, v níž vidíte pastýře, kteří, majíce slovník v ruce, hledají článek Hrom, aby uslyšeli, co sami říkají o bouři«. — {{Konec formy}} [https://ndk.cz/view/uuid:9dd93850-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:fe7df1e0-0a01-11e5-b309-005056825209 Francie (mapa)] mz0opqsarvojbwxz7rwr062kuvkzlsw 345062 345059 2026-10-20T11:33:54Z JAn Dudík 532 {{Redakční poznámky}}; 345062 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:František Farský|František Farský]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:František Krásl|František Krásl]], [[Autor:Bohumil Mareš|Bohumil Mareš]], [[Autor:Karel Kadlec|Karel Kadlec]], [[Autor:Josef Smolík|Josef Smolík]], [[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský]], [[Autor:Jindřich Vodák|Jindřich Vodák]], [[Autor:František Xaver Šalda|František Xaver Šalda]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. {{Kramerius|nkp|fd0115e0-0a01-11e5-b309-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1470 znak Francouzske republiky.jpg|náhled|Č. 1470. Znak nynější Francouzské republiky.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1471 znak Francie Bourbonske.jpg|náhled|Č. 1471. Znak Francie Bourbonské.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1472 znak 1. Franc. rep.jpg|náhled|Č. 1472. Znak první Francouzské republiky.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1473 znak Francie Napoleonske.jpg|náhled|Č. 1473. Znak Francie Napoleonské.]] {{Forma|proza}} '''Francie''' (''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure k Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších. {{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == Vodstvo '''F.''' náleží z největší části úvodí Atlantského okeánu, z menší části úvodí moře Středozemního. Většina řek vlévá se přímo do okeánu a jen jediná cizí řeka — Rýn — odvádí v severu a v sev.-vých. vodstvo {{Prostrkaně|Mosely}} a {{Prostrkaně|Maasy}} — nehledě k nepatrné oblasti Skaldy (Escaut) — do Sev. moře. Povšechný spád země k sev.-záp. vykázal také řekám jejich směr. Spatřujeme v nich upomínku a zbytky oněch dlouhých chobotů mořských, jež v jistých dobách geologických hluboce se zarývaly do srdce dnešní '''F.'''; tak jsou Somme a Seine v severu zbytkem takového chobotu, Loire bývalou odvodňovací ryhou mezi starou planinou sev.-záp. a středem země, Garonne zbytek zátoky mořské, jež mezi středem a Pyrenejemi ještě za ledové doby se zanášela. — První větší přítok Atlantského okeánu (ve směru od sev. k jihu) jest {{Prostrkaně|Somme}} (245 ''km'' dl., s úvodím 5550 ''km''² a stř. vodou 57 ''m''³ za vteř.), načež přešedše malé říčky {{Prostrkaně|Bresle}} a {{Prostrkaně|Yéres}} stojíme u ústí Seiny. Jest to první z oněch 4 velkých úvodí (Seine, Loire, Garonne, Rhône), jež tvoří základ vodopisné sítě '''F.''' {{Prostrkaně|Seine}} 776 ''km'' dl., 77.700 ''km''² úv., 694 ''m''³ stř. v.), ač krásně splavněna, s vodou velmi stálou, celkem daleko nejklidnější tok '''F.''', přece ještě vydána jest zhoubným povodním. Také přítoky její (s pr. str. {{Prostrkaně|Aube}}, {{Prostrkaně|Marne}}, {{Prostrkaně|Oise}}, {{Prostrkaně|Aisne}}, s levé {{Prostrkaně|Yonne}}, {{Prostrkaně|Loing}} a {{Prostrkaně|Eure}}) jsou značně splavny, zvláště Marne. Poloostrov {{Prostrkaně|Cotentin}} a {{Prostrkaně|Bretagne}} vykazuje jen malé říčky {{Prostrkaně|Orne}} a {{Prostrkaně|Vilaine}} (220 ''km'' dl., 9600 ''km''² úv., 110 ''m''³ stř. v., ²/₃ toku splavna), první to řeka '''F.''', jež byla splavněna (1538). Celý střed '''F.''' odtéká do moře {{Prostrkaně|Loirou}} (980 ''km'' dl., 121.600 ''km''² úv., 985 ''m''³ stř. v.) s tokem daleko nepravidelnějším než Seine a se zhoubnými povodněmi. Úvodí její jest hlavně na levém břehu vyvinuto, kdežto s prava ř. {{Prostrkaně|Loir}}, {{Prostrkaně|Sarthe}}, {{Prostrkaně|Mayenne}} vytvořily jediný větší přítok {{Prostrkaně|Maine}} a úv. 21.899 ''km''². S l. strany přitéká {{Prostrkaně|Allier}} (410 ''km'' dl., 14.100 ''km''² úv., 120 ''m''³ stř. v.), vlastní to pramen Loiry, dále {{Prostrkaně|Cher}}, {{Prostrkaně|Indre}}, {{Prostrkaně|Vienne}} (350 ''km'' dl.,21,467 ''km''² úv., 70 ''m''³ stř. v.), tato poslední i v létě velmi vodnatá, což děkuje vápenci limousinskému, a konečně {{Prostrkaně|Sèvre}}. Od ústí Loiry až ku Garonně znamenáme jen 2 říčky, totiž {{Prostrkaně|Sèvre}} (150 ''km'' dl., 3580 ''km''² úv., 12—300 ''m''³ v.) a {{Prostrkaně|Charente}} (355 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ stř.v.). {{Prostrkaně|Garonne}}, sbírající vodstvo z kraje přilehlého k Pyrenejím, končí se dlouhým aestuariem zv. {{Prostrkaně|Gironde}} (5—13 ''km'' šir., až 32 ''m'' hlub.), do něhož vnikává přílivem ok. 30.000 ''m''³ vody. Garonne sama má při toku 575 ''km'' a úvodí 85.000 ''km''² (z čehož 2500 ''km''² připadá na Španělsko) 1178 ''m''³ stř. v. Povodně na ní bývají strašlivé. Přítoky s prava jsou {{Prostrkaně|Ariège}}, {{Prostrkaně|Tarn}} s {{Prostrkaně|Aveyronem}}, {{Prostrkaně|Lot}} a {{Prostrkaně|Dordogne}} (472 ''km'' dl., velmi vodnatý), vtékající již pod Bordeauxem do Girondy, s levé str. {{Prostrkaně|Gers}} a {{Prostrkaně|Baïse}}. Od Girondy až ke hranicím španělským nalézají se v Landech jen {{Prostrkaně|étangy}} (v. t.) a teprve docela na jihu pod Bayonnou vlévá se v nebezpečném ústí do moře {{Prostrkaně|Adour}} (335 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úv., 222 ''m''³ stř. v.). Pohraniční {{Prostrkaně|Bidassoa}} jest jen potok 70 ''km'' dl. s 8 ''m''³ stř. v. Na límanovitém pobřeží {{Prostrkaně|moře Středozemního}} ústí mezi Pyrenejemi a Rhônem jen několik řek menší důležitosti; z nich jmenujeme le {{Prostrkaně|Tech}}, la {{Prostrkaně|Tet}}, {{Prostrkaně|Aude}}, bystřící {{Prostrkaně|Orb}}, {{Prostrkaně|Hérault}} (160 ''km'' dl.). Jediný veliký franc. přítok moře Středozemního {{Prostrkaně|Rhône}} jest zároveň jedinou z franc. řek, jež vytvořuje deltu. Délkou svou 1025 ''km'' i množstvím vody (jež udává Surell na 1718 ''m''³, jiní až na 2603 ''m''³ ve vteřině, jež však velmi kolísá, tak že extrémy prý jsou 400—12.000 ''m''³) předčí všecky řeky '''F.''', úvodím (98.665 ''km''², z čehož 91.000 připadá na '''F'''-ii) Seinu i Garonnu. S pravé strany přijímá na franc. půdě jediný větší přítok Saônu (455 ''km'' dl., 250 ''m''³ stř. v.) s {{Prostrkaně|Doubsem}}, vlastně přímý hoření tok Rhônu, dále k jihu menší {{Prostrkaně|Ardèche}} a {{Prostrkaně|Gard}}, s levé strany {{Prostrkaně|Isère}} (290 ''km'' dl.), malý {{Prostrkaně|Drôme}} a již v deltě {{Prostrkaně|Durance}} (350 ''km'' dl., 237 ''m''³ stř. v.). Mezi Rhônem a italskou hranicí jen {{Prostrkaně|Argens}} a {{Prostrkaně|Var}} (120 ''km'' dl., v létě někdy vysychající) zasluhují zmínky. — Na {{Prostrkaně|jezera}} jest '''F.''' velmi chudá. Vysvětluje se to poměry geologickými; neboť v mladších útvarech převládá porósní vápenec, jenž podléhal takové erosi, že jezera mohla odtéci, jako na př. bývalé jezero u Aurillacu nebo bývalé sladkovodní jezero Limagne. Krajiny močálů a jezírek, jako {{Prostrkaně|Sologne}} mezi Loirou a Cherem, {{Prostrkaně|Brenne}} mezi Indrou a Creusou nebo {{Prostrkaně|Bresse}} ve vých. úvodí Rhônu, jsou ve '''F'''-ii jen výjimkou. Jejich existence jest patrně podmíněna nepropustným podkladem. Z alpských jezírek největší jsou {{Prostrkaně|Lac de Bourget}} (44,6) a {{Prostrkaně|L. d’Annecy}} (27 ''km''2), kdežto {{Prostrkaně|L. d’Aiguebelette}} má jen 5,4, {{Prostrkaně|Paladru}} 3,9 ''km''². — K tomu přistupují malá jezera na jihu od Isèry, jezera v {{Prostrkaně|Montagne de Sept Lacs}}, {{Prostrkaně|L. de Laffrey}} 1,5 ''km''² a nejvýše položené jezero franc. {{Prostrkaně|L. d’Allos}} 3,9 ''km''² ve výší 2745 ''m'' n. m. Z jezera Genevského náleží '''F'''-ii jižní břeh v délce 50 ''km''. V Juře jsou jezera {{Prostrkaně|Nantua}} 1,4 a {{Prostrkaně|L. de Saint-Point}} 4 ''km''², největší jurské, a ve Vogésách {{Prostrkaně|Gerardmer}} 1,1 ''km''², {{Prostrkaně|Retournemer}} a {{Prostrkaně|Longemer}}, jež odtékají do Mosely, v centrálním massivu jez. {{Prostrkaně|Pavin}} 0,9 ''km''², {{Prostrkaně|Chambon}} 0,8 ''km''², d’Issariès 0,9 ''km''², vyplňují staré krátery. V Pyrenejích nalézá se as 20 jezírek vysoce položených, tak {{Prostrkaně|L. de Lanoux}} 1,5 ''km''² ve výši 2154 ''m'' a L. Bleu 0,05 ''km''² ve výši 1968 m''Text kurzívou''. Z jezer v planině největší jest {{Prostrkaně|L. de Grandlieu}} (70 ''km''²) odtékající ku Loiře. Pobřeží gascognské (Landes) jakož i středomořské jest sprovázeno límany, zde ''étangs'' zvanými. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == Až na nížinu rhônskou náleží '''F.''' do okeánického podnebného oboru západoevropského, jenž vykazuje podnebí sice mírné, avšak velmi podmračné a větrné. Na hornatinách franc. má podnebí více ráz kontinentální než přímořský. Nížina rhônská honosí se teplým, jasným a suchým podnebím středomořským. Průměrná teplota roční jest ve '''F'''-ii značně vysoká; ve výši hladiny mořské shledáváme v sev.-vých. části celoroční průměr 10°, v jihových. až 16° C. Působením moře jest zvláště mírná zima; v nižších polohách nenachází se nikde mnoholetá průměrná teplota pod 0° a trvalá pokrývka sněžní bývá vzácností. Nejchladnější měsíc leden má na vých. hranici '''F.''' prům. teplotu 2°, v Bretonsku 6—7° na franc. Rivieře v Nizze 8° C. Prům. minimum teploty v Paříži jest —10, v Montpellieru —9,2, v Perpignanu —3,9, v Nizze —0,9, v Brestu —4,3°. Podnebí Bretonska má v zimě téměř ráz podnebí subtropického, tak že se tam daří mnohé rostliny, jež se jinde vyskytují mnohem dále na jihu. V jihozáp. a v záp. '''F'''-ii nepřipadá nejnižší teplota na leden, nýbrž předčasně na prosinec. Teploty v zimě ubývá nejrychleji od záp. k vých. směrem od moře na pevninu. Na jaře stoupá teplota v krajinách přímořských zdlouhavěji než v krajinách od moře vzdálenějších. V Brestu vystoupí teplota z ledna na duben o 4,7, v Lyonu o 9,4°. Na jaře bývají rozdíly v teplotě mezi severem a jihem dosti značné. Isotherma 9° C, jež se 1. bř. nachází na úpatí Pyrenejí, posune se teprve o měsíc později k řece Seině. Léto jest v sev. a záp. části '''F.''' mírné s průměrnou teplotou v červenci 18—20°, v jižní a vých. části horké s průměrnou teplotou červencovou 20—24°. Nejvyšší teplota vystupuje v Montpellieru a Perpignanu celkem na 37, v Paříži na 33, v Brestu na 32, v Nizze na 31°. Absolutní proměna teploty jest v podnebí přímořském 27 až 37°, ve vnitrozemí 40 až 50° C. V celé '''F'''-ii až na sev.-záp. pobřeží panují deště květnové a podzimní deště od září do listopadu, jež bývají hlavními, v jihozáp. '''F'''-ii bývá hojně deštivým ještě měsíc březen. Ve vnitrozemí přibývá letních a ubývá dešťů zimních. Nejsušší dobou roční bývá předjaro. Na sev.-záp. pobřeží '''F.''' panují zimní deště od října do ledna, a nejsuššími měsíci bývají duben a červen. Nejvíce dešťů do výše 120 až 200 ''cm'' dostává se záp. svahu Pyrenejí, střednímu údolí rhônskému a krajinám alpským. — Průměrná celoroční výška srážek udržuje se mezi 60—80 ''cm''. Obloha bývá nejvíce pokryta oblaky ze 60—68 % v sev. záp. '''F'''-ii, oblohu z větší části vyjasněnou má jižní '''F.''' — Směr {{Prostrkaně|větru}} převládá v zimě od jihozáp., v létě od záp. a sev.-záp. Sloučení se větru od jihozáp. v zimě k sev.-záp. v létě jest způsobeno postupem barometrického maxima atlantského od jihu k sev. s roční dobou. V jižní '''F'''-ii objevuje se zvláštní vítr, jenž jest známý pod jménem {{Prostrkaně|mistral}}. Dostavuje se za vysokého tlaku nad vnitrozemskou '''F'''-ií a za současně nízkého tlaku nad Středozemním mořem a věje zvl. prudce údolím rhônským. Podobá se bóře na pobřeží Jaderského moře a jest prudkým větrem suchým a velmi chladným. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == V souhlase s polohou zeměpisnou jest květena '''F.''' dvojí: středoevropská a středomořská. Ku prvé náleží i alpinské pásmo Alp a Pyrenejí a jednotlivé severní zjevy horské v Auvergni a na Juře. {{Prostrkaně|Středoevropská květena}} '''F.''' neliší se valně od české, leda jen převahou zelených lesů, zejména dubů, nad černými. Výjimku tvoří jen přímořské pásmo atlantské, jež vykazuje některé jednotlivé rostliny teplejších končin, t. ''Meconopsis cambrica'', ''Lavatela arborea'' (na Belle Isle 2 až 3 ''m'' vys.), ''Frankenia levis'', ''Elatine'', ''Cistus hirsutu''s endem. u Brestu, ''Asterocarpus Clusii'', ''Tamarix anglica'' (až po Dunkerk), ''Oenanthe pimpinelloides'', ''Ptychotis thorei'' (end.), ''Santolina chamaecyparissias'' (až po Nantes), ''Helichrysum stoechas'', ''Lobelia urens'' (až po Paříž), ''Pinguicula lusitanica'' (až po Cherbourg), ''Spartiva stricta'' (břeh), ''Eufragia'', ''Statice occidentalis'', ''St. Dodartii'', ba vavřín vyskytuje se až po Cherbourg, vždy zelený dub {''Quercus ilex'') až po Quimper a Angers, ''Trichonema columnae'' až do Bretonska, ''Narcissus biflorus'' až do Calvadosu, ''Pancratium maritimum'' do Vendée a j. Jihozápad mezi Garonnou a mořem kryjí «landy», lesy borové (''Pinus maritima'', ''pinaster'', ''halepensis''), dubové (''Quercus toza''), vřesa, cisty, ''Myrica gale'' až 2 ''m'' vys. a močály, v nichž ''Pilularia globifera'' a ''Lobelia dortmanna''. Duny staví se setím trav (''Calamagrostis arenaria'', ''Triticum junceum'' a ''Festuca sabulina''), k čemuž se obce přidržují. Bretonsko jest kryto dubinami; ze zdejších vzácných rostlin uvádíme ''Coleanthus subtilis'', vyskytující se v jižních Čechách. Z rostlin pro střed '''F.''' typických buďtež uvedeny: ''Colutea arborescens'' jižně od Champagně a Bourgogně, ''Paeonia corallina'' (Dijon), ''Roripa pyrenaica'' (až ve Vogésách), ''Cistus umbellatus'' (až ve Fontainebleau), ''Dictamnus albus'' (ještě v Elsasku), ''Ilex aquifolium'', ''Herniaria hirsuta'', ''Bulliarda vaillantii'' (až po Paříž), ''Peucedanum parisiense'', ''Eryngium viviparum'', ''Centranthus augustifolius'' (k ř. Saôně), ''Cyclamen europaeum'' (Jura, Loire), ''Cynoglossum dioscoridis'', ''Lindernia pyxidaria'', ''Phelipea caerulea'' (až do Elsaska), ''Scutellaria hastifolia'', ''Dafne cneorum'' (Lotrinsko), ''Parietaria erecta'', ''Quercus cerris'' (Besançon), narcissy, ''Erythronium'' a j. Typy středomořské vyskytují se hlavně v údolí Rhônu až po Lyon, t. ''Lenzea conifera'', ''Afyllanthes monspeliensis'' (typ to australský), ''Prunus mahaleb'', ''Cytinus'', lavandule a j., neméně však v údolích savojských (kaštany, terebinthy, ''Rhus cotinus'' a j. — 30 druhů u Chaverta). V Bourgogni nacházíme spíše jen byliny, jež milují vápno (zimostráz, diktam, jenž byl již v pliocénu auvergneském, cinerity z Pas de Mogudo). Zajímavo jest porovnati pliocénní rostlinstvo Auvergně za posledních výbuchů sopečných a rostlinstvo z Mezimieuxu s nynějším. Byly tu již buky, smrky, topoly (''Populus alba''), zimostráz, lípy, duby, javory, olše, ořešáky vedle vavřínů (nyní kanárských), oleandrů, bambusu, platanů a magnolií. Endemických bylin vůbec uznaných nemá ani Auvergne (mimo ''Arabis cebennensis'', u Griesebacha ''Arenaria ligericina'' a ''Alyssum'' [Koniga] ''macrocarpum''), ani Jura (mimo ''Heracleum alpinum''). Auvergne má 100 až 200 druhů alpinských, dle toho, jak se tyto počítají. Na jihu má na svazích dubiny vždy zelené (Gariguy s ''Quercus coccifera''), vřes, v jihozáp. pusté vápenné »caussy«, pastviny na nejvyšších vrcholích, lesy bukové a lesy jedlých kaštanů na menších vrších. Lesy tyto chovají lanýže světové pověsti. Ještě v 1500 ''m'' rostou narcissy (dle Puela na Puy de Dôme). Puel zaznamenává na př. na ř. Girondě některé byliny španělské (''Asparagus acutifolius'', i v Rivieře, ''Argyrolobium linneanum''), ještě však u Poitiersu ''Phillyrea latifolia'' i ''Rhamnus alaternus''. — Jako charakteristické pro severní pobřeží uvádí týž autor ''Lathyrus maritimus'', ''Erythrea littoralis'', ''Cineraria palustris'' a ''Obione pedunculata''. Nesnadněji jest charakterisovati severovýchod, jenž jest podobnější střední Evropě; tak zasáhá na př. ''Helichrysum arenarium'' jen až k Paříži. Henfrey líčí střední planinu Auvergne (asi v 1000 m n. m.) jako žitná pole vedle lesů buků, borovic a jasanů, na ladách vrby, kdežto na vyšších pastvách převládá ''Nardus stricta''. Z bylin alpinských uvádí na Puy de Dôme ''Ajuga alpina'', ''Athamanta libanotis'', na Puy de Sancy ''Soldanella alpina'', ''Veratrum'', ''Salix herbacea'', ''Gentiana nivalis'', avšak i ''Erythronium dens canis'', a vytýká nedostatek křímek (rhododendron.). Jediným keřem jest chvojka (''Juniperus nana''). Pod Puy de Dôme je vřeso zcela podobné našim. {{Prostrkaně|Alpinská flora Jury}} (''Rhododendron hirsutum'', ''Dryas'', ''Luzula sudetica'', ''Leontopodium'') jest dle Christa táž jako vápencových Alp, ač chudší. Původ její nelze hledati v ledovcích walliských, jichž nejhojnější byliny zde scházejí; za to však má Jura byliny východní a severní. Z bylin sázených zvláštní jest tu absinth (''Artemisia absinthium'' a ''pontica cult.''). Rašeliny kryjí na př. ''Betula nana'', ''Empetrum'', ''Pinus uncinata''. Thurmann rozlišil na Juře tato pásma: 1. zpodní, až do 400 ''m'' (víno, ořešák, dub, buk, v jihozápadě kukuřice); 2. střední, mezi 400—700 ''m'' (buk, na vých. smrk, dub, mezi jinými ''Dafne laureola'', ''Helleboriis foetidus'', zimostráz); 3. horské pásmo v 700 až 1400 ''m'' (ječmen a oves až do 1200 ''m'', ovocné stromy skoro do 1100 ''m'', smrk, sosna, ''Rhamnus alpinus'', ''Lonicera alpigera'', ''Saxifraga aizoon'', ''Prenanthes purpurea'')', 4. pásmo alpinské od 1400 ''m'' výše, kdež přestávají lesy pod 1500 ''m''; z bylin zde rostoucích uvádíme jen ''Dryas octopetala'', ''Gentiana acaulis'', ''Erigeron alpinum'', ''Androsace lactea''. — {{Prostrkaně|Bylinstvo Vogés}} liší se poněkud od jurského. Žulu kryji zde lesy černé, pískovce zelené dubové, březové a bukové lesy, a dle nich řídí se zpodní bylinstvo. Vzrůst lesů na francouzské straně se chválí. — V subalpinském pásmu vrcholů nalézá se ''Angelica pyrenaica'', ''Lycopodium alpinum'', ''Saxifraga stellaris'', ''Androsace carnea''. Pyreneje jsou ve velkém podobné Alpám a chovají tytéž rody, ač často jiné druhy; severní francouzský svah má více podobnosti s Alpami, nežli sušší jižní (španělský). Nedostatek ledovců, jezer a lesů v Pyrenejích působí jakousi jednotvárnost. Pastviny zde převládají. — Sev.-záp. roh má dvě zvláštnosti, kapradí tropické (Killarneyfern) ''Trichomanes speciosum'' a endemickou ''Dioscorea pyrenaica'' v některých údolích do 2800 ''m''. Henfrey rozeznává dole pásmo kaštanů a vinic v 400 ''m'', pak zimostrázu, žita do 1400 ''m'', subalpinské pásmo smrků (skoro do 2000 ''m'') s ''Meconopsis cambrica'', ''Ramondia pyrenaica'' (endem. bylina z indické rodiny ''Cyrtandracei''), ''Lilium pyrenaicum'', ''Tozzia alpina'', buky, tisy. Alpinské pásmo dělí se opět na tré: zpodní do 2300 ''m'' (borovice a křímky, ''Salix pyrenaica'', ''Vaccinium'', Empetrum, ''Dryas octopetala'', ''Geum pyrenaicum'', traviny ''Nardus stricta'' a ''Festuca varia'' Haenke), střední do 2700 ''m'', v němž jsou chvojky (''Juniperus nana''), saxifragy (''S. bryoides'', ''muscoides''), protěž, ''Pedicularis pyrenaica'', ''Soldanella alpina'', ''Gentiana alpina'', ''Silene acaulis'' a horní, kde nalézají se rostliny perenniální (''Saxifraga groenlandica'', ''Draba nivalis'', ''Androsace alpina''). Místy bývá tu — v 2800 ''m'' n. m. — divná směsice; tak nalézá se na př. vedle sebe ''Dioscorea'', ''Empetrum'', ''Saxifraga aizoides''. {{Prostrkaně|Středomoří}} liší se ještě více fysiognomicky nežli systematicky od střední Evropy. Letní sucho, v němž odumírá, co nemá listů kožnatých nebo trnitých, nedostatek luk, neustálý květ po celý rok (o vánocích na př. ''Viburnum tinus'', ''Centranthus ruber'' u Nizzy), rychlý vzrůst letní, kdy na př. ''Silybum marianum'' dosahuje v Aigues Mortes až 2 ''m'' výšky, toť jsou hlavní rozdíly. Za typ rostlinstva středomořského přijímá Griesebach a po něm i mnozí jiní olivu. Z rodin jest jen 12 nových, a z těch 9 monotypy zastoupených: ''Frankeniaceae'' 3, ''Cneorum tricoccum'', ''myrta'', ''Mesembryantheum nodíflorum'' (jen Ciotat), ''Lobeliae'' 2, ''Styrax officinale'' (monotyp), ''Jasminum'' (''fruticans''), ''Acanthus'' (''mollis'') až 1 ½ ''m'' vys., vavřín, ''Cytinus hypocistis'', ''Efedrae'' 2 a dříve i palma (''Chamaerops'') u Nizzy. — Za to přibývá cistineí, liliaceí (mezi nimiž z australské družiny ''Afyllanthes monspeliensis''), euphorbiaceí (mezi nimiž křovitá ''Euphorbia dendroides'' na Hyères až 1 ½ ''m'' vys.), labiát, composit a leguminos. Z těchto posledních jest ''Anagyris foetida'' rovněž z australské družiny, a známe ji na př. u Montpellieru od 300 let jen stejný počet trsů; kvete v únoru. Nejvíce liší se středomořská od naší flory uvedenými stromy a bylinami. Již duby jsou jiné, vždy zelené, hlavně ''Ilex suber'' a ''coccifera'', až 1 ''m'' vys., rovněž borovice (''halepensis'', ''pinaster''), řidčeji ''pinea'' (Camargue). Lesů je málo, a to řídkých, nejvíce na skalách, za to však více křovin (33 cistů ve '''F'''-ii), mezi nimi španělské ''ladaniferus'' a ''laurifolius'' (pak 6 end. u Godrona), ''Lavatera'' (''cretica'' až 1 ½ ''m''), ''Coriaria'', ''Acer monspessulanum'', ''Zizyphus'', ''Paliurus'', ''Rhamnus alaternus'', lentišky, terebinthy, 2 ''Rhus'', myrty až 2 ''m'' vys., ''Cytisus'', ''Genista'', ''Cercis'', azaroly až 8 ''m'' vys., tamarisky (''gallica'' až 10 ''m'' vys.), ''Viburnum tinus'', ''Lonicera etrusca'', krásný strom ''Arbutus unedo'' (v záp až k La Rochelle), ''Erica arborea'' až 3 ''m'' vys., ''Phillyreae'', oleander, ''Vitex agnus castus'', ''Passerineae'' a j., chvojky (''Juniperus phoenicea'', ''oxycedrus''). Toť hlavní ráz krajiny divoké, která tu ovšem omezena jest na hory a neúrodné kouty, jako jsou Crau a Camargue. Příbuznost velká s Italií, menší se Španělskem, ale téhož rázu jest celé Středomoří, na př. i Alžírsko. Nejnápadnější jsou uvedené rostliny. U Nizzy nalézá se skutečně první zahrada Evropy, kde se pěstují květiny pro voňavkářství pařížské, kde jsou aleje palem, platánů, eukalyptů, ''Acacia farnesiana'', casuariny, kde i na skalách nalézají se zdivočilé mexické agavy, kvetoucí někdy na hradě nizzském. Opuntie tvoří pravé houštiny, jaké nalézáme zase až v nejzazším jihu Italie. — Hlavní výtěžek skýtají zde oranže, víno a olivy. — {{Prostrkaně|Korsika}} náleží sice politicky k '''F'''-ii, přírodní poměry její jsou však italské. Nenepatrný tu počet bylin endemických, dle Griesebacha 32, mezi nimiž i ''Alnus suaveolens'' (olše). Až do r. 1845 byly tu v západě pralesy (''Pinus laricio'', kaštany, ve vyšších polohách duby a buky), jež se od toho času hubí. Mnohem nesnadněji jest vytknouti ráz {{Prostrkaně|Alp francouzských}} proti švýcarským, italským a německým. Hlavní rozdíl spočívá v bezlesí; bylyť tu za revoluce franc. vykáceny všecky lesy, zejména sosnové, a nebyly více vysázeny. Zbytky jejich dorazila pastva. Tak vznikly holé stráně a zanesená, ohromně široká koryta bystřic, jež dávají na př. Provençi ráz zcela africký a jimž děkuje Savojsko ztrátu ⅓ svého obyvatelstva. Lze pochopiti, že tím zmizely mnohé byliny, vláhy a studenější polohy milovné. Místy se počaly i celé vrstvy ssázeti vlivem vnikajícího deště, od čehož celá krajina Dévoluy (Devolutum) má své jméno. Dříve slynuly Alpy franc. bohatstvím bylin, zejména léčivých, jež byly roznášeny do celé Evropy, ano i do Ameriky (dle Reclusa). Louka u Briançonu měla 107 druhů ve výši 2050 ''m'' n. m. Některé rostliny Pyrenejí docházejí jen do franc. Alp. Griesebach z nich jmenuje ''Gentiana burseri''. Týž napočítal v záp. Alpách 60 dr. endemických, z nichž jest 11 jen v Dauphinéi. ''Potentilla saxifraga'' našla se jen na dvou horách. Pásma na jihozáp. svahu (hory Ventroux) jsou následující: vždy zelený dub do 620 ''m'' n. m., zimostráz do 900, buky mezi 1300—1600, borovice (''uncinata'') mezi 1600—1800 ''m'', smrk po 1735 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Dle Trouessarta jest zvířena '''F.''' táž jako střední Evropy. Skutečně jest tu velmi málo výjimek, neboť o středomořské zvířeně lze mluviti jen u nižších zvířat, zejména u hmyzu. Jižně od Loiry objevuje se nám již hmyz cizí, jako kobylky (acridie), cigaly, modří chrousti (''Hoplia farinosa''). Některý středomořský typ, na př. genetka, jde přes Loiru i do Normandie (depart. Eure), ano některý druh objevuje se až v lese Fontainebleauském u Paříže. Lesy, zejména východní, zachovaly některá zvířata jinde v Evropě vyhynulá, tak vlky, rysy, medvědy, kance. Bobr zbyl na dolním Rhônu, ''Mustela lutreola'', kamzík a kozorožec v Alpách a Pyrenejích. Pyrenejím vlastní jest ''Myogale pyrenaica''; jiný druh téhož rodu rozšířen jest v Rusku. Někteří netopýři, na př. ''Vespertilio capaccini'', vyskytují se jen v jihu. {{Prostrkaně|Ptactvo}} '''F.''' bylo za eocénu africké, nyní jest totéž jako ostatní střední Evropy. Není tu nic endemického. Středomoří jeví hlavní rozdíl v dravcích (''Vultur'', ''Gyps'', ''Neofron'', ''Circus cyaneus'', ''Elanus''), v silviidech (''Melizofilus provincialis'', ''Cettia'', ''Cisticola'') a saxikolách. V Crau vyskytuje se ''Pterocles alchata'' i plameňák. Někteří hosté přicházejí z Afriky (''Telefonus tchagra'', ''Certilauda desertorum'', ''Ardea melanocephala'', ''Chenalopex aegyptiaca''). — Alpy a Pyreneje mají své zvláštní společné druhy (''Gypaetos'', ''Loxia'', ''Montifringilla'', ''Accentor'', ''Tetrao''). — Mnohem patrnější jest rozdíl mezi severem a Středomořím při {{Prostrkaně|reptiliích}} [''Cistudo lutaria'' v Rhônu) i {{Prostrkaně|ještěrech}} v jihu (''Seps chalcides'', ''Acanthodactylus vulgaris'', ''Psammodromus cinereus'', ''Lacerta ocellata'', ''Hemidactylus verruculatus'' = ''turcicus'') u Toulonu, ''Platydactylus facetanus'', z hadů ''Coronella girondica'', ''Rhinechis scalaris'', ''Zamenis viridiflavus'', ''Tropidonotus viperinus'', ''Caelopeltis lacertina'' (u Montpellieru již fossilní), ''Vipera aspis'' a ''ammodytes'', z batrachií ''Pelodytes punctatus'', ''Pelobates cultripes''. Korsika má ještě jižnější formy, jako zemní želvu, ''Discoglossus pictus''. Menší rozdíly nacházíme u {{Prostrkaně|ryb sladkovodních}}, kde východ '''F.''' má ''Aspro vulgaris'' (Rhône a přítoky), ''Acerina cernua'' (Seine, Rhône), sumec (Doubs), ''Carpio Kollarii'', ''Cobitis fossilis'' (jen v Lotrinsku), ''Idus jeses'', ''Thymallus vexillifer'' (až v Auvergni). Sever má ''Pleuronectes flesus'' (v Normandii), míka, ''Osmerus eperlanus'' (Rouen), lososa, jenž v krajích středomořních schází, ''Trutta argentea'', štiku (ve Varu však schází). Jih má zase ''Barbus meridionalis'', ''Mugil cefalus'' (až v Loiře), ''Blennius cagnaia'', ''Telestes Agassizii'', nehledíc k méně důležitým druhům Blanchardovým, všeobecně neuznaným. Horská jezera Alp a Pyrenejí mají pstruhy (v Pyrenejích do 2770 ''m'') a coregony. ''Salmo salvelinus'' jest i v jezerech záp. Vogés. Poněkud jiné jsou poměry {{Prostrkaně|zvířeny mořské}}. Mohlo by se očekávati, že se bude lišiti dle jednotlivých moří, severního (La Manche), západního (ok. Atlantský) a jižního (Středozemní m.). Tomu však není tak, neboť jižní Atlantský okeán až po Bretonsko jest aspoň v pobřežní své částce podobnější Středomoří než severu, tak že Trouessart mohl rozlišiti jen 2 kraje, keltský na severu a lusitanský (Forbesův) na jihu. K tomu počítá i Středomoří. Skutečná hloubka mořská jest jen na dvojím místě, totiž u Cap-Bretonu v zálivu Gascogneském a u Nizzy. — Zvláštní tvary v obou případech jsou si podobny. Od Nizzy popsal Risso první tvary abyssální. Tak severní pobřeží má jiného tuleně {''Phoca vitulina'' — osada při ústí ř. Somme), než Středomoří {''Phoca monachus'', u ostrovů Hyérských). Hloubce mořské vlastní jsou na př. ''Hoplostethus mediterraneus'', ''Pomatomus telescopium'', ''Seriola Dumerilii'', ''Lepidopus'', 4 nebo více ''Trachypter'', ''Notacanthy'', ''Macrury'', ''Scopelidy'', ''Stomias'' a j. Ryby, nejvíce rozlišující jižní kraje od severních, jsou ve Středomoří balisty, převaha blennid a labrid, ''Callionymus'', ''Apogon'', tuňáci (''thynnus'', ''thunnina'', ''Alalonga''), ''Caranx'', ''Lichie'', ''Lofotes'', ''Cepola'', ''Sargus'', dorady, atheriny, ''Centriscus'', murény; ale ve vodách severních ''Gunnellus'', ''Zoarces'', ''Anarhichas lupus'', cottusy, ''Agonus'', ''Gasterosteus spinachia'', ''Ammodytes tobianus'', 3 gadusy, 3 ''Merlangus'', ''Lota molva'', platejsy, ''Hippoglossus'', sledě, ''Clupea sprattus''. Zajímavo jest, že hlubiny zálivu Gascogneského až na Arcachon chovají mnoho fauny středomořské, tak že Trouessart sám spatřuje v tom důkaz nedávného spojení obou moří mezi Pyrenejemi a Cevennami. Uvádíme z ryb pouze 2 ''Julis'', 2 atheriny, ''Mugil saliens'' a 3 jiné, ''Phycis mediterraneus'', ''Charax puntasso'', ''Mora mediterranea'' (v 1500 ''m'' hl.). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Obyvatelstvo. == Obyvatelstvo '''F.''' čítá se k národům románským a povstalo postupným míšením se několika živlů, z nichž živel keltský převládá. V době, kdy první historické prameny podávají nám zprávy o obyvatelstvu '''F.''', obývali na jihu Aquitani, ve středu země Kelti a na severu Belgové. Tyto tři skupiny vyvinuly se dle výsledků zkoumání praehistorického a anthropologického asi následovně. Nejstarší nálezy diluviální, které ve '''F'''-ii jsou velmi četné, vykazují plémě anthropologicky určitě vyznačené, vyznamenávající se několika znaky ras nízkých, jako značnou dlouholebostí, vyčnívajícími nadočními oblouky, do předu nakloněnou kostrou a j. Někteří badatelé chtějí v tomto plemeni rozeznávati více ras, kdežto jiní vidí jen variace rasy jediné. Koncem doby kamenné, nejisto však, jestli ještě v době diluvialní nebo později, vnikla do '''F.''' od východu rasa nová, s hlavou proti plemeni původnímu poměrně velmi krátkou. V dolmenech doby kamenné potkáváme se pak se zřejmým křížením uvedených obou plemen. Za potomky oné první rasy nejspíše jest uznati onen kmen, jenž zatlačen byv od severu jinými, udržel se ve Španělsku a '''F'''-ii pod jménem Iberů, v sev. Italii pak pod jménem Ligurů, kmen to vlasů a očí tmavých, pleti snědé a dlouholebý. V potomcích však onoho krátkolebého plemene východních přistěhovalců musíme pravděpodobně hledati původní element pozdějších Keltů, a dosud v těch krajinách '''F.''', kde za Caesara Keltové soustředěně žili (Auvergne, Savojsko), vyznamenává se obyvatelstvo nápadnou krátkolebostí. I tento kmen měl podle všeho oči a vlasy tmavé, jak Collignonovy a Topinardovy konskripce tomu nasvědčují. Třetí plémě, vniknuvší do '''F.''' od severu, bylo naproti tomu plémě úplně obdobné a zajisté i spřízněné s původním plemenem germanským, a není pochyby, že Caesarovi Belgové byli velmi blízcí Germanům a že také Gally musíme nejspíše odlišovati od vlastních Keltů a pokládali je za část oné rasy od severu přistěhovalé; neboť i Gallové jako Germani vynikali plavostí a světlými očmi. V čase dobytí Gallie Caesarem (od r. 58 př. Kr.) vynikalo toto obyvatelstvo gallské a keltské značnou kulturou a národní charakter jeho tvoří až do dnešní doby základní rysy v povaze národa francouzského. Římský příliv do '''F.''' způsobil v obyvatelstvu změny pronikavé, jmenovitě i ztrátu vlastní řeči; neboť asi kolem r. 150 po Kr. bylo po celé Gallii mluveno latinsky. Tento kulturní vliv Římanů nebyl však provázen též přerodem tělesné povahy obyvatelstva, která se udržela celkem nezměněna. Od počátku velkého stěhování se národů (r. 400—900 po Kr.) počali se do '''F.''' tlačiti různé kmeny germanské. Tak Burgundi, vniknuvše do '''F.''', usadili se mezi středním Rhônem, Saônou a Genevským jezerem, Západní Gothové mezi dolním Rhônem, Středozemním mořem a Pyrenejemi; avšak v době krátké smíšením zmizeli v domácím obyvatelstvu. Pozdější příliv Germanů udál se se strany Franků při hranici severovýchodní, smíšení tělesné bylo však jen nepatrné. Na poč. X. stol. pak ještě skandinávští Normanni se strany mořské přibyli a vykázána jim sídla na západ od Seiny při moři. Tito kulturně velmi brzy splynuli s živly keltskými. Z přehledu tohoto patrno jest, že národ francouzský vzniknul z živlů velmi různých, z nichž na severu působil více živel germánský, na jihu zase více živel římský, z čehož ovšem vysvětliti lze značnou různost mezi severem a jihem '''F.''' Tato různost podporována pak byla ještě značně vlivy politickými, jmenovitě politickou neodvislostí jihu za časů Kapetovců. Z původních živlů obyvatelstva poměrně nesmíšené uchovaly se pouze zbytky Iberů v záp. údolích Pyrenejí a zbytky Keltů v Bretonsku. — Počet veškerého obyvatelstva '''F'''. vzrůstal dle výpočtů a úvah Levasseura asi následovně. Počet obyvatelstva Gallie, dle některých udání Diodora sicilského, Caesara a Strabona, páčiti lze asi na 8 mill., počítajíc však pouze nynější území '''F.''', na 6,700.000. Za doby Karla Vel. vypočítal Levasseur dle údajů abbéa Irminona počet obyv. na 8—10 mill. V XIV. st. bylo asi 20—22 mill. obyv., koncem XVI. st. 20 mill., r. 1700 dle výpočtu 20,069.000, r. 1715 asi 18 mill., r. 1767 dle Messancea 23,109.250, r. 1778 dle Moheaua 23 ½—24 mill., r. 1780 udává Expilly počet 22,014.357, r. 1789 Necker 24,802.000 (Pommelles 25,065.883, Bonvallet-Desbrosses 27,957.157), r. 1790 Young 25,000.000, r. 1791 Lavoisier 25,000.000 (Montesquieu 26,300.000). Až potud veškeré údaje zakiádají se více méně na domněnkách; teprve r. 1801 vykonáno první sčítání obyvatelstva a prováděno pak pravidelně v pětiletých lhůtách; pouze r. 1871 pro válku franc.-německou sčítání se nekonalo, v náhradu však provedeno r. 1872. Výsledek jednotlivých sčítání byl tento: {| class="wikitable" |- ! Rok !! Počet obyvatel !! !!Rok !! Počet obyvatel |- | 1801 || 27,349.902 |||| 1851 || 35,783.170 |- | 1806 || 29,107.435 |||| 1856 || 36,039.364 |- | 1811 || 29,092.734 |||| 1861 || 37,386.313 |- | 1816 || 30,024.209 |||| 1866 || 38,067.064 |- | 1821 || 30,461.875 |||| 1872 || 36,102.921 |- | 1826 || 31,858.937 |||| 1876 || 36,905.788 |- | 1831 || 32,569.223 |||| 1881 || 37,672.048 |- | 1836 || 33,540.910 |||| 1886 || 38,218.903 |- | 1841 || 34,217.719 |||| 1891 || 38,343.192 |- | 1846 || 35,400.486 |||| || |} Průměrný přírůstek obyvatelstva od počátku tohoto stol. s malými výjimkami neustále klesá. Od r. 1801—21 obnášel přírůstek 5,6 ‰, 1821—41: 5,9 ‰, 1841—61: 3,6 ‰, 1861—81: 2,7 ‰, 1881—91: 1,5 ‰. R. 1860 mimo přirozený vzrůst obyvatelstva přibylo připojením Savojska a Nizzy 669.000 obyv., ztrátou Elsaska a Lotrinska ubylo však 1,597.238 obyv. Přirozeno, že i hustota obyvatelstva vzrůstá jen pomalu. R. 1821 připadalo na 1 ''km''² průměrně 56 osob, 1841: 65, 1861: 69, 1881: 71, 1886: 72,2, 1891: 72,4, takže '''F'''-ii, pokud týče se hustoty obyvatelstva, připadá teprve šesté místo mezi státy evropskými. Pokud se týče hustoty obyvatelstva v jednotlivých departementech, mají celkem nejhustší obyvatelstvo departementy severovýchodní, pak severozápadní, jihovýchodní, jihozápadní a konečně departementy ve středu země. Zvláště husté obyvatelstvo mají departementy s velikými městy, ale i depart. vynikající zemědělstvím nebo minerálním bohatstvím. Tak depart. Seine vykazuje 6558 osob na 1 ''km''² (Paříž), dep. Nord 301 (průmyslová města Lille, Roubaix a Valenciennes), Rhône 267 (Lyon), Seine-Inférieure 132 (Rouen), Pas-de-Calais 130 (Arras, Calais, Boulogne), Loire 128 (St. Etienne), Bouches du Rhône 120 (Marseille), Seine-et-Oise 111 (okolí Paříže); nejřidší obyvatelstvo mají departementy horské a písčité: Basses-Alpes 18 na 1 ''km''², Hautes Alpes 20, Lozère 26, Corse 33, Landes 32, Cantal 41, Indre 42, Aube 43. O těchto poměrech nejlépe poučí následující přehledná tabulka{{Redakční poznámka|v tabulce opraveny 2 číselné údaje, v několika názvech doplněn spojovník, příp. upravena diakritika}}: {| class="wikitable" |- ! rowspan="2"|{{Prostrkaně|Departement}} !! rowspan="2"|Hlavní město !! rowspan="2"|''km''² !! colspan="3"|Počet obyvatelstva !! rowspan="2"|Prům. hustota na 1 ''km''² !! rowspan="2"|Přírůstek od r. 1886–1891 v procent. !! rowspan="2"|Dep. má arrondissem. !! rowspan="2"|Depart. má kantonů !! rowspan="2"|Dep. má obcí |- | r. 1881 || r. 1886 || r. 1891 |- | Ain || Bourg || 5799 || 363.472 || 364.408 || 356.907 || 61 || -2,60 || 5 || 36 || 453 |- | Aisne || Laon || 7352 || 556.891 || 555.925 || 545.493 || 73 || -1,87 || 5 || 37 || 840 |- | Allier || Moulins || 7308 || 416.759 || 424.582 || 424.382 || 58 || -0,05 || 4 || 28 || 321 |- | Alpes-Basses || Gap || 6954 || 131.918 || 129.494 || 124.285 || 18 || -4,02 || 5 || 30 || 250 |- | Alpes-Hautes || Digne || 5590 || 121.787 || 122.924 || 115.522 || 20 || -6,02 || 3 || 24 || 188 |- | Alpes-Maritimes || Nizza || 3917 || 226.621 || 238.057 || 258.571 || 69 || +8,61 || 3 || 26 || 153 |- | Ardèche || Privas || 5527 || 376.867 || 375.472 || 371.269 || 67 || -1,12 || 3 || 21 || 339 |- | Ardennes || Mézières || 5233 || 333.675 || 332.759 || 324.923 || 62 || -2,35 || 5 || 31 || 503 |- | Ariège || Foix|| 4894 || 240.601 || 237.691 || 227.491 || 46 || -4,26 || 3 || 20 || 337 |- | Aube || Troyes || 6001 || 255.326 || 257.374 || 255.548 || 43 || -0,71 || 5 || 26 || 446 |- | Aude || Carcassonne || 6313 || 327.942 || 332.080 || 317.372 || 50 || -4,43 || 4 || 31 || 437 |- | Aveyron || Rodez || 8743 || 415.075 || 415.826 || 400.467 || 46 || -3,69 || 5 || 43 ||302 |- | Belfort (Territoire) || Belfort || 610 || 74.244 || 79.758 || 83.670 || 137 || +4,90 || 1 || 6 || 106 |- | Bouche-du-Rhône || Marseille || 5105 || 589.028 || 604.857 || 630.622 || 120 || +4,26 || 3 || 29 || 109 |- | Calvados || Caen || 5521 || 439.830 || 437.267 || 428.945|| 75 || -1,90 || 6 || 3 || 763 |- | Cantal || Aurillac || 5741 || 236.190 || 241.742 || 239.601 || 41 || -0,88 || 4 || 23 || 267 |- | Charente || Angoulême || 5942 || 370.822 || 366.408 || 360.259 || 60 || -1,68 || 5 || 29 || 426 |- | Charente-Inférieure || La Rochelle || 6826 || 466.416 || 462.803 || 456.202 || 63 || -1,43 || 6 || 4 || 480 |- | Cher || Bourges || 7199 || 351.405 || 355.349 || 359.276 || 49 || +1,10 || 3 || 29 || 292 |- | Corrèze || Tulle || 5866 || 317.066 || 326.494 || 328.119 || 56 || +0,50 || 3 || 29 || 287 |- | Corse (Korsika) || Ajaccio || 8747 || 272.639 || 278.501 || 288.596 || 33 || +3,62 || 5 || 62 || 364 |- | Côte-d’Or || Dijon || 8761 || 382.819 || 381.574 || 376.866 || 43|| -1,23 || 4 || 36 || 717 |- | Côtes-du-Nord || St. Brieuc || 6886 || 627.585 || 628.256 || 618.652 || 85 || -1,53 || 5 || 48 || 389 |- | Creuse || Guéret || 5568 || 278.782 || 284.942 || 284.660 || 51 || -0,10 || 4 || 25 || 266 |- | Dordogne || Périgueux || 9183 || 495.037 || 492.205 || 478.471 || 52 || -2,79 || 5 || 47 || 585 |- | Doubs || Besançon || 5228 || 310.827 || 310.963 || 303.081 || 57 || -2,53 || 4 || 27 || 638 |- | Drôme || Valence || 6522 || 313.763 || 314.615 || 306.419 || 47 || -2,61 || 4 || 29 || 379 |- | Eure || Evreux || 5958 || 364.291 || 358.829 || 349.471 || 58 || -2,61 || 5 || 36 || 700 |- | Eure-et-Loir || Chartres || 5874 || 280.097 || 283.719 || 284.683 || 48 || +0,34 || 4 || 24 || 426 |- | Finistère || Quimper || 6722 || 681.564 || 707.820 || 727.012 || 103 || +2,71 || 5 || 43 || 291 |- | Gard || Nîmes || 5836 || 415.629 || 417.099 || 419.388 || 71 || +0,55 || 4 || 40 || 350 |- | Garonne-Haute || Toulouse || 6290 || 478.009 || 481.169 || 472.383 || 74 || -1,82 || 4 || 39 || 587 |- | Gers || Auch || 6280 || 281.532 || 274.391 || 261.084 || 41 || -4,84 || 5 || 29 || 465 |- | Gironde || Bordeaux || 9740 || 748.703 || 775.845 || 793.528 || 74 || +2,28 || 6 || 49 || 553 |- | Hérault || Montpellier || 6198 || 441.527 || 439.044 || 461.651 || 74 || +5,15 || 4 || 36 || 338 |- | Ille-et-Vilaine || Rennes || 6726 || 615.480 || 621.384 || 626.875 || 90 || +0,88 || 6 || 43 || 359 |- | Indre || Chateauroux || 6795 || 287.705 || 296.147 || 292.868 || 42 || -1,11 || 4 || 23 || 245 |- | Indre-et-Loire || Tours || 6114 || 329.160 || 340.921 || 337.298 || 55 || -1,06 || 3 || 24 || 282 |- | Isère || Grenoble || 8289 || 580.271 || 581.680 || 572.145 || 69 || -1,64 || 4 || 45 || 563 |- | Jura || Lons-le-Saunier || 4994 || 285.263 || 281.292 || 273.028 || 54 || -2,93 || 4 || 32 || 584 |- | Landes || Mont-de-Marsan || 9321 || 301.143 || 302.266 || 297.842 || 32 || -1,43 || 3 || 28 || 333 |- | Loir-et-Cher || Blois || 6351 || 275.713 || 279.214 || 280.358 || 44 || +0,41 || 3 || 24 || 297 |- | Loire || St. Etienne || 4760 || 599.836 || 603.384 || 616.227 || 128 || +2,13 || 3 || 30 || 332 |- | Loire-Haute || Puy || 4962 || 316.461 || 320.063 || 316.735 || 63 || -1,04 || 3 || 28 || 264 |- | Loire-Inférieure || Nantes || 6875 || 625.625 || 643.884 || 645.263 || 92 || +0,21 || 5 || 45 || 217 |- | Loiret || Orléans || 6771 || 368.526 || 374.875 || 377.718 || 55 || +0,76 || 4 || 31 || 349 |- | Lot || Cahors || 5212 || 280.269 || 271.514 || 253.885 || 48 || -6,49 || 3 || 29 || 325 |- | Lot-et-Garonne || Agen || 5354 || 312.081 || 307.437 || 295.360 || 55 || -3,93 || 4 || 35 || 326 |- | Lozère || Mende || 5170 || 143.565 || 141.264 || 135.527 || 26 || -4,06 || 3 || 24 || 198 |- | Maine-et-Loire || Angers || 7121 || 523.491 || 527.680 || 518.589 || 71 || -1,72 || 5 || 34 || 381 |- | Manche || St. Lô || 5928 || 526.377 || 520.865 || 513.815 || 80 || -1,35 || 6 || 48 || 643 |- | Marne || Châlons || 8180 || 421.800 || 429.494 || 434.692 || 53 || +1,21 || 5 || 33 || 661 |- | Marne-Haute || Chaumont || 6220 || 254.876 || 247.781 || 243.533 || 39 || -1,71 || 3 || 28 || 550 |- | Mayenne || Laval || 5171 || 344.881 || 340.063 || 332.387 || 65 || -2,26 || 3 || 27 || 276 |- | Meurthe-et-Moselle || Nancy || 5232 || 419.317 || 431.693 || 444.150 || 84 || +2,28 || 4 || 29 || 596 |- | Meuse || Bar-le-Duc || 6228 || 289.861 || 291.971 || 292.253 || 47 || +0,10 || 4 || 28 || 586 |- | Morbihan || Vannes || 6798 || 521.614 || 535.256 || 544.470 || 77 || +1,72 || 4 || 37 || 253 |- | Nièvre || Nevers || 6817 || 347.576 || 347.645 || 343.581 || 50 || -1,17 || 4 || 25 || 313 |- | Nord || Lille || 5681 || 1,603.259 || 1,670.184 || 1,736.341 || 301 || +2,96 || 7 || 65 || 666 |- | Oise || Beauvais || 5855 || 404.555 || 403.146 || 401.835 || 68 || -0,32 || 4 || 35 || 701 |- | Orne || Alençon || 6097 || 376.126 || 367.248 || 354.387 || 58 || -3,50 || 4 || 36 || 512 |- | Pas-de-Calais || Arras || 6606 || 819.022 || 853.526 || 874.364 || 130 || +2,44 || 6 || 45 || 903 |- | Puy-de-Dôme || Clermont || 7951 || 566.064 || 570.964 || 564.266 || 70 || -1,17 || 5 || 50 || 470 |- | Pyrénées-Basses || Pau || 7623 || 434.366 || 432.999 || 425.027 || 55 || -1,84 || 5 || 40 || 559 |- | Pyrénées-Hautes || Tarbes || 4529 || 236.474 || 234.825 || 225.861 || 50 || -3,82 || 3 || 26 || 480 |- | Pyrénées-Orientales || Perpignan || 4122 || 208.855 || 211.187 || 210.125 || 51 || -0,50 || 3 || 17 || 232 |- | Rhône || Lyon || 2790 || 741.470 || 772.912 || 806.737 || 267 || +4,37 || 2 || 29 || 268 |- | Saône-Haute || Vesoul || 5340 || 295.905 || 290.954 || 280.856 || 52 || -3,47 || 3 || 28 || 583 |- | Saône-et-Loire || Mâcon || 8552 || 625.589 || 625.885 || 619.523 || 72 || -1,02 || 5 || 50 || 590 |- | Sarthe || Le Mans || 6207 || 438.917 || 436.111 || 429.737 || 69 || -1,46 || 4 || 33 || 386 |- | Savoie || Chambéry || 5760 || 266.438 || 267.428 || 263.297 || 43 || -1,54 || 4 || 29 || 328 |- | Savoie-Haute || Annecy || 4315 || 274.087 || 275.018 || 268.267 || 58 || -2,46 || 4 || 28 || 314 |- | Seine || Paříž || 479 || 2,799.329 || 2,961.089 || 3,141.595 || 6558 || +6,09 || 3 || 28 || 75 |- | Seine-Inférieure || Rouen || 6036 || 814.068 || 833.386 || 839.876 || 132 || +0,78 || 5 || 54 || 759 |- | Seine-et-Marne || Melun || 5736 || 348.991 || 355.136 || 356.709 || 61 || +0,44 || 5 || 29 || 530 |- | Seine-et-Oise || Versailles || 5604 || 577.798 || 618.039 || 628.590 || 111 || +1,70 || 6 || 37 || 689 |- | Sèvres-Deux || Niort || 6000 || 350.103 || 353.766 || 354.282 || 58 || +0,14 || 4 || 31 || 354 |- | Somme || Amiens || 6161 || 550.837 || 548.982 || 546.495 || 87 || -0,45 || 5 || 41 || 836 |- | Tarn || Albi || 5742 || 359.223 || 358.757 || 346.739 || 60 || -3,35 || 4 || 36 || 320 |- | Tarn-et-Garonne || Montauban || 3720 || 217.056 || 214.046 || 206.596 || 55 || -3,48 || 3 || 24 || 194 |- | Var || Draguignan || 6028 || 288.577 || 283.689 || 288.336 || 48 || +1,63 || 3 || 28 || 145 |- | Vaucluse || Avignon || 3548 || 244.149 || 241.787 || 235.411 || 66 || -2,64 || 4 || 22 || 150 |- | Vendée || Laroche-sur-Yon || 6704 || 421.642 || 434.808 || 442.355 || 63 || +1,73 || 3 || 30 || 301 |- | Vienne || Poitiers || 6970 || 340.295 || 342.785 || 344.355 || 49 || +0,46 || 5 || 31 || 300 |- | Vienne-Haute || Limoges || 5517 || 349.332 || 363.182 || 372.878 || 68 || +2,67 || 4 || 27 || 203 |- | Vosges || Epinal || 5853 || 406.862 || 413.707 || 410.196 || 68 || -0,85 || 5 || 29 || 530 |- | Yonne || Auxerre || 7428 || 357.029 || 355.364 || 344.688 || 46 || -3,00 || 5 || 37 || 486 |} Pokud týče se náboženského vyznání, jest převážná většina obyvatelstva vyznání římsko-katolického. Na 10.000 obyv. přišlo: {| class="wikitable" |- ! {{Prostrkaně|Vyznání}} !! r. 1861 !! r. 1866 !! r. 1872 |- | Římsko-katolické || 9763 || 9748 || 9802 |- | Protestantské || 214 || 223 || 160 |- | Israelitské || 21 || 23 || 14 |- | Ostatní || 2 || 6 || 24 |} R. 1881 byl poměr následující: katolíků 29,201.703 (78,50 %), protest. 692.800 (1,8 %), židů 53.436, hlásících se k ostatním vyznáním 33.042, neudalo pak vůbec vyznání náboženské 7,684.900 osob. — Dle {{Prostrkaně|národnosti}} obyvatelstvo jest jednolitější než v četných jiných evropských státech. Hlavní část ovšem přináleží národu francouzskému (90,21 %), Valloni na severu tvoří 5 %, Bretonci 3 %, Italové na jihovýchodě 1,1 %, Baskové a Katalonci v Pyrenejích 0,5 %, Židé 0,14 %, cikáni a cagoti 0,05 %. Baskicky mluví 150.000 osob, vlámsky 230.000 (hlavně v dep. Nord), italsky 272.000 (hlavně na Korsice), bretonsky 1,350.000, langue-d’oc (jihových. dialekty franc.) 12,700.000, langue-d’oil (severní dialekty franc.) 22,790.000. — Dle {{Prostrkaně|státní příslušnosti}} bylo r. 1886 státních příslušníků franc. 36,804.228, z nichž v zemi narozeno bylo 36,700.342, kdežto 103.886 nabylo státní příslušnosti naturalisací. Cizozemců žilo téhož roku ve '''F'''-ii 1,126.531. Zajímavý jest poměr vzrůstu počtu státních příslušníků a cizozemců; kdežto domácí obyvatelstvo od r. 1881—86 vzrostlo o 1,13 %, přibylo cizozemců v stejném období o 11,47 %. Takovýto veliký poměrný vzrůst počtu cizozemců z evropských států vykazuje pouze Švýcarsko. Dle státní příslušnosti bylo v r. 1886: Belgičanů 482.261, Italů 264.568, Němců 100.114, Španělů 79.550, Švýcarů 78.584, Hollanďanů 37.149, Angličanů 36.134, Rusů 11.980, Rakušanů 11.817, Američanů 10.253, Švédů, Norů a Dánů 2423, Turků a Afričanů 1612, Řeků 1287, Rumunů, Srbů a Bulharů 1150, příslušníků asijských států 355. Nejvíce cizozemců není však, jak očekávati by bylo, v Paříži, nýbrž v dep. Nord, kde v práci jest mnoho belgických dělníků. Paříž stojí teprve na místě druhém. Zvlášť mnoho cizozemců žije (1891) v následujících dep.: Nord 295.219, Seine 211.016, Bouches-du-Rhône 92.017, Alpes-Maritimes 56.067, Ardennes 32.729, Meurthe-et-Moselle 28.905, Var 26.758, Pas de-Calais 23.934, Seine-et-Oise 19.556 atd. R. 1891 naturalisováno bylo 5371 osob (4298 mužů, 973 žen), hlavně Elsasanů a Lotrinčanů, Italů a Belgičanů. Pokud týče se {{Prostrkaně|zaměstnání obyvatelstva}}, jevily se poměry r. 1886 následovně. Zaměstnáno bylo při: zemědělství 17,699.000 osob (47,8 %), průmyslu 9,289.000 (25,1 %), obchodu 4,248.000 (11,5 %), při podnicích dopravních a námořnictví 1,020.000 (2,8 %), ve veřejné správě 711.000 (1,9 %), ve vojsku 613.000 (1,7 %), při svobodných zaměstnáních (duchovní, osoby soudní, lékaři, učitelé, architekti, hudebníci, malíři atd.) 1,095.000 (3,0 %), z rent žilo 2,296.000 (6,2 %), bez zaměstnání bylo 238.000 osob. Od let padesátých staly se značné změny v poměru počtu osob zaměstnaných zemědělstvím, průmyslem a obchodem. Úbytek jeví se při zemědělství a při průmyslu, přírůstek při obchodu. R. 1856 z 10.000 osob zaměstnáno bylo při zemědělství 5294, r. 1886 4782, při průmyslu 2907 : 2517, při obchodu 453 : 1150. Obyvatelstva městského stále přibývá, venkovského ubývá. Poměr od r. 1846 v pětiletých obdobích jest, jak následuje: {| class="wikitable" |- ! !! Populace měst s více než 2000 ob. !! Populace měst s méně než 2000 ob. |- | 1846: || 24,42 % || 75,58 % |- | 1851: || 25,52 % || 74,48 % |- | 1856: || 27,31 % || 72,69 % |- | 1861: || 28,86 % || 71,14 % |- | 1866: || 30,46 % || 69,54 % |- | 1872: || 31,06 % || 68,94 % |- | 1876: || 32,44 % || 67,56 % |- | 1881: || 34,76 % || 65,24 % |- | 1886: || 35,95 % || 64,05 % |- | 1891: || 47 % || 53 % |} Pouze ve 13 dep. v poslední době městského obyvatelstva ubylo, a sice jsou to Ain, Basses-Alpes, Calvados, Gard, Haute-Loire, Manche, Nièvre, Puy-de-Dôme, Tarn, Var, Vaucluse, Vendée, Vosges. — {{Prostrkaně|Počet obcí}} ve '''F'''-ii byl: 1821: 36.856, 1836: 37.140, 1841: 37.040, 1846: 36.819, 1851: 36.835, 1856: 36.826, 1861: 37.510, 1866: 37.548, 1872: 35.989, 1876: 36.056, 1881: 36.097, 1886: 36.121, 1891: 36.144. Dle obyvatel. r. 1891 bylo obcí s méně než 50 ob.: 92 (r. 1881: 67), s 51—300 obyv.: 9598 (r. 1881: 8771), s 301—1000 ob.: 18.069 (18.565), s 1001 až 3000 ob.: 7042 (7287), s 3001-5000 ob.: 776 (772), s 5001—10.000 ob.: 337 (312), s 10.001 až 20.000 ob.: 128 (133), s více než 20.000 ob.: 104 (90). Z těchto 30—50.000 obyv. má 22 měst, 50—100.000 ob. rovněž 22, více než 100.000 12 měst, a sice: Paříž 2,447.957, Lyon 416.029, Marseille 403.749, Bordeaux 252.415, Lille 201.211, Toulouse 149.791, St. Etienne 133.443, Nantes 122.750, Le Havre 116.369, Roubaix 114.917, Rouen 112.352, Remeš 104.186. Pokud týče se pohybu obyvatelstva, byly poměry od r. 1885—91 následující: {| class="wikitable" |- ! !! sňatků !! porodů !! mrtvě narozených !! úmrtí !! přebytek |- | 1885: || 283.170 || 924.558 || 43.958 || 836.897 || 87.661 |- | 1886: || 283.208 || 912.838 || 43.623 || 860.222 || 52.616 |- | 1887: || 277.060 || 899.333 || 42.930 || 842.797 || 56.536 |- | 1888: || 276.848 || 882.639 || 42.070 || 837.867 || 44.772 |- | 1889: || 272.934 || 880.579 || 42.449 || 794.933 || 85.646 |- | 1890: || 269.332 || 838.059 || 40.535 || 876.505 || 38.446 |- | 1891: || 285.458 || 866.377 || 42.472 || 876.882 || 10.505 |} Poměrný počet dle pohlaví celkem stále se vyrovnává, na 100 mužů připadalo žen: r. 1801: 107,49, r. 1821: 105,94, r. 1831: 103,59, r. 1841: 102,49, r. 1851: 101,09, r. 1861: 100,51, r. 1872: 100,77, r. 1881: 100,49. R. 1886 má mužské obyvatel. převahu pouze v dep. Hautes Alpes, Drôme, Var, Basses-Alpes, Pyrénées-Orientales, Meurthe-et-Moselle, Meuse. Počet porodů stále klesá. Na 1000 osob přišlo porodů: 1801—1810: 32,2, 1811—1820:31,6, 1821—1830: 30,8, 1831—1840: 29,0, 1841 až 1850: 27,4, 1851—1860: 26,3, 1861—1870: 26,3, 1871—1880: 25,4, 1881—1888: 24,0. Při tom stále přibývá porodů illegitimních, jmenovitě v Paříži, kde na 4 porody legitimní připadá 1 porod illegitimní. R. 1891 celkem narozeno bylo dětí 866.377, z nich 443.227 pohlaví mužského a 423.150 pohlaví ženského. Manželských bylo 772.441, nemanželských 73.936, takže poměr dětí nemanželských pro celou '''F'''-ii činí 8,5 % všech porodů. V malém počtu uzavíraných manželství a v stálém ubývání porodů spočívá příčina, proč obyvatelstva '''F.''' tak málo přibývá. Plodnost manželství jest malá a stále jí ubývá. Z 1000 rodin nemá 200 vůbec žádných dětí, 244 má po 1 dítěti, 218 po 3, 52 po 5, 29 po 6, 22 po 7 nebo více dětech. Na jednu rodinu přišlo průměrně dětí: 1881: 3,09, 1882: 3,06, 1883: 3,08, 1884: 3,04, 1885: 2,93, 1886: 2,95,1887: 2,91. Rozvodů manželství bylo r. 1885: 4277, r. 1891: 5750. Nejvíce rozvodů připadá na departement Seine, a sice na 10.000 manželství: 282, nejméně na dep. Haute-Loire, totiž na 10.000: 1 rozvod. Co do {{Prostrkaně|stáří}} bylo dle sčítání r. 1886 nejvíce osob 25 - 29 roků starých, totiž 2,707.670. Z nejstarších bylo: {| class="wikitable" |- ! !! mužů !! žen !! dohromady |- | od 75–79 roků || 263.688 || 282.184 || 545.872 |- | 80–84 » || 116.464 || 133.977 || 250.441 |- | 85–89 »|| 41.340 || 51.124 || 93.064 |- | 90–94 » || 9.013 || 12.624 || 21.637 |- | 95–99 » || 1.368 || 2.090 || 3.458 |- | 100 a více » || 66 || 118 || 184 |} Úmrtnost není velká. Na 1000 osob bylo úmrtí: r. 1861—70: 23,6, 1871—80: 23,7, 1881—85: 22,2, 1886: 22,3, 1887: 22,0, 1888: 22,2. Za to strašlivou měrou přibývá sebevražd. Od r. 1827 se poměrný počet sebevražd skoro zčtyřnásobil. Na 1 million obyvatel připadalo sebevražd: r. 1827—30: 54, 1846—50: 97, 1856—60: 110, 1866—69: 136, 1871—75: 150, 1881: 174, 1885: 208, 1886: 210. Na dep. Seine připadá 19 % sebevražd. — {{Prostrkaně|Proud vystěhovalecký}} není velký a teprve v posledních létech se poněkud vzmáhá. Hlavním cílem vystěhovalců jest Jižní Amerika. Vystěhovalo se osob: r. 1878: 2300, r. 1880: 4600, r. 1882: 4480, r. 1884: 3770, r. 1886: 7314, r. 1887: 11.170, r. 1888: 23.339, r. 1889: 31.354, r. 1891: 20.560. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]'' == Zemědělství. == {{Prostrkaně|Orba}}. Není v Evropě země, jež by se mohla měřiti s '''F'''-ií, pokud se týče všestranné způsobilosti půdy pro nejrůznější plodiny, není země, jež by spojovala s tak intensivní výrobou obilí zároveň v takových rozměrech ovocnářství, lukařstvi, pěstování cukrovky, révy i olivy. Za neúrodné kraje jest ovšem považovati horstva, jako Záp. Alpy a Pyreneje, jakož i značnou část centrální planiny. Silným kácením lesů v posledních stoletích rozšířila se zde neproduktívni půda, ačkoliv vždy ještě lze jí z pravidla užiti jako pastvin. — Zcela neproduktívni jsou Landy, Sologne, Dombes, Crau, Camargue, lada bretonská a křídová půda v Champagne-Pouilleuse. Tyto neproduktivni plochy se rok od roku zmenšují. Nejúrodnější obilní kraje jsou okolí Paříže, ústí Seiny, střední Loire, střední Garonne. Staré kraje Ile de France, Artois, Picardie, Flandry, Touraine, končina okolo Toulouse, čásť roviny na Saôně, jakož i uvedená poříčí jsou dosud obilní komorou '''F.''' Z nevzdělané půdy (6,222.537 ''ha'') 3,889.171 ''ha'' připadá na lada a pastviny, 1,958.750 na půdu skalistou, 328.297 na bažinatou, 46.319 na slatiny; stavby, cesty, řeky, jezera a průplavy pokrývají dohromady 2,296.483 ''ha''. Naproti tomu jest 26,017.582 ''ha'' orné půdy, 9,455.225 ''ha'' lesa, 5,816.640 ''ha'' luk; na 1,843.580 ''ha'' pěstuje se víno, na 291.825 ''ha'' ovoce, 77.358 ''ha'' připadá na ostatní zahrady a parky, 478.870 ''ha'' na houští a křoviny. Zhruba v procentech vyjádřeno, připadá 85 % půdy orbě a lesnictví, z čehož as 50 % polím a zahradám, 14 % lukám a pastvinám, 16 % lesům a 5 % vinařství. Vzhledem k výšce nadmořské lze půdu '''F.''' děliti ve 3 pásma: horské, kde převládají skály, lesy a pastviny a jíž náleží 21 departementů buď zcela nebo částečně, dále planiny (''plateau''), jimž náleží zcela nebo částečně 41 dep., kde vedle polí vyskytují se lesy, pastviny, landy a lada, konečně roviny (37 dep.), kde daleko největší část půdy náleží rolím a stepím. Rozšíření některých plodin řídí se zde podnebím; tak sahá pásmo {{Prostrkaně|olivy}} až ku čáře od východních Pyrenejí k Valenci a od Valence k Alpám v Dauphiné, pásmo {{Prostrkaně|kukuřice}} až ku čáře od Sèvre Niortaise k Vogésám, pásmo {{Prostrkaně|révy}}, jejíž severní hranice jde asi od ústí Loiry k m. Mézières. Levasseur dělí '''F'''-ii na 12 hospodářských krajů: 1. {{Prostrkaně|Západ}} (''Région de l’Ouest''), zaujímající departementy Finistère, Côtes-du-Nord, Morbihan, Ille-et-Vilaine, Loire-Inférieure, Mayenne, Maine-et-Loire. Více než kde jinde rodí se tu ječmene, pohanky a konopí; kraj bohatý na rohatý dobytek. 2. {{Prostrkaně|Severozápad}}, t. dep. Manche, Calvados, Orne, Sarthe, Eure-et-Loir, Eure, Seine-Inférieure, kraj pšenice, k níž se druží oves, luštěniny, cukrovka; značné množství koňů a oslů. 3. {{Prostrkaně|Sever}}, dep. Nord, Pas-de-Caiais, Somme, Aisne, Oise, Seine-et Oise, Seine-et-Marne. Zde pěstují se tytéž plodiny jako v severozápadě, kromě toho len, chmel a rostliny olejnaté. 4. {{Prostrkaně|Severovýchod}}, dep. Ardennes, Meuse, Meurthe-et-Moselle, Vosges a territorium Belfortské, kraj zemčat; lesy mají tu značný rozsah. 5. {{Prostrkaně|Východ}}, dep. Jura, Saône-et-Loire, Rhône, Ain, Loire, Savoie, Haute-Savoie s výbornými pastvinami v Juře a na svazích Alp, bohatými rolemi Bressy a bažinami v Dombes. Výborně se daří zde jedlý kaštan, na pravém břehu Rhônu i ořech. 6. {{Prostrkaně|Jihovýchod}}, dep. Haute-Loire, Isère, Drôme, Ardèche, Lozère, Basses-Pyrénées, Hautes-Alpes s alpinským hospodářstvím, kraj chudý na obilí, za to však moruše v údolí Rhônském, kaštany a ořechy. 7. {{Prostrkaně|Jih}}, dep. Alpes-Maritimes, Var, Bouches-du-Rhône, Vaucluse, Gard, Hérault, Aude, Pyrénées-Orientales, kraj rodící nejméně obilí, za to však ve své západní části víno, kukuřici, olivy, ve východní oranže, citrony, moruše a olivy. 8. {{Prostrkaně|Jihozápad}}, dep. Ariège, Haute-Garonne, Tarn-et-Garonne, Lot-et-Garonne , Landes, Gers, Basses-Pyrénées. Ráz dosti rozmanitý, étangy a lesy v Landech, pastviny na Pyrenejích, v údolích kukuřice, na pobřeží vinice. 9. {{Prostrkaně|Kraj středozápadní}} (''Rég. du Centre-Ouest''), dep. Gironde, Dordogne, Charente, Charente-Inférieure, Haute-Vienne, Vienne, Deux Sevres, Vendée. Daří se zde obilí, kukuřice, jakož i víno, jež fylloxerou zvláště v jižní části tohoto kraje velmi utrpělo; na pobřeží mořském bažiny a stepi. 10. {{Prostrkaně|Kraj středovýchod}}. (''du Centre-Sud''), dep. Creuse, Puy de Dôme, Corrèze, Cantal, Lot, Aveyron, Tarn, krajina celkem hornatá a chudá, s pastvinami, jistou výrobou žita a pohanky, v údolí Garonny i pšenice; v jihuněco vína. 11. {{Prostrkaně|Střed}}, dep. Indre-et-Loire, Loir-et-Cher, Loiret, Nièvre, Cher, Indre, Allier, kraj místy velice úrodný, místy však také podobný Landám. 12. {{Prostrkaně|Středosever}} (''du Centre-Nord''), dep. Yonne, Aube, Marne, Haute Marne, Côte-d’Or, Haute-Saône, Doubs. Jsou to velmi úrodné planiny, s velikými travinami a vinicemi, rodící hojně pšenice, kukuřice, hojně ovcí; v Juře krásné pastviny a lesy. Agrární statistika franc. jest výborně vedena a umožňuje poměrně dokonalý přehled hospodářských poměrů '''F.''' od r. 1815. Velmi na závadu jest zde rolnictvu přílišné rozkouskování půdy, jež vzniklo hlavně zásadou rovných podílů dědičných; tím, jakož i nedostatkem levného kapitálu a úvěru pro rolníka, zvýšenou mzdou, vysokými daněmi, odňaty franc. rolníku z valné části výsledky jeho přičinlivosti. — Země jest rozdělena na 135 mill. parcell, jichž střední velikost obnáší 39 arů, v dep. Seine-et-Oise pouze 20, v Landes 81 arů. Počet zastavených parcell r. 1892 obnášel 9,089.218, z čehož bylo 8,949.036 domů a 140.177 továren. Počet majitelů dnes zjistiti nelze, neboť může miti týž parcelly v různých obcích. Za velké revoluce bylo prý celkem 4 mill. majitelů pozemků, dnes jich jest asi dvojnásobně, z těch však skutečných hospodářů jest jen 79,8 %, kdežto 13,8 % jsou pouzí nájemci (''fermiers'') a 6,4 % ''métayers'', kteří za vzdělávání pozemků dostávají čásť výnosu. Cena pozemků jest nejvyšší v dep. Nord, t. 5640 fr., nejnižší v dep. Hautes Alpes 415 fr. za ''ha''. Od velké revoluce se cena půdy zdvojnásobila, stoupnuvši z 500 fr. (stř. cena za 1 ''ha'') r. 1789 na 1275 fr., r. 1850 na 1830 fr., r. 1879 a 1889 na 1700 fr. Cenu veškeré vzdělávané plochy odhadovalo ministerstvo orby r. 1884 na 91.584 mill. fr., a sice má orná půda cenu 57.600, louky a pastviny 14.800, vinice 6888, lesy 6257, zahrady 3829 mill. fr. Daň pozemková r. 1991{{Redakční poznámka|chybně, zřejmě jde o "r. 1891"}} vynesla 388,5 mill. fr. R. 1882 bylo zřízeno samostatné ministerstvo orby, a od té doby hledí stát upřímně zlepšiti stav zemědělství ochrannými cly na přívoz obilí, mouky, dobytka a masa, odvodňováním a drenáží, zalesňováním, výstavami a školami hospodářskými, zřizováním vzorných ovčáren, mlékáren, jakož i prodejem plemenných kusů. Výnos půdy se během tohoto století v každém vzhledě znamenitě zvětšil, poměrně mnohem více než počet obyvatelstva. Veškerá žeň vydala 132,1 mill. ''hl'' r. 1815, 191,8 r. 1835, 227,5 r. 1855, 242,2 r. 1875, 260,5 r. 1885, 254,3 r. 1891. Výnos z 1 ''ha'' obnášel při pšenici 8,6 ''hl'' r. 1815, 13,43 r. 1835, 11,36 r. 1855, 14,48 r. 1875, 15,79 r. 1885, 14,15 r. 1888, při ovsu 14,58 ''hl'' r. 1815, 17,41 r. 1835, 23,77 r. 1855, 21,8 r. 1875, 23,21 r. 1885, 22,75 r. 1888, při ječmenu 12,12 ''hl'' r. 1815, 13,99 r. 1835, 18,75 r. 1855, 17,38 r. 1875, l8,22 r. 1885, 17,68 r. 1888, při žitě 7,65 ''hl'' r. 1815, 12,5 r. 1835, 10,08 r. 1855, 14,21 r. 1875, 14,39 r. 1885, 13,62 r. 1888. Rozsah oseté plochy dle jednotlivých druhů plodin v posledním čase jen nepatrně se mění; zvětšil se poněkud při pšenici a ovsu, zmenšil při žitu a kukuřici. Osévalo se průměrem v l. 1876—1885 pšenicí 6918, ovsem 3520, ječmenem 1033, žitem 1788, kukuřicí 612, pohankou 643, směskou 405, prosem 48 tisíc ''ha''. Výsledky žně ve '''F'''-ii podáváme v přehledné tabulce. {| class="wikitable" |+ Roku 1882—91 prům.: |- ! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků |- | Pšenice || 6848 || 107.098 || — |- | Žito || 1656 || 24.202 || — |- | Ječmen || 982 || 18.596 || — |- | Oves || 3760 || 89.607 || — |- | Kukuřice || 577 || 9456 || — |- | Pohanka || 619 || 9849 || — |- | Směska || 329 || 5180 || — |} {| class="wikitable" |+ Roku 1891: ! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků |- |- | Pšenice || 5754 || 77.657 || 1595,66 |- | Žito || 1498 || 21.588 || 292,32 |- | Ječmen || 1223 || 25.145 || 291,22 |- | Oves || 4242 || 106.145 || 915,94 |- | Kukuřice || 557 || 9350 || 126,97 |- | Pohanka || 623 || 10,303 || 111,62 |- | Směska || 270 || 3698 || 61,70 |} Hlavním předmětem obilní výroby franc. jest {{Prostrkaně|pšenice}}. Také i relativní spotřeba její jest nepoměrně větší než ve střední Evropě, připadá totiž r. 1877—82 spotřeba pšenice (a špaldy) na hlavu ve '''F'''-ii 256, v Rakousko-Uhersku 94, v Německu 67, žita ve '''F'''-ii 46, v Rak.-Uh. 88, v Německu 138 ''kg'' ročně. Spotřeba její ve '''F'''-ii vždy ještě stoupá; obnášela na hlavu 156/1820—29,216/1840–49, 230/1860—69, 275/1887—1888. Daří se výborně v dep. Seine, Aisne, Seine-et-Marne, Somme, Oise, Eure-et-Loir, Loiret, Marne, zváště však v dep. Nord a Pas-de-Calais; velmi chudá jest žeň pšenice v severozáp. centrální planiny v dep. Creuse, docela žádná na žulových plochách limousinských. Za to {{Prostrkaně|žito}} daří se právě v chudších krajích '''F.''', kdežto v lepších pěstování jeho stále ubývá. Hlavními okresy žitnými jsou žulové plochy centrální planiny a jižní Bretonsko, pokud vůbec jest způsobilé k orbě, nejméně ho jest v dep. Ardèche, Gard, Herault, Lozère a Var. Plocha žitem osetá činila ještě roku 1840 na 2,577.000 ''ha'', r. 1891 již jen 1,498.570 ''ha'', kdežto výroba jeho méně sklesla. Pěstování směsky (žito s pšenicí) klesá, jakž nelze jinak, vždy více. Výroba její činila 11,38 mill. ''hl'' r. 1840, 8 mill. r. 1862 a pouze 3,7 mill. ''hl'' r. 1891 a obmezuje se dnes téměř jen na střední '''F'''-ii, dep. Sarthe, Loir-et-Cher, Mayenne. {{Prostrkaně|Ječmen}} daří se jen severně 46° s. š. mezi Bretonskem a Lotrinskem a mezi Flandry a Poitou (dep. Aube, Côtes-du-Nord, Finistère, Ille-et-Vilaine, Marne, Mayenne, Sarthe). Pěstování jeho ubývá. Výroba činila 18,28 mill. ''hl'' r. 1876—1885, 17,9 r. 1886, 17,6 r. 1892. {{Prostrkaně|Oves}}, po pšenici nejdůležitější obilí '''F.''', nemiluje jih pro jeho suché léto a daří se hlavně v severu '''F.''' (dep. Eure-et-Loir, Somme, Pas-de-Calais, Seine-et-Marne, Aisne, Oise), nejméně v Alpách Přímořských, v Landech a na Korsice. Výroba jeho, dosti kolísavá, zdá se, že roste; obnášela 81,26 mill. ''hl'' r. 1876—85, 89,3 r. 1886, 106 r. 1891, 85,9 r. 1892, 98,3 mill. ''hl'' roku 1894. {{Prostrkaně|Kukuřice}}, požadující teplo a hojnou vláhu, daří se hlavně v poříčí Adouru a Garonny až ku ř. Charente a střední planině, nejvíce v dep. Basses-Pyrénées; v rozměrech o mnoho menších na ř. Saôně a v Burgundsku. Výroba činila 9138 tisíc ''hl'' r. 1876—85, 8910 r. 1886, 9869 r. 1888. {{Prostrkaně|Pohanka}} nemiluje rovněž trvalé sucho a větší chladna a daří se tudíž v mírnějším podnebí Bretonska, záp. Normandie, na sever a na jih od Girondy a poblíž záp. svahu střední planiny, osaměle v krajině Bresse mezi Saônou a Jurou. {{Prostrkaně|Zemčata}} sázejí se téměř v celé '''F'''-ii, ačkoliv Francouzi nejsou takovými jich jedlíky, jako národové sousední (na hlavu ve '''F'''-ii 292, v Belgii 415, v Německu 500, v Irsku 690 ''kg'' ročně). Nejvíce se jich rodí v jurském dep. Ain, jinak nejrozšířenější jsou na severozápadě země. Uvedlo se jich 11,3 mill. {{Prostrkaně|tun}} r. 1886, 11,7 r. 1887, 10,3 r. 1888, 10,7 r. 1889, 11,17 r. 1891 na 1,492.736 ''ha''. Od roku 1840 se výroba jich téměř zdvojnásobila; tehdá obdrželo se jich na 922.000 ''ha'' 6,9 mill. tun. Ačkoliv výroba obilí ve '''F'''-ii tak jest značná, přece nestačí domácí spotřebě. Od r. 1821 měla '''F.''' jen 26 let, kdy vývoz obilí převyšoval přívoz. Ježto obyvatelstva ve '''F'''-ii jen ponenáhlu přibývalo, výroba obilí však neustále a značně vzrůstala, lze potřebu přívozu vysvětliti jen velikým vzrůstem spotřeby u jednotlivců (na hlavu). Přivezeno více než vyvezeno obilí a mouky roku 1885 o 18,7 mill. ''q'' v ceně 199,4 mill. fr., r. 1886 o 17,4 mill. ''q'' v ceně 213,4 mill. fr., r. 1887 o 18,8 mill. ''q'' v ceně 295,8 mill. fr., r. 1888 o 29,9 mill. ''q'' v ceně 362,6 mill. fr. Za velmi špatných let jest difference mezi přívozem a vývozem ještě mnohem větší, na př. r. 1880 obnášela 726 mill. fr. V dodávání pšenice '''F'''-ii zaujímalo až do r. 1877 první místo Rusko, od r. 1877 Spojené Obce sev.-amer., avšak v některých létech (r. 1885 a 1888) přívoz z Ruska zase převládl. Od r. 1888 objevuje se britská Indie Východní jako pravidelný dodavatel pšenice. Z ostatních zemí připadá jisté kvantum na Austrálii a Turecko. R. 1888 obnášel přívoz pšenice z Ruska 4,075.000, ze Spoj. Obcí 1,759000, Australie 978.000, z Indie 971.000, Turecka 464.000, z ostatních zemí 3,111.000, úhrnem 11,357.000 ''q''. {{Prostrkaně|Cukrovka}} pěstuje se ve '''F'''-ii od počátku t. století. Výroba její rostla stále až do r. 1875, klesala pak po jistý čas, až nový zákon berní z r. 1884 zase ji povznesl. Cukrový kraj nalézá se hlavně v severu země při hranicích belgických (dep. Nord, Aisne, Somme) a zasáhá na jih až za Paříž. Něco cukrovky pěstuje se mimo to v Dordogni. Jak výnosnost půdy, tak vydatnost cukrovky v posledním čase znamenitě se zvýšila; tak výnosnost ''ha'' stoupla z 19,4 r. 1880 na 31,6 r. 1886—87, 26,4 ''q'' r. 1888—89. R. 1870 dobylo se (poměrně k váze) z cukrovky 5–6 %, r. 1887—88 9,37 %, r. 1888—89 9,15 %, r. 1889–90 8,5 % cukru. — Ve výrobě {{Prostrkaně|tabáku}} zaujímá '''F.''' v Evropě čtvrté místo. Pěstuje se tu ve 22 departementech, zvl. v dep. Lot-et-Garonne, Dordogne, Lot, Isère, Pas-de-Calais, Gironde, Isle-et-Vilaine. Pěstování jeho stouplo za posledních 20 let o celou polovici. Výroba obnášela r. 1891 na 15.409 ''ha'' 219.601 dvojcentů. Spotřeba r. 1891 obnášela 36,157.845 ''kg'', na hlavu 1076 ''g''. Přiváží se též značně z ciziny. — {{Prostrkaně|Chmel}} pěstuje se hlavně v depart. Nord, Côte-d’Or, Meurthe-et-Moselle. '''F.''' zaujímá v tom ohledu v Evropě čtvrté místo. Výroba obnášela 2750 r. 1891 a 2400 tun r. 1892. Asi tolikéž dováží se mimo to z Belgie a Německa. — {{Prostrkaně|Len}} ztrácí vždy více půdy. R. 1875 byl ještě pěstován na 78.840, r. 1885 na 42.394, r. 1890 32.174, r. 1891 jen na 29.097 ''ha''. Hektarový výnos jeho jest ovšem největší v Evropě, t. 685 ''kg''. Úhrnná výroba roku 1890 obnášela 22,034.300 ''kg'' a nestačí domácí spotřebě, pročež se přiváží z Belgie a Ruska. Rovněž výroba {{Prostrkaně|konopí}} od r. 1880 silně klesá. Ještě r. 1885 bylo pěstováno na 84.187 ''ha'', r. 1891 jen na 51.602 ''ha'' při výrobě 32,82 mill. ''kg''. Silně se dováží z ciziny. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Vinařstvím}} předčí '''F.''' všecky vínorodé země na celé zeměkouli; vyniká množstvím výroby i jakostí vína, a to ještě i dnes, kdy révokaz (''Phylloxera vastatrix'') již od r. 1868 na franc. vinicích řádí a do r. 1883 zničil 859.352 ''ha'' a zamořil 642.363 ''ha'' vinohradů. — Vinařství franc. má ctihodný věk; nejstarší zprávy pocházejí z r. 92 po Kr. Dle Strabona dostala se vinná réva do Gallie r. 600 př. Kr. od Fokiďanů při zakládání Massilie (Marseille). Kromě 9 z 86 departementů pěstuje se réva po celé republice, nalézajíc všude, kromě severu, příznivé podmínky podnební a kromě toho také porozumění svých potřeb u obyvatelstva i vlády. Náležitý výběr druhů révy, její racionálné pěstování, důkladné zpracování a hnojení půdy, pak vzorné neb aspoň přiměřené zacházení s vínem na jedné a vydatná veřejná podpora na druhé straně (do r. 1892 bylo přispěním vlády na ½ mill. ''ha'' vinic osázeno amer. révou, která révokazu více vzdoruje než druhy domácí) udržují vinařství franc. při jeho staré slávě. Burgundskému a bordeauxskému vínu červenému nevyrovná se žádné jiné a i bílé champagneské soutěží s nejjemnějšími víny rýnskými. Největší plochu zaujímaly vinohrady franc. roku 1875 2,421.247 ''ha'', kdy také vydaly největší výnos 83,836.000 ''hl'' (z úrodnějších druhů poskytuje na př. Aramon 200—300 ''hl'' po ''ha''). Révokazem ubývá jich stále, zejména menších, tak že r. 1892 zaujímaly plochu již jen 1.783.000 ''ha'' a vynesly sklizně asi 30 mill. ''hl'' v ceně (odhadnuté) 1009 mill. fr. Vinařů je ve '''F'''-ii asi 2,400.000, dělníků vinařských 7 mill. Je-li průměrem výnos veškerých vinic 55 mill. ''hl'', připadá 15 mill. ''hl'' na spotřebu výrobců a 28 mill. ''hl'' na spotřebu obchodem (na obyvatele se počítá 100 ''l'' ročně i více), 5 mill. ''hl'' na výrobu koňaku a líhu, 3 mill. ''hl'' na výrobu octa a zbytek se věnuje vývozu. Tento činil r. 1889 jenom 2,021.000 ''hl'' (při výrobě 23,224 mill. ''hl'') a nedostoupil nikdy 4 mill., kdežto přívoz (největší vůbec) se vzmáhá neustále; byltě r. 1886 nad 11 mill., r. 1889 9.504.000 ''hl'' a r. 1892 (do konce m. listopadu) 7,699.000 ''hl'' (prům. asi 70kráte tak velký jako r. 1871). Na slazení a rozmnožení vína kupuje se za rok 30 mill. ''kg'' cukru a jen třapinového vína vytěží se 3,5 mill. ''hl'' a mimo to ze suchých hroznů 2 mill. ''hl'' vína sladkého (likérového). '''F.''' také ve výrobě tabulových hroznů vyniká, zejména dep. Nord. Na poslední výstavu v Paříži byly odtud poslány hrozny 5—7 ''kg'' těžké s bobulemi o průměru 3–4 ''cm'', a z jediného Tarasconu vypravuje se každým rokem do Paříže kol 20 vagonů hroznů (Chasselas). Založením asi 1000 spolků, podporovaných departementy a vládou, zřízením akciové společnosti na zvelebení vinařství (s kapitálem 5 mill. fr.), úpravou školství a výzkumnictví vinařského hodlá '''F.''' v krátké době odčiniti škodu, jež jí byla způsobena. Francouzská vína, zejména bordeauxské, burgundské a champagneské, požívají světové pověsti. Již římští císaři milovali gallská vína (ze země Allobrogů a z Massilie) a vladařové mnohých pozdějších věkův (Karel V., Jindřich VIII., František I., Leo X. a j.) byli držiteli vinohradů v marnském kraji. Franc. vína nejsou příliš silná (bordeauxské drží 8 až 13,5, nejvýše 15 %, burgundské 6,5–13,5 %, jihofranc. vína 7,4 až 15 % alkoholu), ale za to vyznamenávají se dostatkem těla (15 až 36 %, zřídka více, extraktu), málem kyseliny a znamenitým květem (kořenností a vůní). — Jsou-li, jako červená, někdy trpká, přece zůstávají jemná. Množstvím a jakostí vynikají vína {{Prostrkaně|červená}}, jimž není rovného. — Viz {{Prostrkaně|Bordeauxská vína}} a {{Prostrkaně|Burgundské víno}}. Vína z Dauphiné jsou blízká burgundským, ale ohnivější. — Také {{Prostrkaně|bílá}} vína jsou velmi jemná a význačného bouquetu. Nejlepší pocházejí ze Champagně, Burgundu, Bordelaisy, Foreye a Dauphiné a slovou šampaňské (nepěnící, ''non mousseux''), sillery, burgund atd. Ovšem mají některé departementy také méně dobrá, ano i prostřední vína, jak z názvů vin ''paysan'' (selské víno), ''vin ordinaire'' (v. obyčejné) beztoho vysvítá. Také {{Prostrkaně|sladká}} či likérová vína, jež se připravují zvláště z muškátových hroznů, mají své dobré jméno, zvláště pak z jižních krajin Languedoku a Roussillonu, na druhém místě z Limousinu, Avignonu, Provençe a Korsiky. Světoznámé jest také {{Prostrkaně|šumivé}} (pěnivé) víno franc., jež počali výráběti před 100 léty v Champagni a jež došlo takové obecné obliby, že víno to, dnes již ve všech průmyslových zemích vyráběné, přec jen šampaňským sluje. Toto víno tají 8 až 12 % alkoholu, 10—14 extraktu a 6–7 % kysličníku uhličitého. — Že '''F.''' vyrábí též vína řečená {{Prostrkaně|façonní}} a {{Prostrkaně|imitační}}, jako madeira, malaga, porto, sherry a j., netřeba zvláště připomínati. ''[[Autor:František Farský|Fý.]]'' {{Prostrkaně|Ovocnářství, zahradnictví a květinářství}} provozuje se ve '''F'''-ii ve velikém slohu. Většinou chovají zahrady francouzské tytéž ovocné stromy, jako naše; značný rozdíl jeví se ovšem na centrální planině, kde se pěstuje množství jedlých kaštanů, pak v údolí Rhônu (dep. Drôme, Ardèche, Isère), kde moruše stává se nejdůležitějším stromem (r. 1891 listí v ceně 9.4 mill. fr.) a v depart. středomořských, kde zrají oranže, citrony, fíky a mandle, u Cannes osaměle také datlovníky. Oliva pěstuje se na 150.000 ''ha'', zvláště v dep. Var a Alpes-Maritimes, a sáhá v údolí Rhônu na sever až k Montélimaru. Hlavní sídlo ořechu jest ve střední a vých. '''F'''-ii; třešně a broskve v dep. Seine, slívy v dep. Var, Lot-et-Garonne, Indre-et-Loire (r. 1891 za 13,5 mill. franků), jablka a hrušky v Bretonsku a Normandii, kdež se k tomu pojí veliká výroba moštu (průměrně ročně as 12 mill. ''hl''). Vývoz ovoce r. 1892 obnášel, počítaje v to i ovoce zavařené, 33 mill. fr. (avšak až 46 mill. fr. r. 1885). — {{Prostrkaně|Květinářství}} '''F.''' jest světoznámé a nemá v Evropě sobě rovna. Živí se jím celé departementy, především v Provenci a Languedoku, zvláště Lille, Caen a Grasse s okolím. ''[[red.]]'' {{Prostrkaně|Lesnictví}}. Rozsáhlé hvozdy, které za dob gallských a ještě ve středověku sever i střed '''F.''' pokrývaly, jsou již dávno z největší části vymýceny; přes to však není země na lesy chudá. Největším nepřítelem lesů byly časté vnitřní války a zhoubné revoluce a stejnou skoro měrou snaha venkovského obyvatelstva, aby pastviny pro dobytek zůstaly nedotčeny, ba spíše se rozšířily. Nejzhoubněji v tomto směru působí stáda ovec i koz, jež zejména mladý podrost ničí; Surell a Cézann snesli množství zajímavých podrobností o tomto nenáhlém ničení lesů. Také tam, kde kvete včelařství, jsou obyvatelstvu květnaté stráně milejší. Přes to však od let třicátých děje se ve '''F'''-ii pro obnovení lesů velmi mnoho. Již r. 1827 snažila se vláda omeziti mýcení lesů a za Ludvíka Filipa i Napoleona III. velmi mnoho nových lesů vysázeno, tak že do dneška vzniklo asi 300.000 ''ha'' nových lesů. Landy a duny na gascogneském přímoří vysázeny lesním stromovím a také v horských krajinách jsou pokroky v zalesňování patrny. Největší souvislé hvozdy vyskytují se na severových., pokrývajíce tam záp. úbočí Vogés, pohoří Morvanské, pahorkatinu Nivernaisskou a zdvižené okraje Pařížské pánve; rozsáhlými lesy vyniká také Jura. Uprostřed pánve pařížské zachovalo se ještě několik rozsáhlých hvozdů, z nichž nejproslulejší jsou Fontainebleauský (17.000 ''ha''), Compiègneský a Orléanský les (37.000 ''ha''), jenž od válek s Angličany až do r. 1870 měl v dějinách franc. vždy důležitou úlohu. Jižně odtud nejvíce lesů vykazují nyní Landy, dále pak jsou velké hvozdy v Pyrenejích, některých pohořích provençalských a v Alpách. Naproti tomu sever a severozápad jsou velmi chudy na lesy a proslulé druhdy hvozdy v Bretonsku a Normandii zmizely úplně až na nepatrné zbytky; bezlesý je také vínorodý kraj podél horní Garonny a přímořská rovina Languedocká. Veškerá rozloha lesů franc. páčila se r. 1888 na 9,388.000 ''ha''; nejvíce lesů mají dep. Landes (47 % své plodné půdy), Var (42 %), Vosges (35 %), Belfort (34 %), Gironde (34 %), Ariège (33 %), Jura (33 %); naproti tomu nejméně lesů mají Calvados (7 %), Finistère (5 %), Vendée (4 %), Manche (3 %) a Seine (2 %). Stát byl r. 1889 vlastníkem 1,070.477 ''ha'', 1,915.370 ''ha'' náleželo obcím a veřejným ústavům a asi 6,500.000 ''ha'' bylo majetkem osob soukromých. Lesy domácí poskytly v téže době 25,100.000 ''m''³ dříví; avšak množství to nemohlo uhraditi domácí spotřeby, tak že '''F.''' ještě 6,400.000 ''m''³ musila opatřiti z ciziny, a to hlavně ze Švédska, Norska, Ruska, Švýcar, Německa a Rakouska. R. 1891 činila cena dovozu 216,700.000, vývozu 25,000.000 fr. (r. 1890 dovoz 152,000.000, vývoz 23,800.000 fr.). Význačnými stromy v lesích franc. mimo obyčejné stromoví lesní jsou sosna přímořská (''Pinus pinaster'') na dunách v jihozápadu, cenná hlavně pro pryskyřici, kterou kmen její poskytuje po celé století i déle, dále korkový dub jenž u vesnic v jižní Gascogni tvořívá skvostné aleje, konečně jedlý kaštan, který právem nazývá se chlebovníkem mnohých krajů na Centrálni planině, kdež tvořívá celé lesy. Nejlépe se daří ve vulkanické krajině Viverais. Skrovné lesíky na severozáp. podobají se stromovím spíše lesům anglickým a typickým jich zjevem jest křovité ''Ilex aquifolium'', s listy tuhými, trnitými a vždy zelenými. — {{Prostrkaně|Lov}} v lesích franc. nemá nyní významu, ačkoli ve starověku byla Gallie proslulá hojností zvěři; mýcení lesů a časté války ze živočíšstva lesního zůstavily jen skrovné zbytky. V Pyrenejích vymizel jelen i rys úplně, kozorožec uchýlil se na nejvyšší temena horská, medvěd vyskytuje se ještě tu a tam v Alpách a Pyrenejích, jakkoli na počátku stol. XIX. byl velmi hojný. Také daněk a srnec, pokud se nechovají v oborách, nejsou zjevem častým. V počtu dosti značném žije ve '''F'''-ii ještě vlk, a to nejen v Pyrenejích, nýbrž také v jihových. končinách Centrální planiny i ve velkých hvozdech jurských, lotrinských i ardennských; nicméně i zde mizí vůčihledě, zejména od r. 1882, kdy na hubení jeho počaly se vypláceti odměny. Bažinaté končiny jsou také ve '''F'''-ii útočištěm hynoucích druhů živočíšstva; tak na př. Camargue živí dosud něco bobrů, kteří v dřívějších dobách tu bývali hojni. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Rozsáhlá území '''F.''' jsou odkázána spíše na chov dobytka než na orbu. Jsou to zejména lučinaté končiny v západní Normandii, jejichžto hojnost pastvy stala se ve '''F'''-ii již příslovečnou. Nejvíce lučin obsahuje severozápad, zvláště poloostrov Cotentin a jeho okolí; avšak táhnou se také v širokém pruhu do pohoří Jurského a jižních Vogés hluboko do Centrální planiny. Ovšem orba čím dále více zužuje rozsah lučin, jenž zabírá nyní toliko 5,035.452 ''ha'' a vykazuje výnos 848 mill. fr. Úbytek pastvin a lučin nutno nahrazovati setím pícních rostlin, hlavně jetele a vojtěšky; role takto osetá zaujímají 2,413.770 ''ha'' s výtěžkem v ceně 555 mill. fr. Louky poskytují průměrně z 1 ''ha'' 31 ''q'', role 41 ''q'' krmiva. Pícních rostlin nejvíce pěstují Picardie a Flandry, ačkoli zde rozsáhlý chov dobytka souvisí také s hojným pěstováním cukrovky. V Pyrenejích i Alpách provozuje se salašnictví, ačkoli pastviny pyrenejské nemohou se rovnati alpským. Stáda na severním úbočí pyrenejském z velké části přihánějí se z jižního svahu španělského a jsou obyčejně hlídána španělskými pastevci. Nejčetnější stáda {{Prostrkaně|hovězího dobytka}} vykazuje severozápad, mající nejvíce pastvin a luk, od dolní Seiny až po dolní Loiru; vykazujíť depart. Finistère 59 kusů dobytka na 100 ''ha'', Morbihan 57, Mayenne 54. Neméně rozsáhle provozuje se chov skotu ve druhém okruhu pastvin mezi Jurou a Vogésami, od Belfortu po Limoges; posléze pak v příhodných končinách Centrální planiny chovají se velká stáda pro zásobování přístavních měst středomořských, neboť v jižním přímoří jest chov dobytka v celé '''F'''-ii nejslabší. Celkem připadá ve F ii 32 kusů dobytka hovězího na 100 ob., kdežto v Německu 35, Rakousku 39, v Uhřích 34; poněvadž však spotřeba masa ve F-ii jest větší, než v zemích uvedených, nemůže domácí chov uhraditi spotřeby a nedostatek nutno doplňovati dovozem krmného dobytka odjinud, hlavně z Alžírska, Italie a Belgie. R. 1891 počítalo se v celé zemi úhrnem 13,661.533 kusů hovězího dobytka (333.988 býků, 6,557.632 krav, 1,912.475 volů, 4,856.938 telat). Dovoz a vývoz byl v l. 1888 až 1891 následující: {| class="wikitable" | 1888 || dovoz 74.310 kusů || vývoz 92.750 kusů |- | 1889 || » 81.325 » || » 88.846 » |- | 1890 || » 99.546 » || » 59.130 » |- | 1891 || » 82.733 » || » 47.340 » |} S chovem hovězího dobytka úzce souvisí výroba másla (hlavně na severu) a sýrařství; ohromné množství másla vyváží se do Anglie (1892 za 81,500.000 fr., dovoz 10.500.000 fr.); vedle toho vyvezeno za 9,180.000 fr. másla umělého a za 18,580.000 fr. sýra (dovoz sýra za 8,580.000 fr.). V chovu {{Prostrkaně|koní}} jeví se značný rozdíl mezi '''F'''-ií sev. a jižní; sever má velmi mnoho koní, jih naproti tomu málo, za to však chová hojně oslů a mezků. Na depart, sev.-záp. a severní, zvláště Seine, Finistère, Côtes du Nord, pak na Marche a Mayenne, připadá polovice všeho koňstva francouzského, potom následuje sev.- vých., hlavně krajiny poardennské a franc. Lotrinsko. Na jihu vynikají poněkud jen některé krajiny, jež uhrazují spotřebu velkých měst, ale nikde nedosahují průměru. Z franc. plemen koňských zvláště pozoruhodna jsou limousinské, vynikající arabským původem a ušlechtilostí tvarů, morbihanské a calvadosské, proslulé vytrvalostí, posléze ardennské, normandské, bretonské a flanderské, hodící se výborně za pracovní koně k zemědělství. Vláda pečuje svědomitě o chov koní z ohledů vojenských a věnuje naň značné summy; velké hřebčince v Le Pinu v Normandii a Rosièrech v Lotrinsku dodávají ušlechtilé hřebce ke křížení s koňstvem domácím. Koncem r. 1891 udával se stav všeho koňstva na 3,500.000 kusů, z čehož bylo 2,883.460 koní zemědělských. Vzmáhající se chov koní má v posledních létech za následek stoupající vývoz hlavně do Belgie, Anglie a Německa, kdežto dříve '''F.''' pravidelně musila koně dovážeti; tak r. 1891 vyvezeno 24.111 koní a dovezeno jen 16.012. Hlavními tržišti na koně jsou Fécamp a Fauville-en-Caux. Chov oslů a mezků rozšířen jest nejvíce na jihu, hlavně v krajinách horských, avšak klesá bez přestání, jakkoli dosti značný počet mezků do Španěl se vyváží. R. 1891 napočteno 364.887 mezků a 230.887 oslů; mimo to vyvezeno 13.886 mezků v ceně 9,720.000 fr. Chov {{Prostrkaně|ovec}} provozuje se především na suchých pahorcích pánve Pařížské, pak na Centrální planině a konečně v jižních končinách republiky, kde ovce pravidelně zastupuje skot, chovaný jen ve skrovném počtu. Piaine de la Crau, potom zejména Pyreneje a předhory jejich, jsou hlavním sídlem ovčáctví. Levasseur právem připomíná, že vyjímajíc Paříž severně od Loiry a horního Rhônu převládá chov dobytka hovězího a požívání hovězího masa, jižně však od uvedené hranice panuje chov bravu a požívání masa skopového. Počet kusů sice v novější době stále klesá (r. 1862 měla F. 29,500.000 ovec, r. 1882 jen 23,800.000 a r. 1891 toliko 21,790.000); přes to však vyniká '''F.''' v tomto směru značně nad státy středoevropské, neboť ve '''F'''-ii připadá 45 ovcí na 100 ''ha'' a 63 kusy na 100 ob. (v Uhřích 62 kusy, v Rakousku jen 17, v Německu 42). Nicméně spotřeba neuhrazuje se chovem domácím (spotřebujeť '''F.''' ročně 127,000.000 ''kg'' skopového masa) a r. 1891 dovezeno do země 1,150.861 kusů, nejvíce z Alžírska, Německa a Rakousko-Uherska. Vláda pečuje o zvelebení chovu ovcí státními ovčinci v Perpignanu a Rambouilletu, kdež odchovává plemenné kusy merinské; přes to r. 1891 jenom 13,2 % všeho počtu náleželo k plemenům ušlechtilým. Výnos vlny v téže době činil 579.088 ''q'' v ceně 87 mill. fr. — Chov {{Prostrkaně|koz}} převládá v úvodí Rhônu, zvláště v záp. Alpách a na vých. okraji Centrální planiny; nicméně na mnohých místech působí více škody než užitku, poněvadž ničí mlází lesů nově vysázených. V ostatních částech republiky kromě některých sev. departementů jsou zjevem vzácným; r. 1891 počítáno jich celkem 1,480.229 kusů. {{Prostrkaně|Vepřový dobytek}}, jehožto chov není tak závislý na povaze půdy, jako chov skotu i bravu, jest po '''F'''-ii dosti rovnoměrně rozdělen, jen končiny s rozsáhlými lesy zelenými vykazují poměrně větší počet kusů; tak lesnaté končiny ardennské, lotrinské a jurské, mimo ně pak severozápad provozují nejrozsáhleji chov tento, v celé pak '''F'''-ii r. 1891 na počteno 6,096.232 kusy dobytka vepřového. Nejváženější plemena domácí jsou pyrenejské a champagneské. Ale ohromná spotřeba vepřového masa (420 mill. ''kg'' naproti 358 mill. ''kg'' masa hovězího a 127 mill. ''kg'' masa telecího) vyžadovala povždy i zde značného dovozu, kterýž značně se zmírnil teprve od r. 1888. Vynikající jest také chov {{Prostrkaně|králíků}}, vykazující 12,872.000 kusů, jejichž maso jest oblíbeným pokrmem. — {{Prostrkaně|Drůbež}} chová se z veliké části pro vývoz a zejména Anglie zásobuje se z '''F.''' masem (240.203 ''q'' r. 1891) i vejci, dovoz pak do země nerovná se ani z polovice vývozu. Proslulé jsou hlavně slepice kočinčínské a brahmaputerské; hlavními sídly chovu tohoto jsou Caux, La Flèche, Crèvecoeur. — {{Prostrkaně|Včelařství}} r. 1891 vykazovalo 1,634.897 včelních úlů, z nichž nabylo se 6,753.325 ''kg'' medu a 2,097.783 ''kg'' vosku v ceně 14 mill. fr. Slavné pověsti požívá med z Narbonne a Crévecoeuru. — Velikou důležitost pro '''F'''-ii má posléze chov {{Prostrkaně|bourců}} a {{Prostrkaně|hedvábnictví}}, rozšířené po jižních končinách republiky, kdež se ho účastní celkem 28 departementů, nejvíce Gard, Ardèche, Drôme a Vaucluse. Živnost tato je pro mnohá místa jihofrancouzská otázkou životní, ale v posledních létech jeví se pomalý úpadek. Různé choroby bourců i stromů morušových působily tu překážky a také četná uzavření hranic za příčinou cholery účinkovala rušivě; dosud však '''F.''' zachovává své místo po Italii, jakkoli výtěžek hedvábí jejího činí toliko čtvrtinu výtěžku italského. Výtěžek v jednotlivých létech byl následující: r. 1854; 2,600.000 ''kg'' kokonů, r. 1865: 5,500.000 ''kg'', r. 1882: 9,700.000 ''kg'', r. 1884; 6,200.000 ''kg'', r. 1887: 8,600.000 ''kg'', r. 1888: 9,500.000 ''kg'', r. 1889: 7,400.000 ''kg'', r. 1890: 7,700.000 ''kg'', r. 1891: 6,800.000 ''kg''. R. 1892 zabývalo se chovem bourců celkem 141.487 obyv., kteří vytěžili 7,680.000 ''kg'' kokonů; nejvíce z toho připadá na dep. Gard (2,260.000 ''kg''), Ardèche (1,600.000 ''kg''), Drôme (1,100.000 ''kg''), Vaucluse (1 mill. ''kg''). {{Prostrkaně|Rybářství}} na pobřežích franc. provozuje se dosud měrou rozsáhlou, ačkoli za našich dnů rybáři franc. neúčastní se již lovu v Sev. Ledovém moři; jen loviště kolem Nového Foundlandu a Islandu jsou jimi dosud hojně navštěvována. R. 1888 zabývalo se rybářstvím celkem 143.375 duší, většinou Basků a Gaskonců, již měli k živnosti své 25.443 lodí o 193.162 tunách v úhrnné ceně 45 mill. fr. Jakkoli rybáři většinou pocházejí z jižní '''F.''', jsou sídlem rybolovu přístavy severní a sev.- záp., zejména Boulogne, Fécamp, St. Malo, Granville a Dunkerk. Asi většina uvedeného výnosu připadá na lov ve vzdálených mořích (ostrůvky St. Pierre a Miquelon u Nov. Foundlandu a Island), ostatek na rybolov pobřežní. Za prvým vyjíždělo r. 1889 celkem 488 lodí s 8603 muži posádky; nejdůležitější kořistí jeho jest treska, které téhož roku přivezeno 40.940.000 ''kg'', u Islandu mimo to získáno 500.000 mořských raků. V rybolovu pobřežním provozuje se hlavně lov sardinek, jenž sáhá od Bretonska hluboko do zál. Vizcayského, ale již u Sables d’Olonne přistupuje k němu též lov tuňáků, který mnohem čilejší jest na pobřežích moře Středozemního; roku 1888 naloveno jich 1157,700.000 kusů (naproti 367.100.000 kusům r. 1886). Značný výtěžek poskytuje též lov sleďů, jichž r. 1888 dodáno 42,7 mill. ''kg'' v ceně 9,8 mill. fr., mimo to makrel 17,5 mill. ''kg'' v ceně 3 mill. fr., anšoviček 100.000 ''kg'', mořských raků 1,500.000 ''kg''. Vedle těchto ryb loví se ještě lososi, kambaly, platejsi, parmy, rejnoci. Horské potoky v Alpách a Pyrenejích živí hojnost pstruhů, řeky pak kapry, úhoře, bělice, štiky a parmy. Znamenitý jest lov ústřic, kterých r. 1888 sebráno 130,200.000 kusů, avšak vedle toho provozuje se rozsáhlou měrou také umělý chov ústřic, který poskytl 607 mill. kusů a živil na 10.000 mužů, 15.000 žen a 1300 dětí; konečně sebráno 605.620 slávek. Celkový výnos rybolovu r. 1888 obnášel 86,970 000 fr., jenž na jednotlivé přístavy rybářské rozdělen byl následovně: Boulogne 12 mill., Fécamp 14 mill., La Croisic 4,6 mill., Dunkerk 3 mill., Douarnez 1,2 mill., Trouville 2,07 mill., St. Malo 8,8 mill., Granville 2,6 mill., Auray 2,6 mill., Les Sables d’Olonne 1,9 mill., Cette 2 mill., Paimpol 1,7 mill., Quimper 1,3 mill. fr. {{Prostrkaně|Nerostné bohatství}} '''F.''' je dosti značné, avšak nevyrovná se nerostnému bohatství Anglie a Německa. V největším množství vyskytuje se uhlí a železo a jest nad to dosti rovnoměrně po zemi rozděleno. Uhelná ložiska pokrývají 5180 ''km''², rovnají se tedy jen polovici ložisek v Německu a pětině ložisek anglických. Avšak naproti tomu nezdá se, že franc. ložiska jsou tak vyčerpána jako mnohá anglická, a franc. havíř nepotřebuje stoupati za uhlím hluboko pod hladinu mořskou jako mnohde v Anglii, ba ze mnohých ložisek možno těžiti i v otevřených lomech; za to však geologické uložení jejich s četným vržením a zlomy působí mnohdy velké obtíže a zvýšené výdaje při těžbě. Nejrozsáhlejší ložiska uhelná přiléhají k vých. a sev.-vých. hranici, kdež těsně souvisí s uhelnými revíry belgickými a nepochybně i s pánví Ruhrskou. Při hranici belg. rozkládá se proslulý revír valenciennesský v depart. Nord a Pas de Calais, kdež produktivní uhlí objevuje se pod vrstvou křídového vápence 45—200 ''m'' silnou a kde r. 1890 vytěženo 14,208.076 tun uhlí. Centrální planina franc. lemována jest rovněž několika ložisky uhelnými, jež na činnost průmyslovou i počet obyvatelstva měly rozhodující vliv. Jsou to především dep. Saône et Loire, Gard, Aveyron a Ardèche; revír creuzotský a blazyjský (Saône et Loire), již. od hor Morvanských, poskytl r. 1890 1,534.429 tun uhlí a má hlavní ložiska v Creuzotu, kdež uhlí v mocnosti 20 až 45 ''m'' je geologickými rozvraty srázně vztyčeno v úhel 60—80°. Ještě rozsáhlejší jsou ložiska v dep. Loire a Rhône v okolí měst St. Etienne a Rive de Gier, jež výtěžkem svým (r. 1890 3,536.354 tun) zásobují hlavně Lyon. Marseille a pobřeží středomořská, částečně pak i Italie a sev. Afrika, odebírají potřebné uhlí z revíru alaisského (dep. Gard a Ardèche, 2,017.498 tun). Poslední větší pánev na okraji centrální planiny jest pánev decazevillská, přervaná několika antiklinálami v menší ložiska a zásobující hlavně Bordeaux a Toulouse. Ostatní uhelná ložiska mají jen místní význam, ačkoli uhlí na dolní Loiře a ve Vendée má velikou důležitost pro opatřování přístavů; nejdůležitější z těchto pánví jsou u Aubinu (Aveyron), Comentry a Doyetu (Allier), Brassaku (Haute Loire, Puy de Dôme), Graissesaku a Roujanu (Hérault). Největší pánve hnědouhelné vyskytují se u Faveau v dep. Bouches du Rhône a Var a u Bagnols i Orange v dep. Ardèche, Gard a Vaucluse. R. 1891 těženo uhlí celkem ze 287 dolů se 121.500 dělníky, mezi nimiž bylo 3800 žen a 9700 dětí mladších 16 let. Výtěžek uhlí zároveň se spotřebou stoupal neobyčejně rychle, vytěženoť r. 1802 844.000 tun, r. 1840 3,003.000 tun, r. 1870 13,330.000 t., 1880 19,362.000 t , r. 1885 19,511.000 t., r. 1888 22,951.000 tun, r. 1891 26,025.000 t. Z čísla posléze uvedeného připadá asi 500.000 tun na hnědé uhlí, úhrnná pak cena celého výtěžku činí 344 mill. franků. Současně však spotřeba vzrůstala v rozměrech nepoměrně větších, tak že doly franc. uhrazují toliko ⅔ její, ostatek pak dováží se z ciziny. Kdežto r. 1802 '''F.''' spotřebovala toliko 935.000 t., potřebovala r. 1880 již 28,846.000 t. a r. 1890 36,653.000 t.; i dovezeno (r. 1892): z Belgie 5,200.000 t., z Anglie 5.200.000 t., z Německa 600.000 t., posléze přistupuje k tomu ještě 1,424.103 t. koksu. Uhelné doly rozděleny jsou na 41 depart., z nichž toliko 8 poskytuje hnědého uhlí, avšak výtěžek rozdělen jest nerovnoměrně na jednotlivé pánve; podobně také spotřeba jest nerovnoměrná. Nejvíce spotřebují dep. Nord (r. 1887 5,100 000 t.), Seine (3,600.000 t.), Pas de Calais (2,100.000 t.), Meurthe et Moselle (2,000.000 t.), Seine Inf. (1,300.000 t.). Nejvíce uhlí vyžadoval průmysl kovodělný (15 % vší spotřeby), železnice (10 %) a hornictví (4 %)- Značný je také výtěžek {{Prostrkaně|rašeliny}}, ačkoli počet dolů i výtěžek klesá; kopána totiž r. 1847 rašelina na 2337 místech a r. 1887 toliko na 507, a kdežto výtěžek její r. 1840 500.000 tun obnášel, klesl do r. 1890 na 157.710 tun. Na kovy jest '''F.''' poměrně chuda a jenom železo vyskytuje se tu u větším množství. Ovšem ve {{Prostrkaně|výrobě železa}} i {{Prostrkaně|oceli}} zaujímá '''F.''' třetí místo v Evropě, zůstávajíc toliko za Anglií a Německem. Dovážiť se do země z Belgie, Němec, Španěl, Italie a Alžírská 40 % rud k výrobě železa potřebných; tak r. 1888 dovezeno celkem 1,311.000 tun rudy (z toho 610.000 tun z Německa a Lucemburka, 389.000 t. ze Španěl, 80.000 t. z Belgie, 48.000 tun z Alžírska) a r. 1891 1,437.527 t. Ovšem má '''F.''' také svá bohatá ložiska rud železných, z nichž nejrozsáhlejší jsou v dep. Gard, potom v dep. Isère, Aveyron, Ardèche a Meurthe-et-Moselle při hranici německé; nicméně nejbohatší doly na železo nacházejí se jen částečně v okruhu ložisek uhelných, čímž arci výroba železa značně se zdražuje. Hlavní sídla průmyslu železářského jsou následkem toho jednak na blízku rudných ložisek, jednak ve velkých městech přímořských, jednak v končinách, jež sice mají málo rud, ale za to hojnost uhlí, na př. dep. Nord. Množství dobytých rud v novější době klesá; r. 1847 vytěžilo se 3,460.000 t., r. 1866 3,890.000 t., r. 1882 3,460.000 t., r. 1888 2,180.000 t., r. 1890 2,773.632 tun, r. 1891 1,430000 t. a 1892 1,680,000 t. R. 1890 bylo v činnosti celkem 318 dolů na železo s 5475 dělníky a s výtěžkem v ceně 9,880.000 fr. Současně pracovalo na výrobě surového železa 255 hutí a 116 vysokých pecí; tato výroba stále stoupá, ačkoli počet pecí značně klesl (r. 1846 bylo jich 623), ale úbytek ten nahrazen zvýšenou intensitou výroby. Největší účastenství na výrobě železa má dep. Meurthe et-Moselle (r. 1891 770.418 tun), dále Nord (220.470 tun), Pas-de-Calais (82.328 t.), Gard (56.470 t.), Saône-et-Loire 187.158 t.), ostatně pak rozšířena jest tato výroba ještě ve 20 dep. Vzrůst výroby železa jeví se takto: r. 1850 406.000 t., r. 1860 898.000 t., r. 1869 1,381.000 t., r. 1880 1,725.000 t., r. 1884 1,871.537 tun, roku 1886 1,516.574 t., r. 1888 1,683.349 t., roku 1890 1,962.000 tun, r. 1891 1,919.185 t. Toto železo spracovává se potom dále ve 1405 pecech, jež rozděleny jsou na 49 departementů. Největšího rozvoje dosáhla výroba oceli, soustředěná hlavně v dep. Loire a Saône-et-Loire. Kdežto r. 1882 vyrobeno toliko 458.228 t. a r. 1886 427.589 t., stoupla výroba r. 1890 na 587.360 t. a roku 1891 na 628.305 t., z čehož bylo 255.401 oceli Thomasovy. Přirozeným následkem tohoto rozsáhlého železářství je značný vývoz železa surového i raffinovaného a oceli do ciziny, jenž u vysoké míře přesahuje dovoz. Poměr obou jeví se následovně: r. 1887 surového železa vyvezeno 92.200 t., dovezeno 35.300 t., raffin. železa vyvezeno 98.700 tun, dovezeno 65.200 t., oceli vyvezeno 37.100 t., dovezeno 10.400 tun. Těžba ostatních kovů nemá velkého významu. Výnos několika dolů na {{Prostrkaně|zlato}} a {{Prostrkaně|stříbro}} jest nepatrný a jenom dobývání {{Prostrkaně|olova}} a {{Prostrkaně|mědi}}, {{Prostrkaně|zinku}} a {{Prostrkaně|manganu}} jest pozoruhodnější, ačkoli i v této příčině '''F.''' zaujímá toliko podřízené postavení a musí největší čásť své spotřeby uhrazovati z ciziny. {{Prostrkaně|Olověné}} doly v Bretonsku, druhdy proslulé, jsou nyní vyčerpány a většina franc. olova pochází z dep. Puy de Dôme, něco pak těží se také v dep. Hautes Alpes, Ille et-Villaine; nicméně v přístavních městech spracovává '''F.''' mnoho olověných rud, pocházejících z ciziny. Podobné poměry jsou též u mědi, jež dobývá se v okolí Lyona a v dep. Pas-de-Calais, ovšem teprve z rud jiných, a jejíž výtěžek (2306 t. r. 1890) nemůže uhraditi potřeby (25.000 t.), u {{Prostrkaně|zinku}} (47.540 t.), dobývaného v Pyrenejich a dep. Gard, i {{Prostrkaně|manganu}} (15.984 t.) v dep. Hautes Pyrénées a Saône et Loire. Ve spracovávání těchto kovů, namnoze dovážených, nejčilejší jsou departementy s velkými městy přístavními, k nimž druží se ještě dep. Seine s Paříží. Pozoruhodno jest též dobývání {{Prostrkaně|hornin bituminosních}} (233.344 t.), hlavně k výrobě asfaltu a kyzu železného (224.661 t.). Vzácné jest bohatství '''F.''' na {{Prostrkaně|užitečné horniny}}, sůl a minerální prameny. Vliv užitečných hornin na ráz a vzezření mnohých měst i monumentální stavby jejich jest na mnohých místech znatelný a mnohá naleziště požívají slavného jména i za hranicemi '''F.''' {{Prostrkaně|Žuly}} poskytuje hlavně massiv bretonský se sousedními ostrovy a malé souostroví Iles Chausey zásobuje Paříž z velké části žulovými deskami. {{Prostrkaně|Čediče}} užívá se ve vulkanických končinách namnoze za kámen stavební, od něhož starší místa auvergneská nabyla svého pošmurného vzezření. Velmi rozsáhlé jsou lomy na {{Prostrkaně|břidlici}} u Angersu na pokraji massivu bretonského, vedle nich pak slynou lomy ardennské. {{Prostrkaně|Mramor}}, jehož má '''F.''' veliký nadbytek (roční výtěžek v ceně 4,400.000 fr.), dodávají Ardenny, okolí Le Mansu, Alpy, zejména však Pyreneje; proslulé sloupy mramorové z Bagnères de Bigorre rozesílány druhdy nejen do Versailles, nýbrž i do Berlína. Ještě skoro cennější jsou ohromné spousty {{Prostrkaně|vápence}} a {{Prostrkaně|pískovců}}, těžené nejvíce v pánvi pařížské a jejím sousedství, které již v bezprostřední blízkosti Paříže u velké hojnosti se vyskytují. Krajina kolem La Fertè-sous-Jouarre, Montmirailu a Epernay zásobuje ze svých velikých lomů velkou čásť Ameriky i Evropy mlýnskými kameny. Mimo to těží se {{Prostrkaně|syenit}} v Alpách, Provençi a Pyrenejich, {{Prostrkaně|sádra}} v pařížské pánvi, {{Prostrkaně|lithografický kámen}} u Belly Châteauroux a Dijonu. Počet lomů ve '''F'''-ii udává se na 33.300 se 113.000 dělníků; ve 4300 pracuje se pod zemí, úhrnem pak dobývá se kamene za 164,000.000 fr. — Důležitá jsou také ložiska výborných hlin, zvláště {{Prostrkaně|porculánové hlíny}} u Limoges a St. Yrieix, {{Prostrkaně|faïencové hlíny}} u Beauvais a Montereau i {{Prostrkaně|cihlářských hlin}} v Champani, Burgundsku a Isle de France. Některé krajiny, zejména dep. Pas-de-Calais, Somme a Meure, jsou bohaty na {{Prostrkaně|fosforečnan vápenatý}}, jehož r. 1887 ze 796 vytěžovaných ložisek získáno 182.000 ''m''³; těžba jeho v poslední době stále se vzmáhá, poněvadž se ho nyní rozsáhlou měrou užívá též k zúrodňování půdy. '''F.''' má velikou hojnost {{Prostrkaně|soli}} a těží sůl jak kamennou, tak i mořskou. Kamenná sůl vyskytuje se v triasovém území Lotrinska (dep. Meurthe et Moselle), dále v dep. Bouches du Rhône a Charente Inf., mořská sůl těží se na pobřeží atlantském od Morbitanu{{Redakční poznámka|správně: Morbihanu}} až po ústí Girondy a podél největšího dílu pobřeží středomořského R. 1890 počítalo se 28 solných dolů, k nimž řadí se ještě 5 solných pramenů v dep. Basses Pyrenées; solná pak jezírka a rybníky, ačkoli jich v nejnovější době stále ubývá, pokrývají 16.000 ''ha'' a rozdělena jsou v 7 středomořských a 6 atlantských departementů. Co do výtěžku mořské soli zůstává '''F.''' toliko za Ruskem a úhrnné množství nabyté soli (490.819 t. soli kamenné a 351.710 tun soli mořské) je takové, že '''F.''' může přebytek svůj vyvážeti, ačkoli také asi 100.000 tun soli dováží. Spotřeba soli ve '''F'''-ii je mnohem skrovnější než v sousední Anglii (15 ''kg'' na osobu proti 44 ''kg''). {{Prostrkaně|Minerální prameny}}, jejichž rozložení po zemi zřetelně ukazuje, kterak skupeny jsou po hranicích velkých massivů prahorských i v jejich puklinách a dislokacích, jsou pro mnohé krajiny důležitou a výnosnou náhradou za nedostatek kovů. V prvé řadě sluší jmenovati Pyreneje, v jejichž franc. části je známo na 600 minerálních pramenů, ačkoliv dosud sotva dvou třetin z nich se užívá (426 pramenů a 93 lázně). Též centrální planina má v sousedství okruhů vulkanických a na pokrajích velkých chobotů tertiérních důležité prameny, z nichž mnohé slynou i za hranicemi '''F.''' Tu a tam na drsných planinách užívá obyvatelstvo horkých par, vystupujících z teplíc, i k vytápění příbytků. Prameny v záp. Alpách nejsou dosud tak zužitkovány, jak by toho zasluhovaly. Nápadné bohatství těchto pramenů jeví se mezi pohořím Morvanským a Vogésami, kdež také leží mnoho známých míst lázeňských; naproti tomu nečetné prameny severu a severozápadu mají jen místní význam. R. 1882 počítalo se všech užívaných pramenů 1027 (318 sirnatých, 357 alkalických, 136 železitých, 216 solnatých), z nichž bylo 386 studených (6—15°) a 641 teplých, a jež dohromady poskytovaly za minutu 46.400 ''l'' vody; r. 1891 bylo jich v užívání 1257 a navštívilo je 290.000 chorých, kterýžto počet v nejnovější době stále stoupá. Ze 251 minerálních lázní jsou nejproslulejší: Aix, Barège, Bagnère de Bigorre, Bagnère de Luchon, Bourbon Laney, Bourbon d’Archambaut, Bourbonne les Bains, les Cauterets, Enghien, Forges les Eaux, Plombières a St. Sauveur, Vichy, Néris, Contrexeville a Bussang. Minerálních vod v téže době rozesláno bylo na 55 mill. láhví. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]'' == Průmysl. == Průmysl nalézá se ve '''F'''-ii na znamenitém stupni dokonalosti a po stránce té zaujímá '''F.''' jedno z předních míst v Evropě, ano v některých odvětvích průmyslových předčí '''F.''' veškeré země světa. V přední řadě platí to o průmyslu hedvábnickém, dále o výrobě jemně provedených předmětů modního luxu, jako jsou krajky, stužky a předměty uměleckého průmyslu, které pod názvem ''articles de Paris'' objevují se na všech trzích evropských i amerických. Zvláště vynikají předměty průmyslové, při nichž běží o eleganci, ať tvaru nebo barvy, o vkus a smysl umělecký. Při tom stále vzmáhá se průmysl velký a jen v málo oborech, hlavně při všech odvětvích průmyslu uměleckého, udržuje se ještě drobná výroba. Ve '''F'''-ii zavedena jest volnost ve příčině provozování živností řemeslných a průmyslových; staré cechy zrušeny byly již v době velké revoluce. Třeba jest opatřiti si patent, jenž pak každého roku se obnovuje. Nejvyšším státním orgánem pro odbory průmyslové jest ministerstvo obchodu a průmyslu; bdí nad poměrem zaměstnavatelů k dělníkům, nad životními a sociálními poměry dělníků, jmenovitě pokud se týče práce žen a dětí, zavádí opatření hygienická atd. Jemu k ruce jest 68 živnostenských komor (''chambres consultatives des arts et manufactures''). Dále slouží zájmům průmyslu společnost k povzbuzení národního průmyslu (société d’encouragement pour l’industrie nationale). založená v Paříži r. 1801, udělováním vyznamenání a cen a vydáváním pravidelných bulletinů. Jiným ústavem jest národní konservatoř umění a řemesel (''Conservatoir national des arts et métiers'') v Paříži. Práci zprostředkuje Ústřední bursa pracovní (''Bourse centrale du travail'') v Paříži, založená r. 1892. Mimo to jest 2107 syndikátních komor pro průmysl a obchod a 127 smírčích soudů (conseils de prud’ hommes), z nichž každý čítá 26 členů, a to 13 zaměstnavatelů a 13 dělníků. — Cena roční výroby veškerého průmyslu činila roku 1889 asi 15 milliard franků, z čehož připadá lví podíl 5030 millionů na průmysl textilní a oděvnický, 3015 mill. na průmyslovou výrobu potravin, 1890 mill. na průmysl stavební a veřejné práce, 886 mill. na výrobu kovů, 890 mill. na průmysl chemický. Osob zaměstnaných při odborech průmyslových r. 1886 bylo celkem 9,289.206, a sice 4,691.353 mužův a 4,597.853 žen; z nich bylo samostatných provozovatelů živností 1,805.260. Stávky dělníků, v létech sedmdesátých ještě vzácné, značně se rozmnožily. R. 1874 bylo striků 21, roku 1886 161, r. 1888 již 710, při nichž se účastnilo 24.134 dělníků a ztraceno úhrnem 478.391 pracovních dnů. Průmyslových podniků roku 1890 bylo 46.700 a užíváno strojů 58.751 o 863.007 koňských silách, z nichž připadalo na textilní průmysl 172.999 (r. 1887 153.581), na výrobu kovů 167.584 (r. 1887 152.876), na výrobu potravin 106.167 (97.875), na živnosti stavební 91.416 (66.624), na výrobu papíru, nábytku atd. 37.632 (37.305), na hornictví 130.273 (111.155), na chemický průmysl 42.323 (37.305) a na zemědělství 88.932 (78.740). — První místo v průmyslu franc. zaujímají odvětví {{Prostrkaně|textilní}} a tu opět na předním místě stojí {{Prostrkaně|výroba hedvábných látek}}, jichž '''F.''' produkuje více než celá ostatní Evropa dohromady. R. 1887 bylo tomuto odvětví věnováno 1016 závodů, které zaměstnávaly 64.110 dělníků a pracovaly 1,109.466 vřeteny, 51.399 strojními stavy a 54.257 stavy ručními. Spotřeba surového hedvábí obnášela roku 1891 3,970.594 ''kg'' a cena vyrobeného zboží 357,6 mill. fr. Vývoz r. 1892 měl cenu 254,06 mill. a dovoz 60,5 mill. fr. Hlavní sídla průmyslu hedvábnickébo jsou departementy Rhône, Loire a Nord, továren na surové hedvábí mají nejvíce depart. Ardèche, Gard, Isère a Loire. — Ve výrobě surového hedvábí stojí však '''F.''' za Italií, kde r. 1888 bylo vyrobeno 3,6 mill. ''kg'', kdežto '''F.''' ve 1400 závodech se 45.500 dělníky pouze 798.000 ''kg'' vyrobila. — Znamenitý jest také {{Prostrkaně|průmysl vlnařský}}. Tomuto r. 1887 věnováno bylo 1987 závodů se 109.372 dělníky, se strojním zařízením o úhrnné sumě 40.466 koň. sil, se 3,151.871 vřeteny, 44.682 strojními stavy a 25.399 ručními stavy (r. 1873 bylo ruč. st. přes 60.000). Vývoz zboží vlněného obnášel r. 1892 341,92 mill. fr. (r. 1891 349,3), dovoz 62,19 mill. fr. (r. 1891 79 mill.). Toto průmyslové odvětví nejvíce vyvinuto jest v dep. Nord, Ardèche, Tarn, Marne, Aisne, Seine-Inférieure a Somme. Sukna a látky povlakové vyrábějí se nejvíce v Elbeufu, Sedanu a Louviersu, látky z česané příze v Le-Château-Cambrésis, Rouenu, Remeši, Tourcoingu a Roubaixu, shawly v Paříži, Nîmech a Lyonu, gobeliny v Paříži, Aubussonu a Beauvaisu. '''F.''' spracuje více vlny než produkuje. R. 1891 dovezlo se do '''F.''' a většinou i spracovalo se zde 195,08 mill. ''kg'' vlny surové. Rovněž průmysl {{Prostrkaně|bavlnářský}} od svého zavedení (v Amiensu r. 1773) vzmohl se měrou velkolepou. — R. 1888 pracovalo v oboru tomto 727 závodů, se 103.000 dělníky, 4,800.000 vřeteny, 70.000 mechanickými a 33 000 ručními stolicemi (těchto bylo r. 1873 ještě 83.000). Stroje v tomto oboru pracují 63.112 koňskými silami. Vývoz bavlněného zboží r. 1892 vynesl 98,26 mill. fr. (r. 1891 101,2), dovoz 35,5 mill. fr. (1891 44,8). Hlavními sídly jsou dep. Nord, Seine-Inférieure, Vosges, Eure a Aube. Jako domácí průmysl provozuje se ještě v depart. Rhône, Somme, Aisne, Orne, Loire a Isère. Nemálo důležité jest průmyslové spracování {{Prostrkaně|lnu}} a {{Prostrkaně|konopí}} a výroba {{Prostrkaně|juty}}. R. 1888 bylo pro tento obor 350 závodů se 62.000 dělníky, se strojním zařízením výkonnosti 23.905 koňských sil, se 611.000 vřeteny, 18.000 strojními a 22.000 ručními stolicemi. Z toho připadá na depart. Nord 300 závodů, 445.000 vřeten, 11.700 strojních a 6450 ručních stolic. Přádelny na len mají hlavně Amiens a Lille, na konopí Mézidon (dep. Calvados) a Angers, na džutu Ailly (dep. Somme) a Dunkerk; tkalcovny na len Lille, Cambrai, Valenciennes a Armentières, konopí Dunkerk a Angers, džutu severní dep. vůbec. Spotřeba surovin obnáší asi 2,100.000 ''q''. Dovoz lněného zboží r. 1892 byl 7,27 mill. fr., vývoz 10,01, dovoz džuty 1,90, vývoz 5,37 mill. fr. {{Prostrkaně|Krajkářstvi}} pěstují Alençon, Bayeux a Caen, Valenciennes a Lille, Chantilly (dep. Oise), Calais a Arras, Paříž, Lyon, St. Quentin a Haute-Loire, Puy-de-Dôme a Cantal. {{Prostrkaně|Prýmkářství}} provozují hlavně Paříž, Lyon, St. Etiene, Nîmes, Amiens a Nantes. Dalšími důležitými odvětvími textilního průmyslu jsou {{Prostrkaně|výroba oděvů}}, {{Prostrkaně|umělých květin}}, {{Prostrkaně|per}} a {{Prostrkaně|klobouků}}. Dohromady s krajkami a zbožím prýmkářským obnášel vývoz těchto předmětů r. 1887 742,4 mill. fr., dovoz 225,9 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|nábytku}} hlavně sídlí v Paříži a Bordeaux. Roční výroba obnáší asi 300 mill. fr., vývoz 12,5 mill. fr. Paříž jest též hlavním sídlem výroby {{Prostrkaně|soustružnické}} a {{Prostrkaně|řezbářské}}. Stavba kočárů zaměstnává 25.000 dělníků, vývoz v ceně 7,8 mill. fr. V oboru {{Prostrkaně|papírnictví}}, {{Prostrkaně|výroby čalounů}}, {{Prostrkaně|zboží knihařského}} a {{Prostrkaně|kartonáží}} bylo r. 1888 556 továren (mimo závody po továrnicku neprovozované) s 30.000 dělníky a s výrobou v ceně 200 mill. fr. Hlavní šidla jsou Paříž, Lyon a Marseille. Spracování {{Prostrkaně|kůží}} jest na stupni vysokém, jmenovitě výroba rukavičkových kůží. Vývoz výrobků kožených roku 1892 obnášel 236,9 mill. fr . a cena celé výroby asi 900 mill. fr., z čehož pouze na obuv připadá 200 mill. Kůže rukavičkové hlavně vyrábějí se v Annonay a v Chambéry, zboží sedlářské v St. Denisu, Lyonu, Pont-Audemeru (dep. Eure), svršky kožené v Rouenu, Chambéry a Lyonu, podešve v Lyonu a Honfleuru. Výroba {{Prostrkaně|rukaviček}} samých, která hlavní sídla svá má v Paříži a Grenoblu, zaměstnává 70.000 osob (50.000 žen) a vyváží se zboží ročně za 80 mill. fr. Neobyčejně důležitým odvětvím jest {{Prostrkaně|klenotnictví}} a výroba {{Prostrkaně|bijouterií}}. Svými výrobky ze zlata, stříbra a drahokamů, pravých i nepravých, předměty z bronzu atd. opanovala '''F.''' celý světový trh. R. 1887 vyvezeno takového zboží za 161,5 mill. fr., dovezeno za 10,8 mill. fr. Hlavním sídlem jest Paříž. Výroba {{Prostrkaně|hodin}} děje se hlavně v Paříži, Besançonu a Montbéliardu a skýtá zaměstnání asi 35.000 dělníků. Vývoz r. 1892 za 14,7 mill. fr. Ve {{Prostrkaně|strojnictví}} byla '''F.''' ještě před několika málo desítiletími závislá na Anglii, dnes úplně se vymanila, majíc velkolepé továrny na ocel, kolejnice, plech, dráty atd. Hlavní sídla toho průmyslu jsou Paříž, Lilie, Lyon, Rouen a St. Etienne. V {{Prostrkaně|chemickém}} průmyslu '''F.''' rovněž zaujímá místo vynikající. Výroba mýdla, hlavně v depart. Bouches-du-Rhône, Seine a Nord, děje se ve 347 závodech s 5000 dělníky. Veškerá výroba má cenu 107 mill. fr., vývoz 6—8 mill. fr. {{Prostrkaně|Voňavky}} vyrábějí se v 450 závodech s 5000 dělníky, v ceně 40 mill. fr. Hlavní sídlo Paříž. Výroba svíček zaměstnává asi 4000 dělníků v 153 továrnách a vynáší ročně asi 72 mill. fr. {{Prostrkaně|Plynáren}} r. 1885 bylo 786 se 14.930 dělníky a 589 mill. ''m''³ výroby, hlavně v Paříži a okolí a v dep. Nord, Gironde a Rhône. {{Prostrkaně|Sklářství}} skoro ve všech odvětvích znamenitě jest vyvinuto. Skláren jest 165. zaměstnávajících 23.700 dělníků a vyrábějících ročně zboží v ceně asi 90 mill. fr. Ze sídel tohoto průmyslu sluší jmenovati St. Gobain, Baccarat, St. Louis a Nancy. Hlavními výrobky jsou zboží ze skla křišťálového, láhve, bijouterie, umělé drahokamy, perly a pod. Továren na zrcadla není mnoho, avšak vynikají velkou výrobou. Zaměstnávají 2800 dělníků a nalézají se v St. Gobainu, Chauny, Cirey, Montluçonu, Requignies, Aniche a Jeumontu. Průmysl {{Prostrkaně|keramický}} nalézá se ve '''F'''-ii na nejvyšším stupni rozkvětu; závodů jest 490 s 25.000 dělníky a s výrobou v ceně 78 mill. fr. Zvláště vyniká zboží fayencové a porculánové. — Hlavními sídly keramické výroby jsou Sèvres, Paříž, Haute-Vienne, Vienne, Loiret a dep. Meurthe-et-Moselle, Nord, Oise a Saône-et-Loire. Vývoz r. 1892 14,76 mill. fr. Z průmyslu zemědělského přední místo zaujímá {{Prostrkaně|cukrovarnictví}}. '''F.''' z evropských států byla první, kde vyvinul se tento průmysl ve znamenitější míře. Již koncem let dvacátých tohoto stol. čítalo se 58 cukrovarů. Od let sedmdesátých však počala '''F.''' zůstávati za Německem a Rakouskem, částečně i za Ruskem, a teprve vlivem berních zákonů z r. 1884 výroba opět značně stoupla (r. 1886—87 489 mill. ''kg'', r. 1889—90 784 millionů ''kg''). Cukrovarů r. 1892 bylo 368, hlavně v dep. Nord, Aisne a Somme. Vývoz r. 1892 převyšoval dovoz v ceně 40 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|cukrářského zboží}} a {{Prostrkaně|čokolády}} sídlí hlavně v Paříži. — {{Prostrkaně|Pivovarnictví}} teprve v době nejnovější počíná měrou větší se vyvíjeti a to následkem poklesnutí pěstování vinné révy, čímž dovoz cizího piva značně začal stoupati. Pivovarů bylo r. 1889 2762, 1890 2867, výroba obnášela r. 1890 8,490.528 ''hl'', r. 1891 8,304.896 ''hl''. Vývoz v týchže létech: 35.876 a 40.640 ''hl'', dovoz 174.415 a 169.374 ''hl''. Hlavními sídly pivovarnictví jsou dep. Nord, Pas-de-Calais, Ardennes, Aisne, Meurthe-et-Moselle, Somme a Vosges. Užasnou měrou roste výroba {{Prostrkaně|líhu}}, která r. 1891 obnášela 2,208.119 ''hl'', hlavně v dep. Nord a Pas-de-Calais. Kořalka připravuje se v 3671 palírnách, hlavně ze zemčat, řepy a obilí. Vynikající jest výroba {{Prostrkaně|koňaku}}. Vývoz lihovin r. 1892 za 66,35 mill., dovoz za 21,48 mill. fr. Zmínky zasluhuje výroba znamenitých {{Prostrkaně|vín šumivých}} v bývalé Champagni. Roční výroba činí 700.000 ''hl'', vývoz r. 1891 19,685.115 láhví. Hlavní sídla jsou Châlons, Epernay, Remeš, St. Menehould a Vitry (veskrze v dep. Marne). Spracování {{Prostrkaně|tabáku}} je státním monopolem. R. 1891 pracovalo se v 21 továrnách a spotřebováno tabáku 35,8 mill. kg. ''[[red.]]'' == Obchod. == Základy francouzské moci obchodní, námořské a koloniální, položil Colbert. Nevyvíjela-li se tato moc tak, jak po prvních slibných počátcích bylo očekávati, lze příčinu toho hledati v neustálém válečném reji XVIII. stol. Při smrti Ludvíka XIV. obnášel prý veškerý obchod '''F.''' as 1 milliardu fr. Válkami za velké revoluce a císařství sklesl r. 1815 na 620 mill. fr. a teprve za restaurace zmohl se zase na 1 milliardu. Zahraniční obchod páčen r. 1716 na 214, r. ,1750 na 616, r. 1785—89 na 1062 mill. fr. Od r. 1827 existuje řádná statistika obchodu '''F.''' Dle této obnášel v millionech fr. hlavní (commerce général) i speciální obchod: {| class="wikitable" ! Roku !! hl. obchod !! spec. obchod |- | 1827–1836 || 1366 || 1001 |- | 1837–1846 || 2112 || 1489 |- | 1847–1856 || 3175 || 2301 |- | 1857–1866 || 6280 || 4631 |- | 1867–1876 || 8464 || 6714 |- | 1877–1886 || 9832 || 7808 |- | 1887–1891 || 9950 || 7835 |} Již r. 1650 založena obchodní komora marseillská, r. 1700 dunkerská; v tomto století vzrostl počet jich na 91 r. 1887. Vedle toho zřízeno v tomto století informační bureau při ministerstvu obchodu, a založeny společnosti ku podporování vývozu. Nové období franc. obchodu nastává r. 1892 systémem protekcionistským, jehož číselné výsledky dosud nelze oceniti. Skutečná cena přívozu předmětů, určených ku spotřebě '''F.''', samé, jakož i franc. vývozu, obnášela r. 1891 dle jednotlivých zemí v mill. fr.: V. Britannie přívoz 589,2, vývoz 1016,1, Belgie př. 486,6, v. 500,3, Německo př. 366,6, v. 364,1, Španělsko př. 411,6, v. 181,1, Švýcarsko př. 103,4, v. 234,8, Italie př. 123,6, v. 125,5, Rusko př. 211,9, v. 13,6, Turecko př. 125,6, v. 53,3, Rak.-Uhersko př. 134,1, v. 15,6, Skandinávské státy př. 119,6, v. 35,8, Nizozemí př. 42,0, v. 42,9, Rumunsko př. 39,0, v. 9,6, Řecko př. 24,1, v. 23,5, Portugalsko př. 8,3, v. 24,9, celkem {{Prostrkaně|Evropa}} př. 2785,6, v. 2641; dále Spojené Obce americké př. 486,3. v. 247,6, Argentina př. 198,2, v. 52,2, Brazilie př. 83,8, v. 102,9, Chile př. 52,6, v. 16,8, Haïti př. 49,1, v. 8,8, Uruguay př. 31,4, v. 18,3, Columbie př. 11,2, v. 35,5, Mexiko př. 5,8, v. 28,2, Peru př. 7,7, v. 7,7, ostatní st. am. př. 47,0, v. 29,2, celkem {{Prostrkaně|Amerika}} př. 973,1, v. 547,2; Britská Indie př. 250,3, v. 9,0, Čína př. 103,6, v. 2,5, Japan př. 85,1, v. 12,4, jiné země př. 31,8, v. 3,6, celkem {{Prostrkaně|Asie}} př. 470,8, v. 27,5; {{Prostrkaně|Afrika}} př. 102,8, v. 47,7; {{Prostrkaně|Australie}} př. 73,3, v. 3,5, {{Prostrkaně|cizí země úhrnem}} př. 4405,6, v. 3266,9. {{Prostrkaně|Osady}} '''F.''': Alžírsko př. 186,7, v. 207,1, Tunis př. 35,2, v. 19,3, Senegambie a Guinea př. 20,2, v. 14,6, Réunion př. 17,9, v. 5,9, St. Marie de Madagascar př. 1,1, v. 0,3, St. Pierre, Miquelon a mořské rybářství př. 27,1, v. 4,5, Guadeloupe př. 13,4, v. 10,4, Martinique př. 24,1, v. 13,3, Fr. Guyana př. 0,9, v. 5,7, Indické osady př. I2,8, v. 0,7, Fr. Indočína př. 16,4, v. 13,5, Oceanie př. 6,2, v. 7,8, ztroskotané lodi př. 0,2, o{{Prostrkaně|sady '''F.''' úhrnem}} př. 362,2. v. 303,0, {{Prostrkaně|obchod '''F.''' úhrnem}} přívoz 4767,8, vývoz 3570 mill. fr. V posledních létech zmenšuje se stále převaha přívozu nad vývozem, jež datuje z roku 1876, kdežto před tímto rokem býval vývoz větší než přívoz. Nejdůležitější předměty {{Prostrkaně|přívozu}} ve speciálním obchodu '''F.''' r. 1892 byly (v mill. fr.): Obilí 554,9, vlna 383,3, víno 302,1, hedvábí 280, bavlna 232,5, kože 205,9, uhlí 188,6, káva 152,6, lněné semeno 147,4, dříví 118,3, chemikalie 104,5, zvířata 77,1, cukr 65,4, vlněné tkaniny 62,2, hedvábné tkaniny 60,5, len 60,2, stroje 56,6, stolní ovoce 48,9 mill. fr., ve {{Prostrkaně|vývozu}} vlněné tkaniny 341,9, hedvábné tkaniny 254, víno 213,3, kože 201, hedvábné 151, konfekční zboží 128,5, vlna 125,6, t. zv. pařížské zboží 124,8, kožené zboží 121,4, bavlněné tkaniny 98,3, obilí 91,4, máslo a sýr 90,2, kovové zboží 86,9, cukr 86,3, likéry a pod. 66,4. zvířata 64,1, chemikalie 60,8, modní zboží 44,1, tropické oleje 36,8, stroje 36 mill. fr. Dle procent obnášel přívoz prostředků výživy a požitku 36,2, vývoz 22,6, přívoz živých zvířat 2,5, vývoz 2,6, surovin přívoz 52,1, vývoz 21,3 %. — {{Prostrkaně|Transitní obchod}} '''F.''' roku 1891 obnášel 561,4 mill. fr., mimo to drahých kovů za 40 mill. fr. {{Prostrkaně|Stav obchodního loďstva}} 1. ledna 1892 byl tento: 13 .890 plachetních lodí o 426.207 tunách, 273 parníků velikosti přes 800 tun s nosností 454.005 t., 884 menších parníků o 67.867 t. Za rok 1892 připlulo pod franc. vlajkou 8108 lodí o 4,300.588 t., pod cizí vlajkou 18.554 lodí o 8,820.281 t., úhrnem 26.662 lodí o 13,120.869 t.; vyplulo pod franc. vlajkou 7844 lodí s 4,138.409 t., pod cizí vlajkou 12.338 lodí o 4,882.513 t., úhrnem 20.182 lodí o 9,020.922 tunách. — Z atlantských {{Prostrkaně|přístavů}} '''F.''' nejdůležitější jest Le Havre, ze středomořských Marseille, první to přístav '''F.''' vůbec, a sedmý co do velikosti lodního ruchu v Evropě. Dle A. N. Kiaera panoval ruch 1 mill. tun převyšující v těchto franc. přístavech: Marseille 8,324, Havre 4,735, Bordeaux 2,832, Dunkerk 2,348, Rouen 1,867, Cette 1,619, Saint-Nazaire 1,185, Dieppe 1,100, Calais 1,081, Boulogne 1,002 mill. tun. Z mimoevropských přístavů '''F.''' měly podobný ruch lodní Alžír 2,103, Oran 1,136, La Goulette (Tunis) 1,056 mill. tun. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Kommunikace. == {{Prostrkaně|Vodní cesty}}. Již v dobách římských konala se plavba na řekách franc., které postupem času upravovaly se k účelům plavebním a spojovaly průplavy, a to zvláště potom, když vynalezeno bylo {{Prostrkaně|plavidlo komorové}} (XVI stol ), kterým možno bylo přestupovati i vysoká rozvodí. Prvý průplav plavidlový byt {{Prostrkaně|Briarský}}, na spojenou Loiry se Seinou, jenž počal se stavěti za Jindřicha IV. a dohotoven byl r. 1644. Po něm následovala řada jiných, mezi nimiž zvláště vynikal průplav {{Prostrkaně|Languedocský}}, nyní {{Prostrkaně|Jižní}} zvaný (Toulouse, Carcassonne-Cesse), jejž stavěl Riquet na základě povolení z r. 1666 a na náklad komory královské. Tento způsob hražení nákladu stavebního trval až do první revoluce, a to nejen při průplavech, nýbrž i při úpravě řek, a dávaly se příjmy plavební v léno osobám z rodu královského a dvořanům. Revoluce prohlásila větší díl průplavů za majetek národní a zrušila plavebné poplatky vrchnostenské; poněvadž však se neustanovilo žádných prostředků na udržování a stavbu, hynuly vodní cesty (průplavů bylo 1770 ''km'') a teprv r. 1802 znova se zavedlo plavebné (''péage''), kteréž se mèlo obraceti výhradně na udržování a zlepšování příslušné cesty vodní. Avšak ustavičné války za doby revoluce i za prvního císařství vyčerpávaly důchody státní tou měrou, že i plavebné jinak se spotřebovalo, než k čemu se vybíralo, a třeba že Napoleon I. prodal průplav Jižní, Orléanský, Loingský, Ústřední a St.-Quentinský za příčinou opatření peněz na stavbu průplavů jiných, nevystavělo se jich než asi 200 ''km''. Zákon z r. 1814 upravil poměry tak, že sice plavebné se vybíralo dále, ale že plynulo do pokladny státní beze vší podmínky a že pod titulem fondu obecného (''fonds communs'') zahrnuty byly sumy, ze kterých mělo se přispívati také na cesty vodní. Poněvadž při tom na cesty vodní přece se zapomínalo, opatřeno zákonem z r. 1825, aby příjmy z plavebného opět se obracely na příslušné vodní cesty, tak že bylo zabezpečeno aspoň udržování v dobrém stavu, ale na rozšiřování sítě se nedostávalo. Proto rozhodla se vláda učiniti půjčku, splatnou a zúročitelnou poplatky plavebnými, a kdyby to nestačilo, zvláštními příspěvky z pokladny státní; tím ovšem dostali věřitelé také vliv na sazby, což bylo později příčinou velkých potíží. Nicméně působilo toto opatření tak prospěšně, že v l. 1814—30 zřízeno 900 ''km'' průplavů nákladem 149 mill. Za panování Ludvíka Filipa věnována větší pozornost vodním cestám, a v l. 1830—48 vzrostla síť průplavní o 2000 ''km''; mimo to vykonány četné úpravy na řekách. Poněvadž však půjčky nestačily, aby se vykonalo, vše, čeho bylo třeba, propůjčována {{Prostrkaně|společnostem}} při některých vodních cestách stavba i provozování, při některých pouze provozování; ale z toho vyšly sazby tak veliké, že byly překážkou plavby. Vláda se snažila, pokud bylo v moci její, působiti ve snížení sazeb, ale na konec jí nezbylo, než předložiti zákon, aby z důvodů veřejného prospěchu vyvlastněny byly společnosti a aby zakoupena byla různá práva, která byla na úkor obecnému blahu země, což se stalo roku 1845, načež zakoupeny byly průplavy Rhônsko-rýnský, Burgundský, Bretonský, Nivernaiský, Berryský a poboční Loirský. V těchto létech počínaly se šířiti železnice a zaujaly všecky prostředky peněžní i mysli tou měrou, že mnozí dokonce plavbu zavrhovali jakožto věc zbytečnou; přece však došlo ku zakoupení průplavů vyhlédnutých zákonem z r. 1852, jakožto důsledku zákona z r. 1845. Když pak r. 1860 uzavřela Francie s Anglií obchodní smlouvu, nahlédlo se brzy, že služby, jaké prokazují vodní cesty průmyslu, jsou nenahraditelné, a veřejné mínění naklonilo se jim opět, poněvadž přispívaly v boji proti soutěži; následkem toho zase některé průplavy se zakoupily a nové vystavěly. Tento postup se zachovával i dále a byl pouze přerušen válkou r. 1870, tak že jsou skoro veškeré vodní cesty v rukou státu a že bylo možno poplatky plavebné snížiti na tyto míry: na řekách při zboží 1. třídy za tunu a ''km'' 0 002 fr., 2 tř. 0,001 fr.; na průplavech za zboží 1. tř. za tunu a ''km'' 0,005 fr., 2. tř. 0,002 fr.; při voroplavbě na řekách 0,0002 fr., na průplavech 0,002 fr. Příjmy z této položky se tím ovšem zmenšily (r. 1853 čítaly 10,682.484 fr., r. 1869 pouze 3,984.408 fr.), avšak mnohonásobně byl úbytek nahražen příjmy z položek jiných, tak že roku 1880 mohl se poplatek za užívání vodních cest docela zrušiti; od té doby neplatí na př. majetník lodi než daň za vykonávání živnosti, za užívání plavidel a pod. neplatí ničeho. Nebyly to však pouze průplavy, které postupem času plavbu ve '''F'''-ii tak zvelebily, nýbrž i řeky, které vynalezením pohyblivých jezů, zvláště hradlových (Poirée poprvé u Basseville na Yonně r. 1834), bylo možno učiniti plavnými i při malém množství přitékající vody, tedy takměř až ku vzniku. Pohyblivé jezy ve spojení s plavidly komorovými proměnily i mělké řeky v průplavy s hloubkou vody takměř libovolnou, a proto tento způsob zlepšiti řeky na prospěch plavby, uprůplavnění (''canalisation''), tou dobou po celé zeměkouli obecně se zavádí. Po válce z r. 1870, kterouž ztratila Francie veškeré vodní cesty v Elsasku a Lotrinsku — mezi nimi 401,4 ''km'' průplavů — bylo třeba spojiti cesty, novou hranicí přerušené, což vyžadovalo 500 ''km'' a náklad 65 mil.; peníz tento opatřil syndikát 5 účastněných departementů, začež se povolilo vybírati plavebné ½ centimu za tunu a ''km''; avšak za krátko nahradil stát, co se bylo vydalo, a stavěl dále na svůj účet. Aby se seznalo, čeho ještě třeba, sestaven r. 1879 seznam, z něhož vycházela potřeba zlepšiti as 4000 ''km'' řek a 3600 ''km'' průplavů a vystavěti přes 1400 ''km'' průplavů. Téhož roku vydán také zákon, aby rozměry plavidel komorových a hloubka vody na průplavech, které následkem staletého vyvinování se vodních cest velmi se lišily, staly se jednotnými a tak se usnadnila plavba z jedné cesty na druhou. Vodní cesty rozdělil dotčený zákon na hlavní (''lignes principales'') a podružné (''lignes secondaires''); ony spravuje výhradně stát, na tyto mohou se dáti koncesse též soukromým společnostem. Hlavní cesty mají míti hloubku vody 2 ''m'', plavidla komorová šířku 5,2 ''m'' a upotřebitelnou délku 38,5 ''m'' a volná výška nad hladinou vodní má měřiti 3,7 ''m''; následkem toho mohou lodi o nosnosti 300 tun (asi 30 vozů železničných) plaviti se po celé '''F'''-ii i Belgii. Zaváděti míry větší nebrání zákon dotčený a jsou také na řekách dle potřeby větší. Cesty podružné nejsou podrobeny jednotným předpisům stavebním, poněvadž se musí spravovati místními potřebami. Na základě tohoto zákona bylo mnoho vodních cest přestavěno a koncem r. 1888 byla hloubka vody 2 ''m'' na 1964 ''km'' řek a veletoků a na 2646 ''km'' průplavů; předepsané rozměry plavidel komorových mělo 1656 ''km'' řek uprůplavněných a 1106 ''km'' průplavů; Seina té doby uprůplavněna mezi Paříží a Rouenem na hloubku 3,2 ''m''. R. 1890 bylo řek pouze voroplavných 1032 ''km'', řek plavných od přírody 3349 ''km'', řek uprůplavněných 3598 ''km'', průplavů bez tratí vrcholových 2085 ''km'', průplavů o tratích vrcholových 2712 ''km'', řek a průplavů s plavbou mořskou 365 ''km'', řek, kde plavba mořská převládá, 3563 ''km'', celkem 16.704 ''km''. Z toho nebylo státních řek uprůplavněných 68 ''km'', průplavů 790 ''km'', tedy pouze 858 ''km'' neboli as 7 % celé sítě. Mezi průplavy nestátními jest jižní průplav (''Canal du Midi'') a poboční Garonnský, celkem 492 ''km'', majetkem {{Prostrkaně|Jižní železnice}}; město Paříž má 120 ''km'' průplavu, které slouží zvláště zásobení jeho. Směry hlavních cest obchodních jsou: z Paříže na pomezí belgické k Monsu a k Charleroi, z Etruna na Skaldě směrem ke Calais, z Paříže přes Rouen do Havru, z Paříže na Lyon (dvě cesty) a k moři Středozemnímu, z Paříže na pomezí německé směrem k Štrasburku a směrem k Mose belgické, pak spojení moře Atlantského se Středozemním (majetek železnice jižní). Některé části země mají s důstatek cest vodních, některé jsou však zanedbány; program z r. 1879 staral se také o tyto, avšak dosud nebyl uskutečněn.<br> Jak již bylo řečeno, jest největší díl vodních cest franc. majetkem státu a podléhá ministru veřejných prací; každý hlavní směr má v čele vrchního inženýra mostů a silnic, jemuž jest se starati netoliko o zájmy plavebné, ale také o veškeré ostatní práce, jež souvisí s užíváním vody (zavlažování, stroje vodní a pod.), a proto není délka cest přidělených jednomu vrchnímu inženýru stejná (300—400 ''km''). Na vykonávání oprav stanoví se každý rok příhodná doba a zastavení plavby (''chômage'') oznamuje se veřejně; zastavení to bývá na cestách sever, a východních v červnu a červenci, na cestách ústředních a jihovýchodních v srpnu a září. O sumách, jež se věnují na udržování, poučí tabulka: {| class="wikitable" |- ! Cesta !! 1887 !! 1888 !! 1889 |- | řeky || 5,205.000 || 5,205.000 || 5,239.000 || fr. |- | průplavy || 5,575.000 || 5,575.000 || 5,575.000 || » |- | || || || || |- | celkem || Text buňky || Text buňky || Text buňky || fr. |} Příjmy přímé má stát pouze z přívozů, rybolovu, zužitkování dříví podél rostoucího, dodání síly tažné, dodávání vody a pod., což se páčí asi na 2½ mill. franků; příjmy nepřímé jsou ovšem tak veliké, že vyváží mnohonásobně náklad učiněný na vodní cesty. Stát dává zdarma užívati vodní cesty, obstarává na svůj účet otvírání a zavírání jezů, plavidel komorových, mostů otočných a zdvihacích, stará se o zásobení průplavů vodou, buď zřizováním nádrží nebo stroji čerpacími. Patří stavby příslušné k nejznamenitějším pracím lidským, jež jsou zároveň příkladem všem zemím kulturním. Zvláštní předpisy ustanovují podmínky, kterým musí hověti lodi, aby se směly plaviti, určují pořad při proplavování plavidly a pod mosty pohyblivými a opravňují správu naříditi i noční plavbu v případech velkého návalu lodí; v některých tunnelech obstarává stát také tažení (''tonage'') lodí za náhradu skutečného vydání. Aby se zabezpečila plavba pravidelná, zaveden jest na některých hlavních cestách vodních tah lodní, jehož za poplatek určitý musí užiti každý plavebník. Vodní cesty franc. vyžadovaly od roku 1814 nákladu přes 1500 mill. fr. a proto třeba dotknouti se tu také výkonu. Ze zprávy ministra veřejných prací r. 1888 vychází, že t. r. plavilo se na řekách 9,976.000 tun, na průplavech 13,344.000 tun, že z toho připadá na hmoty stavebné 30 %, na palivo minerálné 28 %, na plodiny hospodářské 14 %, na dříví 8 %, na hutnictví 7 %; podíl hlavních cest seznati lze z připojené tabulky. {| class="wikitable" |- ! Cesta vodní: !! Délka ·kilometrů· !! Množství nákladu ·tun· |- | colspan = "3"|{{Prostrkaně|Řeky a veletoky.}} |- | Skalda, od Cambrai po Etrun || 12 || 3,178.000 |- | Seina, od Briche po vtok Oisy || 42 || 3,114.000 |- | Seina, od Paříže po Briche || 21 || 2,484.000 |- | Seina v Paříži || 12 || 2,342.000 |- | Scarpa, od Courchelettes po Fort de Scarpe || 7 || 2,328.000 |- | Oisa, od Janvilla po Seinu || 104 || 2,300.000 |- | Seina, z Corbeile po Paříž || 31|| 2,040.000 |- | Seina, od vtoku Oisy po Rouen || 171 || 1,208.000 |- | Skalda, z Etruna po Condé || 36 || 1,071.000 |- | Seina, z Montereau po Corbeil || 67 || 982.000 |- | Aisna || 57|| 915.000 |- | colspan = "3"|{{Prostrkaně|Průplavy.}} |- | Pobočný Oisský a Manicampský || 34 || 3,093.000 |- | St. Quentinský || 93 || 3,028.000 |- | Seuséeský || 25 || 2,194.000 |- | Horno-Deulský a odbočky || 57 || 1,781.000 |- | Airský a odbočky || 44 || 1,738.000 |- | Neufosseský || 18 || 1,374.000 |- | St.-Denisský || 7 || 1,322.000 |- | Marnsko-Rýnský, z Troussey k pomezí něm. || 96 || 864.000 |- | Z Aisny do Marny || 58 || 842.000 |} Jak působilo zrušení poplatku plavebného r. 1880 v rozvoj plavby, patrno z následujícího: {| class="wikitable" |- ! rowspan = "2"| !! 1879 !! 1888 !! rowspan = "2"|přibylo proc. |- | colspan = "2"| doprava ·kilometrotun· |- | řeky a veletoky || 919,429.000 || 1.428,541.000 || 55 |- | průplavy || 1.104,390.000 || 1.751,135.000 || 58 |- | || || || |- | celkem || 2.023,819.000 || 3.179,676.000 || 57 |} K tomu jest ještě připomenouti, že tou měrou, jakou přibývá dopravy, snižuje se vydání dopravné, a že kdyby stala se doprava levnější pouze o ¹/₁₀ centimu, vydá to již přes 3 mill. fr.; ale skutečně se čítá úspora v posledním desítiletí ročně na 15 až 16 mill. fr., které přispívají k rozkvětu průmyslu, obchodu, hospodářství polního a pomáhají jim vydatně při soutěži. ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]'' {{Prostrkaně|Železnice}}. Nejstarší jest železnice ze St. Étienna do Andrézieuxa, která o délce 23 ''km'' vystavěna byla jakožto nákladová dráha na dovoz uhlí kamenného, na níž se vozba zahájila 1. října 1828. Po té bylo vystavěno ještě několik drah průmyslových, na kterýchž se tahaly náklady buď koni nebo nehybnými stroji parními; ale poněvadž stát nikterak podniky nepodporoval, nebylo do konce r. 1832 železnic leč 59 ''km''. R. 1833 počal se pochopovati hospodářský význam železnic, uznalo se za potřebí podporovati podnikavost vydáním zákona vyvlastňovacího, konáním studií přípravných se strany státu, při čemž se zamýšlelo stavěti železnice hlavní s podporou státní (zakoupením akcií), dráhy podružné zůstaviti však zcela podnikavosti soukromé. Tak vznikla r. 1835 dráha z Paříže do St. Germaina (19 ''km''), r. 1837 dráha z Montpellieru do Cetty (27 ''km'') a z Paříže do Versailles (35 ''km'') a j. kratší; r. 1838 uděleno povolení stavěti trať z Basileje do Štrasburku (139 ''km''), avšak zákon na stavbu tratí z Paříže na pomezí belgické, z Paříže do Havru, z Paříže do Bordeauxa, z Lyona do Marseille, předložený sborům zákonodárným téhož roku, neprošel, poněvadž nebylo shody, má-li je stavěti stát anebo soukromníci. R. 1839 vypukla krise železniční: některé společnosti vrátily koncesse, jiným přispěl stát podporou peněžitou, což do konce r. 1841 činilo 3,23 mill. fr. Aby se přivedla soustava do sítě železničné a nezůstal žádný kraj bez spojení, vydán 11. června 1842 zákon, jenž obsahuje tato ustanovení: § 1. Zřídí se systém železnic směřujících, ''a'') z Paříže na pomezí belgické přes Valenciennes a Lille (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''b'') z Paříže k Anglii z jednoho nebo několika míst pobřeží la Mancheského, což se ustanoví později (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''c'') z Paříže na pomezí německé přes Nancy a Štrasburk (nynější {{Prostrkaně|Východní}}); ''d'') z Paříže ke Středozemnímu moři přes Lyon, Marseille a Cette (nynější {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořská}}); ''e'') z Paříže na pomezí španělské přes Tours, Poitiers, Angoulême, Bordeaux a Bayonne (nyn. Orléanská); ''f'') z Paříže k moři Atlantskému přes Tours a Nantes, pak z Paříže do středu '''F.''' přes Bourges (nyn. {{Prostrkaně|Orléanská}}); ''g'') od moře Středozemního k Rýnu přes Lyon, Dijon a Mulhousy (dílem nyn. {{Prostrkaně|Východní}}, dílem {{Prostrkaně|pař.-lyonsko-středom.}}); ''h'') od Atl. okeánu k moři Středozemnímu přes Bordeaux, Toulouse a Marseille (dílem nyn. {{Prostrkaně|Jižní}}). — § 2. Výstavba těchto velikých tratí železničných vykoná se přispěním státu, departementů a obcí účastněných a podnikavosti soukromé. Nicméně možno dáti koncessi k těmto liniím buď celkem nebo dílem podnikavosti soukromé. Další články tohoto zákona, jichž jest 19, ustanovují podrobněji zákup pozemků, zřízení kolejí, sumy na podporu jednotlivých tratí (124½ mill. fr.), na studie (1½ mill. fr.) a j. Zákon ten působil tou měrou prospěšně, že r. 1847 bylo hotových železnic 1921 ''km'' (r. 1842 pouze 665 ''km''). Druhá krise nastala v l. 1847—48, při kteréž mnohé stavby se musily zastaviti a na četných tratích zavésti sekvestrace. V l. 1848 až 1850 nevydala se žádná koncesse, r. 1851 jezdilo se na 3627 ''km'', z nichž bylo 383 ''km'' státních, ostatek v rukou 27 společností. Po státním převratu ze dne 2. pros. 1851 odňalo se udělování koncessí sborům zákonodárným, nebylo-li s tím spojeno obtížení státní pokladny, a podporovalo se slučování společností menších, zvláště za Napoleona III. Kdežto r. 1846 bylo 33 společností, bylo jich r. 1857 pouze 11 a r. 1859 stálo tu již 6 velkých železničních společností, jež dosud trvají, totiž společnost {{Prostrkaně|dráhy Orléanské}} (''chemin de fer d’Orléans''), {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořské}} (''ch. d. f. de Paris-Lyon-Mediterranée''), {{Prostrkaně|Severní}} (''ch. d. f. du Nord''), {{Prostrkaně|Jižní}} (''ch. d. f. du Midi''), {{Prostrkaně|Západní}} (''ch. d. f. de l’Ouest'') a {{Prostrkaně|Východní}} (''ch. d. f. de l’Est''), každá ovládající určitý směr a svůj obvod, asi tak, jak naznačoval zákon z r. 1842. Tou dobou dostoupila délka tratí povolených 16.174 ''km'', k jejichž dostavění potřebovaly společnosti ještě as 2000 mill. fr.; následkem obchodní krise r. 1857—58 nebylo však možno tento kapitál opatřiti obligacemi a proto smlouvou ze dne 11. června 1859 zaručil stát úroky, čehož dosud nebývalo. Při tom se rozdělily dráhy na sítě {{Prostrkaně|staré}} (''ancien réseau'') a {{Prostrkaně|nové}} (''nouveau réseau'') a {{Prostrkaně|novým sítím}} zaručeno zúročení 4 % na 50 let kapitálu obligačního, jenž byl na určitou nejvyšší sumu omezen; splácení nastávalo, když byl užitek dráhy větší nežli 4% záruka. {{Prostrkaně|Tratím starým}} vyhražen stálý příjem z kapitálu akciového (''revenu réservé'') na základě užitku posledních let potud, pokud trati nové nesplatí státní záruku úrokovou; byl jen o něco málo menší nežli byly dividendy dosavadní. Mimo to vyměřena byla suma na zúročení a umoření priorit staré sítě a 1,1 % kapitálu pořizovacího sítě nové. Vyhražený příjem čítal na ''km'' při Severní dráze 38.400 fr., při Orléanské 27.400 fr., při Středomořské 37.400 fr., při Východní 27.800 fr., při Západní 27.000 fr., při Jižní 19.500 fr. Za výhody propůjčené touto smlouvou musí se společnosti, počínajíc r. 1872, děliti se státem o užitek, který přestupuje určitou míru, a mimo to stanoveno, kdy dráha připadne státu. Poněvadž průběhem doby se ukázalo, že ve mnohých případech zaručeny byly úroky z kapitálu příliš malého, měnila se smlouva z r. 1859 v l. 1863, 1868, 1873 a 1875. Koncem r. 1875 bylo drah hlavních (''d’intérét général'') povoleno 26.426 ''km'' a vystavěno 19.746 ''km'', drah místních (''d’intérêt local'') povoleno 4366 ''km'' a vystavěno 1798 ''km''. R. 1876, kdy v čele ministerstva prací veřejných stál {{Prostrkaně|Freycinet}}, počato postátňováním menších drah, sestavením programmu k doplnění sítě železniční a novým vyjednáváním s velikými společnostmi, kteréž vedlo k smlouvám z r. 1883. Zákonem ze dne 15. března 1878 povoleno na zakoupení menších drah 280 mill. a na úpravu jejich a opatření vozidel 220 mill., celkem tedy 500 mill. fr.; tak se dostalo do rukou státu 2615 ''km'' železnic. Dne 4. června 1878 předložil Freycinet obsáhlý svůj programm stavební, vyměřený na 10 roků a směřující k tomu, rozšířiti síť železniční na 39.054 ''km'' a věnovati na to 3000 mill. fr.; návrh ten přijat byv 17. července 1879, vztahoval se na 8868 ''km'' železnic hlavních, a náklad vypočten byl na 6500 mill. fr. Uskutečnění tohoto velikého programmu, dle něhož připadalo státu zříditi netoliko zpodek železnicový, nýbrž i koleje, započato po celé zemi takřka najednou, což bylo ukvapením; prospěšnější bylo by bývalo soustřediti se na některých tratích, a teprv, až byly hotovy, počíti na místech jiných. Tak se přiházelo, že z nedostatku peněz stavba se musila přerušovati. Proto také r. 1883 přinucen byl stát upustiti od stavby pouze na svůj účet a přenésti dokončení na šest dosavadních velkých společností. Stát postoupil zdarma veškeré své trati, po r. 1879 vystavěné a do obvodu příslušné společnosti padající, svolil ku sloučení několika menších drah se sousedními velkými a ujednal s těmito určité příplatky za ''km'' k stavebnímu nákladu, jejž společnosti státu půjčí a průběhem 74 let i s úroky nazpět dostanou. Ujednání o velikosti dividendy a o dělení se státem, když dostoupí určité výše, patrno z tabulky: {| class="wikitable" ! rowspan="2"|Společnost železniční !! colspan="2"|Nejmenší dividenda !! colspan="2"|Dividenda, při kteréž počne dělení se státem !! rowspan="2"|Nominální hodnota akcie, ·fr.· |- | na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kpt. akc. || na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kapitálu akc. |- | orléanská || 56 || 11,1 || 72 || 14,4 || 500 |- | středomoř. || 55 || 11 || 75 || 15 || 500 |- | severní || 54,1 || 13,5 || 88,5 || 22,125 || 400 |- | jižní || 50 || 10 || 60 || 12 || 500 |- | západní || 38,5 || 7,7 || 50 || 10 || 500 |- | východní|| 35,5 || 7,5 || 50 || 10 || 500 |} Koncem r. 1883 měly železnice franc. (6 velkých spol., státní, místní a průmyslové) celkem délku 45.325 ''km'', z čehož 29.717 ''km'' bylo užíváno, kdežto 15.608 ''km'' bylo rozestavěno. Poněvadž přes to vše vázlo uskutečnění programmu Freycinetova z nedostatku peněz, sneseno r. 1885 vystavěti některé trati o rozchodu úzkém a zaručiti 5% úroky z kapitálu nejvýše 109.000 franků na 1 ''km''. Tak se stalo zvláště v Bretonsku, kdež povstala síť as 400 ''km'' železnic úzkorozchodových; mimo to připouští se při tratích nových větší stoupání a prudší zatáčky, nežli původně bylo navrženo, takže stavba jest levnější a že možno se nadíti vystavění všech drah dotčeného programmu r. 1900. — Na konci r. 1892 měřila síť železniční v evrop. '''F'''-ii 38.645 ''km'', v Alžíru 2933 ''km'', v Tunisu 260 ''km'', v koloniích 603 ''km'', v Tonkině 28 ''km''. Stav železnic státních a 6 velikých společností seznati lze z připojené tabulky: {| class="wikitable" |+ Železnice státní (''chemin de fer de l’État'') a 6 velkých společností koncem r. 1892 |- ! !! státní !! severní !! východní !! západní !! orléanská !! středomořská !! jižní |- | Délka provozovací ''km'' || 2665 || 3623 || 4649 || 4927 || 5106 || 8344 || 3063 |- | osob se vozilo || 9,803.750 || 44,371.324 || 46,649.540 || 71,250.652 || 24,940.577 || 47,895.652 || 15,339.972 |- | osoba projela průměrem ''km''|| 40,7 || 33,0 || 25,34 || 21,6 || 51,6 || 48,0 || 46,8 |- | nákladu se vozilo ''t'' || 3,383.922 || 23,768.971 || 14,223.643 || 9,230.238 || 9,426.452 || 22,220.565 || 5,828.815 |- | tuna nákladu projela ''km'' || 118,9 || 102,0 || 114,5 || 122,0 || 171,0 || 180,8 || 140,9 |- | příjem na ''km'' franků || 14.671 || 53.784 || 31.439 || 29.645 || 32.927 || 42.872 || 28.949 |- | vydání na ''km'' franků || 11.073 || 27.203 || 20.720 || 17.772 || 16.768 || 20.779 || 16.200 |- | užitek na ''km'' franků || 3598 || 26.581 || 10.719 || 11.873 || 16.159 || 22.093 || 12.749 |- | koefficient provozovací pct. || 75,47 || 50,6 || 65,9 || 60 || 50,9 || 48,5 || 56 |- | kapitál pořizovací franků || – || 1454,203.878 || 1887,004.892 || 1694,453.620 || 2011,837.166 || 4098,055.818 || 989,439.793 |- | příplatek státu na úroky franků || – || – || 18,863.106 || 17,755.432 || 13,077.915 || 17,667.981 || 18,701.495 |} Mimo to měřila koncem r. 1892 pařížská okružní dráha (pr. břeh) 17 ''km'', velká okružní 110 ''km'', dráhy menších společností 997 ''km'', dráhy průmyslové 222 ''km'', dráhy místní 3270 ''km'', dráhy pouliční (tramwaye) 1528 ''km''. Co do rozchodu bylo hlavních železnic o rozchodu plném 34.207 ''km'' (2459 ''km'' rozestav.), o rozchodu 1 ''m'' 946 ''km'' (149 ''km'' rozestav.); mezi drahami místními mělo 1 ''m'' rozchod 1673 ''km'' (424 ''km'' rozestav.). Kapitál pořizovací v dotčených 38.384 ''km'' čítal 15.281,702.282 fr., z čehož 11.325,811.074 fr. obligací; celkový příjem byl 1198,508.193 fr., celkové vydání 676,161.012 fr. a koefficient provozovací 56 %. Koleje jsou namnoze z kolejnic stoličkových, větším dílem na příčných prazích dřevěných. Vozy osobní 3. třídy nemají obyčejně žádných polic na zavazadla a vůbec otevříti se může každý vůz bez pomoci průvodce vlakového; jména stanic nevyvolávají se aniž se zvoní zvoncem, takže cestující jest více poukázán starati se o sebe, nežli u nás. Čas železniční jest pařížský, a ukazuje 50′ méně nežli čas středoevropský; jízdenky okružní sestaveny jsou pouze na určité směry a nemůže cestující sestaviti si cestu okružní dle libosti, jako v jednotě německých správ železničních. Lístky předplatné vydávají se na 1, 3, 6 a 12 měsíců a jízdní řády obsahuje ''Indicateur Chaix'', vycházející každou neděli. Dnem 1. dub. 1892 sníženy byly sazby osobní v 1. třídě o 9 %, v 2. třídě o 18 %, v 3. třídě o 27 %, následkem čehož se zvýšil počet cestujících (na hl. želez. r. 1891 osob 255,7 mill., r. 1892 osob 288,1 mill.). ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]'' {{Prostrkaně|Pošta franc.}} čítala koncem r. 1892 7247 úřadů (1 na 72,9 ''km''² a 5291 obyv.) a 57.828 zřízenců. Poštou listovní dopraveno bylo 1.500,154.139 kusů (na 100 obyv. 1779 psaní a 1086 čísel novin). {{Prostrkaně|Telegrafních stanic}} bylo 7170 státních a 3550 železničních (1 na 50 ''km''² a 3576 obyv.). Délka tratí obnášela 96.125 ''km'' a drátů 302.130 ''km''. Telegrammů zasláno 38,273.655 (na 100 obyv. 998). Příjem pošty a telegrafu činil 66,184.553 zl. proti 61,532.671 zl. výdajů. — Do státní {{Prostrkaně|poštovní spořitelny}} uložilo 2,327.518 vkladatelů 335,238.519 fr. a od 1,179.837 vkladatelů vybráno 349,108.929 fr. Pro 5907 vkladatelů zakoupeno rent v obnosu 7,915.579 fr. ''[[Autor:Ferdinand Havrda|Hda.]]'' == Zámořské osady. == První počátky kolonisace francouzské spadají do dnů Františka I., jenž vyslal r. 1534 Jacquesa Cartiera do vod severoamerických. R. 1541 jmenován sieur de Roberval prvním franc. guvernerem Kanady. Podnik kolonisace Kanady se tehdáž nezdařil pro války evropské, avšak nikdy od něho zcela neupuštěno a r. 1608 stanuli zde Francouzi definitivně, když Champlain založil Quebec. Richelieu věnoval vývoji franc. námořnictva vždy jistou péči a povzbuzoval často franc. dobrodruhy námořské, aby o své ujmě bojovali proti Španělům. Týž podporoval i založení obchodní společnosti Kanadské, Senegalské a Západoindické. D’Esnambuc kolonisoval roku 1635 ostrov Martinique, Duplessis ostrov Guadeloupe. V těchto tradicích pokračoval Colbert, vlastní budovatel hospodářské síly '''F.''' Zřídil »Compagnie des Indes Orientales«, jež r. 1665 v Suratě založila první franc. comptoir na půdě indické, dále »Compagnie des Indes Occidentales«, jež obdržela monopol obchodu s Kanadou. Leč právě tento monopol byl na úkor rozkvětu osad amerických a teprve po jeho zrušení r. 1674 počaly osady tyto opravdu vzkvétati. Mírem v Nymwegách r. 1678 většina Malých Antill připadla '''F'''-ii a Francouzi počali se usazovati i na ostrově Haiti, aniž mohli Španělé tomu brániti. Ostrov Bourbon tehdáž definitivně obsazen. Od války o dědictví španělské nastává obrat. Již mír r. 1713 stál '''F'''-ii značnou část osad amerických, pravou však katastrofou pro kolonisaci francouzskou byl mír Pařížský r. 1763. Až dotud francouzské osady v Americe utěšeně se rozvíjely a ve Vých. Indii geniální Dupleix šířil panství '''F.''' na vše strany, vzbuzuje ovšem nejvyšší obavy Anglie. To vše bylo mírem Pařížským zničeno, Indie a Sev. Amerika vydány Anglii. Pozdější úspěchy francouzské na konci vlády Ludvíka XV. v Guyaně a na Madagaskaru neměly trvalé ceny. Za Ludvíka XVI. vrácen '''F'''-ii Tabago a osada nad Senegalem. Ku konci vlády Ludvíka XVI. byl rozsah osad tento: v Africe 6167 ''km''² s 75.254 ob., v Indii 508 ''km''² s 80.000 ob., v Americe 132.523 ''km''² s 588.880 obyv. Ještě jednou na mizinu uvedeny osady francouzské válkami napoleonskými. Největším franc. koloniálním činem v 1. pol. XIX. st. bylo obsazení Alžírska r. 1830 a násl. Dále obsazeny Gábún, Mayotte, Marquesas, Nová Kaledonie a zřízen protektorát nad Tahiti. Roku 1848 měla '''F.''' v Africe 104.682 ''km''² s 2,232.700 obyv., v Indii 508 ''km''² se 200.000 ob., v Oceanii 3840 ''km''² s 28.600 ob., v Americe 107.980 ''km''² s 280.700 ob., úhrnem koloniální majetek 217.010 ''km''² s 2,742.000 obyv. Za vlády Napoleona III. šířil Faidherbe osadu Senegalskou, admirál Rigault de Genouilly vzal r. 1859 Saigon a r. 1862 získána Kočinčína. Nový rozmach osadní moci '''F.''' datuje se od počátku let osmdesátých. Smlouva v Bardě r. 1881 vynesla '''F'''-ii protektorát nad důležitým Tunisem, v l. 1882—86 získán Tonkin a protektorát nad Annamem a r. 1893 silně posunuta hranice proti Siamu. Neunavně šířena moc '''F.''' na Senegalu a Nigiru, kdež cesta kapitana Bingera spojila osady ty se stávajícími již osadami na pobřeží guinejském, kdež konečně padlo i Dahome v ruce '''F.''' Ve vnitru sáhá moc tato až po Timbuktu na středním Nigiru. Smlouva s Anglií při znává '''F'''-ii právo na celou záp. Saharu až k jezeru Čadskému. Zatím vzrostla z nepatrné osady Gábúnské nová veliká osadní říše v rovníkové Africe, Francouzské Kongo, k čemuž základy položila cesta Savorgnana de Brazza v l. 1875—78. Dle smlouvy s Německem z r. 1894 hranice této osady posunuty rovněž až k samému Čadu. Srážka Francouzů s Hovy na Madagaskaru končila smlouvou ze 17. prosince 1885, jíž královna Madagaskarská uznala protektorát '''F.''' a odstoupila zátoku Diégo-Suarezskou. Ježto smlouva tato s Hovy nebyla dodržována, musila se '''F.''' odhodlati koncem r. 1894 k válečné výpravě na Madagaskar. Kromě toho získána v Africe malá osada Obok a Tádžúra při zálivu Adenském, jíž se dnes užívá jako trestnické. V Oceanii změněn r. 1880 protektorát nad Tahiti v přímé vlastnictví a v l. 1880—1890 rozšířen majetek '''F.''' o ostrovy Společnosti s okolím. V Americe koupen r. 1877 od Švédska ostrov St. Barthélemy. Osadní majetek '''F.''' nemůže se sice měřiti s anglickým, význam jeho nelze však podceňovati. Přesnou rozlohu osad francouzských nelze udati, ježto jich ohraničení, zvláště v Africe, jest z pravidla neurčité. V Africe jest dnes '''F.''' severně rovníku největší mocností a po dobytí Madagaskaru stane se největší mocností africkou vůbec. Dnes tvoří tu osady a t. zv. sféra zájmů francouzských ohromné území, prostírající se od Středomoří až k ústí Konga po 40 stupňů zeměp. šířky. Ovšem jest dosud majetek tento v Sahaře, na jezeru Čadském a na řece Šárí jen nominální a skutečné obsazení bude státi Francouze ještě značných obětí. Jednotlivé členy tohoto osadního komplexu jsou Alžírsko s přilehlou Saharou (797.770 ''km''², 4,174.700 ob.), Túnis (ochr. stát, 99.600 ''km''², 1,500.000 ob.), Senegalsko (150.000 ''km''², 1,029.540 obyv.), Ochranné území maurské (250.000 ''km''², asi 80.000 ob.). Francouzský Súdán s býv. říší Samoryho a Tiëby až po Timbuktu, Francouzská Guinea (Futa-Džallon, pobř. Slonoviny, Dahome, u vnitru Kong a j.), Francouzské Kongo, zaujímající poříčí ř. Ogue a Sangy, severní pobřeží Ubandži a větší čásť poříčí Šárí až k Čadskému jezeru. Při zálivu Adenském malá osada Obok a Tádžúra. V Asii zbyly '''F'''-ii z větší državy indické jen 4 menší osady, a sice Chandernagor (9,4 ''km''², 24.281 obyv.), Karikal (135,2 ''km''², 70.526 ob.), Pondichéry (2907 ''km''², 172.941 obyv.), Yanaon (I4,3 ''km''², 5327 ob.). Daleko větší důležitost má franc. Indočína, zaujímající dnes 489.500 ''km''² s 18,691.000 obyv. (nehledíc k novému území získanému v Siamu). V to počítá se Annam (230.000 ''km''² ,6 mill. ob.), Kambodža (100.000 ''km''² , 814.7S7 ob.), Kočinčína (59.500 ''km''², 1,876.689 ob.), Tonkin (100.000 ''km''², 10 mill. ob.). Úhrnem zaujímají franc. osady asijské asi 500.000 ''km''² s 19 mill. obyv. V Tichém moři náležejí '''F'''-ii ostrovy N. Kaledonie a Loyalty (19.823 ''km''², 62.752 obyv.), ostr. Chesterfieldovy (0,8 ''km''²), ostr. Wallisovy (pod ochr., 96 ''km''²), ostr. Futuna a Alofi (pod ochr., 159 ''km''²), Tahiti (1179 ''km''² s 11.520 ob.), ostr. Pod větrem (471 ''km''², 4850 obyv.), Marquesas (1274 ''km''², 4445 ob.). Tuamotu a Gambierské (973 ''km''², 1 ob.), Tubuai (211525{{Redakční poznámka|mělo by být: 211 km²}} ''km''², 884 ob.) a neobydlený Clipperton (6 ''km''²). Úhrnem 24.193 ''km''² s 94.700 obyv. V Indickém moři náležejí '''F'''-ii Réunion (1980 ''km''², 167.847 obyv.), Mayotte (366 ''km''², 8708 obyv.), Komory (pod ochr., 1606 ''km''², 53.000 ob.), Diego-Suarez, Ste Marie de Madagaskar, ostr. Gloriosa a Madagaskar pod ochr. (591.967 ''km''² a přes 3,500.000 ob.), neobydlené ostrovy St. Paul (7 ''km''²). Nový Amsterdam (66 ''km''²) a Kerguelenovy ostrovy (3114 ''km''²), celkem tudíž 599.406 ''km''² se 3,748.000 ob. Z krásných druhdy franc. osad v Americe zůstaly '''F'''-ii jen nepatrné trosky, tak v Sev. Americe ostrůvky St. Pierre a Ile aux-Chiens (33 ''km''², 5355 ob.), Miquelon-Langlade (202 ''km''², 574 ob.). Ostrůvky tyto mají podnes značný význam pro námořské rybářství francouzské. Z ostrovů západoindických patří '''F'''-ii Martinique (988 ''km''², 175.863 obyv.), Guadeloupe (1606 ''km''², 142.294 ob.) a t. zv. Dépendences, t. Désirade (27,2 ''km''², 1398 ob.), Les Saintes a Petite-Terre (17,6 ''km''², 1624 ob.), Marie-Galante (149,3 ''km''², 14.268 ob.), St. Barthélemy (21,1 ''km''², 2674 ob.), St. Martin 51,8 ''km''², 3641 ob.). V Jižní Americe má '''F.''' Guyanu (Cayenne) 29.650 ob. na 78.900 ''km''². Ovládá tudíž '''F.''' v celé Americe dnes jen 81.993 ''km''² s 377.341 obyv. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Poměry náboženské. == {{Prostrkaně|Náboženství katolické}} zapustilo kořeny ve '''F'''-ii již v I. stol. Dle legendy již {{Prostrkaně|Lazar}} a jeho dvě sestry, Marie a Marta, jsouce z vlasti své vyhoštěni, byli bouří zahnáni do Gallie, kde rozšiřovali nauku křesťanskou, a Lazar byl prvým biskupem v Marseillu. — Smyrenský biskup Polykarp, žák sv. Jana ap., poslal svého učně {{Prostrkaně|Pothina}} s jinými věrověstci do Gallie, kteří založili křesť. obce v Lyoně a ve Vienně. Biskup lyonský Pothinus podstoupil za Marka Aurelia r. 177 s četnými křesťany smrť mučennickou. Jeho žák a nástupce {{Prostrkaně|Irenaeus}} spravoval horlivě a prozřetelně, šíře evangelium po Gallii, diécési lyonskou (177—202), až za Septimia Severa v nastalém pronásledování křesťanů u vysokém věku byl sťat. Mučenníků za obou pronásledování, za Marka Aurelia i Septimia Severa, čítá se v Gallii do tisíců. V III. století vyslal papež Fabián 7 biskupů, by tam nauku Kristovu hlásali. Stalo se to se zdarem; neb ku konci III. stol. bylo v Gallii již 19 biskupství, z nichž ve IV. stol. 6 povýšeno na arcibiskupství. Primasem Gallie ustanoven arcibiskup arleský. Když ve IV. stol. bludy donatistů a arianů v Gallii se šířily, slavena proti oněm r. 314 synoda v Arlech, proti ariánům na naléhání biskupa poitierského sv. Hilaria r. 356 v Béziersu. V této době zvláště vynikají sv. {{Prostrkaně|Hilarius}}, jenž na četných synodách zaváděl tuhou kázeň církevní, a sv. {{Prostrkaně|Martin}} tourský, jenž založením prvého kláštera (v Licugé) dbal toho, by Gallie celá křesťanství získána byla. Když pohanští Frankové v V. stol. severní části země se zmocnili, nepronásledovali křesťanů, nýbrž obcovali s nimi a s výtečnými jejich biskupy pokojně. Král Chlodvig I. (481 až 511), učiniv konec panství řím. v Gallii, pojal křesťanskou princeznu burgundskou Chlotildu za manželku a po bitvě u Tolbiaka roku 496, ve které slíbil, že se dá pokřtíti, zvítězí-li nad Alamany, povolal z Remeše arcibiskupa Remigia, aby jej křesť. víře vyučil, a přijal křest v Remeši o vánocích r. 496 a s ním pokřtěno bylo 3000 mužů z jeho vojska, větším dílem důstojníků, mimo ženy a děti. — Všichni Frankové však se neobrátili, neb ještě po stu létech byli mezi nimi pohané. — Chlodvig byl svého času jediný král katolický a jeho vstup do církve tvoří obrat v církevních dějinách Západu. Zaraziv vítězstvím nad Visigothy r. 507 u Vougle arianismu v Gallii smrtelnou ránu, zemřel r. 511 v Paříži. Ačkoli jeho nástupcové říši Franckou dělili, mezi sebou válčili a se potírali, oddáni jsouce namnoze životu rozmařilému, přece vydávali, jako na př. Childebert I., zákony na potlačení pohanstva, zřizovali nová biskupství a nové kláštery. Biskupové na četných synodách jednali o zdokonalení církevního života a přísné kázni. Kláštery zkvétalý a v nich vědy a uměn}’. Pohříchu domohli se králové velikého vlivu na obsazování biskupství a povolávali k této hodnosti zhusta muže nehodné a neschopné. — {{Prostrkaně|Pipin z Heristalu}}, poraziv r. 732 vetřelé do '''F.''' Araby, zachránil v této zemi křesťanství před islámem. Jeho syn {{Prostrkaně|Pipin}} dal se zvoliti r. 751 za krále Franků a zavolav apoštola Němcův sv. Bonifacia do země, hleděl napraviti, co neschopní biskupové pokazili. Nová dynastie Karlovců (751 až 987) získala si větší zásluhy o náboženství katolické nežli Meroveovci. {{Prostrkaně|Karel Veliký}} pečoval přede vším o vyšší vzdělání kněžstva tím, že zřídil vyšší školy a povolal slovutné učence, jako Alkuina, Pavla jahna, Petra z Pisy a básníka Theodulfa k svému dvoru. Jeho působením měla se zříditi v každém klášteře a v každé farnosti škola, ve které mládež zdarma vyučovati se měla. I o liturgii a liturgický zpěv se staral, zaváděje všude liturgii římskou a zpěv Gregoriánský. Aby kazatelé měli vzor k hlásání slova Božího, pohnul Pavla Warnefrieda, by napsal homiliář. Zakládal pěvecké školy, zavedl varhany do chrámů a podporoval zpěv lidu při bohoslužbě. Zákonodárství manželské řídilo se přesně dle kázně římské. Tehdejší sekta obrazoborců nenalezla půdy v říši Francké. V tomtéž katolicismu příznivém duchu vládl i syn Karlův {{Prostrkaně|Ludvík Pobožný}} (814—840), hledě na rozličných sněmech církevních duchovní život zdokonaliti; avšak spory rodinné ze něho povstalé bránily vývoji církevních poměrů a řádné křesťanské výchově lidu. Pohanští Normané, podnikajíce časté vpády do země, byli od nástupců Ludvíkových pro církev získáni. Bludaři, jako adoptiané, Amalarius Metský, mnichové Gottschalk a Paschasius Radbertus ohrožovali ryzost a jednotu víry. Za to povzneseny byly kláštery, zvláště benediktinskou kongregací clugnskou, na vysoký stupeň. Nová dynastie {{Prostrkaně|Kapetovců}} (od г. 987) docílila toho, že pro své úzké spojení s církví byla všeobecně uznána. Za vlády {{Prostrkaně|Hugona Kapeta}} povstal veliký spor v příčině obsazení arcibiskupského prestolu v Remeši, na který po dlouhém boji povýšen byl slovutný {{Prostrkaně|Gerbert}}, jenž r. 999 pode jménem Sylvester II., jako první Francouz, za papeže zvolen byl. Sylvester hájil práv papežských proti přehmatům biskupů a šlechticů francouzských. Na synodách ve '''F'''-ii konaných bylo právo pěstní zrušeno a mír boží — treuga Dei — zaveden. Učenci Lanfranck, sv. Anselm, Clugnský opat Odilo, byli ozdobou své doby. Hugona Kapeta syn a nástupce {{Prostrkaně|Robert}} (996—1031) žil jako klášterník; téhož syn a následník {{Prostrkaně|Jindřich I.}} (1031—1060) učinil přítrž loupeži statků církevních od jednotlivých šlechticů páchané. Za jeho panování přibyl papež Lev IX. do '''F.''' a slavil 1. října 1049 synodu v Remeši, ve které svatokupectví, utiskování chudých a dvojženství byly zakázány. — Za chabého krále {{Prostrkaně|Filipa}} svolán církevní sněm do Clermonta, na kterém papež Urban II. r. 1095 ku křižáckým tažením do sv. země vyzýval. — Nejslovutnějším mužem té doby byl sv. {{Prostrkaně|Bernard}}, jehož slovo hýbalo celou '''F'''-ií. Na vysokých školách franc. zkvétala {{Prostrkaně|scholastika}} a {{Prostrkaně|mystika}}. Učenci a sv. biskupy tehdáž '''F.''' oplývala. Povstaly nové řády: cisterciácký, kartusiánský, praemonstratský, templářský, sv. Antonína, Lazara, grammontský, fontevraultský, trinitárský a j. Francouzové měli četné členy v kardinálském sboru a na prestol Petrův v Římě zasedli z nich Urban II., Kalixt II., Urban IV., Klement IV., Innocenc V. a Martin IV. Krále Ludvíka IX. (1226—1270) připočetla církev mezi své světce. Války albigenské zakončeny jsou potlačením těchto bludařů. Papežové hledali ve svých útrapách před Římany, německými králi a protipapeži útočiště ve '''F'''-ii. Právem lze tvrditi, že franc. národ ve XII. a XIII. stol. byl prvním mezi národy křesťanskými. Ku konci XIII. stol. hleděli biskupové franc. práva svá exempcemi rozšířiti. Kdežto dřívější králové byli podporovateli papežů, stal se {{Prostrkaně|Filip IV.}} (1285 až 1314) jejich sužovatelem. Nejen že papeži Bonifácovi VIII. v nastalém sporu o vzájemném poměru mezi duchovní a světskou mocí ztrpčil život, nýbrž přiměl i jeho nástupce Benedikta XI., aby některé dekrety svého předchůdce proti králi a franc. biskupům vydané odvolal a důležité privileje franc. králům udělil. Po Benediktovi XI. vyvolen za papeže Kliment V., jenž byl úplně odvislý od Filipa IV. Řád templářů byl zrušen, jeho statky lakotnému králi přiřčeny a práva katolíků nohama šlapána. Papežové byli nuceni místo v Římě sídliti v Avignoně, jsouce takto pod vrchním poručenstvím králů francouzských. Též za panování domu {{Prostrkaně|Valoiského}} nebyly politické poměry církevnímu životu ve '''F'''-ii příznivy. Papež Klement VI. (1342–52) utvrdil francouzské otroctví církve jmenováním četných kardinálů franc. a zakoupením hrabství Avignonského, jako by tam papežové stále sídliti měli. Řehoř XI., opustiv r. 1376 Avignon, přesídlil se do Říma; za to však povstal po jeho smrti r. 1378 rozkol, jejž '''F.''', přidavši se místo k pravomocnému papeži Urbanu VI. ku vzdoropapeži Klimentu VII., rozněcovala. Dlouho a marně namáhali se věrní katolíci, aby neblahému rozkolu učiněna byla přítrž, což se podařilo teprve na všeobecném sněmu církevním v Kostnici (1414—1418), kde '''F.''' k jednotě církevní zpět uvedena byla. Obojetným jednáním Karla VII. a franc. kardinálů, kteří Basilejským přáli proti papeži Eugenu III. a IV., vznikl znova rozkol, který však r. 1449 byl šťastně zažehnán. Některé dekrety sněmu basilejského jsou základem t. zv. {{Prostrkaně|pragmatické sankce}}, domnělých výhradních práv králů nad franc. církví, a {{Prostrkaně|gallikanismu}}. Slavní katoličtí učenci doby té jsou: {{Prostrkaně|Gerson}}, {{Prostrkaně|Mikuláš z Clemanges}}, {{Prostrkaně|Petr d’Ailly}}, {{Prostrkaně|Vilém Durandus}} a {{Prostrkaně|Marsilius z Inghena}}. — Následující králové Ludvík XI., Karel VIII. a Ludvík XII. hověli absolutistickým choutkám a snižovali práva církve. Za Františka I. (1515—1547) byl roku 1516 v Římě uzavřen konkordát, jímž králové franc. v oboru církevním velikých práv nabyli. Pod nezletilými králi Františkem II. a Karlem IX. kalvinismus, v zemi zmohutněv, katolické náboženství ohrožoval. Na poč. vladaření dynastie {{Prostrkaně|Bourbonské}} kardinál {{Prostrkaně|Richelieu}} hugenoty jako politickou stranu seslabil a dobytím jejich pevnosti La Rochelly 70letou náboženskou válku ukončil. K tomuto vítězství dopomohla náboženská obnova u katolíků franc. Nebo přijetím dekretů všeobecného sněmu církevního Tridentského bez výhrady uvnitř se konsolidovali; slovutní mužové, jako světci {{Prostrkaně|František Saleský}} a {{Prostrkaně|Vincenc Paulánský}}, statečné kněžstvo jim odchovali. Četní výteční biskupové zakládali z nařízení sněmu Tridentského své semináře a slynuli jako spisovatelé; na slovo vzatí učenci ve všech oborech církevní vědy, zvláště řečníci {{Prostrkaně|Bossuet}}, {{Prostrkaně|Fénelon}}, {{Prostrkaně|Fléchier}}, {{Prostrkaně|Massillon}} a {{Prostrkaně|Bourdaloue}}, sloužili církvi franc. k veliké ozdobě. Noví řádové působili na poli školním, jako otcové křesťanského učení, školní bratří a sestry; sulpiciáné, sudisté a oratoriáni vychovávali kněžstvo pro duchovní správu, mauriné pěstovali vědy bohoslovecké, lazaristé starali se o missie, milosrdné sestry o nemocné atd. Pod despotickými králi Ludvíkem XIV. a XV. zasazeny byly církvi katol. dvě hluboké rány, a to {{Prostrkaně|gallikanismem}} a {{Prostrkaně|jansenismem}} (v. t.), kterými působení církve bylo oslabeno. Encyklopédisté s Voltairem v čele hlásali čiré bezbožství, usilujíce křesťanství v zemi zcela vyhubiti. Zrušení řádu jesuitského (1764). nešťastné politické poměry, nemravnost král. dvora a velmožův franc., finanční tíseň připravovaly velikou {{Prostrkaně|revoluci}}. V této po návrhu odpadlého biskupa Talleyranda statky církevní r. 1789 prohlášeny za národní majetek a zabrány, katolické řády mužské i ženské s nepatrnými výjimkami zrušeny a pro klerus prohlášena tak zvaná {{Prostrkaně|civilní konstituce}}, na kterou přísahati hned na počátku 50.000 kněží se zdráhalo. Kněží a biskupové své povinnosti věrní jsou žalařováni, ze země vyhoštěni neb i odpraveni. Za hrůzovlády vše křesťanské odstraněno, kostely pobourány a konečně roku 1793 veškeren náboženský řád zrušen, ačkoli celé provincie pro katolické náboženství bojovaly hrdinsky. Po hrůzovládě byl kult katol. r. 1795 opět dovolen. {{Prostrkaně|Napoleon}} pokládal náboženství katolické za mocnou podporu státu a proto snažil se z politických a sobeckých příčin s papežem Piem VII. ujednati {{Prostrkaně|konkordát}}, by církevní řád opět byl zaveden. Tato smlouva obapolně uzavřena jest r. 1801 a jí rozhodnuto o knězích a biskupech, kteří přísahali na konstituci; počet arcibiskupství snížen na 9, diécésí na 48, některé svátky zrušeny. Napoleon přidal o své ujmě ke konkordátu t. zv. {{Prostrkaně|organické články}} a tím tuto smlouvu obapolnou oslabil. Docíliv svého účelu, chtěl býti v církvi pánem, zabrav církevní stát a zajav papeže Pia VII. Pod Ludvíkem XVIII. a Karlem X. vedlo se církvi lépe; nebo počet diécésí byl rozmnožen, kněžstva přibývalo a duchovní řádové započali opět svou činnost. R. 1822 byl založen v Lyoně spolek pro rozšíření víry, který až po dnes blahodárně působí. {{Prostrkaně|Chateaubriand}}, {{Prostrkaně|Lamartine}} de {{Prostrkaně|Maistre}}, {{Prostrkaně|Bonald}} a jiní spisovatelé obhajovali duchaplně víru proti nevěře. Revoluce r. 1830 opět valnou měrou škodila náboženství katolickému ve '''F'''-ii. Po té staral se Ludvík Filip a s ním výteční biskupové, by národní škola zvelebena byla. Učenci Gaume, Migne, Montalembert, Ségur, Guéranger, řečníci Sibour, Ravignan, Lacordaire a j. šířili křesťanské idee mezi vzdělanci franc. — Napoleon III. byl náboženství katolickému dosti přízniv, stavěl kostely, zřizoval nová biskupství (Laval, arcibiskupství alžírské s biskupstvími constantinským a oránským) a dbal toho, by způsobilí mužové povyšováni byli za biskupy. Duchovní řádové o školy, nemocnice a missie pečující zvláště za něho se rozmnožili. Pro missie působí '''F.''' více nežli všechny ostatní katolické země. Nynější republika není příznivá náboženství katolickému. — '''F.''' rozděluje se nyní v 84 diécésí, které tvoří 7 církevních provincií. ''[[Autor:František Krásl|Ksl.]]'' {{Prostrkaně|Církev evangelická}}. Reformace měla ve '''F'''-ii s počátku směr luteránský, záhy však nabyl převahy vliv reformovaný z blízké Genevy. Evangelíci, zvaní {{Prostrkaně|hugenoti}} (v. t.), byli pronásledováni králem Františkem I. (1515—47), podnikli za vedení bourbonské rodiny boj s následujícími králi (Jindřichem II., Františkem II., Karlem IX. a Jindřichem III.), vedenými stranou katolickou, zvláště rodinou Quisů, kteří byli politickými protivníky Bourbonů. Rostoucí církev ev. prohlásila na prvém národním reform. synodu v Paříži r. 1559, obeslaném 72 sbory, konfessí francouzskou (''confessio gallicana''). Náboženské války hugenotské, počtem 8 (1562-89), pojistily hugenotům přes hrozné krveprolití Bartolomějské noci (1572) svobody vždy rozsáhlejší, až Jindřich IV. (1589—1610) Bourbonský, jenž přestoupením k církvi katol. koupil si korunu královskou (1593), ediktem Nanteským (1598) svým dřívějším souvěrcům poskytl náboženskou svobodu a rovnoprávnost obmezenou zákazem svobodného vykonávání náboženství v Paříži a čtyřech větších městech. Po Jindřichově smrti byli hugenoti především Richelieuem zbaveni své politické moci a potom vší náboženské svobody Ludvíkem XIV., jenž dragonády zavedl a r. 1685 edikt Nanteský zrušil, čimž evangel. církev pozbyla práva k dalšímu trvání. Asi 3 mill. evangelíků ze země prchlo, ostatní v zemi zůstavší tvořili církev pouště (viz Camisard). Po prohlášeních o lidských právech a svobodách r. 1789 a 1795 teprv r. 1802 zabezpečil Napoleon I. opět evangelíkům náboženskou svobodu a občanskou rovnoprávnost, kterouž rozmnoženou a rozšířenou (1852 a 1871) až do dnešního dne drží. Ve '''F'''-ii jest více než 550.000 reformovaných ve 532 farnostech, a 200.000 luteránů; každá z těchto větví užívá ve vnitřních záležitostech samosprávy, upravené presbytero-synodním zřízením, za zevního dozoru státního. Orgánem sborovým jest staršovstvo, okresním pro 6000 duší konsistoř, krajským pro 5 konsistorních okresů provinciální synod (inspekce) a nejvyšším orgánem generální synod. Prvý generální synod reformovaný konal se r. 1872, na němž opanoval směr positivní proti liberálnímu; téhož roku sešel se synod luteránský, jenž zamítl snahy unionistické ve vlastním středu se objevivší a přiznal se k augšpurské konfessí. Církev reformovaná má dvě bohoslovecké fakulty, v Paříži a Montaubanu, luteránská jednu v Paříži. Vedle reformované církve, zvané státní, ustavila se r. 1849 svobodná reformovaná církev (''Union des églises évang.'' čili ''Eglise libre''), na státu nezávislá, přičiněním faráře F. Modona, která čítá více než 50 sborů. Církev evang. ve '''F'''-ii vyniká čilou a obětavou prací na poli vnitřní a vnější missie, má missijní společnosti a stanice, společnosti biblické, evangelisační a j. Srv. Herzog, Realencyklop. 2. vyd., Calmer, Kirchenlexicon (1890). ''[[Autor:Bohumil Mareš|BM.]]'' == Školství a ústavy dobročinné. == Ve středověku spočívalo školství '''F.''' v rukou církve a řádů, což přešlo i do nového věku a trvalo až do r. 1833; neboť usnesení národního shromáždění z doby velké revoluce nebylo nikdy provedeno. Částečně do světských rukou přešlo školství zákony z r. 1833. Důležitější škol. zákony vydány r. 1850, 1854 a 1867. Po válce r. 1870—71 provedena úplná reorganisace školství. Ministr Waddington vymohl 60 mill. fr. na stavbu škol v chudých obcích, neboť při počátku třetí republiky 28.000 škol nemělo vlastních budov. Ministr Bardoux vyžádal si k účelům školským od komor na 5 let 60 mill. fr. a jiných 60 mill. jako školskou půjčku obcím. Jeho nástupce Jules Ferry navrhl a prosadil pověstné tři zákony školské, první ze 27. ún. 1880 o reorganisaci vrchní rady školské, druhý z 18. bř. 1880, jenž vracel státu právo udíleti hodnosti akademické, což před tím bylo vyhrazeno toliko katolickým universitám, a konečně zákon z 16. června 1881, jímž zrušeny tak zvané ''lettres d’obédience'', na jejichž základě mohli až dosud členové řádů vyučovati beze zkoušky učitelské. Řádům státem neuznaným vyučování jakékoliv zakázáno. Řeholní vyučování ve '''F'''-ii bylo tím velice ochromeno. K opatření sil vyučovacích zřizovány v každém departementu učitelské semináře o třech ročnících, s bezplatným vyučováním a zaopatřením, při závazku učiti aspoň 10 let na státních ústavech. Nyní jest takových učit. seminářů ve '''F'''-ii 171. Pro vychování seminárních učitelů zřízen i vyšší mužský seminář v St. Cloudu a ženský ve Fontenay-aux-Roses. Všeobecná nucená návštěva školní zavedena ve '''F'''-ii teprve zákonem z 28. bř. 1882, jenž vedle toho zaručuje ve škole úplnou svobodu náboženskou. Vyučování náboženství děje se mimo školu. Nucená návštěva školní trvá od dokončeného 6. do dok. 13. roku, lze však již po dokonaném 11. roce složením zkoušky propouštěcí zbaviti se další návštěvy školní. Veřejné školy jsou buď chlapecké, dívčí neb smíšené. Na dívčích a obyčejně i na smíšených vyučují učitelky, na chlapecké učitelka jen tehdáž, je-li manželkou, sestrou nebo blízkou příbuznou ředitele školy. Správcem neb učitelem školy, jak veřejné tak soukromé, může býti toliko Francouz. Služné učitelstva škol obecných, upravené zákonem z 19. čce 1889, kolísá mezi 800 a 2000 franků (400—1000 zl.), k čemuž náleží ještě byt a místní přídavek. K obecným školám náleží {{Prostrkaně|opatrovny}} (''écoles maternelles'') pro dítky od 2—5 let. Od r. 1886 jsou nařízeny obligátně při všech školách. Přechod od opatroven k obecné škole tvoří {{Prostrkaně|přípravky}} pro dítky od 4—7 let. Záhy zřízeny byly ve školách francouzských {{Prostrkaně|školní spořitelny}}. Jejich působnost umenšila se ovšem značně zřízením státních spořitelen poštovních. Po způsobu švýcarském ujaly se ve '''F'''-ii {{Prostrkaně|feriální kolonie}} a s nimi spojené {{Prostrkaně|feriální vyučování}}. Pouze pařížských dětí posláno v létě r. 1888 na venek 22.268 hochů a 13.158 děvčat. Podle nařízení z 6. čce 1882 organisovány t. zv. {{Prostrkaně|školní bataillony}}. Ve školním roce 1889—90 bylo všech národních škol (''écoles primaires'') ve '''F'''-ii 81.857, tudíž 213 na 100.000 obyv. Z toho bylo 67.628 chlapeckých a smíšených, 14.229 dívčích, 67.359 veřejných, 14.498 soukromých. Na 18.629 školách vyučovali ještě členové řeholí. Žactva zapsaného bylo t. r. 5,601.567 (1400 na 10.000 obyv.), z toho 3,087.505 hochů, 2,514.062 děvčat, na veřejných školách 4,405.543, na soukromých 1,196.024, na světských 3,896.700, na řeholních 1,704.867. K poslednímu ročníku školy obecné připojují se {{Prostrkaně|školy pokračovací}} (''cours complémentaires'') s nejméně dvouletým kursem vyučovacím. Učivo řídí se dle místních poměrů a hledí k potřebám hospodářským, průmyslným a řemeslným. Se školou obecnou mají školy tyto společného správce. R. 1890 bylo jich 468 se 40.600 žáky. {{Prostrkaně|Měšťanské školy}} (''écoles primaires supérieures'') jsou podobny našim a mají kurs nejméně dvouletý. R. 1890 bylo jich 203 chlapeckých a 77 dívčích. Vedle těchto jsou ještě {{Prostrkaně|školy řemeslnické}} s 3letou návštěvou, jež přijímají žáky po dokonaném 12. roce. Opatrovny, přípravky školy národní, pokračovací, měšťanské a řemeslnické, tvoří dohromady ''l’enseignement primaire''. Školství toto nalézá se dnes ve skvělém stavu a výsledky jeho jsou znamenité. Kdežto r. 1827 pouze 42 % obyv. '''F.''' umělo čísti, r. 1870 umělo čísti již 80, r. 1886 však téměř 90 % obyv. Ovšem také oběti státem v tomto směru přinesené jsou veliké; tak pouze subvence k vystavění školních budov v l. 1870–86 obnášely přes 360 mill. franků. Našemu střednímu školství rovná se ve '''F'''-ii ''l’enseignement secondaire''. Střední školy franc. liší se v lycea (''lycées''). t. střední školy, vydržované státem, {{Prostrkaně|kolleje}} (''collèges''), t. střední školy vydržované obcemi, a t. zv. ''établissements libres'' (svobodné ústavy), světské i řeholní. Absolvováním středního ústavu dosahuje se baccalaureatu. R. 1891 bylo středních ústavů 1004 se 152.855 žáky, a sice 107 lyceí s 57.746 ž., 246 kollejí s 33.968 ž., 306 svob. etablissementů libres světských s 15.854 ž. a 345 svob. etabl. duchovních s 52.287 žáky. Vedle toho existuje ve '''F'''-ii 24 lyceí pro dívky s 3956 žákyněmi a 27 kollejí s 3088 žákyněmi. {{Prostrkaně|Vysoké školství}} '''F.''' (''l’enseignement supérieur'') jest z nejstarších v Evropě. Universita pařížská jest co do stáří druhou (první byla v Bologni) v Evropě a byla až do konce středověku vědeckým střediskem našeho zemědílu. V XVI. stol. poklesla její sláva, zvláště když jesuité jali se zakládati v Paříži a na venkově samostatné ústavy. Při vydání ediktu bloiského r. 1579 měla '''F.''' 21 universit. Později začala vláda rozšiřovati moc svou i na university. Tak již Jindřich IV. pozměnil universitu pařížskou a Colbert r. 1679 reformoval fakulty právnické, načež sledovala r. 1707 i reforma fakult medicinských. Skutečně reorganisatorsky zasáhl i zde Napoleon I.,, utvořiv v »Université de France« jednotný, systematický ústav vysoký s pevnou organisací. Dále stavěno zase až v posledním čtvrtstoletí po válce franc.-německé. Jak mnoho tu vykonáno, o tom nejlépe svědčí srovnání budgetů. R. 1868 připlácel stát na vysoké školy 221.154, r. 1889 však 9,492.595 fr., nehledíc ku 5,000.000 fr., jež dostaly university v poplatcích za hodnosti akademické. Města universitní věnovala v l. 1871—85 na své vysoké školy 46½ mill. fr., jediný Lyon 7,000.000, Bordeaux 4,000.000 fr. Vedle státních existují ještě t. z v. {{Prostrkaně|fakulty svobodné}} (''facultés libres''), vzniklé po r. 1875 hlavně přičiněním franc. episkopátu v Paříži, Angersu, Lille, Lyonu, Marseilli, Toulouse a Nantech a udržované prostředky soukromými. Vyučování na nich jest asi totéž jako na státních, avšak platné zkoušky státní skládají se dle zákona z 18. bř. 1880 na ústavech státních. Řádní professoři jsou jmenováni po návrhu fakulty presidentem republiky. Mají platu v Paříži 12.000—15.000 fr., na venku 6—11.000 fr. Našim mimořádným professorům universitním rovnají se zde učitelé zvaní ''agrégés'', s platem asi polovičním. Čím jest u nás sbor professorský jednotlivých fakult, tím jest ve '''F'''-ii ''conseil de la faculté''. Fakulty státní nalézají se z pravidla v sídlech akademií. Nyní jest ve '''F'''-ii 15 fakult literárních (''facultés des lettres''), 15 vědeckých (''f. des sciences''), 12 právnických (''f. de droit''), 4 lékařské (''f. de médecine''), 2 pro theologii protestantskou. Mimo to existují vysoké školy lékárnické a smíšené přípravné školy pro medicinu a farmacii. Vedle toho sluší v řadu vysokých škol počítati ještě některé ústavy odborné — mezi nimi ústavy první svého druhu na světě — z nichž však některé podřízeny jsou také jiným ministerstvům mimo min. vyučování. Jmenujeme Collège de France, Museum d’histoire naturelle, École des Chartes, É. des langues orientales, É. normale supérieure, É. des beaux-arts, Conservatoire de musique et de déclamation, É. des hautes études (pod minist. vyuč.), proslavené ústavy École polytechnique, jež sloužila za vzor všem ostatním v Evropě, v první řadě pražské, É. des ponts et chaussées, É. des mines, dále É. politique, Institut agronomique, É. d’agriculture v Grignonu, Montpéllieru a Grand-Jouanu, É. forestière v Nancy, É. supérieure de guerre, É. d’application d’artillerie et du génie ve Fontainebleau, É. de cavalerie v Saumuru, É. spéciale militaire v Saint-Cyru. É. navale v Brestu, É. d’application du génie maritime a jiné. Nejvyšší instancí v záležitostech školství jest ministerstvo veřejného vyučování (''ministère de l’instruction publique''). Pro každé z hlavních oddělení (''l’enseignement primaire'', ''secondaire'', ''supérieur'') utvořeno zde zvláštní ředitelství. Vedle toho zřízena jako nejvyšší poradní sbor státní ve věcech vzdělání dekretem z 27. ún. 1880 vrchní rada ''Conseil supérieur de l’instruction publique''. V radě této zasedá 9 presidentem jmenovaných vysokých hodnostářů universitních a 4 členové nestátního svobodného vyučování, členové Institutu, Collège de France, různých fakult a volení zástupcové všech vysokých, středních a národních škol, ředitelé a ředitelky ústavů učitelských. Všichni mají úřad na 4 roky a jsou zase volitelní. Sbor ten, jenž má 2 roční řádné schůze, jest nejvyšším správním a disciplinárním dvorem ve věcech školských. Užší výbor z tohoto sboru tvoří stálá sekce (''section permanente''). Vedle toho existuje poradní výbor veř. vyučování (''comité consultatif de l’enseignement public''), jejž sestavuje ministr vyučování z vyšších úředníků školské správy a ze zástupců jednotlivých odborů. Podává referáty o všech otázkách, jež se nepředkládají radě vyšší nebo její stálé sekci. — Za účelem dozoru školského jest '''F.''' rozdělena na 17 školských okresů (''académie''), počítaje v to ovšem i okres alžírský. Akademické radě (''conseil académique'') předsedá rektor, jemuž přísluší právo dozoru na obecné školy a semináře učitelské. Rada akademická jest správním dvorem prvé instance a vychází z voleb státního učitelstva na školách středních a vysokých a má také právo dozoru na tyto školy. Akademie tyto mají města Aix, Alger, Bordeaux, Caen, Chambéry, Clermont, Dijon, Grenoble, Lille, Lyon, Montpellier, Nancy, Paříž, Poitiers, Rennes, Toulouse. Paříž, Lille a Marseille mají své zvláštní akademické inspektory pro národní školy. Vedle toho jsou školní rady departementní, jichž předsedou jest vždy prefekt departementu. V každém depart. jest akademický inspektor, vykonávající dozor na školy střední a s prefektem i na školy národní. Ve všech větších městech nalézají se zvláštní školdozorci pod vrchním dozorem inspektora akademického; nade všemi školdozorci jsou generální inspektoři v Paříži. Zde také jest vzpomenouti, že ve '''F'''-ii děje se i mimo školu mnoho pro všeobecné vzdělání. Téměř každé větší město má veřejnou, někdy velmi značnou, knihovnu a většina z nich i musea. Společností vědeckých tu jest množství tak veliké, že snad jen Spojené Státy sev.-americké mohou v tom s '''F'''-ií závoditi. Tak jen zeměpisných společností má '''F.''' dnes neméně než 30. Výkvět vzdělanosti soustřeďuje se z dobré polovice v Paříži. {{Prostrkaně|Ústavy dobročinné}} zakotvily se záhy ve '''F'''-ii, časem pak zorganisovaly se snahy, odpomoci bídě lidské, tak, že ve mnohých odborech mohou sloužiti cizině za vzor. Koncem r. 1889 měla '''F.''' 1639 nemocnic se 180.473 lůžky. Přijato bylo do nich během t. r. 492.707 nemocných a 31. pros 1889 nalézalo se ve '''F'''-ii 54.419 osob v ošetřování. Příjem činil 119,733.368 fr., vydání 114,718.221 fr. Dětí nalezených, opuštěných a sirotků podporováno bylo celkem 75.215 nákladem 17,200.000 fr. Ústavů pro choromyslné bylo 110 (z toho 45 soukromých), v nichž r. 1889 bylo v ošetřování 26.006 mužů a 29.851 žen, úhrnem 55.587 osob. Bohatství jest ve městech celkem mnohem větší než na venkově. Totéž platí však také o chudobě a ve stejném poměru k tomu stojí organisace dobročinná. Z obcí majících méně než 500 obyv. sotva třetina má úřad dobročinný (''bureau de bienfaisance''), z obcí mezi 500—1000 ob. více než polovice. V průmyslovém departementu Nord připadá (již r. 1882) 95 úřadů na 100 obcí, v rolnickém depart. Allier pouze 13. Počátkem r. 1888 bylo 15.250 úřadů dobročinných pro 36.121 obcí, jež podporovaly 1,647.720 osob. Zákonem ze 24. čna 1851 organisovány zastavárny (''Monts de piété''), jichž jest tu 42. R 1889 udělily půjček 60 mill. fr. Záhy vyvinuly se spolky vzájemně se podporující (''Sociétés de sécours mutuel''). Již r. 1852 bylo jich 2438 s 270.000 členy, r. 1889 dostoupil však počet jich 8427 s 1,105.000 členy a reservním fondem více než 80 mill. fr. Pokladna pro zaopatřen! ve stáří (''Caisse Nationale de retraite pour la vieillesse'') měla r. 1891 příjem 117,2 mill. fr. Odkazy a dary departementům, obcím a veřejným ústavům r. 1888 činily 31,478.791 fr, z čehož připadlo nemocnicím 16,645.260 fr., obcím a departementům 6,924.811 fr., církvi 6,645.896 fr., školám, akademiím a vědeckým společnostem 718.826 fr., chudobincům 543.698 fr. Úhrnný příjem francouzské veřejné dobročinnosti vzrostl ze 117 mill. r. 1871 na 159 mill. fr. r. 1889. Vedle toho má ve '''F'''-ii velikou důležitost dobročinnost soukromá. Jest tu mnoho podpůrných společností jednotlivých konfessí a neméně značný počet společností světských, v jichž čele sluší jmenovati zvláště pařížskou Filanthropickou společnost, nejstarší toho druhu ve '''F'''-ii. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Právní dějiny. == Právní dějiny '''F.''' jsou ve velkých svých rysech podobny dějinám jiných západoevropských států. V prvé době spojeny jsou, aspoň pokud běží o území nynější sev. '''F.''', s právní historií Německa. Tato prvá perioda trvala až do rozpadnutí se Franckého království. Od této doby vyvíjí se právo německé i francouzské každé samostatně, avšak spočívajíc na stejných sociálních podmínkách, vykazuje obé právo i v dalším vývoji velmi mnoho podobností. Dříve než v Německu vyvinula se lenní soustava v říši západofrancké. Moc královská jest na počátku franc. právních dějin velmi slabá, korunní vasallové vládnou v území svém téměř neodvisle. Feudalismus vzal však ve '''F'''-ii také dříve za své než v Německu. Celkem trvala soustava lenní ve '''F'''-ii až do XVI. stol, kdy vystřídána byla vládou absolutní. Zbytky feudalismu přežily však i skoro celé XVIII. stol. a byly odstraněny teprve revolucí. Dle své intensivnosti dělena bývá feudální vláda ve '''F'''-ii na dvě období. První období trvalo až do stol. XII. Lenní soustava byla v plném svém květu '''F.''' dělila se na množství malých feudálních států, pojených dohromady jen svazkem manským. Pánové těchto státečků vykonávali ve svém území táž práva jako král. Správa královská obmezovala se jen na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. Od stol. XIII.—XVI. nastoupilo druhé období lenního regimu. — Prvotné manské právo podlehlo následkem různých vlivů velikým změnám. Války křižácké učinily léna přístupnými i nešlechticům, což se původně příčilo přísným zásadám systému lenního. Města ve stol. XI. a XII. zbohatla a osvobodila se ode jha feudálního tím, že si vymohla občanské i politické svobody. Vedle dosavadních dvou tříd obyvatelstva, pánů (k nimž počítati sluší i duchovenstvo) a poddaných povstala ještě třetí třída lidí požívajících práv listinami zaručených, kteří byli ovládáni novým právem, právem obyčejovým (''droit coutumier''). Od XII. stol. počala též růsti moc královská a obmezovala soustavu feudální. Kdežto do XI. stol. měla královská nařízení platnost hlavně jen v území korunním (královském), vydávány byly, počínajíc XII. stol., královské ordonnance i pro všechna ostatní území '''F.''' V právu soukromém bujel sice partikularismus ještě skoro po celé století XVI., avšak v oboru státního práva má velký význam zákonodárství královské již od XIII stol. XIV. a zvláště XV. stol. tvoří přechod od vlády feudální k absolutní. Králové franc. odňali znenáhla lenním pánům všechna politická práva spojená s lennictvím, jako právo vésti válku (již ve XIV. a pak opětně ve století XV.), raziti minci (1361), vybírati daně (v XVI. stol.) atd., tak že vlastnictví léna obmezovalo se jen na práva soukromá. Osobivše si dotčená politická práva sami, vládli králové franc. od XVI. stol. až skoro do sklonku XVIIT. stol. neobmezeně, podporováni jsouce v absolutistických a centralisačních svých snahách četným úřednictvem. Charakteristickou známkou periody absolutní jest, že králové, zvítězivše úplně nad feudalismem, snažili se podrobiti všechny části říše, tou dobou již konsolidované, týmž zákonům a téže správě. Místní rozdíly v právu měly sice pominouti, avšak přes to nepovzneslo se zákonodárství regimu absolutního na vyšší stanovisko lidské, dle něhož by bylo musilo odstraniti dávno již přežilou nerovnost osob i statků před zákonem. Zákony měly namnoze povahu výsad, výhodných jen pro šlechtu, duchovenstvo a částečně i pro měšťanstvo. Mezi těmito plnoprávnými státními občany a ostatním bezprávným obyvatelstvem rozevřela se propast nepřeklenutelná. Blížila se veliká doba revoluce, jež hrozila pohřbiti veškeru minulost i se zděděnými výsadami a přednostmi. Vláda učinila několik pokusů, aby zlepšila stav poddaného lidu a stav utiskovaných dosud protestantů, avšak bylo již pozdě. Trpělivost bezprávných tříd byla již vyčerpána. Revoluce nedala se odvrátiti. Revolucí (1789) nastává nové období francouzských právních dějin. Podstatným jeho znakem jest, že dosavadní společnost, založená na nerovnosti osobní i věcné, nahrazena byla společností novou, v níž pro každého platilo a platí právo stejné. Rovnost a ostatní revoluční zásady prováděny byly ve všech možných oborech právního a sociálního života. V některém směru bylo sice přestřeleno, avšak celkem učiněn byl ohromný krok ve vývoji člověčenstva. {{Prostrkaně|Prameny práva francouzského}}. V době předkapetovské platila ve '''F'''-ii jednak práva barbarská (germanská), jednak právo římské. Z práv germanských byl to zvláště zákon {{Prostrkaně|Salický}}, zákon {{Prostrkaně|Ripuarský}}, zákon {{Prostrkaně|Burgundský}} krále {{Prostrkaně|Gundebalda}} a zákon Visigotský. Pro poddané římského původu v říši Visigotské bylo v užívání ''Breviarium Alaricianum'' a pro římské poddané v Burgundsku kompilace, známá pode jménem ''Responsa Papiani'' čili ''Lex romana Burgundionum''. Mezi těmito různými právy vykonávaly jakousi sjednocovací činnost ''capitularia'' franckých králů. K jednotě přispívalo značně též {{Prostrkaně|právo církevní}}. Právní dualismus franc., mající původ v různém složení franc. národa ze živlu římského a germanského, udržuje se i po pádu říše Francké a přechází do doby Kapetovců. Právo severního jazykového území (''langue d’oil'') jest právo původu ryze germanského; teprve později bylo modifikováno institucemi práva římského a církevního. Naproti tomu udrželo se v jižním jazykovém území (''langue d’oc'') právo římské, a sice původně jako osobní právo římského obyvatelstva a později jako právo territoriální, které se vyvinovalo pod vlivem Justiniánovy kodifikace a její literatury, jakož i na základě italské právní doktriny. Avšak ani právo římské nezachovalo se neporušené a přijalo mnohé názory práva germanského. Tímto způsobem sbližovalo se právo psané (římské) s právem obyčejovým (germanským), tak že při vší různosti a partikularismu dospívá se znenáhla k jakési jednotě, aspoň v zásadních ideách. Jednota ona jest částečně výsledkem tvořícího se jednolitého franc. národa, částečně i výsledkem rostoucí moci královské a konečně i výsledkem studia práva římského a církevního. Nová tato doba datuje se od XIII. stol. Sjednocující činností působí zejména královské soudnictví, úřednictvo a královská moc nařizovací. Do XI. stol. nemáme mnoho právních pramenů. Badání přestati musí hlavně jen na výsadách a různých listinách. Jen v jižní '''F'''-ii vyvinulo se několik místních práv. Od XII. a zejména pak XIII stol. sepisuje se i obyčejové právo severní '''F.''', tak jak bylo u soudů v užívání. Celkem lze právní prameny franc. z doby feudalismu rozděliti dle těchto skupin: ''A'') soukromé sbírky práv městských a zemských, jež měly moc zákona. ''B'') právní knihy a díla právnické literatury. ''C'') sbírky rozsudků a nálezů. ''D'') statuty a nařízení (''établissements'' a ''ordonnances''). ''A'') Ze soukromých sbírek práv městských a zemských ze stol. XIII.—XV. uvésti sluší četné knihy, vypočtené ve čl. {{Prostrkaně|Coutume}}. ''B'') {{Prostrkaně|Právní knihy}} mají namnoze ještě větší důležitost pro seznání starého franc. práva než dotčené shora sbírky právních zvyklostí. Podávajíť zhusta nezbytný výklad obyčejového práva a obsahují cenné úvahy, k nimž těžko by dospěl moderní právník, neznající právních poměrů tehdejší doby. Do skupiny právních knih náleží především sbírka ''Établissements de Saint Louis'', jež připisována byla od některých autorů sv. Ludvíkovi a pokládána za jeho zákonník. Dle badání Violletova (»Les sources des Établissements de St. Louis«, 1877) jest to však pouhá soukromá kompilace různých právních pramenů z let 1272—73. Dílo má 2 knihy. V první knize jsou mimo jiné obsaženy zvyklosti touraine-anjouské, ve druhé knize z velké části obyčejové právo orléanské. Za jednotlivými kapitolami jsou četné citáty z Pandekt, Institucí a z Dekretálií. Ačkoli dílo jest povahy soukromé, mělo veliký vliv. Čerpáno z něho pro doktrinu i pro sbírky právních obyčejů. Vydání obstaral Laurière v I. sv. Ordon. des rois de France. Znamenitou studii o pramenech této sbírky vydal dotčený již Viollet. K nejlepším plodům středověké právnické literatury ve '''F'''-ii počítati sluší ''Les coutumes du Beauvaisis'', sepsané od {{Prostrkaně|Fil. Beaumanoira}}, který byl na různých místech baillim a sénéchalem a pak členem parlamentu. Zemřel r. 1296. Mistrovské jeho dílo o obyčejovém právu země Beauvaisis z r. 1283 nabylo v sev. '''F'''-ii neobyčejné autority. Jako bailli vykonával B. funkce soudní i správní, i podává kniha jeho obraz veškerého práva soukromého i veřejného. B. jest z prvých legistův, kteří znamenitě prospěli monarchii v boji proti feudalismu. Nicméně nepřiznává králi moci absolutní, nýbrž jen obmezenou. Co se týče poměru moci světské k církevní, hájí její neodvislost vůči církvi. Dílo Beaumanoirovo vydal Beugnot r. 1842. Záhy pořizovány byly ve '''F'''-ii také překlady jednotlivých částí Corpus juris civilis, a výklad práva domácího podáván ve spojení s výtahy z cizího práva. Uvésti sluší zvláště dvě knihy tohoto způsobu: ''Conseil à un ami'', práce {{Prostrkaně|Pierra de Fontaines}} z doby kolem r. 1253, a ''Li livres de jostice et de plet'' asi z r. 1270. Prvá kniha, jež jedná o zvyklostech Vermandoisu, jest namnoze jen volným překladem římských pramenů, jež autor přispůsobuje franc. právním obyčejům. Jest to sice jedna z nejstarších knih o franc. právu, přes to však nemá pro studium tohoto práva oné důležitosti jako »Établ. de St. Louis« nebo kniha Beaumanoirova, poněvadž míchá právo obyčejové s římským. Nejnov. vyd. od Marniera r. 1846. - Kniha ''Li livres de jostice et de plet'' obsahuje směsici práva římského, církevního a obyčejového. Ve značné míře jest skoro slovným překladem Pandekt. Má se za to, že napsána byla nějakým universitním posluchačem dle přednášek professera (snad na univ. orléanské). Vyd. od Rapettiho s glossářem slov vyšlých z užívání od Chabailla r. 1850 v Coll. de doc. inédite. K nejstarším právním knihám patří též tak zv. Jerusalemské a Antiochijské ''Assises'', jež podávají obraz starého franc. práva tak, jak se vyvinulo v Malé Asii. Poznání jejich jest tím důležitější, poněvadž právo v nich obsažené nepodlehlo vlivu práva římského, jakože pozorujeme na právu vlastní '''F.''', kde studováno právo římské a církevní na universitách v Montpellieru, v Paříži, v Orléaně, v Angersu a Toulouse. Právo franc. přinesli na východ křižáci. Již Gottfried Bouillonský dal na poč. XII. stol. redigovati dva zákonníky, z nichž jeden určen byl pro šlechtu, druhý pro měšťanstvo. Oba zákony byly zavřeny do skříně a chovány v chrámě sv. hrobu. Gottfried zřídil také dvě soudní stolice: dvůr vysoký čili rytířský (''haute cour'' č. ''cour des chevaliers'') pro šlechtu a nižší čili měšťanský (''baisse cour'' čili ''cour des bourgeois'') pro měšťanstvo. Když r. 1187 Jerusalem padl do rukou Saladina, ztratily se oba zákonníky. Úřady a soudy přeneseny byly z Jerusalema do Akky. Na základě dřívějších zákonů, nyní ztracených, vytvářela se tu soudní praxe. Tato praxe přešla pak ze Syrie do království Cyperského, odtud do Cařihradu a z Cařihradu do Řecka. Od XIII. stol. povstávají spisy o východním právě franc. Filip de {{Prostrkaně|Navarre}}, franc. rytíř, který působil v Akce a na Cypru, sepsal právo vysokého dvora, a sice pro účel theoretický. Jean d’Ibelin doplnil dílo to a přizpůsobil je praktické potřebě. Kniha publikována byla r. 1369 v Cypru jako zákon a chována byla v kathedrále v Nikosii. Avšak i toto dílo se ztratilo. Ve XIV. stol (1324–1361) napsal v Cypru praktický právník ''Abrégé du livre des Assises de la Cour des bourgeois.'' Po dobytí Cařihradu r. 1204 platilo právo jerusalemské též v latinském císařství Cařihradském, v jehož čelo postaven Baudoin, hrabě Flanderský, a v knížectví Achajském nebo Morejském. Obsaženo bylo v knize zv. ''Assises de Romanie'' čili ''Liber consuetudinum imperii Romaniae''. Sbírku všech Assises vydal Beugnot v Recueil des historiens des croisades (1841—43, 2 sv.). Starší, avšak nejlepší vydání Assises nižšího dvora jest od Kauslera (Les livres des Assises, 1839). — Francouzské právo, jež platilo ve knížectví Antiochijském, obsaženo je v ''Assises d’Antioche''. Původní text se nezachoval, nýbrž jen armenský překlad, který vydán byl s textem novofrancouzským od společnosti mechitaristů v Benátkách r. 1876. Větší množství {{Prostrkaně|právních knih}} pochází ze stol. XIV. a XV. Jsou to hlavně: 1. ''Stilus curiae parlamenti'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Knize přikládána autorita i v kruzích vládních. Otištěna jest u Molinaea ve 2. sv. jeho Opera omnia (Paříž, 1681). — 2. ''Le Grant Coustumier de France'', kompilace ordonnancí, rozsudků, formulí, různých pojednání i samostatných vývodů z l. 1387—89. Dělí se na 4 knihy, z nichž 2 jednají o právu soukromém a 2 o právu trestním. Byla neustále doplňována a opravována a do r. 1539 často též tištěna. Až do officielní redakce právních zvyklostí požívala znamenité pověsti. Dle Delislea byl jejím autorem bailli {{Prostrkaně|Jacques d’Ableiges}}, posléze advokát u pařížského Châteletu roku 1391. Vyd. od Charrondasa r. 1598, nově od Laboulaye a Daresta r. 1868. — 3. ''Somme rurale'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}), obšírná kniha sepsaná ke konci XIV. stol. od král. soudce {{Prostrkaně|Jeana Bouteillera}} (Boutilliera), podává obyčejové právo flanderské a hennegavské, přihlíží však k právním zvyklostem i jiných zemí. Autor byl velkým přítelem práva římského a nazývá obyčeje, jež s právem tímto se neshodují, ''droit haineux''. Také toto dílo těšilo se veliké vážnosti a bylo záhy přeloženo do vlámštiny. Vedle knihy Beaumanoirovy jest to snad nejcennější památka pro studium středověkého práva franc. — 4. ''Practica aurea'', pojednání o soudním řízení, opatřené praktickými formulemi a sepsané v l. 1311—1319 od {{Prostrkaně|P. Jacobiho}}, prof. v Montpellieru. Autor snaží se uvésti ve shodu římské právo s praxí franc. soudů. — 5. ''Songe du verger'' č. ''Somnium viridarii'', kompilace polemických spisů o hranicích moci duchovní a světské, která měla za účel hájiti neodvislost světského panství. Dílo napsáno lat. jazykem za Karla V. r. 1376, a sice anonymně. Brzy přeloženo i do frančiny. Za autora uvádí se 12 osob. Kniha napsána jest na základě vidění ve snu. Spisovateli se zdálo, že seděl v krásné zahradě plné růží a květin, maje po pravém i levém boku dvě královny, moc církevní a moc světskou, z nichž první zvolila si za advokáta duchovního, druhá rytíře. V debatě odvolávají se oba advokáti na bibli, římské zákony atd. Autor užil pro dílo své hlavně polemických spisů, které byly napsány v boji Ludvíka Bavorského proti papežství, jmenovitě spisu Viléma d’Occam »Octo quaestionum decisiones« a jeho Dialogu. Dle usnesení pařížského parlamentu tištěna byla tato kompilace r. 1516 jako ''Aureus de utraque potestate libellus''. Nejrozšířenější vydání je Goldastovo v Monarchia s. Romani imperii II., 1612. — 6. ''Practica forensis'' (z 1. polovice století XV.) od {{Prostrkaně|Masuera}}, kniha obyčejového práva auvergnského ve formě učebnice. Jest důležitým pramenem pro historii práva ve střední '''F'''-ii. Obsahuje četné citáty z práva římského a církevního. Kniha byla od Fontanona přeložena do frančiny a r. 1610 vydána. Lat. text byl v XVI. a na poč. XVII. st. několikráte tištěn. — 7. ''Les coustumes d'Anjou et du Maine'', obšírná práce (z r. 1437) o obyčejovém právu anjouském a mainském, sepsaná od {{Prostrkaně|Claudia Ligera}}, soudního úředníka, sénéchala anjouského. Přihlíží k právu římskému. Vyd. od Beautemps-Beaupréa ve 2. sv. »Cout. et inst, de l’Anjou et du Maine«, 1878. ''C'') {{Prostrkaně|Sbírky rozsudků a nálezů}}. 1. S českými zemskými deskami srovnati se dají knihy pařížského parlamentu, známé pode jménem {{Prostrkaně|Olim}} (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Název vzat odtud, že nejstarší knihy označovány byly od XVII. stol. jako Olim. Druhá kniha počíná totiž slovy: Olim homines de Baiona ... exierunt animo nephando. Pojmenování této druhé knihy Olim přijato pak od XVII stol. pro celou řadu knih od r. 1255 do r. 1318. Olim obsahují text nebo častěji jen tresť učiněných nálezů, jež se dělí ve dva druhy: {{Prostrkaně|inquestae}} (''enquêtes'') a {{Prostrkaně|arresta}} {''arrêts''). První jsou rozsudky vynášené na základě protokolu o svědeckých výpovědech, arresta všecky ostatní nálezy. Olim vydal ve 4 sv. Beugnot r. 1839 v Coll. de doc. inéd. Pro studium Olim jest velmi důležitou pomůckou dílo Boutaricovo »Actes du parlement de Paris« (1863). — Podobně jako parlament pařížský zapisoval své nálezy i parlament normandský. Text však se nám neuchoval. Obsah známe jen z kompilací, které z nálezů těchto čerpaly.— 2. ''Coutumes notoires et jugées au Châtelet de Paris'', zv. též ''Sentences du parloir aux bourgeois'', sbírka nálezů pařížs. Châteletu z doby od r. 1300–87. Tištěna u Brodeaua v dodatku k jeho »Cout. de Paris« (1658, 1669). — 3. ''Décisions de Jean Desmares'', sbírka 422 soudních nálezů, skládá se ze 2 částí, z nichž prvá sepsána teprve po r. 1380, druhá o něco později. Mnohé nálezy se opakují nebo si odporují. Sbírka připisuje se radovi a generálnímu advokátu pařížského parlamentu {{Prostrkaně|J. Desmaresovi}}, r. 1382 k smrti odsouzenému. Vyd. od Brodeaua l. c. Z ostatních sbírek soudních nálezů uvádíme zejména sbírku {{Prostrkaně|Remešskou}} (vyd. Varin l. c.) a {{Prostrkaně|Pikardskou}} (vyd. Marnier v »Anc. cout. inédit de la Picardie«, 1840). ''D'') ''Établissements'' a ''Ordonnances''. Prvým slovem označovány statuty všeobecné závaznosti v době starší, druhým v době pozdější. Větší intensivnosti nabývá nařizovací moc královská od {{Prostrkaně|Filipa Augusta}}, od něhož znám jest t. zv. testament z r. 1190, upravující činnost král. soudních úředníků, a dále pak od {{Prostrkaně|Ludvíka}} IX., který vydal r. 1254 ''ordonnance pour la réformation des moeurs'' a asi kolem r. 1260 ordonnanci o reformě průvodního řízení. Ordonnanci přibývá za nástupců Ludvíka IX., a upravuje se jimi hlavně právo ústavní a správní, soudní zřízení a právo processní. Nové stadium ve vývoji francouzského práva nastává na sklonku druhého období regimu feudálního. Kolísavé a rozmanité právo obyčejové rediguje se ve větší sbírky, královskými ordonnancemi, praxí parlamentů a doktrinou zavádí se aspoň částečná jednota. Až skoro do konce XV. stol. platila ve '''F'''-ii různá místní obyčejová práva, jejichž sbírky, pořizované od osob soukromých, novějším poměrům nijak již nevyhovovaly. Chopili se tedy králové sami myšlénky, vydati officielní sbírky právních obyčejů. (Srv. {{Prostrkaně|Coutume}}.) V Montil-les Toursu vydal Karel VII. r. 1453 edikt, kterým nařizoval, aby lidé všech stavů znalí práva obyčejového zapisovali a jemu k prozkoumání od parlamentu posílali ''usages et coutumes''. V práci pokračují nástupci Karlovi až do 2. polovice XVI. stol. Nejen že se publikují mnohé zvyklosti dosud neredigované, velký počet obyčejů již vyhlášených se reviduje a opravuje. Ve 2. pol. XVI. stol. byla práce v podstatě skončena. Jen několik málo sbírek právních zvyklostí vydáno ve stol. XVII. a XVIII. Důležitým pramenem pro seznání obyčejového franc. práva jsou nejen sbírky takto redigované, nýbrž i protokoly sepsané o jednání, jež zaváděno bylo ke zjištění právních zvyklostí. Celkem sluší rozeznávati dvě officielní redakce právních obyčejů. Při druhé hleděno k právu římskému, které ve '''F'''-ii pilně se pěstovalo, více než při redakci první. Poznamenati jest, že v dotčených officielních sbírkách není obsaženo veškeré právo jednotlivých provincií. Při sepisování předpokládalo se jako samozřejmý právní pramen obecné právo původu částečně římského, částečně germánského. Hlavní snahou bylo zapsati jen místní zvláštnosti, které se vyskytaly nejvíce v oboru práva soukromého. Mají tedy jmenované officielní sbírky velikou důležitost hlavně pro studium práva soukromého. Na konci XVII. stol. zamýšlel {{Prostrkaně|Laurière}} vydati v jedné veliké sbírce všechny coutumes již publikované. Práce, kterou nedokončil, provedena byla r. 1724 {{Prostrkaně|Bourdotem de Richebourg}}. Jest to ''Nouveau coutumier général de France'', o 4 sv. Obsahuje všechny až do r. 1724 redigované coutumes (počtem 52) s redakčními protokoly a zahrnuje též starší sepsání a spracování právních obyčejů. Byvše sepsány, přestávají se již právní obyčeje vyvíjeti. Moc pravotvorná náležela od XVII. stol. již jen králům samotným. Projevem moci té byly královské ordonnance, jež možno rozděliti dle století, jak byly vydány. Ordonnance ze XVI. stol vydávány byly ještě za jakéhosi vlivu generálních stavů, v XVII. a XVIII. stol. však z pouhé iniciativy královy. Charakteristickou známkou ordonnanci století XVII. jest, že zavádějí jednotu v oboru práva veřejného. Uvésti sluší zvláště tyto ordonnance Ludvíka XIV.: z r. 1667 o civilním soudním řízení t. zv. ''Code Louis'' (značný počet článků přešel do platného nyní ''Code de procédure civile'' z r. 1806), z r. 1670 ordonnance o trestním právu a řízení, z let 1667, 1672 a 1687 ordon. o správě měst, z r. 1669 ordon. o vodách a lesích, z r. 1673 ordon. obchodní, z r. 1681 ordon. o námořnictví, z r. 1695 o duchovním soudnictví. Ordonnance z XVIII. stol. snaží se zavésti jednotu v oboru práva soukromého a pak odstraniti některé zbytky starého feudalismu. Buďtež tu jmenovány ordonnance redigované d’Aguesseauem: z r. 1731 o darováních, z r. 1735 o závětech, z r. 1747 o substitucích, jež pojaty byly později do ''Code civil''. Roku 1776 vydány dva dekrety, z nichž jeden zrušil právo mistrovství (v oboru živnostenském), druhý roboty, r. 1779 zrušeno nevolnictví na statcích královských, r. 1787 dána protestantům civilní svoboda atd. Četné jsou sbírky král. ordonnanci, jež vydány byly počínajíc XVI. stol. Chronologickou sbírku od r. 1108 až do krále Jindřicha IV., ''Les édits et ordonnances des rois de France'', vydal Fontanon. Dle látky sestavil ordonnance a pod jménem ''Code de Henry III.'' vydal Brissonius. Dílo jeho bylo vlastně projektem zákona, avšak nedostalo se mu královské sankce. Jsouc velice oblíbeno, bylo často vydáváno, zejm. r. 1603 od Charrondasa, pak r. 1615 a 1622. Podobný jest ''Code de Henry IV.'' od Cormiera (1615) a ''Code de Louis XIII.'' od Corbina (1628). R. 1687 vydal Blanchard král. ordonnance od r. 1115 a nazval sbírku ''Table chronologique''. Konečně chopila se vláda sama myšlénky, uspořádati úplnou officielní sbírku ordonnancí. Provedení svěřila třem právníkům: Berroyerovi, Logerovi a Laurièrovi. R. 1723 vyšel prvý svazek této sbírky (zv. obyč. ''Collection du Louvre'') pod názvem ''Ordonnances des rois de France''. Ve vydávání pokračovali až do r. 1849: Secousse, Villevault, Bréquigny, Camus, Pastorel a Pardessus. Vyšlo celkem 21 sv. Důležitou pomůckou k užívání této sbírky, jež sáhá do r. 1514, jest ''Table chronologique'' od Pardessusa (1847). Výbor nejdůležitějších zákonů až do revoluce podán jest v ''Recueil général des anciennes lois françaises'' od Jourdana, Isambérta, de Crusy a Taillandiera (1822–33, 29 sv.). Novější sbírku vydali: Walker: ''Collection complète des lois, édits'' etc. ''antérieurs à 1789'', obsahující zákony od r. 1420 do 1788 (5 sv., 1835—37) a Galisset: Corps du droit français, obsahující zákony od r. 1789—1854 (16 sv., 1827-54). Kromě prací zákonodárných sluší zmíniti se ještě o bohaté právnické literatuře. Více než na universitách pěstováno bylo franc. právo od praktiků. Zvláštním druhem literární činnosti byla t. zv. ''jurisprudence des arrêts''. Parlamenty účastnily se totiž zákonodárné činnosti též tím, že vydávaly v plném shromáždění všech komor nálezy závazné pro nižší soudy zv. ''arrêts de règlement''. Byl to prostředek ustáliti jurisprudenci ve věcech pochybných a sporných mezi theoretiky a praktickými právníky. Tyto nálezy sestavovali a spracovávali, pojíce k nim výklady, t. zv. arrêtisté, jejichž práce dělí se dle jednotlivých parlamentů. Nejvíce bylo arrêtistů parlamentu pařížského. Uvádíme hlavně {{Prostrkaně|Denisartovu}} ''Collection de décisions nouvelles'', přeprac. od Camusa a Bayarda (1783—90). — Větší jest literatura kommentářů práva římského i práva obyčejového. Z romanistů buďtež zvláště uvedeni: {{Prostrkaně|Cujatius}} (Cujas, 1522—90), {{Prostrkaně|Hotmann}} (1524–90), {{Prostrkaně|Donatus}} (Doneau, 1527—91) a {{Prostrkaně|Godofredus}} (Godefroy, † 1622). Z kommentatorů práva obyčejového nejslavnější jest {{Prostrkaně|Molinaeus}} (Dumoulin, 1500—66), který se proslavil též v právu římském. Od něho pochází zejm. pojednání ''Oratio de concordia et unione consuetudinum Franciae'', kde podává návrh na jednotu právních obyčejů. Před smrtí svou vydal apostilly čili poznámky ke všem právním zvyklostem franc. Dokazuje tu, že různá ustanovení právních obyčejů plynou z týchž zásad. Z ostatních kommentátorů stůjtež tu: Guy {{Prostrkaně|Coquille}} (1523—1603), od něhož jest ''Institution au droit des Français'', {{Prostrkaně|Loysel}} (1536—1617), známý svými ''Institutes coutumières'', k nimž podal výtečný výklad {{Prostrkaně|Laurière}} (s dodatky a doplňky vyšly naposledy od Dupina a Laboulaye, 1846), {{Prostrkaně|Lamoignon}} (1617—77), který ve svých Arrêtés hlásá myšlénku všeobecného zákona pro celou '''F'''-ii, {{Prostrkaně|Domat}} (1625—95), autor velkého díla ''Les lois civiles dans leur ordre naturel'', {{Prostrkaně|Laurière}}, jenž vydal zvláště ''Glossaire du droit français'' (1704, 2 sv.) a ''Bibliothèque des coutumes'', cenný výklad zvyklostí pařížských a j. spisy, {{Prostrkaně|Argou}}, spisovatel díla ''Institutions au droit français'' (1692), {{Prostrkaně|Bourjon}} se svým ''Droit commun du la France'' z r. 1747, {{Prostrkaně|Pothier}} (1699—1772), přední z právníků před revolucí, proslulý hlavně svým ''Traité des obligations'' z r. 1761 (vydal též r. 1740 kommentář o obyčejích orléanských) a dotčený již shora {{Prostrkaně|d’Aguesseau}} (1669–1751). Poslední stadium vývoje franc. práva nastává revolucí, která uspíšila vydání dávno již postrádaného jednotného civilního zákona, jakož i ostatních moderních zákonů. Jak došlo k sepsání všeobecného zákonníka občanského pro '''F'''-ii, vypsáno jest ve článku {{Prostrkaně|Code Napoléon}}. {{Prostrkaně|Literatura}} právních dějin franc. (kromě spisů uvedených ve článku Coutume): A. Gautier, Histoire du droit français (3. vyd., Paříž, 1887); Beaune, Introduction à l’étude hist. du droit coutumier (1880); Laferrière, Essai sur l’hist. du droit fr. (1859, 2 sv.); Fresquet, Précis de l’histoire des sources du droit fr. (Aix, 1861); Klimrath, Travaux sur l’hist. du dr.fr. précédés d’une préface par Warnkönig (Štrasburk, 1843, 2 sv.); Pardessus, Essai hist. sur l’organisation judiciaire jusqu’à la fin du règne de Louis XII. (1851); Glasson, Histoire du droit et des institutions de la France (1887 až 1893, dosud 5 sv.). {{Prostrkaně|Z bibliograf. prací}} o franc. právu stůjtež tu: Camus, Lettres sur la profession d’avocat (5 vyd. Dupinovo, Paříž, 1832, 2 sv.); Varée, Répertoire bibliographique de législation (t., 1870); Bibliogr. ou Catalogue général des livree de droit (1871) a Bibliogr. de la France (od r. 1811). Pro {{Prostrkaně|praxi}} jsou důležitá tato díla: Dalloz, Jurisprudence général (nové vydání o 44 sv. v Paříži 1846—64 a doplňky od r. 1888); týž, Jurisprudence général (od r. 1845 ročně i sv.); Sirey, Recueil général des lois et des arrêts (vychází od r. 1804 a počíná r. 1791); Bulletin des lois, officielní sbírka zák., vych. od r. 1794 (zák. od r. 1789—94 vyšlé obsahuje Avant-Bulletin); shora uvedená již publikace Jourdanova, de Crusyova, Isambertova a Taillandierova. {{Prostrkaně|Právnické časopisy}}: Revue de législation et de jurisprudence (od r. 1834—51, od té doby Revue critique de la jurisprudence), Revue historique de droit fr. et étranger (v Paříži 1855—69, od té doby Revue de législation ancienne et moderne), Revue pratique de droit fr. (od r. 1856), Bulletin de la Société de législation comparée (v Paříži od r. 1869) a Annuaire de législation étrangère (od r. 1872), Journal du droit international privé, vyd. od Cluneta (od r. 1874), Gazette des Tribunaux (od r. 1825), Le Droit (od r. 1835). V Německu založen byl r. 1869 Pucheltem pro franc. civilní právo časopis, který od roku 1885 řídí Heinsheimer (v Mannheimě). Praktická {{Prostrkaně|vydání zákonů}}: Durand a Paultre, Code général des lois françaises; Rivière, Hélie a Pont, Codes français et lois usuelles; Roger a Sorel, Royer-CoIlard a Mourlon, Codes Tripier, Codes Rogron, Codes annotés od Dalloza a Vergéa, od Sireye, Gilberta, Hélia a Couzona. {{Prostrkaně|Královská moc}} a {{Prostrkaně|instituce prvých Kapetovců}}. Hugo Capet zvolen byl za krále r. 987, hlavně vlivem církve. Hodnost královská stala se totiž volebnou již v X. stol. za posledních Karlovců. Korunovační obřad královský měl ráz náboženský a vštěpoval v století X., kdy církev byla ještě všemohoucí, všem poddaným hlubokou úctu a bázeň před králem. Vedle povahy náboženské měla král. moc též ráz feudální. Král byl nejen vlastníkem svého území, nýbrž i suverénem všech velkých lenníků, jichž bylo při nastoupení Huga Capeta na trůn pouze 6, za Ludvíka VII. však již 12 (přibyloť 6 duchovních pairů). Jsouc s počátku volebnou, stala se monarchie Kapetovců dědičnou teprv od Filipa Augusta. Feudalismus, který opanoval celý veřejný život, měl tu vliv i na moc královskou. Týž princip dědičnosti, který byl prováděn při lénech, zavládl i při moci královské. Vyvinul se z obyčeje (i v jiných státech platného), že králové ještě za svého živobytí přibírali k vládě své syny. Zásada prvorozenství byla uznána definitivně od Ludvíka Velkého. Bezprostředná vládní moc králova vztahovala se v prvém období feudální vlády pouze na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. V území říšských lenníků vládli lenní páni sami. Jako Karlovci obklopeni jsou i Kapetovci velkým počtem úředníků a služebníků, kteří vykonávali jednak osobní služby královské, jednak veřejnou správu. Z úředníků těch uvádějí se: ''camerarius'' (strážce král. pokladu), ''buticularius'' (pán nad vinicemi), ''senescalcus'' (stolník král., který měl také funkce vojenské a soudní) a ''cancellarius'' (který měl na starosti podpisy a vyhotovování král. listin). V městech, která byla podřízena přímo moci královské, nalézala se správa v rukou t. zv. ''prévôts'' (proboštů, představených, ''praepositi''), kteří vybírali pro panovníka příjmy a vykonávali zároveň soudnictví. Zmínka o nich děje se poprvé za Roberta II.; někdy nazývají se též ''baillis''. Pod nimi jsou ''viguiers'' neb ''voyers'' (''vicarii'' nebo ''viarii''), kteří nastoupili asi po vikářích, podřízených hrabatům v době Karlovců. — Ačkoli i za Kapetovců byla moc královská zásadně neobmezená, jako za Meroveovců a Karlovců, brali králové v důležitých otázkách politických na pomoc říšské velmože a vasally. Svolávání jich záviselo však na vůli králově a nebylo pro ně, ani co se týče místa, ani času, žádného pravidla. Někdy svoláváni bývali říšští magnáti v ''curiae generales'', jindy v ''curiae provinciales''. Také moc zákonodárnou vykonávali králové často za účastenství velmožův a vydávali s jejich svolením nebo souhlasem král. listiny. Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví}}, byl ve sporech mezi králem a jeho velkými vasally příslušný t. zv. {{Prostrkaně|soud pairů}} čili říšských baronů, velkých lenníků, který ve XIII. stol. pohlcen byl novým soudním dvorem, {{Prostrkaně|parlamentem}}. — {{Prostrkaně|Dvůr královský}} (''curia regis'') byl vůbec také nejvyšším soudem. Soudnictví vykonávali tu nejen velmoži, nýbrž i pomocníci práva znalí, duchovní i světští. V té míře, jak vzrůstaly statky královské, množil se i počet záležitostí, jež před královským dvorem vyřizovány. Páni dvůr znenáhla opouštěli, tak že složen byl pak pouze z duchovních a měšťanů, kteří vykonávali spravedlnost ve jménu králů franc. Tento vývoj dokonal se, počínaje vládou Ludvíka VII., a dvorští radové měli na starosti instruování a přípravu všech soudních záležitostí. Již shora učiněna o tom zmínka, že v prvém období soustavy lenní byl každý pán suverénem ve svém území a vykonával všechna práva, která později přiznána byla králům franc. Veliké části těchto práv domohla se v XI a XII. stol. i jednotlivá města, která zbohatnuvše obchodem, nechtěla snášeti moc pánů feudálních a podnikla proti ní prudký boj. Zápas skončil ve prospěch měst, jimž vydávány výsady a listiny na četná práva politická a na samostatné soudnictví. Od té doby, co se města emancipovala, platilo ve '''F'''-ii vedle práva lenního, římského a církevního, jímž spravovalo se duchovenstvo, ještě obyčejové právo městské. {{Prostrkaně|Druhé období lenní soustavy}} (od století XIII. do XVI.). S lenními pány zahájila boj také moc královská a mohla tím spíše zvítěziti, že moc lenních pánů seslabována byla již zápasem jejich s městy. Na druhé straně rostla moc Kapetovců spolkem s církví. Jsouce ochránci církve, byli Kapetovci od církve také podporováni. Z duchovních sestávali většinou úředníci královští. Od duchovenstva dostávalo se králům též peněz v čas potřeby, duchovenstvo zaopatřovalo jim také vojsko. Nový způsob vojenství (stálé vojsko zavedeno bylo za Karla VII.) byl rovněž jednou z příčin, které zasadily velkou ránu soustavě feudální a změnily politické i právní poměry. Konečně i obnova studia římského práva pomohla podkopávati zřízení lenní a vztyčovala na jeho ruinách všemohoucí moc královskou, jež si znenáhla osobila většinu práv lenních pánů a změnila tak práva seniorská v práva královská čili regální. Co se týče {{Prostrkaně|moci zákonodárné}}, měl jedině král právo vydávati zákonné předpisy, vztahující se na celé království. Od XIV. st. (od r. 1302 do 1615) opírali se králové často o {{Prostrkaně|generální stavy}}, sněmovní sbory, jež se skládaly ze šlechty, duchovenstva a třetího stavu (měšťanstva), avšak nebyli hlasem jejich, který byl pouze poradný, nijak vázáni. Zákonodárné akty královské nazývaly se: {{Prostrkaně|ordonnance}}, {{Prostrkaně|edikty}}, {{Prostrkaně|deklarace}}. Ordonnancemi, které byly akty nejdůležitější, rozuměly se obyčejně ony zákonné předpisy, které vyhovovaly přáním a tužbám generálních stavů a platily pro celou říši. Edikty vztahovaly se často jen na zvláštní záležitost a vydávány bývaly z pouhé vůle král., bez intervence stavů. Deklaracemi vykládal neb rozvíjel král dřívější předpisy, dané v ediktech neb ordonnancích. Vedle těchto všeobecných aktů vydávali králové výsady pro jednotlivé osoby. Pro svolávání gener. stavů neplatila v prvých dobách žádná pravidla. Král svolal brzo všechny tři stavy společně na jedno místo, brzo jen některé stavy, brzo zase jen stavy některých provincií, a to v dobách různých. Jedním z prvých výsledků působnosti gener. stavů v záležitostech veřejných bylo prohlášení {{Prostrkaně|Salického zákona}} z roku 1317 o nástupnictví na franc. trůn. R. 1338 usnesli se gener. stavové, jak se zdá poprvé, že na příště nemůže se vybírati v království žádných berní, k nimž by stavové nesvolili. — Jako v zákonodárství, tak jevili gener. stavové velkou účasť i v organisaci vojenské, v soudnictví, ve správě finanční a ve správě vůbec. {{Prostrkaně|Soudnictví}} vykonával král zvláštními orgány, kteří vedle funkcí soudních měli též funkce správní, zejména finanční. Nejníže stáli úředníci zv. ''prévôts'' (probošti). Soudili jen nešlechtice. Ačkoli kompetence jejich upravena byla teprve ve XШ. stol., existovali již od počátku panství Kapetovců. Proboštství (''prévôté'') pařížské mělo zvláštní organisaci a také větší kompetenci nežli proboštství ostatní. Nad probošty stáli úředníci zv. {{Prostrkaně|bailliové}}, o nichž se děje poprvé zmínka r. 1190 v testamentu Filipa Augusta. Baillis vedli dozor nad probošty a vykonávali soud ve slavnostních shromážděních, jež svolávali do hlavnějších měst své správy. Na jihu odpovídali této hodnosti {{Prostrkaně|sénéchalové}}. Jako finanční úředníci skládali bailliové ze své činnosti v Paříži účty. Jsouce úředníky král. a majíce moc krále zastupovati, předsedali při feudálních soudech, rozhodujících spory mezi král. vasally. Tím lišili se značně od proboštů, kteří měli jurisdikci jen nad nešlechtici. Nejvyšší soudní stolicí byl {{Prostrkaně|parlament}}, který povstal oddělením soudních záležitostí královského dvora od záležitostí správních. Následkem vzrůstu záležitostí, jež od král. dvora byly vyřizovány, bylo nutno rozděliti král. dvůr na dvě části: na {{Prostrkaně|král. radu}} čili {{Prostrkaně|velkou radu}}, které byly svěřeny záležitosti správní, a na ''chambre aux plaitz'' pro konání spravedlnosti. Rozdělení toto nastalo již na poč. XIII. stol. za sv. Ludvíka. Soudní oddělení nazýváno bylo později {{Prostrkaně|parlamentem}}. Parlament skládal se s počátku ze tří komor, a sice: ''la grand’ chambre'', ''la chambre des requêtes'' a ''la ch. des enquêtes''. V pol. XV. stol. přibyla k tomu čtvrtá komora, zv. ''la Tournelle''. Nejhlavnější byla velká komora, která často sama nazývána byla parlamentem. Podle ordonnance z r. 1302 měl parlament pařížský ročně jen 2 zasedáni, později 4. Členy parlamentu jmenoval původně král; teprv od poč. XV. stol. (ordon. ze 7. ledna 1400) ustanovoval členy parlament sám u přítomnosti kancléře. Několik ordonnancí ze stol. XV. stanoví, že parlament má králi navrhnouti tři kandidáty, z nichž král jednoho si vyvolí. Od Františka I. stala se místa v parlamentu prodejnými. Působnost pařížského parlamentu byla velice rozsáhlá. Hrál velikou roli nejen v záležitostech civilních a trestních, nýbrž i v životě sociálním a politickém. Činnost jeho se vztahovala na př. mezi jiným na řemesla a průmysl, na vyučování, na záležitosti náboženské atd., ba parlament měl velikou účasť i v zákonodárství. Jako český zemský soud vedl zemské desky, do nichž zapisoval mimo jiné též sněmovní usnesení, tak vkládal parlament do svých úředních knih král. ordonnance. Během času počal parlament dotčeného práva zápisu užívati tím způsobem, že pokládal se za oprávněna činiti proti zápisu námitky, popřípadě ordonnancí ani nezapsati. Králové brali sice právo toto v odpor, avšak přes to zachoval si parlament velikou váhu v politickém životě '''F.''' — Po způsobu parlamentu pařížského zřídili králové franc. během XV. a XVI. stol. parlamenty v jednotlivých provinciích. Půda byla příznivá zvláště tam, kde již ode dávna existovaly vyšší soudní tribunály, jako v Normandii ''échiquier'', v Champagni ''les grands jours''. Staré tyto soudy byly ponechány a proměněny v parlamenty. Postupně zřízeny byly tyto provinciální parlamenty: {{Prostrkaně|toulouský}} r. 1302 (pak zrušen a znova zřízen r. 1410), {{Prostrkaně|grenobleský}} r. 1453, {{Prostrkaně|bordeauxský}} r. 1460, {{Prostrkaně|burgundský}} r. 1476, {{Prostrkaně|rouenský}} r. 1499, {{Prostrkaně|provenceský}} r. 1501, {{Prostrkaně|trévouxský}} r. 1538 a {{Prostrkaně|rennský}} r. 1553. Královské soudnictví vyvinovalo se na ujmu soudnictví lenních pánů již od XII. štol. Vedly k tomu t. zv. ''cas royaux'' (případy vyhrazené jen soudnictví královskému), dále {{Prostrkaně|appellační právo}} král., {{Prostrkaně|praevence}} (strana mohla se totiž obrátiti na úředníka král. a pominouti soud seniorský), pak {{Prostrkaně|královské měšťanství}} (právo býti souzenu jen před soudem král. udíleno bylo totiž i cizím osobám, které náležely vlastně před soud seniorský) a jiné prostředky. — {{Prostrkaně|Rada král.}}, {{Prostrkaně|velká rada}} čili {{Prostrkaně|úzká rada}}, {{Prostrkaně|soukromá rada}} (''grand conseil'', ''c. étroit'', ''c. privé'') měla od vzniku parlamentu jen činnost vládní a správní. Složení této rady a způsob jmenován! radů nebyl určitý. Příslušnost rady ztenčována byla různými novými tribunály, jako byly vedle parlamentu: {{Prostrkaně|účetní dvůr}}, {{Prostrkaně|komora pokladu}}, {{Prostrkaně|dvůr mincovní}} a {{Prostrkaně|dvůr daňový}} (srv. {{Prostrkaně|Finance}}). V radě král. byly připravovány obyčejné král. ordonnance, v král. radě činěna správní opatření, týkající se záležitostí král., zejména finančních. Rada král. řešila též konflikty mezi neodvislými jurisdikcemi a rušila nálezy parlamentu, jež byly nejasné, spočívaly na omylu nebo byly protizákonné. Král mohl také každou záležitost, která ještě u některého z jeho soudů nebo parlamentů nebyla vyřízena, potáhnouti před svůj soud. Ve století XV. odděleny byly v parlamentu soukromé věci královy od veřejných. {{Prostrkaně|Doba monarchie absolutní}} trvala od XVI. do XVIII. stol. Počínajíc XVI. stoletím ustavila se '''F.''' takořka úplně. Královské území, které se za prvních Kapetovců obmezovalo jen na l’Ile de France a na Orléannais, zvětšovalo se znenáhla novými provinciemi, až mělo v XVI. stol. bezmála touž rozlohu jako za revoluce. Nejdůležitější bylo, že z '''F.''' vytlačena byla Anglie, která dříve tam měla rozsáhlé území. Moc král. stávala se od té doby čím dále neobmezenější a nedbala ani odporu parlamentu při mnohých příležitostech, ani se v pozdější době neopírala již o gener. stavy. Tradicí vyvinuly se tyto zásady, které tvořily čásť veřejného práva franc.: 1. Když některý princ vstoupil na franc. trůn, splývaly jeho statky soukromé se statky korunními. Žádným způsobem nemohl si vyhraditi vlastní své statky, jež stávaly se majetkem národním. 2. Statky, jež dávány byly jako apanáže synům královým, navracely se opět koruně, zemřel-li syn bez mužských dědiců. Na ujmu tohoto práva návratného nemohly ony statky býti zcizovány. 3. Statky král. byly nezcizitelné a nepromlčitelné, a jestliže z naléhavé příčiny zcizení někdy výjimečně se stalo, bylo pokládáno jen za pouhou zástavu, jež mohla býti vykoupena, aniž se mohla někdy činiti námitka promlčení. Později (od r. 1566, kdy vydána ordonnance de Moulins) činěn rozdíl mezi malým domaniem, které mohlo býti zcizeno, a velkým domaniem, jež bylo naprosto nezcizitelné. Dnes jest domanium státní zcizitelné a jen některé jeho části, určené pro všeobecné užívání státních občanů, nemohou býti předmětem individuálního přivlastnění. V době absolutního království vyvinuly se též zvláštní poměry {{Prostrkaně|státní}} (neb lépe řečeno královské) {{Prostrkaně|služby}}. Úřednictvo, místo aby bylo za úřad svůj placeno, musilo samo státu platiti jistou sumu za udělení své hodnosti a z výtěžku úřadu se živilo. Na počátku byly služby veřejné odvolatelné a dočasné, od r. 1319 byly dávány v pacht, za Ludvíka XI. od r. 1467 udělovány byly na doživotí (úředníci stávali se totiž neodstranitelnými) a konečně za Ludvíka XII., Františka I. a Jindřicha IV. stávaly se úřady dědičnými a mohly od držitelů býti též prodávány. Úřední službou vyvinula se úřední aristokracie, jež osvobozena byla od placení daní. Generální stavové příčili se prodejnosti úřadů, avšak marně. Zmíniti se sluší zvláště o odporu stavů v Blois z r. 1576. Edikt z r. 1771 zrušil dědičnost úřadů, avšak pro odpor nebyl vykonáván; Ludvík XVI. jej r. 1777 obnovil. Revoluce učinila však konec prodejnosti úřadů. Náležela-li {{Prostrkaně|moc zákonodárná}} již ve druhém období vlády feudální pouze králi, tím spíše bylo tak v době monarchie absolutní. Nicméně během XVI. stol. a pak ještě na poč. XVII. stol. (do r. 1614) králové občas svolali gener. stavy a brali ohled na jejich přání a stížnosti. Od té doby však vykonávali moc zákonodárnou úplně samostatně. Jako dříve byly projevem zákonodárné moci {{Prostrkaně|ordonnance}}. {{Prostrkaně|Generální stavové}} skládali se jednak z osobně přítomných členů (šlechticů a prelátů), jednak ze zástupců (na př. klášterů a měst). Kláštery volily obyčejně člena svého řádu, ba i cizí osobu. V městech, která stála pod proboštem, jmenoval poslance městské probošt, ve městech ostatních městský sbor (''corps de ville''), totiž maire a konšelové. Konečně rozšířila se volba ve všech městech. Co se týče záležitostí, jež by náležely před gener. stavy, nebylo žádného určitého pravidla. Stavové hleděli si zabezpečiti sice jisté praerogativy, avšak králové, jsouce na to žárlivi, stavěli se proti tomu, aby si udrželi moc neobmezenou. Králové vůbec neradi svolávali gener. stavy a činili tak, jen když byli v úzkých. Od r. 1614—1789 nebyli stavové vůbec svoláváni. Příčina toho nespočívala jen v tom, že se králové obávali jejich moci, nýbrž i ve vnitřních poměrech, ve složení gener. stavů, v rivalitě jednotlivých stavů mezi sebou. — Vedle gener. stavů existují {{Prostrkaně|shromáždění notáblů}} (''les assemblées de notables''), jejichž členové bývali jmenováni králem z vynikajících osob šlechty, duchovenstva, ba i měšťanstva. Byli-li gener. stavové jen sborem poradným, byla jím tím spíše shromáždění notáblů. Král mohl dle své libosti přijmouti nebo zamítnouti jejich usnesení. — V jistém směru obmezován byl král i {{Prostrkaně|stavy provinciálními}}, jejichž hlavním úkolem bylo fixovati a repartovati daně a podnikati veřejné práce na účet provincie. Složeny byly rovněž jako stavy gener. ze 3 stavů. Měli také právo, obraceti se na krále s přáními a tužbami v záležitostech týkajících se provincií nebo ve všeobecných zájmech země. Provinciální stavové střední '''F.''' přestávali býti svoláváni počínajíc r. 1451. Když státní rada dle finančních poměrů země sama stanovila nutné sumy daní a posílala do každé provincie kommissaře, aby žádali na provinciálních stavech díl na ně připadající, bylo úkolem stavů provinciálních pouze odhlasovati daně, které byly žádány. Jako parlament hrály dosti velikou politickou roli též ostatní suverénní dvory a tribunály, které soudily bez odvolání, jako {{Prostrkaně|komory účetní}}, {{Prostrkaně|daňové dvory}} a {{Prostrkaně|velká rada}}. Podobně jako parlament měly právo zapisovati ordonnance vztahující se do oboru jejich příslušnosti a činiti proti zapsání námitky. Práva posledního užívaly zvláště od doby Ludvíka XI. Právo to bráno od králů v odpor a všelijak obmezováno, na př. ordonnancí de Moulins a pak deklarací z r. 1673, která dovolovala odpor pouze po učiněném zápisu, a to ještě jen ve lhůtě osmidenní. — R. 1715 vráceno suverénním tribunálům právo činiti odpor ještě před zápisem. Právo toto zavdávalo vůbec velmi často podnět k rozporům mezi králem a parlamentem. Zápas mezi oběma mocmi byl zvláště prudký v posledních létech Ludvíka XV. Počátkem let sedmdesátých XVIII. stol. parlament docela suspendoval svá zasedání a nahrazen byl na čas parlamentem improvisovaným; nastoupením Ludvíka XVI. r. 1774 byl však znova zřízen. Svým odporem proti moci královské zjednával si parlament obecnou popularitu jako strážce politických svobod '''F.''' Když však za Ludvíka XVI. užíval svého odporu v duchu reakcionářském, stoje na straně tříd privilegovaných (běželo na př. o zrušení roboty, o udělení svobody protestantům atd.), pozbyl své populárnosti. V oboru {{Prostrkaně|moci výkonné}} podporováni byli králové svými {{Prostrkaně|ministry}} a {{Prostrkaně|státní radou}}. V provinciích měli v XVI. stol. moc skoro neobmezenou {{Prostrkaně|guvernéři}}. Znenáhla se však moc jejich tenčila a přešla na {{Prostrkaně|intendanty}}. Jaké původně byly funkce ministrů, nesnadno jest určiti. Teprv od XVI. stol. jest činnost ministrů (státních sekretářů) dosti určena. — Předchůdce své měli státní sekretáři v bývalých král. písařích a notářích, kteří za Filipa Krásného dostali jméno ''clers du secré''. Později svěřeny jim záležitosti finanční a pak vůbec všechny státní záležitosti, tak že pak se nazývali ''secrétaires des finances et commandements du roi''. Jindřich II. řádem z r. 1547 stanovil 4 finanční sekretáře a přidělil jim jistý počet provincií a zemí. Poněvadž se tenkráte nečinil rozdíl mezi jednotlivými odvětvími veřejné správy, náležely sekretářům všechny záležitosti té které provincie. R. 1559 vyskytuje se poprvé název ''secrétaire d’état''. Od této doby byli připouštěni státní sekretáři do různých sekcí král. rady, měli však jen právo přítomnosti, nikoli právo účastniti se úvah. Velké důležitosti nabyli státní sekretáři za Ludvíka XIV. a stali se po něm pravými pány '''F.''' Byli za něho 4 státní sekretáři. Jeden z nich měl na starosti záležitosti vnější, druhý král. dvůr a záležitosti církevní, třetí námořnictví, námořský obchod a kolonie a čtvrtý soudnictví. Vedle státních sekretářů sluší jmenovati {{Prostrkaně|kancléře}}, zaměstnaného správou soudnictví a šéfa úřednictva, a {{Prostrkaně|generálního finančního kontrolora}}, který soustřeďoval všechny operace finanční a měl pod sebou obchod pozemní, vnitřní i zahraničný, a kommunikační prostředky. Za Ludvíka XV. stalo se v této organisaci jen nepatrné doplnění. — Vedle ministrů měli králové pomocníky ve členech {{Prostrkaně|královské rady}}, jež pak se stala {{Prostrkaně|státní radou}}. Poněvadž k této král. radě vznášeny byly také záležitosti u jiných soudů rozhodované, oddělil se od ní r. 1497 stálý tribunál, jemuž dáno jméno ''grand conseil''. Náležely před něj záležitosti odvolací od parlamentů franc. Vedle toho byl výsadním soudem pro některé osoby a záležitosti. Státní rada skládala se na základě řádu z r. 1630 z radů řádných, kteří zasedali celý rok, a z radů semestrových a kvatrimestrových, kteří zasedali střídavě po 6 nebo 4 měsíce. Dělila se na několik sekcí. (Srv. Conseil du roi.) Od r. 1661 bylo těchto sekcí šest. Po smrti Ludvíka XIV. reorganisovány byly jednotlivé sekce r. 1713 a zřízena {{Prostrkaně|rada svědomí}} (''conseil de conscience'') pro záležitosti církevní, {{Prostrkaně|rada vnějších záležitostí}} (''c. des affaires étrangères''), {{Prostrkaně|r. válečná}}, {{Prostrkaně|r. námořní}}, {{Prostrkaně|r. vnitřních záležitostí}} (''c. du dedans du royaume''), která odpovídala staré radě depeší, {{Prostrkaně|r. finanční}}, {{Prostrkaně|r. obchodní}} a {{Prostrkaně|r. stran}} (''des parties''). Na konci vlády Ludvíka XV. bylo rad jen pět. {{Prostrkaně|Guvernéři}} zřízeni byli v provinciích ke konci XV. stol., když moc král. byla již dosti silná. V XVI. stol. činnost těchto guvernérů neboli {{Prostrkaně|generálních místodržícich}} král. byla blíže určena a obmezována na záležitosti vojenské. Za Františka I. čítalo se ve '''F'''-ii 12 gubernií (dle hlavních provincií), které náležely králi. Ordonnancí de Moulins z roku 1566 zapověděno guvernérům vvbírati poplatky a osobovati si moc soudní. Nicméně vykonávali guvernéři v území svém tak rozsáhlou moc, že Jindřich IV. byl nucen s nimi jednati a provincie z moci jejich takořka vykoupiti. Obmezena tedy za Ludvíka XIV. jejich moc a funkce jejich stanovena jen na 3 léta. Největší proměny došla moc guvernérů zřízením t. zv. {{Prostrkaně|intendantů}}. Titul guvernér stal se více jen čestným, a v XVIII. stol. rozšířen byl proto počet gubernií, tak že r. 1789 jich bylo 38. Intendanti byli nejhlavnější podporou moci královské v provinciích. Jimi se moc král. úplně utvrdila. Původ této instituce hledati sluší v oněch členech král. rady (''maîtres des requêtes''), kteří v XVI. stol. konali po provinciích inspekční objížďky (''chevauchées''). Mezi těmito členy král. rady neb vedle nich nalézali se úředníci, kteří mohli vykonávati soudnictví a jmenovati i propouštěti král. úředníky. Nazýváni byli ''intendants de la justice'', ''int. de la j. et police'' nebo ''int. de la j., p. et finances'', též ''commissaires départis dans les provinces pour l’exécution des ordres du roi''. Za Richelieua byla instituce intendantů značně upevněna, existovala však mnohem dříve. R. 1654 jmenováni byli intendanti do všech generálstev (srv. {{Prostrkaně|Finance}} franc.) a r. 1789 bylo jich ve '''F'''-ii 32. Moc jejich byla velmi rozsáhlá. Mohli intervenovati ve všech záležitostech správních oné provincie, jež jim byla svěřena. Záležitosti agrární, obchodní, kommunikační, hospodářské a vůbec všechno, co nyní náleží prefektům, spadalo tenkráte v obor příslušnosti intendantů. I moc soudní vykonávali. K rukám měli úředníky zv. ''subdélégués'', jež sami si volili. {{Prostrkaně|Správa obcí}} neměla za staré vlády povahy jednotné. Řídila se místními tradicemi a výsadními listinami a dle toho, jak tyto byly rozdílné, byla i sama rozmanitá. Přece však pozoruje se v ní ten společný rys, že spočívala na zásadě kollegiálnosti. Nenáleželať správa městská jedné osobě, nýbrž sboru více osob, jež označovány různými názvy. — Před XVII. stol. možno rozeznávati 3 typy obecní organisace: {{Prostrkaně|syndikát}}, {{Prostrkaně|správu konšelskou}} a {{Prostrkaně|mairii}}. Syndikové byli obecní zřízenci, volení obecním shromážděním a usta- noveník tomu, aby vykonávali usnesení tohoto shromáždění. Před r. 1789 byl syndikát v platnosti v obcích venkovských (vesnických). — V městech rozeznávala se {{Prostrkaně|městská rada}} (''le conseil de ville'') a {{Prostrkaně|městský sbor}} (''le corps de ville''). Rada volena byla od obyvatelstva k usnášení se o obecních záležitostech a sbor městský (složený z konšelů) k provedení těchto usnesení. Konšelové měli kromě toho moc policejní a soudní, která syndikům nenáležela. V některých obcích stál v čele konšelů {{Prostrkaně|maire}} (''maïeur'', ''major''), který však neměl žádné převahy nad ostatními konšely. Ediktem z roku 1692 předepsána byla tato organisace pro celou '''F'''-ii. Způsob jmenování členů sboru městského i rady městské byl velmi rozdílný. Spočíval však vždycky v podstatě na volbě. Vzrůst centralisace a moci král. měl za následek, že samospráva obcí obmezována byla víc a víc, tak že místní svobody vzaly konečně za své. Již Ludvík XI. samosprávu značně obmezoval, Ludvík XIII. ordonnancemi z r. 1622 a 1633 podrobil pak obecní finance kontrole král. zřízenců. V politice obmezovací pokračováno ještě více za Ludvíka XIV. a roku 1683 stanoveno, že každá mimořádná daň obecní musí býti odhlasována obecním shromážděním a schválena králem po předběžné zprávě intendantově. Avšak nejen správa obecních záležitostí byla podrobena kontrole intendantů; vláda vykonávala čím dále tím větší vliv i na volbu obecních zřízenců. Zvláště od r. 1692 pletla se vláda velmi do obecní správy a prohlásila, aby zvětšila pramen svých příjmů, obecní úřady za prodejné. Princip prodejnosti nebyl však trvalým a v XVIII. stol. byl král. předpisy brzo rušen, brzo zase obnovován, dle toho, potřeboval-li král více či méně peněz. Obecní funkce byly tímto způsobem úplně diskreditovány, tak že nikdo nechtěl býti obecním úředníkem. Edikt z r. 1765 pokusil se zavésti do obecních institucí jakousi jednotu. Utvořil pro města 2 rady, jednu složenou ze 6 městských radů, druhou ze 14 notáblů, kteří by se radili s městskými rady a městskými sbory. Edikt vzbudil však odpor a byl r. 1771 odvolán. Jednota měla býti zavedena revolucí r. 1789. Co se týče {{Prostrkaně|organisace soudnictví}}, sluší uvésti, že vedle dosavadních pravidelných soudů tří stolic (prévôtové, bailliové a sénéchalové, parlamenty) vznikly ještě jurisdikce mimořádné: ''maîtres des requêtes'', ''de l’hôtel'', ''maîtres des eaux et forêts'', ''les prévôts des maréchaux'', ''les grands-jours'' a j.). Charakteristickou známkou starého soudnictví (podobně jako všech úřadů) jest prodejnost, resp. zcizitelnost soudcovského úřadu. Nájemci hleděli pak najatých míst co nejvíce vykořistiti a obtěžovali strany svými požadavky. Opětovnými ordonnancemi byla sice prodejnost a dědičnost soudcovských úřadů zakazována, ale zákazy setkávaly se s malým výsledkem. Kdykoli králové potřebovali nové sumy peněz, tvořili nové úřady a prodávali je. — {{Prostrkaně|Soudy panské}} potrvaly sice až do r. 1789, avšak přišly o značnou část své působnosti. Strany mohly se odvolati z nálezu panských soudců k soudcům královským (k bailliům), kteří mimo to směli následkem práva praevence (jestliže se k nim strany dříve obrátily) podržeti onu záležitost, jež by jinak náležela před soud panský. — Také {{Prostrkaně|soudnictví církevní}}, které dosud trvalo, bylo velmi obmezováno soudnictvím král. (zejména následkem ordonnance villers-cotteretské z r. 1539). — {{Prostrkaně|Soudy municipální}} byly v XVI. stol. vůbec nahrazeny soudy král. a městské úřady podržely jen moc policejní. Vedle dosavadních soudních úředníků povstali znenáhla ještě jiní. Již v XV. stol. měli bailliové, kteří obyčejně náleželi ke stavu šlechtickému, k rukám zástupce zv. ''lieutenants''. Svazek, který byl mezi bailliem a jeho zástupcem, uvolňoval se čím dále více v neprospěch bailliů. Z bývalých příručích stali se praví soudcové. Fungovali po dvou: jeden byl pro záležitosti civilní, druhý pro trestní. Přední z nich, který měl záležitosti důležitější, nazýval se ''lieutenant général''. — K zamezení průtahů ve sporech, jenž nastati mohl tím, že strana měla právo dvakráte se odvolati ke stolicím vyšším, zaveden byl pro spory menší důležitosti r. 155t soud {{Prostrkaně|praesidiálů}}. V XVIII. stol. vážnost praesidiálů velice poklesla. Pařížským ediktem z r. 1563 zavedeny byly {{Prostrkaně|tribunály obchodní}}, jež soudily bez odvolání ve sporech nepřevyšujících 500 liber. Nad tu sumu připouštělo se odvolání k parlamentu. — Velké ordonnance XVI. stol. obsahují mnoho článkův, jež se týkají nešvarů v soudnictví. Jest z nich viděti, jaká nemravnost a zlořády panovaly v tehdejší soudní organisaci. Prodejnost úřadů, dary, jež brali soudcové místo služného, veliký počet soudů mimořádných, zbytečné appellace k velké radě a jiné nešvary illustrují předrevoluční soudnictví. {{Prostrkaně|Revolucí}} učiněn byl sice konec klidnému vývoji franc. práva, avšak následky její byly blahodárné. Hlavní její příčinou byla nerovnost osob i statků před zákonem. Křiklavou nespravedlností bylo zejména nerovné ukládání finančních břemen jednotlivým třídám obyvatelstva. — Jinou příčinou revoluce byl úplný nedostatek politických svobod a kontroly. Moc královská byla neobmezená, úředníci královští vykonávali všechno. Královská rada, nehledíc na svolení národa, určovala každý rok tajným nálezem výši daně a rozdílela ji na provincie. Počet osob podrobených službě vojenské byl rovněž určován bez intervence země ústřední vládou (král. radou). Tohoto neustálého despotického ovládání nasytila se konečně '''F.''' a hlásila se energicky o svá práva. Instituce politické zůstaly od Richelieua beze změny a zákony civilní nepodrobeny od redakce coutumů žádné podstatné modifikaci. Tato konservativnost zákonodárství za poměrů docela nových, tato přežilost byla také příčinou, že došlo k revoluci. Za podstatné principy revoluce čili principy r. 1789 uvádí se občanská rovnost, svoboda svědomí, povolování daní od zástupců národa a j. Principy tyto uchovaly se podnes ve franc. právu, ačkoli politické konstituce padaly jedna po druhé, ba ještě více, principy dotčené staly se majetkem celé Evropy. — Jednotlivé konstituce probírati nebudeme. — Platilyť některé dobu velmi krátkou a některé ani docela nevešly v život. Uvedeme jen, že střídaly se za sebou v revoluci konstituce z r. 1789, 1791, 1793 (tato nevešla v život), z r. III. a VIII. Poslední modifikována byla usnesením senátu z 22. ventosu r. X. a plebiscitem ze 14. thermidoru r. X., kterým Napoleon prohlášen doživotním konsulem, a pak usnesením senátu z 28. floréalu r. XII. čili 18. kv. 1804, kterým udělena Napoleonovi hodnost císařská a zavedeno zřízení monarchické. Nové konstituce dány v l. 1814 Za Ludvíka XVIII., dále r. 1830, 1848, 1852, 1870 a l875. ''[[Autor:Karel Kadlec|dlc]]'' == Státní zřízení. == Státní zřízení nynější franc. republiky jest repraesentačně-demokratické a spočívá na konstituci z 28. února 1875, přijaté od národního shromáždění a doplněné zákony z r. 1875, 1879, 1881, 1884, 1885, 1887. O úřadech a státní moci jednají zákony z 28. února a 15. čce 1875 a ze 14. srp. 1884, o senátu zák. ze 24. února a 2. srp. 1875 a z 9. pros. 1874, o volbě poslanců zákony ze 30. list. a 24. pros. 1875, ze 28. čce 1881, ze 16. čna 1885 a z 15. ún. 1889. Podle zákona ze 22. čna 1886 jest území '''F.''' uzavřeno hlavám rodin, které dříve ve '''F'''-ii panovaly, i jejich přímým potomkům, a členové panovavších dříve rodin nesmějí vstupovati ani do armády ani do námořnictva ani zastávati veřejné úřady nebo vykonávati mandát poslanecký. Republikou jest '''F.''' od 4. září 1870. V čele vlády stojí president, volený od národního shromáždění (obou sněmoven) na dobu sedmi let. V mezích ústavy náleží mu moc výkonná. K ruce má radu ministerskou, kteréž předsedá. Moc zákonodárná a povolování rozpočtu spočívá v rukou obou sněmoven, totiž {{Prostrkaně|senátu}} ({{Prostrkaně|první komory}}) a {{Prostrkaně|sněmovny poslanců}}. {{Prostrkaně|Senát}} skládá se ze 300 členů, volených na 9 let zvláštními volebními kommissemi departementů a kolonií. Volební sbory skládají se v každém departementu z poslanců, generálních a arrondissementních rad a z delegátů rad obecních. Počet delegátů záleží tu na počtu obyvatelstva zastoupeného. Volba děje se ve hlavním městě departementu absolutní většinou hlasů. Z uvedeného počtu 300 senátorů bylo původně 75 senátorů od Národního shromáždění a ostatních členů senátu zvoleno na doživotí. Počet těchto nesesaditelných členů senátu doplňován jest od r. 1884 po jejich úmrtí týmž způsobem, jako ostatních. R. 1891 bylo z uvedených 75 senátorů na živu ještě 44. Každá tři léta odstupuje jedna třetina všech senátorů (100) a senát doplňuje se členy novými. — {{Prostrkaně|Sněmovna poslanců}} skládá se z 584 členů (z nichž 6 jest z Alžíru a 10 z kolonií), kteří voleni jsou přímými volbami na základě všeobecného volebního práva na 4 léta. Právo volební podmíněno jest požíváním občanských i politických práv a kromě toho jistým věkem: pro aktivní právo volební vyžaduje se věk 21 léta, pro passivní právo volební věk 25 let. Census, kterým by právo volební bylo obmezeno, zaveden není. Při volbách do sněmovny poslanců tvoří každý departement zvláštní volební sbor. Dle počtu obyvatelstva zastoupeného volí se pak větší nebo menší počet poslanců (vždy jeden poslanec na 70.000 ob.). Zastávání jistých úřadů vylučuje od volitelnosti. Vyjmuty jsou však (a nevadí tedy postavení poslance) úřady ministrů, státních podsekretářů, vyslanců, seinského a policejního prefekta, vyšších duchovních, veřejných professorů a osob, jimž svěřena byla na čas nějaká misse. Nicméně musí každý poslanec, který pro nějaký z vyjmenovaných úřadů byl ustanoven (kromě ministrů a státních podsekretářů), podrobiti se nové volbě. Rovněž tak nedají se srovnati s postavením senátora funkce státního rady a úředníka ve státní radě zv. ''maître des requêtes'', dále úřad prefekta a podprefekta (vyjmouc opět seinského a policejního prefekta), úřad člena appellačních soudů a tribunálů 1. stolice (vyjmouc generálního prokuratora u pařížského appellačního soudu), gener. pokladníka, finančního výběrčího a úřad kteréhokoli ministerského úředníka. Vojenské osoby, stojící v aktivní službě, nemají ani co se týče sněmovny poslanců, ani co se týče senátu, volebního práva aktivního ani passivního). — V dorozumění se senátem může president sněmovnu poslanců před časem rozpustiti, musí však volební sbory ve třech měsících k novým volbám svolati. Senát soudí též jakožto státní soudní dvůr presidenta republiky a ministry, jakož i osoby, které se dopustily útoku na veřejnou bezpečnost. Obě sněmovny scházejí se, nesvolá-li je president dříve, každý rok druhý úterek v lednu a musejí aspoň pět měsíců zasedati. Schůze jejich jsou veřejné. Obě sněmovny volí si na čas zasedání předsedu. Schůze své zahajují a uzavírají ve stejný čas. President prohlašuje konec zasedání a má právo svolati sněmovny v době mimořádné. Učiniti tak musí, když aspoň polovice členů každé sněmovny činí návrh v uvedeném směru. President může také jednání sněmovny odročiti, avšak ne déle než na měsíc a ne častěji než dvakráte v témž zasedání. Každý poslanec i každý senátor má právo iniciativy. Aby došlo k zákonu, jest třeba svolení obou sněmoven: zákony finanční musí však dříve předloženy býti sněmovně poslanecké a od ní býti přijaty. Sněmovny mají též právo v oddělených shromážděních prohlásiti, že pokládají za potřebno, aby se revidovala ústava. Stalo-li se o tom v každé sněmovně speciální usnesení, sestupují se obě sněmovny k provedení oné revise. Dotyčná usnesení musejí býti učiněna absolutní většinou všech členů, z nichž národní shromáždění se skládá. — Presidentu náleží rovněž zákonná iniciativa; on prohlašuje také zákony, bdí nad jejich prováděním a má právo udělovati milost. Amnestie mohou však jen zákonem býti udělovány. President ověřuje také vyslance cizích států, disponuje o branné moci, obsazuje civilní i vojenská místa, vyjednává s cizími státy a provádí státní smlouvy. Válku může však prohlásiti jen po svolení obou sněmoven. Smlouvy o mír, smlouvy obchodní a takové, které se týkají státních financí, jakož i stavu osob a vlastnického práva Francouzů v cizině, nabývají platnosti teprve tenkráte, když je obě sněmovny byly přijaly. Každý akt presidentův musí býti spolupodepsán od jednoho ministra. Ministři jsou zodpovědni solidárně oběma sněmovnám za obecnou politiku vlády a kromě toho každý speciálně za osobní svá jednání. President odpovídá republice jen z velezrády, při čemž sněmovně poslanců náleží právo obžalovací a senátu vynesení nálezu. Uprázdni-li se úřad presidenta úmrtím nebo z jiné příčiny, jmenují spojené sněmovny ihned nástupce. Než nový president jest zvolen, náleží moc výkonná radě ministerské. — Správa '''F.''' založena jest na systému centralisačním. V nejvyšší instanci vykonává ji deset ministerstev, v jejichž čele stojí ministři (státní sekretáři). Tito tvoří vespolek ministerskou radu pod předsednictvím presidenta republiky. {{Prostrkaně|Ministerstva}} jsou tato: 1. Ministerstvo spravedlnosti (''ministère de la justice''), jehož chef má titul »strážce pečeti« (''garde des sceaux''), 2. m. vnitra (''m. de l’intérieur''), 3 . m. záležitostí zahraničných (''m. des affaires étrangères''), v jehož obor spadají též záležitosti zemí podřízených franc. protektorátu, 4. m. financí (''m. des finances''), 5. m. války (''m. de la guerre''), 6. min. námořnictví (''m. de la marine''), 7. m. veřejného vyučování, umění a kultu (''de l’instruction publique, des beaux-arts et des cultes''), 8. min. orby (''m. de l’agriculture''), 9. m. obchodu, průmyslu a osad (''m. du commerce, de l’industrie et des colonies''), 10. m. prací veřejných (''m. des travaux publics''), jež spravuje veřejné práce, týkající se spojovacích prostředků. Samostatné postavení zaujímá {{Prostrkaně|účetní dvůr}} (''cour des comptes''). Pod předsednictvím ministra spravedlnosti stojí {{Prostrkaně|státní rada}} (''conseil d’état'' viz t.). Za účely správními rozdělena jest '''F.''' (1891) na 86 departementů (v. t.) a území Belfortské, na 362 arrondissementy (území Belfortské počítajíc za arrond ), na 2881 kantonů a 36.144 obcí (kommun). Památka na staré rozdělení '''F.''' vyhlazena byla úplné. Staré království rozděleno bylo r. 1614 v posledním shromáždění gener. stavů na 12 gouvernementů. Před revolucí bylo těchto správních obvodů již 33. Historicky skládala se '''F.''' z 51 krajů (provincií). Staré rozdělení země zrušeno bylo od Národního shromáždění na podzim r. 1790 a zavedeny 83 departementy. Každý departement rozdělen byl opět na několik arrondissementů (v. t.) a tyto na kantony. Při vyměřování hranic depart. hleděno bylo hlavně k tomu, aby historické tradice byly potlačeny. Nové správní obvody neměly míti nic společného s dřívějším rozdělením na gouvernementy a provincie a měly nanejvýše vyhovovati jen účelům praktickým, ze kteréhož důvodu přihlíženo ku hranicím, daným samou přírodou (řekám, horám). Krajiny, historicky jeden celek tvořící, roztrženy od sebe a naproti tomu spojovány v jeden celek části tradicemi naprosto odrůzněné. Nové rozdělení uchovalo se až na naše dny. Každý departement spravován jest od prefekta, arrondissement od podprefekta, obec od maira. {{Prostrkaně|Prefekt}} (''préfet'') jest představitelem výkonné moci a zástupce zájmů departementu. Jmenován bývá presidentem republiky k návrhu ministra vnitra. V úřední činnosti podporuje ho samosprávný sbor představitelů speciálních zájmů departementu čili t. zv. {{Prostrkaně|generální rada}} (''conseil général'') a kromě toho {{Prostrkaně|prefekturní rada}} (''conseil de préfecture''). V arrondissementech vede správu {{Prostrkaně|podprefekt}} (''souspréfet''), jemuž k ruce jest {{Prostrkaně|rada arrondissementu}} (''conseil d’arrondissement''). Pouze v arrondissementech, v nichž leží hlavní město depart., vykonává správu prefekt. Rovněž podprefekta jmenuje president republiky. — Kantony, na něž se dělí arrondissement, nemají administrativního významu. Jsou jen okrsky soudců míru a slouží za podklad pro volby a odvod branců. {{Prostrkaně|Obecní zřízení}} spočívá na zák. ze dne 18. bř. 1837, 24. čce 1867, 4. dubna 1873, 20. led. 1874, 12. srp. 1876, 28. bř. 1882 a 5. dub. 1884. V čele obce stojí starosta (''maire''), který spojuje v sobě dvě funkce, jednu jako státní úředník, druhou jako zástupce samosprávy obecní. Maire volen jest se svými příručími (''adjoints''), jichž bývá ve větších obcích více, na tři léta od rady municipální. Musí míti aspoň 25 let. Úřad vykonává bezplatně. Ve hl. městech departementů, arrondissementů a kantonů jmenuje mairy a jejich příručí z počtu členů municipální rady zvláštním dekretem president republiky. V Paříži a Lyoně, kde jest 20, pokud se týče 6 mairií, zastává prefekt departementu úřad centrálního maira. Jako zástupce vlády plní maire vládní nařízení, bdí nad prováděním zákonů a vykonává obecnou a místní policii (vyjímajíc prefekturní města s obyvatelstvem nad 40.000 lidí). Rozhodnutí jeho musejí býti potvrzena částečně od prefekta nebo podprefekta. Trestních nálezů nesmí vynášeti. Jakožto zástupce obce vede maire její správu, předsedá v municipální radě, zastupuje obec před úřady. Jakožto státní úředník vede civilní rejstřík a vykonává civilní sňatky, arci pod dozorem státního prokurátora. Zástupcem jeho jest příručí. {{Prostrkaně|Obecní}} čili {{Prostrkaně|municipální rada}} (''conseil municipal'') skládá se dle velikosti obce z 10 až 36 (v Paříži z 80) členů. {{Prostrkaně|Policie výkonná}} skládá se částečně z obecních policejních orgánů, částečně z orgánů státních. Obecní policejní personál vydržován jest obcemi. V městech, majících více než 40.000 obyv., závisí organisace policejního sboru na dekretu presidenta republiky, o němž se dříve jedná ve státní radě. Dosazování policejního personálu závisí na mairovi a na potvrzení prefekta nebo podprefekta (Zák. z 5. dubna 1884). Státní policii vykonává žandarmerie organisovaná vojensky. Zřízení sboru žandarmův založeno jest na dekretech z 1. března r. 1854 a 24. dub. 1858. Žandarmové vykonávají policii soudní i správní. V prvé příčině podřízeni jsou ministru spravedlnosti, ve druhé ministru vnitra, a co se týče discipliny a vydržování, ministru války. Základ veškerého veřejného a soukromého práva ve '''F'''-ii tvoří 5 zákonníků (kodexů): ''Code civil des Français'' (z r. 1804, později ''Code Napoléon'' zvaný), ''Code de procédure civile'' (1807), ''Code de commerce'' (1808), ''Code d’instruction criminelle'' a ''Code pénal'' (z r. 1811), k nimž se řadí arci jiné důležité zákony. Soudní zřízení spočívá na organisačním zákoně ze 24. srpna 1790, který zákony ze 17. bř. 1800, 20. dub. 1810, 11. dub. 1838, 3. kv. 1840 a j. byl doplněn. Soudnictví zahrnuje jurisdikci civilní a obchodní, trestní a administrativní. Civilní soudnictví vykonává v každém kantoně soudce míru (''juge de paix''). O žádné žalobě nesmí se soudně jednati, dokud nebyla předložena tomuto soudci k docílení smíru (''conciliation''). V tomto směru působí soudce míru k tomu, aby soudní agenda pokud možno se umenšovala. Vedle toho vynáší soudce míru nálezy v jistých naléhavých záležitostech, v občanských sporech až do obnosu 100 franků bez appellace z jeho nálezu a až do 200 franků s právem appellace. Odvolání jde k soudům arrondissementů (''tribunal civil'' nebo ''tribunal de première instance''), které v první a poslední stolici rozhodují mobilární žaloby až do 1500 a immobilární žaloby až do 60 fr. roční renty. V jiných sporných věcech, pro něž tribunál arrondissementu rovněž jest první stolicí, jde odvolání k soudům appellačním (''cour d’appel''), kterých jest 26 v departementech (a sice v Doui, Amiensu, Paříži, Rouenu, Caenu, Rennes, Angersu, Nancy, Dijoně, Besançoně, Lyoně, Chambéry, Grenoblu, Aix, Nîmes, Montpellieru, Bastii, Toulousu, Agenu, Pau, Bordeaux, Poitiersu, Limoges, Riomě, Bourges, Orléansu), i v Alžírsku a 6 v koloniích. Pro obchodní věci zřízeny jsou v první instanci zvláštní soudy obchodní (''tribunaux de commerce''), od nichž jde odvolání k soudům appellačním, celkem jest jich 227, incl. 4 v Alžírsku. Spory z pracovních poměrů mezi pány a dělníky vyřizují zvláštní živnostenské soudy, zv. ''conseils de prud’hommes''. Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví trestního}}, náležejí prosté přestupky před soudce míru, který jakožto soudce policejní nalézá nejvýše na 5 dní vězení a na 15 fr. peněžné pokuty. Odvolání připouští se jen při trestu 5 fr. Appellace jde v tom případě k soudu arrondissementu, který jakožto ''tribunal correctionel'' soudí všechny těžší přečiny (''délits''). Odvoláni z jeho nálezu jde k trestní komoře appellačního soudu, jehož obžalovací komora (''chambre de mise en accusation'') o tom rozhoduje, zda zločin (''crime'') má se odkázati před soud porotní (''cour d’assises''). Porotcům předsedá člen appellačního soudu, kterému jsou dva soudci přidáni jako přísedící; o otázce viny rozhoduje 12 porotců. Vysoký soudní dvůr (''haute cour de justice''), jehož porotci vzati jsou ze členů generálních rad a soudců od kassačního dvora, soudí velezrádu a zločiny ministrů, senátorů a státních radů. Konečně jest kassační dvůr, ''cour de cassation'', který není vyšší instancí, nýbrž má za úkol bdíti nad právní jednotou v soudnictví a chrániti ji proti místním zvyklostem a výkladům. Vedle toho rozhoduje o zmatečných stížnostech a činí nálezy o tom, byly-li porušeny podstatné formálnosti soudního řízení, nebo bylo-li nesprávně užito zákonů, resp. byly-li špatně výkládány a neměla-li by se věc k opětnému rozsouzení odkázati před jiný soud. Soudcové tribunálů prvých stolic (arrondissementních), appellačních dvorů a kassačního dvora jsou nesesaditelni. U všech soudních dvorů nalézá se státní zástupitelství (''ministère public''), které jest činno nejen jako obžalobce, nýbrž má též vrchní dozor nad jistým počtem úředních orgánů (notárů, huissierů, greffierů). Mimo to působí též ve značné míře při dobrovolném (nesporném) soudnictví (při poručenstvíj atd.) a při civilní jurisdikci (na př. v záležitostech manželského rozvodu). U kassačního dvora úřaduje {{Prostrkaně|generální prokurator}} (''procureur générale'') se sedmi {{Prostrkaně|generálními advokáty}} (''avocats généraux''), u každého appellačního dvora generální prokurátor se 2 generálními advokáty a několika substituty, u každého tribunálu I. stolice vrchní prokurator (''procureur de la République'') s několika substituty, kdežto při policejních soudech hájí veřejné zájmy policejní kommissař. — Jurisdikci správní vy- konávají: {{Prostrkaně|prefekturní rady}} (1 v depart.), rady přehlídky vojska (''conseils de revision de l’armée''), rady universitní (''conseils universitaires''), účetní dvůr (''cour des comptes'') a státní rada (''conseil d’état''). ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]'' {{Prostrkaně|Znak}}. Republika franc. nemá dnes vlastně řádného znaku; místo něho užívá se allegorické postavy (vyobr. č. 1470.) a písmen R. F. (''République française''). Znak starší linie bourbonské skládal se ze dvou do sebe zasahajících štítů, z nichž pravý měl 3 zlaté lilie v modrém poli za '''F'''-ii, levý navarrský v červeném poli kříž utvořený ze zlatého řetězu, se čtyřhranným safírem uprostřed. Příkrov štítu od andělů neseného měl zlaté lilie v modrém poli, nad tím korunu královskou a za ní oriflammu (viz doleji) s nápisem ''Mont-joye St. Denis''. Později se znak tento zjednodušil (vyobr. č. 1471.). Za revoluce r. 1789 znak tento musil ustoupiti t. zv. jakobínske čepici (vyobr. č. 1472.), již Napoleon I. nahradil zlatým orlem na blesku spočívajícím (vyobr. č. 1473.). Po pádu Napoleonově vrátily se s Bourbony i jejich lilie, dynastie červencová přijala však opět gallského kohouta. Napoleon III. sáhl zase ke znaku svého velikého předka. — {{Prostrkaně|Válečným praporem}} '''F.''' byla v nejstarších dobách čepice sv. Martina. Za Ludvíka VI. zavedena oriflamma, červený hedvábný prapor s 5 cípy, jenž visel z příčného břevna, upevněného na žerdi pobité pozlacenou mědí. Dle jedněch ztracen byl proslulý tento prapor před Damiettou r. 1250, dle jiných užito ho naposledy r. 1415 v nešťastné bitvě u Azincourtu. Již za Karla VI. byla korouhev královská barvy modré s bílým křížem uprostřed. Bílé korouhve se zlatými liliemi užil poprvé Filip August, od Karla IX. zavedena definitivně. — Nynější {{Prostrkaně|národní barvy}} '''F.''' (''tricolore'') zavedeny byly prvou revolucí. Jsou to barvy modrá, bílá a červená, na {{Prostrkaně|válečné}} i {{Prostrkaně|obchodní vlajce}} v kolmých pruzích, modrá barva při žerdi. — Dnešní republika uděluje jen řád {{Prostrkaně|čestné legie}}, založený Napoleonem I., k čemuž přistupují ještě válečné medaille a řád pro polní hospodářství, zřízený r. 1883. Starší řády francouzské byly zrušeny r. 1831. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Finance. == Finance francouzské mají podobnou tvářnost jako v jiných státech. Za králů franckých byla základem důchodů panovníkových válečná kořist a pokuty, vybírané od poddaných. Byly to prameny příjmů původu germanského, k nimž přistupovaly finanční zdroje původu římského (''mansiones'', ''paratae'', ''telonea'', ''foratica'' aj.), známé též v říši Římsko-německé a spočívající jednak v různých dávkách, jednak v osobních povinnostech, jež museli poddaní vykonávati. Vedle toho stali se králové frančtí vlastníky rozsáhlých hvozdů a lesů, pastvisek a nevzdělaných zemí, z nichž brali rovněž veliké užitky. Z panství římského uchovala se v části Gallie ještě daň pozemková a daň osobní, z nichž prvá za doby, posledních Meroveovců vyšla již z užívání, kdežto daň osobní ještě za Meroveovců byla vybírána a od obyvatelstva těžce nesena. Za Kapetovců změnily se poměry nastoupením systému lenního. Král požíval různých důchodů jen jako senior ve svém území, nevybíral však daní jako představitel státu. Táž práva jako králi náležela ve vlastním území i ostatním lenním pánům. K moderní soustavě finanční došlo se teprve znenáhla. Bránily tomu poměry feudální. Poprvé žádána všeobecná daň králem Filipem Krásným r. 1294 k účelům válečným. Byla to daň jednoho penízu (denáru) z libry při prodeji veškerého zboží. Vzbudila však tolik nespokojenosti, že se musilo od ní upustiti. Král nahradil ji r. 1295 daní 1 % z ceny statků. R. 1302 a 1303 žádána nová daň pro válku flanderskou a pak ještě vícekráte ve XIV. stol. Jako v jiných státech, žádali králové franc. daň na stavech, kteří ji buď povolovali neb nepovolovali. Karel VII. odňal r. 1439 pánům (seniorům) právo vybírali daně a poplatky na svůj účet a učinil daň královskou trvalou. Od té doby vyvíjely se franc. finance způsobem stále rozmanitějším a tížily obyvatelstvo víc a více. Veliký nedostatek spočíval hlavně v nerovnosti břemene poplatního a ve výsadách, jež osvobozovaly od placení většiny daní právě nejbohatší třídy národa, šlechtu a duchovenstvo. Nedostatečné daňové ústrojí starší vlády bylo také jednou z příčin revoluce r. 1789. Zdrojem franc. financí od Karla VII. až do revoluce byly daně a povinnosti přímé, daně nepřímé a různé poplatky a konečně i státní zápůjčky. Ku přímým daním a povinnostem počítati sluší daně zvané ''tailles'', ''vingtièmes'', ''capitation'' a ''corvées''. Daň ''taille'' stala se trvalou od Karla VII. a byla dvojí: osobní a věcná. Daň osobní (''taille personnelle'') měla povahu všeobecné daně z důchodů, neopírala se však o pevný, spolehlivý základ, nýbrž vyměřována byla dle předpokládaných důchodů každého okrsku a každého jednotlivce. Vybírala se jen v některých zemích, kdežto v jiných předpisována ''taille réelle'', jež měla povahu daně pozemkové (''impôt foncier''). — Za Jindřicha II. r. 1549 zavedena k účelům válečným dodatečná daň zv. ''taillon'', která měla trvati sice jen nějaký čas, avšak stala se brzo trvalou. ''Vingtièmes'' (dvacetiny) datují se z posl. let Ludvíka XIV. Byla to daň důchodová, kterou platila jen šlechta; duchovenstvo bylo vyjmuto. ''Capitation'' zavedena byla r. 1692. Všichni poplatníci rozděleni byli na 22 třídy, z nichž první platila 2000 liber a poslední 20 sous. Daň tato měla býti placena ode všech poddaných, duchovenstvo však se z ní za jistý dar vykoupilo. Podobné výkupné složily i některé země. ''Corvées'' byly zemské roboty a spočívaly v osobních službách ke stavbě a opravě silnic a p. Dělily se na osobní a věcné. S počátku byla robota jen panská, proměnila se však později za Ludvíka XIV. v robotu zeměpanskou. V XVIII. stol. rozšiřována robota na všechny možné veřejné práce. Někdy dávána byla sice sedlákům za konání roboty náhrada, avšak dosahovala jen asi pětiny hodnoty. K nepřímým daním a poplatkům patří: ''aides'' (pomoci — i v Čechách se takto nazývaly daně mimořádné), ''gabelles'', ''traites et douanes'' (cla a mýta), ''insinuation'' a ''droit de controlle'' (poplatek zápisný). ''Aides'' byly původu feudálního. Král jako feudální suverén mohl žádati na svých vasallech v rozličných případech peněžný příspěvek, pomoc. S počátku vybírány pomoci jen občas, trvalými staly se od Karla VI. Byly velmi rozmanity a vztahovaly se na nejrůznější předměty. Dávány byly do pachtu pachtýřům (''partisans'' nebo ''traitants''), kterým připadal přebytek výnosu. ''Gabella'' byla daň velice nenáviděná. Slovem tim označovány různé poplatky, zejména poplatek ze soli. ''Traites'' a ''douanes'' vybírány byly ze zboží, jež se buď dováželo nebo vyváželo z království a provincií. Celní čáry zřízeny byly i uvnitř království mezi jednotlivými provinciemi, což bylo příčinou veliké nespokojenosti a vadilo vývoji obchodu. Colbert v XVII. stol. zrušil celní čáry aspoň mezi 12 provinciemi, nalézajícími se téměř veskrze kolem L’Ile de France. — Poplatky zápisné objevují se pod vlivem renaissance říms. práva na jihu '''F.''' již ve stol. XII., na severu však teprve ve století XVI., a sice pod jménem ''insinuation'' a ''contrôle''. Ediktem Františka I. z r. 1539 předepsán byl zápis u prévôta, bailliho a sénéchala jako podmínka platnosti aktů darovacích a substitučních. ''Droit de contrôle'' zavedeno Jindřichem III. r. 1581. Vybíráno bylo za stručný zápis právních aktů finančních a soudních do zvláštních rejstříků. Ediktem z r. 1693 organisováno bylo znova pro notářské akty a pak ještě několikráte. Záhy vyskytují se též státní zápůjčky, o nichž řeč níže. S vývojem královských financí nastávala potřeba řádného úředního apparátu, který by je spravoval. Tento finanční apparát nelišil se příliš od ústrojí soudního a správního. Prévôtové, bailliové a sénéchalové byli zároveň soudci i úředníky správními a zejména finančními. Účty předkládali král. dvoru, který je zkoumal. Když byl zřízen parlament, zdá se, že oni členové král. dvora, kteří zkoumali účty, tvořili oddělení parlamentu zv. ''camera compotorum'' (účetní komora, ''chambre des comptes'') a že splynuli se členy parlamentu. Úřadem úplně samostatným a na parlamentě nezávislým stala se účetní komora r. 1319. Parlament pokoušel se sice několikráte, aby se stal odvolací stolicí naproti účetní komoře, avšak marně. Královskými ordonnancemi, zejména z r. 1407 a 1459, uznána samostatnost účetní komory. Účetní komora měla na počátku 7 mistrů (''maîtres''), z nichž 4 byli duchovní, 3 světští a několik písařů, z nichž 2 přijímali účty, i zapisoval a ostatní je opravovali. Účetní komora přijímala přísahu bailliů a sénéchalů jakožto král. fiskálů, zkoumala účty všech finančních zřízenců, zapisovala finanční nařízení a edikty a měla podobně jako parlament právo činiti proti jejich zápisu námitky. Vedle toho měla ještě některé jiné funkce. Po čase ztratila účetní komora jistou část ze své příslušnosti, která pak přešla na zvláštní tribunály, známé pod jménem ''chambre du trésor'' (komora pokladu) a ''cour des aides'' (dvůr daní). R. 1357 povstal zvláštní nový tribunal zv. ''cour des monnaies'', před nějž náležely všechny sporné věci, týkající se vyrábění mincí. Tyto novoty v organisaci finančních úřadův udály se všecky ve stol. XIV. Za Františka I. byla finanční správa změněna. R. 1523 zřízen ústřední poklad zv. ''épargne'', svěřený úředníku nazv. ''trésorier de l’épargne''. František I. organisoval také nové obvody finanční, z nichž v každém ustanovil všeobecného výběrčího (''receveur général''), od čehož ony obvody nazvány generálstvím (''généralité''). V XVII. stol. byla '''F.''' rozdělena na 23 generálství, která se opět dělila na 231 elekcí (''élections''; jméno vzato odtud, že finanční zřízenci v těchto menších finančních obvodech od místních stavů bývali voleni, pročež nazývánj{{Redakční poznámka|překlep v tisku, správně: nazýváni }} ''élus'') a na 31.592 fary. Generálství rovnalo se průměrně třem nynějším depart., elekce bezmála arrondissementu a venkovská fara dnešní obci. V každém generálství zřízen byl finanční úřad zv. ''bureau des finances'', skládající se asi z 50 král. úředníků. Elekci tvořilo asi 30 úředníků, kteří právě tak jako úředníci úřadu finančního byli zároveň úředníky správními i soudci. Rozvrhovali daň mezi fary a vyřizovali reklamace, které stran rozvrhu jich došly. Vzrůst počtu výběrčích daně měl vzápětí, že povstalo více účetních komor, které se nalézaly často v sídlech parlamentů. Rovněž tak na konci stol. XV. a na poč. stol. XVI. rozmnožil se počet dvorů daňových (''cours des aides'') tam, kde byly účetní komory. Za příčinou dozoru nad finanč. orgány královskými i samosprávnými vysílány bývaly do provincií zvláštní osoby ze státní rady. Byli to s počátku kommissaři (''commissaires départis''), kteří jen občas konali objíždky, od dob Richelieuových pak {{Prostrkaně|intendanti}}. (Viz shora.) Co se týče ostatních finančních institucí, srv. shora vývoj veřejného práva francouzského. Za revoluce staly se veliké změny jak v úředním ústrojí tak, a to ještě více, v soustavě daňové. Konstituční shromáždění zrušilo všechny staré daně a zavedlo s počátku jen daň z nemovitostí (''impôt foncier'', daň pozemkovou a domovní), později však doplnilo ji daní živnostenskou (''impôt des patentes'') a daní důchodovou z movitostí (''contribution mobilière''). Všechny nepřímé daně a poplatky byly zrušeny a zachována jen cla, poplatek zápisný a kolkový. Zákony, ustanovující uvedené daně a poplatky, jsou veskrze z l. 1790 a 1791 a mnohé z nich jsou základem podnes platného finančního práva. Konstituční shromáždění získalo také značný počet státních domanií, která během času se dostala do různých rukou. Rozmnoživši státní domania skonfiskováním statků duchovenských, mohlo národní shromáždění přikročiti k umořování státního dluhu, který již tehda byl velmi vysoký. Prvý stálý dluh státní datuje se ve '''F.''' již od Františka I. (tedy od poč. XVI. stol.) a roste čím dál více za jeho nástupců. Jen Jindřich IV. uplatil velkou jeho čásť. Na konci vlády Ludvíka XIII. dosahoval stálý státní dluh již výše 436 mill. liber. Při smrti Ludvíka XIV. (1. září 1715) činily úroky 62 mill. a odpovídaly tak dluhu 1200 mill. Za Ludvíka XV. se na počátku hospodařilo, avšak za války sedmileté a za finanční správy abbéa Terraye naděláno opět velké množství dluhů. R. 1760 činily výdeje, spojené s umořováním státního dluhu a placením úroků, již více než jednu třetinu státních příjmů (100 mill. liber). Ludvík XVI., při jehož nastoupení na trůn r. 1774 dosahoval státní dluh výše 119 mill., odevzdal řízení financí Turgotovi, který nechtěje rozmnožovati ani dluhy ani daně, strojil se rozhárané státní finance uspořádati. Byv však intrikami velmožů ode dvora odstraněn, vystřídán byl Neckerem, který jeho schopností neměl. Za Ludvíka XVI. vešlo v obyčej vydávati na státní statky assignáty, a sice způsobem nezřízeným. R. 1792 bylo jich v oběhu 1564 mill. a r. 1796 docela 45 milliard liber. Tím arci státní dluh neobyčejně vzrostl. Revolucí změnil se jeho stav. Zákonem ze dne 24. srpna r. 1793 zavedena velká kniha sjednoceného státního dluhu a položen tak základ t. zv. dluhu konsolidovaného. Veliká kniha jest jediným a základním titulem všech věřitelů republiky. Pro každého státního věřitele otevřen jest tam zvláštní účet. Úhrnem činil státní dluh r. 1793 127,803.000 fr. Zákonem ze dne 28. srpna r. 1797 stanoveno, že z veřejného dluhu jen ⅓, a sice pode jménem ''tiers consolidé'', do velké knihy veřejných dluhů se má zapsati. Tato suma páčila se tenkráte na 40,216.000 fr. (s dluhy zemí s '''F'''-ií spojených 46 mill.). Dluh státní zvyšoval se obyčejně vždycky při nastoupení nové vlády a následkem událostí válečných. Za Napoleona stoupl o 558 mill. fr., za restaurace o 3154 mill. a za vlády červencové o 1516 mill. R. 1851 zmenšil se sice o 425 mill., avšak vzrostl zase za Napoleona III. o 6938 mill. a konečně následkem války prusko-franc. o 12.703 mill., tak že se páčí nyní na 30 milliard fr. a připočtou-li se k tomu ještě půjčky a dluhy departementů a obcí, které kontrahovány byly v posledním desetiletí k provádění školních staveb a silnic, činí veřejný dluh '''F.''' asi 35 až 36 milliard fr. čili 1000 fr. na jednoho obyvatele. Jen na zúrokování a umořování státního dluhu bylo r. 1893 praeliminováno ve státním rozpočtu 1.286,823.945 fr. Dle zákonodárství nyní platného vybírají se ve '''F'''-ii tyto daně a poplatky: daň pozemková a domovní (''impôt foncier'' od r. 1791), jež se opírá o katastr z r. 1850 a dle zák. z r. 1890 činí 4 % čistého výtěžku; osobní a mobilní daň (od r. 1791), daň ze dveří a oken (od r. 1798), daň živnostenská (od r. 1791), taxa berní rolly a taxy přizpůsobené přímým daním (''taxes assimilées''), jako daň ze statků mrtvé ruky, daň z dolů, z koní a vozů, z lékáren, poplatky cejchovní, daň z billardů a uzavřených společností (od r. 1871). Uvedené daně a poplatky pokládají se všecky za přímé. K nim přistupují důchody z domanií a lesů, které jsou poměrně malé. Cena franc. státních statků páčí se asi na 3800 mill. fr. Daleko důležitější a výnosnější jsou nepřímé daně a poplatky, k nimž náležejí: poplatky zápisné (''droits d’enregistrement'', od r. 1790), poplatky kolkové (''droits de timbre'', od r. 1798), 4% příjmová daň z movitého jmění, daň dědická, spotřební daň z nápojů (vína, piva, cidru, líhu), z cukru (od r. 1880 snížená), ze soli (od r. 1806 znova zavedená), 3% daň expediční, daň z oleje (od r. 1873), ze stearina a svíček (od r. 1873), z octa a dynamitu (od r. 1875), z papíru (od r. 1871), ze hracích karet (od r. 1812) a j. K nepřímým daním náležejí též cla, jež se od r. 1881 vybírají dle zvýšené sazby, a monopol tabákový (r. 1790 zrušený, r. 1810 znova zavedený), prachový (od r. 1796) a sirkový (od r. 1872). Dle finanč. zákona ze 26. července r. 1893 byl na r. 1894 tento rozpočet: {| class="wikitable" ! {{Prostrkaně|Vydání.}} !! franků |- | Veřejný dluh || 1.284,568.168 |- | rowspan = "2"|Veřejné moci || 13,171.720 |- | (z toho: plat a repraesentace presidenta 1,2, sbory zákonodárné 11,97 mill. fr.) |- | colspan = "2"| Ministerstva (1.670,694.987): |- | 1. financí || 19,470.860 |- | 2. spravedlnosti || 35,011.100 |- | 3. vnějších záležitostí || 16,343.800 |- | rowspan = "2"|4. vnitra || 71,384.430 |- | (z toho: správa 17,1, veř. bezpečnost 16,47, vězenství 17,66, subvence 11,58, dobročinné záležitosti 7,37, různé výdeje 1,18 mill. fr.) |- | 5. války || 633,653.091 |- | 6. námořnictví || 266,861.528 |- | rowspan = "2"|7. veřejného vyučování, krásných umění a kultu || 242,794.240 |- | (veř. vyučování 190,45, krásná umění 8,12, kultus 44,22 mil. fr.) |- | rowspan = "2"|8. obchodu, průmyslu a kolonií || 99,585.334 |- | (obchod a průmysl 23,46, pošty a telegrafy 2,26, kolonie 73,84 mill. fr.) |- | 9. orby || 28,963.140 |- | 10. veřejných prací || 256,627.464 |- | rowspan = "2"|Režijní a správní náklady || 358,334.719 |- | (přímé daně 21,74, zápisné a kolk. poplatky, domania 18,34, cla 32,37, nepřímé daně 39,39, tabák a prach 73,66, vnější záležitosti 0,06, pošty a telegrafy 159,54, lesy 13,22 mill. fr.) |- | Nedoplatky a splacení záloh || 42,132.500 |- | colspan = "2"| |- | Úhrn výdejů na r. 1894 || 3.368,902.094 |- | a s výdeji na Alžír (70,118.529) || 3.439,020.623 |- |} {| class="wikitable" ! Příjmy. !! franků |- | rowspan = "2"|Daně a poplatky přímé || 501,056.924 |- | (z toho: daně přímé 465,799.404, daň pozemková a domovní 196,72, daň osobní a mobilní 88,17, daň ze dveří a oken 57,2, daň živnostenská 122,64, taxa berní rolly 1,05, taxy přizpůsobené přímým daním 35,257.520, ze statků mrtvé ruky 6,63, daň z dolů 4,13, ověřování měr a vah 4,8, prohlídka lékáren 0,39, daň z vozů a koní 12,44, daň z billardů a uzavř. společností 6,85 mill. fr.) |- | Příjmy z domanií a lesů || 47,452.020 |- | rowspan = "2"|Nepřímé daně a poplatky || 2.050,518.680 |- | z toho: poplatky zápisné 548,5, poplatky kolkové 161,78, 4% daň příjmová z movit. jmění 69,25, cla 465,72, nepřímé daně 601,86 mill. fr., daň z nápojů 469,48, daň ze soli 10,93, daň expediční 5,45, daň z miner. olejů 0,01, daň z jiných olejů 2,25, daň ze stearin. svíček 8,42, daň z octa 3,42 mill. fr., clo a daň z cukru 203,39 mill. fr. |- | rowspan = "2"|Monopoly a státní závody || 629,044.880 |- | sirkový, tabákový a prachový monopol 411,05, pošty 164,86, telegrafy a telefony 42,76 mill. franků. |- | rowspan = "2"|Rozličné příjmy || 58,550.892 |- | z toho: podíl na zisku z depos. pokladny 8,5, státní dráhy 4,23, příjmy z vládn. publikací 0,22, příjmy z Indie a Nové Kaledonie 0,72, příjmy z diplomatických a konsul. kanceláří 1,2, příjmy z patentů 2,55, příjmy z trestnic 5,6 mill. fr. atd. |- | Mimořádné příjmy || 29,669.402 |- | Průběžné příjmy || 74,447.084 |- | colspan = "2"| |- | Úhrn příjmů v r. 1894 || 3.390,739.882 |- | s připočtením příjmů v Alžíru (48,291.150) || 3.439,031.032 |} {{Konec formy}} Co se týče úřední organisace, sluší rozeznávati správu ústřední a místní. {{Prostrkaně|Ministerstvo financí}} skládá se ze dvou částí absolutně rozdílných, a to 1. z vlastního {{Prostrkaně|ministeria financí}} čili správy ústřední a 2. z {{Prostrkaně|režií}} čili {{Prostrkaně|správ}} (''administrations'') {{Prostrkaně|finančních}}, které se nazývají též {{Prostrkaně|všeobecnými ředitelstvy}} (''directions générales''). Správa ústřední upravena jest různými dekrety, z nichž nejnovější jsou: z 19. list. 1886, z 1. pros. 1890, ze 30. dub. 1891, z 15 ún. a z 5. srp. 1892. Celkem složeno jest ministerstvo z těchto 10 kanceláří: 1. ''cabinet du ministre'', 2. ''direction du personnel et du matériel'', 3. ''dir. du contrôle des administrations financières'', 4. ''dir. du mouvement général des fonds'', 5. ''dir. générale de la comptabilité publique'', 6. ''dir. de la dette inserite'', 7. ''agence judiciaire du trésor et contentieux'', 8. ''caisse centrale du trésor public'', 9. ''service du payeur central de la dette publique'', 10. ''contrôle central du trésor''. — {{Prostrkaně|Režie}} čili {{Prostrkaně|správy finanční}}, jichž jest 6, závisí sice na ministerstvu financí, avšak každá z nich tvoří autonomní departement, spravovaný od {{Prostrkaně|generál}}. {{Prostrkaně|ředitele}} (''directeur général''). Jejich jména: 1. ''direction général des contributions directes'', 2. ''dir. gén. de l’enregistrement, des domaines et du timbre'', 3. ''dir. gén. des douanes'', 4. ''dir. gén. des contributions indirectes'', 5. ''dir. gén. des manufactures de l’état'', 6. ''administrations des monnaies et médailles''. Správa místní upravena jest tím způsobem, že v každém depart. jsou pro jednotlivé druhy státních příjmů zvláštní ředitelé (''directeur des contributions directes'', ''dir. de l’enregistrement et des domaines'' a j.), a úředník zv. ''trésorier payeur général''. Uvedení úředníci mají pod sebou četný personál inspektorů, kontrolorů, verifikatorů a výběrčích. Pokud orgány samosprávné a jiné súčastněny jsou ve finančním zřízení franc., srv. články {{Prostrkaně|Conseil d’arrondissement}}, {{Prostrkaně|Conseil de préfecture}}, {{Prostrkaně|Conseil général}}, {{Prostrkaně|Cour des comptes}}. Literaturu franc. financí viz ve článku {{Prostrkaně|Finance}} str. 239. ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]'' == Mincovnictví. == Ještě za panování krále {{Prostrkaně|Chlodvika}} (481 až 511) neměla '''F.''' svou vlastní minci, nýbrž obíhaly tam římské denary stříbrné a zlaté solidy z doby starší i mladší, zvláště pak císařů od Theodosia I. (379-395) do Anastasia I. (491—518). Ze čtyř synů Chlodvikových, mezi které říše byla rozdělena, vybíjeli minci pouze dva, totiž {{Prostrkaně|Childebert}} a {{Prostrkaně|Theodorich}}. První po dobytí Burgundu (534) mincoval v Lyoně docela samostatně, druhý však, ano ještě jeho syn {{Prostrkaně|Theodebert I}}. († 548), činili tak pod vrchním dozorem císaře Justiniána I., který tam měl dosud mocné slovo. V létech následujících zbavila se '''F.''' římského vlivu vůbec a zemská mince tepána bez překážky. V západní '''F'''-ii ({{Prostrkaně|Neustrii}}) oblíbeno číslo zlaté a stalo se též zákonným při jednici »solidus (aureus)«. Z římské libry (= ''gr.'' 327.434) raženy 72 solidy; stříbrné denary brány tam jako mince drobná k vyrovnání sumy větší a počítalo se 40 denarů na jeden zlatý solidus. Ve východní '''F'''-ii ({{Prostrkaně|Austrasii}}, {{Prostrkaně|Germanii}}) opanovalo trh číslo stříbrné při jednici »denar« a 25 solidů po 12 denarech (= 300 den.) vážilo římskou libru čistého stříbra. Po smrti {{Prostrkaně|Theodebalda}}, syna jmenovaného již Theodeberta I., dosazováni na trůn říše Meroveovců již jen králové z větve neustrijské, kteří po starém způsobu, jak podotknuto, razili mince zlaté, v nejednom kuse podobné solidům východořímským. Mince původně vážné během času se zhoršily a sice proto, že králové v VII. st. prodávali právo mincovní nejen větším městům, nýbrž i vesnicím, kostelům i osobám, čímž počet mincoven ve '''F'''-ii vzrostl na několik set. — Změna v čísle mincovním se stala po vítězství {{Prostrkaně|Pipina Heristalského}} u Testri r. 687, když totiž Neustrie byla povalena a mimo jiné přinucena číslo stříbrné, v Austrasii během času zdomácnělé, přijmouti též za své. Konečně {{Prostrkaně|Pipin Krátký}} (752 až 768) prohlásil je za mincovní číslo státní, ustanoviv spolu, aby 22 stříbrných solidů po 12 denárech (264 den.) vyrovnalo se římské libře. {{Prostrkaně|Stříbrný}} solidus nebyl mince ražená, nýbrž jen početní. Při tom zůstalo až do {{Prostrkaně|Karla Vel}}. (771—814), který, jako vůbec, stal se též reformátorem mincovnictví. Napomenuv marně krajinské a soukromé mincovny, aby zrno polepšily, zrušil jich větší počet, a když ani to ostatní nezastrašilo, vydal r. 805 zákon, jímž nařizuje, aby se budoucně razilo pouze »in palatio nostro«, t. j. kde by on právě byl se svým dvorem. Týž zavedl pak novou libru mincovní, která byla dle jedněch o čtvrtinu, dle jiných o osminu těžší libry římské (tedy ''gr'' buď 409,254 nebo 367,2), a nařídil, aby se z ní razilo 20 solidů po 12 den. (= 240 den.). Ještě důkladněji stanovil základy mincovnictví franckého jeho vnuk {{Prostrkaně|Karel}} II. {{Prostrkaně|Lysý}} (843—877) v důležitém »Edictum Pistense«. Ponechav totiž počet denárů z nové mincovní libry vyšlých jako dříve, přesně vytknul, co má býti vyraženo na líci (monogram a jméno panovníka) a co na rubu (kříž a jméno mincovny), zač se má stříbro do mincovny kupovati, ve kterých městech se má vybíjeti, jak se potrestá padělatel atd. Ostatní Karlovci až do {{Prostrkaně|Karla Pitomého}} (893—923) měli pilnější starosti o zachování se na trůně, nežli o kteroukoli záležitost státní, a proto nepodnikli žádných proměn v mincovnictví, leda že opět právo raziti pronajímali a prodávali městům i osobám k nemalé škodě obecné. Králové X.—XII. stol. razili všichni pouze denary, jiných mincí zemských, ani stříbrných ani zlatých, vůbec nebylo. Teprv {{Prostrkaně|Filip}} II. řečený {{Prostrkaně|Augustus}} (1180—1223) zarazil novou stř. minci s opisem MONETA DVPLEX REGALIS, na níž kříž a kaplice (váží ''gr'' 1,32); říkalo se jí vůbec {{Prostrkaně|roial}} nebo {{Prostrkaně|real}}, a tak se dosud určitý druh mincí jmenuje. Jiná taková mince má kolem kříže: PARISIS CIVIS (místo CIVITAS). Buď tentýž Filip II. anebo jeho druhý nástupce {{Prostrkaně|Ludvík}} IX. {{Prostrkaně|Svatý}} (1226—1270) začal vybíjeti ''gros Tournois'', který jaksi předcházel všechny pozdější ''grossi denarii'' čili groše, třeba se od něho zevnějškem lišily. Mince ta, ražená v městě Toursu, má na líci kříž, v jehož koutech po lilii a kolem dva obvodky. Ve vnitřním jest jméno krále a ve vnějším: BeNeDICTVm SIT NOMEn DOMini NostRI DEI IEsV XPI; na rubu pak jest znak města Toursu, t. brána o dvou věžech s opisem: TVRONIS CIVIS (místo CIVITAS). Tyto první {{Prostrkaně|tourony}} č. {{Prostrkaně|tournosy}} byly jakosti 0, 938 a šly 4 na lot, vážil tedy každý as 4 ''gr''. — V mincovnictví '''F.''' byl peníz ten epochálním, neboť nejen že se po několik století tam udržel, nýbrž i mnohým jiným cizím mincovnám sloužil za vzor. Rozličné druhy mincí, ve '''F'''-ii později vybíjené, táhnou se k němu alespoň jménem, jsouce jakosti mnohem horší; však i tournosy záhy klesly zrnem na ''billon''. Náleží sem ''denier Tournois'' s křížem a věžemi, ''denier Parisis'' s křížem, v jehož koutě po lilii, a věžemi, ''double Regalis'' nebo ''double Parisis'' č. roial, vůbec »double«, po dvou denarech. — {{Prostrkaně|Filip}} IV. {{Prostrkaně|Sličný}} (1285—1314) zanechal po sobě nečestné jméno ''foux monnoyer'' č. padělatel mince, poněvadž všechny druhy své mince zlehčil na billon. Vybíjel tournosy, jejich třetiny, polovice a tři čtvrtiny, též denary zvané ''petit Tournois'' a přidal k nim nový peníz ''Burgois double'' či ''fort'' a ''Bourgois simple'', na nichž kříž a koruna, pod kterou: FORTIS a kolem BVRGENSIS. »Fort« = »double Parisis« a »simplex« = »denier Parisis«. — Rovněž chatrná mince byla za {{Prostrkaně|Ludvíka}} X. (1314—1316) a sice nejen královská, nýbrž všech 60 hodnostářů, kterým uděleno právo mincovní. — {{Prostrkaně|Filip}} VI. z {{Prostrkaně|Valois}} (1328—1350) razil tournosy, pozměniv s jich zevnějškem i jejich jméno. Z doby té známy jsou ''gros à la queue'', s křížem pod korunou, ''gros à la fleur de lys'', s křížem, v jehož koutech po lilii na jedné a s lilií s opisem FRANCORVM na druhé straně, ''gros à la couronne'', s křížem na líci, v jehož pouze dvou koutech po lilii a korunou na rubu; všechny jsou špatného zrna. Vedle nich zarazil ve '''F'''-ii po několika stoletích opět první minci zlatou ''Ange d’or'', váhy asi dukátu. — {{Prostrkaně|Jan Dobrý}} (1350—1364) pozměnil tournosy tím, že je vybíjel širší a tenší nežli dosud. Na líci ponechal kříž, ale na rub položil poprvé tři francouzské lilie; na jiných jsou dvě koruny po jedné a dvě lilie po druhé straně. K svému jménu IOHANNES přidal {{Prostrkaně|poprvé}} DEI GRATIA s pokračováním na rubu: FRANCORVM REX. Legenda »Benedictum« atd. zůstala na všech, jako na tournosech starších. Této na pohled nové minci říkalo se ''gros Tournois blanc'', byla však, jako každá jiná, řečená »blanc«, špatného zrna, pouhý billon. Téhož jiný peníz byl ''gros blanc aux fleurs de lys'', s velikou lilií, a ''gros blanc a l’étoile'', s hvězdou. Nástupcové jeho {{Prostrkaně|Ludvík}} VI. a VII. obnovili starší pojmenování ''gros blanc à la couronne'', položivše na minci tu korunu a kolem ní tři lilie. — {{Prostrkaně|Karel}} V. (1364—1380) tepal stříbrné mince hořejším podobné a přidal k nim zlatý peníz ''fleurs de lys d’or'', o něco těžší dukátu, t. váhy ''gr'' 3,82. {{Prostrkaně|Karel}} VI. (1880—1422) zavedl na tournosech na místě staré novou legendu: ''Sit nomen domini benedictum'' a vybíjel zlatou minci ''Royal d’or'', rovněž váhy ''gr'' 3,82. — {{Prostrkaně|Jindřich}} VI. jako král anglický (V.) razil též ve '''F'''-ii (1422 až 1441), a sice zlatou minci s madonnou a andělem, držícím oba štíty (francouzský a anglický), váhy ''gr'' 3,3, pak dva druhy mincí stříbrných, totiž ''gros d’argent'', s lilií a křížem, váhy ''gr'' 3,3, a ''grand blanc'', s velikou lilií a kotvicovým křížem — obě jsou špatného zrna. Téhož současník {{Prostrkaně|Karel}} VII. (1422 až 1461) zavedl zlatou minci ''écu à la couronne'', váhy ''gr'' 3,82. — {{Prostrkaně|Ludvík}} XI. (1461—1489), přidav k stříbrným mincím podobnou ''blanc à soleil'', na níž hvězda čili slunce nad štítem francouzským, zarazil stříbrný {{Prostrkaně|liard}} se svým {{Prostrkaně|poprsím}} (poprvé). Téhož nástupce {{Prostrkaně|Karel}} VIII. (1483-1498) mimo jiné tepal též peníze zlaté ''écu au soleil'', váhy ''gr'' 3,43, a {{Prostrkaně|Ludvík}} XII. (1498—1515) první {{Prostrkaně|testony}} t. hrubší minci stříbrnou, která se však udržela pouze do času Jindřicha III. Téhož ''grand blanc'' má na líci při unciálce jeho jména '''L''' {{Prostrkaně|poprvé}} řadové číslo X.—II. Rozličné změny v mincích franc. provedl {{Prostrkaně|František}} I. (1515 až 1547). Na místě »grand blanc« vybíjel {{Prostrkaně|douzainy}} = 12 denarům a »petit blanc« vyměnil za {{Prostrkaně|sisainy}} = 6 denarům. Jest na nich uncialka ''F'' a kříž s opisem: ''Sit nomen'' atd. Kromě toho poprvé razil ''écu à la Salamandre'', minci zlatou, a ''blane à la Salamandre'', stříbrnou, které dostaly jméno od salamandrů, na nich kolem franc. štítu vyražených. Královská mince tehda tepána v 30 mincovnách a jmenovaný král vůbec první pro každou mincovnu určil některé písmeno abecedy od ''A'' do ''Z''; těm, na které se písmene nedostalo, určil 8, 9, ''AA'', ''BB'', ''CC'' a ''VV''. (Toto praktické opatření napodobeno bylo později v rozličných státech, na př. v cís. rakouském teprve za cís. Františka I). {{Prostrkaně|Jindřich}} II. (1546 až 1559) vybíjel duzainy, testony a jejich díly; k ražení zavedl do mincoven nový stroj, nazvaný ''balancier''. — Za jeho nástupců ničehož podstatného se nezměnilo. Teprv o {{Prostrkaně|Jindřichu}} III. (1574–1589) sluší zaznamenati, že vydal první {{Prostrkaně|franky}}, hodnoty as třetiny tolaru; jest na nich korunované poprsí krále po jedné a liliový kříž, v jehož středu unciálka ''H'', po druhé straně. Od něho pocházejí též ''quarts d’écu'' a {{Prostrkaně|první}} ve '''F'''-ii mince měděné. Valně rozšířil mince franc. {{Prostrkaně|Ludvík}} XIII. (1610—1643) zavedením zlatého penízu zvaného ''Louis d’or'' (váhy ''gr'' 6,75) a jeho dílů, dle něhož během času raženy v jiných zemích na př. Fridrichs d’or, August d’or a pod. K stříbrným mincím přidal ''Louis d’argent'' č. ''écu blanc'', rozličné váhy a hodnoty po 60, 30, 15 a 5 solech, a vůbec {{Prostrkaně|první}} opatřil {{Prostrkaně|tloušť}} mincí stříbrných opisem, aby se jich okrajování zamezilo. Rovněž jeho nástupce {{Prostrkaně|Ludvík}} XIV. (1643—1715) připojil k stávajícím už penězům několik nových, zejména ''pièce de VI. blancs'', ''pièce de 2 sols'', -''4 sols'', -''16 deniers'', osminu ''Louis d’argent'' aj. V následující době vybíjeny rozličné druhy jako prvé, některé četně, jiné v míře menší a ještě jiných bylo opomenuto. {{Prostrkaně|Tolar}} (''écu blanc'') býval ražen po 6 francích (''livres''), též jejich polovice, a jiný peníz po 30, 15 a 2 solech, měděné peníze tepány hustěji jako mince drobná. V době první republiky (1792—1804) stříbrných mincí po 5 francích raženo po skrovnu, měděných více vedle peněz soukromníků »bonů« po 10 a 5 solech, které však již dekretem ze dne 27. srp. 1792 byly vzaty z oběhu. (Nejhojnější byly tehda assignaty papírové na rozličný počet liber čili franků, také až do sumy 10.000 franků). {{Prostrkaně|Napoleon Bonaparte}} nejprve jako konsul (1802 až 1804) a pak jako císař (1804—1814) vybíjel 5, 2 a 1 frank, pak půl a čtvrtiny franku vedle billonů po 10 centimech a měděných po 5 cent. Pozdější králové zůstali při vybíjení franku, jeho násobného i dílů, vedle mince měděné. Za našich dob má '''F.''' číslo zlaté dvacetifrankové v kusech po 100, 50, 20, 10 a 5 fr., které jsou veskrze jakosti 0,900. Na ''kg'' hrubé váhy jde 155 dvacetifranků při odchylce 0,002 u jakosti a váhy. Stříbrný pětifr., dvoufr. a frank jest též jakosti 0,900, z ''kg'' hrubé váhy razí se 200 fr. a po srážce rážného (1½ fr.) jde 220,56 franků na ''kg'' část stříbra. Drobná mince jest z kovu sprostého. ''[[Autor:Josef Smolík|Sm.]]'' == Vojenství. == Nejvyšší správu vojenství vede ministerstvo války se svojí kanceláří (''cabinet''). Ministrem (''ministre de la guerre'') bývá generál divisijní a má pod sebou generální štáb vojska (''état-major de l’armée''), vrchní válečnou radu (''conseil supérieur de la guerre''), které ministr osobně předsedá, a odborné výbory (''comités'') a kommisse. Celá {{Prostrkaně|'''F.'''}} a {{Prostrkaně|Alžírsko}} ohledem na vojsko pozemské vojensky rozděleno jest ve správu voj. pařížskou a v 19 obvodů armádních sborů se sídly velitelstev: 1. sboru Lille, 2. Amiens, 3. Rouen, 4. Le Mans, 5. Orléans, 6. Châlons-sur-Marne, 7. Besançon, 8. Bourges, 9. Tours, 10. Rennes, 11. Nantes, 12. Limoges, 13. Clermont-Ferrand, 14. Lyon, 15. Marseille, 16. Montpellier, 17. Toulouse, 18. Bordeaux, 19. Alžír. Každý sbor má po 2 divisích pěchoty, 1 brigádě jízdy a 1 brigádě dělostřelectva, po 1 praporu zákopníků (''génie''), po 1 setnině vozatajstva (''train des équipages'') a po 1 legii četnictva, dále ovšem intendanci, zdravotnictvo (''infirmiers'') atd. Každá brigáda má po 2 plucích té které zbraně své. Od jízdy pak ještě jest 7 divisi samostatných, nenáležejících do žádného obvodu sborového. V Tunisu posádkuje 1 brigáda složená ze všech 3 zbraní. K vůli odvodu a doplňování vojska rozdělena jest celá '''F.''' ve 145 poddivisí (''subdivisions''), 8 v každém obvodu sborovém, 15. sbor má jich 9, a mimo tyto úřady je ještě 11 jiných kanceláří doplňovacích, z nichž 3 v Alžírsku. Pěchota činného vojska (''armée active'') čítá 163 pluků, myslivců pěších (''chasseurs à pied'') je 30 praporů, 11 z nich alpských (''alpins''), zuavů jsou 4 pluky, alžírských různostřelců (''tirailleurs algériens'') také 4, různostřelců tonkinských 3 pluky, konečně 2 pěší pluky cizinců výlučně pro osady zámořské. Jezdectvo {{Prostrkaně|činného vojska}} skládá se ze 13 pluků kyrysnických, 31 dragounských, 21 mysliveckých (''chasseurs''), 14 husarských, 6 myslivců afrických, 4 spahiů, úhrnem 89 pluků. Dělostřelectvo činného vojska má 38 pluků polních v 19 brigádách, 16 praporů pěších, pevnostních, 2 pluky mostařské (''pontonniers'') a 10 setnin technických (''ouvriers d’artillerie''). Hradebnictvo (''génie'') činného vojska má 5 pluků, vozatajstvo 20 setnin, četnictvo 26 legií, zásobárenstvo 25 sekcí, zdravotnictvo také 25 sekcí. Mimo to jest ještě stráž republikánská (''garde républicaine'') a hasičstvo zcela vojensky zařízené. {{Prostrkaně|Zeměbrana}} (''armée territoriale'') čítá 145 pluků pěších, 13 praporů pěších myslivců, 10 praporů zuavů; dále 18 obvodů (''régions'') jezdectva, 6 setnin myslivců afrických, 18 pluků dělostřelectva polního, 10 batterií d. pevnostního pro Alžírsko, 18 praporů zákopnictva a 18 setnin vozatajstva. Ohledem na vojenské námořnictvo '''F.''' rozdělena ve 5 obvodů: 1. Cherbourg, 2. Brest, 3. Lorient, 4. Rochefort, 5. Toulon. 8 pluků námořní pěchoty a 2 pluky námoř. dělostřelectva rozděleny ve 4 brigády, ležící v obvodech 1., 2., 4. a 5., příslušné pro 3. vojsko námoř. je složeno z částí oněch pluků. — V zámořských osadách jsou ještě rozloženy 4 pluky námoř. pěchoty a části námoř. dělostřelstva. Povinnost branná jest všeobecná; každý zbraní schopný muž slouží 3 léta ve vojsku činném, 10 let v záloze tohoto vojska, 6 let v zeměbraně a 6 let v domobraně (''réserve de l’armée territoriale''). Vzdělání vojenské obstarávají: Vyšší škola válečná (''école supérieure de guerre'') v Paříži, vyšší škola jezdecká (''é. d’application de cavalerie'') v Saumuru, vyšší škola pro dělostřelstvo a hradebnictvo (''é. d’appl. de l’artillerie et du génie'') ve Fontainebleau, které všecky navštěvují důstojníci; voj. škola dělostř. a hradeb. ve Versaillech pro poddůstojníky, škola polytechnická v Paříži pro mladé občany a také již odvedené vojáky, zvláštní či odborná škola vojenská (''é. spéciale militaìre'') v St. Cyru, ústřední škola (''é. centrale'') v Paříži, škola vojenská pro pěchotu v St. Maixent, prytaneum vojenské v La Flèche, několik škol pro střelbu, jedna pro výrobu střelného prachu, jedna pro tělocvik a šerm a j. Vojenské lékaře vychovává vyšší škola lékařská a lékárnická v Paříži, zdravotnictvo škola zdravotnická v Lyoně. Ve {{Prostrkaně|stejnokroji}} celé armády převládá pro kabátce (''tuniques'') barva modrá: nejtmavší, skoro černá, u generálstva, generálního štábu, kyrysníků, dragounů, vozatajstva a námořnictva, světlejší u myslivců a husarů; pro kalhoty barva temnější rudá, brotcová u generálů, generálštábníků, pěchoty a jezdectva, modrá u myslivců pěších, dělostřelstva a zákopnictva. Na hlavě mají generálové klobouky dvourohé, kyrysníci a dragouni přílby se žíněnými ohony, alpští myslivci a námořnictvo okrouhlé ploché čapky, ostatní všickni čáky, pěchota a dělostřelectvo nejčastěji pouhé čepice (''képi''). — Pluky zámořských domorodců oděny po způsobu svých národů. Stupně hodnosti naznačeny na rukávech prýmky zlatými neb stříbrnými, mnohonásobně se proplétajícími. — Pěchota ozbrojena zadovkami soustavy Lebelovy, jízda pádnými šavlemi, karabinami a revolvery a částečně kopími, kyrysníci chráněni kyrysy přes prsa a záda, polní děla (zadovky) mají trojí ráž 80, 90 a 95 ''mm'' a závor šroubový. Činné vojsko a záloha čítají 1,832.000 mužů, zeměbrana 890.000 a domobrana 970.000, úhrnem 3,692.000 mužů s téměř 2000 polních děl. Na obranu území '''F.''' slouží četné pevnosti, zvláště na pomezích Německa, v několika pásmech, а k Italii, veskrze tvrze horské, a sama Paříž silně opevněna kolem mnohými tvrzemi. O bezpečnost pobřeží postaráno několika pevnostmi přímořskými, výše jmenovanými to sídly obvodů námořských, s hojnými děly pobřežními největší ráže a nejdalšího dostřelu. — Vysloužilci ve válkách zmrzačelí zaopatřeni v nádherné invalidovně (''hôtel des invalides'') v Paříži. ''[[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|FM.]]'' {{Prostrkaně|Válečné loďstvo '''F.'''}} jest vedle anglického nejsilnější na světě. Obecně se na něm chválí dobrá organisace a způsobilost rychlé mobilisace. Na poč. r. 1893 udával se stav jeho na 403 plavidel o 573.490 tun a 618.700 koň. silách, s 1205 děly kalibru více než 9 ''cm'' a 2024 menšími děly. Posádka lodní čítala 46.233 mužů. Bitevní loďstvo skládalo se t. r. z 19 bitevních obrněnců o 178.990 t. a 128.400 koň. sil., s 311 těžk. a 462 menšími děly a 12.166 muži posádky, 8 obrněných křižáků o 42.740 t. a 26.500 koň. sil., s 94 těž. a 104 menš. děly a 2970 m. posádky, 13 pobřežních obrněnců o 72.760 t. a 48.400 koň. sil., se 44 těžk. a 148 menš. děly a 3138 m. posádky, 8 obrn. dělových lodí z l. 1884—91 o 11.510 tunách, 12.400 koň. sil., s 19 těžk , 43 menš. děly a 784 muži, dále 9 křižáků I. tř. z let 1876–92, 6 křiž. II. tř. z l. 1877—1889 a 29 křiž. III tř. z l. 1862—88, celkem o 124.135 t., 191.650 koň. sil., s 452 těžk. a 472 menš. děly a 12.645 muži; 5 torped. křiž. z l. 1885—92 o 6260 t., 16.000 koň. sil., s 25 těžk. a 50 menš. děly a 802 muži. Z ostatního loďstva uvádíme 9 avisových lodí I. tř., 18 av. lodí II. tř., 5 av. l. III. tř., 13 transportních avis, 10 torp. avis, 13 dělových lodí, 29 děl. šalup, 16 parních šalup, 17 torp. lodí pro vys. moře, 28 torp. lodic I. tř., 82 torp. l. II. tř., 41 torp. l. III. tř., 6 torp. strážných lodí a 19 různých dopravních lodí. — Ve {{Prostrkaně|stavbě}} nalézaly se r. 1893—94: 6 bitevních obrněnců o 70.786 tun., 82.500 koň. sil., s 89 těžk. a 151 menš. děly, 4 pobřežní obrněnci o 26.400 t., 32.000 koň. sil., s 32 těžk. a 56 menš. děly, 4 křiž. I. tř. o 19.000 t., 32.700 koň. sil., s 32 těžk. a 56 menš. děly, 6 křiž. II. tř. o 22.572 t, 53.000 koň. sil., s 68 těžk. a 112 menš. děly, 2 křiž. III. tř. o 4857 t., 13.000 koň. sil., s 12 těžk. a 26 menš. děly, 1 torp. křiž. o 1310 t., 4000 koň. sil., s 5 těžk. a 10 menš. děly, dále 1 torp. zásobní loď o 6086 t., 11.500 koň. sil., s 8 těžk. a 8 menš. děly, 1 dopravní aviso, 2 torp. avisa a 52 torp. lodic. Středomořské loďstvo má 9 bitevních lodí, 3 křižáky I. tř., 3 křiž. III. tř., 12 větších torp. lodí, reservni loďstvo 6 bitevních lodí, 4 křiž., 6 torp. lodí. Severní franc. loďstvo má 6 bitev. l., 6 křiž. a 6 torp. lodí. {{Prostrkaně|Důstojnický sbor námořnický}} čítá 15 viceadmirálů, 30 contreadm., 115 lodních kapitánů, 215 fregatních kapitánů, 360 lodních poručíků I. tř., 360 lodních por. II. tř., 400 lodn. praporečníkův, 240 aspirantův, 70 elèvů, úhrnem 1805 hlav. {{Prostrkaně|Úřednictvo}} vykazuje 15 vrchních mechaniků, 76 mech. I. tř., 128 mech. II. tř , 140 inženýrů, 17 hydrografů, 429 výplatčích, 743 lékařů, 94 lékárníků, 24 duchovních a 56 učitelů, úhrnem 1724 úředníků. Mužstva jest 37.178 mužů. V reservě jest 14 viceadmirálů, 10 contreadm., 20 lodních kapitánů, 61 freg. kap., 72 poručíků, 33 praporečníků, 51 výplatčích, 182 lékařů, 26 lékárníků, 2954 námořníků, úhrnem 3423 hlav. {{Prostrkaně|Námořská pěchota}} čítá 12 pluků se 43 prapory, dále 4 samostatné prapory a 5 detachementů s 693 důst. a 18.872 muži; {{Prostrkaně|nám}}. {{Prostrkaně|dělostřelectvo}} 2 pluky se 36 batteriemi, 374 důst. a 5380 m.; {{Prostrkaně|trestnická setnina}} 21 důst. a 254 m.; {{Prostrkaně|nám.}} a {{Prostrkaně|kolon. četnictvo}} s 39 důst. a 1300 muži; {{Prostrkaně|domorodé mužstvo}}, podřízené ministru námořnictví, 16.000 m. se 125 důstojníky. Čítá tudíž síla franc. námořnictva úhrnem 87.188 důstojníků a mužstva. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Literatura o '''F'''}}-ii jest neobyčejně rozsáhlá. Přehled novější literatury zeměpisné o '''F'''-ii podali Vidal de la Blache, Récents travaux sur la géographie de la France v Annales de Géogr. I. (Paříž, 1891—92) a Camena d’Almeida v Geogr. Jahrbuch, XVII (Gotha, 1894). Jmenujeme jen hlavní díla: E. Levasseur, La France et ses colonies (Paříž, 1890 až 1893, 3 sv.); E. Reclus, Nouvelle géogr. univ., II. sv., 2. vyd. (t., 1892); E. Levasseur, Précis de la géogr. physique, polit. et écon. de la France et de ses colonies, s atlasem (t., 1891); M. Dubois, La France et ses colonies (t., 1892); Niox, La France (t., 1893); Joanne, Dict. géogr. et administratif de la F. et de ses colonies (vychází v Paříži); týž, Itinéraire général de la F. (dle krajů, 21 sv.); týž, Géographies départementales (87 sv.); Gindre de Mancy, Nouveau dictionnaire complet des communes de la F. (t., 1890); Hahn F., Frankreich (v Kirchhoffově Länderkunde v. Europa, 2. díl, 2. pol., Praha a Lipsko); Palacký, Horopis '''F.''' (Zeměp. Sborník, III.); týž, Vodopis '''F.''' (t ); Chèvremont, Les mouvements du sol sur les côtes occidentales de la F. (Paříž, 1882); Dufrénoy et Élie Beaumont, Explication de la carte géologique de F. (t., 1841, 2 sv.); Burat, Géologie de la F. (t., 1874); Grenier a Godron, Flore de F. (t., 1847—56, 3 sv.); Gillet et Magne, Nouvelle flore française (t., 1873); Baillon, Flore de F. v Dict. encycl. sc. méd. (1879, V. sv.); P. Broca, Recherches sur l’ethnologie de la F.; Lagneau, Anthropologie de la F. (t., 1879); Boisjoslin, Les peuples de la F. (t., 1879); V. Turquan, Répartition géogr. et densité de la population en F. (Journal de la Soc. de stat. de Paris (1886); E. Levasseur, La population française, histoire de la pop. avant 1789 et démographie de la F. comparée à celle des autres nations au XIXe siècle (t., 1889—92). Úřední publikace: Statistique de la F. (od r. 1835); Annuaire statistique (od r. 1878); Dénombrement de la population (vydávané vždy po 5 létech ministerstvem vnitra); Bulletin du ministère d’agriculture (měsíčník); Statistique agricole de la F., publ. par le min. d’agricult. (Nancy, 1887); A. de Foville, La F. économique (Paříž, 1890); M. Block, Statistique de la F. comparée avec les divers pays de l’Europe (2. vyd. t., 1874, 2 sv.); Statistique des pêches maritimes (period. publikace min. námořnictví); Stat. des sources minérales de F. (Paříž, 1883, publ. min. veř. prací); Stat. de l’industrie minérale (roč. publ. min. veř. prací); Tableau général du commerce de la F. avec les colonies et puissances étrangères (roč. publ. min. financí); Annales du commerce extérieur; Pigonneau, Histoire du commerce de la F. (Paříž, 1885 a n.); Lucas, Voies et communications en F. (publ. min. veř. prací); Stat. des chemins de fer franç.; Stat. de la navigation intérieure (roč. publ. min. veř. prací); Stat. sur le mouvement des correspondances postales (roč. publ. min. obchodu); Cheyson, Album de la statistique graphique (roč.). O školství dává zprávy úřední Annuaire de l’instruction publique; úřední Stat. de l’enseignement primaire (spracováno od r. 1829); L. Liard, L’enseignement supérieur en F. 1789–1889 (1. sv. Paříž, 1888); novodobé školství franc. v Paedag. rozhledech, 1890; J. Guth, Associace a spolky athletické na stř. školách franc. (Krok, VI). — Každoroční stručné přehledy statist. o '''F'''-ii v Blockově Ann. de l’économie polit. et de la statistique. {{Prostrkaně|Mapy}}: Carte d’état-major au 80.000e, publ. par serv. géogr. de l’armée, ve 264 listech (1818—1882); Carte de la F. au 100.000e, publ. par minist. de l’intérieur, o б00 listech; mapa v měřítku 1:50.000 připravuje se od roku 1881; Carte de la F. au 200.000e, par Serv. géogr. de l’armée; Carte de la F. 1:320.000 v 33 listech (1852—81); Carte de la F. au 1 : 600.000 pubi, par Serv. géogr. v 6 listech (Paříž, 1894); Carte géologique détaillée de la F. pubi, par le min. des travaux 1:80.000; Carte géologique de la F. 1:1,000.000, publ. par le min. des trav. publ. (Paříž, 1890); Dufrénoy et Élie de Beaumont, Carte géol. et minéral. de la F. 1:500.000 v 6 listech (2. vyd. t., 1855). ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Jazyk. == Francouzský jazyk, jeden z osmi jazyků románských, jest pokračováním jazyka latinského, jak se vlivem zvláštních podmínek vyvíjel a utvářel na půdě někdejší Gallie od jejího obsazení Římany (začalo r. 154 a skončilo r. 51 př. Kr.). Nebyla to ovšem latina, kterou známe z klassické literatury a kterou si vyšší třídy gallské na četných školách osvojovaly, aby měly přístup k hodnostem politickým, vojenským a duchovním, nýbrž latina vulgární, která se asi od II. stol. před Kr. určitě odlišila od latiny spisovné a která, byvši do Gallie přinesena od vojákův, osadníkův a kupců, rychle tam zdomácněla, tak že již v I. stol. po Kristu vytlačila keltštinu skoro z celé Gallie až na Armoriku a několik ojedinělých míst. Dlouhý pobyt legií římských, ustavičný nával nových osadníků, okolnost, že lid musil své právo vymáhati u soudů římských, později obrácení Gallů na víru křesťanskou, konečně vrozená pohyblivost ducha keltského a jeho náklonnost ke změnám, to vše přispívalo zakořeniti jazyk vítězů. Keltština zmizela, zanechavši řídké stopy ve slovníku franc. (ne mnohem hojnější nežli řečtina řeckých osad na jižním pobřeží), ve všeobecném způsobu výslovnosti a v duchu grammatiky: sem patří užívání členu, analytické vyjadřování vztahů deklinačních, dvojité kladení negace, násobné tvoření některých číslovek a různé idiotismy. Latina přišla na území gallském záhy ve styk s dialekty germanskými následkem vpádů barbarských, jež započavše ve II stol. po Kr., povolným vsakováním skončily v V. stol. strašnou záplavou. Germanští dobyvatelé, přijavše s civilisací přemožených, kteří je i počtem i vzdělaností vysoko převyšovali, také jejich jazyk, přivodili úplné zaniknutí škol a s ním, jakož i se zvrácením celého administrativního řízení, aristokracie a literatury, také dokonalé vyhlazení latiny spisovné; mimo to uvedli do jazyka domorodců množství slov germanských, zejména výrazy válečné a výrazy pro nové státní a právní instituce, celkem asi tisíc slov. Současně prorážejí analytické tendence ve skladbě vulgární latiny plnou silou, tak že od VI. stol projevuje se rozhodně jako jazyk nový, hluboce rozdílný od latiny spisovné, jejž vzdělanci dob merovejských zovou opovržlivě »románským jazykem selským« (''lingua romana rustica''): existence tohoto románského dialektu — tehdy to byl ještě pouhý dialekt — je doložena četnými texty od VII. stol. a r. 813 viděl se již koncil tourský nucena naříditi kněžím, aby vykládali lidu písmo sv. jazykem románským; r. 842 užívá se ho též při aktu státním, známých přísahách štrasburských. V IX. a X. stol. ustavila se národnost franc. v jazyku, poesii a křesťanském uměni. Tou dobou vystupuje zřejmě rozdíl mezi idiomem severním a jižním, kterýžto se vlivem politických okolností vyvinul docela samostatně a svérázně; byl dle své potakací částice nazván ''langue d’oc'' (název provençalský vzat od hlavní provincie) proti severní ''langue d’oil'', a hranice mezi oběma šla asi od Charentu k Alpám přes Limoges, Clermont-Ferrand, Tournon a Grenoble. Ale ani jazyk severu, langue d’oil, nesmíme si v té době představovati jako jednotný, všude shodný; byla to spíše směs nářečí, v níž lze rozeznávati pět hlavních skupin: skupinu východní (burgundskou), severových. (pikardskou), západní (normanskou), severní (poitevinskou) a ústřední (v provinciích Champagne, Brie, Orléanais, dolní Maine, Perche a zvláště Ile-de-France, zvaná druhdy prostě '''F'''-ií). Každá z nich má svou vlastní literaturu. Teprve ve XII. a XIII. stol. začalo nářečí provincie Ile-de-France za vzrůstající moci Kapetovců nabývati převahy nad ostatními a povzneslo se během XIV. stol. za společný jazyk franc., dodělavši se výhradního práva v literatuře a veškerém užívání veřejném. Druhé dialekty sklesly odtud na pouhá podřečí, zanechavše jazyku spisovnému některé své zvláštní tvary. — Čím se tento jednotný jazyk hlavně liší od jazyka staršího (starofrancouzštiny), je splynutí obou pádů (nominativu a pádu nepřímého), jež od V. stol. ještě pozůstávaly, v jediný. Ve stol. XIII. přibyly do něho některé prvky orientální. Nicméně nebyl ten jednotný jazyk nikterak pevně ustálen: politické zmatky, kterým '''F.''' vydána byla na pospas, obrážejí se v něm chaotickým nepořádkem v pravopisu, míšením rodu, porušením konjugace, libovolným užíváním členu, kolísáním skladby. Až v stol XV. se jednotlivé změny poněkud ustálily a francouzština, jak se nám jeví v proslulém manifestě Calvinově (''Institution de la religion chrétienne''), jest již úplně zralá, tak že z ní František I. může učiniti řeč úřední a theologové i filosofové užívali jí místo latiny. Kdyby byla zůstala v tom stavu, byl by měl Malherbe málo co dělati. Ale zatím bylo jí podstoupizi nové vlivy, a to jednak vliv italštiny, jež se výpravami Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I. do Italie a sňatkem Kateřiny Medicejské s Jindřichem II. rozmohla, jednak vliv latiny i řečtiny, podle jichž vzoru chtěli nepovolaní oprávci rodný jazyk přetvořiti. Italianisace, jež přes útoky a výsměch potrvala až do pol. XVII. stol., zůstavila v jazyce řadu výrazů, které z řeči dvorské přešly do řeči lidu. Snahy latinisatorů. jež vyvdala renaissance, osvětluje manifest Joachima du Bellay s titulem ''Défense et illustration de la langue française''. Měly dvojí účel: zušlechtiti jazyk hojnými výpůjčkami z latiny a řečtiny a ušlechtiti franc. poesii genry, obvyklými u starých. První grammatikove franc. ze XVI. stol. (Geoffroy, Tory, Palsgrave, Dubois-Sylvius, Meigret, Des Autels a j.) dopouštěli se jménem latiny a řečtiny násilností, jež na štěstí až na některé drobné opravy v písmě neměly následků. Z jazykových reformátorů poměrně nejšťastnější byl básník Ronsard; obohatil mluvu četnými slovy, jež se udržela v užívání. Tím hůře vedli si jeho žáci, kteří chtěli učiniti z jazyka úplnou kopii jazyků klassických. Důkladnou reakci proti těmto násilnostem provedl Malherbe, od něhož začíná nové období jazyka: jeho zásluha záleží v tom, že za měřítko správnosti jazykové místo latiny a řečtiny vytkl usus mluvy lidu pařížského: potlačoval slova proti duchu jazyka tvořená slovy populárními, uváděl slova v jejich pravý význam a vymezil jejich větnou platnost, zkrátka zavedl přirozený řád. V jeho díle, jemuž pod Ludvíkem XIII. mimo dohasínající kultus italštiny vzešlo opětné nebezpečí módou, pěstující řeč a literaturu španělskou — odtud nechutná emfase ve slohu a četná slova, z nichž mnohá zůstala — pokračovali v XVII stol. pověstný hôtel Rambouillet, tak zv. Précieuses, salóny, Akademie, jež vlastně k tomu účelu byla zřízena, a grammatikové, mezi nimiž čelné místo zabírá Vaugelas (vedle něho d’Olivet a Th. Corneille). Akademie znamená soustředění jazykových oprav; její slovník, jehož první vyd. vyšlo až za 50 let po jejím zřízení (r. 1694, ''Dictionnaire de l’Académie''), přinesl v abecedním pořádku všechna slova připuštěná »dobrým užíváním« (»ryzí«). Škola, kterou představuje Vaugelas, je škola empirická: spravuje jazyk na základě dobrých spisovatelů, učenců, dvora a vyšších tříd společenských. Zašla někdy za potřebné hranice, ochuzujíc jazyk, ač na druhé straně rozumným výběrem slov, upravením jejich smyslu, rozlišením synonym a případným, správným tvořením dodala mu nebývalé přesnosti. Bylo by ovšem bývalo třeba daleko důkladnější znalosti etymologie a historie jazyka, aby se odstranily nesčetné vady v pravopise, ve tvarech a skladbě slov; tím, že se rozhodovalo bez ní, vyplynula grammatika plná bludův a nesnází, jež Akademie potvrdila za zákon. Zlo bylo by bývalo snad ještě větší, kdyby vliv theoretiků nebyl býval do jisté míry paralysován působením vynikajících spisovatelů. Slavní mistři přijali sice pravidla, jež se jim ukládala, ale neúplně, zachovávajíce volnost svého tvůrčího ducha a přizpůsobujíce si je nevyhladitelné potřebě rozmanitosti a novosti. Jejich díla stala se vzory, jejichž sloh a jazyk potomní pokolení snažila se napodobiti. A tak byl tu na poč. XVIII. stol. klassický jazyk, vyňatý na přiště z náhlých libovolných změn. Stol. XVIII., ač neobešlo se beze sporů jazykových mezi konservativci a novotáři (mezi ony patřil ze spisovatelů Voltaire, více jen theoreticky, mezi tyto Fénelon a Rousseau), nepřineslo valnějších novot; závažné účinky měla ovšem revoluce uvedením velikého počtu slov, z nichž většina zase zmizela, a hlavně obměnou výslovnosti, otevírajíc mluvu aristokratickou způsobu mluvy lidovému, ba i venkovskému. Vítězstvím romantiků nad klassiky v XIX. stol. zaplavil pak jazyk mluvený jazyk spisovný docela, bývalé dělení slov vznešených od nízkých vzalo za své, technické slovníky propůjčily své zásoby k neologismům, jež se tvořily pro nové pojmy a věci a jichž silný počet poskytla angličina, přibíraly se archaismy ze středověku a renaissance, zkrátka jazyk nastoupil dráhu volnosti, na níž se od té doby nalézá, z níž těží a jíž také trpí, ačkoli celkem zisk vyvažuje ztrátu; neboť dle uznání samé Akademie demokracie dává jazyku na síle a hybnosti, co mu ujímá na čistotě. Jazyk franc., jenž již od XIII. stol. nabyl značné vážnosti za hranicemi (tehdy zejm. v Anglii a v Italii), stal se v XVIII. stol prostřednictvím klassické literatury jazykem celé vzdělané Evropy, a třeba že do naší doby zase klesl na významu, pokládá se stále za obcovací jazyk světový. U nás v Čechách, zvláště v posledních létech, neobyčejně se šíří jako výhodná protiváha němčiny. Činnost, již v té příčině rozvíjí »Alliance franç.« a »Société française« v Praze, četní soukromí učitelé a reálné školy i vysoké učení, zasluhuje všeho uznání. {{Prostrkaně|Slovníky}}: Dictionnaire de l’Académie française; Dictionnaire historique de la langue française; Littré, Dict. de la langue française; C. Sachs, Encyclopaedisches Wörterbuch der französischen und deutschen Sprache; Darmstetter-Hatzfeld, Dict. de la langue franç.; Faster, Slovník franc.-český a česko-franc.; Jan Herzer a Čeněk Ibl, Slovník franc.-český. {{Prostrkaně|Mluvnice}}: Brachet, Grammaire historique de la langue franç.; Ferd. Brunot, Gramm. hist, de la langue franç.; C. Ayer, Gramm. comparée de la langue franç.; Girault-Duvivier, Grammaires des grammaires; Bescherelle frères et Litais de Caux, Grammaire nationale; Larive et Fleury, Grammaire de la langue franç.; Claude Augé, Gramm. de la langue franç.; Benecke, Französische grammatik; české učebnice jazyka franc. napsali Ricard-Roth, Jan Herzer, J. Kosina a J. Hulakovský, Fr. Šubrt, L. Schmidt-Beauchez, Březanovský, Škoda (s mluvnicí) a j. ''[[Autor:Jindřich Vodák|Vd.]]'' == Literatura. == Literaturou franc. rozumíme slovesné plody {{Prostrkaně|jazyka francouzského}}. Je tedy z literatury franc. vyňato důsledně písemnictví {{Prostrkaně|latinské}}, třeba ve '''F'''-ii vytvořené, jakož skutečně nejstarší pisemné literární památky '''F.''' jsou latinské; o nich jednati náleží dějinám písemnictví římského a středolatinského. S druhé strany jest však upozorniti, že oblast literatury franc. ve středověku jest větší, než území francouzské, že objímá totiž kromě '''F'''. {{Prostrkaně|Anglii}}, které dobyli r. 1066 pofranštění Normané a v níž pak kvetla živá literatura franc. jazyka do pol. XIV. věku, sev. {{Prostrkaně|Italii}}, kde ještě ve 2. pol. XIV., ano i poč. XV. věku vyskytují se francouzská díla literární, i {{Prostrkaně|Cypr}}, {{Prostrkaně|Moreu}} a {{Prostrkaně|Palestinu}}, kde v XIII. věku napsán byl nejeden plod franc. jazyka. Připomenouti jest také ještě, že v IX. věku odštěpila se od frančtiny (severního jazyka ''d’oìl'' zvaného) {{Prostrkaně|provençalština}} (již. jazyk ''d’oc'' zvaný) a stvořila na Jihu francouzském bohatou literaturu, která po celý skoro středověk kvetla a hlavně vnějšími pohromami poklesla, aby v našem věku znova ožila a se rozvinula (viz {{Prostrkaně|Felibrige}}). Dějiny této literatury, ač sesterské, přece od francouzské neodvislé, viz ve čl. {{Prostrkaně|Provence}}. '''Středověk''' I. Do r. 1050. První formace jazyka dnes frančtinou zvaného lze položiti do VII. stol. Tu a v násl. věku ovládá již frančtina jako jistý jazykový typ mluvu lidovou. {{Prostrkaně|Církev}} přirozeně první si ho všímá a na koncilech v Remeši a Toursu (r. 812) nařizuje se již biskupům, aby pečovali o překlady homilií do frančtiny jako jazyka národního, výlučně lidového. Brzy také potkáváme se s prvním histor. dokladem nového jazyka, s t. zv. {{Prostrkaně|přísahami štrasburskými}}, t. j. formulemi, jimiž v březnu r. 842 přísahali si přátelství, pomoc a věrnost Ludvík Němec a Karel Lysý a jež r. 843 přepsal a ve své »Historii Franků« dochoval Nithard. Nehledíc k této památce právního rázu je však celá nejstarší literatura franc., pokud se nás dochovala, {{Prostrkaně|církevní}} a {{Prostrkaně|duchovní}}. Nejstarší její památka je {{Prostrkaně|sequence o sv. Eulalii}} (obyčejně ''cantilène de sainte Eulalie''), krátká skladba 28 assonujících veršů, složená kolem r. 880 v opatství sv. Amanda ve Valenciennes. Z druhé půle X. věku pochodí: {{Prostrkaně|Život sv. Leodegara}} (St. Leger) a {{Prostrkaně|Utrpení Kristovo}}, osmislabičné, sdružené rýmované básně, obyčejně po uschování svém ''Poèmes de Clermont Ferrand'' zvané. Nejcennější plod tohoto období i po stránce básnické je však ''Vie de saint Alexis'' (kolem 1040), jazykově také nejfrancouzštější. V {{Prostrkaně|próse}} zasluhuje zmínky ''Fragment de Valenciennes'' z počátku X. věku, zlomek to kázání o proroku Jonáši. — Vedle této literatury, duchem a inspirací národu cizí, sbírají se zajisté již v této době prameny literatury vlastně národní, {{Prostrkaně|poesie hrdinské}} a {{Prostrkaně|epické}}. Hotových dokladů literárních pro toto předpokládání sice není, ale nasvědčuje mu celá řada zpráv dějepiseckých, v nichž se mluví o básních v lidovém »venkovském« jazyku složených, jimiž opěvována některá dějinná událost. Byl to prvek germanský, který je základem této staré franc. poesie epické; vedle něho pak křesťanská kultura jeví se jako živel francouzský a národní. Z nich dvou složeno je epos franc. Historicky jest zjištěno, že již Dagobert (zvaný Chlodoving, Chlodvikovec) z merovinského rodu byl rekem franc. skladeb epických; tím spíše lze tak soudit o Karlu Martelovi, Pipinovi a Karlu Velikém. Ovšem nedochovalo se nás nic z těchto básní. II. R. 1050—1235. V tomto období vrcholí středověká literatura franc. Svěží, mladé, naivní proudy vyrážejí v této době ve všech druzích literárních a všude se znamenitou silou tvoří množství děl neobyčejně šťastných; síla obraznosti, vřelé a silné cítění přemáhá nesnáze formálně, hrubý, těžkopádný jazyk, jejž ohýbá v krušném boji. Všecky druhy verše jsou v tomto období hojně i šťastně vzdělávány; k rozkvětu {{Prostrkaně|epické poesie}}, který je ojedinělý a výjimečný u moderních národů, druží se všecky druhy výpravné: {{Prostrkaně|román}}, {{Prostrkaně|povídka}}, {{Prostrkaně|satira}}, {{Prostrkaně|fabliau}}, {{Prostrkaně|kronika veršová}}; ano i {{Prostrkaně|próse}} dostává se na konci této doby nadaných vzdělavatelů, kteří ji vyvádějí ze služebné poroby latinské, v níž dosud živořila. Mocný tento rozvoj literatury, který má ráz {{Prostrkaně|ryzí živelnosti}} a {{Prostrkaně|přirozenosti}}, je podmíněn ovšem ve značné míře také vnějšími politickými a společenskými poměry. '''F.''' jest v době té mocným státem, vítězným na venek, zabezpečeným silnými králi i v rozvoji vnitřním. Kultura hmotná jde ruku v ruce s kulturou duševní. V Paříži soustředí se vzdělanost školská, která svítí celé západní Evropě. Rytířský duch zjemňuje se ve '''F'''-ii časněji než jinde ve skutečnou kulturu citovou. {{Prostrkaně|Epopeje národní}} objevuje se ve '''F'''-ii v XI. věku. Avšak prvky její, látkové i formálně, jsou starší a sice sluší je hledati v různých náboženských i válečných, poloepických, pololyrických básních předešlého období, v tak zvaných {{Prostrkaně|kantilénách}}, »ne menších padesáti, ne větších pěti set veršů« (Léon Gautier, ''Les épopées françaises'', str. 28.). Pochod však, jakým z těchto krátkých rozptýlených básní došlo se k organickým dlouhým celkům, není dosti vyjasněn. Postaveny jsou hlavně dvě theorie. První, L. {{Prostrkaně|Gautierova}}, vykládá vznik »chansonů de geste« tak, že kladeny byly vedle sebe a tmeleny v celek krátké kantilény; naproti tomu G. {{Prostrkaně|Paris}} soudí, že většina jich byla složena trouvéry přímo po tradici. — Tato epická poesie franc. připíná se těsně k zjevu {{Prostrkaně|Karla Velikého}}, k řadě jeho válečných podniků. Na osobu jeho připjaly se asi i mnohé starší zkazky epické. Přirozeně stal se tento veliký dobyvatel středem národní epiky; kolem něho kupily se i všecky nové projevy epické síly, která právě nadbytkem látky byla lákána a množena. Oba podstatné živly eposu, bohatýrský i náboženský, byly tu souměrně živeny; Karel Vel., bojovník proti Saracénům, je rekem Kristovým. V legendě, kterou obklopil lid jeho postavu, právě tento moment převážil všecky ostatní; v epických zpěvech vzpomíná se jen jeho bojů s nevěřícími, ostatní jeho podniky válečné jsou jimi pohlceny. Kolem něho seskupení {{Prostrkaně|palatini}} stávají se po něm reky nových epopeí. Později pak i mnozí {{Prostrkaně|vasallové}} upozornili na sebe a povzbudili pěvce ke svojí poctě. Všecky epické básně opěvující uvedené osoby zahrnují se hromadným jménem ''chansons de geste'' (''geste'' značí jednak podnik hrdinný — lat. ''gestum'' — jednak i rod reků, jehož souborné oslavě básníci se obyčejně věnovali). Básně tyto třídí se k vůli přehledu v {{Prostrkaně|kruhy}} (cykly). Všecky, jež směřují k jistému ústřednímu reku, zahrnují se v jeden kruh. Obyčejně rozeznávají se tři hlavní cykly, zvané po ústředních recích svých ''geste du roi'' (''Charlemagne''), ''geste de Garin de Montglane'' (Vilém oranienský) a ''geste de Doon de Mayence'' (Ogier dánský). První kruh objímá 23 básní, z nichž nejproslulejší typ staré přísné epiky je ''Chanson de Roland'' (kol. 1080) a jiné známější: ''Berthe aux grans piés''; ''Enfances Roland''; ''Voyages à Jerusalem et à Constantinople''; ''Fieràbras''; ''Anséis de Carthage''; ''Huon de Bordeaux''; do druhého čítá se jich 19, na př.: ''Garin de Montglane''; ''Aimeri de Narbonne''; ''Prise d’Orange''; ''Aliscamps''; do třetího konečně 10, jako: ''Doon de Mayence''; ''Enfances Ogier''; ''Vivien''; ''Renaud de Montauban''. K těmto {{Prostrkaně|hlavním}} cyklům druží se {{Prostrkaně|cykly podružné}} (»provinciálné«), tak: na východě '''F.''' cyklus ''lotrinský'', cyklus po výtce feudální, plný sporů, zrad a bitek vasallských; cyklus ''Gormonda a Isembara''; ''Raoula de Cambrai'' (''geste du Nord''); ''Amise a Amila''; cyklus křižácký, ''Girard de Roussillon'' náleží jihu, Provenci. Všech eposů těchto úhrnem se čítá ke stu; zahrnují se také souborným označením {{Prostrkaně|kruhu francouzského}} (protivou k bretonskému a antickému). Je to poesie po výtce {{Prostrkaně|národní}}, látkou i formou, s celou silou, naivností, svěžestí a opravdovostí hromadného lidového umění, ale také se vší jeho drsností, neurvalostí a syrovostí, jež vyznačuje tehdejší kulturu společenskou. Chansony de geste jsou {{Prostrkaně|věrnou malbou doby}}, společnosti, ústředí, jež je stvořilo, líčící soudobé mravy vojenského feudalismu; je to poesie {{Prostrkaně|hromadná}} a {{Prostrkaně|realistická}}. Jich sociální složky jsou germanské: instituce královská i lenní, poměr suzeréna k lenníku, poměry lenníků mezi sebou, jsou pojaty ryze po vzoru germanském. Nejstarší eposy jsou plny nezkrotné síly; opěvují výlučně krvavé činy, tělesnou statečnost, touhu po neodvislosti osobní, pomstychtivost, ctižádost, lakotu, surovost, krvelačnost. Jen dvě lepší stránky vyznačují reky chansonů těch: naprostá věrnost k suzerénu a přátelská obětavost (jako doklady: Olivier a Roland; Amis a Amil). {{Prostrkaně|Žena}} nemá skoro ještě místa v těchto eposech; je pouze předmětem prchavé smyslnosti a opovržení. Teprve později zušlechťují se tyto eposy inspirací křesťanskou a mravnějšími náboženskými motivy, ale v tom již jeví se vliv {{Prostrkaně|bretonského}} kruhu a ztráta charakterovosti kruhu franc. Po stránce umělecké vynikají některé z nich (nejstarší, předem ''Chanson de Roland'') stručnou výrazností, epickou prostotou a hotovostí, ale nedokonalost formální, nevybroušenost mluvy ruší tyto přednosti; v pozdějších z nich ztrácí se stále více epická stručnost a rozbřídají pak v povídavost a nesouvislou rozvláčnost. Psány jsou 1{{Prostrkaně|0slabičným veršem}}; teprve později převládne 1{{Prostrkaně|2slabičný alexandrin}}, ačkoliv i dříve již (podle G. Parisa poprvé ve ''Voyage de Charlemagne à Jérusalem'') se vyskytuje. Nejstarší z nich nejsou rýmovány, nýbrž pouze {{Prostrkaně|assonovány}}. Dlouho zápasí rým s assonancí, než se domůže plné nadvlády; pak spojuje se pravidelně celá řada veršů jediným rýmem v odstavec, slohu. Tento neobyčejný rozvoj epické poesie v tomto období nebyl však osamocený; za ním hned vyrůstá {{Prostrkaně|druhá}} mohutná vlna, mocný příliv epické síly v {{Prostrkaně|bretonských epopeích}}, které od pol. XII. věku vystupují, přes prvotní odpor domáhají se přízně obecenstva a na konec vytlačují zálibu pro starší kruh francouzský. Naladění a ráz básní těch je naprosto {{Prostrkaně|různý}} od výrazu kruhu franc. Vyznačuje jej zvláštní měkkost a přepjatost citová, prvek kouzelné nadpřirozenosti (víly, jež chrání kouzly své milence-reky), tajůplná fantastičnost, hloubavá symboličnost, ponoření se do přírody, smysl pro život nitra a sen — vše živly naprosto cizí francouzskému duchu, vypěstované a stupňované dlouholetou porobou {{Prostrkaně|Keltů v Anglii žijících}}, kteří, zbaveni všech práv, vypuzeni ze skutečného života, utíkali se k mystice a snivé hloubavosti. Ráz inspirace těchto básní je podstatně {{Prostrkaně|subjektivní}}; mythičnost, rozjímavost, blouznivost, fantastičnost i snivost náboženská převládají a zabarvují epické básně čerpající z těchto bretonských látek. Staré kosmogonické sny pohanské jsou vmíšeny často a přetvořeny v legendy křesťanské. Smysl {{Prostrkaně|pro přírodu}}, pozorování její a utonutí člověka v ní velice jest vyvinuto, právě jako ve franc. látkách život společenský a hromadný. Ve shodě s celým psychologickým podkladem v látkách bretonských má veliký význam {{Prostrkaně|láska k ženě}}; Keltové pochopili poprvé ženu jako obrodnou sílu všehomíra. Historická a legendárně pouze přetvořená osobnost {{Prostrkaně|Artuše}} († 537), který vládl na jižních březích velkobritských a podlehl útoku saskému, je do jisté míry hmotným středem těchto starých epických zkazek keltských. Kolem něho sdruženi jsou jeho rekové-druzi (ne sluhové jako ve franc. cyklu), s nimiž vrhá se do báječných dobrodružství a s nimiž projíždí celou Evropu, ano dobývá i Palestiny. Po náboženské stránce hraje velikou úlohu v těchto básnických tradicích {{Prostrkaně|legenda o sv. graalu}}, původu domácího, jak se zdá, a vlivem křesťanským pouze přetvořená. Graal byla totiž starým Britům keltským skvostná nádoba ukrytá na dně nějakého jezera, která tomu, kdo ji má, zaručuje vědění budoucnosti a tedy úplnou moc. Křesťanským názorem pak, který kladl všecku spásu lidskou do smrti Kristovy, proměněn tento symbol dokonalosti v nádobu, z níž pil Spasitel při poslední večeři a do níž pak zachytil několik kapek krve jeho s kříže stekších Josef z Arimatie, který také přenesl sv. graal do Bretonska a zde mnoho zázraků pomocí jeho vykonal. Když pak zemřel v Anglii (v Glastonbury), byl později sv. graal ztracen. Odtud zřízen králem Utterem-Pendragonem řád {{Prostrkaně|Kola stolního}} (''table ronde''), jehož členové měli za úkol nalézti tuto zázračnou misku. A právě v legendě o {{Prostrkaně|Percevalu}}, který ji konečně po dlouhých obtížích nalézá, vyhranil se mravní ideál křesťanský, odříkání, jako nikde před tím ve středověké poesii. Jen mravně čistý, dětsky nevědomý člověk, který překonal všecky hmotné i mravní překážky, může dosici sv. graalu. Tyto legendy keltského původu a rázu došly prvního povšimnutí u Normanů, kteří porazili surové Sasy, staleté utiskovatele živlu keltského. Zde v Anglii pojaty poprvé tyto keltské zkazky duchem francouzským. Normané byli poměrně vzdělaní, širokého, kosmopolitického skoro vkusu, jakož sami skládali se z různých ethnografických prvků. Věnovali pozornost předem sice historickým, dějepravným bájím britským, ale i pro čistě básnické mythy a fantastické legendy zjednali si brzy porozumění. {{Prostrkaně|Luces du Gast}}, {{Prostrkaně|Gasse le Blond}}, {{Prostrkaně|Gauthier Map}}, {{Prostrkaně|Robert le Boron}} a j. jsou pak prvními jejich překladateli a vzdělavateli; Mapovi a Boronovi náleží zejména zásluha, že seznámili franc. obecenstvo s legendou o sv. graalu. Z nich čerpají různí klerikové {{Prostrkaně|prosaické romány}} svoje, jako o sv. graalu, hledání sv. graalu, o Merlinu, Lancelotovi od Jezera, o smrti Artušově, Tristanovi. Současně skoro došly tyto keltské legendy i veršového spracování v dlouhých básních {{Prostrkaně|Chrestienem de Troyes}} († 1191), autorem těchto sedmi románů: ''Erec a Enide''; ''Tristan'' (a Yseult); ''Cligez'', ''Yvain'' (či rytíř se lvem); ''Vilém Anglický''; ''Perceval'' (či o graalu, ale pouze prvá čásť je dílem Chrestienovým) a ''Lancelot'' (jinak a původně ''La charette''). Ve 2. pol. XII. věku tedy již bretonský cyklus epický ve franc. jazyku formován byl z části prosaickými romány neznámých původců z části veršovými romány Chrestienovými. Dříve převládala mínění Jonckloeta de La Haye a Paulina Parisa, kteří kladli prosaické romány za starší; nyní naopak názor Gastona Parisa, jenž dokazuje prioritu Chrestiena de Troyes. Také {{Prostrkaně|postup}} a {{Prostrkaně|vývoj}} formace této není posud dosti vyjasněn. Zdá se jen, že by! obdobný processu, jakým se ustavily z drobnějších rapsodií epické celky franc. kruhu; přechodním stupněm, obdobným {{Prostrkaně|kantilénám}} franc., byla tu bretonská {{Prostrkaně|lais}}. — Bretonské látky, spracované Chrestienem a nástupci jeho {{Prostrkaně|Godefroyem de Lagny}}, {{Prostrkaně|Menessierem}}, {{Prostrkaně|Gaucherem de Dourdan}}, {{Prostrkaně|Gerbertem de Montreuil}}, získaly si brzy oblibu čtenářstva úplně; hlavně jejich stránka milostná a fantastická, která z nich činí skutečné romány, byla příčinou jich úspěchu. Úspěch ten zastínil brzy cyklus franc., tak že trouvéři opouštějí sloh těchto epopeí a činí stále větší ústupky románovému vkusu bretonskému; na konec předělávají staré franc. eposy po nových vzorech bretonských, z čehož vycházejí díla nepřirozená, nejapná a rozvleklá. Úpadek ten projevuje se zřetelně již v příštím období. {{Prostrkaně|Třetí}} veliký látkový kruh epické poesie franc. této doby je {{Prostrkaně|klassický}}. Vzdělavatelé jeho jsou kněží, kteří pravidelně čerpají příběhy a legendy antické z pramenů úpadkových nebo apokryfních (jako Dictys Krétský, Dares Fryžský, Pseudokallisthenes a j.). Náboženská čásť těchto skladeb výpravných, jež sluší vřaditi mezi {{Prostrkaně|romány}}, je podivná směs křesťanství a pohanství; přechází nejčastěji v kouzelné pověry. Umělecká cena děl těchto je mnohem menší než předešlých. Schází tu naprosto naivní samorostlá přirozenost, přední podmínka pravé epiky. Je to poesie učená, kompilovaná, strojená a nudná většinou. Forma těchto děl je buď stejná jako francouzských chansonů de geste, buď verš osmislabičný sdružené rýmovaný. Nejcennější z nich jest ''Roman d’Alexandre'' od Lamberta li Torsa a Alex. de Bernay (před r. 1188), psaný alexandrinem; vedle něho měly znamenitý úspěch ještě: ''Roman de Thèbes'', spracovaný na základě Statiovy Thébaidy v půli XII. věku, ''Roman d’Enéas'', stejného stáří asi jako předešlý, a ''Roman de Troie'' od Normana {{Prostrkaně|Benoîta de Sainte-More}} (asi 1160). (Srv.: Meyer, Recherches sur les épopées françaises; G. Paris, Histoire poétique de Charlemagne; P. Paris, Les romans de la Table ronde mis en nouveau langage; L. Gautier, Les épopées franç.; G. Paris, la Poésie au moyen âge; P. Meyer, Alexandre le Grand dans la littér. franç. au moyen âge; d’Hericaut, Essai sur les origines de l’épopée; la Villemarqué, Les romans de la Table ronde; Joly, Benoist de Saint-More et le Roman de Troie). K tomuto mocnému rozkvětu epiky pojí se v tomto období nesmírný rozvoj {{Prostrkaně|výpravnéh}}o a {{Prostrkaně|bájivého}} písemnictví vůbec. Lze říci, že všecky ty romány antické, řecké, byzantinské, bretonské a j., povídky, fabliaux atd., žijí z úpadku vlastní bohatýrské francké poesie epické, bují na jejích troskách a z jejích šťáv. Když již vyčerpala a vyžila se mužná krvavá síla starých eposů i rytířské cítění bretonské a smysl pro ně, zbyly a rozbujely se temné a výstřední stránky tohoto kulturního útvaru; shon po dobrodružství, těkavá, mlžná bájivost, zvrhlá fantastičnost, bezuzdnost požitku; ruku v ruce s tím šla v uměn! jalovost i rozplizlost formová. Epická báseň zvrhuje se tak v román {{Prostrkaně|dobrodružný}} nebo {{Prostrkaně|milostný}}. Náměty podává ponejvíce Východ; zde mohlo se plně vyhověti požadavkům právě uvedeným. Jsouť tyto romány buď napodobeny podle řecké literatury úpadkové, bud podávají východní pověsti a báje z byzantinských pramenů a přebásnění, jež poznali Francouzové na výpravách křížových. K proslulejším dobrodružným románům takovým náleží: ''Apollonius z Tyru'', ''Sedm mudrců'', E''racle'' od {{Prostrkaně|Gautiera z Arrasu}} (kol 1160); ''Cleomadès'' od Adenesa li Roisa; ''Florimont'' od Aimona de Varennes (1188); ''Atis et Profilias'' od Alex, de Bernay; ''Partenopéus de Blois'', ''Floire et Blanchefleur'' na základě pověstí maurických. Z milostných jest uvésti: ''Ille et Galeron'' G. z Arrasu (1157); ''Galearan de Bretagne'', ''Guillaume de Dole'', ''Pamphile et Galatée'' od Jeana Brasdefera (kol 1225). K románu lze připojiti i {{Prostrkaně|rýmované kroniky}}, v nichž normanští básníci pro dvůr anglický parafrasovali staré texty legendárné; tak Geffreie Gaimara ''Histoire des Anglais'' (kol 1150), Waceova ''Geste des Normands'' či ''Roman de Rou'' (přes 16.000 veršů, z části alexandrinů), složená mezi r. 1160—74 a věnovaná oslavě Rollona, Viléma s Dlouhým mečem a Richarda a dovedená do r. 1107, téhož ''Brut'' (přes 15.000 osmisl. veršů) z r. 1155, prostý veršový překlad sbírky domácích legend sebraných Gaufreiem de Monmouth pod názvem »Historia regum Britanniae« a {{Prostrkaně|Benoîitova}} ''Histoire des ducs de Normandie'' (43.000 osmisl. veršů). Všichni tito básníci nepsali z vlastního názoru, nepodali událostí, jichž zažili. Mnohem cennější je anonymní ''Histoire de Guillaume le Maréchal'' z r. 1224, a jistou literární hodnotou vyniká báseň {{Prostrkaně|Garniera de Pont-Sainte-Maxence}} o vraždě sv. Tomáše Becketa (1172). Jak viděti, všecko, co podniká se v genru dějepiseckém, náleží anglo-normanské větvi franc. písemnictví. Vlastní '''F.''' je neobyčejně chudá v oboru dějepiseckém. Překládá se v prósu kronika Turpinova, kompilují se římští dějepisci (''Faits des Romains''). Jediného výborného historiografa vykazuje toto období, Francouze maršála {{Prostrkaně|Geoffroye de Villehardouin}} († 1213), který pevnou a výraznou prosou popsal dobytí Cařihradu křižáky, jehož se sám účastnil. Vedle těchto objektivních a naivních genrů vystupují a stejně skoro s nimi postupují ve franc. literatuře genry {{Prostrkaně|tendenční}}, reflektivné, kritické, satirické, parodující. Již některé chansony de geste i romány bretonské mají v sobě mocný komický živel, který ukazuje zřejmě k výsměšné tendenci, ke snaze parodovati vážné epické jádro (''Voyage de Charlemagne'' asi z r. 1060, která je vlastně heroické fabliau; ''Eustache le Moine'', báseň hrdinsko-komická z poč. XIII. věku; ''Moniage Guillaume'', líčící rozmarně klášterní život reka Viléma s krátkým nosem, od {{Prostrkaně|Viléma de Bapaume}}; z cyklu bretonského román o ''Tristanu'' a ''Isoldě'' a j.). Přímou satirickou a parodující tendencí vyznačuje se však zvířecký epos ''Roman de Renart'', řada různých skladeb různých autorů a dob, jež mají jen společný námět. »Renart« vznikl z bájí zvířeckých, v konečné podobě své je však vlastním plodem franc. středověku, který na něm pracoval celá století a vyslovoval prostředkem allegorie svoje různé zloby, hněv a posměšnou mstivost. Původní nejstarší zárodek jeho jest asi německý (J. Grimm), ale spracování, ráz, duch a vtip jsou v něm ryze francouzské. Pokusy sveršovati a v jistou jednotu sloučiti báje o vlku (''Isengrin''), lišce (''Renart'') a lvu (''Noble'') objevují se nejprve v latině; jsou to básně ''Isengrinus'' a ''Reinhardus'', první z poč., druhá z pol. XII. věku. Těmto latinským textům, podobá se, sloužila však za základ lidová verse francouzská, která se nás ovšem nedochovala. Od pol. XII. věku zmocnili se látky této trouvéři, rozmnožujíce a obměňujíce ji neustále, tak že na konci téhož věku ustaven je celý cyklus Renartův více než 30 větvemi (asi o 30.000 verších), z nichž pouze u čtyř známe dle jména autory; nejproslulejší z nich je {{Prostrkaně|Pierre de Saint Cloud}}. »Roman de Renart« je allegorický obraz feudální společnosti. Allegorický živel jeho rozvíjí a přeostřuje často doba následující. {{Prostrkaně|Bájek esopických}} mnoho bylo ve XII. a XIII. věku sebráno ve sbírky (t. zv. ''Isopets''); ale nemají původnosti, jsouce většinou hranatými a pracnými překlady z latinských tehdy oblíbených sbírek {{Prostrkaně|Aviana}} a {{Prostrkaně|Romula}}. Nejproslulejší z nich je sbírka ''Marie de France'' asi z r. 1170. {{Prostrkaně|Satirickou}} poesií hrubého zabarvení, jaká byla vhod širokým nevybraným vrstvám lidovým, jsou {{Prostrkaně|fabliaux}}, povídky to v lehkých, osmislabičných, sdruženě rýmovaných verších, malující všední měšťácký, obecný život vrstevnický. Fabliaux jsou bohatý odkaz starého ducha a vtipu franc., hrubého ovšem a nezušlechtěného. Povídky, jež v nich jsou spracovány, jsou z části cizího, hlavně východního původu (čerpány z části také z {{Prostrkaně|Bidpaje}} a {{Prostrkaně|Sendabada}}, v latinských a částečně i franc. ztlumočeních tehdy rozšířených), některé však z nich jsou výmyslem autorů domácích. Srv. {{Prostrkaně|Fabliaux}}. Přímých a účelně didaktisujících nebo průhledně moralisujících a allegorisujících nebo kazatelsky satirisujících sbírek literatury {{Prostrkaně|programmové}} vyskytá se v tomto období mnoho, ale schází jim většinou původnost a všeliký literární vkus. Proslulejší z nich jsou: ''Bestiaire divin'', ''Besant de Dieu'' {{Prostrkaně|Guillauma Leclerca}}, ''Miracles de la Vierge'' od {{Prostrkaně|Gautiera de Coinci}} (1177—1236); ''Roman des ailes'' a ''Songe d’enfer'' od R. {{Prostrkaně|de Houdan}}, pak homiletické spisy {{Prostrkaně|Ét}}. {{Prostrkaně|de Fougères}} (''Livre de manières'') a t. zv. {{Prostrkaně|Recluse de Molliens}} (''Miserere'' a ''Roman de Charité'') a satiricko-mravoučné »bible« ({{Prostrkaně|Guyot de Provins}}, {{Prostrkaně|Hugues de Вerzé}}). V dobu tu spadají také zárodky {{Prostrkaně|divadelního}} rozvoje franc. Jako jinde, i ve '''F'''-ii zrodilo se drama z kultu náboženského. Legendy náboženské zvolna se dramatisovaly v malé liturgické hry vánoční a velikonoční, jež v latině kněžími v chrámech se hrály. Od poč. XII. věku vsunují se do nich francouzské věty, rýmované zpěvy a episody za rouškou větší věrojatnosti a názornosti dějové. Z XII. věku zachovalo se již několik {{Prostrkaně|mysterií}}: latin.-franc. hra o ''Moudrých a pošetilých pannách'' (poč. XII. stol.), mysterium o ''Adamovi'' a ''Danielovi''. Z {{Prostrkaně|miгаklů}} (dramatisovaných legend posvátných) stojí na rozhraní XII. a XlII. stol. zajímavá ''Jeu de Saint Nicolas'' {{Prostrkaně|Jeana Bodela}} z Arrasu, jenž spracoval starší »ludus« mnicha Hilaria, žáka Abélardova; hra jeho má již mnoho světských veseloherních živlů ve svých bohatých episodách. Rozvoj v tomto směru byl umožněn jen tím, že od pol. XII. věku divadlo zesvětštělo, jsouc vyloučeno z chrámu a přenecháno laikům. Nejméně samostatnosti projevuje franc. literatura tohoto období v {{Prostrkaně|lуrice}}; zde je odvislá skoro úplné od literatury provençalské. Trouvéři francouzští tohoto období v tomto druhu literárním jsou žáky troubadourů provençalských, jichž ne vždy dostihují v rozmarné lehkosti a virtuositě formové. Ale i ti, kteří se jim vyrovnají po těchto stránkách, pracují přece jejich tradicemi a čerpají z týchž pramenů inspirace. Důvody této převahy a nadvlády provençalské poesie v lyrice jsou vnější, historické a kulturní. Zjemnělá kultura Jihu přirozeně stvořila jemnou, vytříbenou a namnoze vyumělkovanou lyriku, jako bojovný, tvrdý, krvavý duch časový na Severu došel výrazu v mohutných skladbách epických, které jsou (až na geste Viléma Oranienského) vlastní půdě francouzské. Proto však nemůže se tvrditi, že by duch franc. v této době neměl disposicí pro lyrické básnictví. Naopak lze dokázati, že jsou tu již nyní zárodky samostatné poesie lyrické, které se nerozvinuly pouze proto, že byly udušeny vyspělou zatím lyrikou provençalskou. Zárodky ty jasně se postihují zejména v několika pololyrických, poloepických {{Prostrkaně|chansons de toile}}, {{Prostrkaně|pastourelech}} a {{Prostrkaně|křižáckých písních refrénových}}. Ale tyto celkem primitivní útvary ustoupily ke konci XII. věku bohaté a raffinované lyrice provençalské, která hlavně pod záštitou žen šířila se s celou společenskou kulturou Jihu. Středištěm této poesie byl, zdá se, dvůr pařížský, odkud postupovala do hrabství Champagnského a Bloiského a pak vůbec na východ '''F.''' Marie a Alice, dcery Eleonory aquitanské, byly zde jejími ochránkyněmi. Pěstiteli jejími byli veskrze básníci panští. Stůjtež zde z nich: {{Prostrkaně|Chrétien de Troyes}}, {{Prostrkaně|Conon de Béthune}}, {{Prostrkaně|Jean Bodel}}, {{Prostrkaně|Blondel de Nesles}}, {{Prostrkaně|Gautier de Dargies}}, {{Prostrkaně|Guy de Coucy}}, {{Prostrkaně|Philippe de Nanteuil}} a předem {{Prostrkaně|Gace Brulé}} a {{Prostrkaně|Thibaud champagnský}} (IV., navarrský), kteří se vyrovnají i nejlepším svým soupeřům provençalským. Srv. A. Jeanroy, Les origines de la poésie lyrique en France (Paříž, 1889). III. 1235—1337 ({{Prostrkaně|do poč. války stoleté}}). Dobu tuto vyznačuje úpadek a konečně úplné poklesnutí národní, samočinné a naivní poesie a nahrazení její těžkopádnou a nejapnou reflexí, suchopárnou, učenou hloubavostí a pedantičností, snahou po jinotajné tendenčnnsti. Epická poesie hyne a klesá vůčihledě. Skládá se sice v tomto období ještě několik {{Prostrkaně|chanson de geste}}, ale vyplňují se jimi pouze mezery starých kruhů; nezpívají se již, nýbrž čtou a obecenstvo jejich řidne víc a více. {{Prostrkaně|Adenet le Roi}} (''Ogier''; ''Berte aux grans piés''; ''Beuve de Comarcis'') a jeho žák {{Prostrkaně|Girard}} d’{{Prostrkaně|Amiens}} (''Charlemagne'') jsou obratnými, ale vcelku již chladnými veršovci. {{Prostrkaně|Román dobrodružný}} těší se větší oblibě, ale i on ztrácí poslední stopy poetické inspirace a umělecké úměrné formy a zvrhuje se na konec ve všední a banálně přeplněnou, bahnitou prósu. {{Prostrkaně|Veršem}} pěstovali v tomto období román řecký a byzantinský {{Prostrkaně|Adenet le Roi}} (''Cleomadès'') , {{Prostrkaně|Girard}} d’{{Prostrkaně|Amiens}} (''Méliacin''), {{Prostrkaně|Jean Maillard}}, {{Prostrkaně|Beaumanoir}} (''La manekine'') a někteří anonymové (''La châtelaine de Vergy''; ''Brun de la Montagne'' a j.), ale verš ustupuje stále více v tomto genru prostomluvě. V l. 1250—1300 zhotoveny jsou prosaické parafrase Artušova kruhu a stejně vede se i jiným starým eposům. {{Prostrkaně|Rusticián z Pisy}} kompiluje v próse romány bretonské (''Table ronde''; ''Meliadus''; ''Guiron le Courtois''). {{Prostrkaně|Rýmovaná kronika}} důsledkem změny celého vkusu uměleckého také hyne. Z kronikářů veršovců tohoto období uvésti jest {{Prostrkaně|Filipa Mousketa}} (''Chronique de France'', sáhající po r. 1243), {{Prostrkaně|Guillaume Guiarta}} (''Branches des royaux lignages'') a {{Prostrkaně|Godefroi de Paris}} (''Chronique parisienne''). Naproti tomu lze v tomto období postřehnouti bujnější rozkvět {{Prostrkaně|historické prósy}} a to hlavně vlivem ital. autorů, jakož vůbec tehda z Italie a Východu vtéká dosti svěží krve do franc. písemnictví (Filip Novarský, Martin da Canal, Rustician z Pisy, Brunetto Latino jsou ital. původu). ''Chronique de Saint Denis'' (anon.), ''Récits d’un ménestrel de Riems'' (anon.), ''Chronique de Morée'' (složená na Vých.), ''Paměti'' {{Prostrkaně|Filipa Novarského}}, ''Chroniques des Venitiens'' ({{Prostrkaně|Martina de Canal}}), ''Cesty'' {{Prostrkaně|Marka Pola}} (1296-1298), ''Fleurs des histoires d’Orient'' (Armena {{Prostrkaně|Haytona}}) a hlavně memoirové dílo {{Prostrkaně|Joinvillovo}} ''Histoire de Saint Louis'' (1305–1309), vynikající přirozeností a živostí, jsou nejpozoruhodnější plody tohoto druhu literárního. — {{Prostrkaně|Lyrická}} poesie napodobená podle troubadourů živoří do konce XIII. věku. Zmocňují sejí {{Prostrkaně|měšťanští pěvci}}, kteří v severových. '''F'''-ii sestupují se v básnické {{Prostrkaně|cechy}} (''puys''). {{Prostrkaně|Adam de la Halle}} (1235—1288) vynikl z nich nejvýše. {{Prostrkaně|Ruteboeuf}} († 1280) poutá satirickou čiperností, polemickou útočností a tvrdou jadrností svých veršů. Je nejvšestrannější básník svojí doby: písně náboženské, kluzké fabliaux, divadlo stejně pěstoval. Kde přechází v novellistiku, vycítil dobře lidový tón. Těžiště literatury soudobé není však v těchto způsobech básnických, které nevyhovují jejímu vkusu; jeť složeno v poesii reflektivní a vůbec tendenční. Allegorický, moralisující, kazatelský, satirický, mnemotechnický je ráz nejoblíbenějších plodů tehdejších. Suchý scholastický formalismus, prázdná a dělaná učenost, kazatelská neurvalost vyznačují kulturní i literární naladění doby. ''Roman de la Rose'', největším úspěchem dařená kniha středověká, po tři čtyři století pokládaná za vrchol vědy i umění, čítající mezi své zbožňovatele Petrarku a Chaucera, je nejvýraznějším památníkem své doby. Je dílem dvou autorů, {{Prostrkaně|Guillauma de Loris}} a {{Prostrkaně|Jeana Clopinela}}, zvaného {{Prostrkaně|de Meung}}. První dovedl báseň do 4070 verše, ostatek daleko větší (přes 21.000 veršů) je dílem druhého; první počal román v létech třicátých až čtyřicátých, druhý dokončil jej v létech osmdesátých XIII. věku. Mezi uměleckými způsoby obou básníků zeje skoro propast, přes krátkou dobu, jaká je od sebe dělí. První, ač založil báseň jako allegorii, je nicméně svěží, bystrý, naivní; sama allegorie jeho je dosti čiperně navržena. Druhý je pravým synem své doby, zkostnatělým doktrinářem, nezáživným didaktikem, drzým satirikem, uměleckým byzantincem. Pod jeho rukou zvrhla se báseň tato v {{Prostrkaně|encуklopaediсkоu skladbu}} bez plánu a methody, v níž básník sveršoval všecko vědění a vzdělání svoje, celou filosofii doby, všecko, co kdy myslil, soudil a činil. Každé sebe nepatrnější slovo je záminkou k nudným a nekonečným rozborům a vysvětlivkám. Nikde není života, všude allegorická abstraktnost, suché řečnění. Přes to, že projevuje snahy moralistní, je mravouka v ní hlásaná zvrhlá a nečistá. V písemnictví zahnízdil se úplně {{Prostrkaně|racionalismus}}. Allegorická dovtipnost je základním pravidlem tehdejšího umění. Všecko se vykládá allegorický a v tomto smyslu rozbahňuje. Ani stará literatura neušla tomuto osudu (''Les Metamorphoses d’Ovide moralisées'' od {{Prostrkaně|Chrétiena Legouaisa}} na poč. XIV. věku). K didaktickému účelu hodil se zvláště výborně {{Prostrkaně|zvířecký epos}} a plně jest také v tomto směru vykořistěn (anonymní ''Renart couronné'', {{Prostrkaně|Jakemara Geléea}} ''Renart le novel'' a anon. ''Renart le contrefait'' »obnovený«, který je inspirován sociální kastovní nenávistí, předem šlechty a duchovenstva). I politický pamflet halí se v této době v allegorii (''Roman du Fauvel'' {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|de Rues}}). Didaktická literatura v {{Prostrkaně|próse}} přímo překypuje ({{Prostrkaně|Filip Novarský}}: ''Quatre âges d’homme'' a ''Assises de Jérusalem''; {{Prostrkaně|Richard de Fournival}}: ''Puissance d’amour''; {{Prostrkaně|Brunetto Latino}} ''Trésor'' kol r. 1270; anon.: ''Etablissements de Saint Louis'' atd.). Rozvoj {{Prostrkaně|dramatu}} v tomto období pokračuje, aby vyvrcholil ve XIV. a XV. věku. Z duchovních her tohoto období zachovala se jediná: ''Miracle de Théophile'' od všestranného {{Prostrkaně|Rutebeufa}} (asi z pol. XIII. věku). Divadlo světského rázu, veseloherní, v tomto období zapouští pevnější kořeny. Byla to zejména literární sdružení měšťácká, která jim poskytla pevnou a vhodnou půdu. Před arraskými měšťany sehrány byly asi dvě zajímavé světské hry {{Prostrkaně|Adama de la Halle}}, ''Jeu de la Feuillée'' (1264) a ''Robin et Marion''. První vyniká kresbou soudobé společnosti, kterou satiricky tepe mnohde s cynickou smělostí; druhá je spíše lyrický pastourel. {{Prostrkaně|Вasoche}} (v. t.) na poč. XIV. věku dává pak první vznik fraškovitým {{Prostrkaně|farcím}} (v. t.). IV. 1337—1435 ({{Prostrkaně|k míru arraskému}}). Doba tato v literatuře stojí pod vlivem rozháraných poměrů vnějších, nekonečných válek s Anglií. Neznamená po stránce vnitřní nic nového, žádný obrat v nějaký nový, výrazný směr; ve všem postupuje se starými tradicemi. Čtrnáctý věk nic nenalézá nového, žije ze starého, které přepracovává a doplňuje. Jednotliví větší básníci mají postavení výjimečné a osamocené; nesouvisí s dobou, v niž nepůsobí hlubším vlivem. Vnější okolnosti působí v literaturu jen jako celek a většinou záporně, dusíce podmínky hlubšího rozvoje. Nejdůležitější fakta dotýkají se vnějšího jejího rozvoje, předem {{Prostrkaně|změny její oblasti}}. V tomto období totiž naprosto ztraceny jsou pro franc. jazyk a literaturu {{Prostrkaně|Italie}} a {{Prostrkaně|Anglie}}. Náhrady dostává se však franc. písemnictví ve {{Prostrkaně|francouzském Jihu}}, který v tomto období zvolna splývá se severem, jak upadá literatura provençalská — zase důsledek vnějších politických okolností. Od XV. věku kryje se již skoro oblast literatury franc. s územím státu francouzského. Provençalové {{Prostrkaně|Raimon Vidal}}, {{Prostrkaně|Gaston Phoebus hrabě de Foix}}, {{Prostrkaně|Honoré Bonnet}}, jsou časově prvními význačnějšími franc. spisovateli ze svých krajanů. {{Prostrkaně|Poesie epická}} v tomto období zvolna, ale neodvratně hyne a mizí. Poslední pokusy v tradici chansonů de geste ''Geste de Liège'' a ''Geste de Bourguignon'' (poč. XV. věku) stojí hluboko pod prostředností. Z epických plodů tehdejších jediný ''Combat de trente'' (1351), jehož inspirace je živá a nehledaná, je poněkud svěžejší. Staré náměty epické, pokud mají ještě nějakou populárnost v obecenstvu, převádějí se v rozbředlou prósu, která stejně hoví květnaté, nesmyslné fantastice jako didaktické a praktické paedagogice. Za příklad románů takových lze uvésti obšírného ''Perceforesta''. Válka s Anglií nedovedla nijak vlíti svěží krev v epickou poesii, která je tehdy již tuhnoucí mrtvolou. — Ani v {{Prostrkaně|lyrice}} nevede se tehdejšímu písemnictví o mnoho lépe. I tu vyčerpává se namnoze síla v pedantičnosti a byzantinismu formálním. Různé poetiky, na př. {{Prostrkaně|Eustacha Deschampsa}} z r. 1392, {{Prostrkaně|Henryho de Croy}} a j., jsou plny podrobných distinkcí o stavbě chanson, ballad, virelaisů, rondelů, laiů, chants royaux. {{Prostrkaně|Guillaume de Machot}} (1290—1377) byl ceněn jako hudebník i básník, po našem názoru je však spíše jen dobrým veršovcem. Formální umění, technika básnická tohoto i následujících období má v něm v nejednom směru zákonodárce; on podepřel ji na novou techniku hudební. Vedle něho uvésti jest mezi soudobými básníky slavného kronikáře {{Prostrkaně|Froissarta}} a předem {{Prostrkaně|Eustacha Deschampsa}} (1340—1410), který v silných verších zobrazil mnohde krutou dobu svoji, {{Prostrkaně|De Werchina}}, {{Prostrkaně|Philippa d’Artois}}, {{Prostrkaně|Jeana Boucicauta}} (''Livre de cent ballades'' asi 1390) a j. Na poč. XV. věku básní mlynář {{Prostrkaně|Olivier Basselin}} své lehké a vtipné pijácké písně. Uhlazenou, učenou, pedantickou básnířkou této doby je {{Prostrkaně|Christine de Pisan}} (* 1363). Také sem náleží starší básně elegantního, ale poněkud suchého královského pěvce {{Prostrkaně|Charlesa d’Orléans}} (1391—1465), který po pětadvacet let (od r. 1415) držán jsa ve vězení v Anglii utěšoval se básněním. {{Prostrkaně|Alain Chartier}} (1392 až 1430 ?) stojí jako básník (''Livre des quatre dames''; ''Belle dame sans merci'') níže než prosaický spisovatel, jehož hlavně vlastenecká inspirace je silná a výmluvná. Těžiště doby této leží v próse dějepisné a {{Prostrkaně|dramatě}}. Kronikář {{Prostrkaně|Froissart}} je nejvýraznější a nejvyšší literární postavou toho období. Tento historik je větší básník, výraznější stylista, než všichni jemu soudobí veršovci řemeslní. Poslední redakce jeho ''Croniques de France'', ''d’Angleterre'', ''d’Écosse'', ''d’Espagne et de Bretagne'' (1326—1400) pochodí z r. 1403. Ze starších, celkem málo cenných prací kronikářských jest uvésti ''Chronique anonyme de quatre premiers Valois'' a jinou kroniku {{Prostrkaně|Jeana le Bela z Lutichu}} (1326—1361). Vedle toho jmenovati jest ještě v próse {{Prostrkaně|Christinu de Pisan}} (''Faits et bonnes moeurs du sage roi Charles'' a jiné práce moralistní) a výraznějšího i živějšího {{Prostrkaně|Alaina Chartiera}}. Zvláštní zjev tohoto období, tak neklidného a znepokojeného, jest, že tvoří francouzské divadlo, jež v předešlé době sbíralo teprve svoje síly. V XIV. věku kvetou {{Prostrkaně|mirakly}}, XV. náleží {{Prostrkaně|mysteriím}}. Divadlo v době této je postaveno na místech veřejných, na náměstí nebo za branami měst, která je podporují, která v nich vidí svoji pýchu. Města předstihují se nádherně vypravenými hrami. I některá malá města vítězí nad Paříží v tomto směru. Na divadle vystupují herci ochotníci z kruhů měšťanských. Hry trvají začasté mnoho dní, celé týdny. Při tom mechanická dokonalost režie přivedena jest na vrchol. Zvláště Severem, pak Bretagní lomcuje tato dramatická horečka úžasně. {{Prostrkaně|Mysteria}} čerpána jsou většinou ze Starého zákona; autoři netvoří samostatně, nýbrž vykořisťují pouze nejkrásnější scény biblické. Běží jim hlavně o to, aby po stránce režijní a dekorační naturalisticky věrně zdramatisovaly děje tyto; dramatické a básnické ceny postrádají práce jejich naprosto. Vedle toho vyskytují se však mysteria čerpající z látek {{Prostrkaně|národních}}, z {{Prostrkaně|dějin domácích}}. Nejproslulejší z nich je ''Mystère du siège d’Orléans'' (asi kol r. 1440), obsahující přes půl šestá tisíce nudných a mělkých veršů. Z mysterií {{Prostrkaně|biblických}} sluší jmenovali {{Prostrkaně|Arnoula Grebana}} ''Mystère de Passion'' asi z pol. XV. věku a náležející tak již následující době, jakož vůbec 2. polovice XV. věku je bohata na mysteria. Rozvoj mysterií je v době té opřen o společenstvo cechové {{Prostrkaně|Confrérie de la Passion}}, založené r. 1398, a r. 1402 úředně uznané a privilegované k provozování náboženských her. Uměleckému rozvoji dramatu však tato Confrérie nijak neprospívá. Zabezpečuje pouze jeho hmotné podmínky. Vedle těchto vážných her rázu duchovního ujímají se i brzy komické, veseloherní a fraškovité. Rozvoj jejich připjat jest zase ke dvěma cechovním útvarům, k pařížské {{Prostrkaně|basoche}} (v. t.) {{Prostrkaně|du Parlement}} či ''du Palais'' (a jiným basoším měst venkovských) a ke společenstvu zv. {{Prostrkaně|enfants sanssouci}} (v. t.). První pěstovala, zdá se, předem {{Prostrkaně|morality}}, hry to objemu jednoho až půldruhá tisíce veršů, allegorisující k mravoučnému nebo jinému cíli lidský život. Vystupují v nich různé ctnosti, neřesti, příhody a obyčeje lidského života a utkávají ve svých konfliktech děj. Často zabočují také v události politického a veřejného života. Vybočovaly pak stále více v rozpustilou nevázanost a v pamfletové narážky. Proto r. 1470 zakázány jsou parlamentem, ale kvetou zase již za svobodomyslného Ludvíka XII. — {{Prostrkaně|Sottie}} (v. t.), jak se zdá, stvořená společenstvem »enfants sanssouci«, byla {{Prostrkaně|politickou komédií}} v zárodku. Jádrem jejím je satira, předem satira společenská, která halí se tu pod kuklu bláznovskou. Jednotlivé sociální instituce jsou v ní personifikovány v různých bláznech, kteří ve zdánlivých barokních nesmyslech hluboko někdy zajíždějí do živého. {{Prostrkaně|Farce}} (v. t.), třetí odrůda veseloherního genru tehdejšího, je naproti tomu {{Prostrkaně|realistická}} fraška, hrubozrnný žert dramatický, bez přídechu allegorického. V. Asi od 1435 až {{Prostrkaně|do konce věku}} XV. V této době končí se obtížné války s Angličany. Doba dlouho čekaného klidu vrací se a s ní pohodlí, rozkvět, život vědecký a spořádaný. Vedle dvoru francouzského, jemu po bok, staví se bohatý, obřadný dvůr burgundský (Filip Dobrý, Karel Smělý). Dvůr ten sestřeďuje kolem sebe skupinu básníků, která shoduje se s jeho náladou, jeho tónem. Je to škola básníků literárně vzdělaných, učených, obřadných, pompésních, mnohomluvných, škola {{Prostrkaně|rhétorismu}} a {{Prostrkaně|racionalismu}}. V době této proskakují již první prameny antiky, která žádá na básníku vzdělání; básníci tito hledí si právě formálné, doktrinálné stránky v umění. Poněvadž se jim však nedostává pochopení antiky, zabřídají v barokní naduřelost a slohový byzantinismus. Po klassických jazycích umějí jen kroutiti syntaxi: klassickými výrazy barví svůj slovník. Rysy minulých dob, allegoričnost i moralisující tendence, přirozeně za takových podmínek bují. {{Prostrkaně|Régnier de Guerchy}}, {{Prostrkaně|Georges Chastellain}} (''Chroniques des ducs de Bourgogne''), {{Prostrkaně|Olivier de la Marche}} (1422—1501, ''Le chevalier délibéré''), {{Prostrkaně|Jean Molinet}}, básník duchovní, satiricky příležitostný i historický (1507), {{Prostrkaně|Jean Le Maire de Belges}} (1473—1548), jsou předními zástupci tohoto burgundského, vlámského směru ve franc. literatuře XV. věku. Vliv jich nezaniká s končícím se stoletím, nýbrž zasahuje hluboko do stol. XVI., kde Ronsard a jeho plejada věnují nelíčený obdiv zvláště Jeanu Le Maireovi, jemuž nelze upříti smysl pro formální dokonalost a hudební soulad poesie. Významné jest, že veliká většina básníků těchto spracovává {{Prostrkaně|látky dějepisné}}; vydává to svědectví pro jejich smysl pedantický a positivný, svědčí, že odvraceli se úplně od přirozené naivní inspirace. Burgundský stil, burgundský způsob, ovládá jako móda i básníky vlastně francouzské, jako {{Prostrkaně|Meschinota}} († 1491), {{Prostrkaně|Chrétiena z Paříže}} (1525), {{Prostrkaně|Octaviena de Saint Gelais}} († 1525), {{Prostrkaně|Gringoira}}, {{Prostrkaně|Jeana Boucheta}} († 1550). Avšak směr tento setkává se i s živým odporem u Francouzů, odporem ovšem instinktivním, neorganisovaným. Proti vážné těžkopádnosti vyvstává bezstarostné veselí, často zabočující i v tón cynické frivolnosti, naivní upřímnost a drsná přímost. Toto naladění, vlastní národnímu rázu franc., projevuje se v této době nejplněji ve {{Prostrkaně|Villonovi}} (Franç. de Montcorbier, 1431—1461), největším básníku tohoto věku. Tento tulák a piják při všem drsném cynismu a ledabylosti má jediný tóny opravdové, silné, živelné poesie. Ze starších {{Prostrkaně|Martin Le Franc}} i {{Prostrkaně|Charles d’Orléans}} přese všechnu strojenou a hladkou allegoričnost a obvyklou eleganci má leckde bezpečný citový podklad. {{Prostrkaně|Henri Baude}}, {{Prostrkaně|Jean Castel}} a hlavně {{Prostrkaně|Guillaume Coquillart}}, blíženec Villonův, vymknuli se vlivu burgundskému. V novellistice tohoto období vystoupil svěží vypravovatel, k realistice a satiře klonící se talent, Antoine de la Salle (1398 až 1461), rodem Provençal, který, ač žil na dvoře burgundském, odolal jeho ovzduší a v pracích svých plně projevil svoji přirozenou, lehkou, jasnou disposici. Připisují se mu; ''Histoyre et plaisante cronicque du petit Jehan de Saintré'' (1459); ''Cent nouvelles nouvelles'' (asi z šedesátých let XV. věku) a ''Quinte joyes de mariage'' (1450). — V {{Prostrkaně|dějepisectví}} vykazuje toto období dílo velmi cenné střízlivostí a rozumnou soudností: ''Memoiry'' {{Prostrkaně|Filippa de Comines}}, obsahující léta 1462 až 1498; i po stránce jazykové a slohové jsou výkvětem toho období. Vedle něho ustupují ostatní práce historiků, předem jmenovaných již burgundských básníků i {{Prostrkaně|Clauda de Seyssel}} ''Histoire de Louis XII.'', hluboko do stínu. — Na {{Prostrkaně|divadle}} kvete zvláště genre lehký; doba mysterií přešla, ačkoliv porůznu ještě se píší. Literárně cennější je ''Déstruction de Troye'' (1452) od {{Prostrkaně|Jacquesa Mileta}}. Klassickým dílem je však farce neznámého autora ''Maître Pierre Pathelin'' (kol r. 1470), která i po umělecké stránce náleží mezí nejlepší středověké plody franc. (Viz {{Prostrkaně|Farce}}.) {{Prostrkaně|Sotií}} napsal několik {{Prostrkaně|Pierre Gringoire}} (1470—1534) s politickou tendencí ku prospěchu Ludvíka XII. ve válce jeho s papežem Juliem II. Středověk je celkem v literatuře franc. útvarem hromadným, organickým, národním. Velikolepý rozkvět poesie epické je páteří tohoto organismu. Literatura franc. ve středověku převážné je {{Prostrkaně|původní}}; vyrostla z přirozených vnějších společenských podmínek, z půdy domácí. Vlivy literatur cizích jsou nepatrné. Z literatury {{Prostrkaně|anglosaské}} čerpala francouzská některé náměty k románovému kruhu bretonskému; {{Prostrkaně|provençalské}} děkuje ovšem celou tradici lyriky dvorské a několik, námětů chanson de geste (Vilém Oranský). {{Prostrkaně|Italská}} má větší vliv v XV. věku v novellu franc. (Boccacciův Decameron v novelly Antoina de la Salle a Louisa de Beauvau). Naproti tomu daleko mohutněji působí franc. písemnictví v literatury cizí. Jeho poesie epická a románová mají úspěch evropský; opanovalyť po jednu dobu vkus skoro celé záp. Evropy. Překlady a spracování básní a námětů franc. jsou velmi četný, zejm. v němčině, angličině a nízozemštině, méně norštině, italštině, provençalštině. Vedle epické poesie z franc. literatury středověké jediný ''Roman de la Rose'' má úspěch evropský. Vůdčí postavení '''F.''' v evropské společnosti klesá však od XII. věku a ustupuje na konci středověku již Italii. Systematické vylíčení středověkých dějin franc. písemnictví obsahuje Aubertinova Histoire de la langue et de la littér. franc. au moyen âge, 1884, 2 sv., a G. Parisa, Littérature franc. au moyen âge, do r. 1328 (2. vyd. 1890). ''[[Autor:František Xaver Šalda|Šld.]]'' '''Nová doba'''. Stol. XVI. přineslo franc. literatuře dva účinlivé živly: renaissanci a reformaci. Renaissance jí přišla z Italie, odkud se výpravami Karla VIII., Ludvíka XII. a hlavně Františka I. otevřela cesta nejen vkusu, umění a literárním vzorům italským, ale i knihám latinským a řeckým. Ujímala-li se na jedné straně vnější nádhera, vkusně veselý půvab a umělecká výzdoba italských veřejných staveb a paláců, zapouštěl na druhé straně vážný humanismus hlubší a hlubší kořeny, až se změnil v pravé nadšení pro studium literárních pokladů starověku, jež knihtiskařství, až ke skutečné dokonalosti se zmáhající (Badius Ascensius, Gourmont, Colines, Dolet a zvláště rodina Estiennů), činilo všem přístupnými. — Znamenité talenty, jako byli humanisté {{Prostrkaně|Erasme}}, {{Prostrkaně|Guill. Budé}}, J. C. {{Prostrkaně|Scaliger}}, {{Prostrkaně|Robert Estienne}} a ve 2. pol. stol. {{Prostrkaně|Ramus}}, {{Prostrkaně|Henri Estienne}}, J. J. {{Prostrkaně|Scaliger}}, {{Prostrkaně|Casaubon}} a j., přízeň Františka I., která je chránila proti útokům Sorbonny, a založení ústavu »Collège des trois langues« (»Collège royal«, »Collège de France« r. 1531), vše to přispívalo, že se franc. humanismus záhy postavil na vlastní nohy a že svým vlivem zasáhl, ať méně ať více, všechno vyšší myšlení. Působení renaissance kombinovalo se s účinky reformace, která přivanuvši ze severu, z Německa, a byvši až do krajních důsledností své nauky vyslovena {{Prostrkaně|Jeanem Calvinem}} (1509—1564; ''Institution de la vie chrétienne'', lat. 1535, franc. 1541), nejen že železnou energií tohoto svého hlasatele získávala četné řady přívržencův, i na nejvyšších místech dvorských, až utvořila mocnou politickou stranu, ale dotkla se svým proudem i těch, kdož zevně nebo přesvědčením stáli mimo ni a proti ní. Jako renaissance navázala soudobou kulturu na starověk pohanský, tak povzbudila reformace studium a chápání starověku křesťanského: odtrhla náboženství od filosofie, vypudila scholastiku z usurpované posice a zrodila »křesťanskou filosofii« (Erasme), nehledíc k tomu, co vykonala pro rozptýlení obecné nevědomosti a emancipování myslí. Konečně nelze pominouti vliv, který na literaturu měly tehdejší životní a společenské poměry: především vliv skvělého, svého druhu jediného královského dvora, který shromažďoval výkvět aristokracie erbovní i duševní, a mimo to vliv svérázné šlechty venkovské, vynikajících měst s jich sebevědomým, snaživým občanstvem a nižších tříd lidových, v nichž příznačně franc. rozumný a při tom veselý způsob myšlení zvláště živě se projevoval. Byl to král. dvůr, jenž za Františka I. uvedl do literatury horlivý kult písemnictví ital., a králova osobní záliba v přežilých románech rytířských (román o Amadisovi) zůstavila v ní rovněž své stopy. Roztříštěnost vlivů, jež potřebovaly více než jedno století, aby se vzájemně prolnuly, smísily a zassimilovaly, aby srostly v jednotný základ pro další samostatný vývoj, měla za následek volné vypjetí individualit, nevázané utváření se talentů: v záplavě nových myšlének, nových způsobů pojímání a netušených způsobů vyjadřování záleželo na tom, kterou stránkou růžných elementů nechali jednotlivci na sebe působiti a jak dalece jejich zvláštní nadání dovolovalo, aby stránku tu ve své tvorbě spracovali. Co se renaissance týče, byli mnozí, kteří dobře postihli jádro kontrastu mezi vzdělaností řeckolatinskou a současností ve vyspělém názoru na svět, v hlubším pojímání všech jevů lidského bytí, a kteří si v plném slova smyslu osvojili myšlénková hlediska klassického starověku. Pádný a prudký {{Prostrkaně|La Boétie}} (1530—63), klidnější a vědečtější {{Prostrkaně|Jean Воdin}} (1530—96) ukazují ve svých sociálních a státoprávních rozpravách, jak se napojili republikánskými ideami a juristickými theoriemi starověku: co je u {{Prostrkaně|Cujasa}} nebo {{Prostrkaně|Dumoulina}} pouhou suchou učenosti, přešlo u nich v samostatné pojetí filosofické, jež jeden hlásá s energickou výmluvností Tita Livia, druhý se vším apparátem Aristotelovým. Geniální satirik a romanopisec {{Prostrkaně|Rabelais}} (1483 až 1553) se svým břitkým úsudkem o věcech lidských, svým hlubokým a vážným pozorováním a svou rozsáhlou intelligencí, skeptický filosof {{Prostrkaně|Montaigne}} (1533–92) se svou roztomilou lhostejností k výsledkům svého rozptýleného a náhodného rozjímání, a jeho žák a napodobitel {{Prostrkaně|Charron}} (1541—1608) děkují své vysoké místo mezi spisovateli XVI. stol. osobitému strávení básníků, myslitelů a vědců řeckých a římských. {{Prostrkaně|Jacques Amyot}} (1513 až 1593) vykonal v tom směru svým populárním překladem Plutarcha skutečný čin pro obnovení kontinuity mezi světem starým a novým. Že reformace mohla se svými účinky projeviti jen ve smýšlen! a cítění, leží již v samé její povaze. Jenže kdežto u jedněch, jako Rabelaisa, nebo u duchaplného lyrika, prvního básníka renaissance, {{Prostrkaně|Clémenta Marota}} (1495—1544), nebo u půvabné novellistky a básnířky {{Prostrkaně|Markéty Navarrské}} (1492—1549) zůstala pouhým odstínem, nuancí, příměskem jejich tvorby, tvořila u jiných sám kořen nejen jejich mravního života, nýbrž i jejich literární činnosti: jsou to, mimo Jeana Calvina a theologického spisovatele i básníka {{Prostrkaně|Theodora Bézu}} (1519—1605), hlavně bombastický lyricko-epický básník {{Prostrkaně|Saluste Dubartas}} (1544-90), jenž svým »Týdnem nebo stvořením světa« (''La semaine ou création du monde'') stal se předchůdcem Miltonova »Ztraceného ráje«, a horkokrevný nábožensko-politický satirik, básník »Tragických osudů« (''Les tragiques'', {{Prostrkaně|Agrippa}} d’{{Prostrkaně|Aubigné}} (1551—1630), jenž myšlénkovou silou, jednotou idee a formy stojí již v samém sousedství XVII. stol. Velikou zásluhou reformace je občanská tolerance, která se uprostřed strannických bojů více a více rozmáhala a které se nejplnějšího výrazu dostalo jednak v politické výmluvnosti {{Prostrkaně|Michela de}} l’{{Prostrkaně|Hôpital}} (1503—73) a jednak v ostré satiře proti Lize, pověstné ''Satire Ménippée'', pocházející od sedmi bodrých občanů pařížských, mezi nimiž jmenují se hlavně marotický básník {{Prostrkaně|Jean Passerat}} (1534 až 1602), {{Prostrkaně|Gilles Durand}}, právník {{Prostrkaně|Pierre Pithou}}, {{Prostrkaně|Nicolas Rapin}} a {{Prostrkaně|Florent Chrestien}}. Kazatelství, jemuž reformace dala na obou stranách, jak katolické tak protestantské, mocný podnět ({{Prostrkaně|Ignace de Loyola}} a řád jesuitský), nevyspělo ještě v literární genre aesthetické hodnoty, ale již dávalo tušiti příští Bossueta a Bourdaloua. Vedle této literatury, která, živíc se z nových myšlénkových prvků kultury, vycházela ze životních zájmů soudobé společnosti a působila v ně, běžel však XVI. stol. proud důrazně imitační, napodobivý, jemuž šlo vědomě o to, povznésti franc. literaturu na rovný stupeň s řeckolatinskou a italskou a jenž toho chtěl docíliti formálním vystrojením literatury, otrocky padělaným podle vystavených vzorů. Proud ten zcela přirozeně zmocnil se hlavně poesie a představuje výrazně zápas mezi myšlénkou a formou, jdoucí celým XVI. stoletím. Vznikl protivou k básnické škole gallsko-italské, jejímž mistrem byl {{Prostrkaně|Clément Marot}} a k níž mimo autorku boccacciovského »Heptaméronu«, Markétu Navarrskou, a novellistu {{Prostrkaně|Bonaventuru Despériersa}} (1495—1544), kteřížto dva ji repraesentuií v próse, patří ještě jako dovršující nadodobitel Marotův {{Prostrkaně|Mellin de St. Gelais}} (1491—1558). Marotovo svěží nadání básnické dodalo jeho poesii, jež byla více jen dotčena renaissancí a kultem literatury ital., hravé přirozenosti a uhlazené duchaplnosti (sloh marotický), jejíž úspěch vybízel k napodobení. Tím nepříznivěji odráží se od ní pedantická pompósnost, fádní strojenost a těžkopádná učenost, kterou zavedla do literatury skupina básníků zv. {{Prostrkaně|Pléiade}} s {{Prostrkaně|Pierrem Ronsardem}} (1524—85) v čele. Její manifest s tit. ''Illustration de la langue franç.'' (1549), redigovaný {{Prostrkaně|Joachimem du Bellay}} (1492—1560), hlásal výslovně úsilné napodobení vzorů řeckých a latinských, nezavrhuje ani vzory ital. Měl na mysli dvojí účel: zušlechtiti jazyk vmíšením slov a obrazů vypůjčených z jazyků staroklassických a povznésti poesii zavedením genrů přejatých z literatury řecké a římské. První snaha stvořila spoustu slov a obratů, činících násilí duchu jazyka; snaha druhá mimo opravy a novoty veršové, jež šly tak daleko, že jeden z básníků Pléiady, {{Prostrkaně|Baïf}} (1532–91), užíval klassických meter, uvedla Ronsardem do franc. literatury ódu a epopei (Ronsardova ''Franciade''). Výstřednosti Pléiady, v níž mimo jmenované vynikali {{Prostrkaně|Jodelle}} (1532—73), {{Prostrkaně|Remi Belleau}} (1528 až 1577), {{Prostrkaně|Ponthus de Thyard}} (1527-1605) a j. а k níž přimykal se i jmenovaný již Dubartas, měly za následek reakci, která se projevila nejprve větší umírněností v užívání novot a silnějším přilnutím ke vzorům italským. V tom smyslu ji zahájil {{Prostrkaně|Philippe Desportes}} (1546—1606), jehož písně a sonety, připomínající Marota, dosáhly značného úspěchu. Ještě více vypěstil korrektnost a uhlazenou prostotu slohu {{Prostrkaně|Bertaut}} (1552 až 1611), k němuž se řadí {{Prostrkaně|Vaquelin de la Fresnaye}} (1536 až 1608) a {{Prostrkaně|Désivetaux}}. Docela na Marota navázal {{Prostrkaně|Jean Passerat}} a konečně klassický satirik {{Prostrkaně|Mathurin Régnier}} (1573–1613), který se vrátil k prostotě a pravdivosti a který, ač nápodobě Horáce, dovedl zůstati originálním ve šlehání slabostí lidských. Tak připravovala se rozhodná reforma zlořádů, jež natropila Pléiada: dokonal ji Malherbe. Za zásluhu lze Pléiadě počítati obrození dramatu. Jakkoli bezcenné byly tragédie, jež Jodelle zhotovil přesně dle forem řeckých (''Cléopatre'', 1552) a jež {{Prostrkaně|Robert Garnier}} (1545—1601) skládal ve stilu silně senekovském, stačily, aby potlačily stará mysteria a razily cestu klassické tragédii franc. Vedle tragédie vyvíjela se komédie méně náhlým přechodem od středověké frašky, připínajíc se ke komédii italské: {{Prostrkaně|Jean de la Taille}} (1540 až 1573) jeví ve svých ''Corivaux'', první pravidelné franc. komédii, stopy Ariosta, Machiavella a Bibbieny a {{Prostrkaně|Larrivey}} (1550—1612), nejlepší z předchůdců Molièrových, prohlásil přímo, že zdělává komické básníky italské. Politické běhy vysvětlují samy sebou hojnost pamfletů a memoirů (D’{{Prostrkaně|Aubigné}}, {{Prostrkaně|Montluc}}, {{Prostrkaně|Brantôme}}, {{Prostrkaně|Sully}}, {{Prostrkaně|La Noue}}, {{Prostrkaně|Etienne Pasquier}} a j.); historikem, vyhovujícím vyšším požadavkům genru, osvědčil se jen {{Prostrkaně|De Thou}} (1553 —1617) ve svém lat. díle, objímajícím dobu od r. 1545—1607. ''[[Autor:Jindřich Vodák|Vd.]]'' XVII. {{Prostrkaně|věk}} franc. písemnictví bývá obyčejně charakterisován {{Prostrkaně|klassicismem}}; ale charakteristika tato v této všeobecnosti jest pochybena. Klassicismus triumfuje jen asi po dvacet let za vlády Ludvíka XIV. (1660—1680). Před tímto obdobím i po něm má vrch směr a vkus, donesený z věku minulého ve vyumělkovanosti (''préciosité'') formálně na jedné a {{Prostrkaně|nevázanosti mravní}} na druhé, obsahové straně. Úspěch umění klassického, mravně přísného, aestheticky harmonického a úměrného, formově jasného a průhledného, je dočasný a prchavý; klassicismus odporoval vkusu doby a jen podporou Ludvíka XIV. na krátko ovládnul písemnictví. V širší vrstvy se nevžil. Byli právě směrem aristokratickým a počítal jen s jedinci dokonale vzdělanými, harmonicky rozvinutými, kritickými. Pathetické podivínství a fantastičnost španělská, italská subtilnost, raffinovaná přebroušenost preciosity, hrubá, suchá smyslnost, spojená se strojenou sentimentálností, forma nabubřelá a hluše květnatá — to vše bují v písemnictví francouzském i po »klassickém« období Ludvíka XIV. jako před ním. Společným znakem celého XVII. věku jest však {{Prostrkaně|racionální doktrinářství}}, {{Prostrkaně|snaha po vybroušenosti formální}}, jež často se zvrhuje ovšem v pompósnou planost neb sentimentální tlachavost, {{Prostrkaně|kritická reflexe}}. — Umění v tomto věku stojí v přímé a bezprostřední odvislosti od společnosti, jako nikdy před tím; je podřízeno dobrému tónu, společenskému vkusu a mravu, etiketě a konvenci. Theoretikové nejen odborní, literární (Malherbe, Boileau), ale hlavně společenští, mají v literatuře veliké slovo. Obecenstvo tvoří si literaturu samo nebo dohlíží alespoň na básníky, předpisuje a určuje jim přímo, jak mají pracovati, ukládá jim svůj vkus i svoje potřeby. Ohromný je vliv {{Prostrkaně|dvoru}} na literaturu a ještě větší zámožných tříd ostatních, které v {{Prostrkaně|salonech}}, jako hôtelech Rambouillet, Montpensier a slečny de Scudéry, řeší literární otázky, diktuje zákonníky vkusu, ano přímo vyrábí značnou čásf písemnictví samého. — Básníci jsou od této společnosti odvislí mravně i hmotně. Nikde není spisovatele, který by mužně, neodvisle, důstojně stál naproti společnosti. Každý domáhá se přízně mecenášů, předem dvorské pense. Dvorská přízeň a před tím přízeň jiných vyšších kruhů je osou, kolem níž se točí celá skoro literatura. Před Ludvíkem XIV. plazí se největší básníci. — Umění stává se módou, etiketou společenskou, jako nikdy předtím. — {{Prostrkaně|Centralisace}}, která charakterisuje dobu po stránce politicky-sociální, projevuje se stejně tyransky i v umění {{Prostrkaně|uniformovanou}}, {{Prostrkaně|kodifikovanou jednotností}}. Pravidelná, začasté subtilní a jen uměle vyrozumovaná důslednost jest přední snahou a požadavkem tehdejšího umění. Všecko svádí se tu v abstraktní racionalismus, pedantická pravidla, začasté libovolná a jen zvykem historicky podepřená. Je to doba purismu jazykového a kriticismu uměleckého. Doba kritiků a zákonodárců, doba tradice a škol, učených sborů a společností, které jsou postaveny jako soudní dvory nad tvůrčím jedincem (r. 1645 ustavena ze soukromého kruhu Académie française, r. 1663 založena Académie des inscriptions, r. 1664 Akademie malířská a sochařská, r. 1666 Akademie exaktních věd). Všecky prameny provincialismu, všecky svěží přítoky do řeči spisovné jsou vysušeny a zasypány. Z poesie stává se disciplina, o niž vedou spory slovíčkáři. Básník je poután celou soustavou distinkcí nejrůznějších druhů, jež jsou od sebe na vlas odděleny. Tuhá krutovláda theorie, racionalistické účelnosti, poutá jako mráz celou literaturu soudobou. Ale tento společenský a theoretický tlak působí v nejednom směru také blahodárně v písemnictví. Předem děkují mu umělecká díla XVII. věku svoji {{Prostrkaně|psychologickou hodnotu}}, cenu kladnou, příznačnou, dokladovou, historickou. Díla nabývají pevného vztahu i k původci svému i k době svojí; stávají se jejich {{Prostrkaně|výrazem}}, jako nikdy před tím. Tato vlastnost, jednou získaná, neopouští již písemnictví franc. Počátek věku vyznačuje se reakcí proti ronsardismu, proti jeho okázalému byzantinismu; představitelem reakce této je {{Prostrkaně|François de Malherbe}} († 1628), který nenávidí na smrt hellénské antikvářství Pléiady, bojuje proti jejímu slohu, očišťuje jazyk od jejích neologismů. Ideálem jeho je čistá, střízlivá pravidelnost, která se však zvrhá ve správnou chudobu. Reakce jeho nebyla namířena proti podstatě ronsardistické manýry, totiž proti dělitelnosti a puntičkářství v poesii, nýbrž pouze proti {{Prostrkaně|směru}} jejímu, {{Prostrkaně|způsobu}}, jakým se prováděla. Na místo bohaté, pompósní a manýrované její nádhery stavěl suchou, střízlivou nudu šablonovité pravidelnosti. Od něho počíná suchopar ztrnulého a {{Prostrkaně|chudého}} formalismu v poesii franc. a vleče se až k počátku XIX. věku, k reformě romantické. Proti Malherbovi vzepřeli se mnozí, zejména {{Prostrkaně|Mathurin Regnier}}, který dobře vycítil, že poesie tak chudne i obsahem, ale směr jeho žije a vítězí v jeho stoupencích a žácích, jmenovitě v {{Prostrkaně|Racanovi}}, {{Prostrkaně|Maynardovi}}, {{Prostrkaně|Touvantovi}}, {{Prostrkaně|Coulombyovi}} a j. V prose je příznačným dílem počátku toboto věku román {{Prostrkaně|Honoréa d}}’{{Prostrkaně|Urfé}} (1568—1625) ''Astrée'', který ukazuje proměnu epicko dobrodružného ducha v měkkou galantnost a sentimentálnost bergerií, odtud módních a oblíbených. Nesnesitelně nudné nyní dílo d’Urféovo, k němuž čerpal podnět z »Diany« Španěla Montemayora, bylo hltáno v celém století XVII. jako vzor přirozenosti a životnosti; hlavně po stránce smyslu přírodního a popisného odchovalo celá pokolení až po Rousseaua, na jehož citovost nebylo bez vlivu. Jím vnesena byla do literatury franc. sentimentálnost příliš bezobsažná, sloužící jen za předmět slovné malby. Směr tento nutně vedl k prázdnému a baroknímu stilistickému důvtipkování, ke kroucenému způsobu mluvy, která neměla jiného cíle než, pokud možno, nejvíce odlišiti se od přirozené prostoty a obecnosti; spisovatelé chtěli vysloviti city zvláště jemné, vznešené a raffinované a poněvadž jich sami necítili, vylhávali je podivnými strojenými frásemi. Hnutí toto zastoupeno bylo předem salónem markýzky {{Prostrkaně|de Rambouillet}} (1620—1650), kde vládl vkus španělského a italského pastorale. Vlivem tohoto salónu, který soustředil v sobě všecky přední zástupce společnosti i literatury, proniknuto bylo celé písemnictví až do let šedesátých. Vkus jeho zobrazil se v celé řadě spisovatelů, z nichž uvádíme zde jen známější: {{Prostrkaně|J. L. G. Balzaca}} (1674{{Redakční poznámka|správně: 1597}}—1654), jehož těžce složené a pracně na špan. vzorech vybroušené ''Listy'' pokládány byly za nejlepší stilistické výkony své doby; vtipného, ale povrchního a nicotného {{Prostrkaně|Voiturea}}, který šel po stopách Mariniho; příjemné básníky {{Prostrkaně|Maynarda}}, {{Prostrkaně|Segraisa}}, {{Prostrkaně|Benseradea}}, {{Prostrkaně|Brébeufa}}, {{Prostrkaně|Godeaua}}, nezdařené epiky {{Prostrkaně|Chapelaina}} (''Pucelle'') i {{Prostrkaně|G. de Scudéryho}} (''Alaric''). V prose tohoto směru jmenovali jest {{Prostrkaně|Gombaudova}} ''Endymiona'' (1634); {{Prostrkaně|Gombervilleovy}} ''Carité'', ''Polexandre'', ''Cythérée'' a ''Jeune Alcidiane'', díla neobyčejně suchá pedantičností a kazatelstvím, ale nesmírného úspěchu; La {{Prostrkaně|Calprenèdovy}} ''Cassandre'', ''Cléopâtre'', ''Pharamond'', jež vykládají celé odstavce z dějin; a předem romány {{Prostrkaně|Madeleiny de Scudéry}} (1607 až 1701) ''Ibrahim ou l’Illustre Bassa'', ''Le Grand Cyrus'' a ''Clélie''; zvláště poslední (1654) spojuje nesmírnou citovou planost s formou nesnesitelně plochou. Proti tomuto aristokratickému křídlu v literatuře stojí jako nejpříkřejší kontrast několik spisovatelů, zvaných obyčejně {{Prostrkaně|Burlesques}}, cynických satiriků nebo podivínských fantastů, kteří povrhali tradicí, školou, pravidlem, slušností i rozumem a mstili cit tak těžce šlapaný v salónech {{Prostrkaně|précieus}}. Náleží k nim {{Prostrkaně|Théophile de Viau}} (''Mort de Socrate'', ''Fragment d’une histoire comique''), {{Prostrkaně|Saint Amand}}, {{Prostrkaně|Paul Scarron}} (tvůrce travestie ve ''Virgile travesti'' a ''Typhonu'', spisovatel pamfletu ''Mazarinade'' a ''Roman comique''), parodista {{Prostrkaně|Faret}} a fantastický komik {{Prostrkaně|Cyrano de Bergerac}} (''Voyage à la Lune'', ''Histoire comique des états et empires du Soleil''). Španělský гоmán pikareskní měl v lecčems vliv na autory tyto. Stranou a osamoceně, nepodléhajíce módě společenské, stáli oba velcí myslitelé-prosaisté {{Prostrkaně|Descartes}} a {{Prostrkaně|Blaise Pascal}}. ''Discours de la Méthode'' (1637) prvého z nich značí v literatuře franc. hranici nové doby, usamostatnění prosy vědecké, ve kterémžto smyslu vliv jeho je patrný v XVIII. věku. {{Prostrkaně|Pascalovy}} ''Lettres Provinciales'' (1656) ve své útočné, stručné, průhledné, místy ironické, ale místy zase vřelé dialektice a více ještě jeho zlomkovité posmrtné ''Pensées'', dotýkající se nejhlubších ran duše, jsou celým rázem i formou svou knihy ryze moderní. Z ostatních prosaistů v Port-Royal seskupených uvádíme ještě {{Prostrkaně|Arnaulda}} a {{Prostrkaně|Nicola}}. Rozvoj {{Prostrkaně|divadla}} je nejzajímavějším úkazem této 1. pol. XVII. věku. Na jeho počátku dostalo se '''F'''-ii stálého divadla Théâtre du Marais, o něž se tento rozvoj opřel. Vliv školy Ronsardovy způsobil pak, že divadlo oddělilo se od národní půdy a jednostranně rostlo v duchu i v látkách antických. {{Prostrkaně|Hardy}} (1564 až 1630) náleží k nejstarším a nejplodnějším dramatikům tohoto věku. — V {{Prostrkaně|Mairetově}} ''Sofonisbě'' (vyňaté z Trissina) projevuje se již určitě klassický ideál jednot. V charakteristice leckde je silný {{Prostrkaně|Garnier}}. {{Prostrkaně|Jean Rotrou}} (1609—1650) stojí z těchto všech předcorneilleovských dramatiků nejvýše (''Venceslas'', ''Saint-Geneste'') i stavbou dramatickou i účinností dikce. V {{Prostrkaně|Pierru Corneilleovi}} dostalo se divadlu mistra ponuré a silné tragiky, který genre tragedie ustavil jako samostatne na psychologickém základě. ''Cid'' (1636), látkou odvislý od špan. hry Guill. de Castro, byl po formové stránce velikým samostatným objevem. Jím odlišila se tragédie od tragikomédie a žila jako samostatný, vnitřními zákony podmíněný, skutečně umělecký typ. ''Horace'' (1639), ''Cinna'' (1639) a ''Polyeucte'' (1640) zdůvodnili velikou tuto reformu. V nich je Corneille i jedním z nejmohutnějších básníků franc. vůbec. — V komédii položil Corneille svým Menteurem základy k veselohře charakterní. Proti nízkému vkusu doby strojilo zatím několik duchů, každý v jiném oboru a z jiného hlediska, odboj známý pod jménem {{Prostrkaně|reformу klassické}}, který po létech šedesátých století XVII. mocněji se projevil. Ideálem klassi cismu byla {{Prostrkaně|objektivnost v umění}}. Proti posavadnímu umění, jež z vedlejších příčin, pro společenské cíle, kalilo a přetvářelo si dojmy přírodní, stavěl klassicismus {{Prostrkaně|přísnou}}, v {{Prostrkaně|ideálním směru očištěnou skutečnost}}; proti sentimentálnosti a pikantnosti smyslné přísnou mravouku, kterou hlásal Port-Royal. Není náhodou, že nejcelejší představitel klassicismu {{Prostrkaně|Racine}} byl věrným odchovancem jansenistů port-royalských. U {{Prostrkaně|Boileaua}}, představitele klassicismu theoretického, rovněž nebyl vliv ten nepatrný. Reforma klassicismu nemohla se však provésti v plné své čistotě. Překážkou byl tu dvůr. Ludvík XIV., jehož vlivem stal se směr tento výrazem společnosti dvorské, pozbýval své přímé objektivnosti a klesl leckde v pompósnost. Proti Corneilleovi je Racine realista; figury jeho jsou citovější, lidštější, probádanější; allegorický živel, který ještě u Corneillea vládl, rozplynul se zde úplně. Kresby jeho figur, zvláště ženských, jsou již psychologické podobizny. I řeč přiblížila se citovosti měkčím a čistším, hudebnějším tokem. V {{Prostrkaně|Вoileauovi-Despréauxovi}} (1636—1711) vyrostl tomuto obrodnému klassicismu znamenitý theoretik, vlivupiný kritik. »Rien n’est beau que le vrai, le vrai seul est aimable« (nic není krásné leč pravda, pravda jediná je láskyhodna) — tento verš jeho podává vlastní cíl, k němuž směřoval klassicismus. Svými ''Satirami'' (1665) postavil rozhraní v poesii franc.; reforma jich spočívá, jako reforma skoro celého období tohoto, v psychologickém prohloubení obsahu. Jeho ''Art poétique'' je veršovaný zákonník jeho vkusu, který brzy povýšen byl na skutečné zákony a závazné příkazy. V drobnomalbě veršové podává některá pečlivá místa komicko-hrdinská báseň ''Lutrin''. {{Prostrkaně|Molière}} (Jean B. Poquelin), tvůrce charakterní komédie franc., vymyká se tomuto klassickému proudu skoro úplně; on naopak je představitelem národních gallských tradicí, spíše satirik než objektivní psycholog. Stejné postavení zaujímá bajkář a povídkář {{Prostrkaně|La Fontaine}} (1621—95), který uzavírá řetěz starofrancouzské literatury fabliauxové a je s dobou svoji v nevalném souladu; jeví se nám spíše výstřelkem renaissance, zaběhnuvším do klassicismu. Ani verše jeho — skladbou a rhythmem vysoce zajímavé — nenesou pečeť svého ústředí. Vedle těchto koryfeů kupí se celá řada spisovatelů, jejichž společným znakem je {{Prostrkaně|literární hotovost}} a {{Prostrkaně|vypracovanost formální}}. V této příčině je XVII. věk významný. V něm neobjevují se smělé, nové a rozhárané pokusy, mlhavá díla neurčitých tvarů. Zcelenost a dokonalost formová je údělem i bezvýznamných autorů. Tak v {{Prostrkaně|lyrice}} hned neobyčejná formální snadnost a hravost pojí se k obsahu nicotnému, prchavému a suchému. »Epikurejci« {{Prostrkaně|La Fare}} a {{Prostrkaně|Chauliau}}, {{Prostrkaně|Hesnault}} a starší {{Prostrkaně|L’Huillier}}, zv. {{Prostrkaně|Chapelle}} a j. zveršovali prchavé smyslné požitky rozmařilé společnosti, v níž žili, neobyčejně lehce, ale i neobyčejně prázdně. Literární zručnost stává se přívlastkem společenského tónu. — Mnoho žen píše v tomto věku, neobyčejně hladce i rozumně. Literatura memoirová, dějepisná, zvláště listová, výborně se daří. Markýzka {{Prostrkaně|de Sévigné}} (1626—96) vládne svěžím a milým, důvěrným štětcem v soukromých listech svých dceři Františce de Grignan. Lehkou svižnost má také prosa paní {{Prostrkaně|de Montespan}}, {{Prostrkaně|de Coulanges}}, {{Prostrkaně|de la Sablière}}, {{Prostrkaně|de Maintenon}}. V mémoirech podali zajímavé práce {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} (1613—80, ''Mémoires sur la Régence d’Anne d’Autriche''), paní {{Prostrkaně|de Motteville}}, slečna de {{Prostrkaně|Montpensier}} a hrabě {{Prostrkaně|Bussy-Rabutin}} (skandální ''Histoire amoureuse des Gaules''). Kardinál {{Prostrkaně|Retz}} (Pierre de Gondy, 1614—79) převýšil je všecky živou jiskrností svého slohu. Ne daleko od něho postaviti lze ''Mémoires de Grammont'', frivolní. ale hravě psané líčení života dvorského u anglického krále Karla II. od hr. {{Prostrkaně|Ant. Hamiltona}}. {{Prostrkaně|Dějepisná prosa}} v tomto věku je většinou formálně dokonalá, ale pro methodu historickou, cíl a účel dějepisectví není v něm pochopení a smyslu. Historikové porušují pravdu a kompilují nekriticky, tak {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|Eudes de Mézeray}}, abbé {{Prostrkaně|de St}}. {{Prostrkaně|Réal}}, {{Prostrkaně|René Aubert de Vertot}} a {{Prostrkaně|Charles Rollin}}. V církevním dějepise měli zvučné jméno {{Prostrkaně|Claude Fleury}} a {{Prostrkaně|Jacques Basnage}}. — {{Prostrkaně|Bossuetův}} ''Discours sur l’histoire universel'' je jediný, ovšem ryze theologický pokus filosofie děiepisné. Mezi {{Prostrkaně|moralisty}} stojí na prvním místě {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} svými ostře pointovanými a misanthropickými ''Réflexions et Sentences ou Maximes morales'' (1665), jež jsou stilistickým pomníkem své doby. {{Prostrkaně|Saint-Evremond}} jest prostřední kritik. — {{Prostrkaně|La Bruyère}}, třeba vydal své ''Caractères'' r. 1688, rázem svého díla náleží příštímu století. — {{Prostrkaně|Řečnictví}} duchovní těší se v celém století XVII. veliké péči a oblibě. Vedle tragédie je to nejvzdělanější druh literatury tehdejší. Zájem dvoru byl příčinou veliké dokonalosti, jíž dosáhly řeči kazatelské i po stránce formální. {{Prostrkaně|Bossuet}}, biskup meauxský (1627 až 1704), je v kazatelství tím, čím Racine v tragédii. Jeho kázání ''Sur la Providence'' a ''Sur la Mort'' a ''Oraisons funèbres'' jsou klassické plody, vzory úměrnosti a dobrého smyslu. {{Prostrkaně|Bourdaloua}}, {{Prostrkaně|Fléchiera}} a zvláště {{Prostrkaně|Fénelona}} slušno jmenovati vedle něho. V řečnictví světském uvésti jest advokáty {{Prostrkaně|Ant}}. {{Prostrkaně|Lemaîtrea}} a {{Prostrkaně|Patrua}}. Na {{Prostrkaně|divadle}} zápasila s mistry, jež jsme uvedli, s genii, kteří vtiskují ráz svému věku, celá řada více méně prostředních autorů, kterým však dostalo se často více obdivu a přízně od rozhodujících kruhů a obecenstva než samým reformátorům uměleckým. Stůjtež zde z nich: {{Prostrkaně|Quinault}}, {{Prostrkaně|De Campistron}}, {{Prostrkaně|De la Fosse}}, {{Prostrkaně|Tomáš Corneille}}, {{Prostrkaně|Longepierre}}, {{Prostrkaně|Boursault}} (''Mercure galant'', ''Ésope à la ville''), odpůrce a soupeř Molièrův, a jazykově vybroušený {{Prostrkaně|Jean Franç}}. {{Prostrkaně|Regnard}} zkoušeli se v komédii. — V {{Prostrkaně|románě}} jest jmenovati jako reformní tvůrkyni hraběnku {{Prostrkaně|Lafayetteovou}} (1633—93), která předchází století XVIII psychologickým románem ''Princesse de Clèves'' (1678), lišícím se znamenitě jednak od préciosních děl rázu Scudéryové, jednak od galantních historií, jaké podaly slečna {{Prostrkaně|Caumont de la Force}} a paní {{Prostrkaně|de Villedieu}}. Je to román malující tragický osud současníků, lidí zaujatých skutečnou a silnou vášní. Klassicismus, který ovládal vítězně písemnictví franc. v létech sedmdesátých, klesá rychle. Roku 1677 paní Deshoulières s koterií précieus a markýzů intrikuje proti Racinově ''Phèdře'' a přivodí její nespravedlivé propadnutí. Faktum toto jest příznačné pro vkus doby a společnosti, která se obracela proti klassicismu. Od té chvíle má reakce volné pole a zaplavuje brzy zase celé písemnictví, jako by nikdy nebylo klassicismu. — Stárnoucí Ludvík nemá již smyslu pro literaturu; oddává se pobožnůstkářství, zapomínaje působiti ve společnost a říditi ji. Koterie dříve utlačené obsadí rychle dřívější svá stanoviště; udávají zase v literatuře tón, který se shoduje nápadně s tónem v hôtelu Rambouilletském. Klassikové netvořili stranu, školu; bylo to několik velikých mužů, kteří stáli osamoceni a jen silou individuality strhli na se vítězství. Vedle nich žily seskupeny řady drobných spisovatelů, blízkých vkusu obecnému a módě, kteří nyní přirozeně derou se v popředí. Tlak dvorský povolil a obecenstvo, šlechta, dámy salónů přišly opět ke slovu. — Uvolnění to mělo za prvý následek probuzení skepse, ducha kritiky a odporu. V tom projevuje se konec tohoto věku jako předzvěst následujícího, jako skutečné pojítko mezi oběma stoletími. {{Prostrkaně|Bayle}} (''Dictionnaire critique'', 1695—97), skeptický a ironický filosof, hubí klassicismus náboženský (Bossueta), hlásá snášelivost k jinověrcům a záští k duchovenstvu katolickému. {{Prostrkaně|Fontenelle}} a Ch. {{Prostrkaně|Perrault}} (1628—1700, ''Parallèle des anciens et de modernes'') obracejí se proti klassikům a hlásají v umění pokrok, modernost; autorita Boileauova se rozpadává. Proti střízlivému klassicismu zvedá se bájivý genre {{Prostrkaně|Perraultových}} ''Contes de ma mère d’Oye'' (1697), hraběnky d’{{Prostrkaně|Aulnoy}} ''Contes des fées'' (1698) a Gallandova překladu »Tisíce a jedné noci« (1704). Jansenismus, tato mravní duše klassicismu, byl potlačen {{Prostrkaně|Fénelonem}}, který získal si tím veliké přízně u liberálních filosofů XVIII. věku. Týž {{Prostrkaně|Fénelon}} ve všech skoro směrech připravuje půdu příštímu století. V ''Aventures de Télémaque'' (1600) napadá skrytě celý útvar státní a celou tehdejší formu společenskou. Katolicismus jest rozerván sám v sobě. Krutá válka, jakou vedli theologové Bossuet a Fénelon o kvietismus (1697—99), působila zhoubně v širší vrstvy, které jí byly značně rozviklány a rozrušeny. Útoky na katolicismus podnikány stále četněji, rozkvět přírodních věd, vliv filosofie Lockeovy ohrožuje jej po stránce racionální ({{Prostrkaně|Saint Evremond}}, {{Prostrkaně|Fontenelle}}, {{Prostrkaně|Leclerc}}); po stránce mravní podrývá jej satirický tón, jaký se stává módním v lepší společnosti; satira ta právě živí se z velikých bojů Bossueta a Fénelona. Kazatelství samo zabarvuje se filosoficky; místo velebného pathosu Bossuetova nastupuje moralistní a kritický tenor {{Prostrkaně|Massillonův}} (1663 až 1742). Rozklad, jaký zachvátil celou společnost, malují však nad jiné výrazně {{Prostrkaně|Jean de La Bruyère}}, který ve svých ''Caractères, ou les moeurs de ce siècle'' (1688) postavil směšné bídě a kleslosti svojí doby věrné zrcadlo, a vévoda {{Prostrkaně|Saint-Simon}} (1675—1755), který v neobyčejně barevných a reliefních ''Mémoirech'' (vydaných poprvé teprve r. 1788, úplně až r. 1829), ač byl horlivým stoupencem absolutní monarchie, bezděčně skoro postihl celou její vnitřní chorobu. A vedle těchto spisovatelů, vidoucích hloub a připravujících neb tušících cesty příštího věku, ženou se celé řady drobných řemeslníků literárních, slovíčkářů a frasistů, kteří po vkusu toho nebo onoho salónu kuli a barvili svoje verše nebo prosy. Zvláště silný je ještě proud {{Prostrkaně|préciosity}}, z něhož jmenujeme některé pověstnější postavy z konce tohoto věku: {{Prostrkaně|Pellissona}}, {{Prostrkaně|Fléchiera}} (''Grands jours d’Auvergne''), paní {{Prostrkaně|Deshoulières}}, samu vládkyni celé koterie, vévodu {{Prostrkaně|de Nevers}}, vévodu {{Prostrkaně|de Vivonne}}, autora nasládlých a suchých idyll a j. Na dramatickém poli hemží se také plno prostředních spisovatelů, jako: {{Prostrkaně|Pradon}}, {{Prostrkaně|Duché}}, {{Prostrkaně|Brueys}} a {{Prostrkaně|Palaprat}}, {{Prostrkaně|Boursault}}, {{Prostrkaně|Dancourt}} a j. Srv. Nisard, Histoire de la littér. franç. (1879); Demogeot, Histoire de la littér. franç. (1876); Godefroy, Histoire de la litt. fr. depuis le XVIe siècle (1878—79); Faguet, Les grands maîtres du XVIIe siècle (1885); E. Deschanel, Le romantisme des classiques (1882—85); Brunetière, Études crit. sur l’hist. de la litt. fr. (1887 a n., 4 sv.). Celkový myšlénkový a směrový ráz století XVIII. v písemnictví franc. jest od nálady, již projevují největší spisovatelé XVII. věku, oddělen příkře a určitě. Ducha XVII. věku možno označiti jako ducha {{Prostrkaně|náboženského}}, ducha mravních záhad, mravní úzkostlivosti. Věk XVII. je vyznačen zápasem mezi racionalismem a optimismem Descartesovým a pessimistickým mysticismem Port-Royalu, jansenistů. Descartes podlehnul; jeho názor nekonečného rozvoje a zlepšování lidstva nevyhovoval jansenismu, jenž všecko, celý osud člověka, činil odvislým od božího ustanovení, předurčeného rozhodnutí. Fénelon, který roku 1715 zničil jansenismus, dopomohl tak k vítězství cartesianismu, {{Prostrkaně|jeho pochybovačství}}, {{Prostrkaně|jeho víře v nekonečný pokrok a rozvoj}}, {{Prostrkaně|jeho přesvědčení o rozumové badavosti člověka}}, {{Prostrkaně|jeho základní dobrotě}}. Myšlénky tyto panují skutečně v celém XVIII. věku, stanou se podkladem všeho jeho snažení. Všichni spisovatelé tohoto věku věří v možnost pokroku, ve všemohoucnost rozumu a vědy, v nutnost oprav společenských, ve svobodu a sebeurčení jedince. Věk XVIII. stává se tak věkem {{Prostrkaně|opravářským}}, věkem {{Prostrkaně|sžíravé skepse}} a {{Prostrkaně|satiry}}, věkem {{Prostrkaně|theoretickým}} a {{Prostrkaně|tendenčním}}. Vyznačoval-li se v písemnictví věk XVII. čistou {{Prostrkaně|samoúčelností literární, psychologickou}}, pečlivou a do sebe zahloubanou malbou, jest naopak XVIII. věk v literatuře věkem {{Prostrkaně|sociálním}}, věkem literatury sloužící {{Prostrkaně|zájmům obecným}} a {{Prostrkaně|hromadným}}, věkem literatury {{Prostrkaně|tendenční}}. Spisovatelé úmyslně a vědomě formují různé otázky veřejné a chtějí je řešiti. Svými spisy chtějí prospívali společnosti zcela reálně a konkrétně. První následek tohoto směru je {{Prostrkaně|nedostatek uměleckého rozvoje}}, {{Prostrkaně|uměleckého pokroku}}. Osmnáctý věk v umění skoro nic nevynalézá. Vzal veliké básnické a umělecké objevy všecky skoro z minulého věku. Co nového odkrývá, je všecko spíše zajímavé, jedinečné a drobné (tak Marivaux) neb zbloudilé a zvrhlé (''comédie larmoyante'' La Chausséova a pozdější občanské drama), ale nikterak směrodatné a plodné. Jediný skutečný básnický Columbus tohoto věku je J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}}, ale ten právě je ve všem s ním v odporu, je člověkem {{Prostrkaně|romantismu}} a {{Prostrkaně|revoluce}}, která ztroskotá a pohřbí celý útvar staré společnosti. Dalším důsledkem tohoto sklonu a naladění XVIII. věku je zanedbávání poesie ve prospěch prosy, která pracuje jednak k jasné průhlednosti, aby mohla býti i nejširšími vrstvami pochopena jako prostředkovatelka obecně užitečných myšlének,jednak k satirické břitkosti a ironické útočnosti. Neměl-li XVII. věk {{Prostrkaně|lyriky}}, nemá XVIII. {{Prostrkaně|vůbec poesie}}. Organická živelnost chybí mu (nehledíc k Rousseauovi) úplně. V nejlepších případech nahrazuje ji vtipná čipernost, bystrá hladkost a elegance, rokoková gracie a křehkost. Citová bezprostřednost je tomuto věku neznáma. Zvrhuje se všude v plačtivou sentimentálnost, ve vodnatou melodramatičnost, stejně jako na opačné straně nerozumí se mohutné silné vášni, která se zde zvrhá buď ve smyslnou pikantnost nebo dutý a jalový pathos. — Zvláštního a význačného zabarvení dostává se všem těmto znakům XVIII. věku {{Prostrkaně|mravním jeho rázem}}. Tento směřuje silně k {{Prostrkaně|cynismu}}, k holé, nezakryté {{Prostrkaně|smyslnosti}}. Nesmírný rozkvět hmotné kultury, nakupené bohatství vedly k luxu i mravnímu, k požívavosti a dobrodružnosti smyslné. {{Prostrkaně|Frivolností}} projevuje se tento ráz v literatuře, jejím ovzduším jsou proniknuta všecka díla XVIII. věku; ona vetřela se i do pojednání vědeckých (na př. do státoprávních rozprav Montesquieuových); největší spisovatelé soudobí s ní počítají a činí jí nejen ústupky, ale přímo s ní spekulují nebo obětují jí celé knihy. Celé odvětví literární výroby (jako jeho zástupce stůj zde {{Prostrkaně|Crébillon mladší}}) je založeno na této potřebě obecenstva; pornografická literatura tato nebyla nikdy překonána co do sprosté surovosti a hnusu. — Frivolní vkus doby způsobuje tak patrnou roztržku skoro v celé literatuře XVIII. věku, {{Prostrkaně|roztržku obsahu a formy}}. Obsah vážný, slavnostní, odnášející se k nejtěžším záhadám lidstva, je tradován ve formě lehké, zběžné, nedbalé a začasté cynické, dráždivé a různé podřízené a nečisté cíle sledující. Spisovatel stýkal a kryl se v XVIII. věku více než dříve s člověkem společenským, aristokratem, salonním tlachalem, šprýmařem a zhýralcem. Obrat a radikální revoluci i po této společensky mravní stránce přinesl do XVIII. věku J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}}. Jím vtrhuje do literatury franc. živel posud neznámý: {{Prostrkaně|lid}}. I po té stránce je Rousseau člověkem revolučním, zosobněnou zkázou a koncem XVIII. věku. Do Rousseaua byli literáti utříděni společensky, kastovně, hierarchicky; jím vkročil do literatury člověk-jedinec bez historického a společenského pouta, barbar a divoch, prvek rozkladu. Stará, aristokratická, na tradici a řádu historickém založená literatura i kultura se řítí pod návalem kommunistického naturalismu. A na jejích troskách stojí vztyčeno ryzí individuum, pouhé, nahé »já«, které chce ze sebe vytvořiti celé písemnictví, celou kulturu — XIX. věk v zárodku. Přechod mezi XVII. a XVIII. věkem nebyl příkrý a náhlý. {{Prostrkaně|Voltaire}} (1694—1778), který charakterisuje XVIII. věk až po Rousseaua skoro ve všech jeho podstatných snahách, není revolucionářem a novotářem; celé dílo jeho naopak vyhovuje jen potřebám, vkusu, chuti obecenstva, vyrůstá z nich. V něm básník tragický (''Oedipe'', ''Zaïre'', ''Mérope'', ''Mahomet'', ''Tancrède'', ''Semiramis'', ''Mort de César''), epický (''Henriade''), komický (''Pucelle''), dějepisec (''Histoire de Charles XII'', ''Siècle de Louis XIV'', ''Essai sur les moeurs''), romanopisec (''Candide'', ''L’ingénu'', ''Zadig'', ''Babouc'', ''La Princesse de Babylone''), filosof (''Examen important de Mylord Bolingbroke'', ''Histoire de l’établissement du christianisme'', ''Dieu et les hommes'', ''La Bible commentée'', ''Traité de Métaphysique'', ''Dictionnaire philosophique'', ''Lettres anglaises'', ''Le dîner du comte Boulainvilliers''), essayista přírodovědecký i národohospodářský, intimní lyrik i satirický dopisovatel, je pouze různým a dočasným projevem {{Prostrkaně|publicisty}}. Voltaire není ani veliký básník, ani veliký filosof, ba ani veliký spisovatel. Jeho dílo je nepůvodní, sporné, roztříštěné — ale přes to, nebo spíše právě proto, je člověkem, jenž nejlépe vyjadřuje svoji dobu. Smysl historický, smysl ústředí a smysl společnosti jest v něm vyvinut jako v žádném jiném autorovi. Ve Voltairových spisech dochovalo se nám živé, teplé kulturní ovzduší soudobé společnosti: její kolísavý deismus, kterým se zachraňovala před cynismem atheismu a materialismu, jejž mylně pojímala jako dogma a ne mrav, její koketní dilettantismus vědecký, její reformační, hrubě pomatený, ale úporný pathos, její racionální fanatismus a mravní prázdnota, nedbalost a porušenost — to všecko je složeno hmotně a makavě v jeho díle. Reformační tendenčnost vyplňuje celé jeho dílo: boj proti fanatismu náboženskému, proti feudalismu (za zrušení poddanství) a absolutismu státnímu, proti merkantilismu národohospodářskému a optimismu mravnímu až po reformy pravopisu a vkusu etiketového jest jeho théma. V díle Voltairově není řádky spontanního a organického; všecko sleduje cíl, všecko je reflektivné a tendenční. Původnost Voltairova je malá co do obsahu, veliká co do formy. Jedinou skutečnou obnovu vnesl do tragédie, jejíž zájem vložil do rozumové, analytické tendenčnosti oproti psychologické malbě citovosti klassiků. Jinde všude lze nalézti vzory a předchůdce pro jeho názory a ponětí, zejména Angličany Bacona, Lockea, Newtona, Clarkea, Collinsa, Tolanda, Wolstona, Popea. Blížencem Voltairovým jest ve mnohé příčině {{Prostrkaně|Montesquieu}} (1689—1755), zakladatel liberální státovědy (''Lettres persanes'', ''Esprit des lois''). Táž reformační ne revoluční snaha, týž kritický historismus přímo vedle dialektického šermu troufalého a pohodlného racionalismu, táž neupřímnost formy. Původnost Montesquieuova je ovšem daleko větší než Voltairova; platí to zejména o ústředním ponětí jeho ''Esprit des lois'', deterministní odvislosti zákonů od podmínek fysických. Ve věku XVIII, v době popularisace vědecké, má kulturní význam jeho dílo jako konečné osvobození pravovědy z pout odborného scholastického vězení. Vedle těchto dvou spisovatelů stojí ostatní snahy ve stínu jako odborné, úže literární. Jedna z nich však má veliký a plodný dosah: {{Prostrkaně|Le Sage}} (1668-1747) ve svých románech ''Diable boîteux'', ''Gil Blas'', ''Bachelier de Salamanque'', v nichž pouze pittoreskní rámec přejímá ze špan. pikareskních románů, opouští dosavadní pole romaneskního a prostě dobrodružného a věnuje se kresbě {{Prostrkaně|mravů společenských}}. Realistický ráz vnáší se do tohoto genru a stupňuje se v dalším rozvoji jeho stále určitěji a rozhodněji. Je význačné, že tato proměna genru udála se právě v XVIII. věku, ve věku racionálné kritiky společenské; neboť mravoličná malba je tu tendenční, satiricky zabarvená. Zajímavým objevitelem je také básník komédií {{Prostrkaně|Pierre de Marivaux}}, nejumělečtější hlava svého věku, psycholog rokoka a jeho náladový malíř. Jinak směřuje hlavní proud komédie k obratnosti technické, k napínavosti situační, k nečekaným a vybroušeným effektům; psychologický zájem přichází při tom ovšem leckde zkrátka. Za představitele tohoto směru může se pokládati {{Prostrkaně|Piron}}, proslulý také jako drzý, bezohledný epigrammatik (''La Métromanie''), {{Prostrkaně|Philippe Destouches}} (''Le philosophe marié'', ''le Glorieux'', ''La fausse Agnès'') a {{Prostrkaně|Gresset}}, známý i jako básnický lehký causerista (''Le méchant''). Mravoličnou satirou dramatickou je ''Turcaret'' {{Prostrkaně|Le Sageův}}. Vedle tohoto směru, který spočívá na starší tradici, již jen rozvinuje, jest uvésti jen obnovu, kterou zavádí v tomto genru XVIII. věk: je to totiž tendenční, morální sentimentálně dojemná komédie, t. zv. ''comédie larmoyante'', jejíž docelené exempláře podal {{Prostrkaně|La Chaussée}} (1692—1754) v ''Préjugé à la mode'' a ''Mélanide''. Genre tento, odpovídající duchové náladě doby, stává se brzy módním, tak že se mu věnují spisovatelé rázu Voltairova (''Nanine''). Tragédie, třeba zachovala formálně a technické znaky z doby klassické skoro neporušeny, rozvinula se přece v psychologických námětech svých v tendenční, osvětným cílům sloužící prostředek (Voltaire). Vedle Voltaira novotáře je v tomto způsobu představitelem staré tradice {{Prostrkaně|Crébillon starší}} (1674—1762) a {{Prostrkaně|La Harpe}} (1739—1803); u prvního dušeslovná malba vášní zvrhá se ve vyšroubovanost křiklavých a falešných effektů hrůzy a děsu (''Atrée et Thyeste''), u druhého v mdlou nudu a plochost. V románě vytkli jsme již dalekosáhlou proměnu, jakou prodělává v tom období obnovou Le Sageovou. Vedle něho jest jmenovati ještě básníka komédií {{Prostrkaně|Marivauxa}}, který v tomto opravném směru stojí s Le Sagem v stejné řadě. Ve svých románech ''Marianne'' a ''Paysan parvenu'' maluje mravy nízkých tříd neobyčejně sytě; jeho introspekce psychologická je při tom také bohatá a bezpečná, jako nikde u vrstevníků. Vedle těchto obnovitelů stojí zástupci starého genru románového, typu, jenž donesen byl z věku minulého, tedy románu {{Prostrkaně|dobrodružného}} a {{Prostrkaně|pittoreskního}}. Tento starý způsob románový má zástupce svého v {{Prostrkaně|Prévostu d}}’{{Prostrkaně|Exiles}}, který genre tento po stránce emoční stupňoval v sentimentálnost na jedné straně a hrůzu na druhé. Kolem pol. XVIII. věku dosáhly všecky živly, jež se pokládají obyčejně za příznačné a vlastní tomuto století: reformační rozhořčenost politická, náboženská i mravní, touha osvětného obrození širokých vrstev (popularisace vědy), fanatismus racionalistický — kritického bodu, kdy počaly se z užších kruhů spisovatelských a ze salónů společenských přelívati v širší vrstvy obecenstva, v měšťanské jádro obyvatelstva, předem pařížského. Mravní naladění v půli tohoto věku bylo složeno v společnosti pařížské z nevěry, smyslnosti a skepticismu. Lidové vrstvy byly rozhlodány hlavně mravní zpustlostí, kterou do nich vnášela aristokratická a měšťanská mládež soudobá. V širokých vrstvách budil se již duch kritický a revoluční; prostý lid rozprávěl o otázkách státních, politických, náboženských horlivě; nepřátelství k autoritě církevní i státní šířilo se tu rychle a snadno. Vrstvy zámožnější oddávaly se horlivě vědeckému studiu; vědy exaktní, mathematické, fysické, přírodní i společenské, byly pěstovány mladými markýzkami s opravdovou snahou. Kritický duch zmohl se i na poli literárním a uměleckém nad míru; kritika literární právě {{Prostrkaně|La Harpem}} ustavila se jako samostatný genre. Francouzští publicisté lehkým, elegantním stylem svým ovládli v tu dobu již celou vzdělanou Evropu; francouzské kulturní ovzduší, způsob myšlení i psaní zdomácněl u všech dvorů evropských, šířil se po všech šlechtických zámcích. Za takových podmínek podnikli přední franc. spisovatelé hromadný útok proti autoritářství hmotnému i mravnímu, dílo publicistické, které mělo získati obecenstvo pro idee a názory, jež hlásali: 28vazkovou ''Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, par une société de gens de lettres'' (1751—77) z podnětu {{Prostrkaně|Denisa Diderota}} (1713—1784), který měl znamenitý vliv na toto dílo, jež vedl a řídil po celé jeho trvání. Toto období z polovice XVIII. věku je v leckterém směru shuštěno v Diderotovi; on ztělesňuje druhé stadium rozvoje tohoto věku, jako ve Voltairovi je ztělesněna první polovice tohoto století. Byl-li Voltaire po celý život svůj věrným deistou, rozvinul se Diderot z náboženské orthodoxnosti přes deismus v pantheistického naturalistu; byl »materialistou« a »atheistou« po názoru svých vrstevníků. Diderotem vstupují tedy myšlénky Voltairovy o státu, církvi, náboženství, do stadia {{Prostrkaně|radikálního}} a {{Prostrkaně|konečného.}} Na druhé straně však přesáhá Diderot svoji dobu a napovídá ve svých dílech objevy našeho věku. Proti Voltairovi je Diderot plamennější, pevnější, určitější. Šířkou vzdělání svého, vloh, snahy, vytrvalosti se mu úplně vyrovnává; původností, silou, poctivou otevřeností jej předčí. Ve všech oborech, filosofii, fysiologii, románu, divadle, kritice umělecké, hledá nové cesty. V románech jeho ''La religieuse'', ''Le neveu de Rameau'' a j., pak v dramatech ''Le fils naturel'', ''Le père de famille'' je patrný nový ideál umění společenského, jejž však neuvádí ve skutek pro předsudky čistě časové. V genru dramatickém přetvořuje starší komédii larmoyantní ve {{Prostrkaně|drama}}, střední to útvar mezi tragédií a komédií, ale utápí je zároveň v plačtivé slzami překypující sentimentalitě. V kritice umělecké (''Salons'') přes různé záliby osobní byl historický a psychologický vykladatel díla, tušící i po této stránce moderní methody kritické. S Diderotem vřelým přátelstvím byl spojen {{Prostrkaně|Melchior Grimm}} (1723-1807), duch v mnohém směru jemu sourodý, výborný kritik literární (''Correspondance littéraire'', vydaná teprve r. 1812 a n.), předčící tu i Diderota, skutečný předchůdce dnešní kritiky příčinné a příznačné. Encyklopédie, třeba byla psána v mnohých nábož. otázkách zdrželivě, stala se přece východištěm silného proudu materialisticko-skeptického. Celá řada spisovatelův osvojila si její polemický podvratný tón a hnala jej do krajnosti. {{Prostrkaně|Helvetius}}, d’{{Prostrkaně|Holbach}}, {{Prostrkaně|La Mettrie}} zašli z nich nejdále; po stránce literární jsou jejich plody bez zájmu, psány hrubě, nudně a těžkopádně. {{Prostrkaně|Historická}} díla této družiny naproti tomu čtou se většinou lehce. V genru tom XVIII. věk je šťastným tvůrcem a nálezcem. Třeba předpojatost filosofická a racionálná byla v patrném odporu s historičností, třeba historické práce tohoto směru trpěly subjektivní tendenčností: přece je nutno přiznati XVIII. věku, že prohloubil dějepisecké umění neobyčejně. Od něho počínajíc přemítá se o methodě dějepisecké, vyšetřuje se obor této vědy, zkoumají se její cíle. Při tom ovšem není historie těmto spisovatelům svéúčelnou disciplinou, jak svědčí polemický tenor, namířený proti »despotickým« starým institucím třeba {{Prostrkaně|Raynalovy}} ''Histoire de deux Indes'' (1778) nebo {{Prostrkaně|Mablyho}} ''Observations sur l’histoire de France'' (1765). Proti těmto snahám staví se na odpor staří konservativci, ale nemají nadání ani síly tvůrčí. {{Prostrkaně|Dagesseau}}, {{Prostrkaně|Rollin}}, {{Prostrkaně|Fréron}} jsou z nich nejznámější. Co nepodařilo se těmto a jiným, dovedl J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}} (1712—1778); zhubil skeptický racionalismus osvíceného věku. Rousseaua jest těžko zařaditi v rozvoji století; kontrastuje s ním příkře na kolika stranách. Je po výtce individualista, člověk citový, chorobný genius, plný odporů. V prvé řadě je velikým básníkem, největším dosavadním lyrikem francouzským; prosou napsal to, co nedovedlo po tři věky před ním kolik set básníků veršem. On první vyrval se z tradice objektivného klassicismu a čerpal z plnosti individuálně. Svým naturalismem, svou citovostí, svou bolestnou, hloubavou, do sebe obrácenou subjektivností, melancholickou snivostí i nenávistným pessimismem je předchůdcem romantiků. Je prost úplně historického smyslu: nerozumí rozvoji, chce radikální převrat a po něm novou stavbu společnosti; v politice i v právu je ideolog tyranského státního kommunismu, v morálce fatalistický mystik. V něm obsažena je revoluce politická stejně jako literární; v obou směrech předešel svoji dobu a napověděl ji: jeho ''Contrat social'' je zákonníkem jakobinismu. — Vedle něho stojí přírodopisec {{Prostrkaně|Вuffon}} (1707—88), příbuzný jemu v platonických extasích, jež cítí před divadlem přírody, vřelým a velebným pathosem, jakým je popisuje, odlišujícím se od suchého způsobu obvyklých dotud maleb přírodních. — Na poli {{Prostrkaně|národohospodářském}} zvítězil konečně optimistický liberalismus na celé čáře {{Prostrkaně|Gournayem}}, {{Prostrkaně|Quesnayem}}, {{Prostrkaně|Turgotem}}, {{Prostrkaně|Condorcetem}}, {{Prostrkaně|Mercierem de la Rivière}}, {{Prostrkaně|Dupontem de Nemours}}; duch revoluce prorazil zde dříve než v politice. Úplný rozklad staré společnosti je ve 2. pol. XVIII. věku hotovou událostí. Za starou společností mizí brzy také staré umění. Jeho pracná hledanost, nedostatek původní, tvůrčí síly, suchost obsahu i formy, naduřelost a bombast bijí do očí; staré genry stojí posud nedotknuty a respektovány, ale vše, co má jiskru původnosti, vyrůstá mimo ně. Nejhubenější kořist podává {{Prostrkaně|tragédie}}. Antická thémata, stejně jako středověká a národní, jsou spracována podle téže šablony, dle téhož psychologického vzorce rozporu mezi vášní a povinností. Z četných veršovců tohoto genru stůjtež zde {{Prostrkaně|De Belloy}} (1727—75, ''Siège de Calais''), {{Prostrkaně|Lemiere}} (1733—93), žák to Crebillonův, {{Prostrkaně|Guimond de la Touche}} (''Iphigénie en Tauride''), {{Prostrkaně|Saurin}} a {{Prostrkaně|Ducis}} (1733—1816), který beze všeho porozumění horoval pro Shakespeara, jehož hry přistřihnul pro franc. jeviště podle módních plačtivých rodinných dramat způsobu Diderotova. Shakespeare, s nímž seznámil Francouze Voltaire a jejž přeložil {{Prostrkaně|Pierre Letourneur}} (''Théâtre de Shakespeare'', 1776—1782), stal se sice v této době módním, ale proto nebyl naprosto pochopen a neměl ještě žádného vlivu na rozvoj franc. dramatu; jistého, ač jednostranného porozumění dočkal se teprve od romantikův násl. století. Obrodné snahy projevují se v dramatickém básnictví ve směru reformy Diderotovy: {{Prostrkaně|Beaumarchais}} (1732—99) ve svých hrách ''Eugénie'', ''Les deux amis'', ''La mère coupable'' jde touto drahou, {{Prostrkaně|Mercier}} útočí na starou tragédii klassickou theoreticky (''Essais sur l’art dramatique'') a opravné snahy své provádí ve hrách čerpaných ze živé společnosti, ze širokých vrstev lidových (''Brouette du Vinaigrier'', ''Déserteur'' a j.), {{Prostrkaně|Michel Jean Sedaine}} (1719—1797), vedle Marivauxa nejbystřejší a nejbohatší básník komédií (''Le philosophe sans le savoir''), není také těchto snah vzdálen ve svých komických operách (''Blaise le Savetier'', ''Jardinier et son seigneur'' a j.). Komédie ze sklonu XVIII. věku ({{Prostrkaně|Collin}} d’{{Prostrkaně|Harleville}}, {{Prostrkaně|Champfort}}) hyne také vysílením. Lyrika a epika je v tom, pokud možno, ještě hůře po celý XVIII. věk. Skutečného velikého básníka objevitele celý XVIII. věk kromě Rousseaua neměl. Má několik malých koketních a hravých talentů, duchaplných kombinatorů a skvělých rhétorů — ale veliké, živelné, citové, vroucí umění mu schází. Poesie trpí genrovými příhradami, které se vyplňují čistě rozumově, pílí a dobrou vůlí. Všichni básníci pokoušejí se skoro ve všech genrech, ve všech způsobech, ale čistě schematicky a akademicky. {{Prostrkaně|Didaktický}} ráz poesie má převahu. S ním zápasí o přízeň ještě jen pikantní erótika. {{Prostrkaně|Popisné}} poesie píše se v tomto období neobyčejně mnoho; jest pečlivá, šedá, pilná, namáhavá, bez citu i bez ideí. {{Prostrkaně|Saint Lambert}} (''Les saisons'', 1769), {{Prostrkaně|Lemierre}} (1723—1793), {{Prostrkaně|Rosset}} (''Agriculture''), {{Prostrkaně|Roucher}} (''Les mois''), který měl nejvíce skutečného smyslu přírodního, byli zastíněni {{Prostrkaně|Delillem}}, jehož popisovači mánii zbičoval M. J. Chénier známými verši: ''un âne, sous les yeux de ce rimeur proscrit, ne peut passer tranquille, et sans être décrit'', jež charakterisují celý tento pedantický směr, jehož básnickou bezcennost vyložil znamenitě Sainte- Beuve: »Pastýř a pastýřka, jež se stále vrací; neustálé apostrofy, hned na milého Pánaboha, hned na Bakcha; mravy a zvyky žádného kraje; je to slovem encyklopédická Arkadie, v níž vidíte pastýře, kteří, majíce slovník v ruce, hledají článek Hrom, aby uslyšeli, co sami říkají o bouři«. — {{Konec formy}} [https://ndk.cz/view/uuid:9dd93850-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:fe7df1e0-0a01-11e5-b309-005056825209 Francie (mapa)] {{Redakční poznámky}} 5z1zi1a2mvbfzb41uh86620ysoquidl 0 98859 345048 344960 2026-10-19T19:39:19Z Davmiub 20055 /* Obyvatelstvo */ 345048 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Evropa | PŘEDCHOZÍ = Evron | DALŠÍ = Evst }} {{Textinfo | TITULEK = Evropa | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]] (viz [[w:Vladimír Josef Procházka|zde]]), [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Lubor Niederle|Lubor Niederle]], [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Osmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1894. s.&nbsp;853–930. {{Kramerius|nkp|3fc72530-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Evropa }} [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1397 Ledova doba v Evrope.jpg|náhled|Č. 1397. Ledová doba v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1398 Dest a rocni isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č. 1398. Déšť a roční isothermy v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1399 Cervencove a lednove isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č.1399. Červencové a lednové isothermy v Evropě.]] {{Forma|proza}} '''Evropa.''' V končinách, jež dnes jmenujeme celinou '''E'''-py, nalézalo se již v prastarých dobách geologických souostroví, jež však měnilo obrysy své i souvislost svou mnohem více než Asie neb Amerika, natož Afrika a Australie. Celinný ráz '''E'''-py datuje teprve z tertiéru, a touž dobou pozbyla teprve svého starého spojení s Afrikou a nabyla Kavkázem nového spojení s Asií. Srůstání četných ostrovů v jednu celinu v té míře již se na světě neopakovalo. Podobný obraz poskytovala by asi celina utvořivší se z archipelů dnešní Malaisie, Melanesie neb Antill. Jen nevelká část ostrovů někdejšího evropského archipelu jest nyní zatopena mořem, a to spíše na severu než na jihu. Tak jest tomu v Baltickém a Severním moři, v úžině La Manche, na jihu pak v úžině Gibraltarské, v úžině mezi Túnisem a Sicilií a v moři Aegejském. Za to však jsou veliké nížiny v Rusku, Uhrách, Lombardii i Německu jen mladou souší, tak že se místy udržely ještě stopy bývalého moře v solných jezerech. '''E.''' jest jako celina nejmladší: hory a řeky, jezera a i roviny — vše jest tu mladé. To mělo i své důsledky pro historii '''E'''-py. Teprve pozdě '''E.''' byla získána vzdělanosti. Když v Egyptě, Babylónii a Číně kvetly již staré vzdělané státy, byly kraje evropské sídlem lovců a rybářů, kteří bydlíce v kolových stavbách sotva nacházeli se na tak vysokém stupni kultury, jako dnešní Papuové. Starší vzdělaní národové jihu, na př. Turdetani (jimž Strabón připisuje literaturu tehdáž prý 6000 let starou), Etruskové, Thrakové (u Hérodota ještě jeden z nejstarších národů světa) vyhynuli beze stopy, a nemnohém lépe vedlo se Iberům, Illyrům a četným jihoitalským a balkánským národům. Símě vyšší vzdělanosti přišlo do '''E'''-py ze sev. Afriky a ze záp. Asie, padlo však na úrodnější půdu a vzrostlo v stromy bujnější než ve staré vlasti. Ještě Ilias — bez básnické strannosti — ukazuje nám vlastně loupežné tažení mstivých barbarů proti městu zlatoskvoucímu, jakým se Trója ještě nyní Schliemannovi jevila. Velké stěhování národů ve střední '''E'''-pě, t. Keltů, Germanů a Slovanů na západ, změnilo sever, tak jako na jihu utvoření se národa řeckého a římského, v nichž utonuli brzy všickni národové Středomoří až na nepatrné zbytky Albanců a Basků. Zvláštní rozdělení '''E'''-py jevilo i tu svou světodějnou důležitost. Utvoření hégemonie v '''E'''-pě od pádu veleříše římské se již nezdařilo, třebas děly se o to pokusy. Udržely se vždy vzdělané státy, dosti mocné, aby uchránily svou samostatnost. Hégemonie v '''E'''-pě měnila od 2000 let sídlo své, a střed vzdělanosti, obchodu a bohatství posunul se ze Středomoří do záp. '''E'''-py, a půjde snad, bude-li tak souzeno, zase zpět na východ. To bylo jistou výhodou pro vývoj vzdělanosti. Velké říše asijské byly vždy povaleny jedinou válkou, a ze vzdělanosti egyptské zbyly jen zříceniny a mumie. — V '''E'''-pě však mohla prométhejská jiskra svobody vždy utéci se v bezpečný útulek četných ostrovů a poloostrovů, hor a močálů proti barbarským nájezdům velmocných nepřátel, jakými byli Peršané, Hunové, Mongolové a Turci. Proto měl skoro každý sebe menší národek v '''E'''-pě svůj čestný den v dějinách; den slávy a moci měli Portugalci, Hollanďané i Švédové, tak jako Španělé, Francouzi i Angličané. Byla to jakási federace národů, která '''E'''-pu poměrně mladou učinila světovládkyní, jež nyní panuje ve vesmíru, jež zalidnila i opanovala Ameriku i Austrálii a dobývá nyní Afriky a Asie. Za naší doby jest '''E.''' na vrcholu slávy své; předčí bohatstvím a vzdělaností i Asii dvakráte tak lidnatou a pracovitostí a plodností drží se ještě na své výši, ač severní Amerika počíná činiti jí konkurrenci čím dále nebezpečnější. Kdyby '''E.''' ztratila jednou mužnost, pružnost, pracovitost a pokročilost svou, přišla by i o svoji hégemonii, jíž by se jiné země zmocnily. Dí zajisté staré dobré přísloví: ''Imperium iisdem artibus retinetur, quibus partum est''. Jest proto důležita role malých národků, které jsou jako mladší členové rodiny evropské a nahraditi mají starší, na nichž se jeví někdy již úpadek patrný. Pokrok vzdělanosti jeví se jako zápas, v němž na místě unavených a raněných božích bojovníků nastupují vždy noví zápasníci ve prospěch člověčenstva, těžíce — každý v oboru své práce — ze souborné oné činnosti millionů, kterou nazýváme právě vzdělaností. Na každém národě samém — ať velkém nebo malém — záleží především, aby si prací svou ve kterémkoliv oboru duševním nebo hmotném zjednal věčných zásluh a slávy u všeho člověčenstva, nejlepšího to soudce živých i mrtvých. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' '''E.''' jest vedle Australie nejmenší kontinent, na sev.-záp. konci skupiny celin, již zoveme Starým světem. Pokud měřítkem pro pojem kontinentu jsou pouze hranice mezi souší a mořem, podoba geometrická a rozsah plošný, nemá '''E.''' nejmenšího oprávnění na to příjmí. Přece však rozmýšleli bychom se přijmouti Peschelův název alpinského poloostrova Asie, a kdybychom se již i s myšlénkou tou spřátelili, bylo by nutným toho důsledkem vyloučení celé větší, východní polovice Ruska až po záp. hranici oblasti Donu, Volgy a přítoků východního Bílého moře — z '''E'''-py, neboť tu teprve vlastně počíná poloostrovní ráz evropský. Rozmýšleli bychom se rovněž přijmouti pro '''E'''-pu a Asii souborné jméno {{Prostrkaně|Eurasie}}, neboť geologové (Suess) užívajíce jména toho, rozumí jím dnešní '''E'''-pu a Asii, vylučují však z toho Přední Indii a připojují země Atlasské. '''E.''' jest tudíž celinou, abychom tak řekli, jen v kulturním smyslu, a dnešní její postavení rovná se poměrně asi onomu, jež mělo východní Středomoří ve starověku, jsouc tehdaž skutečně jakýmsi kontinentem v kontinentu. Námitka, popírající '''E'''-pě kontinentálnost a dovozující, že kulturní hranice nemůže rozhodovati o mezích dvou kontinentů, ač skutečně jest oprávněna, jelikož kultura sama i co do sídla svého jest velmi měnlivá, až dosud nedovedla zvrátiti starý zvyk, tím spíše, že právě a jedině obyvatelé této '''E'''-py tvořili názvosloví pro jednotlivé útvary povrchu zemského a jaksi strannicky nazvali '''E'''-pu kontinentem. {{Prostrkaně|Jméno}} samo, různě vysvětlované, zdá se míti původ svůj v staroassyrském ''ereb'' nebo ''irib'', jež se nám ve starých nápisech zachovalo a značí »západní slunce« naproti ''asu'', východu. Z toho vznikly názvy »Asie« a »'''E.'''«, jež původně vztahovaly se na země ležící na východní a západní straně archipelu řeckého. Čím dále šířily se zeměpisné vědomosti obyvatelstva zde usedlého, tím dále vztahovala se jména ta, až jim okeány vykázaly meze. I Foiníkové přijali jméno ''ereb''. U Hérodota (4, 45) ovšem jméno '''E'''-py odvozuje se ode jména ženy, královské dcery foinícké, již prý Zeus, láskou roznícen, na svých bedrách přes moře na Krétu unesl. O nedůslednosti názvu '''E'''-py jakožto kontinentu uvažováno teprve v poslední době, ale téměř souhlasně uznáno, že by bylo marným bojem proti dějinám lidské kultury, chtíti dosavadní zvyklosti odstraniti, tím spíše, že '''E.''' až do našich dnů dovedla býti nejen kulturně samostatným členem povrchu zemského, ale i středem, z něhož vycházela a vychází téměř veškerá intellektuální síla světová. Toto kulturní a anthropo-geografické postavení již před 2000 léty jasně tušil geniální Strabo, jemuž děkujeme první charakteristiku '''E'''-py. Při určování hranic '''E'''-py naproti Asii panovalo již tehdáž mínění, že dlužno vycházeti od Černého moře, nejistota spočívala pouze v tom, třeba-li jíti na sever nebo na východ. Hérodot chtěl vésti hranici na východ, později však obyčejně vedena po ř. Donu, kdežto o neznámé kraje severně pramenů této řeky nikdo se nestaral. Tak trval stav po celý středověk a teprve v novém věku šířila se '''E.''' s rozsahem Ruské říše na újmu Asie, a po nějakou dobu zdálo se, že ustálí se čára od jižního ohbu Donu na východ k ř. Obu a k Uralu a po tomto až k moři. Mnohem vědečtěji pochopil otázku tuto Gmelin, dovozuje, že teprve na Jeniseji nastává nový svět. Znatelně stoupá tam půda, řeky mají sladkou chuť, posavadní flora nahrazuje se cizími druhy, nová říše přírodní šíří se odtud dále k východu. S tímto názorem se i v nejnovější době shodoval Henry Seebohm. Přesněji ještě určil hranici tuto přírodozpytec Pallas, dle něhož se i Ritter řídil. Naproti tomu přijímali Francouzi, v první řadě Malte-Brun, za hranici hřeben Kavkázu, břeh moře Kaspického, řeku a pohoří Ural. Při tom vždy ještě ukazováno na jakousi kulturní hranici mezi '''E'''-pou a Asií. Poslední v této otázce pronesené mínění Rugeho, jenž je sdílí s Reclusem, uvažuje následovně: Povrch naší země jeví nám tři mořem obemknuté celiny. Tyto jsou širokým a hlubokým mořem od sebe velmi význačně odděleny. Chceme-li oba větší kontinenty, Starý a Nový svět, dále děliti, mohou nám za hranice sloužiti buď šíje takové, jako Panama a Suez, nebo musíme za ně přijmouti nejníže položené pásy země, t. j. takové sklesliny, jež asi dříve mořem bývaly kryty, nikoliv však hřebeny horské. Dle těchto zásad sluší se vésti hranici '''E'''-py takto: Od ústí Donu k jihovýchodu, sníženinou Manyče k moři Kaspickému, po pobřeží tohoto moře až k zátoce Embské (v sev.-východní jeho části), po řece Embě, dále k Tobolu, přítoku Irtyše, odkudž koryto Obu až po moře Arktické dělí '''E'''-pu od Asie. Následkem toho celý Ural připadne '''E'''-pě, kdežto Kavkáz celý zůstane Asii. Přidělíc však Ural '''E'''-pě, musíme tak učiniti i s N. Zemljou, jež v přírodním ohledu jest jen jeho pokračováním. Kdybychom chtěli býti docela důslední, měli bychom pak také Krim ponechati při Asii a veškerou hranici '''E'''-py vůbec děliti na kontinentální a okeánickou. Ukázali jsme, jak různá jsou mínění, pokud se týče prvé, avšak ani okeánickou nelze pokládati za přesně určenou neb ustálenou; i lze říci, že i tu neví se, co se má k '''E'''-pě čítali, a nelze očekávati ustálenosti, pokud pojem zemí okeánických a Arktidy (sev. polárních zemí) nebude více vypěstěn. Na celé severní, západní a až na nepatrnou část i jižní hranici oblévá '''E'''-pu okeán a jeho části. Hranice se tu mění tak, že někdy se čítají k '''E'''-pě i polární ostrovy Island, Špicberky a Nová Zemlja, někdy dokonce i země Františka Josefa, někdy však jen jeden nebo dva z nich. Velká Britannie se svými ostrovy čítávala se vždycky k '''E'''-pě, jinak však jest tomu v jihozápadě, kde ostrovy Azorské, Kanárské a Madeiru různě lze přiděliti (buď k Africe, nebo považovali je za okeánické). — V Středozemním moři panuje nejistota ohledně ostrovů mezi Sicilií a Túnisem (hl. Pantellaria a j.), jež přirozeně k Africe náležejí, administrativně však k '''E'''-pě se počítají. Také v moři Aegejském působí vedení hranice obtíže. Obyčejně zahrnují se k Asii jen Sporady, plným neprávem počítá se zde k '''E'''-pě Tenedos a také nezcela správně všecky ostrovy v moři Marmarském. Rozdíly při určování hranic '''E'''-py jsou tak veliké, že proti ploše '''E'''-py v nejužších hranicích '''E.''' v nejširších hranicích, i když nepočítáme k ní země Františka Josefa, zvětšuje se o 1,400.000 ''km''². Nejnovější udávaná čísla nejspolehlivějšího pramene (Wagner a Supan, Bevölkerung d. Erde VIII) pro plošné rozměry '''E'''-py jsou tato: '''E.''' v nejužších přirozených hranicích, bez ostr. Azorských, Kanárských a Madeiry, bez ostr. Marmarských, beze všech ostr. polárních, až k čáře Manyče, s mořem Azovským, avšak bez stepi Kaspické, zaujímá 9,246.000 ''km''², s ostr. polárními, t. Islandem (104.785), N. Zemljou (91.814), Špicberky a ostr. Medvědím (70.068) však 9,513.000 ''km''². Přidáme-li k tomu ještě step Kaspickou, vzroste plocha ta na 9,818.000 a rozšíříme-li hranici až na hřeben kavkázský, na 10,014.000 ''km''². Počítáme-li dále ještě k '''E'''-pě kraje na vých. straně Uralu (275.000), step mezi ř. Uralem a ř. Embou (163.000) a jižní svah Kavkázu (75.000), obdržíme jako rozsah '''E'''-py v nejširších hranicích 10,600.000 ''km''². V administrativních hranicích čítá se celá kontinentální plocha '''E'''-py, Rusko se svými 60 guberniemi, s N. Zemljou a m. Azovským, Dánsko s Islandem, Velká Britannie se svými ostrovy, Portugalsko s Azory a Madeirou, Španělsko s ostr. Kanárskými, země balkánské bez ostrovů Marmarských, což dohromady činí 9,937.194 ''km''². Obyčejnější však jest, že udává se plocha '''E'''-py bez Islandu a N. Zemlje, bez ostrovů Kanárských a Madeiry na 9,732.250 ''km''². Při tom třeba podotknouti, že politická hranice evropského Ruska v guberniích Permu a Orenburku sahá přes pohoří Ural a drží se pak dosti daleko na západ ř. Uralu, vyjmouc malý cíp (jižně m. Orenburku až k ř. Ilku, levému přítoku Uralu). Při západním rameni delty uralské dosahuje m. Kaspického, odkudž pak sev.-záp. břeh tohoto moře a čára Manyčská tvoří další hranici proti Asii. Jest tudíž '''E.''' jen o málo větší Australie, asi 4½kráte menší než Asie, 4krát než celá Amerika, 3kráte než Afrika. Plocha '''E'''-py rovná se ¹/₁₄—¹/₁₁ vší souše a ¹/₅₄—¹/₅₀ celého povrchu zemského. Jediná ze všech kontinentů leží '''E.''' úplně mimo horký pás a s výjimkou malé části v severovýchodě zcela v severním pásu mírném. Nejsevernější bod pevniny jest Nordkyn č. Kinerodden na 71° 5′ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Tarifa (vlastně Punta Marroqui na Isleta de Tarifa č. de las Palómas) na 36° s. š, 5" 36′ z. d., nejzápadnější Cabo da Roca (sev.-záp. Lisabonu) na 38° 42′ s. š., 9° 30′ z. d. Nejvýchodnější bod nelze udati. Ural sám leží na 60° v. d. a vých. hranice Permu ještě o 5° dále na východ. Počítáme-li s kontinentálními ostrovy, tu nejsevernější bod jest Severní mys na ostr. Magerö na 71° 11′ 30″ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Lithinos na Krétě na 34° 55′ s. š., 24° 45′ v. d., nejzápadnější Dunmore Head na 52° 7′ s. š.. 10° 30′ z. d. Nejdelší kontinentální osa '''E'''-py od jihozápadu (mys St. Vincent) k sev.-vých. (záliv Karský) měří 5700 ''km''; největší šířka kontinentu od sev. k jihu (Severní mys — Kap Matapan) jest 3911, nejmenší mezi Gascognským a Lionským zálivem 370 ''km''. {{Prostrkaně|Horizontální rozčlenění}}. C. Ritter byl snad první, jenž jasně postřehl ráz horizontálního rozčlenění evropského kontinentu. Trup jeho označoval jako pravoúhlý trojúhelník, jehož pravý úhel opírá se o severní pobřeží moře Kaspického, jehož jeden vrchol nalézá sena úžině Vajgačské, druhý u Bayonny na záp. konci Pyrenejí. Vých. stranu tohoto trojúhelníka lze zváti kontinentální, obě ostatní okeánickými. Přirovnání trupu '''E'''-py s trojúhelníkem není ovšem docela správné, neboť týž by pojal pouze ½ '''E'''-py, kdežto ve skutečnosti lze čítati ⅔ '''E'''-py ke trupu (65,4 % = 6,547.000 ''km''²). Ve všem vystupuje onen kontinentální ráz východní '''E'''-py proti všem ostatním stranám světovým. Čím dále k záp., tím více přechází '''E.''' v poloostr., až konečně periferii tvoří ostrovy evrop. sev.-záp. a již. Středomoří. Ráz '''E'''-py vůbec podmiňuje ono velkolepé vyvinutí se jižního středomoří, jako u žádného jiného kontinentu, a severního, pod kterýžto poslední pojem lze zahrnouti Balt, Sev. Německé moře a moře mezi Anglií a Irskem. S vývojem těchto středomoří srovnává se i ráz a množství poloostrovů a ostrovů. Na kontinentální trup '''E'''-py přimyká se řada {{Prostrkaně|poloostrovů}} různé velikosti. Některé jsou jen pouhé výběžky země, jimiž čáře pobřežní dostává se menších zálivů, tak poloostrov Kanin (10.500 ''km''²) v moři Arktickém, pol. Kurský (17.600 ''km''²) v Baltickém, Cotentin (2000 ''km''²) a Bretagne (23.700 ''km''²) na pobř. francouzském. Druhá skupina poloostrovů má tak značnou rozlohu a takovou hranici, že se mohly na nich vyvinouti zcela individuální poměry národopisné a politické. Útvary tyto jsou na obou světových stranách kontinentu velkolepě zastoupeny. Jižní středomořská strana vykazuje tři takové veliké poloostrovy; z nich nejzápadnější Pyrenejský (584.000 ''km''²) připomíná svými obrysy i svými poměry přírodopisnými blízkou Afriku, k níž měl i vztahy národopisné i dějinné, prostřední Italský (149.000 ''km''²), jenž se od předešlého liší svou štíhlou podobou, svým větším rozčleněním a periferií velkých ostrovů, vytvořuje v ohledu krajinném ideál jihoevropské krásy, konečně východní Balkánský (468.000 ''km''²), k jihu ještě více rozčleněný než Italský, upomíná ve mnohém na protější Asii, k níž nekonečná řada ostrovů Archipelagu tvoří přechod, po němž kráčela tisíciletá kultura. Krim (25.700 ''km''²) v Černém moři, jen úzkou šijí Perekopskou s celinou souvisící, jest vlastně jen úlomkem Asie. Než všecky tyto jihoevrop. poloostrovy dohromady plochou svou nedovedou vyvážiti veliký nordický poloostrov, skládající se ze 3 členů, t. Skandinavie (800.000), Koly (120.000) a Čuchonska (440.000) a od trupu '''E'''-py řadou největších jezer evropských — zbytkem to někdejšího moře — oddělený. Proti tomuto obru jest malý protilehlý poloostrov Jutský (39.500) jen pídimužíkem. Celkem zaujímají poloostrovy evropské asi 2,700.000 ''km''², tedy 27,8 % veškeré plochy. — Ve stejném směru, jako poloostrovy, jsou vyvinuty i {{Prostrkaně|ostrovy}}. Sledujeme-li pobřeží '''E'''-py od moře Arktického, lze vyčísti následující přirozené skupiny: Ostrovy evropského Ruska v Arktickém moři 110.092 ''km''² (nejv. N. Zemlja 91.816, Vajgač 3703, Kalgujev 3496), okeánické ostrovy arktické Island, Špicberky a Z. Fr. Josefa, dále pobřežní ostrovy na vnější straně Norska 21.800, na vnitřní 3970, na pobř. Čuchonska 5170, roztroušené baltické 10.680, skupina dánsko německá 13.600, pás ostr. frízských 880, ostr. Britské 309.300 (k nimž patří i Hebridy 3093, Orkneye 1044, Shetland 1422 ''km''² vel., dánské Farör 1333), ostr. v Kanálu a na pobř. francouzském 830, Baleary a Pithyusy 5014, Sardinie 24.077, Korsika 8866, neapolské a toskánské ostr. 390, Sicilie a sousední ostrovy s Maltou 26.063, ostrovy dalmatské 3300, jónské 2296, evropská čásť Archipelagu i s Krétou 18.731 ''km''². Veškeré ostrovy '''E'''-py i s uvedenými arktickými zaujímají celkem asi 785.000 ''km''² (7,8 % celé '''E'''-py), z čehož značná část připadá ovšem na neobydlené ostrovy polární. Kdežto však plocha poloostrovů severoevropských a jihoevropských jest téměř stejná, má se plocha ostrovů středomořských k poloostrovům jako 1 : 14, u okeánických však jako 1 : 3, nepočítajíc v to Špicberky. Převaha členitosti vůbec leží v sev.-záp. '''E'''-pě, kdežto od 50° s. š. na jih až po Gibraltarskou úžinu rozčlenění téměř úplně přestává. Dohromady zaujímají poloostrovy a ostrovy evropské plochu necelých 3½ mill. ''km''². Má se tudíž plošné rozčlenění '''E'''-py ke trupu jako 1 : 2 (v Asii 1 : 3, v Americe 1 : 12). — Absolutní délkou {{Prostrkaně|pobřeží}} jen Asie a Amerika převyšuje '''E'''-pu. V ničem jiném nezračí se tak podmínky pro vývoj světových dějin '''E'''-py, jako v jediném čísle, udávajícím poměrnou délku pobřeží. Jest to zvláštní, že pobřeží '''E'''-py jest daleko delší než pobřeží Afriky třikráte tak veliké. Kdybychom vzali číslo poměrného vývoje pobřeží afrického ku ploše tohoto kontinentu (28,3) za základ, měla by dle toho typu míti '''E.''' pobřeží jen 10.841 ''km'' dlouhé, ve skutečnosti má však 8kráte tolik, t. 86.873 ''km'', tak že pobřežní index '''E'''-py jest 87,6, kdežto index Šev. Ameriky jest 64,6, Asie 61,7, Jižní Ameriky 32,6, Australie 30,6, Afriky pouze 28,3. V celku jeví se tu obrovská převaha severní polokoule a '''E'''-py zvláště; pro tuto tím větší, uvážíme-li, že obrovská čásť pobřeží obou skutečných soupeřů, Sev. Ameriky a Asie, připadá na moře Arktické, téměř nepřístupné, kdežto pobřeží '''E'''-py jest splavné tak, jako pobřeží celin tropických. Jest to primát světový, jejž vývoj naší země i v tomto ohledu (již od tertiéru, kdy i na vých. straně moře do značné míry obmykalo '''E'''-pu) uštědřil malé '''E'''-pě. Následek toho jest, že celý vnitřek '''E'''-py nese ráz okeánický. tak že teprve na půdě Ruské říše jsou body od moře vzdálené přes 700 ''km''. Nejkontinentálnější bod '''E'''-py posunuje se takto docela na východní hranici celiny (Vrchní Uralsk) a přijímáme-li administrativní hranici evrop. Ruska, tedy docela až tam, kde říčka Ajat opouští půdu evropskou, a tak '''E.''' jest jediným ze všech kontinentů, jehož největší mořské vzdálenosti leží na vnější hranici. Dle jednotlivých moři připadá na Atlantský okeán 57.470 ''km'', t. j. 66,2 %, na Středomoří 14.516, t. j. 16,7 %, na moře Arktické 10.552 č. 12,1 % a na Černomořské 4338 ''km'' č. 5 % všeho pobřeží evropského. Že při takovémto rozvoji pobřeží různě se utváří, jest pochopitelno. Všecky typy plochého i příkrého pobřeží jsou zde zastoupeny. Fjordové pobřeží Norska a záp. Skotska, jakož i neustálým příbojem rozervané pobřeží záp. Anglie, Irska a Bretaňska a sev.-vých. Španěl poskytují množství přirozených přístavů. Nejnepříznivěji utvářily se poměry na plochém dunovém pobřeží Nizozemska, sev.-záp. Německa, záp. Jutska, franc. Gascogně a vých. Anglie. Ovšem, co zde moře opominulo, vytvořila do jisté míry ústí řek. Značný počet přístavů atlantských a právě největší z nich, jako Hamburk, Brémy, Rotterdam, Amsterdam, Hull, Londýn, Havre a Bordeaux, Porto i Lisabon jsou přístavy říčními. I v Baltu, ačkoliv zde téměř není přílivu a odlivu, jsou přístavy říční Štětín, Gdansko, Riga, Petrohrad a některé severošvédské; i Štokholm, jenž leží na výtoku jezera, sem lze počítati. Zcela jiné jsou poměry ve Středozemním moři, kde převládá příkrý břeh a kde ploché svahy delty a říční ustupují do pozadí. Žádný z větších přístavů tohoto moře nelze uznati za říční; Malaga, Barcellona, Marseille, Janov, Livorno, Neapol, Messina, Palermo, Brindisi, Ancona, Benátky, Terst, Athény, Saloniki, Cařihrad — žádný z těchto přístavů nestal se tím za přispění splavné řeky. Teprve v Černém moři vyskytují se zase říční přístavy, avšak i zde zvláštní útvar pobřeží jihoruského, způsobený límany s úzkým vchodem do moře, dal vzniknouti nejpřednějšímu přístavu, Oděse, bez řeky. Na nízkých březích moře Azovského při širokém ústí Donu leží několik přístavů, zvláště pro obchod obilní důležitějších. Jisto, že pobřeží '''E'''-py prodělalo a prodělává v poměru ke hladině mořské jisté změny ve směru vertikálním; nevíme dnes ovšem, je-li příčinou toho klesnutí hladiny mořské či stoupnutí souše. Pobřeží získává (povznáší se nad hladinu) téměř v celé Skandinavii (s výjimkou malé části jižního Švédska, kde se spíše ponořuje), v Čuchonsku a sev. provinciích baltických, na Jan Meyenu, Špicberkách, N. Zemlji, záp. pobřeží Skotska, Anglie a Walesu, kdežto atlantské pobřeží evropské od Jutska až po Pyreneje, jakož i Irsko a jižní Anglie zdají se spíše klesati; Island chová se neutrálně. Ničeho nevíme v té příčině o poloostrově Pyrenejském. Baleary, Korsika a Sardinie a z větší části i Sicilie se zvedají. Zvláště velikým změnám podrobeno záp. pobřeží sicilské. Pobřeží benátské a dalmatské, jakož i jihoitalské klesá, zdvihá se balkánské a jihoruské, především krimské. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopisně '''E'''-pu lze rozděliti od západu k východu ve 3 meridionální pásy, a tyto opět od severu k jihu ve tři části, tak že rozdělením tím vzniká 9 velikých dílů. Západní pás počíná na severu ostrovím britským, ve středu má Francii a na jihu poloostrov pyrenejský; střední má na sev. poloostrov skandinavský a jutský, přechází uprostřed v rovinu severoněmeckou a kopčinu jihoněm. a Alpy a končí poloostrovem apenninským; východní má na sev. roviny ruské od Uralu až do Polska, ve středu soustavu karpatskou a planinu středoruskou, na jihu poloostrov balkánský a krimský, který souvisí s balkánským (zvláště Dobrudžou), jako Baleary s poloostr. pyrenejským a Sicilie s apenninským. — Obyčejné starší rozdělení jest na: 1. severní hornatinu (ostr. britské, Skandinavie a Jutsko), 2. střední rovinu (od Francie k Uralu a Krimu) a 3. jižní hornatinu (poloostr. pyrenej., apennin. a balkánský, Cevenny, Alpy a Karpaty); ale rozdělení to jest méně plastické, což poznáme, všimneme-li si, že '''E.''' srostla z ostroví mezi Atlantským okeánem a jeho zátokami s jedné a zátokami Tichého, vlastně Indického okeánu s druhé strany, kteréžto poslední sahaly až k České Třebové a buď pomalu vysychaly, jako Uhersko, nebo ztratily své spojení s Indickým okeánem, jako Černé moře, které za to nabylo spojení s Atlantským. Kdežto na západě působila více erose mořská, která protrhla úžinu La Manche mezi V. Britannií a Hollandskem a úžiny mezi Skandinavií a Jutskem, působil od jihu více tlak laterální, který utvořil Pyreneje a Alpy; ale i v západních hřbetech V. Britannie a Skandinavie jeví se působení tlaku laterálního, kdežto na jihu utvoření se Aegejského moře a úžiny Gibraltarské pochází z doby mladší. Středem nejméně pohnutým jsou Čechy; i ruské planiny, směrem jihovýchodním z moře usedlé, jsou většinou jako neporušeny. Vulkanismus na jihu (Italie a Sicilie) a na severu (Island) dosud činný upomíná zřejmě na doby utváření se '''E'''-py. '''E.''' jest převážně rovinou; dle Berghausa zaujímají roviny 0,7 celé '''E'''-py; střední (německo-ruská) sama 0,6; {{Prostrkaně|střední výška}} '''E'''-py udává se kol 300 ''m'' (Leipoldt 297, Lapparent 292, Murray 286, Penck 280, Supan 290) a připočteme-li i ostrovy a Zakávkazí, jako Heiderich činí, 375 ''m''. '''E.''' má vyšší hory než celina australská, ale nižší než Asie, Amerika a Afrika; nejvyšší bod — arci nehledíc ke Kavkázu — Mont Blanc (4810 ''m'') leží v čáře středních Alp, kde 30 vrcholů dosahuje výšky přes 4000 ''m'', čehož jinde neshledáváme, neb druhé nejvyšší pohoří Sierra Nevada dosahuje v Cerru de Mulahacen 3567 ''m'', Pyreneje jen 3404 ''m'', Etna 3313, na poloostrově balkánském Ljubotrn 3050 ''m'', Musallá 2919 ''m'' a Olymp thessalský 2973 ''m'', v Apenninách Gran Sasso d’Italia 2909 ''m'', v Karpatech Gerlach 2663 ''m'' a níže Negoi 2543 ''m'' a ve Skandinavii Galdhöpig 2604 ''m''. Sever jest vůbec nižší nežli jih (ve Skotsku: Ben Nevis 1343, v Uralu: Deniškin Kámen 1633 ''m''), neboť tlak z jihu k severu byl nejsilnější a stálá skoro zemětřesení v Italii ukazují, že snad ještě nepřestal působiti; za to krajina jihovýchodní Rusi u moře Kaspického od Astrachaně (—11) až ke Kisljaru leží až —27 ''m'' pod hladinou moře, rovněž část uměle chráněných nížin (»marsch«) v Belgii a Hollandsku (Groenendyk -0,7 ''m''). Ve tvarech horopisných upomíná '''E.''' svým východem a středem na Asii, jihozápadem, poloostr. pyrenejským a apenninským na sev. Afriku; podobajíť se zajisté veliké roviny ruské sibiřským a turánským, Pyreneje, Alpy a Karpaty opět Kavkázu a Himálaji, tak že čára nejširšího scvrknutí parallelního Starého světa byla vytknuta od Číny přes Himálaji, Persii, Kavkáz, Krim, Karpaty a Alpy k Pyrenejím. Na druhé straně jsou planiny středošpanělské a roviny apulské podobny berberským, zvl. v Maroku a Alžírsku t. zv. »hauts plateaux«, ano stará fauna špan. a italská souvisí palaeontologicky se sev.-africkou. Toto spojení, jak ze zbytků velkých pliocénních ssavců (slonů a j.) v Gibraltaru a na Maltě se vyskytujících jest patrno, velmi pozdě bylo přerušeno. Rovněž z doby pliocénni jest protržení se Černého moře k Aegejskému; s protržením tím souvisí vysušení částí stepí západoasijských asi tak, že Manyč přestal býti průplavem mezi Černým a Kaspickým mořem, kteréž poslední, zbaveno jsouc přítoků, klesalo a klesá dosud, jako všecka jezera západoasijská. Že Kaspické moře spojeno bývalo s arktickým, a že spojení to pozdě přestalo, nezdá se býti pravdivým; novější výzkumy novosibiřské naopak naznačují, že v pliocénu moře arktického ani nebylo. Ano u angl. badatelů nabývá převahy náhled, že mělčina mořská mezi V. Britannií a Gronskem jest potopeným starým miocénním mostem (''miocen bridge''), a jazyková příbuznost Basků s Algonkiny ukazovala by snad na pozdní stěhování se člověka přes tento most. Podobnost arktické flory a zvířeny ukazovala by spíše na společnou vlasť předglaciální. Jisto jest, že '''E.''' na jihovýchodě souvisela přes záp. Asii s mořem Indickým, nejisto kudy, že půda Baltického moře a jižní čásť Severního moře byla na čas zemí a že moře krylo poměrně větší části '''E'''-py, zejména v Uhrách a na Rusi, až do posledních dob, což vysvětluje spolu staré vlažnější podnebí evropské. Může se tedy s Whitneyem mluviti o jisté desikkaci v '''E'''-pě, již dokazují četná solná jezera stepní. Uznáno jest dále, že '''E.''' srostla v dobách geologického utváření se ze 4 řad plochých archibolů (prvotních ostrovů), ale jejich počet a hranice nejsou dosud-ustáleny; taktéž není možno dosud stanoviti vznik a výši starých horstev. Dály se sice pokusy o vysvětlení toho v Belgii, ve Skotsku a Porýnsku, ale právě o velkých pohořích víme, že jsou pozdní a že rostla asi pomalu do výše; tak neměly Alpy švýcarské, jak Heer dokázal, v miocénu ani 1000 ''m'' výšky, a ledová doba ve větší části sev. '''E'''-py zahladila všecky stopy minulosti tak, že původní stav těchto krajin nesnadno jest určiti. Dva zákony možno stanovití: 1. '''E.''' zarůstala od západu k východu zanášením mořského dna, výjimku tvoří jen moře Baltické, Jaderské a Aegejské; a 2. všecky větší hory (Alpy, Pyreneje, Karpaty, Balkán, Apenniny) a všecky větší řeky (Dunaj, Rýn, Volga, Labe, Odra, Pád atd.) jsou původu mladšího; starými zdají se býti jen hory skotské (dle Ramsaye) a snad i skandinavské a mnohé nyní nízké pecky horní (Harc, Dobrudža, Valdaj). Podrobnějších výzkumů o celé '''E'''-pě dosud nemáme; sám Suess i Geikie mluví jen o severozápadě '''E'''-py. Suess rozeznává v západě '''E'''-py od sev. k jihu 4 pásma, z nichž obsahuje: 1. rulu archaickou v Hebridech a Lofotech mezi zátokou Loch Eriboll v sev. Skotsku a ostr. Magerö při severním Norsku; 2. kaledonské zvlnění na severovýchod se táhnoucí (Skotsko, severní Wales, sev. a vých. Irsko a sev. Norsko) a horstva z doby mezi silurem a devonem; propadlina ve středu Skotska jest naplněna útvarem uhelným; 3. pecky (''Horst''), j. středo-jihozáp. Irsko, již. Wales a Cornwall, Bretonsko, střední planina francouzská, záp. Španělsko (''meseta'') i Portugalsko, Ardenny, Porýnské staré hory, Česká planina, Sudety s Durynským lesem a Harcem (Suess jmenuje to záp. armorikánskou, vých. variskickou vlnou); pásmo to obsahuje silur, devon a zpodni uhlí, je tedy z doby karbonu; 4. alpinskou soustavu (Sierra Nevada, Pyreneje, Alpy, Jura, Apennin, Karpaty, Sedmihradsko-banátské hory, Balkán, Krim a Kavkáz); pásmo to obsahuje vrstvy z jihu vytlačené z doby tertiérni. Geikie líčí podrobněji střídání se suché země a moře, zvláště v sev. nížině německoruské. Dle něho za kambrické doby byla celina od Hebrid přes Skandinavii a Čuchonsko do Ruska; ve Skotsku a Walesu byla jezera. Kdežto za siluru krylo moře celou V. Britannii až na několik sopek na sev.-záp., nastalo na konci siluru veliké zdvižení, tak že ve Skotsku a Německu vznikla veliká jezera, v nichž ukládal se rudý pískovec (''Old-red''). Na počátku kamenouhelné doby vystoupilo moře opět, zatopilo Anglii, Irsko a nížinu až do střední Rusi, kde snížením se hladiny mořské vznikly mělké močály přímořské, v nichž se tvořilo uhlí. Za permu převládala ještě uzavřená jezera. Severozápad '''E'''-py byl tehdy — za palaeozoické doby — vyšší zemí, vulkanismem zmítanou a střídavě ponořovanou. Trias přivedla novou potopu hlubším mořem v Anglii a ve střední '''E'''-pě; tu zase Skotsko a Irsko bylo suchou zemí, Anglie však a střední Německo až do Rusi byly kryty mělkým mořem. Za křídy byla Anglie na čas suchou zemí, ale hluboké moře sahalo až k Uralu a přes Alpy do Asie až k Indickému okeánu. Eocén jest doba zemní v střední '''E'''-pě, ale Alpy zdviženy jsou po miocénu; v téže době vysušeno jest sarmatské (uher.) moře, Černé moře couvlo a zdviženy jsou jižní Sicilie, Apennin a j. Vůbec klade Geikie váhu na tlak od západu na východ a na silnou erosi v záp. '''E'''-pě a tvrdí, že obě nížiny, severoněm.-ruská a jižní středomořská, byly od sebe vždy odděleny ostrovím; severní dolina byla již za siluru a byla vždy mělčí. {{Prostrkaně|Iberský}} poloostrov (střední výše 660 ''m'' dle Calderona, 701 ''m'' dle Leipoldta) jest ve velkém planinou (''macizo centrale''), přerušenou dvěma horskými vlnami. Na východ obmezuje ji nížina aragonská, v jihu andaluská. Za onou k východu vyvstávají Pyreneje, za touto k jihu pohoří Bétické. Nejsevernější vlnou jest pohoří Karpetanské, jižní horstvo Toledské. Sev. od Karpetanského pohoří rozkládá se rovina starokastilská, jižně obě roviny novokastilské. Postupujeme-li tedy od Atlantského okeánu k Středozemnímu moři, shledáváme 5 vln, t. sev. pobřežní pohoří, Karpetanské, Toledské, Sierru Morenu a pohoří Bétické a 4 roviny, totiž: starokastilskou, sev. a jižní novokastilskou a andaluskou. Západní planiny v Galicii a Portugalsku jsou nižší staré horstvo. Jdeme-li od vých. k záp., máme Pyreneje, roviny aragonskou a sev. od ní máme horstvo baskické, jižně katalonské, iberské pohoří (pokraj střední planiny a kopčinu od Galicie do Algarve sahající). Nejvyšší místo poloostrova a '''E'''-py mimoalpské vůbec jest Cerro de Mulahacen 3554 ''m'' v bétickém pohoří (dle Ibaněze penibétickém) a sice v Sierře Nevadě. Vedle je Picacho de Veleta (3470 ''m''). Sierra Nevada je malá ellipsa prahorní o temenné výši 3000 ''m''. Bétickou Kordilleru tvoří skupené osamělé hory rozličné výše (La Sagra 2400 ''m'', Sra Gador 2325 ''m'', S. de los Filabres 2080 ''m'', Alpujarras vlastní 1624 ''m''), mezi nimiž se utvořila nízká údolí (Granada 670, Antequera 900, Ronda 747 ''m''). Severně od Nevady kolem Guadalquiviru rozkládá se {{Prostrkaně|nížina andaluská}}, která od sev.-vých k jihozápadu stále klesá, tak že výška u Jaénu jest 549, u Cordoby 104, u Xerez de la Frontera 49, u Sevilly jen několik ''m'' n. m. K západu klesá též {{Prostrkaně|střední planina}} (6—800 ''m'' prům.) {{Prostrkaně|novokastilská}} (Cuenca 903, Ciudad Real 680, Madrid 630, Aranjuez 519, Toledo 450 ''m'') s horami Toledskými (1448 ''m'', jiní 1557, obyč. jen přes 1000), jako záhybem upostřed a s kopčinou estremadurskou na západ spadající (Cáceres 471, Trujillo 485, Merida 195, Badajoz 155 ''m'') a do Portugalska přecházející, kde nabývá 400 ''m'' prům. výšky (Evora 277), řeky hlubší (Mertola 71). Osamělé jihozápadní hory Algarvské až 903 ''m'' (Foia). Jižní kraj této planiny tvoří Sierra Morena, která z nížiny andaluské vystupuje jako horstvo, ale na sever přechází v pouhou planinu s kopci 100—200 ''m'' vys.; nejvyšší místo jest Estrella 1299 ''m'' a nejdůležitější průsmyk Despeňaperos 745 ''m''. Západ jest ještě nižší. Střední horstvo karpetánské mění 19kráte svůj směr a dělí se ve 4 hlavní skupiny: 1. vých. Sierra de Guadarrama (P. de Penelara 2405 ''m''); 2. ve středu S. de Gredos (Plaza de Almanzor 2661 ''m'', nejvyšší bod stř. Španělska); 3. S. de Gata 1735 ''m'' a 4. osamělé pohoří v Portugalsku na planině S. da Estrella (Malhão 1993 ''m''). Rovina starokastilská jest průměrem 600—800 ''m'' vysoká (Burgos S51, Leon 802, Salamanca 807, Valladolid 679, solná jezera u Villapanda 684 — západněji Almeida 751, Vizeu 540, Lamego 482 ''m''), ale v sev.-záp. dosahuje hora el Teleno výše 2188 ''m''. Galicii a sev. Portugalsko kryje nižší kopčina s hlubokými údolími a horami 1000—1300 ''m'' vys. (Santiago de Compostella 228, Orense 144, Lugo 461). Severní okraj roviny starokastilské tvořen jest pohořím astursko-kantabrijským s nejvyšším bodem Torre de Cerredo 2678 ''m'' a skupinou (10) Picos de Europa přes 2000 ''m'' vys. Západ má Espiguete 2543 ''m'', východ přechází v nižší pohoří baskické (nejv. Aitzgorri 1544) až k železničnímu prosmyku Idiazabalskému (mezi ním a Pyrenejemi jen výška 658 ''m''). Východní kraj této střední roviny tvoří po pr. břehu Ebra mohutný pás horský soustavy iberské s horami Cerro de S. Lorenzo 2305 a Moncayo 2348 ''m''. V jihu se pokraj ten sklání na 12—1400 ''m'' (Soria 1049, Teruel 856), jediná S. Javalambre jihových. od Teruelu má 2002 ''m''. Nížina aragonská, vých. od roviny starokastilské po obou březích Ebra ležící, počíná u Logroña (367), snižuje se na vých.- sev.-východ (Tudela 253, Zaragoza 184, Mequinenza 52 ''m''), ale nedostihuje moře Středozemního, od něhož oddělena jest pohořím katalonským, které na severu jest v S. Monseny 1699 ''m'' vys. Na l. břehu Ebra pod Pyrenejemi jest řada předhoří nižších a mladších stupňů (Pamplona 426, Jaca 735, Cardona 436, Gerona jen б0 ''m''), místy však i vyšších, jako Peňa de Oroel 1731 ''m''. {{Prostrkaně|Baleáry}} dosahují na Mallorce v Silla de Torrellas 1571, na Cabreře 1200, na Menorce jen v el Toro 368, Pithyusy na Ibize 430 a na Formenteře 183 ''m''. {{Prostrkaně|Pyreneje}} dělí se přirozeně ve 2 části: západní mladší a východní starší, souvisící spolu příčným hřbetem Pto de Pallas v údolí arránském na pramenisku Garonny; někteří také, jako Penck, dělí je na 3 části: západ, střed a východ. Západní vznikají u Atlantského okeánu nízkým pohořím La Rhune 900 ''m'', stoupají pomalu na východ (Roncesvalles hora 1207) k Pto d’Oro 2017 ''m'' a k P. D’Anie 2504 ''m'' na půdě francouzské a dosahují největší výšky v Pic du Midi d’Ossau 2885 ''m'', kde končí. Střední Pyreneje, prům. 2500 ''m'' vys., jsou částí nejvyšší (Pic de Vignemale 3290, Mt Perdu 3352, Marboré 3320 a skupina Maladetta v Pic Nethou 3404 ''m'') a chovají také největší krásy přírodní, jako Cirque de Gavarnie s vodopádem 482 ''m'' vys. a s pověstným průsmykem Brêche du Roland (2805), avšak spíše na straně francouzské, kde jsou hluboká údolí (Bagnéres 554 a Bagnéres de Luchon 629 ''m''), než na vyšší straně španělské (lázně Panticosa 1776 ''m''). Východněji jsou nižší Tuc de Mauberne 2800, Estats 3124, Montcalm 3080 ''m''. Vých. Pyreneje počínají prosmykem Col de la Perche (1622 ''m'') a postupujíce k moři Středozemnímu mají kromě vrchů Puigmal 2909 a Mt Canigou 2785 ''m'' ve Francii jen nízké hory, jako jejich kraj Mts Albères 1257 ''m'' a na sev.-vých. výběžek Mts Corbières 1231 ''m''.<br> {{Prostrkaně|Francie}} mezi Pyrenejemi, Alpami a Bretonskem skládá se vedle nížin řek Seiny, Loiry a Rhônu a středu (''plateau central'') z ostrovů střední planiny auvergneské, 800 ''m'' prům. výše (Julien). Tato pokrývá v širším slova smyslu 80.000 ''km''² v kruhu, z něhož na sev.-vých. vybíhá horstvo Morvan a na jihozáp. Garrigues (záp. od Montpellieru). Ostrov ten byl ještě pozdě v tertiéru oddělen od Pyrenejí mořskou úžinou u Castelnaudary, která nyní na 190 ''m'' zanesena jest. Planina tato není ani jednorodá, ani stejnotvárná: vedle alluviálních nížin v Limagni (dep. Puy de Dôme) na severu vyskytují se ve středu vulkanické krátery, proudy lávy a vyhaslé sopky a konečně v záp. části Cevenn vápenné planiny Causses (dep. Tarn) s hlubokými cañony. Ku planinám těmto čítáme pohoří Morvan, útvaru prahorního, dosahující jen 902 ''m'' (rozvodí Saony a Seiny jen 301 ''m''), ale planina na jihovýchod roste, až mezi horní Loirou a Rhônem dostupuje v Pilatu 1434 ''m'' výše. Jižně od pohoří Morvanského, mezi Loirou a Allierem, jehož staré jezerní údolí sluje Limagne (Clermont Ferrand 407, St. Etienne 525, Puy 625 ''m''), dme se planina Forez ok. 1300 ''m'' vysoká s horou Pierre s Haute 1640 ''m''. Ve středu Auvernie je 3 skupení: vulkanické Dômeské (60 kráterů) s Puy de Dôme u Clermontu (1465 m), Doréské s Puy de Sancy (1886 ''m''), nejvyšší to horou celé střední Francie, a Cantalské s Plomb du Cantal (1852 ''m''). V kráterech jsou někdy jezera. Od horní Loiry na jihozápad postupují: planina Velay se 180 nižšími sopkami mezi prameny Loiry a Allieru, s Bois de l’Hôpital (1423 ''m'') a la Margeride (Mts de Randon 1554 ''m'') a sopečná planina (záp. d’Aubrac 1471 ''m''). Cevenny, které na jihu obloukem na jihovýchod zahnutým planiny ty objímají, jsou na pramenisku Loiry v Mt. Mézencu 1754 ''m'' vysoky, klesají rychle na východ a pomalu k západu, kde jeví se velké vápencové planiny, {{Prostrkaně|causses}} (800—1000 ''m''), hlubokými (500—600 ''m'') prorvami říčními ({{Prostrkaně|cañony}}) roztrhané; tu jest franc. Abršpach, skály zv. Montpellier le vieux. Nízké dubiny jihozáp. ({{Prostrkaně|garrigues}} zvané) končí se v Mont-Noires 1210 ''m'' vys. Z okolních nížin Francie nejvyšší a nejmenší jest nížina od Cevenn k Středozemnímu moři, z níž vystupují jen 2 hory: Montagne de la Gardiole 236 m jihozáp. od Montpellieru a St. Loup 115 m u Agde; jinak jest krajina ta naprostou nížinou (Nar- bonne 2, Montpellier 44, Nimes 45, Avinion 12, Arles 3, Aix 132, Orange 46, Carpentras 102. Apt 250 ''m''). Širší jest již rovina západní (Languedoc), v níž se ztrácejí malé výběžky středního horstva; nejnižší jest při dolní Garonně (Bordeaux 4, Agen 23 ''m''), na jih stoupá (Angoulême 30, Toulouse 133, Cahors 128, Alby 169, Auch 166, Pau 175, Tarbes 310 ''m''. Nejvyšší výšky dostihuje pod Pyrenejemi Tarascon 480 ''m''. Na záp. mezi Garonnou a Atlantským okeánem přechází nížina ta v písčiny (''Landes'') až 130 ''m'' vys., provázené na pobřeží dunami až 89 ''m'' vys., ale také s místy nižšími (Mont de Marsan 43, Dax 9, Bayonne 5 ''m''). Stejné skoro výšky jest severní rovina až k údolí Loiry; na jejím východě vstává sice planina Millevache až do 970 ''m'', ale na západě klesá (Limoges 210, Bourges 150, Poitiers 112 ''m''. Podobně jest v údolí Loiry (Orléans 93, Tours 47, Angers 47, Nantes 2 ''m''), a nejvyšší horou mezi oběma jest Malchus (285 ''m'') v kraji Gâtine. Sev.-záp. Francie jest také nížinou, která na třech místech prostoupena jest horami, na severu a na jihu Bretagne a u Alençonu, kde jest zároveň nejvyšší místo sev. Francie v Mt. des Avaloirs a d’Ecouves, obě 417 ''m''. Záp. Normandie jest lesnatá kopčina (''bocage'') až přes 300 ''m'' vys. (Mt. Pincon 359 ''m'' jihozáp. od Caenu); málo vyšší horstvo prahorní vystupuje v Bretagni, na sev. Mt d. St. Michel 391 a le Mené 340 ''m'', na jihu Menezhom 330 ''m''; mezi těmito horami táhnou se silurské stepi (Landes de Lanvaux) prům. 89–175 ''m'' vys. s místy níže položenými (Rennes 40, le Mans 50 ''m''). Sev.-východ Francie jest nižší, tak že by moře vystoupivši o 100 ''m'' zatopilo celý kraj od La Manche přes Paříž (25) po Châlons s. Marne (85), Remeš (86), Troyes (101), Soissons (47), Arras (66), ano vniklo by i do nížiny flanderské (Lille 23, Cambrai 55) a jen některé kopce přes 200 ''m'' vys. vyčnívaly by jako ostrovy až po Ardenny, kde má Valmy 138 a Bar le Duc 189 ''m''. — {{Prostrkaně|Ardenny}} na půdě francouzské mají ráz pouhých planin bez kopců s hluboko vrytými koryty řek Mosy a Mosely (Sedan 160, Givet 100, Verdun 204 ''m''); nejvyšší místa jsou v 400—500 ''m'' (Croix Scaille 504, ale vých. Toul 204, Nancy 250, Mety 160, Thionville 148 ''m''). Rozvodí mezi řekami Seinou a Saonou tvoří planiny Faucilles, zvané tak od podoby k srpu, 400—500 ''m'' vys., planina Langreská 381, Hautmont 548, a na jihozáp. u Nuits Bois Janson 636 ''m''. Mèsta leží níže (Dijon 248, Vesoul 235, Épinal 317 ''m''). {{Prostrkaně|Vogesy}} spadají do Francie prudce s výše 1400 ''m'' (Belchen Sulzský 1428 ''m'') do roviny a ještě prudčeji do jižní roviny (Belfort 334 ''m''). {{Prostrkaně|Pohoří Jurské}}, které od Faucilles odděleno jest nížinou horní Saony (Dole 203, Besançon 233), jest nejvyšší na jihozápadě v Crêt de la Neige 1724 ''m''. Skládá se asi ze 30 souběžných temen vrásek — Thurmann), od jihozáp. k sev.-vých. postupujících, o 800 až 900 ''m'' výšky vrcholové, ale na sev. v Noirmontu 1550 ''m'' dosahujících. Od Alp jsou střední planiny odděleny nížinou u řeky Rhônu, stále k jihu klesající (Perte du Rhône 259, Macon 184, Lyon 169, Vienne 148, Valence 129 ''m'') až do jižní naprosté nížiny (Orange 46, Arles 3 ''m''). {{Prostrkaně|Ostroví Velkobritské}} jest jako takové snad velmi mladé, spon souviselo ještě v tertiéru Irsko se Skotskem, a úžina La Manche protržena byla, jak řečeno, teprve v diluviu. Největším bylo ostroví to za uhelné doby, od které trpí mocnou erosí Atlantského okeánu na západě. {{Prostrkaně|Irsko}} jest jako lastura ve středu nižší, na okrajích jednotlivými, osamělými výšinami obstoupeno. Na sev.-záp., kde žulové hory 279—310 ''m'' vys. přímo z moře vstávají (ostr. Achill 962 ''m'' n. m.), vystupují na poloostr. Mayoském a Connemaraském kopčiny silurské 700—800 ''m'' (Mweelrea 813 ''m'', s jediným lesem Irska, ale klesají hned na východ v nížinu rašelinitou (jezera Conn 12, Mask 22, Corrib 9 ''m''). Nížina ta šíří se dále na východ a prostupuje celý ostrov od Galwaye k Dublinu; jest sice z doby kamenouhelné, ale bez uhlí a nepřevyšuje 75 ''m'' (jezero Ree 35, Derg 43 ''m''), tak že střední výška Irska jest jen 23 ''m'' (Leipoldt). Nízké kopčiny jsou v krajích Sligo a Leitrim až 600 ''m'' (Cuilcagh 667, ale hoř. jez. Erne jen 46 ''m''). Jižně od zátoky Galwayské v hrabství Clare a Tipperary zdvihá se osamělé horstvo 400—500 ''m'' (Keeper 692) a v hrabství Kerry nejvyšší hora irská Carrantuahill 1042 ''m''. Nejjihozápadnější roh Irska jest krásná a romantická, od turistů hojně navštěvovaná krajina Killarneyská s jezerem t. jm. Střední jih ostrova jest nižší; nejmocnější skupina jest hora Galtymore 947 ''m'', ostatní část prostoupena jest kopci o 400—500 ''m''. Na jihovýchodě strmí nejvyšší hora Leinster (793 ''m''), odtud po vých. břehu na sever výška roste, dosahuje v hrab. wicklowském v hoře Lugnaquille 926 ''m'' a tvoří tu divoké, pusté a neobydlené skály Wicklowské. Na sev.-vých. pobřeží vystupují hory Mourne (Eagle 637, Slieve Beg 727, Donard 850 ''m'') a v hrabství Antrimském nižší kopčina 400—500 ''m'' (s horou Trostanem 549), pověstná pro své čedičové skály, zvláště na severu u Giants Causewaye, kde strmí 275 ''m'' dlouhá a 40—46 ''m'' široká řada 40.000 sloupců čedičových. Severozápad ostrova od jez. Neaghu (15 ''m'') vyplněn jest horami Sperrinskými (Sawel 672) a Donegalskými (5—600 ''m'', Erigal 750 ''ш''). — {{Prostrkaně|Skotsko}} dělí Geikie horopisně na tré: 1. severní vysočiny (''highlands''), 2. střední údolí (''midlands'') a 3. jižní kopčiny (''southern-lands'') 1. Severní vysočiny tvoří 3 části: ''a'') západní zevnější Hebridy, ''b'') střední celinu s ostr. Shetlandskými a Orkneyskými až ku průplavu Kaledonskému (rozvodí jen 24 ''m'' n. m.) a ''c'') jižní Grampiany. Rulové (laurentinské) Hebridy jsou nemalebné, nízké ostrovy (ostr. Lewis s horou Clesham 799), oba Uisty (do 600 ''m'' s horou Ben More 608 ''m'') a nejzápadnější ostrov St. Kilda (420 ''m''); nízké jsou též Shetlandy (ostr. Mainland s horou Ronas 450 ''m'') a Orkneye (ostr. Hoy s horou Cullags 433 ''m''). Vysočina střední celiny není jednotným pohořím; jest asi z 7 ''m'' silurní (dle Ramsaye), jen sev.-záp. roh jest kambrický, sev.-vých. devonský. Jsou to vlastně osamělé massivy, mezi nimiž táhnou se údolí od záp. a jihozáp. k sev.-vých., tak že železná trať z Dingwallu do Stromeferry jde nízkým rozvodím mezi Atlantským a Severním mořem. V celku jsou na západě vyšší (Carn Eige 1182, Ben Attow 1031, Scourna Lapaich 1150, Crahic 1120 m), na vých. nižší (nejvýše Ben Wywis 1043 m). {{Prostrkaně|Grampiany}}, zdvihající se za průplavem Kaledonským, dělí se také ve 3 části: severní, střední a jižní. Západní ostrovy jsou pokračováním Skotska, teprve {{Prostrkaně|Arran}} (uhelný — Goatfell 874 ''m'') náleží ke střednímu Skotsku; nejvyšší hory jsou tam Ben More (967 ''m'' na ostr. Mullu) a Cuilion (966 ''m'' na ostr. Skye). Střední Grampiany mají na západě nejvyšší horu skotskou a vůbec velkobritskou: Ben Nevis 1343 ''m'', ostatní hory vých. jsou daleko nižší: B. Alder 1145, B. Macdui 1309, Cairn Gorm 1248, Ben Avon 1171, Bealogloe 1119, Glassmeal 1067 ''m''. Jižní Grampiany (od Firth of Clyde k jezeru Rannochu s horou B. Lawers 1214 ''m'') jsou nejznámější a nejvíce navštěvovanou krajinou skotskou, zvláště B. Lomond 973, skotský to Rigi, jezero (Loch) Lomond (7 ''m'' n. m.) a Katrine (111), opěvané W. Scottem, a blízký průsmyk Trossachs, jediný to starý les Skotska (od XVII. stol.). Nížina mezi Grampiany a jižnim Skotskem (rozvodí jen 47 ''m'') není úplně rovinou; má kopce jen do 720 ''m'' (Ochil-Bencleugh), ale důležitá jest svými ložisky uhelnými a snižuje střední výši Skotska na 381 ''m''. Jižní kopčina skotská jest hlavně silurská, v sev.-záp. nižší, na sev.-vých. tvoří velkou planinu Lammermuir až 533 ''m'' (Meiklesayslaw) a ve středu Pentlandskou, jižně Moorfootshills 651. Střed utvořen jest pohořím od sev.-záp. k jihových. směřujícím a po h. Cheviot (816 ''m'') nazvaným (nejvyšší h. jižní Anglie je Carterfall 858, ve Skotsku Broadlaw 839 ''m'') a na záp. skupinou Merrick 843 ''m'', v sev. Tinto (Pentland) 712 ''m''; jsou to dílem bezlesé pouště (dle Geikie), dílem pastviny, které v XVII stol. byly ještě hustě zalesněny. Veliké lesy byly zporáženy, aby se v nich nemohli povstalci zdržovato, a již nevzrostly. — V {{Prostrkaně|Anglii}} můžeme ve trojím pásmu od severu k jihu rozeznávati tyto díly: v západním hory Cumberlandské, Waleské, Cornwallis a Devonsko, ve středním Penniny, střed Anglie a Cotswold a ve vých. Yorské wolds (lesy), rovinu východní Anglie, sev. a jižní Downs s Wealdem. Z ostrovů náleží Man (617 ''m'', Snaefell) ku pohoří Cumberlandskému, Anglesey (276, Holyhead) k Walesu a Wight k Downům. Z pravidla jest tu východ mladší a nižší, tak na př. pod Londýnem (povrch eocén) v 311, trias, devon v 1004, silur v 1664 ''m''. V sev.-záp. nejvyšší Scaw Fell 984 ''m'', v jezerní krajině (Cumberland i Westermoreland) Cross Fell 892 ''m''. Střední kopčina (Penniny) již 4–500 ''m'' (Highpeak 603 ''m'') a klesá jižněji vždy více (Zouch u Leicesteru 275, Birmingham 90 ''m''). Nejvýše vyčnívá samostatné horstvo Waleské, zbytek to staré planiny někdy 5—600 ''m'' vys., s h. Snowdon 1094, nejvyšší to horou vlastní Anglie, a jižně Aren Mowddy 933, Cader Idris 888, Beacons 878 a Plynlimon 756 ''m''. Střed tvoří dlouhé nízké, hlavně jurské planiny Cotswoldské do 348 ''m'' (u Bathu 240, pram. Temže 113, Milkhill 295, Inkpen 308), Mendipské h. 324 a na východě podobné Yorské wolds asi 454 ''m'' (Bottonhead), nejvyšší však místo u Londýna v Chiltern Hills 195 ''m''. Nejnižší jsou močály (''fens'') u zátoky Wash. Jihovýchodní Anglii tvoří dvě křídové planiny (''downs''), mezi nimi lesnatá někdy nížina (Weald 1—200, Ashdown 193, Leith u hill Dorkingu 294 ''m'') a srázné křídové skály na vých. pobřeží u Doveru 134, jižně nad Brightonem Ditching 245 ''m''. Na ostrově Wight dosahuje St. Catherine 238 ''m''. Jihozápad Anglie stoupá v jednotlivých nesouvislých horách nad vyšší planiny (Devonská 360 ''m''), h. Exmoor 520 a Dartmoor 622 ''m'', a klesá v Cornwallsku (Brown Willy jen 415 ''m'') a končí skalami i ostrovy j. Landsend (Lizardhill) 60, ostrov Scilly 48, avšak ostrov Lundy 189 ''m''. Přechod ku středoevropské rovině tvoří Belgie a Nizozemí. {{Prostrkaně|Belgie}} jest jedinou planinou, vystupující na sev. záp. z míst při poldrech od 2 ''m'' pod m. a rostoucí na východ (Barraque St. Michel na hranicích 687 ''m''), bez hor, za to však s hlubokými (až 100 ''m'') koryty říčními. Tak sev.-záp. až po ř. Rupel a Skaldu nedosahuje výšky 50 ''m'' (Gent 10 ''m''), písčité Campiny mají jen 78 ''m'' (u Beverloo), ale u ř. Mosa a Sambre stoupá kraj do 200 ''m'', Brussel leží 60, Mons 30, Lutich 60 ''m'' n. m. Řeka Mosa vstupuje do Belgie ve výši 97 a opouští ji ve 40 ''m'', ale okolní planiny mají 2—300 ''m'', t. Condroz v sev.-záp., Hervé na vých., Fagne na záp., Famenne ve středu a Bastogne na východě, kdež dostupuje Libramont 587 m. Ještě jednodušší jest {{Prostrkaně|Nízozemí}}; skládá se dle náhledů domácích z močálů (''marsch'') na západě a na severu (Frízsko) a z písčiny (''geest'') po pr. břehu Rýna v krajině Geldernské (do 110 ''m''). Jižní čásť Nizozemí má tytéž poměry jako Belgie, rozsáhlé písčiny (campiny) k Mose a na pr. břehu místa vyšší i hory, jediné to skály nizozemské, na př. u Maastrichtu (42 ''m'') h. Peterskou, v palaeontologii křídové pověstnou. Celý západ od Antverp až k Zuiderskému jezeru jest pod mořem a chráněn pobřežními dunami a hrázemi, teprve Nimvegy a Arnhem jsou 9, Roermond 15, Deventer 3, Kampen o 8 ''m'' n. m. {{Prostrkaně|Německo}}, jež horopisně nesnadno jest odloučiti od {{Prostrkaně|záp. Rakouska}}, skládá se ze tří částí: I. severní nížiny, II. střední kopčiny a III. jižní nížiny bavorské, nehledíme-li k Alpám, které samy o sobě tvoří celek. Severní Švýcarsko nelze děliti od jižního Německa. I. {{Prostrkaně|Severní nížina}}, ke které vlastně náleží též Belgie, Nizozemí a Dánsko, ba i díl Polska a Rusi, není jednotná, nýbrž skládá se dle Pencka ze 3 částí: 1. ze slatin severozáp. (s Nizozemím) až k Labi, 2. sev.-vých. jezerní planiny baltické čili z baltického štítu (od Dánska do baltické Rusi) a 3. z jihových. nížiny (»luhu«) braniborské. Na západě jest nížina úzká, ale šíří se na východ, kde zátoka slezská zasahuje až po planiny polské, 1. Sev.-záp. slatiny jsou nejrovnější, nebo v slatině Bourtangeské na hranici nizozemské není ani jediné vyvýšeniny zvýší dětské hlavy, teprve na vřesovišti glinském (''Lüneburger Heide'') mezi Veserou a Labem vystupují kopce 160—171 ''m'' (Wilseder Berg); jinak mají místa Emmerich (na Rýně) 13, Düsseldorf 29, Kolín 39, Bonn 46, Hamm na Lippě 56, Lippstadt 43, Meppen 10 ''m''. Les Teutoburský dělí je v nižší západní část a vyšší východní (Osnabrück 54. Minden 36, Celle 38, ale sever jest nižší: Lüneburk 7, Hamburk 1, Lauenburk 2 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Baltický štít}} dělí se přirozeně prorvami Labe, Odry, Visly a Němna na 4 díly; ''a'') Holštýn a Lauenburk, ''b'') Meklenbursko a záp. Pomořany k Odře, ''c'') Pomořany a záp. Prusy k Visle, ''d'') Prusy Východní. — ''a'') Holštýn jest nížinou pravého rázu, nebo průplav Eidorský nedosahuje výše 7 ''m'' (u Rendsburku jen 1 ''m'') a průplav ze století XIV. z Bukovce (3 ''m'') k Labi vedený jen 17 ''m'', Plön 22 ''m''; pouze na sev.-vých. vystupují kopce: Bungsberg (164 ''m'') a Hüttenberg (106 ''m''), ''b'') Meklenburská planina stoupá ve středu až na б0 ''m'' (jez. Murické 68. Zvěřínské 38 ''m'') a má nejvyšší body horu Ruhnskou (178 ''m'') a vých. Helpter (177 ''m''), ale severní její pobřeží jest velmi nízké (Wismar 0,14, Roztoky 0,3, Štětín 0,4, Greifswald 5), podobně ostrovy, z nichž jen Rujana má na severu křídové hory a zvláště ve výběžku Stubbenkammeru (Stupnice, 133 ''m''), nejmalebnější místo sev. Německa, bílou křídovou skálu pod bukovým lesem. Arkona má jen 54 ''m'' n. m. ''c'') Planina Pomořská jest ze všech nejvyšší; má horu Thurmberg (331 ''m'') a ve středu vrcholy s romantickými skalami až 219 ''m'', jež tu zovou Pomořským Švýcarskem. Pobřeží je velmi nízké, t. Kolobřeh 5, Stolp 14, Bělehrad (Belgard) 21 ''m'' a podobně údolí Visly (Toruň 35, Gnězdno 19, Bydhošť 36, Marienburk 5, Tylže 5 ''m''). ''d'') Pruská planina mezi Vislou a Němnem jest nízká na severu (Insterburg 9, Samland u Královce 110 ''m''), stoupá však k jihových., kde nalézá se jez. Wystycké (174), Spirding (117) a nejvyšší vrchol Seesker Höhe (310 ''m''). Střed jest nízký, t. Angerburg a Johannisberg 117, v jihu však Kernsdorffská hora 313 ''m'', kopce u Frisches Haff až 182 ''m''. — 3. Zcela jiné poměry má {{Prostrkaně|nížina}} (propadlina) {{Prostrkaně|braniborská}}. Zde mají nadmořskou výši: Berlín jen 33, Postupim 30, Frankfurt n. O. 21 a vých. Kustřín 12, Poznaň 66, Chotěbuz 72, Krosno 40, Guben 42, Hlohov 72, Vratislav 112, Opolí 149, na záp. Trgov 79, Lipsko 110, Drážďany 102, Magdeburg 43, Vitemberk 65, Halle 76 ''m''. Jen pořídku vyskytují se nízké kopce v rovině této a pouze Fläming tvoří mezi Sprévou a Labem vyšší rozvodí (Hagelberg 207 ''m''). Mezi těmito písčitými kopci rozkládají se močály (Sprévský les, Oder Bruch), jezera a lesy borové. Vých. částí svou v Polsku a ve Slezsku náleží tato nížina tektonicky k neporušeným planinám východní '''E'''-py; objevujeť se tu poslední čedič. II. {{Prostrkaně|Střední Německo}} lze rozděliti na: 1. hercynsko-česko-moravskou kopčinu na východě, 2. ve středu planiny jurské v jihu a kopčiny hessko westfálské v severu a 3. na západě devonskou planinu porýnskou v sev. a údolí Rýnské s Černým lesem a Vogesami v jihu. 1. {{Prostrkaně|Soustava hercynsko-česko-moravská}} má hlavní směr od jihovýchodu k sev.-záp. a jest zbytkem vyšší někdy kramoly, jejíž pokrají na západě (v Bavořích) a na východě (ve Slezsku) kleslo do nížiny, v jihu pak (na Moravě a v Rakousích) se ulomilo. Mezi ní a planinami porýnskými proudilo mesozoické moře zátokou teprve po juře zanesenou; byla jedním z nejstarších ostrovů světa a největším ostrovem střední '''E'''-py, a leží částečně pohřbena v severu k Labi (dle Pencka), na př. pod Flämingem a vřesovištěm glinským, tak že snad i Helgoland (kus triasu) k ní náleží. Horopisně rozpadá se ve 4 části, i geologicky od sebe se různící: ''a'') Harc a okolí na severu, ''b'') Durynský les a Šumavu, ''c'') Rudohoří s českomorav. planinou, ''d'') Krkonoše a Sudety. — ''a'') {{Prostrkaně|Harc}} vystupuje jako vyšší, tvrdší, podlouhlá výspa mezi řadami nižších a mladších pohoří k sev.-záp. klesajících a má na západě 600, na východě sotva 400 ''m'', ale vrchol jeho Brocken 1142 ''m'' jest nejvyšším bodem sev. a stř. Německa mezi Čechami a Sev. mořem. Okolní hory jsou daleko nižší: na sev. Asse (Elm 325 ''m''), sev.-záp. Deister (403), Süntel (417) a Teutoburský les (388), na jihu Durynská planina s výškami: Nordhausen 189, Mühlhausen 207, Erfurt 213, Gotha 291, Weimar 224, Naumburk 162, Gotinky 146 a osamělý Kyffhäuser 456 ''m''. Jen jihozáp. roh Durynska k nížině vypadá jako pohoří. — ''b'') {{Prostrkaně|Durynský les}}, ač jest jen krajem planiny, má větší výšku (Beerberg 983, Schneekopf 976 ''m''), pod ním jižně jsou místa nízká (Koburg 289, Meiningen 297, Hildburghausen 360 ''m'') v údolí ř. Werry, na sev. pak kupí se nevýznamné kopčiny (Solling 515 ''m'') až k výběžkům Harcu. Jihových. od Durynského lesa jsou {{Prostrkaně|Smrčiny}}, jichž střední údolí (Wunsiedel 522 ''m'') jest obklopeno nižšími pohořími směru rudohorského, v sev. Waldstein (880 ''m'') a jihu Steinwald (736 ''m''), a na záp. vyššími souběžnými směru hercynského (Schneeberg 1053 a záp. Ochsenkopf 1024 ''m''). Pro centrální polohu svou bývaly považovány za střední uzel Německa, čehož ve skutečnosti není (viz na př. náhledy Suessovy o t. zv. oblouku Varisků). Na sever od Smrčin jsou planiny okolo Hofu (473 ''m'') a na záp. ve Frankenwaldu výšky: Wetzstein 817, Dobra 799, Kulm (Chlum) 722 ''m''. Údolí Lesní Náby (''Waldnaab'') a Odravy (''Wondreb'') dělí Smrčiny od Šumavy. — ''c'') {{Prostrkaně|Rudohoří}} na straně saské jest velikou, k sev.-záp nakloněnou planinou s nejvyšším místem Fichtelbergem (1213 ''m'') a s hlubokými údolími (Plavno 326, Zvíkava 288, Kamenice 306, Freiberk 401 ''m''). Na stranu českou Rudohoří srázně spadá. {{Prostrkaně|České Středohoří}} vrcholí Milešovkou v 835 ''m''. Českomorav. planina klesá na východě na Moravě rychle, v Rakousích méně a dosahuje místy až k Dunaji (Viehberg 1111, Römmerwald 1005, Weinsberg 1039, Paulstein 1060, Javorník čili Jauerling 989 ''m''); geologicky samostatný je Manhardt (tertiérní), 536 ''m'' vysoký. — ''d'') {{Prostrkaně|Krkonoše}} a {{Prostrkaně|Sudety}}. Krkonoše odděleny jsou od Rudohoří a od Saského pískovcového (kvádrového, křídového) pohoří Lužickou zátokou (''Lausitzer Bucht'' něm. odborníků) a jejími čedičovými vrchy. Zátoka tato jest hluboká (Zhořelec 183, Žitava 231, Budišín 184) s kopci do 400 ''m''; rozvodní hory jsou v Čechách, v Sasku jen předhoří (Ojvín 514 ''m''). Ze sev. cípu Čech postupuje kopčina (Falkenberg 587) až ke Kamenci (283), kdežto Saské Švýcarsko dosahuje jen 351 ''m'' (Vel. Winterberg). Krkonoše vrcholí Sněžkou 1603 ''m'' vys. Slezský svah jejich jest mírný, jedině Kullge (sev.-vých. od Hirschberku) má 740 ''m''. Zároveň s Broumovskými horami počínají Soví hory 1027 ''m'' jako počátek Sudet a severně od těch strmí osamělá h. Sobotka (Zobten) 718 ''m'' v nížině slezské. {{Prostrkaně|Sudety}}, které dělí kotlina Kladská (296 ''m'') od pokračování Krkonošů a prorva řeky Nisy (Wartha 257) od Sovích hor, mají nejvyšší vrchy Praděd (''Altvater'') 1490 a Sněžník kladský 1424 ''m''; jih Sudetů tvoří planina Jeseníků (Gesenke 600-700 ''m'') až ku prorvě Bečvy a Odry, kde jest rozvodí '''E'''-py mezi Baltem a Černým mořem nejnižší o 284 ''m'' (Opava 260, Mor. Ostrava 209 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Planiny jurské}} a {{Prostrkaně|kopčiny hessko-westfálské}}. Mezi českohercynskou kopčinou a záp. porýnskou (kterou Penck nazývá ''niederländisch'', ačkoliv v Nizozemí neleží) prostírá se v severu kopčina hesská, již plní hlavně čedičové výbuchy miocénní, které zde tvoří dvě velká pohoří: Vogelsgebirge s Taufsteinem (772 ''m'') a k severu vyšší Hohe Rhön (Wasserkuppe 950 ''m''); severní údolí jsou velmi nízká (Kassel 133, Giessen 151, Marburk 180, Minden 177 ''m''). Poslední plochá čedičová hora k sev. Meisner (750 ''m''). Jižněji mezi Šumavou, Dunajem a porýnskou kopčinou prostírají se východně roviny jurské a francké, západně triasové švábské, které vnikají v nížině Kraichgauské až k údolí Rýnu (Pforzheim 248 ''m''). Všude převládá tu ráz planin, zřídka vystupují hory vlastní, jako vých. od Norimberka Hohenstein (622 ''m''), Friedelberg (677 ''m''), anebo čedičové vrcholy při sev. svahu švábské planiny, zv. Rauhe Alp (600—700 ''m'' výše; k jihozáp. roste Hohenstaufen 682, Hohenberg 1016 ''m''); údoli jsou skoro stejně položena (Bamberk 233, Norimberk 300, Baireuth 342, Anšpach 397, Amberk 385 ''m''). Západ těchto planin jest nižší, spád strmý, t. Steigerwald 512, Frankenhöhe 575, Rauhe Alp 700—800 ''m'', kdežto na sev. Štutgart 250, Heilbron 130, Vircpurk a Schweinfurt 205 ''m'', což souvisí úplně s geologickými poměry (záp. trias, vých. jura). — 3. {{Prostrkaně|Porýnskou planinu}} na jihu dělí údolí rýnské ve 2 části, východní a záp., kdežto na sev. puklina rýnská neruší jejího planinného rázu z Belgie až do Hesska. Obě jižní části dělí se zase přirozeně ve 3 stupně; ve východní (Spessart, Odenwald a Schwarzwald [Černý les]), v západní (planina falcká, Hardt s planinou severolotrinskou) a ve Vogesy. — Porýnská planina devonská, prům. 500 ''m'' vys. (dle Lepsia), zahýbá se z Belgie do Hesska směrem záp.-sev.-vých. a prorvána jest uprostřed hlubokým a malebným údolím rýnským (Bingen 77, u Bonnu 44 ''m''). Má vrcholy ploché, na záp. slatiny (Hohes Venn) do 695 ''m'', nejvyšší uprostřed ve Feldbergu (880 ''m'') v pohoří Taunus. Jihozáp. pokraj spadá k severu (Westerwald jen 650 ''m'') a východu. Hluboká údolí Mosely a Lahnu prolamují planinu souběžně na přič, nižší Ardenny, Eifel jen 760 ''m'' a jižní kopčina falcká s Donnersbergem porfyrovým 687 ''m'' na l. břehu rýnském. Nejvyšší místa pak Kalter Astenberg (842 ''m'') a záp. v Hunsrücku Walderberkopf (814 ''m''). Pokrají triasové planiny lotrinské na l. břehu Rýna nazývá se {{Prostrkaně|Hardt}} (nejvýše Kalmit 860 ''m''). Vogesy tvoří západní hranici nížiny rýnské (Basilej 252, Mühlhausen 242, Karlsruhe 117, Mohuč 81 ''m''), v níž zdvihá se jediný doleritový kopec Kaiserstuhl 556 ''m'', jenž vyvřel z pozdní té pukliny zanesené štěrkem rýnským. Složitější jsou poměry vých. břehu rýnského. V sev. vyvstávají 2 osamělé prahorní pecky: Spessart (Geiersberg 607 ''m'') a za prorvou Mohanu Odenwald (Katzenbuckel 628 ''m'', Felsberg 671 ''m''). Triasová planina Kraichgauská dělí, jak již bylo řečeno, Odenwald od jižnějšího Schwarzwaldu, jenž v prahorním jádru svém (Feldberg) dosahuje výše 1493 ''m'' a k Rýnu příkře spadá, na východ povolně. V sev. má Hornisgrinde hned 1169 ''m''. Údolí rýnské od jezera Bodamského až k nížině jest hluboce provrtáno, jak vodopád Schaffhúzský ukazuje, tak H. Randen (930 ''m'') a Waldshut (313 ''m''). III. {{Prostrkaně|Jihoněmecká rovina}} dělí se ve 2 části: sev.-vých. čili Podunají a jihozáp. čili Porýní s Bodamským jezerem. Porýní odděleno jest od Francie pohořím Jurským, řadou to souběžných pohoří s příkrým srázem do Švýcarska (jez. Lemanské č. Genevské 375, Neuchâtelské 432); z pohoří vynikají: Mt Tendre sev. od jez. Lemanského (1680 ''m'') a Mont Chasseral (1611 ''m'') sev. od jezera Neuchâtelského. Porýní švýcarské, jež nepatrná vysočina dělí od jez. Lemanského, postupuje až k jez. Bodamskému, i jest rovinou plnou jezer a řek, jejichž tok na sever se kloní (Bodamské jez. 394, Curišské 409, Vierwaldstädtské 427, Bern 503, jezero Thunské 560, Walenské 424; nejnižší jest dolní tok ř. Aary). Mezi rovinami Rýnu a Dunaje na severu a Pádu na jihu tyčí se Alpy, nejmohutnější horský komplex v '''E'''-pě. Dělívají se dvojím způsobem, buď na vých., stř. a jihozáp., nebo v sev. vápencové, ve střední prahorní a jižní (vých. dolomity a jihotyrolské). Jsou složeny z četných massivů prahorních, obklopených mladšími útvary, neboť hlavní zdvižení jich jest pomiocénní a vzniklo tlakem z jihu na sev.-záp. Nejvyšší jich vrchol Mont Blanc 4810 ''m'' nalézá se v samém ohbu, kde dosavadní meridionální směr mění se v aequatoriální, avšak nejvyšší vrcholy nenalézají se ani v jedné řadě ani v rozvodí. Massivy v záp. Alpách jdou dvojí řadou od moře: j. Mercantourské (Rocca Argentera 3397 ''m'') a Kottické (M. Viso 3845 ''m''), severněji Oisanské (Pelvoux 4103 ''m'') a Grajské (Gran Paradis 4052 ''m'') a řečený již M. Blanc. Ještě dále k severu nalézá se údolí Walliské mezi Alpami Bernskými v severu (Finsteraarhorn 4275 ''m'') a Penninskými v jihu (Mt. Cervin 4482, Mte Rosa až 4638 ''m''), ale od Gotthardu se tato pravidelnost ztrácí. Vyšší hory zůstávají v jižních massivech (Bernina 4052 ''m''), až Ortlesem (3905 ''m'') končí střední Alpy a nastupují nižší vých. (nejv. V. Zvon 3797 ''m''), klesající rychle k východu. Ve vých. části souvisejí s Krasem a Karpatami. — {{Prostrkaně|Kras}} jest vápenná vysočina lemující vých. břeh Jaderského moře od Istrie až po Řecko, ač v užším smyslu označuje se jménem tím jen horský kraj Istrie a Dalmacie. Jsou to bezlesé teď roviny (jihosl. planiny) poseté skalami. Jen v údolích a dolinách jest orba možná. Z pravidla nepřesahují výšky 1000 ''m'', jednotlivé hory však stoupají i přes 2000 ''m'', t. Kom 2448 a Dormitor 2606 ''m''. Povšechný směr od sev.-záp. k jihových. Voda dešťová prosakuje tu vápencem, vymílá jeskyně (Postojna, Canzian a j.) a tvoří podzemní řeky. Povrchní vody jest tu málo až na některé močály (blata), zejména v uzavřených údolích Bosny a Hercegoviny. — Spojení Alp s Karpatami jest spíše tektonické než horopisné. Karpatami nazýváme pohoří, jež jako polokruh obmyká na sev. a vých. nížiny Uherské a střední nížinu Sedmihradskou, ač geologicky skládá se z více nesouvislých částí. Ve velkém lze rozeznávati Karpaty sev , sev.-vých. (lesní) a sedmihradské (s banátskými). Severní čásť není jednotným pohořím, nejvyšší vrcholy jeho — vlastní Tatry — tvoří v jihu osamělé, podlouhlé pohoří prahorní, hl. žulové, dosahující v štítu Gerlachovském 2663 ''m''. V severu sahá hřeben rozvodní jen asi do 1700 ''m'' (Babiagora 1725, Popadia 1742 ''m''). Údolí všude hluboká, na př. Turčanské 388 ''m''. Severní a sev.-vých. pokrají tvoří pískovec, hlavně křídový — na kraji nížiny uherské četné kopce trachytické, t. Tokajské, Vihorlat, Hargita již v Sedmihradech. Sedmihrady mají střední nížinu (Brašov 220, Kološ 347, Sibiň 419) s nepatrnými 7—800 ''m'' vys. kopci, již však obklopují odevšad hory, nejvyšší prahorní v jihu (Negoi 2536 ''m''), nejširší v západě (Biharské 1851 ''m''), avšak i na východě dosti mohutné (Bučač 2508 ''m''). V Banátě se toto pohoří snižuje (nejv. 1449 ''m'') až ku soutěsce Dunajem v délce 126 ''km'' prorvané. — Z {{Prostrkaně|rovin rakouských}} vytknouti jest moravskouherskou, hornouherskou (malou) a za Bakoňským lesem středouherskou (velkou). — Nížina moravskorakouská leží mezi Karpaty, Českomoravskou planinou, Sudetami a Alpami (Olomouc 221, Brno 227, Přerov 212, Prostějov 252, Břeclav 168, Vídeň 180, Baden 215 ''m'') a oddělena jest pohořím {{Prostrkaně|Litavským}} (480 ''m'') od nížiny hornouherské. Z kopců nejvyšší jsou hory Maršovské (Bord 587), Polomské (550), v Rakousku Manhardt (536 ''m''). Hornouherská nížina počíná u Prešpurku (132), táhne se přes Trnavu a Nitru až k Ostřihomu (111), Komárnu (109), k Bakoňskému lesu (713), pod Kysek (Güns 219, Geschriebenstein však 882) a Šoproň (212, Neziderské jez. 115) a do Štýrska k Fürstenfeldu (27 ''m''). Středouherská nížina počíná pod Karpaty (Munkáč 128, Miškolec 128, Košice 201, Budín-Pešť 102 ''m'') a u Blatenského jezera (100, Varaždín 170 ''m''), a táhne se až po Biharské pohoří (Vel. Varadín 132, Arad 116, Zemuň 76, Nový Sad 82 ''m''), majíc jedině na západě kopce u Pětikostelí (Zengövar 681 ''m''); na jihu charvatskoslavonská pohoří (Ivančica 1060, Papuk 954, Fruška gora 546 ''m'') dělí ji od nížiny při Sávě (Záhřeb 114, Karlovac 142 ''m''). Horstvo {{Prostrkaně|východní}} '''E'''-py vyznačuje se nedostatkem vlastních hor a eruptivních hornin, vodorovným usazením vrstev a hlavně působením erose. Od Sudet a Karpat až k Uralu, k Černému a Ledovému moři nemáme žádných hor, které by měly jména, až na skupinu Valdajskou v ruském Lapsku a triasový Bogdo 176 ''m'' ve stepi zavolžské. Planiny, někde hluboko řekami prorvané, střídají se tu s rovinami a nepatrnými kopci; ale naprosté roviny na vých. není, neb i dolní Volga teče v propadlině, majíc na pr. břehu kraj vysoké středoruské planiny, nejvyšší u Atkarsku v gub. Saratovské, kde Tillo udává nejvyšší výšku 405 ''m'', a na levém propadlinu stepi Orenburské se zmíněným solinosným Bogdem. Nejnižší jest sever, údolí Dviny a Pečory, kde rozkládají se široké tundry; nejvyšší známé místo jsou tu vrchy Timánské 276 ''m'', ale ostatní místa jsou velmi nízká, stok Pečory s Ussou 96, Cholmogory 21, Petrozavodsk 105, planina Očparmo 97, Veliký Ustjug 107, Oněga 35, Ladoga 5 ''m''. Východní hranici země tvoří Ural, zcela ponenáhlu vystupující z evropské strany, s příkrým však srázem na straně východní. Nejvyšší vrchol v již. Uralu je Jaman Tau (1646 ''m''), avšak i severněji, za polárním kruhem, vyskytují se výšky přes 1300 ''m''. — Západní {{Prostrkaně|baltické}} krajiny jsou též nízkou planinou (jez. Pejpus 30, Ilmen 16, Novgorod 52, Pskov 46, Jurjev 68, Dvinsk 34 ''m''), na níž jen jednotlivé vrchy strmí (Gaising 314, Munna 324, nejvýše Dubová 347 ''m'' u Minska). — {{Prostrkaně|Polsko}}, k němuž náleží celý pruh od Bukoviny do Slezska, je nížinou 100 až 200 ''m'' vys. (Varšava 99, Lublin 191, Częstochowa 243, Krakov 205, Tarnów 225, Rešov 215, Przemysl 241, Brody 234, Stryj 202, Stanislavov 256, Černovice 248 ''m''), jež stoupá u Lvova (320) a u Tarnopolu (318) a v pohoří Lysa Gora (611), v Trebnických horách (311, ve Slezsku) a u Křemence na Volyni (404 ''m''). — Střední {{Prostrkaně|Rus}} začíná na západě nížinou močálovitou (Pinsk 143 ''m''), dostupuje nejvyšší výšky ve svém středu, v gub. tverské, kde nejvyšší měřený bod je Kamestik (321), vrch u Gorice (317) a Ilji Gory (311 ''m''), veskrze vyšší než dále k severu Valdaj s Popovou Gorou, jež má sotva 300 ''m'' výšky, a klesá na východ (Moskva 191, Vladimíř 158, Murom 81) a k Volze. Východní Rus zdvihá se v pohoří (Bělyj Ključ 352, Telšanka 345 a jižně od Saratova Teterevjatka 327 ''m''), které hlubokým údolím řeky Volgy (Simbirsk 22, Sysran 11, Černyj 8, Astrachaň 11) odděleno jest od východní stepi (Perm 70, Buguruslan 99, Ufa 156, Orenburg 109 ''m'') a sklání se k jihu do hlubiny Kaspického moře. Jižní Rus je na západě nízká (Kišiněv 85, Kijev 94 a planina u prahů dněprských 185 ''m''), zdvihá se také ve středu (Ivanovka do 369), klesá za Donem (u Caricyna 122 ''m'') v pahorcích Ergenských (rozvodí 163 ''m'') a přechází v step, která teprve pod Kavkázem znova stoupá (Stavropol 611 ''m''). — {{Prostrkaně|Krim}} jest na severu nízkou rovinou, na jihu prostoupen jest příčným pohořím Jaila-dagem (Romankuš 1543, Čatyrdag 1526, Kara Tau 1212 ''m''). — {{Prostrkaně|Rumunsko}}, kromě svahu Karpat a až na Dobrudžu (Sakarbači 535 ''m''), která náleží k poloostrovu balkánskému, jest rovinou k jihu a vých. klesající, ve vých. části nížinou bez kopců (Jasy 144, Krajová 205, Bukurešť 88, Brajlov 5 ''m''). {{Prostrkaně|Skandinavie}}, od níž není možno horopisně odděliti Dánsko a Čuchonsko, dělí se ve 4 části: 1. Planiny lapské na sev., 2. pohoří norské na záp., 3. planiny švédsko-dánské ve středu a 4. kopčiny čuchonské na vých. 1. {{Prostrkaně|Lapsko}} ruské i norské jest dosud málo známé i ukazuje planiny palaeozoické, v nichž jsou vtroušeny nepravidelné kopčiny, nejvyšší snad na východě ruském neměřeném (Rabot udává 1100 ''m''), na záp. nižší (Rastegaísa 876, Nuppivare 822 ''m''), ale čím dále ku pobřeží stoupající (Goaca Gaisi u Tromsö 1300, ostr. Seiland 1080 ''m''); jih jest 600—700 ''m'' (ale jez. Enare 123, tundra u jez. Imandra 116, rozvodí k Bílému moři 125 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Norsko}} skoro celé prostupuje prahorní pohoří, vstávající na záp. příkře z veliké hloubky mořské labyrinthem ostrovů a fjordů (na př. Lofoty); u výši končí obyčejně vysokými planinami (fjell) rulovými, které na některých místech kryty jsou velikými ledovci (Svartisen na sev., Jostedals Brae na jihu), na jiných lišejovými tundrami skalními. Fjelly ty spolu nesouvisí, jsou prořezány sráznými, až 1000 ''m'' vys. stěnami fjordů (Throndhjemský největší) a hlubokými jezery (Virik Javre 576, Rös Vand 408, Umea 559 ''m''). Výška jejich na severu jest menší (1200 ''m''), na půdě švédské však vystupují vrchy vyšší (Olmajalojaekna 1689 ''m''), načež klesají ku planinám Röraským na 700-800 ''m'', z nichž vyčnívá jen Sölen (1788), Tron (1743) a Elgepiggen (1615 ''m''). Na jihozápadě dosahují největší výšky v Romsdalu (Snehaettan 2306, nad Doorem 625), záp nejvyšší hora v Jotunsfjeldech Ymerf. 2604 ''m'', ale na jihových. výška rychle klesá (Worreskayle 2054, Storford 1740, Urdals-Knuta 1413 ''m''). Svah jihovýchodní přerušen jest jen jediným obrem (Gausta 1881 ''m''), jest rychlý k nížině (jez. Stor 257, Mjösen 125, Nisser 24 ''m'') a přechází ke Christianii v nízkou silurskou kopčinu. — 3. {{Prostrkaně|Švédsko}} rozděleno jest čarou přes jezero Melar a Wener (134 ''m'') v čásť sev. a jižní. Severní čásť utvořena jest povlovným svahem z norských hor k vých. zátoce Botnické (Sarjektjäkko 2125, Sulitelma 1875, Ahreskutan 1460, Syltopperne 1787 ''m''); svah ten má nízká, na jihovýchod otevřená údolí (jez. Ostersund 305, Siljan 169 ''m''). Třináctou čásť Švédska kryjí jezera. Jižní čásť je kopcovitá planina asi 100 ''m'' vys. (jez. Kjölmas 23, Wenern 88, Bolmen 119, Asnen 123) s jednotlivými kopci (nejvýše Taberg 369, Kinnekulle 303 ''m''). {{Prostrkaně|Dánsko}} tvoří 2 rozdílné kraje: ostrovy se skalami křídovými (Mön 141 ''m'') a celinu jutsko-šlesvickou, jejíž východ jest pln kopců a jezer (Eierbavnehöi 173 ''m''), střed písčitý a západ močálovité nížiny. Bornholm je starší ostrov (162 ''m''). — 4. {{Prostrkaně|Čuchonsko}} jest zemí nízkých kopců, četných dlouhých jezer (na jihu zaujímají jezera 47 % plochy dle Veselovského) v 100–200 ''m'' (Ulea 119, Pielis 92, Pyhäselka 80, Kitka 232, Saima 78, Lendne 164, Pejerme 75 ''m''); na severu jsou kopce přes 300 ''m'' (Teiriharju 334, Sukovaro 327 ''m''), ano v Lapsku hora Jeristunturi 706, Peldoivi 715 ''m'' vys., na jihu sotva 200 ''m'' (Turisma 227) jako nejzápadnější Avasaxa. {{Prostrkaně|Italie}} neposkytuje obrazu jednotného. Kromě sev. nížiny lombardské táhne se po vých. pobřeží moře Jaderského rovina, která přerušena jsouc horou Gargano šíří se na jihu v pliocénní planinu (tavogliere) {{Prostrkaně|apulskou}}. — Souvislého horstva, které by jako hřbet Italii od sev. k jihu prostupovalo, není; vyskytují se tu jen samostatná pohoří, na sev.-záp. toskánská, na jihozáp. osamělé skupiny Kalabrie. Žádná hora na celině nedosahuje 3000 ''m''; kopčina jest pravidlem. S vyloučením Alp můžeme Italii takto rozděliti: 1. nížina lombardsko-benátská, 2. Ligurské hory, 3. Toskána, 4. Apenniny vlastní, 5. Apulie, 6. Kalabrie, 7. ostrovy (Korsika, Sardinie, Sicilie, Malta, Elba a menší: Pantellaria a jiné). — 1. {{Prostrkaně|Piemontsko-lombardsko-benátská nížina}} mezi Alpami a Apenniny počíná na severu řadou jezer (Lago Maggiore 197, Luganské 271, Comské [Lario| 202, d’Iseo 197, Garda [Benaco] 69 ''m''), spadá od západu na východ povlovně (Turin 240, Alessandria 96, Pavia 100, Milán 147, Mantova 27, Verona 60, Vicenza 54, Udine 116, Padova 31, Benátky 21, Ferrara 5 ''m'') a má jen osamělé kopce tertiérní: Superga (622), Mti Berici (419) a Euganei (589 ''m''); na pr. břehu pádském stoupá na jih (Ravenna 54, Bologna 85, Parma 89, Modena 64 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Ligurské pohoří}} jest nízká kopčina tertiérní, jež v Monte Carmo až 1389 ''m'' vys. vysýlá na sever odnože k Asti (700—800) a ke Stradelle, oddělené nížinou u Novi (195) a přechází vých. od Janova v Apenniny etruské. Nejdůležitější prosmyky jsou de Giovi sev. od Janova (472) a dell’ Altare (495 ''m'').— 3. {{Prostrkaně|Toskána}}, k níž patří vých. Ligurie, Marky a sev. Římsko až po Tiber, je velmi složitá a stará a tvořila za mesozoické doby s Elbou a Sardinií veliký ostrov, pohřbený nyní na západě mořem a krytý na východě hlavně eocénem a pliocénem (prahory jen u Gavorrana). Horopisně skládá se ze 3 částí: ''a'') Apenninu (mezi Janovem a horou Falterona na pramenisku Arna), ''b'') hor Apuanských a ''c'') mladší kopčiny toskánské (mezi ř. Arnem a Tiberou záp. od ř. Chiana). ''a'') {{Prostrkaně|Apenniny}}, též etruské zvané, jsou hlavně tertiérní a skládají se z několika stupňů, které od sev. k jihu odděleny jsou hlubokými údolími řek (Magra, Serchio, Ombrone a Sieve na jihu, Trebbio, Taro, Secchia, Reno a j. na severu). Stupně ty mohou býti pojmenovány po jednotlivých vynikajících horách, jako: 1. Lessina 1627, 2. Mte Bue 1935, Gottero 1639, 3. di Succiso 2017, Cusna 2121, 4. Cimone 2165; k jihu leží osamělé výběžky Giovi 992, Albano 641, starý M. Pisano 918, až k nížině Arna (Pisa 10, Florencie 72, Pistoja 85); východ jejich jest nízký (hory jen do 1175, průsmyk La Futa 903 ''m'') až k uzlu hory Falterone (1649 ''m''). ''b'') Apuanské Alpy jsou staré, hlavně triasové, osamělé horstvo s M. Pisanino (1946 ''m'') mezi údolím d. Serchio a mořem. ''c'') {{Prostrkaně|Toskánská kopčina}} vlastní, pro staré doly etruské (měď, cín, stříbro atd ) zvaná ''Catena metallifera'', oddělena jest od Apuanských hor a Apenninu údolím Arna na sev. (Arezzo 277), Chiany a Tibery (258 jez. Trasimenské, Perugia 520, Orvieto 355) na jihovýchodě, skládá se z více kopčin, mezi nimiž jsou nízká údolí (Volterra 544, Siena 348, Viterbo 357 ''m''). Severní čásť jest nižší (le Cornatte 1059, křídové Chianti 893 ''m''), střed jest nejvyšší (trachyt M..Amiata 1734), plutonický jih nejnižší (M. Sorate 691) s jezery di Bolsena 303, Bracciano 164 (původně krátery), a sklání se do (nížiny) Campagně u Říma (50 ''m''). U moře vystupuje osamělý M. Argentario do výše 638 ''m''. — 4. {{Prostrkaně|Apenniny střední}} jsou méně známy a pro složení jejich (trias, juru, křídu a tertiér) nesnadno jest je vylíčiti. Dělíme je: ''a'') v Apennin etruský od sev. až po horu Catria, ''b'') v Ap. římský (Romano, dle Cory, jehož nejvíce následujeme), od Catrie k horám Sibillini, ''c'') Abruzzy od hor Sibillinských k Volturnu a Trignu, ''d'') Ap. neapolské až po horu Pollino. K Abruzzám berou se obyčejně hory Sabinské i hory Lepinské a Ceprejské; k neapolským, ač neprávem, celá kopčina mezi mořem Tyrrhenským a Apenniny, od ř. Garigliana až přes zátoku Policastroskou. Není zde jednoty horopisné, ani geologické, zvláště jih nevyhovuje obyčejnému pojmu podélného pohoří, neboť planiny a prorvy řek ruší tu naprosto každý podobný směr. ''a'') Od hlavního hřbetu Apenninů etrurských oddělují se mnohé větve pobočné, jako od hory Falterony (1629 ''m'') k jihu Prato magno (1580 ''m'') a mezi Arnem a Tiberou hory Catenaja (1400); nejvyšší vrchy jsou východně od ř. Tibery, mimo střední temeno blíže k moři Jaderskému, jako h. Carpegna 1407, Nerone 1527, Catria 1702 a Suavicino 1483 ''m''; nejblíže k moři Jaderskému vybíhá skála San-Marinoská (700 ''m''), ale jinak jsou vých. údolí nízká (Urbino 451, Jesi 118 ''m''). ''b'') Apennin římský značí se tím, že na straně jihozáp. přibývá k hlavnímu hřbetu rovnoběžných pásem a hor (jihozáp. směrem), tak že plní prostor od Foligna (233) a Spoleta (361) až k řece Velino (Rieti 419), ve výši 1400-1500 ''m'' (Corverna 1683), ba roh nejdále na jihozápad zvedá se křídový Terminillo 2213 ''m'' vysoký a jihových. Regina 2333 ''m'', vrchol hor Sibillinských. ''c'') Za prorvou řeky Tronto počínají Abruzzy. Jménem tím nazývá se obyčejně nejvýchodnější a nejvyšší ze 3 souběžných řetězů, které na západ se níží a vyplňují území mezi ř. Velinem, Sangrem a Volturnem, kdežto mezi ř. Saccem a mořem Tyrrhenským postupuje čtvrté souběžné pohoří Lepinsko-Ceprejské, tak že čtverá tato soustava vyplňuje jen na tomto místě celou šířku Italie mezi oběma přímořskými nížinami (Ascoli 265, Teramo 288, Chieti 340 na vých., na záp. Pontinské močály 7 ''m'' až k Terracině a Gaetě 45 ''m''). První východní řetěz jest nejvyšší (2455 ''m'' Giaccio Porcelli) a nejnepravidelnější; má ve svém středu nejvyšší hory Italie vlastní. Gran Sasso (triasový M. Corno 2924, Debartolomeis 3111 ''m'') ve směru záp. vých. a přechází za prorvou Pescary v pohoří Majella, sev.-jižní (M. Amaro 2792 ''m'', dle Cory, 2630 Debartolomeis). Údolí hořeního Aterna (Aquila 735 ''m'' až k Solmoně) odděluje tento vých. pruh od prostředního křídového, jenž vstává naproti hoře Terminillo v M. Calvo (1901), přechází v M. Velino 2487 (Cora, 2728 Deb.) a končí nad hořením Sangrem v M. Greco (2283 ''m''). Údolí vysušeného jezera Fucino (655) a řek Salto a Liri dělí jej od třetí křídové řady, od hor Sabinských, na severu nižších, ale v M. Viglio 2156 ''m'' vysokých. Nízká jest čtvrtá řada: hory Lepinské (1536), Ceprejské (1692, dle Debart., 1583 dle Cory) a severní plutonický massiv hor Albánských (953); Velletri jen 399, jezero Nemi 315 ''m''. ''d'') Apenniny neapolské, s nimiž teprve Lovisati nás seznámil, jsou zcela rozdílny; je to kopčina, hlavně křídová a tertiérní, nehledíc při tom k četným sopkám (Rocco Monfino 606, Vesuv 1282, Vultur 1329 ''m''), která od M. Matese na severu (1822) až skoro k Pollino (del Papa 2006 ''m'') nemá žádné vyšší hory (již jméno Campobasso [730] to značí); planiny sahají tu nejvýše do 1000 ''m'' a železné dráhy z Foggie (87) do Beneventa (170) a z Potenzy (826) do Salerna (82 ''m'') nepotkaly se tu se žádnou větší překážkou. Avellino je tu ve výši 370, Caserta 76 ''m'', ba křídové pohoří od ostrova Capri k Vulturu záp.-vých. má jen 768 ''m'' (Cervialto). Východně od Apenninů těch od M. Gargana až k Tarentské zátoce prostírá se jednotvárná, křídová a pliocénní planina Apulská, pastvina rázu orientálského, bez potoků a hory, mající jen Murgie 680 ''m'', jinde ani 400 ''m'' (ano u Lecce 72, Bari 28, Gallipoli 28 ''m''). Jiný ráz má Kalabrie; tu vystupují od severu na jih 3 massivy: triasový a jurský Pollino (Dolcedorme 2248 ''m'') až k údolí řeky Crati, druhý palaeozóická skupina Sila (M. Donato 1930, Cosenza 255), a za údolím (rozvodí 250) až ke Catanzaru (333) a třetí na jihu Aspromonte (Montalto 1958 ''m''). Středem {{Prostrkaně|Korsiky}} postupuje vysoké horstvo (M. Cinto 2710, Rotondo 2631 m), které na sev.-vých. pomaleji než v jihozáp. se skloňuje a skoro celý ostrov vyplňuje. Sardinie dosahuje největší výšky ve středním massivu (Gennargentú 1946 ''m''), na západě má několik rovin, z nichž největší, Campidano, táhne se od Oristana až po Cagliari a odděluje střed od jihozáp. rudního horstva nad Iglesias (323), (Severa 989, Linas 720 ''m''). Sicilie má na sev.-vých. osamělou Etnu 3313 ''m'', nejvyšší to horu Italie, severně od Etny podélné pohoří Monti Nebrodici (M. Sori 1846) a Le Madonie (Antenna 1975), na jihu však převládají veliké planiny. {{Prostrkaně|Malta}} jest nízká tertiérní planina vystupující do 236 ''m'' výšky. {{Prostrkaně|Balkánský poloostrov}} skládá se ze dvou částí, západní a východní. Západ jest vlastně pokračováním Krasu, řada planin hl. od sev. k jihu se táhnoucích, mezi nimiž vyskytují se podlouhlá vápenná pohoří, prorvaná někdy údolími, v nichž vyrážejí podzemní řeky. Od Dalmacie mění se směr jihovýchodní v téměř jižní. Vrcholová výše nemnoho větší 2000 ''m'' (Tomor 2415, Čika 2025, Pindus 2574 až 2124 v Řecku, ba ještě v Morei Chelmos 2359, Taygetos 2409). Planiny v jihu jsou nižší (jez. Ocbrida 690, Janina 520, Tripolica 603). Východní část Balkánského poloostrova, Macedonie, Rumelie, Srbsko a Bulharsko, skládají jednotlivé massivy, nejvíce prahorní, mezi nimiž nižší kotliny. Z prvních, jež jsou v středu nejvyšší, jmenujeme Šardag (Ljubotrn 3050 ''m''), Vitoš 2330, Rilodag 2730, Rhodopu (Musalla 2919 ''m''), Olymp Thessalský 2973, Athos 1953, Parnass 2459 ''m''). Jediné skutečně větší podlouhlé pohoří (od záp. k vých.) jest Balkán v severovýchodě poloostrova, zároveň mladší (hl. z doby křídové) a nižší (Jumrukčal 2375 ''m''). Mezi vrcholy těmi jsou údolí nízká, tak Niš 207, Pirot 403. Sofia 566, Plovdiv dokonce jen 177 a Drinopol 54, Prizren 518, Skoplje 290, Bitoljc 703 ''m'' a roviny Řecké ještě nižší. Z ostrovů trčí Kréta do výše 2470, Euboea 2745 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologie. == Dnešní tvářnost '''E'''-py jeví se výsledkem nepřetržitého řetězu změn od nejstarších dob geologických do dnes, za každé doby jinou, dnešní více méně nepodobnou. Jakou měrou, o tom poskytuje přibližný obraz přiložená mapka geologická, označující v hrubých rysech ráz území té které geologické doby. Na této mapce viděti jest předem oblasti usazenin všech dob geologických, usazenin to vodních (mořských i jezerních), kromě větrových mass eruptivních (vyvřelých). Usazeniny mořské, říčnomořské a jezerní naznačují rozlohu vod a pevnin až do doby diluviální, větrové pak spadají, pokud se dosud ví, jen do doby této a alluviální. Veškery dosavadní zkušenosti o stavbě země, o jejích změnách a vývoji byly čerpány téměř výhradně jen ze studia těchto usazenin, dále z jejich organického obsahu a ze složení a uložení vrstevního. Studium toto na jevo vyneslo, jednak že kůra zemská je složena z velkého množství vrstev, že tyto vrstvy skládají soustavy různě staré, uložené buď tak, jak byly vznikly, buď z původní polohy vyšinuté, byvše svraštěny, nebo silně zvlněny. O positivním stáří zemských vrstev mluviti nelze, jen o stáří relativním. Rovněž je překonán názor, že hory a hřbety horské byly násilně vyzdviženy massami sopečnými. Názor tento přísluší dnes již jen dějinám. Neboť nic na povrchu zemském neděje se násilně, ať juž v říši ústrojné, ať neústrojné. Vše má zárodky svých příčin v minulosti, a jestliže se nám něco jeví převratem náhlým, zajisté nemáme tušení o processu, jehož výsledek do očí bije. O tom, jak asi rychle v kůře zemské a na povrchu změny se dějí, nabudeme dosti jasné představy, jestliže pomníme, že příčina všech těchto převratů má svůj původ ve vychlazování země. Jádro zemské tekuté, kůra zemská tuhá — když tento poměr u vývoji zemi nadešel, počala se kůra svrašťovati. Jádro se scvrkovalo, ale pevnější a později ztuhlá kůra zemská, nemohouc tak rychle obsah svůj zmenšovati, jako jádro svrašťovala, trhala a bořila se. Do této svraštělé massy vryla denudace (rušivá síla vody, mrazu, ledu atd.) dnešní relief zemský, v němž se střídají roviny s horskými hřbety, plošiny s kopčinami a výspami v malebné rozmanitosti. Majíce na zřeteli relief dnešní '''E'''-py, snadno poznáváme, že vypadal za doby diluviální jinak, nežli za doby třetihorní a všech dřívějších. Dotvrzujeť to okolnost, že tam, kde je dnes souš, nalézáme usazeniny se zvířenou rázu mořského, že na temenech horských vyzdviženy jsou usazeniny hlubinné, že rozličná území pokrývají vrstvy vod mořských a sladkých ve střídavém uložení. Jakou měrou tvářnost '''E'''-py za dvou různých geologických dob se lišila, znázorní nejlépe, srovnáme-li relief dnešní '''E'''-py s reliefem, jaký měla za doby diluviální. Stůjž zde obraz doby diluviální v hrubých nárysech, jak ho načrtl před nedávném prof. dr. J. N. {{Prostrkaně|Woldřich}}. Za doby ledové (diluviální) pokryly mohutné ledovce Skandinavii a rovinu severoněmeckou. Tenkráte souviselo Španělsko s Marokkem, Korsika, Sardinie, Sicilie a Malta s Alžírem. Jižně od tohoto území rozprostíralo se malé západní Středozemní moře, zasahující do severní Sahary a souvisejíc průlivem Messinským s východním svým oddílem. Rudého moře a pohoří Uralského za té doby ještě nebylo. Po severním Rusku a Sibiři rozprostíral se pokrovem sníh a led. Vody s tohoto rozsáhlého území stékaly do moře středoasijského. Když ledovce ze střední '''E'''-py ustoupily, byly ostrovy Britské spojeny s Francií, ostrovy Dalmatské byly slity v rozsáhlou pevninu istrodalmatskou, kdežto ostrovy Elba, Korsika. Sardinie skládaly s Italií pevninu sardoitalskou, Sicilie s Maltou a Italií pevninu sicilskoitalskou. Průlivem Gibraltarským souvisel okeán se Středozemním mořem, jehož vody vnikaly průlivem Sicilským do východní části. Na jihu rozkládala se Sahara. Na severu bylo Rusko ještě pod ledovým příkrovem, na jehož jihovýchodu šířilo se až dosud moře Středoasijské. Na konci této doby proražen průliv Doverský a Messinský, snížila se pánev adriatická, přerušeno spojení mezi Korsikou a Italií, a rozestoupila se rozsedlina jihoegejská a rudomořská. Na severu vyvstal Ural, ze severního Ruska a Sibiře zmizely ledovce, rovněž odtekly i vody moře Středoasijského, zanechavše moře Černé a Kaspické, jezero Aralské a Balkašské. Již z tohoto nárysu možno se přesvědčiti, že se relief '''E'''-py tím intensivněji mění a od nynějšího odchyluje, čím vzdálenější době přísluší. Viděliť jsme na obraze doby diluviální, že je na počátku této doby více změn, než jak to spatřujeme na jejím konci. Tato okolnost se stupňuje tím více, čím dále spějeme dobami geologickými k době prahorní. Přes to však zůstává starý jeho podklad, byť i přerůzně jsa změněn, týmž. Území prahorní (archiboly) označují přibližně rozlohu velkolepého dějiště, na němž během dob geologických relief '''E'''-py se (vytvořoval a týmž chodem jako dosud vytvořovati se bude. Dále za toto rozhraní sáhnouti jest sice dovoleno, jenže doklady na stvrzení názorů v hlubinách mořských stěží se vylovují. '''E.''' jest bez odporu kontinentem geologicky ještě nejdůkladněji prozkoumaným; avšak nikoli tou měrou, jak by si toho bylo přáti se zřením k různým záhadám, jež sice vysvětlujeme poznatky dosavadními, aniž jich obstojně podepříti dovedeme. Tato nejistota pociťuje se dnes na všech stranách. A věru bude pociťována citelně, dokavad nebudou prohloubeny dosavadní vědomosti o velkých územích državy Ruské, dokud o Kavkázu, Pyrenejích, Alpách, sedmihradských Karpatech a celém Balkánu budeme míti dosavadní kusé jen zprávy, a určitost těchto nebude na úrovni našich vědomostí, zejména o severovýchodních Alpách. {{Prostrkaně|Prahory}}, neboli útvar {{Prostrkaně|archaický}}, rozpadají se v útvar rulový (laurentinský) starší a útvar prahorních břidlic (huronský) mladší. Vrstvy těchto útvarův obepínají celou zemi, všady, kdekoliv se objeví, mají jejich horniny týž ráz. Považují se za součást nejstaršího obalu zemského. — {{Prostrkaně|Útvar rulový}} skládá horská jádra téměř všech větších pohoří '''E'''-py, totiž centrálních a západních Alp, všech pomezních pohoří království Českého, dále Karpat, částečně i Voges, Černého lesa, Odenwaldu a Harcu, pak Kavkázu a Uralu. Ve vých. Rusku táhne se mohutným proudem od severu na jih až k moři Kaspickému, rozprostíraje se na jihu mezi Bugem a Dněprem. Z Čuchonska přechází do Skandinavie, odtud do střední Francie, kde skládá massiv armorický. Na jihu vystupuje v Pyrenejích, Portugalsku a Španělsku, odkudž ho lze sledovati do massivu Korsiky, na Sicilii, do Italie, na Balkán a Hebridy. Mohutnost jeho souvrství páčí dosavadní zkušenost asi na 30.000 ''m''. Jeho vrstvy jsou po většině zprohýbány, zborceny, zřídka kde vodorovny; složeny jsou z ruly a četných jejích odrůd (rul. slídnatých, jinorázových, chloritových, talkových atd.), uzavírajíce mimo pecky vápenců zrnitých a místy velikých nálezů křemenců též podřízeně tuhu, železné a cínové rudy. Na mnoha místech proráží je žula. — {{Prostrkaně|Útvar prahorních břidlic}} byl dosud zjištěn téměř všady, kde útvar předešlý; větší rozsah má v Alpách, v pomezních horách království Českého, v Sasku, Karpatech, Černém lese, Vogesách, ve Španělsku, Skandinavii a Skotsku. Na jeho složení účastní se fyllity, břidlice hlinité a svory; těmto jsou podřízeny břidlice talkové, vápnito-slídnaté, jinorázové atd., pak vápence, dolomity a hadce. Toto souvrství dělivá se ve stupeň svorový (starší) a stupeň fyllitový (mladší). Rudníků, rudníkových žil a ložisk je v prahorních břidlicích poměrně dosti hojně. Rudy magnétové, měděné, zinkové, olověné, stříbrné a železné těží a těžily se v nich na četných místech. Z eruptivních hmot prorážejí tyto břidlice, syenity, diority a diabasy. {{Prostrkaně|Prvohory}}. {{Prostrkaně|Útvar kambrický}} a {{Prostrkaně|silurský}} rozprostírá se v '''E'''-pě po dvou poměrně velikých územích. Na severu šíří se od severozápadního úpatí Uralu přes Čuchonsko do Skandinavie a odtud do Velké Britannie, kdežto na jihu sleduje podélnou osu evropskou od Bogoslavska až do Portugalska. Severní tato oblasť, uzavírající obvody severního a záp. Uralu. sev. Livonsko, dále Estonsko a okolí Petrohradu v Rusku, ve Skandinavii pak silurskou pánev kristianskou, jihošvédkou a gottlandskou, konečně ve Velké Britannii obvod waleský, skotský a severoirský, je charakterisována zvířenným typem balticko-skandinavským; naproti tomu jižní oblast, jíž příslušejí vrstvy siluru českého, Harcu, Saska, Durynska, Francie (Bretoňska) a poloostrova Iberského, vyznačuje se zvířenným typem českým. Rozloha zde uvedená dokazuje, jak moře doby silurské byla rozšířena. Celou severní čásť '''E'''-py zříme zaplavenu tímto mořem, v němž byly fysikální poměry takměř stejné. Ostře ohraničených zvířenných obvodů nebylo. Doba kambrická poskytla dosud jen zvířenu pobřežní (měkkýše, červy a trilobity). Jinak doba silurská, jejíž zvířena svědčí, že tehdy byla moře poněkud hlubší než dříve, ale dosud nevalně hluboká. Tehdy převahu měly mělčiny mořské, přecházející v pobřeží bahnitá, ovroubená břehy mělkými. — Usazeniny tohoto moře jsou místy mohutné; v nich převažují různé pískovce, hlinité břidlice a droby, podřízeny jsou břidlice kamencové a křemičité a křemence. Trilobiti (''Calymene'', ''Faradoxides'', ''Asaphus'', ''Homalonotus'', ''Trinucleus'', ''Agnostus'' a j.), částečně též hlavonožci (''Nautilae'', ''Orthoceras'', ''Trochoceras'', ''Cyrtoceras'' a j.), pak graptoliti vtiskují zvířeně silurské zvláštní ráz. Jeho rozsah rozšiřují pak ještě mořští ježci (''Echinosphaerites'', ''Caryocystites'' a j.) a lilijice (''Cyathocrinus'', ''Taxocrinus'' a j.). Mořské houby a korály jsou řídké, rovněž i mlžové a plži, poněkud hojnější jsou ploutvonožci (''Tentaculites''). Po obratlovcích, zastoupených jen rybami štítnatými, je málo stop. Rovněž květena je chudičká; známeť pouze mořské chaluhy. Žuly, porfyry, syenity a diabasy prorážejí pokrov těchto sedimentů, do nichž jsou vloženy stříbrné a olověné žíly příbramské, pak andreasberské v Harcu a ložiště rumělky nedaleko Almadenu ve Španělsku. {{Prostrkaně|Útvar devonský}} dosahuje na Rusi největší plošné rozlohy. Rozprostírá se tam po Kuronsku, odkudž se šíří pruhem jednak na severozápad až k Archangelsku, jednak na jihových. do gubernie tulské až k Voroněži. Je-li též ve Skandinavii, dosud rozhodnuto není. Ve Velké Britannii zaujímá Cornwall, hrabství devonské, jižní Wales, čásť Skotska, pak Orkneye a Shetlandy. Poměrně malé obvody skládá na Moravě, v Polsku, Durynsku, ve Smrčinách a Harcu. Mohutnějším jeví se tento útvar v Porýnsku, odkudž zasahuje přes vysočinu Eifelskou až do Belgie, na východ do Nasavska a Vestfalska. Na jihu a jihozápadu je ve Francii a Španělsku. — Bylo dříve podotknuto, že moře silurská poskytovala pramálo rozmanitosti; byla jednotvárná, což se jeví měrou vrchovatou na tehdejší zvířeně. Poněkud jinak se mají tyto okolností za doby devonské. Přes to, že dosud jednotvárnost fysikálních poměrů leží v základních rysech moře této doby, přece znamenáme v něm rozdíly. Dokladem toho je rudý pískovec starý na severu Velké Britannie, významný pobřežní zvířenou. Tento pískovec tvrdí názor, že tehdy rozprostíral se na severu velký kontinent polární, sahaje až k Americe, kde týž pískovec byl zjištěn. V Porýnsku šířilo se moře do moře na území dnešních Arden. Armorika čněla jako ostrov nad hladinu tehdejšího moře. Vápence, břidlice a pískovce usazeny byly vodami tohoto útvaru. Do tří různě starých stupňů řadí se tyto usazeniny. Zpodní, nejstarši z nich, uzavírá usazeniny vápenité a slínité s druhy ''Spirifera macropterus'', ''Sp. cultrijugatus'', mladší, střední, obsahuje vápence s druhy rodu ''Cyathophyllum'', ''Calceola'' a ''Stringocephalus'', konečně nejmladší, svrchní, uzamyká břidličnaté vápenité pískovce s ''Clymenia'' a ''Cypridina''. — Zvířena devonská má hluboce vrytý ráz výlučně mořský; jest chudší než silurská. Její ráz spočívá jednak v silném rozvoji korálů, lilijic, ramenonožců a korýšů, částečně též i ryb, jednak v tom. že trilobiti, zvláště graptoliti, jeví se velmi silně redukováni. Mlži a plži jsou i zde řídcí, hojnější jsou foraminifery. Květena devonského útvaru je sice bohatší než silurská, ale i ona stojí daleko za rozvojem zvířeny. V ní nalézáme skutečné předchůdce velkolepě rozvinuté flory útvaru kamenouhelného. — Za doby devonské vymřely diabasy, a mimo ně jsou tu ještě tufy a strusky diabasové. Z rud třeba připomenouti rudy železné, měděné a cínové. Též uhelné plásty, jenže nepatrně mohutné, zjištěny v usazeninách devonských, a to ve Španělsku a na Rusi. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} pokrývá v '''E'''-pě veliká prostranství. V Anglii rozprostírá se na ploše 26.400² ''km''{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''km''²}}, rozšířen jsa v jižním Walesu, ve hrabství Derby, Yorku, Northumberlandu, ve Skotsku a Irsku. Rovněž na Rusi zaujímá ohromnou pánev, jejíž západní okraj rozkládá se od Bílého moře až jižně za Moskvu, kdežto východní okraj přiléhá k Uralu. V Německu skládá menší pánve osamocené, tak v Rýnské Falci na úbočí Hunsrücku, dále v Hor. Elsasku, Nasavsku (severozápadní díl Harcu), v Sasku, ve Smrčinách, Durynsku, v Dol. a Hor. Slezsku. Odtud rozprostírá se rakouským Slezskem na Moravu, do Čech, Alp, Italie, Portugalska (k Oportu), Španělska (Bassaco sev. za ř. Mondegem) a do Francie. Za kamenouhelné doby staré pevniny se zvětšují, rostlinstvo usazuje se buď na březích mořských, nebo se stahuje do nížin jezer vnitrozemských. Okeán se nemění, na jeho březích povstávají usazeniny ze zbytků ústrojných. Jak z toho zřejmo, tři oblasti dělí území: zemská, pobřežní a mořská (pelagická). Oblast pobřežní (litorální) ovládá severní '''E'''-pu vystouplou podél čáry běžící od Anglie přes Lucembursko, Vestfalskem, Harcem a Slezskem na Rus. Usazeniny pozemní (kontinentální) roztroušeny jsou po celinách jižně zmíněné čáry, kdežto na jihu od těchto šíří se pak usazeniny mořské. Na území litorálním je soustředěna massa uhelná (ve V. Britannii, Skotsku, Irsku). Na konci doby kamenouhelné zaplavovalo šíré moře Rusko, západní '''E'''-pu pak pokrývala velká jezera a bažiny, na jejichž březích rostlo bujné rostlinstvo. Vzrůst tohoto podporovalo vlhké podnebí subtropické a časté lijavce, po nichž uchovaly se zřejmí svědkové ve způsobu otisků kapek na ztvrdlých bahnech pobřežních vedle otisků šlépějí labyrinthodontů, prvních reptilií (správněji amfibií pozemských), příbuzných nynějším salamandrům. Vzduch pročištěný rostlinami, částečně pozbavený kyseliny uhličité a oživený množstvím hmyzu, umožňuje zároveň život plžů pozemských. — Souvrství útvaru kamenouhelného třídí se ve dva stupně: ve zpodní starší a horní mladší, neboli ve stupeň produktivního uhlí. Usazeniny staršího stupně příslušejí oblasti vápence uhelného (mořské), oblasti kulmové (říčnomořské) a Hainichenské (pozemské) a jsou zastoupeny slepenci, vápenci, drobami, hlinitými a křemičitými břidlicemi a pískovci, kdežto usazeniny stupně mladšího rozpadávají se na břidlice a pískovce. Vrstvy, jež skládají, jsou na mnoze zborceny, zprohýbány a vyplňují tu sedla, tu pánve. Na mnohých místech prorážejí je vyvřelé horniny: čediče, čedičové porfyry a melafyry, rozlévajíce se místy po nich, anebo vyplňujíce v nich žíly. Mimo kamenné uhlí poskytuje tento útvar co do užitečných hornin železné rudy (Derbyshire, Northumberland), leštěnce olověné (Harc) a rudy zinkové a olověné (Cáchy a v sousední Belgii). — Překvapující pohled poskytuje rostlinstvo této doby, majíc hluboce vrytu pečeť flory močálovité. Zastoupeno je bylinami tajnosnubnými, cevnatými, kapradinami, přeslicemi a plavuněmi, dále pak nahosemennými, cykasy; druhy skupiny dvojděložných scházejí zcela. Již z toho je dosti zřejmo, že tehdejší bažinaté lesy měly ráz velmi jednotvárný. Zevrubnější studium této flory ukázalo, že ji lze rozložiti ve tři typy vývojepisné. První z těchto typů je charakterisován skupením a převahou plavuní, kapradin a kalamitů doby primordiální, druhý převahou sigillarií a kalamitů sdružených s přeslicemi stromovitými a třetí konečně přehojnými přeslicemi a cordaity, s nimiž se zároveň vyskytují kalamarie. Na konci tohoto třetího období vystupují velké konifery, s nimiž se shledáváme opět v době příští, permské. Zvířena je nepoměrně chudá. Z foraminifer vystupuje pouze rod ''Fusulina'' v tak velkém množství, že jeho zbytky skládají lavice. Naproti tomu jsou korály mající ráz prvohorní poměrně dosti hojny, lilijice zastoupeny několika zajímavými rody, též mechovky a mořští ježci. Trilobity zastupuje rod ''Philippsia''; na jich místo vstupují rody mladší ze skupiny korýšů. Břichonožci a hlavonožci nejeví velké modifikace. Mezi ramenonožci převažuje rod ''Spirifer'', kdežto mezi rybami žralokovité. V lupkách zjištěn hmyz a mloci. {{Prostrkaně|Útvar permský}} zaujímá největší prostranství na Rusi, šíře se od Uralu, gubernií permskou k Vladimíru a Jaroslavi, na sever k Ledovému moři a na jihu od Samary k Orenburku. Z Kuronska táhne jeho oblast, pokrytá na velkých územích útvary mladšími, do Litvy, odtud do Polska až do okolí Krakova. Na západě vystupuje po obou stranách Krušných hor, běží úzkým pruhem z Čech na Moravu a vyráží na povrch ve Slezsku a Lužici. V Sasích objevuje se v okolí Drážďan, dále pak v Durynsku a na úpatí Harcu, odkudž se ubírá v menších ostrůvcích podél západního úpatí Smrčin a Českého lesa až k Řeznu. Dále lze ho sledovati v Odenwaldě, Černém lese, v Elsasku, Lotrinkách, Vogesách, v Anglii, Irsku, Alpách, uherských Karpatech a Banátských horách. — Usazeniny tohoto útvaru rozpadají se ve dva stupně: ve zpodní starší, složený z usazenin pozemních, pískovců a slepenců červených, lupků a jílovitých vrstev s podřízenými vápenci a uhelnými plásty, a ve svrchní mladší, původu mořského, v němž převažují vápence, dolomity, bituminosní slínové břidlice, sádra, pískovce a též slepence. Z pravidla vyskytují se tyto usazeniny uloženy na vrstvy kamenouhelného útvaru, jsouce s nimi těsně spojeny, mnohdy tou měrou, že přechod ten přiměl označiti útvary tyto společným názvem: permo-karbon. Květenu permskou možno roztříditi ve dva přirozené typy, a to v typ červených pískovců a slepenců, a pak v typ vápenců a dolomitů. Vyznačuje se tím, že ji skládají rostliny pozemní rázu kamenouhelného útvaru. Rovněž zvířenu lze přirozeně rozděliti v typ sladkovodní a mořský. V onom převažují ryby skelnošupinaté, k nimž se druží mloci (''Labyrinthodonta''), pak poznány zde stonožky, otisky ráčků skořepatých (''Estheria'', ''Ledia'') a sladkovodní mlži z rodu ''Anthracosia''. Mnohem bohatší než tato zvířena je fauna stupně mořského, přes to však nedosahuje rozvoje doby předešlé. Jest zajímavá tím, že má ještě ráz zvířeny prvohorní, přes to, že pohřešuje zcela trilobitů Labyrinthodonti jsou zastoupeni rody ''Actinodon'' a ''Archaeogosaurus'' a malinkým druhem ''Protriton petrolei'' a nabývají téhož významu jako ryby ganoidní. Mlži jsou četní, ještě četnější jeví se ramenonožci. Mechovky zastoupeny jsou charakteristickou skupinou ''Fenestella''. Korály a mořští ježci vyskytují se velmi zřídka. — Vyvřelé horniny dosahují v permském útvaru nejen značného vývoje, než i rozšíření. Jim přísluší potud důležitost, že poskytly bohatý materiál na složeni slepenců a pískovců. Jsou to předem křemičité porfyry, porfyrity a melafyry, jež na mnohých místech přikrývají mocným pokrovem mladší podklad. Rovněž tufy těchto vyvřelých hornin jsou mohutné a šíře rozloženy. Na žilách těchto eruptivnich hornin jsou v některých územích přimknuty rudy magnesiové (porfyry Harcu), jinde těží se v žilách porfyrových a melafyrových ruda rtuťová (Falc) a též měděná. V horních vrstvách permského útvaru (Zechstein) založena jsou mohutná ložiska kamenné soli (Stassfurt a Magdeburk). Konečně třeba též připomenouti železných rud v Durynském lese. {{Prostrkaně|Druhohory}}. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} byl poprvé poznán, studován a rozčleněn v Německu. Později, když Alpy byly zevrubněji prozkoumány, objeven i zde, a to v mohutných usazeninách typu mořského. V Německu rozčlenili usazeniny tohoto útvaru ve tři stupně: ''a'') ve st. pískovce pestrého, ''b'') st. vápence lasturnatého a ''c'') st. pestrého slínu. Po facii rhaetické, alpské, zjištěny zde jen nepatrné stopy. Trias zaujímá v Německu veliká prostranství na sev. a jihu; táhne podél Rýna do Voges a Harcu, a odtud do Francie. V Anglii je znám pod jménem mladšího pískovce rudého (''new red sandstone''); zde zjištěno, že anglickému triasu stupeň vápence lasturnatého schází. K oblasti triasu německého přikládá se trias alpský (rhaet.), facies to mořská, mohutná, vtěsnaná mezi trias alpský a jurský. Na východu a severu zjištěn tento útvar po obou bocích Karpat, v Polsku, Bukovině, Uhrách, na Rusi a ve Švédsku. Čechy, Morava a Slezsko pohřešují ho zcela. Za doby triasové vyvřely hmoty eruptivní (porfyry, křemité porfyry a melafyry) dvakráte: poprvé po uložení pestrého pískovce a podruhé v době keupru (st. pestrého slínu). Za této doby byla pohoří česká vystouplá, rovněž kontury horstev středoněmeckých byly naznačeny. Tehdy vyčnívala Auvergne a Bretoňsko ve způsobě ostrova nad moře, z Belgie táhl se územní pruh přes průliv La-Mancheský do Anglie až k Londýnu. Dále na sev.-západ šířilo se moře zaplavující velikou čásť Anglie od Londýna až do Walesu. Území Alp, Pyrenejí, Savojska, Pannonie a Aquitanie zavodňuje moře Středozemské, spojené, jako za dob dřívějších, s nížinami uralskými a středoasijskými. Rostlinstvo triasu jeví ráz novější. Přeslicovité druhy nastupují do močálů a bažin za kalamity, lesy tvoří kapradiny stromovité (''Anomopteris'', ''Nevropteris'', ''Pecopteris'', ''Taeniopteris'' etc.), cykasy (''Pterophyllum'' s novými typy ''Zamites'', ''Pterozamites'', ''Otozamites''), konifery (''Voetzia'', ''Thuites'', ''Palacoxyris'' etc.) a stromovité lilije. Moře a pobřeží oživují ještěři (''Placodus'', ''Nothosaurus'', ''Simosanrus'' a j.) a ganoidní ryby, na rody a druhy bohatí hlavonožci (''Nautili'', ''Ammoniti''), dále plži (''Turbo'', ''Natica'' etc.), mlži, ramenonožci, množství lilijic, korálů a též foraminifer. V močálech a jezerech žijí mloci (''Labyrinthodonta'') a ještěři (''Rhynchosaurus''). První stopy ptačí a ssavči zde objeveny. — Rudy vyskytují se v tomto útvaru v pestrém pískovci Černého lesa (chalkosin, malachit), ve Slezsku (zinkové rudy, blejno olověné, hnědá železná ruda), pak v Bavorsku (rudy zinkové). Alpské území triasové přechovává v Salcbursku sůl, v Istrii ložiska rumělky a rtuti, v Korutanech u Bleiberka leštěnce olověné, bělobu, Wulfenit, Sfalerit atd. a konečně v Lombardsku rudy železné. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} nejmohutněji jest vyvinut v pohoří Jurském (franckém i švábském) a šíří se ve střední '''E'''-pě mezi Harcem, Šumavou a Alpami. Počíná zde západně Šumavy a Smrčin, vytvořuje mohutný oblouk táhnoucí se z krajiny koburské přes Řezno až k Schafhúzám, kde se navazuje na švýcarskou Juru. Severně Harcu a na rovinách německých vynikají jurské usazeniny jen na malých ostrůvkách, odkudž lze je sledovati do pruského Slezska a Polska (okolí Krakova). V Čechách a Sasku jsou nepatrny. Mnohem rozšířenější jsou však ve Francii, kde se táhnou dvěma proudy, z nichž jeden obstupuje prahorní massiv francouzský, kdežto druhý Vogesami do Bretoňska až k průlivu La Manche se rozkládá a do Anglie přechází. Na jihu usazeniny triasové skládají pohoří Jurské, obepínají prahorní jádro Alp a rozprostírají se jednak na Balkánský polouostrov{{Redakční poznámka|archaický tvar, nikoliv tisk. chyba}} a do Italie (Apenniny), jednak Moravou do Karpat. Na Rusi vystupují v gubernii moskevské, pečorské a pak na Krimu a Kavkáze. — Souvrství tohoto útvaru je rozčleněno ve tři stupně, z nichž nejstarší označen jménem lias (černý), prostřední dogger (hnědý) a nejmladší malm (bílý) a uzavírá světlé a tmavé vápence, slíny, slinité břidlice, dolomity a podřízeně pískovce. Za přechodní doby mezi triasem a jurou vniklo moře mocným ramenem opět na západ. Vrstvy z něho uložené zůstaly na mnoze v původní poloze, na př. na Rusi a ve střední '''E'''-pě; naproti tomu jsou vyzdviženy a prostoupeny puklinami v Alpách. — Rostlinstvo jurské má ještě ráz doby rhaetické, přes to však je dosti rozmanité. Cykasy vykazují plný rozvoj, veliké lesy jehličnaté pokrývají souš, palmy zastupuje rod ''Carpolites''. Na konci jurské doby množí se rostliny jednoděložné (''monokotyledones''); stromy listnaté jsou podřízeny. Zvířena jest velmi bohata, druhy prvohorní mizejí silně; její ráz se blíží více rázu zvířeny nynější, ale přes to je dosud od tohoto značně vzdálen. Foraminifery a houby mořské jsou hojné, korály tvoří útesy mohutné (zastoupeny skup. ''Thamnastraea'', ''Thecosmilia'', ''Favia'' a j.). Též lilijice, hvězdice, mořští ježci a ramenonožci těší se značnému rozvoji, menšímu červi. Naproti tomu je rozvoj mlžů, plžů a hlavonožců (Ammonitů, dílem též Nautilů a Belemnitů, přímo velkolepý. K těmto se druží dekapodi dlouhoocasí, hmyz a četné ryby (ryby kostnaté scházejí zcela). Ještěři jsou zastoupeni rody ''Ichthyosaurus'', ''Plesyosaurus'', ''Camptognatus''. Na místo Labyrinthodontů nastupují praví gaviali a krokodili (''Teleosaurus'' etc.); létací ještěrky (''Pterodactylus''), želvy bahenní a říční, ptáci (''Archeopteryx'') a ssavci zastoupení vačnatci (''Amphitherium'', ''Phaselotherium'') doplňují obraz této zajímavé zvířeny. — Rozloha a mohutnost vyvřelých hornin jurských je poměrně malá. V Německu jich téměř není; tam vrstvy triasové prorážejí eruptivní horniny třetihorní. Rovněž i v Karpatech jsou tyto horniny podřízeny, za to převládají ve Skotsku a na ostrovech Mull a Skye. Zde se vyskytují syenity, felsitové porfyry a čediče. V Pyrenejích druží se k nim žula. Rudy železné chová útvar triasový v sev. Německu, Švábsku, Lotrinkách a Lucembursku; kamenné uhlí je v jeho usazeninách v Uhrách, asfalt pak v Brunšvíku a Hannoversku. {{Prostrkaně|Útvar křídový}} je v '''E'''-pě velmi rozšířen. Skládá několik samostatných obvodů, z nichž nejdůležitější je obvod českosaský, cášský, sev.-východoněmecký, baltický, anglický, francouzský (severní oddíl neboli pařížské pánve, garonský a oddíl francouzských Alp); k těmto se dále přimyká obvod slezský, karpatský, dánský a jihošvédský. Se zřením ke zvířennému rázu seskupují se tyto obvody do dvou velikých oblastí, a to severní a jižní. Oblast severní zaujímá obvody křídového útvaru českosaského, německého, švédského, anglického a sev. Francie, kdežto jižnímu příslušejí obvody Alp a všechny jižně těchto ležící. Podstata rozdílů těchto dvou oblastí záleží asi v tom, že, kdežto usazeniny severní oblasti chovají bohatě vyvinuté skupiny Belemnitů a Ammonitů, usazeniny oblasti jižní jich téměř zcela pohřešují, majíce skupinu rudistů četně rozvětvenou a bohatou, kteráž, vyjmouc v obvodu českosaském, v severní oblasti je velmi řídká. — Usazeniny zmíněných oblastí a obvodů jsou rozčleněny v pět různě starých stupňů, kteréž od zpodu nahoru takto následují: 1. Stupeň neokomský (neboli Heald s Wealdem); uzavírá usazeniny mořské (vlastní neokom), pak sladkovodní a říčnomořské (označení Hils a Weald). Za vůdčí zkameněliny považují se ''Toxaster complanatus As'', ''Rhynchonella multiformis'', ''Exogyra Couloni d’Orb''. 2. Stupeň gaultský, mořský; objímá jíly a slíny s podřízenými pískovci a vápenci a třídí se opět ve 4 pásma. 3. Stupeň cenomanský, jehož usazeniny jsou převážně glaukonitické pískovce, jíly a slíny. 4. Stupeň turonský, rovněž původu mořského; uzavírá slíny a pískovce a rozpadá se též v několik pásem. 5. Stupeň senonský; obsahuje psací křídu s rohovci, vápence, jíly a písky. Rozpoznány v něm čtyři pásma. — Až do doby stupně cenomanského má rostlinstvo ráz doby jurské s pozůstatky, rhaeta. Obrat počíná v cenomanském stupni. Zde nastupují první dvouděložné rostliny, a čím dále spěje doba křídového útvaru k třetihorní, tím i rostlinstvo rozdílnější jest od dřívějšího. Kapradin ubývá, kdežto stromoví druhy z rodu ''Protopteris'' se množí; zároveň s těmito i jižní tvary konifer, pak palmy, lilijovité rostliny, druhy vrbovité, dubovité, vavřínovité a j. vtiskují této floře ráz vyspělejší, dnešnímu podobnější. Zvířena tohoto útvaru je bohata. Foraminifery vystupují v množství značném, místy skládají i vrstvy; též mořské houby jsou zastoupeny četnými rody. Korály skládají útesy jen v obvodu horního křídového útvaru Alpského; jinde jsou řídké. Rovněž vzácné jsou lilijice, kdežto mořští ježci a ramenonožci dosahují netušeného rozvoje; k těmto se řadí mechovky. červi, mlži, dílem i plži a raci. Předůležití jsou rudisté. Hlavonožce zastupuje jen několik druhů; vymírají na konci této doby (''Ammonites'', ''Crioceras'', ''Toxoceras''). Z hmyzu objeveni byli též motýlové, z obratlovců zbytky ryb chrupavkovitých. Plazi, v jurském útvaru hojní, jsou zde vzácní (''Iguanodon'', ''Mosasaurus'', ''Aptychodus''). Po ptácích objeveny dosud jen čelisti (am. ''Hesperornis'', ''Ichthyornis''). Hornin eruptivních v evropském útvaru křídovém dosud stanoveno nebylo; které tu a tam prorážejí vrstvy křídové, poznány za mladší nežli útvar křídový. Objev tento učiněn jak v saském Švýcarsku, tak i v Karpatech, kdež sedimenty útvaru křídového vyvřelé massy prorážejí. — Rudních žil v tomto útvaru je málo. Známy jsou dosud ve Vestfálsku (galenit a sfalerit), v Banátě (magnetit) a u Rezbanye v Uhrách. Mimo to jsou tu pak ještě z užitečných produktů fosfority (Francie, Podolí, Smolensk), kamenné uhlí (Hannoversko) a asfalt (Švýcarsko). {{Prostrkaně|Třetihory}} ({{Prostrkaně|doba kaenozóická}}). Usazeniny této dlouhé doby zaujímají v '''E'''-pě šírá prostranství na severu i na jihu, na západě i na východě. Na sever sledovány až do Gronska. V nich lze poznati, že na začátku doby kaenozóické vyskytují se jisté druhy rostlinné a živočišné ve značném vývoji, které sem přecházejí z doby minulé, mesozóické, a že soudobně — a to je hluboko vryto do povahy úhrnné — povšechný ráz rostlinstva i bylinstva je dnešnímu mnohem podobnější nežli za doby mesozóické. Tato shoda je tím zjevnější a větší, čím mladší vrstva, jejíž zvířenu a rostlinstvo k dnešní přirovnáváme. Rozdíly podnební jsou za této doby ostré; zde je veliké množství soudobných facií různých, jež přehled a zběžný krátký náčrtek rázu této doby velmi stěžují. Souvrství usazenin doby třetihorní rozčleněno ve tři období: {{Prostrkaně|eocén}}, {{Prostrkaně|miocén}}, {{Prostrkaně|pliocén}}, mezi něž později vsunuto období čtvrté: {{Prostrkaně|oligocén}}. Eocén a oligocén stahuje se zhusta v období jedno: {{Prostrkaně|palaeocén}}; miocén a pliocén v {{Prostrkaně|neogén}}. {{Prostrkaně|Eocén}} rozprostírá se v záp. '''E'''-pě v pánvi pařížské, dále na severu v okolí londýnském, na jih přechází do Alp, pak Apennin, Karpat, Pyrenejí a do Španělska, na východ do Řecka a Turecka. Celé jeho území rozpadá se v několik obvodů, z nichž západoevropské jsou ještě nejzevrubněji prostudovány. Předem je to eocénní pánev pařížská, kde studium palaeontologické svůj počátek vzalo a již mimo pánve anglické nejdokonaleji známe. V okolí pařížském je útvar eocénový zastoupen písky, jíly a vápenci (pařížské hrubé vápence, ''calcaire grassier''), usazenin to dílem říčnomořských, dílem sladkovodních. Eocén anglický obsahuje převážně usazeniny mořské a jen podřízeně brakické. Nejdůležitějším členem mořského stupně je jíl londýnský a písek bagshotský. Mayer rozeznává v eocénu vůbec tato pásma: garumenské, soissonské, londýnské, pařížské, bartonské, ligurské a tongerské. Na jihu zastupuje tento útvar facies nummulitového vápence, jež dochází v Alpách, Apenninech, Karpatech, Pyrenejích, Řecku, Turecku a Španělsku značného rozšíření a mohutnosti. {{Prostrkaně|Oligocén}} je velmi dokonale vyvinut v Německu a v Anglii. Ve střední '''E'''-pě zaujímá severoněmeckou nížinu od paty Krkonoš a Harcu až k Baltickému moři a na východ až k Polsku; na západě vystupuje v Elsasku a ve Švýcarsku. Též ve Francii byl zjištěn, jen že v nepatrné mohutnosti; je zde zastoupen usazeninami sladkovodními a mořskými. Tyto facie jsou daleko mohutnější v oblastech anglických a německých. Jejich prostranství zaujímají tam slíny, písky a jíly. V Německu roztřídili oligocén: ''a'') v pásmo staršího hnědého uhlí, jemuž jsou soudobny vrstvy jantarové a bobových železných rud a ''b'') v pásmo střední složené ze septariových jílů (usazenin to mořských a pozemních). Švýcarský oligocén roztříděn ve zpodní molassu mořskou a v horizont hnědého uhlí. Seinský obvod oligocénní má za nejstarší a nejmladší člen usazeniny sladkovodní, jež uzavírají sedimenty mořské. {{Prostrkaně|Neogén}}. Doba neogenní právem se pokládá za dobu velkých změn. Zborcené vrstvy eocénní vyzdvižené na temenech Alpských dávají nám o velikosti těchto převratů hlasné svědectví. Střední '''E.''' měla za této doby nynější svůj ráz, ovšem pozměněný jednotlivostmi, jež odstraněny byly, když dospěly horské hřbety Alp, Pyrenejí, Apenninů, Karpat a Balkánu své výše. Tehdy obtékal mohutný záliv mořský Alpy, vnikaje z Francie skrze Švýcary a Bavorsko do Rakous, odkudž se dral jednak Moravou do Čech a Polska, jednak Uherskem a Sedmihradskem na poloostrov Balkánský. Iberský poloostrov souvisel s Afrikou, v jejímž severním oddíle šířil se mořský chobot saharský a egyptský. Střední '''E.''' byla nad hladinou mořskou, břehy moře Baltického a Severního i Dánska byly ponořeny v mořském chobotě sahajícím na jih až do okolí Mohučského. Skandinavie, zalesněná sosnami, souvisela s Německem, dále na západu byla Anglie spojena s Francií. Tuto tvářnost '''E'''-py poměnily do jisté míry vyvřelé massy eruptivních hornin. Vyvřelyť za mladších třetihor čediče pohoří Doupovského a Středohoří v Čechách, vyvstaly sopky na severu a vých. Moravy a v Německu (Eifelské pohoří, Porýní), trachytová horstva v Uhrách a Sedmihradsku, čediče ve stř. Francii, Katalonii, Italii, Řecku, Islandu, Skotsku a Irsku. Tyto převraty s klimatickými změnami předurčily změny v rostlinstvu a živočišstvu. K. Mayer rozeznává v neogénu tyto stupně: aquitánský, mohučský, helvetský, tortonský, piacenský, astský a saharský. Evropské území neogenní rozpadá se v několik poměrně ostře ohraničených oblastí, z nichž nejdůležitější jsou oblast rakousko-uherská, mohučská, severoněmecká, švýcarská, francouzská, anglická, volyňsko-podolská a ruská. Na území rakousko-uherského neogénu rozkládají se jíly, slíny, písky, pískovce a litavské vápence. Na těchto veskrze mořských usazeninách, označených stupněm mediterránním, spočívají jíly a písky stupně sarmatského, říčnomořské, na nichž leží písky a jíly stupně kongeriového (říčnomořského), přikryté štěrky belvederskými. V pánvi mohučské zaujímají jíly septariové podklad vrstev neogénních; na nich leží slíny cyrenové, pak pískovce s otisky listův. Pliocén je zde zastoupen vrstvami říčními t. zv. pískovci Eppelsheimskými, uzavírajícími zbytky ssavců (''Dinotherium'', ''Rhinoceros'', ''Mastodon'' etc.). V severním Německu je miocén zastoupen jen slídnatými jíly, jako na př. ve Šlesviku a Holštýně, a obsahuje hnědé uhlí (Meklenburk). V již. Německu a Švýcarsku možno v něm rozeznati dolní pásmo sladkovodní molassy, pak pásmo svrchní molassy mořské a konečně svrchní pásmo molassy sladkovodní. V Anglii spadají do tohoto stupně dílem mořské, dílem říční jíly a písky nazvané crag a uzavírající zvířenu a květenu přechodní od typu třetihorního k diluviálnímu. — Rostlinstvo doby třetihorní nese za eocénu ráz tropický, naproti tomu za neogénu ráz subtropický. Palmy a stromy jehličnaté, pak byliny dvojděložné převládají. Kryptogamy doby mesozóické vytratily se téměř zcela, rovněž cykasy. Velmi pozoruhodna je zvířena. Má již v hrubých obrysech ráz zvířeny nynější. Mnohé soudobé druhy vzaly v ní svůj počátek. Nápadným je povšechný rozvoj ssavců. Z prvoků nabývají důležitosti a významu foraminifery, již tím, že jsou v eocénu zastoupeny skupinou Numulitů, která v neogénu takměř zcela vymřela. Mořské houby, koraly, mořští ježci, ramenonožci jsou vzácni, naproti tomu mlži a plži hojni. Z hlavonožců doby předešlé zbyla toliko skupina Nautilů. Arthropody zastupují skupiny žijící ještě dnes. Veledůležit jest rozvoj ryb i ssavců. Vedle ssavců vaknatých jsou zde zastoupeni hlodavci, kopytnatí, tapíři, druhy vepřů, kočkovití, netopýři a opice. Kromě hnědého uhlí, kamenné soli a bobové železné rudy obsahují neogénní vrstvy co do užitečných hornin ještě síru (Sicilie). Na trachyty vázány vyskytují se zlaté a stříbrné rudy v Uhrách. {{Prostrkaně|Čtvrtohory}}. Podstatné to byly zajisté změny, které byly toho příčinou, že moře doby miocénní, sahající mohutným zálivem od jihovýchodu přes Balkánský polouostrov, Uhry, na severozápad až do Čech a odtud Moravou až do Podolí a na jižní Rus, odteklo na jihovýchod, zanechavši po sobě veliká jezera. Že dlouho trvalo, než tato jezera, původně slaná, pak braková (říčnomořská) a konečně sladká, ve střední '''E'''-pě vyschla, a na jich prostranstvích uloženy byly na jihu mohutné hlíny, na severu štěrky, písky, slíny a jíly, toho dokladem je mohutnost těchto sedimentů. Zkoumajíce tyto usazeniny, mladší třetihorních, ne nesnadno poznáváme, že zpodní, starší, uzavírají zvířenu bohatou zvláště na ssavce (slony, nosorožce, lvy, tygry, hyény atd.), po nichž v mladších bučí není stop žádných nebo velmi skrovné. Toto poznání vedlo k tomu. že usazeniny tyto rozčleněny ve dva stupně: diluvium a alluvium. {{Prostrkaně|Diluvium}}. Diluviální usazeniny pokrývají na severu '''E'''-py veliká prostranství; ale i na jihu jejím rozkládají se široko daleko, tu souvislým, tu na ostrovy roztrhaným příkrovem. Na severu jeví se nám jako výsledek rušivé síly jednak zemského ledového pokrovu, jednak ledovců, kdežto ve střední a jižní '''E'''-pě nejsou než produkty větrů a tekoucích vod (ovšem až na zbytky ledovců vysokých horských hřbetů). Ráz těchto usazenin je na různých místech různý, namnoze ryze místní. V Německu rozčleňují je ''a'') v pásmo svrchních a ''b'') pásmo dolních slínových a jílovitých štěrků, jež místy dělí lavice písková (korálové a mechovkové lavice pískové). Nejen severní '''E.''' byla za této doby zaledněna, než i dále na jihu na temenech alpských, pohoří Jury, pyrenejských, Kavkázu, snad i Apenninu, ležely mohutné ledovce, jejichž mocné usazeniny označují dřívější jich rozlohu. Mimo to svědčí sled vrstev diluviálních tomu, že tehdejší ledovce několikráte (dle jedněch dvakráte, dle jiných třikráte) změnily rozlohu území svého, z čehož se na dvoje, ano i troje zalidnění '''E'''-py soudí. — O tvářnosti '''E'''-py za diluvia bylo promluveno v předmluvě. Zbývá ještě načrtnouti ráz tehdejší zvířeny a květeny. Zřídka kde nalézají se v diluviálních usazeninách zbytky živočišné a rostlinné na původním nalezišti; obyčejně bývají na nalezišti druhotním, kam je zaplavily vody nebo snesly větry. Zvířena i rostlinstvo doby této jeví hluboce vrytý ráz nynější doby, jenže nemá detailních znaků. Toť lze vypozorovati jak na zvířenách sladkovodních usazenin, tak i na arktické floře této doby. Druhy, jako na př. ''Paludina diluviana'', různé druhy z rodu ''Helix'', pak ''Cardium edule'', ''Cyprina islandica'' a j., svědčí tomuto názoru touže měrou, jako že na konci diluvia vymřeli ssavci: na př. ''Elephas primigenius'' (mamut), ''Elephas antiquus'', ''Rhinoceros tichorhinus'', ''Bos primigenius'' atd. {{Prostrkaně|Alluvium}} je zastoupeno usazeninami nynějšími, usazeninami hlinitými, pískovitými, jílovitými a j., jež uložily prameny, řeky, jezera a moře. Sem přísluší též ruda bahenní, rašeliny, korálové útesy, vulkanické tufy atd. Rozloha těchto sedimentů je veliká; povstávají všady, kde jsou činny síly mechanické a kde se rodí, přerodňuje a zaniká život organický. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == V obrovském, k východu otevřeném polokruhu obmyká největší čásť hranic '''E'''-py moře, na severu jako moře Karské a Bílé, na západě jako Atlantský okeán a jeho části, Severní a Baltické m., na jihu jako moře Středozemní (s m. Černým a Azovským). Obě jmenovaná středomoří, severní, tvořené Sev. Německým mořem a Baltem, a jižní (Středozemní) mají pro '''E'''-pu největší důležitost. — Moře '''E'''-pu obléhající jsou z největšího dílu nehluboká. Isobatha 200 ''m'' vzdaluje se velmi značně od severních a západních břehů celiny. Kdyby moře Atlantské jen o 150—200 ''m'', tedy o míru nejvyšších staveb, kleslo, zbylo by z Bílého, Severního a Baltického moře jen několik malých bassinů a záp '''E'''. podobala by se tupému poloostrovu, jehož okraj by šel od záp. Norska přes Shetland a Hebridy k záp. Irsku a odtud v tupém úhlu do vnitra zál. Vizcayského. Jen kol břehu jižního Norska táhl by se úzký průplav. Také rozdíl obou evropských středomoří spočívá hl. ve hloubce. Balt (400.000 ''km''²) má spíše ráz vnitrozemského jezera, jež jen úzkými průplavy — oběma Belty a Sundem — jest spojeno se Severním mořem. Posléze jmenovaný průplav jest však vedle La Manche nejvíce navštěvovanou drahou mořskou. Severní moře, velikého pro střední '''E'''-pu významu, zužuje se v jihu v nejdůležitější evropský průplav, úžinu Doverskou č. Calaiskou, 32 ''km'' širokou. Ještě moře Irské má ráz středomořský. Hluboká moře evropská počínají teprve zálivem Vizcayským. Kdežto pobřeží záp. Francie a jižní Anglie ještě opásáno jest pruhem mělkého moře 150—200 ''km'' širokým, shledáváme se u břehů pyrenejských se značnými hloubkami. Středomoří jižní (2½ mill. ''km''², spojené s okeánem úžinou Gibraltarskou (14 ''km'' šir. a až 900 ''m'' hlubokou), dělí se v západní a východní. Mělká úžina Túniská nebo Sicilská obě části spojující přibližuje zase '''E'''-pu k Africe až na 140 ''km''. Východní, celkem hlubší, Středomoří na evropské straně značně rozčleněné, spojeno jest úž. Dardanellskou (Hellespont, 2 ''km'' šir.) s nevelikým m. Marmarským (11.655 ''km''²), z něhož úž. Cařihradská (Bospor, ½ ''km'' šir.) vede do moře Černého (440.000 ''km''²). Úžina Kerčská (4,2 ''km'' široká), řece podobná, odděluje moře Černé od Azovského (37.604 ''km''², 4—5 ''m'' hlub.), jež má již docela ráz vnitrozemského jezera. Činnost moře na březích evropských jest velmi značná. Příliv a odliv, nahrazující některým říčním přístavům moře, působí na jiných místech, zvl. v Sev. moři a v otevřeném okeánu velmi zhoubně. Stoupá u Lorientu a Morbihanu na 4, u Brestu na 6, u Roscofu na 8, u St. Malo na 11 ''m'', nejvýše snad v celé '''E'''-pě v zátoce Bristolské, na 9—15 ''m'', a nejzáze v ní u Chrestonu prý až na 19½ ''m'' při rychlosti vlny 60 ''km'' v hodině. Naproti tomu mizí výše přílivu v Baltu a moři Středozemním (zde u Terstu jen 70 ''cm''). S tím souvisí také činnost moře. Tak trhá moře v Normandii každoročně 2 ''m'', na březích norfolckých a suffolckých v Anglii až 2–4 ''m'' celiny ročně. Vůbec v Severním moři trvá dosud silný boj moře a pevniny. Prudké návaly urývají zde celé ostrovy a zaplavují široké pruhy země, čemuž zase člověk umělými hrázemi snaží se překážeti. Tak r. 1173 utvořena zátoka holland. Dollart, r. 1221 zát. Jade v Oldenbursku, roku 1277 frízský Dollart, r. 1421 zničeno 72 vesnic v Hollandsku, r. 1570 zahynulo prý při povodni 100.000 lidí, r. 1634 ve Frízsku 15.000 lidí. Plinius znal 23 frízských ostrovů, dnes jich jest pouze 16. Úbytek Hollandska počítá Arends za posi. 6 stol. na 6050 ''km''², z nichž polovice urvána v stol. XIII., kdežto v XVIII. již jen 55 ''km''². Za to nyní vysušovaním Hollandska značně přibývá, tak v létech 1815–65 asi 45.000 ''ha''. V Belgii páčí Laveley přírůstek od r. 1124 na 50.000 ''ha'', tak že dnes jsou pole, kde byla r. 1213 námořská bitva Sluyská mezi Francouzi a Angličany. Někde zanáší moře samo velmi značně, tak na př. m. Beccles, jež bylo ještě v XIV. věku přístavem, leží dnes 14 ''km'' od moře (viz {{Prostrkaně|Duny}}). Veledůležito u moří evropských jest, že až na nepatrnou čásť po celý rok jsou prosta ledu. Pravidelně zamrzávají jen moře Bílé, mělké moře Azovské a zálivy moře Baltického. Někdy ovšem výjimečně zamrzání to stává se obecnějším, tak na př. r. 1688 Karel X. s vojskem 20.000 přešel přes zamrzlé moře na ostr. Fünen a Langenland; r. 1809 Rusové hrozili Štokholmu přes zamrzlý Balt, a Velký Belt byl r. 1871 od 1. ledna až do 1. března zamrzlý. Černé moře zamrzlo prý r. 299, 558, 703, Dardanelly r. 762, Bosporus r. 359 a 474, ba r. 1507 zamrzl i přístav v Marseilli, r. 1769 La Manche a roku 860 i moře Jaderské. Až do nedávna mělo se za to, že mezi hladinami okeánu Atlantského a m. Středozemního jest veliký rozdíl. Teprve nejnovější přesná měření medimaremetry a mareografy ukázala, že hladinu moří '''E'''-pu obklopujících lze pokládati za totožnou. Přijímáme-li hladinu střední u Marseille za normál, jest hladina moře v Terstu o 2 ''cm'' vyšší, v Benátkách a Janově o 5, v Livorně a Nizze o 6, v Anconě o 8, v okeánu Atlantském u Biarritzu o 13, v S. Jean de Luz o 15, v Brestu o 2 ''cm'' vyšší; v Les Sables d’Olonne o 20 ''cm'' nižší, v Kanálu cherbourském o 5, v Havru o 1 cm vyšší, v Boulogni stejná. — V Severním moři jest u Ostende o 16, v Amsterdamu o 1, v Cuxhavenu o 3 ''cm'' nižší, v Zuiderském jezeře o 5—7 vyšší, v Baltu u Travemünde o 9, u Swinemünde o 2, u Pilavy o 8 ''cm'' nižší. Největší známý rozdíl u moří evropských činí tudíž pouze 35 ''cm''. To má velikou důležitost praktickou pro přesné nivellování a triangulaci. Tyto jsou téměř ve všech státech evropských založeny na hladině nejbližšího moře. Tak přijali Rakušané Terst, Italie Janov, Francie Marseille, Španělsko Alicante, Portugalsko okeán Atlantský u Cascaès, Belgie Ostende, Rusko Kronstadt. Jen výjimečně přijali Hollanďané stř. hladinu vysoké vody v Amsterdamu, jež leží as 14 ''cm'' nad stř. hladinou, Německo pak za normál rovinu položenou 37 ''m'' pod fixním bodem hvězdárny berlínské. Normál tento leží as 2 ''cm'' výše než hladina Baltu u Swinemünde. Švýcaři mají za základ svých měření fixní bod na bludném balvaně, tak zvaném Pierre du Niton v Genevě. Jest zjevno, že když hladina moří evropských jest téměř totožná, i měření výškopisná zbavena jsou vady, již by jinak různé základní niveau přivoditi musilo. Utváření se '''E'''-py (viz geologii) vysvětluje, proč {{Prostrkaně|řeky}} z větší její části vlévají se do zátok Atlantského okeánu, a ne přímo do něho nebo do Arktického moře, do kterého ubírají se jen vody z východní roviny ruské, a proč uzavřená úvodí (baltické a černomořské) co taková se vytratila, kdežto veliké území Kaspického moře (¹/₅ celé '''E'''-py) se zachovalo. {{Prostrkaně|Úvodí Arktického moře}} dělí se zátokou Bílého moře přirozeně ve dvě části: západní lapsko-norsko-ruskou, obsahující staré planiny s velikými jezery (Enare 1421 ''km''²) a s malými řekami (Tana 275 ''km'' dl.), a ve východní tundrovitou rovinu severní Rusi, ze které přitékají řeky: Pečora (1820 ''km'' dlouhá, 420.000 ''km''² úvodí), Mezeň (800 ''km'' dlouhá, 78.000 ''km''² úvodí) a Dvina severní (1725 ''km'' dl., 365.000 ''km''² úvodí). {{Prostrkaně|Úvodí Atlantského okeánu}} omezeno jest na západní část poloostrova pyrenejského, na Francii, Anglii, Irsko a Norsko, nepřihlížejíc ovšem k Islandu a k menším ostrovům tohoto moře. Severní břeh poloostrova pyrenejského nemá žádné větší řeky, západní však vykazuje, kromě množství menších, 5 velikých, ze středu poloostrova přitékajících řek: Miñho (275 ''km'' dl„ s 25.000 ''km''² úvodí a 53 ''m''³ vody ve vteř.), Duero (850 ''km'' dl., s 95.000 ''km''² úv. a 630 ''m''³ vody ve vteř.), pojímající v sebe ¹/₆ vodstva celého poloostrova; Tajo (912 ''km'' dlouhá, s 84.000 ''km''² úvodí, 333 ''m''³ vody ve vteřině), v létě často vysychající, Guadiana (509 ''km'' dl., s 60.000 ''km''² úv.), a konečně z jižní roviny Andaluské Quadalquivir (602 ''km'' dl., s 55.000 ''km''² úv., přinášející za nízkého stavu 30 ''m''³, za středního 260 ''m''³ vody ve vteřině). Jezer větších na poloostrově pyrenejském není. Z Francie k úvodí Atlantského okeánu náležejí ³/₅ celé země a to: Adour (301 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úvodí, 222 ''m''³ stř. vody ve vteř.), Garonne s Dordogne (575 ''km'' dl., 90.550 ''km''² úv., 1178 ''m''³ stř. vody), Charente (371 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ vody), Loire (980 ''km'' dl., 115.116 ''km''² úv., 985³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} stř. vody) odvádějící vodstvo z celé střední Francie; Seine v Canal la Manche (776 ''km'' dl., 77.311 ''km''² úv., 694 ''m''³ ve vteř.) a nepatrná Somme (245 ''km'' dlouhá, 5550 ''km''² úv., 57 ''m''³). Velká Britannie náleží k úmoří tomu jednou třetinou svého povrchu, ale až na řeku Severn (12.530 ''km''² úv., 286 ''km'' dl., 150 ''m''³ ve vteř.) jsou to přítoky nepatrné, podobně jako v záp. Norsku. Irsko náleží sem celé; ⅓ vodstva padá na východ do moře a průlivu Sv.-Jirského, ostatek na západ; kromě Shannonu (383 ''km'' dl., 18.168 ''km''² úv., 200 ''m''³ ve vteřině) nevyvinula se tu žádná větší řeka; i jezera, pokrývající úhrnem plochu 2300 ''km''² (největší Neagh 397 ''km''²), jsou vesměs malá; celá země, nejvíce střed, pokryta jest rašelinami, které povstaly před 5000 léty porážením lesů a stálou vlahou, zaujímají dnes ¹/₇ celého Irska, tak že vzniklo přísloví, že v Irsku není nic jiného než ''fogs, bogs and hogs'', t. j. mlhy, rašeliny a prasata. Z obou zátok Atlantského okeánu (moře Středozemní, Severní a Baltické) hluboko '''E'''-pu rozpolťujících jest zátoka severní (m. {{Prostrkaně|Severní}} a {{Prostrkaně|Baltické}}) sice kratší, ale na přítoky bohatší a má větší úvodí. Příčina toho jest, že střední '''E.''' klesá k severu, a proto vodstvo své v tom směru odvádí (zvláště z Alp a ledovců alpských) a že má vlhčí léto, tak že řeky nemohou tak vysychati jako při Středomoří, kde v západě není často povrchní vody. Též veliké roviny středoevropské usnadnily utvoření se velikých řek Rýnu, Labe, Odry a Visly, které tekouce vesměs stejným směrem svahu, povstaly dosti pozdě ze zátok mořských, většinou až po ledové době. Vých. a západní břehy Severního a severní a vých. břehy Baltického moře mají jen malé řeky, ale vých. břehy baltické mají četná, velká jezera, což se vysvětluje opět ledovou dobou. Skotsko má v západních prahorách četná malá jezírka (Loch Lomond 71 ''km''²), taktéž sev.-záp. Anglie, i řek jest tu mnoho (550), ale jsou veskrze malé a nepatrné, jen Ouse má úvodí 4290 ''km''² 230 ''m''³ a Temže 11.288 ''km''² (30 ''m''³ za vteř.) veliké. Totéž platí o Norsku, kde se nevyvinula ani jediná větší řeka a nevzniklo žádné větší jezero (jezero Mjösen 287 ''km''² jest největší). Větší jsou límany v záp. Dánsku (Limfjord 1169 ''km''²), ale největší řeka Ejdora (202 ''km'' dl.) má jen 3400 ''km''² úvodí. Za to i břeh jižní jest bohatý nejen na močály přímořské (watten, staré límany) a nyní dílem podmořské (v Hollandsku), ale i na dlouhé a vodnaté řeky; vlévají se tu: Šelda (430 ''km'' dl., 32.500 ''km''{{Redakční poznámka|správně: ''km''²}} úvodí, 100–200 ''m''³ vody), Rýn s Mosou a Moselou (1142 ''km'' dl., 196.303 ''km''² úv., 900—1200 ''m''³ vody), největší to řeka západní, mající i v létě pro četné ledovce alpské vodu stálou; Emže (335 ''km'' dl., 11.996 ''km''² úv.), Vesera (428 ''km'' dl., 46.000 ''km''² úv., 157 ''m''³ vody) a Labe (1265 ''km'' dl., 143.000 ''km''² úv., 90—1800 ''m''³ vody), mající v létě silný úbytek vody. {{Prostrkaně|Baltické moře}} nedostává větších přítoků ani z Dánska, ani ze Švédska; má sice Švédsko ¹/₁₀ povrchu svého pokrytou jezery, z nichž 35 přes 100 ''km''² (Wenern 5508 ''km''²) a množství řek, ale ty jsou malé, jen Glomen jest 560 ''km'' dl. s 51.480 ''km''² úvodím a 800 ''m''³ vody. Totéž platí o Čuchonsku, kde na jihu až na 47 % půdy pokrývají jezera, ze kterých Saima, Kalla, Eno a Pihlaja zaujímají 7762 ''km''², řeky však nepatrné. Příčina v obou pádech ledová doba. Baltické kraje od Čuchonska dělí krajina močálův a jezer na ploše asi 40.000 ''km''² (Ladoga 18.120 a Oněga 9752 ''km''²), jež odvodňuje hlavně Něva (58 ''km'' dlouhá s 2950 ''m''³ vody ve vteř.). Vlastní baltické kraje (Estonsko. Livonsko a Kuronsko) nemají ani větších jezer (Ilmenské 918 ''km''², J. Čudské čili Pejpus 3543 ''km''²) ani řek, jen Dvina záp. jest 757 ''km'' dl. s 85.401 ''km''² úv., 500 ''m''³ vody. Za to bohatý jest jižní břeh na jezera (líman Kurský 1600, Frišský, 859, ústí oderské 957 ''km''², a veliké množství menších jezer: v Prusku 173, v Pomořansku 52, v Meklenbursku 650, ač dohromady jen 1880 ''km''² vel., tak na řeky, z nichž Něman (700 ''km'' dl., 90.548 ''km''² úv., 500³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} vody), Visla 1145 ''km'' dl., 204.850 ''km''² úv., 937 ''m''³ vody) a Odra (940 ''km'', 114.690 ''km''² úv., 243 ''m''³ vody). Zcela jiné jsou vodopisné poměry jižní zátoky Atlantského okeánu, t. j. {{Prostrkaně|Středozemního moře}}, které dostává z něho úžinou Gibraltarskou stálou posilu, bez které by nutně musilo vyschnouti. Kromě afrického Nílu nevlévá se sem žádná velká řeka; asijský břeh jest chudý, totéž platí o břehu evropském, ze kterého přicházejí řeky jen druhé velikosti, s úvodím krátkým, ano rozvodí jest břehu blízké. Tak ve Španělsku jsou malé pobřežní říčky, jen Ebro má tok 750 ''km'' dl. a 83.500 ''km''² úvodí se 200 ''m''³ střední vody; země, zvláště v středních pouštích arragonských neovlažovaná v létě má nedostatek vody, tak že tu platí přísloví španělské, že jest lacinější rozdělávati vápno vínem nežli vodou. Jižní břeh Francie jest pln límanů, ale řeky, kromě Rhônu, jsou pouhé bystřiny, v létě úplně vysychající, v zimě a na jaře velmi dravé a zhoubné jako Var (120 ''km'' dl.), Hérault (160 ''km'' dl.), ano Aude (223 ''km'' dl.) mívá v létě 5 ''m''³ vody, někdy však 3000 ''m''³ a přinášívá ročně 1,7 millionů ''m''³ hlíny do moře. Rhône (1025 ''km'' dl., 98.667 ''km''² úvodí, 1718—2603 ''m''³ střední vody, ale někdy jen 400 a náhle 12.000 ''m''³) jest na vodu bohat, i děkuje bohatství to ledovcům alpským (1037 ''km''²) a to v údolí Walliském, a jezeru Lemanskému (578 ''km''² s 87.700 ''km''³ vody), které mu zastavuje, zachraňuje a čistí vodu stálou, neb dolní přítoky rhônské jsou bystřiny, častým a náhlým rozvodňováním velmi zhoubné; tak Ardéche vzrostla r. 1828 výše o 21 ''m'' a přinášela za vteřinu 7900 ''m''³ místo 20 ''m''³, o Durance pak (40–9000 ''m''³ vody) platilo staré přísloví: ''Le parlement, le mistral et la Durance sont les trois fleaux de la Provence'' (parlament, mistral a Durance jsou tři útrapy Provence). V Italii jest to východní svah k moři Jaderskému, jenž má hlavní vodstvo. Sever má asi 500 jezer, mezi nimiž nej krásnější z celé '''E'''-py Lago di Garda 361 ''km''², dále Maggiore 211 ''km''², di Como 155 ''km''², která sbírají a upravují vodu a přítoky jediné velké řeky italské Pádu (''Po'', 672 ''km'' dl., 69.382 ''km''² úv., 1720 ''m''³ střední vody, jinak 156-7000 ''m''³). Ligurský břeh Italie má pouhé bystřiny až k ústí řeky Arno (230 ''km'' dl., 8447 ''km''² úvodí, 100 ''m''³ střední vody, jinak 1500 až 2000 ''m''³). Největší řeka západní Italie, Tiber (''Tevere'', 368 ''km'' dl., 16.722 ''km''² úv., 280 ''m''³ vody) po ¾ roku nedostává vody deštěm a živí se jen podzemní vlahou. Ostatní Italie na jihu i na východě a její ostrovy mají jen nepatrné řeky, které v létě mají nedostatek vody. Totéž platí o západu poloostrova balkánského, kde řeky (Neretva 206 ''km'' dl., 9106 ''km''² úvodí, Drin 350 ''km'' dl.) jsou tak nepatrny, jako jezera mimo Skaderské 373, Ochridské 269 a Janinské 110 ''km''². Podobně chudé jest Řecko a Turecko až na Vardar (346 ''km'' dl.) a Maricu (1437 ''km''{{Redakční poznámka|překlep, správně: 437 km (viz heslo [[../Balkánský poloostrov|Balkánský poloostrov]])}} dl., 53.846 ''km''² úv.). {{Prostrkaně|Úvodí Černomořské}}. Severní břeh Černého moře jest na vodu velmi bohatý, neb tu ústí se druhá co do velikosti řeka evropská, Dunaj (2900 ''km'' dl., 816.947 ''km''² úv. a při ústí 6—10.000 ''m''³ vody ve vteřině), dostávající z ledovců alpských stálou a hojnou vláhu. Kromě Dunaje vlévají se do Černého moře Dněstr (1200 ''km'' dl., 80.000 ''km''² úv. a 413 ''m''³ vody) s velikým límanem, Bug (830 ''km'' dl.), Dněpr (1950 ''km'' dl., 510000 ''km''² úv., 2800 ''m''³ vody) a do {{Prostrkaně|Azovského moře}} (37.496 ''km''²) Don (2150 km dl., 400.000 ''km''² úvodí, 900 ''m''³ vody) a {{Prostrkaně|Kaspické moře}} (434.418 ''km''²) přijímá jediný veletok evropský Volgu (3715 ''km'' dl., 136.765 ''km''²{{Redakční poznámka|překlep, asi chybějící číslice, ve skutečnosti 10x více (viz heslo [[../Volha|Volha]])}} úv., 3780-4365 ''m''³ stř. vody), proti níž Ural (200 ''km'' dl., 8000 ''km''² úv., ale jen 50 ''m''³ vody) jest pouhou bystřinou, nebo přicházeje ze stepi, nechává tu pod Uralskem polovici vody. V míře ještě větší platí to o řece Tereku. Solných jezer jest na stepi uralské na 2000, největší z nich jest Eltonské (181 ''km''²). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == '''E.''' má mnohé podnební výhody před ostatními díly světa: teplotu zvýšenou zvláště v zimě, převládající mořské větry a hojné deště. V '''E'''-pě, nalézající se až na nejsevernější část v páse mírném, střídají se pravidelně roční doby, a rozdíly mezi teplotou letní a zimní jsou v téže zeměpisné šířce menší než v Asii a sev. Americe; v '''E'''-pě není nikde tropického vedra a polární zimy, a při hojném zavlažování půdy nemohou se nikde vyvinouti rozsáhlé pouště. Velký účinek na podnebí '''E'''-py má Atlantský okeán a proud Golfský, táhnoucí se podél záp. pobřeží '''E'''-py až do sev. Ledového moře. Barometrickými minimy zasahuje působení Atlantského okeánu daleko na pevninu až do Asie. Účinkem mořských větrů, které rozvádějí vlhký a teplý vzduch po pevnině, provozuje se s výsledkem orba na severu '''E'''-py, kde v téže zeměpisné šířce v Asii a v Americe zdržují se na chudých pastvinách pouze kočovníci. Teplý proud Golfský působí, že na celém atlantském pobřeží až k Severnímu mysu nezamrzá v zimě voda v žádném přístavě a že daleko na severu '''E'''-py vyskytují se velká a lidnatá města. Působením Atlantského okeánu neubývá teploty pouze od jihu k severu, nýbrž také od západu k východu, zvláště v zimě, kdy bývá záp. '''E.''' mnohem teplejší než '''E.''' východní. Také vlhkosti vzdušné, oblaků a deště ubývá směrem od Atlantského okeánu k východu a jihovýchodu. Hojné rozčlenění '''E'''-py, jak vodorovné tak i kolmé, má za následek při poměrně malé rozsáhlosti pevniny dosti značnou rozmanitost úkazů podnebních. Hory účinkují hlavně na rozdělení teploty a deště. Některá pásma horská, jako Alpy, Pyreneje a Karpaty jsou dosti vysoká, že jsou pro sebe klimatickými ostrovy. '''E.''' má na svou zeměp. šířku teplotu zvýšenou, zvláště v okolí Atlant. okeánu a Středozemního moře, jehož voda přispívá též značnou měrou k oteplování vzduchu. '''E.''' jest uzavřena na severu roční isothermou 0°, na jihu 20° C.; jenom v poříčí Pečory a na poloostr. Kole nalézá se prům. roční teplota pod 0°. V nejchladnějším zimním měsíci lednu ohraničují '''E'''-pu isothermy -20° na sev. vých. a 12° na jihu, v nejteplejším letním měsíci červenci isothermy 10° a 28°. Roční proměna teploty činí v záp. '''E'''-pě 15—20°, ve vých. 20—25°. Maxima pozorují se až 41°, minima až -50° C. Rozdělení teploty bývá v každé době jiné; v zimě bývá teplota záp. '''E'''-py větší než '''E'''-py vých., v létě vystupuje naopak teplota vzduchu na vých. '''E'''-py výše než na západě, avšak s menšími rozdíly. Přechodní doby roční, jaro a podzim, jsou v sev. a již. '''E'''-pě naproti dobám extremním zkráceny prodloužením léta na jihu a prodloužením zimy na severu. Jak se teplota v '''E'''-pě od zimy na jaro zvyšuje účinkem přibývající výšky slunce a délky dne, poznáváme nejlépe z postupu isotherm. Isotherma 9° C naznačující příchod jara a nalézající se dne 15. března na severu poloostr. pyrenejského, postoupí dne 15. dubna až k čáře, jež se táhne od Londýna přes Prahu, Brno a Bukurešt a odtud podél 45° s. š. k východu; dne 15. května nachází se isoth. 9° na 55°, dne 15. června na 66° s. š. {{Prostrkaně|Tlak vzduchu}} jest v '''E'''-pě velmi proměnlivý a kolísavý, gradienty směřují zřídka kdy po delší dobu v tutéž stranu a není podmínek pro stálé větry a stálé počasí jako v páse tropickém a subtropickém. Přechodem barometrických minim a maxim přes '''E'''-pu od Atlant. okeánu směrem k východu mění se stále tlak vzduchu a střídají se s různými směry větru periody pěkného slunečného počasí s periodami počasí špatného a deštivého. Pro podnebí a povětrnost v '''E'''-pě mají větší důležitost barometrická minima než maxima, jelikož jsou pohyblivější. Dráhy barometrických minim tvoří zvláštní síť, jež nejvíce jest rozvětvena v sev.-záp. '''E'''-pě. Minima objevují se nejčastěji v okolí britských ostrovů a ubírají se podél sev.-záp. pobřeží '''E'''-py buď do sev. Ledového moře anebo směrem vých. k moři Baltickému. Některá minima nastupují od jižního pobřeží britského dráhu směrem ku Středozemnímu moři, kde se též tvoří barom. depresse, jež vnikají do '''E'''-py směrem od jihu k severu. — Přechodem barometrických minim, jež jsou vyplněny vzduchovými víry (cyklony), kroužícími kolem středu nejnižšího tlaku, mění se směr větru a povětrnost velmi rychle. Přibližováním se minima ubývá tlaku a přibývá teploty, oblačnosti a deště za větrů jihozáp. a záp.; s odcházejícím minimem přibývá tlaku, obloha se vyjasňuje a teplota klesá při větrech sev.-záp. a sev. Převládající minima působí v '''E'''-pě mírnou a větrnou zimu, chladné a deštivé léto; maxima naopak provázená jasnou oblohou mají za následek studenou zimu a horké léto. Dle normálního rozdělení tlaku nalézají se v zimě nad Atlantským okeánem a{{Redakční poznámka|v tisku dvě spojky ''a'' po sobě, opraveno}} Středozemním mořem barom. minima, jež jsou oddělena pásem vysokého tlaku táhnoucího se z Asie směrem od sev.-vých k jihozáp. Povětrnost ve větší části '''E'''-py ovládají cyklonální teplé proudy atlantské, jež přicházejí od jihozáp.; kontinentální chladné větry z vysokého tlaku asijského panují pouze v již. části vých. '''E'''-py. Na jaře barom. minima a maxima zaujímají jinou polohu, a jsou též rozdíly mezi tlakem nejvyšším a nejnižším značně menší než v zimě; zvláště pozoruje se zvýšení tlaku na severu a snížení tlaku na jihovýchodě '''E'''-py. Následkem toho dostavují se častěji sev. větry, které zdržují postup teploty v záp. a stř. '''E'''-pě, V létě bývá nad '''E'''-pou a sousedními moři opačné rozdělení tlaku než v zimě. Nad Atlantským okeánem jest tlak vzduchu vyšší než nad vých. a jihových. '''E'''-pou. Převládají až k Alpám větry záp. a sev. záp. s nestálou, vlhkou a deštivou povětrností, kdežto v oboru Středoz. moře panují suché větry severní. Začátkem podzimu pozoruje se vysoký tlak ve střední '''E'''-pě a v již. Rusku se slabým anticyklonálním prouděním vzduchu a pěkným počasím, kdežto koncem podzimu bývá rozdělení tlaku a proudění vzduchu jako v zimě. Barometrickými minimy dostavují se oblaky a deště z moří daleko na pevninu. Největší oblačnost (70 %) pozoruje se v sev.-záp. '''E'''-pě, kde se minima vyskytují nejčastěji, nejmenší oblačnost nalézáme v jižní a jihových. '''E'''-pě, kde jest tlak vyšší a panují suché větry. — S oblačností stejnoměrně ubývá relativní vlhkosti vzduchu, počtu dní s mlhou, deštěm a sněhem od pobřeží britského a norského směrem k vých. a k jihu. V Irsku pršívá 240 dní, v Lofotech 200, v Berlíně 154, v Athénách 73, v Catanii po 53 dní do roka. Jelikož se v '''E'''-pě objevují barom. minima ve všech dobách ročních, bývají zde případy trvalého sucha velmi řídké; úplně bez deště nebývá žádná doba roční. V jihoevropských zemích panuje sucho nejdéle v době letní. V zemích přímořských pršívá nejhojněji a nejčastěji na podzim a v zimě, v zemích uvnitř pevniny vyskytují se nejhojnější deště s bouřkou na jaře a v létě, kdy vystupuje vzduch nejsilněji do výše nad oteplenou pevninou. Na horách jsou srážky vodní stejnoměrněji rozděleny na roční doby než na rovinách. Celkem jest '''E.''' následkem své polohy uprostřed moří hojně zavlažována roční výškou 50—100 ''cm'' vodních srážek. Nejvíce vody dešťové dostává se skalnatým pobřežím mořským, svahům horským, přes které vystupuje mořský vítr do výše. Na vyvýšeném pobřeží skandinavském, skotském a portugalském, v některých částech Alp a Krasu bývá až 200—350 ''cm'' srážek, kdežto nejméně vody prší v severní Skandinavii a v jihových. části Ruska (ročně 25—50 ''cm''). '''E'''-pu lze rozděliti na 5 podnebních krajů: 1. '''E'''-pu jižní, 2. západní, 3. střední, 4. východní, 5. arktickou. 1. Podnebí {{Prostrkaně|jižní '''E'''-py}}, oddělené od ostatní pevniny vysokými pásmy Pyrenejemi, Alpami a Balkánem, podobá se více podnebí severoafrickému a maloasijskému než evropskému. Ráz jeho jest určen zeměpisnou polohou, mořem Středozemním a tvarem půdy. Následkem polohy v subtropickém pásu vyznamenávají se země středomořské neobyčejně jasnou oblohou a jasným svitem slunečním, jenž jim dodává zvláštního půvabu. Velká členitost kolmá a vodová podmiňuje velkou rozmanitost v rozdělení tepla, deště a směru větrů. Průměrná roční teplota vzduchu v jihoevropských zemích bývá 12— 20° C s malými proměnami, neboť nejchladnější měsíc leden má teplotu v nižších polohách 0—12° C, nejteplejší červenec 23—28° C. Zima bývá v jižní '''E'''-pě krátká a velmi mírná, bez krutých mrazů a velkých sněhů. Až na hory a planiny, kde jest drsněji, trvají mrazy a zůstává ležeti sníh všude jen krátkou dobu. Letní teplota vystupuje ovšem do značné výše, někdy 35—41° C, avšak letní vedra nejsou tak nesnesitelná jako v jiných horkých zemích, jelikož se nalézají ve spojení se suchou povětrností. V jižní '''E'''-pě bývá totiž následkem zvláštního rozdělení tlaku léto nejsušší dobou roční. Na rozdíl od ostatní '''E'''-py ubývá letních dešťů od severu k jihu a přibývá dešťů podzimních (aequinoktiálních) a zimních, jež na jihu výhradně panují. Deště v jižní '''E'''-pě jsou krátké a prudké lijáky, po kterých se obloha záhy vyjasňuje. Oblačnost nejpošmournějšího měsíce 50 % snižuje se v létě na 30—20 %. Italie a Řecko staly se pro blankytnou oblohu pověstnými. Příčinu jasné oblohy, letního sucha a zimního mokra hledati jest v rozdělení tlaku a v panujících větrech. V létě rozkládá se nad mořem Středozemním vysoký tlak vzduchu a panují sev. a sev.-záp. větry, jež jsou velmi stálé a jež byly již starým Řekům známy pod jménem »etésií«. V zimě udržuje se nad teplejším mořem Středozemním nižší tlak vzduchu než nad chladnějšími pevninami vůkolními, a v různých částech toho moře panují různé větry, jež bývají deštivé, protože jsou cyklonální, vystupující v oboru nízkého tlaku do výše; zvláštním tvarem terrainu nabývají veliké prudkosti některé lokální směry větru, jako v již. Francii mistral, na pobřeží istrijském a dalmatském bóra. V jižní Italii a na Sicilii objevuje se suchý a palčivý scirocco z pouští severoafrických, jenž jest znám ve Španělsku pod jménem »leveche« nebo »solano« a na Madeiře »leste«. Jinak jest v oboru Středozemního moře scirocco teplý a vlhký vítr mořský, jenž se objevuje zvláště v době dešťové. 2. {{Prostrkaně|Západní a severozápadní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně okeánické, jež jest nejurčitěji vyvinuto na ostrovech a na pobřeží atlantském. Podnebí toto jest velmi mírné, avšak silně podmračné, deštivé a větrné, pravý opak suchého a jasného podnebí jihoevropského. Atlantský obor podnební jest ohraničen na jihu roční isothermou 14°, na severu 0°, a ubývá teploty od záp. k vých. vzdalováním se od moře na pevninu větší měrou než od jihu k severu. Působením teplého moře v zimě rozdíly teploty mezi severem a jihem téměř úplně mizejí; na Hebridách vyskytuje se v lednu prům. teplota 6° jako v již. Francii, v Hammerfestu pozorují se minima -22°, kdežto v Paříži klesá teploměr až na -24° C. Velká oblačnost a prudké okeánické větry nepřipouštěj! dlouhé, trvalé pokrývky sněhové. Jaro bývá v tomto podnebním oboru poměrně chladné a suché; nejteplejší měsíce letní vykazují na jihu prům. teplotu 20, na sev. 10°, tak že roční proměna teploty činí pouze 11—16°. Na rozdíl od ostatní pevniny evropské bývá na ostrovech a na pobřežích atlantských nejchladnějším měsícem únor a nejteplejším srpen. Podnebí atlantské vyznačuje se vlhkým vzduchem, velkou oblačností a deštivostí. Relativní vlhkost činí do roka 80 %, oblačnost 66 až 70 %, hojnost deště jest největší 120-200 ''cm'' ve vyšších polohách horských, jako na záp. straně Pyrenejí, záp. pobřeží norském atd. V jezerní krajině cumberlandské a v západním Skotsku dosahuje roční množství srážek výše až 250—360 ''cm''. Pršívá hojněji v chladnější době roční od října do března než v době teplejší od dubna do září, ačkoli trvalé deště vyskytují se i v létě. Bouřky dostavují se v průvodu cyklonů i v zimě, a to tím hojněji, čím dále k severu, tak že v sev.-záp. Skotsku a na Islandě mají zimní bouřky převahu nad letními. Rychlé klesání tlaku od subtropického barom. maxima na jihu směrem k islandskému minimu na severu působí, že převládají v celém oboru mořské jihozáp. a záp. větry zvl. na podzim a v zimě, jež bývají velmi prudké. Silné vichřice vyskytují se též i v ostatních dobách ročních, jelikož se podél atlantského pobřeží táhne hlavní dráha, po které se ubírají středy barometrických minim, jež hlavně se nalézají v okolí britských ostrovů. Podnebí atlantské jest pro vzrůst rostlinstva v mnohém ohledu velmi výhodné, tak že se obilí daří na pobřeží norském ještě pod 66° s. š. 3. {{Prostrkaně|Střední '''E'''-pu}}, obsahující země německé, ruské Polsko, země Rakousko-uherského mocnářství, Švýcarsko a sev. čásť poloostr. balkánského, pokládati lze za zvláštní podnební obor, ve kterém úkazy vzduchové nalézají se střídavě pod účinkem záp. moře a vých. pevniny. Podnebí tohoto oboru jest smíšené polopřímořské, polokontinentální, tvořící jaksi přechod mezi oborem okeánickým na západě a oborem kontinentálním na východě. Účinek Atlantského okeánu na podnebí čím dále na východ tím více se zmenšuje, podnebí stává se výstřednějším, zimy bývají chladnější a léta teplejší, oblaků a dešťů ubývá, okeánické větry jihozáp. a záp. jsou klidnější než v záp. '''E'''-pě a ustupují častěji směrům kontinentálním sev.-vých. a východnímu. Obor středoevropský uzavřen jest roční isothermou 6 až 12° C, v lednu isothermou 2° a —4° C, v červenci isothermou 18° a 24° C; roční proměny teploty 16—23° jsou značně větší než v záp. '''E'''-pě. Nejvyšší teplotu roční má Porýní a Podunají, chladny jsou vedle vyšších poloh horských planina bavorská, českomoravská a v zimě zvláště Halič a ruské Polsko. Absolutní minimum pozorováno bylo v Tarnopolu -35° C, abs. maxima v polohách horských 30°, na rovinách 30—35°, v nížině uherské až 40° C. Rozdělení teploty na jaře sledovati lze podle květu těch kterých druhů stromů. Dle Hanna kvete ve Vídni a v Budapešti broskev 15., třešně 17., jabloň 28. dubna, v údolí rýnském o 9 dní dříve; v Hor. Rakousích a ve střed. Čechách opožďují se naproti Vídni jarní květy o 7 dní, v Haliči o 14 dní, v údolích karpatských o 3 neděle, v Rudohoří o celý měsíc. Doba jarního květu opožďuje se o 3 dni na 1° zeměpisné šířky a na 100 ''m'' nadmořské výšky. Na rozdíl od záp. '''E'''-py dostavují se ve střední '''E'''-pě nejhojnější deště v létě v měsících červnu a červenci, kdežto v zimě a na podzim pozorují se nejmenší srážky. Uherská nížina má vyvinuté deště jarní. Největší množství srážek nad 200 ''cm'' vyskytuje se v Alpách, nad 100 ''cm'' v Karpatech a středohorách česko-německých, nejmenší množství 40—50 ''cm'' připadá středním Čechám a Moravskému poli. Na rovinách naprší vody v průměru ročním do výše 50—70 ''cm''. Větry v záp. části střední '''E'''-py převládají aequatoriální po celý rok jako v oboru atlant., ve východní části převládají aequat. směry jihozáp. a záp. pouze na podzim a v zimě, kdežto na jaře a v létě nabývají převahy polární směry sev.-záp. a sev.; na uherské nížině a v Sedmihradsku tyto směry po celý rok panují. 4. {{Prostrkaně|Východní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně kontinentální, horká léta a studené zimy, velké pravidelné i nepravidelné proměny teploty, malou oblačnost a vlhkost vzduchu, letní deště, jižní a vých. větry. Ve vých. '''E'''-pě, kde dosahují jenom některé body nadmořské výšky 300 ''m'', není velkých rozdílů mezi teplotou blízkých míst jako v krajinách hornatých, a rozdělení teploty jest závislé hlavně na zeměp. šířce. Vých. '''E.''' uzavřena jest ročními isothermami 0°—12°, v lednu isothermami —18° a 0°, v červenci isothermami 12° a 25° C. Roční proměny teploty (rozdíly mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem) kolísají mezi 20° na pobřeží Baltického a Černého moře a 35° na Urale. Nejnižší teplota v zimě pozoruje se u Sevastopolu —12,4° a na hranicích Sibiře —50°, nejvýše vystupuje teploměr na severu na 30°, na jihu na 40° C. Až na některé krajiny u moře Baltického s dešti podzimními a u moře Černého s dešti zimními panují v celé vých. '''E'''-pě deště letní. Roční množství deště udržuje se ve výši 40 až 80 ''cm'', jenom v sev. a jižní části Ruska shledáváme méně než 40 ''cm''. Největší počet dní se srážkami shledáváme u Baltického moře 200, v sev. Rusku 150—200, ve středním Urale 140, v již. Rusku méně než 100 dní do roka. Jižní Rusko při stejném množství srážek vodních jest mnohem sušší než Rusko severní, jelikož jest teplejší a má deště v podobě krátkých lijáků. Severní část Ruska má též jiný směr větru než čásť jižní; od 53° na sever vane týž okeánický směr větru jako ve střední '''E'''-pě, kdežto od tohoto rovnoběžníku na jih převládají ve všech dobách ročních větry kontinentální. Na stepích ruských vyskytují se jak v zimě tak i v létě silné vichřice »burany«. 5. {{Prostrkaně|Arktická '''E'''}}'''.''', k níž náležejí nejsevernější části pevniny a ostrovy v sev. Ledovém moři, jest nejmenším okresem evropským, jenž naproti ostatním vyznačuje se zvláště nízkým tlakem vzduchu, jehož střed se nalézá u Islandu a jenž nevystupuje nikde nad 760 ''mm'', nízkou teplotou vzduchu, značnou oblačností, hustými mlhami a silnými vichřicemi. Zima s teplotou pod 0° trvá 7—9 měsíců a bývá nejnižší teplota až koncem zimy v měsíci březnu nebo dubnu; léto jest krátké a chladné. Paprsky sluneční, dopadající za dlouhých dnů letních velmi šikmo k zemi, stačí sotva k tání sněhu a ledu, tak že vzduch nemůže se na vyšší stupně otepliti. Na pevnině pozoruje se teplota v letních měsících 11—16° C. Srážek vodních spadává sotva 30 ''cm'', jelikož vzduch obsahuje jen malé množství páry vodní. Vývoj vegetace v arktické '''E'''-pě jest omezen pouze na krátkou dobu, a nemůže se při nepříznivých poměrech podnebních pomýšleti na vzdělávání půdy a pěstování stromoví. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == Květena '''E'''-py jest méně známa, nežli obyčejně se předpokládá. Není než suchého katalogu Nymanova (''Conspectus'', 9395 dr. jevnosnubných a 90 kapradin, dříve 9738 dr.); podobné práce, Grisebachova a Richtrova, nebyly ukončeny. Především nedostává se fysiognomického líčení všeobecného, neb co podávají Schouw a Henfrey (z r. 1852) jest krátké a zastaralé (neznali na př. Balkánska). Nyní jest Albanie jediná země v '''E'''-pě, jejíž květena jest neznáma, jinak popsány flory všech velkých zemí evropských, nehledíc k menším, a sice psal: Hooker o Anglii (rozšíření popsali Watson a Forbes), Hartman a Fries o Skandinavii, Ledebour o Rusi, Decandolle a Grenier-Godron o Francii, Willkomm o Španělsku, Parlatore a Arcangeli o Italii, Boissier o Orientu, Gremli o Švýcarsku, mnozí o Rakousko-Uhersku, posléze Garke o Německu. Avšak kromě dotyčného oddílu u Grisebacha není ještě žádného novějšího líčení fysiognomie bylinstva evropského, třeba bylo mnoho látky sneseno (Andersen pro Švédsko, Ascherson, Klotz pro Německo, Kerner pro Rakousko, Kjellmann, Lehmann, Koch a j. pro Rusko). V celku je ráz flory evropské jednotnější nežli ostatních dílů světa, ba i Australie. ]est to palaearktické lesní pásmo, až na některé horské krajiny (Alp, Pyrenejí, Karpat, Kavkázu atd.) a skandinavské ostrůvky bylinstva arktického (bezlesého), na úzký pás středomořský a na jihovýchodní step ruskou, která pomalu přechází v pásmo pustinné. Přechod od vlažného severovýchodu do pustinného jihovýchodu je povlovný, a právem ku př. rozeznal Kerner v Rakousku vedle středomořského a alpinského bylinstva útvary: pontický (jihovýchodní) a baltický (severových ), v čemž jej Drude následuje. Nejzajímavější jsou zbytky tertiérní, teplejší flory, které v záp. ostaly chráněny mořem Atlantským před ledovou dobou (''Myrica'', ''Lobelia Dortmanna'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'' v Irsku, celkem u Grisebacha 29 dr., u Rotha více). Nižší byliny jsou rozšířenější, tak Nylander znal v '''E'''-pě 1169 dr. lišejníků, z nichž jest 78 % v sev. Americe, 68 % na N. Zealandu, 50 % v Chili, 30 % v Polynesii, 25 % na Javě. Podobně jest u řas. Endémismus jest tu nepatrný. Sever nemá ničehož. V Anglii není byliny endémické, rovněž ve Skandinavii a Dánsku, ani Belgii a Nízozemí, ani v celém Německu a sev. Rakousku. Jen ve Francii, a to nejvíce na západě, vyskytují se místní druhy. Alpy mají nejvíce endémismu, hlavně v arkticko-alpinské výši. Méně endémismu jest v Pyrenejích a ještě méně v Karpatech, nad něž zdají se skoro vynikali Alpy sedmihradské. Nejbohatší jsou hory středomořské (ve Španělsku, Italii a Balkánsku). Řády mírného pásma ve floře evropské převládají, i jsou dle Nymana nejčetnější složnokvěté (1340 dr., jako v sev. Americe a Orientu) a luštinaté (839 dr.), dále mají křížokvěté 579, trávy 576, hvězdíkovité 515, okoličnaté 500, pyskaté 420, krtičníkovité 387, pryskyřníkovité 242, růžokvěté 276, ostřicovité 240, liliovité 263, zimolezovité 183, zvonkokvěté 150, mařinovité 147, merlíkovité 121, pryšcovité 120, kosatcovité 118, vstavačovité 112, traviny 107 druhů. Kapradin jest v '''E'''-pě málo (90 dr. dle Nymana), jsou však stejněji rozšířeny; tak jest v Italii 87 dr., Francii 72, Španělsku 66, Skandinavii 56, sev. Balkánsku 46 dr. Největší rody jsou: ''Hieracium'' (185 dr. u Nymana, u Naegeliho 5000 druhů a odrůd), ''Centaurea'' (171 dr.), ''Carex'' (163 dr.), ''Silene'' (137 dr.), ''Astragalus'' (120 dr.), ''Trifolium'' (108 dr.), ''Saxifraga'' i ''Euphorbia'' (107 dr.), ''Dianthus'' (too dr.), ''Campanula'' i ''Galium'' (94 dr.), ''Linaria'' (93 dr.), ''Ranunculus'' (91 dr.), ''Allium'' (78 dr.), ''Cirsium'' (61 dr.) a j. Při výpočtu druhů není vzat ohled na přílišné rozštěpování některými botaniky. Nejmenší rody, monotypické (13—15), jsou tropické, až na arktické ''Polemonium'' a ''Diapensie''. Žádný řád není výhradně v '''E'''-pě. Záp. Sibiř má ku př. bylinstvo zcela evropské, méně vých. Sibiř, nejméně sev. Amerika, kde jsou řády a rody společné, avšak druhy zřídka. Větší země evropské mívají po 3—5000 druhů; tak Španělsko 5096 dr. (Willkomm), Italie 5050 (Arcangeli, 4143 Tenore), Francie 4255 (Godron, 3614 Duby, 4900 Mutel), Rusko 3088 (Ledebour), Rakousko 4377, Čechy 1650, Německo jen 2840, (Koch, 3408 Klotzsch), Švýcarsko 2285 (2313 Gaudin), Anglie 1425 (Watson, 1613 Hooker, 1708), Skotsko 1155 (Babington), Irsko 970 (Wallace, 1057 Mackay), Skandinavie 1681 (Fries, 1783 Schübeler), Řecko 2609, sev. Balkánsko (r. 1877) 2973, Dalmacie 1852, Rumunsko 1892, Nízozemí 1619, Belgie 1194, Polsko 1325 (Rostafinski), Portugalsko 1365 druhů atd. Některé byliny zůstaly v jihu evropském z tropického (miocénního) bylinstva, tak ''Celastrus'' v Španělích, ''Dioscorea pyrenaica'' v Pyrenejích , ''Stapelia europea'' na mysu Gata (špan.), ''Cyperus polystachyus'' a ''Pteris longifolia'' na Ischii, ''Haberlea rhodopensis'' (a příbuzné) na Balkánu, anebo jsou to vůbec staré formy příbuzné cizím: ''Anagyris Cneorum'', ''Aphyllantes monspeliensis'', Euphorbie křovité (''dendroides''), ''Hymenophyllum tunbridgense'' (záp. '''E.'''), ''Wulfenia'' (''carinthiaca'') a ''Finus peuce'' (himálajská), ''P. omorica'' (Balkán). Z Ameriky pocházejí dvě byliny, hlavně ostrovů severozápadních, tropické kapradí ''Trichomanes radicans'' (''speciosum'' Killarneyfern) v jihozáp. Irsku a jihozáp. Francii (hora Rhune, jinak roste v Rio Janeiru, Indii, na Madagaskaru a Eriocaulon septangulare (Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť E. má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v E-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v E-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích stredomorských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinávii upírá; majíf je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k E-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4 — 9 m vys. (Thoroddsen), Madagaskaru a ''Eriocaulon septangulare'' [Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť '''E.''' má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v '''E'''-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v '''E'''-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích středomořských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinavii upírá; majíť je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k '''E'''-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4—9 ''m'' vys. (Thoroddsen), ostatně jsou však člověkem vyhubeny, nebo nerostou již zhoubným působením větrů (v Rejkjaviku chrání je zdmi), jako v Irsku, Skotsku, Hollandsku, Frísku; les se teď sám neobnovuje, ač byl tam až po středověku; ve Skotsku zničen les hlavně v XVIII. stol. z příčin politických. Chudé jest vůbec bylinstvo na Islandu (450 dr.), v Samojedsku (265 dr.), na N. Zemi (170 dr.) a Špicberkách (93 dr. dle Grisebacha). Tvoří drny a tundry lišejové (hlavně rody ''Cetraria'', ''Cladonia'', ''Evernia''), nebo mechové (''Polytrichum'' nebo ''Sphagnum''), kdež povrch mělce taje (jen až do 1′ v Samojedsku dle Schrenka). Přece však jsou tu některé pestrokvěté byliny, tak žlutý mák, ''Dryas'', ''Silene''. Endémických bylin tu není. Prve než člověkem byly hubeny, kryly lesy všecku '''E'''-pu, od Skandinavie do Španělska, Sicilie a Řecka; neměly je pouze některé močály (Fríské) a step vnitrouherská a vnitrošpanělská. V severu a na horách převládaly lesy černé, borové v rovinách, jedlové a smrčí (dle Conwentze za jantaru) na horách, kde i modříny rostly a nejvýše kleč. V nížinách a jihu byly lesy více zelené, buky v záp. a na horách jihu, duby v nížinách převládaly, na východě lípy a javory se vyskytovaly. Grisebach dělil lesy zase ve trojí: pásmo kaštanů (Francie, Italie), pásmo sosen (stř. Německo) a jihových. pásmo dubů (cerových, ''Quercus cerris''), ještě východněji (Rusko) lip (''Tilia argentea'') a javorů (''Acer tataricum''). Původně vedle lesů byly jen bažiny; rákosí a moderní luka povstala asi později, a to kosou, která hubila dřevnatější byliny. Dle toho, stojí-li voda po celý rok, nebo jen dočasně mezi kořeny, máme luka kyselá nebo sladká a přechody obou. V první panují více Cyperacey, Arundo a Typhy (zejména ruskou černozem tvořily hlavně Arundo a Typha), v druhé jsou byliny tím rozmanitější, čím sušší jest louka. Avšak orbou v celém oboru změněn ráz bylinstva, až na rašeliny a vřesy severozáp., zejména glínské (Lüneburgerhaide). Z trav udržují se jen nejoblíbenější (''Anthoxanthum odoratum'', ''Poa'', ''Lolium'', ''Agrostis''), na pastvách přetrvávají jen zuny a trní a keřiny jsou vzácné, nejvíce jen na jižní hranici. Les zabírá v Skandinavii skoro dvě třetiny, v sev. Rusi polovici půdy, v Nízozemí 6 %, v e Francii 9 %, a v Anglii divokých lesů asi nezůstalo (v Irsku jeden, v Skotsku jeden pochybný (Trosachs), ve stř. Evropě 30—40 % na nejvýše. Počítáme tu k lesům i březoví, kde jako v ruském Čuchonsku vysekány teprve vyšší stromy. Jen močály u Pripeti a stará černozem nebyly lesem kryty. Drude rozeznává ve stř. '''E'''-pě jako jádro baltickou floru, v záp. '''E'''-pě severoatlantskou (v záp. Francii), v severových. '''E'''-pě západouralskou a v jihových. '''E'''-pě pontickou (Uherskou a Rus). Náležejí sem i všechna pohoří středomořská ve Španělích, Italii a na Balkáně, Karpaty, ba i Krim a Ural (nemluvíc o Kavkázu). Vyšší pohoří skandinavská jsou bezlesá, podobná arktickým. Na planinách vyšších (fjeldech) rostou skupiny vrb, bříz a chvojky zakrslé s ''Empetrum'', ''Diapensia'', ''Pedicularis'', ''Cassiope'' a na svazích někdy střídají se koberce květů z rodu ''Dryas'', ''Potentilla'', ''Oxytropis'', ''Silene''. Endémických bylin nemají (u Grisebacha Pedicularis Oederi). Finsko-skandinavské lesy černé mezi fjeldy a dubinou (61 %) skládají břízy, smrky a borovice s podrostem z rodů ''Vaccinium'', ''Calluna'' a ''Linnea borealis''. V severových. Rusi přestupuje sem z východu smrk a modřín sibiřský a ''Pinus cembra''; podrost jest též jiný. Ural hoření je arktický, podobný fjeldům norským (''Saussurea'', ''Gypsofila'', ''Oxyria''); pro sucho není tu žádné pastvy. Nižší pásmo lesů a pod nimi křoví, k jihu step černozemí, již Krylov nazval stepí lesní. Dánsko má obyčejné bylinstvo středoevropské, až na bukové lesy na křídovém pobřeží ostrovů. Totéž platí o Nízozemí a Belgii, jen že v této vyskytují se již některé byliny atlantské (''Myrica gale'', Lobelia Dortmanna), jichž jest v Anglii již nejvíce. {{Prostrkaně|Anglie}} je především krajinou luk (''grazing countr''y dle Henfreye), které v Skotsku a Irsku často nahrazeny bývají rašelinami. Vzácné jsou lesy sázené ve Skotsku, borové a březové, v Anglii a Irsku dubové a v jihoz. a záp. bukové. Podrost jest tu hlavně lískový. Watson rozlišil dle výše hoření arktické pásmo nad 900 ''m'' (''Salix herbacea'', ''Silene acaulis''), střední (vřes s borovicí a chvojkou a dolní (''Erica tetralix''); pak hořen! polní (tři čtvrtiny Britannie, dub, jasan, ''Ilex''), střední (javor, ''Rhamnus'', ''Ornus'', ''Ulex'') a nižší (''Clematis vitalba'', ''Rubia peregrina'', ''Lobelia urens'', ''Scilla autumnalis''). {{Prostrkaně|Německo}} rozdělil Klotzsch na rovinu, kopčinu střední a Alpy. Rovina jest hlavně polem (Pruska polovice, zuny ku př. u Jeny 264 dr.), méně jest tu lesa (vých. Prusko 28 %) a bažin, ještě méně luk (10 %). Zuny ty jsou rázu našinského. Rozdílny však jsou byliny sev.-západu: vřes, vedle naší ''Calluna vulgaris'', ''Erica tetralix'', ''Empetrum'', Festucy, Genisty. Byliny písčin (geest) jako u nás, ale jihoněmecké suché traviny rozdílné se jeví (''Tofieldia'', ''Globularia'', ''Thesium'', ''Erica carnea'') dle Sendtnera jen 29 dr. z 175 dr. společné. I byliny močálů a slatin (šestina Hannoverská, čtvrtina Brémska) zase naše, až na řídkou (sev.-záp.) ''Lobelia Dortmanna'', ''Myrica gale'', pak ''Lindernia'', ''Aldrovanda'' (Bayonne, Švédsko). Rašelinu sušili a pálili Chaukové již za doby Pliniovy. Rašeliny ty rostou stále a jsou proto uprostřed vyšší. Vlastní rašeliny tvoří jen mech ''Sphagnum acutifolium'', avšak na okrajích rostou ostřice (''Carices''), ''Ledum'', ''Erioforum vaginatum'', ''Narthecium'', ''Drosera'', celkem asi 20 druhů. Ve Frísku záp. je zjara zapalují, aby pak seli pohanku, a kouř těch ohňů (Höhenrauch) táhne se někdy až k nám. U Sev. moře rozeznáváme dvojí pásmo přímořské: solimilné (''Glaux maritima'', ''Samolus valerandi'', ''Salicornia herbacea'', ''Juncus gerardi'') a přímořské (''Halianthus peploides'', ''Cakile maritima'', ''Pisum maritimum'', ''Crambe maritima'', ''Statice limonium'', ''Ammofila'', ''Atriplex''). Zostery a Ruppie pobřežní užívají k vycpávání (tráva mořská, ''Seegras''). Luka sladká jsou bližší našim nežli kyselá. Viz o tom ku př. Aschersenovo líčení v Leunisově »Synopsis«. Gerndt rozdělil bylinstvo v sev. Německu na sedm skupin: 1) severovýchodní (s 83 dr., ku př. ''Betula nana'' až po Toruň), 2) pobřežní s 87 dr., ku př. ''Myrica gale'', ''Narthecium ossifragum'', ''Genista anglica'', 3) jihozápadní (s 162 druhy ''Helianthemum polifolium''), 4) jižní (s 133 dr. ''Dianthus carthusianorum''), 5) alpinské, sudetské a Harc (s 106 dr., ku př. ''Saxifraga hirculus'', ''Eriophorum alpinum''), 6) jihovýchodní (s 173 dr.) a 7) východoevropské (se 30 dr., ''Anthemis ruthenica''). Sibiřské byliny (''Silene tatarica'') nejdou na sever, ale středomořské přeskakují někdy až do jižní Skandinavie. Grisebach má ze všeho bylinstva 23 % společných severní a jižní '''E'''-pě, 19 % severních (v jihu a horách), 26 % jen v horách, 18 % stepních z vých. '''E'''-py a 11 % středomořských v jihu. Parlatore uveřejnil podobnou velkou práci srovnávací o floře Italie a Skandinavie. Vypočítává 10 bylin rozšířených od Špicberků až do Italie (v jihu vždy v horách), 6 jen do sev. Apennin, 67 až do Alp. Z bylin Lapska rozšířeno jest 30 do Apennin, 50 do Alp. Počítal 540 bylin alpinských (Christ 693 druhy, viz {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}}). Špicberky mají však 23 rostliny, které scházejí celině '''E'''-py, Lapsko pak 13 dr. Flora středního Německa podobá se v celku floře Čech, neboť hory nejsou dosti vysoké, aby měly bylinstvo zvláštní; ještě Jura ho nemá. Pro střední polohu svou nemá Německo bylin endémických, a teprve v záp. Francii nebo na jihoněmeckých rovinách podalpských, kam řeky zanášejí tvary horské (tamarišky, ''Hippophae rhamnoides''), nalézáme bylinstvo rozdílné od našeho. Podobné ku př. je údolí labské v sev. Německu, jež jsouc teplejší má o 100 bylin více než Weserské, které nemá než 20 bylin scházejících v Polabí. Důležitější jsou ku př. lesní společnosti (associace): pod borovicemi nejchudší, pod smrkem prostřední, ale pod buky nejbohatší flora. Jiná jest flora mladého lesa po poražení stromů, jiná lesa dorůstajícího, jiná pod dospělým lesem, dle změněných poměrů světla, tepla i vláhy, což ku př. Kerner dobře vylíčil vzhledem k lesům našim. Taktéž bude jiné bylinstvo při louce dvakrát sečené, dle toho, kdy se seká, než při jednosečné, jiné v krajině obilní a jiné, kde se pěstují okopaniny, ku příkladu řepy. V celku od vých. k západu ubývá černého lesa, přibývá doubí a buků, tak že Brizeux nazval Bretonsko zemí žulovou doubím krytou. Auvergne kryly buky již v miocénu (dokazují to cinerity Cantala), jako jantar baltický pochází ze smrčin (Conwentz), avšak černé lesy drží se více diluvia a písku, zelené mesozóického vápence. Ruka lidská tu působila rozličně šířením borovic v Braniborsku, sosen v Porýní, kde zejména Vogesy a Spessart (na triasu) slynou pro krásu lesů. Jejím působením mizejí na př. orchidey, liliacey a šíří se composity, chenopodiacey a crucifery. Grisebach uvádí 8 bylin ze severozáp. Francie a 9 z Gascogně za typické; my z atlantských uvádíme: ''Meconopsis cambrica'' sahá až k Auvernii, ''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''vagans'', ''Peplis borei'', ''Libanotis bayonnensis'' (jediná skála) a j. Ze středomořských více zasahuje do záp. Francie vavřín (Cherbourg), vždy zelený dub (''Quercus ilex'', ř. Loire až do Angers), pinaster (Landy gascogneské), břečtan (jejž také Fée považoval za typ flory francouzské), ''Ilex'', ''Buxus'' (v Čechách scházejí, ale jsou dále jižněji). Mezi starými bylinami záp. Francie jest důležit vzácný ''Coleanthus subtilis'' (jinak rostoucí v již. Čechách, dále u Bolzana, u Christianie, na Oregonu, ve Francii v Bretonsku a v Auvernii), stará ona kapradí ''Trichomanes radicans'' (Luz) a ''Hymenofyllum tunbridgense'' (Bretonsko), ''Phillyrey'', ''Lobelia urens'', ''Pinguicula lusitanica''. Rozličné jižní, středomořské byliny jdou až k Lyonu (''Leuzea conifera'', ''Aphyllanthes''), na ostrov Noirmoutier (''Quercus Ilex'', ''Cistus salvifolius'', ''Ephedra'', ''Romulea'') a do Savojských údolí (přes 30 dr. dle Chaberta, terebinthy, ''Adiantum capillus Veneris''). {{Prostrkaně|Ceveny}} nemají endémické byliny (leda ''Arabis cevennensis'' a u Grisebacha ''Arenaria ligericina''). Mají asi 100 druhů alpinských, z nichž Henfrey uvádí ''Cerastium alpinum'', ''Juniperus nana'' (ale žádná Rhododendra), ''Soldanella alpina'', ''Gentiany'', ''Androsace carnea'', ''Veratrum'', ''Empetrum'' a j. Jako pásma uvádí dole pásmo borovic a buků do 900 ''m'' (poslední na staré lávě), pak pastvy (hlavně ''Nardus stricta'') a pásmo sosny (do 1200 ''m''), které nahoře končí drnem subalpinským. Jihozápadně jsou garriguy, doubí nízké, více rázu středomořského, vždy zelený dub (''Quercus ilex''), terebinthy, Coriaria, ''Rhus cotinus'', ''Cistus albidus'', ''C. monspeliensis''. Přechod k středomořské floře značí přibývání asi 7—800 druhů, přechod ten jest prudký vlastně jen v údolí Rhônu a u jezera Genevského, kde sahá středoevropské bylinstvo potud, pokud údolí jest otevřeno větrům studeným severovýchodním, tak že Wallis, ač vyšší, má více teplých forem nežli Lausanne nebo Geneva. {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}} skládá se ze 3 částí: arktických bylin, přišlých snad za ledové doby od severu, ze středoevropských, přizpůsobivších se změněným poměrům, a středomořských, podobné přizpůsobených (ku př. ''Cyclamen'', ''Rhododendron'' již v breccii u Höttingu). Jsou to buď roční bylinky nebo nízké keře tak husté, že odolávají zimě, větrům a sněhu. Endémismus jeví se hlavně na jižní straně, kam ledová doba tak nezasáhla. Největší rodiny jsou composity 104 (17 ''Hieracium''), crucifery 50, caryofylacey 48, saxifragy 44, scrofularie 38 (19 ''Pedicularis''), trávy a cyperacey 36 (30 ''Carex''), primulacey 34; legumin jen 28, campanulaceí 24, gentian 23, rosaceí 20 a pouze n kapradí. Jest jakýsi rozdíl mezi jihozápadem a severovýchodem. Nejvyšší fanerogama jest asi ''Ranunculus glacialis'' na Finsteraarhornu ve výši 4270 ''m'', lišejníky dosahují i vrcholu Mont Blanku. {{Prostrkaně|Španělsko}} dělí Willkomm na 6 pásem: 1) severní čili kantabrické, 2) pyrenejské, 3) střední planiny, 4) západní či atlantské, 5) středomořské a 6) bétické či andaluské, jež jest nejteplejší. Sever má lesy naše a některé byliny středomořské jen v krytých údolích. Pyrenejské pásmo má dvě třetiny bylin středoevropských a třetinu zvláštních. Lesy středu jsou nejvíce sosnové (''Pinus pyrenaica''), na západě buky a tis, na severu keře: ''Ulex'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'', jižně zimostráz a kalina (''Viburnum lantana''). Střední planiny jsou zvláštnější, zejména nížiny, stepi solné a vřesy cistové a »tomillares«, pusté křoviny labiat (mateří douška, ''Rosmarinus'', ''Lavandula'', ''Satureja montana''); horní krajiny více se podobají našim. K jihozápadu převládají po celé míle (Estremadura, Sierra Morena) cistové křoviny až sáhové (''Cistus ladaniferus'', ''C. monspeliensis'', ''C. salvifolius'' a j., je jich 64 dr. ve Španělsku). V jižní Nové Kastilii převládají »Tomillares«. V severu nalézáme skutečné vřesy (''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''multiflora''). V středních stepích jsou velké prostory kryty jen bodláčím, artemisiemi a bezlistou ''Retama sfaerocarpa'', solnatá však místa spolčivými salsolaceami. Dolní lesy jsou krajiny vždy zelených dubů (''Quercus ilex'', jedlý ''Q. ballota'', korkový ''Q. suber''), kaštanů, sosen (''Pinus pinaster'') a jasanů, ale ještě ku př. u Cuency jalovce a sosny (''Pinus laricio'' a ''P. pinaster''). Hoření lesy jsou borové s podrostem Genist, ''Adenocarpus intermedius'', ''Ilex'', jalovce a j. Výše jsou keřiny jalovcové a kleč ''Sarothamnus purgans'' s drnem subalpinským. — Západ v {{Prostrkaně|Portugalsku}} má některé teplejší formy (palma ''Chamaerops humilis'', ''Myrica faya'', ''Davallia canariensis''). Málo tu lesa (čtvrt mill. proti jednomu a půl mill. ''ha'' pastvy a 4 mill. ''ha'' ladů) a zejména stepi alemtejské kryty jsou cistovým křovím (''Cistus'', nejčetnější rod se 30 dr.), vřesem a doubím. Mezi bylinami jsou formy marocké, jako ''Drosofyllum lusitanicum''. Středomořské východní pásmo mění se od severu k jihu. Arragonie podobá se vnitřní planině, až na stepi artemisií u Ebra, Katalanie více jižní Francii. Místo lesů panují křoviny (Montebajo) dubů, lentišků, buků, cistů, ''Pinus laricio'', ''Pinus pinaster'' atd., ale sever je podobnější našim krajům, než jih od Valencie (palma ''Chamaerops'', oleander, sázené datlovníky (''Elche''), oranže, karuby (''Ceratonia''), olivy, sázené bambusy, bavlna, banány. Podobné jsou roviny bétické stepi s palmettem (''Chamaerops humilis''), lesy pinií, dubů, oliv, u vody tamarišky a oleander, na suchých kopcích esparto (''Stipa tenacissima'') a bodláčí. Alpské bylinstvo Sierry Nevady podobné květeně Atlasu (až na ''Rhododendron baeticum''), dílem však má i endémické druhy, rody však většinou alpinské (''Viola'', ''Silene'', ''Gentiana''). Zvláštní pásmo (6500—8000′) tvoří keře ''Genista aspalathoides'' s travami z rodů ''Festuca'', ''Avena'', ''Agrostis''; nahoře traviny (»borreguiles«) ''Nardus stricta'', ''Agrostis nevadensis'', ''Viola nev.'', ''Papaver pyrenaicum'', ''Silene'', ''Draba Hispanica'', ''Artemisia granadensis'' atd. Nejteplejší místo záp. Středomoří je pobřeží Ligurské (Riviera) u Janova, pravá to zahrada '''E'''-py, s blízkou Francií (Nizza, Hyères až do Cannes). Příkré srázy k moři kryjí křoviny, nejvíce olivy, méně doubí, ''Pinus halepensis'', vavřín, ''Arbutus unedo'', myrty, lentišky, phyllirey. Nejjižnější typ jest keřovitá sáhová ''Euphorbia dendroides''. Nejvíce pěstované byliny cizí i zdivočelé jsou: kvetoucí agavy u Nizzy, casuariny, ''Acacia farnesiana'', ''Eucalyptus globulus'', oranže, karuby (svatojanský chléb). Jediný les jest datlovníkový u Bordighery z doby křižáků, odkudž dává se palmové listí do Říma. Od Nizzy nastupují velké zahrady dodávající květy voňavkářům (fialky, růže, oranže atd. Bylinstvo divoké má mnoho jižních tvarů: oleander, asfodely do 90 ''cm'', ''Vinca'', ''Capparis'' (již v Janově divoce), ''Cneorum'', ''Afyllanthes'', ''Vitex'', ''Cercis''. Ostatně roste na skále přímořské u Portofino, jen 700 ''m'' vysoké, endémická ''Saxifraga cochlearia'' Reichb. {{Prostrkaně|Italie}} vůbec jest jen v jisté míře středomořská. Celý sever (mimo jižní svahy Alp) je středoevropský a ve střední Italii jest přechod povlovný, ba ještě hory v již. Italii a na Sicilii jsou středoevropské (bukové lesy ještě na Madonniech). Lesů vůbec jest málo (pravěký jen přímořský les pinií u Ravenny), převládají olivy, kaštany a křovité nízké doubí, na jihovýchodě v Apulii jsou pravé stepi. Argentario ku př. má jižnější, vždy zelené bylinstvo (Fuchs), nežli kraje jižněji ležící. Za příklad uvádíme líčení Neapolská Tenorem, jenž rozeznává 10 pásem: 1) přímoří, kde šíří se stepi a solimilné limany, ''Mesembrianthemum'', ''Scilla'', ''Phyllirea'', ''Tamarix africana'', ''Ephedra'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Cistus villosus'', lentišky, ''Vitex agnus castus''; 2) přímořské roviny, na nichž roste bodláčí: ''Centaureae'', ''Paliurus'', ''Rhamnu''s, ''Euphorbia dendroides'', vazy, ''Spartium''; 3) kopce do 280 ''m'' (''Rhus'', ''Cytisus'', pinie, genisty, ''Cercis siliquastrum''); 4) lesy do 750 ''m'' dubové (''Quercus cerris'', ''Q. robur''), kaštany, cisty (''Rhus cotinus''); 5) les do 1100 ''m'' s ''Pinus laricio'', ''bruttia'', jasanem (odtud manna kalaberská), buky s podrostem naším (''Vaccinium myrtillus'', ''Lilium'', ''Paeoniae''); 6) les do 1500 ''m'', kde nalezen zde kleč (''Pinus mughus''), ''Juniperus sabina'', trávniky s rody ''Agrostis'', ''Festuca'', ''Trifolium'', ''Cardamine'', ''Pedicularis''); 7) první alpinské pásmo do 1700 ''m'', kde na bezlesých skalách rostou ''Viola montana'', ''Soldanella alpina'', ''Bunium'', ''Linum'', ''Valeriana''; 8) střední alpinské do 1900 ''m'', též bezlesé, s ''Arbutus ursi'', ''Dryas octopetala'', ''Saxifraga'' (4 dr.), ''Primula'', ''Silene''; 9) vyšší alpinské pásmo do 2150 ''m'' ''Androsace villosa'', ''Aretia vitaliana'', ''Saxifraga oppositifolia'', ''muscoides'', ''Draba aizoides'', ''Papaver alpinum'', ''Gnaphalium nivale''; 10) nejvyšší místa Abruzz, kde sněhu skoro po celý rok, značí ''Cetraria islandica'', ''Papaver aurantiacum'', ''Artemisia mutellina'', ''Cerastium glaciale'', ''Draba cuspidata'', ''Gnaphalium dioicum'', ''Lepidium alpinum''. Podobně jest s pásmy {{Prostrkaně|Etny}}. Vzdělané rostlinstvo sahá do výše 1000 ''m'', a zde jsou opuntie, cactey do 4 ''m'' banany, agavy, někdy kvetoucí, oranže, datlovníky, oříšky (pěstují se pro vývoz do Anglie), bavlna, moruše. Z divokých bylin na lávě uveden ''Capparis'', ''Euforbia dendroides'', ''Lagurus ovatus'', ''Dafne Gnidium'', ''Solanum sodomeum''. Lesy hlavně dubové (''Quercus cerris'', ''ilex'' do 16—1800 ''m''), ale i pověstné kaštany (z nich měl jeden 55 ''m'' v objemu), výše jsou buky (9—1800 ''m'') a břízy, ''Pinus laricio'' v 12-1800 ''m''. Typické v tom pásmu jsou ''Genista aetnensis'' bezlistá a ''Dafne laureola''. Subalpinské pásmo má do 2200 ''m'' dřišťál a ''Juniperus hemisfaerica'', typický drn ''Astragalus siculus'', připomínající Orient, ''Viola aetnensis'', ''Galium aetn.'', ''Saponaria depressa'', ''Rumex scutatus''; nejvýše rostou do 2600 ''m'' ''Senecio chrysanthemifolius''. Nejvyšší vrchol popela sopečného jest neporostlý. Květena {{Prostrkaně|Rakousko-Uherska}} tvoří přechody od alpinské k horské floře Balkánského poloostrova, od středoevropské (baltické) k východoevropské (pontické). Ke Středomoří náleží jen úzký pás jižní hranice (v. {{Prostrkaně|Dalmacie}}), nejlépe známý u Rjeky a Istrie, poněvadž jest nejpřístupnější. Za typus může platiti vavřínový les u Abazzie, z klimatických příčin v zimě od turistů hojně navštěvovaný. Již Gorice je mnohem méně středomořského rázu, nebo sem zasahuje již flora pontická (Kerner). Hranici mezi pontickou a alpinskou, pak baltickou květenou v Rakousku klade Kerner od Soče pod Alpami k Vídni, Prešpurku, pod Karpaty do Sedmihradska a přes Kolomeu a Stanislavov k Brodům. Severozápadně hranice té je panující flora baltická (a našinská), mimo Alpy, Karpaty (a vrcholy Sudetů), ba přesahující hranici tu zejména v horách Sedmihradských. Smrkový les je panující v Rakousko-Uhersku, méně borový, ještě méně jedlový, obmezený na Alpy a vyšší hory. Bližší rozdělení baltické flory té viz u Kernera: rovněž rozdělení jeho alpinské květeny rakousko-uherské v 7 skupení: rhétické, norické, tridentské, karnické, kde jen polovice bylin je společná, pak illyrské, dacké a karpatské. Kerner první poukázal k tomu, že flora východních Alр podobnější jest karpatské, pak že karnické skupení bližší illyrskému, a to řeckému alpinskému, což vyznačuje zejména ''Prunus prostrata'' (Pindus, Athos, Libanon a Atlas). Dacké alpinské pásmo v Sedmihradsku značí nejvíce ''Rhododendron myrtifolium'', mnoho karyophyll (''Banffya petrea'') a Brukenthalia (erika balkánská). Karpaty severní nemají Rhododendra, Azalei, jen saxifragy, kleč, ''Arabis neglecta'', drny a ostřice typické. Podobně jsou alp. Sudety (a Krkonoše) podobnější arktickým krajům (''Rubus chamaemorus'', ''Pedicularis sudetica'', ''Saxifraga nivalis'', několik lišejů, žádné Rhododendron, ''Leontopodium''). Souvisí to asi s ledovou dobou, kde arktický led sáhal nepřetržitě až po Krkonoše a hubil jižnější formy alpské. Letní sucho v oboru pontické flory vadí vývoji lesů, avšak i step uherská (33.000 ''km''²) bývala dříve porostlá břízami (Nyiregyhaza) a doubím řídkým, nežli je člověk vyhubil. Kde v horách okolních více jest deště, vyvinují se hned černé lesy, hlavně ''Pinus nigricans'' a dubové (''Quercus cerris'') s lipou, habrem, javorem a divokým ořechem (Sedmihradsko), pod nimiž za typické Kerner uvádí ''Telekia speciosa'', ''Waldsteinia geoides'' a ''Melissa altissima''. V nížinách poříčních panují Glycyrhizy (kořen ruské sladké dřevo), Euphorbie a Abutilon. V solnatých stepích převládají Artemisie, Chenopodie a Scorzonery. Vátiny písečné vážou trávy (divoké žito), pak Kochie, Chenopcdium. Typické jsou traviny v Uhrách: Stipy, hlavně ''Stipa capillata'', podobné ruským, a vyšší ''Andropogon gryllus'', pak roční Bromusy, kdežto ''Sesleria tenuifolia'' a ''elongata'' panují více v předhoří do Krasu. Kerner rozeznává illyrské, uherské (pannonské) a sedmihradské pásmo. Balkánsko obsahuje botanicky zcela rozdílné kraje: alpinské v Balkánu, Řecku, Bosně, středomořské úzké pásmo, více na ostrovech vyvinuté, a středoevropské, které na východě v Rumunsku a vých. Bulharsku přechází ve stepní. Srbsko dělí Pančič na tré: 1) vnitřek (Šumadija s Podunajím), 2) jihových. hory a 3) již. Karpaty. Šumadija je dnes jen pětinou lesem (ostatek pole), hlavně dubovým (náš dub a ''Quercus cerris''), bukovým, někde černým. Pro ráz uherský jako typické uvádí ''Kitaibelia vitifolia'', ''Althea taurinensis'' v Karagujevaci, ''Asparagus scaber''. Jihových. hory mají dole lesy bukové a dubové, nahoře smrkové; z bylin typických uveden ''Acer Heldreichii'', ''Pančičia serbica'', ''Anemone apennina'', ''Genista dalmatica'', ''Dafne oleoides'', ''Tozzia'' a j. Květenu zvláštní mají ve středu hory hadcové: ''Helianthemum niloticum'', ''Dafne blagayana'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Notochlaena marantae''; nejznamenitější jest ''Pinus omorica'' (japonská). Jižní Karpaty jsou bezlesé, až na několik buků; značí je ''Malcolmia serbica'', ''Ramondia serbica'', ''Asfodeline cretica'', četné Dianthy atd. Podunajská flora jest táž jako v Rumunsku. — {{Prostrkaně|Řecko}} má bylinstvo zcela rozdílné od alpinského na Olympu thessalském, do středomořských stepí a skal, zejména na ostrovech. Máť velmi málo lesa a to nejvíce na západě (v Aitólii a Arkadii) a na horách; východ, nižší a sušší, má jen nízké křoví (xerovuno), zejména od doby, kdy krásné lesy horní sev. Attiky shořely (1861 až 1891). Sucho letní bývá zde tak velké, že již staří Athéňané v červnu slavili náboženské obřady noční pro rosu (Pandroské). Již za Platónovy doby nebylo v Attice lesů, ač za Pausania tam žili ještě medvědi a kanci. Euboia měla husté lesy ještě za Diona Chrysostoma; pastýři a ohně jimi způsobené škodili více než drvoštěpové a uhlíři, které již Aristofanés jmenuje (Acharnští). Nejhojnější je v černých lesích řeckých borovice Aleppská i přímořská, zejména i na suchém východě, pak pinie (semena jsou předmětem obchodu) a jedle (smrk a borovice scházejí), zejména ''Abies Apollinis'' a ''cefalonica'', pak chvojky (''Juniperus phoenicea'' a ''oxycedrus'') a j. Cypřiše jindy na Krétě byly samorostlé, nyní jsou vzácnější. V zelených lesích panuje dub, hlavně ''Quercus egilops'' (žaludy jedlé, duběnky vyvážejí se pro koželuhy), nejvíce na ostrovech a na jihu ''Quercus ilex'', v Peloponnésu ''Q. coccifera'' (dosud se červec odtamtud vyvážel). V severu také buk tvoří lesy (Thessalie, Aitólie); méně důležity jsou ostatní stromy: kaštan jedlý (zejména na Krétě), ostatně i u Cařihradu, ořešák, vaz, jasan, javor, habr (nejvíce v jiných druzích, ''Carpinus duinensis'', ''Fraxinus ornus''), lípy, maďal, platán (pěstovaný u vsí). Z keřů důležitější jsou lentišky, Arbutus, terebinthy, oleander u vody, ''Vitex agnus castus'', myrty, Capparis, vavřín (sever), hlohy, ''Rhus cotinus'' a j. Luk jest málo, a hlavní pastvou jsou keře suchých strání (xerovuno). Nejzazší sever více se podobá střední '''E'''-pě nežli jižní, kdežto Athos má ještě vavříny a lesy z ''Ilex aquifolium'' (Olymp, ne dále v Řecku, dle Heldreicha). Alpinské bylinstvo Olympu Thessalského podobno jest bylinstvu balkánských vrcholů; dole našel Heldreich ''Sibthorpia africana'' a ''Sifonostegia syriaca''. Kapradí a mechy v Řecku jsou řídké, ale poražené lesy nahrazuje ''Pteris aquilina'' jako jinde. Rovinu stepní vnitřní Thessalie kryje bodláčí (''Xanthium'', ''Carthamus''), pole po žních ''Ammi visnaga''. — {{Prostrkaně|Bulharsko}} dělí (dle Velenovského) Balkán na 2 poloviny. Sever (vlastní Bulharsko) jest pokračováním stepí jihoruských a jižní Rumelie, má floru maloasijskou, která zasahuje i do již. Srbska a Macedonie a jejíž středem jest Černomoří (proto sluje květenou pontickou a sáhá zde do již. Rusi). Ba Vel. podotýká, že tato flora končí se v suchém středu Čech. Vypočítává 51 typických bylin pro pontickou floru v Bulh., z nichž uvádíme jen platan, divokou třešni, ''Tamarix pallosi'' a 40 druhů více asijských (na př. ''Prunus laurocerassus''). Jako nejznamenitější úkazy flory té pontické jmenuje bílou lípu a krnící mandlovník, pak uvádí 113 druhů ze společncsti té (''Comandra elegans'', ''Statice gmelini'' a j.). Z bylin středomořských docházejí k Černému moři: ''Terebinta'', ''Cistus creticus'', ''Rhus coriaria'', ''Juniperus macrocarpa'', divoké víno, ''Smilax excelsa'', ''Periploca graeca''. Z endémických bylin je nejznamenitější ''Haberlea rhodopensis'' (z indických Cyrtandraceí). Horní byliny liší se od Krasu a jsou podobnější řeckým. Uvádí jako typické 78 druhů (''Acer reginae Amaliae'', ''Saxifraga olympica'' a j.). Za nejčetnější v kopčinách uvádí 107 druhů (''Malcolmia graeca'', ''Vinca mixta'', ''Rottbollia digitata''). Konečně uvádí na Balkáně níže z bylin sedmihradských (ne v Alpách i 34 druhy, z nichž stůjtež zde: ''Bruckenthalia spiculiflora'', ''Carex pyrenaica'' a z bylin Kavkázu ''Ranunculus suaneticus'' a j. Lesy buků, dubů, habrů (''Carpinus duinensis''), smrků (na Rilu ''Pinus peuce'' Gris., himálajská ''Pinus excelsa''), borovice a kleč (''Pinus mughus''). Nejnesnadnějším úkolem jest krátce vylíčit! {{Prostrkaně|květenu Rusi}}, jelikož rozmanitost na ohromné ploše jest veliká. Možno sice říci, že máme tu od severu k jihu čtyři pásma: tundry a břízy, černolesí, dubové lesy s černozemí a step (až po Krim, Kavkáz a Ural, pak Černé a Kaspické moře), ale rozdíly od záp. k východu jsou rovněž veliké a nelze je tak krátce naznačiti, netýkajíť se tak čeledí a rodů jako druhů. Přibývá vždy k jihových. letního sucha a tím mizejí mnohé byliny a jiné se šíří. Avšak teprve za Volgou je pravá jednotvárná step, a pravá Asie začíná teprve za ř. Jenisejem; záp. Sibiř jest '''E.''' podobna. V severu u Petrohradu líčí Blasius les jako dvojí: smrkový ve vlhčích půdách a borový v písčitých. K borovicím druží se chvojky, břízy (''Betula pubescens''), k smrkům olše (''Alnus incana'') a osiky, někdy některé oskeruše (''Sorbus aucuparia'') a střemchy (''Prunus padus''), někdy až 13 ''m'' vysoké, jichž ovoce jedí a nakládají do kořalky. Vlastní močály jsou zase dvojí: Carexů (30 dr.) a Eriofor, význačných sněhovými hlavičkami, a pak Vaccinií (''Vaccinium oxycoccos'', ''uliginosa'', ''vitis idea'') s nízkými břízami (''Betula nana'', ''fruticosa'' 3—5′), vrbami (''Salix lapponum'', ''glauca'', ''myrtilloides''), Ledum, Andromeda s malinami (jichž ovoce zavařují). V lukách lesních rostou hojně orchidey, a bujnost bývá někdy taková, že u Vytegorsku viděli možno ''Aconitum napellus'' 2—3 ''m'' zvýší. Vysoké stromy všude byly vysekány. Přechod k jihu jest povlovný; u Volgy počínají jižní vrby, četné olše s Lonicerou, kalinou (''Viburnum opulus''), u Oky Artemisie. Vřesy baltické ztrácejí se u jezera Oněžského a v Litvě. Přechody ty nelze tak zkrátka líčiti, což sám Trautvetter odmítl. Některé sibiřské stromy přecházejí do vých. Ruska (''Pinus cembro'', ''Picea obovata'' Ledeb., ''Larix sibirica'', ''Abies sibirica''), jakož i některé alpinské byliny vyskytují se v rovinách ruských. Trautvetter uvádí tu pásmo dubů (mezi ústím Oky do Volgy, Kazaní, guber. Oleněckou a Čudskou zátokou). K dubům druží se lípy, jasany, vazy, javory, podrůst více našinský (oříšky, ale ''Caragana'', ''Prunus chamaecerasus'', ''Cefalaria tatarica'' dosahuje 3 ''m'', houby až 1 ''m'' v průměru — ''Lycoperdon horrendum''). Pásmo habrů je v záp. Volyni, a značí je divoká hruška, topole, břečtan, ale Polsko a sev.-záp. Volyň má pásmo buků, jižní část má i jedle a modřín. Nelze zde líčiti bylinstvo černozemí, které Ruprecht odváděl od velkých močálů rokytných (Typha), jichž zbytky se dosud zachovaly na horním Dněpru, ani lesy dubové k jihu vedoucí, až nastupuje step, v západě víc travnatá, zelená, na vých. solnatější s převahou Chenopodiaceí. Panující tráva na jihoruské stepi je ''Stipa thyrsa'', ''pennata'' i ''capillata'', jako v Uhrách, ale roste řidčeji ve vysokých lesích. Pak přijde ''Triticum cristatum'', ''Thymus marschallianus'', lucinka. Keře roční uschlé honí vítr po stepi, hlavně to Artemisia, bodláčí, řebříček, které slouží za palivo. Pýr platí za dobrou píci a nesmí se hubit. Stromy (nejvíce zdivočelé ovocné) pro vítr a sucho rostou jen v údolích (ovrazích). Jižní pohoří Krimské více podobá se Středomoří, zejména pokud se týče bylin pěstovaných. (Viz též čl. Karpaty, Rusko, Kavkáz.) ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Zvířena '''E'''-py jest chudá, rovnajíc se sotva australské, a to hlavně vinou ledové doby, v níž tvary teplejší, třetihorní, až na málo stop vyhynuly (''Herpestes Widringtonii'' a chamaeleon v Andalusii, několik hadů a ještěrů v jihu, ''Phyllodactylus europaeus'' na ostr. Tyrrhenských). Zvířena tato jest částí palaearktické zvířeny a podobná tedy nejvíce sibiřské. Od nearktické liší se nejvíce ptáci, pak ještěři a hadi, jsouce zbytky staré palaeotropické zvířeny. Neboť ptáci staré '''E'''-py za ledové doby nejvíce couvli do Afriky a záp. Asie, kam se teď na zimu zase stěhují, vracejíce se na léto do starých sídel svých, tak že na př. Malta má jen 8 zemních ptáků stálých po celý rok. Zbylo více stop staré zvířeny circumpolární (štika, mík, bobr, sob, vlk, ''Plecotus auritus'', jezvec, ''Mustela martes''), ba některé palaeotropické formy (''Phylloscopus borealis'' ze záp. Tichomoří stěhuje se v létě do vých '''E'''-py), ''Cisticola schoenicola'' jde od Bernu a Savojska do Japanu, Zanzibaru a k Nikobarským ostrovům. Co se týče {{Prostrkaně|ssavců}}, jest počet známých druhů fossilních mnohem větší než živých, na př. prvních jen v již. Francii 180 druhů, druhých 82 (zemní) u Giebela z 1382 druhů, kdežto u Murraye (r. 1866, poslední úplný přehled ssavectva) 158 druhů (s mořskými) z 2735 dr. vůbec známých. Není veliký rozdíl mezi množstvím druhů jednotlivých zemí: Norsko (Colett) 66 dr., Anglie (Bell) 73 (51 zem.), Francie (Trouessart) 100 (75 zem.), Italie (Cornalia) 93, (Giglioli stanovil 23 nové), Švýcarsko (Fatio) 61 zem., Řecko (Betta) 47, Německo (Ratzeburg) 90 (8o zem.), Portugalsko 42 (Barbosa du Bocage), Čechy 51 (Frič), Polsko 59 (Taczanowski). Arktické končiny jsou ovšem chudší; Island má 2 dr. zemní, 12 uvedených a 29 mořských (Preyer) a arktická Rus 23 dr. Středomoří taktéž není bohato; opice gibraltarská byla tam uvedena z Berberska. Hlavní příčinou této chudoby jest ledová doba a ruka lidská, které hubily zejména větší ssavce, zejména lva, irského jelena (''Euryceros''), divokého koně, kance, tura (až na les bialovežský), bobra, rysa, kozorožce, velryby a vůbec mořské ssavce. Rozdíl zemí není veliký, leda že ve Středomoří řidne počet lesních tvarů a na vých. Rusi nastupují stepní tvary (antilopy, jerboy, korsak), dříve ve čtvrtohorní době více na západ rozšířené. Zajímavý zbytek doby ledové jsou tuleni v Ladožském, Oněžském a Peipuském jezeře. Netopýrů je v '''E'''-pě dle Dobsona 23 druhů, celkem převahou Vespertilionidy, až na 2 dr. rodu ''Rhinolophus'', ''Miniopteris Schreibersii'' (Comské jezero, Afrika, Australie, Japan) a tropický (Emballonurid) ''Dysopes cestonii'' (v Italii, dle Swinhoe i ve Formose, severní Africe). Ještě více jest v '''E'''-pě hlodavců (hrabošů a myší). Východ má křečka, sysla, bobaka, frčka a slepce, africká forma jest dikobraz (od Italie až po Gambii), circumpolární je bobr, teď jen v dolním Rhodanu, na Dunaji a na vých. Rusi. V '''E'''-pě není vlastně místních druhů; nejbližší jsou tomu ''Heгрestes Widringtonii'' (špan. Sierra Morena) a obě ''Myogale'', jedna v Pyrenejích (''M. pyrenaica''), druhá v jihových. Rusi (''M. moschata''). Dravci náramně zřidli; tak medvědi (vých. Alpy a Pyreneje), rysi, Gulo. Zajímavý jest šakal na Balkánu. Alpinských druhů jest v '''E'''-pě málo, tak marmotta, kamzík, kozorožec, ''Arvicola nivalis'' do 3600 ''m'', v jihu muflon a kozy (Špan., Kréta). Rovněž chudé jest {{Prostrkaně|ptactvo}}. V celém oboru palaearktickém má Dresser jen 628 dr., v '''E'''-pě Blasius 420 dr., Frič 481 dr., Gould 471 dr., Degland a Gerbe 531 dr. Rozdíl v údajích má příčinu hlavně v přítomnosti nahodilých cizích druhů Ameriky, Afriky a Asie. Zvláště východoasijské ptáky stěhovavé zahání někdy bouře na Rus, na př. Phylloscopy, nebo sucho nutí k vystěhování ze stř. Asie (''Syrrhaptes paradoxa'', ''Otis m’queenii''). Některé krajiny mívají skoro stejný počet druhů, tak Německo 357 (Homeyer), Rakousko 393 (Tschudi), Uhry 345 (Madarasz), Italie 411 (Salvadori), Španělsko 345 (Arèvalo), Belgie 385 (Dubois), Anglie 376 (Sclater), Polsko 304 (Taczanowski), Rus 425 (Pallas), Řecko 331 (Heldreich). Jen severní kraje jsou chudší; tak Švédsko má 260 (Nilsson), Norsko 218, Farské ostrovy 124, sev. Ural 70, N. Země 50, ale poloostr. Kola již 203 dr. (Pleske). — Pochází to z toho, že jsou skoro všude na celině titíž ptáci, nebo stěhovaví dolétají až do nejzazšího severu, a endémických druhů skoro není, až snad na sněhuli skotskou (''Lagopus scoticus'') nebo jihošpan. ''Calandrella baetica''. K jihu přibývá Sylviid, Fringillid, (Laniidů a Alaudid, k východu Emberizid, dropů, drozdů a Paridů. Jest několik kosmopolitů, zejména mezi dravci a vodními ptáky, tak ''Falco peregrinus'' (''F. minor Bonaparte'') jest též v Australii, Chili, Kapu, Japanu; ''Pandion haliaetus'' též v Hondurasu, Antillách, Brazilii, Indii, Číně, Koreji, Tasmanii, ''Otus brachyotus'' též v Číně, na Sandwichských a Falklandských ostr.: ''Strix flammea'' též v Indii, Madagaskaru, Australii, Mexiku, Patagóoii; ''Strepsilas interpres'' v Sibiři, Australii, na Sandwichských ostr , Madagaskaru a j. v. Velmi malý jest počet ptáků severně od Alp zimujících, což připsati jest hlavně nedostatku potravy, který zase žene arktické ptactvo v zimě do krajů mírnějších, na př. Plectrofany, sněžnou sůvu (nejsevernější, ještě v létě na zemi Františka Josefa), sněladi a j. Trojím proudem přes Španělsko, Italii a Balkán ubírá se ptactvo do Středomoří a dále do sev. a střední Afriky a záp. Asie. Elwes myslil, že ptáci evropští pocházejí z Asie, odkud se po ledové době zase vrátili ve starou vlasť. Lepší známost ptactva záp. Asie ukázala, že tomu tak není, že do záp. Asie stěhují se zpěváci sev.-záp. Indie, kterých v '''E'''-pě není, a spíše východoasijské formy dostávají se do Sibiře a sev. '''E'''-py. Tak na př. z ptáků Amu Darje (Zarudnoi) jest asi 40 dr., jichž není v '''E'''-pě, t. skoro polovice ze 103 dr. (s vodními 159 dr.), v již. Afghánistánu (St. Johns) mimo dravce a vodní ze 150 dr. skoro polovice jest v '''E'''-pě cizí, kdežto na př. Alžír nebo Egypt kromě pustinných druhů nemají, co by nebylo společno '''E'''-pě. Nejvíce arci jest v '''E'''-pě ptáků vodních, s mořskými asi 200 druhů (118 dr. Gould, 217 dr. Degland). Veliké množství slukovitých (30 dr.), kachen a husí (43 dr. Degland, 35 dr. Gould). Mořských ptáků jest u Goulda 54 dr., u Dressera 57 dr., Gerbe 68 dr.; nejvíce racků, daleko i do zemí jdoucích, jako i do Čech (Degland 23 dr., Dresser 22 dr.). Z jižních tvarů žije tu plameňák a ''Porfyrio veterum'' v Středomoří, více kosmopolitickým je Ibis ''faloinellus'' (Australie, Madagaskar, Paraguay, Mexiko i Antilly). Vyhubena byla v tomto století ''Alca impennis'' na Orkadech a na Islandsku. Nejpodivnější host jest Ruticilla (''Pinarochroa Mourieri'') ve Španělsku z Berberska, člen indické čeledi Thamnobií, tam v Berbersku endemický. Dravci mají nejvíce ráz africký a převládají v Středomoří, v stř. '''E'''-pě jsou skoro vyhubeni. Bývá jich 35 dr. (Gould); 44 dr. (Sharpe) počítáno mimo sůvy (13 dr. Sharpe, 14 dr. Degland, 15 dr. Gould, 16 dr. Dresser). Nejčetnější čeleď zpěváků jsou Sylviidy (v Grayově smyslu), jichž počítá se 58 (Gerbe) neb 53 dr. (dle Goulda) a jež právě ve středomořských křovinách panují. Daleko za nimi stojí Fringillidy (29 dr.) a drozdovití (Gerbe 17 dr., Gould 12 druhů). Seebohm tvrdil, že se drozdi po ledové době stěhovali z Afriky dílem až do severní Ameriky (Mexiko). Slabší jsou čeledi skřivanovitých (15 dr. Gray, 21 dr. Gerbe a Dresser, 14 dr. Gould), více v jižních stepích domácí Corvidy (Dresser 20 dr.), Paridy (Gerbe a Gould po 12 dr., Sharpe 13 druhů), poslední, jsouce obyvatelé lesů, scházejí stepím. Ještě méně datlů (Gould 8 dr., Gray 9 dr.), Laniidů (7 dr. Gerbe, 6 dr. Gray, 2 nahodilé ze sev. Afriky), Motacillidů (7 dr. Gould), vlaštovek (6 dr. dílem daleko rozšířených), holubů (4 dr.), Muscicapidů (4 druhy). Ostatní čeledi chudé (Sittidy, Cinelidy a j.). Zajímaví jsou jednotliví tropičtí zástupci: ''Coracias'', ''Merops'', ''Alcedo'', ''Upupa'', ''Oriolus'', kukačka, kozodoj, ''Cypselus'', ''Sturnus'', drop, američtí ''Troglodytes'' a ''Ampelis garrulus'' (''Bombycilia bohemica'' starých, že nejdříve byla známa z Čech). Mnohem ještě chudší jest počet {{Prostrkaně|plazů}} a {{Prostrkaně|obojživelníků}}, jichž má Schreiber jen 95 druhů (asi 100 dr. nanejvýše), kdežto počet jich na zeměkouli vzrostl teď asi na 4000 dr. (po 1600 dr. hadů a ještěrů, 800 žab, 200 želv) z 1500 dr. známých Dumérilovi. '''E.''' v tom ohledu je chudší nežli sama Australie (200 druhů Krefft), jíž se sice rovná i v ptactvu (750 dr. Ramsay); jen ve vlastních Salamandridech má '''E.''' většinu (18 dr. z 24 dr. známých dle Boulengera). {{Prostrkaně|Želv}} má '''E.''' na celině jen 4 dr., a to jen v jihu, po 2 zemských (''Testudo graeca'' a ''T. nemoralis'') a 2 bahenních (''Emys caspica'' a ''E. europaea'' čili ''lutaria''). První 3 jsou středomořské (až do Ršavy), E. europaea jest na vých. do Orenburka a Orlu) a záp. (do Švýcar záp. i sev. Německa až Poznaně, Livonska). Hojnější jsou ještěři a vlastní amfibie (žáby a mloci). Prvních počítá Boulenger 38, Schreiber 35 dr , druhých Boulenger 35 dr. (17 žab). Hadů jest jen 22 až 24 dr., neb tito jsou zimomřivější než ještěři, a ti zas než žáby, a tyto než mloci, kteří v jižnějších končinách (od Středomoří) scházejí. U ještěrů mají převahu Lacertidy (18 dr.), které severně od Alp panují (mimo slepýše). Počet jich proto roste od sev. k jihu; tak má Anglie 2, Polsko 4, Švýcarsko 5, Italie 16, Španělsko 15 dr. jistých, Řecko 26 dr. K jihu přibývá 4—8 dr. Agamidů, Scincidů, Gekonidů (5 dr.), obyč. po celém Středomoří rozšířených, pak chamaeleon v Andalusii a ''Blanus cinereus'' (z amerických Amfisbaen) ve Španělsku. Zajímavý je endemický ''Phyllodactylus europaeus'' z palaeotropického rodu v Sardinii, ostr. Tyrrhenských, na Mte Argentariu, na Cypru dle Bedriagy, v Dalmacii dle Kolumbatoiče, rovněž jako jihovýchodní ''Ablepharus pannonicus'' (Rus, Albanie, Řecko). Vymřelé, nynějším americkým příbuzné Iguany popsal Filhol z fosforitů quercyských, rovněž i jiné, jako ''Palaeovaranus cayluxi'', příbuzný nynějším palaeotropickým varanům. Středoasijský stepní rod ''Phrynocephalus'' jde až do Rusi. Slepýš (''Anguis frangilis'') je z čeledi severoamerické. Z {{Prostrkaně|hadů}} v '''E'''-pě nejvíce Colubridů. Též jsou zde 2 Vipery z jihu, a pochybno, zda ''Trigonocephalus halys'' (čel. ''Crotalidae'') asijských stepí až sem dosahuje (Strauch zaznamenává jej u Volhy). ''Psammofis sibilans'' našel se v jediném exempláři u Donu. Z jižních forem docházejí do Středomoří ''Callopeltis insignitus'' a ''Tarbofis vivax''. Coronellidy mají 3 dr., z nichž ''Coronella austriaca'' rozšířena i sev. od Alp. Vých. Středomoří má podzemní druh ''Typhlops vermicularis'' v Řecku, kde i ''Eryx jaculus'' (Boid, Cyclady). Oba jsou tropické formy staré, k nimž 3 příbuzné jsou Palaeryx fossilní v Anglii a Francii, ''Heteropython euboïcus'' v Kumi. Největší had '''E'''-py jest ''Zameris viridiflavus'', jenž mívá v Středomoří až 2,6 ''m'' délky. {{Prostrkaně|Žáby}} evropské jsou rozhodně rázu palaeotropického. Jest tu 6 Ranid (jichž maximum indické 109 dr.), avšak ''Hyla viridis'' jest zástupkyní neotropických Hylid i byla již v miocénu frankfurtském. Bufonidy (3 druhy) jsou všude a Discoglossidy, nejvíce středomořské (14 dr.), mají příbuzný druh na N. Zealandu. Náš Bombinator jest v Číně; více kosmopolitické jsou Pelobatidy (2 dr. zde, jinak v Malaisii, Nové Guinei, sev.-záp. Americe). Salamandridy evropské méně jsou četné než americké, souvislost jich však naznačuje ''Proteus'' v Krasu (''Noturus americ.'') a ''Spelerpes fuscus'' ve Španělích (zde 21 dr. amer.). Zajímava jest přítomnost endemických Salamandrid ve Středomoří (na Sardinii ''Triton Rusconi'', na Korsice ''Tr. montanus'', ba i Rumunsko má svůj horský typ (''Tr. Montadoni''). Chudá jest '''E.''' i druhy {{Prostrkaně|ryb}} (Günther uvádí jich 155 (127 bez stěhovavých do moře, Seeley 172). Nejvíce jsou to Cyprinidy (65 dr. Günther, 77 Seeley), které scházejí jen nejzazšímu severu, kde Salmonidy převládají, na př. na Islandě a Farörech, ale již severouralská výprava uvádí 2 dr. Středomoří má jiné druhy Cyprinid, pak Cyprinodonty (staré) a více mořských v sladkých vodách (''Gobius Blennius'', ''Atherina'', Mugil). Čeledi jsou stejné po celé '''E'''-pě, toliko Uhry se Srbskem mají zvláštního zástupce čeledi Umbrid: ''Umbra Krameri'' (druhý jest v sev. Americe). Proto počet druhů dle zemí jest skoro stejný; tak má Čuchonsko 50, Dánsko 44, Anglie 65 (dle rozdílného počtu Salmonid), Německo 44 (Ratzeburg), Čechy 40, Polsko 53, Švýcarsko 45—51 (Fatio), Italie 49 (Canestrini), Francie 80 (Blanchard, několik nových dr.). Kromě Cyprinid a Salmonid jsou Percidy, jeseteři a koljušky (Gasterostey) četnější, circumpolární jsou mík a štika, severní 2 druhy rodu Cottus, stěhovavé Alosy a mihule a pak ouhoři. Balkánský poloostrov a Španělsko mají 2 zvláštní rody Cyprinid. Naše Cyprinidy mizejí v západě a severu. Sumec jest jediný zástupce tropické čeledi, schází však na př. v Itslii, Francii, Anglii, Španělsku, ačkoli jde v Čuchonsku až do jez. Tava stehuš. Patrně přišel od východu. O rozšíření {{Prostrkaně|nižších zvířat}} jsou zprávy dosud kusé a nedostatečné. V celku zdá se rozšíření jich poněkud větší, ale ani to není jisto. Tak uvádí Heilprin, že ze 70 rodů foraminifer u Bütschliho schází 25 Britskému a Severnímu moři a 15 Středomoří, ale že arktické a mírné rody severu mají své zástupce v tropech, kde žije jen asi 12 rodův endemických. Severní mírné vody že mají 185 dr. foraminifer a Středomoří 189. Co se týče doby, Brady (Reports of »Challenger«) uznává 700 dr , z nichž 338 bylo již v tertiéru, 112 ve křídě, 86 v oolithu, 41 v liasu, 16 v triasu, 8 v permu, 6 v uhlí, 2 v devonu a siluru (''Lagena levis'' a ''sulcata'' — není-li Girvanella anglického siluru = moderní ''Hyperamina vagans''. Heilprin). Co se týče {{Prostrkaně|korálů}}, zbyla Guynia středomořská jediná z palaeozoických četných tetracorallů (''Coral. rugosa)'', která ostatně jest i v zátoce Mexické (Heilprin). Nescházejí ovšem v hloubce mořské; Sars našel u Lofodů v 550 ''m'' ''Fungiacyathus fragilis''. Nejdůležitější jest arci červený korál (''Corallium rubrum'') ve Středomoří, předmět ozdobného průmyslu v Italii a millionového obchodu po celém světě. Nápodobně přicházely do obchodu světového až do poslední doby jen houby mořské (Spongie) z vých. Středomoří, zejména z Řecka. Teprve nyní konkurrují s ním: (''Euspongia officinalis'', ''zimocca'', dalmat. zimoka) Antilly s Hippospongií. Nejjemnější arci přicházejí ze břehů Malé Asie. Co se týče {{Prostrkaně|infusorií}}, tvrdil Schmarda, že evropské souhlasí s australskými, novozealandskými, chilskými a andskými. Echinidy živé mořské '''E'''-py přidal Al. Agassiz své říši atlantské (se sev. Tichomořím a arktickými krajinami se sev. Amerikou). Nejzajímavější jsou zbytky četných někdy v '''E'''-pě crinoid až v norském teplém moři (Golfovém proudu), jako ''Rhizocrinus lofotensis'', zejména u ostrovů Lofotských, ač i ve Středomoří nevyhynuly (''Antedon Eschrichtii'' i v sever. moři). Při červech známe jen parasity člověkem rozšířené, i zdají se v severu býti hojnější, zejména na Islandě. Wallace obmezil proto líčení rozšíření nižších zvířat na hmyz a měkkýše, v němž jej sledovali Marshall a j. a také Trouessart přináší jen o stránku více o lumbricidech (celého světa) z Perriera. Pro {{Prostrkaně|měkkýše}} '''E'''-py udává Marshall typické Aciculidy (Schmarda má Geomelanii v Jamaice), Mytilidy (mimo sever), Onchidiidy 1 druh v Irsku a v Portugalsku (jinak tropické). Wallace dává jižní '''E'''-pě 600 druhů, severní jen 200 (s Asií), z nichž polovice jsou Helicidy, jediné větší a lepší druhy. Některé rody zvláštního rozšířené jmenuje: Daudebardia jako Testacella v '''E'''-pě i 1 dr. na N. Zealandě, Zonites již. '''E'''-py (1 druh v Guatemale), Hydrocera již. '''E.''' i Japan, Arion z Norska až k mysu Dobré Naděje, Limax z '''E'''-py až do Australie a Sandwichských ostrovů. Trouessart cituje Fischera, ale mnoho nového neuvádí. Lovén přiznává Sicilii 502 dr. lastur, Anglii 413 (100 zemních, Alder), Irsku 339, sev. Skandinavii 131, již. 252 dr. Charpentier znal ve Švýcarsku 135, Fitzinger v Rakousku 152, Sekendorf ve Virtembersku 113 dr. atd. K nejkosmopolitičtějším druhům počítá Heilprin mořské rody ''Mytilus edulis'' (má i 1 dr. v ř. Volze) a ''Saxicava arctica''. Rody jsou tu často hojné a všesvětové: Helix (3400 dr. dle Trouessarta), Unio, Planorbis, a Heilprin uvádí, že na př. ''Helix pulchella'' žije jak v '''E'''-pě, tak na Madeiře, mysu Dobré Naděje, Kavkáze a v sev. Americe; Limax nalézá se v '''E'''-pě, Australii a na Sandwichských ostr., Arion v '''E'''-pě a v jižní Africe. Podrobněji líčí Heilprin Brachiopody, z nichž ''Terebratulina caput serpentis'' žije v arkt. krajinách, záp. '''E'''-pě, ve Španělsku, na Jamaice, v Koreji a Australii, a to v mořské hloubce až 330 ''m''. Středomoří má jich nyní jen 15, ale za tertiéru Italie sama 4kráte tolik. Jsou tu nejstarší formy zvířecí vůbec: Linguly (z cambria), Orthis, Rhynchonella, jichž již v siluru bylo 1500 (640 v Čechách), kdežto dnes má rozšíření jen 107 dr. živých. Měkkýši jdou v Alpách do 2500 ''m'', nejvýše ''Vitrina glacialis'', pak ''Limnea glacialis'', ''Helix glacialis'' a j. (Trouessart). Atlantské obrovské Cephalopody (Architeuthis) vyhazuje někdy moře u Irska, ač méně nežli na břeh sev. Ameriky, zvl. N. Foundlandu, avšak na př. Nautilidy se nezachovalx. Užitek veliký jest hlavně z ústřic, jichž jen Anglie loví přes 2 milliardy ročně; z ostatních měkkýšů neveliký, rovněž z perel sladkovodních. Co se konečně týče ohromné třídy {{Prostrkaně|členovců}}, která jest snad sama četnější než všecky ostatní, máme více látky. Co do arachnid uznal Simon oblasť palaearktickou i okresy evropsko-sibiřský, španělsko-italský (s Kanary) a krimský (s Malou Asií a Turanskem). Středomoří má mnoho Attid a Drassid. Rodina Archaeid v jantaru tertiérním '''E'''-py zachovaná žije dnes jen v Patagonii, v Madagaskaru, v Kongu (Trouessart). Podobné jest prý rozšíření myriapodů. Murray u Koleopterů stanovil oblast mikrotypickou (vedle indoafrické a brazilské), k níž náleží '''E.''', sev. Asie, sev. Amerika, Australie, Polynesie a nejjižnější Amerika a již značí drobnost exempl. Z. Carabidů náleží 50 % palaearktické oblasti (243 druhů z 264 dr. rodu Carabus), Tenebrionů má oblasť palaearktická 36 % (z 4800), a Heilprin podotýká, že mnohé rody evropské jsou i v Chili (z motýlů ''Lycaena,Colias'', ''Argynnis'') a v Australii. Trouessart uvádí z Tenebrionidů '''E'''-py rod ''Opatrum'' v Australii a Chili, jako ''Helops'', ''Asida'' v Chili a již. Africe i sev. Americe, ''Zofosis'' v '''E'''-pě a Africe do Madagaskaru. Sodovský počítá v '''E'''-pě 2231 motýlů. Dnes '''E.''' má k 3500 dr. (3435 Schäffer, 372 denních motýlů). Pryer shledal, že 123 dr. britických motýlů (¹/₆ všech) je i v Japanu. Ještě Island má 300 dr. hmyzu (Heilprin). Marshall udává za zvláště typické pro '''E'''-pu z Carabid ''Procrustes'', z Buprestid ''Capnodis'', z Cerambicid ''Dorcadion'', z Tenebrionidů ''Asida'', ''Zofosis''; z motýlů Nemeobiidy (mon. Wallace, 1 druh v '''E'''-pě dle Ludwiga), ve Středomoří Libytheidy. Schmarda nazval stř. '''E'''-pu říší Carabicin a Stafylinů, jichž znal Redtenbacher 428 a 705 dr. z 4100 dr. hmyzu německého. Ve Středomoří prý ubývá Carabid (¹/₅ jen dr. v Anglii, ¹/₆ v Německu), za to jeví se ''Oryctes'' a africké heteromery (''Lyxus'', ''Brachycerus'', ''Jalodis''). Indický ''Danais Chrysippus'' je v Kalabrii. Dle Redtenbachera řecký hmyz podobá se syrskému. Z 206 dr. jižní Persie je 156 dr. ve Středomoří. Wallace tvrdí, že střední '''E.''' nemá zvláštních motýlů; v jižní '''E'''-pě jsou Thais a Doritis typické jako ''Libythea'', ''Danaë'' a ''Charaxa'' v sev. scházející. V přehledu svých Lepidopter uvádí ''Pyrameis cardui'' jako druh kosmopolitický, z rodů asi ''Colias'' a ''Cicindela'', z Longicornií ''Clytus'', a pojednává o příbuzenství mezi '''E'''-pou a Chilem, ač sev. Amerika je bližší '''E'''-pě. Rod Carabus (palaearktický) jest zastoupen na hoře Kilimandžáru. Schmarda páčí hmyz evropský na 10.000 druhů popsaných. Zajímavo jest, že Gerstäcker stáhl včely africké a čínské k naší včele, Schmarda pokládá však indické druhy za zvláštní, rovněž madagaskarskou ''Apis unicolor''. Užitek větší přinášejí jen ''Lecanium ilicis'' pro červec (alkermes) sbíraný v Řecku a ''Cicada orni'', která v jižní Italii působí vytékání manny z jasanů. Ještě nejužitečnější jsou Crustacee. Větší počet ráčků se jí, jako Telfusy sladkovodní, raci naši, mořští, krabi ''Maja'', ''Palinurus'', ''Crangon'', ''Palaemon'', především ''Homarus'' (5—6 millionů ročně v sev. '''E'''-pě). Pomíjíme neužitečné amfipody, copepody, ostracody, cirripedie, bryozoa a j., uvésti však musíme poznámku Heilprinovu o velkém rozšíření rodu ''Estheria'' (z devonu), který jest dnes skoro kosmopolitický, mimo kraje za 55° s. š. — druh ''Estheria Halacensis'' z Vídně do Rudého moře, ''E. tetracera'' z Oránu do Charkova atd. Mnoho tu geologicky starých: ''Apus'' z doby uhelné, rovněž ''Cypris'', kosmopolitické ''Cythere'' a ''Bairdia'' od siluru, ba Gerstäcker tvrdil, že ''Bairdia angusta'' i ''subdeltoides'', dosud žijící pocházejí z doby uhelné. Z tertiérních 70 druhů Entomostrak Anglie žije dle Ruperta dnes ještě 17. ''Astacus philippi'' popsán z Irského kulmu (Heilprin). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Praehistorie. == O počátcích lidstva v '''E'''-pě nesnadno pověděti něco určitého. Někteří (G. de Mortillet, A. Hovelacque, A. de Quatrefages, Capellini, Schaaffhausen) soudí, že člověk existoval v '''E'''-pě již v době třetihorní. Dokladem toho jest jim řada domnělých nálezů, buď kostí třetihorních zvířat, na nichž vidí stopy ruky lidské, srv. na př. zářezy na kostech slona ze St. Prestu u Chartres, zářezy na žebrech balaenota z Poggiarone v Toskaně a j.), anebo hrubé úlomky pazourkové, v nichž vidí již primitivní uměle zhotovené nástroje (srv. nález pazourků v Thenay ve franc. krajině Beauce, nález u Otty na Taju blíže Lisabonu a j.), nebo konečně řada nálezů lidských koster ve vrstvách třetihorních, na jaké se přišlo na př. u Arezza v Toskaně, u Savony na Rivieře a hlavně u Castenodola v Lombardii a j. Jest velmi pravděpodobno, že '''E.''' byla v té době obydlena, ale dokázáno to není. Tím méně lze přistoupiti na mínění Mortilletovo, že třetihorní člověk evropský byl jakýsi předchůdce člověka, přechodní tvar mezi opicí a člověkem (''précurseur'', ''anthropopithèque''). Za to není již sporu o tom, že za doby diluviální člověk byl již po '''E'''-pě, ovšem řídko, rozsazen, živil se lovem a dospěl v kultuře dosti daleko. Existence diluviálního člověka, jíž houževnatě odpíral slavný G. Cuvier, rozhodnuta definitivně r. 1859 angl. geologem Ch. Lyellem; ve Francii od let čtyřicátých hájil ji Boucher de Perthes. Nejhojnější doklady poskytla Francie, kde se jednak v diluviálních náplavech řek pod širým nebem našly neomylné stopy činnosti lidské: zbytky ohnišť, opracovaných a úmyslně roztříštěných kostí zvířecích, hrubé pazourkové nástroje, i kosti lidské a pod. (na př. v náplavech řeky Sommy u Abevillu, Amiensu, St. Acheulu, na Marně u Chelles), jednak podobné v jeskyních, v nichž člověk obýval. Nejslavnější jeskyně francouzské nalézají se v departementu dordogneském (Moustier, La Madeleine, Laugeries, Cro Magnon) a vůbec na jihu (Aurignac, Menton). Vedle Francie je bohata nálezy jeskynními i Belgie, kde již v létech třicátých kopal Schmerling, nověji Dupont (Furfooz, La Naulette, Spy), pak Anglie (jeskyně kentská a brixhamská v hrabství devonském), Německo svými jeskyněmi švábskými a porýnskými (Neanderthal), méně Švýcary (Thayingen) a Italie, kde také nálezy ve volných náplavech jsou méně důležity. Za to je opět bohata střední '''E.''', hlavně Morava. V Uhrách je znám dosud jen jeden zcela zjištěný nález ve volném náplavu u Miškovce, v Čechách je diluviální člověk zjištěn hlavně dvěma nálezy, u Sudslavic na Šumavě a u Lubné blíže Rakovníka. Za to na Moravě setkáváme se se znamenitými nálezy, jak rázu prvého, mezi nimiž vyniká světoznámé naleziště u Předmostí blíže Přerova, tak řadou jeskyň. Jeskyně rozkládají se tu hlavně ve třech skupinách: 1. severovýchodně od Brna (Býčí skála, Výpustek, Kůlna, Kostelík nebo Pekárna a j ), kde nejvíce zkoumali dr. Wankel, J. Knies a dr. M. Kříž, 2. u Litovle (méně důležitá) a 3. u Štramberka, kde K. Maška prozkoumal dvě světoznámé jeskyně ve vrchu Kotouči: Čertovu díru a Šipku. Dále na východ setkáváme se s člověkem diluviálním v některých jeskyních u Krakova, v Rusku pak hlavně v naplaveninách řeky Oky, pak v gub. poltavské u Gonců, voroněžské u Kostěnek, nejnověji v samém Kijevě. V Rusku se častěji setkáváme s nálezy z doby přechodní к době následující. Ráz lidských výrobků je tu stále starobylý »diluviální«, nebo jak podle Lubbockova rozdělení se říká — »{{Prostrkaně|palaeolithický}}«, ale vymřelá zvířata diluviáln! v nálezech již scházejí. Po době diluviální, když zvířena dobu tuto charakterisující u nás vymřela nebo se odstěhovala k severu a do Asie (mamut, nosorožec, sob) nebo na jih (hroch), počíná v předhistorii '''E'''-py nová perioda. Člověk sice užíval dosud především kamene k hotovení svých nástrojů a zbraní a neznal užitečných kovů, ale v jiném směru již velmi pokročil a odtud sluje tato perioda {{Prostrkaně|mladší dobou kamennou}} nebo {{Prostrkaně|dobou neolithickou}}. Technika práce v kameni je dokonalejší, nástroje jsou hlazeny, broušeny, objevuje se hrnčířství ve velmi rychlém rozvoji, objevuje se i znalost orby a krocení zvířat, chov domácího dobytka. Slovem, člověk žil v době té již mnohem pokročileji a také pravidlem v sídlech pevných. Ovšem že to nebylo ve většině krajů evropských nic jiného než chýše zbudované z proutí a slámy, hlinou ometené, zdvihající se nad jamami (jež se nám velmi hojně zachovaly naplněné různými zbytky). Vedle toho ovšem člověk stále ještě bydlil v jeskyních. Jen v některých zemích evropských vyvinuly se zvláštní dokonalejší druhy staveb, tak zejména na jezerech nynějšího Švýcarska, horní Italie, v Salcpursku a Hor. Rakousích, méně ve Francii, v sev. Německu a j. t. zv. {{Prostrkaně|stavby kolové}}, {{Prostrkaně|nákolní}} nebo {{Prostrkaně|palafitty}} (viz {{Prostrkaně|Kolové stavby}}). Jim podobny jsou {{Prostrkaně|crannogy}} irské a {{Prostrkaně|terramary}} italské z doby o něco pozdější. V Čechách máme jen na jednom místě určité stopy kolové stavby a sice v rašeliništi u Františkových Lázní. Obyvatelé těchto staveb vedli přirozeně ponejvíce život rybářský. Jiným druhem staveb, které již v době neolithické povstaly, jsou hrubé massivní {{Prostrkaně|stavby kamenné}}, jež byly v té době budovány na různých bodech jižní '''E'''-py, beze vší pochyby vlivem dávno již rozkvetlé architektury orientální, a snad z části i přímo původu foinického. K podobným stavbám náležejí na př. stavby věžovité na ostrově Menorce, zvané {{Prostrkaně|talayoty}}, na Sardinii {{Prostrkaně|nuraghi}}, zdi {{Prostrkaně|kyklopské}} v různých končinách Italie, Řecka a konečně i skutečná města s příbytky z cihel a z kamene zbudovanými sahají svým založením ještě do doby neolithické, tak město na ostrově Santorinu (Thera) zasypané později výbuchem vulkánu, zbytky jiného starého města na ostrově Melu a konečně nejstarší osídlení odkryté J. Schliemannem na pahorku Hisárliku, kde později stávala Troja opěvaná Homérem. Ovšem ve střední a sev. '''E'''-pě obyvatelstvo žilo stále ještě v jeskyních — znamenité nálezy jeskynní známe hlavně z Francie (Petit-Morin), Španělska a sev. Italie (v Ligurii) — nebo v chatrných, ze slámy, proutí nebo koží zhotovených chýších, po nichž se nám tolik stop zachovalo, a chránilo se před nepřítelem buď útěkem v místa nedostupná nebo náspy, na návrších nebo kol vsí zbudovanými. Náspy tyto slují {{Prostrkaně|hradiště}} a bývají podoby rozmanité, jež se řídila především tvarem a polohou místa, jež mělo býti ochráněno. Také se již v této nejstarší době užívalo materiálu různého, hlíny nebo kamene, a sice pravidelně toho, který byl po ruce. Nad náspem se častěji zdvihaly ještě dřevěné palissady. Hradiště tohoto způsobu budována byla v '''E'''-pě až do konce doby předhistorické, a leckdy bývá velmi těžko určití jen z daleka dobu, z níž pocházejí. Jen zvláštní druh hradišť, jejichž kamenné valy mají na sobě stopy úmyslného spálení, tak že často povrch proměněn bývá ve vrstvy spečené, sklovité, klade se obecně do doby pozdější (t. zv. valy {{Prostrkaně|spečené}}). Mezi nejstarší známá hradiště, snad již z neolithu pocházející, patří na př. hradiště na vrchu Peu-Richardu u Thenacu ve Francii, hradiště u Lengyelu v Uhrách, v Čechách hradiště v Šárce, na vrchu Řivnáči u Roztok, na Slánské hoře, na Moravě Leskoun u Krumlova a j. Zvláštní skupinu památek doby neolithické, označujících také sídla, tvoří obrovské {{Prostrkaně|hromady různých odpadků}} kuchyňských, které po sobě zanechali chudí rybáři obývající v této době na březích Dánska a blízkých ostrovů. Jsou známy obecně pod dánským názvem »{{Prostrkaně|kjökkenmöddinger}}« a našly se nejvíce na Själlandu, Füenu, Möenu a v Jutsku. Jinde v '''E'''-pě jsou řidší, a méně známy (mimo španělské na řece Taju u Mugemu a Šalvatery). Hromady ty obsahují různé odpadky kostí zvířecích, skořápky jedlých mušlí a pod. a i nástroje kamenné velmi hrubě hotovené. Ve většině nálezů nenalezeno ještě mimo psa zvířat domácích. V době neolithické panovalo téměř po vší '''E'''-pě pochovávání celých mrtvých těl, ale již za této doby a na nejednom místě setkáváme se s novým ritem pohřebním, se spalováním, jež v dobách pozdějších obecně ovládlo. Kostry v hrobech této doby bývají velmi rozpadlé, ale ukazují neomylně, že náleželo obyvatelstvo '''E'''-py již několika plemenům, z nichž- nejurčitěji vynikají 2 typy: jeden s lebkou dlouhou a druhý s krátkou. Dlouholebci jsou rozšířeni nejvíce jednak na jihu '''E'''-py, a ti se spojují nejnověji se starými Ibery, Ligury a Libyi v jednu rodinu zvanou iberoligurskou, a pak na severu '''E'''-py, kde nám opět dle vší pravděpodobnosti představují prvotný kmen indoevropský, dosud buď vůbec nerozvětvený nebo v počátcích rozdělováni na potomní velké větve gallskou, germqnskou a slovanskou atd. Krátkolebci hojni jsou v západní '''E'''-pě a tvoří stále ještě jedno z nejzáhadnějších předhistorických plemen; snad jsou ve spojení s podobným plemenem střední Asie. Mrtvá těla pochovávala se nejvíce v poloze skrčené nebo sedící, buď do prostých jam, nebo se obkládala většími i otesanými kameny, tak že ležela v jakýchsi skřínkách. Tyto skřínky na některých místech vyvinuly se ve veliké stavby náhrobní, t. zv. {{Prostrkaně|pomníky megalithické}}, jež se třídí hlavně na skříně volné, z ohromných balvanů postavené t. zv. {{Prostrkaně|dolmeny}} (hlavně ve Francii v Bretonsku, pak Španělsku, Korsice, Skandinavii a sev. Německu, kde slují ''Hünnenbetten'', ''Riesenbetten''), nebo komnaty {{Prostrkaně|mohylou}} z hlíny nasypanou pokryté (v této době nejvíce v Britannii; slují tu ''barrows''). K těmto stavbám náhrobním připojiti můžeme i jiné podobné pomníky, jako vysoké vztyčené balvany t. zv. {{Prostrkaně|menhiry}}, jednoduché i dvojité a trojité ({{Prostrkaně|dilithy}}, {{Prostrkaně|trilithy}}); častěji i v řadách (Carnac ve Francii) nebo v kruhu postavené — nejkrásnější pomníky tohoto rázu našly se v Anglii (Avebury, stonehenge) — konečně t. zv. {{Prostrkaně|viklanу}} a kameny na povrchu opatřené jamkami mělkými, v nichž mnozí vidí {{Prostrkaně|obětní mísy}} uměle vydlabané, jiní však jen útvary přirozeně vzniklé zvětráním. Tyto megalithické pomníky nestavěli však, jak se dříve domnívali někteří, Keltové, v celé '''E'''-pě jediný z Indie sem přistěhovalý lid, a není proto správný název tu a tam dosud jim dávaný podle jména {{Prostrkaně|druidů}}, kněží keltských. Mezi tím, co střední a sev. '''E.''' dlouho ještě byla v kultuře kamenné, počala na jihu vyrůstati nová kultura, jejíž hlavním znakem je {{Prostrkaně|kov}} ve formě nástroje, šperku a zbraně, kultura {{Prostrkaně|kovová}}. První kovy, s kterými se člověk seznámil, byly kovy drahé, jež se na povrchu země vyskytují ryzí, hlavně {{Prostrkaně|zlato}}, brzy i {{Prostrkaně|stříbro}} a {{Prostrkaně|měď}}. Ale kulturním kovem v našem slova smyslu nestal se z nich žádný. Pouze měď, jak se dle posledních badání podobá, aspoň v některých končinách '''E'''-py, ale na krátko, domohla se větší platnosti na př. v Uhrách, ve Švýcarsku, Španělsku, na Kypru a j., a odtud mluví někteří po době neolithické o zvláštní době {{Prostrkaně|měděné}}. Vlastním kulturním kovem stala se teprve smíšenina mědi a cínu, známá jménem {{Prostrkaně|bronz}}. Tento kov zavládl ponenáhlu v celé '''E'''-pě ve výhradném upotřebování, dokud nebyl vytlačen železem, a smíme proto vším právem dobu tuto zváti dobou {{Prostrkaně|bronzovou}}. Jedním z nejtěžších problémů archaeologie evropské je však otázka, odkud k nám přišla tato nová kultura; dále nedá se upříti, ač prvé počátky jsme našli již v době neolithické, že přece v '''E'''-pě ovládnutí nového obřadu pohřebního, {{Prostrkaně|spalování}}, shoduje se celkem s příchodem bronzu. Jedni soudili, že bronz byl nalezen v '''E'''-pě, a to v Britannii, kde na jihu v Cornwallu a Devonu nalézají se v '''E'''-pě jediné {{Prostrkaně|větší}}, {{Prostrkaně|již ve starověku známé}} doly na cín (»ostrovy Kassiteridské« starých spisovatelů), jiní (Sven Nillson, Rougemont) soudili, že přinesli bronz do '''E'''-py Foiničané a že vůbec všechny staré výrobky zde nalezené jsou původu foinického, Mortillet hledá houževnatě původ v Indii, odkud prý jej přinesli do '''E'''-py Cikáni. Většina badatelů má na mysli také vlast asijskou, ale, hledá ji jinde, buď na vysočinách Armenie a Íránu (Bertrand, Hoernes, Tomaschek), anebo ještě dále ve střední Asii (Virchow, S. Müller). Tato užší vlast zůstává tedy nejistou, ale za to je jisto, že bronzová kultura přišla do '''E'''-py od východu klidně, obchodem, a sice několika cestami, hlavně drahami pomořskými přes Středozemní moře s odbočkou na sever přes moře Aegejské, pak drahou černomořskou a konečně pozemní cestou přes jižní Ural. Přechod po první dráze prostředkovali nejvíce Foiničané, rozvážejíce kovové zboží do Řecka, Italie a jejich ostrovů, do Gallie a Hispánie; i na břehy Černého moře působili. Všechny tyto tři hlavní proudy našly si pak, jak se zdá, jednu společnou hlavní cestu do vnitra '''E'''-py a to podél veletoku dunajského, při čemž ovšem i od břehů černomořských i od moře Jaderského a zálivu marseillského postupovala nová kultura i přímo na sever. Pružinou těchto obchodních styků a tím i postupu nové kultury byl dle všeho obchod s jantarem, jenž od konce doby kamenné stále rozkvétal. Výměnou za jantar, jenž se nacházel v největším množství na písčitých březích sev. Německa, šly na sever zlato a bronz, spracovaný i surový. Hlavní cesty obchodní šly od ústí Rhôny k Rýnu a do Britannie, pak od moře Jaderského přes východní Alpy a Moravu k Labi, Odře a Visle (také přes Balkán a Uhry šly sem cesty) a konečně od Černého m. podél Dněstru a Dněpru. Těmito cestami dostala se bronzová kultura do nitra '''E'''-py a byla v jednotlivých krajích dříve, v jiných později vystřídána kulturou novou, železnou. V některých zemích došla však znamenitého lokálního rozkvětu, tak hlavně ve {{Prostrkaně|Švýcarsku}}, v {{Prostrkaně|Uhrách}} a na {{Prostrkaně|severu '''E'''-py}}. Ve Švýcarsku čásť staveb kolových náleží do květu kultury bronzové, z níž se nám na dně jezer mezi zbytky nákolí zachovalo velké množství památek, nejvíce v jezerech západního kraje (jez. Bělském, Neufchâtelském, Genevském). V Dánsku a Skandinavii představuje se nám v době bronzové rozkvět kultury předhistorické. Hroby z této doby bývají naplněny velkým bohatstvím předmětů zlatých a bronzových rázu úplně svérázného, lokálního a často velmi umělého. Bronzová doba (nordičtí archaeologové dělí ji zde proto na starší a mladší) trvala tu v druhé své periodě ještě v květu za doby, kdy jižněji setkáváme se v '''E'''-pě již s první dobou železnou. Ve starší době se pochovávalo, v mladší spalovalo. Z této doby zachovaly se podivuhodně v některých hrobech i celé vlněné a kožené oděvy, v nichž byly zemřelí pochováni (u Havdrupu a Aarhusu v Jutsku). Na jihu '''E'''-py, na př. v Řecku, jest doba bronzová zcela pod vlivem orientálním, tvoříc tam okruh kultury t. zv. rázu {{Prostrkaně|mykénského}} (sem patří nálezy Schliemannovy v Mykénách, Tirynthu a i ony vrstvy měst trójských na Hisárliku, z nichž jedna nám představuje na jisto zbytky Homérovy {{Prostrkaně|Tróje}}). V Italii netrvala bronzová doba dlouho, jsouc brzy vytlačena železem; jen v sev. části jeví se delší a samostatnější ve zvláštním druhu staveb t. zv. {{Prostrkaně|terramarách}} (kolové stavby postavené v umělém, hrází ohraničeném jezírku), jež dle Helbiga a Pigoriniho stavěli staří Italikové, přišedše sem od severu, odkudsi z Uher. Doba bronzová ve Francii přikloňuje se úplně k švýcarské; v Britannii trvala dosti dlouho a vyvinula se svérázně; velkou svéráznost jeví i poloostrov Pyrenejský. Střední '''E.''' má svou bronzovou provincii v Uhrách, kde také se vyvinula kultura zcela rázovitě a trvala déle než kde jinde. I do již. Německa, pak do Čech a Moravy zasáhla dosti intensivně. V Čechách ji jednak přijalo staré neolithické obyvatelstvo a spracovalo z části dosti svérázně v t. zv. kulturu {{Prostrkaně|únětickou}} (dle nálezu na pohřebišti u Únětic), jednak, zdá se, v té době vnikl sem z jihu nebo jihozápadu kmen nový, jemuž náleží odchylná skupina {{Prostrkaně|mohyl}} v již. a záp. Čechách. V sev. Německu je bronzová kultura někde méně, někde více zastoupena, hlavně v Hannoveru, Holštýně, Pomořanech a Meklenbursku. Také dále na východě v Polsku a Rusku musíme dle všeho uznati zvláštní dobu bronzovou, ale k určitému rozhodnutí není ještě dosti dobře prozkoumaných nálezů. Na Kavkáze byla jistě, a čásť známého pohřebiště kobanského náleží ještě sem. Již v té době začali se, jak se pravdě podobá, Slované sedící v Zakarpatí šířiti na západ k Visle a Odře, na jih do Uher. a proto smíme již čásť pohřebišť jim náležejících, chudých to hřbitovů s popelnicemi ({{Prostrkaně|pole popelnicová}}) v Uhrách, Haliči, Slezsku, Lužici, Moravě, snad i v Čechách, klásti do této doby. {{Prostrkaně|Železo}} již pro tvar, v němž se vyskytuje (u nás jen z rudy těžko se dobývá), nastoupilo jistě později. Ale poněvadž v '''E'''-pě nalézá se ho hojnost na mnoha místech, mohlo by se souditi, že {{Prostrkaně|železná kultura}} je v '''E'''-pě původu domácího. Ale proti tomu svědčí hlavně ta okolnost, že se první železné věci počínají v '''E'''-pě objevovati opět na jihu, opět v krajích přímořských, které byly v obchodním spojení s Orientem. A poněvadž v Orientu ještě dříve vešlo železo v známost a v {{Prostrkaně|užívání}} (v Egyptě jistě již za králů 18. dynastie ve věku XVII.—XIV., v Assyrii již v XIII. věku př. Kr.), jest pravdě podobno, že i tento nový kov a s ním i nová změna v kultuře původ svůj měla mimo '''E'''-pu. Ovšem rozdíl zde je mezi vývojem této kultury a předešlé. Kdežto bronzu v '''E'''-pě nebylo (cín se totiž ve větším množství dobýval jen na jednom místě), rudy železné bylo všude hojnost, a tím se stalo, že kultura železná brzy zdomácněla, brzy osamostatněla — a hned v {{Prostrkaně|první době železné}} povstala zde centra domácí na př. v Italii, Illyriku, odkudž se šířil ráz kultury do krajů vůkolních. A tak se velmi brzy utvořily v '''E'''-pě provincie, z nichž každá má více méně {{Prostrkaně|osobitý}} ráz nové kultury. Hoernes rozeznává tři hlavní podobné pásy, a sice {{Prostrkaně|středomořský}}, zahrnující hlavně Řecko a Italii, pak pás {{Prostrkaně|jihodunajský}}, obsahující země střední '''E'''-py, jižně od Dunaje položené, a pás {{Prostrkaně|severedunajský}} nebo {{Prostrkaně|sev}}.-{{Prostrkaně|evropský}} se zeměmi na sever od Dunaje rozloženými. V prvním pásu Řecko dostalo železo obchodem od Východu. Zároveň s tím spojuje se však v jeho historii událost, která úplně převrátila starou mykénskou kulturu. Od severu vtrhli do Hellady vlastní Řekové, {{Prostrkaně|Dórové}}, {{Prostrkaně|Iónové}}, {{Prostrkaně|Aiolové}} a přinesli s sebou patrně pod vlivem poloostrova Balkánského nejen železné zbraně, ale i zcela jiný ráz kultury, známého onoho ducha řeckého. Nálezy v Olympii mají zcela jiný ráz než starší nálezy rázu mykénského, a na místo staré keramiky nastupuje sloh nový, obecně zvaný dipylským. V Italii událo se podobné přistěhování, ale nová kultura zdá se zde býti více původu zámořského. Zde v této době kulturně vynikl ve střední a sev. Italii kmen {{Prostrkaně|Etrusků}}, původu dosud záhadného; také je spor o to, přišel-li sem přes moře (Montelius) nebo od severu po pevnině (Helbig, Hoernes). S počátku vlivy foinickými, pak i obchodem s Řeky vypěstovali si Etruskové zvláštní vyspělou kulturu, která byla podlomena teprve vpádem Gallů r. 396 př. Kr. a později po odrazení jejich potlačena rychle se vzmáhajícím Římem. Vliv etruské kultury, k níž patří na př. známá pohřebiště blíže Bologně u Certosy (čásť jich v okolí Bologně je však předetruská), pak u Marzabotta, Corneta, Vulci atd., zasahal také silně na sever Alp, a byli i někteří vynikající badatelé, kteří velkou čásť kovových výrobků nalezených ve střední a sev. '''E'''-pě prohlašovali — ale chybně — za produkt etruský, na př. Genthe a Lindenschmit. V Italii se v této době vyvinul bohatě výrobek, který v době bronzové existoval pouze na severu v Uhrách a na jihu, totiž sponka. Sponka jest vůbec pro první dobu železnou v '''E'''-pě nejvíce charakteristickým průvodcem a zůstává pro posuzování, hlavně datování nálezů, i na dále až do konce předhistorie nejlepším vodítkem. Každá téměř země a každá doba má své určité význačné tvary sponky. Přechod od vlastního pásma kultury středomořské k pásmu jihodunajskému tvoří skupina nálezů (hlavně pohřebiště u Este v sev. Italii), jež se přičítá starým Venetům. Pás jihodunajský je neobyčejně bohatý a má dvě velká centra, z nichž však druhé stojí beze vší pochyby pod vlivem prvého: sev.-záp. končiny Balkánu a vých. Alpy. Prvé centrum objeveno bylo teprve v posledních létech nálezy v Bosně a Hercegovině, druhé známo bylo již dávno a zváno také po hlavním nalezišti v {{Prostrkaně|Hallstattu}} v Hor. Rakousích kulturním okruhem hallstattským. Vůbec se dříve často, dokud se nedošlo ještě k podrobnějšímu třídění, celá první doba železná ve stř. '''E'''-pě zvala dobou hallstattskou. V Hallstattě našlo se ohromné pohřebiště s hroby kostrovými a žárovými (ke 2000), z nichž velká část byla zachráněna. Okršlek vlastní hallstattské kultury rozkládá se vlastně jen ve vých. Alpách a obsahuje řadu neobyčejně bohatých nálezů, jako pohřebiště u sv. Lucie v Přímoří, u Vače a u sv. Michala, sv. Markéty v Krajině, u Fröggu v Korutanech, u Videmu a Wiesu v Štýrsku, u Šoproně v Uhrách a j. Patrně tu sídlili kmenové, kteří se zabývali zručně kovovým průmyslem. Soudilo se dříve na Kelty; nyní se ukázalo, že lépe je zasažení Keltů posunovati na dobu pozdější. U nás v Čechách pronášejí se i theorie, dle nichž hallstattská kultura jest původu slovanského; Hochstetter ji zval obecně arijskou. Vlivy této hallstattské kultury, ovšem čím dále od centra tím slabší, sledovati můžeme i za Dunaj do Uher, do Čech (čásť jihočeských mohyl), do Moravy (sem náleží známý nález Wankelův v Býčí Skále), do jižního Německa, ba i dále na sever, kde však mimo země ležící při uvedených obchodních drahách jsou její stopy slabé. Ba ve vlastním severu nemáme vůbec kultury obdobné kultuře první doby železné v jižní a sev. '''E'''-pě. Tam trvala dlouho ještě doba bronzová, a doba železná nastoupila tam dle badání I. Undseta teprve zcela jiným, pozdějším vlivem, vyšlým z {{Prostrkaně|Gallie}}. Bylať se zatím ve Francii a Švýcarsku za této první doby železné — neboť i tam vnikala brzy nová kultura jednak z Italie a jednak z východu od Dunaje — vyvinula zcela zvláštní nová, svérázná kultura, a centrum její bylo tak mohutné, že svým vlivem zápolilo s vlivem rozkvetlého zatím Říma. Byla to kultura, kterou si v Gallii a přilehlé části Švýcar vypěstili kmenové {{Prostrkaně|gallo-keltští}}, a která se zove proto gallskou neb i dle znamenitého nálezu na místě staré pevnůstky, jež se rozkládala na mělčině jezera neufchâtelského, zvané nyní od rybářů ''la tène'', i kulturou {{Prostrkaně|latènskou}} ({{Prostrkaně|tènskou}}). Tím se dostáváme do {{Prostrkaně|druhé periody doby železné}} v '''E'''-pě datující se asi od poč. IV. st. př Kr. a charakterisované jednak vlivy kultury římské, jednak gallské. Nynější Francie byla v té době obydlena řadou kmenů, z nichž se většina shrnuje u starých spisovatelů tu pod jméno Gallů, Galatů, tu pod jméno Keltů. Poměr Gallů ke Keltům dosud je záhadný, a výklad jeho sporný. Podobá se však, že Keltové představují nám starší obyvatelstvo ovládnuté světlovlasými Gally, kteří sem vnikli od severu přes Rýn. Z archaeologického hlediska však toto rozlišování nemá dosud významu, a kultura gallská značí nám zatím totéž co keltská. Gallové, jak známo, začali od V. stol. před Kr. podnikati výboje v ostatních končinách evropských, osadili Anglii a Španělsko, vnikli hluboko do Italie a do vých. Alp až za Dunaj, osadili dle všeho i části Čech (Bojové) a snad i Moravy, ba vnikli až do Řecka a Malé Asie. A kam přišli, přinesli s sebou i novou kulturu. Ve hrobech převládá ráz vojenský, železo i šperky počínají se hotoviti ze železa a bronzové mají nový originelní ráz ve tvaru i ve výzdobě. Takové hroby rázu gallského našly se ve všech končinách, kam Gallové vnikli, a ukazují často nevývratnou shodu s hroby gallskými ve vlastní Francii nad řekou Marnou nebo Rhônem. V Čechách máme zajímavé osídlení z této doby, jež se rozkládalo kdysi na hradišti u Stradonic, a množství typických hrobů rázu tènského. Sem náleží i bohatý poklad šperků nalezený v zřídle duchcovském (odtud zove se u nás kultura ta i {{Prostrkaně|duchcovskou}}) a poklad zlatých mincí rázu gallského u Podmokel blíže Křivoklátu. Na sever '''E'''-py Gallové ovšem nevnikli válečně, ale kam sami nepřišli, přišla přece jejich kultura, jak jsme již nahoře dle Undseta poznamenali, a vytiskla bronz na dobro. Ale tento vliv gallský křížil se brzy s {{Prostrkaně|římským}} a netrvalo dlouho, Římané zvítězili všude válečně i kulturně. Sama Gallie, stavši se římskou provincií, rychle se romanisovala, a i tam, kde neosadily zemi římské legie, kultura ténská rychle ustoupila t. zv. {{Prostrkaně|provinciální kultuře římské}}, kultuře sice základu klassického, ale zhrublé v provinciálních dílnách a továrnách, s mnohými mimo to příměsky lokálními. S památkami rázu tohoto setkáváme se nejvíce v bývalých římských provinciích, jinde jsou řidší. Východ a sousední čásť střední '''E'''-py vyvíjely se zatím zcela samostatně. V jižním Rusku repraesentuje nám první dobu železnou t. zv. {{Prostrkaně|doba skytho-sarmatská}}. Skythové obsadili jižní Rus dle ruských archaeologů asi v VIII.—VI. stol. př. Kr., později je vytlačili odtud Sarmaté ve IV.—III. stol., a kraj pak dlouho slul ještě Sarmatia. Poněvadž však kulturu a s ní i hrobní nálezy obou kmenů nelze dosud dobře rozlišovati, mluví se tu pravidelně o kultuře skythosarmatské. Je původu spíše asijského, ale s hojnými vlivy řeckými, jež vycházely z řeckých kolonií na sev. břehu Černého moře, hlavně z Olbie, Pantikapaia, Tanaisu, Fanagorie a j. Vyznačuje se neobyčejnou skvělostí a bohatostí, hlavně zlata; umělecká stránka často je tím zatlačena. Jižní Rus je poseta mohylami tohoto rázu, někdy i ohromnými. Z prozkoumaných nejznamenitějši jsou královské kurhany čertomlycký u Nikopole na Dněpru, kul-obský blíže Kerče, mohyla Luhovája u Jekaterinoslavi, kurhan u Ryžanovky v gub. kijevské a jiné. Zatím však dále na severu a sev.-západu na Dněpru, Dněstru, Visle a Odře až k Labi vyvíjel se dále i národ slovanský, jemuž dle všeho přičítati musíme uvedená již {{Prostrkaně|pole popelnicová}}. Největší časť těchto polí obsahuje i železo, a různé jednotlivosti ukazující na vlivy skythské, hallstattské. pak i gallské datují je z největší části dosti určitě do této doby. Obsah je však pravidlem chudý. Zde s hlediska historického, zdálo by se, měla by končiti praehistorie '''E'''-py, s kulturního však hlediska můžeme konec doby předhistorické posunouti dobře až do doby přijetí křesťanství. Již za dob výbojů gallských a římských začíná do událostí evropských zasahovati účinně národ jiný, {{Prostrkaně|germanský}}. Tak v Čechách objevili se již v I. stol. př Kr. germanští Markomané, a brzy stal se střední Dunaj, právě jako na západě Rýn, dějištěm krutých bojů mezi říší římskou, již k pádu se chýlící vnitřním rozkladem, a mladým silným národem germanským, jenž se stále tlačil od severu na jih. Kruté ty boje trvaly několik století a skončily konečně pádem říše Západořímské r. 476, od kteréžto doby v po litické popředí '''E'''-py vstoupili Germané. Všude, kam vnikaly pluky germanské, objevuje se v životě a hmotné kultuře nový ráz, nové druhy zbraní, nové druhy šperků, nový princip ornamentační, ba leckde i nové písmo (runy). Nicméně tento nový ráz není vždy původu čistě germanského. Tak právě o novém slohu ornamentálním ukázalo se poslední dobou, že je původem středoasijský a že byl jen přejat od germanských Gothů, když sídlili nad Černým mořem v již. Rusku, a odtud, když Gothové ustupovali před návalem nových asijských výbojníků, Hunnů, roznesen byl dále do střední, záp. a sev. '''E'''-py. Zde, zejména ve Skandinavii dospěl sloh ten nejznamenitějšího místního rozkvětu v době Vikingů. Odtud sluje nový sloh, jenž se v '''E'''-pě objevuje nejčistěji asi od IV.—VIII. stol. po Kr., buď {{Prostrkaně|germanským}} nebo {{Prostrkaně|gothským}}, po starším názvu i {{Prostrkaně|merovejským}}. Pohřebiště rázu germanského skládají se z hrobů v řadách po způsobu i nyní obvyklém položených, v nichž leží těla pravidlem na znaku natažena se zbraněmi po boku a nádobou u hlavy nebo u nohou ({{Prostrkaně|řadové hroby německé}}). Šperky vedle originální výzdoby (proplétání pásků, fantastický zvěrný ornament) a řady nových tvarů (hl. u sponky), ukazují i některé nové zvláštnosti techniky, tak vykládání sklem a drahokamy (místo smaltem z doby gallské a římské), železo je vykládáno stříbrem (taušírováním nebo niellem a p.). Největší pohřebiště našla se v sev.-vých. Francii a v celém jižním Německu, dále jsou řidší (v Čechách u Podbaby, Libně, Vysočan); nejbohatší hrob jest na př. hrob franckého krále Childericha a jeho manželky, nalezený v Doornicku v Belgii. Řada bohatých pokladů téhož rázu našla se hlavně v Uhrách a Sedmihradech (Petreossa, Nagy Szent Miklos, Szilágy-Somlyó), pak i v Italii, Španělích a Rusku. I na Kavkáze je mnoho památek tohoto rázu. Vedle Germanů zaujali však důležitou úlohu i {{Prostrkaně|Slované}}. Ne sice tak hlučně, ale za to tím houževnatěji šířili se ze své kolébky podněprovské již v dobách předešlých na jih a západ a v této době osadili celé nynější východní Německo na západ až za Labe k řece Sále, vnikli i do Bavor a do vých. Alp, osadili Uhry, kraje na Sávě a Drávě, a se dvou stran vnikli do Balkánu, hluboko, až do Řecka. Na východ a na sever rozšířili se až k jezeru Ilmenskému а k řece Volze a Oce, kde naráželi na houževnaté kmeny větve uraloaltajské. Kultura, původně jednotná, byla v této době u různých kmenů již zcela odlišena. Čechové v té době již v mnohém ohledu lišili se od Slovanů ruských. I z archaeologického hlediska hroby v Rusku liší se velmi v této době od hrobů Slovanů západních, zbraně i šperky mají tam ráz více orientální, zde je více pojítek s rázem hrobů germanských. V této době mnoho na Slovany působil obchod, který vedli Židé a Arabové z Asie přes Rusko do stř. '''E'''-py. Z charakteristik, které však provázejí slovanská naleziště od západu na jih a daleko na východ, sluší zde jmenovati aspoň dvě význačná: {{Prostrkaně|záušnice}}, kovové kroužky, které různým způsobem jsouce připevňovány, visely buď z pokrývky nebo z nějaké ozdoby hlavy po obou skráních, a {{Prostrkaně|nádoby na kole robené}} a zdobené kolkolem jednoduchou nebo několikanásobnou (vidličkou rytou) {{Prostrkaně|vlnicí}}. Záušnice mají pravidelně podobu jednoduchého otevřeného kroužku (nejčastěji jsou z bronzu zhotoveny), jehož jeden konec jest nejčastěji nazpět zahnut v kličku jednoduchou nebo dvojitou v podobě písmene '''S'''. Tento poslední tvar charakterisuje zejména hroby západoslovanské, nejvíce české. Vlnice na nádobách byla, jak se zdá, od Slovanů přejata z provinciální keramiky římské. O hmotných starožitnostech slovanských, o hrobech, hradištích, kolových stavbách atd. viz více pod heslem {{Prostrkaně|Slované}}. ''[[Autor:Lubor Niederle|Nle.]]'' == Dějiny == {{Prostrkaně|po stránce ethnické, politické i kulturní}}. Jestliže samy staré archaeologické památky '''E'''-py jsou z veliké části výrobky národů, kteří až dosud obývají naši pevninu, a dokazují, že '''E.''' již v dobách předhistorických největší částí byla obývána předky nynějšího obyvatelstva, tož na úsvitě historie najisto '''E.''' většinou jest obydlena, jako nyní, národy {{Prostrkaně|indoevropskými}}, a pouze zbytky jiných národů jsou četnější než za dob našich. Také ovšem kulturní obraz tehdejších národů jest jiný než nyní a rovněž hranice mezi jednotlivými národy. Původně byla oblast jazyků indoevropských v '''E'''-pě ještě daleko menší. Ještě na počátku historie sídlí {{Prostrkaně|Iberové}} po celém poloostrově Pyrenejském a sáhají až ke Garonně a Rhônu, obyvatelé Korsiky a Sardinie, a snad i někteří kmenové sicilští, jsou jejich příbuzní. Dnes poslední jich zbytky, Baskové, stěží uchraňují svou svéráznost. Na Rhôně sousedili s Ibery {{Prostrkaně|Ligurové}} obývající na pobřeží až k Pádu. Zajisté jsou to zbytky prastarého obyvatelstva dříve daleko rozšířeného. Jejich vzdělanost byla nizoučká a ustoupila i s jazykem nátlaku vyšší vzdělanosti sousedů, v nichž Ligurové zanikli. Mimo ně setkáváme se v Italii také s {{Prostrkaně|Etrusky}}, národem jistě na dobu svou vysoce vzdělaným, jenž dle dosavadního badání nenáležel k rodině indoevropské. Sídleli na jihovýchod od Ligurů. Tak tedy jihozápad Evropy měl ještě obyvatelstvo jiného jazyka. O částech sev.-záp. nevíme z těch dob nic určitého. Na sev.-vých. ještě o 1000 let později vidíme hranice neindoevropských kmenů {{Prostrkaně|uraloaltajských}} posunuty hluboko k jihu, odkud tlakem Indoevropanů slovanských ustupují stále k severu. Ale ještě nyní tam sídlí Čuchonci, Čudové, Karelové. Lapové, Samojedi, Syrjenové, Osťáci, Vogulové a uvnitř mezi Rusy roztroušeny jsou ostrovy Permjaků, Votjaků, Čeremisů, Tatarů, Čuvašů, Baškirů, Kirgizů a j. {{Prostrkaně|Indoevropané}} za nejstarších histor. dob obývají v celé stř. '''E'''-pě od atlantského pobřeží Francie až do ruské stepi, k jihových. celý Balkánský poloostrov a vých i již. část Italie. Všecky známky vedou nás k úsudku, že původně sídleli v '''E'''-pě pouze na rovině ruské při Černém moři, a to již v dávných dobách předhistorických. Byly to kmeny pastevské s primitivními počátky orby. Podle toho byla i jejich vzdělanost, život a zejména jejich názory a mythologie. Žili primitivně v dobách, kdy v Asii byla v nejlepším rozkvětu osvěta říší semitských. Dolétala-li některá jiskra orientalské osvěty do '''E'''-py, došla k nim ovšem spíše, než ke kmenům bytujícím ještě dále na sever nebo na západ. Kmeny indoevropské mocí šířily se k záp. а k jihu a přenárodňovaly '''E'''-pu a sice, jak svědčí jazykozpyt souhlasně s archaeologií, již v pozdější době kamenné (neolithické). Toto zabrání '''E'''-py a přenárodnění jejího obyvatelstva na Indoevropany, v jejichž žilách pak ovšem smísila se krev různých kmenů, nestalo se jistě na ráz, ale v periodách více méně oddělených. Nově vzniklé kmeny indoevropské stávají se opět dobyvateli a šíří dále nový jazyk, mravy a zřízení. Při tom mísí se s cizími živly fysicky i v mluvě a přijímají cizí zvyky a řády. Vidíme, že při vší příbuznosti jednotlivé větve indoevropské vykazují i příliš četné rozdíly. Výklad rozdílů těch, jakož i celé rozšíření Indoevropanův po '''E'''-pě v době neolithu, všecky boje s původním obyvatelstvem jsou pro nás navždy skryty v šeré praehistorii. V '''E'''-pě vystupují na jeviště dějin národové mnohem později než na východě a ve stavu primitivnějším. Nejdříve Řekové, pak Italové, pak západní kraje, posléz severní. V rozvoji tomto patrně rozhoduje zeměpisný poměr k východu. Východisko kulturní i politické historie '''E'''-py je poloostrov balkánský, kterýž i polohou svou i dějinami představuje '''E'''-pu v malém; zvláště vyniká tu nejjižnější jeho čásť. Na něm obývaly již za nejstarších známých časů kmeny indoevropské. Obyvatelstvo, jež sídlelo tam dříve, ať již sluli (dle logografie) Pelasgové nebo jinak, bylo vyhubeno nebo smísilo se s vítězi. Historie zná na Balkáně tři národnostní větve: na záp. při moři Jaderském {{Prostrkaně|Illyry}}, na vých. v krajích balkánských i nížině dunajské {{Prostrkaně|Thráky}}, na jihu {{Prostrkaně|Hellény}}. Mezi těmito a Illyry byli {{Prostrkaně|Epirové}}, snad Illyrům příbuzní; {{Prostrkaně|Thessalové}} byli přechodem od kmenů thráckých k řeckým. Všecky tyto větve, rozdělené na řadu menších kmenů, náležely k rodině indoevropské. Nevíme naprosto, kdy tito kmenové indoevropští osídlili kraje poloostrova, ale dojista před nimi tam sídleli obyvatelé jiní. Indoevropané násilím vnikli tam od sev., a ani moře v pochodu nepoložilo jim překážek. Osídlili i sousední končiny asijské na vých. i jihoitalské na západě. Historie soudí, že dřivé spíše asijští a egyptští kmenové tlačili se na ostrovy i pevninu řeckou, a to dle mnohých stop kulturních, jež po nich zůstaly. Asie také nemohla toho zapomenouti. Ale indoevropští Řekové ve starověku, přemohše tento tlak, sami učinili počátek expansivnosti '''E'''-py do Asie i Afriky. V osvětě řecké shledáváme mnoho cizího kulturního majetku, ať již egyptského neb assyrského nebo foinického; i ze vzdálené Indie a Iránu prostřednictvím semitským k Řekům dostalo se dosti prvků cizí osvěty. Při živém styku Řecka s krajinami sousedními není to ku podivu; ale Řekové dovedli již samostatně pracovati, takže kultura řecká představuje se nám jako samostatná proti východní a pro '''E'''-pu je základem dalšího osvětového vývoje. Z politických událostí na osvětu řeckou měly vliv války perské (v V. stol. př. Kr.), týž vliv, jako později války křižácké na osvětu '''E'''-py vůbec; rozšíření říše Alexandrovy (ve IV. stol. př. Kr.) rozšířilo zároveň i osvětu řeckou. Vítězství římské říše upevnilo ji v částech východních. Doba athénská, doba alexandrinská a doba byzantská jsou 3 hlavní periody kulturních dějin řeckých. Úvodem k nim je {{Prostrkaně|doba héróův}}, jejichž střediska jsou roztroušena v různých končinách vlastí řeckých. Jednotného Řecka pod vládou řeckou nikdy nebylo. To plynulo již z povahy jeho půdy. Teprve cizí podmanitelé sloučili kmeny řecké v jediný celek. Politické útvary byly různé, a vystřídaly se v dějinách řeckých všeliké jejich druhy. Krajní protivy tvořily Sparta se svým formálním královstvím a skutečnou oligarchií Spartanů nad perioiky a helóty a pak s vládou pěti eforů — a Athény, kde střídaly se různé ústavy a kde demokracie vždy velmi mnoho platila. K osvětě řecké přispěli různí kmenové nestejně. Nejvíce tu vynikli Iónové a mezi nimi Athény rázem osvěty i ve vědě i v umění, snahou po úměrnosti, po harmonii a pěstěním praktické stránky života. Poměry životní a společenské do velké míry vůbec upravily se dle vzoru foinického. Též počátky {{Prostrkaně|vědy}} své a písmo děkují Řekové svým foinickým učitelům. Co ve védě sami vytvořili, jest jmenovitě filosofie, jež zasáhla mocně i v upravení poměrů společenských nejen řeckých, ale později i křesťanských a evropských vůbec. Více než ve vědě vynikli Řekové v {{Prostrkaně|umění}}, z kteréhož zejména umění literní a plastické stalo se vzorem i věkům pozdějším. V plastickém umění není druhu, ve kterém by se byli nevyznamenali. I v architektuře, zvláště pak sochařství, však i v drobném umění: hrnčířství, v mosaice, v rytectví, ve všem byli mistry a všude jednoduchost, harmonie jest vynikající předností jejich děl. Co do umění literního vynikli ve všech druzích básnictví. Epos homérovské jest dosud nejen nejstarším, ale i jedním z nejkrásnějších památek v literární historii '''E'''-py, tragédie řecké dosud nebyly předstiženy. Avšak také jejich odborné literatury a jmenovitě dějepisu velmi si vážiti musíme, a počátky všech věd hledáme, pokud '''E'''-py se týče, v Řecku. Náboženství řecké se měnilo. S počátku bylo rázu téhož, jako u ostatních národů indoevropských, náboženstvím lidu pastýřského a zemědělského, a do náboženství tohoto dostávaly se prvky orientální. Vzdělané třídy počaly filosofovati, názory o podstatě světa, o jeho počátcích a příčinách, se prohlubovaly, poznávání přírody rostlo i obchodem do krajin vzdálených, a vzrůstala filosofie, jež nemohla ostati bez vlivu na náboženství národa. Nejpřednější jejich myslitelé: Sókratés, Platón a Aristotelés vypěstili filosofii ducha a morálku, kterýmiž naukami Řekové daleko vynikli nad současné národy jiné a pojistili si vliv na další rozvoj všeho myšlení evropského. Kultura řecká rozvíjela se nejen v Řecku samém, ale i v četných osadách maloasijských, na pobřeží thráckém, černomořském, na četných ostrovech kolem Řecka a v již. Italii a skrze osadníky šířila se i ke kmenům neřeckým a nejvíce ovšem ke kmenům na polo příbuzným, t. thráckým a illyrským na Balkáně. Nejvíce vynikajícím thráckým kmenem na polo pořečtěným byli {{Prostrkaně|Makedoňané}}, kteří upevnivše svou říši, vystoupili na jeviště, podmanili si (r. 338 př. Kr.) Řecko a pod Alexandrem Velikým šířili moc svou na vých. do Asie a na jih do Egypta, založili světovou veleříši a při tom přijavše sami úplně řeckou osvětu, šířili tuto také po všech končinách své rozsáhlé moci. Z ostatních kmenů thráckých známi jsou Odryssové, Getové, Triballové, Dakové a j. Státní forma se ovšem tím změnila, vznikla monarchie a vojenský stát, čímž s cizími zeměmi rozšířilo se vzdělání na větší vrstvy; za to hloubky již se nedostávalo. Athény, které byly až dosud střediskem osvěty řecké, musily postoupiti své předáctví Alexandrii v Egyptě; řecká osvěta, jež dosud za hlavní cíl měla jednoduchost a soulad a proto hlavně v umění a morálce, v historii a filosofii vynikla, nyní přeměnila se tím, že exaktní věda (mathematika, fysika, geografie, astronomie, grammatika) zaujala místo nejpřednější. Originálnost zmizela i z vědy i z umění. Z poesie pak bukolská lyrika rozkvetla. Za to množily se kommentáře, do filosofie vnikly prvky orientálské a přeměnily ji v platonismus. Později přišla křesťanská theologie, spor o dogmata a příroda egyptská doplnila tyto cizí vlivy, a na místo svobodného badání a jasného myšlení nastoupil mysticismus. Byzantská doba řecké osvěty náleží již historii křesťanské. O vlivu mohutnosti osvěty řecké svědectví vydávají doby pozdější, kdy idee a mravy římské byly po vzoru řeckém, a ještě později, kdy táž osvěta porušila jednotu říše, ve středověku byla základem opposice proti soustavě tehdejší a zvítězila. Za renaissance obnovil se jí klassický duch, a ona stala se základem vzdělanosti moderní. Po Řecku nejdříve vystupuje v historii Italie, jejíž politický i kulturní rozvoj a také národnostní poměry jsou jiné než v Řecku. Za nejstarších nám známých dob neobývají v Italii kmenové tak příbuzného jazyka, jako bylo v Řecku. Indoevropany sice nalézáme již v Italii jižní i střední, a snad i na Sicilii někteří kmenové náleželi k této čeledi. Příchod Indoevropanů udál se v Italii jistě později než v Řecku, a také nátlaku jejich dřívější obyvatelé lépe odolali. Z původního obyvatelstva nejdéle zachovali se {{Prostrkaně|Ligurové}} v sev.-záp Italii podél pobřeží. O {{Prostrkaně|Etruscích}} těžko jest říci, jsou-li zbytkem nějakého staršího evropského obyvatelstva a v Italii snad již dříve usedlí, nebo kmenem teprve později přistěhovalým, najisto však jsou kmenem neindoevropským, a co zvláště vytknouti sluší, kmenem, který nad současné ostatní kmeny italské kulturně vynikl a ve všem jevil se zvláště rázovitým. Střední a jižní Italie měla obyvatelstvo indoevropské, rozpadající se na četné kmeny, jež ovšem shrnouti lze v několik větví, jako jsou větev {{Prostrkaně|latinská}} v okolí Říma, {{Prostrkaně|umberská}} na sev.-vých. od latinské, {{Prostrkaně|samnitská}} jihových. od latinské; zvláště zajímava je větev četných kmenů na jihozápadě, zvláště tím, že dospěla k sloučení kmenů těchto společným spisovným jazykem oskičtinou řečeným. Dále různé illyrské kmeny na jihovýchodě, z nichž nejznámější jsou Japygové a Messapiové. Také na sev.-vých. pobřeží v provincii nyní benátské sídlil illyrský kmen Venetů. Na Sicilii byly kmeny punské, indoevropské (Sikani?), jiné snad zase příbuzné s Ibery; na Sardinii a Korsice byly většinou kmeny iberské. Mimo staré osady foinické záhy Řekové poseli pobřeží italské jmenovitě jižní četnými osadami, z nichž šířila se osvěta řecká mezi obyvatelstvo italské. Italie a Sicilie se svou podélnou podobou, po celé téměř šířce Středozemního moře jednotná, neroztříštěná, bez zálivů (zejména na východě), prostoupená jediným řetězem horským, byla již přírodou určena k jinému vývoji než Řecko. Ona musila se politicky spojití v jednotný celek a našla vládu svou v Římanech. Bohatá příroda její vábila od pradávna člověka k přebývání. Od nepaměti byla hojně zalidněna a při tom přece nebyla příroda tato umrtvující; člověk přece byl nucen k práci, k zemědělství, jež vždy zůstalo prvním zaměstnáním Říma, i později, kdy vládl světem. Římané byli kmen latinský a splynuvše se Sabiny, stali se kmenem panujícím záhy nad všemi Sabiny a brzy nad celou Italií. Tři věci je vyznačují: zemědělství, válečnictví a právnictví. Jejich statek rostl a s ním stát. Rostl do nekonečna a měl to za své poslání. Pod zákony jeho spojili se nejrůznější kmenové. Náboženství mělo hlavně ráz praktický. Pověrečnost ovšem byla veliká a z toho vyvíjelo se augurství. Oproti Řekům nemají kultu héróův, historie božských rodů, kosmogenie, aniž filosofie; mythy jejich jsou chudé a vnější kultus věcí hlavní. Do původních názorů a do kultu dostaly se záhy cizí prvky: etruské, semitské a jiné, protože Římané rádi přijímali bohy podmaněných kmenů do své náboženské soustavy. Jakmile dobyli Římané Italie, přemohli záhy Karthago, stali se pány Středozemního moře a na západ Hispanie; i na východě Řecko, Asie nenáhle přecházely v jejich panství. Řím stal se hlavou velikého světa, a s mocí římskou šířila se římská osvěta. Řím uniformoval, stíral zvláštnosti různých národů. V tomto sloučení různých kmenů bylo mnoho dobrého, ale také vady: neboť v provinciích, jež dlouho žily pod vlivem Říma, málo bylo aktivnosti v pozdějších dějinách. V době těchto velikých výbojů vypěstil Řím své zákonodárství, na základě řecké kultury vypěstil i vědu i umění, zejména architektonické. Všechen život římský však následkem nesmírné moci a bohatství zachvátil veliký luxus a vše, co s ním souvisí, porušenost mravů a osvěta více raffinovaná než hluboká. Následek toho byly neutěšené poměry sociální, jež ve vzpourách otřásaly často základy říše. Ohromná velmoc s neutěšenými poměry vnitřními potřebovala pána a našla jej v císaři. Ale dlouhý právnický vývoj nedal se změniti. Řím za císařství zachovával kult republiky, nebylo nástupnického zákona, a z toho vznikly rozbroje, nepořádky, a svět římský v nich sestárnul. Čekal omládnutí. Ovšem nemohl ho dosíci ani politickou revolucí, která mohla přivésti jiné lidi, ale nikoliv jinou vládu. Byl také příliš zvyklý starým řádům. Omládnutí dostalo se mu křesťanstvím, náboženstvím, jež rozeznalo Boha od císaře a malomocný pozemský svět od světa jiného proti názoru dříve pohanskému, a které konečně popřelo věčnost světa a tím i trvání říše. Ještě jiný udaj je důležit. Řím vzdělal se řeckou osvětou, upravil si ji pro své poměry a takto změněnou šířil do podmaněných provincií. Řecká osvěta založila řecký svět, který však byl roztříštěn, neboť nebylo řecké říše. Avšak římský svět byl spolu s římskou říší. Řím také spojil kmeny vypěstěné řecko-římskou kulturou a oblasti této kultury uhájil proti návalu severních méně vzdělaných kmenů. Však čeho nedovedl, bylo přepracovati ve staré oblasti řecké osvěty tuto na římskou. Západ a východ osvětou svou se lišily. Východ zůstával stále řeckým, západ byl římský, a různost osvětová způsobila rozklad politický: říše se rozdělila, a ve východní polovici její stalo se Byzantion sídlem nejen východních císařů, ale i střediskem řecké osvěty, která ovšem také se měnila a jíž nastala perioda nová — byzantská. Dobu přechodu od starověku ke středověku charakterisují tři věci: uvnitř zápas pohanství s křesťanstvím a konečné tohoto vítězství, vně zápas s novými národy a posunutí jeviště dějin do krajin dosud neznámých. Boje s novými národy počínají vlastně již 100 let př. Kr. (vpád Cimbrův a Teutonů), posunutí jeviště stalo se půl stol. př. Kr. podmaněním Gallie skrze Jul. Caesara. Křesťanství počíná za prvního císaře, takže císařství římské a opuštěná forma republikánská jsou současné počátky rozvratu. Když Ježíš Kristus skončil božské své poslání smrtí na kříži a obec jeho vyznavačů měla v Štěpánu prvního mučenníka, přišel apoštol Pavel, setřel s křesťanství národní omezení židovské, dal mu základy vzaté z řecké filosofie a šířil je po národech pohanských; přišli sv. Otcové Klemens, Origenes, Tertullián a prohloubili je po stránce dogmatické. Nauky křesťanské příčily se řádu moci světské; nastal spor a pronásledování. Avšak církev se zmohla a zvítězila. Konstantin Veliký r. 323 prohlásil křesťanství za náboženství státní, církev byla osvobozena. Přestalo pronásledování se strany světské, ale církev sama nyní stala se pronásledovatelkou. O různých naukách křesťanských byly spory, a různá mínění byla stejno právní. Avšak r. 325 na sněmu Nicejském byla stanovena dogmata, která se stala jedině platnými, a všecka jiná učení (arianismus, manicheismus) stala se kacířstvím. Orthodoxii pak hájil Jeronym, Augustin a j. Se strany pohanské stal se ještě poslední pokus zápasu Juliánem Apostatou, ale nadarmo. Křesťanství zvítězilo, ač změnilo organisaci svou. Pronásledovaní křesťané byli zorganisováni po způsobu republikánském, vítězní upravili se po vzoru monarchickém, vznikla hierarchie s jedinou hlavou. Hierarchie císařství přeměnila se v hierarchii církevní. Papež stal se duchovním Augustem, církev obdržela po pronásledování od říše bohatství, privilegia a svůj vzor. Církev také přejala poslání dřívějšího pohanského Říma. Mezi tím, co rozervaná říše ustupovala četným malým kmenům a zemím, církev slučuje, stírá dále rozdíly národnostní, pokračuje v universálnosti a poskytuje společnou velikou vlasť. Dříve dobýval Řím, později Řím klesá, ale dobývá církev. Poslání světové za změněných poměrů politických nemohli již prováděti vyžilí Římané, ale křesťanství přešlo k dosavadním barbarům, pokřtili se Gotové, Vandalové, Gepidi, Frankové, Bulhaři, Alamani, Longobardi, Avaři, Chazarové, Bavoři, Hessové, Durynci, Uhři, Pečenězi atd , a tito šířili křesťanství a jeho osvětu. Vznikla nová literatura, nová historie, nová filosofie, nové způsoby života. Proto prohlášení křesťanství za náboženství státní jest jedním z nejvýznamnějších skutků v době převratu, a jím vlastně formálně končí poslání Říma a také starověku. Nátlak na říši římskou od kmenů dosud barbarských dál se od severu a východu. Různost národní vešla tu v boj s assimilačním dílem římským. A byli to jednak příbuzní národové indoevropští, jednak kmenové uraloaltajští, kteří naléhali v '''E'''-pě na stát a oblasť kultury řecko-římské. Z indoevropských kmenů byli to Keltové, Germani a Slované. {{Prostrkaně|Keltové}} nejdále ze všech Indoevropanů na západ pronikli a nejdříve zalidňovali '''E'''-pu mimo hranice původní vlasti V Gallii a Hispanii srazili se se staršími Ibery a jednak částečně je zatlačili, jednak smísili se s nimi v nové kmeny: Keltibery, Hispany, Gally v nynější Francii a sev. Italii a Brity v Britannii; mimo to osadili kraje nyní jihoněmecké, poříčí Dunaje, Čechy (Bojové), a jednotlivé kmeny byly dosti daleko na východě, jak svědčí stopy po jejich osvětě. Tyto jednotlivé menší útržky ovšem časem zanikly. Původně nelišili se nijak od ostatních Indoevropanů, ale časem vypěstili svou zvláštní vzdělanost, čehož příčinu hledati sluší předně v přírodních poměrech nových vlastí, velmi rozdílných od dřívějších, za druhé ve smíšení s jinými kmeny podrobenými a s jejich kulturou, a konečně i styk se sousedními kulturními kmeny byl větší, než u Germanů a Slovanů. Galličtí Keltové byli po vítězství Caesarově záhy pořímaněni a čistí udrželi se pak jen v Britannii, nejdéle ve Walesu, v Cornwallisu, v Skotsku a na ostrově Hybernském, ve Francii hlavně v Bretagni. Jejich náboženství jest příbuzné germanskému; zvláštní jest jejich uzavřený stav kněžský (druidové) k vypěstění tajných nauk a tajného kultu. Plastické umění Keltů bylo zajisté znamenité, jak svědčí četné památky. Pěstováno bylo též hornictví, práce kovem, průmysl i orba. Zřízení bylo aristokratické, poesie kvetla znamenitě (bardové). Jazyk jest nejpříbuznější jazykům staroitalským. {{Prostrkaně|Germani}} byli sousedy Keltů na severovýchodní straně mezi Rýnem a Mohanem a sahali až za Odru, v V. století jen až k Sále а k Labi, byvše vytlačeni kmeny slovanskými, a mimo to zabírali vedle poloostrova Jutského též jižní části Skandinavie. Po tažení Cimbrů a Teutonů rozšířilo se jejich působiště i přes Rýn na západ i přes Dunaj na jih. Byla to celá řada různých kmenů bez společného svazku, jedině příbuzných jazykem, mravem a názory. Byli mezi nimi svobodní pánové i svobodní bojovníci, vedle toho poddaní a otroci. Kraj měl svého soudce (''graf''), a soudcové tito jsou základem pozdější šlechty. Celý kmen volil si vévodu k boji. Jednotliví vévodové ovšem pak usilovali, aby panství jejich bylo dědičným. Absolutismus nebyl nikde. Celý kmen rozhodoval o zákoně, vládě a válce. Menší shromáždění (''thing'') bylo shromáždění soudců. Jako ostatní Indoevropané byli Germani hlavně pastevci a lovci, zemědělství a průmysl byly u nich nepatrné, kultura nízká; za to však bohaty jsou pověsti jejich a báje, zpěvy o hrdinách a bozích; v jejich mythech je plno poesie, a v jejich náboženství vidíme původní ještě rysy indoevropské, jaké vypěstil lid neustále žijící v přírodě, jejíž úkazy ctil a básnicky si vykládal. Mají báje o vzniku světa i jeho zániku; veškerá příroda je plna božských bytostí. Ctí hvězdy i zvířata, háje, stromy, mají báje o obřích, trpaslících a vílách, mají oběti a pouti, čarují, hádají, ale za to nemají žádných dogmat, žádného zvláštního kněžstva, žádného obecně platného kultu. — Nejdále k jihozápadu sídlili z nich Svévové, bojovný to spolek různých kmenů, jenž nenáhle pronikl až do zemí mezi Mohanem, horním Rýnem a Alpami; k nim náleželi Markomané, Hermunduři, Burgundové a j., na sever od nich mezi Rýnem a Labem byli Sigambrové, Batavové, Frísové, Marsové, Chaukové, Cheruskové, Chattové. Ve III. stol. na místě jednotlivých drobných kmenů nastupují větší celky. Tak Alamani na horním, Frankové na středním a dolním Rýnu, Sasové po obou stranách Vesery, na jih od těchto Durynci a nejvýchodněji Gotové, jejichž výpravy a moc sahaly až k Dunaji а k Černému moři. Jazykozpyt dělí Germany na 3 větve, a to na východní (Gotové), severní (Skandinavci a Dánové) a západní (ostatní). Germani tlačili se k jihozápadu. Známy jsou boje s Cimbry a Teutony nebo Markomanská válka v II. stol. po Kr. Hlavní nátlak však nastal, když Hunnové, mongolští kočovníci ze stepí asijských, přes Ural vtrhli do '''E'''-py a porazivše Alany podmanili i Ostrogoty. Visigoti ustoupili do Karpat a z části usadili se v Moesii, kdež císař Valens jim vykázal sídla. Tato čásť Visigotů byla pokřtěna, a do jazyka jejich biskup Ulfilas přeložil bibli, kterýž překlad jest nejstarší památkou germanskou. Visigoti v Moesii vedli mnohé boje s Východním císařstvím římským, a roty jejich bylo viděli i v Italii, kdež dávali se však také najímali za žoldnéře římské. Později byla jim vykázána Illyrie, avšak ani tam neostali. Vtrhli pod Alarichem do Italie, do Gallie a Hispanie, kdež založili trvalou mocnou říši na počátku V. stol. Kmenem Visigotským byli také Vandalové, kteří i v Italii, v Hispanii a v sev. Africe pokusili se upevniti své panství, ale nikde se neudrželi a zmizeli v přemoženém obyvatelstvu, takže zůstala po nich pouze pověst. Při této slabosti Říma přirozeně těžce hájily se jednotlivé provincie, a jmenovitě Gallie upadla v moc Burgundů, Franků a Alamanů; Britannie zmocnili se Anglové a Sasové i založili 7 říší (heptarchie), a Keltové ustoupili do krajin horských. Obecný úpadek Římské říše povzbudil Attilu, panovníka Hunnů, že s hordami svými, s podmaněnými kmeny germanskými a slovanskými vypravil se s ohromnou mocí proti Římu a zkázou hrozil vší osvětě, ale nezvítězil; po jeho smrti Germané osvobodili se od hunnského jha. Za to Italie byla v područí vojenských zástupců germanských, z nichž Odoaker i formálně sesadil Romula Augustula, posledního císaře říše západořímské. Později Theodorich vypravil se s Ostrogoty z Pannonie do Italie, založil velikou říši ostrogotskou, jež sahala až k Dunaji, ale ani tato říše se neudržela. Římané uznávali za panovníka svého císaře byzantského, východořímského, a vskutku podařilo se tomuto podmanili ještě jednou Italii a proměnili ji v provincii císařskou. Ale záhy jiný kmen germanský, Longobardové, zmocnili se sev. Italie, již odňali panství římskému. Tím končí se zápasy Germanů s římským světem, a nyní můžeme přehlédnouti výsledek. Na císařství římské vrhaly se zástupy polovzdělaných Germanů, vítězily, ale nezmohly ani Italii ani Byzantion. Když nemohly římskou říši překonati, chtěly býti do ní přijaty. To mohlo se státi jen církví, a pohanští Germané stávají se křesťany. Mezi Římany tvoří vojenskou kastu, jakousi šlechtu, avšak nerovnají se vzdělaností podmaněným, zaměňují s nimi jazyk, pořímští se, a vzniká z Římanů italských a směsice kmenů germánských, hlavně Ostrogotů a Longobardů, pořímštěný kmen novoitalský; v Hispanii ze směsice pořímštěných Keltiberů a později přišlých a opět pořímštěných Visigotů kmen španělský a portugalský a v Gallii z pořímštěných Keltiberů a Keltů a z později pořímštěných Alamanů, Franků a Burgundů nové kmeny provençalský a francouzský. Nejdéle drží se rázovitost germánská právě u Franků, kteří vládli i pořímštěné Neustrii a zachované germanské Austrasii a byli nejmocnějším ze všech kmenů germanských. Po mnoha vnitřních rozporech stal se vladařem bývalý majordomus; Austrasie, Neustrie i Burgund slučují se pod vládou jedinou, v čele jejich pak jest pořímštěná Austrasie. Frankové tvořili přechod od světa římského k barbarskému a dobře hodili se církevnímu poslání. Šířili církev, ale nedovedli sami zeměmi vládnouti. Germanské nepořímštěné části staly se samostatnými, a vznikly samostatné křesťanské germanské státy. Od VI. stol. panství na Rýnu a za Rýmem jest dobyvačné, vznikají opět provincie římské, totiž křesťanské, kdež zástupci dobyvačných papežů jsou biskupové. Hlavní jeviště dějin jest tedy mimo Řím na Rýně, z části pak v jižní Hispánii, ale dějiny tyto vyvíjejí se pod vlivem papežským. Avšak v samém sousedství svém má papež nepříznivé moci: panství Byzantské a panství Lombardské. Frankové, kteří jsou jeho bojovníky, musí odstraniti toto zlo, a odstranění to stalo se formálně obnovou císařství (r. 800). Vlastně ze starověku zachoval se jediný císař římský, t. j. byzantský; Řím obnovil si své staré právo a zvolil také jediného císaře. Jsou tedy opět dva římští císařové, a říše jejich spolu s Anglií tvořily křesťanský svět. Proti nim na východě a jihu byl společný nepřítel nově vzniklý, totiž islám, proti němuž se musili brániti; za to na sev. východě byli méně vzdělaní pohané, a proti těm postupovalo se výbojně. Výboje tyto činili Germané a zakládali na rozhraní proti východu výbojné marky. R. 800 pak, kdy Karlem Velikým obnoveno bylo císařství římské, jehož duchovní těžisko i na dále sice v Římě zůstalo, ale těžisko politické posunuto bylo na sever, a kde vůdčí úlohu neměli ani Římané ani kmeny pořímštěné, nýbrž čisté, zachované kmeny germanské, končí doba převratů, doba, jež jen starou kulturu ničila a nové netvořila, a nastává doba nová, kdy z trosek starověké vzdělanosti a z kulturních prvků nově příchozích kmenů a z nových poměrů vyrůstá nová osvěta, osvěta středověká. Jestliže starověk představoval klassičnost v umění, v názorech polytheismus, představuje středověk monotheism bez klassičnosti. V badání panuje více fantasie než uvažování, v životě více blouznivý cit než praktičnost; sytá smyslnost pojí se s přemrštěným idealisováním, zákonitost je porušena pěstním právem, zastavené stěhování národů zanechává stopy v mysli, člověk středověký je těkavý, pomíjí skutečnost a blouzní o nekonečnosti. Ve zřízení veřejném převládla soustava lenní. Nástupnictví v rodinách panovnických se víc a více upevňovalo. Panovníci, aby cíle svého dosáhli, snažili se pojistiti si věrnou družinu, udělovali za věrné služby čásť panství svého na doživotí v léno a skýtali manům všelikých výhod. Totéž činili bohatší páni. Pro výhody ty zchudlí šlechtici dávali se v služby mocnějších a při tom zboží své právně uznávali za majetek pouze propůjčený, za léno. Mezi tím také církev se upravovala, nabývala statků vezdejších. Biskupové stali se vladaři. Její vůdčí myšlénkou bylo, sloučiti všecky národy v jediný kulturní celek pod štítem církve. Odtud boj proti všem nepřátelům této myšlénky, boj proti severovýchodu '''E'''-py, který zůstal pohanským. Severovýchod '''E'''-py byl obydlen další větví indoevropských národů, národy slovanskými. Ve IV. a V. století rozmohli se a postoupili až k Šumavě, k Sále a Labi. V IX. stol. počíná na Labi proti nim boj, pod heslem pokřtění, posunuje se hranice křesťansko-germanského panství stále víc a více k východu, a jednotliví kmenové se poněmčují. Polsko však a Čechy pokřtí se dříve, než propadnou panství germanskému; nabudou tím práva života a zachrání se. Totéž učiní i uraloasijští Uhři, a záplava germanská na těchto stranách je, nikoliv ovšem bez zápasů, zadržána, avšak podél Baltického moře šířila se dále. Slované, s kterými se tuto setkáváme, vyskytují se nejprve na jevišti nám známém v VI. stol. v zápasech o říši východořímskou. Osadili Pannonii a větší díl poloostrova balkánského. Nejmocnější byli v VI. st. až IX. stol., kdy sahali až k Labi, do zemí alpských, zabírali celé Uhry a větší díl Balkánu. Tam poslovanštili se i Bulhaři, původně kmen hunnský. V osvětě slovanské vyniká poesie, dále orba. V zřízení je úsilí po samostatnosti rodiny, obce. Rozdrobenost byla význačným znakem. Rozdělují se z pravidla na 3 větve: jižní (Bulhaři, Srbové, Hrvati, Slovinci, pannonští Slované), západní (Čechové, Polabští Slované s Lužičany, Poláci a příb.), a východní (kmeny běloruské, velkoruské a maloruské). Se Slovany jest úzce příbuzná jiná větev indoevropská, k níž náležejí staří Prusové, Litevci a Lotyši. Jejich jazyk je ze všech evropských nejstarobylejšího rázu, jejich osvěta nejméně pokročilou; jsou ze všech nejbližší původním Indoevropanům. Pokřtění provedla u Slovanů říše východní, zejména bratří sv. Cyrill a Methoděj v IX. stol. Ale při slabosti byzantské říše nelze se diviti, že čásť jich (Čechové, Poláci, Slovinci, Hrvati) podlehla spíše kulturnímu vlivu západnímu, mocnějšímu i bližšímu, a nastoupila tím jiný rozvoj osvětový než ostatní Slované. Dále na východ a sever nemají již Slované žádných sousedů indoevropských. Tam s nimi hraničí kmeny uraloaltajské. Rus převzal proti nim týž úkol, který měl Řím proti Germanům, Germani proti Slovanům. Šíří v jejich území jeviště dějin, křesťanství, indoevropský jazyk (ovšem ruský) a vše, co s ním souvisí. V IX. stol. nesahali Slované na severu ani k jezeru Ladoze, nikde nedotýkali se Volhy, Moskva byla ještě na území Muromův, hoření tok Donce byl jejich nejvýchodnější hranicí. Z pobřeží Černého moře zabírali čásť mezi Prutem a Bugem. Dnes jako ostrůvky v moři slovanském zůstávají zbytky tehdejších obyvatel. Ovšem také trpěli Slované od těchto sousedů. Nejprve Hunnové, pak Avaři je tísnili; v IX. stol. vtrhli Maďaři do Pannonie a založili říši uherskou, vytlačivše pannonské Slovany a usadivše se jako klín v světě slovanském, jenž bez toho byl rušen pořímštěnými Dáky (Rumuny). A později několikráte vytrpěli stěhování kočovných Mongolů a podlehli jejich moci. Ale svrhli cizí jho a poslovanili vítěze, právě jako dříve Řím pořímštil vítězné Germany. Evropa zažila v IX.—XI. stol. též poslední stěhování germanské — Normanův. Tito učinili vpády na jihozápad a získali si panství v severní Francii, v již. Italii. Francouzští (a pofrančtění) Normani zmocnili se pak panství v Anglii, kdež časem splynuli s tamější, dosti již pestrou ethnickou směsicí, právě tak jako ve Francii a v Italii. Mezitím, co církev v '''E'''-pě pomocí germanskou se šířila, utrpěla jinde velikých ztrát. Arabie a severní Afrika i s Egyptem propadly moci islámu, jenž počátkem VIII. stol. podmanil si též Hispanii. Křesťanská '''E.''' pustila se s ním v zápas. Ale místo aby provedla řádnou obranu doma, v Hispanii, šla jej hledat do Asie, šla po výboji, ovšem v svátém zápalu, osvobodit ode jha vlasť Spasitelovu. Tam však byla poražena. Řada křižáckých výprav od konce XI. do konce XIII. století sloučila bojovníky z celé křesťanské '''E'''-py pod jediný prapor; moc církve v tom byla nejpatrnější, ale cíle nedosáhla. Následky válek křižáckých však se dostavily. Jestliže evropské státy, a zejména římsko-německé císařství, měly dvojí vrchnost, duchovní a světskou, tož v IX.—XI. stol. obě sbíraly svou moc, mohutněly. V době válek křižáckých nejen mimo '''E'''-pu jeví se veliká moc církve, ale i uvnitř; ona podstupuje zápas s císařem v boji o investituru a vítězí. Říše Karla Vel. nedala se pohromadě udržeti. Již r. 843 nastalo rozdělení. Vznikla Francie, Německo, Italie. Císař byl při tom podivná osoba. Říše jeho neměla určitých hranic. Nebyl ani všeobecně uznaným panovníkem, ani vladařem jediného národa, jako francouzský král. Legální sídlo měl v Římě, kde nesídlel, a sídlel v Německu, kde však nebylo žádného hlavního města. Volbou se stal králem německým, papežovou korunovací císařem římským. Pouhé království bylo by se stalo brzy dědičným a upevnilo moc svou; při císaři papež provedl, že nestal se dědičným. Zbytečně byl zapleten v osudy Italie. Vasallové rádi využitkovali slabosti jeho, drželi s papežem, a jemu připadla pouze starost, zřizovati marky k vítěznému šíření církve. Při slabosti císařově kvetlo pěstní právo a vznikla anarchie. Ve Francii s počátku byl král proti knížatům chud a proto bez moci. Až Hugo Capet (987) byl bohat, měl své věrné; paměť císařství se i ve Francii obnovila, král stal se posvátným. Církev, která francouzských králů často potřebovala, podporovala jej. Ve feudální době oni byli hlavou měšťanstva v celé Francii. Nemajíc pohany za sousedy, vrhla se Francie na křižácké výpravy v Palestině i v Hispanii, založila Portugalsko, dobyla jižní Italie. Sláva její se šířila, i její duch; nikoliv však jazyk. Žádná z dobytých zemí se nepofrančtila. Jen francouzská poesie, stavby a scholastika se šířily. Po válkách křižáckých síly se soustředily pro krále. Když r. 1066 Vilém normanský, francouzský vasall, zmocnil se Anglie, stal se vasall mocnějším lenního pána. Boj proto mezi oběma byl nutný. Válka se protáhla, a během ní sloučili se různorodí živlové v Anglii v jediný národ anglický. Na konec nebyl to více boj dvou Francouzů, ale boj Anglie a Francie, a k tomu boj národní. I Francie válkou se sjednotila. Král jako představitel národa tím získal. Válkou albigenskou Francie se rozšířila na jih. V sousedství měla malé útvary státní, Savojsko, Burgundsko, Nízozemí atd. Těch bylo snadno získati. Francie chtěla se rozšířiti po bývalém území Gallů. Nešťastně vrhla se však na Italii, a severní malé státy jí ušly; těch získalo Německo a pak Španěly. V Anglii pofrančtění Normani zavedli pořádek. Vnitřní mír upevnil spravedlnost. Král neměl na pokraji žádného vasalla, který by po případě přidal se k Francii. Vše bylo anglické, a válka s Francií vnitřní usjednocení urychlila. Proto král byl mocný, a nebylo od národa ke králi stupňů přechodních jako jinde v '''E'''-pě. Vedle osoby královy byl všechen ostatní národ, šlechta i města. Národ zápasil s králem o moc a v boji tom dobyl osobní svobody, spravedlivého soudnictví a parlamentu. S Francií a Anglií zorganisovaly se i Španěly. Tam po porážkách v VIII. století opět počali se křesťané vzmáhati a dobývati ztraceného území, až v XV. stol. vedle granadského kalifatu máme 4 království křesťanská: Navaru, Portugaly, Aragon a Kastilii. Portugaly hledaly štěstí na západě (veliké plavby, osady), Aragon na moři středozemním, Kastilie zápasila s mahomedánskou Granadou, až naposled (1492) jí dobyla a stala se hlavou celé Hispanie, kterou pak sloučila v jedinou říši. V Italii byla polyarchie. Nároky na ni činil císař německý, ale i jiní pokoušeli se ji í opanovati. Italové sami chtěli býti svobodni, a papež, nabyv moci světské a stav se též knížetem světským, nepřál si sjednocené Italie, která by byla na úkor jeho světskému panství. Vznikla samostatná knížectví a republiky severoitalských měst; na jihu vedle církevního státu království neapolské. V Německu anarchie a v Italii polyarchie neznačily nečinnost. Ovšem byly bez jednotné vrchnosti, bez společného života, bez společného vlastenectví. Četné války občanské byly toho následkem. Ale v jednotlivých částech byl čilý život kulturní. V nich nejlépe se jevily následky křižáckých válek. Jestliže v době převratů (do r. 800) platila práva národní, později právo lenní je udusilo. Lid žil v poddanství. Místo práv lidu nastoupila práva stavů. Ale křižáckými válkami zkvetl průmysl a obchod, udílely se výsady na obé, a moci nabyla města průmyslem a obchodem slynoucí. Vedle stavu duchovního a panského stala se třetím stavem s výsadami. Města si práva kodifikovala, a každé město upravovalo si vlastní řády. Odtud právní roztříštěnost. Na vyspělé právnictví římské, zapomenuté, opět si vzpomněla '''E.''' při živějším styku s Konstantinopolí za válek křižáckých a v době, kdy opět se počínala zabývati zaniklou osvětou římskou; od XIII st. je patrný vliv jeho v zákonech Spolu v téže době i kanonické právo značně se pěstí a vniká i v zákon občanský. Církev sice před samými válkami křižáckými stihla rána: úplné rozloučení církve západní (katolické) a východní (pravoslavné). Nicméně papežství bylo velikou mocí. Křesťanstvím vzrušený cit a fantasie vedly k poustevnictví, k mnišství, zakládaly se řády a kláštery, které do stol. XI. byly jediným útočištěm pokroku v myšlení i v umění. Literatura byla úplně na ně odkázána (kroniky, annály, životopisy, modlitby, rozjímání atd.). Mniši též vzdělávali půdu a vůbec šířili osvětu. Za válek křižáckých na jedné straně se pokračovalo v tomto směru, jenž na východě dostal nové potravy. Pro sesílení církve zakládaly se nové řády a kláštery, poustevnictví se rozmohlo, v názorech i v životě vzmohla se fantastičnost, poznáním Orientu živená, i lidové pověry nabyly u duchovních ceny, přepracovaly se v duchu církevním, spracovala se nauka o ďáblu, o pekle, vzmohla se úcta k ostatkům, k svatým, jichž počet silně vzrůstal, rozmohl se kult (zvl. marianský), hadačství se rozšířilo, v právu platily ordalie atd. Naproti tomu mocnost a bohatství církve jevilo se v přepychu; církev jím imponovala, napodobíc při tom přeplněný přepych Východu. V slavnostech, v kroji, v stavbách, ve veškerém životě duchovních hodnostářů panovala okázalost. Moc a bohatství způsobily zkázu mravů; duchovní namnoze se zvrhli. Vroucí vyznavači křesťanství hledali nápravu, žádali návrat ke stavu dřívějšímu, blouznili o něm, až došli k přesvědčení od církve odchylnému. Vznikaly četné sekty kacířské. Nezdar válek křižáckých setřel lesk papežství, čímž odboj se vzmáhal. Zkušenosti, křižáckými válkami nabyté, podnítily svobodné myšlení, badání ve vědách, zvláště i přírodních, a to vše nijak nevedlo k upevnění autority církevní. Církev zakládala řády proti kacířům, široké vrstvy hleděla strhnouti nádherou. Ke všemu potřebovala peněz, a jich vymáhání (prodávání odpustků) opět živilo odboj. Mimo to papež, zaměstnaný příliš panovnickými starostmi o svůj stát, nemohl vyvinouti moc svou jinde, jako dříve. Církev klesla až k dvojici papežské (v Římě a v Avignoně). Za rozkvětu feudalismu do stol. XI. vyvíjel se nejen stav panský, ale i rytířský. Za válek křižáckých zakládaly se mimo jiné i světské řády, jakési spojení mnišství a rytířství v jedné osobě. Zároveň rytířství dosáhlo svého vyspění. V témž čase také rytíř stal se vedle dosavadního literáta-mnicha spisovatelem. Mniši pěstili ovšem písně, theologii, legendy, kroniky, pašijové hry a pod. Alkuin a Hrabanus Maurus založili v IX. stol. scholastickou dialektiku, z jejíž historie vytýkáme spor nominalistů s realisty. Rytíři, hlavně francouzští, provençalští a italští, skládali umělkářskou formou milostné zpěvy i zpěvy epické plné příhod vybájených, látky berouce z historie klassické i z pověstí lidu. Po válkách křižáckých nastal úpadek kněžstva i rytířstva, úpadek, který pobízel jedny k vážnému přemítání o nápravě, jiné k bičující satiře nebo k allegorickému kárání. Péra spisovatelského se při tom chápou nejen kněží a rytíři, ale i měšťáci; literatura sesvětštěla. Vzdělání, dříve jen klášterní, stalo se přístupným i širším vrstvám. Ve Francii a Italii, kde vzmohl se stav městský, založeny byly university a po jejich vzoru i jinde (v Praze a j.). V Italii, která středověkem sice nejvíce trpěla, ale naopak zmohutněním svých měst, z nichž zejména Benátky vykořistily válek křižáckých k založení veliké moci námořní, svobodnými universitami, hojností klassických památek i velikou minulostí měla nejvíce podmínek k modernímu vývoji, také nejdříve pěstí se opět osvěta stará, zakládají se vědy, zkvétá umění, a tam také po mnoha staletích opět poprvé zazněla první veliká poesie: Danta, Petrarky, Boccaccia. V Italii jest i kolébka novějšího umění hudebního a malířského, a také v sochařství Italové vynikli. V plastice vůbec středověk vynikl vysoko, nejvíce v architektuře. Napodoboval sice jednak sloh maurský, jednak dále vypěstil sloh starořímský v románský (basiliky), i řecké slohy napodobil, ale nejlépe duch středověku se jeví v gotickém slohu, v němž středověká blouznivost, roztoužení po nekonečném našly svůj plastický výraz. Z malířství kvetly jen miniatury, až přišla náprava z Italie. Mezitím, co '''E.''' žila svůj středověk, východ měl historii jiného rázu. Císařství byzantské zachovalo se jako kus starověku. Kontrast mezi ním a západem byl stále větší. Západ měl dvě vrchnosti, duchovní a světskou, východ jedinou společnou. Hranice jeho byly určité. Co však oslabovalo jeho moc, byla jednak vnitřní národnostní různost, a při tom ztrnulost osvěty. Ještě do XII. stol. kvetly trochu vědy a umění, potom bylo Byzantion jinak zaměstnáno. Spory náboženské a dvorské intriky ničily říši. Vnější nepřátelé, katolický západ i východní islám, je ohrožovaly. Říše v bojích slábla, až klesla v moc tureckou r. 1453. Ve XIV. stol. byl středověk již jen zdánlivý. Ještě trvala sice východní římská říše, ale osláblá; byla tu zdánlivě svátá říše západní, illuse křižáckých válek a činů héróických, ale při tom islám stává se na jihu důležitým činitelem pro historii '''E'''-py, spojencem křesťanských panovníků. Církev svou moc více než proti islámu obrací proti kacířům. Své poměry vnitřní marně snaží se napraviti na koncilech. Veřejní hlasatelé nápravy mravův, Wiclif, Hus a j., staví se i v učení mimo církev, ano proti ní; hnutí náboženské slučuje se s novými ideami národnostními, oboje vítězí. '''E.''' poskytuje obraz různých států, různých charakterem, vášněmi, zájmy, a církev je nevíže již v jediný celek. Jednotnost evropské historie se rozpadává. Italské (Macchiavelliho) politické zásady, mravy ujaly se v celé '''E'''-pě, právě jako umění. A do této doby přichází objevení nových zemí, obeplutí Afriky, odkrytí Ameriky, poznání nových poměrů přírodních, vzrůst věd přírodních vedle úsilnějšího pěstění starých klassiků; nové vynálezy přeměňují důležité instituce, střelný prach převrací válečnictví a smetá význam rytířstva, tisk rozšiřuje vědění a otevírá je všemu lidu; ono není již uzavřeno ve zdech klášterních. Když r. 1453 pádem Cařihradu vzala za své poslední bašta starověku, již také středověk byl na sklonku. A když Luther prohlásil r. 1520 boj papežství a katolicismu, měl půdu již úplně připravenu a pouze dovršil přechod od středověku k novověku. Reformace nebyla dlouho jen věcí víry. Stát a církev byly dlouho tak těsně sloučeny, že reformovati církev značilo i reformovati stát. Protestantský kníže byl lokalisovaný papež své říše. Síla monarchie tím vzrostla. Státy ostřeji se rozlišily. Všude ovšem utvořily se dvě strany, katolická a protestantská, a z toho vznítil se všeobecný boj. Ale v bojích těch zvítězila politika států nad svědomím, náboženství stalo se záminkou, katolická Francie je nepřítelem katolického Rakouska i Španěl. Za to monarchie zmohla se nejen v zemích protestantských, ale i v katolických, protestantský princip zvítězil. Nové poměry sesilovala i renaissance. Kult héróů a panovníků oživnul. Italie, kolébka renaissance, stala se duševní vůdkyní. Zásada politické rovnováhy, špehounství a vyslanectví, jsou vzaty z Italie. Vladařství stalo se majetkem a přestalo býti hodností. Dosahovalo se ho sňatkem a dědictvím, jako jiného majetku. Intriky nabyly rozsáhlého pole. Války vedly se v zájmu sklamaných ženichů a dědiců královských. K vůli stálým válkám nastalo soustředění moci vládní v rukou panovníkových, upravily se příjmy jeho, stálé vojsko se založilo. Absolutismus zapustil kořeny. Do nové doby nejlépe se hodila Francie a Anglie. Výboj Francie a zaokrouhlování stále postupovalo. Zevně stal se úkolem králův jejích boj s panstvím habsburským. Uvnitř sbíraly se zvláštnosti krajinské, výsady stavů i měst, Francie se uniformovala a centralisovala, dosáhla přirozených hranic. Absolutističtí králové podporovali vědu i umění; osvěta francouzská, historie společná upevnila národnost francouzskou a dala jí hranice, jež namnoze neshodovaly se s poměry jazykovými. Typickým vládcem je Ludvík XIV. (1643–1715). Avšak králové nedovedli vládnouti moderně, spořádati finance, míti dobrý řád vojenský; dobře kolonisovali, ale politika kontinentální spotřebovala všecky síly, šlechta stala se vojenskou kastou, ale territoriální, o moře se nedbalo, nedbalo se obchodu a tím se zapomínalo i na třetí stav. Dvůr při tom byl pln neřestí. Následek byl, že vně v XVIII. stol. ztratili mnoho zámořských osad, a obchod ovládli Angličané, uvnitř rozervané poměry připravily revoluci. Šťastnější vývoj měla Anglie. Ztrativši v bojích s Francií části na pevnině, tím více věnovala se sama sobě. Záhy nastoupivší (v XVI. stol.) anglikánská reformace upevnila moc panovníkovu. Isolovanost ostrova způsobila proniknutí všech vrstev a smíšení kmenů. Moře kolem vyzvalo ji k námořnictví. V boji za svobodu svou a náboženskou r. 1588 zničila nepřemožitelnou armádu španělskou a založila svou námořní moc, kterouž závodila s Francií, až r. 1763, odňavši Francii řadu osad, stala se vrchní panovnicí moří a zemí. Těžisko světových dějin pošinulo se na severozápad '''E'''-py, na protější stranu starověkého Řecka. Uvnitř vývoj její byl dosti klidný, a národ v něm získal proti panovničí moci dosti svobody Jen neutěšený útisk neanglických kmenů skotských a keltských (hl. irských) a jejich obrana působí rušivě. I kulturní vývoj od XVI. století je mohutný, vliv jeho pak zasahuje do kulturní historie '''E'''-py mocně, řeč anglická šíří se po všech dílech světa, a propadají jí i jazyky kmenů, které neslily se s Angličany v jedinou národnost, jako na př. v '''E'''-pě Irů, jejichž keltština se udržela jen po skrovnu. Vůbec rozsáhlá někdy oblast keltského jazyka scvrkla se na některá místa v Irsku, ve Walesu, ve Skotsku, v Cornwallu (v XVIII. stol. vymř.), na ostr. Manu, v Dolním Bretonsku ve Francii a co nevidět zanikne docela. I třetí říše, která byla na počátku novověku velmocí a měla všecky podmínky k dalšímu zdárnému rozvoji, byla na západě. Byly to Španěly. Pod španělskou vlajkou odkryl Kolumbus Ameriku, osady španělské byly nejbohatší, Filipu II. podařilo se celou Hispanii i s Portugalskem sloučiti pod jediné žezlo, četné části '''E'''-py ještě mu náležely a zvyšovaly jeho moc, vítězství jeho nad Turky i nad Francií šířilo lesk jeho říše. Doma zničil odpor a s ním i práva lidu a upevnil absolutismus. Ale náboženská nesnášelivost a inkvisice způsobily odboj Nízozemí a boje s Anglií, a v obém Španěly podlehly. Ztratily moc námořní, obchod valně omezen, průmysl ochromen, a Španěly staly se chudou říší nejnižšího řádu. — I Portugalsko se v pol XVII. stol. zase odtrhlo. Jazyk kastilský nesloučil jakožto spisovná španělština všecky kmeny hispanské. Také proti ní obhájili svou svéráznost zbytky Basků v Pyrenejích daleko lépe, než jejich francouzští soukmenovci (Gascognci). V novověku již i sever '''E'''-py zasahuje do všeobecného vývoje. Severně od Francie Nízozemí obýváno bylo jednak původními Franky, kteří se pořímštili, jednak Frisy a Vlámy, kmeny germanskými. Politicky bylo provincií brzy té, brzy oné mocnější říše, naposled provincií španělskou. Své dialektické a národnostní zvláštnosti si zachovávalo, a v době, kdy hornoněmčina počala slučovati největší část germanských kmenů na pevnině v jediný národ, náleželo jinam politicky a nepřijalo ji za jazyk spisovný. Reformace našla v Nízozemcích nejhorlivější přívržence. Pro víru bylo jim zápasiti s katalickým panstvím španělským, ale v boji tom dobyli si i svobody politické, ano získali i dosti osad a mohli se pak vyvíjeti volně i kulturně svým zvláštním způsobem. Stali se zvláštním národem germanským, jazykem příbuzným starým Sasům, kteří jednak do Anglie přešli, jednak zůstali v nižším Německu jako součást později velikého národa německého. I Dánové podobně uhájili si svou samostatnost politickou i kulturní, vyvinuli si svůj spisovný jazyk nezávisle od Německa. Podobné Norové a Švédové. Na čas byla celá tato větev severogermanská sloučena pod jedním žezlem a při rozumnější politice dánských králů mohla se slíti v jediný národ. Avšak unie se rozpadla. Švédové zmocnili se docela i velikého území na jihu a východě Baltu a v XVII. stol. byli největší velmocí na severu '''E'''-py; vítězná vojska jejich objevovala se i ve středu jejím. Politický a kulturní vývoj severovýchodu klásti mohl čím dále tím úspěšněji překážky německému vlivu. Polsko, od X. stol. křesťanské a samostatné, nemohlo býti ve středověku již cílem šíření církve. Sloučilo všecky lešské kmeny v jediný politický i kulturní celek a zejm. od stol. XIV. mohutnělo. V XVI. stol. je národ polský, spisovná polština má určité již území, a říše polská je největší velmocí na severovýchodě. K ní náleží i území neslovanských, ale Slovanům nejpříbuznějších Litvanů. Bohužel vnitřní poměry, přílišná moc šlechty a malomocnost králova neshodují se s evropskými poměry XVII. а XVIII. stol.; jsou příčinou občanských válek, Polsko stává se cizí kořistí, až na konec XVIII. stol. propadá heslu o politické rovnováze, které neprovádělo se tak, aby vítěz vracel dobyté území, by příliš nezmohutněl na úkor sousedův, nýbrž sousedé brali taktéž, aby nezůstali pozadu. O Polsko rozdělily se Prusko, Rakousko a Rusko. Poslání německému na východ stal se tím nový ústupek, a třeba sloučení lešských kmenů v jediný kulturní národ polský bylo již hotovo, přece volnému dalšímu rozvoji jeho zasazena byla veliká rána. Na rozvoj slovanských kmenů východně od Polska byla '''E.''' bez vlivu, právě jako ony nezasahovaly do osudů jejích. Boj vedl se nejprve ke svržení jha tatarského, potom o sloučení různých slovanských panství a kmenů v jediný celek. Obé postupovalo. Počátkem XVIII. stol. Petr Veliký dobyl na Švédsku baltických provincií a vůbec přičinil se o to, by osudy Ruska na dále s osudy '''E'''-py byly spojeny. Po Polsku v XVI., po Švédsku v XVII. stalo se v XVIII. stol. Rusko největší evropskou velmocí na severovýchodě. Anglie na severozápadě, Rusko na severovýchodě stávají se zároveň největšími mocnostmi '''E'''-py vůbec. Poslání '''E'''-py se šíří, a oba tyto velestáty v první řadě je provádějí. Evropská moc roste Anglií přes moře, Ruskem přes Ural do cizích dílů světa. Šíří se na jedné straně kultura germanská, protestantská, a jazyk germanský hojně promíšený živly románskými; na druhé straně osvěta slovanská, vyrostlá na základech řeckých, proniklá pravoslavím, a spolu s ní i jazyk slovanský. Jazyk moskevský stal se základem spisovného jazyka ruského, a oblast jeho zasáhla všecky pravoslavné kmeny slovanské pod žezlem cara sloučené, spojujíc je v jediný veliký národ, třeba tento jazykově se dělil nejen v řadu kmenů, ale i ve větší 3 větve (Bělorusy, Malorusy, Velkorusy). Moskevská velkoruština odnárodňuje i kmeny neindoevropské, uraloaltajské, které znenáhla na Rusi zanikají. Poslání Ruska očistilo '''E'''-pu od kmenů uraloaltajských a nekřesťanských, i obrátilo pozornost jeho proti Turkům tím spíše, že jest mu, jako říši pravoslavné, Cařihrad kolébkou osvěty a proto i cílem. Od XVIII. stol. jest Rusko mstitelem '''E'''-py nad uchvatitelem staroklassického území. Od doby, kdy osudy jeho souvisí s osudy '''E'''-py, Rusko se také evropisuje kulturně. Ale valně rozdílná dřívější historie, různost náboženská, jiné základy kulturní, smíšenost a různost prvků národnostních, jiné poměry zeměpisné a následkem toho i sociální zaručují i na dále svéráznost osvětového vývoje ruského proti evropskému západu. Pro národopisný obraz Ruska připomínáme, že vedle Slovanů a kmenů uraloaltajských (na severu, jako ostrovy mezi Rusy v končinách východních od sev. až k jihu) jsou tam i kmeny kavkázské, pak kmeny příbuzné Slovanům větve litevské (Litvani, Estonci), v městech jsou osady německé (zvl. v provinciích baltických) a mimo to ve větších městech panuje pestrá směsice, v níž ovšem ani Židé, Armeni, Řekové atd. nescházejí. Mimo Poláky a Rusy ze Slovanů založili samostatnou říši Čechové. Ve vlastní zemi České různí kmenové slovanští od X. stol. slučovali se a přizpůsobili vzájemně v jediný celek ethnický pod jedním žezlem. Čechy byly první na ráně německému poslání, také vliv německý byl tu nejmocnější, politická historie Čech je závislá na německé, a ve XIV. stol. města i panstvo byli značně poněmčeni. Ale reformace husitská byla zároveň reformací národní, Čechy se očistily od germanisace, společný jazyk spisovný opanoval úplně ve všech částech říše, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ano uznal se i u kmenů jazykem příbuzných, nenáležejících k nám politicky (uher. Slovákův). R. 1526 volbou uzavřena byla personální unie říše České s Uherskou a zeměmi rakouskými, a od té doby mají země tyto společnou historii politickou. V sousedství Čechů Slované polabští časem úplně se poněmčili (poslední zbytky v XVII. stol.), až na lužické Srby, kteří v počtu asi 150.000 se udrželi podnes, ač oblast jejich stále je menší, a na pomořanské Kašuby. — Prusové, náležející k větvi litevské, v XVII. stol. úplně se poněmčili. Na jihu Bulhaři a Srbové upadli v moc tureckou, uherští Slované z části vyhynuli a ustoupili Maďarům, z části se zachovali, ale v politické odvislosti od panství maďarského, tak že jim bylo nemožno vyvinouti společnou svoji kulturu vyznačenou společným spisovným jazykem, i přiklonili se podle jazykové příbuznosti k sousedním větším celkům. V Dalmacii, Istrii, Korutanech a v Krajině udrželi se Slované, ale nepožívali nikdy dosti politické samostatnosti, a proto i kulturní rozvoj jejich byl ochromen a stižen jednak tlakem italským, jednak německým, až na místní krátké výjimky. Jižní Slovany od severních oddělují jednak pořímštění staří Dákové, ovšem promíšení silně i jinými, zejména též slovanskými prvky, nynější Rumuni; dále Maďaři, kmen uralský, který založiv samostatnou říši společně se Slovany, položil sice mez šíření německému na východ, ale sám tyto podrobil. Z této přehlídky vracíme se do střední '''E'''-py, která ve středověku byla jádrem evropské historie. Polyarchie italská a anarchie německá, prospívavší ve středověku, do novověku se nehodily. Země trpěly politicky, třeba intellektuálně vynikly: Italie dala renaissanci, Německo reformaci. Život a rozmanitost renaissance mohla se jen v Italii zroditi, reformace mohla se rozšířiti jen v Německu, kde nebylo autority k jejímu potlačení. Renaissance podepřela absolutismus, reformace do anarchie vrhla ještě nesvornost náboženskou. Výboj Německa přestal, rytíři jeho byli křižáci bez kříže, idea šíření církve ochabla. Severovýchod nedal se již kolonisovati. Odkrytím Ameriky stal se Balt malým, hansa pozbyla významu, právě jako na jihu se stalo Adrii a Benátkám. Slabost Italie a Německa přivodila útisky jejich od jiných, a země tyto stávají se stálým bojištěm. V XVI.—XVII. st. zápasí v Italii Francie s Rakouskem a Španěly, v XVIII. stol. udílejí se její území v náhradu panovníkům jinde sesazeným. V těchto bojích držel se savojský vévoda, spojoval se s vítězi a dával si zaplatit. Získal Piemont a Sicilii; pak vyměnil ji za bližší Sardinii, soustředil si moc, ale podržel titul sicilského krále a nároky. V Italii byli jen dva králové: neapolský a on. Avšak na severu rozhoduje se osud Italie. — Politicky roztrhaná Italie kulturně se sloučila. Přirozeně více nářečí vyvíjelo se samostatně, a bylo zejména nebezpečí, že jižní část se Sicilií sloučí se pod společný jazyk spisovný a sever že se roztříští; avšak společná minulost římská, společné bohatství antických památek způsobily, že kulturní vývoj byl jednotný, a veliký Dante rozhodl spor o jazyk spisovný. Italský národ byl dříve než italská říše — říše své teprv se domáhal. V Německu největšího panství nabyl rod Habsburský, založiv osobní unii rakousko-česko-uherskou. Hodnost císařská jemu po přednosti náležela. Ale aby celé Německo v pevný politický spolek nesloučil, o to starala se zejména Francie. Od konce XV. stol. podporovala svobodu Švýcarska, v německých vladařích měla své přívržence. Spory náboženské reformací vznícené a způsobené jimi války v Německu a zemích Habsburských dobře so jí hodily, právě jako postup Turecka a rozšíření jeho panství až do Uher. Spor císaře s protestanty se přiostřoval, až došlo r. 161S v Čechách a Německu k válce 30leté. Avšak v této náboženské válce všecky ruce byly hrabivé, nebylo v ní důslednosti. Při míru vestfálském ukázalo se, že Německo je říší neurčitou Dánsko a Švédsko uznáno za státy německé, Francie je členem rýnské ligy, města a knížata v říši uznána jsou za svrchované, moc císařská klesla úplně. Německo zůstalo nadále v XVII. а XVIII. stol. bojištěm mezi Habsburky a Francií, v něm Anglie tou dobou dobývá si Ameriky a Indie. Z panovníků vedle císaře nejvíce moci nabývá Braniborsko, sloučené v XVII. stol. s Pruskem, jež ve sporech hraje touž roli, jako Savojsko v Italii. Císařství v Německu bylo příliš stísněno, císař spolu jako král český a uherský měl co dělat s vnitřními poměry a s nebezpečným nepřítelem tureckým. K tomu ke všemu rod Habsburský nechtěl ani zápasiti pouze o Německo, jsa pánem i v jiných částech '''E'''-py, chtěl zápasiti o '''E'''-pu, o panství světa a v boji tom vyčerpal síly. Malí sousedé, Savojsko a Prusko, zatím vzmohli se v nebezpečné soupeře. — V jednom směru nabylo rozhárané Německo přece více jednoty než v dobách dřívějších, ve spisovném jazyce. Dříve co panství, tolik spisovných nářečí vznikalo, a sídlo dvoru mívalo naději státi se kulturním střediskem. Luther rozhodnul zápas nářečí. Jeho mistrná mluva stala se základem spisovného jazyka, jenž spojil četná různá nářečí v říši Německé v jedinou kulturní oblast a všechen německý lid říše v jediný národ. Absolutistický vnitřní vývoj evropských států dosáhl koncem XVIII. století vrcholu v t. zv. osvíceném absolutismu. Jeho původ vězí ve vývoji kulturním. Reformace přivodila nejen kritiku v theologii, ale uvedla ji do myšlení a badání vůbec. Nové světy, příroda i historie byly jí podrobeny právě tak, jako stávající řády společenské, právo, literatura i všecko umění. Kritika byla ostrá, ale nesoustavná. Stávající řády se odsoudily a vybájily se nové, jaké se mají utvořiti, umělkářské. Novému vkusu podlehlo umění (barok, rokoko), literatura, podlehli mu myslitelé a na konec i vladaři, kteří mocí chtěli reformovati ducha i srdce svých poddaných. Střediskem novotářů byla Francie, jež také zrodila nejvíce myslitelů této doby. Bohužel právě také ve Francii bylo nejvíce látky ke kritice, a právě tam dvůr nejméně měl chuti k reformám. A přece nové idee právě tam přešly ve všechen lid. Shnilé poměry sociální, finanční tíseň, neřesti dvoru způsobily, že nové idee dobyly si průchodu násilného velikou revolucí. Zrušily se výsady společenské, svobodné sebeurčení národa se prohlásilo, republika francouzská pustila se v zápas s celou monarchickou '''E'''-pou a vítězila. Ale nové řády nedaly se provésti a ustáliti, Napoleon využitkoval situace a stal se opět absolutním samovládcem. Jeho vítězství povznesla na čas slávu i vnější moc Francie. Když však Napoleon byl odstraněn, politické rozdělení '''E'''-py nabylo skoro staré tvářnosti. Ale duševní rozruch revolucí vzbuzený neutuchnul. Utištěný lid měl mocná lákadla, slávu revoluční historie, vábivou budoucnost a příklad na Svobodných Obcích sev.-amer., osvobozených koncem minulého století od jha anglického. V době, kdy parník, železnice a telegraf vše spojuje, kdy školství pečuje o vzdělání nejširších tříd, kdy časopisectvo seznamuje s nejnovějšími nálezy, kdy přírodní vědy nepřestávají na pouhé theorii, ale v praxi hlavně skrze chemii přeměňují potřeby i denního života, starý způsob výroby mění ve výrobu tovární, přeměňují způsob obchodu, zavádějí nové řády hospodářské, kdy následkem toho města nabývají jiného rázu a určení než dříve, kdy vznikají třídy kapitalistů a dělnictva se zvláštními zájmy; v takové době nemožno dále vládnouti podle starých pravidel a absolutisticky. Ve vnitřním vývoji států pronikla ústavnost. — Historickým vývojem v středověku a hlavně v novověku podařilo se kmeny jazykově příbuzné často sloučiti v jediný kulturní celek se společným jazykem spisovným, v národy. Národové tito chtěli sebeurčení, volnost svému rozvoji kulturnímu, jež není možná bez politického sloučení národa pod jedinou vládou a bez politické svobody téhož národa. Španělové, Portugalci, Francouzi, Angličané, Rusové, Švédové, Norové, Dánové, Hollanďané měli pro celý národ společnou vlasť pod jedinou vládou; Němci a Italové jí neměli, tedy si ji společně vybojovali. Pokud jsou úchylky, zápas za novou ideu trvá dále; i ostatní národové pustili se v boj za stejným cílem, tu v boj krvavý, tu dovoláváno se práva a ovšem s výsledkem nestejným (Poláci, Češi, Maďaři, Chorvati, Srbové, Bulhaři, Rumuni, Řekové i Albánci, zbytek starých Illyrů). Jednoho podepření nová idea valně potřebuje. K odůvodnění samostatnosti třeba důkazu kulturní svéráznosti. Společná práce všech národů a jich styk provedly sice veliké dílo, ale přílišná assimilace ve mravech a řádech tísní novou ideu. Odtud hledání svéráznosti v lidu, přiklonění literatury i umění k němu, ano i historického studia. Ale dříve než vůbec bude lze provésti rozdělení dle národností, již snad jiné idee žádati budou dělení jiného, idee totiž sociální, vzniklé novými poměry hospodářskými, jak již mocněji a mocněji se ozývají. Však již nyní jaký to rozdíl od národnostních i kulturních a politických poměrů od počátku evropské historie! {{Prostrkaně|Ligurové}} a {{Prostrkaně|Etruskové}} vůbec zanikli, {{Prostrkaně|Iberové}} nejprve se smísili silně s Kelty, ale i {{Prostrkaně|Keltiberové}} se pořímštili, až na {{Prostrkaně|Basky}}, kterýž zbytek udržel se podnes po obou stranách Pyrenejí přes všecky změny, jež zatím prodělali pořímštělí Keltiberové. Z kmenů {{Prostrkaně|indoevropských}} veliká větev {{Prostrkaně|keltská}} celá zanikla, až na malé zbytky ve Francii, Irsku, Anglii a Skotsku již dříve vzpomenuté. Staré kmeny {{Prostrkaně|Italiků}} (větve latinské, umbrické, samnitské, oskické) spolu s Ligury, Etrusky i s kmeny illyrskými, s osadami punskými i řeckými a iberskými, vše slilo se v jediný národ se společným jazykem římským, jenž ovšem jako živá mluva lidu (vulgární latina) hned od počátku dialekticky se rozlišoval. Výboji rozšířila se vulgární latina a pořímštili se i Keltové v Gallii a Keltiberové v Gallii a Hispanii, kmeny ve staré Dacii. Zatím přišel příboj {{Prostrkaně|stěhování národů}}, v Italii pořímštily se ještě nově přibylé kmeny germanské: Visigoti i Ostrogoti, Longobardove, celá řada kmenů západní větve germanské, Normani, přišly i jiné prvky, a tak představují nynější {{Prostrkaně|Italové}} pestrou směsici. Fysicky dosud obyvatelé bývalé Etrurie jeví značné rozdíly od ostatních Italů. Tito celkem jsou krátkolebí, k jihu přibývá středolebosti, temného typu a ubývá průměrně výšky těla. Jazyk italský sám ve mnoho nářečí se dělí, jež v XI.—XIII. stol. kupila se ve 2 skupiny rozlišené řečí spisovnou. Ale florentský dialekt ovládl jako jazyk spisovný, spojil všecky Italy v jediný národ a připojil k němu i některá nářečí provençalská. Ano i malé kmeny románské: {{Prostrkaně|Rhaetoromani}} (na sever od Komského jez.), {{Prostrkaně|Ladini}} (vých. od Brixenu v Tyrolsku) a Furlanci (ve vých. Venecii) náležejí ke kulturní oblasti italské. Vulgární latina rozšířila se i v Gallii a Hispanii. V Hispanii základ obyvatelstva tvoří Iberové a Keltiberové, celkem pořímštění až na zbytek Basků. I vítězní Visigoti, Arabové a Berbeři se pořímštili. Četní jsou i hispanští Židé. Tato pořímštěná směsice hispanská dle nářečí velmi četných třídí se ve tři větve: portugalskou, kastilskou a katalonskou. Portugalská nářečí jsou spojena ode dávna i společným spisovným jazykem a politicky: národ {{Prostrkaně|portugalský}}. Kastilština i katalonština pod společnou politickou vládou dospěly k společnému jazyku spisovnému a společné národnosti {{Prostrkaně|španělské}}. Katalonština je nejpříbuznější jihogallským nářečím latinským, {{Prostrkaně|provençalštině}}. Provençalská nářečí (''langue d’oc'') kvetla i literárně, ale politické události podrobily jazyk tento literárně spisovnému jazyku {{Prostrkaně|francouzkému}} (''langue d’oil''), ač tento je vlastní jen severní Gallii, kdež s pořímštěnými Kelty smísili se kmenové germanští, hlavně Frankové. Národnost francouzská má opačný vývoj než italská: nejprve bylo království, centralisovaná moc politická, pak teprve spojovala se nářečí pod jediný jazyk spisovný, nastala osobitost politická a kulturní, a tato byla právě tak kulturně mohutná, že časem strhla k sobě i nářečí provençalská, pokud politicky s francouz. byla spojena, i francouzská politicky odloučená (zvl. ve Švýcarsku a Valloni v Belgii). Zevnějšek tělesný této směsice je ovšem různý. Většinou i u Francouzů i Španělů a Portugalců převládá středolebost, u Španělů nejméně, u Francouzů nejvíce, onde v dlouholebost, tuto více v krátkolebost přecházejíc. Portugalci, Španělé, Francouzi (Provenfçalové), Italové i menší kmeny pořímštěné tvoří skupinu {{Prostrkaně|západních románských národů}}, k nim pojí se {{Prostrkaně|východní}}: {{Prostrkaně|Rumuni}}, opět pestrá to směsice kmenů dáckých a jiných, pořímštěná, a po pořímštění přijavší do sebe ještě prvky germanské a hlavně slovanské. Udrželi se za stěhování v horách karpatských, pak teprve rozšířili se až k Dunaji а k Tise. Též na jihu Balkánského poloostrova jsou jejich kmeny roztroušeny. — {{Prostrkaně|Řekové}} zachovali se v staré vlasti své a tvoří důležitou čásť obyvatelstva v bývalé Makedonii a Thrácii, v Cařihradě i Malé Asii, všude, kde kvetly jejich osady a jejich kultura. Ze starých kmenů balkánských, zvl. thráckých a illyrských, zachovali svůj jazyk pouze {{Prostrkaně|Albánci}} (Škipetaři) při Jaderském moři mezi Skadrem a Korfu, ač četní jsou i v Řecku. Další větev indoevropská, {{Prostrkaně|Germani}}, měli osudy nejpestřejší. Sídlili od Rýna na východ až za Vislu a táhli se až k ústí Dunaje. Četné kmeny a nářečí tvořily 3 skupiny: severní (v Dánsku a Skandinavii), východní (vých. od Baltu) a západní. Tlačily se na západ a jih od konce II. stol. před Kr. Dlouho marně, až konečně vítězně. Od IV. stol. po Kr. dělí se o panství v říši římské. Ale vítězství politické není vítězstvím národnosti. Východní větev (Gotové) se pořímští (Ostrogoti v Itálii, Visigoti v Gallii a Hispanii). Ze západních Frankové do veliké míry, Longobardové a Burgundi úplně se pořímští. Hranice Germanstva se ztenčí, neboť Slované v V. st. opanovali území až k Sále a Labi a na jihu až ku pramenům Drávy. Skutečné rozšíření german. hranic národnostních stalo se jen v V. stol. do Britannie. Mezitím, co východ, větev zanikla, severní zůstala v starých sídlech, západní se měnila. V IX. stol. i se verní tlačí se na '''E'''-pu (Normani), ale při politickém vítězství ztratí všude svou národnost a jazyk. Od IX. stol. postupují západní kmeny germ. k vých. a germanisují Slovany a Prusy. Původní kmeny sloučily se v celky: (Svévové), Frankové, Alamani, Durynci, Bavoři tvoří jazykovou větev horní, Sasové s Hollanďany, Vlámy atd. tvoří dolní větev německou, kteréž příbuzná je mluva Frísů a britanských Anglosasů. Ale politická jednota Německa způsobila i kulturní; společný jazyk spisovný spojil všecky kmeny hornoněmecké a skoro všecky dolnoněmecké i čásť Frísů. Čásť těchto spolu s dolnoněmeckými Hollanďany a Vlámy následkem polit. rozvoje utvořili zvláštní celek národa {{Prostrkaně|hollandského}}. V Britannii se Keltové čistí i pořímštění zgermanisovali anglosaštinou. R. 1066 pofrančtělí Normani stali se pány, a obě strany, anglosaský lid i francouzští páni, slili se jazykově i politicky i kulturně v celek, v národ {{Prostrkaně|anglický}}. V severní větvi germanské zůstaly poměry národnostní nezměněny: Švédové a Dáni-Norové-Islanďané. Všichni 3 národové západogerman. (Angličané, Němci, Hollanďané) šíří germanštinu i v jiných dílech světa, podobně jako činí národové románští; Němci pak i na východ pronikají a daleko i na Rusi, v Sedmihradsku mají své příslušníky. Že při této spletité historii nynější Germani nejsou jednotného typu, snadno pochopíme. Za typ germanský udává se dlouholebost a bledá pleť. — Vedle románské a germanské tveří třetí velikou skupinu evropskou {{Prostrkaně|Slované}}. V V.—IX. st. tlačili vítězně před sebou Germany a moc jejich vzrostla. Na jihu zabrali větší čásť Balkánu. Odnárodnili i uralský kmen Bulharů. Ale od IX. st. na těchto stranách opět ustupují. Na jihu moc jejich byla zaražena: Rumuni se rozmohli, Madaři roztrhli severní části od jižních, Němci postupovali vítězně v zemích alpských i za Labe k Odře a Visle. Jazykově dělí se Slované na tři větve: jižní (staří pannonští Slované: Bulhaři, Srbové a Hrvati, Slovinci), západní (Čechové, Poláci, lužičtí Srbové, polabští Slované) a východní (Bělorusové, Velkorusové a Malorusové). Ze zbytků slovanských uvedli jsme Kašuby. Politické dějiny způsobily rozdělení Čechů (Čechové a Slováci uherští), a polit. i kulturní (církevní) rozdělení Srbů-Hrvatů-Slovinců). Že Lotyši, Litvané, bývalí Prusové jsou nám Slovanům nejbližší, uvedli jsme. Tlak slovanský obrátil se na východ a vítězně. Jestliže malé zlomky národní (židy, cikány, atd.) odpočítáme, za krátko budou Baskové na jihozápadě, Finnové (Čuchonci) a Samojedi na severovýchodě, Maďaři a Turci na jihovýchodě poslední zbytky neindoevropských národů v '''E'''-pě. Za typ slovanský udává se krátká leb a temná pleť, aspoň v době nynější. Staří Slované byli dlouholebí. ''[[Autor:Emanuel Kovář|Kř.]]'' == Obyvatelstvo == {{Prostrkaně|po stránce politické, fysiologické a sociální}}. Jako v každé jiné příčině, i v politické poskytuje '''E.''' obraz nekonečné rozmanitosti. Ovšem obmezuje se rozmanitost ta pouze na formy ušlechtilejší; neboť o nějaké skutečné despotii, dle způsobu afrického nebo asijského, nelze dnes již ani v Turecku mluviti, a i absolutismus jest uzákoněn pouze v Rusku. Za to však útvary konstituční jeví pestrost, již bychom jinde marně hledali. Veškeré přechody svobody ústavní můžeme stopovati: od vzorné staré republiky švýcarské až po malé státy balkánské, kde se mladá ústava teprve má vžíti v krev obyvatelstva. Jsou tu monarchie, svou ústavní svobodou převyšující mnohou republiku, kde panovník jest spíše dědičným presidentem, jako na př. ve V. Britannii s ústavou spíše aristokratickou a v Norsku a Švédsku s ústavou spíše demokratickou. Jsou tu konstituční monarchie federatívni, jako Německo, dualistická (Rakousko-Uhersko) i centralistické monarchie jižní. Jsou zde však také některé zajímavé miniaturní útvary politické, jako prastará republika San Marino pod protektorátem království Italského, Andorra, republika pod protektorátem biskupa urgelského a republiky francouzské, neodvislé knížectví Liechtensteinské, v celním a soudním svazku rakouském, knížectví Monacké, neutrální území Moresnet (Altenberg) 3 ''km''² veliké, mezi Belgií a Pruskem (u Cách). Zcela zvláštní poměry politické má Balkánský poloostrov, kde Turecko jest protektorem a suverénem kníž. bulharského, zároveň však Bosny a Hercegoviny, nacházející se ve správě Rakousko- Uherska, jež má obsazen i kraj novopazarský. Některé z evropských států spojuje pouze personální unie, jako Norsko a Švédsko, personální a reální unie, jako Rakousko-Uhersko. Velká Britannie a Belgie konečně jsou v personální unii se státy mimoevropskými (s Vých. Indií a neodvislým státem na Kongu). V celku vykazuje '''E.''' 77 států (46 monarchií a 31 republik), z nichž jest však 51 spojeno ve dvou útvarech federativních (v Německé říši 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví, 3 svobodná města a »říšská země« Elsasy-Lothrinky, vedle toho 25 [22] kantonů ve federatívni republice švýcarské). Vedle již jmenovaných jsou tu ještě monarchie: Dánsko, Italie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Rumunsko, Srbsko, Turecko, Rusko s velkovévodstvím Čuchonským, Švédsko a Norsko, Nízozemí, Monaco a Černá Hora. Tendence ode dávna na evropské pevnině panující, utvořiti totiž veliké říše, postavila r. 1815 '''E'''-pu pod politické vedení 5 velmocí, a sice 2 germáanských, t. Britannie a Německa (dříve Pruska), latinské Francie, slovanského Ruska a smíšeného Rakouska, k nimž v posledním čase přidružil se nový stát latinský Italie. Z ostatních států přibližuje se k těmto 6 velmocím pouze Španělsko. O ploše a obyv. států evropských podáváme následující přehled dle výkazů posledního sčítání (koncem 1890): {| class="wikitable" |- ! Země !! ''km''² !! obyv. !! na 1 ''km''² |- | {{Prostrkaně|Střední '''E'''}}'''.''' || 1,327.633 || 105,851.000 || 80 |- | Německo || 543.865 || 49,428.470 || 91 |- | Rakousko-Uher. || 625.557 || 41,258.880 || 66 |- | Bosna a Herceg. || 51.110 || 1,336.091 || 26 |- | Liechtenstein || 159 || 9.593 || 60 |- | Švýcarsko || 41.346 || 2,917.754 || 71 |- | Luxemburg || 2.587 || 211.088 || 82 |- | Nízozemsko || 33.000 || 4,621.744 || 141 |- | Belgie || 29.457 || 6,136.444 || 210 |- | {{Prostrkaně|Severozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,130.099 || 46,837.783 || 41 |- | Dánsko || 38.279 || 2,172.205 || 57 |- | Faröer || 1.333 || 12.955 || 10 |- | Švédsko || 450.574 || 4,784.674 || 11 |- | Norsko || 325.285 || 1,988.664 || 6 |- | Velká Britannie (s ostr.) || 314.628 || 37,879.285 || 120 |- | {{Prostrkaně|Jihozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,412.919 || 90,766.515 || — |- | Francie || 536.408 || 38,343.192 || 71 |- | Monaco || 22 || 13.304 || — |- | Andorra || 507 || 5.800 || 11 |- | Španělsko || 497.244 || 17,268.727 || 35 |- | Gibraltar (brit.) || 5 || 25.755 || — |- | Portugal. (s Azory) || 91.760 || 4,575.951 || 51 |- | Italie || 286.589 || 30,347.291 || 107 |- | San Marino || 59 || 8200 || 139 |- | Malta (brit.) || 323 || 177.255 || 549 |- | {{Prostrkaně|Jihových. '''E'''}}'''.''' || 526.312 || 18,482.000 || 35 |- | Řecko || 65.119 || 2,217.000 || 33 |- | Evropské Turecko s Krétou || 168.533 || 5,600.000 || 32 |- | Bulharsko a Východ. Rumelie || 96.660 || 3,154.357 || 33 |- | Nový Pazar || 7.350 || 153.000 || 21 |- | Černá Hora || 9.080 || 200.000 || 22 |- | Srbsko || 48.590 || 2,161.961 || 44 |- | Rumunsko || 131.020 || 5,040.000 || 39 |- | {{Prostrkaně|Vých. '''E'''}}'''.''' || 5,335.784 || 96,037.900 || 18 |- | Evr. Rusko || 4,924.567 || 93,651.771 || 19 |- | Čuchonsko || 373.612 || 2,380.140 || 7 |- | colspan="4"| |- | {{Prostrkaně|'''E'''}}'''.''' {{Prostrkaně|celá}} || 9,732.250 || 357,773.000 || 37 |} Hledíme-li k politickým a národnostním poměrům, můžeme říci, že největší tendenci ku vzrůstu jevili od dávných časů Germáni. Tito ovládají dnes ve skutečnosti téměř ⅓ všeho Slovanstva a asi ¹/₁₂ Románů, kdežto sotva ¹/₂₀ jich samých stojí pod cizím panstvím (ve Francii, Belgii a Rusku). V celku však nové dějiny '''E'''-py ukazují silnou snahu k vytvoření státních útvarů na základě národnostním. Dle národnosti v politickém ohledu lze v '''E'''-pě počítati jen s příslušníky 3 velkých plemen: germanského, slovanského a románského, jež si drží téměř rovnováhu. Stůjž zde přehled vztahující se k r. 1885: Němci 57,5 mill., Hollanďané 7,3, Angličané 32,9, Skandinavci 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Germáni}} 106,5 mill. — Francouzi 43,1, Italové 29,7, Španělové a Portugalci 21,5, Vých. Románi 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Románi}} 103,1 mill. — Rusové (a Rusíni) 69,5, Poláci 12,6, Čechoslované 7,3, Srbové 7,4, Bulhaři 2,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Slované}} 99,6 mill. — Vedle těchto bydlí v '''E'''-pě 6,5 mill. Maďarů, 5,1 Čuchonců, 3,4 Keltů, 3,1 Litevců, 2,8 Řeků, 2 Osmanů, 3,6 kmenů tureckých, 1,5 Albánců, 0,7 Basků, 0,4 cikánů, jiných menších nárůdků 0,7 mill. Dle {{Prostrkaně|náboženství}} liší se obyvatelstvo to následovně: katolíci 164 mill. (45,8 %), evangelíci 96 mill. (26,8 %), řecko-pravoslavní 85 mill. {23,7 %), tedy křesťanů 345 mill. (96,4 %); dále muhammedánů 6 mill. (1,7 %), židů 6,5 mill. (1,8 %), pohanů 0,3 mill. (0,1 %). Státy rozhodně katolické jsou: Francie, Belgie, Portugalsko, Španělsko, Italie, Rakousko-Uhersko a z větší části Švýcarsko; rozhodně evangelické: Anglie, Dánsko, Norsko a Švédsko, z větší části Německo a Nízozemsko; řecko-pravoslavné: Rusko, slovanské státy balkánské, Řecko a Rumunsko. Značnou čásť tohoto kultu hostí i Rakousko-Uhersko. Židů dle Viviena de St. Martin připadalo r. 1884 na '''E'''-pu 5,405.000, z nichž bylo ve Francii 63, v Anglii 46, v Italii 35, v Gibraltaru 2, v Turecku 118, v Rumunsku 265, v Německu 561, v Uhrách 638, v Rakousku 1005 a v Rusku 2552 tisíc. Pohanští kmenové žijí dnes již jen v Rusku. Kalmýci přiznávají se k buddhismu. {{Prostrkaně|Hustota obyvatelstva}} nevykazuje sice v '''E'''-pě nikde takových mezer a nahromadění, jako na př. v Asii, přece však jsou tu rozdíly veliké. Tak mají v Anglii (prům. hust. 192 ob. na ''km''²) hustě zalidněné okresy Lancaster 808, Lanark 454, Durham 389, ale Sutherland jen 5, Inverness 8, Radnor 21, v Belgii, jež má nejhustší obyvatelstvo v '''E'''-pě (210 na ''km''²), Brabant 346, Vých. Flandry 321, Luxemburg však jen 48; ve Francii (prům. 71) depart. Nord 301, Lozère pouze 26; v Nízozemí (prům. 141) Jižní Holland 330, Sev. Holland 311, Drenthe 51 ob. na 1 ''km''² (r. 1890—91). S podobnými poměry setkáváme se i v '''E'''-pě jižní, severní a východní. Tak má v Italii (prům. 107) prov. padovská 203, kraje bažinaté jen 26, ve Španělsku kraj barcelonský 117, Cuenca a Ciudad-Real 14—15, ve Švédsku (prům. 11) okres malmoehuský 76, Norbotten 1, v Norsku (prům. 6) Jarlsberg 42, Finmarky 0,б, v Rusku (prům. 19) v gub. moskevské 70, v kijevské 62, ve vologdské 3, v olonežské 2,4, v archangelské 0,4 ob. na 1 ''km''². Dnes zvláště velký průmysl hromadí obyvatelstvo v jistá místa; tak v Německu (prům. 91) má průmyslný okres kamenický v Sasku 512, uhelný okres nad Ruhrou 501, zvikavský 361, kdežto vřesoviště lüneburská, oldenburská a frízská vykazují pouze 30—37 ob. na 1 ''km''². Podobné poměry nalézáme i v Rakousku (prům. 79), kde severní Čechy mají 132, v Rumbursku docela 312 ob. na 1 ''km''², kdežto vyšší kraje Alp a Krasu prařídce jsou obydleny. Dnes vůbec v pokročilejších zemích '''E'''-py počíná se obyvatelstvo stahovati do velkých měst; již ½ všeho obyvatelstva v Anglii, 29 % v Německu, 23 % ve Francii jest městská, naproti čemuž v Rakousku jen 17, v Norsku 13, ve Švédsku 12, v Rusku asi 10 % ob. bydlí ve městech (přes 5000 ob. majících). Dle toho jsou vytvořena také velkoměsta (přes 100.000 obyv.), jichž '''E.''' dle posledního sčítání má 116; z těch mají 4 přes 1 mill., 9 přes ½, 28 přes ¼ mill. ob. Anglie má jich 31, Německo 23, Francie 12, Rusko 12, Italie 11, Rakousko a Španělsko po 5, Belgie 4, Nizozemí 3, Švédsko, Portugalsko, Turecko po 2, Uhry, Rumunsko, Řecko, Dánsko, Norsko po 1. Dle polohy jest jich 54 přímořských (15 na Středozemním moři, 9 na Baltu, 30 na Atlantském okeánu), ostatní jsou vnitrozemská. Hledíme-li k obyvatelstvu '''E'''-py po stránce {{Prostrkaně|fysiologické}} ({{Prostrkaně|démografie}}), shledáváme, že co do počtu drží si {{Prostrkaně|muži}} a {{Prostrkaně|ženy}} téměř rovnováhu; v celku však lze tvrditi, že u Germanů ženy počtem nad muže více vynikají než u Románů (na 1000 mužů připadá žen v Norsku 1073, Švédsku 1065, ve Francii a v Belgii 1007, v Italii 995), z čehož jen Portugalci činí velikou výjimku (1084 žen), kdežto v celé jihovýchodní '''E'''-pě počet žen poměrně jest menší než mužů, nejmenší v Bosně (895), v Řecku (906), v Rumunsku (944), v Srbsku (947). V Rakousku připadá 1044, v Uhrách 1015 žen na 1000 mužů. Největší počet {{Prostrkaně|narozenců}} (čísla periody l. 1865—83, v závorce r. 1890) má Rusko, t. 494 na 10.000 ob., Chorvátsko 453, Srbsko 436 a Virtembersko 426; v Uhrách jest tento počet veliký, t. 430, což však připadá na národy nemaďarské, kdežto u Maďarů samých jest natalita velmi malá. Nejmenší v '''E'''-pě jest ve Francii 252 (218), Irsku 264 (223) a Řecku 284, nevelká ve Švýcarsku 302 (266), ve Švédsku 302 (273) a v Belgii 315 (287). Rakousko s číslem 384 (367), Německo 390 (357), Italie 368 (359) a Nízozemí 359 (329) stojí asi uprostřed. Sir Rawson W. Rawson čítá střední natalitu pro východní '''E'''-pu (Rusko) 494 nebo 483, pro stř. '''E'''-pu (Nízozemí. Belgie, Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Uhry, Rus, Polsko) 376, pro jižní '''E'''-pu (Portugalsko, Španělsko, Italie, Rumunsko, Srbsko, Řecko) 340, pro severozápadní (Čuchonsko, státy skandinavské a Britannie) 320 na 10.000 obyv. Střední natalitu '''E'''-py udává na 380. Na 1000 narozenců ženského pohlaví připadá v '''E'''-pě průměrné 1055 hochů, a sice (dle L. Bodia pro periodu 1865—83) v Řecku 1120, v Rumunsku 1110, ve Španělsku 1070, v Norsku, Irsku, Rakousku, Chorvátsku a Slavonii, v Srbsku 1060, v Skotsku, Nízozemí, Belgii, Německu, Švýcarsku, Švédsku, Dánsku, Čuchonsku, Rusku a Uhrách, 1050, v Anglii a Walesu 1040, v Rus. Polsku jen 1010. Zároveň jest podotknouti, že hochů mrtvě narozených jest mnohem více než děvčat. Největší natalita připadá na měsíce únor až březen a červen až srpen. Natalita jest ve všech státech evropských s výjimkou snad jediného Saska větší na venkově než ve městech. Nezákonných porodů (1865—83) jest v Bavorsku 15,2, Rakousku 13,4, Sasku 13,2, Dánsku 10,7, Švédsku 10,2, Německu 8,6, Uhrách 7,4, Francii 7,4, Italii 6,8, Španělsku 5,6, Anglii 5,3, Chorvátsku 5,2, Švýcarsku 4,6, Rumunsku 4,3, Níozemí 3,4, Rusku 2,9, Irsku 2,6. Řecku 1,2, Srbsku 0,6 %. Mrtvě narozených připadá (1881—88): v Uhrách (?) 1,7, Rumunsku (?) 1,1, Švédsku a Rakousku 2,7, Dánsku 2,9, Čuchonsku 2,8, Norsku 3. Bavorsku a Italii 3,3, Švýcarsku a Prusku 3,9, Francii 4,5, Belgii 4,6, Nízozemí 4,9 na 100 narození vůbec. {{Konec formy}} [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:40917a10-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Horo- a vodopis (mapa)] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:43840620-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Přehledná geologická mapa Evropy.] ffhplt1076ugm8hd6xan02k3dcm7wlk 345058 345048 2026-10-20T05:49:36Z Davmiub 20055 345058 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Evropa | PŘEDCHOZÍ = Evron | DALŠÍ = Evst }} {{Textinfo | TITULEK = Evropa | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]] (viz [[w:Vladimír Josef Procházka|zde]]), [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Lubor Niederle|Lubor Niederle]], [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Osmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1894. s.&nbsp;853–930. {{Kramerius|nkp|3fc72530-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Evropa }} [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1397 Ledova doba v Evrope.jpg|náhled|Č. 1397. Ledová doba v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1398 Dest a rocni isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č. 1398. Déšť a roční isothermy v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1399 Cervencove a lednove isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č.1399. Červencové a lednové isothermy v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1400 Nabozenska vyznani v Evrope.jpg|thumb|Č. 1400. Náboženská vyznání v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1401 Hustota obyvatelstva v Evrope.jpg|thumb|Č. 1401. Hustota obyvatelstva v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1402 Pomery narozeni a umrtnost v evropskych statech.jpg|thumb|Č. 1402. Poměry narození a úmrtnost v evropských státech.]] {{Forma|proza}} '''Evropa.''' V končinách, jež dnes jmenujeme celinou '''E'''-py, nalézalo se již v prastarých dobách geologických souostroví, jež však měnilo obrysy své i souvislost svou mnohem více než Asie neb Amerika, natož Afrika a Australie. Celinný ráz '''E'''-py datuje teprve z tertiéru, a touž dobou pozbyla teprve svého starého spojení s Afrikou a nabyla Kavkázem nového spojení s Asií. Srůstání četných ostrovů v jednu celinu v té míře již se na světě neopakovalo. Podobný obraz poskytovala by asi celina utvořivší se z archipelů dnešní Malaisie, Melanesie neb Antill. Jen nevelká část ostrovů někdejšího evropského archipelu jest nyní zatopena mořem, a to spíše na severu než na jihu. Tak jest tomu v Baltickém a Severním moři, v úžině La Manche, na jihu pak v úžině Gibraltarské, v úžině mezi Túnisem a Sicilií a v moři Aegejském. Za to však jsou veliké nížiny v Rusku, Uhrách, Lombardii i Německu jen mladou souší, tak že se místy udržely ještě stopy bývalého moře v solných jezerech. '''E.''' jest jako celina nejmladší: hory a řeky, jezera a i roviny — vše jest tu mladé. To mělo i své důsledky pro historii '''E'''-py. Teprve pozdě '''E.''' byla získána vzdělanosti. Když v Egyptě, Babylónii a Číně kvetly již staré vzdělané státy, byly kraje evropské sídlem lovců a rybářů, kteří bydlíce v kolových stavbách sotva nacházeli se na tak vysokém stupni kultury, jako dnešní Papuové. Starší vzdělaní národové jihu, na př. Turdetani (jimž Strabón připisuje literaturu tehdáž prý 6000 let starou), Etruskové, Thrakové (u Hérodota ještě jeden z nejstarších národů světa) vyhynuli beze stopy, a nemnohém lépe vedlo se Iberům, Illyrům a četným jihoitalským a balkánským národům. Símě vyšší vzdělanosti přišlo do '''E'''-py ze sev. Afriky a ze záp. Asie, padlo však na úrodnější půdu a vzrostlo v stromy bujnější než ve staré vlasti. Ještě Ilias — bez básnické strannosti — ukazuje nám vlastně loupežné tažení mstivých barbarů proti městu zlatoskvoucímu, jakým se Trója ještě nyní Schliemannovi jevila. Velké stěhování národů ve střední '''E'''-pě, t. Keltů, Germanů a Slovanů na západ, změnilo sever, tak jako na jihu utvoření se národa řeckého a římského, v nichž utonuli brzy všickni národové Středomoří až na nepatrné zbytky Albanců a Basků. Zvláštní rozdělení '''E'''-py jevilo i tu svou světodějnou důležitost. Utvoření hégemonie v '''E'''-pě od pádu veleříše římské se již nezdařilo, třebas děly se o to pokusy. Udržely se vždy vzdělané státy, dosti mocné, aby uchránily svou samostatnost. Hégemonie v '''E'''-pě měnila od 2000 let sídlo své, a střed vzdělanosti, obchodu a bohatství posunul se ze Středomoří do záp. '''E'''-py, a půjde snad, bude-li tak souzeno, zase zpět na východ. To bylo jistou výhodou pro vývoj vzdělanosti. Velké říše asijské byly vždy povaleny jedinou válkou, a ze vzdělanosti egyptské zbyly jen zříceniny a mumie. — V '''E'''-pě však mohla prométhejská jiskra svobody vždy utéci se v bezpečný útulek četných ostrovů a poloostrovů, hor a močálů proti barbarským nájezdům velmocných nepřátel, jakými byli Peršané, Hunové, Mongolové a Turci. Proto měl skoro každý sebe menší národek v '''E'''-pě svůj čestný den v dějinách; den slávy a moci měli Portugalci, Hollanďané i Švédové, tak jako Španělé, Francouzi i Angličané. Byla to jakási federace národů, která '''E'''-pu poměrně mladou učinila světovládkyní, jež nyní panuje ve vesmíru, jež zalidnila i opanovala Ameriku i Austrálii a dobývá nyní Afriky a Asie. Za naší doby jest '''E.''' na vrcholu slávy své; předčí bohatstvím a vzdělaností i Asii dvakráte tak lidnatou a pracovitostí a plodností drží se ještě na své výši, ač severní Amerika počíná činiti jí konkurrenci čím dále nebezpečnější. Kdyby '''E.''' ztratila jednou mužnost, pružnost, pracovitost a pokročilost svou, přišla by i o svoji hégemonii, jíž by se jiné země zmocnily. Dí zajisté staré dobré přísloví: ''Imperium iisdem artibus retinetur, quibus partum est''. Jest proto důležita role malých národků, které jsou jako mladší členové rodiny evropské a nahraditi mají starší, na nichž se jeví někdy již úpadek patrný. Pokrok vzdělanosti jeví se jako zápas, v němž na místě unavených a raněných božích bojovníků nastupují vždy noví zápasníci ve prospěch člověčenstva, těžíce — každý v oboru své práce — ze souborné oné činnosti millionů, kterou nazýváme právě vzdělaností. Na každém národě samém — ať velkém nebo malém — záleží především, aby si prací svou ve kterémkoliv oboru duševním nebo hmotném zjednal věčných zásluh a slávy u všeho člověčenstva, nejlepšího to soudce živých i mrtvých. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' '''E.''' jest vedle Australie nejmenší kontinent, na sev.-záp. konci skupiny celin, již zoveme Starým světem. Pokud měřítkem pro pojem kontinentu jsou pouze hranice mezi souší a mořem, podoba geometrická a rozsah plošný, nemá '''E.''' nejmenšího oprávnění na to příjmí. Přece však rozmýšleli bychom se přijmouti Peschelův název alpinského poloostrova Asie, a kdybychom se již i s myšlénkou tou spřátelili, bylo by nutným toho důsledkem vyloučení celé větší, východní polovice Ruska až po záp. hranici oblasti Donu, Volgy a přítoků východního Bílého moře — z '''E'''-py, neboť tu teprve vlastně počíná poloostrovní ráz evropský. Rozmýšleli bychom se rovněž přijmouti pro '''E'''-pu a Asii souborné jméno {{Prostrkaně|Eurasie}}, neboť geologové (Suess) užívajíce jména toho, rozumí jím dnešní '''E'''-pu a Asii, vylučují však z toho Přední Indii a připojují země Atlasské. '''E.''' jest tudíž celinou, abychom tak řekli, jen v kulturním smyslu, a dnešní její postavení rovná se poměrně asi onomu, jež mělo východní Středomoří ve starověku, jsouc tehdaž skutečně jakýmsi kontinentem v kontinentu. Námitka, popírající '''E'''-pě kontinentálnost a dovozující, že kulturní hranice nemůže rozhodovati o mezích dvou kontinentů, ač skutečně jest oprávněna, jelikož kultura sama i co do sídla svého jest velmi měnlivá, až dosud nedovedla zvrátiti starý zvyk, tím spíše, že právě a jedině obyvatelé této '''E'''-py tvořili názvosloví pro jednotlivé útvary povrchu zemského a jaksi strannicky nazvali '''E'''-pu kontinentem. {{Prostrkaně|Jméno}} samo, různě vysvětlované, zdá se míti původ svůj v staroassyrském ''ereb'' nebo ''irib'', jež se nám ve starých nápisech zachovalo a značí »západní slunce« naproti ''asu'', východu. Z toho vznikly názvy »Asie« a »'''E.'''«, jež původně vztahovaly se na země ležící na východní a západní straně archipelu řeckého. Čím dále šířily se zeměpisné vědomosti obyvatelstva zde usedlého, tím dále vztahovala se jména ta, až jim okeány vykázaly meze. I Foiníkové přijali jméno ''ereb''. U Hérodota (4, 45) ovšem jméno '''E'''-py odvozuje se ode jména ženy, královské dcery foinícké, již prý Zeus, láskou roznícen, na svých bedrách přes moře na Krétu unesl. O nedůslednosti názvu '''E'''-py jakožto kontinentu uvažováno teprve v poslední době, ale téměř souhlasně uznáno, že by bylo marným bojem proti dějinám lidské kultury, chtíti dosavadní zvyklosti odstraniti, tím spíše, že '''E.''' až do našich dnů dovedla býti nejen kulturně samostatným členem povrchu zemského, ale i středem, z něhož vycházela a vychází téměř veškerá intellektuální síla světová. Toto kulturní a anthropo-geografické postavení již před 2000 léty jasně tušil geniální Strabo, jemuž děkujeme první charakteristiku '''E'''-py. Při určování hranic '''E'''-py naproti Asii panovalo již tehdáž mínění, že dlužno vycházeti od Černého moře, nejistota spočívala pouze v tom, třeba-li jíti na sever nebo na východ. Hérodot chtěl vésti hranici na východ, později však obyčejně vedena po ř. Donu, kdežto o neznámé kraje severně pramenů této řeky nikdo se nestaral. Tak trval stav po celý středověk a teprve v novém věku šířila se '''E.''' s rozsahem Ruské říše na újmu Asie, a po nějakou dobu zdálo se, že ustálí se čára od jižního ohbu Donu na východ k ř. Obu a k Uralu a po tomto až k moři. Mnohem vědečtěji pochopil otázku tuto Gmelin, dovozuje, že teprve na Jeniseji nastává nový svět. Znatelně stoupá tam půda, řeky mají sladkou chuť, posavadní flora nahrazuje se cizími druhy, nová říše přírodní šíří se odtud dále k východu. S tímto názorem se i v nejnovější době shodoval Henry Seebohm. Přesněji ještě určil hranici tuto přírodozpytec Pallas, dle něhož se i Ritter řídil. Naproti tomu přijímali Francouzi, v první řadě Malte-Brun, za hranici hřeben Kavkázu, břeh moře Kaspického, řeku a pohoří Ural. Při tom vždy ještě ukazováno na jakousi kulturní hranici mezi '''E'''-pou a Asií. Poslední v této otázce pronesené mínění Rugeho, jenž je sdílí s Reclusem, uvažuje následovně: Povrch naší země jeví nám tři mořem obemknuté celiny. Tyto jsou širokým a hlubokým mořem od sebe velmi význačně odděleny. Chceme-li oba větší kontinenty, Starý a Nový svět, dále děliti, mohou nám za hranice sloužiti buď šíje takové, jako Panama a Suez, nebo musíme za ně přijmouti nejníže položené pásy země, t. j. takové sklesliny, jež asi dříve mořem bývaly kryty, nikoliv však hřebeny horské. Dle těchto zásad sluší se vésti hranici '''E'''-py takto: Od ústí Donu k jihovýchodu, sníženinou Manyče k moři Kaspickému, po pobřeží tohoto moře až k zátoce Embské (v sev.-východní jeho části), po řece Embě, dále k Tobolu, přítoku Irtyše, odkudž koryto Obu až po moře Arktické dělí '''E'''-pu od Asie. Následkem toho celý Ural připadne '''E'''-pě, kdežto Kavkáz celý zůstane Asii. Přidělíc však Ural '''E'''-pě, musíme tak učiniti i s N. Zemljou, jež v přírodním ohledu jest jen jeho pokračováním. Kdybychom chtěli býti docela důslední, měli bychom pak také Krim ponechati při Asii a veškerou hranici '''E'''-py vůbec děliti na kontinentální a okeánickou. Ukázali jsme, jak různá jsou mínění, pokud se týče prvé, avšak ani okeánickou nelze pokládati za přesně určenou neb ustálenou; i lze říci, že i tu neví se, co se má k '''E'''-pě čítali, a nelze očekávati ustálenosti, pokud pojem zemí okeánických a Arktidy (sev. polárních zemí) nebude více vypěstěn. Na celé severní, západní a až na nepatrnou část i jižní hranici oblévá '''E'''-pu okeán a jeho části. Hranice se tu mění tak, že někdy se čítají k '''E'''-pě i polární ostrovy Island, Špicberky a Nová Zemlja, někdy dokonce i země Františka Josefa, někdy však jen jeden nebo dva z nich. Velká Britannie se svými ostrovy čítávala se vždycky k '''E'''-pě, jinak však jest tomu v jihozápadě, kde ostrovy Azorské, Kanárské a Madeiru různě lze přiděliti (buď k Africe, nebo považovali je za okeánické). — V Středozemním moři panuje nejistota ohledně ostrovů mezi Sicilií a Túnisem (hl. Pantellaria a j.), jež přirozeně k Africe náležejí, administrativně však k '''E'''-pě se počítají. Také v moři Aegejském působí vedení hranice obtíže. Obyčejně zahrnují se k Asii jen Sporady, plným neprávem počítá se zde k '''E'''-pě Tenedos a také nezcela správně všecky ostrovy v moři Marmarském. Rozdíly při určování hranic '''E'''-py jsou tak veliké, že proti ploše '''E'''-py v nejužších hranicích '''E.''' v nejširších hranicích, i když nepočítáme k ní země Františka Josefa, zvětšuje se o 1,400.000 ''km''². Nejnovější udávaná čísla nejspolehlivějšího pramene (Wagner a Supan, Bevölkerung d. Erde VIII) pro plošné rozměry '''E'''-py jsou tato: '''E.''' v nejužších přirozených hranicích, bez ostr. Azorských, Kanárských a Madeiry, bez ostr. Marmarských, beze všech ostr. polárních, až k čáře Manyče, s mořem Azovským, avšak bez stepi Kaspické, zaujímá 9,246.000 ''km''², s ostr. polárními, t. Islandem (104.785), N. Zemljou (91.814), Špicberky a ostr. Medvědím (70.068) však 9,513.000 ''km''². Přidáme-li k tomu ještě step Kaspickou, vzroste plocha ta na 9,818.000 a rozšíříme-li hranici až na hřeben kavkázský, na 10,014.000 ''km''². Počítáme-li dále ještě k '''E'''-pě kraje na vých. straně Uralu (275.000), step mezi ř. Uralem a ř. Embou (163.000) a jižní svah Kavkázu (75.000), obdržíme jako rozsah '''E'''-py v nejširších hranicích 10,600.000 ''km''². V administrativních hranicích čítá se celá kontinentální plocha '''E'''-py, Rusko se svými 60 guberniemi, s N. Zemljou a m. Azovským, Dánsko s Islandem, Velká Britannie se svými ostrovy, Portugalsko s Azory a Madeirou, Španělsko s ostr. Kanárskými, země balkánské bez ostrovů Marmarských, což dohromady činí 9,937.194 ''km''². Obyčejnější však jest, že udává se plocha '''E'''-py bez Islandu a N. Zemlje, bez ostrovů Kanárských a Madeiry na 9,732.250 ''km''². Při tom třeba podotknouti, že politická hranice evropského Ruska v guberniích Permu a Orenburku sahá přes pohoří Ural a drží se pak dosti daleko na západ ř. Uralu, vyjmouc malý cíp (jižně m. Orenburku až k ř. Ilku, levému přítoku Uralu). Při západním rameni delty uralské dosahuje m. Kaspického, odkudž pak sev.-záp. břeh tohoto moře a čára Manyčská tvoří další hranici proti Asii. Jest tudíž '''E.''' jen o málo větší Australie, asi 4½kráte menší než Asie, 4krát než celá Amerika, 3kráte než Afrika. Plocha '''E'''-py rovná se ¹/₁₄—¹/₁₁ vší souše a ¹/₅₄—¹/₅₀ celého povrchu zemského. Jediná ze všech kontinentů leží '''E.''' úplně mimo horký pás a s výjimkou malé části v severovýchodě zcela v severním pásu mírném. Nejsevernější bod pevniny jest Nordkyn č. Kinerodden na 71° 5′ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Tarifa (vlastně Punta Marroqui na Isleta de Tarifa č. de las Palómas) na 36° s. š, 5" 36′ z. d., nejzápadnější Cabo da Roca (sev.-záp. Lisabonu) na 38° 42′ s. š., 9° 30′ z. d. Nejvýchodnější bod nelze udati. Ural sám leží na 60° v. d. a vých. hranice Permu ještě o 5° dále na východ. Počítáme-li s kontinentálními ostrovy, tu nejsevernější bod jest Severní mys na ostr. Magerö na 71° 11′ 30″ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Lithinos na Krétě na 34° 55′ s. š., 24° 45′ v. d., nejzápadnější Dunmore Head na 52° 7′ s. š.. 10° 30′ z. d. Nejdelší kontinentální osa '''E'''-py od jihozápadu (mys St. Vincent) k sev.-vých. (záliv Karský) měří 5700 ''km''; největší šířka kontinentu od sev. k jihu (Severní mys — Kap Matapan) jest 3911, nejmenší mezi Gascognským a Lionským zálivem 370 ''km''. {{Prostrkaně|Horizontální rozčlenění}}. C. Ritter byl snad první, jenž jasně postřehl ráz horizontálního rozčlenění evropského kontinentu. Trup jeho označoval jako pravoúhlý trojúhelník, jehož pravý úhel opírá se o severní pobřeží moře Kaspického, jehož jeden vrchol nalézá sena úžině Vajgačské, druhý u Bayonny na záp. konci Pyrenejí. Vých. stranu tohoto trojúhelníka lze zváti kontinentální, obě ostatní okeánickými. Přirovnání trupu '''E'''-py s trojúhelníkem není ovšem docela správné, neboť týž by pojal pouze ½ '''E'''-py, kdežto ve skutečnosti lze čítati ⅔ '''E'''-py ke trupu (65,4 % = 6,547.000 ''km''²). Ve všem vystupuje onen kontinentální ráz východní '''E'''-py proti všem ostatním stranám světovým. Čím dále k záp., tím více přechází '''E.''' v poloostr., až konečně periferii tvoří ostrovy evrop. sev.-záp. a již. Středomoří. Ráz '''E'''-py vůbec podmiňuje ono velkolepé vyvinutí se jižního středomoří, jako u žádného jiného kontinentu, a severního, pod kterýžto poslední pojem lze zahrnouti Balt, Sev. Německé moře a moře mezi Anglií a Irskem. S vývojem těchto středomoří srovnává se i ráz a množství poloostrovů a ostrovů. Na kontinentální trup '''E'''-py přimyká se řada {{Prostrkaně|poloostrovů}} různé velikosti. Některé jsou jen pouhé výběžky země, jimiž čáře pobřežní dostává se menších zálivů, tak poloostrov Kanin (10.500 ''km''²) v moři Arktickém, pol. Kurský (17.600 ''km''²) v Baltickém, Cotentin (2000 ''km''²) a Bretagne (23.700 ''km''²) na pobř. francouzském. Druhá skupina poloostrovů má tak značnou rozlohu a takovou hranici, že se mohly na nich vyvinouti zcela individuální poměry národopisné a politické. Útvary tyto jsou na obou světových stranách kontinentu velkolepě zastoupeny. Jižní středomořská strana vykazuje tři takové veliké poloostrovy; z nich nejzápadnější Pyrenejský (584.000 ''km''²) připomíná svými obrysy i svými poměry přírodopisnými blízkou Afriku, k níž měl i vztahy národopisné i dějinné, prostřední Italský (149.000 ''km''²), jenž se od předešlého liší svou štíhlou podobou, svým větším rozčleněním a periferií velkých ostrovů, vytvořuje v ohledu krajinném ideál jihoevropské krásy, konečně východní Balkánský (468.000 ''km''²), k jihu ještě více rozčleněný než Italský, upomíná ve mnohém na protější Asii, k níž nekonečná řada ostrovů Archipelagu tvoří přechod, po němž kráčela tisíciletá kultura. Krim (25.700 ''km''²) v Černém moři, jen úzkou šijí Perekopskou s celinou souvisící, jest vlastně jen úlomkem Asie. Než všecky tyto jihoevrop. poloostrovy dohromady plochou svou nedovedou vyvážiti veliký nordický poloostrov, skládající se ze 3 členů, t. Skandinavie (800.000), Koly (120.000) a Čuchonska (440.000) a od trupu '''E'''-py řadou největších jezer evropských — zbytkem to někdejšího moře — oddělený. Proti tomuto obru jest malý protilehlý poloostrov Jutský (39.500) jen pídimužíkem. Celkem zaujímají poloostrovy evropské asi 2,700.000 ''km''², tedy 27,8 % veškeré plochy. — Ve stejném směru, jako poloostrovy, jsou vyvinuty i {{Prostrkaně|ostrovy}}. Sledujeme-li pobřeží '''E'''-py od moře Arktického, lze vyčísti následující přirozené skupiny: Ostrovy evropského Ruska v Arktickém moři 110.092 ''km''² (nejv. N. Zemlja 91.816, Vajgač 3703, Kalgujev 3496), okeánické ostrovy arktické Island, Špicberky a Z. Fr. Josefa, dále pobřežní ostrovy na vnější straně Norska 21.800, na vnitřní 3970, na pobř. Čuchonska 5170, roztroušené baltické 10.680, skupina dánsko německá 13.600, pás ostr. frízských 880, ostr. Britské 309.300 (k nimž patří i Hebridy 3093, Orkneye 1044, Shetland 1422 ''km''² vel., dánské Farör 1333), ostr. v Kanálu a na pobř. francouzském 830, Baleary a Pithyusy 5014, Sardinie 24.077, Korsika 8866, neapolské a toskánské ostr. 390, Sicilie a sousední ostrovy s Maltou 26.063, ostrovy dalmatské 3300, jónské 2296, evropská čásť Archipelagu i s Krétou 18.731 ''km''². Veškeré ostrovy '''E'''-py i s uvedenými arktickými zaujímají celkem asi 785.000 ''km''² (7,8 % celé '''E'''-py), z čehož značná část připadá ovšem na neobydlené ostrovy polární. Kdežto však plocha poloostrovů severoevropských a jihoevropských jest téměř stejná, má se plocha ostrovů středomořských k poloostrovům jako 1 : 14, u okeánických však jako 1 : 3, nepočítajíc v to Špicberky. Převaha členitosti vůbec leží v sev.-záp. '''E'''-pě, kdežto od 50° s. š. na jih až po Gibraltarskou úžinu rozčlenění téměř úplně přestává. Dohromady zaujímají poloostrovy a ostrovy evropské plochu necelých 3½ mill. ''km''². Má se tudíž plošné rozčlenění '''E'''-py ke trupu jako 1 : 2 (v Asii 1 : 3, v Americe 1 : 12). — Absolutní délkou {{Prostrkaně|pobřeží}} jen Asie a Amerika převyšuje '''E'''-pu. V ničem jiném nezračí se tak podmínky pro vývoj světových dějin '''E'''-py, jako v jediném čísle, udávajícím poměrnou délku pobřeží. Jest to zvláštní, že pobřeží '''E'''-py jest daleko delší než pobřeží Afriky třikráte tak veliké. Kdybychom vzali číslo poměrného vývoje pobřeží afrického ku ploše tohoto kontinentu (28,3) za základ, měla by dle toho typu míti '''E.''' pobřeží jen 10.841 ''km'' dlouhé, ve skutečnosti má však 8kráte tolik, t. 86.873 ''km'', tak že pobřežní index '''E'''-py jest 87,6, kdežto index Šev. Ameriky jest 64,6, Asie 61,7, Jižní Ameriky 32,6, Australie 30,6, Afriky pouze 28,3. V celku jeví se tu obrovská převaha severní polokoule a '''E'''-py zvláště; pro tuto tím větší, uvážíme-li, že obrovská čásť pobřeží obou skutečných soupeřů, Sev. Ameriky a Asie, připadá na moře Arktické, téměř nepřístupné, kdežto pobřeží '''E'''-py jest splavné tak, jako pobřeží celin tropických. Jest to primát světový, jejž vývoj naší země i v tomto ohledu (již od tertiéru, kdy i na vých. straně moře do značné míry obmykalo '''E'''-pu) uštědřil malé '''E'''-pě. Následek toho jest, že celý vnitřek '''E'''-py nese ráz okeánický. tak že teprve na půdě Ruské říše jsou body od moře vzdálené přes 700 ''km''. Nejkontinentálnější bod '''E'''-py posunuje se takto docela na východní hranici celiny (Vrchní Uralsk) a přijímáme-li administrativní hranici evrop. Ruska, tedy docela až tam, kde říčka Ajat opouští půdu evropskou, a tak '''E.''' jest jediným ze všech kontinentů, jehož největší mořské vzdálenosti leží na vnější hranici. Dle jednotlivých moři připadá na Atlantský okeán 57.470 ''km'', t. j. 66,2 %, na Středomoří 14.516, t. j. 16,7 %, na moře Arktické 10.552 č. 12,1 % a na Černomořské 4338 ''km'' č. 5 % všeho pobřeží evropského. Že při takovémto rozvoji pobřeží různě se utváří, jest pochopitelno. Všecky typy plochého i příkrého pobřeží jsou zde zastoupeny. Fjordové pobřeží Norska a záp. Skotska, jakož i neustálým příbojem rozervané pobřeží záp. Anglie, Irska a Bretaňska a sev.-vých. Španěl poskytují množství přirozených přístavů. Nejnepříznivěji utvářily se poměry na plochém dunovém pobřeží Nizozemska, sev.-záp. Německa, záp. Jutska, franc. Gascogně a vých. Anglie. Ovšem, co zde moře opominulo, vytvořila do jisté míry ústí řek. Značný počet přístavů atlantských a právě největší z nich, jako Hamburk, Brémy, Rotterdam, Amsterdam, Hull, Londýn, Havre a Bordeaux, Porto i Lisabon jsou přístavy říčními. I v Baltu, ačkoliv zde téměř není přílivu a odlivu, jsou přístavy říční Štětín, Gdansko, Riga, Petrohrad a některé severošvédské; i Štokholm, jenž leží na výtoku jezera, sem lze počítati. Zcela jiné jsou poměry ve Středozemním moři, kde převládá příkrý břeh a kde ploché svahy delty a říční ustupují do pozadí. Žádný z větších přístavů tohoto moře nelze uznati za říční; Malaga, Barcellona, Marseille, Janov, Livorno, Neapol, Messina, Palermo, Brindisi, Ancona, Benátky, Terst, Athény, Saloniki, Cařihrad — žádný z těchto přístavů nestal se tím za přispění splavné řeky. Teprve v Černém moři vyskytují se zase říční přístavy, avšak i zde zvláštní útvar pobřeží jihoruského, způsobený límany s úzkým vchodem do moře, dal vzniknouti nejpřednějšímu přístavu, Oděse, bez řeky. Na nízkých březích moře Azovského při širokém ústí Donu leží několik přístavů, zvláště pro obchod obilní důležitějších. Jisto, že pobřeží '''E'''-py prodělalo a prodělává v poměru ke hladině mořské jisté změny ve směru vertikálním; nevíme dnes ovšem, je-li příčinou toho klesnutí hladiny mořské či stoupnutí souše. Pobřeží získává (povznáší se nad hladinu) téměř v celé Skandinavii (s výjimkou malé části jižního Švédska, kde se spíše ponořuje), v Čuchonsku a sev. provinciích baltických, na Jan Meyenu, Špicberkách, N. Zemlji, záp. pobřeží Skotska, Anglie a Walesu, kdežto atlantské pobřeží evropské od Jutska až po Pyreneje, jakož i Irsko a jižní Anglie zdají se spíše klesati; Island chová se neutrálně. Ničeho nevíme v té příčině o poloostrově Pyrenejském. Baleary, Korsika a Sardinie a z větší části i Sicilie se zvedají. Zvláště velikým změnám podrobeno záp. pobřeží sicilské. Pobřeží benátské a dalmatské, jakož i jihoitalské klesá, zdvihá se balkánské a jihoruské, především krimské. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopisně '''E'''-pu lze rozděliti od západu k východu ve 3 meridionální pásy, a tyto opět od severu k jihu ve tři části, tak že rozdělením tím vzniká 9 velikých dílů. Západní pás počíná na severu ostrovím britským, ve středu má Francii a na jihu poloostrov pyrenejský; střední má na sev. poloostrov skandinavský a jutský, přechází uprostřed v rovinu severoněmeckou a kopčinu jihoněm. a Alpy a končí poloostrovem apenninským; východní má na sev. roviny ruské od Uralu až do Polska, ve středu soustavu karpatskou a planinu středoruskou, na jihu poloostrov balkánský a krimský, který souvisí s balkánským (zvláště Dobrudžou), jako Baleary s poloostr. pyrenejským a Sicilie s apenninským. — Obyčejné starší rozdělení jest na: 1. severní hornatinu (ostr. britské, Skandinavie a Jutsko), 2. střední rovinu (od Francie k Uralu a Krimu) a 3. jižní hornatinu (poloostr. pyrenej., apennin. a balkánský, Cevenny, Alpy a Karpaty); ale rozdělení to jest méně plastické, což poznáme, všimneme-li si, že '''E.''' srostla z ostroví mezi Atlantským okeánem a jeho zátokami s jedné a zátokami Tichého, vlastně Indického okeánu s druhé strany, kteréžto poslední sahaly až k České Třebové a buď pomalu vysychaly, jako Uhersko, nebo ztratily své spojení s Indickým okeánem, jako Černé moře, které za to nabylo spojení s Atlantským. Kdežto na západě působila více erose mořská, která protrhla úžinu La Manche mezi V. Britannií a Hollandskem a úžiny mezi Skandinavií a Jutskem, působil od jihu více tlak laterální, který utvořil Pyreneje a Alpy; ale i v západních hřbetech V. Britannie a Skandinavie jeví se působení tlaku laterálního, kdežto na jihu utvoření se Aegejského moře a úžiny Gibraltarské pochází z doby mladší. Středem nejméně pohnutým jsou Čechy; i ruské planiny, směrem jihovýchodním z moře usedlé, jsou většinou jako neporušeny. Vulkanismus na jihu (Italie a Sicilie) a na severu (Island) dosud činný upomíná zřejmě na doby utváření se '''E'''-py. '''E.''' jest převážně rovinou; dle Berghausa zaujímají roviny 0,7 celé '''E'''-py; střední (německo-ruská) sama 0,6; {{Prostrkaně|střední výška}} '''E'''-py udává se kol 300 ''m'' (Leipoldt 297, Lapparent 292, Murray 286, Penck 280, Supan 290) a připočteme-li i ostrovy a Zakávkazí, jako Heiderich činí, 375 ''m''. '''E.''' má vyšší hory než celina australská, ale nižší než Asie, Amerika a Afrika; nejvyšší bod — arci nehledíc ke Kavkázu — Mont Blanc (4810 ''m'') leží v čáře středních Alp, kde 30 vrcholů dosahuje výšky přes 4000 ''m'', čehož jinde neshledáváme, neb druhé nejvyšší pohoří Sierra Nevada dosahuje v Cerru de Mulahacen 3567 ''m'', Pyreneje jen 3404 ''m'', Etna 3313, na poloostrově balkánském Ljubotrn 3050 ''m'', Musallá 2919 ''m'' a Olymp thessalský 2973 ''m'', v Apenninách Gran Sasso d’Italia 2909 ''m'', v Karpatech Gerlach 2663 ''m'' a níže Negoi 2543 ''m'' a ve Skandinavii Galdhöpig 2604 ''m''. Sever jest vůbec nižší nežli jih (ve Skotsku: Ben Nevis 1343, v Uralu: Deniškin Kámen 1633 ''m''), neboť tlak z jihu k severu byl nejsilnější a stálá skoro zemětřesení v Italii ukazují, že snad ještě nepřestal působiti; za to krajina jihovýchodní Rusi u moře Kaspického od Astrachaně (—11) až ke Kisljaru leží až —27 ''m'' pod hladinou moře, rovněž část uměle chráněných nížin (»marsch«) v Belgii a Hollandsku (Groenendyk -0,7 ''m''). Ve tvarech horopisných upomíná '''E.''' svým východem a středem na Asii, jihozápadem, poloostr. pyrenejským a apenninským na sev. Afriku; podobajíť se zajisté veliké roviny ruské sibiřským a turánským, Pyreneje, Alpy a Karpaty opět Kavkázu a Himálaji, tak že čára nejširšího scvrknutí parallelního Starého světa byla vytknuta od Číny přes Himálaji, Persii, Kavkáz, Krim, Karpaty a Alpy k Pyrenejím. Na druhé straně jsou planiny středošpanělské a roviny apulské podobny berberským, zvl. v Maroku a Alžírsku t. zv. »hauts plateaux«, ano stará fauna špan. a italská souvisí palaeontologicky se sev.-africkou. Toto spojení, jak ze zbytků velkých pliocénních ssavců (slonů a j.) v Gibraltaru a na Maltě se vyskytujících jest patrno, velmi pozdě bylo přerušeno. Rovněž z doby pliocénni jest protržení se Černého moře k Aegejskému; s protržením tím souvisí vysušení částí stepí západoasijských asi tak, že Manyč přestal býti průplavem mezi Černým a Kaspickým mořem, kteréž poslední, zbaveno jsouc přítoků, klesalo a klesá dosud, jako všecka jezera západoasijská. Že Kaspické moře spojeno bývalo s arktickým, a že spojení to pozdě přestalo, nezdá se býti pravdivým; novější výzkumy novosibiřské naopak naznačují, že v pliocénu moře arktického ani nebylo. Ano u angl. badatelů nabývá převahy náhled, že mělčina mořská mezi V. Britannií a Gronskem jest potopeným starým miocénním mostem (''miocen bridge''), a jazyková příbuznost Basků s Algonkiny ukazovala by snad na pozdní stěhování se člověka přes tento most. Podobnost arktické flory a zvířeny ukazovala by spíše na společnou vlasť předglaciální. Jisto jest, že '''E.''' na jihovýchodě souvisela přes záp. Asii s mořem Indickým, nejisto kudy, že půda Baltického moře a jižní čásť Severního moře byla na čas zemí a že moře krylo poměrně větší části '''E'''-py, zejména v Uhrách a na Rusi, až do posledních dob, což vysvětluje spolu staré vlažnější podnebí evropské. Může se tedy s Whitneyem mluviti o jisté desikkaci v '''E'''-pě, již dokazují četná solná jezera stepní. Uznáno jest dále, že '''E.''' srostla v dobách geologického utváření se ze 4 řad plochých archibolů (prvotních ostrovů), ale jejich počet a hranice nejsou dosud-ustáleny; taktéž není možno dosud stanoviti vznik a výši starých horstev. Dály se sice pokusy o vysvětlení toho v Belgii, ve Skotsku a Porýnsku, ale právě o velkých pohořích víme, že jsou pozdní a že rostla asi pomalu do výše; tak neměly Alpy švýcarské, jak Heer dokázal, v miocénu ani 1000 ''m'' výšky, a ledová doba ve větší části sev. '''E'''-py zahladila všecky stopy minulosti tak, že původní stav těchto krajin nesnadno jest určiti. Dva zákony možno stanovití: 1. '''E.''' zarůstala od západu k východu zanášením mořského dna, výjimku tvoří jen moře Baltické, Jaderské a Aegejské; a 2. všecky větší hory (Alpy, Pyreneje, Karpaty, Balkán, Apenniny) a všecky větší řeky (Dunaj, Rýn, Volga, Labe, Odra, Pád atd.) jsou původu mladšího; starými zdají se býti jen hory skotské (dle Ramsaye) a snad i skandinavské a mnohé nyní nízké pecky horní (Harc, Dobrudža, Valdaj). Podrobnějších výzkumů o celé '''E'''-pě dosud nemáme; sám Suess i Geikie mluví jen o severozápadě '''E'''-py. Suess rozeznává v západě '''E'''-py od sev. k jihu 4 pásma, z nichž obsahuje: 1. rulu archaickou v Hebridech a Lofotech mezi zátokou Loch Eriboll v sev. Skotsku a ostr. Magerö při severním Norsku; 2. kaledonské zvlnění na severovýchod se táhnoucí (Skotsko, severní Wales, sev. a vých. Irsko a sev. Norsko) a horstva z doby mezi silurem a devonem; propadlina ve středu Skotska jest naplněna útvarem uhelným; 3. pecky (''Horst''), j. středo-jihozáp. Irsko, již. Wales a Cornwall, Bretonsko, střední planina francouzská, záp. Španělsko (''meseta'') i Portugalsko, Ardenny, Porýnské staré hory, Česká planina, Sudety s Durynským lesem a Harcem (Suess jmenuje to záp. armorikánskou, vých. variskickou vlnou); pásmo to obsahuje silur, devon a zpodni uhlí, je tedy z doby karbonu; 4. alpinskou soustavu (Sierra Nevada, Pyreneje, Alpy, Jura, Apennin, Karpaty, Sedmihradsko-banátské hory, Balkán, Krim a Kavkáz); pásmo to obsahuje vrstvy z jihu vytlačené z doby tertiérni. Geikie líčí podrobněji střídání se suché země a moře, zvláště v sev. nížině německoruské. Dle něho za kambrické doby byla celina od Hebrid přes Skandinavii a Čuchonsko do Ruska; ve Skotsku a Walesu byla jezera. Kdežto za siluru krylo moře celou V. Britannii až na několik sopek na sev.-záp., nastalo na konci siluru veliké zdvižení, tak že ve Skotsku a Německu vznikla veliká jezera, v nichž ukládal se rudý pískovec (''Old-red''). Na počátku kamenouhelné doby vystoupilo moře opět, zatopilo Anglii, Irsko a nížinu až do střední Rusi, kde snížením se hladiny mořské vznikly mělké močály přímořské, v nichž se tvořilo uhlí. Za permu převládala ještě uzavřená jezera. Severozápad '''E'''-py byl tehdy — za palaeozoické doby — vyšší zemí, vulkanismem zmítanou a střídavě ponořovanou. Trias přivedla novou potopu hlubším mořem v Anglii a ve střední '''E'''-pě; tu zase Skotsko a Irsko bylo suchou zemí, Anglie však a střední Německo až do Rusi byly kryty mělkým mořem. Za křídy byla Anglie na čas suchou zemí, ale hluboké moře sahalo až k Uralu a přes Alpy do Asie až k Indickému okeánu. Eocén jest doba zemní v střední '''E'''-pě, ale Alpy zdviženy jsou po miocénu; v téže době vysušeno jest sarmatské (uher.) moře, Černé moře couvlo a zdviženy jsou jižní Sicilie, Apennin a j. Vůbec klade Geikie váhu na tlak od západu na východ a na silnou erosi v záp. '''E'''-pě a tvrdí, že obě nížiny, severoněm.-ruská a jižní středomořská, byly od sebe vždy odděleny ostrovím; severní dolina byla již za siluru a byla vždy mělčí. {{Prostrkaně|Iberský}} poloostrov (střední výše 660 ''m'' dle Calderona, 701 ''m'' dle Leipoldta) jest ve velkém planinou (''macizo centrale''), přerušenou dvěma horskými vlnami. Na východ obmezuje ji nížina aragonská, v jihu andaluská. Za onou k východu vyvstávají Pyreneje, za touto k jihu pohoří Bétické. Nejsevernější vlnou jest pohoří Karpetanské, jižní horstvo Toledské. Sev. od Karpetanského pohoří rozkládá se rovina starokastilská, jižně obě roviny novokastilské. Postupujeme-li tedy od Atlantského okeánu k Středozemnímu moři, shledáváme 5 vln, t. sev. pobřežní pohoří, Karpetanské, Toledské, Sierru Morenu a pohoří Bétické a 4 roviny, totiž: starokastilskou, sev. a jižní novokastilskou a andaluskou. Západní planiny v Galicii a Portugalsku jsou nižší staré horstvo. Jdeme-li od vých. k záp., máme Pyreneje, roviny aragonskou a sev. od ní máme horstvo baskické, jižně katalonské, iberské pohoří (pokraj střední planiny a kopčinu od Galicie do Algarve sahající). Nejvyšší místo poloostrova a '''E'''-py mimoalpské vůbec jest Cerro de Mulahacen 3554 ''m'' v bétickém pohoří (dle Ibaněze penibétickém) a sice v Sierře Nevadě. Vedle je Picacho de Veleta (3470 ''m''). Sierra Nevada je malá ellipsa prahorní o temenné výši 3000 ''m''. Bétickou Kordilleru tvoří skupené osamělé hory rozličné výše (La Sagra 2400 ''m'', Sra Gador 2325 ''m'', S. de los Filabres 2080 ''m'', Alpujarras vlastní 1624 ''m''), mezi nimiž se utvořila nízká údolí (Granada 670, Antequera 900, Ronda 747 ''m''). Severně od Nevady kolem Guadalquiviru rozkládá se {{Prostrkaně|nížina andaluská}}, která od sev.-vých k jihozápadu stále klesá, tak že výška u Jaénu jest 549, u Cordoby 104, u Xerez de la Frontera 49, u Sevilly jen několik ''m'' n. m. K západu klesá též {{Prostrkaně|střední planina}} (6—800 ''m'' prům.) {{Prostrkaně|novokastilská}} (Cuenca 903, Ciudad Real 680, Madrid 630, Aranjuez 519, Toledo 450 ''m'') s horami Toledskými (1448 ''m'', jiní 1557, obyč. jen přes 1000), jako záhybem upostřed a s kopčinou estremadurskou na západ spadající (Cáceres 471, Trujillo 485, Merida 195, Badajoz 155 ''m'') a do Portugalska přecházející, kde nabývá 400 ''m'' prům. výšky (Evora 277), řeky hlubší (Mertola 71). Osamělé jihozápadní hory Algarvské až 903 ''m'' (Foia). Jižní kraj této planiny tvoří Sierra Morena, která z nížiny andaluské vystupuje jako horstvo, ale na sever přechází v pouhou planinu s kopci 100—200 ''m'' vys.; nejvyšší místo jest Estrella 1299 ''m'' a nejdůležitější průsmyk Despeňaperos 745 ''m''. Západ jest ještě nižší. Střední horstvo karpetánské mění 19kráte svůj směr a dělí se ve 4 hlavní skupiny: 1. vých. Sierra de Guadarrama (P. de Penelara 2405 ''m''); 2. ve středu S. de Gredos (Plaza de Almanzor 2661 ''m'', nejvyšší bod stř. Španělska); 3. S. de Gata 1735 ''m'' a 4. osamělé pohoří v Portugalsku na planině S. da Estrella (Malhão 1993 ''m''). Rovina starokastilská jest průměrem 600—800 ''m'' vysoká (Burgos S51, Leon 802, Salamanca 807, Valladolid 679, solná jezera u Villapanda 684 — západněji Almeida 751, Vizeu 540, Lamego 482 ''m''), ale v sev.-záp. dosahuje hora el Teleno výše 2188 ''m''. Galicii a sev. Portugalsko kryje nižší kopčina s hlubokými údolími a horami 1000—1300 ''m'' vys. (Santiago de Compostella 228, Orense 144, Lugo 461). Severní okraj roviny starokastilské tvořen jest pohořím astursko-kantabrijským s nejvyšším bodem Torre de Cerredo 2678 ''m'' a skupinou (10) Picos de Europa přes 2000 ''m'' vys. Západ má Espiguete 2543 ''m'', východ přechází v nižší pohoří baskické (nejv. Aitzgorri 1544) až k železničnímu prosmyku Idiazabalskému (mezi ním a Pyrenejemi jen výška 658 ''m''). Východní kraj této střední roviny tvoří po pr. břehu Ebra mohutný pás horský soustavy iberské s horami Cerro de S. Lorenzo 2305 a Moncayo 2348 ''m''. V jihu se pokraj ten sklání na 12—1400 ''m'' (Soria 1049, Teruel 856), jediná S. Javalambre jihových. od Teruelu má 2002 ''m''. Nížina aragonská, vých. od roviny starokastilské po obou březích Ebra ležící, počíná u Logroña (367), snižuje se na vých.- sev.-východ (Tudela 253, Zaragoza 184, Mequinenza 52 ''m''), ale nedostihuje moře Středozemního, od něhož oddělena jest pohořím katalonským, které na severu jest v S. Monseny 1699 ''m'' vys. Na l. břehu Ebra pod Pyrenejemi jest řada předhoří nižších a mladších stupňů (Pamplona 426, Jaca 735, Cardona 436, Gerona jen б0 ''m''), místy však i vyšších, jako Peňa de Oroel 1731 ''m''. {{Prostrkaně|Baleáry}} dosahují na Mallorce v Silla de Torrellas 1571, na Cabreře 1200, na Menorce jen v el Toro 368, Pithyusy na Ibize 430 a na Formenteře 183 ''m''. {{Prostrkaně|Pyreneje}} dělí se přirozeně ve 2 části: západní mladší a východní starší, souvisící spolu příčným hřbetem Pto de Pallas v údolí arránském na pramenisku Garonny; někteří také, jako Penck, dělí je na 3 části: západ, střed a východ. Západní vznikají u Atlantského okeánu nízkým pohořím La Rhune 900 ''m'', stoupají pomalu na východ (Roncesvalles hora 1207) k Pto d’Oro 2017 ''m'' a k P. D’Anie 2504 ''m'' na půdě francouzské a dosahují největší výšky v Pic du Midi d’Ossau 2885 ''m'', kde končí. Střední Pyreneje, prům. 2500 ''m'' vys., jsou částí nejvyšší (Pic de Vignemale 3290, Mt Perdu 3352, Marboré 3320 a skupina Maladetta v Pic Nethou 3404 ''m'') a chovají také největší krásy přírodní, jako Cirque de Gavarnie s vodopádem 482 ''m'' vys. a s pověstným průsmykem Brêche du Roland (2805), avšak spíše na straně francouzské, kde jsou hluboká údolí (Bagnéres 554 a Bagnéres de Luchon 629 ''m''), než na vyšší straně španělské (lázně Panticosa 1776 ''m''). Východněji jsou nižší Tuc de Mauberne 2800, Estats 3124, Montcalm 3080 ''m''. Vých. Pyreneje počínají prosmykem Col de la Perche (1622 ''m'') a postupujíce k moři Středozemnímu mají kromě vrchů Puigmal 2909 a Mt Canigou 2785 ''m'' ve Francii jen nízké hory, jako jejich kraj Mts Albères 1257 ''m'' a na sev.-vých. výběžek Mts Corbières 1231 ''m''.<br> {{Prostrkaně|Francie}} mezi Pyrenejemi, Alpami a Bretonskem skládá se vedle nížin řek Seiny, Loiry a Rhônu a středu (''plateau central'') z ostrovů střední planiny auvergneské, 800 ''m'' prům. výše (Julien). Tato pokrývá v širším slova smyslu 80.000 ''km''² v kruhu, z něhož na sev.-vých. vybíhá horstvo Morvan a na jihozáp. Garrigues (záp. od Montpellieru). Ostrov ten byl ještě pozdě v tertiéru oddělen od Pyrenejí mořskou úžinou u Castelnaudary, která nyní na 190 ''m'' zanesena jest. Planina tato není ani jednorodá, ani stejnotvárná: vedle alluviálních nížin v Limagni (dep. Puy de Dôme) na severu vyskytují se ve středu vulkanické krátery, proudy lávy a vyhaslé sopky a konečně v záp. části Cevenn vápenné planiny Causses (dep. Tarn) s hlubokými cañony. Ku planinám těmto čítáme pohoří Morvan, útvaru prahorního, dosahující jen 902 ''m'' (rozvodí Saony a Seiny jen 301 ''m''), ale planina na jihovýchod roste, až mezi horní Loirou a Rhônem dostupuje v Pilatu 1434 ''m'' výše. Jižně od pohoří Morvanského, mezi Loirou a Allierem, jehož staré jezerní údolí sluje Limagne (Clermont Ferrand 407, St. Etienne 525, Puy 625 ''m''), dme se planina Forez ok. 1300 ''m'' vysoká s horou Pierre s Haute 1640 ''m''. Ve středu Auvernie je 3 skupení: vulkanické Dômeské (60 kráterů) s Puy de Dôme u Clermontu (1465 m), Doréské s Puy de Sancy (1886 ''m''), nejvyšší to horou celé střední Francie, a Cantalské s Plomb du Cantal (1852 ''m''). V kráterech jsou někdy jezera. Od horní Loiry na jihozápad postupují: planina Velay se 180 nižšími sopkami mezi prameny Loiry a Allieru, s Bois de l’Hôpital (1423 ''m'') a la Margeride (Mts de Randon 1554 ''m'') a sopečná planina (záp. d’Aubrac 1471 ''m''). Cevenny, které na jihu obloukem na jihovýchod zahnutým planiny ty objímají, jsou na pramenisku Loiry v Mt. Mézencu 1754 ''m'' vysoky, klesají rychle na východ a pomalu k západu, kde jeví se velké vápencové planiny, {{Prostrkaně|causses}} (800—1000 ''m''), hlubokými (500—600 ''m'') prorvami říčními ({{Prostrkaně|cañony}}) roztrhané; tu jest franc. Abršpach, skály zv. Montpellier le vieux. Nízké dubiny jihozáp. ({{Prostrkaně|garrigues}} zvané) končí se v Mont-Noires 1210 ''m'' vys. Z okolních nížin Francie nejvyšší a nejmenší jest nížina od Cevenn k Středozemnímu moři, z níž vystupují jen 2 hory: Montagne de la Gardiole 236 m jihozáp. od Montpellieru a St. Loup 115 m u Agde; jinak jest krajina ta naprostou nížinou (Nar- bonne 2, Montpellier 44, Nimes 45, Avinion 12, Arles 3, Aix 132, Orange 46, Carpentras 102. Apt 250 ''m''). Širší jest již rovina západní (Languedoc), v níž se ztrácejí malé výběžky středního horstva; nejnižší jest při dolní Garonně (Bordeaux 4, Agen 23 ''m''), na jih stoupá (Angoulême 30, Toulouse 133, Cahors 128, Alby 169, Auch 166, Pau 175, Tarbes 310 ''m''. Nejvyšší výšky dostihuje pod Pyrenejemi Tarascon 480 ''m''. Na záp. mezi Garonnou a Atlantským okeánem přechází nížina ta v písčiny (''Landes'') až 130 ''m'' vys., provázené na pobřeží dunami až 89 ''m'' vys., ale také s místy nižšími (Mont de Marsan 43, Dax 9, Bayonne 5 ''m''). Stejné skoro výšky jest severní rovina až k údolí Loiry; na jejím východě vstává sice planina Millevache až do 970 ''m'', ale na západě klesá (Limoges 210, Bourges 150, Poitiers 112 ''m''. Podobně jest v údolí Loiry (Orléans 93, Tours 47, Angers 47, Nantes 2 ''m''), a nejvyšší horou mezi oběma jest Malchus (285 ''m'') v kraji Gâtine. Sev.-záp. Francie jest také nížinou, která na třech místech prostoupena jest horami, na severu a na jihu Bretagne a u Alençonu, kde jest zároveň nejvyšší místo sev. Francie v Mt. des Avaloirs a d’Ecouves, obě 417 ''m''. Záp. Normandie jest lesnatá kopčina (''bocage'') až přes 300 ''m'' vys. (Mt. Pincon 359 ''m'' jihozáp. od Caenu); málo vyšší horstvo prahorní vystupuje v Bretagni, na sev. Mt d. St. Michel 391 a le Mené 340 ''m'', na jihu Menezhom 330 ''m''; mezi těmito horami táhnou se silurské stepi (Landes de Lanvaux) prům. 89–175 ''m'' vys. s místy níže položenými (Rennes 40, le Mans 50 ''m''). Sev.-východ Francie jest nižší, tak že by moře vystoupivši o 100 ''m'' zatopilo celý kraj od La Manche přes Paříž (25) po Châlons s. Marne (85), Remeš (86), Troyes (101), Soissons (47), Arras (66), ano vniklo by i do nížiny flanderské (Lille 23, Cambrai 55) a jen některé kopce přes 200 ''m'' vys. vyčnívaly by jako ostrovy až po Ardenny, kde má Valmy 138 a Bar le Duc 189 ''m''. — {{Prostrkaně|Ardenny}} na půdě francouzské mají ráz pouhých planin bez kopců s hluboko vrytými koryty řek Mosy a Mosely (Sedan 160, Givet 100, Verdun 204 ''m''); nejvyšší místa jsou v 400—500 ''m'' (Croix Scaille 504, ale vých. Toul 204, Nancy 250, Mety 160, Thionville 148 ''m''). Rozvodí mezi řekami Seinou a Saonou tvoří planiny Faucilles, zvané tak od podoby k srpu, 400—500 ''m'' vys., planina Langreská 381, Hautmont 548, a na jihozáp. u Nuits Bois Janson 636 ''m''. Mèsta leží níže (Dijon 248, Vesoul 235, Épinal 317 ''m''). {{Prostrkaně|Vogesy}} spadají do Francie prudce s výše 1400 ''m'' (Belchen Sulzský 1428 ''m'') do roviny a ještě prudčeji do jižní roviny (Belfort 334 ''m''). {{Prostrkaně|Pohoří Jurské}}, které od Faucilles odděleno jest nížinou horní Saony (Dole 203, Besançon 233), jest nejvyšší na jihozápadě v Crêt de la Neige 1724 ''m''. Skládá se asi ze 30 souběžných temen vrásek — Thurmann), od jihozáp. k sev.-vých. postupujících, o 800 až 900 ''m'' výšky vrcholové, ale na sev. v Noirmontu 1550 ''m'' dosahujících. Od Alp jsou střední planiny odděleny nížinou u řeky Rhônu, stále k jihu klesající (Perte du Rhône 259, Macon 184, Lyon 169, Vienne 148, Valence 129 ''m'') až do jižní naprosté nížiny (Orange 46, Arles 3 ''m''). {{Prostrkaně|Ostroví Velkobritské}} jest jako takové snad velmi mladé, spon souviselo ještě v tertiéru Irsko se Skotskem, a úžina La Manche protržena byla, jak řečeno, teprve v diluviu. Největším bylo ostroví to za uhelné doby, od které trpí mocnou erosí Atlantského okeánu na západě. {{Prostrkaně|Irsko}} jest jako lastura ve středu nižší, na okrajích jednotlivými, osamělými výšinami obstoupeno. Na sev.-záp., kde žulové hory 279—310 ''m'' vys. přímo z moře vstávají (ostr. Achill 962 ''m'' n. m.), vystupují na poloostr. Mayoském a Connemaraském kopčiny silurské 700—800 ''m'' (Mweelrea 813 ''m'', s jediným lesem Irska, ale klesají hned na východ v nížinu rašelinitou (jezera Conn 12, Mask 22, Corrib 9 ''m''). Nížina ta šíří se dále na východ a prostupuje celý ostrov od Galwaye k Dublinu; jest sice z doby kamenouhelné, ale bez uhlí a nepřevyšuje 75 ''m'' (jezero Ree 35, Derg 43 ''m''), tak že střední výška Irska jest jen 23 ''m'' (Leipoldt). Nízké kopčiny jsou v krajích Sligo a Leitrim až 600 ''m'' (Cuilcagh 667, ale hoř. jez. Erne jen 46 ''m''). Jižně od zátoky Galwayské v hrabství Clare a Tipperary zdvihá se osamělé horstvo 400—500 ''m'' (Keeper 692) a v hrabství Kerry nejvyšší hora irská Carrantuahill 1042 ''m''. Nejjihozápadnější roh Irska jest krásná a romantická, od turistů hojně navštěvovaná krajina Killarneyská s jezerem t. jm. Střední jih ostrova jest nižší; nejmocnější skupina jest hora Galtymore 947 ''m'', ostatní část prostoupena jest kopci o 400—500 ''m''. Na jihovýchodě strmí nejvyšší hora Leinster (793 ''m''), odtud po vých. břehu na sever výška roste, dosahuje v hrab. wicklowském v hoře Lugnaquille 926 ''m'' a tvoří tu divoké, pusté a neobydlené skály Wicklowské. Na sev.-vých. pobřeží vystupují hory Mourne (Eagle 637, Slieve Beg 727, Donard 850 ''m'') a v hrabství Antrimském nižší kopčina 400—500 ''m'' (s horou Trostanem 549), pověstná pro své čedičové skály, zvláště na severu u Giants Causewaye, kde strmí 275 ''m'' dlouhá a 40—46 ''m'' široká řada 40.000 sloupců čedičových. Severozápad ostrova od jez. Neaghu (15 ''m'') vyplněn jest horami Sperrinskými (Sawel 672) a Donegalskými (5—600 ''m'', Erigal 750 ''ш''). — {{Prostrkaně|Skotsko}} dělí Geikie horopisně na tré: 1. severní vysočiny (''highlands''), 2. střední údolí (''midlands'') a 3. jižní kopčiny (''southern-lands'') 1. Severní vysočiny tvoří 3 části: ''a'') západní zevnější Hebridy, ''b'') střední celinu s ostr. Shetlandskými a Orkneyskými až ku průplavu Kaledonskému (rozvodí jen 24 ''m'' n. m.) a ''c'') jižní Grampiany. Rulové (laurentinské) Hebridy jsou nemalebné, nízké ostrovy (ostr. Lewis s horou Clesham 799), oba Uisty (do 600 ''m'' s horou Ben More 608 ''m'') a nejzápadnější ostrov St. Kilda (420 ''m''); nízké jsou též Shetlandy (ostr. Mainland s horou Ronas 450 ''m'') a Orkneye (ostr. Hoy s horou Cullags 433 ''m''). Vysočina střední celiny není jednotným pohořím; jest asi z 7 ''m'' silurní (dle Ramsaye), jen sev.-záp. roh jest kambrický, sev.-vých. devonský. Jsou to vlastně osamělé massivy, mezi nimiž táhnou se údolí od záp. a jihozáp. k sev.-vých., tak že železná trať z Dingwallu do Stromeferry jde nízkým rozvodím mezi Atlantským a Severním mořem. V celku jsou na západě vyšší (Carn Eige 1182, Ben Attow 1031, Scourna Lapaich 1150, Crahic 1120 m), na vých. nižší (nejvýše Ben Wywis 1043 m). {{Prostrkaně|Grampiany}}, zdvihající se za průplavem Kaledonským, dělí se také ve 3 části: severní, střední a jižní. Západní ostrovy jsou pokračováním Skotska, teprve {{Prostrkaně|Arran}} (uhelný — Goatfell 874 ''m'') náleží ke střednímu Skotsku; nejvyšší hory jsou tam Ben More (967 ''m'' na ostr. Mullu) a Cuilion (966 ''m'' na ostr. Skye). Střední Grampiany mají na západě nejvyšší horu skotskou a vůbec velkobritskou: Ben Nevis 1343 ''m'', ostatní hory vých. jsou daleko nižší: B. Alder 1145, B. Macdui 1309, Cairn Gorm 1248, Ben Avon 1171, Bealogloe 1119, Glassmeal 1067 ''m''. Jižní Grampiany (od Firth of Clyde k jezeru Rannochu s horou B. Lawers 1214 ''m'') jsou nejznámější a nejvíce navštěvovanou krajinou skotskou, zvláště B. Lomond 973, skotský to Rigi, jezero (Loch) Lomond (7 ''m'' n. m.) a Katrine (111), opěvané W. Scottem, a blízký průsmyk Trossachs, jediný to starý les Skotska (od XVII. stol.). Nížina mezi Grampiany a jižnim Skotskem (rozvodí jen 47 ''m'') není úplně rovinou; má kopce jen do 720 ''m'' (Ochil-Bencleugh), ale důležitá jest svými ložisky uhelnými a snižuje střední výši Skotska na 381 ''m''. Jižní kopčina skotská jest hlavně silurská, v sev.-záp. nižší, na sev.-vých. tvoří velkou planinu Lammermuir až 533 ''m'' (Meiklesayslaw) a ve středu Pentlandskou, jižně Moorfootshills 651. Střed utvořen jest pohořím od sev.-záp. k jihových. směřujícím a po h. Cheviot (816 ''m'') nazvaným (nejvyšší h. jižní Anglie je Carterfall 858, ve Skotsku Broadlaw 839 ''m'') a na záp. skupinou Merrick 843 ''m'', v sev. Tinto (Pentland) 712 ''m''; jsou to dílem bezlesé pouště (dle Geikie), dílem pastviny, které v XVII stol. byly ještě hustě zalesněny. Veliké lesy byly zporáženy, aby se v nich nemohli povstalci zdržovato, a již nevzrostly. — V {{Prostrkaně|Anglii}} můžeme ve trojím pásmu od severu k jihu rozeznávati tyto díly: v západním hory Cumberlandské, Waleské, Cornwallis a Devonsko, ve středním Penniny, střed Anglie a Cotswold a ve vých. Yorské wolds (lesy), rovinu východní Anglie, sev. a jižní Downs s Wealdem. Z ostrovů náleží Man (617 ''m'', Snaefell) ku pohoří Cumberlandskému, Anglesey (276, Holyhead) k Walesu a Wight k Downům. Z pravidla jest tu východ mladší a nižší, tak na př. pod Londýnem (povrch eocén) v 311, trias, devon v 1004, silur v 1664 ''m''. V sev.-záp. nejvyšší Scaw Fell 984 ''m'', v jezerní krajině (Cumberland i Westermoreland) Cross Fell 892 ''m''. Střední kopčina (Penniny) již 4–500 ''m'' (Highpeak 603 ''m'') a klesá jižněji vždy více (Zouch u Leicesteru 275, Birmingham 90 ''m''). Nejvýše vyčnívá samostatné horstvo Waleské, zbytek to staré planiny někdy 5—600 ''m'' vys., s h. Snowdon 1094, nejvyšší to horou vlastní Anglie, a jižně Aren Mowddy 933, Cader Idris 888, Beacons 878 a Plynlimon 756 ''m''. Střed tvoří dlouhé nízké, hlavně jurské planiny Cotswoldské do 348 ''m'' (u Bathu 240, pram. Temže 113, Milkhill 295, Inkpen 308), Mendipské h. 324 a na východě podobné Yorské wolds asi 454 ''m'' (Bottonhead), nejvyšší však místo u Londýna v Chiltern Hills 195 ''m''. Nejnižší jsou močály (''fens'') u zátoky Wash. Jihovýchodní Anglii tvoří dvě křídové planiny (''downs''), mezi nimi lesnatá někdy nížina (Weald 1—200, Ashdown 193, Leith u hill Dorkingu 294 ''m'') a srázné křídové skály na vých. pobřeží u Doveru 134, jižně nad Brightonem Ditching 245 ''m''. Na ostrově Wight dosahuje St. Catherine 238 ''m''. Jihozápad Anglie stoupá v jednotlivých nesouvislých horách nad vyšší planiny (Devonská 360 ''m''), h. Exmoor 520 a Dartmoor 622 ''m'', a klesá v Cornwallsku (Brown Willy jen 415 ''m'') a končí skalami i ostrovy j. Landsend (Lizardhill) 60, ostrov Scilly 48, avšak ostrov Lundy 189 ''m''. Přechod ku středoevropské rovině tvoří Belgie a Nizozemí. {{Prostrkaně|Belgie}} jest jedinou planinou, vystupující na sev. záp. z míst při poldrech od 2 ''m'' pod m. a rostoucí na východ (Barraque St. Michel na hranicích 687 ''m''), bez hor, za to však s hlubokými (až 100 ''m'') koryty říčními. Tak sev.-záp. až po ř. Rupel a Skaldu nedosahuje výšky 50 ''m'' (Gent 10 ''m''), písčité Campiny mají jen 78 ''m'' (u Beverloo), ale u ř. Mosa a Sambre stoupá kraj do 200 ''m'', Brussel leží 60, Mons 30, Lutich 60 ''m'' n. m. Řeka Mosa vstupuje do Belgie ve výši 97 a opouští ji ve 40 ''m'', ale okolní planiny mají 2—300 ''m'', t. Condroz v sev.-záp., Hervé na vých., Fagne na záp., Famenne ve středu a Bastogne na východě, kdež dostupuje Libramont 587 m. Ještě jednodušší jest {{Prostrkaně|Nízozemí}}; skládá se dle náhledů domácích z močálů (''marsch'') na západě a na severu (Frízsko) a z písčiny (''geest'') po pr. břehu Rýna v krajině Geldernské (do 110 ''m''). Jižní čásť Nizozemí má tytéž poměry jako Belgie, rozsáhlé písčiny (campiny) k Mose a na pr. břehu místa vyšší i hory, jediné to skály nizozemské, na př. u Maastrichtu (42 ''m'') h. Peterskou, v palaeontologii křídové pověstnou. Celý západ od Antverp až k Zuiderskému jezeru jest pod mořem a chráněn pobřežními dunami a hrázemi, teprve Nimvegy a Arnhem jsou 9, Roermond 15, Deventer 3, Kampen o 8 ''m'' n. m. {{Prostrkaně|Německo}}, jež horopisně nesnadno jest odloučiti od {{Prostrkaně|záp. Rakouska}}, skládá se ze tří částí: I. severní nížiny, II. střední kopčiny a III. jižní nížiny bavorské, nehledíme-li k Alpám, které samy o sobě tvoří celek. Severní Švýcarsko nelze děliti od jižního Německa. I. {{Prostrkaně|Severní nížina}}, ke které vlastně náleží též Belgie, Nizozemí a Dánsko, ba i díl Polska a Rusi, není jednotná, nýbrž skládá se dle Pencka ze 3 částí: 1. ze slatin severozáp. (s Nizozemím) až k Labi, 2. sev.-vých. jezerní planiny baltické čili z baltického štítu (od Dánska do baltické Rusi) a 3. z jihových. nížiny (»luhu«) braniborské. Na západě jest nížina úzká, ale šíří se na východ, kde zátoka slezská zasahuje až po planiny polské, 1. Sev.-záp. slatiny jsou nejrovnější, nebo v slatině Bourtangeské na hranici nizozemské není ani jediné vyvýšeniny zvýší dětské hlavy, teprve na vřesovišti glinském (''Lüneburger Heide'') mezi Veserou a Labem vystupují kopce 160—171 ''m'' (Wilseder Berg); jinak mají místa Emmerich (na Rýně) 13, Düsseldorf 29, Kolín 39, Bonn 46, Hamm na Lippě 56, Lippstadt 43, Meppen 10 ''m''. Les Teutoburský dělí je v nižší západní část a vyšší východní (Osnabrück 54. Minden 36, Celle 38, ale sever jest nižší: Lüneburk 7, Hamburk 1, Lauenburk 2 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Baltický štít}} dělí se přirozeně prorvami Labe, Odry, Visly a Němna na 4 díly; ''a'') Holštýn a Lauenburk, ''b'') Meklenbursko a záp. Pomořany k Odře, ''c'') Pomořany a záp. Prusy k Visle, ''d'') Prusy Východní. — ''a'') Holštýn jest nížinou pravého rázu, nebo průplav Eidorský nedosahuje výše 7 ''m'' (u Rendsburku jen 1 ''m'') a průplav ze století XIV. z Bukovce (3 ''m'') k Labi vedený jen 17 ''m'', Plön 22 ''m''; pouze na sev.-vých. vystupují kopce: Bungsberg (164 ''m'') a Hüttenberg (106 ''m''), ''b'') Meklenburská planina stoupá ve středu až na б0 ''m'' (jez. Murické 68. Zvěřínské 38 ''m'') a má nejvyšší body horu Ruhnskou (178 ''m'') a vých. Helpter (177 ''m''), ale severní její pobřeží jest velmi nízké (Wismar 0,14, Roztoky 0,3, Štětín 0,4, Greifswald 5), podobně ostrovy, z nichž jen Rujana má na severu křídové hory a zvláště ve výběžku Stubbenkammeru (Stupnice, 133 ''m''), nejmalebnější místo sev. Německa, bílou křídovou skálu pod bukovým lesem. Arkona má jen 54 ''m'' n. m. ''c'') Planina Pomořská jest ze všech nejvyšší; má horu Thurmberg (331 ''m'') a ve středu vrcholy s romantickými skalami až 219 ''m'', jež tu zovou Pomořským Švýcarskem. Pobřeží je velmi nízké, t. Kolobřeh 5, Stolp 14, Bělehrad (Belgard) 21 ''m'' a podobně údolí Visly (Toruň 35, Gnězdno 19, Bydhošť 36, Marienburk 5, Tylže 5 ''m''). ''d'') Pruská planina mezi Vislou a Němnem jest nízká na severu (Insterburg 9, Samland u Královce 110 ''m''), stoupá však k jihových., kde nalézá se jez. Wystycké (174), Spirding (117) a nejvyšší vrchol Seesker Höhe (310 ''m''). Střed jest nízký, t. Angerburg a Johannisberg 117, v jihu však Kernsdorffská hora 313 ''m'', kopce u Frisches Haff až 182 ''m''. — 3. Zcela jiné poměry má {{Prostrkaně|nížina}} (propadlina) {{Prostrkaně|braniborská}}. Zde mají nadmořskou výši: Berlín jen 33, Postupim 30, Frankfurt n. O. 21 a vých. Kustřín 12, Poznaň 66, Chotěbuz 72, Krosno 40, Guben 42, Hlohov 72, Vratislav 112, Opolí 149, na záp. Trgov 79, Lipsko 110, Drážďany 102, Magdeburg 43, Vitemberk 65, Halle 76 ''m''. Jen pořídku vyskytují se nízké kopce v rovině této a pouze Fläming tvoří mezi Sprévou a Labem vyšší rozvodí (Hagelberg 207 ''m''). Mezi těmito písčitými kopci rozkládají se močály (Sprévský les, Oder Bruch), jezera a lesy borové. Vých. částí svou v Polsku a ve Slezsku náleží tato nížina tektonicky k neporušeným planinám východní '''E'''-py; objevujeť se tu poslední čedič. II. {{Prostrkaně|Střední Německo}} lze rozděliti na: 1. hercynsko-česko-moravskou kopčinu na východě, 2. ve středu planiny jurské v jihu a kopčiny hessko westfálské v severu a 3. na západě devonskou planinu porýnskou v sev. a údolí Rýnské s Černým lesem a Vogesami v jihu. 1. {{Prostrkaně|Soustava hercynsko-česko-moravská}} má hlavní směr od jihovýchodu k sev.-záp. a jest zbytkem vyšší někdy kramoly, jejíž pokrají na západě (v Bavořích) a na východě (ve Slezsku) kleslo do nížiny, v jihu pak (na Moravě a v Rakousích) se ulomilo. Mezi ní a planinami porýnskými proudilo mesozoické moře zátokou teprve po juře zanesenou; byla jedním z nejstarších ostrovů světa a největším ostrovem střední '''E'''-py, a leží částečně pohřbena v severu k Labi (dle Pencka), na př. pod Flämingem a vřesovištěm glinským, tak že snad i Helgoland (kus triasu) k ní náleží. Horopisně rozpadá se ve 4 části, i geologicky od sebe se různící: ''a'') Harc a okolí na severu, ''b'') Durynský les a Šumavu, ''c'') Rudohoří s českomorav. planinou, ''d'') Krkonoše a Sudety. — ''a'') {{Prostrkaně|Harc}} vystupuje jako vyšší, tvrdší, podlouhlá výspa mezi řadami nižších a mladších pohoří k sev.-záp. klesajících a má na západě 600, na východě sotva 400 ''m'', ale vrchol jeho Brocken 1142 ''m'' jest nejvyšším bodem sev. a stř. Německa mezi Čechami a Sev. mořem. Okolní hory jsou daleko nižší: na sev. Asse (Elm 325 ''m''), sev.-záp. Deister (403), Süntel (417) a Teutoburský les (388), na jihu Durynská planina s výškami: Nordhausen 189, Mühlhausen 207, Erfurt 213, Gotha 291, Weimar 224, Naumburk 162, Gotinky 146 a osamělý Kyffhäuser 456 ''m''. Jen jihozáp. roh Durynska k nížině vypadá jako pohoří. — ''b'') {{Prostrkaně|Durynský les}}, ač jest jen krajem planiny, má větší výšku (Beerberg 983, Schneekopf 976 ''m''), pod ním jižně jsou místa nízká (Koburg 289, Meiningen 297, Hildburghausen 360 ''m'') v údolí ř. Werry, na sev. pak kupí se nevýznamné kopčiny (Solling 515 ''m'') až k výběžkům Harcu. Jihových. od Durynského lesa jsou {{Prostrkaně|Smrčiny}}, jichž střední údolí (Wunsiedel 522 ''m'') jest obklopeno nižšími pohořími směru rudohorského, v sev. Waldstein (880 ''m'') a jihu Steinwald (736 ''m''), a na záp. vyššími souběžnými směru hercynského (Schneeberg 1053 a záp. Ochsenkopf 1024 ''m''). Pro centrální polohu svou bývaly považovány za střední uzel Německa, čehož ve skutečnosti není (viz na př. náhledy Suessovy o t. zv. oblouku Varisků). Na sever od Smrčin jsou planiny okolo Hofu (473 ''m'') a na záp. ve Frankenwaldu výšky: Wetzstein 817, Dobra 799, Kulm (Chlum) 722 ''m''. Údolí Lesní Náby (''Waldnaab'') a Odravy (''Wondreb'') dělí Smrčiny od Šumavy. — ''c'') {{Prostrkaně|Rudohoří}} na straně saské jest velikou, k sev.-záp nakloněnou planinou s nejvyšším místem Fichtelbergem (1213 ''m'') a s hlubokými údolími (Plavno 326, Zvíkava 288, Kamenice 306, Freiberk 401 ''m''). Na stranu českou Rudohoří srázně spadá. {{Prostrkaně|České Středohoří}} vrcholí Milešovkou v 835 ''m''. Českomorav. planina klesá na východě na Moravě rychle, v Rakousích méně a dosahuje místy až k Dunaji (Viehberg 1111, Römmerwald 1005, Weinsberg 1039, Paulstein 1060, Javorník čili Jauerling 989 ''m''); geologicky samostatný je Manhardt (tertiérní), 536 ''m'' vysoký. — ''d'') {{Prostrkaně|Krkonoše}} a {{Prostrkaně|Sudety}}. Krkonoše odděleny jsou od Rudohoří a od Saského pískovcového (kvádrového, křídového) pohoří Lužickou zátokou (''Lausitzer Bucht'' něm. odborníků) a jejími čedičovými vrchy. Zátoka tato jest hluboká (Zhořelec 183, Žitava 231, Budišín 184) s kopci do 400 ''m''; rozvodní hory jsou v Čechách, v Sasku jen předhoří (Ojvín 514 ''m''). Ze sev. cípu Čech postupuje kopčina (Falkenberg 587) až ke Kamenci (283), kdežto Saské Švýcarsko dosahuje jen 351 ''m'' (Vel. Winterberg). Krkonoše vrcholí Sněžkou 1603 ''m'' vys. Slezský svah jejich jest mírný, jedině Kullge (sev.-vých. od Hirschberku) má 740 ''m''. Zároveň s Broumovskými horami počínají Soví hory 1027 ''m'' jako počátek Sudet a severně od těch strmí osamělá h. Sobotka (Zobten) 718 ''m'' v nížině slezské. {{Prostrkaně|Sudety}}, které dělí kotlina Kladská (296 ''m'') od pokračování Krkonošů a prorva řeky Nisy (Wartha 257) od Sovích hor, mají nejvyšší vrchy Praděd (''Altvater'') 1490 a Sněžník kladský 1424 ''m''; jih Sudetů tvoří planina Jeseníků (Gesenke 600-700 ''m'') až ku prorvě Bečvy a Odry, kde jest rozvodí '''E'''-py mezi Baltem a Černým mořem nejnižší o 284 ''m'' (Opava 260, Mor. Ostrava 209 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Planiny jurské}} a {{Prostrkaně|kopčiny hessko-westfálské}}. Mezi českohercynskou kopčinou a záp. porýnskou (kterou Penck nazývá ''niederländisch'', ačkoliv v Nizozemí neleží) prostírá se v severu kopčina hesská, již plní hlavně čedičové výbuchy miocénní, které zde tvoří dvě velká pohoří: Vogelsgebirge s Taufsteinem (772 ''m'') a k severu vyšší Hohe Rhön (Wasserkuppe 950 ''m''); severní údolí jsou velmi nízká (Kassel 133, Giessen 151, Marburk 180, Minden 177 ''m''). Poslední plochá čedičová hora k sev. Meisner (750 ''m''). Jižněji mezi Šumavou, Dunajem a porýnskou kopčinou prostírají se východně roviny jurské a francké, západně triasové švábské, které vnikají v nížině Kraichgauské až k údolí Rýnu (Pforzheim 248 ''m''). Všude převládá tu ráz planin, zřídka vystupují hory vlastní, jako vých. od Norimberka Hohenstein (622 ''m''), Friedelberg (677 ''m''), anebo čedičové vrcholy při sev. svahu švábské planiny, zv. Rauhe Alp (600—700 ''m'' výše; k jihozáp. roste Hohenstaufen 682, Hohenberg 1016 ''m''); údoli jsou skoro stejně položena (Bamberk 233, Norimberk 300, Baireuth 342, Anšpach 397, Amberk 385 ''m''). Západ těchto planin jest nižší, spád strmý, t. Steigerwald 512, Frankenhöhe 575, Rauhe Alp 700—800 ''m'', kdežto na sev. Štutgart 250, Heilbron 130, Vircpurk a Schweinfurt 205 ''m'', což souvisí úplně s geologickými poměry (záp. trias, vých. jura). — 3. {{Prostrkaně|Porýnskou planinu}} na jihu dělí údolí rýnské ve 2 části, východní a záp., kdežto na sev. puklina rýnská neruší jejího planinného rázu z Belgie až do Hesska. Obě jižní části dělí se zase přirozeně ve 3 stupně; ve východní (Spessart, Odenwald a Schwarzwald [Černý les]), v západní (planina falcká, Hardt s planinou severolotrinskou) a ve Vogesy. — Porýnská planina devonská, prům. 500 ''m'' vys. (dle Lepsia), zahýbá se z Belgie do Hesska směrem záp.-sev.-vých. a prorvána jest uprostřed hlubokým a malebným údolím rýnským (Bingen 77, u Bonnu 44 ''m''). Má vrcholy ploché, na záp. slatiny (Hohes Venn) do 695 ''m'', nejvyšší uprostřed ve Feldbergu (880 ''m'') v pohoří Taunus. Jihozáp. pokraj spadá k severu (Westerwald jen 650 ''m'') a východu. Hluboká údolí Mosely a Lahnu prolamují planinu souběžně na přič, nižší Ardenny, Eifel jen 760 ''m'' a jižní kopčina falcká s Donnersbergem porfyrovým 687 ''m'' na l. břehu rýnském. Nejvyšší místa pak Kalter Astenberg (842 ''m'') a záp. v Hunsrücku Walderberkopf (814 ''m''). Pokrají triasové planiny lotrinské na l. břehu Rýna nazývá se {{Prostrkaně|Hardt}} (nejvýše Kalmit 860 ''m''). Vogesy tvoří západní hranici nížiny rýnské (Basilej 252, Mühlhausen 242, Karlsruhe 117, Mohuč 81 ''m''), v níž zdvihá se jediný doleritový kopec Kaiserstuhl 556 ''m'', jenž vyvřel z pozdní té pukliny zanesené štěrkem rýnským. Složitější jsou poměry vých. břehu rýnského. V sev. vyvstávají 2 osamělé prahorní pecky: Spessart (Geiersberg 607 ''m'') a za prorvou Mohanu Odenwald (Katzenbuckel 628 ''m'', Felsberg 671 ''m''). Triasová planina Kraichgauská dělí, jak již bylo řečeno, Odenwald od jižnějšího Schwarzwaldu, jenž v prahorním jádru svém (Feldberg) dosahuje výše 1493 ''m'' a k Rýnu příkře spadá, na východ povolně. V sev. má Hornisgrinde hned 1169 ''m''. Údolí rýnské od jezera Bodamského až k nížině jest hluboce provrtáno, jak vodopád Schaffhúzský ukazuje, tak H. Randen (930 ''m'') a Waldshut (313 ''m''). III. {{Prostrkaně|Jihoněmecká rovina}} dělí se ve 2 části: sev.-vých. čili Podunají a jihozáp. čili Porýní s Bodamským jezerem. Porýní odděleno jest od Francie pohořím Jurským, řadou to souběžných pohoří s příkrým srázem do Švýcarska (jez. Lemanské č. Genevské 375, Neuchâtelské 432); z pohoří vynikají: Mt Tendre sev. od jez. Lemanského (1680 ''m'') a Mont Chasseral (1611 ''m'') sev. od jezera Neuchâtelského. Porýní švýcarské, jež nepatrná vysočina dělí od jez. Lemanského, postupuje až k jez. Bodamskému, i jest rovinou plnou jezer a řek, jejichž tok na sever se kloní (Bodamské jez. 394, Curišské 409, Vierwaldstädtské 427, Bern 503, jezero Thunské 560, Walenské 424; nejnižší jest dolní tok ř. Aary). Mezi rovinami Rýnu a Dunaje na severu a Pádu na jihu tyčí se Alpy, nejmohutnější horský komplex v '''E'''-pě. Dělívají se dvojím způsobem, buď na vých., stř. a jihozáp., nebo v sev. vápencové, ve střední prahorní a jižní (vých. dolomity a jihotyrolské). Jsou složeny z četných massivů prahorních, obklopených mladšími útvary, neboť hlavní zdvižení jich jest pomiocénní a vzniklo tlakem z jihu na sev.-záp. Nejvyšší jich vrchol Mont Blanc 4810 ''m'' nalézá se v samém ohbu, kde dosavadní meridionální směr mění se v aequatoriální, avšak nejvyšší vrcholy nenalézají se ani v jedné řadě ani v rozvodí. Massivy v záp. Alpách jdou dvojí řadou od moře: j. Mercantourské (Rocca Argentera 3397 ''m'') a Kottické (M. Viso 3845 ''m''), severněji Oisanské (Pelvoux 4103 ''m'') a Grajské (Gran Paradis 4052 ''m'') a řečený již M. Blanc. Ještě dále k severu nalézá se údolí Walliské mezi Alpami Bernskými v severu (Finsteraarhorn 4275 ''m'') a Penninskými v jihu (Mt. Cervin 4482, Mte Rosa až 4638 ''m''), ale od Gotthardu se tato pravidelnost ztrácí. Vyšší hory zůstávají v jižních massivech (Bernina 4052 ''m''), až Ortlesem (3905 ''m'') končí střední Alpy a nastupují nižší vých. (nejv. V. Zvon 3797 ''m''), klesající rychle k východu. Ve vých. části souvisejí s Krasem a Karpatami. — {{Prostrkaně|Kras}} jest vápenná vysočina lemující vých. břeh Jaderského moře od Istrie až po Řecko, ač v užším smyslu označuje se jménem tím jen horský kraj Istrie a Dalmacie. Jsou to bezlesé teď roviny (jihosl. planiny) poseté skalami. Jen v údolích a dolinách jest orba možná. Z pravidla nepřesahují výšky 1000 ''m'', jednotlivé hory však stoupají i přes 2000 ''m'', t. Kom 2448 a Dormitor 2606 ''m''. Povšechný směr od sev.-záp. k jihových. Voda dešťová prosakuje tu vápencem, vymílá jeskyně (Postojna, Canzian a j.) a tvoří podzemní řeky. Povrchní vody jest tu málo až na některé močály (blata), zejména v uzavřených údolích Bosny a Hercegoviny. — Spojení Alp s Karpatami jest spíše tektonické než horopisné. Karpatami nazýváme pohoří, jež jako polokruh obmyká na sev. a vých. nížiny Uherské a střední nížinu Sedmihradskou, ač geologicky skládá se z více nesouvislých částí. Ve velkém lze rozeznávati Karpaty sev , sev.-vých. (lesní) a sedmihradské (s banátskými). Severní čásť není jednotným pohořím, nejvyšší vrcholy jeho — vlastní Tatry — tvoří v jihu osamělé, podlouhlé pohoří prahorní, hl. žulové, dosahující v štítu Gerlachovském 2663 ''m''. V severu sahá hřeben rozvodní jen asi do 1700 ''m'' (Babiagora 1725, Popadia 1742 ''m''). Údolí všude hluboká, na př. Turčanské 388 ''m''. Severní a sev.-vých. pokrají tvoří pískovec, hlavně křídový — na kraji nížiny uherské četné kopce trachytické, t. Tokajské, Vihorlat, Hargita již v Sedmihradech. Sedmihrady mají střední nížinu (Brašov 220, Kološ 347, Sibiň 419) s nepatrnými 7—800 ''m'' vys. kopci, již však obklopují odevšad hory, nejvyšší prahorní v jihu (Negoi 2536 ''m''), nejširší v západě (Biharské 1851 ''m''), avšak i na východě dosti mohutné (Bučač 2508 ''m''). V Banátě se toto pohoří snižuje (nejv. 1449 ''m'') až ku soutěsce Dunajem v délce 126 ''km'' prorvané. — Z {{Prostrkaně|rovin rakouských}} vytknouti jest moravskouherskou, hornouherskou (malou) a za Bakoňským lesem středouherskou (velkou). — Nížina moravskorakouská leží mezi Karpaty, Českomoravskou planinou, Sudetami a Alpami (Olomouc 221, Brno 227, Přerov 212, Prostějov 252, Břeclav 168, Vídeň 180, Baden 215 ''m'') a oddělena jest pohořím {{Prostrkaně|Litavským}} (480 ''m'') od nížiny hornouherské. Z kopců nejvyšší jsou hory Maršovské (Bord 587), Polomské (550), v Rakousku Manhardt (536 ''m''). Hornouherská nížina počíná u Prešpurku (132), táhne se přes Trnavu a Nitru až k Ostřihomu (111), Komárnu (109), k Bakoňskému lesu (713), pod Kysek (Güns 219, Geschriebenstein však 882) a Šoproň (212, Neziderské jez. 115) a do Štýrska k Fürstenfeldu (27 ''m''). Středouherská nížina počíná pod Karpaty (Munkáč 128, Miškolec 128, Košice 201, Budín-Pešť 102 ''m'') a u Blatenského jezera (100, Varaždín 170 ''m''), a táhne se až po Biharské pohoří (Vel. Varadín 132, Arad 116, Zemuň 76, Nový Sad 82 ''m''), majíc jedině na západě kopce u Pětikostelí (Zengövar 681 ''m''); na jihu charvatskoslavonská pohoří (Ivančica 1060, Papuk 954, Fruška gora 546 ''m'') dělí ji od nížiny při Sávě (Záhřeb 114, Karlovac 142 ''m''). Horstvo {{Prostrkaně|východní}} '''E'''-py vyznačuje se nedostatkem vlastních hor a eruptivních hornin, vodorovným usazením vrstev a hlavně působením erose. Od Sudet a Karpat až k Uralu, k Černému a Ledovému moři nemáme žádných hor, které by měly jména, až na skupinu Valdajskou v ruském Lapsku a triasový Bogdo 176 ''m'' ve stepi zavolžské. Planiny, někde hluboko řekami prorvané, střídají se tu s rovinami a nepatrnými kopci; ale naprosté roviny na vých. není, neb i dolní Volga teče v propadlině, majíc na pr. břehu kraj vysoké středoruské planiny, nejvyšší u Atkarsku v gub. Saratovské, kde Tillo udává nejvyšší výšku 405 ''m'', a na levém propadlinu stepi Orenburské se zmíněným solinosným Bogdem. Nejnižší jest sever, údolí Dviny a Pečory, kde rozkládají se široké tundry; nejvyšší známé místo jsou tu vrchy Timánské 276 ''m'', ale ostatní místa jsou velmi nízká, stok Pečory s Ussou 96, Cholmogory 21, Petrozavodsk 105, planina Očparmo 97, Veliký Ustjug 107, Oněga 35, Ladoga 5 ''m''. Východní hranici země tvoří Ural, zcela ponenáhlu vystupující z evropské strany, s příkrým však srázem na straně východní. Nejvyšší vrchol v již. Uralu je Jaman Tau (1646 ''m''), avšak i severněji, za polárním kruhem, vyskytují se výšky přes 1300 ''m''. — Západní {{Prostrkaně|baltické}} krajiny jsou též nízkou planinou (jez. Pejpus 30, Ilmen 16, Novgorod 52, Pskov 46, Jurjev 68, Dvinsk 34 ''m''), na níž jen jednotlivé vrchy strmí (Gaising 314, Munna 324, nejvýše Dubová 347 ''m'' u Minska). — {{Prostrkaně|Polsko}}, k němuž náleží celý pruh od Bukoviny do Slezska, je nížinou 100 až 200 ''m'' vys. (Varšava 99, Lublin 191, Częstochowa 243, Krakov 205, Tarnów 225, Rešov 215, Przemysl 241, Brody 234, Stryj 202, Stanislavov 256, Černovice 248 ''m''), jež stoupá u Lvova (320) a u Tarnopolu (318) a v pohoří Lysa Gora (611), v Trebnických horách (311, ve Slezsku) a u Křemence na Volyni (404 ''m''). — Střední {{Prostrkaně|Rus}} začíná na západě nížinou močálovitou (Pinsk 143 ''m''), dostupuje nejvyšší výšky ve svém středu, v gub. tverské, kde nejvyšší měřený bod je Kamestik (321), vrch u Gorice (317) a Ilji Gory (311 ''m''), veskrze vyšší než dále k severu Valdaj s Popovou Gorou, jež má sotva 300 ''m'' výšky, a klesá na východ (Moskva 191, Vladimíř 158, Murom 81) a k Volze. Východní Rus zdvihá se v pohoří (Bělyj Ključ 352, Telšanka 345 a jižně od Saratova Teterevjatka 327 ''m''), které hlubokým údolím řeky Volgy (Simbirsk 22, Sysran 11, Černyj 8, Astrachaň 11) odděleno jest od východní stepi (Perm 70, Buguruslan 99, Ufa 156, Orenburg 109 ''m'') a sklání se k jihu do hlubiny Kaspického moře. Jižní Rus je na západě nízká (Kišiněv 85, Kijev 94 a planina u prahů dněprských 185 ''m''), zdvihá se také ve středu (Ivanovka do 369), klesá za Donem (u Caricyna 122 ''m'') v pahorcích Ergenských (rozvodí 163 ''m'') a přechází v step, která teprve pod Kavkázem znova stoupá (Stavropol 611 ''m''). — {{Prostrkaně|Krim}} jest na severu nízkou rovinou, na jihu prostoupen jest příčným pohořím Jaila-dagem (Romankuš 1543, Čatyrdag 1526, Kara Tau 1212 ''m''). — {{Prostrkaně|Rumunsko}}, kromě svahu Karpat a až na Dobrudžu (Sakarbači 535 ''m''), která náleží k poloostrovu balkánskému, jest rovinou k jihu a vých. klesající, ve vých. části nížinou bez kopců (Jasy 144, Krajová 205, Bukurešť 88, Brajlov 5 ''m''). {{Prostrkaně|Skandinavie}}, od níž není možno horopisně odděliti Dánsko a Čuchonsko, dělí se ve 4 části: 1. Planiny lapské na sev., 2. pohoří norské na záp., 3. planiny švédsko-dánské ve středu a 4. kopčiny čuchonské na vých. 1. {{Prostrkaně|Lapsko}} ruské i norské jest dosud málo známé i ukazuje planiny palaeozoické, v nichž jsou vtroušeny nepravidelné kopčiny, nejvyšší snad na východě ruském neměřeném (Rabot udává 1100 ''m''), na záp. nižší (Rastegaísa 876, Nuppivare 822 ''m''), ale čím dále ku pobřeží stoupající (Goaca Gaisi u Tromsö 1300, ostr. Seiland 1080 ''m''); jih jest 600—700 ''m'' (ale jez. Enare 123, tundra u jez. Imandra 116, rozvodí k Bílému moři 125 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Norsko}} skoro celé prostupuje prahorní pohoří, vstávající na záp. příkře z veliké hloubky mořské labyrinthem ostrovů a fjordů (na př. Lofoty); u výši končí obyčejně vysokými planinami (fjell) rulovými, které na některých místech kryty jsou velikými ledovci (Svartisen na sev., Jostedals Brae na jihu), na jiných lišejovými tundrami skalními. Fjelly ty spolu nesouvisí, jsou prořezány sráznými, až 1000 ''m'' vys. stěnami fjordů (Throndhjemský největší) a hlubokými jezery (Virik Javre 576, Rös Vand 408, Umea 559 ''m''). Výška jejich na severu jest menší (1200 ''m''), na půdě švédské však vystupují vrchy vyšší (Olmajalojaekna 1689 ''m''), načež klesají ku planinám Röraským na 700-800 ''m'', z nichž vyčnívá jen Sölen (1788), Tron (1743) a Elgepiggen (1615 ''m''). Na jihozápadě dosahují největší výšky v Romsdalu (Snehaettan 2306, nad Doorem 625), záp nejvyšší hora v Jotunsfjeldech Ymerf. 2604 ''m'', ale na jihových. výška rychle klesá (Worreskayle 2054, Storford 1740, Urdals-Knuta 1413 ''m''). Svah jihovýchodní přerušen jest jen jediným obrem (Gausta 1881 ''m''), jest rychlý k nížině (jez. Stor 257, Mjösen 125, Nisser 24 ''m'') a přechází ke Christianii v nízkou silurskou kopčinu. — 3. {{Prostrkaně|Švédsko}} rozděleno jest čarou přes jezero Melar a Wener (134 ''m'') v čásť sev. a jižní. Severní čásť utvořena jest povlovným svahem z norských hor k vých. zátoce Botnické (Sarjektjäkko 2125, Sulitelma 1875, Ahreskutan 1460, Syltopperne 1787 ''m''); svah ten má nízká, na jihovýchod otevřená údolí (jez. Ostersund 305, Siljan 169 ''m''). Třináctou čásť Švédska kryjí jezera. Jižní čásť je kopcovitá planina asi 100 ''m'' vys. (jez. Kjölmas 23, Wenern 88, Bolmen 119, Asnen 123) s jednotlivými kopci (nejvýše Taberg 369, Kinnekulle 303 ''m''). {{Prostrkaně|Dánsko}} tvoří 2 rozdílné kraje: ostrovy se skalami křídovými (Mön 141 ''m'') a celinu jutsko-šlesvickou, jejíž východ jest pln kopců a jezer (Eierbavnehöi 173 ''m''), střed písčitý a západ močálovité nížiny. Bornholm je starší ostrov (162 ''m''). — 4. {{Prostrkaně|Čuchonsko}} jest zemí nízkých kopců, četných dlouhých jezer (na jihu zaujímají jezera 47 % plochy dle Veselovského) v 100–200 ''m'' (Ulea 119, Pielis 92, Pyhäselka 80, Kitka 232, Saima 78, Lendne 164, Pejerme 75 ''m''); na severu jsou kopce přes 300 ''m'' (Teiriharju 334, Sukovaro 327 ''m''), ano v Lapsku hora Jeristunturi 706, Peldoivi 715 ''m'' vys., na jihu sotva 200 ''m'' (Turisma 227) jako nejzápadnější Avasaxa. {{Prostrkaně|Italie}} neposkytuje obrazu jednotného. Kromě sev. nížiny lombardské táhne se po vých. pobřeží moře Jaderského rovina, která přerušena jsouc horou Gargano šíří se na jihu v pliocénní planinu (tavogliere) {{Prostrkaně|apulskou}}. — Souvislého horstva, které by jako hřbet Italii od sev. k jihu prostupovalo, není; vyskytují se tu jen samostatná pohoří, na sev.-záp. toskánská, na jihozáp. osamělé skupiny Kalabrie. Žádná hora na celině nedosahuje 3000 ''m''; kopčina jest pravidlem. S vyloučením Alp můžeme Italii takto rozděliti: 1. nížina lombardsko-benátská, 2. Ligurské hory, 3. Toskána, 4. Apenniny vlastní, 5. Apulie, 6. Kalabrie, 7. ostrovy (Korsika, Sardinie, Sicilie, Malta, Elba a menší: Pantellaria a jiné). — 1. {{Prostrkaně|Piemontsko-lombardsko-benátská nížina}} mezi Alpami a Apenniny počíná na severu řadou jezer (Lago Maggiore 197, Luganské 271, Comské [Lario| 202, d’Iseo 197, Garda [Benaco] 69 ''m''), spadá od západu na východ povlovně (Turin 240, Alessandria 96, Pavia 100, Milán 147, Mantova 27, Verona 60, Vicenza 54, Udine 116, Padova 31, Benátky 21, Ferrara 5 ''m'') a má jen osamělé kopce tertiérní: Superga (622), Mti Berici (419) a Euganei (589 ''m''); na pr. břehu pádském stoupá na jih (Ravenna 54, Bologna 85, Parma 89, Modena 64 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Ligurské pohoří}} jest nízká kopčina tertiérní, jež v Monte Carmo až 1389 ''m'' vys. vysýlá na sever odnože k Asti (700—800) a ke Stradelle, oddělené nížinou u Novi (195) a přechází vých. od Janova v Apenniny etruské. Nejdůležitější prosmyky jsou de Giovi sev. od Janova (472) a dell’ Altare (495 ''m'').— 3. {{Prostrkaně|Toskána}}, k níž patří vých. Ligurie, Marky a sev. Římsko až po Tiber, je velmi složitá a stará a tvořila za mesozoické doby s Elbou a Sardinií veliký ostrov, pohřbený nyní na západě mořem a krytý na východě hlavně eocénem a pliocénem (prahory jen u Gavorrana). Horopisně skládá se ze 3 částí: ''a'') Apenninu (mezi Janovem a horou Falterona na pramenisku Arna), ''b'') hor Apuanských a ''c'') mladší kopčiny toskánské (mezi ř. Arnem a Tiberou záp. od ř. Chiana). ''a'') {{Prostrkaně|Apenniny}}, též etruské zvané, jsou hlavně tertiérní a skládají se z několika stupňů, které od sev. k jihu odděleny jsou hlubokými údolími řek (Magra, Serchio, Ombrone a Sieve na jihu, Trebbio, Taro, Secchia, Reno a j. na severu). Stupně ty mohou býti pojmenovány po jednotlivých vynikajících horách, jako: 1. Lessina 1627, 2. Mte Bue 1935, Gottero 1639, 3. di Succiso 2017, Cusna 2121, 4. Cimone 2165; k jihu leží osamělé výběžky Giovi 992, Albano 641, starý M. Pisano 918, až k nížině Arna (Pisa 10, Florencie 72, Pistoja 85); východ jejich jest nízký (hory jen do 1175, průsmyk La Futa 903 ''m'') až k uzlu hory Falterone (1649 ''m''). ''b'') Apuanské Alpy jsou staré, hlavně triasové, osamělé horstvo s M. Pisanino (1946 ''m'') mezi údolím d. Serchio a mořem. ''c'') {{Prostrkaně|Toskánská kopčina}} vlastní, pro staré doly etruské (měď, cín, stříbro atd ) zvaná ''Catena metallifera'', oddělena jest od Apuanských hor a Apenninu údolím Arna na sev. (Arezzo 277), Chiany a Tibery (258 jez. Trasimenské, Perugia 520, Orvieto 355) na jihovýchodě, skládá se z více kopčin, mezi nimiž jsou nízká údolí (Volterra 544, Siena 348, Viterbo 357 ''m''). Severní čásť jest nižší (le Cornatte 1059, křídové Chianti 893 ''m''), střed jest nejvyšší (trachyt M..Amiata 1734), plutonický jih nejnižší (M. Sorate 691) s jezery di Bolsena 303, Bracciano 164 (původně krátery), a sklání se do (nížiny) Campagně u Říma (50 ''m''). U moře vystupuje osamělý M. Argentario do výše 638 ''m''. — 4. {{Prostrkaně|Apenniny střední}} jsou méně známy a pro složení jejich (trias, juru, křídu a tertiér) nesnadno jest je vylíčiti. Dělíme je: ''a'') v Apennin etruský od sev. až po horu Catria, ''b'') v Ap. římský (Romano, dle Cory, jehož nejvíce následujeme), od Catrie k horám Sibillini, ''c'') Abruzzy od hor Sibillinských k Volturnu a Trignu, ''d'') Ap. neapolské až po horu Pollino. K Abruzzám berou se obyčejně hory Sabinské i hory Lepinské a Ceprejské; k neapolským, ač neprávem, celá kopčina mezi mořem Tyrrhenským a Apenniny, od ř. Garigliana až přes zátoku Policastroskou. Není zde jednoty horopisné, ani geologické, zvláště jih nevyhovuje obyčejnému pojmu podélného pohoří, neboť planiny a prorvy řek ruší tu naprosto každý podobný směr. ''a'') Od hlavního hřbetu Apenninů etrurských oddělují se mnohé větve pobočné, jako od hory Falterony (1629 ''m'') k jihu Prato magno (1580 ''m'') a mezi Arnem a Tiberou hory Catenaja (1400); nejvyšší vrchy jsou východně od ř. Tibery, mimo střední temeno blíže k moři Jaderskému, jako h. Carpegna 1407, Nerone 1527, Catria 1702 a Suavicino 1483 ''m''; nejblíže k moři Jaderskému vybíhá skála San-Marinoská (700 ''m''), ale jinak jsou vých. údolí nízká (Urbino 451, Jesi 118 ''m''). ''b'') Apennin římský značí se tím, že na straně jihozáp. přibývá k hlavnímu hřbetu rovnoběžných pásem a hor (jihozáp. směrem), tak že plní prostor od Foligna (233) a Spoleta (361) až k řece Velino (Rieti 419), ve výši 1400-1500 ''m'' (Corverna 1683), ba roh nejdále na jihozápad zvedá se křídový Terminillo 2213 ''m'' vysoký a jihových. Regina 2333 ''m'', vrchol hor Sibillinských. ''c'') Za prorvou řeky Tronto počínají Abruzzy. Jménem tím nazývá se obyčejně nejvýchodnější a nejvyšší ze 3 souběžných řetězů, které na západ se níží a vyplňují území mezi ř. Velinem, Sangrem a Volturnem, kdežto mezi ř. Saccem a mořem Tyrrhenským postupuje čtvrté souběžné pohoří Lepinsko-Ceprejské, tak že čtverá tato soustava vyplňuje jen na tomto místě celou šířku Italie mezi oběma přímořskými nížinami (Ascoli 265, Teramo 288, Chieti 340 na vých., na záp. Pontinské močály 7 ''m'' až k Terracině a Gaetě 45 ''m''). První východní řetěz jest nejvyšší (2455 ''m'' Giaccio Porcelli) a nejnepravidelnější; má ve svém středu nejvyšší hory Italie vlastní. Gran Sasso (triasový M. Corno 2924, Debartolomeis 3111 ''m'') ve směru záp. vých. a přechází za prorvou Pescary v pohoří Majella, sev.-jižní (M. Amaro 2792 ''m'', dle Cory, 2630 Debartolomeis). Údolí hořeního Aterna (Aquila 735 ''m'' až k Solmoně) odděluje tento vých. pruh od prostředního křídového, jenž vstává naproti hoře Terminillo v M. Calvo (1901), přechází v M. Velino 2487 (Cora, 2728 Deb.) a končí nad hořením Sangrem v M. Greco (2283 ''m''). Údolí vysušeného jezera Fucino (655) a řek Salto a Liri dělí jej od třetí křídové řady, od hor Sabinských, na severu nižších, ale v M. Viglio 2156 ''m'' vysokých. Nízká jest čtvrtá řada: hory Lepinské (1536), Ceprejské (1692, dle Debart., 1583 dle Cory) a severní plutonický massiv hor Albánských (953); Velletri jen 399, jezero Nemi 315 ''m''. ''d'') Apenniny neapolské, s nimiž teprve Lovisati nás seznámil, jsou zcela rozdílny; je to kopčina, hlavně křídová a tertiérní, nehledíc při tom k četným sopkám (Rocco Monfino 606, Vesuv 1282, Vultur 1329 ''m''), která od M. Matese na severu (1822) až skoro k Pollino (del Papa 2006 ''m'') nemá žádné vyšší hory (již jméno Campobasso [730] to značí); planiny sahají tu nejvýše do 1000 ''m'' a železné dráhy z Foggie (87) do Beneventa (170) a z Potenzy (826) do Salerna (82 ''m'') nepotkaly se tu se žádnou větší překážkou. Avellino je tu ve výši 370, Caserta 76 ''m'', ba křídové pohoří od ostrova Capri k Vulturu záp.-vých. má jen 768 ''m'' (Cervialto). Východně od Apenninů těch od M. Gargana až k Tarentské zátoce prostírá se jednotvárná, křídová a pliocénní planina Apulská, pastvina rázu orientálského, bez potoků a hory, mající jen Murgie 680 ''m'', jinde ani 400 ''m'' (ano u Lecce 72, Bari 28, Gallipoli 28 ''m''). Jiný ráz má Kalabrie; tu vystupují od severu na jih 3 massivy: triasový a jurský Pollino (Dolcedorme 2248 ''m'') až k údolí řeky Crati, druhý palaeozóická skupina Sila (M. Donato 1930, Cosenza 255), a za údolím (rozvodí 250) až ke Catanzaru (333) a třetí na jihu Aspromonte (Montalto 1958 ''m''). Středem {{Prostrkaně|Korsiky}} postupuje vysoké horstvo (M. Cinto 2710, Rotondo 2631 m), které na sev.-vých. pomaleji než v jihozáp. se skloňuje a skoro celý ostrov vyplňuje. Sardinie dosahuje největší výšky ve středním massivu (Gennargentú 1946 ''m''), na západě má několik rovin, z nichž největší, Campidano, táhne se od Oristana až po Cagliari a odděluje střed od jihozáp. rudního horstva nad Iglesias (323), (Severa 989, Linas 720 ''m''). Sicilie má na sev.-vých. osamělou Etnu 3313 ''m'', nejvyšší to horu Italie, severně od Etny podélné pohoří Monti Nebrodici (M. Sori 1846) a Le Madonie (Antenna 1975), na jihu však převládají veliké planiny. {{Prostrkaně|Malta}} jest nízká tertiérní planina vystupující do 236 ''m'' výšky. {{Prostrkaně|Balkánský poloostrov}} skládá se ze dvou částí, západní a východní. Západ jest vlastně pokračováním Krasu, řada planin hl. od sev. k jihu se táhnoucích, mezi nimiž vyskytují se podlouhlá vápenná pohoří, prorvaná někdy údolími, v nichž vyrážejí podzemní řeky. Od Dalmacie mění se směr jihovýchodní v téměř jižní. Vrcholová výše nemnoho větší 2000 ''m'' (Tomor 2415, Čika 2025, Pindus 2574 až 2124 v Řecku, ba ještě v Morei Chelmos 2359, Taygetos 2409). Planiny v jihu jsou nižší (jez. Ocbrida 690, Janina 520, Tripolica 603). Východní část Balkánského poloostrova, Macedonie, Rumelie, Srbsko a Bulharsko, skládají jednotlivé massivy, nejvíce prahorní, mezi nimiž nižší kotliny. Z prvních, jež jsou v středu nejvyšší, jmenujeme Šardag (Ljubotrn 3050 ''m''), Vitoš 2330, Rilodag 2730, Rhodopu (Musalla 2919 ''m''), Olymp Thessalský 2973, Athos 1953, Parnass 2459 ''m''). Jediné skutečně větší podlouhlé pohoří (od záp. k vých.) jest Balkán v severovýchodě poloostrova, zároveň mladší (hl. z doby křídové) a nižší (Jumrukčal 2375 ''m''). Mezi vrcholy těmi jsou údolí nízká, tak Niš 207, Pirot 403. Sofia 566, Plovdiv dokonce jen 177 a Drinopol 54, Prizren 518, Skoplje 290, Bitoljc 703 ''m'' a roviny Řecké ještě nižší. Z ostrovů trčí Kréta do výše 2470, Euboea 2745 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologie. == Dnešní tvářnost '''E'''-py jeví se výsledkem nepřetržitého řetězu změn od nejstarších dob geologických do dnes, za každé doby jinou, dnešní více méně nepodobnou. Jakou měrou, o tom poskytuje přibližný obraz přiložená mapka geologická, označující v hrubých rysech ráz území té které geologické doby. Na této mapce viděti jest předem oblasti usazenin všech dob geologických, usazenin to vodních (mořských i jezerních), kromě větrových mass eruptivních (vyvřelých). Usazeniny mořské, říčnomořské a jezerní naznačují rozlohu vod a pevnin až do doby diluviální, větrové pak spadají, pokud se dosud ví, jen do doby této a alluviální. Veškery dosavadní zkušenosti o stavbě země, o jejích změnách a vývoji byly čerpány téměř výhradně jen ze studia těchto usazenin, dále z jejich organického obsahu a ze složení a uložení vrstevního. Studium toto na jevo vyneslo, jednak že kůra zemská je složena z velkého množství vrstev, že tyto vrstvy skládají soustavy různě staré, uložené buď tak, jak byly vznikly, buď z původní polohy vyšinuté, byvše svraštěny, nebo silně zvlněny. O positivním stáří zemských vrstev mluviti nelze, jen o stáří relativním. Rovněž je překonán názor, že hory a hřbety horské byly násilně vyzdviženy massami sopečnými. Názor tento přísluší dnes již jen dějinám. Neboť nic na povrchu zemském neděje se násilně, ať juž v říši ústrojné, ať neústrojné. Vše má zárodky svých příčin v minulosti, a jestliže se nám něco jeví převratem náhlým, zajisté nemáme tušení o processu, jehož výsledek do očí bije. O tom, jak asi rychle v kůře zemské a na povrchu změny se dějí, nabudeme dosti jasné představy, jestliže pomníme, že příčina všech těchto převratů má svůj původ ve vychlazování země. Jádro zemské tekuté, kůra zemská tuhá — když tento poměr u vývoji zemi nadešel, počala se kůra svrašťovati. Jádro se scvrkovalo, ale pevnější a později ztuhlá kůra zemská, nemohouc tak rychle obsah svůj zmenšovati, jako jádro svrašťovala, trhala a bořila se. Do této svraštělé massy vryla denudace (rušivá síla vody, mrazu, ledu atd.) dnešní relief zemský, v němž se střídají roviny s horskými hřbety, plošiny s kopčinami a výspami v malebné rozmanitosti. Majíce na zřeteli relief dnešní '''E'''-py, snadno poznáváme, že vypadal za doby diluviální jinak, nežli za doby třetihorní a všech dřívějších. Dotvrzujeť to okolnost, že tam, kde je dnes souš, nalézáme usazeniny se zvířenou rázu mořského, že na temenech horských vyzdviženy jsou usazeniny hlubinné, že rozličná území pokrývají vrstvy vod mořských a sladkých ve střídavém uložení. Jakou měrou tvářnost '''E'''-py za dvou různých geologických dob se lišila, znázorní nejlépe, srovnáme-li relief dnešní '''E'''-py s reliefem, jaký měla za doby diluviální. Stůjž zde obraz doby diluviální v hrubých nárysech, jak ho načrtl před nedávném prof. dr. J. N. {{Prostrkaně|Woldřich}}. Za doby ledové (diluviální) pokryly mohutné ledovce Skandinavii a rovinu severoněmeckou. Tenkráte souviselo Španělsko s Marokkem, Korsika, Sardinie, Sicilie a Malta s Alžírem. Jižně od tohoto území rozprostíralo se malé západní Středozemní moře, zasahující do severní Sahary a souvisejíc průlivem Messinským s východním svým oddílem. Rudého moře a pohoří Uralského za té doby ještě nebylo. Po severním Rusku a Sibiři rozprostíral se pokrovem sníh a led. Vody s tohoto rozsáhlého území stékaly do moře středoasijského. Když ledovce ze střední '''E'''-py ustoupily, byly ostrovy Britské spojeny s Francií, ostrovy Dalmatské byly slity v rozsáhlou pevninu istrodalmatskou, kdežto ostrovy Elba, Korsika. Sardinie skládaly s Italií pevninu sardoitalskou, Sicilie s Maltou a Italií pevninu sicilskoitalskou. Průlivem Gibraltarským souvisel okeán se Středozemním mořem, jehož vody vnikaly průlivem Sicilským do východní části. Na jihu rozkládala se Sahara. Na severu bylo Rusko ještě pod ledovým příkrovem, na jehož jihovýchodu šířilo se až dosud moře Středoasijské. Na konci této doby proražen průliv Doverský a Messinský, snížila se pánev adriatická, přerušeno spojení mezi Korsikou a Italií, a rozestoupila se rozsedlina jihoegejská a rudomořská. Na severu vyvstal Ural, ze severního Ruska a Sibiře zmizely ledovce, rovněž odtekly i vody moře Středoasijského, zanechavše moře Černé a Kaspické, jezero Aralské a Balkašské. Již z tohoto nárysu možno se přesvědčiti, že se relief '''E'''-py tím intensivněji mění a od nynějšího odchyluje, čím vzdálenější době přísluší. Viděliť jsme na obraze doby diluviální, že je na počátku této doby více změn, než jak to spatřujeme na jejím konci. Tato okolnost se stupňuje tím více, čím dále spějeme dobami geologickými k době prahorní. Přes to však zůstává starý jeho podklad, byť i přerůzně jsa změněn, týmž. Území prahorní (archiboly) označují přibližně rozlohu velkolepého dějiště, na němž během dob geologických relief '''E'''-py se (vytvořoval a týmž chodem jako dosud vytvořovati se bude. Dále za toto rozhraní sáhnouti jest sice dovoleno, jenže doklady na stvrzení názorů v hlubinách mořských stěží se vylovují. '''E.''' jest bez odporu kontinentem geologicky ještě nejdůkladněji prozkoumaným; avšak nikoli tou měrou, jak by si toho bylo přáti se zřením k různým záhadám, jež sice vysvětlujeme poznatky dosavadními, aniž jich obstojně podepříti dovedeme. Tato nejistota pociťuje se dnes na všech stranách. A věru bude pociťována citelně, dokavad nebudou prohloubeny dosavadní vědomosti o velkých územích državy Ruské, dokud o Kavkázu, Pyrenejích, Alpách, sedmihradských Karpatech a celém Balkánu budeme míti dosavadní kusé jen zprávy, a určitost těchto nebude na úrovni našich vědomostí, zejména o severovýchodních Alpách. {{Prostrkaně|Prahory}}, neboli útvar {{Prostrkaně|archaický}}, rozpadají se v útvar rulový (laurentinský) starší a útvar prahorních břidlic (huronský) mladší. Vrstvy těchto útvarův obepínají celou zemi, všady, kdekoliv se objeví, mají jejich horniny týž ráz. Považují se za součást nejstaršího obalu zemského. — {{Prostrkaně|Útvar rulový}} skládá horská jádra téměř všech větších pohoří '''E'''-py, totiž centrálních a západních Alp, všech pomezních pohoří království Českého, dále Karpat, částečně i Voges, Černého lesa, Odenwaldu a Harcu, pak Kavkázu a Uralu. Ve vých. Rusku táhne se mohutným proudem od severu na jih až k moři Kaspickému, rozprostíraje se na jihu mezi Bugem a Dněprem. Z Čuchonska přechází do Skandinavie, odtud do střední Francie, kde skládá massiv armorický. Na jihu vystupuje v Pyrenejích, Portugalsku a Španělsku, odkudž ho lze sledovati do massivu Korsiky, na Sicilii, do Italie, na Balkán a Hebridy. Mohutnost jeho souvrství páčí dosavadní zkušenost asi na 30.000 ''m''. Jeho vrstvy jsou po většině zprohýbány, zborceny, zřídka kde vodorovny; složeny jsou z ruly a četných jejích odrůd (rul. slídnatých, jinorázových, chloritových, talkových atd.), uzavírajíce mimo pecky vápenců zrnitých a místy velikých nálezů křemenců též podřízeně tuhu, železné a cínové rudy. Na mnoha místech proráží je žula. — {{Prostrkaně|Útvar prahorních břidlic}} byl dosud zjištěn téměř všady, kde útvar předešlý; větší rozsah má v Alpách, v pomezních horách království Českého, v Sasku, Karpatech, Černém lese, Vogesách, ve Španělsku, Skandinavii a Skotsku. Na jeho složení účastní se fyllity, břidlice hlinité a svory; těmto jsou podřízeny břidlice talkové, vápnito-slídnaté, jinorázové atd., pak vápence, dolomity a hadce. Toto souvrství dělivá se ve stupeň svorový (starší) a stupeň fyllitový (mladší). Rudníků, rudníkových žil a ložisk je v prahorních břidlicích poměrně dosti hojně. Rudy magnétové, měděné, zinkové, olověné, stříbrné a železné těží a těžily se v nich na četných místech. Z eruptivních hmot prorážejí tyto břidlice, syenity, diority a diabasy. {{Prostrkaně|Prvohory}}. {{Prostrkaně|Útvar kambrický}} a {{Prostrkaně|silurský}} rozprostírá se v '''E'''-pě po dvou poměrně velikých územích. Na severu šíří se od severozápadního úpatí Uralu přes Čuchonsko do Skandinavie a odtud do Velké Britannie, kdežto na jihu sleduje podélnou osu evropskou od Bogoslavska až do Portugalska. Severní tato oblasť, uzavírající obvody severního a záp. Uralu. sev. Livonsko, dále Estonsko a okolí Petrohradu v Rusku, ve Skandinavii pak silurskou pánev kristianskou, jihošvédkou a gottlandskou, konečně ve Velké Britannii obvod waleský, skotský a severoirský, je charakterisována zvířenným typem balticko-skandinavským; naproti tomu jižní oblast, jíž příslušejí vrstvy siluru českého, Harcu, Saska, Durynska, Francie (Bretoňska) a poloostrova Iberského, vyznačuje se zvířenným typem českým. Rozloha zde uvedená dokazuje, jak moře doby silurské byla rozšířena. Celou severní čásť '''E'''-py zříme zaplavenu tímto mořem, v němž byly fysikální poměry takměř stejné. Ostře ohraničených zvířenných obvodů nebylo. Doba kambrická poskytla dosud jen zvířenu pobřežní (měkkýše, červy a trilobity). Jinak doba silurská, jejíž zvířena svědčí, že tehdy byla moře poněkud hlubší než dříve, ale dosud nevalně hluboká. Tehdy převahu měly mělčiny mořské, přecházející v pobřeží bahnitá, ovroubená břehy mělkými. — Usazeniny tohoto moře jsou místy mohutné; v nich převažují různé pískovce, hlinité břidlice a droby, podřízeny jsou břidlice kamencové a křemičité a křemence. Trilobiti (''Calymene'', ''Faradoxides'', ''Asaphus'', ''Homalonotus'', ''Trinucleus'', ''Agnostus'' a j.), částečně též hlavonožci (''Nautilae'', ''Orthoceras'', ''Trochoceras'', ''Cyrtoceras'' a j.), pak graptoliti vtiskují zvířeně silurské zvláštní ráz. Jeho rozsah rozšiřují pak ještě mořští ježci (''Echinosphaerites'', ''Caryocystites'' a j.) a lilijice (''Cyathocrinus'', ''Taxocrinus'' a j.). Mořské houby a korály jsou řídké, rovněž i mlžové a plži, poněkud hojnější jsou ploutvonožci (''Tentaculites''). Po obratlovcích, zastoupených jen rybami štítnatými, je málo stop. Rovněž květena je chudičká; známeť pouze mořské chaluhy. Žuly, porfyry, syenity a diabasy prorážejí pokrov těchto sedimentů, do nichž jsou vloženy stříbrné a olověné žíly příbramské, pak andreasberské v Harcu a ložiště rumělky nedaleko Almadenu ve Španělsku. {{Prostrkaně|Útvar devonský}} dosahuje na Rusi největší plošné rozlohy. Rozprostírá se tam po Kuronsku, odkudž se šíří pruhem jednak na severozápad až k Archangelsku, jednak na jihových. do gubernie tulské až k Voroněži. Je-li též ve Skandinavii, dosud rozhodnuto není. Ve Velké Britannii zaujímá Cornwall, hrabství devonské, jižní Wales, čásť Skotska, pak Orkneye a Shetlandy. Poměrně malé obvody skládá na Moravě, v Polsku, Durynsku, ve Smrčinách a Harcu. Mohutnějším jeví se tento útvar v Porýnsku, odkudž zasahuje přes vysočinu Eifelskou až do Belgie, na východ do Nasavska a Vestfalska. Na jihu a jihozápadu je ve Francii a Španělsku. — Bylo dříve podotknuto, že moře silurská poskytovala pramálo rozmanitosti; byla jednotvárná, což se jeví měrou vrchovatou na tehdejší zvířeně. Poněkud jinak se mají tyto okolností za doby devonské. Přes to, že dosud jednotvárnost fysikálních poměrů leží v základních rysech moře této doby, přece znamenáme v něm rozdíly. Dokladem toho je rudý pískovec starý na severu Velké Britannie, významný pobřežní zvířenou. Tento pískovec tvrdí názor, že tehdy rozprostíral se na severu velký kontinent polární, sahaje až k Americe, kde týž pískovec byl zjištěn. V Porýnsku šířilo se moře do moře na území dnešních Arden. Armorika čněla jako ostrov nad hladinu tehdejšího moře. Vápence, břidlice a pískovce usazeny byly vodami tohoto útvaru. Do tří různě starých stupňů řadí se tyto usazeniny. Zpodní, nejstarši z nich, uzavírá usazeniny vápenité a slínité s druhy ''Spirifera macropterus'', ''Sp. cultrijugatus'', mladší, střední, obsahuje vápence s druhy rodu ''Cyathophyllum'', ''Calceola'' a ''Stringocephalus'', konečně nejmladší, svrchní, uzamyká břidličnaté vápenité pískovce s ''Clymenia'' a ''Cypridina''. — Zvířena devonská má hluboce vrytý ráz výlučně mořský; jest chudší než silurská. Její ráz spočívá jednak v silném rozvoji korálů, lilijic, ramenonožců a korýšů, částečně též i ryb, jednak v tom. že trilobiti, zvláště graptoliti, jeví se velmi silně redukováni. Mlži a plži jsou i zde řídcí, hojnější jsou foraminifery. Květena devonského útvaru je sice bohatší než silurská, ale i ona stojí daleko za rozvojem zvířeny. V ní nalézáme skutečné předchůdce velkolepě rozvinuté flory útvaru kamenouhelného. — Za doby devonské vymřely diabasy, a mimo ně jsou tu ještě tufy a strusky diabasové. Z rud třeba připomenouti rudy železné, měděné a cínové. Též uhelné plásty, jenže nepatrně mohutné, zjištěny v usazeninách devonských, a to ve Španělsku a na Rusi. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} pokrývá v '''E'''-pě veliká prostranství. V Anglii rozprostírá se na ploše 26.400² ''km''{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''km''²}}, rozšířen jsa v jižním Walesu, ve hrabství Derby, Yorku, Northumberlandu, ve Skotsku a Irsku. Rovněž na Rusi zaujímá ohromnou pánev, jejíž západní okraj rozkládá se od Bílého moře až jižně za Moskvu, kdežto východní okraj přiléhá k Uralu. V Německu skládá menší pánve osamocené, tak v Rýnské Falci na úbočí Hunsrücku, dále v Hor. Elsasku, Nasavsku (severozápadní díl Harcu), v Sasku, ve Smrčinách, Durynsku, v Dol. a Hor. Slezsku. Odtud rozprostírá se rakouským Slezskem na Moravu, do Čech, Alp, Italie, Portugalska (k Oportu), Španělska (Bassaco sev. za ř. Mondegem) a do Francie. Za kamenouhelné doby staré pevniny se zvětšují, rostlinstvo usazuje se buď na březích mořských, nebo se stahuje do nížin jezer vnitrozemských. Okeán se nemění, na jeho březích povstávají usazeniny ze zbytků ústrojných. Jak z toho zřejmo, tři oblasti dělí území: zemská, pobřežní a mořská (pelagická). Oblast pobřežní (litorální) ovládá severní '''E'''-pu vystouplou podél čáry běžící od Anglie přes Lucembursko, Vestfalskem, Harcem a Slezskem na Rus. Usazeniny pozemní (kontinentální) roztroušeny jsou po celinách jižně zmíněné čáry, kdežto na jihu od těchto šíří se pak usazeniny mořské. Na území litorálním je soustředěna massa uhelná (ve V. Britannii, Skotsku, Irsku). Na konci doby kamenouhelné zaplavovalo šíré moře Rusko, západní '''E'''-pu pak pokrývala velká jezera a bažiny, na jejichž březích rostlo bujné rostlinstvo. Vzrůst tohoto podporovalo vlhké podnebí subtropické a časté lijavce, po nichž uchovaly se zřejmí svědkové ve způsobu otisků kapek na ztvrdlých bahnech pobřežních vedle otisků šlépějí labyrinthodontů, prvních reptilií (správněji amfibií pozemských), příbuzných nynějším salamandrům. Vzduch pročištěný rostlinami, částečně pozbavený kyseliny uhličité a oživený množstvím hmyzu, umožňuje zároveň život plžů pozemských. — Souvrství útvaru kamenouhelného třídí se ve dva stupně: ve zpodní starší a horní mladší, neboli ve stupeň produktivního uhlí. Usazeniny staršího stupně příslušejí oblasti vápence uhelného (mořské), oblasti kulmové (říčnomořské) a Hainichenské (pozemské) a jsou zastoupeny slepenci, vápenci, drobami, hlinitými a křemičitými břidlicemi a pískovci, kdežto usazeniny stupně mladšího rozpadávají se na břidlice a pískovce. Vrstvy, jež skládají, jsou na mnoze zborceny, zprohýbány a vyplňují tu sedla, tu pánve. Na mnohých místech prorážejí je vyvřelé horniny: čediče, čedičové porfyry a melafyry, rozlévajíce se místy po nich, anebo vyplňujíce v nich žíly. Mimo kamenné uhlí poskytuje tento útvar co do užitečných hornin železné rudy (Derbyshire, Northumberland), leštěnce olověné (Harc) a rudy zinkové a olověné (Cáchy a v sousední Belgii). — Překvapující pohled poskytuje rostlinstvo této doby, majíc hluboce vrytu pečeť flory močálovité. Zastoupeno je bylinami tajnosnubnými, cevnatými, kapradinami, přeslicemi a plavuněmi, dále pak nahosemennými, cykasy; druhy skupiny dvojděložných scházejí zcela. Již z toho je dosti zřejmo, že tehdejší bažinaté lesy měly ráz velmi jednotvárný. Zevrubnější studium této flory ukázalo, že ji lze rozložiti ve tři typy vývojepisné. První z těchto typů je charakterisován skupením a převahou plavuní, kapradin a kalamitů doby primordiální, druhý převahou sigillarií a kalamitů sdružených s přeslicemi stromovitými a třetí konečně přehojnými přeslicemi a cordaity, s nimiž se zároveň vyskytují kalamarie. Na konci tohoto třetího období vystupují velké konifery, s nimiž se shledáváme opět v době příští, permské. Zvířena je nepoměrně chudá. Z foraminifer vystupuje pouze rod ''Fusulina'' v tak velkém množství, že jeho zbytky skládají lavice. Naproti tomu jsou korály mající ráz prvohorní poměrně dosti hojny, lilijice zastoupeny několika zajímavými rody, též mechovky a mořští ježci. Trilobity zastupuje rod ''Philippsia''; na jich místo vstupují rody mladší ze skupiny korýšů. Břichonožci a hlavonožci nejeví velké modifikace. Mezi ramenonožci převažuje rod ''Spirifer'', kdežto mezi rybami žralokovité. V lupkách zjištěn hmyz a mloci. {{Prostrkaně|Útvar permský}} zaujímá největší prostranství na Rusi, šíře se od Uralu, gubernií permskou k Vladimíru a Jaroslavi, na sever k Ledovému moři a na jihu od Samary k Orenburku. Z Kuronska táhne jeho oblast, pokrytá na velkých územích útvary mladšími, do Litvy, odtud do Polska až do okolí Krakova. Na západě vystupuje po obou stranách Krušných hor, běží úzkým pruhem z Čech na Moravu a vyráží na povrch ve Slezsku a Lužici. V Sasích objevuje se v okolí Drážďan, dále pak v Durynsku a na úpatí Harcu, odkudž se ubírá v menších ostrůvcích podél západního úpatí Smrčin a Českého lesa až k Řeznu. Dále lze ho sledovati v Odenwaldě, Černém lese, v Elsasku, Lotrinkách, Vogesách, v Anglii, Irsku, Alpách, uherských Karpatech a Banátských horách. — Usazeniny tohoto útvaru rozpadají se ve dva stupně: ve zpodní starší, složený z usazenin pozemních, pískovců a slepenců červených, lupků a jílovitých vrstev s podřízenými vápenci a uhelnými plásty, a ve svrchní mladší, původu mořského, v němž převažují vápence, dolomity, bituminosní slínové břidlice, sádra, pískovce a též slepence. Z pravidla vyskytují se tyto usazeniny uloženy na vrstvy kamenouhelného útvaru, jsouce s nimi těsně spojeny, mnohdy tou měrou, že přechod ten přiměl označiti útvary tyto společným názvem: permo-karbon. Květenu permskou možno roztříditi ve dva přirozené typy, a to v typ červených pískovců a slepenců, a pak v typ vápenců a dolomitů. Vyznačuje se tím, že ji skládají rostliny pozemní rázu kamenouhelného útvaru. Rovněž zvířenu lze přirozeně rozděliti v typ sladkovodní a mořský. V onom převažují ryby skelnošupinaté, k nimž se druží mloci (''Labyrinthodonta''), pak poznány zde stonožky, otisky ráčků skořepatých (''Estheria'', ''Ledia'') a sladkovodní mlži z rodu ''Anthracosia''. Mnohem bohatší než tato zvířena je fauna stupně mořského, přes to však nedosahuje rozvoje doby předešlé. Jest zajímavá tím, že má ještě ráz zvířeny prvohorní, přes to, že pohřešuje zcela trilobitů Labyrinthodonti jsou zastoupeni rody ''Actinodon'' a ''Archaeogosaurus'' a malinkým druhem ''Protriton petrolei'' a nabývají téhož významu jako ryby ganoidní. Mlži jsou četní, ještě četnější jeví se ramenonožci. Mechovky zastoupeny jsou charakteristickou skupinou ''Fenestella''. Korály a mořští ježci vyskytují se velmi zřídka. — Vyvřelé horniny dosahují v permském útvaru nejen značného vývoje, než i rozšíření. Jim přísluší potud důležitost, že poskytly bohatý materiál na složeni slepenců a pískovců. Jsou to předem křemičité porfyry, porfyrity a melafyry, jež na mnohých místech přikrývají mocným pokrovem mladší podklad. Rovněž tufy těchto vyvřelých hornin jsou mohutné a šíře rozloženy. Na žilách těchto eruptivnich hornin jsou v některých územích přimknuty rudy magnesiové (porfyry Harcu), jinde těží se v žilách porfyrových a melafyrových ruda rtuťová (Falc) a též měděná. V horních vrstvách permského útvaru (Zechstein) založena jsou mohutná ložiska kamenné soli (Stassfurt a Magdeburk). Konečně třeba též připomenouti železných rud v Durynském lese. {{Prostrkaně|Druhohory}}. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} byl poprvé poznán, studován a rozčleněn v Německu. Později, když Alpy byly zevrubněji prozkoumány, objeven i zde, a to v mohutných usazeninách typu mořského. V Německu rozčlenili usazeniny tohoto útvaru ve tři stupně: ''a'') ve st. pískovce pestrého, ''b'') st. vápence lasturnatého a ''c'') st. pestrého slínu. Po facii rhaetické, alpské, zjištěny zde jen nepatrné stopy. Trias zaujímá v Německu veliká prostranství na sev. a jihu; táhne podél Rýna do Voges a Harcu, a odtud do Francie. V Anglii je znám pod jménem mladšího pískovce rudého (''new red sandstone''); zde zjištěno, že anglickému triasu stupeň vápence lasturnatého schází. K oblasti triasu německého přikládá se trias alpský (rhaet.), facies to mořská, mohutná, vtěsnaná mezi trias alpský a jurský. Na východu a severu zjištěn tento útvar po obou bocích Karpat, v Polsku, Bukovině, Uhrách, na Rusi a ve Švédsku. Čechy, Morava a Slezsko pohřešují ho zcela. Za doby triasové vyvřely hmoty eruptivní (porfyry, křemité porfyry a melafyry) dvakráte: poprvé po uložení pestrého pískovce a podruhé v době keupru (st. pestrého slínu). Za této doby byla pohoří česká vystouplá, rovněž kontury horstev středoněmeckých byly naznačeny. Tehdy vyčnívala Auvergne a Bretoňsko ve způsobě ostrova nad moře, z Belgie táhl se územní pruh přes průliv La-Mancheský do Anglie až k Londýnu. Dále na sev.-západ šířilo se moře zaplavující velikou čásť Anglie od Londýna až do Walesu. Území Alp, Pyrenejí, Savojska, Pannonie a Aquitanie zavodňuje moře Středozemské, spojené, jako za dob dřívějších, s nížinami uralskými a středoasijskými. Rostlinstvo triasu jeví ráz novější. Přeslicovité druhy nastupují do močálů a bažin za kalamity, lesy tvoří kapradiny stromovité (''Anomopteris'', ''Nevropteris'', ''Pecopteris'', ''Taeniopteris'' etc.), cykasy (''Pterophyllum'' s novými typy ''Zamites'', ''Pterozamites'', ''Otozamites''), konifery (''Voetzia'', ''Thuites'', ''Palacoxyris'' etc.) a stromovité lilije. Moře a pobřeží oživují ještěři (''Placodus'', ''Nothosaurus'', ''Simosanrus'' a j.) a ganoidní ryby, na rody a druhy bohatí hlavonožci (''Nautili'', ''Ammoniti''), dále plži (''Turbo'', ''Natica'' etc.), mlži, ramenonožci, množství lilijic, korálů a též foraminifer. V močálech a jezerech žijí mloci (''Labyrinthodonta'') a ještěři (''Rhynchosaurus''). První stopy ptačí a ssavči zde objeveny. — Rudy vyskytují se v tomto útvaru v pestrém pískovci Černého lesa (chalkosin, malachit), ve Slezsku (zinkové rudy, blejno olověné, hnědá železná ruda), pak v Bavorsku (rudy zinkové). Alpské území triasové přechovává v Salcbursku sůl, v Istrii ložiska rumělky a rtuti, v Korutanech u Bleiberka leštěnce olověné, bělobu, Wulfenit, Sfalerit atd. a konečně v Lombardsku rudy železné. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} nejmohutněji jest vyvinut v pohoří Jurském (franckém i švábském) a šíří se ve střední '''E'''-pě mezi Harcem, Šumavou a Alpami. Počíná zde západně Šumavy a Smrčin, vytvořuje mohutný oblouk táhnoucí se z krajiny koburské přes Řezno až k Schafhúzám, kde se navazuje na švýcarskou Juru. Severně Harcu a na rovinách německých vynikají jurské usazeniny jen na malých ostrůvkách, odkudž lze je sledovati do pruského Slezska a Polska (okolí Krakova). V Čechách a Sasku jsou nepatrny. Mnohem rozšířenější jsou však ve Francii, kde se táhnou dvěma proudy, z nichž jeden obstupuje prahorní massiv francouzský, kdežto druhý Vogesami do Bretoňska až k průlivu La Manche se rozkládá a do Anglie přechází. Na jihu usazeniny triasové skládají pohoří Jurské, obepínají prahorní jádro Alp a rozprostírají se jednak na Balkánský polouostrov{{Redakční poznámka|archaický tvar, nikoliv tisk. chyba}} a do Italie (Apenniny), jednak Moravou do Karpat. Na Rusi vystupují v gubernii moskevské, pečorské a pak na Krimu a Kavkáze. — Souvrství tohoto útvaru je rozčleněno ve tři stupně, z nichž nejstarší označen jménem lias (černý), prostřední dogger (hnědý) a nejmladší malm (bílý) a uzavírá světlé a tmavé vápence, slíny, slinité břidlice, dolomity a podřízeně pískovce. Za přechodní doby mezi triasem a jurou vniklo moře mocným ramenem opět na západ. Vrstvy z něho uložené zůstaly na mnoze v původní poloze, na př. na Rusi a ve střední '''E'''-pě; naproti tomu jsou vyzdviženy a prostoupeny puklinami v Alpách. — Rostlinstvo jurské má ještě ráz doby rhaetické, přes to však je dosti rozmanité. Cykasy vykazují plný rozvoj, veliké lesy jehličnaté pokrývají souš, palmy zastupuje rod ''Carpolites''. Na konci jurské doby množí se rostliny jednoděložné (''monokotyledones''); stromy listnaté jsou podřízeny. Zvířena jest velmi bohata, druhy prvohorní mizejí silně; její ráz se blíží více rázu zvířeny nynější, ale přes to je dosud od tohoto značně vzdálen. Foraminifery a houby mořské jsou hojné, korály tvoří útesy mohutné (zastoupeny skup. ''Thamnastraea'', ''Thecosmilia'', ''Favia'' a j.). Též lilijice, hvězdice, mořští ježci a ramenonožci těší se značnému rozvoji, menšímu červi. Naproti tomu je rozvoj mlžů, plžů a hlavonožců (Ammonitů, dílem též Nautilů a Belemnitů, přímo velkolepý. K těmto se druží dekapodi dlouhoocasí, hmyz a četné ryby (ryby kostnaté scházejí zcela). Ještěři jsou zastoupeni rody ''Ichthyosaurus'', ''Plesyosaurus'', ''Camptognatus''. Na místo Labyrinthodontů nastupují praví gaviali a krokodili (''Teleosaurus'' etc.); létací ještěrky (''Pterodactylus''), želvy bahenní a říční, ptáci (''Archeopteryx'') a ssavci zastoupení vačnatci (''Amphitherium'', ''Phaselotherium'') doplňují obraz této zajímavé zvířeny. — Rozloha a mohutnost vyvřelých hornin jurských je poměrně malá. V Německu jich téměř není; tam vrstvy triasové prorážejí eruptivní horniny třetihorní. Rovněž i v Karpatech jsou tyto horniny podřízeny, za to převládají ve Skotsku a na ostrovech Mull a Skye. Zde se vyskytují syenity, felsitové porfyry a čediče. V Pyrenejích druží se k nim žula. Rudy železné chová útvar triasový v sev. Německu, Švábsku, Lotrinkách a Lucembursku; kamenné uhlí je v jeho usazeninách v Uhrách, asfalt pak v Brunšvíku a Hannoversku. {{Prostrkaně|Útvar křídový}} je v '''E'''-pě velmi rozšířen. Skládá několik samostatných obvodů, z nichž nejdůležitější je obvod českosaský, cášský, sev.-východoněmecký, baltický, anglický, francouzský (severní oddíl neboli pařížské pánve, garonský a oddíl francouzských Alp); k těmto se dále přimyká obvod slezský, karpatský, dánský a jihošvédský. Se zřením ke zvířennému rázu seskupují se tyto obvody do dvou velikých oblastí, a to severní a jižní. Oblast severní zaujímá obvody křídového útvaru českosaského, německého, švédského, anglického a sev. Francie, kdežto jižnímu příslušejí obvody Alp a všechny jižně těchto ležící. Podstata rozdílů těchto dvou oblastí záleží asi v tom, že, kdežto usazeniny severní oblasti chovají bohatě vyvinuté skupiny Belemnitů a Ammonitů, usazeniny oblasti jižní jich téměř zcela pohřešují, majíce skupinu rudistů četně rozvětvenou a bohatou, kteráž, vyjmouc v obvodu českosaském, v severní oblasti je velmi řídká. — Usazeniny zmíněných oblastí a obvodů jsou rozčleněny v pět různě starých stupňů, kteréž od zpodu nahoru takto následují: 1. Stupeň neokomský (neboli Heald s Wealdem); uzavírá usazeniny mořské (vlastní neokom), pak sladkovodní a říčnomořské (označení Hils a Weald). Za vůdčí zkameněliny považují se ''Toxaster complanatus As'', ''Rhynchonella multiformis'', ''Exogyra Couloni d’Orb''. 2. Stupeň gaultský, mořský; objímá jíly a slíny s podřízenými pískovci a vápenci a třídí se opět ve 4 pásma. 3. Stupeň cenomanský, jehož usazeniny jsou převážně glaukonitické pískovce, jíly a slíny. 4. Stupeň turonský, rovněž původu mořského; uzavírá slíny a pískovce a rozpadá se též v několik pásem. 5. Stupeň senonský; obsahuje psací křídu s rohovci, vápence, jíly a písky. Rozpoznány v něm čtyři pásma. — Až do doby stupně cenomanského má rostlinstvo ráz doby jurské s pozůstatky, rhaeta. Obrat počíná v cenomanském stupni. Zde nastupují první dvouděložné rostliny, a čím dále spěje doba křídového útvaru k třetihorní, tím i rostlinstvo rozdílnější jest od dřívějšího. Kapradin ubývá, kdežto stromoví druhy z rodu ''Protopteris'' se množí; zároveň s těmito i jižní tvary konifer, pak palmy, lilijovité rostliny, druhy vrbovité, dubovité, vavřínovité a j. vtiskují této floře ráz vyspělejší, dnešnímu podobnější. Zvířena tohoto útvaru je bohata. Foraminifery vystupují v množství značném, místy skládají i vrstvy; též mořské houby jsou zastoupeny četnými rody. Korály skládají útesy jen v obvodu horního křídového útvaru Alpského; jinde jsou řídké. Rovněž vzácné jsou lilijice, kdežto mořští ježci a ramenonožci dosahují netušeného rozvoje; k těmto se řadí mechovky. červi, mlži, dílem i plži a raci. Předůležití jsou rudisté. Hlavonožce zastupuje jen několik druhů; vymírají na konci této doby (''Ammonites'', ''Crioceras'', ''Toxoceras''). Z hmyzu objeveni byli též motýlové, z obratlovců zbytky ryb chrupavkovitých. Plazi, v jurském útvaru hojní, jsou zde vzácní (''Iguanodon'', ''Mosasaurus'', ''Aptychodus''). Po ptácích objeveny dosud jen čelisti (am. ''Hesperornis'', ''Ichthyornis''). Hornin eruptivních v evropském útvaru křídovém dosud stanoveno nebylo; které tu a tam prorážejí vrstvy křídové, poznány za mladší nežli útvar křídový. Objev tento učiněn jak v saském Švýcarsku, tak i v Karpatech, kdež sedimenty útvaru křídového vyvřelé massy prorážejí. — Rudních žil v tomto útvaru je málo. Známy jsou dosud ve Vestfálsku (galenit a sfalerit), v Banátě (magnetit) a u Rezbanye v Uhrách. Mimo to jsou tu pak ještě z užitečných produktů fosfority (Francie, Podolí, Smolensk), kamenné uhlí (Hannoversko) a asfalt (Švýcarsko). {{Prostrkaně|Třetihory}} ({{Prostrkaně|doba kaenozóická}}). Usazeniny této dlouhé doby zaujímají v '''E'''-pě šírá prostranství na severu i na jihu, na západě i na východě. Na sever sledovány až do Gronska. V nich lze poznati, že na začátku doby kaenozóické vyskytují se jisté druhy rostlinné a živočišné ve značném vývoji, které sem přecházejí z doby minulé, mesozóické, a že soudobně — a to je hluboko vryto do povahy úhrnné — povšechný ráz rostlinstva i bylinstva je dnešnímu mnohem podobnější nežli za doby mesozóické. Tato shoda je tím zjevnější a větší, čím mladší vrstva, jejíž zvířenu a rostlinstvo k dnešní přirovnáváme. Rozdíly podnební jsou za této doby ostré; zde je veliké množství soudobných facií různých, jež přehled a zběžný krátký náčrtek rázu této doby velmi stěžují. Souvrství usazenin doby třetihorní rozčleněno ve tři období: {{Prostrkaně|eocén}}, {{Prostrkaně|miocén}}, {{Prostrkaně|pliocén}}, mezi něž později vsunuto období čtvrté: {{Prostrkaně|oligocén}}. Eocén a oligocén stahuje se zhusta v období jedno: {{Prostrkaně|palaeocén}}; miocén a pliocén v {{Prostrkaně|neogén}}. {{Prostrkaně|Eocén}} rozprostírá se v záp. '''E'''-pě v pánvi pařížské, dále na severu v okolí londýnském, na jih přechází do Alp, pak Apennin, Karpat, Pyrenejí a do Španělska, na východ do Řecka a Turecka. Celé jeho území rozpadá se v několik obvodů, z nichž západoevropské jsou ještě nejzevrubněji prostudovány. Předem je to eocénní pánev pařížská, kde studium palaeontologické svůj počátek vzalo a již mimo pánve anglické nejdokonaleji známe. V okolí pařížském je útvar eocénový zastoupen písky, jíly a vápenci (pařížské hrubé vápence, ''calcaire grassier''), usazenin to dílem říčnomořských, dílem sladkovodních. Eocén anglický obsahuje převážně usazeniny mořské a jen podřízeně brakické. Nejdůležitějším členem mořského stupně je jíl londýnský a písek bagshotský. Mayer rozeznává v eocénu vůbec tato pásma: garumenské, soissonské, londýnské, pařížské, bartonské, ligurské a tongerské. Na jihu zastupuje tento útvar facies nummulitového vápence, jež dochází v Alpách, Apenninech, Karpatech, Pyrenejích, Řecku, Turecku a Španělsku značného rozšíření a mohutnosti. {{Prostrkaně|Oligocén}} je velmi dokonale vyvinut v Německu a v Anglii. Ve střední '''E'''-pě zaujímá severoněmeckou nížinu od paty Krkonoš a Harcu až k Baltickému moři a na východ až k Polsku; na západě vystupuje v Elsasku a ve Švýcarsku. Též ve Francii byl zjištěn, jen že v nepatrné mohutnosti; je zde zastoupen usazeninami sladkovodními a mořskými. Tyto facie jsou daleko mohutnější v oblastech anglických a německých. Jejich prostranství zaujímají tam slíny, písky a jíly. V Německu roztřídili oligocén: ''a'') v pásmo staršího hnědého uhlí, jemuž jsou soudobny vrstvy jantarové a bobových železných rud a ''b'') v pásmo střední složené ze septariových jílů (usazenin to mořských a pozemních). Švýcarský oligocén roztříděn ve zpodní molassu mořskou a v horizont hnědého uhlí. Seinský obvod oligocénní má za nejstarší a nejmladší člen usazeniny sladkovodní, jež uzavírají sedimenty mořské. {{Prostrkaně|Neogén}}. Doba neogenní právem se pokládá za dobu velkých změn. Zborcené vrstvy eocénní vyzdvižené na temenech Alpských dávají nám o velikosti těchto převratů hlasné svědectví. Střední '''E.''' měla za této doby nynější svůj ráz, ovšem pozměněný jednotlivostmi, jež odstraněny byly, když dospěly horské hřbety Alp, Pyrenejí, Apenninů, Karpat a Balkánu své výše. Tehdy obtékal mohutný záliv mořský Alpy, vnikaje z Francie skrze Švýcary a Bavorsko do Rakous, odkudž se dral jednak Moravou do Čech a Polska, jednak Uherskem a Sedmihradskem na poloostrov Balkánský. Iberský poloostrov souvisel s Afrikou, v jejímž severním oddíle šířil se mořský chobot saharský a egyptský. Střední '''E.''' byla nad hladinou mořskou, břehy moře Baltického a Severního i Dánska byly ponořeny v mořském chobotě sahajícím na jih až do okolí Mohučského. Skandinavie, zalesněná sosnami, souvisela s Německem, dále na západu byla Anglie spojena s Francií. Tuto tvářnost '''E'''-py poměnily do jisté míry vyvřelé massy eruptivních hornin. Vyvřelyť za mladších třetihor čediče pohoří Doupovského a Středohoří v Čechách, vyvstaly sopky na severu a vých. Moravy a v Německu (Eifelské pohoří, Porýní), trachytová horstva v Uhrách a Sedmihradsku, čediče ve stř. Francii, Katalonii, Italii, Řecku, Islandu, Skotsku a Irsku. Tyto převraty s klimatickými změnami předurčily změny v rostlinstvu a živočišstvu. K. Mayer rozeznává v neogénu tyto stupně: aquitánský, mohučský, helvetský, tortonský, piacenský, astský a saharský. Evropské území neogenní rozpadá se v několik poměrně ostře ohraničených oblastí, z nichž nejdůležitější jsou oblast rakousko-uherská, mohučská, severoněmecká, švýcarská, francouzská, anglická, volyňsko-podolská a ruská. Na území rakousko-uherského neogénu rozkládají se jíly, slíny, písky, pískovce a litavské vápence. Na těchto veskrze mořských usazeninách, označených stupněm mediterránním, spočívají jíly a písky stupně sarmatského, říčnomořské, na nichž leží písky a jíly stupně kongeriového (říčnomořského), přikryté štěrky belvederskými. V pánvi mohučské zaujímají jíly septariové podklad vrstev neogénních; na nich leží slíny cyrenové, pak pískovce s otisky listův. Pliocén je zde zastoupen vrstvami říčními t. zv. pískovci Eppelsheimskými, uzavírajícími zbytky ssavců (''Dinotherium'', ''Rhinoceros'', ''Mastodon'' etc.). V severním Německu je miocén zastoupen jen slídnatými jíly, jako na př. ve Šlesviku a Holštýně, a obsahuje hnědé uhlí (Meklenburk). V již. Německu a Švýcarsku možno v něm rozeznati dolní pásmo sladkovodní molassy, pak pásmo svrchní molassy mořské a konečně svrchní pásmo molassy sladkovodní. V Anglii spadají do tohoto stupně dílem mořské, dílem říční jíly a písky nazvané crag a uzavírající zvířenu a květenu přechodní od typu třetihorního k diluviálnímu. — Rostlinstvo doby třetihorní nese za eocénu ráz tropický, naproti tomu za neogénu ráz subtropický. Palmy a stromy jehličnaté, pak byliny dvojděložné převládají. Kryptogamy doby mesozóické vytratily se téměř zcela, rovněž cykasy. Velmi pozoruhodna je zvířena. Má již v hrubých obrysech ráz zvířeny nynější. Mnohé soudobé druhy vzaly v ní svůj počátek. Nápadným je povšechný rozvoj ssavců. Z prvoků nabývají důležitosti a významu foraminifery, již tím, že jsou v eocénu zastoupeny skupinou Numulitů, která v neogénu takměř zcela vymřela. Mořské houby, koraly, mořští ježci, ramenonožci jsou vzácni, naproti tomu mlži a plži hojni. Z hlavonožců doby předešlé zbyla toliko skupina Nautilů. Arthropody zastupují skupiny žijící ještě dnes. Veledůležit jest rozvoj ryb i ssavců. Vedle ssavců vaknatých jsou zde zastoupeni hlodavci, kopytnatí, tapíři, druhy vepřů, kočkovití, netopýři a opice. Kromě hnědého uhlí, kamenné soli a bobové železné rudy obsahují neogénní vrstvy co do užitečných hornin ještě síru (Sicilie). Na trachyty vázány vyskytují se zlaté a stříbrné rudy v Uhrách. {{Prostrkaně|Čtvrtohory}}. Podstatné to byly zajisté změny, které byly toho příčinou, že moře doby miocénní, sahající mohutným zálivem od jihovýchodu přes Balkánský polouostrov, Uhry, na severozápad až do Čech a odtud Moravou až do Podolí a na jižní Rus, odteklo na jihovýchod, zanechavši po sobě veliká jezera. Že dlouho trvalo, než tato jezera, původně slaná, pak braková (říčnomořská) a konečně sladká, ve střední '''E'''-pě vyschla, a na jich prostranstvích uloženy byly na jihu mohutné hlíny, na severu štěrky, písky, slíny a jíly, toho dokladem je mohutnost těchto sedimentů. Zkoumajíce tyto usazeniny, mladší třetihorních, ne nesnadno poznáváme, že zpodní, starší, uzavírají zvířenu bohatou zvláště na ssavce (slony, nosorožce, lvy, tygry, hyény atd.), po nichž v mladších bučí není stop žádných nebo velmi skrovné. Toto poznání vedlo k tomu. že usazeniny tyto rozčleněny ve dva stupně: diluvium a alluvium. {{Prostrkaně|Diluvium}}. Diluviální usazeniny pokrývají na severu '''E'''-py veliká prostranství; ale i na jihu jejím rozkládají se široko daleko, tu souvislým, tu na ostrovy roztrhaným příkrovem. Na severu jeví se nám jako výsledek rušivé síly jednak zemského ledového pokrovu, jednak ledovců, kdežto ve střední a jižní '''E'''-pě nejsou než produkty větrů a tekoucích vod (ovšem až na zbytky ledovců vysokých horských hřbetů). Ráz těchto usazenin je na různých místech různý, namnoze ryze místní. V Německu rozčleňují je ''a'') v pásmo svrchních a ''b'') pásmo dolních slínových a jílovitých štěrků, jež místy dělí lavice písková (korálové a mechovkové lavice pískové). Nejen severní '''E.''' byla za této doby zaledněna, než i dále na jihu na temenech alpských, pohoří Jury, pyrenejských, Kavkázu, snad i Apenninu, ležely mohutné ledovce, jejichž mocné usazeniny označují dřívější jich rozlohu. Mimo to svědčí sled vrstev diluviálních tomu, že tehdejší ledovce několikráte (dle jedněch dvakráte, dle jiných třikráte) změnily rozlohu území svého, z čehož se na dvoje, ano i troje zalidnění '''E'''-py soudí. — O tvářnosti '''E'''-py za diluvia bylo promluveno v předmluvě. Zbývá ještě načrtnouti ráz tehdejší zvířeny a květeny. Zřídka kde nalézají se v diluviálních usazeninách zbytky živočišné a rostlinné na původním nalezišti; obyčejně bývají na nalezišti druhotním, kam je zaplavily vody nebo snesly větry. Zvířena i rostlinstvo doby této jeví hluboce vrytý ráz nynější doby, jenže nemá detailních znaků. Toť lze vypozorovati jak na zvířenách sladkovodních usazenin, tak i na arktické floře této doby. Druhy, jako na př. ''Paludina diluviana'', různé druhy z rodu ''Helix'', pak ''Cardium edule'', ''Cyprina islandica'' a j., svědčí tomuto názoru touže měrou, jako že na konci diluvia vymřeli ssavci: na př. ''Elephas primigenius'' (mamut), ''Elephas antiquus'', ''Rhinoceros tichorhinus'', ''Bos primigenius'' atd. {{Prostrkaně|Alluvium}} je zastoupeno usazeninami nynějšími, usazeninami hlinitými, pískovitými, jílovitými a j., jež uložily prameny, řeky, jezera a moře. Sem přísluší též ruda bahenní, rašeliny, korálové útesy, vulkanické tufy atd. Rozloha těchto sedimentů je veliká; povstávají všady, kde jsou činny síly mechanické a kde se rodí, přerodňuje a zaniká život organický. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == V obrovském, k východu otevřeném polokruhu obmyká největší čásť hranic '''E'''-py moře, na severu jako moře Karské a Bílé, na západě jako Atlantský okeán a jeho části, Severní a Baltické m., na jihu jako moře Středozemní (s m. Černým a Azovským). Obě jmenovaná středomoří, severní, tvořené Sev. Německým mořem a Baltem, a jižní (Středozemní) mají pro '''E'''-pu největší důležitost. — Moře '''E'''-pu obléhající jsou z největšího dílu nehluboká. Isobatha 200 ''m'' vzdaluje se velmi značně od severních a západních břehů celiny. Kdyby moře Atlantské jen o 150—200 ''m'', tedy o míru nejvyšších staveb, kleslo, zbylo by z Bílého, Severního a Baltického moře jen několik malých bassinů a záp '''E'''. podobala by se tupému poloostrovu, jehož okraj by šel od záp. Norska přes Shetland a Hebridy k záp. Irsku a odtud v tupém úhlu do vnitra zál. Vizcayského. Jen kol břehu jižního Norska táhl by se úzký průplav. Také rozdíl obou evropských středomoří spočívá hl. ve hloubce. Balt (400.000 ''km''²) má spíše ráz vnitrozemského jezera, jež jen úzkými průplavy — oběma Belty a Sundem — jest spojeno se Severním mořem. Posléze jmenovaný průplav jest však vedle La Manche nejvíce navštěvovanou drahou mořskou. Severní moře, velikého pro střední '''E'''-pu významu, zužuje se v jihu v nejdůležitější evropský průplav, úžinu Doverskou č. Calaiskou, 32 ''km'' širokou. Ještě moře Irské má ráz středomořský. Hluboká moře evropská počínají teprve zálivem Vizcayským. Kdežto pobřeží záp. Francie a jižní Anglie ještě opásáno jest pruhem mělkého moře 150—200 ''km'' širokým, shledáváme se u břehů pyrenejských se značnými hloubkami. Středomoří jižní (2½ mill. ''km''², spojené s okeánem úžinou Gibraltarskou (14 ''km'' šir. a až 900 ''m'' hlubokou), dělí se v západní a východní. Mělká úžina Túniská nebo Sicilská obě části spojující přibližuje zase '''E'''-pu k Africe až na 140 ''km''. Východní, celkem hlubší, Středomoří na evropské straně značně rozčleněné, spojeno jest úž. Dardanellskou (Hellespont, 2 ''km'' šir.) s nevelikým m. Marmarským (11.655 ''km''²), z něhož úž. Cařihradská (Bospor, ½ ''km'' šir.) vede do moře Černého (440.000 ''km''²). Úžina Kerčská (4,2 ''km'' široká), řece podobná, odděluje moře Černé od Azovského (37.604 ''km''², 4—5 ''m'' hlub.), jež má již docela ráz vnitrozemského jezera. Činnost moře na březích evropských jest velmi značná. Příliv a odliv, nahrazující některým říčním přístavům moře, působí na jiných místech, zvl. v Sev. moři a v otevřeném okeánu velmi zhoubně. Stoupá u Lorientu a Morbihanu na 4, u Brestu na 6, u Roscofu na 8, u St. Malo na 11 ''m'', nejvýše snad v celé '''E'''-pě v zátoce Bristolské, na 9—15 ''m'', a nejzáze v ní u Chrestonu prý až na 19½ ''m'' při rychlosti vlny 60 ''km'' v hodině. Naproti tomu mizí výše přílivu v Baltu a moři Středozemním (zde u Terstu jen 70 ''cm''). S tím souvisí také činnost moře. Tak trhá moře v Normandii každoročně 2 ''m'', na březích norfolckých a suffolckých v Anglii až 2–4 ''m'' celiny ročně. Vůbec v Severním moři trvá dosud silný boj moře a pevniny. Prudké návaly urývají zde celé ostrovy a zaplavují široké pruhy země, čemuž zase člověk umělými hrázemi snaží se překážeti. Tak r. 1173 utvořena zátoka holland. Dollart, r. 1221 zát. Jade v Oldenbursku, roku 1277 frízský Dollart, r. 1421 zničeno 72 vesnic v Hollandsku, r. 1570 zahynulo prý při povodni 100.000 lidí, r. 1634 ve Frízsku 15.000 lidí. Plinius znal 23 frízských ostrovů, dnes jich jest pouze 16. Úbytek Hollandska počítá Arends za posi. 6 stol. na 6050 ''km''², z nichž polovice urvána v stol. XIII., kdežto v XVIII. již jen 55 ''km''². Za to nyní vysušovaním Hollandska značně přibývá, tak v létech 1815–65 asi 45.000 ''ha''. V Belgii páčí Laveley přírůstek od r. 1124 na 50.000 ''ha'', tak že dnes jsou pole, kde byla r. 1213 námořská bitva Sluyská mezi Francouzi a Angličany. Někde zanáší moře samo velmi značně, tak na př. m. Beccles, jež bylo ještě v XIV. věku přístavem, leží dnes 14 ''km'' od moře (viz {{Prostrkaně|Duny}}). Veledůležito u moří evropských jest, že až na nepatrnou čásť po celý rok jsou prosta ledu. Pravidelně zamrzávají jen moře Bílé, mělké moře Azovské a zálivy moře Baltického. Někdy ovšem výjimečně zamrzání to stává se obecnějším, tak na př. r. 1688 Karel X. s vojskem 20.000 přešel přes zamrzlé moře na ostr. Fünen a Langenland; r. 1809 Rusové hrozili Štokholmu přes zamrzlý Balt, a Velký Belt byl r. 1871 od 1. ledna až do 1. března zamrzlý. Černé moře zamrzlo prý r. 299, 558, 703, Dardanelly r. 762, Bosporus r. 359 a 474, ba r. 1507 zamrzl i přístav v Marseilli, r. 1769 La Manche a roku 860 i moře Jaderské. Až do nedávna mělo se za to, že mezi hladinami okeánu Atlantského a m. Středozemního jest veliký rozdíl. Teprve nejnovější přesná měření medimaremetry a mareografy ukázala, že hladinu moří '''E'''-pu obklopujících lze pokládati za totožnou. Přijímáme-li hladinu střední u Marseille za normál, jest hladina moře v Terstu o 2 ''cm'' vyšší, v Benátkách a Janově o 5, v Livorně a Nizze o 6, v Anconě o 8, v okeánu Atlantském u Biarritzu o 13, v S. Jean de Luz o 15, v Brestu o 2 ''cm'' vyšší; v Les Sables d’Olonne o 20 ''cm'' nižší, v Kanálu cherbourském o 5, v Havru o 1 cm vyšší, v Boulogni stejná. — V Severním moři jest u Ostende o 16, v Amsterdamu o 1, v Cuxhavenu o 3 ''cm'' nižší, v Zuiderském jezeře o 5—7 vyšší, v Baltu u Travemünde o 9, u Swinemünde o 2, u Pilavy o 8 ''cm'' nižší. Největší známý rozdíl u moří evropských činí tudíž pouze 35 ''cm''. To má velikou důležitost praktickou pro přesné nivellování a triangulaci. Tyto jsou téměř ve všech státech evropských založeny na hladině nejbližšího moře. Tak přijali Rakušané Terst, Italie Janov, Francie Marseille, Španělsko Alicante, Portugalsko okeán Atlantský u Cascaès, Belgie Ostende, Rusko Kronstadt. Jen výjimečně přijali Hollanďané stř. hladinu vysoké vody v Amsterdamu, jež leží as 14 ''cm'' nad stř. hladinou, Německo pak za normál rovinu položenou 37 ''m'' pod fixním bodem hvězdárny berlínské. Normál tento leží as 2 ''cm'' výše než hladina Baltu u Swinemünde. Švýcaři mají za základ svých měření fixní bod na bludném balvaně, tak zvaném Pierre du Niton v Genevě. Jest zjevno, že když hladina moří evropských jest téměř totožná, i měření výškopisná zbavena jsou vady, již by jinak různé základní niveau přivoditi musilo. Utváření se '''E'''-py (viz geologii) vysvětluje, proč {{Prostrkaně|řeky}} z větší její části vlévají se do zátok Atlantského okeánu, a ne přímo do něho nebo do Arktického moře, do kterého ubírají se jen vody z východní roviny ruské, a proč uzavřená úvodí (baltické a černomořské) co taková se vytratila, kdežto veliké území Kaspického moře (¹/₅ celé '''E'''-py) se zachovalo. {{Prostrkaně|Úvodí Arktického moře}} dělí se zátokou Bílého moře přirozeně ve dvě části: západní lapsko-norsko-ruskou, obsahující staré planiny s velikými jezery (Enare 1421 ''km''²) a s malými řekami (Tana 275 ''km'' dl.), a ve východní tundrovitou rovinu severní Rusi, ze které přitékají řeky: Pečora (1820 ''km'' dlouhá, 420.000 ''km''² úvodí), Mezeň (800 ''km'' dlouhá, 78.000 ''km''² úvodí) a Dvina severní (1725 ''km'' dl., 365.000 ''km''² úvodí). {{Prostrkaně|Úvodí Atlantského okeánu}} omezeno jest na západní část poloostrova pyrenejského, na Francii, Anglii, Irsko a Norsko, nepřihlížejíc ovšem k Islandu a k menším ostrovům tohoto moře. Severní břeh poloostrova pyrenejského nemá žádné větší řeky, západní však vykazuje, kromě množství menších, 5 velikých, ze středu poloostrova přitékajících řek: Miñho (275 ''km'' dl„ s 25.000 ''km''² úvodí a 53 ''m''³ vody ve vteř.), Duero (850 ''km'' dl., s 95.000 ''km''² úv. a 630 ''m''³ vody ve vteř.), pojímající v sebe ¹/₆ vodstva celého poloostrova; Tajo (912 ''km'' dlouhá, s 84.000 ''km''² úvodí, 333 ''m''³ vody ve vteřině), v létě často vysychající, Guadiana (509 ''km'' dl., s 60.000 ''km''² úv.), a konečně z jižní roviny Andaluské Quadalquivir (602 ''km'' dl., s 55.000 ''km''² úv., přinášející za nízkého stavu 30 ''m''³, za středního 260 ''m''³ vody ve vteřině). Jezer větších na poloostrově pyrenejském není. Z Francie k úvodí Atlantského okeánu náležejí ³/₅ celé země a to: Adour (301 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úvodí, 222 ''m''³ stř. vody ve vteř.), Garonne s Dordogne (575 ''km'' dl., 90.550 ''km''² úv., 1178 ''m''³ stř. vody), Charente (371 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ vody), Loire (980 ''km'' dl., 115.116 ''km''² úv., 985³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} stř. vody) odvádějící vodstvo z celé střední Francie; Seine v Canal la Manche (776 ''km'' dl., 77.311 ''km''² úv., 694 ''m''³ ve vteř.) a nepatrná Somme (245 ''km'' dlouhá, 5550 ''km''² úv., 57 ''m''³). Velká Britannie náleží k úmoří tomu jednou třetinou svého povrchu, ale až na řeku Severn (12.530 ''km''² úv., 286 ''km'' dl., 150 ''m''³ ve vteř.) jsou to přítoky nepatrné, podobně jako v záp. Norsku. Irsko náleží sem celé; ⅓ vodstva padá na východ do moře a průlivu Sv.-Jirského, ostatek na západ; kromě Shannonu (383 ''km'' dl., 18.168 ''km''² úv., 200 ''m''³ ve vteřině) nevyvinula se tu žádná větší řeka; i jezera, pokrývající úhrnem plochu 2300 ''km''² (největší Neagh 397 ''km''²), jsou vesměs malá; celá země, nejvíce střed, pokryta jest rašelinami, které povstaly před 5000 léty porážením lesů a stálou vlahou, zaujímají dnes ¹/₇ celého Irska, tak že vzniklo přísloví, že v Irsku není nic jiného než ''fogs, bogs and hogs'', t. j. mlhy, rašeliny a prasata. Z obou zátok Atlantského okeánu (moře Středozemní, Severní a Baltické) hluboko '''E'''-pu rozpolťujících jest zátoka severní (m. {{Prostrkaně|Severní}} a {{Prostrkaně|Baltické}}) sice kratší, ale na přítoky bohatší a má větší úvodí. Příčina toho jest, že střední '''E.''' klesá k severu, a proto vodstvo své v tom směru odvádí (zvláště z Alp a ledovců alpských) a že má vlhčí léto, tak že řeky nemohou tak vysychati jako při Středomoří, kde v západě není často povrchní vody. Též veliké roviny středoevropské usnadnily utvoření se velikých řek Rýnu, Labe, Odry a Visly, které tekouce vesměs stejným směrem svahu, povstaly dosti pozdě ze zátok mořských, většinou až po ledové době. Vých. a západní břehy Severního a severní a vých. břehy Baltického moře mají jen malé řeky, ale vých. břehy baltické mají četná, velká jezera, což se vysvětluje opět ledovou dobou. Skotsko má v západních prahorách četná malá jezírka (Loch Lomond 71 ''km''²), taktéž sev.-záp. Anglie, i řek jest tu mnoho (550), ale jsou veskrze malé a nepatrné, jen Ouse má úvodí 4290 ''km''² 230 ''m''³ a Temže 11.288 ''km''² (30 ''m''³ za vteř.) veliké. Totéž platí o Norsku, kde se nevyvinula ani jediná větší řeka a nevzniklo žádné větší jezero (jezero Mjösen 287 ''km''² jest největší). Větší jsou límany v záp. Dánsku (Limfjord 1169 ''km''²), ale největší řeka Ejdora (202 ''km'' dl.) má jen 3400 ''km''² úvodí. Za to i břeh jižní jest bohatý nejen na močály přímořské (watten, staré límany) a nyní dílem podmořské (v Hollandsku), ale i na dlouhé a vodnaté řeky; vlévají se tu: Šelda (430 ''km'' dl., 32.500 ''km''{{Redakční poznámka|správně: ''km''²}} úvodí, 100–200 ''m''³ vody), Rýn s Mosou a Moselou (1142 ''km'' dl., 196.303 ''km''² úv., 900—1200 ''m''³ vody), největší to řeka západní, mající i v létě pro četné ledovce alpské vodu stálou; Emže (335 ''km'' dl., 11.996 ''km''² úv.), Vesera (428 ''km'' dl., 46.000 ''km''² úv., 157 ''m''³ vody) a Labe (1265 ''km'' dl., 143.000 ''km''² úv., 90—1800 ''m''³ vody), mající v létě silný úbytek vody. {{Prostrkaně|Baltické moře}} nedostává větších přítoků ani z Dánska, ani ze Švédska; má sice Švédsko ¹/₁₀ povrchu svého pokrytou jezery, z nichž 35 přes 100 ''km''² (Wenern 5508 ''km''²) a množství řek, ale ty jsou malé, jen Glomen jest 560 ''km'' dl. s 51.480 ''km''² úvodím a 800 ''m''³ vody. Totéž platí o Čuchonsku, kde na jihu až na 47 % půdy pokrývají jezera, ze kterých Saima, Kalla, Eno a Pihlaja zaujímají 7762 ''km''², řeky však nepatrné. Příčina v obou pádech ledová doba. Baltické kraje od Čuchonska dělí krajina močálův a jezer na ploše asi 40.000 ''km''² (Ladoga 18.120 a Oněga 9752 ''km''²), jež odvodňuje hlavně Něva (58 ''km'' dlouhá s 2950 ''m''³ vody ve vteř.). Vlastní baltické kraje (Estonsko. Livonsko a Kuronsko) nemají ani větších jezer (Ilmenské 918 ''km''², J. Čudské čili Pejpus 3543 ''km''²) ani řek, jen Dvina záp. jest 757 ''km'' dl. s 85.401 ''km''² úv., 500 ''m''³ vody. Za to bohatý jest jižní břeh na jezera (líman Kurský 1600, Frišský, 859, ústí oderské 957 ''km''², a veliké množství menších jezer: v Prusku 173, v Pomořansku 52, v Meklenbursku 650, ač dohromady jen 1880 ''km''² vel., tak na řeky, z nichž Něman (700 ''km'' dl., 90.548 ''km''² úv., 500³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} vody), Visla 1145 ''km'' dl., 204.850 ''km''² úv., 937 ''m''³ vody) a Odra (940 ''km'', 114.690 ''km''² úv., 243 ''m''³ vody). Zcela jiné jsou vodopisné poměry jižní zátoky Atlantského okeánu, t. j. {{Prostrkaně|Středozemního moře}}, které dostává z něho úžinou Gibraltarskou stálou posilu, bez které by nutně musilo vyschnouti. Kromě afrického Nílu nevlévá se sem žádná velká řeka; asijský břeh jest chudý, totéž platí o břehu evropském, ze kterého přicházejí řeky jen druhé velikosti, s úvodím krátkým, ano rozvodí jest břehu blízké. Tak ve Španělsku jsou malé pobřežní říčky, jen Ebro má tok 750 ''km'' dl. a 83.500 ''km''² úvodí se 200 ''m''³ střední vody; země, zvláště v středních pouštích arragonských neovlažovaná v létě má nedostatek vody, tak že tu platí přísloví španělské, že jest lacinější rozdělávati vápno vínem nežli vodou. Jižní břeh Francie jest pln límanů, ale řeky, kromě Rhônu, jsou pouhé bystřiny, v létě úplně vysychající, v zimě a na jaře velmi dravé a zhoubné jako Var (120 ''km'' dl.), Hérault (160 ''km'' dl.), ano Aude (223 ''km'' dl.) mívá v létě 5 ''m''³ vody, někdy však 3000 ''m''³ a přinášívá ročně 1,7 millionů ''m''³ hlíny do moře. Rhône (1025 ''km'' dl., 98.667 ''km''² úvodí, 1718—2603 ''m''³ střední vody, ale někdy jen 400 a náhle 12.000 ''m''³) jest na vodu bohat, i děkuje bohatství to ledovcům alpským (1037 ''km''²) a to v údolí Walliském, a jezeru Lemanskému (578 ''km''² s 87.700 ''km''³ vody), které mu zastavuje, zachraňuje a čistí vodu stálou, neb dolní přítoky rhônské jsou bystřiny, častým a náhlým rozvodňováním velmi zhoubné; tak Ardéche vzrostla r. 1828 výše o 21 ''m'' a přinášela za vteřinu 7900 ''m''³ místo 20 ''m''³, o Durance pak (40–9000 ''m''³ vody) platilo staré přísloví: ''Le parlement, le mistral et la Durance sont les trois fleaux de la Provence'' (parlament, mistral a Durance jsou tři útrapy Provence). V Italii jest to východní svah k moři Jaderskému, jenž má hlavní vodstvo. Sever má asi 500 jezer, mezi nimiž nej krásnější z celé '''E'''-py Lago di Garda 361 ''km''², dále Maggiore 211 ''km''², di Como 155 ''km''², která sbírají a upravují vodu a přítoky jediné velké řeky italské Pádu (''Po'', 672 ''km'' dl., 69.382 ''km''² úv., 1720 ''m''³ střední vody, jinak 156-7000 ''m''³). Ligurský břeh Italie má pouhé bystřiny až k ústí řeky Arno (230 ''km'' dl., 8447 ''km''² úvodí, 100 ''m''³ střední vody, jinak 1500 až 2000 ''m''³). Největší řeka západní Italie, Tiber (''Tevere'', 368 ''km'' dl., 16.722 ''km''² úv., 280 ''m''³ vody) po ¾ roku nedostává vody deštěm a živí se jen podzemní vlahou. Ostatní Italie na jihu i na východě a její ostrovy mají jen nepatrné řeky, které v létě mají nedostatek vody. Totéž platí o západu poloostrova balkánského, kde řeky (Neretva 206 ''km'' dl., 9106 ''km''² úvodí, Drin 350 ''km'' dl.) jsou tak nepatrny, jako jezera mimo Skaderské 373, Ochridské 269 a Janinské 110 ''km''². Podobně chudé jest Řecko a Turecko až na Vardar (346 ''km'' dl.) a Maricu (1437 ''km''{{Redakční poznámka|překlep, správně: 437 km (viz heslo [[../Balkánský poloostrov|Balkánský poloostrov]])}} dl., 53.846 ''km''² úv.). {{Prostrkaně|Úvodí Černomořské}}. Severní břeh Černého moře jest na vodu velmi bohatý, neb tu ústí se druhá co do velikosti řeka evropská, Dunaj (2900 ''km'' dl., 816.947 ''km''² úv. a při ústí 6—10.000 ''m''³ vody ve vteřině), dostávající z ledovců alpských stálou a hojnou vláhu. Kromě Dunaje vlévají se do Černého moře Dněstr (1200 ''km'' dl., 80.000 ''km''² úv. a 413 ''m''³ vody) s velikým límanem, Bug (830 ''km'' dl.), Dněpr (1950 ''km'' dl., 510000 ''km''² úv., 2800 ''m''³ vody) a do {{Prostrkaně|Azovského moře}} (37.496 ''km''²) Don (2150 km dl., 400.000 ''km''² úvodí, 900 ''m''³ vody) a {{Prostrkaně|Kaspické moře}} (434.418 ''km''²) přijímá jediný veletok evropský Volgu (3715 ''km'' dl., 136.765 ''km''²{{Redakční poznámka|překlep, asi chybějící číslice, ve skutečnosti 10x více (viz heslo [[../Volha|Volha]])}} úv., 3780-4365 ''m''³ stř. vody), proti níž Ural (200 ''km'' dl., 8000 ''km''² úv., ale jen 50 ''m''³ vody) jest pouhou bystřinou, nebo přicházeje ze stepi, nechává tu pod Uralskem polovici vody. V míře ještě větší platí to o řece Tereku. Solných jezer jest na stepi uralské na 2000, největší z nich jest Eltonské (181 ''km''²). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == '''E.''' má mnohé podnební výhody před ostatními díly světa: teplotu zvýšenou zvláště v zimě, převládající mořské větry a hojné deště. V '''E'''-pě, nalézající se až na nejsevernější část v páse mírném, střídají se pravidelně roční doby, a rozdíly mezi teplotou letní a zimní jsou v téže zeměpisné šířce menší než v Asii a sev. Americe; v '''E'''-pě není nikde tropického vedra a polární zimy, a při hojném zavlažování půdy nemohou se nikde vyvinouti rozsáhlé pouště. Velký účinek na podnebí '''E'''-py má Atlantský okeán a proud Golfský, táhnoucí se podél záp. pobřeží '''E'''-py až do sev. Ledového moře. Barometrickými minimy zasahuje působení Atlantského okeánu daleko na pevninu až do Asie. Účinkem mořských větrů, které rozvádějí vlhký a teplý vzduch po pevnině, provozuje se s výsledkem orba na severu '''E'''-py, kde v téže zeměpisné šířce v Asii a v Americe zdržují se na chudých pastvinách pouze kočovníci. Teplý proud Golfský působí, že na celém atlantském pobřeží až k Severnímu mysu nezamrzá v zimě voda v žádném přístavě a že daleko na severu '''E'''-py vyskytují se velká a lidnatá města. Působením Atlantského okeánu neubývá teploty pouze od jihu k severu, nýbrž také od západu k východu, zvláště v zimě, kdy bývá záp. '''E.''' mnohem teplejší než '''E.''' východní. Také vlhkosti vzdušné, oblaků a deště ubývá směrem od Atlantského okeánu k východu a jihovýchodu. Hojné rozčlenění '''E'''-py, jak vodorovné tak i kolmé, má za následek při poměrně malé rozsáhlosti pevniny dosti značnou rozmanitost úkazů podnebních. Hory účinkují hlavně na rozdělení teploty a deště. Některá pásma horská, jako Alpy, Pyreneje a Karpaty jsou dosti vysoká, že jsou pro sebe klimatickými ostrovy. '''E.''' má na svou zeměp. šířku teplotu zvýšenou, zvláště v okolí Atlant. okeánu a Středozemního moře, jehož voda přispívá též značnou měrou k oteplování vzduchu. '''E.''' jest uzavřena na severu roční isothermou 0°, na jihu 20° C.; jenom v poříčí Pečory a na poloostr. Kole nalézá se prům. roční teplota pod 0°. V nejchladnějším zimním měsíci lednu ohraničují '''E'''-pu isothermy -20° na sev. vých. a 12° na jihu, v nejteplejším letním měsíci červenci isothermy 10° a 28°. Roční proměna teploty činí v záp. '''E'''-pě 15—20°, ve vých. 20—25°. Maxima pozorují se až 41°, minima až -50° C. Rozdělení teploty bývá v každé době jiné; v zimě bývá teplota záp. '''E'''-py větší než '''E'''-py vých., v létě vystupuje naopak teplota vzduchu na vých. '''E'''-py výše než na západě, avšak s menšími rozdíly. Přechodní doby roční, jaro a podzim, jsou v sev. a již. '''E'''-pě naproti dobám extremním zkráceny prodloužením léta na jihu a prodloužením zimy na severu. Jak se teplota v '''E'''-pě od zimy na jaro zvyšuje účinkem přibývající výšky slunce a délky dne, poznáváme nejlépe z postupu isotherm. Isotherma 9° C naznačující příchod jara a nalézající se dne 15. března na severu poloostr. pyrenejského, postoupí dne 15. dubna až k čáře, jež se táhne od Londýna přes Prahu, Brno a Bukurešt a odtud podél 45° s. š. k východu; dne 15. května nachází se isoth. 9° na 55°, dne 15. června na 66° s. š. {{Prostrkaně|Tlak vzduchu}} jest v '''E'''-pě velmi proměnlivý a kolísavý, gradienty směřují zřídka kdy po delší dobu v tutéž stranu a není podmínek pro stálé větry a stálé počasí jako v páse tropickém a subtropickém. Přechodem barometrických minim a maxim přes '''E'''-pu od Atlant. okeánu směrem k východu mění se stále tlak vzduchu a střídají se s různými směry větru periody pěkného slunečného počasí s periodami počasí špatného a deštivého. Pro podnebí a povětrnost v '''E'''-pě mají větší důležitost barometrická minima než maxima, jelikož jsou pohyblivější. Dráhy barometrických minim tvoří zvláštní síť, jež nejvíce jest rozvětvena v sev.-záp. '''E'''-pě. Minima objevují se nejčastěji v okolí britských ostrovů a ubírají se podél sev.-záp. pobřeží '''E'''-py buď do sev. Ledového moře anebo směrem vých. k moři Baltickému. Některá minima nastupují od jižního pobřeží britského dráhu směrem ku Středozemnímu moři, kde se též tvoří barom. depresse, jež vnikají do '''E'''-py směrem od jihu k severu. — Přechodem barometrických minim, jež jsou vyplněny vzduchovými víry (cyklony), kroužícími kolem středu nejnižšího tlaku, mění se směr větru a povětrnost velmi rychle. Přibližováním se minima ubývá tlaku a přibývá teploty, oblačnosti a deště za větrů jihozáp. a záp.; s odcházejícím minimem přibývá tlaku, obloha se vyjasňuje a teplota klesá při větrech sev.-záp. a sev. Převládající minima působí v '''E'''-pě mírnou a větrnou zimu, chladné a deštivé léto; maxima naopak provázená jasnou oblohou mají za následek studenou zimu a horké léto. Dle normálního rozdělení tlaku nalézají se v zimě nad Atlantským okeánem a{{Redakční poznámka|v tisku dvě spojky ''a'' po sobě, opraveno}} Středozemním mořem barom. minima, jež jsou oddělena pásem vysokého tlaku táhnoucího se z Asie směrem od sev.-vých k jihozáp. Povětrnost ve větší části '''E'''-py ovládají cyklonální teplé proudy atlantské, jež přicházejí od jihozáp.; kontinentální chladné větry z vysokého tlaku asijského panují pouze v již. části vých. '''E'''-py. Na jaře barom. minima a maxima zaujímají jinou polohu, a jsou též rozdíly mezi tlakem nejvyšším a nejnižším značně menší než v zimě; zvláště pozoruje se zvýšení tlaku na severu a snížení tlaku na jihovýchodě '''E'''-py. Následkem toho dostavují se častěji sev. větry, které zdržují postup teploty v záp. a stř. '''E'''-pě, V létě bývá nad '''E'''-pou a sousedními moři opačné rozdělení tlaku než v zimě. Nad Atlantským okeánem jest tlak vzduchu vyšší než nad vých. a jihových. '''E'''-pou. Převládají až k Alpám větry záp. a sev. záp. s nestálou, vlhkou a deštivou povětrností, kdežto v oboru Středoz. moře panují suché větry severní. Začátkem podzimu pozoruje se vysoký tlak ve střední '''E'''-pě a v již. Rusku se slabým anticyklonálním prouděním vzduchu a pěkným počasím, kdežto koncem podzimu bývá rozdělení tlaku a proudění vzduchu jako v zimě. Barometrickými minimy dostavují se oblaky a deště z moří daleko na pevninu. Největší oblačnost (70 %) pozoruje se v sev.-záp. '''E'''-pě, kde se minima vyskytují nejčastěji, nejmenší oblačnost nalézáme v jižní a jihových. '''E'''-pě, kde jest tlak vyšší a panují suché větry. — S oblačností stejnoměrně ubývá relativní vlhkosti vzduchu, počtu dní s mlhou, deštěm a sněhem od pobřeží britského a norského směrem k vých. a k jihu. V Irsku pršívá 240 dní, v Lofotech 200, v Berlíně 154, v Athénách 73, v Catanii po 53 dní do roka. Jelikož se v '''E'''-pě objevují barom. minima ve všech dobách ročních, bývají zde případy trvalého sucha velmi řídké; úplně bez deště nebývá žádná doba roční. V jihoevropských zemích panuje sucho nejdéle v době letní. V zemích přímořských pršívá nejhojněji a nejčastěji na podzim a v zimě, v zemích uvnitř pevniny vyskytují se nejhojnější deště s bouřkou na jaře a v létě, kdy vystupuje vzduch nejsilněji do výše nad oteplenou pevninou. Na horách jsou srážky vodní stejnoměrněji rozděleny na roční doby než na rovinách. Celkem jest '''E.''' následkem své polohy uprostřed moří hojně zavlažována roční výškou 50—100 ''cm'' vodních srážek. Nejvíce vody dešťové dostává se skalnatým pobřežím mořským, svahům horským, přes které vystupuje mořský vítr do výše. Na vyvýšeném pobřeží skandinavském, skotském a portugalském, v některých částech Alp a Krasu bývá až 200—350 ''cm'' srážek, kdežto nejméně vody prší v severní Skandinavii a v jihových. části Ruska (ročně 25—50 ''cm''). '''E'''-pu lze rozděliti na 5 podnebních krajů: 1. '''E'''-pu jižní, 2. západní, 3. střední, 4. východní, 5. arktickou. 1. Podnebí {{Prostrkaně|jižní '''E'''-py}}, oddělené od ostatní pevniny vysokými pásmy Pyrenejemi, Alpami a Balkánem, podobá se více podnebí severoafrickému a maloasijskému než evropskému. Ráz jeho jest určen zeměpisnou polohou, mořem Středozemním a tvarem půdy. Následkem polohy v subtropickém pásu vyznamenávají se země středomořské neobyčejně jasnou oblohou a jasným svitem slunečním, jenž jim dodává zvláštního půvabu. Velká členitost kolmá a vodová podmiňuje velkou rozmanitost v rozdělení tepla, deště a směru větrů. Průměrná roční teplota vzduchu v jihoevropských zemích bývá 12— 20° C s malými proměnami, neboť nejchladnější měsíc leden má teplotu v nižších polohách 0—12° C, nejteplejší červenec 23—28° C. Zima bývá v jižní '''E'''-pě krátká a velmi mírná, bez krutých mrazů a velkých sněhů. Až na hory a planiny, kde jest drsněji, trvají mrazy a zůstává ležeti sníh všude jen krátkou dobu. Letní teplota vystupuje ovšem do značné výše, někdy 35—41° C, avšak letní vedra nejsou tak nesnesitelná jako v jiných horkých zemích, jelikož se nalézají ve spojení se suchou povětrností. V jižní '''E'''-pě bývá totiž následkem zvláštního rozdělení tlaku léto nejsušší dobou roční. Na rozdíl od ostatní '''E'''-py ubývá letních dešťů od severu k jihu a přibývá dešťů podzimních (aequinoktiálních) a zimních, jež na jihu výhradně panují. Deště v jižní '''E'''-pě jsou krátké a prudké lijáky, po kterých se obloha záhy vyjasňuje. Oblačnost nejpošmournějšího měsíce 50 % snižuje se v létě na 30—20 %. Italie a Řecko staly se pro blankytnou oblohu pověstnými. Příčinu jasné oblohy, letního sucha a zimního mokra hledati jest v rozdělení tlaku a v panujících větrech. V létě rozkládá se nad mořem Středozemním vysoký tlak vzduchu a panují sev. a sev.-záp. větry, jež jsou velmi stálé a jež byly již starým Řekům známy pod jménem »etésií«. V zimě udržuje se nad teplejším mořem Středozemním nižší tlak vzduchu než nad chladnějšími pevninami vůkolními, a v různých částech toho moře panují různé větry, jež bývají deštivé, protože jsou cyklonální, vystupující v oboru nízkého tlaku do výše; zvláštním tvarem terrainu nabývají veliké prudkosti některé lokální směry větru, jako v již. Francii mistral, na pobřeží istrijském a dalmatském bóra. V jižní Italii a na Sicilii objevuje se suchý a palčivý scirocco z pouští severoafrických, jenž jest znám ve Španělsku pod jménem »leveche« nebo »solano« a na Madeiře »leste«. Jinak jest v oboru Středozemního moře scirocco teplý a vlhký vítr mořský, jenž se objevuje zvláště v době dešťové. 2. {{Prostrkaně|Západní a severozápadní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně okeánické, jež jest nejurčitěji vyvinuto na ostrovech a na pobřeží atlantském. Podnebí toto jest velmi mírné, avšak silně podmračné, deštivé a větrné, pravý opak suchého a jasného podnebí jihoevropského. Atlantský obor podnební jest ohraničen na jihu roční isothermou 14°, na severu 0°, a ubývá teploty od záp. k vých. vzdalováním se od moře na pevninu větší měrou než od jihu k severu. Působením teplého moře v zimě rozdíly teploty mezi severem a jihem téměř úplně mizejí; na Hebridách vyskytuje se v lednu prům. teplota 6° jako v již. Francii, v Hammerfestu pozorují se minima -22°, kdežto v Paříži klesá teploměr až na -24° C. Velká oblačnost a prudké okeánické větry nepřipouštěj! dlouhé, trvalé pokrývky sněhové. Jaro bývá v tomto podnebním oboru poměrně chladné a suché; nejteplejší měsíce letní vykazují na jihu prům. teplotu 20, na sev. 10°, tak že roční proměna teploty činí pouze 11—16°. Na rozdíl od ostatní pevniny evropské bývá na ostrovech a na pobřežích atlantských nejchladnějším měsícem únor a nejteplejším srpen. Podnebí atlantské vyznačuje se vlhkým vzduchem, velkou oblačností a deštivostí. Relativní vlhkost činí do roka 80 %, oblačnost 66 až 70 %, hojnost deště jest největší 120-200 ''cm'' ve vyšších polohách horských, jako na záp. straně Pyrenejí, záp. pobřeží norském atd. V jezerní krajině cumberlandské a v západním Skotsku dosahuje roční množství srážek výše až 250—360 ''cm''. Pršívá hojněji v chladnější době roční od října do března než v době teplejší od dubna do září, ačkoli trvalé deště vyskytují se i v létě. Bouřky dostavují se v průvodu cyklonů i v zimě, a to tím hojněji, čím dále k severu, tak že v sev.-záp. Skotsku a na Islandě mají zimní bouřky převahu nad letními. Rychlé klesání tlaku od subtropického barom. maxima na jihu směrem k islandskému minimu na severu působí, že převládají v celém oboru mořské jihozáp. a záp. větry zvl. na podzim a v zimě, jež bývají velmi prudké. Silné vichřice vyskytují se též i v ostatních dobách ročních, jelikož se podél atlantského pobřeží táhne hlavní dráha, po které se ubírají středy barometrických minim, jež hlavně se nalézají v okolí britských ostrovů. Podnebí atlantské jest pro vzrůst rostlinstva v mnohém ohledu velmi výhodné, tak že se obilí daří na pobřeží norském ještě pod 66° s. š. 3. {{Prostrkaně|Střední '''E'''-pu}}, obsahující země německé, ruské Polsko, země Rakousko-uherského mocnářství, Švýcarsko a sev. čásť poloostr. balkánského, pokládati lze za zvláštní podnební obor, ve kterém úkazy vzduchové nalézají se střídavě pod účinkem záp. moře a vých. pevniny. Podnebí tohoto oboru jest smíšené polopřímořské, polokontinentální, tvořící jaksi přechod mezi oborem okeánickým na západě a oborem kontinentálním na východě. Účinek Atlantského okeánu na podnebí čím dále na východ tím více se zmenšuje, podnebí stává se výstřednějším, zimy bývají chladnější a léta teplejší, oblaků a dešťů ubývá, okeánické větry jihozáp. a záp. jsou klidnější než v záp. '''E'''-pě a ustupují častěji směrům kontinentálním sev.-vých. a východnímu. Obor středoevropský uzavřen jest roční isothermou 6 až 12° C, v lednu isothermou 2° a —4° C, v červenci isothermou 18° a 24° C; roční proměny teploty 16—23° jsou značně větší než v záp. '''E'''-pě. Nejvyšší teplotu roční má Porýní a Podunají, chladny jsou vedle vyšších poloh horských planina bavorská, českomoravská a v zimě zvláště Halič a ruské Polsko. Absolutní minimum pozorováno bylo v Tarnopolu -35° C, abs. maxima v polohách horských 30°, na rovinách 30—35°, v nížině uherské až 40° C. Rozdělení teploty na jaře sledovati lze podle květu těch kterých druhů stromů. Dle Hanna kvete ve Vídni a v Budapešti broskev 15., třešně 17., jabloň 28. dubna, v údolí rýnském o 9 dní dříve; v Hor. Rakousích a ve střed. Čechách opožďují se naproti Vídni jarní květy o 7 dní, v Haliči o 14 dní, v údolích karpatských o 3 neděle, v Rudohoří o celý měsíc. Doba jarního květu opožďuje se o 3 dni na 1° zeměpisné šířky a na 100 ''m'' nadmořské výšky. Na rozdíl od záp. '''E'''-py dostavují se ve střední '''E'''-pě nejhojnější deště v létě v měsících červnu a červenci, kdežto v zimě a na podzim pozorují se nejmenší srážky. Uherská nížina má vyvinuté deště jarní. Největší množství srážek nad 200 ''cm'' vyskytuje se v Alpách, nad 100 ''cm'' v Karpatech a středohorách česko-německých, nejmenší množství 40—50 ''cm'' připadá středním Čechám a Moravskému poli. Na rovinách naprší vody v průměru ročním do výše 50—70 ''cm''. Větry v záp. části střední '''E'''-py převládají aequatoriální po celý rok jako v oboru atlant., ve východní části převládají aequat. směry jihozáp. a záp. pouze na podzim a v zimě, kdežto na jaře a v létě nabývají převahy polární směry sev.-záp. a sev.; na uherské nížině a v Sedmihradsku tyto směry po celý rok panují. 4. {{Prostrkaně|Východní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně kontinentální, horká léta a studené zimy, velké pravidelné i nepravidelné proměny teploty, malou oblačnost a vlhkost vzduchu, letní deště, jižní a vých. větry. Ve vých. '''E'''-pě, kde dosahují jenom některé body nadmořské výšky 300 ''m'', není velkých rozdílů mezi teplotou blízkých míst jako v krajinách hornatých, a rozdělení teploty jest závislé hlavně na zeměp. šířce. Vých. '''E.''' uzavřena jest ročními isothermami 0°—12°, v lednu isothermami —18° a 0°, v červenci isothermami 12° a 25° C. Roční proměny teploty (rozdíly mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem) kolísají mezi 20° na pobřeží Baltického a Černého moře a 35° na Urale. Nejnižší teplota v zimě pozoruje se u Sevastopolu —12,4° a na hranicích Sibiře —50°, nejvýše vystupuje teploměr na severu na 30°, na jihu na 40° C. Až na některé krajiny u moře Baltického s dešti podzimními a u moře Černého s dešti zimními panují v celé vých. '''E'''-pě deště letní. Roční množství deště udržuje se ve výši 40 až 80 ''cm'', jenom v sev. a jižní části Ruska shledáváme méně než 40 ''cm''. Největší počet dní se srážkami shledáváme u Baltického moře 200, v sev. Rusku 150—200, ve středním Urale 140, v již. Rusku méně než 100 dní do roka. Jižní Rusko při stejném množství srážek vodních jest mnohem sušší než Rusko severní, jelikož jest teplejší a má deště v podobě krátkých lijáků. Severní část Ruska má též jiný směr větru než čásť jižní; od 53° na sever vane týž okeánický směr větru jako ve střední '''E'''-pě, kdežto od tohoto rovnoběžníku na jih převládají ve všech dobách ročních větry kontinentální. Na stepích ruských vyskytují se jak v zimě tak i v létě silné vichřice »burany«. 5. {{Prostrkaně|Arktická '''E'''}}'''.''', k níž náležejí nejsevernější části pevniny a ostrovy v sev. Ledovém moři, jest nejmenším okresem evropským, jenž naproti ostatním vyznačuje se zvláště nízkým tlakem vzduchu, jehož střed se nalézá u Islandu a jenž nevystupuje nikde nad 760 ''mm'', nízkou teplotou vzduchu, značnou oblačností, hustými mlhami a silnými vichřicemi. Zima s teplotou pod 0° trvá 7—9 měsíců a bývá nejnižší teplota až koncem zimy v měsíci březnu nebo dubnu; léto jest krátké a chladné. Paprsky sluneční, dopadající za dlouhých dnů letních velmi šikmo k zemi, stačí sotva k tání sněhu a ledu, tak že vzduch nemůže se na vyšší stupně otepliti. Na pevnině pozoruje se teplota v letních měsících 11—16° C. Srážek vodních spadává sotva 30 ''cm'', jelikož vzduch obsahuje jen malé množství páry vodní. Vývoj vegetace v arktické '''E'''-pě jest omezen pouze na krátkou dobu, a nemůže se při nepříznivých poměrech podnebních pomýšleti na vzdělávání půdy a pěstování stromoví. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == Květena '''E'''-py jest méně známa, nežli obyčejně se předpokládá. Není než suchého katalogu Nymanova (''Conspectus'', 9395 dr. jevnosnubných a 90 kapradin, dříve 9738 dr.); podobné práce, Grisebachova a Richtrova, nebyly ukončeny. Především nedostává se fysiognomického líčení všeobecného, neb co podávají Schouw a Henfrey (z r. 1852) jest krátké a zastaralé (neznali na př. Balkánska). Nyní jest Albanie jediná země v '''E'''-pě, jejíž květena jest neznáma, jinak popsány flory všech velkých zemí evropských, nehledíc k menším, a sice psal: Hooker o Anglii (rozšíření popsali Watson a Forbes), Hartman a Fries o Skandinavii, Ledebour o Rusi, Decandolle a Grenier-Godron o Francii, Willkomm o Španělsku, Parlatore a Arcangeli o Italii, Boissier o Orientu, Gremli o Švýcarsku, mnozí o Rakousko-Uhersku, posléze Garke o Německu. Avšak kromě dotyčného oddílu u Grisebacha není ještě žádného novějšího líčení fysiognomie bylinstva evropského, třeba bylo mnoho látky sneseno (Andersen pro Švédsko, Ascherson, Klotz pro Německo, Kerner pro Rakousko, Kjellmann, Lehmann, Koch a j. pro Rusko). V celku je ráz flory evropské jednotnější nežli ostatních dílů světa, ba i Australie. ]est to palaearktické lesní pásmo, až na některé horské krajiny (Alp, Pyrenejí, Karpat, Kavkázu atd.) a skandinavské ostrůvky bylinstva arktického (bezlesého), na úzký pás středomořský a na jihovýchodní step ruskou, která pomalu přechází v pásmo pustinné. Přechod od vlažného severovýchodu do pustinného jihovýchodu je povlovný, a právem ku př. rozeznal Kerner v Rakousku vedle středomořského a alpinského bylinstva útvary: pontický (jihovýchodní) a baltický (severových ), v čemž jej Drude následuje. Nejzajímavější jsou zbytky tertiérní, teplejší flory, které v záp. ostaly chráněny mořem Atlantským před ledovou dobou (''Myrica'', ''Lobelia Dortmanna'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'' v Irsku, celkem u Grisebacha 29 dr., u Rotha více). Nižší byliny jsou rozšířenější, tak Nylander znal v '''E'''-pě 1169 dr. lišejníků, z nichž jest 78 % v sev. Americe, 68 % na N. Zealandu, 50 % v Chili, 30 % v Polynesii, 25 % na Javě. Podobně jest u řas. Endémismus jest tu nepatrný. Sever nemá ničehož. V Anglii není byliny endémické, rovněž ve Skandinavii a Dánsku, ani Belgii a Nízozemí, ani v celém Německu a sev. Rakousku. Jen ve Francii, a to nejvíce na západě, vyskytují se místní druhy. Alpy mají nejvíce endémismu, hlavně v arkticko-alpinské výši. Méně endémismu jest v Pyrenejích a ještě méně v Karpatech, nad něž zdají se skoro vynikali Alpy sedmihradské. Nejbohatší jsou hory středomořské (ve Španělsku, Italii a Balkánsku). Řády mírného pásma ve floře evropské převládají, i jsou dle Nymana nejčetnější složnokvěté (1340 dr., jako v sev. Americe a Orientu) a luštinaté (839 dr.), dále mají křížokvěté 579, trávy 576, hvězdíkovité 515, okoličnaté 500, pyskaté 420, krtičníkovité 387, pryskyřníkovité 242, růžokvěté 276, ostřicovité 240, liliovité 263, zimolezovité 183, zvonkokvěté 150, mařinovité 147, merlíkovité 121, pryšcovité 120, kosatcovité 118, vstavačovité 112, traviny 107 druhů. Kapradin jest v '''E'''-pě málo (90 dr. dle Nymana), jsou však stejněji rozšířeny; tak jest v Italii 87 dr., Francii 72, Španělsku 66, Skandinavii 56, sev. Balkánsku 46 dr. Největší rody jsou: ''Hieracium'' (185 dr. u Nymana, u Naegeliho 5000 druhů a odrůd), ''Centaurea'' (171 dr.), ''Carex'' (163 dr.), ''Silene'' (137 dr.), ''Astragalus'' (120 dr.), ''Trifolium'' (108 dr.), ''Saxifraga'' i ''Euphorbia'' (107 dr.), ''Dianthus'' (too dr.), ''Campanula'' i ''Galium'' (94 dr.), ''Linaria'' (93 dr.), ''Ranunculus'' (91 dr.), ''Allium'' (78 dr.), ''Cirsium'' (61 dr.) a j. Při výpočtu druhů není vzat ohled na přílišné rozštěpování některými botaniky. Nejmenší rody, monotypické (13—15), jsou tropické, až na arktické ''Polemonium'' a ''Diapensie''. Žádný řád není výhradně v '''E'''-pě. Záp. Sibiř má ku př. bylinstvo zcela evropské, méně vých. Sibiř, nejméně sev. Amerika, kde jsou řády a rody společné, avšak druhy zřídka. Větší země evropské mívají po 3—5000 druhů; tak Španělsko 5096 dr. (Willkomm), Italie 5050 (Arcangeli, 4143 Tenore), Francie 4255 (Godron, 3614 Duby, 4900 Mutel), Rusko 3088 (Ledebour), Rakousko 4377, Čechy 1650, Německo jen 2840, (Koch, 3408 Klotzsch), Švýcarsko 2285 (2313 Gaudin), Anglie 1425 (Watson, 1613 Hooker, 1708), Skotsko 1155 (Babington), Irsko 970 (Wallace, 1057 Mackay), Skandinavie 1681 (Fries, 1783 Schübeler), Řecko 2609, sev. Balkánsko (r. 1877) 2973, Dalmacie 1852, Rumunsko 1892, Nízozemí 1619, Belgie 1194, Polsko 1325 (Rostafinski), Portugalsko 1365 druhů atd. Některé byliny zůstaly v jihu evropském z tropického (miocénního) bylinstva, tak ''Celastrus'' v Španělích, ''Dioscorea pyrenaica'' v Pyrenejích , ''Stapelia europea'' na mysu Gata (špan.), ''Cyperus polystachyus'' a ''Pteris longifolia'' na Ischii, ''Haberlea rhodopensis'' (a příbuzné) na Balkánu, anebo jsou to vůbec staré formy příbuzné cizím: ''Anagyris Cneorum'', ''Aphyllantes monspeliensis'', Euphorbie křovité (''dendroides''), ''Hymenophyllum tunbridgense'' (záp. '''E.'''), ''Wulfenia'' (''carinthiaca'') a ''Finus peuce'' (himálajská), ''P. omorica'' (Balkán). Z Ameriky pocházejí dvě byliny, hlavně ostrovů severozápadních, tropické kapradí ''Trichomanes radicans'' (''speciosum'' Killarneyfern) v jihozáp. Irsku a jihozáp. Francii (hora Rhune, jinak roste v Rio Janeiru, Indii, na Madagaskaru a Eriocaulon septangulare (Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť E. má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v E-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v E-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích stredomorských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinávii upírá; majíf je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k E-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4 — 9 m vys. (Thoroddsen), Madagaskaru a ''Eriocaulon septangulare'' [Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť '''E.''' má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v '''E'''-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v '''E'''-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích středomořských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinavii upírá; majíť je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k '''E'''-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4—9 ''m'' vys. (Thoroddsen), ostatně jsou však člověkem vyhubeny, nebo nerostou již zhoubným působením větrů (v Rejkjaviku chrání je zdmi), jako v Irsku, Skotsku, Hollandsku, Frísku; les se teď sám neobnovuje, ač byl tam až po středověku; ve Skotsku zničen les hlavně v XVIII. stol. z příčin politických. Chudé jest vůbec bylinstvo na Islandu (450 dr.), v Samojedsku (265 dr.), na N. Zemi (170 dr.) a Špicberkách (93 dr. dle Grisebacha). Tvoří drny a tundry lišejové (hlavně rody ''Cetraria'', ''Cladonia'', ''Evernia''), nebo mechové (''Polytrichum'' nebo ''Sphagnum''), kdež povrch mělce taje (jen až do 1′ v Samojedsku dle Schrenka). Přece však jsou tu některé pestrokvěté byliny, tak žlutý mák, ''Dryas'', ''Silene''. Endémických bylin tu není. Prve než člověkem byly hubeny, kryly lesy všecku '''E'''-pu, od Skandinavie do Španělska, Sicilie a Řecka; neměly je pouze některé močály (Fríské) a step vnitrouherská a vnitrošpanělská. V severu a na horách převládaly lesy černé, borové v rovinách, jedlové a smrčí (dle Conwentze za jantaru) na horách, kde i modříny rostly a nejvýše kleč. V nížinách a jihu byly lesy více zelené, buky v záp. a na horách jihu, duby v nížinách převládaly, na východě lípy a javory se vyskytovaly. Grisebach dělil lesy zase ve trojí: pásmo kaštanů (Francie, Italie), pásmo sosen (stř. Německo) a jihových. pásmo dubů (cerových, ''Quercus cerris''), ještě východněji (Rusko) lip (''Tilia argentea'') a javorů (''Acer tataricum''). Původně vedle lesů byly jen bažiny; rákosí a moderní luka povstala asi později, a to kosou, která hubila dřevnatější byliny. Dle toho, stojí-li voda po celý rok, nebo jen dočasně mezi kořeny, máme luka kyselá nebo sladká a přechody obou. V první panují více Cyperacey, Arundo a Typhy (zejména ruskou černozem tvořily hlavně Arundo a Typha), v druhé jsou byliny tím rozmanitější, čím sušší jest louka. Avšak orbou v celém oboru změněn ráz bylinstva, až na rašeliny a vřesy severozáp., zejména glínské (Lüneburgerhaide). Z trav udržují se jen nejoblíbenější (''Anthoxanthum odoratum'', ''Poa'', ''Lolium'', ''Agrostis''), na pastvách přetrvávají jen zuny a trní a keřiny jsou vzácné, nejvíce jen na jižní hranici. Les zabírá v Skandinavii skoro dvě třetiny, v sev. Rusi polovici půdy, v Nízozemí 6 %, v e Francii 9 %, a v Anglii divokých lesů asi nezůstalo (v Irsku jeden, v Skotsku jeden pochybný (Trosachs), ve stř. Evropě 30—40 % na nejvýše. Počítáme tu k lesům i březoví, kde jako v ruském Čuchonsku vysekány teprve vyšší stromy. Jen močály u Pripeti a stará černozem nebyly lesem kryty. Drude rozeznává ve stř. '''E'''-pě jako jádro baltickou floru, v záp. '''E'''-pě severoatlantskou (v záp. Francii), v severových. '''E'''-pě západouralskou a v jihových. '''E'''-pě pontickou (Uherskou a Rus). Náležejí sem i všechna pohoří středomořská ve Španělích, Italii a na Balkáně, Karpaty, ba i Krim a Ural (nemluvíc o Kavkázu). Vyšší pohoří skandinavská jsou bezlesá, podobná arktickým. Na planinách vyšších (fjeldech) rostou skupiny vrb, bříz a chvojky zakrslé s ''Empetrum'', ''Diapensia'', ''Pedicularis'', ''Cassiope'' a na svazích někdy střídají se koberce květů z rodu ''Dryas'', ''Potentilla'', ''Oxytropis'', ''Silene''. Endémických bylin nemají (u Grisebacha Pedicularis Oederi). Finsko-skandinavské lesy černé mezi fjeldy a dubinou (61 %) skládají břízy, smrky a borovice s podrostem z rodů ''Vaccinium'', ''Calluna'' a ''Linnea borealis''. V severových. Rusi přestupuje sem z východu smrk a modřín sibiřský a ''Pinus cembra''; podrost jest též jiný. Ural hoření je arktický, podobný fjeldům norským (''Saussurea'', ''Gypsofila'', ''Oxyria''); pro sucho není tu žádné pastvy. Nižší pásmo lesů a pod nimi křoví, k jihu step černozemí, již Krylov nazval stepí lesní. Dánsko má obyčejné bylinstvo středoevropské, až na bukové lesy na křídovém pobřeží ostrovů. Totéž platí o Nízozemí a Belgii, jen že v této vyskytují se již některé byliny atlantské (''Myrica gale'', Lobelia Dortmanna), jichž jest v Anglii již nejvíce. {{Prostrkaně|Anglie}} je především krajinou luk (''grazing countr''y dle Henfreye), které v Skotsku a Irsku často nahrazeny bývají rašelinami. Vzácné jsou lesy sázené ve Skotsku, borové a březové, v Anglii a Irsku dubové a v jihoz. a záp. bukové. Podrost jest tu hlavně lískový. Watson rozlišil dle výše hoření arktické pásmo nad 900 ''m'' (''Salix herbacea'', ''Silene acaulis''), střední (vřes s borovicí a chvojkou a dolní (''Erica tetralix''); pak hořen! polní (tři čtvrtiny Britannie, dub, jasan, ''Ilex''), střední (javor, ''Rhamnus'', ''Ornus'', ''Ulex'') a nižší (''Clematis vitalba'', ''Rubia peregrina'', ''Lobelia urens'', ''Scilla autumnalis''). {{Prostrkaně|Německo}} rozdělil Klotzsch na rovinu, kopčinu střední a Alpy. Rovina jest hlavně polem (Pruska polovice, zuny ku př. u Jeny 264 dr.), méně jest tu lesa (vých. Prusko 28 %) a bažin, ještě méně luk (10 %). Zuny ty jsou rázu našinského. Rozdílny však jsou byliny sev.-západu: vřes, vedle naší ''Calluna vulgaris'', ''Erica tetralix'', ''Empetrum'', Festucy, Genisty. Byliny písčin (geest) jako u nás, ale jihoněmecké suché traviny rozdílné se jeví (''Tofieldia'', ''Globularia'', ''Thesium'', ''Erica carnea'') dle Sendtnera jen 29 dr. z 175 dr. společné. I byliny močálů a slatin (šestina Hannoverská, čtvrtina Brémska) zase naše, až na řídkou (sev.-záp.) ''Lobelia Dortmanna'', ''Myrica gale'', pak ''Lindernia'', ''Aldrovanda'' (Bayonne, Švédsko). Rašelinu sušili a pálili Chaukové již za doby Pliniovy. Rašeliny ty rostou stále a jsou proto uprostřed vyšší. Vlastní rašeliny tvoří jen mech ''Sphagnum acutifolium'', avšak na okrajích rostou ostřice (''Carices''), ''Ledum'', ''Erioforum vaginatum'', ''Narthecium'', ''Drosera'', celkem asi 20 druhů. Ve Frísku záp. je zjara zapalují, aby pak seli pohanku, a kouř těch ohňů (Höhenrauch) táhne se někdy až k nám. U Sev. moře rozeznáváme dvojí pásmo přímořské: solimilné (''Glaux maritima'', ''Samolus valerandi'', ''Salicornia herbacea'', ''Juncus gerardi'') a přímořské (''Halianthus peploides'', ''Cakile maritima'', ''Pisum maritimum'', ''Crambe maritima'', ''Statice limonium'', ''Ammofila'', ''Atriplex''). Zostery a Ruppie pobřežní užívají k vycpávání (tráva mořská, ''Seegras''). Luka sladká jsou bližší našim nežli kyselá. Viz o tom ku př. Aschersenovo líčení v Leunisově »Synopsis«. Gerndt rozdělil bylinstvo v sev. Německu na sedm skupin: 1) severovýchodní (s 83 dr., ku př. ''Betula nana'' až po Toruň), 2) pobřežní s 87 dr., ku př. ''Myrica gale'', ''Narthecium ossifragum'', ''Genista anglica'', 3) jihozápadní (s 162 druhy ''Helianthemum polifolium''), 4) jižní (s 133 dr. ''Dianthus carthusianorum''), 5) alpinské, sudetské a Harc (s 106 dr., ku př. ''Saxifraga hirculus'', ''Eriophorum alpinum''), 6) jihovýchodní (s 173 dr.) a 7) východoevropské (se 30 dr., ''Anthemis ruthenica''). Sibiřské byliny (''Silene tatarica'') nejdou na sever, ale středomořské přeskakují někdy až do jižní Skandinavie. Grisebach má ze všeho bylinstva 23 % společných severní a jižní '''E'''-pě, 19 % severních (v jihu a horách), 26 % jen v horách, 18 % stepních z vých. '''E'''-py a 11 % středomořských v jihu. Parlatore uveřejnil podobnou velkou práci srovnávací o floře Italie a Skandinavie. Vypočítává 10 bylin rozšířených od Špicberků až do Italie (v jihu vždy v horách), 6 jen do sev. Apennin, 67 až do Alp. Z bylin Lapska rozšířeno jest 30 do Apennin, 50 do Alp. Počítal 540 bylin alpinských (Christ 693 druhy, viz {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}}). Špicberky mají však 23 rostliny, které scházejí celině '''E'''-py, Lapsko pak 13 dr. Flora středního Německa podobá se v celku floře Čech, neboť hory nejsou dosti vysoké, aby měly bylinstvo zvláštní; ještě Jura ho nemá. Pro střední polohu svou nemá Německo bylin endémických, a teprve v záp. Francii nebo na jihoněmeckých rovinách podalpských, kam řeky zanášejí tvary horské (tamarišky, ''Hippophae rhamnoides''), nalézáme bylinstvo rozdílné od našeho. Podobné ku př. je údolí labské v sev. Německu, jež jsouc teplejší má o 100 bylin více než Weserské, které nemá než 20 bylin scházejících v Polabí. Důležitější jsou ku př. lesní společnosti (associace): pod borovicemi nejchudší, pod smrkem prostřední, ale pod buky nejbohatší flora. Jiná jest flora mladého lesa po poražení stromů, jiná lesa dorůstajícího, jiná pod dospělým lesem, dle změněných poměrů světla, tepla i vláhy, což ku př. Kerner dobře vylíčil vzhledem k lesům našim. Taktéž bude jiné bylinstvo při louce dvakrát sečené, dle toho, kdy se seká, než při jednosečné, jiné v krajině obilní a jiné, kde se pěstují okopaniny, ku příkladu řepy. V celku od vých. k západu ubývá černého lesa, přibývá doubí a buků, tak že Brizeux nazval Bretonsko zemí žulovou doubím krytou. Auvergne kryly buky již v miocénu (dokazují to cinerity Cantala), jako jantar baltický pochází ze smrčin (Conwentz), avšak černé lesy drží se více diluvia a písku, zelené mesozóického vápence. Ruka lidská tu působila rozličně šířením borovic v Braniborsku, sosen v Porýní, kde zejména Vogesy a Spessart (na triasu) slynou pro krásu lesů. Jejím působením mizejí na př. orchidey, liliacey a šíří se composity, chenopodiacey a crucifery. Grisebach uvádí 8 bylin ze severozáp. Francie a 9 z Gascogně za typické; my z atlantských uvádíme: ''Meconopsis cambrica'' sahá až k Auvernii, ''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''vagans'', ''Peplis borei'', ''Libanotis bayonnensis'' (jediná skála) a j. Ze středomořských více zasahuje do záp. Francie vavřín (Cherbourg), vždy zelený dub (''Quercus ilex'', ř. Loire až do Angers), pinaster (Landy gascogneské), břečtan (jejž také Fée považoval za typ flory francouzské), ''Ilex'', ''Buxus'' (v Čechách scházejí, ale jsou dále jižněji). Mezi starými bylinami záp. Francie jest důležit vzácný ''Coleanthus subtilis'' (jinak rostoucí v již. Čechách, dále u Bolzana, u Christianie, na Oregonu, ve Francii v Bretonsku a v Auvernii), stará ona kapradí ''Trichomanes radicans'' (Luz) a ''Hymenofyllum tunbridgense'' (Bretonsko), ''Phillyrey'', ''Lobelia urens'', ''Pinguicula lusitanica''. Rozličné jižní, středomořské byliny jdou až k Lyonu (''Leuzea conifera'', ''Aphyllanthes''), na ostrov Noirmoutier (''Quercus Ilex'', ''Cistus salvifolius'', ''Ephedra'', ''Romulea'') a do Savojských údolí (přes 30 dr. dle Chaberta, terebinthy, ''Adiantum capillus Veneris''). {{Prostrkaně|Ceveny}} nemají endémické byliny (leda ''Arabis cevennensis'' a u Grisebacha ''Arenaria ligericina''). Mají asi 100 druhů alpinských, z nichž Henfrey uvádí ''Cerastium alpinum'', ''Juniperus nana'' (ale žádná Rhododendra), ''Soldanella alpina'', ''Gentiany'', ''Androsace carnea'', ''Veratrum'', ''Empetrum'' a j. Jako pásma uvádí dole pásmo borovic a buků do 900 ''m'' (poslední na staré lávě), pak pastvy (hlavně ''Nardus stricta'') a pásmo sosny (do 1200 ''m''), které nahoře končí drnem subalpinským. Jihozápadně jsou garriguy, doubí nízké, více rázu středomořského, vždy zelený dub (''Quercus ilex''), terebinthy, Coriaria, ''Rhus cotinus'', ''Cistus albidus'', ''C. monspeliensis''. Přechod k středomořské floře značí přibývání asi 7—800 druhů, přechod ten jest prudký vlastně jen v údolí Rhônu a u jezera Genevského, kde sahá středoevropské bylinstvo potud, pokud údolí jest otevřeno větrům studeným severovýchodním, tak že Wallis, ač vyšší, má více teplých forem nežli Lausanne nebo Geneva. {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}} skládá se ze 3 částí: arktických bylin, přišlých snad za ledové doby od severu, ze středoevropských, přizpůsobivších se změněným poměrům, a středomořských, podobné přizpůsobených (ku př. ''Cyclamen'', ''Rhododendron'' již v breccii u Höttingu). Jsou to buď roční bylinky nebo nízké keře tak husté, že odolávají zimě, větrům a sněhu. Endémismus jeví se hlavně na jižní straně, kam ledová doba tak nezasáhla. Největší rodiny jsou composity 104 (17 ''Hieracium''), crucifery 50, caryofylacey 48, saxifragy 44, scrofularie 38 (19 ''Pedicularis''), trávy a cyperacey 36 (30 ''Carex''), primulacey 34; legumin jen 28, campanulaceí 24, gentian 23, rosaceí 20 a pouze n kapradí. Jest jakýsi rozdíl mezi jihozápadem a severovýchodem. Nejvyšší fanerogama jest asi ''Ranunculus glacialis'' na Finsteraarhornu ve výši 4270 ''m'', lišejníky dosahují i vrcholu Mont Blanku. {{Prostrkaně|Španělsko}} dělí Willkomm na 6 pásem: 1) severní čili kantabrické, 2) pyrenejské, 3) střední planiny, 4) západní či atlantské, 5) středomořské a 6) bétické či andaluské, jež jest nejteplejší. Sever má lesy naše a některé byliny středomořské jen v krytých údolích. Pyrenejské pásmo má dvě třetiny bylin středoevropských a třetinu zvláštních. Lesy středu jsou nejvíce sosnové (''Pinus pyrenaica''), na západě buky a tis, na severu keře: ''Ulex'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'', jižně zimostráz a kalina (''Viburnum lantana''). Střední planiny jsou zvláštnější, zejména nížiny, stepi solné a vřesy cistové a »tomillares«, pusté křoviny labiat (mateří douška, ''Rosmarinus'', ''Lavandula'', ''Satureja montana''); horní krajiny více se podobají našim. K jihozápadu převládají po celé míle (Estremadura, Sierra Morena) cistové křoviny až sáhové (''Cistus ladaniferus'', ''C. monspeliensis'', ''C. salvifolius'' a j., je jich 64 dr. ve Španělsku). V jižní Nové Kastilii převládají »Tomillares«. V severu nalézáme skutečné vřesy (''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''multiflora''). V středních stepích jsou velké prostory kryty jen bodláčím, artemisiemi a bezlistou ''Retama sfaerocarpa'', solnatá však místa spolčivými salsolaceami. Dolní lesy jsou krajiny vždy zelených dubů (''Quercus ilex'', jedlý ''Q. ballota'', korkový ''Q. suber''), kaštanů, sosen (''Pinus pinaster'') a jasanů, ale ještě ku př. u Cuency jalovce a sosny (''Pinus laricio'' a ''P. pinaster''). Hoření lesy jsou borové s podrostem Genist, ''Adenocarpus intermedius'', ''Ilex'', jalovce a j. Výše jsou keřiny jalovcové a kleč ''Sarothamnus purgans'' s drnem subalpinským. — Západ v {{Prostrkaně|Portugalsku}} má některé teplejší formy (palma ''Chamaerops humilis'', ''Myrica faya'', ''Davallia canariensis''). Málo tu lesa (čtvrt mill. proti jednomu a půl mill. ''ha'' pastvy a 4 mill. ''ha'' ladů) a zejména stepi alemtejské kryty jsou cistovým křovím (''Cistus'', nejčetnější rod se 30 dr.), vřesem a doubím. Mezi bylinami jsou formy marocké, jako ''Drosofyllum lusitanicum''. Středomořské východní pásmo mění se od severu k jihu. Arragonie podobá se vnitřní planině, až na stepi artemisií u Ebra, Katalanie více jižní Francii. Místo lesů panují křoviny (Montebajo) dubů, lentišků, buků, cistů, ''Pinus laricio'', ''Pinus pinaster'' atd., ale sever je podobnější našim krajům, než jih od Valencie (palma ''Chamaerops'', oleander, sázené datlovníky (''Elche''), oranže, karuby (''Ceratonia''), olivy, sázené bambusy, bavlna, banány. Podobné jsou roviny bétické stepi s palmettem (''Chamaerops humilis''), lesy pinií, dubů, oliv, u vody tamarišky a oleander, na suchých kopcích esparto (''Stipa tenacissima'') a bodláčí. Alpské bylinstvo Sierry Nevady podobné květeně Atlasu (až na ''Rhododendron baeticum''), dílem však má i endémické druhy, rody však většinou alpinské (''Viola'', ''Silene'', ''Gentiana''). Zvláštní pásmo (6500—8000′) tvoří keře ''Genista aspalathoides'' s travami z rodů ''Festuca'', ''Avena'', ''Agrostis''; nahoře traviny (»borreguiles«) ''Nardus stricta'', ''Agrostis nevadensis'', ''Viola nev.'', ''Papaver pyrenaicum'', ''Silene'', ''Draba Hispanica'', ''Artemisia granadensis'' atd. Nejteplejší místo záp. Středomoří je pobřeží Ligurské (Riviera) u Janova, pravá to zahrada '''E'''-py, s blízkou Francií (Nizza, Hyères až do Cannes). Příkré srázy k moři kryjí křoviny, nejvíce olivy, méně doubí, ''Pinus halepensis'', vavřín, ''Arbutus unedo'', myrty, lentišky, phyllirey. Nejjižnější typ jest keřovitá sáhová ''Euphorbia dendroides''. Nejvíce pěstované byliny cizí i zdivočelé jsou: kvetoucí agavy u Nizzy, casuariny, ''Acacia farnesiana'', ''Eucalyptus globulus'', oranže, karuby (svatojanský chléb). Jediný les jest datlovníkový u Bordighery z doby křižáků, odkudž dává se palmové listí do Říma. Od Nizzy nastupují velké zahrady dodávající květy voňavkářům (fialky, růže, oranže atd. Bylinstvo divoké má mnoho jižních tvarů: oleander, asfodely do 90 ''cm'', ''Vinca'', ''Capparis'' (již v Janově divoce), ''Cneorum'', ''Afyllanthes'', ''Vitex'', ''Cercis''. Ostatně roste na skále přímořské u Portofino, jen 700 ''m'' vysoké, endémická ''Saxifraga cochlearia'' Reichb. {{Prostrkaně|Italie}} vůbec jest jen v jisté míře středomořská. Celý sever (mimo jižní svahy Alp) je středoevropský a ve střední Italii jest přechod povlovný, ba ještě hory v již. Italii a na Sicilii jsou středoevropské (bukové lesy ještě na Madonniech). Lesů vůbec jest málo (pravěký jen přímořský les pinií u Ravenny), převládají olivy, kaštany a křovité nízké doubí, na jihovýchodě v Apulii jsou pravé stepi. Argentario ku př. má jižnější, vždy zelené bylinstvo (Fuchs), nežli kraje jižněji ležící. Za příklad uvádíme líčení Neapolská Tenorem, jenž rozeznává 10 pásem: 1) přímoří, kde šíří se stepi a solimilné limany, ''Mesembrianthemum'', ''Scilla'', ''Phyllirea'', ''Tamarix africana'', ''Ephedra'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Cistus villosus'', lentišky, ''Vitex agnus castus''; 2) přímořské roviny, na nichž roste bodláčí: ''Centaureae'', ''Paliurus'', ''Rhamnu''s, ''Euphorbia dendroides'', vazy, ''Spartium''; 3) kopce do 280 ''m'' (''Rhus'', ''Cytisus'', pinie, genisty, ''Cercis siliquastrum''); 4) lesy do 750 ''m'' dubové (''Quercus cerris'', ''Q. robur''), kaštany, cisty (''Rhus cotinus''); 5) les do 1100 ''m'' s ''Pinus laricio'', ''bruttia'', jasanem (odtud manna kalaberská), buky s podrostem naším (''Vaccinium myrtillus'', ''Lilium'', ''Paeoniae''); 6) les do 1500 ''m'', kde nalezen zde kleč (''Pinus mughus''), ''Juniperus sabina'', trávniky s rody ''Agrostis'', ''Festuca'', ''Trifolium'', ''Cardamine'', ''Pedicularis''); 7) první alpinské pásmo do 1700 ''m'', kde na bezlesých skalách rostou ''Viola montana'', ''Soldanella alpina'', ''Bunium'', ''Linum'', ''Valeriana''; 8) střední alpinské do 1900 ''m'', též bezlesé, s ''Arbutus ursi'', ''Dryas octopetala'', ''Saxifraga'' (4 dr.), ''Primula'', ''Silene''; 9) vyšší alpinské pásmo do 2150 ''m'' ''Androsace villosa'', ''Aretia vitaliana'', ''Saxifraga oppositifolia'', ''muscoides'', ''Draba aizoides'', ''Papaver alpinum'', ''Gnaphalium nivale''; 10) nejvyšší místa Abruzz, kde sněhu skoro po celý rok, značí ''Cetraria islandica'', ''Papaver aurantiacum'', ''Artemisia mutellina'', ''Cerastium glaciale'', ''Draba cuspidata'', ''Gnaphalium dioicum'', ''Lepidium alpinum''. Podobně jest s pásmy {{Prostrkaně|Etny}}. Vzdělané rostlinstvo sahá do výše 1000 ''m'', a zde jsou opuntie, cactey do 4 ''m'' banany, agavy, někdy kvetoucí, oranže, datlovníky, oříšky (pěstují se pro vývoz do Anglie), bavlna, moruše. Z divokých bylin na lávě uveden ''Capparis'', ''Euforbia dendroides'', ''Lagurus ovatus'', ''Dafne Gnidium'', ''Solanum sodomeum''. Lesy hlavně dubové (''Quercus cerris'', ''ilex'' do 16—1800 ''m''), ale i pověstné kaštany (z nich měl jeden 55 ''m'' v objemu), výše jsou buky (9—1800 ''m'') a břízy, ''Pinus laricio'' v 12-1800 ''m''. Typické v tom pásmu jsou ''Genista aetnensis'' bezlistá a ''Dafne laureola''. Subalpinské pásmo má do 2200 ''m'' dřišťál a ''Juniperus hemisfaerica'', typický drn ''Astragalus siculus'', připomínající Orient, ''Viola aetnensis'', ''Galium aetn.'', ''Saponaria depressa'', ''Rumex scutatus''; nejvýše rostou do 2600 ''m'' ''Senecio chrysanthemifolius''. Nejvyšší vrchol popela sopečného jest neporostlý. Květena {{Prostrkaně|Rakousko-Uherska}} tvoří přechody od alpinské k horské floře Balkánského poloostrova, od středoevropské (baltické) k východoevropské (pontické). Ke Středomoří náleží jen úzký pás jižní hranice (v. {{Prostrkaně|Dalmacie}}), nejlépe známý u Rjeky a Istrie, poněvadž jest nejpřístupnější. Za typus může platiti vavřínový les u Abazzie, z klimatických příčin v zimě od turistů hojně navštěvovaný. Již Gorice je mnohem méně středomořského rázu, nebo sem zasahuje již flora pontická (Kerner). Hranici mezi pontickou a alpinskou, pak baltickou květenou v Rakousku klade Kerner od Soče pod Alpami k Vídni, Prešpurku, pod Karpaty do Sedmihradska a přes Kolomeu a Stanislavov k Brodům. Severozápadně hranice té je panující flora baltická (a našinská), mimo Alpy, Karpaty (a vrcholy Sudetů), ba přesahující hranici tu zejména v horách Sedmihradských. Smrkový les je panující v Rakousko-Uhersku, méně borový, ještě méně jedlový, obmezený na Alpy a vyšší hory. Bližší rozdělení baltické flory té viz u Kernera: rovněž rozdělení jeho alpinské květeny rakousko-uherské v 7 skupení: rhétické, norické, tridentské, karnické, kde jen polovice bylin je společná, pak illyrské, dacké a karpatské. Kerner první poukázal k tomu, že flora východních Alр podobnější jest karpatské, pak že karnické skupení bližší illyrskému, a to řeckému alpinskému, což vyznačuje zejména ''Prunus prostrata'' (Pindus, Athos, Libanon a Atlas). Dacké alpinské pásmo v Sedmihradsku značí nejvíce ''Rhododendron myrtifolium'', mnoho karyophyll (''Banffya petrea'') a Brukenthalia (erika balkánská). Karpaty severní nemají Rhododendra, Azalei, jen saxifragy, kleč, ''Arabis neglecta'', drny a ostřice typické. Podobně jsou alp. Sudety (a Krkonoše) podobnější arktickým krajům (''Rubus chamaemorus'', ''Pedicularis sudetica'', ''Saxifraga nivalis'', několik lišejů, žádné Rhododendron, ''Leontopodium''). Souvisí to asi s ledovou dobou, kde arktický led sáhal nepřetržitě až po Krkonoše a hubil jižnější formy alpské. Letní sucho v oboru pontické flory vadí vývoji lesů, avšak i step uherská (33.000 ''km''²) bývala dříve porostlá břízami (Nyiregyhaza) a doubím řídkým, nežli je člověk vyhubil. Kde v horách okolních více jest deště, vyvinují se hned černé lesy, hlavně ''Pinus nigricans'' a dubové (''Quercus cerris'') s lipou, habrem, javorem a divokým ořechem (Sedmihradsko), pod nimiž za typické Kerner uvádí ''Telekia speciosa'', ''Waldsteinia geoides'' a ''Melissa altissima''. V nížinách poříčních panují Glycyrhizy (kořen ruské sladké dřevo), Euphorbie a Abutilon. V solnatých stepích převládají Artemisie, Chenopodie a Scorzonery. Vátiny písečné vážou trávy (divoké žito), pak Kochie, Chenopcdium. Typické jsou traviny v Uhrách: Stipy, hlavně ''Stipa capillata'', podobné ruským, a vyšší ''Andropogon gryllus'', pak roční Bromusy, kdežto ''Sesleria tenuifolia'' a ''elongata'' panují více v předhoří do Krasu. Kerner rozeznává illyrské, uherské (pannonské) a sedmihradské pásmo. Balkánsko obsahuje botanicky zcela rozdílné kraje: alpinské v Balkánu, Řecku, Bosně, středomořské úzké pásmo, více na ostrovech vyvinuté, a středoevropské, které na východě v Rumunsku a vých. Bulharsku přechází ve stepní. Srbsko dělí Pančič na tré: 1) vnitřek (Šumadija s Podunajím), 2) jihových. hory a 3) již. Karpaty. Šumadija je dnes jen pětinou lesem (ostatek pole), hlavně dubovým (náš dub a ''Quercus cerris''), bukovým, někde černým. Pro ráz uherský jako typické uvádí ''Kitaibelia vitifolia'', ''Althea taurinensis'' v Karagujevaci, ''Asparagus scaber''. Jihových. hory mají dole lesy bukové a dubové, nahoře smrkové; z bylin typických uveden ''Acer Heldreichii'', ''Pančičia serbica'', ''Anemone apennina'', ''Genista dalmatica'', ''Dafne oleoides'', ''Tozzia'' a j. Květenu zvláštní mají ve středu hory hadcové: ''Helianthemum niloticum'', ''Dafne blagayana'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Notochlaena marantae''; nejznamenitější jest ''Pinus omorica'' (japonská). Jižní Karpaty jsou bezlesé, až na několik buků; značí je ''Malcolmia serbica'', ''Ramondia serbica'', ''Asfodeline cretica'', četné Dianthy atd. Podunajská flora jest táž jako v Rumunsku. — {{Prostrkaně|Řecko}} má bylinstvo zcela rozdílné od alpinského na Olympu thessalském, do středomořských stepí a skal, zejména na ostrovech. Máť velmi málo lesa a to nejvíce na západě (v Aitólii a Arkadii) a na horách; východ, nižší a sušší, má jen nízké křoví (xerovuno), zejména od doby, kdy krásné lesy horní sev. Attiky shořely (1861 až 1891). Sucho letní bývá zde tak velké, že již staří Athéňané v červnu slavili náboženské obřady noční pro rosu (Pandroské). Již za Platónovy doby nebylo v Attice lesů, ač za Pausania tam žili ještě medvědi a kanci. Euboia měla husté lesy ještě za Diona Chrysostoma; pastýři a ohně jimi způsobené škodili více než drvoštěpové a uhlíři, které již Aristofanés jmenuje (Acharnští). Nejhojnější je v černých lesích řeckých borovice Aleppská i přímořská, zejména i na suchém východě, pak pinie (semena jsou předmětem obchodu) a jedle (smrk a borovice scházejí), zejména ''Abies Apollinis'' a ''cefalonica'', pak chvojky (''Juniperus phoenicea'' a ''oxycedrus'') a j. Cypřiše jindy na Krétě byly samorostlé, nyní jsou vzácnější. V zelených lesích panuje dub, hlavně ''Quercus egilops'' (žaludy jedlé, duběnky vyvážejí se pro koželuhy), nejvíce na ostrovech a na jihu ''Quercus ilex'', v Peloponnésu ''Q. coccifera'' (dosud se červec odtamtud vyvážel). V severu také buk tvoří lesy (Thessalie, Aitólie); méně důležity jsou ostatní stromy: kaštan jedlý (zejména na Krétě), ostatně i u Cařihradu, ořešák, vaz, jasan, javor, habr (nejvíce v jiných druzích, ''Carpinus duinensis'', ''Fraxinus ornus''), lípy, maďal, platán (pěstovaný u vsí). Z keřů důležitější jsou lentišky, Arbutus, terebinthy, oleander u vody, ''Vitex agnus castus'', myrty, Capparis, vavřín (sever), hlohy, ''Rhus cotinus'' a j. Luk jest málo, a hlavní pastvou jsou keře suchých strání (xerovuno). Nejzazší sever více se podobá střední '''E'''-pě nežli jižní, kdežto Athos má ještě vavříny a lesy z ''Ilex aquifolium'' (Olymp, ne dále v Řecku, dle Heldreicha). Alpinské bylinstvo Olympu Thessalského podobno jest bylinstvu balkánských vrcholů; dole našel Heldreich ''Sibthorpia africana'' a ''Sifonostegia syriaca''. Kapradí a mechy v Řecku jsou řídké, ale poražené lesy nahrazuje ''Pteris aquilina'' jako jinde. Rovinu stepní vnitřní Thessalie kryje bodláčí (''Xanthium'', ''Carthamus''), pole po žních ''Ammi visnaga''. — {{Prostrkaně|Bulharsko}} dělí (dle Velenovského) Balkán na 2 poloviny. Sever (vlastní Bulharsko) jest pokračováním stepí jihoruských a jižní Rumelie, má floru maloasijskou, která zasahuje i do již. Srbska a Macedonie a jejíž středem jest Černomoří (proto sluje květenou pontickou a sáhá zde do již. Rusi). Ba Vel. podotýká, že tato flora končí se v suchém středu Čech. Vypočítává 51 typických bylin pro pontickou floru v Bulh., z nichž uvádíme jen platan, divokou třešni, ''Tamarix pallosi'' a 40 druhů více asijských (na př. ''Prunus laurocerassus''). Jako nejznamenitější úkazy flory té pontické jmenuje bílou lípu a krnící mandlovník, pak uvádí 113 druhů ze společncsti té (''Comandra elegans'', ''Statice gmelini'' a j.). Z bylin středomořských docházejí k Černému moři: ''Terebinta'', ''Cistus creticus'', ''Rhus coriaria'', ''Juniperus macrocarpa'', divoké víno, ''Smilax excelsa'', ''Periploca graeca''. Z endémických bylin je nejznamenitější ''Haberlea rhodopensis'' (z indických Cyrtandraceí). Horní byliny liší se od Krasu a jsou podobnější řeckým. Uvádí jako typické 78 druhů (''Acer reginae Amaliae'', ''Saxifraga olympica'' a j.). Za nejčetnější v kopčinách uvádí 107 druhů (''Malcolmia graeca'', ''Vinca mixta'', ''Rottbollia digitata''). Konečně uvádí na Balkáně níže z bylin sedmihradských (ne v Alpách i 34 druhy, z nichž stůjtež zde: ''Bruckenthalia spiculiflora'', ''Carex pyrenaica'' a z bylin Kavkázu ''Ranunculus suaneticus'' a j. Lesy buků, dubů, habrů (''Carpinus duinensis''), smrků (na Rilu ''Pinus peuce'' Gris., himálajská ''Pinus excelsa''), borovice a kleč (''Pinus mughus''). Nejnesnadnějším úkolem jest krátce vylíčit! {{Prostrkaně|květenu Rusi}}, jelikož rozmanitost na ohromné ploše jest veliká. Možno sice říci, že máme tu od severu k jihu čtyři pásma: tundry a břízy, černolesí, dubové lesy s černozemí a step (až po Krim, Kavkáz a Ural, pak Černé a Kaspické moře), ale rozdíly od záp. k východu jsou rovněž veliké a nelze je tak krátce naznačiti, netýkajíť se tak čeledí a rodů jako druhů. Přibývá vždy k jihových. letního sucha a tím mizejí mnohé byliny a jiné se šíří. Avšak teprve za Volgou je pravá jednotvárná step, a pravá Asie začíná teprve za ř. Jenisejem; záp. Sibiř jest '''E.''' podobna. V severu u Petrohradu líčí Blasius les jako dvojí: smrkový ve vlhčích půdách a borový v písčitých. K borovicím druží se chvojky, břízy (''Betula pubescens''), k smrkům olše (''Alnus incana'') a osiky, někdy některé oskeruše (''Sorbus aucuparia'') a střemchy (''Prunus padus''), někdy až 13 ''m'' vysoké, jichž ovoce jedí a nakládají do kořalky. Vlastní močály jsou zase dvojí: Carexů (30 dr.) a Eriofor, význačných sněhovými hlavičkami, a pak Vaccinií (''Vaccinium oxycoccos'', ''uliginosa'', ''vitis idea'') s nízkými břízami (''Betula nana'', ''fruticosa'' 3—5′), vrbami (''Salix lapponum'', ''glauca'', ''myrtilloides''), Ledum, Andromeda s malinami (jichž ovoce zavařují). V lukách lesních rostou hojně orchidey, a bujnost bývá někdy taková, že u Vytegorsku viděli možno ''Aconitum napellus'' 2—3 ''m'' zvýší. Vysoké stromy všude byly vysekány. Přechod k jihu jest povlovný; u Volgy počínají jižní vrby, četné olše s Lonicerou, kalinou (''Viburnum opulus''), u Oky Artemisie. Vřesy baltické ztrácejí se u jezera Oněžského a v Litvě. Přechody ty nelze tak zkrátka líčiti, což sám Trautvetter odmítl. Některé sibiřské stromy přecházejí do vých. Ruska (''Pinus cembro'', ''Picea obovata'' Ledeb., ''Larix sibirica'', ''Abies sibirica''), jakož i některé alpinské byliny vyskytují se v rovinách ruských. Trautvetter uvádí tu pásmo dubů (mezi ústím Oky do Volgy, Kazaní, guber. Oleněckou a Čudskou zátokou). K dubům druží se lípy, jasany, vazy, javory, podrůst více našinský (oříšky, ale ''Caragana'', ''Prunus chamaecerasus'', ''Cefalaria tatarica'' dosahuje 3 ''m'', houby až 1 ''m'' v průměru — ''Lycoperdon horrendum''). Pásmo habrů je v záp. Volyni, a značí je divoká hruška, topole, břečtan, ale Polsko a sev.-záp. Volyň má pásmo buků, jižní část má i jedle a modřín. Nelze zde líčiti bylinstvo černozemí, které Ruprecht odváděl od velkých močálů rokytných (Typha), jichž zbytky se dosud zachovaly na horním Dněpru, ani lesy dubové k jihu vedoucí, až nastupuje step, v západě víc travnatá, zelená, na vých. solnatější s převahou Chenopodiaceí. Panující tráva na jihoruské stepi je ''Stipa thyrsa'', ''pennata'' i ''capillata'', jako v Uhrách, ale roste řidčeji ve vysokých lesích. Pak přijde ''Triticum cristatum'', ''Thymus marschallianus'', lucinka. Keře roční uschlé honí vítr po stepi, hlavně to Artemisia, bodláčí, řebříček, které slouží za palivo. Pýr platí za dobrou píci a nesmí se hubit. Stromy (nejvíce zdivočelé ovocné) pro vítr a sucho rostou jen v údolích (ovrazích). Jižní pohoří Krimské více podobá se Středomoří, zejména pokud se týče bylin pěstovaných. (Viz též čl. Karpaty, Rusko, Kavkáz.) ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Zvířena '''E'''-py jest chudá, rovnajíc se sotva australské, a to hlavně vinou ledové doby, v níž tvary teplejší, třetihorní, až na málo stop vyhynuly (''Herpestes Widringtonii'' a chamaeleon v Andalusii, několik hadů a ještěrů v jihu, ''Phyllodactylus europaeus'' na ostr. Tyrrhenských). Zvířena tato jest částí palaearktické zvířeny a podobná tedy nejvíce sibiřské. Od nearktické liší se nejvíce ptáci, pak ještěři a hadi, jsouce zbytky staré palaeotropické zvířeny. Neboť ptáci staré '''E'''-py za ledové doby nejvíce couvli do Afriky a záp. Asie, kam se teď na zimu zase stěhují, vracejíce se na léto do starých sídel svých, tak že na př. Malta má jen 8 zemních ptáků stálých po celý rok. Zbylo více stop staré zvířeny circumpolární (štika, mík, bobr, sob, vlk, ''Plecotus auritus'', jezvec, ''Mustela martes''), ba některé palaeotropické formy (''Phylloscopus borealis'' ze záp. Tichomoří stěhuje se v létě do vých '''E'''-py), ''Cisticola schoenicola'' jde od Bernu a Savojska do Japanu, Zanzibaru a k Nikobarským ostrovům. Co se týče {{Prostrkaně|ssavců}}, jest počet známých druhů fossilních mnohem větší než živých, na př. prvních jen v již. Francii 180 druhů, druhých 82 (zemní) u Giebela z 1382 druhů, kdežto u Murraye (r. 1866, poslední úplný přehled ssavectva) 158 druhů (s mořskými) z 2735 dr. vůbec známých. Není veliký rozdíl mezi množstvím druhů jednotlivých zemí: Norsko (Colett) 66 dr., Anglie (Bell) 73 (51 zem.), Francie (Trouessart) 100 (75 zem.), Italie (Cornalia) 93, (Giglioli stanovil 23 nové), Švýcarsko (Fatio) 61 zem., Řecko (Betta) 47, Německo (Ratzeburg) 90 (8o zem.), Portugalsko 42 (Barbosa du Bocage), Čechy 51 (Frič), Polsko 59 (Taczanowski). Arktické končiny jsou ovšem chudší; Island má 2 dr. zemní, 12 uvedených a 29 mořských (Preyer) a arktická Rus 23 dr. Středomoří taktéž není bohato; opice gibraltarská byla tam uvedena z Berberska. Hlavní příčinou této chudoby jest ledová doba a ruka lidská, které hubily zejména větší ssavce, zejména lva, irského jelena (''Euryceros''), divokého koně, kance, tura (až na les bialovežský), bobra, rysa, kozorožce, velryby a vůbec mořské ssavce. Rozdíl zemí není veliký, leda že ve Středomoří řidne počet lesních tvarů a na vých. Rusi nastupují stepní tvary (antilopy, jerboy, korsak), dříve ve čtvrtohorní době více na západ rozšířené. Zajímavý zbytek doby ledové jsou tuleni v Ladožském, Oněžském a Peipuském jezeře. Netopýrů je v '''E'''-pě dle Dobsona 23 druhů, celkem převahou Vespertilionidy, až na 2 dr. rodu ''Rhinolophus'', ''Miniopteris Schreibersii'' (Comské jezero, Afrika, Australie, Japan) a tropický (Emballonurid) ''Dysopes cestonii'' (v Italii, dle Swinhoe i ve Formose, severní Africe). Ještě více jest v '''E'''-pě hlodavců (hrabošů a myší). Východ má křečka, sysla, bobaka, frčka a slepce, africká forma jest dikobraz (od Italie až po Gambii), circumpolární je bobr, teď jen v dolním Rhodanu, na Dunaji a na vých. Rusi. V '''E'''-pě není vlastně místních druhů; nejbližší jsou tomu ''Heгрestes Widringtonii'' (špan. Sierra Morena) a obě ''Myogale'', jedna v Pyrenejích (''M. pyrenaica''), druhá v jihových. Rusi (''M. moschata''). Dravci náramně zřidli; tak medvědi (vých. Alpy a Pyreneje), rysi, Gulo. Zajímavý jest šakal na Balkánu. Alpinských druhů jest v '''E'''-pě málo, tak marmotta, kamzík, kozorožec, ''Arvicola nivalis'' do 3600 ''m'', v jihu muflon a kozy (Špan., Kréta). Rovněž chudé jest {{Prostrkaně|ptactvo}}. V celém oboru palaearktickém má Dresser jen 628 dr., v '''E'''-pě Blasius 420 dr., Frič 481 dr., Gould 471 dr., Degland a Gerbe 531 dr. Rozdíl v údajích má příčinu hlavně v přítomnosti nahodilých cizích druhů Ameriky, Afriky a Asie. Zvláště východoasijské ptáky stěhovavé zahání někdy bouře na Rus, na př. Phylloscopy, nebo sucho nutí k vystěhování ze stř. Asie (''Syrrhaptes paradoxa'', ''Otis m’queenii''). Některé krajiny mívají skoro stejný počet druhů, tak Německo 357 (Homeyer), Rakousko 393 (Tschudi), Uhry 345 (Madarasz), Italie 411 (Salvadori), Španělsko 345 (Arèvalo), Belgie 385 (Dubois), Anglie 376 (Sclater), Polsko 304 (Taczanowski), Rus 425 (Pallas), Řecko 331 (Heldreich). Jen severní kraje jsou chudší; tak Švédsko má 260 (Nilsson), Norsko 218, Farské ostrovy 124, sev. Ural 70, N. Země 50, ale poloostr. Kola již 203 dr. (Pleske). — Pochází to z toho, že jsou skoro všude na celině titíž ptáci, nebo stěhovaví dolétají až do nejzazšího severu, a endémických druhů skoro není, až snad na sněhuli skotskou (''Lagopus scoticus'') nebo jihošpan. ''Calandrella baetica''. K jihu přibývá Sylviid, Fringillid, (Laniidů a Alaudid, k východu Emberizid, dropů, drozdů a Paridů. Jest několik kosmopolitů, zejména mezi dravci a vodními ptáky, tak ''Falco peregrinus'' (''F. minor Bonaparte'') jest též v Australii, Chili, Kapu, Japanu; ''Pandion haliaetus'' též v Hondurasu, Antillách, Brazilii, Indii, Číně, Koreji, Tasmanii, ''Otus brachyotus'' též v Číně, na Sandwichských a Falklandských ostr.: ''Strix flammea'' též v Indii, Madagaskaru, Australii, Mexiku, Patagóoii; ''Strepsilas interpres'' v Sibiři, Australii, na Sandwichských ostr , Madagaskaru a j. v. Velmi malý jest počet ptáků severně od Alp zimujících, což připsati jest hlavně nedostatku potravy, který zase žene arktické ptactvo v zimě do krajů mírnějších, na př. Plectrofany, sněžnou sůvu (nejsevernější, ještě v létě na zemi Františka Josefa), sněladi a j. Trojím proudem přes Španělsko, Italii a Balkán ubírá se ptactvo do Středomoří a dále do sev. a střední Afriky a záp. Asie. Elwes myslil, že ptáci evropští pocházejí z Asie, odkud se po ledové době zase vrátili ve starou vlasť. Lepší známost ptactva záp. Asie ukázala, že tomu tak není, že do záp. Asie stěhují se zpěváci sev.-záp. Indie, kterých v '''E'''-pě není, a spíše východoasijské formy dostávají se do Sibiře a sev. '''E'''-py. Tak na př. z ptáků Amu Darje (Zarudnoi) jest asi 40 dr., jichž není v '''E'''-pě, t. skoro polovice ze 103 dr. (s vodními 159 dr.), v již. Afghánistánu (St. Johns) mimo dravce a vodní ze 150 dr. skoro polovice jest v '''E'''-pě cizí, kdežto na př. Alžír nebo Egypt kromě pustinných druhů nemají, co by nebylo společno '''E'''-pě. Nejvíce arci jest v '''E'''-pě ptáků vodních, s mořskými asi 200 druhů (118 dr. Gould, 217 dr. Degland). Veliké množství slukovitých (30 dr.), kachen a husí (43 dr. Degland, 35 dr. Gould). Mořských ptáků jest u Goulda 54 dr., u Dressera 57 dr., Gerbe 68 dr.; nejvíce racků, daleko i do zemí jdoucích, jako i do Čech (Degland 23 dr., Dresser 22 dr.). Z jižních tvarů žije tu plameňák a ''Porfyrio veterum'' v Středomoří, více kosmopolitickým je Ibis ''faloinellus'' (Australie, Madagaskar, Paraguay, Mexiko i Antilly). Vyhubena byla v tomto století ''Alca impennis'' na Orkadech a na Islandsku. Nejpodivnější host jest Ruticilla (''Pinarochroa Mourieri'') ve Španělsku z Berberska, člen indické čeledi Thamnobií, tam v Berbersku endemický. Dravci mají nejvíce ráz africký a převládají v Středomoří, v stř. '''E'''-pě jsou skoro vyhubeni. Bývá jich 35 dr. (Gould); 44 dr. (Sharpe) počítáno mimo sůvy (13 dr. Sharpe, 14 dr. Degland, 15 dr. Gould, 16 dr. Dresser). Nejčetnější čeleď zpěváků jsou Sylviidy (v Grayově smyslu), jichž počítá se 58 (Gerbe) neb 53 dr. (dle Goulda) a jež právě ve středomořských křovinách panují. Daleko za nimi stojí Fringillidy (29 dr.) a drozdovití (Gerbe 17 dr., Gould 12 druhů). Seebohm tvrdil, že se drozdi po ledové době stěhovali z Afriky dílem až do severní Ameriky (Mexiko). Slabší jsou čeledi skřivanovitých (15 dr. Gray, 21 dr. Gerbe a Dresser, 14 dr. Gould), více v jižních stepích domácí Corvidy (Dresser 20 dr.), Paridy (Gerbe a Gould po 12 dr., Sharpe 13 druhů), poslední, jsouce obyvatelé lesů, scházejí stepím. Ještě méně datlů (Gould 8 dr., Gray 9 dr.), Laniidů (7 dr. Gerbe, 6 dr. Gray, 2 nahodilé ze sev. Afriky), Motacillidů (7 dr. Gould), vlaštovek (6 dr. dílem daleko rozšířených), holubů (4 dr.), Muscicapidů (4 druhy). Ostatní čeledi chudé (Sittidy, Cinelidy a j.). Zajímaví jsou jednotliví tropičtí zástupci: ''Coracias'', ''Merops'', ''Alcedo'', ''Upupa'', ''Oriolus'', kukačka, kozodoj, ''Cypselus'', ''Sturnus'', drop, američtí ''Troglodytes'' a ''Ampelis garrulus'' (''Bombycilia bohemica'' starých, že nejdříve byla známa z Čech). Mnohem ještě chudší jest počet {{Prostrkaně|plazů}} a {{Prostrkaně|obojživelníků}}, jichž má Schreiber jen 95 druhů (asi 100 dr. nanejvýše), kdežto počet jich na zeměkouli vzrostl teď asi na 4000 dr. (po 1600 dr. hadů a ještěrů, 800 žab, 200 želv) z 1500 dr. známých Dumérilovi. '''E.''' v tom ohledu je chudší nežli sama Australie (200 druhů Krefft), jíž se sice rovná i v ptactvu (750 dr. Ramsay); jen ve vlastních Salamandridech má '''E.''' většinu (18 dr. z 24 dr. známých dle Boulengera). {{Prostrkaně|Želv}} má '''E.''' na celině jen 4 dr., a to jen v jihu, po 2 zemských (''Testudo graeca'' a ''T. nemoralis'') a 2 bahenních (''Emys caspica'' a ''E. europaea'' čili ''lutaria''). První 3 jsou středomořské (až do Ršavy), E. europaea jest na vých. do Orenburka a Orlu) a záp. (do Švýcar záp. i sev. Německa až Poznaně, Livonska). Hojnější jsou ještěři a vlastní amfibie (žáby a mloci). Prvních počítá Boulenger 38, Schreiber 35 dr , druhých Boulenger 35 dr. (17 žab). Hadů jest jen 22 až 24 dr., neb tito jsou zimomřivější než ještěři, a ti zas než žáby, a tyto než mloci, kteří v jižnějších končinách (od Středomoří) scházejí. U ještěrů mají převahu Lacertidy (18 dr.), které severně od Alp panují (mimo slepýše). Počet jich proto roste od sev. k jihu; tak má Anglie 2, Polsko 4, Švýcarsko 5, Italie 16, Španělsko 15 dr. jistých, Řecko 26 dr. K jihu přibývá 4—8 dr. Agamidů, Scincidů, Gekonidů (5 dr.), obyč. po celém Středomoří rozšířených, pak chamaeleon v Andalusii a ''Blanus cinereus'' (z amerických Amfisbaen) ve Španělsku. Zajímavý je endemický ''Phyllodactylus europaeus'' z palaeotropického rodu v Sardinii, ostr. Tyrrhenských, na Mte Argentariu, na Cypru dle Bedriagy, v Dalmacii dle Kolumbatoiče, rovněž jako jihovýchodní ''Ablepharus pannonicus'' (Rus, Albanie, Řecko). Vymřelé, nynějším americkým příbuzné Iguany popsal Filhol z fosforitů quercyských, rovněž i jiné, jako ''Palaeovaranus cayluxi'', příbuzný nynějším palaeotropickým varanům. Středoasijský stepní rod ''Phrynocephalus'' jde až do Rusi. Slepýš (''Anguis frangilis'') je z čeledi severoamerické. Z {{Prostrkaně|hadů}} v '''E'''-pě nejvíce Colubridů. Též jsou zde 2 Vipery z jihu, a pochybno, zda ''Trigonocephalus halys'' (čel. ''Crotalidae'') asijských stepí až sem dosahuje (Strauch zaznamenává jej u Volhy). ''Psammofis sibilans'' našel se v jediném exempláři u Donu. Z jižních forem docházejí do Středomoří ''Callopeltis insignitus'' a ''Tarbofis vivax''. Coronellidy mají 3 dr., z nichž ''Coronella austriaca'' rozšířena i sev. od Alp. Vých. Středomoří má podzemní druh ''Typhlops vermicularis'' v Řecku, kde i ''Eryx jaculus'' (Boid, Cyclady). Oba jsou tropické formy staré, k nimž 3 příbuzné jsou Palaeryx fossilní v Anglii a Francii, ''Heteropython euboïcus'' v Kumi. Největší had '''E'''-py jest ''Zameris viridiflavus'', jenž mívá v Středomoří až 2,6 ''m'' délky. {{Prostrkaně|Žáby}} evropské jsou rozhodně rázu palaeotropického. Jest tu 6 Ranid (jichž maximum indické 109 dr.), avšak ''Hyla viridis'' jest zástupkyní neotropických Hylid i byla již v miocénu frankfurtském. Bufonidy (3 druhy) jsou všude a Discoglossidy, nejvíce středomořské (14 dr.), mají příbuzný druh na N. Zealandu. Náš Bombinator jest v Číně; více kosmopolitické jsou Pelobatidy (2 dr. zde, jinak v Malaisii, Nové Guinei, sev.-záp. Americe). Salamandridy evropské méně jsou četné než americké, souvislost jich však naznačuje ''Proteus'' v Krasu (''Noturus americ.'') a ''Spelerpes fuscus'' ve Španělích (zde 21 dr. amer.). Zajímava jest přítomnost endemických Salamandrid ve Středomoří (na Sardinii ''Triton Rusconi'', na Korsice ''Tr. montanus'', ba i Rumunsko má svůj horský typ (''Tr. Montadoni''). Chudá jest '''E.''' i druhy {{Prostrkaně|ryb}} (Günther uvádí jich 155 (127 bez stěhovavých do moře, Seeley 172). Nejvíce jsou to Cyprinidy (65 dr. Günther, 77 Seeley), které scházejí jen nejzazšímu severu, kde Salmonidy převládají, na př. na Islandě a Farörech, ale již severouralská výprava uvádí 2 dr. Středomoří má jiné druhy Cyprinid, pak Cyprinodonty (staré) a více mořských v sladkých vodách (''Gobius Blennius'', ''Atherina'', Mugil). Čeledi jsou stejné po celé '''E'''-pě, toliko Uhry se Srbskem mají zvláštního zástupce čeledi Umbrid: ''Umbra Krameri'' (druhý jest v sev. Americe). Proto počet druhů dle zemí jest skoro stejný; tak má Čuchonsko 50, Dánsko 44, Anglie 65 (dle rozdílného počtu Salmonid), Německo 44 (Ratzeburg), Čechy 40, Polsko 53, Švýcarsko 45—51 (Fatio), Italie 49 (Canestrini), Francie 80 (Blanchard, několik nových dr.). Kromě Cyprinid a Salmonid jsou Percidy, jeseteři a koljušky (Gasterostey) četnější, circumpolární jsou mík a štika, severní 2 druhy rodu Cottus, stěhovavé Alosy a mihule a pak ouhoři. Balkánský poloostrov a Španělsko mají 2 zvláštní rody Cyprinid. Naše Cyprinidy mizejí v západě a severu. Sumec jest jediný zástupce tropické čeledi, schází však na př. v Itslii, Francii, Anglii, Španělsku, ačkoli jde v Čuchonsku až do jez. Tava stehuš. Patrně přišel od východu. O rozšíření {{Prostrkaně|nižších zvířat}} jsou zprávy dosud kusé a nedostatečné. V celku zdá se rozšíření jich poněkud větší, ale ani to není jisto. Tak uvádí Heilprin, že ze 70 rodů foraminifer u Bütschliho schází 25 Britskému a Severnímu moři a 15 Středomoří, ale že arktické a mírné rody severu mají své zástupce v tropech, kde žije jen asi 12 rodův endemických. Severní mírné vody že mají 185 dr. foraminifer a Středomoří 189. Co se týče doby, Brady (Reports of »Challenger«) uznává 700 dr , z nichž 338 bylo již v tertiéru, 112 ve křídě, 86 v oolithu, 41 v liasu, 16 v triasu, 8 v permu, 6 v uhlí, 2 v devonu a siluru (''Lagena levis'' a ''sulcata'' — není-li Girvanella anglického siluru = moderní ''Hyperamina vagans''. Heilprin). Co se týče {{Prostrkaně|korálů}}, zbyla Guynia středomořská jediná z palaeozoických četných tetracorallů (''Coral. rugosa)'', která ostatně jest i v zátoce Mexické (Heilprin). Nescházejí ovšem v hloubce mořské; Sars našel u Lofodů v 550 ''m'' ''Fungiacyathus fragilis''. Nejdůležitější jest arci červený korál (''Corallium rubrum'') ve Středomoří, předmět ozdobného průmyslu v Italii a millionového obchodu po celém světě. Nápodobně přicházely do obchodu světového až do poslední doby jen houby mořské (Spongie) z vých. Středomoří, zejména z Řecka. Teprve nyní konkurrují s ním: (''Euspongia officinalis'', ''zimocca'', dalmat. zimoka) Antilly s Hippospongií. Nejjemnější arci přicházejí ze břehů Malé Asie. Co se týče {{Prostrkaně|infusorií}}, tvrdil Schmarda, že evropské souhlasí s australskými, novozealandskými, chilskými a andskými. Echinidy živé mořské '''E'''-py přidal Al. Agassiz své říši atlantské (se sev. Tichomořím a arktickými krajinami se sev. Amerikou). Nejzajímavější jsou zbytky četných někdy v '''E'''-pě crinoid až v norském teplém moři (Golfovém proudu), jako ''Rhizocrinus lofotensis'', zejména u ostrovů Lofotských, ač i ve Středomoří nevyhynuly (''Antedon Eschrichtii'' i v sever. moři). Při červech známe jen parasity člověkem rozšířené, i zdají se v severu býti hojnější, zejména na Islandě. Wallace obmezil proto líčení rozšíření nižších zvířat na hmyz a měkkýše, v němž jej sledovali Marshall a j. a také Trouessart přináší jen o stránku více o lumbricidech (celého světa) z Perriera. Pro {{Prostrkaně|měkkýše}} '''E'''-py udává Marshall typické Aciculidy (Schmarda má Geomelanii v Jamaice), Mytilidy (mimo sever), Onchidiidy 1 druh v Irsku a v Portugalsku (jinak tropické). Wallace dává jižní '''E'''-pě 600 druhů, severní jen 200 (s Asií), z nichž polovice jsou Helicidy, jediné větší a lepší druhy. Některé rody zvláštního rozšířené jmenuje: Daudebardia jako Testacella v '''E'''-pě i 1 dr. na N. Zealandě, Zonites již. '''E'''-py (1 druh v Guatemale), Hydrocera již. '''E.''' i Japan, Arion z Norska až k mysu Dobré Naděje, Limax z '''E'''-py až do Australie a Sandwichských ostrovů. Trouessart cituje Fischera, ale mnoho nového neuvádí. Lovén přiznává Sicilii 502 dr. lastur, Anglii 413 (100 zemních, Alder), Irsku 339, sev. Skandinavii 131, již. 252 dr. Charpentier znal ve Švýcarsku 135, Fitzinger v Rakousku 152, Sekendorf ve Virtembersku 113 dr. atd. K nejkosmopolitičtějším druhům počítá Heilprin mořské rody ''Mytilus edulis'' (má i 1 dr. v ř. Volze) a ''Saxicava arctica''. Rody jsou tu často hojné a všesvětové: Helix (3400 dr. dle Trouessarta), Unio, Planorbis, a Heilprin uvádí, že na př. ''Helix pulchella'' žije jak v '''E'''-pě, tak na Madeiře, mysu Dobré Naděje, Kavkáze a v sev. Americe; Limax nalézá se v '''E'''-pě, Australii a na Sandwichských ostr., Arion v '''E'''-pě a v jižní Africe. Podrobněji líčí Heilprin Brachiopody, z nichž ''Terebratulina caput serpentis'' žije v arkt. krajinách, záp. '''E'''-pě, ve Španělsku, na Jamaice, v Koreji a Australii, a to v mořské hloubce až 330 ''m''. Středomoří má jich nyní jen 15, ale za tertiéru Italie sama 4kráte tolik. Jsou tu nejstarší formy zvířecí vůbec: Linguly (z cambria), Orthis, Rhynchonella, jichž již v siluru bylo 1500 (640 v Čechách), kdežto dnes má rozšíření jen 107 dr. živých. Měkkýši jdou v Alpách do 2500 ''m'', nejvýše ''Vitrina glacialis'', pak ''Limnea glacialis'', ''Helix glacialis'' a j. (Trouessart). Atlantské obrovské Cephalopody (Architeuthis) vyhazuje někdy moře u Irska, ač méně nežli na břeh sev. Ameriky, zvl. N. Foundlandu, avšak na př. Nautilidy se nezachovalx. Užitek veliký jest hlavně z ústřic, jichž jen Anglie loví přes 2 milliardy ročně; z ostatních měkkýšů neveliký, rovněž z perel sladkovodních. Co se konečně týče ohromné třídy {{Prostrkaně|členovců}}, která jest snad sama četnější než všecky ostatní, máme více látky. Co do arachnid uznal Simon oblasť palaearktickou i okresy evropsko-sibiřský, španělsko-italský (s Kanary) a krimský (s Malou Asií a Turanskem). Středomoří má mnoho Attid a Drassid. Rodina Archaeid v jantaru tertiérním '''E'''-py zachovaná žije dnes jen v Patagonii, v Madagaskaru, v Kongu (Trouessart). Podobné jest prý rozšíření myriapodů. Murray u Koleopterů stanovil oblast mikrotypickou (vedle indoafrické a brazilské), k níž náleží '''E.''', sev. Asie, sev. Amerika, Australie, Polynesie a nejjižnější Amerika a již značí drobnost exempl. Z. Carabidů náleží 50 % palaearktické oblasti (243 druhů z 264 dr. rodu Carabus), Tenebrionů má oblasť palaearktická 36 % (z 4800), a Heilprin podotýká, že mnohé rody evropské jsou i v Chili (z motýlů ''Lycaena,Colias'', ''Argynnis'') a v Australii. Trouessart uvádí z Tenebrionidů '''E'''-py rod ''Opatrum'' v Australii a Chili, jako ''Helops'', ''Asida'' v Chili a již. Africe i sev. Americe, ''Zofosis'' v '''E'''-pě a Africe do Madagaskaru. Sodovský počítá v '''E'''-pě 2231 motýlů. Dnes '''E.''' má k 3500 dr. (3435 Schäffer, 372 denních motýlů). Pryer shledal, že 123 dr. britických motýlů (¹/₆ všech) je i v Japanu. Ještě Island má 300 dr. hmyzu (Heilprin). Marshall udává za zvláště typické pro '''E'''-pu z Carabid ''Procrustes'', z Buprestid ''Capnodis'', z Cerambicid ''Dorcadion'', z Tenebrionidů ''Asida'', ''Zofosis''; z motýlů Nemeobiidy (mon. Wallace, 1 druh v '''E'''-pě dle Ludwiga), ve Středomoří Libytheidy. Schmarda nazval stř. '''E'''-pu říší Carabicin a Stafylinů, jichž znal Redtenbacher 428 a 705 dr. z 4100 dr. hmyzu německého. Ve Středomoří prý ubývá Carabid (¹/₅ jen dr. v Anglii, ¹/₆ v Německu), za to jeví se ''Oryctes'' a africké heteromery (''Lyxus'', ''Brachycerus'', ''Jalodis''). Indický ''Danais Chrysippus'' je v Kalabrii. Dle Redtenbachera řecký hmyz podobá se syrskému. Z 206 dr. jižní Persie je 156 dr. ve Středomoří. Wallace tvrdí, že střední '''E.''' nemá zvláštních motýlů; v jižní '''E'''-pě jsou Thais a Doritis typické jako ''Libythea'', ''Danaë'' a ''Charaxa'' v sev. scházející. V přehledu svých Lepidopter uvádí ''Pyrameis cardui'' jako druh kosmopolitický, z rodů asi ''Colias'' a ''Cicindela'', z Longicornií ''Clytus'', a pojednává o příbuzenství mezi '''E'''-pou a Chilem, ač sev. Amerika je bližší '''E'''-pě. Rod Carabus (palaearktický) jest zastoupen na hoře Kilimandžáru. Schmarda páčí hmyz evropský na 10.000 druhů popsaných. Zajímavo jest, že Gerstäcker stáhl včely africké a čínské k naší včele, Schmarda pokládá však indické druhy za zvláštní, rovněž madagaskarskou ''Apis unicolor''. Užitek větší přinášejí jen ''Lecanium ilicis'' pro červec (alkermes) sbíraný v Řecku a ''Cicada orni'', která v jižní Italii působí vytékání manny z jasanů. Ještě nejužitečnější jsou Crustacee. Větší počet ráčků se jí, jako Telfusy sladkovodní, raci naši, mořští, krabi ''Maja'', ''Palinurus'', ''Crangon'', ''Palaemon'', především ''Homarus'' (5—6 millionů ročně v sev. '''E'''-pě). Pomíjíme neužitečné amfipody, copepody, ostracody, cirripedie, bryozoa a j., uvésti však musíme poznámku Heilprinovu o velkém rozšíření rodu ''Estheria'' (z devonu), který jest dnes skoro kosmopolitický, mimo kraje za 55° s. š. — druh ''Estheria Halacensis'' z Vídně do Rudého moře, ''E. tetracera'' z Oránu do Charkova atd. Mnoho tu geologicky starých: ''Apus'' z doby uhelné, rovněž ''Cypris'', kosmopolitické ''Cythere'' a ''Bairdia'' od siluru, ba Gerstäcker tvrdil, že ''Bairdia angusta'' i ''subdeltoides'', dosud žijící pocházejí z doby uhelné. Z tertiérních 70 druhů Entomostrak Anglie žije dle Ruperta dnes ještě 17. ''Astacus philippi'' popsán z Irského kulmu (Heilprin). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Praehistorie. == O počátcích lidstva v '''E'''-pě nesnadno pověděti něco určitého. Někteří (G. de Mortillet, A. Hovelacque, A. de Quatrefages, Capellini, Schaaffhausen) soudí, že člověk existoval v '''E'''-pě již v době třetihorní. Dokladem toho jest jim řada domnělých nálezů, buď kostí třetihorních zvířat, na nichž vidí stopy ruky lidské, srv. na př. zářezy na kostech slona ze St. Prestu u Chartres, zářezy na žebrech balaenota z Poggiarone v Toskaně a j.), anebo hrubé úlomky pazourkové, v nichž vidí již primitivní uměle zhotovené nástroje (srv. nález pazourků v Thenay ve franc. krajině Beauce, nález u Otty na Taju blíže Lisabonu a j.), nebo konečně řada nálezů lidských koster ve vrstvách třetihorních, na jaké se přišlo na př. u Arezza v Toskaně, u Savony na Rivieře a hlavně u Castenodola v Lombardii a j. Jest velmi pravděpodobno, že '''E.''' byla v té době obydlena, ale dokázáno to není. Tím méně lze přistoupiti na mínění Mortilletovo, že třetihorní člověk evropský byl jakýsi předchůdce člověka, přechodní tvar mezi opicí a člověkem (''précurseur'', ''anthropopithèque''). Za to není již sporu o tom, že za doby diluviální člověk byl již po '''E'''-pě, ovšem řídko, rozsazen, živil se lovem a dospěl v kultuře dosti daleko. Existence diluviálního člověka, jíž houževnatě odpíral slavný G. Cuvier, rozhodnuta definitivně r. 1859 angl. geologem Ch. Lyellem; ve Francii od let čtyřicátých hájil ji Boucher de Perthes. Nejhojnější doklady poskytla Francie, kde se jednak v diluviálních náplavech řek pod širým nebem našly neomylné stopy činnosti lidské: zbytky ohnišť, opracovaných a úmyslně roztříštěných kostí zvířecích, hrubé pazourkové nástroje, i kosti lidské a pod. (na př. v náplavech řeky Sommy u Abevillu, Amiensu, St. Acheulu, na Marně u Chelles), jednak podobné v jeskyních, v nichž člověk obýval. Nejslavnější jeskyně francouzské nalézají se v departementu dordogneském (Moustier, La Madeleine, Laugeries, Cro Magnon) a vůbec na jihu (Aurignac, Menton). Vedle Francie je bohata nálezy jeskynními i Belgie, kde již v létech třicátých kopal Schmerling, nověji Dupont (Furfooz, La Naulette, Spy), pak Anglie (jeskyně kentská a brixhamská v hrabství devonském), Německo svými jeskyněmi švábskými a porýnskými (Neanderthal), méně Švýcary (Thayingen) a Italie, kde také nálezy ve volných náplavech jsou méně důležity. Za to je opět bohata střední '''E.''', hlavně Morava. V Uhrách je znám dosud jen jeden zcela zjištěný nález ve volném náplavu u Miškovce, v Čechách je diluviální člověk zjištěn hlavně dvěma nálezy, u Sudslavic na Šumavě a u Lubné blíže Rakovníka. Za to na Moravě setkáváme se se znamenitými nálezy, jak rázu prvého, mezi nimiž vyniká světoznámé naleziště u Předmostí blíže Přerova, tak řadou jeskyň. Jeskyně rozkládají se tu hlavně ve třech skupinách: 1. severovýchodně od Brna (Býčí skála, Výpustek, Kůlna, Kostelík nebo Pekárna a j ), kde nejvíce zkoumali dr. Wankel, J. Knies a dr. M. Kříž, 2. u Litovle (méně důležitá) a 3. u Štramberka, kde K. Maška prozkoumal dvě světoznámé jeskyně ve vrchu Kotouči: Čertovu díru a Šipku. Dále na východ setkáváme se s člověkem diluviálním v některých jeskyních u Krakova, v Rusku pak hlavně v naplaveninách řeky Oky, pak v gub. poltavské u Gonců, voroněžské u Kostěnek, nejnověji v samém Kijevě. V Rusku se častěji setkáváme s nálezy z doby přechodní к době následující. Ráz lidských výrobků je tu stále starobylý »diluviální«, nebo jak podle Lubbockova rozdělení se říká — »{{Prostrkaně|palaeolithický}}«, ale vymřelá zvířata diluviáln! v nálezech již scházejí. Po době diluviální, když zvířena dobu tuto charakterisující u nás vymřela nebo se odstěhovala k severu a do Asie (mamut, nosorožec, sob) nebo na jih (hroch), počíná v předhistorii '''E'''-py nová perioda. Člověk sice užíval dosud především kamene k hotovení svých nástrojů a zbraní a neznal užitečných kovů, ale v jiném směru již velmi pokročil a odtud sluje tato perioda {{Prostrkaně|mladší dobou kamennou}} nebo {{Prostrkaně|dobou neolithickou}}. Technika práce v kameni je dokonalejší, nástroje jsou hlazeny, broušeny, objevuje se hrnčířství ve velmi rychlém rozvoji, objevuje se i znalost orby a krocení zvířat, chov domácího dobytka. Slovem, člověk žil v době té již mnohem pokročileji a také pravidlem v sídlech pevných. Ovšem že to nebylo ve většině krajů evropských nic jiného než chýše zbudované z proutí a slámy, hlinou ometené, zdvihající se nad jamami (jež se nám velmi hojně zachovaly naplněné různými zbytky). Vedle toho ovšem člověk stále ještě bydlil v jeskyních. Jen v některých zemích evropských vyvinuly se zvláštní dokonalejší druhy staveb, tak zejména na jezerech nynějšího Švýcarska, horní Italie, v Salcpursku a Hor. Rakousích, méně ve Francii, v sev. Německu a j. t. zv. {{Prostrkaně|stavby kolové}}, {{Prostrkaně|nákolní}} nebo {{Prostrkaně|palafitty}} (viz {{Prostrkaně|Kolové stavby}}). Jim podobny jsou {{Prostrkaně|crannogy}} irské a {{Prostrkaně|terramary}} italské z doby o něco pozdější. V Čechách máme jen na jednom místě určité stopy kolové stavby a sice v rašeliništi u Františkových Lázní. Obyvatelé těchto staveb vedli přirozeně ponejvíce život rybářský. Jiným druhem staveb, které již v době neolithické povstaly, jsou hrubé massivní {{Prostrkaně|stavby kamenné}}, jež byly v té době budovány na různých bodech jižní '''E'''-py, beze vší pochyby vlivem dávno již rozkvetlé architektury orientální, a snad z části i přímo původu foinického. K podobným stavbám náležejí na př. stavby věžovité na ostrově Menorce, zvané {{Prostrkaně|talayoty}}, na Sardinii {{Prostrkaně|nuraghi}}, zdi {{Prostrkaně|kyklopské}} v různých končinách Italie, Řecka a konečně i skutečná města s příbytky z cihel a z kamene zbudovanými sahají svým založením ještě do doby neolithické, tak město na ostrově Santorinu (Thera) zasypané později výbuchem vulkánu, zbytky jiného starého města na ostrově Melu a konečně nejstarší osídlení odkryté J. Schliemannem na pahorku Hisárliku, kde později stávala Troja opěvaná Homérem. Ovšem ve střední a sev. '''E'''-pě obyvatelstvo žilo stále ještě v jeskyních — znamenité nálezy jeskynní známe hlavně z Francie (Petit-Morin), Španělska a sev. Italie (v Ligurii) — nebo v chatrných, ze slámy, proutí nebo koží zhotovených chýších, po nichž se nám tolik stop zachovalo, a chránilo se před nepřítelem buď útěkem v místa nedostupná nebo náspy, na návrších nebo kol vsí zbudovanými. Náspy tyto slují {{Prostrkaně|hradiště}} a bývají podoby rozmanité, jež se řídila především tvarem a polohou místa, jež mělo býti ochráněno. Také se již v této nejstarší době užívalo materiálu různého, hlíny nebo kamene, a sice pravidelně toho, který byl po ruce. Nad náspem se častěji zdvihaly ještě dřevěné palissady. Hradiště tohoto způsobu budována byla v '''E'''-pě až do konce doby předhistorické, a leckdy bývá velmi těžko určití jen z daleka dobu, z níž pocházejí. Jen zvláštní druh hradišť, jejichž kamenné valy mají na sobě stopy úmyslného spálení, tak že často povrch proměněn bývá ve vrstvy spečené, sklovité, klade se obecně do doby pozdější (t. zv. valy {{Prostrkaně|spečené}}). Mezi nejstarší známá hradiště, snad již z neolithu pocházející, patří na př. hradiště na vrchu Peu-Richardu u Thenacu ve Francii, hradiště u Lengyelu v Uhrách, v Čechách hradiště v Šárce, na vrchu Řivnáči u Roztok, na Slánské hoře, na Moravě Leskoun u Krumlova a j. Zvláštní skupinu památek doby neolithické, označujících také sídla, tvoří obrovské {{Prostrkaně|hromady různých odpadků}} kuchyňských, které po sobě zanechali chudí rybáři obývající v této době na březích Dánska a blízkých ostrovů. Jsou známy obecně pod dánským názvem »{{Prostrkaně|kjökkenmöddinger}}« a našly se nejvíce na Själlandu, Füenu, Möenu a v Jutsku. Jinde v '''E'''-pě jsou řidší, a méně známy (mimo španělské na řece Taju u Mugemu a Šalvatery). Hromady ty obsahují různé odpadky kostí zvířecích, skořápky jedlých mušlí a pod. a i nástroje kamenné velmi hrubě hotovené. Ve většině nálezů nenalezeno ještě mimo psa zvířat domácích. V době neolithické panovalo téměř po vší '''E'''-pě pochovávání celých mrtvých těl, ale již za této doby a na nejednom místě setkáváme se s novým ritem pohřebním, se spalováním, jež v dobách pozdějších obecně ovládlo. Kostry v hrobech této doby bývají velmi rozpadlé, ale ukazují neomylně, že náleželo obyvatelstvo '''E'''-py již několika plemenům, z nichž- nejurčitěji vynikají 2 typy: jeden s lebkou dlouhou a druhý s krátkou. Dlouholebci jsou rozšířeni nejvíce jednak na jihu '''E'''-py, a ti se spojují nejnověji se starými Ibery, Ligury a Libyi v jednu rodinu zvanou iberoligurskou, a pak na severu '''E'''-py, kde nám opět dle vší pravděpodobnosti představují prvotný kmen indoevropský, dosud buď vůbec nerozvětvený nebo v počátcích rozdělováni na potomní velké větve gallskou, germqnskou a slovanskou atd. Krátkolebci hojni jsou v západní '''E'''-pě a tvoří stále ještě jedno z nejzáhadnějších předhistorických plemen; snad jsou ve spojení s podobným plemenem střední Asie. Mrtvá těla pochovávala se nejvíce v poloze skrčené nebo sedící, buď do prostých jam, nebo se obkládala většími i otesanými kameny, tak že ležela v jakýchsi skřínkách. Tyto skřínky na některých místech vyvinuly se ve veliké stavby náhrobní, t. zv. {{Prostrkaně|pomníky megalithické}}, jež se třídí hlavně na skříně volné, z ohromných balvanů postavené t. zv. {{Prostrkaně|dolmeny}} (hlavně ve Francii v Bretonsku, pak Španělsku, Korsice, Skandinavii a sev. Německu, kde slují ''Hünnenbetten'', ''Riesenbetten''), nebo komnaty {{Prostrkaně|mohylou}} z hlíny nasypanou pokryté (v této době nejvíce v Britannii; slují tu ''barrows''). K těmto stavbám náhrobním připojiti můžeme i jiné podobné pomníky, jako vysoké vztyčené balvany t. zv. {{Prostrkaně|menhiry}}, jednoduché i dvojité a trojité ({{Prostrkaně|dilithy}}, {{Prostrkaně|trilithy}}); častěji i v řadách (Carnac ve Francii) nebo v kruhu postavené — nejkrásnější pomníky tohoto rázu našly se v Anglii (Avebury, stonehenge) — konečně t. zv. {{Prostrkaně|viklanу}} a kameny na povrchu opatřené jamkami mělkými, v nichž mnozí vidí {{Prostrkaně|obětní mísy}} uměle vydlabané, jiní však jen útvary přirozeně vzniklé zvětráním. Tyto megalithické pomníky nestavěli však, jak se dříve domnívali někteří, Keltové, v celé '''E'''-pě jediný z Indie sem přistěhovalý lid, a není proto správný název tu a tam dosud jim dávaný podle jména {{Prostrkaně|druidů}}, kněží keltských. Mezi tím, co střední a sev. '''E.''' dlouho ještě byla v kultuře kamenné, počala na jihu vyrůstati nová kultura, jejíž hlavním znakem je {{Prostrkaně|kov}} ve formě nástroje, šperku a zbraně, kultura {{Prostrkaně|kovová}}. První kovy, s kterými se člověk seznámil, byly kovy drahé, jež se na povrchu země vyskytují ryzí, hlavně {{Prostrkaně|zlato}}, brzy i {{Prostrkaně|stříbro}} a {{Prostrkaně|měď}}. Ale kulturním kovem v našem slova smyslu nestal se z nich žádný. Pouze měď, jak se dle posledních badání podobá, aspoň v některých končinách '''E'''-py, ale na krátko, domohla se větší platnosti na př. v Uhrách, ve Švýcarsku, Španělsku, na Kypru a j., a odtud mluví někteří po době neolithické o zvláštní době {{Prostrkaně|měděné}}. Vlastním kulturním kovem stala se teprve smíšenina mědi a cínu, známá jménem {{Prostrkaně|bronz}}. Tento kov zavládl ponenáhlu v celé '''E'''-pě ve výhradném upotřebování, dokud nebyl vytlačen železem, a smíme proto vším právem dobu tuto zváti dobou {{Prostrkaně|bronzovou}}. Jedním z nejtěžších problémů archaeologie evropské je však otázka, odkud k nám přišla tato nová kultura; dále nedá se upříti, ač prvé počátky jsme našli již v době neolithické, že přece v '''E'''-pě ovládnutí nového obřadu pohřebního, {{Prostrkaně|spalování}}, shoduje se celkem s příchodem bronzu. Jedni soudili, že bronz byl nalezen v '''E'''-pě, a to v Britannii, kde na jihu v Cornwallu a Devonu nalézají se v '''E'''-pě jediné {{Prostrkaně|větší}}, {{Prostrkaně|již ve starověku známé}} doly na cín (»ostrovy Kassiteridské« starých spisovatelů), jiní (Sven Nillson, Rougemont) soudili, že přinesli bronz do '''E'''-py Foiničané a že vůbec všechny staré výrobky zde nalezené jsou původu foinického, Mortillet hledá houževnatě původ v Indii, odkud prý jej přinesli do '''E'''-py Cikáni. Většina badatelů má na mysli také vlast asijskou, ale, hledá ji jinde, buď na vysočinách Armenie a Íránu (Bertrand, Hoernes, Tomaschek), anebo ještě dále ve střední Asii (Virchow, S. Müller). Tato užší vlast zůstává tedy nejistou, ale za to je jisto, že bronzová kultura přišla do '''E'''-py od východu klidně, obchodem, a sice několika cestami, hlavně drahami pomořskými přes Středozemní moře s odbočkou na sever přes moře Aegejské, pak drahou černomořskou a konečně pozemní cestou přes jižní Ural. Přechod po první dráze prostředkovali nejvíce Foiničané, rozvážejíce kovové zboží do Řecka, Italie a jejich ostrovů, do Gallie a Hispánie; i na břehy Černého moře působili. Všechny tyto tři hlavní proudy našly si pak, jak se zdá, jednu společnou hlavní cestu do vnitra '''E'''-py a to podél veletoku dunajského, při čemž ovšem i od břehů černomořských i od moře Jaderského a zálivu marseillského postupovala nová kultura i přímo na sever. Pružinou těchto obchodních styků a tím i postupu nové kultury byl dle všeho obchod s jantarem, jenž od konce doby kamenné stále rozkvétal. Výměnou za jantar, jenž se nacházel v největším množství na písčitých březích sev. Německa, šly na sever zlato a bronz, spracovaný i surový. Hlavní cesty obchodní šly od ústí Rhôny k Rýnu a do Britannie, pak od moře Jaderského přes východní Alpy a Moravu k Labi, Odře a Visle (také přes Balkán a Uhry šly sem cesty) a konečně od Černého m. podél Dněstru a Dněpru. Těmito cestami dostala se bronzová kultura do nitra '''E'''-py a byla v jednotlivých krajích dříve, v jiných později vystřídána kulturou novou, železnou. V některých zemích došla však znamenitého lokálního rozkvětu, tak hlavně ve {{Prostrkaně|Švýcarsku}}, v {{Prostrkaně|Uhrách}} a na {{Prostrkaně|severu '''E'''-py}}. Ve Švýcarsku čásť staveb kolových náleží do květu kultury bronzové, z níž se nám na dně jezer mezi zbytky nákolí zachovalo velké množství památek, nejvíce v jezerech západního kraje (jez. Bělském, Neufchâtelském, Genevském). V Dánsku a Skandinavii představuje se nám v době bronzové rozkvět kultury předhistorické. Hroby z této doby bývají naplněny velkým bohatstvím předmětů zlatých a bronzových rázu úplně svérázného, lokálního a často velmi umělého. Bronzová doba (nordičtí archaeologové dělí ji zde proto na starší a mladší) trvala tu v druhé své periodě ještě v květu za doby, kdy jižněji setkáváme se v '''E'''-pě již s první dobou železnou. Ve starší době se pochovávalo, v mladší spalovalo. Z této doby zachovaly se podivuhodně v některých hrobech i celé vlněné a kožené oděvy, v nichž byly zemřelí pochováni (u Havdrupu a Aarhusu v Jutsku). Na jihu '''E'''-py, na př. v Řecku, jest doba bronzová zcela pod vlivem orientálním, tvoříc tam okruh kultury t. zv. rázu {{Prostrkaně|mykénského}} (sem patří nálezy Schliemannovy v Mykénách, Tirynthu a i ony vrstvy měst trójských na Hisárliku, z nichž jedna nám představuje na jisto zbytky Homérovy {{Prostrkaně|Tróje}}). V Italii netrvala bronzová doba dlouho, jsouc brzy vytlačena železem; jen v sev. části jeví se delší a samostatnější ve zvláštním druhu staveb t. zv. {{Prostrkaně|terramarách}} (kolové stavby postavené v umělém, hrází ohraničeném jezírku), jež dle Helbiga a Pigoriniho stavěli staří Italikové, přišedše sem od severu, odkudsi z Uher. Doba bronzová ve Francii přikloňuje se úplně k švýcarské; v Britannii trvala dosti dlouho a vyvinula se svérázně; velkou svéráznost jeví i poloostrov Pyrenejský. Střední '''E.''' má svou bronzovou provincii v Uhrách, kde také se vyvinula kultura zcela rázovitě a trvala déle než kde jinde. I do již. Německa, pak do Čech a Moravy zasáhla dosti intensivně. V Čechách ji jednak přijalo staré neolithické obyvatelstvo a spracovalo z části dosti svérázně v t. zv. kulturu {{Prostrkaně|únětickou}} (dle nálezu na pohřebišti u Únětic), jednak, zdá se, v té době vnikl sem z jihu nebo jihozápadu kmen nový, jemuž náleží odchylná skupina {{Prostrkaně|mohyl}} v již. a záp. Čechách. V sev. Německu je bronzová kultura někde méně, někde více zastoupena, hlavně v Hannoveru, Holštýně, Pomořanech a Meklenbursku. Také dále na východě v Polsku a Rusku musíme dle všeho uznati zvláštní dobu bronzovou, ale k určitému rozhodnutí není ještě dosti dobře prozkoumaných nálezů. Na Kavkáze byla jistě, a čásť známého pohřebiště kobanského náleží ještě sem. Již v té době začali se, jak se pravdě podobá, Slované sedící v Zakarpatí šířiti na západ k Visle a Odře, na jih do Uher. a proto smíme již čásť pohřebišť jim náležejících, chudých to hřbitovů s popelnicemi ({{Prostrkaně|pole popelnicová}}) v Uhrách, Haliči, Slezsku, Lužici, Moravě, snad i v Čechách, klásti do této doby. {{Prostrkaně|Železo}} již pro tvar, v němž se vyskytuje (u nás jen z rudy těžko se dobývá), nastoupilo jistě později. Ale poněvadž v '''E'''-pě nalézá se ho hojnost na mnoha místech, mohlo by se souditi, že {{Prostrkaně|železná kultura}} je v '''E'''-pě původu domácího. Ale proti tomu svědčí hlavně ta okolnost, že se první železné věci počínají v '''E'''-pě objevovati opět na jihu, opět v krajích přímořských, které byly v obchodním spojení s Orientem. A poněvadž v Orientu ještě dříve vešlo železo v známost a v {{Prostrkaně|užívání}} (v Egyptě jistě již za králů 18. dynastie ve věku XVII.—XIV., v Assyrii již v XIII. věku př. Kr.), jest pravdě podobno, že i tento nový kov a s ním i nová změna v kultuře původ svůj měla mimo '''E'''-pu. Ovšem rozdíl zde je mezi vývojem této kultury a předešlé. Kdežto bronzu v '''E'''-pě nebylo (cín se totiž ve větším množství dobýval jen na jednom místě), rudy železné bylo všude hojnost, a tím se stalo, že kultura železná brzy zdomácněla, brzy osamostatněla — a hned v {{Prostrkaně|první době železné}} povstala zde centra domácí na př. v Italii, Illyriku, odkudž se šířil ráz kultury do krajů vůkolních. A tak se velmi brzy utvořily v '''E'''-pě provincie, z nichž každá má více méně {{Prostrkaně|osobitý}} ráz nové kultury. Hoernes rozeznává tři hlavní podobné pásy, a sice {{Prostrkaně|středomořský}}, zahrnující hlavně Řecko a Italii, pak pás {{Prostrkaně|jihodunajský}}, obsahující země střední '''E'''-py, jižně od Dunaje položené, a pás {{Prostrkaně|severedunajský}} nebo {{Prostrkaně|sev}}.-{{Prostrkaně|evropský}} se zeměmi na sever od Dunaje rozloženými. V prvním pásu Řecko dostalo železo obchodem od Východu. Zároveň s tím spojuje se však v jeho historii událost, která úplně převrátila starou mykénskou kulturu. Od severu vtrhli do Hellady vlastní Řekové, {{Prostrkaně|Dórové}}, {{Prostrkaně|Iónové}}, {{Prostrkaně|Aiolové}} a přinesli s sebou patrně pod vlivem poloostrova Balkánského nejen železné zbraně, ale i zcela jiný ráz kultury, známého onoho ducha řeckého. Nálezy v Olympii mají zcela jiný ráz než starší nálezy rázu mykénského, a na místo staré keramiky nastupuje sloh nový, obecně zvaný dipylským. V Italii událo se podobné přistěhování, ale nová kultura zdá se zde býti více původu zámořského. Zde v této době kulturně vynikl ve střední a sev. Italii kmen {{Prostrkaně|Etrusků}}, původu dosud záhadného; také je spor o to, přišel-li sem přes moře (Montelius) nebo od severu po pevnině (Helbig, Hoernes). S počátku vlivy foinickými, pak i obchodem s Řeky vypěstovali si Etruskové zvláštní vyspělou kulturu, která byla podlomena teprve vpádem Gallů r. 396 př. Kr. a později po odrazení jejich potlačena rychle se vzmáhajícím Římem. Vliv etruské kultury, k níž patří na př. známá pohřebiště blíže Bologně u Certosy (čásť jich v okolí Bologně je však předetruská), pak u Marzabotta, Corneta, Vulci atd., zasahal také silně na sever Alp, a byli i někteří vynikající badatelé, kteří velkou čásť kovových výrobků nalezených ve střední a sev. '''E'''-pě prohlašovali — ale chybně — za produkt etruský, na př. Genthe a Lindenschmit. V Italii se v této době vyvinul bohatě výrobek, který v době bronzové existoval pouze na severu v Uhrách a na jihu, totiž sponka. Sponka jest vůbec pro první dobu železnou v '''E'''-pě nejvíce charakteristickým průvodcem a zůstává pro posuzování, hlavně datování nálezů, i na dále až do konce předhistorie nejlepším vodítkem. Každá téměř země a každá doba má své určité význačné tvary sponky. Přechod od vlastního pásma kultury středomořské k pásmu jihodunajskému tvoří skupina nálezů (hlavně pohřebiště u Este v sev. Italii), jež se přičítá starým Venetům. Pás jihodunajský je neobyčejně bohatý a má dvě velká centra, z nichž však druhé stojí beze vší pochyby pod vlivem prvého: sev.-záp. končiny Balkánu a vých. Alpy. Prvé centrum objeveno bylo teprve v posledních létech nálezy v Bosně a Hercegovině, druhé známo bylo již dávno a zváno také po hlavním nalezišti v {{Prostrkaně|Hallstattu}} v Hor. Rakousích kulturním okruhem hallstattským. Vůbec se dříve často, dokud se nedošlo ještě k podrobnějšímu třídění, celá první doba železná ve stř. '''E'''-pě zvala dobou hallstattskou. V Hallstattě našlo se ohromné pohřebiště s hroby kostrovými a žárovými (ke 2000), z nichž velká část byla zachráněna. Okršlek vlastní hallstattské kultury rozkládá se vlastně jen ve vých. Alpách a obsahuje řadu neobyčejně bohatých nálezů, jako pohřebiště u sv. Lucie v Přímoří, u Vače a u sv. Michala, sv. Markéty v Krajině, u Fröggu v Korutanech, u Videmu a Wiesu v Štýrsku, u Šoproně v Uhrách a j. Patrně tu sídlili kmenové, kteří se zabývali zručně kovovým průmyslem. Soudilo se dříve na Kelty; nyní se ukázalo, že lépe je zasažení Keltů posunovati na dobu pozdější. U nás v Čechách pronášejí se i theorie, dle nichž hallstattská kultura jest původu slovanského; Hochstetter ji zval obecně arijskou. Vlivy této hallstattské kultury, ovšem čím dále od centra tím slabší, sledovati můžeme i za Dunaj do Uher, do Čech (čásť jihočeských mohyl), do Moravy (sem náleží známý nález Wankelův v Býčí Skále), do jižního Německa, ba i dále na sever, kde však mimo země ležící při uvedených obchodních drahách jsou její stopy slabé. Ba ve vlastním severu nemáme vůbec kultury obdobné kultuře první doby železné v jižní a sev. '''E'''-pě. Tam trvala dlouho ještě doba bronzová, a doba železná nastoupila tam dle badání I. Undseta teprve zcela jiným, pozdějším vlivem, vyšlým z {{Prostrkaně|Gallie}}. Bylať se zatím ve Francii a Švýcarsku za této první doby železné — neboť i tam vnikala brzy nová kultura jednak z Italie a jednak z východu od Dunaje — vyvinula zcela zvláštní nová, svérázná kultura, a centrum její bylo tak mohutné, že svým vlivem zápolilo s vlivem rozkvetlého zatím Říma. Byla to kultura, kterou si v Gallii a přilehlé části Švýcar vypěstili kmenové {{Prostrkaně|gallo-keltští}}, a která se zove proto gallskou neb i dle znamenitého nálezu na místě staré pevnůstky, jež se rozkládala na mělčině jezera neufchâtelského, zvané nyní od rybářů ''la tène'', i kulturou {{Prostrkaně|latènskou}} ({{Prostrkaně|tènskou}}). Tím se dostáváme do {{Prostrkaně|druhé periody doby železné}} v '''E'''-pě datující se asi od poč. IV. st. př Kr. a charakterisované jednak vlivy kultury římské, jednak gallské. Nynější Francie byla v té době obydlena řadou kmenů, z nichž se většina shrnuje u starých spisovatelů tu pod jméno Gallů, Galatů, tu pod jméno Keltů. Poměr Gallů ke Keltům dosud je záhadný, a výklad jeho sporný. Podobá se však, že Keltové představují nám starší obyvatelstvo ovládnuté světlovlasými Gally, kteří sem vnikli od severu přes Rýn. Z archaeologického hlediska však toto rozlišování nemá dosud významu, a kultura gallská značí nám zatím totéž co keltská. Gallové, jak známo, začali od V. stol. před Kr. podnikati výboje v ostatních končinách evropských, osadili Anglii a Španělsko, vnikli hluboko do Italie a do vých. Alp až za Dunaj, osadili dle všeho i části Čech (Bojové) a snad i Moravy, ba vnikli až do Řecka a Malé Asie. A kam přišli, přinesli s sebou i novou kulturu. Ve hrobech převládá ráz vojenský, železo i šperky počínají se hotoviti ze železa a bronzové mají nový originelní ráz ve tvaru i ve výzdobě. Takové hroby rázu gallského našly se ve všech končinách, kam Gallové vnikli, a ukazují často nevývratnou shodu s hroby gallskými ve vlastní Francii nad řekou Marnou nebo Rhônem. V Čechách máme zajímavé osídlení z této doby, jež se rozkládalo kdysi na hradišti u Stradonic, a množství typických hrobů rázu tènského. Sem náleží i bohatý poklad šperků nalezený v zřídle duchcovském (odtud zove se u nás kultura ta i {{Prostrkaně|duchcovskou}}) a poklad zlatých mincí rázu gallského u Podmokel blíže Křivoklátu. Na sever '''E'''-py Gallové ovšem nevnikli válečně, ale kam sami nepřišli, přišla přece jejich kultura, jak jsme již nahoře dle Undseta poznamenali, a vytiskla bronz na dobro. Ale tento vliv gallský křížil se brzy s {{Prostrkaně|římským}} a netrvalo dlouho, Římané zvítězili všude válečně i kulturně. Sama Gallie, stavši se římskou provincií, rychle se romanisovala, a i tam, kde neosadily zemi římské legie, kultura ténská rychle ustoupila t. zv. {{Prostrkaně|provinciální kultuře římské}}, kultuře sice základu klassického, ale zhrublé v provinciálních dílnách a továrnách, s mnohými mimo to příměsky lokálními. S památkami rázu tohoto setkáváme se nejvíce v bývalých římských provinciích, jinde jsou řidší. Východ a sousední čásť střední '''E'''-py vyvíjely se zatím zcela samostatně. V jižním Rusku repraesentuje nám první dobu železnou t. zv. {{Prostrkaně|doba skytho-sarmatská}}. Skythové obsadili jižní Rus dle ruských archaeologů asi v VIII.—VI. stol. př. Kr., později je vytlačili odtud Sarmaté ve IV.—III. stol., a kraj pak dlouho slul ještě Sarmatia. Poněvadž však kulturu a s ní i hrobní nálezy obou kmenů nelze dosud dobře rozlišovati, mluví se tu pravidelně o kultuře skythosarmatské. Je původu spíše asijského, ale s hojnými vlivy řeckými, jež vycházely z řeckých kolonií na sev. břehu Černého moře, hlavně z Olbie, Pantikapaia, Tanaisu, Fanagorie a j. Vyznačuje se neobyčejnou skvělostí a bohatostí, hlavně zlata; umělecká stránka často je tím zatlačena. Jižní Rus je poseta mohylami tohoto rázu, někdy i ohromnými. Z prozkoumaných nejznamenitějši jsou královské kurhany čertomlycký u Nikopole na Dněpru, kul-obský blíže Kerče, mohyla Luhovája u Jekaterinoslavi, kurhan u Ryžanovky v gub. kijevské a jiné. Zatím však dále na severu a sev.-západu na Dněpru, Dněstru, Visle a Odře až k Labi vyvíjel se dále i národ slovanský, jemuž dle všeho přičítati musíme uvedená již {{Prostrkaně|pole popelnicová}}. Největší časť těchto polí obsahuje i železo, a různé jednotlivosti ukazující na vlivy skythské, hallstattské. pak i gallské datují je z největší části dosti určitě do této doby. Obsah je však pravidlem chudý. Zde s hlediska historického, zdálo by se, měla by končiti praehistorie '''E'''-py, s kulturního však hlediska můžeme konec doby předhistorické posunouti dobře až do doby přijetí křesťanství. Již za dob výbojů gallských a římských začíná do událostí evropských zasahovati účinně národ jiný, {{Prostrkaně|germanský}}. Tak v Čechách objevili se již v I. stol. př Kr. germanští Markomané, a brzy stal se střední Dunaj, právě jako na západě Rýn, dějištěm krutých bojů mezi říší římskou, již k pádu se chýlící vnitřním rozkladem, a mladým silným národem germanským, jenž se stále tlačil od severu na jih. Kruté ty boje trvaly několik století a skončily konečně pádem říše Západořímské r. 476, od kteréžto doby v po litické popředí '''E'''-py vstoupili Germané. Všude, kam vnikaly pluky germanské, objevuje se v životě a hmotné kultuře nový ráz, nové druhy zbraní, nové druhy šperků, nový princip ornamentační, ba leckde i nové písmo (runy). Nicméně tento nový ráz není vždy původu čistě germanského. Tak právě o novém slohu ornamentálním ukázalo se poslední dobou, že je původem středoasijský a že byl jen přejat od germanských Gothů, když sídlili nad Černým mořem v již. Rusku, a odtud, když Gothové ustupovali před návalem nových asijských výbojníků, Hunnů, roznesen byl dále do střední, záp. a sev. '''E'''-py. Zde, zejména ve Skandinavii dospěl sloh ten nejznamenitějšího místního rozkvětu v době Vikingů. Odtud sluje nový sloh, jenž se v '''E'''-pě objevuje nejčistěji asi od IV.—VIII. stol. po Kr., buď {{Prostrkaně|germanským}} nebo {{Prostrkaně|gothským}}, po starším názvu i {{Prostrkaně|merovejským}}. Pohřebiště rázu germanského skládají se z hrobů v řadách po způsobu i nyní obvyklém položených, v nichž leží těla pravidlem na znaku natažena se zbraněmi po boku a nádobou u hlavy nebo u nohou ({{Prostrkaně|řadové hroby německé}}). Šperky vedle originální výzdoby (proplétání pásků, fantastický zvěrný ornament) a řady nových tvarů (hl. u sponky), ukazují i některé nové zvláštnosti techniky, tak vykládání sklem a drahokamy (místo smaltem z doby gallské a římské), železo je vykládáno stříbrem (taušírováním nebo niellem a p.). Největší pohřebiště našla se v sev.-vých. Francii a v celém jižním Německu, dále jsou řidší (v Čechách u Podbaby, Libně, Vysočan); nejbohatší hrob jest na př. hrob franckého krále Childericha a jeho manželky, nalezený v Doornicku v Belgii. Řada bohatých pokladů téhož rázu našla se hlavně v Uhrách a Sedmihradech (Petreossa, Nagy Szent Miklos, Szilágy-Somlyó), pak i v Italii, Španělích a Rusku. I na Kavkáze je mnoho památek tohoto rázu. Vedle Germanů zaujali však důležitou úlohu i {{Prostrkaně|Slované}}. Ne sice tak hlučně, ale za to tím houževnatěji šířili se ze své kolébky podněprovské již v dobách předešlých na jih a západ a v této době osadili celé nynější východní Německo na západ až za Labe k řece Sále, vnikli i do Bavor a do vých. Alp, osadili Uhry, kraje na Sávě a Drávě, a se dvou stran vnikli do Balkánu, hluboko, až do Řecka. Na východ a na sever rozšířili se až k jezeru Ilmenskému а k řece Volze a Oce, kde naráželi na houževnaté kmeny větve uraloaltajské. Kultura, původně jednotná, byla v této době u různých kmenů již zcela odlišena. Čechové v té době již v mnohém ohledu lišili se od Slovanů ruských. I z archaeologického hlediska hroby v Rusku liší se velmi v této době od hrobů Slovanů západních, zbraně i šperky mají tam ráz více orientální, zde je více pojítek s rázem hrobů germanských. V této době mnoho na Slovany působil obchod, který vedli Židé a Arabové z Asie přes Rusko do stř. '''E'''-py. Z charakteristik, které však provázejí slovanská naleziště od západu na jih a daleko na východ, sluší zde jmenovati aspoň dvě význačná: {{Prostrkaně|záušnice}}, kovové kroužky, které různým způsobem jsouce připevňovány, visely buď z pokrývky nebo z nějaké ozdoby hlavy po obou skráních, a {{Prostrkaně|nádoby na kole robené}} a zdobené kolkolem jednoduchou nebo několikanásobnou (vidličkou rytou) {{Prostrkaně|vlnicí}}. Záušnice mají pravidelně podobu jednoduchého otevřeného kroužku (nejčastěji jsou z bronzu zhotoveny), jehož jeden konec jest nejčastěji nazpět zahnut v kličku jednoduchou nebo dvojitou v podobě písmene '''S'''. Tento poslední tvar charakterisuje zejména hroby západoslovanské, nejvíce české. Vlnice na nádobách byla, jak se zdá, od Slovanů přejata z provinciální keramiky římské. O hmotných starožitnostech slovanských, o hrobech, hradištích, kolových stavbách atd. viz více pod heslem {{Prostrkaně|Slované}}. ''[[Autor:Lubor Niederle|Nle.]]'' == Dějiny == {{Prostrkaně|po stránce ethnické, politické i kulturní}}. Jestliže samy staré archaeologické památky '''E'''-py jsou z veliké části výrobky národů, kteří až dosud obývají naši pevninu, a dokazují, že '''E.''' již v dobách předhistorických největší částí byla obývána předky nynějšího obyvatelstva, tož na úsvitě historie najisto '''E.''' většinou jest obydlena, jako nyní, národy {{Prostrkaně|indoevropskými}}, a pouze zbytky jiných národů jsou četnější než za dob našich. Také ovšem kulturní obraz tehdejších národů jest jiný než nyní a rovněž hranice mezi jednotlivými národy. Původně byla oblast jazyků indoevropských v '''E'''-pě ještě daleko menší. Ještě na počátku historie sídlí {{Prostrkaně|Iberové}} po celém poloostrově Pyrenejském a sáhají až ke Garonně a Rhônu, obyvatelé Korsiky a Sardinie, a snad i někteří kmenové sicilští, jsou jejich příbuzní. Dnes poslední jich zbytky, Baskové, stěží uchraňují svou svéráznost. Na Rhôně sousedili s Ibery {{Prostrkaně|Ligurové}} obývající na pobřeží až k Pádu. Zajisté jsou to zbytky prastarého obyvatelstva dříve daleko rozšířeného. Jejich vzdělanost byla nizoučká a ustoupila i s jazykem nátlaku vyšší vzdělanosti sousedů, v nichž Ligurové zanikli. Mimo ně setkáváme se v Italii také s {{Prostrkaně|Etrusky}}, národem jistě na dobu svou vysoce vzdělaným, jenž dle dosavadního badání nenáležel k rodině indoevropské. Sídleli na jihovýchod od Ligurů. Tak tedy jihozápad Evropy měl ještě obyvatelstvo jiného jazyka. O částech sev.-záp. nevíme z těch dob nic určitého. Na sev.-vých. ještě o 1000 let později vidíme hranice neindoevropských kmenů {{Prostrkaně|uraloaltajských}} posunuty hluboko k jihu, odkud tlakem Indoevropanů slovanských ustupují stále k severu. Ale ještě nyní tam sídlí Čuchonci, Čudové, Karelové. Lapové, Samojedi, Syrjenové, Osťáci, Vogulové a uvnitř mezi Rusy roztroušeny jsou ostrovy Permjaků, Votjaků, Čeremisů, Tatarů, Čuvašů, Baškirů, Kirgizů a j. {{Prostrkaně|Indoevropané}} za nejstarších histor. dob obývají v celé stř. '''E'''-pě od atlantského pobřeží Francie až do ruské stepi, k jihových. celý Balkánský poloostrov a vých i již. část Italie. Všecky známky vedou nás k úsudku, že původně sídleli v '''E'''-pě pouze na rovině ruské při Černém moři, a to již v dávných dobách předhistorických. Byly to kmeny pastevské s primitivními počátky orby. Podle toho byla i jejich vzdělanost, život a zejména jejich názory a mythologie. Žili primitivně v dobách, kdy v Asii byla v nejlepším rozkvětu osvěta říší semitských. Dolétala-li některá jiskra orientalské osvěty do '''E'''-py, došla k nim ovšem spíše, než ke kmenům bytujícím ještě dále na sever nebo na západ. Kmeny indoevropské mocí šířily se k záp. а k jihu a přenárodňovaly '''E'''-pu a sice, jak svědčí jazykozpyt souhlasně s archaeologií, již v pozdější době kamenné (neolithické). Toto zabrání '''E'''-py a přenárodnění jejího obyvatelstva na Indoevropany, v jejichž žilách pak ovšem smísila se krev různých kmenů, nestalo se jistě na ráz, ale v periodách více méně oddělených. Nově vzniklé kmeny indoevropské stávají se opět dobyvateli a šíří dále nový jazyk, mravy a zřízení. Při tom mísí se s cizími živly fysicky i v mluvě a přijímají cizí zvyky a řády. Vidíme, že při vší příbuznosti jednotlivé větve indoevropské vykazují i příliš četné rozdíly. Výklad rozdílů těch, jakož i celé rozšíření Indoevropanův po '''E'''-pě v době neolithu, všecky boje s původním obyvatelstvem jsou pro nás navždy skryty v šeré praehistorii. V '''E'''-pě vystupují na jeviště dějin národové mnohem později než na východě a ve stavu primitivnějším. Nejdříve Řekové, pak Italové, pak západní kraje, posléz severní. V rozvoji tomto patrně rozhoduje zeměpisný poměr k východu. Východisko kulturní i politické historie '''E'''-py je poloostrov balkánský, kterýž i polohou svou i dějinami představuje '''E'''-pu v malém; zvláště vyniká tu nejjižnější jeho čásť. Na něm obývaly již za nejstarších známých časů kmeny indoevropské. Obyvatelstvo, jež sídlelo tam dříve, ať již sluli (dle logografie) Pelasgové nebo jinak, bylo vyhubeno nebo smísilo se s vítězi. Historie zná na Balkáně tři národnostní větve: na záp. při moři Jaderském {{Prostrkaně|Illyry}}, na vých. v krajích balkánských i nížině dunajské {{Prostrkaně|Thráky}}, na jihu {{Prostrkaně|Hellény}}. Mezi těmito a Illyry byli {{Prostrkaně|Epirové}}, snad Illyrům příbuzní; {{Prostrkaně|Thessalové}} byli přechodem od kmenů thráckých k řeckým. Všecky tyto větve, rozdělené na řadu menších kmenů, náležely k rodině indoevropské. Nevíme naprosto, kdy tito kmenové indoevropští osídlili kraje poloostrova, ale dojista před nimi tam sídleli obyvatelé jiní. Indoevropané násilím vnikli tam od sev., a ani moře v pochodu nepoložilo jim překážek. Osídlili i sousední končiny asijské na vých. i jihoitalské na západě. Historie soudí, že dřivé spíše asijští a egyptští kmenové tlačili se na ostrovy i pevninu řeckou, a to dle mnohých stop kulturních, jež po nich zůstaly. Asie také nemohla toho zapomenouti. Ale indoevropští Řekové ve starověku, přemohše tento tlak, sami učinili počátek expansivnosti '''E'''-py do Asie i Afriky. V osvětě řecké shledáváme mnoho cizího kulturního majetku, ať již egyptského neb assyrského nebo foinického; i ze vzdálené Indie a Iránu prostřednictvím semitským k Řekům dostalo se dosti prvků cizí osvěty. Při živém styku Řecka s krajinami sousedními není to ku podivu; ale Řekové dovedli již samostatně pracovati, takže kultura řecká představuje se nám jako samostatná proti východní a pro '''E'''-pu je základem dalšího osvětového vývoje. Z politických událostí na osvětu řeckou měly vliv války perské (v V. stol. př. Kr.), týž vliv, jako později války křižácké na osvětu '''E'''-py vůbec; rozšíření říše Alexandrovy (ve IV. stol. př. Kr.) rozšířilo zároveň i osvětu řeckou. Vítězství římské říše upevnilo ji v částech východních. Doba athénská, doba alexandrinská a doba byzantská jsou 3 hlavní periody kulturních dějin řeckých. Úvodem k nim je {{Prostrkaně|doba héróův}}, jejichž střediska jsou roztroušena v různých končinách vlastí řeckých. Jednotného Řecka pod vládou řeckou nikdy nebylo. To plynulo již z povahy jeho půdy. Teprve cizí podmanitelé sloučili kmeny řecké v jediný celek. Politické útvary byly různé, a vystřídaly se v dějinách řeckých všeliké jejich druhy. Krajní protivy tvořily Sparta se svým formálním královstvím a skutečnou oligarchií Spartanů nad perioiky a helóty a pak s vládou pěti eforů — a Athény, kde střídaly se různé ústavy a kde demokracie vždy velmi mnoho platila. K osvětě řecké přispěli různí kmenové nestejně. Nejvíce tu vynikli Iónové a mezi nimi Athény rázem osvěty i ve vědě i v umění, snahou po úměrnosti, po harmonii a pěstěním praktické stránky života. Poměry životní a společenské do velké míry vůbec upravily se dle vzoru foinického. Též počátky {{Prostrkaně|vědy}} své a písmo děkují Řekové svým foinickým učitelům. Co ve védě sami vytvořili, jest jmenovitě filosofie, jež zasáhla mocně i v upravení poměrů společenských nejen řeckých, ale později i křesťanských a evropských vůbec. Více než ve vědě vynikli Řekové v {{Prostrkaně|umění}}, z kteréhož zejména umění literní a plastické stalo se vzorem i věkům pozdějším. V plastickém umění není druhu, ve kterém by se byli nevyznamenali. I v architektuře, zvláště pak sochařství, však i v drobném umění: hrnčířství, v mosaice, v rytectví, ve všem byli mistry a všude jednoduchost, harmonie jest vynikající předností jejich děl. Co do umění literního vynikli ve všech druzích básnictví. Epos homérovské jest dosud nejen nejstarším, ale i jedním z nejkrásnějších památek v literární historii '''E'''-py, tragédie řecké dosud nebyly předstiženy. Avšak také jejich odborné literatury a jmenovitě dějepisu velmi si vážiti musíme, a počátky všech věd hledáme, pokud '''E'''-py se týče, v Řecku. Náboženství řecké se měnilo. S počátku bylo rázu téhož, jako u ostatních národů indoevropských, náboženstvím lidu pastýřského a zemědělského, a do náboženství tohoto dostávaly se prvky orientální. Vzdělané třídy počaly filosofovati, názory o podstatě světa, o jeho počátcích a příčinách, se prohlubovaly, poznávání přírody rostlo i obchodem do krajin vzdálených, a vzrůstala filosofie, jež nemohla ostati bez vlivu na náboženství národa. Nejpřednější jejich myslitelé: Sókratés, Platón a Aristotelés vypěstili filosofii ducha a morálku, kterýmiž naukami Řekové daleko vynikli nad současné národy jiné a pojistili si vliv na další rozvoj všeho myšlení evropského. Kultura řecká rozvíjela se nejen v Řecku samém, ale i v četných osadách maloasijských, na pobřeží thráckém, černomořském, na četných ostrovech kolem Řecka a v již. Italii a skrze osadníky šířila se i ke kmenům neřeckým a nejvíce ovšem ke kmenům na polo příbuzným, t. thráckým a illyrským na Balkáně. Nejvíce vynikajícím thráckým kmenem na polo pořečtěným byli {{Prostrkaně|Makedoňané}}, kteří upevnivše svou říši, vystoupili na jeviště, podmanili si (r. 338 př. Kr.) Řecko a pod Alexandrem Velikým šířili moc svou na vých. do Asie a na jih do Egypta, založili světovou veleříši a při tom přijavše sami úplně řeckou osvětu, šířili tuto také po všech končinách své rozsáhlé moci. Z ostatních kmenů thráckých známi jsou Odryssové, Getové, Triballové, Dakové a j. Státní forma se ovšem tím změnila, vznikla monarchie a vojenský stát, čímž s cizími zeměmi rozšířilo se vzdělání na větší vrstvy; za to hloubky již se nedostávalo. Athény, které byly až dosud střediskem osvěty řecké, musily postoupiti své předáctví Alexandrii v Egyptě; řecká osvěta, jež dosud za hlavní cíl měla jednoduchost a soulad a proto hlavně v umění a morálce, v historii a filosofii vynikla, nyní přeměnila se tím, že exaktní věda (mathematika, fysika, geografie, astronomie, grammatika) zaujala místo nejpřednější. Originálnost zmizela i z vědy i z umění. Z poesie pak bukolská lyrika rozkvetla. Za to množily se kommentáře, do filosofie vnikly prvky orientálské a přeměnily ji v platonismus. Později přišla křesťanská theologie, spor o dogmata a příroda egyptská doplnila tyto cizí vlivy, a na místo svobodného badání a jasného myšlení nastoupil mysticismus. Byzantská doba řecké osvěty náleží již historii křesťanské. O vlivu mohutnosti osvěty řecké svědectví vydávají doby pozdější, kdy idee a mravy římské byly po vzoru řeckém, a ještě později, kdy táž osvěta porušila jednotu říše, ve středověku byla základem opposice proti soustavě tehdejší a zvítězila. Za renaissance obnovil se jí klassický duch, a ona stala se základem vzdělanosti moderní. Po Řecku nejdříve vystupuje v historii Italie, jejíž politický i kulturní rozvoj a také národnostní poměry jsou jiné než v Řecku. Za nejstarších nám známých dob neobývají v Italii kmenové tak příbuzného jazyka, jako bylo v Řecku. Indoevropany sice nalézáme již v Italii jižní i střední, a snad i na Sicilii někteří kmenové náleželi k této čeledi. Příchod Indoevropanů udál se v Italii jistě později než v Řecku, a také nátlaku jejich dřívější obyvatelé lépe odolali. Z původního obyvatelstva nejdéle zachovali se {{Prostrkaně|Ligurové}} v sev.-záp Italii podél pobřeží. O {{Prostrkaně|Etruscích}} těžko jest říci, jsou-li zbytkem nějakého staršího evropského obyvatelstva a v Italii snad již dříve usedlí, nebo kmenem teprve později přistěhovalým, najisto však jsou kmenem neindoevropským, a co zvláště vytknouti sluší, kmenem, který nad současné ostatní kmeny italské kulturně vynikl a ve všem jevil se zvláště rázovitým. Střední a jižní Italie měla obyvatelstvo indoevropské, rozpadající se na četné kmeny, jež ovšem shrnouti lze v několik větví, jako jsou větev {{Prostrkaně|latinská}} v okolí Říma, {{Prostrkaně|umberská}} na sev.-vých. od latinské, {{Prostrkaně|samnitská}} jihových. od latinské; zvláště zajímava je větev četných kmenů na jihozápadě, zvláště tím, že dospěla k sloučení kmenů těchto společným spisovným jazykem oskičtinou řečeným. Dále různé illyrské kmeny na jihovýchodě, z nichž nejznámější jsou Japygové a Messapiové. Také na sev.-vých. pobřeží v provincii nyní benátské sídlil illyrský kmen Venetů. Na Sicilii byly kmeny punské, indoevropské (Sikani?), jiné snad zase příbuzné s Ibery; na Sardinii a Korsice byly většinou kmeny iberské. Mimo staré osady foinické záhy Řekové poseli pobřeží italské jmenovitě jižní četnými osadami, z nichž šířila se osvěta řecká mezi obyvatelstvo italské. Italie a Sicilie se svou podélnou podobou, po celé téměř šířce Středozemního moře jednotná, neroztříštěná, bez zálivů (zejména na východě), prostoupená jediným řetězem horským, byla již přírodou určena k jinému vývoji než Řecko. Ona musila se politicky spojití v jednotný celek a našla vládu svou v Římanech. Bohatá příroda její vábila od pradávna člověka k přebývání. Od nepaměti byla hojně zalidněna a při tom přece nebyla příroda tato umrtvující; člověk přece byl nucen k práci, k zemědělství, jež vždy zůstalo prvním zaměstnáním Říma, i později, kdy vládl světem. Římané byli kmen latinský a splynuvše se Sabiny, stali se kmenem panujícím záhy nad všemi Sabiny a brzy nad celou Italií. Tři věci je vyznačují: zemědělství, válečnictví a právnictví. Jejich statek rostl a s ním stát. Rostl do nekonečna a měl to za své poslání. Pod zákony jeho spojili se nejrůznější kmenové. Náboženství mělo hlavně ráz praktický. Pověrečnost ovšem byla veliká a z toho vyvíjelo se augurství. Oproti Řekům nemají kultu héróův, historie božských rodů, kosmogenie, aniž filosofie; mythy jejich jsou chudé a vnější kultus věcí hlavní. Do původních názorů a do kultu dostaly se záhy cizí prvky: etruské, semitské a jiné, protože Římané rádi přijímali bohy podmaněných kmenů do své náboženské soustavy. Jakmile dobyli Římané Italie, přemohli záhy Karthago, stali se pány Středozemního moře a na západ Hispanie; i na východě Řecko, Asie nenáhle přecházely v jejich panství. Řím stal se hlavou velikého světa, a s mocí římskou šířila se římská osvěta. Řím uniformoval, stíral zvláštnosti různých národů. V tomto sloučení různých kmenů bylo mnoho dobrého, ale také vady: neboť v provinciích, jež dlouho žily pod vlivem Říma, málo bylo aktivnosti v pozdějších dějinách. V době těchto velikých výbojů vypěstil Řím své zákonodárství, na základě řecké kultury vypěstil i vědu i umění, zejména architektonické. Všechen život římský však následkem nesmírné moci a bohatství zachvátil veliký luxus a vše, co s ním souvisí, porušenost mravů a osvěta více raffinovaná než hluboká. Následek toho byly neutěšené poměry sociální, jež ve vzpourách otřásaly často základy říše. Ohromná velmoc s neutěšenými poměry vnitřními potřebovala pána a našla jej v císaři. Ale dlouhý právnický vývoj nedal se změniti. Řím za císařství zachovával kult republiky, nebylo nástupnického zákona, a z toho vznikly rozbroje, nepořádky, a svět římský v nich sestárnul. Čekal omládnutí. Ovšem nemohl ho dosíci ani politickou revolucí, která mohla přivésti jiné lidi, ale nikoliv jinou vládu. Byl také příliš zvyklý starým řádům. Omládnutí dostalo se mu křesťanstvím, náboženstvím, jež rozeznalo Boha od císaře a malomocný pozemský svět od světa jiného proti názoru dříve pohanskému, a které konečně popřelo věčnost světa a tím i trvání říše. Ještě jiný udaj je důležit. Řím vzdělal se řeckou osvětou, upravil si ji pro své poměry a takto změněnou šířil do podmaněných provincií. Řecká osvěta založila řecký svět, který však byl roztříštěn, neboť nebylo řecké říše. Avšak římský svět byl spolu s římskou říší. Řím také spojil kmeny vypěstěné řecko-římskou kulturou a oblasti této kultury uhájil proti návalu severních méně vzdělaných kmenů. Však čeho nedovedl, bylo přepracovati ve staré oblasti řecké osvěty tuto na římskou. Západ a východ osvětou svou se lišily. Východ zůstával stále řeckým, západ byl římský, a různost osvětová způsobila rozklad politický: říše se rozdělila, a ve východní polovici její stalo se Byzantion sídlem nejen východních císařů, ale i střediskem řecké osvěty, která ovšem také se měnila a jíž nastala perioda nová — byzantská. Dobu přechodu od starověku ke středověku charakterisují tři věci: uvnitř zápas pohanství s křesťanstvím a konečné tohoto vítězství, vně zápas s novými národy a posunutí jeviště dějin do krajin dosud neznámých. Boje s novými národy počínají vlastně již 100 let př. Kr. (vpád Cimbrův a Teutonů), posunutí jeviště stalo se půl stol. př. Kr. podmaněním Gallie skrze Jul. Caesara. Křesťanství počíná za prvního císaře, takže císařství římské a opuštěná forma republikánská jsou současné počátky rozvratu. Když Ježíš Kristus skončil božské své poslání smrtí na kříži a obec jeho vyznavačů měla v Štěpánu prvního mučenníka, přišel apoštol Pavel, setřel s křesťanství národní omezení židovské, dal mu základy vzaté z řecké filosofie a šířil je po národech pohanských; přišli sv. Otcové Klemens, Origenes, Tertullián a prohloubili je po stránce dogmatické. Nauky křesťanské příčily se řádu moci světské; nastal spor a pronásledování. Avšak církev se zmohla a zvítězila. Konstantin Veliký r. 323 prohlásil křesťanství za náboženství státní, církev byla osvobozena. Přestalo pronásledování se strany světské, ale církev sama nyní stala se pronásledovatelkou. O různých naukách křesťanských byly spory, a různá mínění byla stejno právní. Avšak r. 325 na sněmu Nicejském byla stanovena dogmata, která se stala jedině platnými, a všecka jiná učení (arianismus, manicheismus) stala se kacířstvím. Orthodoxii pak hájil Jeronym, Augustin a j. Se strany pohanské stal se ještě poslední pokus zápasu Juliánem Apostatou, ale nadarmo. Křesťanství zvítězilo, ač změnilo organisaci svou. Pronásledovaní křesťané byli zorganisováni po způsobu republikánském, vítězní upravili se po vzoru monarchickém, vznikla hierarchie s jedinou hlavou. Hierarchie císařství přeměnila se v hierarchii církevní. Papež stal se duchovním Augustem, církev obdržela po pronásledování od říše bohatství, privilegia a svůj vzor. Církev také přejala poslání dřívějšího pohanského Říma. Mezi tím, co rozervaná říše ustupovala četným malým kmenům a zemím, církev slučuje, stírá dále rozdíly národnostní, pokračuje v universálnosti a poskytuje společnou velikou vlasť. Dříve dobýval Řím, později Řím klesá, ale dobývá církev. Poslání světové za změněných poměrů politických nemohli již prováděti vyžilí Římané, ale křesťanství přešlo k dosavadním barbarům, pokřtili se Gotové, Vandalové, Gepidi, Frankové, Bulhaři, Alamani, Longobardi, Avaři, Chazarové, Bavoři, Hessové, Durynci, Uhři, Pečenězi atd , a tito šířili křesťanství a jeho osvětu. Vznikla nová literatura, nová historie, nová filosofie, nové způsoby života. Proto prohlášení křesťanství za náboženství státní jest jedním z nejvýznamnějších skutků v době převratu, a jím vlastně formálně končí poslání Říma a také starověku. Nátlak na říši římskou od kmenů dosud barbarských dál se od severu a východu. Různost národní vešla tu v boj s assimilačním dílem římským. A byli to jednak příbuzní národové indoevropští, jednak kmenové uraloaltajští, kteří naléhali v '''E'''-pě na stát a oblasť kultury řecko-římské. Z indoevropských kmenů byli to Keltové, Germani a Slované. {{Prostrkaně|Keltové}} nejdále ze všech Indoevropanů na západ pronikli a nejdříve zalidňovali '''E'''-pu mimo hranice původní vlasti V Gallii a Hispanii srazili se se staršími Ibery a jednak částečně je zatlačili, jednak smísili se s nimi v nové kmeny: Keltibery, Hispany, Gally v nynější Francii a sev. Italii a Brity v Britannii; mimo to osadili kraje nyní jihoněmecké, poříčí Dunaje, Čechy (Bojové), a jednotlivé kmeny byly dosti daleko na východě, jak svědčí stopy po jejich osvětě. Tyto jednotlivé menší útržky ovšem časem zanikly. Původně nelišili se nijak od ostatních Indoevropanů, ale časem vypěstili svou zvláštní vzdělanost, čehož příčinu hledati sluší předně v přírodních poměrech nových vlastí, velmi rozdílných od dřívějších, za druhé ve smíšení s jinými kmeny podrobenými a s jejich kulturou, a konečně i styk se sousedními kulturními kmeny byl větší, než u Germanů a Slovanů. Galličtí Keltové byli po vítězství Caesarově záhy pořímaněni a čistí udrželi se pak jen v Britannii, nejdéle ve Walesu, v Cornwallisu, v Skotsku a na ostrově Hybernském, ve Francii hlavně v Bretagni. Jejich náboženství jest příbuzné germanskému; zvláštní jest jejich uzavřený stav kněžský (druidové) k vypěstění tajných nauk a tajného kultu. Plastické umění Keltů bylo zajisté znamenité, jak svědčí četné památky. Pěstováno bylo též hornictví, práce kovem, průmysl i orba. Zřízení bylo aristokratické, poesie kvetla znamenitě (bardové). Jazyk jest nejpříbuznější jazykům staroitalským. {{Prostrkaně|Germani}} byli sousedy Keltů na severovýchodní straně mezi Rýnem a Mohanem a sahali až za Odru, v V. století jen až k Sále а k Labi, byvše vytlačeni kmeny slovanskými, a mimo to zabírali vedle poloostrova Jutského též jižní části Skandinavie. Po tažení Cimbrů a Teutonů rozšířilo se jejich působiště i přes Rýn na západ i přes Dunaj na jih. Byla to celá řada různých kmenů bez společného svazku, jedině příbuzných jazykem, mravem a názory. Byli mezi nimi svobodní pánové i svobodní bojovníci, vedle toho poddaní a otroci. Kraj měl svého soudce (''graf''), a soudcové tito jsou základem pozdější šlechty. Celý kmen volil si vévodu k boji. Jednotliví vévodové ovšem pak usilovali, aby panství jejich bylo dědičným. Absolutismus nebyl nikde. Celý kmen rozhodoval o zákoně, vládě a válce. Menší shromáždění (''thing'') bylo shromáždění soudců. Jako ostatní Indoevropané byli Germani hlavně pastevci a lovci, zemědělství a průmysl byly u nich nepatrné, kultura nízká; za to však bohaty jsou pověsti jejich a báje, zpěvy o hrdinách a bozích; v jejich mythech je plno poesie, a v jejich náboženství vidíme původní ještě rysy indoevropské, jaké vypěstil lid neustále žijící v přírodě, jejíž úkazy ctil a básnicky si vykládal. Mají báje o vzniku světa i jeho zániku; veškerá příroda je plna božských bytostí. Ctí hvězdy i zvířata, háje, stromy, mají báje o obřích, trpaslících a vílách, mají oběti a pouti, čarují, hádají, ale za to nemají žádných dogmat, žádného zvláštního kněžstva, žádného obecně platného kultu. — Nejdále k jihozápadu sídlili z nich Svévové, bojovný to spolek různých kmenů, jenž nenáhle pronikl až do zemí mezi Mohanem, horním Rýnem a Alpami; k nim náleželi Markomané, Hermunduři, Burgundové a j., na sever od nich mezi Rýnem a Labem byli Sigambrové, Batavové, Frísové, Marsové, Chaukové, Cheruskové, Chattové. Ve III. stol. na místě jednotlivých drobných kmenů nastupují větší celky. Tak Alamani na horním, Frankové na středním a dolním Rýnu, Sasové po obou stranách Vesery, na jih od těchto Durynci a nejvýchodněji Gotové, jejichž výpravy a moc sahaly až k Dunaji а k Černému moři. Jazykozpyt dělí Germany na 3 větve, a to na východní (Gotové), severní (Skandinavci a Dánové) a západní (ostatní). Germani tlačili se k jihozápadu. Známy jsou boje s Cimbry a Teutony nebo Markomanská válka v II. stol. po Kr. Hlavní nátlak však nastal, když Hunnové, mongolští kočovníci ze stepí asijských, přes Ural vtrhli do '''E'''-py a porazivše Alany podmanili i Ostrogoty. Visigoti ustoupili do Karpat a z části usadili se v Moesii, kdež císař Valens jim vykázal sídla. Tato čásť Visigotů byla pokřtěna, a do jazyka jejich biskup Ulfilas přeložil bibli, kterýž překlad jest nejstarší památkou germanskou. Visigoti v Moesii vedli mnohé boje s Východním císařstvím římským, a roty jejich bylo viděli i v Italii, kdež dávali se však také najímali za žoldnéře římské. Později byla jim vykázána Illyrie, avšak ani tam neostali. Vtrhli pod Alarichem do Italie, do Gallie a Hispanie, kdež založili trvalou mocnou říši na počátku V. stol. Kmenem Visigotským byli také Vandalové, kteří i v Italii, v Hispanii a v sev. Africe pokusili se upevniti své panství, ale nikde se neudrželi a zmizeli v přemoženém obyvatelstvu, takže zůstala po nich pouze pověst. Při této slabosti Říma přirozeně těžce hájily se jednotlivé provincie, a jmenovitě Gallie upadla v moc Burgundů, Franků a Alamanů; Britannie zmocnili se Anglové a Sasové i založili 7 říší (heptarchie), a Keltové ustoupili do krajin horských. Obecný úpadek Římské říše povzbudil Attilu, panovníka Hunnů, že s hordami svými, s podmaněnými kmeny germanskými a slovanskými vypravil se s ohromnou mocí proti Římu a zkázou hrozil vší osvětě, ale nezvítězil; po jeho smrti Germané osvobodili se od hunnského jha. Za to Italie byla v područí vojenských zástupců germanských, z nichž Odoaker i formálně sesadil Romula Augustula, posledního císaře říše západořímské. Později Theodorich vypravil se s Ostrogoty z Pannonie do Italie, založil velikou říši ostrogotskou, jež sahala až k Dunaji, ale ani tato říše se neudržela. Římané uznávali za panovníka svého císaře byzantského, východořímského, a vskutku podařilo se tomuto podmanili ještě jednou Italii a proměnili ji v provincii císařskou. Ale záhy jiný kmen germanský, Longobardové, zmocnili se sev. Italie, již odňali panství římskému. Tím končí se zápasy Germanů s římským světem, a nyní můžeme přehlédnouti výsledek. Na císařství římské vrhaly se zástupy polovzdělaných Germanů, vítězily, ale nezmohly ani Italii ani Byzantion. Když nemohly římskou říši překonati, chtěly býti do ní přijaty. To mohlo se státi jen církví, a pohanští Germané stávají se křesťany. Mezi Římany tvoří vojenskou kastu, jakousi šlechtu, avšak nerovnají se vzdělaností podmaněným, zaměňují s nimi jazyk, pořímští se, a vzniká z Římanů italských a směsice kmenů germánských, hlavně Ostrogotů a Longobardů, pořímštěný kmen novoitalský; v Hispanii ze směsice pořímštěných Keltiberů a později přišlých a opět pořímštěných Visigotů kmen španělský a portugalský a v Gallii z pořímštěných Keltiberů a Keltů a z později pořímštěných Alamanů, Franků a Burgundů nové kmeny provençalský a francouzský. Nejdéle drží se rázovitost germánská právě u Franků, kteří vládli i pořímštěné Neustrii a zachované germanské Austrasii a byli nejmocnějším ze všech kmenů germanských. Po mnoha vnitřních rozporech stal se vladařem bývalý majordomus; Austrasie, Neustrie i Burgund slučují se pod vládou jedinou, v čele jejich pak jest pořímštěná Austrasie. Frankové tvořili přechod od světa římského k barbarskému a dobře hodili se církevnímu poslání. Šířili církev, ale nedovedli sami zeměmi vládnouti. Germanské nepořímštěné části staly se samostatnými, a vznikly samostatné křesťanské germanské státy. Od VI. stol. panství na Rýnu a za Rýmem jest dobyvačné, vznikají opět provincie římské, totiž křesťanské, kdež zástupci dobyvačných papežů jsou biskupové. Hlavní jeviště dějin jest tedy mimo Řím na Rýně, z části pak v jižní Hispánii, ale dějiny tyto vyvíjejí se pod vlivem papežským. Avšak v samém sousedství svém má papež nepříznivé moci: panství Byzantské a panství Lombardské. Frankové, kteří jsou jeho bojovníky, musí odstraniti toto zlo, a odstranění to stalo se formálně obnovou císařství (r. 800). Vlastně ze starověku zachoval se jediný císař římský, t. j. byzantský; Řím obnovil si své staré právo a zvolil také jediného císaře. Jsou tedy opět dva římští císařové, a říše jejich spolu s Anglií tvořily křesťanský svět. Proti nim na východě a jihu byl společný nepřítel nově vzniklý, totiž islám, proti němuž se musili brániti; za to na sev. východě byli méně vzdělaní pohané, a proti těm postupovalo se výbojně. Výboje tyto činili Germané a zakládali na rozhraní proti východu výbojné marky. R. 800 pak, kdy Karlem Velikým obnoveno bylo císařství římské, jehož duchovní těžisko i na dále sice v Římě zůstalo, ale těžisko politické posunuto bylo na sever, a kde vůdčí úlohu neměli ani Římané ani kmeny pořímštěné, nýbrž čisté, zachované kmeny germanské, končí doba převratů, doba, jež jen starou kulturu ničila a nové netvořila, a nastává doba nová, kdy z trosek starověké vzdělanosti a z kulturních prvků nově příchozích kmenů a z nových poměrů vyrůstá nová osvěta, osvěta středověká. Jestliže starověk představoval klassičnost v umění, v názorech polytheismus, představuje středověk monotheism bez klassičnosti. V badání panuje více fantasie než uvažování, v životě více blouznivý cit než praktičnost; sytá smyslnost pojí se s přemrštěným idealisováním, zákonitost je porušena pěstním právem, zastavené stěhování národů zanechává stopy v mysli, člověk středověký je těkavý, pomíjí skutečnost a blouzní o nekonečnosti. Ve zřízení veřejném převládla soustava lenní. Nástupnictví v rodinách panovnických se víc a více upevňovalo. Panovníci, aby cíle svého dosáhli, snažili se pojistiti si věrnou družinu, udělovali za věrné služby čásť panství svého na doživotí v léno a skýtali manům všelikých výhod. Totéž činili bohatší páni. Pro výhody ty zchudlí šlechtici dávali se v služby mocnějších a při tom zboží své právně uznávali za majetek pouze propůjčený, za léno. Mezi tím také církev se upravovala, nabývala statků vezdejších. Biskupové stali se vladaři. Její vůdčí myšlénkou bylo, sloučiti všecky národy v jediný kulturní celek pod štítem církve. Odtud boj proti všem nepřátelům této myšlénky, boj proti severovýchodu '''E'''-py, který zůstal pohanským. Severovýchod '''E'''-py byl obydlen další větví indoevropských národů, národy slovanskými. Ve IV. a V. století rozmohli se a postoupili až k Šumavě, k Sále a Labi. V IX. stol. počíná na Labi proti nim boj, pod heslem pokřtění, posunuje se hranice křesťansko-germanského panství stále víc a více k východu, a jednotliví kmenové se poněmčují. Polsko však a Čechy pokřtí se dříve, než propadnou panství germanskému; nabudou tím práva života a zachrání se. Totéž učiní i uraloasijští Uhři, a záplava germanská na těchto stranách je, nikoliv ovšem bez zápasů, zadržána, avšak podél Baltického moře šířila se dále. Slované, s kterými se tuto setkáváme, vyskytují se nejprve na jevišti nám známém v VI. stol. v zápasech o říši východořímskou. Osadili Pannonii a větší díl poloostrova balkánského. Nejmocnější byli v VI. st. až IX. stol., kdy sahali až k Labi, do zemí alpských, zabírali celé Uhry a větší díl Balkánu. Tam poslovanštili se i Bulhaři, původně kmen hunnský. V osvětě slovanské vyniká poesie, dále orba. V zřízení je úsilí po samostatnosti rodiny, obce. Rozdrobenost byla význačným znakem. Rozdělují se z pravidla na 3 větve: jižní (Bulhaři, Srbové, Hrvati, Slovinci, pannonští Slované), západní (Čechové, Polabští Slované s Lužičany, Poláci a příb.), a východní (kmeny běloruské, velkoruské a maloruské). Se Slovany jest úzce příbuzná jiná větev indoevropská, k níž náležejí staří Prusové, Litevci a Lotyši. Jejich jazyk je ze všech evropských nejstarobylejšího rázu, jejich osvěta nejméně pokročilou; jsou ze všech nejbližší původním Indoevropanům. Pokřtění provedla u Slovanů říše východní, zejména bratří sv. Cyrill a Methoděj v IX. stol. Ale při slabosti byzantské říše nelze se diviti, že čásť jich (Čechové, Poláci, Slovinci, Hrvati) podlehla spíše kulturnímu vlivu západnímu, mocnějšímu i bližšímu, a nastoupila tím jiný rozvoj osvětový než ostatní Slované. Dále na východ a sever nemají již Slované žádných sousedů indoevropských. Tam s nimi hraničí kmeny uraloaltajské. Rus převzal proti nim týž úkol, který měl Řím proti Germanům, Germani proti Slovanům. Šíří v jejich území jeviště dějin, křesťanství, indoevropský jazyk (ovšem ruský) a vše, co s ním souvisí. V IX. stol. nesahali Slované na severu ani k jezeru Ladoze, nikde nedotýkali se Volhy, Moskva byla ještě na území Muromův, hoření tok Donce byl jejich nejvýchodnější hranicí. Z pobřeží Černého moře zabírali čásť mezi Prutem a Bugem. Dnes jako ostrůvky v moři slovanském zůstávají zbytky tehdejších obyvatel. Ovšem také trpěli Slované od těchto sousedů. Nejprve Hunnové, pak Avaři je tísnili; v IX. stol. vtrhli Maďaři do Pannonie a založili říši uherskou, vytlačivše pannonské Slovany a usadivše se jako klín v světě slovanském, jenž bez toho byl rušen pořímštěnými Dáky (Rumuny). A později několikráte vytrpěli stěhování kočovných Mongolů a podlehli jejich moci. Ale svrhli cizí jho a poslovanili vítěze, právě jako dříve Řím pořímštil vítězné Germany. Evropa zažila v IX.—XI. stol. též poslední stěhování germanské — Normanův. Tito učinili vpády na jihozápad a získali si panství v severní Francii, v již. Italii. Francouzští (a pofrančtění) Normani zmocnili se pak panství v Anglii, kdež časem splynuli s tamější, dosti již pestrou ethnickou směsicí, právě tak jako ve Francii a v Italii. Mezitím, co církev v '''E'''-pě pomocí germanskou se šířila, utrpěla jinde velikých ztrát. Arabie a severní Afrika i s Egyptem propadly moci islámu, jenž počátkem VIII. stol. podmanil si též Hispanii. Křesťanská '''E.''' pustila se s ním v zápas. Ale místo aby provedla řádnou obranu doma, v Hispanii, šla jej hledat do Asie, šla po výboji, ovšem v svátém zápalu, osvobodit ode jha vlasť Spasitelovu. Tam však byla poražena. Řada křižáckých výprav od konce XI. do konce XIII. století sloučila bojovníky z celé křesťanské '''E'''-py pod jediný prapor; moc církve v tom byla nejpatrnější, ale cíle nedosáhla. Následky válek křižáckých však se dostavily. Jestliže evropské státy, a zejména římsko-německé císařství, měly dvojí vrchnost, duchovní a světskou, tož v IX.—XI. stol. obě sbíraly svou moc, mohutněly. V době válek křižáckých nejen mimo '''E'''-pu jeví se veliká moc církve, ale i uvnitř; ona podstupuje zápas s císařem v boji o investituru a vítězí. Říše Karla Vel. nedala se pohromadě udržeti. Již r. 843 nastalo rozdělení. Vznikla Francie, Německo, Italie. Císař byl při tom podivná osoba. Říše jeho neměla určitých hranic. Nebyl ani všeobecně uznaným panovníkem, ani vladařem jediného národa, jako francouzský král. Legální sídlo měl v Římě, kde nesídlel, a sídlel v Německu, kde však nebylo žádného hlavního města. Volbou se stal králem německým, papežovou korunovací císařem římským. Pouhé království bylo by se stalo brzy dědičným a upevnilo moc svou; při císaři papež provedl, že nestal se dědičným. Zbytečně byl zapleten v osudy Italie. Vasallové rádi využitkovali slabosti jeho, drželi s papežem, a jemu připadla pouze starost, zřizovati marky k vítěznému šíření církve. Při slabosti císařově kvetlo pěstní právo a vznikla anarchie. Ve Francii s počátku byl král proti knížatům chud a proto bez moci. Až Hugo Capet (987) byl bohat, měl své věrné; paměť císařství se i ve Francii obnovila, král stal se posvátným. Církev, která francouzských králů často potřebovala, podporovala jej. Ve feudální době oni byli hlavou měšťanstva v celé Francii. Nemajíc pohany za sousedy, vrhla se Francie na křižácké výpravy v Palestině i v Hispanii, založila Portugalsko, dobyla jižní Italie. Sláva její se šířila, i její duch; nikoliv však jazyk. Žádná z dobytých zemí se nepofrančtila. Jen francouzská poesie, stavby a scholastika se šířily. Po válkách křižáckých síly se soustředily pro krále. Když r. 1066 Vilém normanský, francouzský vasall, zmocnil se Anglie, stal se vasall mocnějším lenního pána. Boj proto mezi oběma byl nutný. Válka se protáhla, a během ní sloučili se různorodí živlové v Anglii v jediný národ anglický. Na konec nebyl to více boj dvou Francouzů, ale boj Anglie a Francie, a k tomu boj národní. I Francie válkou se sjednotila. Král jako představitel národa tím získal. Válkou albigenskou Francie se rozšířila na jih. V sousedství měla malé útvary státní, Savojsko, Burgundsko, Nízozemí atd. Těch bylo snadno získati. Francie chtěla se rozšířiti po bývalém území Gallů. Nešťastně vrhla se však na Italii, a severní malé státy jí ušly; těch získalo Německo a pak Španěly. V Anglii pofrančtění Normani zavedli pořádek. Vnitřní mír upevnil spravedlnost. Král neměl na pokraji žádného vasalla, který by po případě přidal se k Francii. Vše bylo anglické, a válka s Francií vnitřní usjednocení urychlila. Proto král byl mocný, a nebylo od národa ke králi stupňů přechodních jako jinde v '''E'''-pě. Vedle osoby královy byl všechen ostatní národ, šlechta i města. Národ zápasil s králem o moc a v boji tom dobyl osobní svobody, spravedlivého soudnictví a parlamentu. S Francií a Anglií zorganisovaly se i Španěly. Tam po porážkách v VIII. století opět počali se křesťané vzmáhati a dobývati ztraceného území, až v XV. stol. vedle granadského kalifatu máme 4 království křesťanská: Navaru, Portugaly, Aragon a Kastilii. Portugaly hledaly štěstí na západě (veliké plavby, osady), Aragon na moři středozemním, Kastilie zápasila s mahomedánskou Granadou, až naposled (1492) jí dobyla a stala se hlavou celé Hispanie, kterou pak sloučila v jedinou říši. V Italii byla polyarchie. Nároky na ni činil císař německý, ale i jiní pokoušeli se ji í opanovati. Italové sami chtěli býti svobodni, a papež, nabyv moci světské a stav se též knížetem světským, nepřál si sjednocené Italie, která by byla na úkor jeho světskému panství. Vznikla samostatná knížectví a republiky severoitalských měst; na jihu vedle církevního státu království neapolské. V Německu anarchie a v Italii polyarchie neznačily nečinnost. Ovšem byly bez jednotné vrchnosti, bez společného života, bez společného vlastenectví. Četné války občanské byly toho následkem. Ale v jednotlivých částech byl čilý život kulturní. V nich nejlépe se jevily následky křižáckých válek. Jestliže v době převratů (do r. 800) platila práva národní, později právo lenní je udusilo. Lid žil v poddanství. Místo práv lidu nastoupila práva stavů. Ale křižáckými válkami zkvetl průmysl a obchod, udílely se výsady na obé, a moci nabyla města průmyslem a obchodem slynoucí. Vedle stavu duchovního a panského stala se třetím stavem s výsadami. Města si práva kodifikovala, a každé město upravovalo si vlastní řády. Odtud právní roztříštěnost. Na vyspělé právnictví římské, zapomenuté, opět si vzpomněla '''E.''' při živějším styku s Konstantinopolí za válek křižáckých a v době, kdy opět se počínala zabývati zaniklou osvětou římskou; od XIII st. je patrný vliv jeho v zákonech Spolu v téže době i kanonické právo značně se pěstí a vniká i v zákon občanský. Církev sice před samými válkami křižáckými stihla rána: úplné rozloučení církve západní (katolické) a východní (pravoslavné). Nicméně papežství bylo velikou mocí. Křesťanstvím vzrušený cit a fantasie vedly k poustevnictví, k mnišství, zakládaly se řády a kláštery, které do stol. XI. byly jediným útočištěm pokroku v myšlení i v umění. Literatura byla úplně na ně odkázána (kroniky, annály, životopisy, modlitby, rozjímání atd.). Mniši též vzdělávali půdu a vůbec šířili osvětu. Za válek křižáckých na jedné straně se pokračovalo v tomto směru, jenž na východě dostal nové potravy. Pro sesílení církve zakládaly se nové řády a kláštery, poustevnictví se rozmohlo, v názorech i v životě vzmohla se fantastičnost, poznáním Orientu živená, i lidové pověry nabyly u duchovních ceny, přepracovaly se v duchu církevním, spracovala se nauka o ďáblu, o pekle, vzmohla se úcta k ostatkům, k svatým, jichž počet silně vzrůstal, rozmohl se kult (zvl. marianský), hadačství se rozšířilo, v právu platily ordalie atd. Naproti tomu mocnost a bohatství církve jevilo se v přepychu; církev jím imponovala, napodobíc při tom přeplněný přepych Východu. V slavnostech, v kroji, v stavbách, ve veškerém životě duchovních hodnostářů panovala okázalost. Moc a bohatství způsobily zkázu mravů; duchovní namnoze se zvrhli. Vroucí vyznavači křesťanství hledali nápravu, žádali návrat ke stavu dřívějšímu, blouznili o něm, až došli k přesvědčení od církve odchylnému. Vznikaly četné sekty kacířské. Nezdar válek křižáckých setřel lesk papežství, čímž odboj se vzmáhal. Zkušenosti, křižáckými válkami nabyté, podnítily svobodné myšlení, badání ve vědách, zvláště i přírodních, a to vše nijak nevedlo k upevnění autority církevní. Církev zakládala řády proti kacířům, široké vrstvy hleděla strhnouti nádherou. Ke všemu potřebovala peněz, a jich vymáhání (prodávání odpustků) opět živilo odboj. Mimo to papež, zaměstnaný příliš panovnickými starostmi o svůj stát, nemohl vyvinouti moc svou jinde, jako dříve. Církev klesla až k dvojici papežské (v Římě a v Avignoně). Za rozkvětu feudalismu do stol. XI. vyvíjel se nejen stav panský, ale i rytířský. Za válek křižáckých zakládaly se mimo jiné i světské řády, jakési spojení mnišství a rytířství v jedné osobě. Zároveň rytířství dosáhlo svého vyspění. V témž čase také rytíř stal se vedle dosavadního literáta-mnicha spisovatelem. Mniši pěstili ovšem písně, theologii, legendy, kroniky, pašijové hry a pod. Alkuin a Hrabanus Maurus založili v IX. stol. scholastickou dialektiku, z jejíž historie vytýkáme spor nominalistů s realisty. Rytíři, hlavně francouzští, provençalští a italští, skládali umělkářskou formou milostné zpěvy i zpěvy epické plné příhod vybájených, látky berouce z historie klassické i z pověstí lidu. Po válkách křižáckých nastal úpadek kněžstva i rytířstva, úpadek, který pobízel jedny k vážnému přemítání o nápravě, jiné k bičující satiře nebo k allegorickému kárání. Péra spisovatelského se při tom chápou nejen kněží a rytíři, ale i měšťáci; literatura sesvětštěla. Vzdělání, dříve jen klášterní, stalo se přístupným i širším vrstvám. Ve Francii a Italii, kde vzmohl se stav městský, založeny byly university a po jejich vzoru i jinde (v Praze a j.). V Italii, která středověkem sice nejvíce trpěla, ale naopak zmohutněním svých měst, z nichž zejména Benátky vykořistily válek křižáckých k založení veliké moci námořní, svobodnými universitami, hojností klassických památek i velikou minulostí měla nejvíce podmínek k modernímu vývoji, také nejdříve pěstí se opět osvěta stará, zakládají se vědy, zkvétá umění, a tam také po mnoha staletích opět poprvé zazněla první veliká poesie: Danta, Petrarky, Boccaccia. V Italii jest i kolébka novějšího umění hudebního a malířského, a také v sochařství Italové vynikli. V plastice vůbec středověk vynikl vysoko, nejvíce v architektuře. Napodoboval sice jednak sloh maurský, jednak dále vypěstil sloh starořímský v románský (basiliky), i řecké slohy napodobil, ale nejlépe duch středověku se jeví v gotickém slohu, v němž středověká blouznivost, roztoužení po nekonečném našly svůj plastický výraz. Z malířství kvetly jen miniatury, až přišla náprava z Italie. Mezitím, co '''E.''' žila svůj středověk, východ měl historii jiného rázu. Císařství byzantské zachovalo se jako kus starověku. Kontrast mezi ním a západem byl stále větší. Západ měl dvě vrchnosti, duchovní a světskou, východ jedinou společnou. Hranice jeho byly určité. Co však oslabovalo jeho moc, byla jednak vnitřní národnostní různost, a při tom ztrnulost osvěty. Ještě do XII. stol. kvetly trochu vědy a umění, potom bylo Byzantion jinak zaměstnáno. Spory náboženské a dvorské intriky ničily říši. Vnější nepřátelé, katolický západ i východní islám, je ohrožovaly. Říše v bojích slábla, až klesla v moc tureckou r. 1453. Ve XIV. stol. byl středověk již jen zdánlivý. Ještě trvala sice východní římská říše, ale osláblá; byla tu zdánlivě svátá říše západní, illuse křižáckých válek a činů héróických, ale při tom islám stává se na jihu důležitým činitelem pro historii '''E'''-py, spojencem křesťanských panovníků. Církev svou moc více než proti islámu obrací proti kacířům. Své poměry vnitřní marně snaží se napraviti na koncilech. Veřejní hlasatelé nápravy mravův, Wiclif, Hus a j., staví se i v učení mimo církev, ano proti ní; hnutí náboženské slučuje se s novými ideami národnostními, oboje vítězí. '''E.''' poskytuje obraz různých států, různých charakterem, vášněmi, zájmy, a církev je nevíže již v jediný celek. Jednotnost evropské historie se rozpadává. Italské (Macchiavelliho) politické zásady, mravy ujaly se v celé '''E'''-pě, právě jako umění. A do této doby přichází objevení nových zemí, obeplutí Afriky, odkrytí Ameriky, poznání nových poměrů přírodních, vzrůst věd přírodních vedle úsilnějšího pěstění starých klassiků; nové vynálezy přeměňují důležité instituce, střelný prach převrací válečnictví a smetá význam rytířstva, tisk rozšiřuje vědění a otevírá je všemu lidu; ono není již uzavřeno ve zdech klášterních. Když r. 1453 pádem Cařihradu vzala za své poslední bašta starověku, již také středověk byl na sklonku. A když Luther prohlásil r. 1520 boj papežství a katolicismu, měl půdu již úplně připravenu a pouze dovršil přechod od středověku k novověku. Reformace nebyla dlouho jen věcí víry. Stát a církev byly dlouho tak těsně sloučeny, že reformovati církev značilo i reformovati stát. Protestantský kníže byl lokalisovaný papež své říše. Síla monarchie tím vzrostla. Státy ostřeji se rozlišily. Všude ovšem utvořily se dvě strany, katolická a protestantská, a z toho vznítil se všeobecný boj. Ale v bojích těch zvítězila politika států nad svědomím, náboženství stalo se záminkou, katolická Francie je nepřítelem katolického Rakouska i Španěl. Za to monarchie zmohla se nejen v zemích protestantských, ale i v katolických, protestantský princip zvítězil. Nové poměry sesilovala i renaissance. Kult héróů a panovníků oživnul. Italie, kolébka renaissance, stala se duševní vůdkyní. Zásada politické rovnováhy, špehounství a vyslanectví, jsou vzaty z Italie. Vladařství stalo se majetkem a přestalo býti hodností. Dosahovalo se ho sňatkem a dědictvím, jako jiného majetku. Intriky nabyly rozsáhlého pole. Války vedly se v zájmu sklamaných ženichů a dědiců královských. K vůli stálým válkám nastalo soustředění moci vládní v rukou panovníkových, upravily se příjmy jeho, stálé vojsko se založilo. Absolutismus zapustil kořeny. Do nové doby nejlépe se hodila Francie a Anglie. Výboj Francie a zaokrouhlování stále postupovalo. Zevně stal se úkolem králův jejích boj s panstvím habsburským. Uvnitř sbíraly se zvláštnosti krajinské, výsady stavů i měst, Francie se uniformovala a centralisovala, dosáhla přirozených hranic. Absolutističtí králové podporovali vědu i umění; osvěta francouzská, historie společná upevnila národnost francouzskou a dala jí hranice, jež namnoze neshodovaly se s poměry jazykovými. Typickým vládcem je Ludvík XIV. (1643–1715). Avšak králové nedovedli vládnouti moderně, spořádati finance, míti dobrý řád vojenský; dobře kolonisovali, ale politika kontinentální spotřebovala všecky síly, šlechta stala se vojenskou kastou, ale territoriální, o moře se nedbalo, nedbalo se obchodu a tím se zapomínalo i na třetí stav. Dvůr při tom byl pln neřestí. Následek byl, že vně v XVIII. stol. ztratili mnoho zámořských osad, a obchod ovládli Angličané, uvnitř rozervané poměry připravily revoluci. Šťastnější vývoj měla Anglie. Ztrativši v bojích s Francií části na pevnině, tím více věnovala se sama sobě. Záhy nastoupivší (v XVI. stol.) anglikánská reformace upevnila moc panovníkovu. Isolovanost ostrova způsobila proniknutí všech vrstev a smíšení kmenů. Moře kolem vyzvalo ji k námořnictví. V boji za svobodu svou a náboženskou r. 1588 zničila nepřemožitelnou armádu španělskou a založila svou námořní moc, kterouž závodila s Francií, až r. 1763, odňavši Francii řadu osad, stala se vrchní panovnicí moří a zemí. Těžisko světových dějin pošinulo se na severozápad '''E'''-py, na protější stranu starověkého Řecka. Uvnitř vývoj její byl dosti klidný, a národ v něm získal proti panovničí moci dosti svobody Jen neutěšený útisk neanglických kmenů skotských a keltských (hl. irských) a jejich obrana působí rušivě. I kulturní vývoj od XVI. století je mohutný, vliv jeho pak zasahuje do kulturní historie '''E'''-py mocně, řeč anglická šíří se po všech dílech světa, a propadají jí i jazyky kmenů, které neslily se s Angličany v jedinou národnost, jako na př. v '''E'''-pě Irů, jejichž keltština se udržela jen po skrovnu. Vůbec rozsáhlá někdy oblast keltského jazyka scvrkla se na některá místa v Irsku, ve Walesu, ve Skotsku, v Cornwallu (v XVIII. stol. vymř.), na ostr. Manu, v Dolním Bretonsku ve Francii a co nevidět zanikne docela. I třetí říše, která byla na počátku novověku velmocí a měla všecky podmínky k dalšímu zdárnému rozvoji, byla na západě. Byly to Španěly. Pod španělskou vlajkou odkryl Kolumbus Ameriku, osady španělské byly nejbohatší, Filipu II. podařilo se celou Hispanii i s Portugalskem sloučiti pod jediné žezlo, četné části '''E'''-py ještě mu náležely a zvyšovaly jeho moc, vítězství jeho nad Turky i nad Francií šířilo lesk jeho říše. Doma zničil odpor a s ním i práva lidu a upevnil absolutismus. Ale náboženská nesnášelivost a inkvisice způsobily odboj Nízozemí a boje s Anglií, a v obém Španěly podlehly. Ztratily moc námořní, obchod valně omezen, průmysl ochromen, a Španěly staly se chudou říší nejnižšího řádu. — I Portugalsko se v pol XVII. stol. zase odtrhlo. Jazyk kastilský nesloučil jakožto spisovná španělština všecky kmeny hispanské. Také proti ní obhájili svou svéráznost zbytky Basků v Pyrenejích daleko lépe, než jejich francouzští soukmenovci (Gascognci). V novověku již i sever '''E'''-py zasahuje do všeobecného vývoje. Severně od Francie Nízozemí obýváno bylo jednak původními Franky, kteří se pořímštili, jednak Frisy a Vlámy, kmeny germanskými. Politicky bylo provincií brzy té, brzy oné mocnější říše, naposled provincií španělskou. Své dialektické a národnostní zvláštnosti si zachovávalo, a v době, kdy hornoněmčina počala slučovati největší část germanských kmenů na pevnině v jediný národ, náleželo jinam politicky a nepřijalo ji za jazyk spisovný. Reformace našla v Nízozemcích nejhorlivější přívržence. Pro víru bylo jim zápasiti s katalickým panstvím španělským, ale v boji tom dobyli si i svobody politické, ano získali i dosti osad a mohli se pak vyvíjeti volně i kulturně svým zvláštním způsobem. Stali se zvláštním národem germanským, jazykem příbuzným starým Sasům, kteří jednak do Anglie přešli, jednak zůstali v nižším Německu jako součást později velikého národa německého. I Dánové podobně uhájili si svou samostatnost politickou i kulturní, vyvinuli si svůj spisovný jazyk nezávisle od Německa. Podobné Norové a Švédové. Na čas byla celá tato větev severogermanská sloučena pod jedním žezlem a při rozumnější politice dánských králů mohla se slíti v jediný národ. Avšak unie se rozpadla. Švédové zmocnili se docela i velikého území na jihu a východě Baltu a v XVII. stol. byli největší velmocí na severu '''E'''-py; vítězná vojska jejich objevovala se i ve středu jejím. Politický a kulturní vývoj severovýchodu klásti mohl čím dále tím úspěšněji překážky německému vlivu. Polsko, od X. stol. křesťanské a samostatné, nemohlo býti ve středověku již cílem šíření církve. Sloučilo všecky lešské kmeny v jediný politický i kulturní celek a zejm. od stol. XIV. mohutnělo. V XVI. stol. je národ polský, spisovná polština má určité již území, a říše polská je největší velmocí na severovýchodě. K ní náleží i území neslovanských, ale Slovanům nejpříbuznějších Litvanů. Bohužel vnitřní poměry, přílišná moc šlechty a malomocnost králova neshodují se s evropskými poměry XVII. а XVIII. stol.; jsou příčinou občanských válek, Polsko stává se cizí kořistí, až na konec XVIII. stol. propadá heslu o politické rovnováze, které neprovádělo se tak, aby vítěz vracel dobyté území, by příliš nezmohutněl na úkor sousedův, nýbrž sousedé brali taktéž, aby nezůstali pozadu. O Polsko rozdělily se Prusko, Rakousko a Rusko. Poslání německému na východ stal se tím nový ústupek, a třeba sloučení lešských kmenů v jediný kulturní národ polský bylo již hotovo, přece volnému dalšímu rozvoji jeho zasazena byla veliká rána. Na rozvoj slovanských kmenů východně od Polska byla '''E.''' bez vlivu, právě jako ony nezasahovaly do osudů jejích. Boj vedl se nejprve ke svržení jha tatarského, potom o sloučení různých slovanských panství a kmenů v jediný celek. Obé postupovalo. Počátkem XVIII. stol. Petr Veliký dobyl na Švédsku baltických provincií a vůbec přičinil se o to, by osudy Ruska na dále s osudy '''E'''-py byly spojeny. Po Polsku v XVI., po Švédsku v XVII. stalo se v XVIII. stol. Rusko největší evropskou velmocí na severovýchodě. Anglie na severozápadě, Rusko na severovýchodě stávají se zároveň největšími mocnostmi '''E'''-py vůbec. Poslání '''E'''-py se šíří, a oba tyto velestáty v první řadě je provádějí. Evropská moc roste Anglií přes moře, Ruskem přes Ural do cizích dílů světa. Šíří se na jedné straně kultura germanská, protestantská, a jazyk germanský hojně promíšený živly románskými; na druhé straně osvěta slovanská, vyrostlá na základech řeckých, proniklá pravoslavím, a spolu s ní i jazyk slovanský. Jazyk moskevský stal se základem spisovného jazyka ruského, a oblast jeho zasáhla všecky pravoslavné kmeny slovanské pod žezlem cara sloučené, spojujíc je v jediný veliký národ, třeba tento jazykově se dělil nejen v řadu kmenů, ale i ve větší 3 větve (Bělorusy, Malorusy, Velkorusy). Moskevská velkoruština odnárodňuje i kmeny neindoevropské, uraloaltajské, které znenáhla na Rusi zanikají. Poslání Ruska očistilo '''E'''-pu od kmenů uraloaltajských a nekřesťanských, i obrátilo pozornost jeho proti Turkům tím spíše, že jest mu, jako říši pravoslavné, Cařihrad kolébkou osvěty a proto i cílem. Od XVIII. stol. jest Rusko mstitelem '''E'''-py nad uchvatitelem staroklassického území. Od doby, kdy osudy jeho souvisí s osudy '''E'''-py, Rusko se také evropisuje kulturně. Ale valně rozdílná dřívější historie, různost náboženská, jiné základy kulturní, smíšenost a různost prvků národnostních, jiné poměry zeměpisné a následkem toho i sociální zaručují i na dále svéráznost osvětového vývoje ruského proti evropskému západu. Pro národopisný obraz Ruska připomínáme, že vedle Slovanů a kmenů uraloaltajských (na severu, jako ostrovy mezi Rusy v končinách východních od sev. až k jihu) jsou tam i kmeny kavkázské, pak kmeny příbuzné Slovanům větve litevské (Litvani, Estonci), v městech jsou osady německé (zvl. v provinciích baltických) a mimo to ve větších městech panuje pestrá směsice, v níž ovšem ani Židé, Armeni, Řekové atd. nescházejí. Mimo Poláky a Rusy ze Slovanů založili samostatnou říši Čechové. Ve vlastní zemi České různí kmenové slovanští od X. stol. slučovali se a přizpůsobili vzájemně v jediný celek ethnický pod jedním žezlem. Čechy byly první na ráně německému poslání, také vliv německý byl tu nejmocnější, politická historie Čech je závislá na německé, a ve XIV. stol. města i panstvo byli značně poněmčeni. Ale reformace husitská byla zároveň reformací národní, Čechy se očistily od germanisace, společný jazyk spisovný opanoval úplně ve všech částech říše, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ano uznal se i u kmenů jazykem příbuzných, nenáležejících k nám politicky (uher. Slovákův). R. 1526 volbou uzavřena byla personální unie říše České s Uherskou a zeměmi rakouskými, a od té doby mají země tyto společnou historii politickou. V sousedství Čechů Slované polabští časem úplně se poněmčili (poslední zbytky v XVII. stol.), až na lužické Srby, kteří v počtu asi 150.000 se udrželi podnes, ač oblast jejich stále je menší, a na pomořanské Kašuby. — Prusové, náležející k větvi litevské, v XVII. stol. úplně se poněmčili. Na jihu Bulhaři a Srbové upadli v moc tureckou, uherští Slované z části vyhynuli a ustoupili Maďarům, z části se zachovali, ale v politické odvislosti od panství maďarského, tak že jim bylo nemožno vyvinouti společnou svoji kulturu vyznačenou společným spisovným jazykem, i přiklonili se podle jazykové příbuznosti k sousedním větším celkům. V Dalmacii, Istrii, Korutanech a v Krajině udrželi se Slované, ale nepožívali nikdy dosti politické samostatnosti, a proto i kulturní rozvoj jejich byl ochromen a stižen jednak tlakem italským, jednak německým, až na místní krátké výjimky. Jižní Slovany od severních oddělují jednak pořímštění staří Dákové, ovšem promíšení silně i jinými, zejména též slovanskými prvky, nynější Rumuni; dále Maďaři, kmen uralský, který založiv samostatnou říši společně se Slovany, položil sice mez šíření německému na východ, ale sám tyto podrobil. Z této přehlídky vracíme se do střední '''E'''-py, která ve středověku byla jádrem evropské historie. Polyarchie italská a anarchie německá, prospívavší ve středověku, do novověku se nehodily. Země trpěly politicky, třeba intellektuálně vynikly: Italie dala renaissanci, Německo reformaci. Život a rozmanitost renaissance mohla se jen v Italii zroditi, reformace mohla se rozšířiti jen v Německu, kde nebylo autority k jejímu potlačení. Renaissance podepřela absolutismus, reformace do anarchie vrhla ještě nesvornost náboženskou. Výboj Německa přestal, rytíři jeho byli křižáci bez kříže, idea šíření církve ochabla. Severovýchod nedal se již kolonisovati. Odkrytím Ameriky stal se Balt malým, hansa pozbyla významu, právě jako na jihu se stalo Adrii a Benátkám. Slabost Italie a Německa přivodila útisky jejich od jiných, a země tyto stávají se stálým bojištěm. V XVI.—XVII. st. zápasí v Italii Francie s Rakouskem a Španěly, v XVIII. stol. udílejí se její území v náhradu panovníkům jinde sesazeným. V těchto bojích držel se savojský vévoda, spojoval se s vítězi a dával si zaplatit. Získal Piemont a Sicilii; pak vyměnil ji za bližší Sardinii, soustředil si moc, ale podržel titul sicilského krále a nároky. V Italii byli jen dva králové: neapolský a on. Avšak na severu rozhoduje se osud Italie. — Politicky roztrhaná Italie kulturně se sloučila. Přirozeně více nářečí vyvíjelo se samostatně, a bylo zejména nebezpečí, že jižní část se Sicilií sloučí se pod společný jazyk spisovný a sever že se roztříští; avšak společná minulost římská, společné bohatství antických památek způsobily, že kulturní vývoj byl jednotný, a veliký Dante rozhodl spor o jazyk spisovný. Italský národ byl dříve než italská říše — říše své teprv se domáhal. V Německu největšího panství nabyl rod Habsburský, založiv osobní unii rakousko-česko-uherskou. Hodnost císařská jemu po přednosti náležela. Ale aby celé Německo v pevný politický spolek nesloučil, o to starala se zejména Francie. Od konce XV. stol. podporovala svobodu Švýcarska, v německých vladařích měla své přívržence. Spory náboženské reformací vznícené a způsobené jimi války v Německu a zemích Habsburských dobře so jí hodily, právě jako postup Turecka a rozšíření jeho panství až do Uher. Spor císaře s protestanty se přiostřoval, až došlo r. 161S v Čechách a Německu k válce 30leté. Avšak v této náboženské válce všecky ruce byly hrabivé, nebylo v ní důslednosti. Při míru vestfálském ukázalo se, že Německo je říší neurčitou Dánsko a Švédsko uznáno za státy německé, Francie je členem rýnské ligy, města a knížata v říši uznána jsou za svrchované, moc císařská klesla úplně. Německo zůstalo nadále v XVII. а XVIII. stol. bojištěm mezi Habsburky a Francií, v něm Anglie tou dobou dobývá si Ameriky a Indie. Z panovníků vedle císaře nejvíce moci nabývá Braniborsko, sloučené v XVII. stol. s Pruskem, jež ve sporech hraje touž roli, jako Savojsko v Italii. Císařství v Německu bylo příliš stísněno, císař spolu jako král český a uherský měl co dělat s vnitřními poměry a s nebezpečným nepřítelem tureckým. K tomu ke všemu rod Habsburský nechtěl ani zápasiti pouze o Německo, jsa pánem i v jiných částech '''E'''-py, chtěl zápasiti o '''E'''-pu, o panství světa a v boji tom vyčerpal síly. Malí sousedé, Savojsko a Prusko, zatím vzmohli se v nebezpečné soupeře. — V jednom směru nabylo rozhárané Německo přece více jednoty než v dobách dřívějších, ve spisovném jazyce. Dříve co panství, tolik spisovných nářečí vznikalo, a sídlo dvoru mívalo naději státi se kulturním střediskem. Luther rozhodnul zápas nářečí. Jeho mistrná mluva stala se základem spisovného jazyka, jenž spojil četná různá nářečí v říši Německé v jedinou kulturní oblast a všechen německý lid říše v jediný národ. Absolutistický vnitřní vývoj evropských států dosáhl koncem XVIII. století vrcholu v t. zv. osvíceném absolutismu. Jeho původ vězí ve vývoji kulturním. Reformace přivodila nejen kritiku v theologii, ale uvedla ji do myšlení a badání vůbec. Nové světy, příroda i historie byly jí podrobeny právě tak, jako stávající řády společenské, právo, literatura i všecko umění. Kritika byla ostrá, ale nesoustavná. Stávající řády se odsoudily a vybájily se nové, jaké se mají utvořiti, umělkářské. Novému vkusu podlehlo umění (barok, rokoko), literatura, podlehli mu myslitelé a na konec i vladaři, kteří mocí chtěli reformovati ducha i srdce svých poddaných. Střediskem novotářů byla Francie, jež také zrodila nejvíce myslitelů této doby. Bohužel právě také ve Francii bylo nejvíce látky ke kritice, a právě tam dvůr nejméně měl chuti k reformám. A přece nové idee právě tam přešly ve všechen lid. Shnilé poměry sociální, finanční tíseň, neřesti dvoru způsobily, že nové idee dobyly si průchodu násilného velikou revolucí. Zrušily se výsady společenské, svobodné sebeurčení národa se prohlásilo, republika francouzská pustila se v zápas s celou monarchickou '''E'''-pou a vítězila. Ale nové řády nedaly se provésti a ustáliti, Napoleon využitkoval situace a stal se opět absolutním samovládcem. Jeho vítězství povznesla na čas slávu i vnější moc Francie. Když však Napoleon byl odstraněn, politické rozdělení '''E'''-py nabylo skoro staré tvářnosti. Ale duševní rozruch revolucí vzbuzený neutuchnul. Utištěný lid měl mocná lákadla, slávu revoluční historie, vábivou budoucnost a příklad na Svobodných Obcích sev.-amer., osvobozených koncem minulého století od jha anglického. V době, kdy parník, železnice a telegraf vše spojuje, kdy školství pečuje o vzdělání nejširších tříd, kdy časopisectvo seznamuje s nejnovějšími nálezy, kdy přírodní vědy nepřestávají na pouhé theorii, ale v praxi hlavně skrze chemii přeměňují potřeby i denního života, starý způsob výroby mění ve výrobu tovární, přeměňují způsob obchodu, zavádějí nové řády hospodářské, kdy následkem toho města nabývají jiného rázu a určení než dříve, kdy vznikají třídy kapitalistů a dělnictva se zvláštními zájmy; v takové době nemožno dále vládnouti podle starých pravidel a absolutisticky. Ve vnitřním vývoji států pronikla ústavnost. — Historickým vývojem v středověku a hlavně v novověku podařilo se kmeny jazykově příbuzné často sloučiti v jediný kulturní celek se společným jazykem spisovným, v národy. Národové tito chtěli sebeurčení, volnost svému rozvoji kulturnímu, jež není možná bez politického sloučení národa pod jedinou vládou a bez politické svobody téhož národa. Španělové, Portugalci, Francouzi, Angličané, Rusové, Švédové, Norové, Dánové, Hollanďané měli pro celý národ společnou vlasť pod jedinou vládou; Němci a Italové jí neměli, tedy si ji společně vybojovali. Pokud jsou úchylky, zápas za novou ideu trvá dále; i ostatní národové pustili se v boj za stejným cílem, tu v boj krvavý, tu dovoláváno se práva a ovšem s výsledkem nestejným (Poláci, Češi, Maďaři, Chorvati, Srbové, Bulhaři, Rumuni, Řekové i Albánci, zbytek starých Illyrů). Jednoho podepření nová idea valně potřebuje. K odůvodnění samostatnosti třeba důkazu kulturní svéráznosti. Společná práce všech národů a jich styk provedly sice veliké dílo, ale přílišná assimilace ve mravech a řádech tísní novou ideu. Odtud hledání svéráznosti v lidu, přiklonění literatury i umění k němu, ano i historického studia. Ale dříve než vůbec bude lze provésti rozdělení dle národností, již snad jiné idee žádati budou dělení jiného, idee totiž sociální, vzniklé novými poměry hospodářskými, jak již mocněji a mocněji se ozývají. Však již nyní jaký to rozdíl od národnostních i kulturních a politických poměrů od počátku evropské historie! {{Prostrkaně|Ligurové}} a {{Prostrkaně|Etruskové}} vůbec zanikli, {{Prostrkaně|Iberové}} nejprve se smísili silně s Kelty, ale i {{Prostrkaně|Keltiberové}} se pořímštili, až na {{Prostrkaně|Basky}}, kterýž zbytek udržel se podnes po obou stranách Pyrenejí přes všecky změny, jež zatím prodělali pořímštělí Keltiberové. Z kmenů {{Prostrkaně|indoevropských}} veliká větev {{Prostrkaně|keltská}} celá zanikla, až na malé zbytky ve Francii, Irsku, Anglii a Skotsku již dříve vzpomenuté. Staré kmeny {{Prostrkaně|Italiků}} (větve latinské, umbrické, samnitské, oskické) spolu s Ligury, Etrusky i s kmeny illyrskými, s osadami punskými i řeckými a iberskými, vše slilo se v jediný národ se společným jazykem římským, jenž ovšem jako živá mluva lidu (vulgární latina) hned od počátku dialekticky se rozlišoval. Výboji rozšířila se vulgární latina a pořímštili se i Keltové v Gallii a Keltiberové v Gallii a Hispanii, kmeny ve staré Dacii. Zatím přišel příboj {{Prostrkaně|stěhování národů}}, v Italii pořímštily se ještě nově přibylé kmeny germanské: Visigoti i Ostrogoti, Longobardove, celá řada kmenů západní větve germanské, Normani, přišly i jiné prvky, a tak představují nynější {{Prostrkaně|Italové}} pestrou směsici. Fysicky dosud obyvatelé bývalé Etrurie jeví značné rozdíly od ostatních Italů. Tito celkem jsou krátkolebí, k jihu přibývá středolebosti, temného typu a ubývá průměrně výšky těla. Jazyk italský sám ve mnoho nářečí se dělí, jež v XI.—XIII. stol. kupila se ve 2 skupiny rozlišené řečí spisovnou. Ale florentský dialekt ovládl jako jazyk spisovný, spojil všecky Italy v jediný národ a připojil k němu i některá nářečí provençalská. Ano i malé kmeny románské: {{Prostrkaně|Rhaetoromani}} (na sever od Komského jez.), {{Prostrkaně|Ladini}} (vých. od Brixenu v Tyrolsku) a Furlanci (ve vých. Venecii) náležejí ke kulturní oblasti italské. Vulgární latina rozšířila se i v Gallii a Hispanii. V Hispanii základ obyvatelstva tvoří Iberové a Keltiberové, celkem pořímštění až na zbytek Basků. I vítězní Visigoti, Arabové a Berbeři se pořímštili. Četní jsou i hispanští Židé. Tato pořímštěná směsice hispanská dle nářečí velmi četných třídí se ve tři větve: portugalskou, kastilskou a katalonskou. Portugalská nářečí jsou spojena ode dávna i společným spisovným jazykem a politicky: národ {{Prostrkaně|portugalský}}. Kastilština i katalonština pod společnou politickou vládou dospěly k společnému jazyku spisovnému a společné národnosti {{Prostrkaně|španělské}}. Katalonština je nejpříbuznější jihogallským nářečím latinským, {{Prostrkaně|provençalštině}}. Provençalská nářečí (''langue d’oc'') kvetla i literárně, ale politické události podrobily jazyk tento literárně spisovnému jazyku {{Prostrkaně|francouzkému}} (''langue d’oil''), ač tento je vlastní jen severní Gallii, kdež s pořímštěnými Kelty smísili se kmenové germanští, hlavně Frankové. Národnost francouzská má opačný vývoj než italská: nejprve bylo království, centralisovaná moc politická, pak teprve spojovala se nářečí pod jediný jazyk spisovný, nastala osobitost politická a kulturní, a tato byla právě tak kulturně mohutná, že časem strhla k sobě i nářečí provençalská, pokud politicky s francouz. byla spojena, i francouzská politicky odloučená (zvl. ve Švýcarsku a Valloni v Belgii). Zevnějšek tělesný této směsice je ovšem různý. Většinou i u Francouzů i Španělů a Portugalců převládá středolebost, u Španělů nejméně, u Francouzů nejvíce, onde v dlouholebost, tuto více v krátkolebost přecházejíc. Portugalci, Španělé, Francouzi (Provenfçalové), Italové i menší kmeny pořímštěné tvoří skupinu {{Prostrkaně|západních románských národů}}, k nim pojí se {{Prostrkaně|východní}}: {{Prostrkaně|Rumuni}}, opět pestrá to směsice kmenů dáckých a jiných, pořímštěná, a po pořímštění přijavší do sebe ještě prvky germanské a hlavně slovanské. Udrželi se za stěhování v horách karpatských, pak teprve rozšířili se až k Dunaji а k Tise. Též na jihu Balkánského poloostrova jsou jejich kmeny roztroušeny. — {{Prostrkaně|Řekové}} zachovali se v staré vlasti své a tvoří důležitou čásť obyvatelstva v bývalé Makedonii a Thrácii, v Cařihradě i Malé Asii, všude, kde kvetly jejich osady a jejich kultura. Ze starých kmenů balkánských, zvl. thráckých a illyrských, zachovali svůj jazyk pouze {{Prostrkaně|Albánci}} (Škipetaři) při Jaderském moři mezi Skadrem a Korfu, ač četní jsou i v Řecku. Další větev indoevropská, {{Prostrkaně|Germani}}, měli osudy nejpestřejší. Sídlili od Rýna na východ až za Vislu a táhli se až k ústí Dunaje. Četné kmeny a nářečí tvořily 3 skupiny: severní (v Dánsku a Skandinavii), východní (vých. od Baltu) a západní. Tlačily se na západ a jih od konce II. stol. před Kr. Dlouho marně, až konečně vítězně. Od IV. stol. po Kr. dělí se o panství v říši římské. Ale vítězství politické není vítězstvím národnosti. Východní větev (Gotové) se pořímští (Ostrogoti v Itálii, Visigoti v Gallii a Hispanii). Ze západních Frankové do veliké míry, Longobardové a Burgundi úplně se pořímští. Hranice Germanstva se ztenčí, neboť Slované v V. st. opanovali území až k Sále a Labi a na jihu až ku pramenům Drávy. Skutečné rozšíření german. hranic národnostních stalo se jen v V. stol. do Britannie. Mezitím, co východ, větev zanikla, severní zůstala v starých sídlech, západní se měnila. V IX. stol. i se verní tlačí se na '''E'''-pu (Normani), ale při politickém vítězství ztratí všude svou národnost a jazyk. Od IX. stol. postupují západní kmeny germ. k vých. a germanisují Slovany a Prusy. Původní kmeny sloučily se v celky: (Svévové), Frankové, Alamani, Durynci, Bavoři tvoří jazykovou větev horní, Sasové s Hollanďany, Vlámy atd. tvoří dolní větev německou, kteréž příbuzná je mluva Frísů a britanských Anglosasů. Ale politická jednota Německa způsobila i kulturní; společný jazyk spisovný spojil všecky kmeny hornoněmecké a skoro všecky dolnoněmecké i čásť Frísů. Čásť těchto spolu s dolnoněmeckými Hollanďany a Vlámy následkem polit. rozvoje utvořili zvláštní celek národa {{Prostrkaně|hollandského}}. V Britannii se Keltové čistí i pořímštění zgermanisovali anglosaštinou. R. 1066 pofrančtělí Normani stali se pány, a obě strany, anglosaský lid i francouzští páni, slili se jazykově i politicky i kulturně v celek, v národ {{Prostrkaně|anglický}}. V severní větvi germanské zůstaly poměry národnostní nezměněny: Švédové a Dáni-Norové-Islanďané. Všichni 3 národové západogerman. (Angličané, Němci, Hollanďané) šíří germanštinu i v jiných dílech světa, podobně jako činí národové románští; Němci pak i na východ pronikají a daleko i na Rusi, v Sedmihradsku mají své příslušníky. Že při této spletité historii nynější Germani nejsou jednotného typu, snadno pochopíme. Za typ germanský udává se dlouholebost a bledá pleť. — Vedle románské a germanské tveří třetí velikou skupinu evropskou {{Prostrkaně|Slované}}. V V.—IX. st. tlačili vítězně před sebou Germany a moc jejich vzrostla. Na jihu zabrali větší čásť Balkánu. Odnárodnili i uralský kmen Bulharů. Ale od IX. st. na těchto stranách opět ustupují. Na jihu moc jejich byla zaražena: Rumuni se rozmohli, Madaři roztrhli severní části od jižních, Němci postupovali vítězně v zemích alpských i za Labe k Odře a Visle. Jazykově dělí se Slované na tři větve: jižní (staří pannonští Slované: Bulhaři, Srbové a Hrvati, Slovinci), západní (Čechové, Poláci, lužičtí Srbové, polabští Slované) a východní (Bělorusové, Velkorusové a Malorusové). Ze zbytků slovanských uvedli jsme Kašuby. Politické dějiny způsobily rozdělení Čechů (Čechové a Slováci uherští), a polit. i kulturní (církevní) rozdělení Srbů-Hrvatů-Slovinců). Že Lotyši, Litvané, bývalí Prusové jsou nám Slovanům nejbližší, uvedli jsme. Tlak slovanský obrátil se na východ a vítězně. Jestliže malé zlomky národní (židy, cikány, atd.) odpočítáme, za krátko budou Baskové na jihozápadě, Finnové (Čuchonci) a Samojedi na severovýchodě, Maďaři a Turci na jihovýchodě poslední zbytky neindoevropských národů v '''E'''-pě. Za typ slovanský udává se krátká leb a temná pleť, aspoň v době nynější. Staří Slované byli dlouholebí. ''[[Autor:Emanuel Kovář|Kř.]]'' == Obyvatelstvo == {{Prostrkaně|po stránce politické, fysiologické a sociální}}. Jako v každé jiné příčině, i v politické poskytuje '''E.''' obraz nekonečné rozmanitosti. Ovšem obmezuje se rozmanitost ta pouze na formy ušlechtilejší; neboť o nějaké skutečné despotii, dle způsobu afrického nebo asijského, nelze dnes již ani v Turecku mluviti, a i absolutismus jest uzákoněn pouze v Rusku. Za to však útvary konstituční jeví pestrost, již bychom jinde marně hledali. Veškeré přechody svobody ústavní můžeme stopovati: od vzorné staré republiky švýcarské až po malé státy balkánské, kde se mladá ústava teprve má vžíti v krev obyvatelstva. Jsou tu monarchie, svou ústavní svobodou převyšující mnohou republiku, kde panovník jest spíše dědičným presidentem, jako na př. ve V. Britannii s ústavou spíše aristokratickou a v Norsku a Švédsku s ústavou spíše demokratickou. Jsou tu konstituční monarchie federatívni, jako Německo, dualistická (Rakousko-Uhersko) i centralistické monarchie jižní. Jsou zde však také některé zajímavé miniaturní útvary politické, jako prastará republika San Marino pod protektorátem království Italského, Andorra, republika pod protektorátem biskupa urgelského a republiky francouzské, neodvislé knížectví Liechtensteinské, v celním a soudním svazku rakouském, knížectví Monacké, neutrální území Moresnet (Altenberg) 3 ''km''² veliké, mezi Belgií a Pruskem (u Cách). Zcela zvláštní poměry politické má Balkánský poloostrov, kde Turecko jest protektorem a suverénem kníž. bulharského, zároveň však Bosny a Hercegoviny, nacházející se ve správě Rakousko- Uherska, jež má obsazen i kraj novopazarský. Některé z evropských států spojuje pouze personální unie, jako Norsko a Švédsko, personální a reální unie, jako Rakousko-Uhersko. Velká Britannie a Belgie konečně jsou v personální unii se státy mimoevropskými (s Vých. Indií a neodvislým státem na Kongu). V celku vykazuje '''E.''' 77 států (46 monarchií a 31 republik), z nichž jest však 51 spojeno ve dvou útvarech federativních (v Německé říši 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví, 3 svobodná města a »říšská země« Elsasy-Lothrinky, vedle toho 25 [22] kantonů ve federatívni republice švýcarské). Vedle již jmenovaných jsou tu ještě monarchie: Dánsko, Italie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Rumunsko, Srbsko, Turecko, Rusko s velkovévodstvím Čuchonským, Švédsko a Norsko, Nízozemí, Monaco a Černá Hora. Tendence ode dávna na evropské pevnině panující, utvořiti totiž veliké říše, postavila r. 1815 '''E'''-pu pod politické vedení 5 velmocí, a sice 2 germáanských, t. Britannie a Německa (dříve Pruska), latinské Francie, slovanského Ruska a smíšeného Rakouska, k nimž v posledním čase přidružil se nový stát latinský Italie. Z ostatních států přibližuje se k těmto 6 velmocím pouze Španělsko. O ploše a obyv. států evropských podáváme následující přehled dle výkazů posledního sčítání (koncem 1890): {| class="wikitable" |- ! Země !! ''km''² !! obyv. !! na 1 ''km''² |- | {{Prostrkaně|Střední '''E'''}}'''.''' || 1,327.633 || 105,851.000 || 80 |- | Německo || 543.865 || 49,428.470 || 91 |- | Rakousko-Uher. || 625.557 || 41,258.880 || 66 |- | Bosna a Herceg. || 51.110 || 1,336.091 || 26 |- | Liechtenstein || 159 || 9.593 || 60 |- | Švýcarsko || 41.346 || 2,917.754 || 71 |- | Luxemburg || 2.587 || 211.088 || 82 |- | Nízozemsko || 33.000 || 4,621.744 || 141 |- | Belgie || 29.457 || 6,136.444 || 210 |- | {{Prostrkaně|Severozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,130.099 || 46,837.783 || 41 |- | Dánsko || 38.279 || 2,172.205 || 57 |- | Faröer || 1.333 || 12.955 || 10 |- | Švédsko || 450.574 || 4,784.674 || 11 |- | Norsko || 325.285 || 1,988.664 || 6 |- | Velká Britannie (s ostr.) || 314.628 || 37,879.285 || 120 |- | {{Prostrkaně|Jihozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,412.919 || 90,766.515 || — |- | Francie || 536.408 || 38,343.192 || 71 |- | Monaco || 22 || 13.304 || — |- | Andorra || 507 || 5.800 || 11 |- | Španělsko || 497.244 || 17,268.727 || 35 |- | Gibraltar (brit.) || 5 || 25.755 || — |- | Portugal. (s Azory) || 91.760 || 4,575.951 || 51 |- | Italie || 286.589 || 30,347.291 || 107 |- | San Marino || 59 || 8200 || 139 |- | Malta (brit.) || 323 || 177.255 || 549 |- | {{Prostrkaně|Jihových. '''E'''}}'''.''' || 526.312 || 18,482.000 || 35 |- | Řecko || 65.119 || 2,217.000 || 33 |- | Evropské Turecko s Krétou || 168.533 || 5,600.000 || 32 |- | Bulharsko a Východ. Rumelie || 96.660 || 3,154.357 || 33 |- | Nový Pazar || 7.350 || 153.000 || 21 |- | Černá Hora || 9.080 || 200.000 || 22 |- | Srbsko || 48.590 || 2,161.961 || 44 |- | Rumunsko || 131.020 || 5,040.000 || 39 |- | {{Prostrkaně|Vých. '''E'''}}'''.''' || 5,335.784 || 96,037.900 || 18 |- | Evr. Rusko || 4,924.567 || 93,651.771 || 19 |- | Čuchonsko || 373.612 || 2,380.140 || 7 |- | colspan="4"| |- | {{Prostrkaně|'''E'''}}'''.''' {{Prostrkaně|celá}} || 9,732.250 || 357,773.000 || 37 |} Hledíme-li k politickým a národnostním poměrům, můžeme říci, že největší tendenci ku vzrůstu jevili od dávných časů Germáni. Tito ovládají dnes ve skutečnosti téměř ⅓ všeho Slovanstva a asi ¹/₁₂ Románů, kdežto sotva ¹/₂₀ jich samých stojí pod cizím panstvím (ve Francii, Belgii a Rusku). V celku však nové dějiny '''E'''-py ukazují silnou snahu k vytvoření státních útvarů na základě národnostním. Dle národnosti v politickém ohledu lze v '''E'''-pě počítati jen s příslušníky 3 velkých plemen: germanského, slovanského a románského, jež si drží téměř rovnováhu. Stůjž zde přehled vztahující se k r. 1885: Němci 57,5 mill., Hollanďané 7,3, Angličané 32,9, Skandinavci 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Germáni}} 106,5 mill. — Francouzi 43,1, Italové 29,7, Španělové a Portugalci 21,5, Vých. Románi 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Románi}} 103,1 mill. — Rusové (a Rusíni) 69,5, Poláci 12,6, Čechoslované 7,3, Srbové 7,4, Bulhaři 2,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Slované}} 99,6 mill. — Vedle těchto bydlí v '''E'''-pě 6,5 mill. Maďarů, 5,1 Čuchonců, 3,4 Keltů, 3,1 Litevců, 2,8 Řeků, 2 Osmanů, 3,6 kmenů tureckých, 1,5 Albánců, 0,7 Basků, 0,4 cikánů, jiných menších nárůdků 0,7 mill. Dle {{Prostrkaně|náboženství}} liší se obyvatelstvo to následovně: katolíci 164 mill. (45,8 %), evangelíci 96 mill. (26,8 %), řecko-pravoslavní 85 mill. {23,7 %), tedy křesťanů 345 mill. (96,4 %); dále muhammedánů 6 mill. (1,7 %), židů 6,5 mill. (1,8 %), pohanů 0,3 mill. (0,1 %). Státy rozhodně katolické jsou: Francie, Belgie, Portugalsko, Španělsko, Italie, Rakousko-Uhersko a z větší části Švýcarsko; rozhodně evangelické: Anglie, Dánsko, Norsko a Švédsko, z větší části Německo a Nízozemsko; řecko-pravoslavné: Rusko, slovanské státy balkánské, Řecko a Rumunsko. Značnou čásť tohoto kultu hostí i Rakousko-Uhersko. Židů dle Viviena de St. Martin připadalo r. 1884 na '''E'''-pu 5,405.000, z nichž bylo ve Francii 63, v Anglii 46, v Italii 35, v Gibraltaru 2, v Turecku 118, v Rumunsku 265, v Německu 561, v Uhrách 638, v Rakousku 1005 a v Rusku 2552 tisíc. Pohanští kmenové žijí dnes již jen v Rusku. Kalmýci přiznávají se k buddhismu. {{Prostrkaně|Hustota obyvatelstva}} nevykazuje sice v '''E'''-pě nikde takových mezer a nahromadění, jako na př. v Asii, přece však jsou tu rozdíly veliké. Tak mají v Anglii (prům. hust. 192 ob. na ''km''²) hustě zalidněné okresy Lancaster 808, Lanark 454, Durham 389, ale Sutherland jen 5, Inverness 8, Radnor 21, v Belgii, jež má nejhustší obyvatelstvo v '''E'''-pě (210 na ''km''²), Brabant 346, Vých. Flandry 321, Luxemburg však jen 48; ve Francii (prům. 71) depart. Nord 301, Lozère pouze 26; v Nízozemí (prům. 141) Jižní Holland 330, Sev. Holland 311, Drenthe 51 ob. na 1 ''km''² (r. 1890—91). S podobnými poměry setkáváme se i v '''E'''-pě jižní, severní a východní. Tak má v Italii (prům. 107) prov. padovská 203, kraje bažinaté jen 26, ve Španělsku kraj barcelonský 117, Cuenca a Ciudad-Real 14—15, ve Švédsku (prům. 11) okres malmoehuský 76, Norbotten 1, v Norsku (prům. 6) Jarlsberg 42, Finmarky 0,б, v Rusku (prům. 19) v gub. moskevské 70, v kijevské 62, ve vologdské 3, v olonežské 2,4, v archangelské 0,4 ob. na 1 ''km''². Dnes zvláště velký průmysl hromadí obyvatelstvo v jistá místa; tak v Německu (prům. 91) má průmyslný okres kamenický v Sasku 512, uhelný okres nad Ruhrou 501, zvikavský 361, kdežto vřesoviště lüneburská, oldenburská a frízská vykazují pouze 30—37 ob. na 1 ''km''². Podobné poměry nalézáme i v Rakousku (prům. 79), kde severní Čechy mají 132, v Rumbursku docela 312 ob. na 1 ''km''², kdežto vyšší kraje Alp a Krasu prařídce jsou obydleny. Dnes vůbec v pokročilejších zemích '''E'''-py počíná se obyvatelstvo stahovati do velkých měst; již ½ všeho obyvatelstva v Anglii, 29 % v Německu, 23 % ve Francii jest městská, naproti čemuž v Rakousku jen 17, v Norsku 13, ve Švédsku 12, v Rusku asi 10 % ob. bydlí ve městech (přes 5000 ob. majících). Dle toho jsou vytvořena také velkoměsta (přes 100.000 obyv.), jichž '''E.''' dle posledního sčítání má 116; z těch mají 4 přes 1 mill., 9 přes ½, 28 přes ¼ mill. ob. Anglie má jich 31, Německo 23, Francie 12, Rusko 12, Italie 11, Rakousko a Španělsko po 5, Belgie 4, Nizozemí 3, Švédsko, Portugalsko, Turecko po 2, Uhry, Rumunsko, Řecko, Dánsko, Norsko po 1. Dle polohy jest jich 54 přímořských (15 na Středozemním moři, 9 na Baltu, 30 na Atlantském okeánu), ostatní jsou vnitrozemská. Hledíme-li k obyvatelstvu '''E'''-py po stránce {{Prostrkaně|fysiologické}} ({{Prostrkaně|démografie}}), shledáváme, že co do počtu drží si {{Prostrkaně|muži}} a {{Prostrkaně|ženy}} téměř rovnováhu; v celku však lze tvrditi, že u Germanů ženy počtem nad muže více vynikají než u Románů (na 1000 mužů připadá žen v Norsku 1073, Švédsku 1065, ve Francii a v Belgii 1007, v Italii 995), z čehož jen Portugalci činí velikou výjimku (1084 žen), kdežto v celé jihovýchodní '''E'''-pě počet žen poměrně jest menší než mužů, nejmenší v Bosně (895), v Řecku (906), v Rumunsku (944), v Srbsku (947). V Rakousku připadá 1044, v Uhrách 1015 žen na 1000 mužů. Největší počet {{Prostrkaně|narozenců}} (čísla periody l. 1865—83, v závorce r. 1890) má Rusko, t. 494 na 10.000 ob., Chorvátsko 453, Srbsko 436 a Virtembersko 426; v Uhrách jest tento počet veliký, t. 430, což však připadá na národy nemaďarské, kdežto u Maďarů samých jest natalita velmi malá. Nejmenší v '''E'''-pě jest ve Francii 252 (218), Irsku 264 (223) a Řecku 284, nevelká ve Švýcarsku 302 (266), ve Švédsku 302 (273) a v Belgii 315 (287). Rakousko s číslem 384 (367), Německo 390 (357), Italie 368 (359) a Nízozemí 359 (329) stojí asi uprostřed. Sir Rawson W. Rawson čítá střední natalitu pro východní '''E'''-pu (Rusko) 494 nebo 483, pro stř. '''E'''-pu (Nízozemí. Belgie, Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Uhry, Rus, Polsko) 376, pro jižní '''E'''-pu (Portugalsko, Španělsko, Italie, Rumunsko, Srbsko, Řecko) 340, pro severozápadní (Čuchonsko, státy skandinavské a Britannie) 320 na 10.000 obyv. Střední natalitu '''E'''-py udává na 380. Na 1000 narozenců ženského pohlaví připadá v '''E'''-pě průměrné 1055 hochů, a sice (dle L. Bodia pro periodu 1865—83) v Řecku 1120, v Rumunsku 1110, ve Španělsku 1070, v Norsku, Irsku, Rakousku, Chorvátsku a Slavonii, v Srbsku 1060, v Skotsku, Nízozemí, Belgii, Německu, Švýcarsku, Švédsku, Dánsku, Čuchonsku, Rusku a Uhrách, 1050, v Anglii a Walesu 1040, v Rus. Polsku jen 1010. Zároveň jest podotknouti, že hochů mrtvě narozených jest mnohem více než děvčat. Největší natalita připadá na měsíce únor až březen a červen až srpen. Natalita jest ve všech státech evropských s výjimkou snad jediného Saska větší na venkově než ve městech. Nezákonných porodů (1865—83) jest v Bavorsku 15,2, Rakousku 13,4, Sasku 13,2, Dánsku 10,7, Švédsku 10,2, Německu 8,6, Uhrách 7,4, Francii 7,4, Italii 6,8, Španělsku 5,6, Anglii 5,3, Chorvátsku 5,2, Švýcarsku 4,6, Rumunsku 4,3, Níozemí 3,4, Rusku 2,9, Irsku 2,6. Řecku 1,2, Srbsku 0,6 %. Mrtvě narozených připadá (1881—88): v Uhrách (?) 1,7, Rumunsku (?) 1,1, Švédsku a Rakousku 2,7, Dánsku 2,9, Čuchonsku 2,8, Norsku 3. Bavorsku a Italii 3,3, Švýcarsku a Prusku 3,9, Francii 4,5, Belgii 4,6, Nízozemí 4,9 na 100 narození vůbec. Menší rozdíly jeví se v počtu uzavíraných {{Prostrkaně|sňatků}}, jichž na 10.000 ob. připadá (v periodě l. 1865 až 1883, v závorce 1890) ročně nejvíce na Srbsko 124 a Rusko 94, nejméně na Irsko 48, Řecko 61, Švédsko 65 (60), Norsko 69 (64) a Rumunsko 65; v Rakousku 85 (70), v Německu 84 (86), ve Francii 79 (70), Italii 77 (78), Anglii 81 (72), Nízozemí 80 (71), Belgii 71 (72), Švýcarsku 74 (70), Dánsku 78 (69). Žení a vdávají se v mnohem dospělejším věku ve státech nordických, než na jihu. Prostřední rozdíl ve stáří snoubenců obnáší ve Francii 4, Anglii 2, v Belgii, Nízozemí a Norsku 2½ roku. Ze 100 ženichů bylo v l. 1872—80 ve věku: {| class="wikitable" ! !! Pod 20 let !! Od 20 do 30 !! Od 30 do 40 !! Přes 40 let |- | Rusko || 37,8 || 43,9 || 11,8 || 7,4 |- | Skotsko || 3,1 || 68,8 || 18,8 || 9,3 |- | Anglie || 3,3 || 73,4 || 14,4 || 8,9 |- | Prusko || 0,6 || 67,2 || 22,6 || 9,6 |- | Bavorsko|| 0,2 || 55,5 || 30,0 || 14,3 |- | Italie || 1,1 || 61,9 || 26,1 || 10,9 |- | Francie || 2,4 || 62,3 || 25,1 || 10,3 |- | Švédsko || 0,1 || 58,9 || 28,8 || 12,2 |- | Norsko || 1,7 || 62,1 || 24,6 || 11,6 |} Ze 100 nevěst v l. 1872—80: {| class="wikitable" ! !! Pod 20 let !! Od 20 do 30 !! Od 30 do 40 !! Přes 40 let |- | Rusko || 58,0 || 33,2 || 6,2 || 2,6 |- | Skotsko || 13,5 || 68,9 || 13,1 || 4,5 |- | Anglie || 14,4 || 68,8 || 10,9 || 5,9 |- | Prusko || 10,3 || 69,7 || 14,9 || 5,9 |- | Bavorsko || 6,4 || 64,8 || 20,6 || 8,1 |- | Italie || 16,9 || 65,8 || 12,5 || 4,7 |- | Francie || 21,2 || 59,6 || 13,7 || 5,6 |- | Švédsko || 5,5 || 65,0 || 22,2 || 7,2 |- | Norsko || 0,9 || 59,1 || 27,6 || 12,4 |} {{Konec formy}} [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:40917a10-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Horo- a vodopis (mapa)] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:43840620-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Přehledná geologická mapa Evropy.] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:4a657fa0-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Přehled politický (mapa)] k3xr3gkv80bfrnzpmaar9al24a9vydi 345061 345058 2026-10-20T11:32:26Z JAn Dudík 532 {{Redakční poznámky}}; 345061 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Evropa | PŘEDCHOZÍ = Evron | DALŠÍ = Evst }} {{Textinfo | TITULEK = Evropa | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]] (viz [[w:Vladimír Josef Procházka|zde]]), [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Lubor Niederle|Lubor Niederle]], [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Osmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1894. s.&nbsp;853–930. {{Kramerius|nkp|3fc72530-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Evropa }} [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1397 Ledova doba v Evrope.jpg|náhled|Č. 1397. Ledová doba v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1398 Dest a rocni isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č. 1398. Déšť a roční isothermy v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1399 Cervencove a lednove isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č.1399. Červencové a lednové isothermy v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1400 Nabozenska vyznani v Evrope.jpg|thumb|Č. 1400. Náboženská vyznání v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1401 Hustota obyvatelstva v Evrope.jpg|thumb|Č. 1401. Hustota obyvatelstva v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1402 Pomery narozeni a umrtnost v evropskych statech.jpg|thumb|Č. 1402. Poměry narození a úmrtnost v evropských státech.]] {{Forma|proza}} '''Evropa.''' V končinách, jež dnes jmenujeme celinou '''E'''-py, nalézalo se již v prastarých dobách geologických souostroví, jež však měnilo obrysy své i souvislost svou mnohem více než Asie neb Amerika, natož Afrika a Australie. Celinný ráz '''E'''-py datuje teprve z tertiéru, a touž dobou pozbyla teprve svého starého spojení s Afrikou a nabyla Kavkázem nového spojení s Asií. Srůstání četných ostrovů v jednu celinu v té míře již se na světě neopakovalo. Podobný obraz poskytovala by asi celina utvořivší se z archipelů dnešní Malaisie, Melanesie neb Antill. Jen nevelká část ostrovů někdejšího evropského archipelu jest nyní zatopena mořem, a to spíše na severu než na jihu. Tak jest tomu v Baltickém a Severním moři, v úžině La Manche, na jihu pak v úžině Gibraltarské, v úžině mezi Túnisem a Sicilií a v moři Aegejském. Za to však jsou veliké nížiny v Rusku, Uhrách, Lombardii i Německu jen mladou souší, tak že se místy udržely ještě stopy bývalého moře v solných jezerech. '''E.''' jest jako celina nejmladší: hory a řeky, jezera a i roviny — vše jest tu mladé. To mělo i své důsledky pro historii '''E'''-py. Teprve pozdě '''E.''' byla získána vzdělanosti. Když v Egyptě, Babylónii a Číně kvetly již staré vzdělané státy, byly kraje evropské sídlem lovců a rybářů, kteří bydlíce v kolových stavbách sotva nacházeli se na tak vysokém stupni kultury, jako dnešní Papuové. Starší vzdělaní národové jihu, na př. Turdetani (jimž Strabón připisuje literaturu tehdáž prý 6000 let starou), Etruskové, Thrakové (u Hérodota ještě jeden z nejstarších národů světa) vyhynuli beze stopy, a nemnohém lépe vedlo se Iberům, Illyrům a četným jihoitalským a balkánským národům. Símě vyšší vzdělanosti přišlo do '''E'''-py ze sev. Afriky a ze záp. Asie, padlo však na úrodnější půdu a vzrostlo v stromy bujnější než ve staré vlasti. Ještě Ilias — bez básnické strannosti — ukazuje nám vlastně loupežné tažení mstivých barbarů proti městu zlatoskvoucímu, jakým se Trója ještě nyní Schliemannovi jevila. Velké stěhování národů ve střední '''E'''-pě, t. Keltů, Germanů a Slovanů na západ, změnilo sever, tak jako na jihu utvoření se národa řeckého a římského, v nichž utonuli brzy všickni národové Středomoří až na nepatrné zbytky Albanců a Basků. Zvláštní rozdělení '''E'''-py jevilo i tu svou světodějnou důležitost. Utvoření hégemonie v '''E'''-pě od pádu veleříše římské se již nezdařilo, třebas děly se o to pokusy. Udržely se vždy vzdělané státy, dosti mocné, aby uchránily svou samostatnost. Hégemonie v '''E'''-pě měnila od 2000 let sídlo své, a střed vzdělanosti, obchodu a bohatství posunul se ze Středomoří do záp. '''E'''-py, a půjde snad, bude-li tak souzeno, zase zpět na východ. To bylo jistou výhodou pro vývoj vzdělanosti. Velké říše asijské byly vždy povaleny jedinou válkou, a ze vzdělanosti egyptské zbyly jen zříceniny a mumie. — V '''E'''-pě však mohla prométhejská jiskra svobody vždy utéci se v bezpečný útulek četných ostrovů a poloostrovů, hor a močálů proti barbarským nájezdům velmocných nepřátel, jakými byli Peršané, Hunové, Mongolové a Turci. Proto měl skoro každý sebe menší národek v '''E'''-pě svůj čestný den v dějinách; den slávy a moci měli Portugalci, Hollanďané i Švédové, tak jako Španělé, Francouzi i Angličané. Byla to jakási federace národů, která '''E'''-pu poměrně mladou učinila světovládkyní, jež nyní panuje ve vesmíru, jež zalidnila i opanovala Ameriku i Austrálii a dobývá nyní Afriky a Asie. Za naší doby jest '''E.''' na vrcholu slávy své; předčí bohatstvím a vzdělaností i Asii dvakráte tak lidnatou a pracovitostí a plodností drží se ještě na své výši, ač severní Amerika počíná činiti jí konkurrenci čím dále nebezpečnější. Kdyby '''E.''' ztratila jednou mužnost, pružnost, pracovitost a pokročilost svou, přišla by i o svoji hégemonii, jíž by se jiné země zmocnily. Dí zajisté staré dobré přísloví: ''Imperium iisdem artibus retinetur, quibus partum est''. Jest proto důležita role malých národků, které jsou jako mladší členové rodiny evropské a nahraditi mají starší, na nichž se jeví někdy již úpadek patrný. Pokrok vzdělanosti jeví se jako zápas, v němž na místě unavených a raněných božích bojovníků nastupují vždy noví zápasníci ve prospěch člověčenstva, těžíce — každý v oboru své práce — ze souborné oné činnosti millionů, kterou nazýváme právě vzdělaností. Na každém národě samém — ať velkém nebo malém — záleží především, aby si prací svou ve kterémkoliv oboru duševním nebo hmotném zjednal věčných zásluh a slávy u všeho člověčenstva, nejlepšího to soudce živých i mrtvých. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' '''E.''' jest vedle Australie nejmenší kontinent, na sev.-záp. konci skupiny celin, již zoveme Starým světem. Pokud měřítkem pro pojem kontinentu jsou pouze hranice mezi souší a mořem, podoba geometrická a rozsah plošný, nemá '''E.''' nejmenšího oprávnění na to příjmí. Přece však rozmýšleli bychom se přijmouti Peschelův název alpinského poloostrova Asie, a kdybychom se již i s myšlénkou tou spřátelili, bylo by nutným toho důsledkem vyloučení celé větší, východní polovice Ruska až po záp. hranici oblasti Donu, Volgy a přítoků východního Bílého moře — z '''E'''-py, neboť tu teprve vlastně počíná poloostrovní ráz evropský. Rozmýšleli bychom se rovněž přijmouti pro '''E'''-pu a Asii souborné jméno {{Prostrkaně|Eurasie}}, neboť geologové (Suess) užívajíce jména toho, rozumí jím dnešní '''E'''-pu a Asii, vylučují však z toho Přední Indii a připojují země Atlasské. '''E.''' jest tudíž celinou, abychom tak řekli, jen v kulturním smyslu, a dnešní její postavení rovná se poměrně asi onomu, jež mělo východní Středomoří ve starověku, jsouc tehdaž skutečně jakýmsi kontinentem v kontinentu. Námitka, popírající '''E'''-pě kontinentálnost a dovozující, že kulturní hranice nemůže rozhodovati o mezích dvou kontinentů, ač skutečně jest oprávněna, jelikož kultura sama i co do sídla svého jest velmi měnlivá, až dosud nedovedla zvrátiti starý zvyk, tím spíše, že právě a jedině obyvatelé této '''E'''-py tvořili názvosloví pro jednotlivé útvary povrchu zemského a jaksi strannicky nazvali '''E'''-pu kontinentem. {{Prostrkaně|Jméno}} samo, různě vysvětlované, zdá se míti původ svůj v staroassyrském ''ereb'' nebo ''irib'', jež se nám ve starých nápisech zachovalo a značí »západní slunce« naproti ''asu'', východu. Z toho vznikly názvy »Asie« a »'''E.'''«, jež původně vztahovaly se na země ležící na východní a západní straně archipelu řeckého. Čím dále šířily se zeměpisné vědomosti obyvatelstva zde usedlého, tím dále vztahovala se jména ta, až jim okeány vykázaly meze. I Foiníkové přijali jméno ''ereb''. U Hérodota (4, 45) ovšem jméno '''E'''-py odvozuje se ode jména ženy, královské dcery foinícké, již prý Zeus, láskou roznícen, na svých bedrách přes moře na Krétu unesl. O nedůslednosti názvu '''E'''-py jakožto kontinentu uvažováno teprve v poslední době, ale téměř souhlasně uznáno, že by bylo marným bojem proti dějinám lidské kultury, chtíti dosavadní zvyklosti odstraniti, tím spíše, že '''E.''' až do našich dnů dovedla býti nejen kulturně samostatným členem povrchu zemského, ale i středem, z něhož vycházela a vychází téměř veškerá intellektuální síla světová. Toto kulturní a anthropo-geografické postavení již před 2000 léty jasně tušil geniální Strabo, jemuž děkujeme první charakteristiku '''E'''-py. Při určování hranic '''E'''-py naproti Asii panovalo již tehdáž mínění, že dlužno vycházeti od Černého moře, nejistota spočívala pouze v tom, třeba-li jíti na sever nebo na východ. Hérodot chtěl vésti hranici na východ, později však obyčejně vedena po ř. Donu, kdežto o neznámé kraje severně pramenů této řeky nikdo se nestaral. Tak trval stav po celý středověk a teprve v novém věku šířila se '''E.''' s rozsahem Ruské říše na újmu Asie, a po nějakou dobu zdálo se, že ustálí se čára od jižního ohbu Donu na východ k ř. Obu a k Uralu a po tomto až k moři. Mnohem vědečtěji pochopil otázku tuto Gmelin, dovozuje, že teprve na Jeniseji nastává nový svět. Znatelně stoupá tam půda, řeky mají sladkou chuť, posavadní flora nahrazuje se cizími druhy, nová říše přírodní šíří se odtud dále k východu. S tímto názorem se i v nejnovější době shodoval Henry Seebohm. Přesněji ještě určil hranici tuto přírodozpytec Pallas, dle něhož se i Ritter řídil. Naproti tomu přijímali Francouzi, v první řadě Malte-Brun, za hranici hřeben Kavkázu, břeh moře Kaspického, řeku a pohoří Ural. Při tom vždy ještě ukazováno na jakousi kulturní hranici mezi '''E'''-pou a Asií. Poslední v této otázce pronesené mínění Rugeho, jenž je sdílí s Reclusem, uvažuje následovně: Povrch naší země jeví nám tři mořem obemknuté celiny. Tyto jsou širokým a hlubokým mořem od sebe velmi význačně odděleny. Chceme-li oba větší kontinenty, Starý a Nový svět, dále děliti, mohou nám za hranice sloužiti buď šíje takové, jako Panama a Suez, nebo musíme za ně přijmouti nejníže položené pásy země, t. j. takové sklesliny, jež asi dříve mořem bývaly kryty, nikoliv však hřebeny horské. Dle těchto zásad sluší se vésti hranici '''E'''-py takto: Od ústí Donu k jihovýchodu, sníženinou Manyče k moři Kaspickému, po pobřeží tohoto moře až k zátoce Embské (v sev.-východní jeho části), po řece Embě, dále k Tobolu, přítoku Irtyše, odkudž koryto Obu až po moře Arktické dělí '''E'''-pu od Asie. Následkem toho celý Ural připadne '''E'''-pě, kdežto Kavkáz celý zůstane Asii. Přidělíc však Ural '''E'''-pě, musíme tak učiniti i s N. Zemljou, jež v přírodním ohledu jest jen jeho pokračováním. Kdybychom chtěli býti docela důslední, měli bychom pak také Krim ponechati při Asii a veškerou hranici '''E'''-py vůbec děliti na kontinentální a okeánickou. Ukázali jsme, jak různá jsou mínění, pokud se týče prvé, avšak ani okeánickou nelze pokládati za přesně určenou neb ustálenou; i lze říci, že i tu neví se, co se má k '''E'''-pě čítali, a nelze očekávati ustálenosti, pokud pojem zemí okeánických a Arktidy (sev. polárních zemí) nebude více vypěstěn. Na celé severní, západní a až na nepatrnou část i jižní hranici oblévá '''E'''-pu okeán a jeho části. Hranice se tu mění tak, že někdy se čítají k '''E'''-pě i polární ostrovy Island, Špicberky a Nová Zemlja, někdy dokonce i země Františka Josefa, někdy však jen jeden nebo dva z nich. Velká Britannie se svými ostrovy čítávala se vždycky k '''E'''-pě, jinak však jest tomu v jihozápadě, kde ostrovy Azorské, Kanárské a Madeiru různě lze přiděliti (buď k Africe, nebo považovali je za okeánické). — V Středozemním moři panuje nejistota ohledně ostrovů mezi Sicilií a Túnisem (hl. Pantellaria a j.), jež přirozeně k Africe náležejí, administrativně však k '''E'''-pě se počítají. Také v moři Aegejském působí vedení hranice obtíže. Obyčejně zahrnují se k Asii jen Sporady, plným neprávem počítá se zde k '''E'''-pě Tenedos a také nezcela správně všecky ostrovy v moři Marmarském. Rozdíly při určování hranic '''E'''-py jsou tak veliké, že proti ploše '''E'''-py v nejužších hranicích '''E.''' v nejširších hranicích, i když nepočítáme k ní země Františka Josefa, zvětšuje se o 1,400.000 ''km''². Nejnovější udávaná čísla nejspolehlivějšího pramene (Wagner a Supan, Bevölkerung d. Erde VIII) pro plošné rozměry '''E'''-py jsou tato: '''E.''' v nejužších přirozených hranicích, bez ostr. Azorských, Kanárských a Madeiry, bez ostr. Marmarských, beze všech ostr. polárních, až k čáře Manyče, s mořem Azovským, avšak bez stepi Kaspické, zaujímá 9,246.000 ''km''², s ostr. polárními, t. Islandem (104.785), N. Zemljou (91.814), Špicberky a ostr. Medvědím (70.068) však 9,513.000 ''km''². Přidáme-li k tomu ještě step Kaspickou, vzroste plocha ta na 9,818.000 a rozšíříme-li hranici až na hřeben kavkázský, na 10,014.000 ''km''². Počítáme-li dále ještě k '''E'''-pě kraje na vých. straně Uralu (275.000), step mezi ř. Uralem a ř. Embou (163.000) a jižní svah Kavkázu (75.000), obdržíme jako rozsah '''E'''-py v nejširších hranicích 10,600.000 ''km''². V administrativních hranicích čítá se celá kontinentální plocha '''E'''-py, Rusko se svými 60 guberniemi, s N. Zemljou a m. Azovským, Dánsko s Islandem, Velká Britannie se svými ostrovy, Portugalsko s Azory a Madeirou, Španělsko s ostr. Kanárskými, země balkánské bez ostrovů Marmarských, což dohromady činí 9,937.194 ''km''². Obyčejnější však jest, že udává se plocha '''E'''-py bez Islandu a N. Zemlje, bez ostrovů Kanárských a Madeiry na 9,732.250 ''km''². Při tom třeba podotknouti, že politická hranice evropského Ruska v guberniích Permu a Orenburku sahá přes pohoří Ural a drží se pak dosti daleko na západ ř. Uralu, vyjmouc malý cíp (jižně m. Orenburku až k ř. Ilku, levému přítoku Uralu). Při západním rameni delty uralské dosahuje m. Kaspického, odkudž pak sev.-záp. břeh tohoto moře a čára Manyčská tvoří další hranici proti Asii. Jest tudíž '''E.''' jen o málo větší Australie, asi 4½kráte menší než Asie, 4krát než celá Amerika, 3kráte než Afrika. Plocha '''E'''-py rovná se ¹/₁₄—¹/₁₁ vší souše a ¹/₅₄—¹/₅₀ celého povrchu zemského. Jediná ze všech kontinentů leží '''E.''' úplně mimo horký pás a s výjimkou malé části v severovýchodě zcela v severním pásu mírném. Nejsevernější bod pevniny jest Nordkyn č. Kinerodden na 71° 5′ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Tarifa (vlastně Punta Marroqui na Isleta de Tarifa č. de las Palómas) na 36° s. š, 5" 36′ z. d., nejzápadnější Cabo da Roca (sev.-záp. Lisabonu) na 38° 42′ s. š., 9° 30′ z. d. Nejvýchodnější bod nelze udati. Ural sám leží na 60° v. d. a vých. hranice Permu ještě o 5° dále na východ. Počítáme-li s kontinentálními ostrovy, tu nejsevernější bod jest Severní mys na ostr. Magerö na 71° 11′ 30″ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Lithinos na Krétě na 34° 55′ s. š., 24° 45′ v. d., nejzápadnější Dunmore Head na 52° 7′ s. š.. 10° 30′ z. d. Nejdelší kontinentální osa '''E'''-py od jihozápadu (mys St. Vincent) k sev.-vých. (záliv Karský) měří 5700 ''km''; největší šířka kontinentu od sev. k jihu (Severní mys — Kap Matapan) jest 3911, nejmenší mezi Gascognským a Lionským zálivem 370 ''km''. {{Prostrkaně|Horizontální rozčlenění}}. C. Ritter byl snad první, jenž jasně postřehl ráz horizontálního rozčlenění evropského kontinentu. Trup jeho označoval jako pravoúhlý trojúhelník, jehož pravý úhel opírá se o severní pobřeží moře Kaspického, jehož jeden vrchol nalézá sena úžině Vajgačské, druhý u Bayonny na záp. konci Pyrenejí. Vých. stranu tohoto trojúhelníka lze zváti kontinentální, obě ostatní okeánickými. Přirovnání trupu '''E'''-py s trojúhelníkem není ovšem docela správné, neboť týž by pojal pouze ½ '''E'''-py, kdežto ve skutečnosti lze čítati ⅔ '''E'''-py ke trupu (65,4 % = 6,547.000 ''km''²). Ve všem vystupuje onen kontinentální ráz východní '''E'''-py proti všem ostatním stranám světovým. Čím dále k záp., tím více přechází '''E.''' v poloostr., až konečně periferii tvoří ostrovy evrop. sev.-záp. a již. Středomoří. Ráz '''E'''-py vůbec podmiňuje ono velkolepé vyvinutí se jižního středomoří, jako u žádného jiného kontinentu, a severního, pod kterýžto poslední pojem lze zahrnouti Balt, Sev. Německé moře a moře mezi Anglií a Irskem. S vývojem těchto středomoří srovnává se i ráz a množství poloostrovů a ostrovů. Na kontinentální trup '''E'''-py přimyká se řada {{Prostrkaně|poloostrovů}} různé velikosti. Některé jsou jen pouhé výběžky země, jimiž čáře pobřežní dostává se menších zálivů, tak poloostrov Kanin (10.500 ''km''²) v moři Arktickém, pol. Kurský (17.600 ''km''²) v Baltickém, Cotentin (2000 ''km''²) a Bretagne (23.700 ''km''²) na pobř. francouzském. Druhá skupina poloostrovů má tak značnou rozlohu a takovou hranici, že se mohly na nich vyvinouti zcela individuální poměry národopisné a politické. Útvary tyto jsou na obou světových stranách kontinentu velkolepě zastoupeny. Jižní středomořská strana vykazuje tři takové veliké poloostrovy; z nich nejzápadnější Pyrenejský (584.000 ''km''²) připomíná svými obrysy i svými poměry přírodopisnými blízkou Afriku, k níž měl i vztahy národopisné i dějinné, prostřední Italský (149.000 ''km''²), jenž se od předešlého liší svou štíhlou podobou, svým větším rozčleněním a periferií velkých ostrovů, vytvořuje v ohledu krajinném ideál jihoevropské krásy, konečně východní Balkánský (468.000 ''km''²), k jihu ještě více rozčleněný než Italský, upomíná ve mnohém na protější Asii, k níž nekonečná řada ostrovů Archipelagu tvoří přechod, po němž kráčela tisíciletá kultura. Krim (25.700 ''km''²) v Černém moři, jen úzkou šijí Perekopskou s celinou souvisící, jest vlastně jen úlomkem Asie. Než všecky tyto jihoevrop. poloostrovy dohromady plochou svou nedovedou vyvážiti veliký nordický poloostrov, skládající se ze 3 členů, t. Skandinavie (800.000), Koly (120.000) a Čuchonska (440.000) a od trupu '''E'''-py řadou největších jezer evropských — zbytkem to někdejšího moře — oddělený. Proti tomuto obru jest malý protilehlý poloostrov Jutský (39.500) jen pídimužíkem. Celkem zaujímají poloostrovy evropské asi 2,700.000 ''km''², tedy 27,8 % veškeré plochy. — Ve stejném směru, jako poloostrovy, jsou vyvinuty i {{Prostrkaně|ostrovy}}. Sledujeme-li pobřeží '''E'''-py od moře Arktického, lze vyčísti následující přirozené skupiny: Ostrovy evropského Ruska v Arktickém moři 110.092 ''km''² (nejv. N. Zemlja 91.816, Vajgač 3703, Kalgujev 3496), okeánické ostrovy arktické Island, Špicberky a Z. Fr. Josefa, dále pobřežní ostrovy na vnější straně Norska 21.800, na vnitřní 3970, na pobř. Čuchonska 5170, roztroušené baltické 10.680, skupina dánsko německá 13.600, pás ostr. frízských 880, ostr. Britské 309.300 (k nimž patří i Hebridy 3093, Orkneye 1044, Shetland 1422 ''km''² vel., dánské Farör 1333), ostr. v Kanálu a na pobř. francouzském 830, Baleary a Pithyusy 5014, Sardinie 24.077, Korsika 8866, neapolské a toskánské ostr. 390, Sicilie a sousední ostrovy s Maltou 26.063, ostrovy dalmatské 3300, jónské 2296, evropská čásť Archipelagu i s Krétou 18.731 ''km''². Veškeré ostrovy '''E'''-py i s uvedenými arktickými zaujímají celkem asi 785.000 ''km''² (7,8 % celé '''E'''-py), z čehož značná část připadá ovšem na neobydlené ostrovy polární. Kdežto však plocha poloostrovů severoevropských a jihoevropských jest téměř stejná, má se plocha ostrovů středomořských k poloostrovům jako 1 : 14, u okeánických však jako 1 : 3, nepočítajíc v to Špicberky. Převaha členitosti vůbec leží v sev.-záp. '''E'''-pě, kdežto od 50° s. š. na jih až po Gibraltarskou úžinu rozčlenění téměř úplně přestává. Dohromady zaujímají poloostrovy a ostrovy evropské plochu necelých 3½ mill. ''km''². Má se tudíž plošné rozčlenění '''E'''-py ke trupu jako 1 : 2 (v Asii 1 : 3, v Americe 1 : 12). — Absolutní délkou {{Prostrkaně|pobřeží}} jen Asie a Amerika převyšuje '''E'''-pu. V ničem jiném nezračí se tak podmínky pro vývoj světových dějin '''E'''-py, jako v jediném čísle, udávajícím poměrnou délku pobřeží. Jest to zvláštní, že pobřeží '''E'''-py jest daleko delší než pobřeží Afriky třikráte tak veliké. Kdybychom vzali číslo poměrného vývoje pobřeží afrického ku ploše tohoto kontinentu (28,3) za základ, měla by dle toho typu míti '''E.''' pobřeží jen 10.841 ''km'' dlouhé, ve skutečnosti má však 8kráte tolik, t. 86.873 ''km'', tak že pobřežní index '''E'''-py jest 87,6, kdežto index Šev. Ameriky jest 64,6, Asie 61,7, Jižní Ameriky 32,6, Australie 30,6, Afriky pouze 28,3. V celku jeví se tu obrovská převaha severní polokoule a '''E'''-py zvláště; pro tuto tím větší, uvážíme-li, že obrovská čásť pobřeží obou skutečných soupeřů, Sev. Ameriky a Asie, připadá na moře Arktické, téměř nepřístupné, kdežto pobřeží '''E'''-py jest splavné tak, jako pobřeží celin tropických. Jest to primát světový, jejž vývoj naší země i v tomto ohledu (již od tertiéru, kdy i na vých. straně moře do značné míry obmykalo '''E'''-pu) uštědřil malé '''E'''-pě. Následek toho jest, že celý vnitřek '''E'''-py nese ráz okeánický. tak že teprve na půdě Ruské říše jsou body od moře vzdálené přes 700 ''km''. Nejkontinentálnější bod '''E'''-py posunuje se takto docela na východní hranici celiny (Vrchní Uralsk) a přijímáme-li administrativní hranici evrop. Ruska, tedy docela až tam, kde říčka Ajat opouští půdu evropskou, a tak '''E.''' jest jediným ze všech kontinentů, jehož největší mořské vzdálenosti leží na vnější hranici. Dle jednotlivých moři připadá na Atlantský okeán 57.470 ''km'', t. j. 66,2 %, na Středomoří 14.516, t. j. 16,7 %, na moře Arktické 10.552 č. 12,1 % a na Černomořské 4338 ''km'' č. 5 % všeho pobřeží evropského. Že při takovémto rozvoji pobřeží různě se utváří, jest pochopitelno. Všecky typy plochého i příkrého pobřeží jsou zde zastoupeny. Fjordové pobřeží Norska a záp. Skotska, jakož i neustálým příbojem rozervané pobřeží záp. Anglie, Irska a Bretaňska a sev.-vých. Španěl poskytují množství přirozených přístavů. Nejnepříznivěji utvářily se poměry na plochém dunovém pobřeží Nizozemska, sev.-záp. Německa, záp. Jutska, franc. Gascogně a vých. Anglie. Ovšem, co zde moře opominulo, vytvořila do jisté míry ústí řek. Značný počet přístavů atlantských a právě největší z nich, jako Hamburk, Brémy, Rotterdam, Amsterdam, Hull, Londýn, Havre a Bordeaux, Porto i Lisabon jsou přístavy říčními. I v Baltu, ačkoliv zde téměř není přílivu a odlivu, jsou přístavy říční Štětín, Gdansko, Riga, Petrohrad a některé severošvédské; i Štokholm, jenž leží na výtoku jezera, sem lze počítati. Zcela jiné jsou poměry ve Středozemním moři, kde převládá příkrý břeh a kde ploché svahy delty a říční ustupují do pozadí. Žádný z větších přístavů tohoto moře nelze uznati za říční; Malaga, Barcellona, Marseille, Janov, Livorno, Neapol, Messina, Palermo, Brindisi, Ancona, Benátky, Terst, Athény, Saloniki, Cařihrad — žádný z těchto přístavů nestal se tím za přispění splavné řeky. Teprve v Černém moři vyskytují se zase říční přístavy, avšak i zde zvláštní útvar pobřeží jihoruského, způsobený límany s úzkým vchodem do moře, dal vzniknouti nejpřednějšímu přístavu, Oděse, bez řeky. Na nízkých březích moře Azovského při širokém ústí Donu leží několik přístavů, zvláště pro obchod obilní důležitějších. Jisto, že pobřeží '''E'''-py prodělalo a prodělává v poměru ke hladině mořské jisté změny ve směru vertikálním; nevíme dnes ovšem, je-li příčinou toho klesnutí hladiny mořské či stoupnutí souše. Pobřeží získává (povznáší se nad hladinu) téměř v celé Skandinavii (s výjimkou malé části jižního Švédska, kde se spíše ponořuje), v Čuchonsku a sev. provinciích baltických, na Jan Meyenu, Špicberkách, N. Zemlji, záp. pobřeží Skotska, Anglie a Walesu, kdežto atlantské pobřeží evropské od Jutska až po Pyreneje, jakož i Irsko a jižní Anglie zdají se spíše klesati; Island chová se neutrálně. Ničeho nevíme v té příčině o poloostrově Pyrenejském. Baleary, Korsika a Sardinie a z větší části i Sicilie se zvedají. Zvláště velikým změnám podrobeno záp. pobřeží sicilské. Pobřeží benátské a dalmatské, jakož i jihoitalské klesá, zdvihá se balkánské a jihoruské, především krimské. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopisně '''E'''-pu lze rozděliti od západu k východu ve 3 meridionální pásy, a tyto opět od severu k jihu ve tři části, tak že rozdělením tím vzniká 9 velikých dílů. Západní pás počíná na severu ostrovím britským, ve středu má Francii a na jihu poloostrov pyrenejský; střední má na sev. poloostrov skandinavský a jutský, přechází uprostřed v rovinu severoněmeckou a kopčinu jihoněm. a Alpy a končí poloostrovem apenninským; východní má na sev. roviny ruské od Uralu až do Polska, ve středu soustavu karpatskou a planinu středoruskou, na jihu poloostrov balkánský a krimský, který souvisí s balkánským (zvláště Dobrudžou), jako Baleary s poloostr. pyrenejským a Sicilie s apenninským. — Obyčejné starší rozdělení jest na: 1. severní hornatinu (ostr. britské, Skandinavie a Jutsko), 2. střední rovinu (od Francie k Uralu a Krimu) a 3. jižní hornatinu (poloostr. pyrenej., apennin. a balkánský, Cevenny, Alpy a Karpaty); ale rozdělení to jest méně plastické, což poznáme, všimneme-li si, že '''E.''' srostla z ostroví mezi Atlantským okeánem a jeho zátokami s jedné a zátokami Tichého, vlastně Indického okeánu s druhé strany, kteréžto poslední sahaly až k České Třebové a buď pomalu vysychaly, jako Uhersko, nebo ztratily své spojení s Indickým okeánem, jako Černé moře, které za to nabylo spojení s Atlantským. Kdežto na západě působila více erose mořská, která protrhla úžinu La Manche mezi V. Britannií a Hollandskem a úžiny mezi Skandinavií a Jutskem, působil od jihu více tlak laterální, který utvořil Pyreneje a Alpy; ale i v západních hřbetech V. Britannie a Skandinavie jeví se působení tlaku laterálního, kdežto na jihu utvoření se Aegejského moře a úžiny Gibraltarské pochází z doby mladší. Středem nejméně pohnutým jsou Čechy; i ruské planiny, směrem jihovýchodním z moře usedlé, jsou většinou jako neporušeny. Vulkanismus na jihu (Italie a Sicilie) a na severu (Island) dosud činný upomíná zřejmě na doby utváření se '''E'''-py. '''E.''' jest převážně rovinou; dle Berghausa zaujímají roviny 0,7 celé '''E'''-py; střední (německo-ruská) sama 0,6; {{Prostrkaně|střední výška}} '''E'''-py udává se kol 300 ''m'' (Leipoldt 297, Lapparent 292, Murray 286, Penck 280, Supan 290) a připočteme-li i ostrovy a Zakávkazí, jako Heiderich činí, 375 ''m''. '''E.''' má vyšší hory než celina australská, ale nižší než Asie, Amerika a Afrika; nejvyšší bod — arci nehledíc ke Kavkázu — Mont Blanc (4810 ''m'') leží v čáře středních Alp, kde 30 vrcholů dosahuje výšky přes 4000 ''m'', čehož jinde neshledáváme, neb druhé nejvyšší pohoří Sierra Nevada dosahuje v Cerru de Mulahacen 3567 ''m'', Pyreneje jen 3404 ''m'', Etna 3313, na poloostrově balkánském Ljubotrn 3050 ''m'', Musallá 2919 ''m'' a Olymp thessalský 2973 ''m'', v Apenninách Gran Sasso d’Italia 2909 ''m'', v Karpatech Gerlach 2663 ''m'' a níže Negoi 2543 ''m'' a ve Skandinavii Galdhöpig 2604 ''m''. Sever jest vůbec nižší nežli jih (ve Skotsku: Ben Nevis 1343, v Uralu: Deniškin Kámen 1633 ''m''), neboť tlak z jihu k severu byl nejsilnější a stálá skoro zemětřesení v Italii ukazují, že snad ještě nepřestal působiti; za to krajina jihovýchodní Rusi u moře Kaspického od Astrachaně (—11) až ke Kisljaru leží až —27 ''m'' pod hladinou moře, rovněž část uměle chráněných nížin (»marsch«) v Belgii a Hollandsku (Groenendyk -0,7 ''m''). Ve tvarech horopisných upomíná '''E.''' svým východem a středem na Asii, jihozápadem, poloostr. pyrenejským a apenninským na sev. Afriku; podobajíť se zajisté veliké roviny ruské sibiřským a turánským, Pyreneje, Alpy a Karpaty opět Kavkázu a Himálaji, tak že čára nejširšího scvrknutí parallelního Starého světa byla vytknuta od Číny přes Himálaji, Persii, Kavkáz, Krim, Karpaty a Alpy k Pyrenejím. Na druhé straně jsou planiny středošpanělské a roviny apulské podobny berberským, zvl. v Maroku a Alžírsku t. zv. »hauts plateaux«, ano stará fauna špan. a italská souvisí palaeontologicky se sev.-africkou. Toto spojení, jak ze zbytků velkých pliocénních ssavců (slonů a j.) v Gibraltaru a na Maltě se vyskytujících jest patrno, velmi pozdě bylo přerušeno. Rovněž z doby pliocénni jest protržení se Černého moře k Aegejskému; s protržením tím souvisí vysušení částí stepí západoasijských asi tak, že Manyč přestal býti průplavem mezi Černým a Kaspickým mořem, kteréž poslední, zbaveno jsouc přítoků, klesalo a klesá dosud, jako všecka jezera západoasijská. Že Kaspické moře spojeno bývalo s arktickým, a že spojení to pozdě přestalo, nezdá se býti pravdivým; novější výzkumy novosibiřské naopak naznačují, že v pliocénu moře arktického ani nebylo. Ano u angl. badatelů nabývá převahy náhled, že mělčina mořská mezi V. Britannií a Gronskem jest potopeným starým miocénním mostem (''miocen bridge''), a jazyková příbuznost Basků s Algonkiny ukazovala by snad na pozdní stěhování se člověka přes tento most. Podobnost arktické flory a zvířeny ukazovala by spíše na společnou vlasť předglaciální. Jisto jest, že '''E.''' na jihovýchodě souvisela přes záp. Asii s mořem Indickým, nejisto kudy, že půda Baltického moře a jižní čásť Severního moře byla na čas zemí a že moře krylo poměrně větší části '''E'''-py, zejména v Uhrách a na Rusi, až do posledních dob, což vysvětluje spolu staré vlažnější podnebí evropské. Může se tedy s Whitneyem mluviti o jisté desikkaci v '''E'''-pě, již dokazují četná solná jezera stepní. Uznáno jest dále, že '''E.''' srostla v dobách geologického utváření se ze 4 řad plochých archibolů (prvotních ostrovů), ale jejich počet a hranice nejsou dosud-ustáleny; taktéž není možno dosud stanoviti vznik a výši starých horstev. Dály se sice pokusy o vysvětlení toho v Belgii, ve Skotsku a Porýnsku, ale právě o velkých pohořích víme, že jsou pozdní a že rostla asi pomalu do výše; tak neměly Alpy švýcarské, jak Heer dokázal, v miocénu ani 1000 ''m'' výšky, a ledová doba ve větší části sev. '''E'''-py zahladila všecky stopy minulosti tak, že původní stav těchto krajin nesnadno jest určiti. Dva zákony možno stanovití: 1. '''E.''' zarůstala od západu k východu zanášením mořského dna, výjimku tvoří jen moře Baltické, Jaderské a Aegejské; a 2. všecky větší hory (Alpy, Pyreneje, Karpaty, Balkán, Apenniny) a všecky větší řeky (Dunaj, Rýn, Volga, Labe, Odra, Pád atd.) jsou původu mladšího; starými zdají se býti jen hory skotské (dle Ramsaye) a snad i skandinavské a mnohé nyní nízké pecky horní (Harc, Dobrudža, Valdaj). Podrobnějších výzkumů o celé '''E'''-pě dosud nemáme; sám Suess i Geikie mluví jen o severozápadě '''E'''-py. Suess rozeznává v západě '''E'''-py od sev. k jihu 4 pásma, z nichž obsahuje: 1. rulu archaickou v Hebridech a Lofotech mezi zátokou Loch Eriboll v sev. Skotsku a ostr. Magerö při severním Norsku; 2. kaledonské zvlnění na severovýchod se táhnoucí (Skotsko, severní Wales, sev. a vých. Irsko a sev. Norsko) a horstva z doby mezi silurem a devonem; propadlina ve středu Skotska jest naplněna útvarem uhelným; 3. pecky (''Horst''), j. středo-jihozáp. Irsko, již. Wales a Cornwall, Bretonsko, střední planina francouzská, záp. Španělsko (''meseta'') i Portugalsko, Ardenny, Porýnské staré hory, Česká planina, Sudety s Durynským lesem a Harcem (Suess jmenuje to záp. armorikánskou, vých. variskickou vlnou); pásmo to obsahuje silur, devon a zpodni uhlí, je tedy z doby karbonu; 4. alpinskou soustavu (Sierra Nevada, Pyreneje, Alpy, Jura, Apennin, Karpaty, Sedmihradsko-banátské hory, Balkán, Krim a Kavkáz); pásmo to obsahuje vrstvy z jihu vytlačené z doby tertiérni. Geikie líčí podrobněji střídání se suché země a moře, zvláště v sev. nížině německoruské. Dle něho za kambrické doby byla celina od Hebrid přes Skandinavii a Čuchonsko do Ruska; ve Skotsku a Walesu byla jezera. Kdežto za siluru krylo moře celou V. Britannii až na několik sopek na sev.-záp., nastalo na konci siluru veliké zdvižení, tak že ve Skotsku a Německu vznikla veliká jezera, v nichž ukládal se rudý pískovec (''Old-red''). Na počátku kamenouhelné doby vystoupilo moře opět, zatopilo Anglii, Irsko a nížinu až do střední Rusi, kde snížením se hladiny mořské vznikly mělké močály přímořské, v nichž se tvořilo uhlí. Za permu převládala ještě uzavřená jezera. Severozápad '''E'''-py byl tehdy — za palaeozoické doby — vyšší zemí, vulkanismem zmítanou a střídavě ponořovanou. Trias přivedla novou potopu hlubším mořem v Anglii a ve střední '''E'''-pě; tu zase Skotsko a Irsko bylo suchou zemí, Anglie však a střední Německo až do Rusi byly kryty mělkým mořem. Za křídy byla Anglie na čas suchou zemí, ale hluboké moře sahalo až k Uralu a přes Alpy do Asie až k Indickému okeánu. Eocén jest doba zemní v střední '''E'''-pě, ale Alpy zdviženy jsou po miocénu; v téže době vysušeno jest sarmatské (uher.) moře, Černé moře couvlo a zdviženy jsou jižní Sicilie, Apennin a j. Vůbec klade Geikie váhu na tlak od západu na východ a na silnou erosi v záp. '''E'''-pě a tvrdí, že obě nížiny, severoněm.-ruská a jižní středomořská, byly od sebe vždy odděleny ostrovím; severní dolina byla již za siluru a byla vždy mělčí. {{Prostrkaně|Iberský}} poloostrov (střední výše 660 ''m'' dle Calderona, 701 ''m'' dle Leipoldta) jest ve velkém planinou (''macizo centrale''), přerušenou dvěma horskými vlnami. Na východ obmezuje ji nížina aragonská, v jihu andaluská. Za onou k východu vyvstávají Pyreneje, za touto k jihu pohoří Bétické. Nejsevernější vlnou jest pohoří Karpetanské, jižní horstvo Toledské. Sev. od Karpetanského pohoří rozkládá se rovina starokastilská, jižně obě roviny novokastilské. Postupujeme-li tedy od Atlantského okeánu k Středozemnímu moři, shledáváme 5 vln, t. sev. pobřežní pohoří, Karpetanské, Toledské, Sierru Morenu a pohoří Bétické a 4 roviny, totiž: starokastilskou, sev. a jižní novokastilskou a andaluskou. Západní planiny v Galicii a Portugalsku jsou nižší staré horstvo. Jdeme-li od vých. k záp., máme Pyreneje, roviny aragonskou a sev. od ní máme horstvo baskické, jižně katalonské, iberské pohoří (pokraj střední planiny a kopčinu od Galicie do Algarve sahající). Nejvyšší místo poloostrova a '''E'''-py mimoalpské vůbec jest Cerro de Mulahacen 3554 ''m'' v bétickém pohoří (dle Ibaněze penibétickém) a sice v Sierře Nevadě. Vedle je Picacho de Veleta (3470 ''m''). Sierra Nevada je malá ellipsa prahorní o temenné výši 3000 ''m''. Bétickou Kordilleru tvoří skupené osamělé hory rozličné výše (La Sagra 2400 ''m'', Sra Gador 2325 ''m'', S. de los Filabres 2080 ''m'', Alpujarras vlastní 1624 ''m''), mezi nimiž se utvořila nízká údolí (Granada 670, Antequera 900, Ronda 747 ''m''). Severně od Nevady kolem Guadalquiviru rozkládá se {{Prostrkaně|nížina andaluská}}, která od sev.-vých k jihozápadu stále klesá, tak že výška u Jaénu jest 549, u Cordoby 104, u Xerez de la Frontera 49, u Sevilly jen několik ''m'' n. m. K západu klesá též {{Prostrkaně|střední planina}} (6—800 ''m'' prům.) {{Prostrkaně|novokastilská}} (Cuenca 903, Ciudad Real 680, Madrid 630, Aranjuez 519, Toledo 450 ''m'') s horami Toledskými (1448 ''m'', jiní 1557, obyč. jen přes 1000), jako záhybem upostřed a s kopčinou estremadurskou na západ spadající (Cáceres 471, Trujillo 485, Merida 195, Badajoz 155 ''m'') a do Portugalska přecházející, kde nabývá 400 ''m'' prům. výšky (Evora 277), řeky hlubší (Mertola 71). Osamělé jihozápadní hory Algarvské až 903 ''m'' (Foia). Jižní kraj této planiny tvoří Sierra Morena, která z nížiny andaluské vystupuje jako horstvo, ale na sever přechází v pouhou planinu s kopci 100—200 ''m'' vys.; nejvyšší místo jest Estrella 1299 ''m'' a nejdůležitější průsmyk Despeňaperos 745 ''m''. Západ jest ještě nižší. Střední horstvo karpetánské mění 19kráte svůj směr a dělí se ve 4 hlavní skupiny: 1. vých. Sierra de Guadarrama (P. de Penelara 2405 ''m''); 2. ve středu S. de Gredos (Plaza de Almanzor 2661 ''m'', nejvyšší bod stř. Španělska); 3. S. de Gata 1735 ''m'' a 4. osamělé pohoří v Portugalsku na planině S. da Estrella (Malhão 1993 ''m''). Rovina starokastilská jest průměrem 600—800 ''m'' vysoká (Burgos S51, Leon 802, Salamanca 807, Valladolid 679, solná jezera u Villapanda 684 — západněji Almeida 751, Vizeu 540, Lamego 482 ''m''), ale v sev.-záp. dosahuje hora el Teleno výše 2188 ''m''. Galicii a sev. Portugalsko kryje nižší kopčina s hlubokými údolími a horami 1000—1300 ''m'' vys. (Santiago de Compostella 228, Orense 144, Lugo 461). Severní okraj roviny starokastilské tvořen jest pohořím astursko-kantabrijským s nejvyšším bodem Torre de Cerredo 2678 ''m'' a skupinou (10) Picos de Europa přes 2000 ''m'' vys. Západ má Espiguete 2543 ''m'', východ přechází v nižší pohoří baskické (nejv. Aitzgorri 1544) až k železničnímu prosmyku Idiazabalskému (mezi ním a Pyrenejemi jen výška 658 ''m''). Východní kraj této střední roviny tvoří po pr. břehu Ebra mohutný pás horský soustavy iberské s horami Cerro de S. Lorenzo 2305 a Moncayo 2348 ''m''. V jihu se pokraj ten sklání na 12—1400 ''m'' (Soria 1049, Teruel 856), jediná S. Javalambre jihových. od Teruelu má 2002 ''m''. Nížina aragonská, vých. od roviny starokastilské po obou březích Ebra ležící, počíná u Logroña (367), snižuje se na vých.- sev.-východ (Tudela 253, Zaragoza 184, Mequinenza 52 ''m''), ale nedostihuje moře Středozemního, od něhož oddělena jest pohořím katalonským, které na severu jest v S. Monseny 1699 ''m'' vys. Na l. břehu Ebra pod Pyrenejemi jest řada předhoří nižších a mladších stupňů (Pamplona 426, Jaca 735, Cardona 436, Gerona jen б0 ''m''), místy však i vyšších, jako Peňa de Oroel 1731 ''m''. {{Prostrkaně|Baleáry}} dosahují na Mallorce v Silla de Torrellas 1571, na Cabreře 1200, na Menorce jen v el Toro 368, Pithyusy na Ibize 430 a na Formenteře 183 ''m''. {{Prostrkaně|Pyreneje}} dělí se přirozeně ve 2 části: západní mladší a východní starší, souvisící spolu příčným hřbetem Pto de Pallas v údolí arránském na pramenisku Garonny; někteří také, jako Penck, dělí je na 3 části: západ, střed a východ. Západní vznikají u Atlantského okeánu nízkým pohořím La Rhune 900 ''m'', stoupají pomalu na východ (Roncesvalles hora 1207) k Pto d’Oro 2017 ''m'' a k P. D’Anie 2504 ''m'' na půdě francouzské a dosahují největší výšky v Pic du Midi d’Ossau 2885 ''m'', kde končí. Střední Pyreneje, prům. 2500 ''m'' vys., jsou částí nejvyšší (Pic de Vignemale 3290, Mt Perdu 3352, Marboré 3320 a skupina Maladetta v Pic Nethou 3404 ''m'') a chovají také největší krásy přírodní, jako Cirque de Gavarnie s vodopádem 482 ''m'' vys. a s pověstným průsmykem Brêche du Roland (2805), avšak spíše na straně francouzské, kde jsou hluboká údolí (Bagnéres 554 a Bagnéres de Luchon 629 ''m''), než na vyšší straně španělské (lázně Panticosa 1776 ''m''). Východněji jsou nižší Tuc de Mauberne 2800, Estats 3124, Montcalm 3080 ''m''. Vých. Pyreneje počínají prosmykem Col de la Perche (1622 ''m'') a postupujíce k moři Středozemnímu mají kromě vrchů Puigmal 2909 a Mt Canigou 2785 ''m'' ve Francii jen nízké hory, jako jejich kraj Mts Albères 1257 ''m'' a na sev.-vých. výběžek Mts Corbières 1231 ''m''.<br> {{Prostrkaně|Francie}} mezi Pyrenejemi, Alpami a Bretonskem skládá se vedle nížin řek Seiny, Loiry a Rhônu a středu (''plateau central'') z ostrovů střední planiny auvergneské, 800 ''m'' prům. výše (Julien). Tato pokrývá v širším slova smyslu 80.000 ''km''² v kruhu, z něhož na sev.-vých. vybíhá horstvo Morvan a na jihozáp. Garrigues (záp. od Montpellieru). Ostrov ten byl ještě pozdě v tertiéru oddělen od Pyrenejí mořskou úžinou u Castelnaudary, která nyní na 190 ''m'' zanesena jest. Planina tato není ani jednorodá, ani stejnotvárná: vedle alluviálních nížin v Limagni (dep. Puy de Dôme) na severu vyskytují se ve středu vulkanické krátery, proudy lávy a vyhaslé sopky a konečně v záp. části Cevenn vápenné planiny Causses (dep. Tarn) s hlubokými cañony. Ku planinám těmto čítáme pohoří Morvan, útvaru prahorního, dosahující jen 902 ''m'' (rozvodí Saony a Seiny jen 301 ''m''), ale planina na jihovýchod roste, až mezi horní Loirou a Rhônem dostupuje v Pilatu 1434 ''m'' výše. Jižně od pohoří Morvanského, mezi Loirou a Allierem, jehož staré jezerní údolí sluje Limagne (Clermont Ferrand 407, St. Etienne 525, Puy 625 ''m''), dme se planina Forez ok. 1300 ''m'' vysoká s horou Pierre s Haute 1640 ''m''. Ve středu Auvernie je 3 skupení: vulkanické Dômeské (60 kráterů) s Puy de Dôme u Clermontu (1465 m), Doréské s Puy de Sancy (1886 ''m''), nejvyšší to horou celé střední Francie, a Cantalské s Plomb du Cantal (1852 ''m''). V kráterech jsou někdy jezera. Od horní Loiry na jihozápad postupují: planina Velay se 180 nižšími sopkami mezi prameny Loiry a Allieru, s Bois de l’Hôpital (1423 ''m'') a la Margeride (Mts de Randon 1554 ''m'') a sopečná planina (záp. d’Aubrac 1471 ''m''). Cevenny, které na jihu obloukem na jihovýchod zahnutým planiny ty objímají, jsou na pramenisku Loiry v Mt. Mézencu 1754 ''m'' vysoky, klesají rychle na východ a pomalu k západu, kde jeví se velké vápencové planiny, {{Prostrkaně|causses}} (800—1000 ''m''), hlubokými (500—600 ''m'') prorvami říčními ({{Prostrkaně|cañony}}) roztrhané; tu jest franc. Abršpach, skály zv. Montpellier le vieux. Nízké dubiny jihozáp. ({{Prostrkaně|garrigues}} zvané) končí se v Mont-Noires 1210 ''m'' vys. Z okolních nížin Francie nejvyšší a nejmenší jest nížina od Cevenn k Středozemnímu moři, z níž vystupují jen 2 hory: Montagne de la Gardiole 236 m jihozáp. od Montpellieru a St. Loup 115 m u Agde; jinak jest krajina ta naprostou nížinou (Nar- bonne 2, Montpellier 44, Nimes 45, Avinion 12, Arles 3, Aix 132, Orange 46, Carpentras 102. Apt 250 ''m''). Širší jest již rovina západní (Languedoc), v níž se ztrácejí malé výběžky středního horstva; nejnižší jest při dolní Garonně (Bordeaux 4, Agen 23 ''m''), na jih stoupá (Angoulême 30, Toulouse 133, Cahors 128, Alby 169, Auch 166, Pau 175, Tarbes 310 ''m''. Nejvyšší výšky dostihuje pod Pyrenejemi Tarascon 480 ''m''. Na záp. mezi Garonnou a Atlantským okeánem přechází nížina ta v písčiny (''Landes'') až 130 ''m'' vys., provázené na pobřeží dunami až 89 ''m'' vys., ale také s místy nižšími (Mont de Marsan 43, Dax 9, Bayonne 5 ''m''). Stejné skoro výšky jest severní rovina až k údolí Loiry; na jejím východě vstává sice planina Millevache až do 970 ''m'', ale na západě klesá (Limoges 210, Bourges 150, Poitiers 112 ''m''. Podobně jest v údolí Loiry (Orléans 93, Tours 47, Angers 47, Nantes 2 ''m''), a nejvyšší horou mezi oběma jest Malchus (285 ''m'') v kraji Gâtine. Sev.-záp. Francie jest také nížinou, která na třech místech prostoupena jest horami, na severu a na jihu Bretagne a u Alençonu, kde jest zároveň nejvyšší místo sev. Francie v Mt. des Avaloirs a d’Ecouves, obě 417 ''m''. Záp. Normandie jest lesnatá kopčina (''bocage'') až přes 300 ''m'' vys. (Mt. Pincon 359 ''m'' jihozáp. od Caenu); málo vyšší horstvo prahorní vystupuje v Bretagni, na sev. Mt d. St. Michel 391 a le Mené 340 ''m'', na jihu Menezhom 330 ''m''; mezi těmito horami táhnou se silurské stepi (Landes de Lanvaux) prům. 89–175 ''m'' vys. s místy níže položenými (Rennes 40, le Mans 50 ''m''). Sev.-východ Francie jest nižší, tak že by moře vystoupivši o 100 ''m'' zatopilo celý kraj od La Manche přes Paříž (25) po Châlons s. Marne (85), Remeš (86), Troyes (101), Soissons (47), Arras (66), ano vniklo by i do nížiny flanderské (Lille 23, Cambrai 55) a jen některé kopce přes 200 ''m'' vys. vyčnívaly by jako ostrovy až po Ardenny, kde má Valmy 138 a Bar le Duc 189 ''m''. — {{Prostrkaně|Ardenny}} na půdě francouzské mají ráz pouhých planin bez kopců s hluboko vrytými koryty řek Mosy a Mosely (Sedan 160, Givet 100, Verdun 204 ''m''); nejvyšší místa jsou v 400—500 ''m'' (Croix Scaille 504, ale vých. Toul 204, Nancy 250, Mety 160, Thionville 148 ''m''). Rozvodí mezi řekami Seinou a Saonou tvoří planiny Faucilles, zvané tak od podoby k srpu, 400—500 ''m'' vys., planina Langreská 381, Hautmont 548, a na jihozáp. u Nuits Bois Janson 636 ''m''. Mèsta leží níže (Dijon 248, Vesoul 235, Épinal 317 ''m''). {{Prostrkaně|Vogesy}} spadají do Francie prudce s výše 1400 ''m'' (Belchen Sulzský 1428 ''m'') do roviny a ještě prudčeji do jižní roviny (Belfort 334 ''m''). {{Prostrkaně|Pohoří Jurské}}, které od Faucilles odděleno jest nížinou horní Saony (Dole 203, Besançon 233), jest nejvyšší na jihozápadě v Crêt de la Neige 1724 ''m''. Skládá se asi ze 30 souběžných temen vrásek — Thurmann), od jihozáp. k sev.-vých. postupujících, o 800 až 900 ''m'' výšky vrcholové, ale na sev. v Noirmontu 1550 ''m'' dosahujících. Od Alp jsou střední planiny odděleny nížinou u řeky Rhônu, stále k jihu klesající (Perte du Rhône 259, Macon 184, Lyon 169, Vienne 148, Valence 129 ''m'') až do jižní naprosté nížiny (Orange 46, Arles 3 ''m''). {{Prostrkaně|Ostroví Velkobritské}} jest jako takové snad velmi mladé, spon souviselo ještě v tertiéru Irsko se Skotskem, a úžina La Manche protržena byla, jak řečeno, teprve v diluviu. Největším bylo ostroví to za uhelné doby, od které trpí mocnou erosí Atlantského okeánu na západě. {{Prostrkaně|Irsko}} jest jako lastura ve středu nižší, na okrajích jednotlivými, osamělými výšinami obstoupeno. Na sev.-záp., kde žulové hory 279—310 ''m'' vys. přímo z moře vstávají (ostr. Achill 962 ''m'' n. m.), vystupují na poloostr. Mayoském a Connemaraském kopčiny silurské 700—800 ''m'' (Mweelrea 813 ''m'', s jediným lesem Irska, ale klesají hned na východ v nížinu rašelinitou (jezera Conn 12, Mask 22, Corrib 9 ''m''). Nížina ta šíří se dále na východ a prostupuje celý ostrov od Galwaye k Dublinu; jest sice z doby kamenouhelné, ale bez uhlí a nepřevyšuje 75 ''m'' (jezero Ree 35, Derg 43 ''m''), tak že střední výška Irska jest jen 23 ''m'' (Leipoldt). Nízké kopčiny jsou v krajích Sligo a Leitrim až 600 ''m'' (Cuilcagh 667, ale hoř. jez. Erne jen 46 ''m''). Jižně od zátoky Galwayské v hrabství Clare a Tipperary zdvihá se osamělé horstvo 400—500 ''m'' (Keeper 692) a v hrabství Kerry nejvyšší hora irská Carrantuahill 1042 ''m''. Nejjihozápadnější roh Irska jest krásná a romantická, od turistů hojně navštěvovaná krajina Killarneyská s jezerem t. jm. Střední jih ostrova jest nižší; nejmocnější skupina jest hora Galtymore 947 ''m'', ostatní část prostoupena jest kopci o 400—500 ''m''. Na jihovýchodě strmí nejvyšší hora Leinster (793 ''m''), odtud po vých. břehu na sever výška roste, dosahuje v hrab. wicklowském v hoře Lugnaquille 926 ''m'' a tvoří tu divoké, pusté a neobydlené skály Wicklowské. Na sev.-vých. pobřeží vystupují hory Mourne (Eagle 637, Slieve Beg 727, Donard 850 ''m'') a v hrabství Antrimském nižší kopčina 400—500 ''m'' (s horou Trostanem 549), pověstná pro své čedičové skály, zvláště na severu u Giants Causewaye, kde strmí 275 ''m'' dlouhá a 40—46 ''m'' široká řada 40.000 sloupců čedičových. Severozápad ostrova od jez. Neaghu (15 ''m'') vyplněn jest horami Sperrinskými (Sawel 672) a Donegalskými (5—600 ''m'', Erigal 750 ''ш''). — {{Prostrkaně|Skotsko}} dělí Geikie horopisně na tré: 1. severní vysočiny (''highlands''), 2. střední údolí (''midlands'') a 3. jižní kopčiny (''southern-lands'') 1. Severní vysočiny tvoří 3 části: ''a'') západní zevnější Hebridy, ''b'') střední celinu s ostr. Shetlandskými a Orkneyskými až ku průplavu Kaledonskému (rozvodí jen 24 ''m'' n. m.) a ''c'') jižní Grampiany. Rulové (laurentinské) Hebridy jsou nemalebné, nízké ostrovy (ostr. Lewis s horou Clesham 799), oba Uisty (do 600 ''m'' s horou Ben More 608 ''m'') a nejzápadnější ostrov St. Kilda (420 ''m''); nízké jsou též Shetlandy (ostr. Mainland s horou Ronas 450 ''m'') a Orkneye (ostr. Hoy s horou Cullags 433 ''m''). Vysočina střední celiny není jednotným pohořím; jest asi z 7 ''m'' silurní (dle Ramsaye), jen sev.-záp. roh jest kambrický, sev.-vých. devonský. Jsou to vlastně osamělé massivy, mezi nimiž táhnou se údolí od záp. a jihozáp. k sev.-vých., tak že železná trať z Dingwallu do Stromeferry jde nízkým rozvodím mezi Atlantským a Severním mořem. V celku jsou na západě vyšší (Carn Eige 1182, Ben Attow 1031, Scourna Lapaich 1150, Crahic 1120 m), na vých. nižší (nejvýše Ben Wywis 1043 m). {{Prostrkaně|Grampiany}}, zdvihající se za průplavem Kaledonským, dělí se také ve 3 části: severní, střední a jižní. Západní ostrovy jsou pokračováním Skotska, teprve {{Prostrkaně|Arran}} (uhelný — Goatfell 874 ''m'') náleží ke střednímu Skotsku; nejvyšší hory jsou tam Ben More (967 ''m'' na ostr. Mullu) a Cuilion (966 ''m'' na ostr. Skye). Střední Grampiany mají na západě nejvyšší horu skotskou a vůbec velkobritskou: Ben Nevis 1343 ''m'', ostatní hory vých. jsou daleko nižší: B. Alder 1145, B. Macdui 1309, Cairn Gorm 1248, Ben Avon 1171, Bealogloe 1119, Glassmeal 1067 ''m''. Jižní Grampiany (od Firth of Clyde k jezeru Rannochu s horou B. Lawers 1214 ''m'') jsou nejznámější a nejvíce navštěvovanou krajinou skotskou, zvláště B. Lomond 973, skotský to Rigi, jezero (Loch) Lomond (7 ''m'' n. m.) a Katrine (111), opěvané W. Scottem, a blízký průsmyk Trossachs, jediný to starý les Skotska (od XVII. stol.). Nížina mezi Grampiany a jižnim Skotskem (rozvodí jen 47 ''m'') není úplně rovinou; má kopce jen do 720 ''m'' (Ochil-Bencleugh), ale důležitá jest svými ložisky uhelnými a snižuje střední výši Skotska na 381 ''m''. Jižní kopčina skotská jest hlavně silurská, v sev.-záp. nižší, na sev.-vých. tvoří velkou planinu Lammermuir až 533 ''m'' (Meiklesayslaw) a ve středu Pentlandskou, jižně Moorfootshills 651. Střed utvořen jest pohořím od sev.-záp. k jihových. směřujícím a po h. Cheviot (816 ''m'') nazvaným (nejvyšší h. jižní Anglie je Carterfall 858, ve Skotsku Broadlaw 839 ''m'') a na záp. skupinou Merrick 843 ''m'', v sev. Tinto (Pentland) 712 ''m''; jsou to dílem bezlesé pouště (dle Geikie), dílem pastviny, které v XVII stol. byly ještě hustě zalesněny. Veliké lesy byly zporáženy, aby se v nich nemohli povstalci zdržovato, a již nevzrostly. — V {{Prostrkaně|Anglii}} můžeme ve trojím pásmu od severu k jihu rozeznávati tyto díly: v západním hory Cumberlandské, Waleské, Cornwallis a Devonsko, ve středním Penniny, střed Anglie a Cotswold a ve vých. Yorské wolds (lesy), rovinu východní Anglie, sev. a jižní Downs s Wealdem. Z ostrovů náleží Man (617 ''m'', Snaefell) ku pohoří Cumberlandskému, Anglesey (276, Holyhead) k Walesu a Wight k Downům. Z pravidla jest tu východ mladší a nižší, tak na př. pod Londýnem (povrch eocén) v 311, trias, devon v 1004, silur v 1664 ''m''. V sev.-záp. nejvyšší Scaw Fell 984 ''m'', v jezerní krajině (Cumberland i Westermoreland) Cross Fell 892 ''m''. Střední kopčina (Penniny) již 4–500 ''m'' (Highpeak 603 ''m'') a klesá jižněji vždy více (Zouch u Leicesteru 275, Birmingham 90 ''m''). Nejvýše vyčnívá samostatné horstvo Waleské, zbytek to staré planiny někdy 5—600 ''m'' vys., s h. Snowdon 1094, nejvyšší to horou vlastní Anglie, a jižně Aren Mowddy 933, Cader Idris 888, Beacons 878 a Plynlimon 756 ''m''. Střed tvoří dlouhé nízké, hlavně jurské planiny Cotswoldské do 348 ''m'' (u Bathu 240, pram. Temže 113, Milkhill 295, Inkpen 308), Mendipské h. 324 a na východě podobné Yorské wolds asi 454 ''m'' (Bottonhead), nejvyšší však místo u Londýna v Chiltern Hills 195 ''m''. Nejnižší jsou močály (''fens'') u zátoky Wash. Jihovýchodní Anglii tvoří dvě křídové planiny (''downs''), mezi nimi lesnatá někdy nížina (Weald 1—200, Ashdown 193, Leith u hill Dorkingu 294 ''m'') a srázné křídové skály na vých. pobřeží u Doveru 134, jižně nad Brightonem Ditching 245 ''m''. Na ostrově Wight dosahuje St. Catherine 238 ''m''. Jihozápad Anglie stoupá v jednotlivých nesouvislých horách nad vyšší planiny (Devonská 360 ''m''), h. Exmoor 520 a Dartmoor 622 ''m'', a klesá v Cornwallsku (Brown Willy jen 415 ''m'') a končí skalami i ostrovy j. Landsend (Lizardhill) 60, ostrov Scilly 48, avšak ostrov Lundy 189 ''m''. Přechod ku středoevropské rovině tvoří Belgie a Nizozemí. {{Prostrkaně|Belgie}} jest jedinou planinou, vystupující na sev. záp. z míst při poldrech od 2 ''m'' pod m. a rostoucí na východ (Barraque St. Michel na hranicích 687 ''m''), bez hor, za to však s hlubokými (až 100 ''m'') koryty říčními. Tak sev.-záp. až po ř. Rupel a Skaldu nedosahuje výšky 50 ''m'' (Gent 10 ''m''), písčité Campiny mají jen 78 ''m'' (u Beverloo), ale u ř. Mosa a Sambre stoupá kraj do 200 ''m'', Brussel leží 60, Mons 30, Lutich 60 ''m'' n. m. Řeka Mosa vstupuje do Belgie ve výši 97 a opouští ji ve 40 ''m'', ale okolní planiny mají 2—300 ''m'', t. Condroz v sev.-záp., Hervé na vých., Fagne na záp., Famenne ve středu a Bastogne na východě, kdež dostupuje Libramont 587 m. Ještě jednodušší jest {{Prostrkaně|Nízozemí}}; skládá se dle náhledů domácích z močálů (''marsch'') na západě a na severu (Frízsko) a z písčiny (''geest'') po pr. břehu Rýna v krajině Geldernské (do 110 ''m''). Jižní čásť Nizozemí má tytéž poměry jako Belgie, rozsáhlé písčiny (campiny) k Mose a na pr. břehu místa vyšší i hory, jediné to skály nizozemské, na př. u Maastrichtu (42 ''m'') h. Peterskou, v palaeontologii křídové pověstnou. Celý západ od Antverp až k Zuiderskému jezeru jest pod mořem a chráněn pobřežními dunami a hrázemi, teprve Nimvegy a Arnhem jsou 9, Roermond 15, Deventer 3, Kampen o 8 ''m'' n. m. {{Prostrkaně|Německo}}, jež horopisně nesnadno jest odloučiti od {{Prostrkaně|záp. Rakouska}}, skládá se ze tří částí: I. severní nížiny, II. střední kopčiny a III. jižní nížiny bavorské, nehledíme-li k Alpám, které samy o sobě tvoří celek. Severní Švýcarsko nelze děliti od jižního Německa. I. {{Prostrkaně|Severní nížina}}, ke které vlastně náleží též Belgie, Nizozemí a Dánsko, ba i díl Polska a Rusi, není jednotná, nýbrž skládá se dle Pencka ze 3 částí: 1. ze slatin severozáp. (s Nizozemím) až k Labi, 2. sev.-vých. jezerní planiny baltické čili z baltického štítu (od Dánska do baltické Rusi) a 3. z jihových. nížiny (»luhu«) braniborské. Na západě jest nížina úzká, ale šíří se na východ, kde zátoka slezská zasahuje až po planiny polské, 1. Sev.-záp. slatiny jsou nejrovnější, nebo v slatině Bourtangeské na hranici nizozemské není ani jediné vyvýšeniny zvýší dětské hlavy, teprve na vřesovišti glinském (''Lüneburger Heide'') mezi Veserou a Labem vystupují kopce 160—171 ''m'' (Wilseder Berg); jinak mají místa Emmerich (na Rýně) 13, Düsseldorf 29, Kolín 39, Bonn 46, Hamm na Lippě 56, Lippstadt 43, Meppen 10 ''m''. Les Teutoburský dělí je v nižší západní část a vyšší východní (Osnabrück 54. Minden 36, Celle 38, ale sever jest nižší: Lüneburk 7, Hamburk 1, Lauenburk 2 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Baltický štít}} dělí se přirozeně prorvami Labe, Odry, Visly a Němna na 4 díly; ''a'') Holštýn a Lauenburk, ''b'') Meklenbursko a záp. Pomořany k Odře, ''c'') Pomořany a záp. Prusy k Visle, ''d'') Prusy Východní. — ''a'') Holštýn jest nížinou pravého rázu, nebo průplav Eidorský nedosahuje výše 7 ''m'' (u Rendsburku jen 1 ''m'') a průplav ze století XIV. z Bukovce (3 ''m'') k Labi vedený jen 17 ''m'', Plön 22 ''m''; pouze na sev.-vých. vystupují kopce: Bungsberg (164 ''m'') a Hüttenberg (106 ''m''), ''b'') Meklenburská planina stoupá ve středu až na б0 ''m'' (jez. Murické 68. Zvěřínské 38 ''m'') a má nejvyšší body horu Ruhnskou (178 ''m'') a vých. Helpter (177 ''m''), ale severní její pobřeží jest velmi nízké (Wismar 0,14, Roztoky 0,3, Štětín 0,4, Greifswald 5), podobně ostrovy, z nichž jen Rujana má na severu křídové hory a zvláště ve výběžku Stubbenkammeru (Stupnice, 133 ''m''), nejmalebnější místo sev. Německa, bílou křídovou skálu pod bukovým lesem. Arkona má jen 54 ''m'' n. m. ''c'') Planina Pomořská jest ze všech nejvyšší; má horu Thurmberg (331 ''m'') a ve středu vrcholy s romantickými skalami až 219 ''m'', jež tu zovou Pomořským Švýcarskem. Pobřeží je velmi nízké, t. Kolobřeh 5, Stolp 14, Bělehrad (Belgard) 21 ''m'' a podobně údolí Visly (Toruň 35, Gnězdno 19, Bydhošť 36, Marienburk 5, Tylže 5 ''m''). ''d'') Pruská planina mezi Vislou a Němnem jest nízká na severu (Insterburg 9, Samland u Královce 110 ''m''), stoupá však k jihových., kde nalézá se jez. Wystycké (174), Spirding (117) a nejvyšší vrchol Seesker Höhe (310 ''m''). Střed jest nízký, t. Angerburg a Johannisberg 117, v jihu však Kernsdorffská hora 313 ''m'', kopce u Frisches Haff až 182 ''m''. — 3. Zcela jiné poměry má {{Prostrkaně|nížina}} (propadlina) {{Prostrkaně|braniborská}}. Zde mají nadmořskou výši: Berlín jen 33, Postupim 30, Frankfurt n. O. 21 a vých. Kustřín 12, Poznaň 66, Chotěbuz 72, Krosno 40, Guben 42, Hlohov 72, Vratislav 112, Opolí 149, na záp. Trgov 79, Lipsko 110, Drážďany 102, Magdeburg 43, Vitemberk 65, Halle 76 ''m''. Jen pořídku vyskytují se nízké kopce v rovině této a pouze Fläming tvoří mezi Sprévou a Labem vyšší rozvodí (Hagelberg 207 ''m''). Mezi těmito písčitými kopci rozkládají se močály (Sprévský les, Oder Bruch), jezera a lesy borové. Vých. částí svou v Polsku a ve Slezsku náleží tato nížina tektonicky k neporušeným planinám východní '''E'''-py; objevujeť se tu poslední čedič. II. {{Prostrkaně|Střední Německo}} lze rozděliti na: 1. hercynsko-česko-moravskou kopčinu na východě, 2. ve středu planiny jurské v jihu a kopčiny hessko westfálské v severu a 3. na západě devonskou planinu porýnskou v sev. a údolí Rýnské s Černým lesem a Vogesami v jihu. 1. {{Prostrkaně|Soustava hercynsko-česko-moravská}} má hlavní směr od jihovýchodu k sev.-záp. a jest zbytkem vyšší někdy kramoly, jejíž pokrají na západě (v Bavořích) a na východě (ve Slezsku) kleslo do nížiny, v jihu pak (na Moravě a v Rakousích) se ulomilo. Mezi ní a planinami porýnskými proudilo mesozoické moře zátokou teprve po juře zanesenou; byla jedním z nejstarších ostrovů světa a největším ostrovem střední '''E'''-py, a leží částečně pohřbena v severu k Labi (dle Pencka), na př. pod Flämingem a vřesovištěm glinským, tak že snad i Helgoland (kus triasu) k ní náleží. Horopisně rozpadá se ve 4 části, i geologicky od sebe se různící: ''a'') Harc a okolí na severu, ''b'') Durynský les a Šumavu, ''c'') Rudohoří s českomorav. planinou, ''d'') Krkonoše a Sudety. — ''a'') {{Prostrkaně|Harc}} vystupuje jako vyšší, tvrdší, podlouhlá výspa mezi řadami nižších a mladších pohoří k sev.-záp. klesajících a má na západě 600, na východě sotva 400 ''m'', ale vrchol jeho Brocken 1142 ''m'' jest nejvyšším bodem sev. a stř. Německa mezi Čechami a Sev. mořem. Okolní hory jsou daleko nižší: na sev. Asse (Elm 325 ''m''), sev.-záp. Deister (403), Süntel (417) a Teutoburský les (388), na jihu Durynská planina s výškami: Nordhausen 189, Mühlhausen 207, Erfurt 213, Gotha 291, Weimar 224, Naumburk 162, Gotinky 146 a osamělý Kyffhäuser 456 ''m''. Jen jihozáp. roh Durynska k nížině vypadá jako pohoří. — ''b'') {{Prostrkaně|Durynský les}}, ač jest jen krajem planiny, má větší výšku (Beerberg 983, Schneekopf 976 ''m''), pod ním jižně jsou místa nízká (Koburg 289, Meiningen 297, Hildburghausen 360 ''m'') v údolí ř. Werry, na sev. pak kupí se nevýznamné kopčiny (Solling 515 ''m'') až k výběžkům Harcu. Jihových. od Durynského lesa jsou {{Prostrkaně|Smrčiny}}, jichž střední údolí (Wunsiedel 522 ''m'') jest obklopeno nižšími pohořími směru rudohorského, v sev. Waldstein (880 ''m'') a jihu Steinwald (736 ''m''), a na záp. vyššími souběžnými směru hercynského (Schneeberg 1053 a záp. Ochsenkopf 1024 ''m''). Pro centrální polohu svou bývaly považovány za střední uzel Německa, čehož ve skutečnosti není (viz na př. náhledy Suessovy o t. zv. oblouku Varisků). Na sever od Smrčin jsou planiny okolo Hofu (473 ''m'') a na záp. ve Frankenwaldu výšky: Wetzstein 817, Dobra 799, Kulm (Chlum) 722 ''m''. Údolí Lesní Náby (''Waldnaab'') a Odravy (''Wondreb'') dělí Smrčiny od Šumavy. — ''c'') {{Prostrkaně|Rudohoří}} na straně saské jest velikou, k sev.-záp nakloněnou planinou s nejvyšším místem Fichtelbergem (1213 ''m'') a s hlubokými údolími (Plavno 326, Zvíkava 288, Kamenice 306, Freiberk 401 ''m''). Na stranu českou Rudohoří srázně spadá. {{Prostrkaně|České Středohoří}} vrcholí Milešovkou v 835 ''m''. Českomorav. planina klesá na východě na Moravě rychle, v Rakousích méně a dosahuje místy až k Dunaji (Viehberg 1111, Römmerwald 1005, Weinsberg 1039, Paulstein 1060, Javorník čili Jauerling 989 ''m''); geologicky samostatný je Manhardt (tertiérní), 536 ''m'' vysoký. — ''d'') {{Prostrkaně|Krkonoše}} a {{Prostrkaně|Sudety}}. Krkonoše odděleny jsou od Rudohoří a od Saského pískovcového (kvádrového, křídového) pohoří Lužickou zátokou (''Lausitzer Bucht'' něm. odborníků) a jejími čedičovými vrchy. Zátoka tato jest hluboká (Zhořelec 183, Žitava 231, Budišín 184) s kopci do 400 ''m''; rozvodní hory jsou v Čechách, v Sasku jen předhoří (Ojvín 514 ''m''). Ze sev. cípu Čech postupuje kopčina (Falkenberg 587) až ke Kamenci (283), kdežto Saské Švýcarsko dosahuje jen 351 ''m'' (Vel. Winterberg). Krkonoše vrcholí Sněžkou 1603 ''m'' vys. Slezský svah jejich jest mírný, jedině Kullge (sev.-vých. od Hirschberku) má 740 ''m''. Zároveň s Broumovskými horami počínají Soví hory 1027 ''m'' jako počátek Sudet a severně od těch strmí osamělá h. Sobotka (Zobten) 718 ''m'' v nížině slezské. {{Prostrkaně|Sudety}}, které dělí kotlina Kladská (296 ''m'') od pokračování Krkonošů a prorva řeky Nisy (Wartha 257) od Sovích hor, mají nejvyšší vrchy Praděd (''Altvater'') 1490 a Sněžník kladský 1424 ''m''; jih Sudetů tvoří planina Jeseníků (Gesenke 600-700 ''m'') až ku prorvě Bečvy a Odry, kde jest rozvodí '''E'''-py mezi Baltem a Černým mořem nejnižší o 284 ''m'' (Opava 260, Mor. Ostrava 209 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Planiny jurské}} a {{Prostrkaně|kopčiny hessko-westfálské}}. Mezi českohercynskou kopčinou a záp. porýnskou (kterou Penck nazývá ''niederländisch'', ačkoliv v Nizozemí neleží) prostírá se v severu kopčina hesská, již plní hlavně čedičové výbuchy miocénní, které zde tvoří dvě velká pohoří: Vogelsgebirge s Taufsteinem (772 ''m'') a k severu vyšší Hohe Rhön (Wasserkuppe 950 ''m''); severní údolí jsou velmi nízká (Kassel 133, Giessen 151, Marburk 180, Minden 177 ''m''). Poslední plochá čedičová hora k sev. Meisner (750 ''m''). Jižněji mezi Šumavou, Dunajem a porýnskou kopčinou prostírají se východně roviny jurské a francké, západně triasové švábské, které vnikají v nížině Kraichgauské až k údolí Rýnu (Pforzheim 248 ''m''). Všude převládá tu ráz planin, zřídka vystupují hory vlastní, jako vých. od Norimberka Hohenstein (622 ''m''), Friedelberg (677 ''m''), anebo čedičové vrcholy při sev. svahu švábské planiny, zv. Rauhe Alp (600—700 ''m'' výše; k jihozáp. roste Hohenstaufen 682, Hohenberg 1016 ''m''); údoli jsou skoro stejně položena (Bamberk 233, Norimberk 300, Baireuth 342, Anšpach 397, Amberk 385 ''m''). Západ těchto planin jest nižší, spád strmý, t. Steigerwald 512, Frankenhöhe 575, Rauhe Alp 700—800 ''m'', kdežto na sev. Štutgart 250, Heilbron 130, Vircpurk a Schweinfurt 205 ''m'', což souvisí úplně s geologickými poměry (záp. trias, vých. jura). — 3. {{Prostrkaně|Porýnskou planinu}} na jihu dělí údolí rýnské ve 2 části, východní a záp., kdežto na sev. puklina rýnská neruší jejího planinného rázu z Belgie až do Hesska. Obě jižní části dělí se zase přirozeně ve 3 stupně; ve východní (Spessart, Odenwald a Schwarzwald [Černý les]), v západní (planina falcká, Hardt s planinou severolotrinskou) a ve Vogesy. — Porýnská planina devonská, prům. 500 ''m'' vys. (dle Lepsia), zahýbá se z Belgie do Hesska směrem záp.-sev.-vých. a prorvána jest uprostřed hlubokým a malebným údolím rýnským (Bingen 77, u Bonnu 44 ''m''). Má vrcholy ploché, na záp. slatiny (Hohes Venn) do 695 ''m'', nejvyšší uprostřed ve Feldbergu (880 ''m'') v pohoří Taunus. Jihozáp. pokraj spadá k severu (Westerwald jen 650 ''m'') a východu. Hluboká údolí Mosely a Lahnu prolamují planinu souběžně na přič, nižší Ardenny, Eifel jen 760 ''m'' a jižní kopčina falcká s Donnersbergem porfyrovým 687 ''m'' na l. břehu rýnském. Nejvyšší místa pak Kalter Astenberg (842 ''m'') a záp. v Hunsrücku Walderberkopf (814 ''m''). Pokrají triasové planiny lotrinské na l. břehu Rýna nazývá se {{Prostrkaně|Hardt}} (nejvýše Kalmit 860 ''m''). Vogesy tvoří západní hranici nížiny rýnské (Basilej 252, Mühlhausen 242, Karlsruhe 117, Mohuč 81 ''m''), v níž zdvihá se jediný doleritový kopec Kaiserstuhl 556 ''m'', jenž vyvřel z pozdní té pukliny zanesené štěrkem rýnským. Složitější jsou poměry vých. břehu rýnského. V sev. vyvstávají 2 osamělé prahorní pecky: Spessart (Geiersberg 607 ''m'') a za prorvou Mohanu Odenwald (Katzenbuckel 628 ''m'', Felsberg 671 ''m''). Triasová planina Kraichgauská dělí, jak již bylo řečeno, Odenwald od jižnějšího Schwarzwaldu, jenž v prahorním jádru svém (Feldberg) dosahuje výše 1493 ''m'' a k Rýnu příkře spadá, na východ povolně. V sev. má Hornisgrinde hned 1169 ''m''. Údolí rýnské od jezera Bodamského až k nížině jest hluboce provrtáno, jak vodopád Schaffhúzský ukazuje, tak H. Randen (930 ''m'') a Waldshut (313 ''m''). III. {{Prostrkaně|Jihoněmecká rovina}} dělí se ve 2 části: sev.-vých. čili Podunají a jihozáp. čili Porýní s Bodamským jezerem. Porýní odděleno jest od Francie pohořím Jurským, řadou to souběžných pohoří s příkrým srázem do Švýcarska (jez. Lemanské č. Genevské 375, Neuchâtelské 432); z pohoří vynikají: Mt Tendre sev. od jez. Lemanského (1680 ''m'') a Mont Chasseral (1611 ''m'') sev. od jezera Neuchâtelského. Porýní švýcarské, jež nepatrná vysočina dělí od jez. Lemanského, postupuje až k jez. Bodamskému, i jest rovinou plnou jezer a řek, jejichž tok na sever se kloní (Bodamské jez. 394, Curišské 409, Vierwaldstädtské 427, Bern 503, jezero Thunské 560, Walenské 424; nejnižší jest dolní tok ř. Aary). Mezi rovinami Rýnu a Dunaje na severu a Pádu na jihu tyčí se Alpy, nejmohutnější horský komplex v '''E'''-pě. Dělívají se dvojím způsobem, buď na vých., stř. a jihozáp., nebo v sev. vápencové, ve střední prahorní a jižní (vých. dolomity a jihotyrolské). Jsou složeny z četných massivů prahorních, obklopených mladšími útvary, neboť hlavní zdvižení jich jest pomiocénní a vzniklo tlakem z jihu na sev.-záp. Nejvyšší jich vrchol Mont Blanc 4810 ''m'' nalézá se v samém ohbu, kde dosavadní meridionální směr mění se v aequatoriální, avšak nejvyšší vrcholy nenalézají se ani v jedné řadě ani v rozvodí. Massivy v záp. Alpách jdou dvojí řadou od moře: j. Mercantourské (Rocca Argentera 3397 ''m'') a Kottické (M. Viso 3845 ''m''), severněji Oisanské (Pelvoux 4103 ''m'') a Grajské (Gran Paradis 4052 ''m'') a řečený již M. Blanc. Ještě dále k severu nalézá se údolí Walliské mezi Alpami Bernskými v severu (Finsteraarhorn 4275 ''m'') a Penninskými v jihu (Mt. Cervin 4482, Mte Rosa až 4638 ''m''), ale od Gotthardu se tato pravidelnost ztrácí. Vyšší hory zůstávají v jižních massivech (Bernina 4052 ''m''), až Ortlesem (3905 ''m'') končí střední Alpy a nastupují nižší vých. (nejv. V. Zvon 3797 ''m''), klesající rychle k východu. Ve vých. části souvisejí s Krasem a Karpatami. — {{Prostrkaně|Kras}} jest vápenná vysočina lemující vých. břeh Jaderského moře od Istrie až po Řecko, ač v užším smyslu označuje se jménem tím jen horský kraj Istrie a Dalmacie. Jsou to bezlesé teď roviny (jihosl. planiny) poseté skalami. Jen v údolích a dolinách jest orba možná. Z pravidla nepřesahují výšky 1000 ''m'', jednotlivé hory však stoupají i přes 2000 ''m'', t. Kom 2448 a Dormitor 2606 ''m''. Povšechný směr od sev.-záp. k jihových. Voda dešťová prosakuje tu vápencem, vymílá jeskyně (Postojna, Canzian a j.) a tvoří podzemní řeky. Povrchní vody jest tu málo až na některé močály (blata), zejména v uzavřených údolích Bosny a Hercegoviny. — Spojení Alp s Karpatami jest spíše tektonické než horopisné. Karpatami nazýváme pohoří, jež jako polokruh obmyká na sev. a vých. nížiny Uherské a střední nížinu Sedmihradskou, ač geologicky skládá se z více nesouvislých částí. Ve velkém lze rozeznávati Karpaty sev , sev.-vých. (lesní) a sedmihradské (s banátskými). Severní čásť není jednotným pohořím, nejvyšší vrcholy jeho — vlastní Tatry — tvoří v jihu osamělé, podlouhlé pohoří prahorní, hl. žulové, dosahující v štítu Gerlachovském 2663 ''m''. V severu sahá hřeben rozvodní jen asi do 1700 ''m'' (Babiagora 1725, Popadia 1742 ''m''). Údolí všude hluboká, na př. Turčanské 388 ''m''. Severní a sev.-vých. pokrají tvoří pískovec, hlavně křídový — na kraji nížiny uherské četné kopce trachytické, t. Tokajské, Vihorlat, Hargita již v Sedmihradech. Sedmihrady mají střední nížinu (Brašov 220, Kološ 347, Sibiň 419) s nepatrnými 7—800 ''m'' vys. kopci, již však obklopují odevšad hory, nejvyšší prahorní v jihu (Negoi 2536 ''m''), nejširší v západě (Biharské 1851 ''m''), avšak i na východě dosti mohutné (Bučač 2508 ''m''). V Banátě se toto pohoří snižuje (nejv. 1449 ''m'') až ku soutěsce Dunajem v délce 126 ''km'' prorvané. — Z {{Prostrkaně|rovin rakouských}} vytknouti jest moravskouherskou, hornouherskou (malou) a za Bakoňským lesem středouherskou (velkou). — Nížina moravskorakouská leží mezi Karpaty, Českomoravskou planinou, Sudetami a Alpami (Olomouc 221, Brno 227, Přerov 212, Prostějov 252, Břeclav 168, Vídeň 180, Baden 215 ''m'') a oddělena jest pohořím {{Prostrkaně|Litavským}} (480 ''m'') od nížiny hornouherské. Z kopců nejvyšší jsou hory Maršovské (Bord 587), Polomské (550), v Rakousku Manhardt (536 ''m''). Hornouherská nížina počíná u Prešpurku (132), táhne se přes Trnavu a Nitru až k Ostřihomu (111), Komárnu (109), k Bakoňskému lesu (713), pod Kysek (Güns 219, Geschriebenstein však 882) a Šoproň (212, Neziderské jez. 115) a do Štýrska k Fürstenfeldu (27 ''m''). Středouherská nížina počíná pod Karpaty (Munkáč 128, Miškolec 128, Košice 201, Budín-Pešť 102 ''m'') a u Blatenského jezera (100, Varaždín 170 ''m''), a táhne se až po Biharské pohoří (Vel. Varadín 132, Arad 116, Zemuň 76, Nový Sad 82 ''m''), majíc jedině na západě kopce u Pětikostelí (Zengövar 681 ''m''); na jihu charvatskoslavonská pohoří (Ivančica 1060, Papuk 954, Fruška gora 546 ''m'') dělí ji od nížiny při Sávě (Záhřeb 114, Karlovac 142 ''m''). Horstvo {{Prostrkaně|východní}} '''E'''-py vyznačuje se nedostatkem vlastních hor a eruptivních hornin, vodorovným usazením vrstev a hlavně působením erose. Od Sudet a Karpat až k Uralu, k Černému a Ledovému moři nemáme žádných hor, které by měly jména, až na skupinu Valdajskou v ruském Lapsku a triasový Bogdo 176 ''m'' ve stepi zavolžské. Planiny, někde hluboko řekami prorvané, střídají se tu s rovinami a nepatrnými kopci; ale naprosté roviny na vých. není, neb i dolní Volga teče v propadlině, majíc na pr. břehu kraj vysoké středoruské planiny, nejvyšší u Atkarsku v gub. Saratovské, kde Tillo udává nejvyšší výšku 405 ''m'', a na levém propadlinu stepi Orenburské se zmíněným solinosným Bogdem. Nejnižší jest sever, údolí Dviny a Pečory, kde rozkládají se široké tundry; nejvyšší známé místo jsou tu vrchy Timánské 276 ''m'', ale ostatní místa jsou velmi nízká, stok Pečory s Ussou 96, Cholmogory 21, Petrozavodsk 105, planina Očparmo 97, Veliký Ustjug 107, Oněga 35, Ladoga 5 ''m''. Východní hranici země tvoří Ural, zcela ponenáhlu vystupující z evropské strany, s příkrým však srázem na straně východní. Nejvyšší vrchol v již. Uralu je Jaman Tau (1646 ''m''), avšak i severněji, za polárním kruhem, vyskytují se výšky přes 1300 ''m''. — Západní {{Prostrkaně|baltické}} krajiny jsou též nízkou planinou (jez. Pejpus 30, Ilmen 16, Novgorod 52, Pskov 46, Jurjev 68, Dvinsk 34 ''m''), na níž jen jednotlivé vrchy strmí (Gaising 314, Munna 324, nejvýše Dubová 347 ''m'' u Minska). — {{Prostrkaně|Polsko}}, k němuž náleží celý pruh od Bukoviny do Slezska, je nížinou 100 až 200 ''m'' vys. (Varšava 99, Lublin 191, Częstochowa 243, Krakov 205, Tarnów 225, Rešov 215, Przemysl 241, Brody 234, Stryj 202, Stanislavov 256, Černovice 248 ''m''), jež stoupá u Lvova (320) a u Tarnopolu (318) a v pohoří Lysa Gora (611), v Trebnických horách (311, ve Slezsku) a u Křemence na Volyni (404 ''m''). — Střední {{Prostrkaně|Rus}} začíná na západě nížinou močálovitou (Pinsk 143 ''m''), dostupuje nejvyšší výšky ve svém středu, v gub. tverské, kde nejvyšší měřený bod je Kamestik (321), vrch u Gorice (317) a Ilji Gory (311 ''m''), veskrze vyšší než dále k severu Valdaj s Popovou Gorou, jež má sotva 300 ''m'' výšky, a klesá na východ (Moskva 191, Vladimíř 158, Murom 81) a k Volze. Východní Rus zdvihá se v pohoří (Bělyj Ključ 352, Telšanka 345 a jižně od Saratova Teterevjatka 327 ''m''), které hlubokým údolím řeky Volgy (Simbirsk 22, Sysran 11, Černyj 8, Astrachaň 11) odděleno jest od východní stepi (Perm 70, Buguruslan 99, Ufa 156, Orenburg 109 ''m'') a sklání se k jihu do hlubiny Kaspického moře. Jižní Rus je na západě nízká (Kišiněv 85, Kijev 94 a planina u prahů dněprských 185 ''m''), zdvihá se také ve středu (Ivanovka do 369), klesá za Donem (u Caricyna 122 ''m'') v pahorcích Ergenských (rozvodí 163 ''m'') a přechází v step, která teprve pod Kavkázem znova stoupá (Stavropol 611 ''m''). — {{Prostrkaně|Krim}} jest na severu nízkou rovinou, na jihu prostoupen jest příčným pohořím Jaila-dagem (Romankuš 1543, Čatyrdag 1526, Kara Tau 1212 ''m''). — {{Prostrkaně|Rumunsko}}, kromě svahu Karpat a až na Dobrudžu (Sakarbači 535 ''m''), která náleží k poloostrovu balkánskému, jest rovinou k jihu a vých. klesající, ve vých. části nížinou bez kopců (Jasy 144, Krajová 205, Bukurešť 88, Brajlov 5 ''m''). {{Prostrkaně|Skandinavie}}, od níž není možno horopisně odděliti Dánsko a Čuchonsko, dělí se ve 4 části: 1. Planiny lapské na sev., 2. pohoří norské na záp., 3. planiny švédsko-dánské ve středu a 4. kopčiny čuchonské na vých. 1. {{Prostrkaně|Lapsko}} ruské i norské jest dosud málo známé i ukazuje planiny palaeozoické, v nichž jsou vtroušeny nepravidelné kopčiny, nejvyšší snad na východě ruském neměřeném (Rabot udává 1100 ''m''), na záp. nižší (Rastegaísa 876, Nuppivare 822 ''m''), ale čím dále ku pobřeží stoupající (Goaca Gaisi u Tromsö 1300, ostr. Seiland 1080 ''m''); jih jest 600—700 ''m'' (ale jez. Enare 123, tundra u jez. Imandra 116, rozvodí k Bílému moři 125 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Norsko}} skoro celé prostupuje prahorní pohoří, vstávající na záp. příkře z veliké hloubky mořské labyrinthem ostrovů a fjordů (na př. Lofoty); u výši končí obyčejně vysokými planinami (fjell) rulovými, které na některých místech kryty jsou velikými ledovci (Svartisen na sev., Jostedals Brae na jihu), na jiných lišejovými tundrami skalními. Fjelly ty spolu nesouvisí, jsou prořezány sráznými, až 1000 ''m'' vys. stěnami fjordů (Throndhjemský největší) a hlubokými jezery (Virik Javre 576, Rös Vand 408, Umea 559 ''m''). Výška jejich na severu jest menší (1200 ''m''), na půdě švédské však vystupují vrchy vyšší (Olmajalojaekna 1689 ''m''), načež klesají ku planinám Röraským na 700-800 ''m'', z nichž vyčnívá jen Sölen (1788), Tron (1743) a Elgepiggen (1615 ''m''). Na jihozápadě dosahují největší výšky v Romsdalu (Snehaettan 2306, nad Doorem 625), záp nejvyšší hora v Jotunsfjeldech Ymerf. 2604 ''m'', ale na jihových. výška rychle klesá (Worreskayle 2054, Storford 1740, Urdals-Knuta 1413 ''m''). Svah jihovýchodní přerušen jest jen jediným obrem (Gausta 1881 ''m''), jest rychlý k nížině (jez. Stor 257, Mjösen 125, Nisser 24 ''m'') a přechází ke Christianii v nízkou silurskou kopčinu. — 3. {{Prostrkaně|Švédsko}} rozděleno jest čarou přes jezero Melar a Wener (134 ''m'') v čásť sev. a jižní. Severní čásť utvořena jest povlovným svahem z norských hor k vých. zátoce Botnické (Sarjektjäkko 2125, Sulitelma 1875, Ahreskutan 1460, Syltopperne 1787 ''m''); svah ten má nízká, na jihovýchod otevřená údolí (jez. Ostersund 305, Siljan 169 ''m''). Třináctou čásť Švédska kryjí jezera. Jižní čásť je kopcovitá planina asi 100 ''m'' vys. (jez. Kjölmas 23, Wenern 88, Bolmen 119, Asnen 123) s jednotlivými kopci (nejvýše Taberg 369, Kinnekulle 303 ''m''). {{Prostrkaně|Dánsko}} tvoří 2 rozdílné kraje: ostrovy se skalami křídovými (Mön 141 ''m'') a celinu jutsko-šlesvickou, jejíž východ jest pln kopců a jezer (Eierbavnehöi 173 ''m''), střed písčitý a západ močálovité nížiny. Bornholm je starší ostrov (162 ''m''). — 4. {{Prostrkaně|Čuchonsko}} jest zemí nízkých kopců, četných dlouhých jezer (na jihu zaujímají jezera 47 % plochy dle Veselovského) v 100–200 ''m'' (Ulea 119, Pielis 92, Pyhäselka 80, Kitka 232, Saima 78, Lendne 164, Pejerme 75 ''m''); na severu jsou kopce přes 300 ''m'' (Teiriharju 334, Sukovaro 327 ''m''), ano v Lapsku hora Jeristunturi 706, Peldoivi 715 ''m'' vys., na jihu sotva 200 ''m'' (Turisma 227) jako nejzápadnější Avasaxa. {{Prostrkaně|Italie}} neposkytuje obrazu jednotného. Kromě sev. nížiny lombardské táhne se po vých. pobřeží moře Jaderského rovina, která přerušena jsouc horou Gargano šíří se na jihu v pliocénní planinu (tavogliere) {{Prostrkaně|apulskou}}. — Souvislého horstva, které by jako hřbet Italii od sev. k jihu prostupovalo, není; vyskytují se tu jen samostatná pohoří, na sev.-záp. toskánská, na jihozáp. osamělé skupiny Kalabrie. Žádná hora na celině nedosahuje 3000 ''m''; kopčina jest pravidlem. S vyloučením Alp můžeme Italii takto rozděliti: 1. nížina lombardsko-benátská, 2. Ligurské hory, 3. Toskána, 4. Apenniny vlastní, 5. Apulie, 6. Kalabrie, 7. ostrovy (Korsika, Sardinie, Sicilie, Malta, Elba a menší: Pantellaria a jiné). — 1. {{Prostrkaně|Piemontsko-lombardsko-benátská nížina}} mezi Alpami a Apenniny počíná na severu řadou jezer (Lago Maggiore 197, Luganské 271, Comské [Lario| 202, d’Iseo 197, Garda [Benaco] 69 ''m''), spadá od západu na východ povlovně (Turin 240, Alessandria 96, Pavia 100, Milán 147, Mantova 27, Verona 60, Vicenza 54, Udine 116, Padova 31, Benátky 21, Ferrara 5 ''m'') a má jen osamělé kopce tertiérní: Superga (622), Mti Berici (419) a Euganei (589 ''m''); na pr. břehu pádském stoupá na jih (Ravenna 54, Bologna 85, Parma 89, Modena 64 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Ligurské pohoří}} jest nízká kopčina tertiérní, jež v Monte Carmo až 1389 ''m'' vys. vysýlá na sever odnože k Asti (700—800) a ke Stradelle, oddělené nížinou u Novi (195) a přechází vých. od Janova v Apenniny etruské. Nejdůležitější prosmyky jsou de Giovi sev. od Janova (472) a dell’ Altare (495 ''m'').— 3. {{Prostrkaně|Toskána}}, k níž patří vých. Ligurie, Marky a sev. Římsko až po Tiber, je velmi složitá a stará a tvořila za mesozoické doby s Elbou a Sardinií veliký ostrov, pohřbený nyní na západě mořem a krytý na východě hlavně eocénem a pliocénem (prahory jen u Gavorrana). Horopisně skládá se ze 3 částí: ''a'') Apenninu (mezi Janovem a horou Falterona na pramenisku Arna), ''b'') hor Apuanských a ''c'') mladší kopčiny toskánské (mezi ř. Arnem a Tiberou záp. od ř. Chiana). ''a'') {{Prostrkaně|Apenniny}}, též etruské zvané, jsou hlavně tertiérní a skládají se z několika stupňů, které od sev. k jihu odděleny jsou hlubokými údolími řek (Magra, Serchio, Ombrone a Sieve na jihu, Trebbio, Taro, Secchia, Reno a j. na severu). Stupně ty mohou býti pojmenovány po jednotlivých vynikajících horách, jako: 1. Lessina 1627, 2. Mte Bue 1935, Gottero 1639, 3. di Succiso 2017, Cusna 2121, 4. Cimone 2165; k jihu leží osamělé výběžky Giovi 992, Albano 641, starý M. Pisano 918, až k nížině Arna (Pisa 10, Florencie 72, Pistoja 85); východ jejich jest nízký (hory jen do 1175, průsmyk La Futa 903 ''m'') až k uzlu hory Falterone (1649 ''m''). ''b'') Apuanské Alpy jsou staré, hlavně triasové, osamělé horstvo s M. Pisanino (1946 ''m'') mezi údolím d. Serchio a mořem. ''c'') {{Prostrkaně|Toskánská kopčina}} vlastní, pro staré doly etruské (měď, cín, stříbro atd ) zvaná ''Catena metallifera'', oddělena jest od Apuanských hor a Apenninu údolím Arna na sev. (Arezzo 277), Chiany a Tibery (258 jez. Trasimenské, Perugia 520, Orvieto 355) na jihovýchodě, skládá se z více kopčin, mezi nimiž jsou nízká údolí (Volterra 544, Siena 348, Viterbo 357 ''m''). Severní čásť jest nižší (le Cornatte 1059, křídové Chianti 893 ''m''), střed jest nejvyšší (trachyt M..Amiata 1734), plutonický jih nejnižší (M. Sorate 691) s jezery di Bolsena 303, Bracciano 164 (původně krátery), a sklání se do (nížiny) Campagně u Říma (50 ''m''). U moře vystupuje osamělý M. Argentario do výše 638 ''m''. — 4. {{Prostrkaně|Apenniny střední}} jsou méně známy a pro složení jejich (trias, juru, křídu a tertiér) nesnadno jest je vylíčiti. Dělíme je: ''a'') v Apennin etruský od sev. až po horu Catria, ''b'') v Ap. římský (Romano, dle Cory, jehož nejvíce následujeme), od Catrie k horám Sibillini, ''c'') Abruzzy od hor Sibillinských k Volturnu a Trignu, ''d'') Ap. neapolské až po horu Pollino. K Abruzzám berou se obyčejně hory Sabinské i hory Lepinské a Ceprejské; k neapolským, ač neprávem, celá kopčina mezi mořem Tyrrhenským a Apenniny, od ř. Garigliana až přes zátoku Policastroskou. Není zde jednoty horopisné, ani geologické, zvláště jih nevyhovuje obyčejnému pojmu podélného pohoří, neboť planiny a prorvy řek ruší tu naprosto každý podobný směr. ''a'') Od hlavního hřbetu Apenninů etrurských oddělují se mnohé větve pobočné, jako od hory Falterony (1629 ''m'') k jihu Prato magno (1580 ''m'') a mezi Arnem a Tiberou hory Catenaja (1400); nejvyšší vrchy jsou východně od ř. Tibery, mimo střední temeno blíže k moři Jaderskému, jako h. Carpegna 1407, Nerone 1527, Catria 1702 a Suavicino 1483 ''m''; nejblíže k moři Jaderskému vybíhá skála San-Marinoská (700 ''m''), ale jinak jsou vých. údolí nízká (Urbino 451, Jesi 118 ''m''). ''b'') Apennin římský značí se tím, že na straně jihozáp. přibývá k hlavnímu hřbetu rovnoběžných pásem a hor (jihozáp. směrem), tak že plní prostor od Foligna (233) a Spoleta (361) až k řece Velino (Rieti 419), ve výši 1400-1500 ''m'' (Corverna 1683), ba roh nejdále na jihozápad zvedá se křídový Terminillo 2213 ''m'' vysoký a jihových. Regina 2333 ''m'', vrchol hor Sibillinských. ''c'') Za prorvou řeky Tronto počínají Abruzzy. Jménem tím nazývá se obyčejně nejvýchodnější a nejvyšší ze 3 souběžných řetězů, které na západ se níží a vyplňují území mezi ř. Velinem, Sangrem a Volturnem, kdežto mezi ř. Saccem a mořem Tyrrhenským postupuje čtvrté souběžné pohoří Lepinsko-Ceprejské, tak že čtverá tato soustava vyplňuje jen na tomto místě celou šířku Italie mezi oběma přímořskými nížinami (Ascoli 265, Teramo 288, Chieti 340 na vých., na záp. Pontinské močály 7 ''m'' až k Terracině a Gaetě 45 ''m''). První východní řetěz jest nejvyšší (2455 ''m'' Giaccio Porcelli) a nejnepravidelnější; má ve svém středu nejvyšší hory Italie vlastní. Gran Sasso (triasový M. Corno 2924, Debartolomeis 3111 ''m'') ve směru záp. vých. a přechází za prorvou Pescary v pohoří Majella, sev.-jižní (M. Amaro 2792 ''m'', dle Cory, 2630 Debartolomeis). Údolí hořeního Aterna (Aquila 735 ''m'' až k Solmoně) odděluje tento vých. pruh od prostředního křídového, jenž vstává naproti hoře Terminillo v M. Calvo (1901), přechází v M. Velino 2487 (Cora, 2728 Deb.) a končí nad hořením Sangrem v M. Greco (2283 ''m''). Údolí vysušeného jezera Fucino (655) a řek Salto a Liri dělí jej od třetí křídové řady, od hor Sabinských, na severu nižších, ale v M. Viglio 2156 ''m'' vysokých. Nízká jest čtvrtá řada: hory Lepinské (1536), Ceprejské (1692, dle Debart., 1583 dle Cory) a severní plutonický massiv hor Albánských (953); Velletri jen 399, jezero Nemi 315 ''m''. ''d'') Apenniny neapolské, s nimiž teprve Lovisati nás seznámil, jsou zcela rozdílny; je to kopčina, hlavně křídová a tertiérní, nehledíc při tom k četným sopkám (Rocco Monfino 606, Vesuv 1282, Vultur 1329 ''m''), která od M. Matese na severu (1822) až skoro k Pollino (del Papa 2006 ''m'') nemá žádné vyšší hory (již jméno Campobasso [730] to značí); planiny sahají tu nejvýše do 1000 ''m'' a železné dráhy z Foggie (87) do Beneventa (170) a z Potenzy (826) do Salerna (82 ''m'') nepotkaly se tu se žádnou větší překážkou. Avellino je tu ve výši 370, Caserta 76 ''m'', ba křídové pohoří od ostrova Capri k Vulturu záp.-vých. má jen 768 ''m'' (Cervialto). Východně od Apenninů těch od M. Gargana až k Tarentské zátoce prostírá se jednotvárná, křídová a pliocénní planina Apulská, pastvina rázu orientálského, bez potoků a hory, mající jen Murgie 680 ''m'', jinde ani 400 ''m'' (ano u Lecce 72, Bari 28, Gallipoli 28 ''m''). Jiný ráz má Kalabrie; tu vystupují od severu na jih 3 massivy: triasový a jurský Pollino (Dolcedorme 2248 ''m'') až k údolí řeky Crati, druhý palaeozóická skupina Sila (M. Donato 1930, Cosenza 255), a za údolím (rozvodí 250) až ke Catanzaru (333) a třetí na jihu Aspromonte (Montalto 1958 ''m''). Středem {{Prostrkaně|Korsiky}} postupuje vysoké horstvo (M. Cinto 2710, Rotondo 2631 m), které na sev.-vých. pomaleji než v jihozáp. se skloňuje a skoro celý ostrov vyplňuje. Sardinie dosahuje největší výšky ve středním massivu (Gennargentú 1946 ''m''), na západě má několik rovin, z nichž největší, Campidano, táhne se od Oristana až po Cagliari a odděluje střed od jihozáp. rudního horstva nad Iglesias (323), (Severa 989, Linas 720 ''m''). Sicilie má na sev.-vých. osamělou Etnu 3313 ''m'', nejvyšší to horu Italie, severně od Etny podélné pohoří Monti Nebrodici (M. Sori 1846) a Le Madonie (Antenna 1975), na jihu však převládají veliké planiny. {{Prostrkaně|Malta}} jest nízká tertiérní planina vystupující do 236 ''m'' výšky. {{Prostrkaně|Balkánský poloostrov}} skládá se ze dvou částí, západní a východní. Západ jest vlastně pokračováním Krasu, řada planin hl. od sev. k jihu se táhnoucích, mezi nimiž vyskytují se podlouhlá vápenná pohoří, prorvaná někdy údolími, v nichž vyrážejí podzemní řeky. Od Dalmacie mění se směr jihovýchodní v téměř jižní. Vrcholová výše nemnoho větší 2000 ''m'' (Tomor 2415, Čika 2025, Pindus 2574 až 2124 v Řecku, ba ještě v Morei Chelmos 2359, Taygetos 2409). Planiny v jihu jsou nižší (jez. Ocbrida 690, Janina 520, Tripolica 603). Východní část Balkánského poloostrova, Macedonie, Rumelie, Srbsko a Bulharsko, skládají jednotlivé massivy, nejvíce prahorní, mezi nimiž nižší kotliny. Z prvních, jež jsou v středu nejvyšší, jmenujeme Šardag (Ljubotrn 3050 ''m''), Vitoš 2330, Rilodag 2730, Rhodopu (Musalla 2919 ''m''), Olymp Thessalský 2973, Athos 1953, Parnass 2459 ''m''). Jediné skutečně větší podlouhlé pohoří (od záp. k vých.) jest Balkán v severovýchodě poloostrova, zároveň mladší (hl. z doby křídové) a nižší (Jumrukčal 2375 ''m''). Mezi vrcholy těmi jsou údolí nízká, tak Niš 207, Pirot 403. Sofia 566, Plovdiv dokonce jen 177 a Drinopol 54, Prizren 518, Skoplje 290, Bitoljc 703 ''m'' a roviny Řecké ještě nižší. Z ostrovů trčí Kréta do výše 2470, Euboea 2745 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologie. == Dnešní tvářnost '''E'''-py jeví se výsledkem nepřetržitého řetězu změn od nejstarších dob geologických do dnes, za každé doby jinou, dnešní více méně nepodobnou. Jakou měrou, o tom poskytuje přibližný obraz přiložená mapka geologická, označující v hrubých rysech ráz území té které geologické doby. Na této mapce viděti jest předem oblasti usazenin všech dob geologických, usazenin to vodních (mořských i jezerních), kromě větrových mass eruptivních (vyvřelých). Usazeniny mořské, říčnomořské a jezerní naznačují rozlohu vod a pevnin až do doby diluviální, větrové pak spadají, pokud se dosud ví, jen do doby této a alluviální. Veškery dosavadní zkušenosti o stavbě země, o jejích změnách a vývoji byly čerpány téměř výhradně jen ze studia těchto usazenin, dále z jejich organického obsahu a ze složení a uložení vrstevního. Studium toto na jevo vyneslo, jednak že kůra zemská je složena z velkého množství vrstev, že tyto vrstvy skládají soustavy různě staré, uložené buď tak, jak byly vznikly, buď z původní polohy vyšinuté, byvše svraštěny, nebo silně zvlněny. O positivním stáří zemských vrstev mluviti nelze, jen o stáří relativním. Rovněž je překonán názor, že hory a hřbety horské byly násilně vyzdviženy massami sopečnými. Názor tento přísluší dnes již jen dějinám. Neboť nic na povrchu zemském neděje se násilně, ať juž v říši ústrojné, ať neústrojné. Vše má zárodky svých příčin v minulosti, a jestliže se nám něco jeví převratem náhlým, zajisté nemáme tušení o processu, jehož výsledek do očí bije. O tom, jak asi rychle v kůře zemské a na povrchu změny se dějí, nabudeme dosti jasné představy, jestliže pomníme, že příčina všech těchto převratů má svůj původ ve vychlazování země. Jádro zemské tekuté, kůra zemská tuhá — když tento poměr u vývoji zemi nadešel, počala se kůra svrašťovati. Jádro se scvrkovalo, ale pevnější a později ztuhlá kůra zemská, nemohouc tak rychle obsah svůj zmenšovati, jako jádro svrašťovala, trhala a bořila se. Do této svraštělé massy vryla denudace (rušivá síla vody, mrazu, ledu atd.) dnešní relief zemský, v němž se střídají roviny s horskými hřbety, plošiny s kopčinami a výspami v malebné rozmanitosti. Majíce na zřeteli relief dnešní '''E'''-py, snadno poznáváme, že vypadal za doby diluviální jinak, nežli za doby třetihorní a všech dřívějších. Dotvrzujeť to okolnost, že tam, kde je dnes souš, nalézáme usazeniny se zvířenou rázu mořského, že na temenech horských vyzdviženy jsou usazeniny hlubinné, že rozličná území pokrývají vrstvy vod mořských a sladkých ve střídavém uložení. Jakou měrou tvářnost '''E'''-py za dvou různých geologických dob se lišila, znázorní nejlépe, srovnáme-li relief dnešní '''E'''-py s reliefem, jaký měla za doby diluviální. Stůjž zde obraz doby diluviální v hrubých nárysech, jak ho načrtl před nedávném prof. dr. J. N. {{Prostrkaně|Woldřich}}. Za doby ledové (diluviální) pokryly mohutné ledovce Skandinavii a rovinu severoněmeckou. Tenkráte souviselo Španělsko s Marokkem, Korsika, Sardinie, Sicilie a Malta s Alžírem. Jižně od tohoto území rozprostíralo se malé západní Středozemní moře, zasahující do severní Sahary a souvisejíc průlivem Messinským s východním svým oddílem. Rudého moře a pohoří Uralského za té doby ještě nebylo. Po severním Rusku a Sibiři rozprostíral se pokrovem sníh a led. Vody s tohoto rozsáhlého území stékaly do moře středoasijského. Když ledovce ze střední '''E'''-py ustoupily, byly ostrovy Britské spojeny s Francií, ostrovy Dalmatské byly slity v rozsáhlou pevninu istrodalmatskou, kdežto ostrovy Elba, Korsika. Sardinie skládaly s Italií pevninu sardoitalskou, Sicilie s Maltou a Italií pevninu sicilskoitalskou. Průlivem Gibraltarským souvisel okeán se Středozemním mořem, jehož vody vnikaly průlivem Sicilským do východní části. Na jihu rozkládala se Sahara. Na severu bylo Rusko ještě pod ledovým příkrovem, na jehož jihovýchodu šířilo se až dosud moře Středoasijské. Na konci této doby proražen průliv Doverský a Messinský, snížila se pánev adriatická, přerušeno spojení mezi Korsikou a Italií, a rozestoupila se rozsedlina jihoegejská a rudomořská. Na severu vyvstal Ural, ze severního Ruska a Sibiře zmizely ledovce, rovněž odtekly i vody moře Středoasijského, zanechavše moře Černé a Kaspické, jezero Aralské a Balkašské. Již z tohoto nárysu možno se přesvědčiti, že se relief '''E'''-py tím intensivněji mění a od nynějšího odchyluje, čím vzdálenější době přísluší. Viděliť jsme na obraze doby diluviální, že je na počátku této doby více změn, než jak to spatřujeme na jejím konci. Tato okolnost se stupňuje tím více, čím dále spějeme dobami geologickými k době prahorní. Přes to však zůstává starý jeho podklad, byť i přerůzně jsa změněn, týmž. Území prahorní (archiboly) označují přibližně rozlohu velkolepého dějiště, na němž během dob geologických relief '''E'''-py se (vytvořoval a týmž chodem jako dosud vytvořovati se bude. Dále za toto rozhraní sáhnouti jest sice dovoleno, jenže doklady na stvrzení názorů v hlubinách mořských stěží se vylovují. '''E.''' jest bez odporu kontinentem geologicky ještě nejdůkladněji prozkoumaným; avšak nikoli tou měrou, jak by si toho bylo přáti se zřením k různým záhadám, jež sice vysvětlujeme poznatky dosavadními, aniž jich obstojně podepříti dovedeme. Tato nejistota pociťuje se dnes na všech stranách. A věru bude pociťována citelně, dokavad nebudou prohloubeny dosavadní vědomosti o velkých územích državy Ruské, dokud o Kavkázu, Pyrenejích, Alpách, sedmihradských Karpatech a celém Balkánu budeme míti dosavadní kusé jen zprávy, a určitost těchto nebude na úrovni našich vědomostí, zejména o severovýchodních Alpách. {{Prostrkaně|Prahory}}, neboli útvar {{Prostrkaně|archaický}}, rozpadají se v útvar rulový (laurentinský) starší a útvar prahorních břidlic (huronský) mladší. Vrstvy těchto útvarův obepínají celou zemi, všady, kdekoliv se objeví, mají jejich horniny týž ráz. Považují se za součást nejstaršího obalu zemského. — {{Prostrkaně|Útvar rulový}} skládá horská jádra téměř všech větších pohoří '''E'''-py, totiž centrálních a západních Alp, všech pomezních pohoří království Českého, dále Karpat, částečně i Voges, Černého lesa, Odenwaldu a Harcu, pak Kavkázu a Uralu. Ve vých. Rusku táhne se mohutným proudem od severu na jih až k moři Kaspickému, rozprostíraje se na jihu mezi Bugem a Dněprem. Z Čuchonska přechází do Skandinavie, odtud do střední Francie, kde skládá massiv armorický. Na jihu vystupuje v Pyrenejích, Portugalsku a Španělsku, odkudž ho lze sledovati do massivu Korsiky, na Sicilii, do Italie, na Balkán a Hebridy. Mohutnost jeho souvrství páčí dosavadní zkušenost asi na 30.000 ''m''. Jeho vrstvy jsou po většině zprohýbány, zborceny, zřídka kde vodorovny; složeny jsou z ruly a četných jejích odrůd (rul. slídnatých, jinorázových, chloritových, talkových atd.), uzavírajíce mimo pecky vápenců zrnitých a místy velikých nálezů křemenců též podřízeně tuhu, železné a cínové rudy. Na mnoha místech proráží je žula. — {{Prostrkaně|Útvar prahorních břidlic}} byl dosud zjištěn téměř všady, kde útvar předešlý; větší rozsah má v Alpách, v pomezních horách království Českého, v Sasku, Karpatech, Černém lese, Vogesách, ve Španělsku, Skandinavii a Skotsku. Na jeho složení účastní se fyllity, břidlice hlinité a svory; těmto jsou podřízeny břidlice talkové, vápnito-slídnaté, jinorázové atd., pak vápence, dolomity a hadce. Toto souvrství dělivá se ve stupeň svorový (starší) a stupeň fyllitový (mladší). Rudníků, rudníkových žil a ložisk je v prahorních břidlicích poměrně dosti hojně. Rudy magnétové, měděné, zinkové, olověné, stříbrné a železné těží a těžily se v nich na četných místech. Z eruptivních hmot prorážejí tyto břidlice, syenity, diority a diabasy. {{Prostrkaně|Prvohory}}. {{Prostrkaně|Útvar kambrický}} a {{Prostrkaně|silurský}} rozprostírá se v '''E'''-pě po dvou poměrně velikých územích. Na severu šíří se od severozápadního úpatí Uralu přes Čuchonsko do Skandinavie a odtud do Velké Britannie, kdežto na jihu sleduje podélnou osu evropskou od Bogoslavska až do Portugalska. Severní tato oblasť, uzavírající obvody severního a záp. Uralu. sev. Livonsko, dále Estonsko a okolí Petrohradu v Rusku, ve Skandinavii pak silurskou pánev kristianskou, jihošvédkou a gottlandskou, konečně ve Velké Britannii obvod waleský, skotský a severoirský, je charakterisována zvířenným typem balticko-skandinavským; naproti tomu jižní oblast, jíž příslušejí vrstvy siluru českého, Harcu, Saska, Durynska, Francie (Bretoňska) a poloostrova Iberského, vyznačuje se zvířenným typem českým. Rozloha zde uvedená dokazuje, jak moře doby silurské byla rozšířena. Celou severní čásť '''E'''-py zříme zaplavenu tímto mořem, v němž byly fysikální poměry takměř stejné. Ostře ohraničených zvířenných obvodů nebylo. Doba kambrická poskytla dosud jen zvířenu pobřežní (měkkýše, červy a trilobity). Jinak doba silurská, jejíž zvířena svědčí, že tehdy byla moře poněkud hlubší než dříve, ale dosud nevalně hluboká. Tehdy převahu měly mělčiny mořské, přecházející v pobřeží bahnitá, ovroubená břehy mělkými. — Usazeniny tohoto moře jsou místy mohutné; v nich převažují různé pískovce, hlinité břidlice a droby, podřízeny jsou břidlice kamencové a křemičité a křemence. Trilobiti (''Calymene'', ''Faradoxides'', ''Asaphus'', ''Homalonotus'', ''Trinucleus'', ''Agnostus'' a j.), částečně též hlavonožci (''Nautilae'', ''Orthoceras'', ''Trochoceras'', ''Cyrtoceras'' a j.), pak graptoliti vtiskují zvířeně silurské zvláštní ráz. Jeho rozsah rozšiřují pak ještě mořští ježci (''Echinosphaerites'', ''Caryocystites'' a j.) a lilijice (''Cyathocrinus'', ''Taxocrinus'' a j.). Mořské houby a korály jsou řídké, rovněž i mlžové a plži, poněkud hojnější jsou ploutvonožci (''Tentaculites''). Po obratlovcích, zastoupených jen rybami štítnatými, je málo stop. Rovněž květena je chudičká; známeť pouze mořské chaluhy. Žuly, porfyry, syenity a diabasy prorážejí pokrov těchto sedimentů, do nichž jsou vloženy stříbrné a olověné žíly příbramské, pak andreasberské v Harcu a ložiště rumělky nedaleko Almadenu ve Španělsku. {{Prostrkaně|Útvar devonský}} dosahuje na Rusi největší plošné rozlohy. Rozprostírá se tam po Kuronsku, odkudž se šíří pruhem jednak na severozápad až k Archangelsku, jednak na jihových. do gubernie tulské až k Voroněži. Je-li též ve Skandinavii, dosud rozhodnuto není. Ve Velké Britannii zaujímá Cornwall, hrabství devonské, jižní Wales, čásť Skotska, pak Orkneye a Shetlandy. Poměrně malé obvody skládá na Moravě, v Polsku, Durynsku, ve Smrčinách a Harcu. Mohutnějším jeví se tento útvar v Porýnsku, odkudž zasahuje přes vysočinu Eifelskou až do Belgie, na východ do Nasavska a Vestfalska. Na jihu a jihozápadu je ve Francii a Španělsku. — Bylo dříve podotknuto, že moře silurská poskytovala pramálo rozmanitosti; byla jednotvárná, což se jeví měrou vrchovatou na tehdejší zvířeně. Poněkud jinak se mají tyto okolností za doby devonské. Přes to, že dosud jednotvárnost fysikálních poměrů leží v základních rysech moře této doby, přece znamenáme v něm rozdíly. Dokladem toho je rudý pískovec starý na severu Velké Britannie, významný pobřežní zvířenou. Tento pískovec tvrdí názor, že tehdy rozprostíral se na severu velký kontinent polární, sahaje až k Americe, kde týž pískovec byl zjištěn. V Porýnsku šířilo se moře do moře na území dnešních Arden. Armorika čněla jako ostrov nad hladinu tehdejšího moře. Vápence, břidlice a pískovce usazeny byly vodami tohoto útvaru. Do tří různě starých stupňů řadí se tyto usazeniny. Zpodní, nejstarši z nich, uzavírá usazeniny vápenité a slínité s druhy ''Spirifera macropterus'', ''Sp. cultrijugatus'', mladší, střední, obsahuje vápence s druhy rodu ''Cyathophyllum'', ''Calceola'' a ''Stringocephalus'', konečně nejmladší, svrchní, uzamyká břidličnaté vápenité pískovce s ''Clymenia'' a ''Cypridina''. — Zvířena devonská má hluboce vrytý ráz výlučně mořský; jest chudší než silurská. Její ráz spočívá jednak v silném rozvoji korálů, lilijic, ramenonožců a korýšů, částečně též i ryb, jednak v tom. že trilobiti, zvláště graptoliti, jeví se velmi silně redukováni. Mlži a plži jsou i zde řídcí, hojnější jsou foraminifery. Květena devonského útvaru je sice bohatší než silurská, ale i ona stojí daleko za rozvojem zvířeny. V ní nalézáme skutečné předchůdce velkolepě rozvinuté flory útvaru kamenouhelného. — Za doby devonské vymřely diabasy, a mimo ně jsou tu ještě tufy a strusky diabasové. Z rud třeba připomenouti rudy železné, měděné a cínové. Též uhelné plásty, jenže nepatrně mohutné, zjištěny v usazeninách devonských, a to ve Španělsku a na Rusi. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} pokrývá v '''E'''-pě veliká prostranství. V Anglii rozprostírá se na ploše 26.400² ''km''{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''km''²}}, rozšířen jsa v jižním Walesu, ve hrabství Derby, Yorku, Northumberlandu, ve Skotsku a Irsku. Rovněž na Rusi zaujímá ohromnou pánev, jejíž západní okraj rozkládá se od Bílého moře až jižně za Moskvu, kdežto východní okraj přiléhá k Uralu. V Německu skládá menší pánve osamocené, tak v Rýnské Falci na úbočí Hunsrücku, dále v Hor. Elsasku, Nasavsku (severozápadní díl Harcu), v Sasku, ve Smrčinách, Durynsku, v Dol. a Hor. Slezsku. Odtud rozprostírá se rakouským Slezskem na Moravu, do Čech, Alp, Italie, Portugalska (k Oportu), Španělska (Bassaco sev. za ř. Mondegem) a do Francie. Za kamenouhelné doby staré pevniny se zvětšují, rostlinstvo usazuje se buď na březích mořských, nebo se stahuje do nížin jezer vnitrozemských. Okeán se nemění, na jeho březích povstávají usazeniny ze zbytků ústrojných. Jak z toho zřejmo, tři oblasti dělí území: zemská, pobřežní a mořská (pelagická). Oblast pobřežní (litorální) ovládá severní '''E'''-pu vystouplou podél čáry běžící od Anglie přes Lucembursko, Vestfalskem, Harcem a Slezskem na Rus. Usazeniny pozemní (kontinentální) roztroušeny jsou po celinách jižně zmíněné čáry, kdežto na jihu od těchto šíří se pak usazeniny mořské. Na území litorálním je soustředěna massa uhelná (ve V. Britannii, Skotsku, Irsku). Na konci doby kamenouhelné zaplavovalo šíré moře Rusko, západní '''E'''-pu pak pokrývala velká jezera a bažiny, na jejichž březích rostlo bujné rostlinstvo. Vzrůst tohoto podporovalo vlhké podnebí subtropické a časté lijavce, po nichž uchovaly se zřejmí svědkové ve způsobu otisků kapek na ztvrdlých bahnech pobřežních vedle otisků šlépějí labyrinthodontů, prvních reptilií (správněji amfibií pozemských), příbuzných nynějším salamandrům. Vzduch pročištěný rostlinami, částečně pozbavený kyseliny uhličité a oživený množstvím hmyzu, umožňuje zároveň život plžů pozemských. — Souvrství útvaru kamenouhelného třídí se ve dva stupně: ve zpodní starší a horní mladší, neboli ve stupeň produktivního uhlí. Usazeniny staršího stupně příslušejí oblasti vápence uhelného (mořské), oblasti kulmové (říčnomořské) a Hainichenské (pozemské) a jsou zastoupeny slepenci, vápenci, drobami, hlinitými a křemičitými břidlicemi a pískovci, kdežto usazeniny stupně mladšího rozpadávají se na břidlice a pískovce. Vrstvy, jež skládají, jsou na mnoze zborceny, zprohýbány a vyplňují tu sedla, tu pánve. Na mnohých místech prorážejí je vyvřelé horniny: čediče, čedičové porfyry a melafyry, rozlévajíce se místy po nich, anebo vyplňujíce v nich žíly. Mimo kamenné uhlí poskytuje tento útvar co do užitečných hornin železné rudy (Derbyshire, Northumberland), leštěnce olověné (Harc) a rudy zinkové a olověné (Cáchy a v sousední Belgii). — Překvapující pohled poskytuje rostlinstvo této doby, majíc hluboce vrytu pečeť flory močálovité. Zastoupeno je bylinami tajnosnubnými, cevnatými, kapradinami, přeslicemi a plavuněmi, dále pak nahosemennými, cykasy; druhy skupiny dvojděložných scházejí zcela. Již z toho je dosti zřejmo, že tehdejší bažinaté lesy měly ráz velmi jednotvárný. Zevrubnější studium této flory ukázalo, že ji lze rozložiti ve tři typy vývojepisné. První z těchto typů je charakterisován skupením a převahou plavuní, kapradin a kalamitů doby primordiální, druhý převahou sigillarií a kalamitů sdružených s přeslicemi stromovitými a třetí konečně přehojnými přeslicemi a cordaity, s nimiž se zároveň vyskytují kalamarie. Na konci tohoto třetího období vystupují velké konifery, s nimiž se shledáváme opět v době příští, permské. Zvířena je nepoměrně chudá. Z foraminifer vystupuje pouze rod ''Fusulina'' v tak velkém množství, že jeho zbytky skládají lavice. Naproti tomu jsou korály mající ráz prvohorní poměrně dosti hojny, lilijice zastoupeny několika zajímavými rody, též mechovky a mořští ježci. Trilobity zastupuje rod ''Philippsia''; na jich místo vstupují rody mladší ze skupiny korýšů. Břichonožci a hlavonožci nejeví velké modifikace. Mezi ramenonožci převažuje rod ''Spirifer'', kdežto mezi rybami žralokovité. V lupkách zjištěn hmyz a mloci. {{Prostrkaně|Útvar permský}} zaujímá největší prostranství na Rusi, šíře se od Uralu, gubernií permskou k Vladimíru a Jaroslavi, na sever k Ledovému moři a na jihu od Samary k Orenburku. Z Kuronska táhne jeho oblast, pokrytá na velkých územích útvary mladšími, do Litvy, odtud do Polska až do okolí Krakova. Na západě vystupuje po obou stranách Krušných hor, běží úzkým pruhem z Čech na Moravu a vyráží na povrch ve Slezsku a Lužici. V Sasích objevuje se v okolí Drážďan, dále pak v Durynsku a na úpatí Harcu, odkudž se ubírá v menších ostrůvcích podél západního úpatí Smrčin a Českého lesa až k Řeznu. Dále lze ho sledovati v Odenwaldě, Černém lese, v Elsasku, Lotrinkách, Vogesách, v Anglii, Irsku, Alpách, uherských Karpatech a Banátských horách. — Usazeniny tohoto útvaru rozpadají se ve dva stupně: ve zpodní starší, složený z usazenin pozemních, pískovců a slepenců červených, lupků a jílovitých vrstev s podřízenými vápenci a uhelnými plásty, a ve svrchní mladší, původu mořského, v němž převažují vápence, dolomity, bituminosní slínové břidlice, sádra, pískovce a též slepence. Z pravidla vyskytují se tyto usazeniny uloženy na vrstvy kamenouhelného útvaru, jsouce s nimi těsně spojeny, mnohdy tou měrou, že přechod ten přiměl označiti útvary tyto společným názvem: permo-karbon. Květenu permskou možno roztříditi ve dva přirozené typy, a to v typ červených pískovců a slepenců, a pak v typ vápenců a dolomitů. Vyznačuje se tím, že ji skládají rostliny pozemní rázu kamenouhelného útvaru. Rovněž zvířenu lze přirozeně rozděliti v typ sladkovodní a mořský. V onom převažují ryby skelnošupinaté, k nimž se druží mloci (''Labyrinthodonta''), pak poznány zde stonožky, otisky ráčků skořepatých (''Estheria'', ''Ledia'') a sladkovodní mlži z rodu ''Anthracosia''. Mnohem bohatší než tato zvířena je fauna stupně mořského, přes to však nedosahuje rozvoje doby předešlé. Jest zajímavá tím, že má ještě ráz zvířeny prvohorní, přes to, že pohřešuje zcela trilobitů Labyrinthodonti jsou zastoupeni rody ''Actinodon'' a ''Archaeogosaurus'' a malinkým druhem ''Protriton petrolei'' a nabývají téhož významu jako ryby ganoidní. Mlži jsou četní, ještě četnější jeví se ramenonožci. Mechovky zastoupeny jsou charakteristickou skupinou ''Fenestella''. Korály a mořští ježci vyskytují se velmi zřídka. — Vyvřelé horniny dosahují v permském útvaru nejen značného vývoje, než i rozšíření. Jim přísluší potud důležitost, že poskytly bohatý materiál na složeni slepenců a pískovců. Jsou to předem křemičité porfyry, porfyrity a melafyry, jež na mnohých místech přikrývají mocným pokrovem mladší podklad. Rovněž tufy těchto vyvřelých hornin jsou mohutné a šíře rozloženy. Na žilách těchto eruptivnich hornin jsou v některých územích přimknuty rudy magnesiové (porfyry Harcu), jinde těží se v žilách porfyrových a melafyrových ruda rtuťová (Falc) a též měděná. V horních vrstvách permského útvaru (Zechstein) založena jsou mohutná ložiska kamenné soli (Stassfurt a Magdeburk). Konečně třeba též připomenouti železných rud v Durynském lese. {{Prostrkaně|Druhohory}}. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} byl poprvé poznán, studován a rozčleněn v Německu. Později, když Alpy byly zevrubněji prozkoumány, objeven i zde, a to v mohutných usazeninách typu mořského. V Německu rozčlenili usazeniny tohoto útvaru ve tři stupně: ''a'') ve st. pískovce pestrého, ''b'') st. vápence lasturnatého a ''c'') st. pestrého slínu. Po facii rhaetické, alpské, zjištěny zde jen nepatrné stopy. Trias zaujímá v Německu veliká prostranství na sev. a jihu; táhne podél Rýna do Voges a Harcu, a odtud do Francie. V Anglii je znám pod jménem mladšího pískovce rudého (''new red sandstone''); zde zjištěno, že anglickému triasu stupeň vápence lasturnatého schází. K oblasti triasu německého přikládá se trias alpský (rhaet.), facies to mořská, mohutná, vtěsnaná mezi trias alpský a jurský. Na východu a severu zjištěn tento útvar po obou bocích Karpat, v Polsku, Bukovině, Uhrách, na Rusi a ve Švédsku. Čechy, Morava a Slezsko pohřešují ho zcela. Za doby triasové vyvřely hmoty eruptivní (porfyry, křemité porfyry a melafyry) dvakráte: poprvé po uložení pestrého pískovce a podruhé v době keupru (st. pestrého slínu). Za této doby byla pohoří česká vystouplá, rovněž kontury horstev středoněmeckých byly naznačeny. Tehdy vyčnívala Auvergne a Bretoňsko ve způsobě ostrova nad moře, z Belgie táhl se územní pruh přes průliv La-Mancheský do Anglie až k Londýnu. Dále na sev.-západ šířilo se moře zaplavující velikou čásť Anglie od Londýna až do Walesu. Území Alp, Pyrenejí, Savojska, Pannonie a Aquitanie zavodňuje moře Středozemské, spojené, jako za dob dřívějších, s nížinami uralskými a středoasijskými. Rostlinstvo triasu jeví ráz novější. Přeslicovité druhy nastupují do močálů a bažin za kalamity, lesy tvoří kapradiny stromovité (''Anomopteris'', ''Nevropteris'', ''Pecopteris'', ''Taeniopteris'' etc.), cykasy (''Pterophyllum'' s novými typy ''Zamites'', ''Pterozamites'', ''Otozamites''), konifery (''Voetzia'', ''Thuites'', ''Palacoxyris'' etc.) a stromovité lilije. Moře a pobřeží oživují ještěři (''Placodus'', ''Nothosaurus'', ''Simosanrus'' a j.) a ganoidní ryby, na rody a druhy bohatí hlavonožci (''Nautili'', ''Ammoniti''), dále plži (''Turbo'', ''Natica'' etc.), mlži, ramenonožci, množství lilijic, korálů a též foraminifer. V močálech a jezerech žijí mloci (''Labyrinthodonta'') a ještěři (''Rhynchosaurus''). První stopy ptačí a ssavči zde objeveny. — Rudy vyskytují se v tomto útvaru v pestrém pískovci Černého lesa (chalkosin, malachit), ve Slezsku (zinkové rudy, blejno olověné, hnědá železná ruda), pak v Bavorsku (rudy zinkové). Alpské území triasové přechovává v Salcbursku sůl, v Istrii ložiska rumělky a rtuti, v Korutanech u Bleiberka leštěnce olověné, bělobu, Wulfenit, Sfalerit atd. a konečně v Lombardsku rudy železné. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} nejmohutněji jest vyvinut v pohoří Jurském (franckém i švábském) a šíří se ve střední '''E'''-pě mezi Harcem, Šumavou a Alpami. Počíná zde západně Šumavy a Smrčin, vytvořuje mohutný oblouk táhnoucí se z krajiny koburské přes Řezno až k Schafhúzám, kde se navazuje na švýcarskou Juru. Severně Harcu a na rovinách německých vynikají jurské usazeniny jen na malých ostrůvkách, odkudž lze je sledovati do pruského Slezska a Polska (okolí Krakova). V Čechách a Sasku jsou nepatrny. Mnohem rozšířenější jsou však ve Francii, kde se táhnou dvěma proudy, z nichž jeden obstupuje prahorní massiv francouzský, kdežto druhý Vogesami do Bretoňska až k průlivu La Manche se rozkládá a do Anglie přechází. Na jihu usazeniny triasové skládají pohoří Jurské, obepínají prahorní jádro Alp a rozprostírají se jednak na Balkánský polouostrov{{Redakční poznámka|archaický tvar, nikoliv tisk. chyba}} a do Italie (Apenniny), jednak Moravou do Karpat. Na Rusi vystupují v gubernii moskevské, pečorské a pak na Krimu a Kavkáze. — Souvrství tohoto útvaru je rozčleněno ve tři stupně, z nichž nejstarší označen jménem lias (černý), prostřední dogger (hnědý) a nejmladší malm (bílý) a uzavírá světlé a tmavé vápence, slíny, slinité břidlice, dolomity a podřízeně pískovce. Za přechodní doby mezi triasem a jurou vniklo moře mocným ramenem opět na západ. Vrstvy z něho uložené zůstaly na mnoze v původní poloze, na př. na Rusi a ve střední '''E'''-pě; naproti tomu jsou vyzdviženy a prostoupeny puklinami v Alpách. — Rostlinstvo jurské má ještě ráz doby rhaetické, přes to však je dosti rozmanité. Cykasy vykazují plný rozvoj, veliké lesy jehličnaté pokrývají souš, palmy zastupuje rod ''Carpolites''. Na konci jurské doby množí se rostliny jednoděložné (''monokotyledones''); stromy listnaté jsou podřízeny. Zvířena jest velmi bohata, druhy prvohorní mizejí silně; její ráz se blíží více rázu zvířeny nynější, ale přes to je dosud od tohoto značně vzdálen. Foraminifery a houby mořské jsou hojné, korály tvoří útesy mohutné (zastoupeny skup. ''Thamnastraea'', ''Thecosmilia'', ''Favia'' a j.). Též lilijice, hvězdice, mořští ježci a ramenonožci těší se značnému rozvoji, menšímu červi. Naproti tomu je rozvoj mlžů, plžů a hlavonožců (Ammonitů, dílem též Nautilů a Belemnitů, přímo velkolepý. K těmto se druží dekapodi dlouhoocasí, hmyz a četné ryby (ryby kostnaté scházejí zcela). Ještěři jsou zastoupeni rody ''Ichthyosaurus'', ''Plesyosaurus'', ''Camptognatus''. Na místo Labyrinthodontů nastupují praví gaviali a krokodili (''Teleosaurus'' etc.); létací ještěrky (''Pterodactylus''), želvy bahenní a říční, ptáci (''Archeopteryx'') a ssavci zastoupení vačnatci (''Amphitherium'', ''Phaselotherium'') doplňují obraz této zajímavé zvířeny. — Rozloha a mohutnost vyvřelých hornin jurských je poměrně malá. V Německu jich téměř není; tam vrstvy triasové prorážejí eruptivní horniny třetihorní. Rovněž i v Karpatech jsou tyto horniny podřízeny, za to převládají ve Skotsku a na ostrovech Mull a Skye. Zde se vyskytují syenity, felsitové porfyry a čediče. V Pyrenejích druží se k nim žula. Rudy železné chová útvar triasový v sev. Německu, Švábsku, Lotrinkách a Lucembursku; kamenné uhlí je v jeho usazeninách v Uhrách, asfalt pak v Brunšvíku a Hannoversku. {{Prostrkaně|Útvar křídový}} je v '''E'''-pě velmi rozšířen. Skládá několik samostatných obvodů, z nichž nejdůležitější je obvod českosaský, cášský, sev.-východoněmecký, baltický, anglický, francouzský (severní oddíl neboli pařížské pánve, garonský a oddíl francouzských Alp); k těmto se dále přimyká obvod slezský, karpatský, dánský a jihošvédský. Se zřením ke zvířennému rázu seskupují se tyto obvody do dvou velikých oblastí, a to severní a jižní. Oblast severní zaujímá obvody křídového útvaru českosaského, německého, švédského, anglického a sev. Francie, kdežto jižnímu příslušejí obvody Alp a všechny jižně těchto ležící. Podstata rozdílů těchto dvou oblastí záleží asi v tom, že, kdežto usazeniny severní oblasti chovají bohatě vyvinuté skupiny Belemnitů a Ammonitů, usazeniny oblasti jižní jich téměř zcela pohřešují, majíce skupinu rudistů četně rozvětvenou a bohatou, kteráž, vyjmouc v obvodu českosaském, v severní oblasti je velmi řídká. — Usazeniny zmíněných oblastí a obvodů jsou rozčleněny v pět různě starých stupňů, kteréž od zpodu nahoru takto následují: 1. Stupeň neokomský (neboli Heald s Wealdem); uzavírá usazeniny mořské (vlastní neokom), pak sladkovodní a říčnomořské (označení Hils a Weald). Za vůdčí zkameněliny považují se ''Toxaster complanatus As'', ''Rhynchonella multiformis'', ''Exogyra Couloni d’Orb''. 2. Stupeň gaultský, mořský; objímá jíly a slíny s podřízenými pískovci a vápenci a třídí se opět ve 4 pásma. 3. Stupeň cenomanský, jehož usazeniny jsou převážně glaukonitické pískovce, jíly a slíny. 4. Stupeň turonský, rovněž původu mořského; uzavírá slíny a pískovce a rozpadá se též v několik pásem. 5. Stupeň senonský; obsahuje psací křídu s rohovci, vápence, jíly a písky. Rozpoznány v něm čtyři pásma. — Až do doby stupně cenomanského má rostlinstvo ráz doby jurské s pozůstatky, rhaeta. Obrat počíná v cenomanském stupni. Zde nastupují první dvouděložné rostliny, a čím dále spěje doba křídového útvaru k třetihorní, tím i rostlinstvo rozdílnější jest od dřívějšího. Kapradin ubývá, kdežto stromoví druhy z rodu ''Protopteris'' se množí; zároveň s těmito i jižní tvary konifer, pak palmy, lilijovité rostliny, druhy vrbovité, dubovité, vavřínovité a j. vtiskují této floře ráz vyspělejší, dnešnímu podobnější. Zvířena tohoto útvaru je bohata. Foraminifery vystupují v množství značném, místy skládají i vrstvy; též mořské houby jsou zastoupeny četnými rody. Korály skládají útesy jen v obvodu horního křídového útvaru Alpského; jinde jsou řídké. Rovněž vzácné jsou lilijice, kdežto mořští ježci a ramenonožci dosahují netušeného rozvoje; k těmto se řadí mechovky. červi, mlži, dílem i plži a raci. Předůležití jsou rudisté. Hlavonožce zastupuje jen několik druhů; vymírají na konci této doby (''Ammonites'', ''Crioceras'', ''Toxoceras''). Z hmyzu objeveni byli též motýlové, z obratlovců zbytky ryb chrupavkovitých. Plazi, v jurském útvaru hojní, jsou zde vzácní (''Iguanodon'', ''Mosasaurus'', ''Aptychodus''). Po ptácích objeveny dosud jen čelisti (am. ''Hesperornis'', ''Ichthyornis''). Hornin eruptivních v evropském útvaru křídovém dosud stanoveno nebylo; které tu a tam prorážejí vrstvy křídové, poznány za mladší nežli útvar křídový. Objev tento učiněn jak v saském Švýcarsku, tak i v Karpatech, kdež sedimenty útvaru křídového vyvřelé massy prorážejí. — Rudních žil v tomto útvaru je málo. Známy jsou dosud ve Vestfálsku (galenit a sfalerit), v Banátě (magnetit) a u Rezbanye v Uhrách. Mimo to jsou tu pak ještě z užitečných produktů fosfority (Francie, Podolí, Smolensk), kamenné uhlí (Hannoversko) a asfalt (Švýcarsko). {{Prostrkaně|Třetihory}} ({{Prostrkaně|doba kaenozóická}}). Usazeniny této dlouhé doby zaujímají v '''E'''-pě šírá prostranství na severu i na jihu, na západě i na východě. Na sever sledovány až do Gronska. V nich lze poznati, že na začátku doby kaenozóické vyskytují se jisté druhy rostlinné a živočišné ve značném vývoji, které sem přecházejí z doby minulé, mesozóické, a že soudobně — a to je hluboko vryto do povahy úhrnné — povšechný ráz rostlinstva i bylinstva je dnešnímu mnohem podobnější nežli za doby mesozóické. Tato shoda je tím zjevnější a větší, čím mladší vrstva, jejíž zvířenu a rostlinstvo k dnešní přirovnáváme. Rozdíly podnební jsou za této doby ostré; zde je veliké množství soudobných facií různých, jež přehled a zběžný krátký náčrtek rázu této doby velmi stěžují. Souvrství usazenin doby třetihorní rozčleněno ve tři období: {{Prostrkaně|eocén}}, {{Prostrkaně|miocén}}, {{Prostrkaně|pliocén}}, mezi něž později vsunuto období čtvrté: {{Prostrkaně|oligocén}}. Eocén a oligocén stahuje se zhusta v období jedno: {{Prostrkaně|palaeocén}}; miocén a pliocén v {{Prostrkaně|neogén}}. {{Prostrkaně|Eocén}} rozprostírá se v záp. '''E'''-pě v pánvi pařížské, dále na severu v okolí londýnském, na jih přechází do Alp, pak Apennin, Karpat, Pyrenejí a do Španělska, na východ do Řecka a Turecka. Celé jeho území rozpadá se v několik obvodů, z nichž západoevropské jsou ještě nejzevrubněji prostudovány. Předem je to eocénní pánev pařížská, kde studium palaeontologické svůj počátek vzalo a již mimo pánve anglické nejdokonaleji známe. V okolí pařížském je útvar eocénový zastoupen písky, jíly a vápenci (pařížské hrubé vápence, ''calcaire grassier''), usazenin to dílem říčnomořských, dílem sladkovodních. Eocén anglický obsahuje převážně usazeniny mořské a jen podřízeně brakické. Nejdůležitějším členem mořského stupně je jíl londýnský a písek bagshotský. Mayer rozeznává v eocénu vůbec tato pásma: garumenské, soissonské, londýnské, pařížské, bartonské, ligurské a tongerské. Na jihu zastupuje tento útvar facies nummulitového vápence, jež dochází v Alpách, Apenninech, Karpatech, Pyrenejích, Řecku, Turecku a Španělsku značného rozšíření a mohutnosti. {{Prostrkaně|Oligocén}} je velmi dokonale vyvinut v Německu a v Anglii. Ve střední '''E'''-pě zaujímá severoněmeckou nížinu od paty Krkonoš a Harcu až k Baltickému moři a na východ až k Polsku; na západě vystupuje v Elsasku a ve Švýcarsku. Též ve Francii byl zjištěn, jen že v nepatrné mohutnosti; je zde zastoupen usazeninami sladkovodními a mořskými. Tyto facie jsou daleko mohutnější v oblastech anglických a německých. Jejich prostranství zaujímají tam slíny, písky a jíly. V Německu roztřídili oligocén: ''a'') v pásmo staršího hnědého uhlí, jemuž jsou soudobny vrstvy jantarové a bobových železných rud a ''b'') v pásmo střední složené ze septariových jílů (usazenin to mořských a pozemních). Švýcarský oligocén roztříděn ve zpodní molassu mořskou a v horizont hnědého uhlí. Seinský obvod oligocénní má za nejstarší a nejmladší člen usazeniny sladkovodní, jež uzavírají sedimenty mořské. {{Prostrkaně|Neogén}}. Doba neogenní právem se pokládá za dobu velkých změn. Zborcené vrstvy eocénní vyzdvižené na temenech Alpských dávají nám o velikosti těchto převratů hlasné svědectví. Střední '''E.''' měla za této doby nynější svůj ráz, ovšem pozměněný jednotlivostmi, jež odstraněny byly, když dospěly horské hřbety Alp, Pyrenejí, Apenninů, Karpat a Balkánu své výše. Tehdy obtékal mohutný záliv mořský Alpy, vnikaje z Francie skrze Švýcary a Bavorsko do Rakous, odkudž se dral jednak Moravou do Čech a Polska, jednak Uherskem a Sedmihradskem na poloostrov Balkánský. Iberský poloostrov souvisel s Afrikou, v jejímž severním oddíle šířil se mořský chobot saharský a egyptský. Střední '''E.''' byla nad hladinou mořskou, břehy moře Baltického a Severního i Dánska byly ponořeny v mořském chobotě sahajícím na jih až do okolí Mohučského. Skandinavie, zalesněná sosnami, souvisela s Německem, dále na západu byla Anglie spojena s Francií. Tuto tvářnost '''E'''-py poměnily do jisté míry vyvřelé massy eruptivních hornin. Vyvřelyť za mladších třetihor čediče pohoří Doupovského a Středohoří v Čechách, vyvstaly sopky na severu a vých. Moravy a v Německu (Eifelské pohoří, Porýní), trachytová horstva v Uhrách a Sedmihradsku, čediče ve stř. Francii, Katalonii, Italii, Řecku, Islandu, Skotsku a Irsku. Tyto převraty s klimatickými změnami předurčily změny v rostlinstvu a živočišstvu. K. Mayer rozeznává v neogénu tyto stupně: aquitánský, mohučský, helvetský, tortonský, piacenský, astský a saharský. Evropské území neogenní rozpadá se v několik poměrně ostře ohraničených oblastí, z nichž nejdůležitější jsou oblast rakousko-uherská, mohučská, severoněmecká, švýcarská, francouzská, anglická, volyňsko-podolská a ruská. Na území rakousko-uherského neogénu rozkládají se jíly, slíny, písky, pískovce a litavské vápence. Na těchto veskrze mořských usazeninách, označených stupněm mediterránním, spočívají jíly a písky stupně sarmatského, říčnomořské, na nichž leží písky a jíly stupně kongeriového (říčnomořského), přikryté štěrky belvederskými. V pánvi mohučské zaujímají jíly septariové podklad vrstev neogénních; na nich leží slíny cyrenové, pak pískovce s otisky listův. Pliocén je zde zastoupen vrstvami říčními t. zv. pískovci Eppelsheimskými, uzavírajícími zbytky ssavců (''Dinotherium'', ''Rhinoceros'', ''Mastodon'' etc.). V severním Německu je miocén zastoupen jen slídnatými jíly, jako na př. ve Šlesviku a Holštýně, a obsahuje hnědé uhlí (Meklenburk). V již. Německu a Švýcarsku možno v něm rozeznati dolní pásmo sladkovodní molassy, pak pásmo svrchní molassy mořské a konečně svrchní pásmo molassy sladkovodní. V Anglii spadají do tohoto stupně dílem mořské, dílem říční jíly a písky nazvané crag a uzavírající zvířenu a květenu přechodní od typu třetihorního k diluviálnímu. — Rostlinstvo doby třetihorní nese za eocénu ráz tropický, naproti tomu za neogénu ráz subtropický. Palmy a stromy jehličnaté, pak byliny dvojděložné převládají. Kryptogamy doby mesozóické vytratily se téměř zcela, rovněž cykasy. Velmi pozoruhodna je zvířena. Má již v hrubých obrysech ráz zvířeny nynější. Mnohé soudobé druhy vzaly v ní svůj počátek. Nápadným je povšechný rozvoj ssavců. Z prvoků nabývají důležitosti a významu foraminifery, již tím, že jsou v eocénu zastoupeny skupinou Numulitů, která v neogénu takměř zcela vymřela. Mořské houby, koraly, mořští ježci, ramenonožci jsou vzácni, naproti tomu mlži a plži hojni. Z hlavonožců doby předešlé zbyla toliko skupina Nautilů. Arthropody zastupují skupiny žijící ještě dnes. Veledůležit jest rozvoj ryb i ssavců. Vedle ssavců vaknatých jsou zde zastoupeni hlodavci, kopytnatí, tapíři, druhy vepřů, kočkovití, netopýři a opice. Kromě hnědého uhlí, kamenné soli a bobové železné rudy obsahují neogénní vrstvy co do užitečných hornin ještě síru (Sicilie). Na trachyty vázány vyskytují se zlaté a stříbrné rudy v Uhrách. {{Prostrkaně|Čtvrtohory}}. Podstatné to byly zajisté změny, které byly toho příčinou, že moře doby miocénní, sahající mohutným zálivem od jihovýchodu přes Balkánský polouostrov, Uhry, na severozápad až do Čech a odtud Moravou až do Podolí a na jižní Rus, odteklo na jihovýchod, zanechavši po sobě veliká jezera. Že dlouho trvalo, než tato jezera, původně slaná, pak braková (říčnomořská) a konečně sladká, ve střední '''E'''-pě vyschla, a na jich prostranstvích uloženy byly na jihu mohutné hlíny, na severu štěrky, písky, slíny a jíly, toho dokladem je mohutnost těchto sedimentů. Zkoumajíce tyto usazeniny, mladší třetihorních, ne nesnadno poznáváme, že zpodní, starší, uzavírají zvířenu bohatou zvláště na ssavce (slony, nosorožce, lvy, tygry, hyény atd.), po nichž v mladších bučí není stop žádných nebo velmi skrovné. Toto poznání vedlo k tomu. že usazeniny tyto rozčleněny ve dva stupně: diluvium a alluvium. {{Prostrkaně|Diluvium}}. Diluviální usazeniny pokrývají na severu '''E'''-py veliká prostranství; ale i na jihu jejím rozkládají se široko daleko, tu souvislým, tu na ostrovy roztrhaným příkrovem. Na severu jeví se nám jako výsledek rušivé síly jednak zemského ledového pokrovu, jednak ledovců, kdežto ve střední a jižní '''E'''-pě nejsou než produkty větrů a tekoucích vod (ovšem až na zbytky ledovců vysokých horských hřbetů). Ráz těchto usazenin je na různých místech různý, namnoze ryze místní. V Německu rozčleňují je ''a'') v pásmo svrchních a ''b'') pásmo dolních slínových a jílovitých štěrků, jež místy dělí lavice písková (korálové a mechovkové lavice pískové). Nejen severní '''E.''' byla za této doby zaledněna, než i dále na jihu na temenech alpských, pohoří Jury, pyrenejských, Kavkázu, snad i Apenninu, ležely mohutné ledovce, jejichž mocné usazeniny označují dřívější jich rozlohu. Mimo to svědčí sled vrstev diluviálních tomu, že tehdejší ledovce několikráte (dle jedněch dvakráte, dle jiných třikráte) změnily rozlohu území svého, z čehož se na dvoje, ano i troje zalidnění '''E'''-py soudí. — O tvářnosti '''E'''-py za diluvia bylo promluveno v předmluvě. Zbývá ještě načrtnouti ráz tehdejší zvířeny a květeny. Zřídka kde nalézají se v diluviálních usazeninách zbytky živočišné a rostlinné na původním nalezišti; obyčejně bývají na nalezišti druhotním, kam je zaplavily vody nebo snesly větry. Zvířena i rostlinstvo doby této jeví hluboce vrytý ráz nynější doby, jenže nemá detailních znaků. Toť lze vypozorovati jak na zvířenách sladkovodních usazenin, tak i na arktické floře této doby. Druhy, jako na př. ''Paludina diluviana'', různé druhy z rodu ''Helix'', pak ''Cardium edule'', ''Cyprina islandica'' a j., svědčí tomuto názoru touže měrou, jako že na konci diluvia vymřeli ssavci: na př. ''Elephas primigenius'' (mamut), ''Elephas antiquus'', ''Rhinoceros tichorhinus'', ''Bos primigenius'' atd. {{Prostrkaně|Alluvium}} je zastoupeno usazeninami nynějšími, usazeninami hlinitými, pískovitými, jílovitými a j., jež uložily prameny, řeky, jezera a moře. Sem přísluší též ruda bahenní, rašeliny, korálové útesy, vulkanické tufy atd. Rozloha těchto sedimentů je veliká; povstávají všady, kde jsou činny síly mechanické a kde se rodí, přerodňuje a zaniká život organický. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == V obrovském, k východu otevřeném polokruhu obmyká největší čásť hranic '''E'''-py moře, na severu jako moře Karské a Bílé, na západě jako Atlantský okeán a jeho části, Severní a Baltické m., na jihu jako moře Středozemní (s m. Černým a Azovským). Obě jmenovaná středomoří, severní, tvořené Sev. Německým mořem a Baltem, a jižní (Středozemní) mají pro '''E'''-pu největší důležitost. — Moře '''E'''-pu obléhající jsou z největšího dílu nehluboká. Isobatha 200 ''m'' vzdaluje se velmi značně od severních a západních břehů celiny. Kdyby moře Atlantské jen o 150—200 ''m'', tedy o míru nejvyšších staveb, kleslo, zbylo by z Bílého, Severního a Baltického moře jen několik malých bassinů a záp '''E'''. podobala by se tupému poloostrovu, jehož okraj by šel od záp. Norska přes Shetland a Hebridy k záp. Irsku a odtud v tupém úhlu do vnitra zál. Vizcayského. Jen kol břehu jižního Norska táhl by se úzký průplav. Také rozdíl obou evropských středomoří spočívá hl. ve hloubce. Balt (400.000 ''km''²) má spíše ráz vnitrozemského jezera, jež jen úzkými průplavy — oběma Belty a Sundem — jest spojeno se Severním mořem. Posléze jmenovaný průplav jest však vedle La Manche nejvíce navštěvovanou drahou mořskou. Severní moře, velikého pro střední '''E'''-pu významu, zužuje se v jihu v nejdůležitější evropský průplav, úžinu Doverskou č. Calaiskou, 32 ''km'' širokou. Ještě moře Irské má ráz středomořský. Hluboká moře evropská počínají teprve zálivem Vizcayským. Kdežto pobřeží záp. Francie a jižní Anglie ještě opásáno jest pruhem mělkého moře 150—200 ''km'' širokým, shledáváme se u břehů pyrenejských se značnými hloubkami. Středomoří jižní (2½ mill. ''km''², spojené s okeánem úžinou Gibraltarskou (14 ''km'' šir. a až 900 ''m'' hlubokou), dělí se v západní a východní. Mělká úžina Túniská nebo Sicilská obě části spojující přibližuje zase '''E'''-pu k Africe až na 140 ''km''. Východní, celkem hlubší, Středomoří na evropské straně značně rozčleněné, spojeno jest úž. Dardanellskou (Hellespont, 2 ''km'' šir.) s nevelikým m. Marmarským (11.655 ''km''²), z něhož úž. Cařihradská (Bospor, ½ ''km'' šir.) vede do moře Černého (440.000 ''km''²). Úžina Kerčská (4,2 ''km'' široká), řece podobná, odděluje moře Černé od Azovského (37.604 ''km''², 4—5 ''m'' hlub.), jež má již docela ráz vnitrozemského jezera. Činnost moře na březích evropských jest velmi značná. Příliv a odliv, nahrazující některým říčním přístavům moře, působí na jiných místech, zvl. v Sev. moři a v otevřeném okeánu velmi zhoubně. Stoupá u Lorientu a Morbihanu na 4, u Brestu na 6, u Roscofu na 8, u St. Malo na 11 ''m'', nejvýše snad v celé '''E'''-pě v zátoce Bristolské, na 9—15 ''m'', a nejzáze v ní u Chrestonu prý až na 19½ ''m'' při rychlosti vlny 60 ''km'' v hodině. Naproti tomu mizí výše přílivu v Baltu a moři Středozemním (zde u Terstu jen 70 ''cm''). S tím souvisí také činnost moře. Tak trhá moře v Normandii každoročně 2 ''m'', na březích norfolckých a suffolckých v Anglii až 2–4 ''m'' celiny ročně. Vůbec v Severním moři trvá dosud silný boj moře a pevniny. Prudké návaly urývají zde celé ostrovy a zaplavují široké pruhy země, čemuž zase člověk umělými hrázemi snaží se překážeti. Tak r. 1173 utvořena zátoka holland. Dollart, r. 1221 zát. Jade v Oldenbursku, roku 1277 frízský Dollart, r. 1421 zničeno 72 vesnic v Hollandsku, r. 1570 zahynulo prý při povodni 100.000 lidí, r. 1634 ve Frízsku 15.000 lidí. Plinius znal 23 frízských ostrovů, dnes jich jest pouze 16. Úbytek Hollandska počítá Arends za posi. 6 stol. na 6050 ''km''², z nichž polovice urvána v stol. XIII., kdežto v XVIII. již jen 55 ''km''². Za to nyní vysušovaním Hollandska značně přibývá, tak v létech 1815–65 asi 45.000 ''ha''. V Belgii páčí Laveley přírůstek od r. 1124 na 50.000 ''ha'', tak že dnes jsou pole, kde byla r. 1213 námořská bitva Sluyská mezi Francouzi a Angličany. Někde zanáší moře samo velmi značně, tak na př. m. Beccles, jež bylo ještě v XIV. věku přístavem, leží dnes 14 ''km'' od moře (viz {{Prostrkaně|Duny}}). Veledůležito u moří evropských jest, že až na nepatrnou čásť po celý rok jsou prosta ledu. Pravidelně zamrzávají jen moře Bílé, mělké moře Azovské a zálivy moře Baltického. Někdy ovšem výjimečně zamrzání to stává se obecnějším, tak na př. r. 1688 Karel X. s vojskem 20.000 přešel přes zamrzlé moře na ostr. Fünen a Langenland; r. 1809 Rusové hrozili Štokholmu přes zamrzlý Balt, a Velký Belt byl r. 1871 od 1. ledna až do 1. března zamrzlý. Černé moře zamrzlo prý r. 299, 558, 703, Dardanelly r. 762, Bosporus r. 359 a 474, ba r. 1507 zamrzl i přístav v Marseilli, r. 1769 La Manche a roku 860 i moře Jaderské. Až do nedávna mělo se za to, že mezi hladinami okeánu Atlantského a m. Středozemního jest veliký rozdíl. Teprve nejnovější přesná měření medimaremetry a mareografy ukázala, že hladinu moří '''E'''-pu obklopujících lze pokládati za totožnou. Přijímáme-li hladinu střední u Marseille za normál, jest hladina moře v Terstu o 2 ''cm'' vyšší, v Benátkách a Janově o 5, v Livorně a Nizze o 6, v Anconě o 8, v okeánu Atlantském u Biarritzu o 13, v S. Jean de Luz o 15, v Brestu o 2 ''cm'' vyšší; v Les Sables d’Olonne o 20 ''cm'' nižší, v Kanálu cherbourském o 5, v Havru o 1 cm vyšší, v Boulogni stejná. — V Severním moři jest u Ostende o 16, v Amsterdamu o 1, v Cuxhavenu o 3 ''cm'' nižší, v Zuiderském jezeře o 5—7 vyšší, v Baltu u Travemünde o 9, u Swinemünde o 2, u Pilavy o 8 ''cm'' nižší. Největší známý rozdíl u moří evropských činí tudíž pouze 35 ''cm''. To má velikou důležitost praktickou pro přesné nivellování a triangulaci. Tyto jsou téměř ve všech státech evropských založeny na hladině nejbližšího moře. Tak přijali Rakušané Terst, Italie Janov, Francie Marseille, Španělsko Alicante, Portugalsko okeán Atlantský u Cascaès, Belgie Ostende, Rusko Kronstadt. Jen výjimečně přijali Hollanďané stř. hladinu vysoké vody v Amsterdamu, jež leží as 14 ''cm'' nad stř. hladinou, Německo pak za normál rovinu položenou 37 ''m'' pod fixním bodem hvězdárny berlínské. Normál tento leží as 2 ''cm'' výše než hladina Baltu u Swinemünde. Švýcaři mají za základ svých měření fixní bod na bludném balvaně, tak zvaném Pierre du Niton v Genevě. Jest zjevno, že když hladina moří evropských jest téměř totožná, i měření výškopisná zbavena jsou vady, již by jinak různé základní niveau přivoditi musilo. Utváření se '''E'''-py (viz geologii) vysvětluje, proč {{Prostrkaně|řeky}} z větší její části vlévají se do zátok Atlantského okeánu, a ne přímo do něho nebo do Arktického moře, do kterého ubírají se jen vody z východní roviny ruské, a proč uzavřená úvodí (baltické a černomořské) co taková se vytratila, kdežto veliké území Kaspického moře (¹/₅ celé '''E'''-py) se zachovalo. {{Prostrkaně|Úvodí Arktického moře}} dělí se zátokou Bílého moře přirozeně ve dvě části: západní lapsko-norsko-ruskou, obsahující staré planiny s velikými jezery (Enare 1421 ''km''²) a s malými řekami (Tana 275 ''km'' dl.), a ve východní tundrovitou rovinu severní Rusi, ze které přitékají řeky: Pečora (1820 ''km'' dlouhá, 420.000 ''km''² úvodí), Mezeň (800 ''km'' dlouhá, 78.000 ''km''² úvodí) a Dvina severní (1725 ''km'' dl., 365.000 ''km''² úvodí). {{Prostrkaně|Úvodí Atlantského okeánu}} omezeno jest na západní část poloostrova pyrenejského, na Francii, Anglii, Irsko a Norsko, nepřihlížejíc ovšem k Islandu a k menším ostrovům tohoto moře. Severní břeh poloostrova pyrenejského nemá žádné větší řeky, západní však vykazuje, kromě množství menších, 5 velikých, ze středu poloostrova přitékajících řek: Miñho (275 ''km'' dl„ s 25.000 ''km''² úvodí a 53 ''m''³ vody ve vteř.), Duero (850 ''km'' dl., s 95.000 ''km''² úv. a 630 ''m''³ vody ve vteř.), pojímající v sebe ¹/₆ vodstva celého poloostrova; Tajo (912 ''km'' dlouhá, s 84.000 ''km''² úvodí, 333 ''m''³ vody ve vteřině), v létě často vysychající, Guadiana (509 ''km'' dl., s 60.000 ''km''² úv.), a konečně z jižní roviny Andaluské Quadalquivir (602 ''km'' dl., s 55.000 ''km''² úv., přinášející za nízkého stavu 30 ''m''³, za středního 260 ''m''³ vody ve vteřině). Jezer větších na poloostrově pyrenejském není. Z Francie k úvodí Atlantského okeánu náležejí ³/₅ celé země a to: Adour (301 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úvodí, 222 ''m''³ stř. vody ve vteř.), Garonne s Dordogne (575 ''km'' dl., 90.550 ''km''² úv., 1178 ''m''³ stř. vody), Charente (371 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ vody), Loire (980 ''km'' dl., 115.116 ''km''² úv., 985³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} stř. vody) odvádějící vodstvo z celé střední Francie; Seine v Canal la Manche (776 ''km'' dl., 77.311 ''km''² úv., 694 ''m''³ ve vteř.) a nepatrná Somme (245 ''km'' dlouhá, 5550 ''km''² úv., 57 ''m''³). Velká Britannie náleží k úmoří tomu jednou třetinou svého povrchu, ale až na řeku Severn (12.530 ''km''² úv., 286 ''km'' dl., 150 ''m''³ ve vteř.) jsou to přítoky nepatrné, podobně jako v záp. Norsku. Irsko náleží sem celé; ⅓ vodstva padá na východ do moře a průlivu Sv.-Jirského, ostatek na západ; kromě Shannonu (383 ''km'' dl., 18.168 ''km''² úv., 200 ''m''³ ve vteřině) nevyvinula se tu žádná větší řeka; i jezera, pokrývající úhrnem plochu 2300 ''km''² (největší Neagh 397 ''km''²), jsou vesměs malá; celá země, nejvíce střed, pokryta jest rašelinami, které povstaly před 5000 léty porážením lesů a stálou vlahou, zaujímají dnes ¹/₇ celého Irska, tak že vzniklo přísloví, že v Irsku není nic jiného než ''fogs, bogs and hogs'', t. j. mlhy, rašeliny a prasata. Z obou zátok Atlantského okeánu (moře Středozemní, Severní a Baltické) hluboko '''E'''-pu rozpolťujících jest zátoka severní (m. {{Prostrkaně|Severní}} a {{Prostrkaně|Baltické}}) sice kratší, ale na přítoky bohatší a má větší úvodí. Příčina toho jest, že střední '''E.''' klesá k severu, a proto vodstvo své v tom směru odvádí (zvláště z Alp a ledovců alpských) a že má vlhčí léto, tak že řeky nemohou tak vysychati jako při Středomoří, kde v západě není často povrchní vody. Též veliké roviny středoevropské usnadnily utvoření se velikých řek Rýnu, Labe, Odry a Visly, které tekouce vesměs stejným směrem svahu, povstaly dosti pozdě ze zátok mořských, většinou až po ledové době. Vých. a západní břehy Severního a severní a vých. břehy Baltického moře mají jen malé řeky, ale vých. břehy baltické mají četná, velká jezera, což se vysvětluje opět ledovou dobou. Skotsko má v západních prahorách četná malá jezírka (Loch Lomond 71 ''km''²), taktéž sev.-záp. Anglie, i řek jest tu mnoho (550), ale jsou veskrze malé a nepatrné, jen Ouse má úvodí 4290 ''km''² 230 ''m''³ a Temže 11.288 ''km''² (30 ''m''³ za vteř.) veliké. Totéž platí o Norsku, kde se nevyvinula ani jediná větší řeka a nevzniklo žádné větší jezero (jezero Mjösen 287 ''km''² jest největší). Větší jsou límany v záp. Dánsku (Limfjord 1169 ''km''²), ale největší řeka Ejdora (202 ''km'' dl.) má jen 3400 ''km''² úvodí. Za to i břeh jižní jest bohatý nejen na močály přímořské (watten, staré límany) a nyní dílem podmořské (v Hollandsku), ale i na dlouhé a vodnaté řeky; vlévají se tu: Šelda (430 ''km'' dl., 32.500 ''km''{{Redakční poznámka|správně: ''km''²}} úvodí, 100–200 ''m''³ vody), Rýn s Mosou a Moselou (1142 ''km'' dl., 196.303 ''km''² úv., 900—1200 ''m''³ vody), největší to řeka západní, mající i v létě pro četné ledovce alpské vodu stálou; Emže (335 ''km'' dl., 11.996 ''km''² úv.), Vesera (428 ''km'' dl., 46.000 ''km''² úv., 157 ''m''³ vody) a Labe (1265 ''km'' dl., 143.000 ''km''² úv., 90—1800 ''m''³ vody), mající v létě silný úbytek vody. {{Prostrkaně|Baltické moře}} nedostává větších přítoků ani z Dánska, ani ze Švédska; má sice Švédsko ¹/₁₀ povrchu svého pokrytou jezery, z nichž 35 přes 100 ''km''² (Wenern 5508 ''km''²) a množství řek, ale ty jsou malé, jen Glomen jest 560 ''km'' dl. s 51.480 ''km''² úvodím a 800 ''m''³ vody. Totéž platí o Čuchonsku, kde na jihu až na 47 % půdy pokrývají jezera, ze kterých Saima, Kalla, Eno a Pihlaja zaujímají 7762 ''km''², řeky však nepatrné. Příčina v obou pádech ledová doba. Baltické kraje od Čuchonska dělí krajina močálův a jezer na ploše asi 40.000 ''km''² (Ladoga 18.120 a Oněga 9752 ''km''²), jež odvodňuje hlavně Něva (58 ''km'' dlouhá s 2950 ''m''³ vody ve vteř.). Vlastní baltické kraje (Estonsko. Livonsko a Kuronsko) nemají ani větších jezer (Ilmenské 918 ''km''², J. Čudské čili Pejpus 3543 ''km''²) ani řek, jen Dvina záp. jest 757 ''km'' dl. s 85.401 ''km''² úv., 500 ''m''³ vody. Za to bohatý jest jižní břeh na jezera (líman Kurský 1600, Frišský, 859, ústí oderské 957 ''km''², a veliké množství menších jezer: v Prusku 173, v Pomořansku 52, v Meklenbursku 650, ač dohromady jen 1880 ''km''² vel., tak na řeky, z nichž Něman (700 ''km'' dl., 90.548 ''km''² úv., 500³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} vody), Visla 1145 ''km'' dl., 204.850 ''km''² úv., 937 ''m''³ vody) a Odra (940 ''km'', 114.690 ''km''² úv., 243 ''m''³ vody). Zcela jiné jsou vodopisné poměry jižní zátoky Atlantského okeánu, t. j. {{Prostrkaně|Středozemního moře}}, které dostává z něho úžinou Gibraltarskou stálou posilu, bez které by nutně musilo vyschnouti. Kromě afrického Nílu nevlévá se sem žádná velká řeka; asijský břeh jest chudý, totéž platí o břehu evropském, ze kterého přicházejí řeky jen druhé velikosti, s úvodím krátkým, ano rozvodí jest břehu blízké. Tak ve Španělsku jsou malé pobřežní říčky, jen Ebro má tok 750 ''km'' dl. a 83.500 ''km''² úvodí se 200 ''m''³ střední vody; země, zvláště v středních pouštích arragonských neovlažovaná v létě má nedostatek vody, tak že tu platí přísloví španělské, že jest lacinější rozdělávati vápno vínem nežli vodou. Jižní břeh Francie jest pln límanů, ale řeky, kromě Rhônu, jsou pouhé bystřiny, v létě úplně vysychající, v zimě a na jaře velmi dravé a zhoubné jako Var (120 ''km'' dl.), Hérault (160 ''km'' dl.), ano Aude (223 ''km'' dl.) mívá v létě 5 ''m''³ vody, někdy však 3000 ''m''³ a přinášívá ročně 1,7 millionů ''m''³ hlíny do moře. Rhône (1025 ''km'' dl., 98.667 ''km''² úvodí, 1718—2603 ''m''³ střední vody, ale někdy jen 400 a náhle 12.000 ''m''³) jest na vodu bohat, i děkuje bohatství to ledovcům alpským (1037 ''km''²) a to v údolí Walliském, a jezeru Lemanskému (578 ''km''² s 87.700 ''km''³ vody), které mu zastavuje, zachraňuje a čistí vodu stálou, neb dolní přítoky rhônské jsou bystřiny, častým a náhlým rozvodňováním velmi zhoubné; tak Ardéche vzrostla r. 1828 výše o 21 ''m'' a přinášela za vteřinu 7900 ''m''³ místo 20 ''m''³, o Durance pak (40–9000 ''m''³ vody) platilo staré přísloví: ''Le parlement, le mistral et la Durance sont les trois fleaux de la Provence'' (parlament, mistral a Durance jsou tři útrapy Provence). V Italii jest to východní svah k moři Jaderskému, jenž má hlavní vodstvo. Sever má asi 500 jezer, mezi nimiž nej krásnější z celé '''E'''-py Lago di Garda 361 ''km''², dále Maggiore 211 ''km''², di Como 155 ''km''², která sbírají a upravují vodu a přítoky jediné velké řeky italské Pádu (''Po'', 672 ''km'' dl., 69.382 ''km''² úv., 1720 ''m''³ střední vody, jinak 156-7000 ''m''³). Ligurský břeh Italie má pouhé bystřiny až k ústí řeky Arno (230 ''km'' dl., 8447 ''km''² úvodí, 100 ''m''³ střední vody, jinak 1500 až 2000 ''m''³). Největší řeka západní Italie, Tiber (''Tevere'', 368 ''km'' dl., 16.722 ''km''² úv., 280 ''m''³ vody) po ¾ roku nedostává vody deštěm a živí se jen podzemní vlahou. Ostatní Italie na jihu i na východě a její ostrovy mají jen nepatrné řeky, které v létě mají nedostatek vody. Totéž platí o západu poloostrova balkánského, kde řeky (Neretva 206 ''km'' dl., 9106 ''km''² úvodí, Drin 350 ''km'' dl.) jsou tak nepatrny, jako jezera mimo Skaderské 373, Ochridské 269 a Janinské 110 ''km''². Podobně chudé jest Řecko a Turecko až na Vardar (346 ''km'' dl.) a Maricu (1437 ''km''{{Redakční poznámka|překlep, správně: 437 km (viz heslo [[../Balkánský poloostrov|Balkánský poloostrov]])}} dl., 53.846 ''km''² úv.). {{Prostrkaně|Úvodí Černomořské}}. Severní břeh Černého moře jest na vodu velmi bohatý, neb tu ústí se druhá co do velikosti řeka evropská, Dunaj (2900 ''km'' dl., 816.947 ''km''² úv. a při ústí 6—10.000 ''m''³ vody ve vteřině), dostávající z ledovců alpských stálou a hojnou vláhu. Kromě Dunaje vlévají se do Černého moře Dněstr (1200 ''km'' dl., 80.000 ''km''² úv. a 413 ''m''³ vody) s velikým límanem, Bug (830 ''km'' dl.), Dněpr (1950 ''km'' dl., 510000 ''km''² úv., 2800 ''m''³ vody) a do {{Prostrkaně|Azovského moře}} (37.496 ''km''²) Don (2150 km dl., 400.000 ''km''² úvodí, 900 ''m''³ vody) a {{Prostrkaně|Kaspické moře}} (434.418 ''km''²) přijímá jediný veletok evropský Volgu (3715 ''km'' dl., 136.765 ''km''²{{Redakční poznámka|překlep, asi chybějící číslice, ve skutečnosti 10x více (viz heslo [[../Volha|Volha]])}} úv., 3780-4365 ''m''³ stř. vody), proti níž Ural (200 ''km'' dl., 8000 ''km''² úv., ale jen 50 ''m''³ vody) jest pouhou bystřinou, nebo přicházeje ze stepi, nechává tu pod Uralskem polovici vody. V míře ještě větší platí to o řece Tereku. Solných jezer jest na stepi uralské na 2000, největší z nich jest Eltonské (181 ''km''²). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == '''E.''' má mnohé podnební výhody před ostatními díly světa: teplotu zvýšenou zvláště v zimě, převládající mořské větry a hojné deště. V '''E'''-pě, nalézající se až na nejsevernější část v páse mírném, střídají se pravidelně roční doby, a rozdíly mezi teplotou letní a zimní jsou v téže zeměpisné šířce menší než v Asii a sev. Americe; v '''E'''-pě není nikde tropického vedra a polární zimy, a při hojném zavlažování půdy nemohou se nikde vyvinouti rozsáhlé pouště. Velký účinek na podnebí '''E'''-py má Atlantský okeán a proud Golfský, táhnoucí se podél záp. pobřeží '''E'''-py až do sev. Ledového moře. Barometrickými minimy zasahuje působení Atlantského okeánu daleko na pevninu až do Asie. Účinkem mořských větrů, které rozvádějí vlhký a teplý vzduch po pevnině, provozuje se s výsledkem orba na severu '''E'''-py, kde v téže zeměpisné šířce v Asii a v Americe zdržují se na chudých pastvinách pouze kočovníci. Teplý proud Golfský působí, že na celém atlantském pobřeží až k Severnímu mysu nezamrzá v zimě voda v žádném přístavě a že daleko na severu '''E'''-py vyskytují se velká a lidnatá města. Působením Atlantského okeánu neubývá teploty pouze od jihu k severu, nýbrž také od západu k východu, zvláště v zimě, kdy bývá záp. '''E.''' mnohem teplejší než '''E.''' východní. Také vlhkosti vzdušné, oblaků a deště ubývá směrem od Atlantského okeánu k východu a jihovýchodu. Hojné rozčlenění '''E'''-py, jak vodorovné tak i kolmé, má za následek při poměrně malé rozsáhlosti pevniny dosti značnou rozmanitost úkazů podnebních. Hory účinkují hlavně na rozdělení teploty a deště. Některá pásma horská, jako Alpy, Pyreneje a Karpaty jsou dosti vysoká, že jsou pro sebe klimatickými ostrovy. '''E.''' má na svou zeměp. šířku teplotu zvýšenou, zvláště v okolí Atlant. okeánu a Středozemního moře, jehož voda přispívá též značnou měrou k oteplování vzduchu. '''E.''' jest uzavřena na severu roční isothermou 0°, na jihu 20° C.; jenom v poříčí Pečory a na poloostr. Kole nalézá se prům. roční teplota pod 0°. V nejchladnějším zimním měsíci lednu ohraničují '''E'''-pu isothermy -20° na sev. vých. a 12° na jihu, v nejteplejším letním měsíci červenci isothermy 10° a 28°. Roční proměna teploty činí v záp. '''E'''-pě 15—20°, ve vých. 20—25°. Maxima pozorují se až 41°, minima až -50° C. Rozdělení teploty bývá v každé době jiné; v zimě bývá teplota záp. '''E'''-py větší než '''E'''-py vých., v létě vystupuje naopak teplota vzduchu na vých. '''E'''-py výše než na západě, avšak s menšími rozdíly. Přechodní doby roční, jaro a podzim, jsou v sev. a již. '''E'''-pě naproti dobám extremním zkráceny prodloužením léta na jihu a prodloužením zimy na severu. Jak se teplota v '''E'''-pě od zimy na jaro zvyšuje účinkem přibývající výšky slunce a délky dne, poznáváme nejlépe z postupu isotherm. Isotherma 9° C naznačující příchod jara a nalézající se dne 15. března na severu poloostr. pyrenejského, postoupí dne 15. dubna až k čáře, jež se táhne od Londýna přes Prahu, Brno a Bukurešt a odtud podél 45° s. š. k východu; dne 15. května nachází se isoth. 9° na 55°, dne 15. června na 66° s. š. {{Prostrkaně|Tlak vzduchu}} jest v '''E'''-pě velmi proměnlivý a kolísavý, gradienty směřují zřídka kdy po delší dobu v tutéž stranu a není podmínek pro stálé větry a stálé počasí jako v páse tropickém a subtropickém. Přechodem barometrických minim a maxim přes '''E'''-pu od Atlant. okeánu směrem k východu mění se stále tlak vzduchu a střídají se s různými směry větru periody pěkného slunečného počasí s periodami počasí špatného a deštivého. Pro podnebí a povětrnost v '''E'''-pě mají větší důležitost barometrická minima než maxima, jelikož jsou pohyblivější. Dráhy barometrických minim tvoří zvláštní síť, jež nejvíce jest rozvětvena v sev.-záp. '''E'''-pě. Minima objevují se nejčastěji v okolí britských ostrovů a ubírají se podél sev.-záp. pobřeží '''E'''-py buď do sev. Ledového moře anebo směrem vých. k moři Baltickému. Některá minima nastupují od jižního pobřeží britského dráhu směrem ku Středozemnímu moři, kde se též tvoří barom. depresse, jež vnikají do '''E'''-py směrem od jihu k severu. — Přechodem barometrických minim, jež jsou vyplněny vzduchovými víry (cyklony), kroužícími kolem středu nejnižšího tlaku, mění se směr větru a povětrnost velmi rychle. Přibližováním se minima ubývá tlaku a přibývá teploty, oblačnosti a deště za větrů jihozáp. a záp.; s odcházejícím minimem přibývá tlaku, obloha se vyjasňuje a teplota klesá při větrech sev.-záp. a sev. Převládající minima působí v '''E'''-pě mírnou a větrnou zimu, chladné a deštivé léto; maxima naopak provázená jasnou oblohou mají za následek studenou zimu a horké léto. Dle normálního rozdělení tlaku nalézají se v zimě nad Atlantským okeánem a{{Redakční poznámka|v tisku dvě spojky ''a'' po sobě, opraveno}} Středozemním mořem barom. minima, jež jsou oddělena pásem vysokého tlaku táhnoucího se z Asie směrem od sev.-vých k jihozáp. Povětrnost ve větší části '''E'''-py ovládají cyklonální teplé proudy atlantské, jež přicházejí od jihozáp.; kontinentální chladné větry z vysokého tlaku asijského panují pouze v již. části vých. '''E'''-py. Na jaře barom. minima a maxima zaujímají jinou polohu, a jsou též rozdíly mezi tlakem nejvyšším a nejnižším značně menší než v zimě; zvláště pozoruje se zvýšení tlaku na severu a snížení tlaku na jihovýchodě '''E'''-py. Následkem toho dostavují se častěji sev. větry, které zdržují postup teploty v záp. a stř. '''E'''-pě, V létě bývá nad '''E'''-pou a sousedními moři opačné rozdělení tlaku než v zimě. Nad Atlantským okeánem jest tlak vzduchu vyšší než nad vých. a jihových. '''E'''-pou. Převládají až k Alpám větry záp. a sev. záp. s nestálou, vlhkou a deštivou povětrností, kdežto v oboru Středoz. moře panují suché větry severní. Začátkem podzimu pozoruje se vysoký tlak ve střední '''E'''-pě a v již. Rusku se slabým anticyklonálním prouděním vzduchu a pěkným počasím, kdežto koncem podzimu bývá rozdělení tlaku a proudění vzduchu jako v zimě. Barometrickými minimy dostavují se oblaky a deště z moří daleko na pevninu. Největší oblačnost (70 %) pozoruje se v sev.-záp. '''E'''-pě, kde se minima vyskytují nejčastěji, nejmenší oblačnost nalézáme v jižní a jihových. '''E'''-pě, kde jest tlak vyšší a panují suché větry. — S oblačností stejnoměrně ubývá relativní vlhkosti vzduchu, počtu dní s mlhou, deštěm a sněhem od pobřeží britského a norského směrem k vých. a k jihu. V Irsku pršívá 240 dní, v Lofotech 200, v Berlíně 154, v Athénách 73, v Catanii po 53 dní do roka. Jelikož se v '''E'''-pě objevují barom. minima ve všech dobách ročních, bývají zde případy trvalého sucha velmi řídké; úplně bez deště nebývá žádná doba roční. V jihoevropských zemích panuje sucho nejdéle v době letní. V zemích přímořských pršívá nejhojněji a nejčastěji na podzim a v zimě, v zemích uvnitř pevniny vyskytují se nejhojnější deště s bouřkou na jaře a v létě, kdy vystupuje vzduch nejsilněji do výše nad oteplenou pevninou. Na horách jsou srážky vodní stejnoměrněji rozděleny na roční doby než na rovinách. Celkem jest '''E.''' následkem své polohy uprostřed moří hojně zavlažována roční výškou 50—100 ''cm'' vodních srážek. Nejvíce vody dešťové dostává se skalnatým pobřežím mořským, svahům horským, přes které vystupuje mořský vítr do výše. Na vyvýšeném pobřeží skandinavském, skotském a portugalském, v některých částech Alp a Krasu bývá až 200—350 ''cm'' srážek, kdežto nejméně vody prší v severní Skandinavii a v jihových. části Ruska (ročně 25—50 ''cm''). '''E'''-pu lze rozděliti na 5 podnebních krajů: 1. '''E'''-pu jižní, 2. západní, 3. střední, 4. východní, 5. arktickou. 1. Podnebí {{Prostrkaně|jižní '''E'''-py}}, oddělené od ostatní pevniny vysokými pásmy Pyrenejemi, Alpami a Balkánem, podobá se více podnebí severoafrickému a maloasijskému než evropskému. Ráz jeho jest určen zeměpisnou polohou, mořem Středozemním a tvarem půdy. Následkem polohy v subtropickém pásu vyznamenávají se země středomořské neobyčejně jasnou oblohou a jasným svitem slunečním, jenž jim dodává zvláštního půvabu. Velká členitost kolmá a vodová podmiňuje velkou rozmanitost v rozdělení tepla, deště a směru větrů. Průměrná roční teplota vzduchu v jihoevropských zemích bývá 12— 20° C s malými proměnami, neboť nejchladnější měsíc leden má teplotu v nižších polohách 0—12° C, nejteplejší červenec 23—28° C. Zima bývá v jižní '''E'''-pě krátká a velmi mírná, bez krutých mrazů a velkých sněhů. Až na hory a planiny, kde jest drsněji, trvají mrazy a zůstává ležeti sníh všude jen krátkou dobu. Letní teplota vystupuje ovšem do značné výše, někdy 35—41° C, avšak letní vedra nejsou tak nesnesitelná jako v jiných horkých zemích, jelikož se nalézají ve spojení se suchou povětrností. V jižní '''E'''-pě bývá totiž následkem zvláštního rozdělení tlaku léto nejsušší dobou roční. Na rozdíl od ostatní '''E'''-py ubývá letních dešťů od severu k jihu a přibývá dešťů podzimních (aequinoktiálních) a zimních, jež na jihu výhradně panují. Deště v jižní '''E'''-pě jsou krátké a prudké lijáky, po kterých se obloha záhy vyjasňuje. Oblačnost nejpošmournějšího měsíce 50 % snižuje se v létě na 30—20 %. Italie a Řecko staly se pro blankytnou oblohu pověstnými. Příčinu jasné oblohy, letního sucha a zimního mokra hledati jest v rozdělení tlaku a v panujících větrech. V létě rozkládá se nad mořem Středozemním vysoký tlak vzduchu a panují sev. a sev.-záp. větry, jež jsou velmi stálé a jež byly již starým Řekům známy pod jménem »etésií«. V zimě udržuje se nad teplejším mořem Středozemním nižší tlak vzduchu než nad chladnějšími pevninami vůkolními, a v různých částech toho moře panují různé větry, jež bývají deštivé, protože jsou cyklonální, vystupující v oboru nízkého tlaku do výše; zvláštním tvarem terrainu nabývají veliké prudkosti některé lokální směry větru, jako v již. Francii mistral, na pobřeží istrijském a dalmatském bóra. V jižní Italii a na Sicilii objevuje se suchý a palčivý scirocco z pouští severoafrických, jenž jest znám ve Španělsku pod jménem »leveche« nebo »solano« a na Madeiře »leste«. Jinak jest v oboru Středozemního moře scirocco teplý a vlhký vítr mořský, jenž se objevuje zvláště v době dešťové. 2. {{Prostrkaně|Západní a severozápadní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně okeánické, jež jest nejurčitěji vyvinuto na ostrovech a na pobřeží atlantském. Podnebí toto jest velmi mírné, avšak silně podmračné, deštivé a větrné, pravý opak suchého a jasného podnebí jihoevropského. Atlantský obor podnební jest ohraničen na jihu roční isothermou 14°, na severu 0°, a ubývá teploty od záp. k vých. vzdalováním se od moře na pevninu větší měrou než od jihu k severu. Působením teplého moře v zimě rozdíly teploty mezi severem a jihem téměř úplně mizejí; na Hebridách vyskytuje se v lednu prům. teplota 6° jako v již. Francii, v Hammerfestu pozorují se minima -22°, kdežto v Paříži klesá teploměr až na -24° C. Velká oblačnost a prudké okeánické větry nepřipouštěj! dlouhé, trvalé pokrývky sněhové. Jaro bývá v tomto podnebním oboru poměrně chladné a suché; nejteplejší měsíce letní vykazují na jihu prům. teplotu 20, na sev. 10°, tak že roční proměna teploty činí pouze 11—16°. Na rozdíl od ostatní pevniny evropské bývá na ostrovech a na pobřežích atlantských nejchladnějším měsícem únor a nejteplejším srpen. Podnebí atlantské vyznačuje se vlhkým vzduchem, velkou oblačností a deštivostí. Relativní vlhkost činí do roka 80 %, oblačnost 66 až 70 %, hojnost deště jest největší 120-200 ''cm'' ve vyšších polohách horských, jako na záp. straně Pyrenejí, záp. pobřeží norském atd. V jezerní krajině cumberlandské a v západním Skotsku dosahuje roční množství srážek výše až 250—360 ''cm''. Pršívá hojněji v chladnější době roční od října do března než v době teplejší od dubna do září, ačkoli trvalé deště vyskytují se i v létě. Bouřky dostavují se v průvodu cyklonů i v zimě, a to tím hojněji, čím dále k severu, tak že v sev.-záp. Skotsku a na Islandě mají zimní bouřky převahu nad letními. Rychlé klesání tlaku od subtropického barom. maxima na jihu směrem k islandskému minimu na severu působí, že převládají v celém oboru mořské jihozáp. a záp. větry zvl. na podzim a v zimě, jež bývají velmi prudké. Silné vichřice vyskytují se též i v ostatních dobách ročních, jelikož se podél atlantského pobřeží táhne hlavní dráha, po které se ubírají středy barometrických minim, jež hlavně se nalézají v okolí britských ostrovů. Podnebí atlantské jest pro vzrůst rostlinstva v mnohém ohledu velmi výhodné, tak že se obilí daří na pobřeží norském ještě pod 66° s. š. 3. {{Prostrkaně|Střední '''E'''-pu}}, obsahující země německé, ruské Polsko, země Rakousko-uherského mocnářství, Švýcarsko a sev. čásť poloostr. balkánského, pokládati lze za zvláštní podnební obor, ve kterém úkazy vzduchové nalézají se střídavě pod účinkem záp. moře a vých. pevniny. Podnebí tohoto oboru jest smíšené polopřímořské, polokontinentální, tvořící jaksi přechod mezi oborem okeánickým na západě a oborem kontinentálním na východě. Účinek Atlantského okeánu na podnebí čím dále na východ tím více se zmenšuje, podnebí stává se výstřednějším, zimy bývají chladnější a léta teplejší, oblaků a dešťů ubývá, okeánické větry jihozáp. a záp. jsou klidnější než v záp. '''E'''-pě a ustupují častěji směrům kontinentálním sev.-vých. a východnímu. Obor středoevropský uzavřen jest roční isothermou 6 až 12° C, v lednu isothermou 2° a —4° C, v červenci isothermou 18° a 24° C; roční proměny teploty 16—23° jsou značně větší než v záp. '''E'''-pě. Nejvyšší teplotu roční má Porýní a Podunají, chladny jsou vedle vyšších poloh horských planina bavorská, českomoravská a v zimě zvláště Halič a ruské Polsko. Absolutní minimum pozorováno bylo v Tarnopolu -35° C, abs. maxima v polohách horských 30°, na rovinách 30—35°, v nížině uherské až 40° C. Rozdělení teploty na jaře sledovati lze podle květu těch kterých druhů stromů. Dle Hanna kvete ve Vídni a v Budapešti broskev 15., třešně 17., jabloň 28. dubna, v údolí rýnském o 9 dní dříve; v Hor. Rakousích a ve střed. Čechách opožďují se naproti Vídni jarní květy o 7 dní, v Haliči o 14 dní, v údolích karpatských o 3 neděle, v Rudohoří o celý měsíc. Doba jarního květu opožďuje se o 3 dni na 1° zeměpisné šířky a na 100 ''m'' nadmořské výšky. Na rozdíl od záp. '''E'''-py dostavují se ve střední '''E'''-pě nejhojnější deště v létě v měsících červnu a červenci, kdežto v zimě a na podzim pozorují se nejmenší srážky. Uherská nížina má vyvinuté deště jarní. Největší množství srážek nad 200 ''cm'' vyskytuje se v Alpách, nad 100 ''cm'' v Karpatech a středohorách česko-německých, nejmenší množství 40—50 ''cm'' připadá středním Čechám a Moravskému poli. Na rovinách naprší vody v průměru ročním do výše 50—70 ''cm''. Větry v záp. části střední '''E'''-py převládají aequatoriální po celý rok jako v oboru atlant., ve východní části převládají aequat. směry jihozáp. a záp. pouze na podzim a v zimě, kdežto na jaře a v létě nabývají převahy polární směry sev.-záp. a sev.; na uherské nížině a v Sedmihradsku tyto směry po celý rok panují. 4. {{Prostrkaně|Východní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně kontinentální, horká léta a studené zimy, velké pravidelné i nepravidelné proměny teploty, malou oblačnost a vlhkost vzduchu, letní deště, jižní a vých. větry. Ve vých. '''E'''-pě, kde dosahují jenom některé body nadmořské výšky 300 ''m'', není velkých rozdílů mezi teplotou blízkých míst jako v krajinách hornatých, a rozdělení teploty jest závislé hlavně na zeměp. šířce. Vých. '''E.''' uzavřena jest ročními isothermami 0°—12°, v lednu isothermami —18° a 0°, v červenci isothermami 12° a 25° C. Roční proměny teploty (rozdíly mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem) kolísají mezi 20° na pobřeží Baltického a Černého moře a 35° na Urale. Nejnižší teplota v zimě pozoruje se u Sevastopolu —12,4° a na hranicích Sibiře —50°, nejvýše vystupuje teploměr na severu na 30°, na jihu na 40° C. Až na některé krajiny u moře Baltického s dešti podzimními a u moře Černého s dešti zimními panují v celé vých. '''E'''-pě deště letní. Roční množství deště udržuje se ve výši 40 až 80 ''cm'', jenom v sev. a jižní části Ruska shledáváme méně než 40 ''cm''. Největší počet dní se srážkami shledáváme u Baltického moře 200, v sev. Rusku 150—200, ve středním Urale 140, v již. Rusku méně než 100 dní do roka. Jižní Rusko při stejném množství srážek vodních jest mnohem sušší než Rusko severní, jelikož jest teplejší a má deště v podobě krátkých lijáků. Severní část Ruska má též jiný směr větru než čásť jižní; od 53° na sever vane týž okeánický směr větru jako ve střední '''E'''-pě, kdežto od tohoto rovnoběžníku na jih převládají ve všech dobách ročních větry kontinentální. Na stepích ruských vyskytují se jak v zimě tak i v létě silné vichřice »burany«. 5. {{Prostrkaně|Arktická '''E'''}}'''.''', k níž náležejí nejsevernější části pevniny a ostrovy v sev. Ledovém moři, jest nejmenším okresem evropským, jenž naproti ostatním vyznačuje se zvláště nízkým tlakem vzduchu, jehož střed se nalézá u Islandu a jenž nevystupuje nikde nad 760 ''mm'', nízkou teplotou vzduchu, značnou oblačností, hustými mlhami a silnými vichřicemi. Zima s teplotou pod 0° trvá 7—9 měsíců a bývá nejnižší teplota až koncem zimy v měsíci březnu nebo dubnu; léto jest krátké a chladné. Paprsky sluneční, dopadající za dlouhých dnů letních velmi šikmo k zemi, stačí sotva k tání sněhu a ledu, tak že vzduch nemůže se na vyšší stupně otepliti. Na pevnině pozoruje se teplota v letních měsících 11—16° C. Srážek vodních spadává sotva 30 ''cm'', jelikož vzduch obsahuje jen malé množství páry vodní. Vývoj vegetace v arktické '''E'''-pě jest omezen pouze na krátkou dobu, a nemůže se při nepříznivých poměrech podnebních pomýšleti na vzdělávání půdy a pěstování stromoví. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == Květena '''E'''-py jest méně známa, nežli obyčejně se předpokládá. Není než suchého katalogu Nymanova (''Conspectus'', 9395 dr. jevnosnubných a 90 kapradin, dříve 9738 dr.); podobné práce, Grisebachova a Richtrova, nebyly ukončeny. Především nedostává se fysiognomického líčení všeobecného, neb co podávají Schouw a Henfrey (z r. 1852) jest krátké a zastaralé (neznali na př. Balkánska). Nyní jest Albanie jediná země v '''E'''-pě, jejíž květena jest neznáma, jinak popsány flory všech velkých zemí evropských, nehledíc k menším, a sice psal: Hooker o Anglii (rozšíření popsali Watson a Forbes), Hartman a Fries o Skandinavii, Ledebour o Rusi, Decandolle a Grenier-Godron o Francii, Willkomm o Španělsku, Parlatore a Arcangeli o Italii, Boissier o Orientu, Gremli o Švýcarsku, mnozí o Rakousko-Uhersku, posléze Garke o Německu. Avšak kromě dotyčného oddílu u Grisebacha není ještě žádného novějšího líčení fysiognomie bylinstva evropského, třeba bylo mnoho látky sneseno (Andersen pro Švédsko, Ascherson, Klotz pro Německo, Kerner pro Rakousko, Kjellmann, Lehmann, Koch a j. pro Rusko). V celku je ráz flory evropské jednotnější nežli ostatních dílů světa, ba i Australie. ]est to palaearktické lesní pásmo, až na některé horské krajiny (Alp, Pyrenejí, Karpat, Kavkázu atd.) a skandinavské ostrůvky bylinstva arktického (bezlesého), na úzký pás středomořský a na jihovýchodní step ruskou, která pomalu přechází v pásmo pustinné. Přechod od vlažného severovýchodu do pustinného jihovýchodu je povlovný, a právem ku př. rozeznal Kerner v Rakousku vedle středomořského a alpinského bylinstva útvary: pontický (jihovýchodní) a baltický (severových ), v čemž jej Drude následuje. Nejzajímavější jsou zbytky tertiérní, teplejší flory, které v záp. ostaly chráněny mořem Atlantským před ledovou dobou (''Myrica'', ''Lobelia Dortmanna'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'' v Irsku, celkem u Grisebacha 29 dr., u Rotha více). Nižší byliny jsou rozšířenější, tak Nylander znal v '''E'''-pě 1169 dr. lišejníků, z nichž jest 78 % v sev. Americe, 68 % na N. Zealandu, 50 % v Chili, 30 % v Polynesii, 25 % na Javě. Podobně jest u řas. Endémismus jest tu nepatrný. Sever nemá ničehož. V Anglii není byliny endémické, rovněž ve Skandinavii a Dánsku, ani Belgii a Nízozemí, ani v celém Německu a sev. Rakousku. Jen ve Francii, a to nejvíce na západě, vyskytují se místní druhy. Alpy mají nejvíce endémismu, hlavně v arkticko-alpinské výši. Méně endémismu jest v Pyrenejích a ještě méně v Karpatech, nad něž zdají se skoro vynikali Alpy sedmihradské. Nejbohatší jsou hory středomořské (ve Španělsku, Italii a Balkánsku). Řády mírného pásma ve floře evropské převládají, i jsou dle Nymana nejčetnější složnokvěté (1340 dr., jako v sev. Americe a Orientu) a luštinaté (839 dr.), dále mají křížokvěté 579, trávy 576, hvězdíkovité 515, okoličnaté 500, pyskaté 420, krtičníkovité 387, pryskyřníkovité 242, růžokvěté 276, ostřicovité 240, liliovité 263, zimolezovité 183, zvonkokvěté 150, mařinovité 147, merlíkovité 121, pryšcovité 120, kosatcovité 118, vstavačovité 112, traviny 107 druhů. Kapradin jest v '''E'''-pě málo (90 dr. dle Nymana), jsou však stejněji rozšířeny; tak jest v Italii 87 dr., Francii 72, Španělsku 66, Skandinavii 56, sev. Balkánsku 46 dr. Největší rody jsou: ''Hieracium'' (185 dr. u Nymana, u Naegeliho 5000 druhů a odrůd), ''Centaurea'' (171 dr.), ''Carex'' (163 dr.), ''Silene'' (137 dr.), ''Astragalus'' (120 dr.), ''Trifolium'' (108 dr.), ''Saxifraga'' i ''Euphorbia'' (107 dr.), ''Dianthus'' (too dr.), ''Campanula'' i ''Galium'' (94 dr.), ''Linaria'' (93 dr.), ''Ranunculus'' (91 dr.), ''Allium'' (78 dr.), ''Cirsium'' (61 dr.) a j. Při výpočtu druhů není vzat ohled na přílišné rozštěpování některými botaniky. Nejmenší rody, monotypické (13—15), jsou tropické, až na arktické ''Polemonium'' a ''Diapensie''. Žádný řád není výhradně v '''E'''-pě. Záp. Sibiř má ku př. bylinstvo zcela evropské, méně vých. Sibiř, nejméně sev. Amerika, kde jsou řády a rody společné, avšak druhy zřídka. Větší země evropské mívají po 3—5000 druhů; tak Španělsko 5096 dr. (Willkomm), Italie 5050 (Arcangeli, 4143 Tenore), Francie 4255 (Godron, 3614 Duby, 4900 Mutel), Rusko 3088 (Ledebour), Rakousko 4377, Čechy 1650, Německo jen 2840, (Koch, 3408 Klotzsch), Švýcarsko 2285 (2313 Gaudin), Anglie 1425 (Watson, 1613 Hooker, 1708), Skotsko 1155 (Babington), Irsko 970 (Wallace, 1057 Mackay), Skandinavie 1681 (Fries, 1783 Schübeler), Řecko 2609, sev. Balkánsko (r. 1877) 2973, Dalmacie 1852, Rumunsko 1892, Nízozemí 1619, Belgie 1194, Polsko 1325 (Rostafinski), Portugalsko 1365 druhů atd. Některé byliny zůstaly v jihu evropském z tropického (miocénního) bylinstva, tak ''Celastrus'' v Španělích, ''Dioscorea pyrenaica'' v Pyrenejích , ''Stapelia europea'' na mysu Gata (špan.), ''Cyperus polystachyus'' a ''Pteris longifolia'' na Ischii, ''Haberlea rhodopensis'' (a příbuzné) na Balkánu, anebo jsou to vůbec staré formy příbuzné cizím: ''Anagyris Cneorum'', ''Aphyllantes monspeliensis'', Euphorbie křovité (''dendroides''), ''Hymenophyllum tunbridgense'' (záp. '''E.'''), ''Wulfenia'' (''carinthiaca'') a ''Finus peuce'' (himálajská), ''P. omorica'' (Balkán). Z Ameriky pocházejí dvě byliny, hlavně ostrovů severozápadních, tropické kapradí ''Trichomanes radicans'' (''speciosum'' Killarneyfern) v jihozáp. Irsku a jihozáp. Francii (hora Rhune, jinak roste v Rio Janeiru, Indii, na Madagaskaru a Eriocaulon septangulare (Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť E. má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v E-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v E-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích stredomorských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinávii upírá; majíf je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k E-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4 — 9 m vys. (Thoroddsen), Madagaskaru a ''Eriocaulon septangulare'' [Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť '''E.''' má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v '''E'''-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v '''E'''-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích středomořských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinavii upírá; majíť je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k '''E'''-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4—9 ''m'' vys. (Thoroddsen), ostatně jsou však člověkem vyhubeny, nebo nerostou již zhoubným působením větrů (v Rejkjaviku chrání je zdmi), jako v Irsku, Skotsku, Hollandsku, Frísku; les se teď sám neobnovuje, ač byl tam až po středověku; ve Skotsku zničen les hlavně v XVIII. stol. z příčin politických. Chudé jest vůbec bylinstvo na Islandu (450 dr.), v Samojedsku (265 dr.), na N. Zemi (170 dr.) a Špicberkách (93 dr. dle Grisebacha). Tvoří drny a tundry lišejové (hlavně rody ''Cetraria'', ''Cladonia'', ''Evernia''), nebo mechové (''Polytrichum'' nebo ''Sphagnum''), kdež povrch mělce taje (jen až do 1′ v Samojedsku dle Schrenka). Přece však jsou tu některé pestrokvěté byliny, tak žlutý mák, ''Dryas'', ''Silene''. Endémických bylin tu není. Prve než člověkem byly hubeny, kryly lesy všecku '''E'''-pu, od Skandinavie do Španělska, Sicilie a Řecka; neměly je pouze některé močály (Fríské) a step vnitrouherská a vnitrošpanělská. V severu a na horách převládaly lesy černé, borové v rovinách, jedlové a smrčí (dle Conwentze za jantaru) na horách, kde i modříny rostly a nejvýše kleč. V nížinách a jihu byly lesy více zelené, buky v záp. a na horách jihu, duby v nížinách převládaly, na východě lípy a javory se vyskytovaly. Grisebach dělil lesy zase ve trojí: pásmo kaštanů (Francie, Italie), pásmo sosen (stř. Německo) a jihových. pásmo dubů (cerových, ''Quercus cerris''), ještě východněji (Rusko) lip (''Tilia argentea'') a javorů (''Acer tataricum''). Původně vedle lesů byly jen bažiny; rákosí a moderní luka povstala asi později, a to kosou, která hubila dřevnatější byliny. Dle toho, stojí-li voda po celý rok, nebo jen dočasně mezi kořeny, máme luka kyselá nebo sladká a přechody obou. V první panují více Cyperacey, Arundo a Typhy (zejména ruskou černozem tvořily hlavně Arundo a Typha), v druhé jsou byliny tím rozmanitější, čím sušší jest louka. Avšak orbou v celém oboru změněn ráz bylinstva, až na rašeliny a vřesy severozáp., zejména glínské (Lüneburgerhaide). Z trav udržují se jen nejoblíbenější (''Anthoxanthum odoratum'', ''Poa'', ''Lolium'', ''Agrostis''), na pastvách přetrvávají jen zuny a trní a keřiny jsou vzácné, nejvíce jen na jižní hranici. Les zabírá v Skandinavii skoro dvě třetiny, v sev. Rusi polovici půdy, v Nízozemí 6 %, v e Francii 9 %, a v Anglii divokých lesů asi nezůstalo (v Irsku jeden, v Skotsku jeden pochybný (Trosachs), ve stř. Evropě 30—40 % na nejvýše. Počítáme tu k lesům i březoví, kde jako v ruském Čuchonsku vysekány teprve vyšší stromy. Jen močály u Pripeti a stará černozem nebyly lesem kryty. Drude rozeznává ve stř. '''E'''-pě jako jádro baltickou floru, v záp. '''E'''-pě severoatlantskou (v záp. Francii), v severových. '''E'''-pě západouralskou a v jihových. '''E'''-pě pontickou (Uherskou a Rus). Náležejí sem i všechna pohoří středomořská ve Španělích, Italii a na Balkáně, Karpaty, ba i Krim a Ural (nemluvíc o Kavkázu). Vyšší pohoří skandinavská jsou bezlesá, podobná arktickým. Na planinách vyšších (fjeldech) rostou skupiny vrb, bříz a chvojky zakrslé s ''Empetrum'', ''Diapensia'', ''Pedicularis'', ''Cassiope'' a na svazích někdy střídají se koberce květů z rodu ''Dryas'', ''Potentilla'', ''Oxytropis'', ''Silene''. Endémických bylin nemají (u Grisebacha Pedicularis Oederi). Finsko-skandinavské lesy černé mezi fjeldy a dubinou (61 %) skládají břízy, smrky a borovice s podrostem z rodů ''Vaccinium'', ''Calluna'' a ''Linnea borealis''. V severových. Rusi přestupuje sem z východu smrk a modřín sibiřský a ''Pinus cembra''; podrost jest též jiný. Ural hoření je arktický, podobný fjeldům norským (''Saussurea'', ''Gypsofila'', ''Oxyria''); pro sucho není tu žádné pastvy. Nižší pásmo lesů a pod nimi křoví, k jihu step černozemí, již Krylov nazval stepí lesní. Dánsko má obyčejné bylinstvo středoevropské, až na bukové lesy na křídovém pobřeží ostrovů. Totéž platí o Nízozemí a Belgii, jen že v této vyskytují se již některé byliny atlantské (''Myrica gale'', Lobelia Dortmanna), jichž jest v Anglii již nejvíce. {{Prostrkaně|Anglie}} je především krajinou luk (''grazing countr''y dle Henfreye), které v Skotsku a Irsku často nahrazeny bývají rašelinami. Vzácné jsou lesy sázené ve Skotsku, borové a březové, v Anglii a Irsku dubové a v jihoz. a záp. bukové. Podrost jest tu hlavně lískový. Watson rozlišil dle výše hoření arktické pásmo nad 900 ''m'' (''Salix herbacea'', ''Silene acaulis''), střední (vřes s borovicí a chvojkou a dolní (''Erica tetralix''); pak hořen! polní (tři čtvrtiny Britannie, dub, jasan, ''Ilex''), střední (javor, ''Rhamnus'', ''Ornus'', ''Ulex'') a nižší (''Clematis vitalba'', ''Rubia peregrina'', ''Lobelia urens'', ''Scilla autumnalis''). {{Prostrkaně|Německo}} rozdělil Klotzsch na rovinu, kopčinu střední a Alpy. Rovina jest hlavně polem (Pruska polovice, zuny ku př. u Jeny 264 dr.), méně jest tu lesa (vých. Prusko 28 %) a bažin, ještě méně luk (10 %). Zuny ty jsou rázu našinského. Rozdílny však jsou byliny sev.-západu: vřes, vedle naší ''Calluna vulgaris'', ''Erica tetralix'', ''Empetrum'', Festucy, Genisty. Byliny písčin (geest) jako u nás, ale jihoněmecké suché traviny rozdílné se jeví (''Tofieldia'', ''Globularia'', ''Thesium'', ''Erica carnea'') dle Sendtnera jen 29 dr. z 175 dr. společné. I byliny močálů a slatin (šestina Hannoverská, čtvrtina Brémska) zase naše, až na řídkou (sev.-záp.) ''Lobelia Dortmanna'', ''Myrica gale'', pak ''Lindernia'', ''Aldrovanda'' (Bayonne, Švédsko). Rašelinu sušili a pálili Chaukové již za doby Pliniovy. Rašeliny ty rostou stále a jsou proto uprostřed vyšší. Vlastní rašeliny tvoří jen mech ''Sphagnum acutifolium'', avšak na okrajích rostou ostřice (''Carices''), ''Ledum'', ''Erioforum vaginatum'', ''Narthecium'', ''Drosera'', celkem asi 20 druhů. Ve Frísku záp. je zjara zapalují, aby pak seli pohanku, a kouř těch ohňů (Höhenrauch) táhne se někdy až k nám. U Sev. moře rozeznáváme dvojí pásmo přímořské: solimilné (''Glaux maritima'', ''Samolus valerandi'', ''Salicornia herbacea'', ''Juncus gerardi'') a přímořské (''Halianthus peploides'', ''Cakile maritima'', ''Pisum maritimum'', ''Crambe maritima'', ''Statice limonium'', ''Ammofila'', ''Atriplex''). Zostery a Ruppie pobřežní užívají k vycpávání (tráva mořská, ''Seegras''). Luka sladká jsou bližší našim nežli kyselá. Viz o tom ku př. Aschersenovo líčení v Leunisově »Synopsis«. Gerndt rozdělil bylinstvo v sev. Německu na sedm skupin: 1) severovýchodní (s 83 dr., ku př. ''Betula nana'' až po Toruň), 2) pobřežní s 87 dr., ku př. ''Myrica gale'', ''Narthecium ossifragum'', ''Genista anglica'', 3) jihozápadní (s 162 druhy ''Helianthemum polifolium''), 4) jižní (s 133 dr. ''Dianthus carthusianorum''), 5) alpinské, sudetské a Harc (s 106 dr., ku př. ''Saxifraga hirculus'', ''Eriophorum alpinum''), 6) jihovýchodní (s 173 dr.) a 7) východoevropské (se 30 dr., ''Anthemis ruthenica''). Sibiřské byliny (''Silene tatarica'') nejdou na sever, ale středomořské přeskakují někdy až do jižní Skandinavie. Grisebach má ze všeho bylinstva 23 % společných severní a jižní '''E'''-pě, 19 % severních (v jihu a horách), 26 % jen v horách, 18 % stepních z vých. '''E'''-py a 11 % středomořských v jihu. Parlatore uveřejnil podobnou velkou práci srovnávací o floře Italie a Skandinavie. Vypočítává 10 bylin rozšířených od Špicberků až do Italie (v jihu vždy v horách), 6 jen do sev. Apennin, 67 až do Alp. Z bylin Lapska rozšířeno jest 30 do Apennin, 50 do Alp. Počítal 540 bylin alpinských (Christ 693 druhy, viz {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}}). Špicberky mají však 23 rostliny, které scházejí celině '''E'''-py, Lapsko pak 13 dr. Flora středního Německa podobá se v celku floře Čech, neboť hory nejsou dosti vysoké, aby měly bylinstvo zvláštní; ještě Jura ho nemá. Pro střední polohu svou nemá Německo bylin endémických, a teprve v záp. Francii nebo na jihoněmeckých rovinách podalpských, kam řeky zanášejí tvary horské (tamarišky, ''Hippophae rhamnoides''), nalézáme bylinstvo rozdílné od našeho. Podobné ku př. je údolí labské v sev. Německu, jež jsouc teplejší má o 100 bylin více než Weserské, které nemá než 20 bylin scházejících v Polabí. Důležitější jsou ku př. lesní společnosti (associace): pod borovicemi nejchudší, pod smrkem prostřední, ale pod buky nejbohatší flora. Jiná jest flora mladého lesa po poražení stromů, jiná lesa dorůstajícího, jiná pod dospělým lesem, dle změněných poměrů světla, tepla i vláhy, což ku př. Kerner dobře vylíčil vzhledem k lesům našim. Taktéž bude jiné bylinstvo při louce dvakrát sečené, dle toho, kdy se seká, než při jednosečné, jiné v krajině obilní a jiné, kde se pěstují okopaniny, ku příkladu řepy. V celku od vých. k západu ubývá černého lesa, přibývá doubí a buků, tak že Brizeux nazval Bretonsko zemí žulovou doubím krytou. Auvergne kryly buky již v miocénu (dokazují to cinerity Cantala), jako jantar baltický pochází ze smrčin (Conwentz), avšak černé lesy drží se více diluvia a písku, zelené mesozóického vápence. Ruka lidská tu působila rozličně šířením borovic v Braniborsku, sosen v Porýní, kde zejména Vogesy a Spessart (na triasu) slynou pro krásu lesů. Jejím působením mizejí na př. orchidey, liliacey a šíří se composity, chenopodiacey a crucifery. Grisebach uvádí 8 bylin ze severozáp. Francie a 9 z Gascogně za typické; my z atlantských uvádíme: ''Meconopsis cambrica'' sahá až k Auvernii, ''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''vagans'', ''Peplis borei'', ''Libanotis bayonnensis'' (jediná skála) a j. Ze středomořských více zasahuje do záp. Francie vavřín (Cherbourg), vždy zelený dub (''Quercus ilex'', ř. Loire až do Angers), pinaster (Landy gascogneské), břečtan (jejž také Fée považoval za typ flory francouzské), ''Ilex'', ''Buxus'' (v Čechách scházejí, ale jsou dále jižněji). Mezi starými bylinami záp. Francie jest důležit vzácný ''Coleanthus subtilis'' (jinak rostoucí v již. Čechách, dále u Bolzana, u Christianie, na Oregonu, ve Francii v Bretonsku a v Auvernii), stará ona kapradí ''Trichomanes radicans'' (Luz) a ''Hymenofyllum tunbridgense'' (Bretonsko), ''Phillyrey'', ''Lobelia urens'', ''Pinguicula lusitanica''. Rozličné jižní, středomořské byliny jdou až k Lyonu (''Leuzea conifera'', ''Aphyllanthes''), na ostrov Noirmoutier (''Quercus Ilex'', ''Cistus salvifolius'', ''Ephedra'', ''Romulea'') a do Savojských údolí (přes 30 dr. dle Chaberta, terebinthy, ''Adiantum capillus Veneris''). {{Prostrkaně|Ceveny}} nemají endémické byliny (leda ''Arabis cevennensis'' a u Grisebacha ''Arenaria ligericina''). Mají asi 100 druhů alpinských, z nichž Henfrey uvádí ''Cerastium alpinum'', ''Juniperus nana'' (ale žádná Rhododendra), ''Soldanella alpina'', ''Gentiany'', ''Androsace carnea'', ''Veratrum'', ''Empetrum'' a j. Jako pásma uvádí dole pásmo borovic a buků do 900 ''m'' (poslední na staré lávě), pak pastvy (hlavně ''Nardus stricta'') a pásmo sosny (do 1200 ''m''), které nahoře končí drnem subalpinským. Jihozápadně jsou garriguy, doubí nízké, více rázu středomořského, vždy zelený dub (''Quercus ilex''), terebinthy, Coriaria, ''Rhus cotinus'', ''Cistus albidus'', ''C. monspeliensis''. Přechod k středomořské floře značí přibývání asi 7—800 druhů, přechod ten jest prudký vlastně jen v údolí Rhônu a u jezera Genevského, kde sahá středoevropské bylinstvo potud, pokud údolí jest otevřeno větrům studeným severovýchodním, tak že Wallis, ač vyšší, má více teplých forem nežli Lausanne nebo Geneva. {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}} skládá se ze 3 částí: arktických bylin, přišlých snad za ledové doby od severu, ze středoevropských, přizpůsobivších se změněným poměrům, a středomořských, podobné přizpůsobených (ku př. ''Cyclamen'', ''Rhododendron'' již v breccii u Höttingu). Jsou to buď roční bylinky nebo nízké keře tak husté, že odolávají zimě, větrům a sněhu. Endémismus jeví se hlavně na jižní straně, kam ledová doba tak nezasáhla. Největší rodiny jsou composity 104 (17 ''Hieracium''), crucifery 50, caryofylacey 48, saxifragy 44, scrofularie 38 (19 ''Pedicularis''), trávy a cyperacey 36 (30 ''Carex''), primulacey 34; legumin jen 28, campanulaceí 24, gentian 23, rosaceí 20 a pouze n kapradí. Jest jakýsi rozdíl mezi jihozápadem a severovýchodem. Nejvyšší fanerogama jest asi ''Ranunculus glacialis'' na Finsteraarhornu ve výši 4270 ''m'', lišejníky dosahují i vrcholu Mont Blanku. {{Prostrkaně|Španělsko}} dělí Willkomm na 6 pásem: 1) severní čili kantabrické, 2) pyrenejské, 3) střední planiny, 4) západní či atlantské, 5) středomořské a 6) bétické či andaluské, jež jest nejteplejší. Sever má lesy naše a některé byliny středomořské jen v krytých údolích. Pyrenejské pásmo má dvě třetiny bylin středoevropských a třetinu zvláštních. Lesy středu jsou nejvíce sosnové (''Pinus pyrenaica''), na západě buky a tis, na severu keře: ''Ulex'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'', jižně zimostráz a kalina (''Viburnum lantana''). Střední planiny jsou zvláštnější, zejména nížiny, stepi solné a vřesy cistové a »tomillares«, pusté křoviny labiat (mateří douška, ''Rosmarinus'', ''Lavandula'', ''Satureja montana''); horní krajiny více se podobají našim. K jihozápadu převládají po celé míle (Estremadura, Sierra Morena) cistové křoviny až sáhové (''Cistus ladaniferus'', ''C. monspeliensis'', ''C. salvifolius'' a j., je jich 64 dr. ve Španělsku). V jižní Nové Kastilii převládají »Tomillares«. V severu nalézáme skutečné vřesy (''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''multiflora''). V středních stepích jsou velké prostory kryty jen bodláčím, artemisiemi a bezlistou ''Retama sfaerocarpa'', solnatá však místa spolčivými salsolaceami. Dolní lesy jsou krajiny vždy zelených dubů (''Quercus ilex'', jedlý ''Q. ballota'', korkový ''Q. suber''), kaštanů, sosen (''Pinus pinaster'') a jasanů, ale ještě ku př. u Cuency jalovce a sosny (''Pinus laricio'' a ''P. pinaster''). Hoření lesy jsou borové s podrostem Genist, ''Adenocarpus intermedius'', ''Ilex'', jalovce a j. Výše jsou keřiny jalovcové a kleč ''Sarothamnus purgans'' s drnem subalpinským. — Západ v {{Prostrkaně|Portugalsku}} má některé teplejší formy (palma ''Chamaerops humilis'', ''Myrica faya'', ''Davallia canariensis''). Málo tu lesa (čtvrt mill. proti jednomu a půl mill. ''ha'' pastvy a 4 mill. ''ha'' ladů) a zejména stepi alemtejské kryty jsou cistovým křovím (''Cistus'', nejčetnější rod se 30 dr.), vřesem a doubím. Mezi bylinami jsou formy marocké, jako ''Drosofyllum lusitanicum''. Středomořské východní pásmo mění se od severu k jihu. Arragonie podobá se vnitřní planině, až na stepi artemisií u Ebra, Katalanie více jižní Francii. Místo lesů panují křoviny (Montebajo) dubů, lentišků, buků, cistů, ''Pinus laricio'', ''Pinus pinaster'' atd., ale sever je podobnější našim krajům, než jih od Valencie (palma ''Chamaerops'', oleander, sázené datlovníky (''Elche''), oranže, karuby (''Ceratonia''), olivy, sázené bambusy, bavlna, banány. Podobné jsou roviny bétické stepi s palmettem (''Chamaerops humilis''), lesy pinií, dubů, oliv, u vody tamarišky a oleander, na suchých kopcích esparto (''Stipa tenacissima'') a bodláčí. Alpské bylinstvo Sierry Nevady podobné květeně Atlasu (až na ''Rhododendron baeticum''), dílem však má i endémické druhy, rody však většinou alpinské (''Viola'', ''Silene'', ''Gentiana''). Zvláštní pásmo (6500—8000′) tvoří keře ''Genista aspalathoides'' s travami z rodů ''Festuca'', ''Avena'', ''Agrostis''; nahoře traviny (»borreguiles«) ''Nardus stricta'', ''Agrostis nevadensis'', ''Viola nev.'', ''Papaver pyrenaicum'', ''Silene'', ''Draba Hispanica'', ''Artemisia granadensis'' atd. Nejteplejší místo záp. Středomoří je pobřeží Ligurské (Riviera) u Janova, pravá to zahrada '''E'''-py, s blízkou Francií (Nizza, Hyères až do Cannes). Příkré srázy k moři kryjí křoviny, nejvíce olivy, méně doubí, ''Pinus halepensis'', vavřín, ''Arbutus unedo'', myrty, lentišky, phyllirey. Nejjižnější typ jest keřovitá sáhová ''Euphorbia dendroides''. Nejvíce pěstované byliny cizí i zdivočelé jsou: kvetoucí agavy u Nizzy, casuariny, ''Acacia farnesiana'', ''Eucalyptus globulus'', oranže, karuby (svatojanský chléb). Jediný les jest datlovníkový u Bordighery z doby křižáků, odkudž dává se palmové listí do Říma. Od Nizzy nastupují velké zahrady dodávající květy voňavkářům (fialky, růže, oranže atd. Bylinstvo divoké má mnoho jižních tvarů: oleander, asfodely do 90 ''cm'', ''Vinca'', ''Capparis'' (již v Janově divoce), ''Cneorum'', ''Afyllanthes'', ''Vitex'', ''Cercis''. Ostatně roste na skále přímořské u Portofino, jen 700 ''m'' vysoké, endémická ''Saxifraga cochlearia'' Reichb. {{Prostrkaně|Italie}} vůbec jest jen v jisté míře středomořská. Celý sever (mimo jižní svahy Alp) je středoevropský a ve střední Italii jest přechod povlovný, ba ještě hory v již. Italii a na Sicilii jsou středoevropské (bukové lesy ještě na Madonniech). Lesů vůbec jest málo (pravěký jen přímořský les pinií u Ravenny), převládají olivy, kaštany a křovité nízké doubí, na jihovýchodě v Apulii jsou pravé stepi. Argentario ku př. má jižnější, vždy zelené bylinstvo (Fuchs), nežli kraje jižněji ležící. Za příklad uvádíme líčení Neapolská Tenorem, jenž rozeznává 10 pásem: 1) přímoří, kde šíří se stepi a solimilné limany, ''Mesembrianthemum'', ''Scilla'', ''Phyllirea'', ''Tamarix africana'', ''Ephedra'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Cistus villosus'', lentišky, ''Vitex agnus castus''; 2) přímořské roviny, na nichž roste bodláčí: ''Centaureae'', ''Paliurus'', ''Rhamnu''s, ''Euphorbia dendroides'', vazy, ''Spartium''; 3) kopce do 280 ''m'' (''Rhus'', ''Cytisus'', pinie, genisty, ''Cercis siliquastrum''); 4) lesy do 750 ''m'' dubové (''Quercus cerris'', ''Q. robur''), kaštany, cisty (''Rhus cotinus''); 5) les do 1100 ''m'' s ''Pinus laricio'', ''bruttia'', jasanem (odtud manna kalaberská), buky s podrostem naším (''Vaccinium myrtillus'', ''Lilium'', ''Paeoniae''); 6) les do 1500 ''m'', kde nalezen zde kleč (''Pinus mughus''), ''Juniperus sabina'', trávniky s rody ''Agrostis'', ''Festuca'', ''Trifolium'', ''Cardamine'', ''Pedicularis''); 7) první alpinské pásmo do 1700 ''m'', kde na bezlesých skalách rostou ''Viola montana'', ''Soldanella alpina'', ''Bunium'', ''Linum'', ''Valeriana''; 8) střední alpinské do 1900 ''m'', též bezlesé, s ''Arbutus ursi'', ''Dryas octopetala'', ''Saxifraga'' (4 dr.), ''Primula'', ''Silene''; 9) vyšší alpinské pásmo do 2150 ''m'' ''Androsace villosa'', ''Aretia vitaliana'', ''Saxifraga oppositifolia'', ''muscoides'', ''Draba aizoides'', ''Papaver alpinum'', ''Gnaphalium nivale''; 10) nejvyšší místa Abruzz, kde sněhu skoro po celý rok, značí ''Cetraria islandica'', ''Papaver aurantiacum'', ''Artemisia mutellina'', ''Cerastium glaciale'', ''Draba cuspidata'', ''Gnaphalium dioicum'', ''Lepidium alpinum''. Podobně jest s pásmy {{Prostrkaně|Etny}}. Vzdělané rostlinstvo sahá do výše 1000 ''m'', a zde jsou opuntie, cactey do 4 ''m'' banany, agavy, někdy kvetoucí, oranže, datlovníky, oříšky (pěstují se pro vývoz do Anglie), bavlna, moruše. Z divokých bylin na lávě uveden ''Capparis'', ''Euforbia dendroides'', ''Lagurus ovatus'', ''Dafne Gnidium'', ''Solanum sodomeum''. Lesy hlavně dubové (''Quercus cerris'', ''ilex'' do 16—1800 ''m''), ale i pověstné kaštany (z nich měl jeden 55 ''m'' v objemu), výše jsou buky (9—1800 ''m'') a břízy, ''Pinus laricio'' v 12-1800 ''m''. Typické v tom pásmu jsou ''Genista aetnensis'' bezlistá a ''Dafne laureola''. Subalpinské pásmo má do 2200 ''m'' dřišťál a ''Juniperus hemisfaerica'', typický drn ''Astragalus siculus'', připomínající Orient, ''Viola aetnensis'', ''Galium aetn.'', ''Saponaria depressa'', ''Rumex scutatus''; nejvýše rostou do 2600 ''m'' ''Senecio chrysanthemifolius''. Nejvyšší vrchol popela sopečného jest neporostlý. Květena {{Prostrkaně|Rakousko-Uherska}} tvoří přechody od alpinské k horské floře Balkánského poloostrova, od středoevropské (baltické) k východoevropské (pontické). Ke Středomoří náleží jen úzký pás jižní hranice (v. {{Prostrkaně|Dalmacie}}), nejlépe známý u Rjeky a Istrie, poněvadž jest nejpřístupnější. Za typus může platiti vavřínový les u Abazzie, z klimatických příčin v zimě od turistů hojně navštěvovaný. Již Gorice je mnohem méně středomořského rázu, nebo sem zasahuje již flora pontická (Kerner). Hranici mezi pontickou a alpinskou, pak baltickou květenou v Rakousku klade Kerner od Soče pod Alpami k Vídni, Prešpurku, pod Karpaty do Sedmihradska a přes Kolomeu a Stanislavov k Brodům. Severozápadně hranice té je panující flora baltická (a našinská), mimo Alpy, Karpaty (a vrcholy Sudetů), ba přesahující hranici tu zejména v horách Sedmihradských. Smrkový les je panující v Rakousko-Uhersku, méně borový, ještě méně jedlový, obmezený na Alpy a vyšší hory. Bližší rozdělení baltické flory té viz u Kernera: rovněž rozdělení jeho alpinské květeny rakousko-uherské v 7 skupení: rhétické, norické, tridentské, karnické, kde jen polovice bylin je společná, pak illyrské, dacké a karpatské. Kerner první poukázal k tomu, že flora východních Alр podobnější jest karpatské, pak že karnické skupení bližší illyrskému, a to řeckému alpinskému, což vyznačuje zejména ''Prunus prostrata'' (Pindus, Athos, Libanon a Atlas). Dacké alpinské pásmo v Sedmihradsku značí nejvíce ''Rhododendron myrtifolium'', mnoho karyophyll (''Banffya petrea'') a Brukenthalia (erika balkánská). Karpaty severní nemají Rhododendra, Azalei, jen saxifragy, kleč, ''Arabis neglecta'', drny a ostřice typické. Podobně jsou alp. Sudety (a Krkonoše) podobnější arktickým krajům (''Rubus chamaemorus'', ''Pedicularis sudetica'', ''Saxifraga nivalis'', několik lišejů, žádné Rhododendron, ''Leontopodium''). Souvisí to asi s ledovou dobou, kde arktický led sáhal nepřetržitě až po Krkonoše a hubil jižnější formy alpské. Letní sucho v oboru pontické flory vadí vývoji lesů, avšak i step uherská (33.000 ''km''²) bývala dříve porostlá břízami (Nyiregyhaza) a doubím řídkým, nežli je člověk vyhubil. Kde v horách okolních více jest deště, vyvinují se hned černé lesy, hlavně ''Pinus nigricans'' a dubové (''Quercus cerris'') s lipou, habrem, javorem a divokým ořechem (Sedmihradsko), pod nimiž za typické Kerner uvádí ''Telekia speciosa'', ''Waldsteinia geoides'' a ''Melissa altissima''. V nížinách poříčních panují Glycyrhizy (kořen ruské sladké dřevo), Euphorbie a Abutilon. V solnatých stepích převládají Artemisie, Chenopodie a Scorzonery. Vátiny písečné vážou trávy (divoké žito), pak Kochie, Chenopcdium. Typické jsou traviny v Uhrách: Stipy, hlavně ''Stipa capillata'', podobné ruským, a vyšší ''Andropogon gryllus'', pak roční Bromusy, kdežto ''Sesleria tenuifolia'' a ''elongata'' panují více v předhoří do Krasu. Kerner rozeznává illyrské, uherské (pannonské) a sedmihradské pásmo. Balkánsko obsahuje botanicky zcela rozdílné kraje: alpinské v Balkánu, Řecku, Bosně, středomořské úzké pásmo, více na ostrovech vyvinuté, a středoevropské, které na východě v Rumunsku a vých. Bulharsku přechází ve stepní. Srbsko dělí Pančič na tré: 1) vnitřek (Šumadija s Podunajím), 2) jihových. hory a 3) již. Karpaty. Šumadija je dnes jen pětinou lesem (ostatek pole), hlavně dubovým (náš dub a ''Quercus cerris''), bukovým, někde černým. Pro ráz uherský jako typické uvádí ''Kitaibelia vitifolia'', ''Althea taurinensis'' v Karagujevaci, ''Asparagus scaber''. Jihových. hory mají dole lesy bukové a dubové, nahoře smrkové; z bylin typických uveden ''Acer Heldreichii'', ''Pančičia serbica'', ''Anemone apennina'', ''Genista dalmatica'', ''Dafne oleoides'', ''Tozzia'' a j. Květenu zvláštní mají ve středu hory hadcové: ''Helianthemum niloticum'', ''Dafne blagayana'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Notochlaena marantae''; nejznamenitější jest ''Pinus omorica'' (japonská). Jižní Karpaty jsou bezlesé, až na několik buků; značí je ''Malcolmia serbica'', ''Ramondia serbica'', ''Asfodeline cretica'', četné Dianthy atd. Podunajská flora jest táž jako v Rumunsku. — {{Prostrkaně|Řecko}} má bylinstvo zcela rozdílné od alpinského na Olympu thessalském, do středomořských stepí a skal, zejména na ostrovech. Máť velmi málo lesa a to nejvíce na západě (v Aitólii a Arkadii) a na horách; východ, nižší a sušší, má jen nízké křoví (xerovuno), zejména od doby, kdy krásné lesy horní sev. Attiky shořely (1861 až 1891). Sucho letní bývá zde tak velké, že již staří Athéňané v červnu slavili náboženské obřady noční pro rosu (Pandroské). Již za Platónovy doby nebylo v Attice lesů, ač za Pausania tam žili ještě medvědi a kanci. Euboia měla husté lesy ještě za Diona Chrysostoma; pastýři a ohně jimi způsobené škodili více než drvoštěpové a uhlíři, které již Aristofanés jmenuje (Acharnští). Nejhojnější je v černých lesích řeckých borovice Aleppská i přímořská, zejména i na suchém východě, pak pinie (semena jsou předmětem obchodu) a jedle (smrk a borovice scházejí), zejména ''Abies Apollinis'' a ''cefalonica'', pak chvojky (''Juniperus phoenicea'' a ''oxycedrus'') a j. Cypřiše jindy na Krétě byly samorostlé, nyní jsou vzácnější. V zelených lesích panuje dub, hlavně ''Quercus egilops'' (žaludy jedlé, duběnky vyvážejí se pro koželuhy), nejvíce na ostrovech a na jihu ''Quercus ilex'', v Peloponnésu ''Q. coccifera'' (dosud se červec odtamtud vyvážel). V severu také buk tvoří lesy (Thessalie, Aitólie); méně důležity jsou ostatní stromy: kaštan jedlý (zejména na Krétě), ostatně i u Cařihradu, ořešák, vaz, jasan, javor, habr (nejvíce v jiných druzích, ''Carpinus duinensis'', ''Fraxinus ornus''), lípy, maďal, platán (pěstovaný u vsí). Z keřů důležitější jsou lentišky, Arbutus, terebinthy, oleander u vody, ''Vitex agnus castus'', myrty, Capparis, vavřín (sever), hlohy, ''Rhus cotinus'' a j. Luk jest málo, a hlavní pastvou jsou keře suchých strání (xerovuno). Nejzazší sever více se podobá střední '''E'''-pě nežli jižní, kdežto Athos má ještě vavříny a lesy z ''Ilex aquifolium'' (Olymp, ne dále v Řecku, dle Heldreicha). Alpinské bylinstvo Olympu Thessalského podobno jest bylinstvu balkánských vrcholů; dole našel Heldreich ''Sibthorpia africana'' a ''Sifonostegia syriaca''. Kapradí a mechy v Řecku jsou řídké, ale poražené lesy nahrazuje ''Pteris aquilina'' jako jinde. Rovinu stepní vnitřní Thessalie kryje bodláčí (''Xanthium'', ''Carthamus''), pole po žních ''Ammi visnaga''. — {{Prostrkaně|Bulharsko}} dělí (dle Velenovského) Balkán na 2 poloviny. Sever (vlastní Bulharsko) jest pokračováním stepí jihoruských a jižní Rumelie, má floru maloasijskou, která zasahuje i do již. Srbska a Macedonie a jejíž středem jest Černomoří (proto sluje květenou pontickou a sáhá zde do již. Rusi). Ba Vel. podotýká, že tato flora končí se v suchém středu Čech. Vypočítává 51 typických bylin pro pontickou floru v Bulh., z nichž uvádíme jen platan, divokou třešni, ''Tamarix pallosi'' a 40 druhů více asijských (na př. ''Prunus laurocerassus''). Jako nejznamenitější úkazy flory té pontické jmenuje bílou lípu a krnící mandlovník, pak uvádí 113 druhů ze společncsti té (''Comandra elegans'', ''Statice gmelini'' a j.). Z bylin středomořských docházejí k Černému moři: ''Terebinta'', ''Cistus creticus'', ''Rhus coriaria'', ''Juniperus macrocarpa'', divoké víno, ''Smilax excelsa'', ''Periploca graeca''. Z endémických bylin je nejznamenitější ''Haberlea rhodopensis'' (z indických Cyrtandraceí). Horní byliny liší se od Krasu a jsou podobnější řeckým. Uvádí jako typické 78 druhů (''Acer reginae Amaliae'', ''Saxifraga olympica'' a j.). Za nejčetnější v kopčinách uvádí 107 druhů (''Malcolmia graeca'', ''Vinca mixta'', ''Rottbollia digitata''). Konečně uvádí na Balkáně níže z bylin sedmihradských (ne v Alpách i 34 druhy, z nichž stůjtež zde: ''Bruckenthalia spiculiflora'', ''Carex pyrenaica'' a z bylin Kavkázu ''Ranunculus suaneticus'' a j. Lesy buků, dubů, habrů (''Carpinus duinensis''), smrků (na Rilu ''Pinus peuce'' Gris., himálajská ''Pinus excelsa''), borovice a kleč (''Pinus mughus''). Nejnesnadnějším úkolem jest krátce vylíčit! {{Prostrkaně|květenu Rusi}}, jelikož rozmanitost na ohromné ploše jest veliká. Možno sice říci, že máme tu od severu k jihu čtyři pásma: tundry a břízy, černolesí, dubové lesy s černozemí a step (až po Krim, Kavkáz a Ural, pak Černé a Kaspické moře), ale rozdíly od záp. k východu jsou rovněž veliké a nelze je tak krátce naznačiti, netýkajíť se tak čeledí a rodů jako druhů. Přibývá vždy k jihových. letního sucha a tím mizejí mnohé byliny a jiné se šíří. Avšak teprve za Volgou je pravá jednotvárná step, a pravá Asie začíná teprve za ř. Jenisejem; záp. Sibiř jest '''E.''' podobna. V severu u Petrohradu líčí Blasius les jako dvojí: smrkový ve vlhčích půdách a borový v písčitých. K borovicím druží se chvojky, břízy (''Betula pubescens''), k smrkům olše (''Alnus incana'') a osiky, někdy některé oskeruše (''Sorbus aucuparia'') a střemchy (''Prunus padus''), někdy až 13 ''m'' vysoké, jichž ovoce jedí a nakládají do kořalky. Vlastní močály jsou zase dvojí: Carexů (30 dr.) a Eriofor, význačných sněhovými hlavičkami, a pak Vaccinií (''Vaccinium oxycoccos'', ''uliginosa'', ''vitis idea'') s nízkými břízami (''Betula nana'', ''fruticosa'' 3—5′), vrbami (''Salix lapponum'', ''glauca'', ''myrtilloides''), Ledum, Andromeda s malinami (jichž ovoce zavařují). V lukách lesních rostou hojně orchidey, a bujnost bývá někdy taková, že u Vytegorsku viděli možno ''Aconitum napellus'' 2—3 ''m'' zvýší. Vysoké stromy všude byly vysekány. Přechod k jihu jest povlovný; u Volgy počínají jižní vrby, četné olše s Lonicerou, kalinou (''Viburnum opulus''), u Oky Artemisie. Vřesy baltické ztrácejí se u jezera Oněžského a v Litvě. Přechody ty nelze tak zkrátka líčiti, což sám Trautvetter odmítl. Některé sibiřské stromy přecházejí do vých. Ruska (''Pinus cembro'', ''Picea obovata'' Ledeb., ''Larix sibirica'', ''Abies sibirica''), jakož i některé alpinské byliny vyskytují se v rovinách ruských. Trautvetter uvádí tu pásmo dubů (mezi ústím Oky do Volgy, Kazaní, guber. Oleněckou a Čudskou zátokou). K dubům druží se lípy, jasany, vazy, javory, podrůst více našinský (oříšky, ale ''Caragana'', ''Prunus chamaecerasus'', ''Cefalaria tatarica'' dosahuje 3 ''m'', houby až 1 ''m'' v průměru — ''Lycoperdon horrendum''). Pásmo habrů je v záp. Volyni, a značí je divoká hruška, topole, břečtan, ale Polsko a sev.-záp. Volyň má pásmo buků, jižní část má i jedle a modřín. Nelze zde líčiti bylinstvo černozemí, které Ruprecht odváděl od velkých močálů rokytných (Typha), jichž zbytky se dosud zachovaly na horním Dněpru, ani lesy dubové k jihu vedoucí, až nastupuje step, v západě víc travnatá, zelená, na vých. solnatější s převahou Chenopodiaceí. Panující tráva na jihoruské stepi je ''Stipa thyrsa'', ''pennata'' i ''capillata'', jako v Uhrách, ale roste řidčeji ve vysokých lesích. Pak přijde ''Triticum cristatum'', ''Thymus marschallianus'', lucinka. Keře roční uschlé honí vítr po stepi, hlavně to Artemisia, bodláčí, řebříček, které slouží za palivo. Pýr platí za dobrou píci a nesmí se hubit. Stromy (nejvíce zdivočelé ovocné) pro vítr a sucho rostou jen v údolích (ovrazích). Jižní pohoří Krimské více podobá se Středomoří, zejména pokud se týče bylin pěstovaných. (Viz též čl. Karpaty, Rusko, Kavkáz.) ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Zvířena '''E'''-py jest chudá, rovnajíc se sotva australské, a to hlavně vinou ledové doby, v níž tvary teplejší, třetihorní, až na málo stop vyhynuly (''Herpestes Widringtonii'' a chamaeleon v Andalusii, několik hadů a ještěrů v jihu, ''Phyllodactylus europaeus'' na ostr. Tyrrhenských). Zvířena tato jest částí palaearktické zvířeny a podobná tedy nejvíce sibiřské. Od nearktické liší se nejvíce ptáci, pak ještěři a hadi, jsouce zbytky staré palaeotropické zvířeny. Neboť ptáci staré '''E'''-py za ledové doby nejvíce couvli do Afriky a záp. Asie, kam se teď na zimu zase stěhují, vracejíce se na léto do starých sídel svých, tak že na př. Malta má jen 8 zemních ptáků stálých po celý rok. Zbylo více stop staré zvířeny circumpolární (štika, mík, bobr, sob, vlk, ''Plecotus auritus'', jezvec, ''Mustela martes''), ba některé palaeotropické formy (''Phylloscopus borealis'' ze záp. Tichomoří stěhuje se v létě do vých '''E'''-py), ''Cisticola schoenicola'' jde od Bernu a Savojska do Japanu, Zanzibaru a k Nikobarským ostrovům. Co se týče {{Prostrkaně|ssavců}}, jest počet známých druhů fossilních mnohem větší než živých, na př. prvních jen v již. Francii 180 druhů, druhých 82 (zemní) u Giebela z 1382 druhů, kdežto u Murraye (r. 1866, poslední úplný přehled ssavectva) 158 druhů (s mořskými) z 2735 dr. vůbec známých. Není veliký rozdíl mezi množstvím druhů jednotlivých zemí: Norsko (Colett) 66 dr., Anglie (Bell) 73 (51 zem.), Francie (Trouessart) 100 (75 zem.), Italie (Cornalia) 93, (Giglioli stanovil 23 nové), Švýcarsko (Fatio) 61 zem., Řecko (Betta) 47, Německo (Ratzeburg) 90 (8o zem.), Portugalsko 42 (Barbosa du Bocage), Čechy 51 (Frič), Polsko 59 (Taczanowski). Arktické končiny jsou ovšem chudší; Island má 2 dr. zemní, 12 uvedených a 29 mořských (Preyer) a arktická Rus 23 dr. Středomoří taktéž není bohato; opice gibraltarská byla tam uvedena z Berberska. Hlavní příčinou této chudoby jest ledová doba a ruka lidská, které hubily zejména větší ssavce, zejména lva, irského jelena (''Euryceros''), divokého koně, kance, tura (až na les bialovežský), bobra, rysa, kozorožce, velryby a vůbec mořské ssavce. Rozdíl zemí není veliký, leda že ve Středomoří řidne počet lesních tvarů a na vých. Rusi nastupují stepní tvary (antilopy, jerboy, korsak), dříve ve čtvrtohorní době více na západ rozšířené. Zajímavý zbytek doby ledové jsou tuleni v Ladožském, Oněžském a Peipuském jezeře. Netopýrů je v '''E'''-pě dle Dobsona 23 druhů, celkem převahou Vespertilionidy, až na 2 dr. rodu ''Rhinolophus'', ''Miniopteris Schreibersii'' (Comské jezero, Afrika, Australie, Japan) a tropický (Emballonurid) ''Dysopes cestonii'' (v Italii, dle Swinhoe i ve Formose, severní Africe). Ještě více jest v '''E'''-pě hlodavců (hrabošů a myší). Východ má křečka, sysla, bobaka, frčka a slepce, africká forma jest dikobraz (od Italie až po Gambii), circumpolární je bobr, teď jen v dolním Rhodanu, na Dunaji a na vých. Rusi. V '''E'''-pě není vlastně místních druhů; nejbližší jsou tomu ''Heгрestes Widringtonii'' (špan. Sierra Morena) a obě ''Myogale'', jedna v Pyrenejích (''M. pyrenaica''), druhá v jihových. Rusi (''M. moschata''). Dravci náramně zřidli; tak medvědi (vých. Alpy a Pyreneje), rysi, Gulo. Zajímavý jest šakal na Balkánu. Alpinských druhů jest v '''E'''-pě málo, tak marmotta, kamzík, kozorožec, ''Arvicola nivalis'' do 3600 ''m'', v jihu muflon a kozy (Špan., Kréta). Rovněž chudé jest {{Prostrkaně|ptactvo}}. V celém oboru palaearktickém má Dresser jen 628 dr., v '''E'''-pě Blasius 420 dr., Frič 481 dr., Gould 471 dr., Degland a Gerbe 531 dr. Rozdíl v údajích má příčinu hlavně v přítomnosti nahodilých cizích druhů Ameriky, Afriky a Asie. Zvláště východoasijské ptáky stěhovavé zahání někdy bouře na Rus, na př. Phylloscopy, nebo sucho nutí k vystěhování ze stř. Asie (''Syrrhaptes paradoxa'', ''Otis m’queenii''). Některé krajiny mívají skoro stejný počet druhů, tak Německo 357 (Homeyer), Rakousko 393 (Tschudi), Uhry 345 (Madarasz), Italie 411 (Salvadori), Španělsko 345 (Arèvalo), Belgie 385 (Dubois), Anglie 376 (Sclater), Polsko 304 (Taczanowski), Rus 425 (Pallas), Řecko 331 (Heldreich). Jen severní kraje jsou chudší; tak Švédsko má 260 (Nilsson), Norsko 218, Farské ostrovy 124, sev. Ural 70, N. Země 50, ale poloostr. Kola již 203 dr. (Pleske). — Pochází to z toho, že jsou skoro všude na celině titíž ptáci, nebo stěhovaví dolétají až do nejzazšího severu, a endémických druhů skoro není, až snad na sněhuli skotskou (''Lagopus scoticus'') nebo jihošpan. ''Calandrella baetica''. K jihu přibývá Sylviid, Fringillid, (Laniidů a Alaudid, k východu Emberizid, dropů, drozdů a Paridů. Jest několik kosmopolitů, zejména mezi dravci a vodními ptáky, tak ''Falco peregrinus'' (''F. minor Bonaparte'') jest též v Australii, Chili, Kapu, Japanu; ''Pandion haliaetus'' též v Hondurasu, Antillách, Brazilii, Indii, Číně, Koreji, Tasmanii, ''Otus brachyotus'' též v Číně, na Sandwichských a Falklandských ostr.: ''Strix flammea'' též v Indii, Madagaskaru, Australii, Mexiku, Patagóoii; ''Strepsilas interpres'' v Sibiři, Australii, na Sandwichských ostr , Madagaskaru a j. v. Velmi malý jest počet ptáků severně od Alp zimujících, což připsati jest hlavně nedostatku potravy, který zase žene arktické ptactvo v zimě do krajů mírnějších, na př. Plectrofany, sněžnou sůvu (nejsevernější, ještě v létě na zemi Františka Josefa), sněladi a j. Trojím proudem přes Španělsko, Italii a Balkán ubírá se ptactvo do Středomoří a dále do sev. a střední Afriky a záp. Asie. Elwes myslil, že ptáci evropští pocházejí z Asie, odkud se po ledové době zase vrátili ve starou vlasť. Lepší známost ptactva záp. Asie ukázala, že tomu tak není, že do záp. Asie stěhují se zpěváci sev.-záp. Indie, kterých v '''E'''-pě není, a spíše východoasijské formy dostávají se do Sibiře a sev. '''E'''-py. Tak na př. z ptáků Amu Darje (Zarudnoi) jest asi 40 dr., jichž není v '''E'''-pě, t. skoro polovice ze 103 dr. (s vodními 159 dr.), v již. Afghánistánu (St. Johns) mimo dravce a vodní ze 150 dr. skoro polovice jest v '''E'''-pě cizí, kdežto na př. Alžír nebo Egypt kromě pustinných druhů nemají, co by nebylo společno '''E'''-pě. Nejvíce arci jest v '''E'''-pě ptáků vodních, s mořskými asi 200 druhů (118 dr. Gould, 217 dr. Degland). Veliké množství slukovitých (30 dr.), kachen a husí (43 dr. Degland, 35 dr. Gould). Mořských ptáků jest u Goulda 54 dr., u Dressera 57 dr., Gerbe 68 dr.; nejvíce racků, daleko i do zemí jdoucích, jako i do Čech (Degland 23 dr., Dresser 22 dr.). Z jižních tvarů žije tu plameňák a ''Porfyrio veterum'' v Středomoří, více kosmopolitickým je Ibis ''faloinellus'' (Australie, Madagaskar, Paraguay, Mexiko i Antilly). Vyhubena byla v tomto století ''Alca impennis'' na Orkadech a na Islandsku. Nejpodivnější host jest Ruticilla (''Pinarochroa Mourieri'') ve Španělsku z Berberska, člen indické čeledi Thamnobií, tam v Berbersku endemický. Dravci mají nejvíce ráz africký a převládají v Středomoří, v stř. '''E'''-pě jsou skoro vyhubeni. Bývá jich 35 dr. (Gould); 44 dr. (Sharpe) počítáno mimo sůvy (13 dr. Sharpe, 14 dr. Degland, 15 dr. Gould, 16 dr. Dresser). Nejčetnější čeleď zpěváků jsou Sylviidy (v Grayově smyslu), jichž počítá se 58 (Gerbe) neb 53 dr. (dle Goulda) a jež právě ve středomořských křovinách panují. Daleko za nimi stojí Fringillidy (29 dr.) a drozdovití (Gerbe 17 dr., Gould 12 druhů). Seebohm tvrdil, že se drozdi po ledové době stěhovali z Afriky dílem až do severní Ameriky (Mexiko). Slabší jsou čeledi skřivanovitých (15 dr. Gray, 21 dr. Gerbe a Dresser, 14 dr. Gould), více v jižních stepích domácí Corvidy (Dresser 20 dr.), Paridy (Gerbe a Gould po 12 dr., Sharpe 13 druhů), poslední, jsouce obyvatelé lesů, scházejí stepím. Ještě méně datlů (Gould 8 dr., Gray 9 dr.), Laniidů (7 dr. Gerbe, 6 dr. Gray, 2 nahodilé ze sev. Afriky), Motacillidů (7 dr. Gould), vlaštovek (6 dr. dílem daleko rozšířených), holubů (4 dr.), Muscicapidů (4 druhy). Ostatní čeledi chudé (Sittidy, Cinelidy a j.). Zajímaví jsou jednotliví tropičtí zástupci: ''Coracias'', ''Merops'', ''Alcedo'', ''Upupa'', ''Oriolus'', kukačka, kozodoj, ''Cypselus'', ''Sturnus'', drop, američtí ''Troglodytes'' a ''Ampelis garrulus'' (''Bombycilia bohemica'' starých, že nejdříve byla známa z Čech). Mnohem ještě chudší jest počet {{Prostrkaně|plazů}} a {{Prostrkaně|obojživelníků}}, jichž má Schreiber jen 95 druhů (asi 100 dr. nanejvýše), kdežto počet jich na zeměkouli vzrostl teď asi na 4000 dr. (po 1600 dr. hadů a ještěrů, 800 žab, 200 želv) z 1500 dr. známých Dumérilovi. '''E.''' v tom ohledu je chudší nežli sama Australie (200 druhů Krefft), jíž se sice rovná i v ptactvu (750 dr. Ramsay); jen ve vlastních Salamandridech má '''E.''' většinu (18 dr. z 24 dr. známých dle Boulengera). {{Prostrkaně|Želv}} má '''E.''' na celině jen 4 dr., a to jen v jihu, po 2 zemských (''Testudo graeca'' a ''T. nemoralis'') a 2 bahenních (''Emys caspica'' a ''E. europaea'' čili ''lutaria''). První 3 jsou středomořské (až do Ršavy), E. europaea jest na vých. do Orenburka a Orlu) a záp. (do Švýcar záp. i sev. Německa až Poznaně, Livonska). Hojnější jsou ještěři a vlastní amfibie (žáby a mloci). Prvních počítá Boulenger 38, Schreiber 35 dr , druhých Boulenger 35 dr. (17 žab). Hadů jest jen 22 až 24 dr., neb tito jsou zimomřivější než ještěři, a ti zas než žáby, a tyto než mloci, kteří v jižnějších končinách (od Středomoří) scházejí. U ještěrů mají převahu Lacertidy (18 dr.), které severně od Alp panují (mimo slepýše). Počet jich proto roste od sev. k jihu; tak má Anglie 2, Polsko 4, Švýcarsko 5, Italie 16, Španělsko 15 dr. jistých, Řecko 26 dr. K jihu přibývá 4—8 dr. Agamidů, Scincidů, Gekonidů (5 dr.), obyč. po celém Středomoří rozšířených, pak chamaeleon v Andalusii a ''Blanus cinereus'' (z amerických Amfisbaen) ve Španělsku. Zajímavý je endemický ''Phyllodactylus europaeus'' z palaeotropického rodu v Sardinii, ostr. Tyrrhenských, na Mte Argentariu, na Cypru dle Bedriagy, v Dalmacii dle Kolumbatoiče, rovněž jako jihovýchodní ''Ablepharus pannonicus'' (Rus, Albanie, Řecko). Vymřelé, nynějším americkým příbuzné Iguany popsal Filhol z fosforitů quercyských, rovněž i jiné, jako ''Palaeovaranus cayluxi'', příbuzný nynějším palaeotropickým varanům. Středoasijský stepní rod ''Phrynocephalus'' jde až do Rusi. Slepýš (''Anguis frangilis'') je z čeledi severoamerické. Z {{Prostrkaně|hadů}} v '''E'''-pě nejvíce Colubridů. Též jsou zde 2 Vipery z jihu, a pochybno, zda ''Trigonocephalus halys'' (čel. ''Crotalidae'') asijských stepí až sem dosahuje (Strauch zaznamenává jej u Volhy). ''Psammofis sibilans'' našel se v jediném exempláři u Donu. Z jižních forem docházejí do Středomoří ''Callopeltis insignitus'' a ''Tarbofis vivax''. Coronellidy mají 3 dr., z nichž ''Coronella austriaca'' rozšířena i sev. od Alp. Vých. Středomoří má podzemní druh ''Typhlops vermicularis'' v Řecku, kde i ''Eryx jaculus'' (Boid, Cyclady). Oba jsou tropické formy staré, k nimž 3 příbuzné jsou Palaeryx fossilní v Anglii a Francii, ''Heteropython euboïcus'' v Kumi. Největší had '''E'''-py jest ''Zameris viridiflavus'', jenž mívá v Středomoří až 2,6 ''m'' délky. {{Prostrkaně|Žáby}} evropské jsou rozhodně rázu palaeotropického. Jest tu 6 Ranid (jichž maximum indické 109 dr.), avšak ''Hyla viridis'' jest zástupkyní neotropických Hylid i byla již v miocénu frankfurtském. Bufonidy (3 druhy) jsou všude a Discoglossidy, nejvíce středomořské (14 dr.), mají příbuzný druh na N. Zealandu. Náš Bombinator jest v Číně; více kosmopolitické jsou Pelobatidy (2 dr. zde, jinak v Malaisii, Nové Guinei, sev.-záp. Americe). Salamandridy evropské méně jsou četné než americké, souvislost jich však naznačuje ''Proteus'' v Krasu (''Noturus americ.'') a ''Spelerpes fuscus'' ve Španělích (zde 21 dr. amer.). Zajímava jest přítomnost endemických Salamandrid ve Středomoří (na Sardinii ''Triton Rusconi'', na Korsice ''Tr. montanus'', ba i Rumunsko má svůj horský typ (''Tr. Montadoni''). Chudá jest '''E.''' i druhy {{Prostrkaně|ryb}} (Günther uvádí jich 155 (127 bez stěhovavých do moře, Seeley 172). Nejvíce jsou to Cyprinidy (65 dr. Günther, 77 Seeley), které scházejí jen nejzazšímu severu, kde Salmonidy převládají, na př. na Islandě a Farörech, ale již severouralská výprava uvádí 2 dr. Středomoří má jiné druhy Cyprinid, pak Cyprinodonty (staré) a více mořských v sladkých vodách (''Gobius Blennius'', ''Atherina'', Mugil). Čeledi jsou stejné po celé '''E'''-pě, toliko Uhry se Srbskem mají zvláštního zástupce čeledi Umbrid: ''Umbra Krameri'' (druhý jest v sev. Americe). Proto počet druhů dle zemí jest skoro stejný; tak má Čuchonsko 50, Dánsko 44, Anglie 65 (dle rozdílného počtu Salmonid), Německo 44 (Ratzeburg), Čechy 40, Polsko 53, Švýcarsko 45—51 (Fatio), Italie 49 (Canestrini), Francie 80 (Blanchard, několik nových dr.). Kromě Cyprinid a Salmonid jsou Percidy, jeseteři a koljušky (Gasterostey) četnější, circumpolární jsou mík a štika, severní 2 druhy rodu Cottus, stěhovavé Alosy a mihule a pak ouhoři. Balkánský poloostrov a Španělsko mají 2 zvláštní rody Cyprinid. Naše Cyprinidy mizejí v západě a severu. Sumec jest jediný zástupce tropické čeledi, schází však na př. v Itslii, Francii, Anglii, Španělsku, ačkoli jde v Čuchonsku až do jez. Tava stehuš. Patrně přišel od východu. O rozšíření {{Prostrkaně|nižších zvířat}} jsou zprávy dosud kusé a nedostatečné. V celku zdá se rozšíření jich poněkud větší, ale ani to není jisto. Tak uvádí Heilprin, že ze 70 rodů foraminifer u Bütschliho schází 25 Britskému a Severnímu moři a 15 Středomoří, ale že arktické a mírné rody severu mají své zástupce v tropech, kde žije jen asi 12 rodův endemických. Severní mírné vody že mají 185 dr. foraminifer a Středomoří 189. Co se týče doby, Brady (Reports of »Challenger«) uznává 700 dr , z nichž 338 bylo již v tertiéru, 112 ve křídě, 86 v oolithu, 41 v liasu, 16 v triasu, 8 v permu, 6 v uhlí, 2 v devonu a siluru (''Lagena levis'' a ''sulcata'' — není-li Girvanella anglického siluru = moderní ''Hyperamina vagans''. Heilprin). Co se týče {{Prostrkaně|korálů}}, zbyla Guynia středomořská jediná z palaeozoických četných tetracorallů (''Coral. rugosa)'', která ostatně jest i v zátoce Mexické (Heilprin). Nescházejí ovšem v hloubce mořské; Sars našel u Lofodů v 550 ''m'' ''Fungiacyathus fragilis''. Nejdůležitější jest arci červený korál (''Corallium rubrum'') ve Středomoří, předmět ozdobného průmyslu v Italii a millionového obchodu po celém světě. Nápodobně přicházely do obchodu světového až do poslední doby jen houby mořské (Spongie) z vých. Středomoří, zejména z Řecka. Teprve nyní konkurrují s ním: (''Euspongia officinalis'', ''zimocca'', dalmat. zimoka) Antilly s Hippospongií. Nejjemnější arci přicházejí ze břehů Malé Asie. Co se týče {{Prostrkaně|infusorií}}, tvrdil Schmarda, že evropské souhlasí s australskými, novozealandskými, chilskými a andskými. Echinidy živé mořské '''E'''-py přidal Al. Agassiz své říši atlantské (se sev. Tichomořím a arktickými krajinami se sev. Amerikou). Nejzajímavější jsou zbytky četných někdy v '''E'''-pě crinoid až v norském teplém moři (Golfovém proudu), jako ''Rhizocrinus lofotensis'', zejména u ostrovů Lofotských, ač i ve Středomoří nevyhynuly (''Antedon Eschrichtii'' i v sever. moři). Při červech známe jen parasity člověkem rozšířené, i zdají se v severu býti hojnější, zejména na Islandě. Wallace obmezil proto líčení rozšíření nižších zvířat na hmyz a měkkýše, v němž jej sledovali Marshall a j. a také Trouessart přináší jen o stránku více o lumbricidech (celého světa) z Perriera. Pro {{Prostrkaně|měkkýše}} '''E'''-py udává Marshall typické Aciculidy (Schmarda má Geomelanii v Jamaice), Mytilidy (mimo sever), Onchidiidy 1 druh v Irsku a v Portugalsku (jinak tropické). Wallace dává jižní '''E'''-pě 600 druhů, severní jen 200 (s Asií), z nichž polovice jsou Helicidy, jediné větší a lepší druhy. Některé rody zvláštního rozšířené jmenuje: Daudebardia jako Testacella v '''E'''-pě i 1 dr. na N. Zealandě, Zonites již. '''E'''-py (1 druh v Guatemale), Hydrocera již. '''E.''' i Japan, Arion z Norska až k mysu Dobré Naděje, Limax z '''E'''-py až do Australie a Sandwichských ostrovů. Trouessart cituje Fischera, ale mnoho nového neuvádí. Lovén přiznává Sicilii 502 dr. lastur, Anglii 413 (100 zemních, Alder), Irsku 339, sev. Skandinavii 131, již. 252 dr. Charpentier znal ve Švýcarsku 135, Fitzinger v Rakousku 152, Sekendorf ve Virtembersku 113 dr. atd. K nejkosmopolitičtějším druhům počítá Heilprin mořské rody ''Mytilus edulis'' (má i 1 dr. v ř. Volze) a ''Saxicava arctica''. Rody jsou tu často hojné a všesvětové: Helix (3400 dr. dle Trouessarta), Unio, Planorbis, a Heilprin uvádí, že na př. ''Helix pulchella'' žije jak v '''E'''-pě, tak na Madeiře, mysu Dobré Naděje, Kavkáze a v sev. Americe; Limax nalézá se v '''E'''-pě, Australii a na Sandwichských ostr., Arion v '''E'''-pě a v jižní Africe. Podrobněji líčí Heilprin Brachiopody, z nichž ''Terebratulina caput serpentis'' žije v arkt. krajinách, záp. '''E'''-pě, ve Španělsku, na Jamaice, v Koreji a Australii, a to v mořské hloubce až 330 ''m''. Středomoří má jich nyní jen 15, ale za tertiéru Italie sama 4kráte tolik. Jsou tu nejstarší formy zvířecí vůbec: Linguly (z cambria), Orthis, Rhynchonella, jichž již v siluru bylo 1500 (640 v Čechách), kdežto dnes má rozšíření jen 107 dr. živých. Měkkýši jdou v Alpách do 2500 ''m'', nejvýše ''Vitrina glacialis'', pak ''Limnea glacialis'', ''Helix glacialis'' a j. (Trouessart). Atlantské obrovské Cephalopody (Architeuthis) vyhazuje někdy moře u Irska, ač méně nežli na břeh sev. Ameriky, zvl. N. Foundlandu, avšak na př. Nautilidy se nezachovalx. Užitek veliký jest hlavně z ústřic, jichž jen Anglie loví přes 2 milliardy ročně; z ostatních měkkýšů neveliký, rovněž z perel sladkovodních. Co se konečně týče ohromné třídy {{Prostrkaně|členovců}}, která jest snad sama četnější než všecky ostatní, máme více látky. Co do arachnid uznal Simon oblasť palaearktickou i okresy evropsko-sibiřský, španělsko-italský (s Kanary) a krimský (s Malou Asií a Turanskem). Středomoří má mnoho Attid a Drassid. Rodina Archaeid v jantaru tertiérním '''E'''-py zachovaná žije dnes jen v Patagonii, v Madagaskaru, v Kongu (Trouessart). Podobné jest prý rozšíření myriapodů. Murray u Koleopterů stanovil oblast mikrotypickou (vedle indoafrické a brazilské), k níž náleží '''E.''', sev. Asie, sev. Amerika, Australie, Polynesie a nejjižnější Amerika a již značí drobnost exempl. Z. Carabidů náleží 50 % palaearktické oblasti (243 druhů z 264 dr. rodu Carabus), Tenebrionů má oblasť palaearktická 36 % (z 4800), a Heilprin podotýká, že mnohé rody evropské jsou i v Chili (z motýlů ''Lycaena,Colias'', ''Argynnis'') a v Australii. Trouessart uvádí z Tenebrionidů '''E'''-py rod ''Opatrum'' v Australii a Chili, jako ''Helops'', ''Asida'' v Chili a již. Africe i sev. Americe, ''Zofosis'' v '''E'''-pě a Africe do Madagaskaru. Sodovský počítá v '''E'''-pě 2231 motýlů. Dnes '''E.''' má k 3500 dr. (3435 Schäffer, 372 denních motýlů). Pryer shledal, že 123 dr. britických motýlů (¹/₆ všech) je i v Japanu. Ještě Island má 300 dr. hmyzu (Heilprin). Marshall udává za zvláště typické pro '''E'''-pu z Carabid ''Procrustes'', z Buprestid ''Capnodis'', z Cerambicid ''Dorcadion'', z Tenebrionidů ''Asida'', ''Zofosis''; z motýlů Nemeobiidy (mon. Wallace, 1 druh v '''E'''-pě dle Ludwiga), ve Středomoří Libytheidy. Schmarda nazval stř. '''E'''-pu říší Carabicin a Stafylinů, jichž znal Redtenbacher 428 a 705 dr. z 4100 dr. hmyzu německého. Ve Středomoří prý ubývá Carabid (¹/₅ jen dr. v Anglii, ¹/₆ v Německu), za to jeví se ''Oryctes'' a africké heteromery (''Lyxus'', ''Brachycerus'', ''Jalodis''). Indický ''Danais Chrysippus'' je v Kalabrii. Dle Redtenbachera řecký hmyz podobá se syrskému. Z 206 dr. jižní Persie je 156 dr. ve Středomoří. Wallace tvrdí, že střední '''E.''' nemá zvláštních motýlů; v jižní '''E'''-pě jsou Thais a Doritis typické jako ''Libythea'', ''Danaë'' a ''Charaxa'' v sev. scházející. V přehledu svých Lepidopter uvádí ''Pyrameis cardui'' jako druh kosmopolitický, z rodů asi ''Colias'' a ''Cicindela'', z Longicornií ''Clytus'', a pojednává o příbuzenství mezi '''E'''-pou a Chilem, ač sev. Amerika je bližší '''E'''-pě. Rod Carabus (palaearktický) jest zastoupen na hoře Kilimandžáru. Schmarda páčí hmyz evropský na 10.000 druhů popsaných. Zajímavo jest, že Gerstäcker stáhl včely africké a čínské k naší včele, Schmarda pokládá však indické druhy za zvláštní, rovněž madagaskarskou ''Apis unicolor''. Užitek větší přinášejí jen ''Lecanium ilicis'' pro červec (alkermes) sbíraný v Řecku a ''Cicada orni'', která v jižní Italii působí vytékání manny z jasanů. Ještě nejužitečnější jsou Crustacee. Větší počet ráčků se jí, jako Telfusy sladkovodní, raci naši, mořští, krabi ''Maja'', ''Palinurus'', ''Crangon'', ''Palaemon'', především ''Homarus'' (5—6 millionů ročně v sev. '''E'''-pě). Pomíjíme neužitečné amfipody, copepody, ostracody, cirripedie, bryozoa a j., uvésti však musíme poznámku Heilprinovu o velkém rozšíření rodu ''Estheria'' (z devonu), který jest dnes skoro kosmopolitický, mimo kraje za 55° s. š. — druh ''Estheria Halacensis'' z Vídně do Rudého moře, ''E. tetracera'' z Oránu do Charkova atd. Mnoho tu geologicky starých: ''Apus'' z doby uhelné, rovněž ''Cypris'', kosmopolitické ''Cythere'' a ''Bairdia'' od siluru, ba Gerstäcker tvrdil, že ''Bairdia angusta'' i ''subdeltoides'', dosud žijící pocházejí z doby uhelné. Z tertiérních 70 druhů Entomostrak Anglie žije dle Ruperta dnes ještě 17. ''Astacus philippi'' popsán z Irského kulmu (Heilprin). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Praehistorie. == O počátcích lidstva v '''E'''-pě nesnadno pověděti něco určitého. Někteří (G. de Mortillet, A. Hovelacque, A. de Quatrefages, Capellini, Schaaffhausen) soudí, že člověk existoval v '''E'''-pě již v době třetihorní. Dokladem toho jest jim řada domnělých nálezů, buď kostí třetihorních zvířat, na nichž vidí stopy ruky lidské, srv. na př. zářezy na kostech slona ze St. Prestu u Chartres, zářezy na žebrech balaenota z Poggiarone v Toskaně a j.), anebo hrubé úlomky pazourkové, v nichž vidí již primitivní uměle zhotovené nástroje (srv. nález pazourků v Thenay ve franc. krajině Beauce, nález u Otty na Taju blíže Lisabonu a j.), nebo konečně řada nálezů lidských koster ve vrstvách třetihorních, na jaké se přišlo na př. u Arezza v Toskaně, u Savony na Rivieře a hlavně u Castenodola v Lombardii a j. Jest velmi pravděpodobno, že '''E.''' byla v té době obydlena, ale dokázáno to není. Tím méně lze přistoupiti na mínění Mortilletovo, že třetihorní člověk evropský byl jakýsi předchůdce člověka, přechodní tvar mezi opicí a člověkem (''précurseur'', ''anthropopithèque''). Za to není již sporu o tom, že za doby diluviální člověk byl již po '''E'''-pě, ovšem řídko, rozsazen, živil se lovem a dospěl v kultuře dosti daleko. Existence diluviálního člověka, jíž houževnatě odpíral slavný G. Cuvier, rozhodnuta definitivně r. 1859 angl. geologem Ch. Lyellem; ve Francii od let čtyřicátých hájil ji Boucher de Perthes. Nejhojnější doklady poskytla Francie, kde se jednak v diluviálních náplavech řek pod širým nebem našly neomylné stopy činnosti lidské: zbytky ohnišť, opracovaných a úmyslně roztříštěných kostí zvířecích, hrubé pazourkové nástroje, i kosti lidské a pod. (na př. v náplavech řeky Sommy u Abevillu, Amiensu, St. Acheulu, na Marně u Chelles), jednak podobné v jeskyních, v nichž člověk obýval. Nejslavnější jeskyně francouzské nalézají se v departementu dordogneském (Moustier, La Madeleine, Laugeries, Cro Magnon) a vůbec na jihu (Aurignac, Menton). Vedle Francie je bohata nálezy jeskynními i Belgie, kde již v létech třicátých kopal Schmerling, nověji Dupont (Furfooz, La Naulette, Spy), pak Anglie (jeskyně kentská a brixhamská v hrabství devonském), Německo svými jeskyněmi švábskými a porýnskými (Neanderthal), méně Švýcary (Thayingen) a Italie, kde také nálezy ve volných náplavech jsou méně důležity. Za to je opět bohata střední '''E.''', hlavně Morava. V Uhrách je znám dosud jen jeden zcela zjištěný nález ve volném náplavu u Miškovce, v Čechách je diluviální člověk zjištěn hlavně dvěma nálezy, u Sudslavic na Šumavě a u Lubné blíže Rakovníka. Za to na Moravě setkáváme se se znamenitými nálezy, jak rázu prvého, mezi nimiž vyniká světoznámé naleziště u Předmostí blíže Přerova, tak řadou jeskyň. Jeskyně rozkládají se tu hlavně ve třech skupinách: 1. severovýchodně od Brna (Býčí skála, Výpustek, Kůlna, Kostelík nebo Pekárna a j ), kde nejvíce zkoumali dr. Wankel, J. Knies a dr. M. Kříž, 2. u Litovle (méně důležitá) a 3. u Štramberka, kde K. Maška prozkoumal dvě světoznámé jeskyně ve vrchu Kotouči: Čertovu díru a Šipku. Dále na východ setkáváme se s člověkem diluviálním v některých jeskyních u Krakova, v Rusku pak hlavně v naplaveninách řeky Oky, pak v gub. poltavské u Gonců, voroněžské u Kostěnek, nejnověji v samém Kijevě. V Rusku se častěji setkáváme s nálezy z doby přechodní к době následující. Ráz lidských výrobků je tu stále starobylý »diluviální«, nebo jak podle Lubbockova rozdělení se říká — »{{Prostrkaně|palaeolithický}}«, ale vymřelá zvířata diluviáln! v nálezech již scházejí. Po době diluviální, když zvířena dobu tuto charakterisující u nás vymřela nebo se odstěhovala k severu a do Asie (mamut, nosorožec, sob) nebo na jih (hroch), počíná v předhistorii '''E'''-py nová perioda. Člověk sice užíval dosud především kamene k hotovení svých nástrojů a zbraní a neznal užitečných kovů, ale v jiném směru již velmi pokročil a odtud sluje tato perioda {{Prostrkaně|mladší dobou kamennou}} nebo {{Prostrkaně|dobou neolithickou}}. Technika práce v kameni je dokonalejší, nástroje jsou hlazeny, broušeny, objevuje se hrnčířství ve velmi rychlém rozvoji, objevuje se i znalost orby a krocení zvířat, chov domácího dobytka. Slovem, člověk žil v době té již mnohem pokročileji a také pravidlem v sídlech pevných. Ovšem že to nebylo ve většině krajů evropských nic jiného než chýše zbudované z proutí a slámy, hlinou ometené, zdvihající se nad jamami (jež se nám velmi hojně zachovaly naplněné různými zbytky). Vedle toho ovšem člověk stále ještě bydlil v jeskyních. Jen v některých zemích evropských vyvinuly se zvláštní dokonalejší druhy staveb, tak zejména na jezerech nynějšího Švýcarska, horní Italie, v Salcpursku a Hor. Rakousích, méně ve Francii, v sev. Německu a j. t. zv. {{Prostrkaně|stavby kolové}}, {{Prostrkaně|nákolní}} nebo {{Prostrkaně|palafitty}} (viz {{Prostrkaně|Kolové stavby}}). Jim podobny jsou {{Prostrkaně|crannogy}} irské a {{Prostrkaně|terramary}} italské z doby o něco pozdější. V Čechách máme jen na jednom místě určité stopy kolové stavby a sice v rašeliništi u Františkových Lázní. Obyvatelé těchto staveb vedli přirozeně ponejvíce život rybářský. Jiným druhem staveb, které již v době neolithické povstaly, jsou hrubé massivní {{Prostrkaně|stavby kamenné}}, jež byly v té době budovány na různých bodech jižní '''E'''-py, beze vší pochyby vlivem dávno již rozkvetlé architektury orientální, a snad z části i přímo původu foinického. K podobným stavbám náležejí na př. stavby věžovité na ostrově Menorce, zvané {{Prostrkaně|talayoty}}, na Sardinii {{Prostrkaně|nuraghi}}, zdi {{Prostrkaně|kyklopské}} v různých končinách Italie, Řecka a konečně i skutečná města s příbytky z cihel a z kamene zbudovanými sahají svým založením ještě do doby neolithické, tak město na ostrově Santorinu (Thera) zasypané později výbuchem vulkánu, zbytky jiného starého města na ostrově Melu a konečně nejstarší osídlení odkryté J. Schliemannem na pahorku Hisárliku, kde později stávala Troja opěvaná Homérem. Ovšem ve střední a sev. '''E'''-pě obyvatelstvo žilo stále ještě v jeskyních — znamenité nálezy jeskynní známe hlavně z Francie (Petit-Morin), Španělska a sev. Italie (v Ligurii) — nebo v chatrných, ze slámy, proutí nebo koží zhotovených chýších, po nichž se nám tolik stop zachovalo, a chránilo se před nepřítelem buď útěkem v místa nedostupná nebo náspy, na návrších nebo kol vsí zbudovanými. Náspy tyto slují {{Prostrkaně|hradiště}} a bývají podoby rozmanité, jež se řídila především tvarem a polohou místa, jež mělo býti ochráněno. Také se již v této nejstarší době užívalo materiálu různého, hlíny nebo kamene, a sice pravidelně toho, který byl po ruce. Nad náspem se častěji zdvihaly ještě dřevěné palissady. Hradiště tohoto způsobu budována byla v '''E'''-pě až do konce doby předhistorické, a leckdy bývá velmi těžko určití jen z daleka dobu, z níž pocházejí. Jen zvláštní druh hradišť, jejichž kamenné valy mají na sobě stopy úmyslného spálení, tak že často povrch proměněn bývá ve vrstvy spečené, sklovité, klade se obecně do doby pozdější (t. zv. valy {{Prostrkaně|spečené}}). Mezi nejstarší známá hradiště, snad již z neolithu pocházející, patří na př. hradiště na vrchu Peu-Richardu u Thenacu ve Francii, hradiště u Lengyelu v Uhrách, v Čechách hradiště v Šárce, na vrchu Řivnáči u Roztok, na Slánské hoře, na Moravě Leskoun u Krumlova a j. Zvláštní skupinu památek doby neolithické, označujících také sídla, tvoří obrovské {{Prostrkaně|hromady různých odpadků}} kuchyňských, které po sobě zanechali chudí rybáři obývající v této době na březích Dánska a blízkých ostrovů. Jsou známy obecně pod dánským názvem »{{Prostrkaně|kjökkenmöddinger}}« a našly se nejvíce na Själlandu, Füenu, Möenu a v Jutsku. Jinde v '''E'''-pě jsou řidší, a méně známy (mimo španělské na řece Taju u Mugemu a Šalvatery). Hromady ty obsahují různé odpadky kostí zvířecích, skořápky jedlých mušlí a pod. a i nástroje kamenné velmi hrubě hotovené. Ve většině nálezů nenalezeno ještě mimo psa zvířat domácích. V době neolithické panovalo téměř po vší '''E'''-pě pochovávání celých mrtvých těl, ale již za této doby a na nejednom místě setkáváme se s novým ritem pohřebním, se spalováním, jež v dobách pozdějších obecně ovládlo. Kostry v hrobech této doby bývají velmi rozpadlé, ale ukazují neomylně, že náleželo obyvatelstvo '''E'''-py již několika plemenům, z nichž- nejurčitěji vynikají 2 typy: jeden s lebkou dlouhou a druhý s krátkou. Dlouholebci jsou rozšířeni nejvíce jednak na jihu '''E'''-py, a ti se spojují nejnověji se starými Ibery, Ligury a Libyi v jednu rodinu zvanou iberoligurskou, a pak na severu '''E'''-py, kde nám opět dle vší pravděpodobnosti představují prvotný kmen indoevropský, dosud buď vůbec nerozvětvený nebo v počátcích rozdělováni na potomní velké větve gallskou, germqnskou a slovanskou atd. Krátkolebci hojni jsou v západní '''E'''-pě a tvoří stále ještě jedno z nejzáhadnějších předhistorických plemen; snad jsou ve spojení s podobným plemenem střední Asie. Mrtvá těla pochovávala se nejvíce v poloze skrčené nebo sedící, buď do prostých jam, nebo se obkládala většími i otesanými kameny, tak že ležela v jakýchsi skřínkách. Tyto skřínky na některých místech vyvinuly se ve veliké stavby náhrobní, t. zv. {{Prostrkaně|pomníky megalithické}}, jež se třídí hlavně na skříně volné, z ohromných balvanů postavené t. zv. {{Prostrkaně|dolmeny}} (hlavně ve Francii v Bretonsku, pak Španělsku, Korsice, Skandinavii a sev. Německu, kde slují ''Hünnenbetten'', ''Riesenbetten''), nebo komnaty {{Prostrkaně|mohylou}} z hlíny nasypanou pokryté (v této době nejvíce v Britannii; slují tu ''barrows''). K těmto stavbám náhrobním připojiti můžeme i jiné podobné pomníky, jako vysoké vztyčené balvany t. zv. {{Prostrkaně|menhiry}}, jednoduché i dvojité a trojité ({{Prostrkaně|dilithy}}, {{Prostrkaně|trilithy}}); častěji i v řadách (Carnac ve Francii) nebo v kruhu postavené — nejkrásnější pomníky tohoto rázu našly se v Anglii (Avebury, stonehenge) — konečně t. zv. {{Prostrkaně|viklanу}} a kameny na povrchu opatřené jamkami mělkými, v nichž mnozí vidí {{Prostrkaně|obětní mísy}} uměle vydlabané, jiní však jen útvary přirozeně vzniklé zvětráním. Tyto megalithické pomníky nestavěli však, jak se dříve domnívali někteří, Keltové, v celé '''E'''-pě jediný z Indie sem přistěhovalý lid, a není proto správný název tu a tam dosud jim dávaný podle jména {{Prostrkaně|druidů}}, kněží keltských. Mezi tím, co střední a sev. '''E.''' dlouho ještě byla v kultuře kamenné, počala na jihu vyrůstati nová kultura, jejíž hlavním znakem je {{Prostrkaně|kov}} ve formě nástroje, šperku a zbraně, kultura {{Prostrkaně|kovová}}. První kovy, s kterými se člověk seznámil, byly kovy drahé, jež se na povrchu země vyskytují ryzí, hlavně {{Prostrkaně|zlato}}, brzy i {{Prostrkaně|stříbro}} a {{Prostrkaně|měď}}. Ale kulturním kovem v našem slova smyslu nestal se z nich žádný. Pouze měď, jak se dle posledních badání podobá, aspoň v některých končinách '''E'''-py, ale na krátko, domohla se větší platnosti na př. v Uhrách, ve Švýcarsku, Španělsku, na Kypru a j., a odtud mluví někteří po době neolithické o zvláštní době {{Prostrkaně|měděné}}. Vlastním kulturním kovem stala se teprve smíšenina mědi a cínu, známá jménem {{Prostrkaně|bronz}}. Tento kov zavládl ponenáhlu v celé '''E'''-pě ve výhradném upotřebování, dokud nebyl vytlačen železem, a smíme proto vším právem dobu tuto zváti dobou {{Prostrkaně|bronzovou}}. Jedním z nejtěžších problémů archaeologie evropské je však otázka, odkud k nám přišla tato nová kultura; dále nedá se upříti, ač prvé počátky jsme našli již v době neolithické, že přece v '''E'''-pě ovládnutí nového obřadu pohřebního, {{Prostrkaně|spalování}}, shoduje se celkem s příchodem bronzu. Jedni soudili, že bronz byl nalezen v '''E'''-pě, a to v Britannii, kde na jihu v Cornwallu a Devonu nalézají se v '''E'''-pě jediné {{Prostrkaně|větší}}, {{Prostrkaně|již ve starověku známé}} doly na cín (»ostrovy Kassiteridské« starých spisovatelů), jiní (Sven Nillson, Rougemont) soudili, že přinesli bronz do '''E'''-py Foiničané a že vůbec všechny staré výrobky zde nalezené jsou původu foinického, Mortillet hledá houževnatě původ v Indii, odkud prý jej přinesli do '''E'''-py Cikáni. Většina badatelů má na mysli také vlast asijskou, ale, hledá ji jinde, buď na vysočinách Armenie a Íránu (Bertrand, Hoernes, Tomaschek), anebo ještě dále ve střední Asii (Virchow, S. Müller). Tato užší vlast zůstává tedy nejistou, ale za to je jisto, že bronzová kultura přišla do '''E'''-py od východu klidně, obchodem, a sice několika cestami, hlavně drahami pomořskými přes Středozemní moře s odbočkou na sever přes moře Aegejské, pak drahou černomořskou a konečně pozemní cestou přes jižní Ural. Přechod po první dráze prostředkovali nejvíce Foiničané, rozvážejíce kovové zboží do Řecka, Italie a jejich ostrovů, do Gallie a Hispánie; i na břehy Černého moře působili. Všechny tyto tři hlavní proudy našly si pak, jak se zdá, jednu společnou hlavní cestu do vnitra '''E'''-py a to podél veletoku dunajského, při čemž ovšem i od břehů černomořských i od moře Jaderského a zálivu marseillského postupovala nová kultura i přímo na sever. Pružinou těchto obchodních styků a tím i postupu nové kultury byl dle všeho obchod s jantarem, jenž od konce doby kamenné stále rozkvétal. Výměnou za jantar, jenž se nacházel v největším množství na písčitých březích sev. Německa, šly na sever zlato a bronz, spracovaný i surový. Hlavní cesty obchodní šly od ústí Rhôny k Rýnu a do Britannie, pak od moře Jaderského přes východní Alpy a Moravu k Labi, Odře a Visle (také přes Balkán a Uhry šly sem cesty) a konečně od Černého m. podél Dněstru a Dněpru. Těmito cestami dostala se bronzová kultura do nitra '''E'''-py a byla v jednotlivých krajích dříve, v jiných později vystřídána kulturou novou, železnou. V některých zemích došla však znamenitého lokálního rozkvětu, tak hlavně ve {{Prostrkaně|Švýcarsku}}, v {{Prostrkaně|Uhrách}} a na {{Prostrkaně|severu '''E'''-py}}. Ve Švýcarsku čásť staveb kolových náleží do květu kultury bronzové, z níž se nám na dně jezer mezi zbytky nákolí zachovalo velké množství památek, nejvíce v jezerech západního kraje (jez. Bělském, Neufchâtelském, Genevském). V Dánsku a Skandinavii představuje se nám v době bronzové rozkvět kultury předhistorické. Hroby z této doby bývají naplněny velkým bohatstvím předmětů zlatých a bronzových rázu úplně svérázného, lokálního a často velmi umělého. Bronzová doba (nordičtí archaeologové dělí ji zde proto na starší a mladší) trvala tu v druhé své periodě ještě v květu za doby, kdy jižněji setkáváme se v '''E'''-pě již s první dobou železnou. Ve starší době se pochovávalo, v mladší spalovalo. Z této doby zachovaly se podivuhodně v některých hrobech i celé vlněné a kožené oděvy, v nichž byly zemřelí pochováni (u Havdrupu a Aarhusu v Jutsku). Na jihu '''E'''-py, na př. v Řecku, jest doba bronzová zcela pod vlivem orientálním, tvoříc tam okruh kultury t. zv. rázu {{Prostrkaně|mykénského}} (sem patří nálezy Schliemannovy v Mykénách, Tirynthu a i ony vrstvy měst trójských na Hisárliku, z nichž jedna nám představuje na jisto zbytky Homérovy {{Prostrkaně|Tróje}}). V Italii netrvala bronzová doba dlouho, jsouc brzy vytlačena železem; jen v sev. části jeví se delší a samostatnější ve zvláštním druhu staveb t. zv. {{Prostrkaně|terramarách}} (kolové stavby postavené v umělém, hrází ohraničeném jezírku), jež dle Helbiga a Pigoriniho stavěli staří Italikové, přišedše sem od severu, odkudsi z Uher. Doba bronzová ve Francii přikloňuje se úplně k švýcarské; v Britannii trvala dosti dlouho a vyvinula se svérázně; velkou svéráznost jeví i poloostrov Pyrenejský. Střední '''E.''' má svou bronzovou provincii v Uhrách, kde také se vyvinula kultura zcela rázovitě a trvala déle než kde jinde. I do již. Německa, pak do Čech a Moravy zasáhla dosti intensivně. V Čechách ji jednak přijalo staré neolithické obyvatelstvo a spracovalo z části dosti svérázně v t. zv. kulturu {{Prostrkaně|únětickou}} (dle nálezu na pohřebišti u Únětic), jednak, zdá se, v té době vnikl sem z jihu nebo jihozápadu kmen nový, jemuž náleží odchylná skupina {{Prostrkaně|mohyl}} v již. a záp. Čechách. V sev. Německu je bronzová kultura někde méně, někde více zastoupena, hlavně v Hannoveru, Holštýně, Pomořanech a Meklenbursku. Také dále na východě v Polsku a Rusku musíme dle všeho uznati zvláštní dobu bronzovou, ale k určitému rozhodnutí není ještě dosti dobře prozkoumaných nálezů. Na Kavkáze byla jistě, a čásť známého pohřebiště kobanského náleží ještě sem. Již v té době začali se, jak se pravdě podobá, Slované sedící v Zakarpatí šířiti na západ k Visle a Odře, na jih do Uher. a proto smíme již čásť pohřebišť jim náležejících, chudých to hřbitovů s popelnicemi ({{Prostrkaně|pole popelnicová}}) v Uhrách, Haliči, Slezsku, Lužici, Moravě, snad i v Čechách, klásti do této doby. {{Prostrkaně|Železo}} již pro tvar, v němž se vyskytuje (u nás jen z rudy těžko se dobývá), nastoupilo jistě později. Ale poněvadž v '''E'''-pě nalézá se ho hojnost na mnoha místech, mohlo by se souditi, že {{Prostrkaně|železná kultura}} je v '''E'''-pě původu domácího. Ale proti tomu svědčí hlavně ta okolnost, že se první železné věci počínají v '''E'''-pě objevovati opět na jihu, opět v krajích přímořských, které byly v obchodním spojení s Orientem. A poněvadž v Orientu ještě dříve vešlo železo v známost a v {{Prostrkaně|užívání}} (v Egyptě jistě již za králů 18. dynastie ve věku XVII.—XIV., v Assyrii již v XIII. věku př. Kr.), jest pravdě podobno, že i tento nový kov a s ním i nová změna v kultuře původ svůj měla mimo '''E'''-pu. Ovšem rozdíl zde je mezi vývojem této kultury a předešlé. Kdežto bronzu v '''E'''-pě nebylo (cín se totiž ve větším množství dobýval jen na jednom místě), rudy železné bylo všude hojnost, a tím se stalo, že kultura železná brzy zdomácněla, brzy osamostatněla — a hned v {{Prostrkaně|první době železné}} povstala zde centra domácí na př. v Italii, Illyriku, odkudž se šířil ráz kultury do krajů vůkolních. A tak se velmi brzy utvořily v '''E'''-pě provincie, z nichž každá má více méně {{Prostrkaně|osobitý}} ráz nové kultury. Hoernes rozeznává tři hlavní podobné pásy, a sice {{Prostrkaně|středomořský}}, zahrnující hlavně Řecko a Italii, pak pás {{Prostrkaně|jihodunajský}}, obsahující země střední '''E'''-py, jižně od Dunaje položené, a pás {{Prostrkaně|severedunajský}} nebo {{Prostrkaně|sev}}.-{{Prostrkaně|evropský}} se zeměmi na sever od Dunaje rozloženými. V prvním pásu Řecko dostalo železo obchodem od Východu. Zároveň s tím spojuje se však v jeho historii událost, která úplně převrátila starou mykénskou kulturu. Od severu vtrhli do Hellady vlastní Řekové, {{Prostrkaně|Dórové}}, {{Prostrkaně|Iónové}}, {{Prostrkaně|Aiolové}} a přinesli s sebou patrně pod vlivem poloostrova Balkánského nejen železné zbraně, ale i zcela jiný ráz kultury, známého onoho ducha řeckého. Nálezy v Olympii mají zcela jiný ráz než starší nálezy rázu mykénského, a na místo staré keramiky nastupuje sloh nový, obecně zvaný dipylským. V Italii událo se podobné přistěhování, ale nová kultura zdá se zde býti více původu zámořského. Zde v této době kulturně vynikl ve střední a sev. Italii kmen {{Prostrkaně|Etrusků}}, původu dosud záhadného; také je spor o to, přišel-li sem přes moře (Montelius) nebo od severu po pevnině (Helbig, Hoernes). S počátku vlivy foinickými, pak i obchodem s Řeky vypěstovali si Etruskové zvláštní vyspělou kulturu, která byla podlomena teprve vpádem Gallů r. 396 př. Kr. a později po odrazení jejich potlačena rychle se vzmáhajícím Římem. Vliv etruské kultury, k níž patří na př. známá pohřebiště blíže Bologně u Certosy (čásť jich v okolí Bologně je však předetruská), pak u Marzabotta, Corneta, Vulci atd., zasahal také silně na sever Alp, a byli i někteří vynikající badatelé, kteří velkou čásť kovových výrobků nalezených ve střední a sev. '''E'''-pě prohlašovali — ale chybně — za produkt etruský, na př. Genthe a Lindenschmit. V Italii se v této době vyvinul bohatě výrobek, který v době bronzové existoval pouze na severu v Uhrách a na jihu, totiž sponka. Sponka jest vůbec pro první dobu železnou v '''E'''-pě nejvíce charakteristickým průvodcem a zůstává pro posuzování, hlavně datování nálezů, i na dále až do konce předhistorie nejlepším vodítkem. Každá téměř země a každá doba má své určité význačné tvary sponky. Přechod od vlastního pásma kultury středomořské k pásmu jihodunajskému tvoří skupina nálezů (hlavně pohřebiště u Este v sev. Italii), jež se přičítá starým Venetům. Pás jihodunajský je neobyčejně bohatý a má dvě velká centra, z nichž však druhé stojí beze vší pochyby pod vlivem prvého: sev.-záp. končiny Balkánu a vých. Alpy. Prvé centrum objeveno bylo teprve v posledních létech nálezy v Bosně a Hercegovině, druhé známo bylo již dávno a zváno také po hlavním nalezišti v {{Prostrkaně|Hallstattu}} v Hor. Rakousích kulturním okruhem hallstattským. Vůbec se dříve často, dokud se nedošlo ještě k podrobnějšímu třídění, celá první doba železná ve stř. '''E'''-pě zvala dobou hallstattskou. V Hallstattě našlo se ohromné pohřebiště s hroby kostrovými a žárovými (ke 2000), z nichž velká část byla zachráněna. Okršlek vlastní hallstattské kultury rozkládá se vlastně jen ve vých. Alpách a obsahuje řadu neobyčejně bohatých nálezů, jako pohřebiště u sv. Lucie v Přímoří, u Vače a u sv. Michala, sv. Markéty v Krajině, u Fröggu v Korutanech, u Videmu a Wiesu v Štýrsku, u Šoproně v Uhrách a j. Patrně tu sídlili kmenové, kteří se zabývali zručně kovovým průmyslem. Soudilo se dříve na Kelty; nyní se ukázalo, že lépe je zasažení Keltů posunovati na dobu pozdější. U nás v Čechách pronášejí se i theorie, dle nichž hallstattská kultura jest původu slovanského; Hochstetter ji zval obecně arijskou. Vlivy této hallstattské kultury, ovšem čím dále od centra tím slabší, sledovati můžeme i za Dunaj do Uher, do Čech (čásť jihočeských mohyl), do Moravy (sem náleží známý nález Wankelův v Býčí Skále), do jižního Německa, ba i dále na sever, kde však mimo země ležící při uvedených obchodních drahách jsou její stopy slabé. Ba ve vlastním severu nemáme vůbec kultury obdobné kultuře první doby železné v jižní a sev. '''E'''-pě. Tam trvala dlouho ještě doba bronzová, a doba železná nastoupila tam dle badání I. Undseta teprve zcela jiným, pozdějším vlivem, vyšlým z {{Prostrkaně|Gallie}}. Bylať se zatím ve Francii a Švýcarsku za této první doby železné — neboť i tam vnikala brzy nová kultura jednak z Italie a jednak z východu od Dunaje — vyvinula zcela zvláštní nová, svérázná kultura, a centrum její bylo tak mohutné, že svým vlivem zápolilo s vlivem rozkvetlého zatím Říma. Byla to kultura, kterou si v Gallii a přilehlé části Švýcar vypěstili kmenové {{Prostrkaně|gallo-keltští}}, a která se zove proto gallskou neb i dle znamenitého nálezu na místě staré pevnůstky, jež se rozkládala na mělčině jezera neufchâtelského, zvané nyní od rybářů ''la tène'', i kulturou {{Prostrkaně|latènskou}} ({{Prostrkaně|tènskou}}). Tím se dostáváme do {{Prostrkaně|druhé periody doby železné}} v '''E'''-pě datující se asi od poč. IV. st. př Kr. a charakterisované jednak vlivy kultury římské, jednak gallské. Nynější Francie byla v té době obydlena řadou kmenů, z nichž se většina shrnuje u starých spisovatelů tu pod jméno Gallů, Galatů, tu pod jméno Keltů. Poměr Gallů ke Keltům dosud je záhadný, a výklad jeho sporný. Podobá se však, že Keltové představují nám starší obyvatelstvo ovládnuté světlovlasými Gally, kteří sem vnikli od severu přes Rýn. Z archaeologického hlediska však toto rozlišování nemá dosud významu, a kultura gallská značí nám zatím totéž co keltská. Gallové, jak známo, začali od V. stol. před Kr. podnikati výboje v ostatních končinách evropských, osadili Anglii a Španělsko, vnikli hluboko do Italie a do vých. Alp až za Dunaj, osadili dle všeho i části Čech (Bojové) a snad i Moravy, ba vnikli až do Řecka a Malé Asie. A kam přišli, přinesli s sebou i novou kulturu. Ve hrobech převládá ráz vojenský, železo i šperky počínají se hotoviti ze železa a bronzové mají nový originelní ráz ve tvaru i ve výzdobě. Takové hroby rázu gallského našly se ve všech končinách, kam Gallové vnikli, a ukazují často nevývratnou shodu s hroby gallskými ve vlastní Francii nad řekou Marnou nebo Rhônem. V Čechách máme zajímavé osídlení z této doby, jež se rozkládalo kdysi na hradišti u Stradonic, a množství typických hrobů rázu tènského. Sem náleží i bohatý poklad šperků nalezený v zřídle duchcovském (odtud zove se u nás kultura ta i {{Prostrkaně|duchcovskou}}) a poklad zlatých mincí rázu gallského u Podmokel blíže Křivoklátu. Na sever '''E'''-py Gallové ovšem nevnikli válečně, ale kam sami nepřišli, přišla přece jejich kultura, jak jsme již nahoře dle Undseta poznamenali, a vytiskla bronz na dobro. Ale tento vliv gallský křížil se brzy s {{Prostrkaně|římským}} a netrvalo dlouho, Římané zvítězili všude válečně i kulturně. Sama Gallie, stavši se římskou provincií, rychle se romanisovala, a i tam, kde neosadily zemi římské legie, kultura ténská rychle ustoupila t. zv. {{Prostrkaně|provinciální kultuře římské}}, kultuře sice základu klassického, ale zhrublé v provinciálních dílnách a továrnách, s mnohými mimo to příměsky lokálními. S památkami rázu tohoto setkáváme se nejvíce v bývalých římských provinciích, jinde jsou řidší. Východ a sousední čásť střední '''E'''-py vyvíjely se zatím zcela samostatně. V jižním Rusku repraesentuje nám první dobu železnou t. zv. {{Prostrkaně|doba skytho-sarmatská}}. Skythové obsadili jižní Rus dle ruských archaeologů asi v VIII.—VI. stol. př. Kr., později je vytlačili odtud Sarmaté ve IV.—III. stol., a kraj pak dlouho slul ještě Sarmatia. Poněvadž však kulturu a s ní i hrobní nálezy obou kmenů nelze dosud dobře rozlišovati, mluví se tu pravidelně o kultuře skythosarmatské. Je původu spíše asijského, ale s hojnými vlivy řeckými, jež vycházely z řeckých kolonií na sev. břehu Černého moře, hlavně z Olbie, Pantikapaia, Tanaisu, Fanagorie a j. Vyznačuje se neobyčejnou skvělostí a bohatostí, hlavně zlata; umělecká stránka často je tím zatlačena. Jižní Rus je poseta mohylami tohoto rázu, někdy i ohromnými. Z prozkoumaných nejznamenitějši jsou královské kurhany čertomlycký u Nikopole na Dněpru, kul-obský blíže Kerče, mohyla Luhovája u Jekaterinoslavi, kurhan u Ryžanovky v gub. kijevské a jiné. Zatím však dále na severu a sev.-západu na Dněpru, Dněstru, Visle a Odře až k Labi vyvíjel se dále i národ slovanský, jemuž dle všeho přičítati musíme uvedená již {{Prostrkaně|pole popelnicová}}. Největší časť těchto polí obsahuje i železo, a různé jednotlivosti ukazující na vlivy skythské, hallstattské. pak i gallské datují je z největší části dosti určitě do této doby. Obsah je však pravidlem chudý. Zde s hlediska historického, zdálo by se, měla by končiti praehistorie '''E'''-py, s kulturního však hlediska můžeme konec doby předhistorické posunouti dobře až do doby přijetí křesťanství. Již za dob výbojů gallských a římských začíná do událostí evropských zasahovati účinně národ jiný, {{Prostrkaně|germanský}}. Tak v Čechách objevili se již v I. stol. př Kr. germanští Markomané, a brzy stal se střední Dunaj, právě jako na západě Rýn, dějištěm krutých bojů mezi říší římskou, již k pádu se chýlící vnitřním rozkladem, a mladým silným národem germanským, jenž se stále tlačil od severu na jih. Kruté ty boje trvaly několik století a skončily konečně pádem říše Západořímské r. 476, od kteréžto doby v po litické popředí '''E'''-py vstoupili Germané. Všude, kam vnikaly pluky germanské, objevuje se v životě a hmotné kultuře nový ráz, nové druhy zbraní, nové druhy šperků, nový princip ornamentační, ba leckde i nové písmo (runy). Nicméně tento nový ráz není vždy původu čistě germanského. Tak právě o novém slohu ornamentálním ukázalo se poslední dobou, že je původem středoasijský a že byl jen přejat od germanských Gothů, když sídlili nad Černým mořem v již. Rusku, a odtud, když Gothové ustupovali před návalem nových asijských výbojníků, Hunnů, roznesen byl dále do střední, záp. a sev. '''E'''-py. Zde, zejména ve Skandinavii dospěl sloh ten nejznamenitějšího místního rozkvětu v době Vikingů. Odtud sluje nový sloh, jenž se v '''E'''-pě objevuje nejčistěji asi od IV.—VIII. stol. po Kr., buď {{Prostrkaně|germanským}} nebo {{Prostrkaně|gothským}}, po starším názvu i {{Prostrkaně|merovejským}}. Pohřebiště rázu germanského skládají se z hrobů v řadách po způsobu i nyní obvyklém položených, v nichž leží těla pravidlem na znaku natažena se zbraněmi po boku a nádobou u hlavy nebo u nohou ({{Prostrkaně|řadové hroby německé}}). Šperky vedle originální výzdoby (proplétání pásků, fantastický zvěrný ornament) a řady nových tvarů (hl. u sponky), ukazují i některé nové zvláštnosti techniky, tak vykládání sklem a drahokamy (místo smaltem z doby gallské a římské), železo je vykládáno stříbrem (taušírováním nebo niellem a p.). Největší pohřebiště našla se v sev.-vých. Francii a v celém jižním Německu, dále jsou řidší (v Čechách u Podbaby, Libně, Vysočan); nejbohatší hrob jest na př. hrob franckého krále Childericha a jeho manželky, nalezený v Doornicku v Belgii. Řada bohatých pokladů téhož rázu našla se hlavně v Uhrách a Sedmihradech (Petreossa, Nagy Szent Miklos, Szilágy-Somlyó), pak i v Italii, Španělích a Rusku. I na Kavkáze je mnoho památek tohoto rázu. Vedle Germanů zaujali však důležitou úlohu i {{Prostrkaně|Slované}}. Ne sice tak hlučně, ale za to tím houževnatěji šířili se ze své kolébky podněprovské již v dobách předešlých na jih a západ a v této době osadili celé nynější východní Německo na západ až za Labe k řece Sále, vnikli i do Bavor a do vých. Alp, osadili Uhry, kraje na Sávě a Drávě, a se dvou stran vnikli do Balkánu, hluboko, až do Řecka. Na východ a na sever rozšířili se až k jezeru Ilmenskému а k řece Volze a Oce, kde naráželi na houževnaté kmeny větve uraloaltajské. Kultura, původně jednotná, byla v této době u různých kmenů již zcela odlišena. Čechové v té době již v mnohém ohledu lišili se od Slovanů ruských. I z archaeologického hlediska hroby v Rusku liší se velmi v této době od hrobů Slovanů západních, zbraně i šperky mají tam ráz více orientální, zde je více pojítek s rázem hrobů germanských. V této době mnoho na Slovany působil obchod, který vedli Židé a Arabové z Asie přes Rusko do stř. '''E'''-py. Z charakteristik, které však provázejí slovanská naleziště od západu na jih a daleko na východ, sluší zde jmenovati aspoň dvě význačná: {{Prostrkaně|záušnice}}, kovové kroužky, které různým způsobem jsouce připevňovány, visely buď z pokrývky nebo z nějaké ozdoby hlavy po obou skráních, a {{Prostrkaně|nádoby na kole robené}} a zdobené kolkolem jednoduchou nebo několikanásobnou (vidličkou rytou) {{Prostrkaně|vlnicí}}. Záušnice mají pravidelně podobu jednoduchého otevřeného kroužku (nejčastěji jsou z bronzu zhotoveny), jehož jeden konec jest nejčastěji nazpět zahnut v kličku jednoduchou nebo dvojitou v podobě písmene '''S'''. Tento poslední tvar charakterisuje zejména hroby západoslovanské, nejvíce české. Vlnice na nádobách byla, jak se zdá, od Slovanů přejata z provinciální keramiky římské. O hmotných starožitnostech slovanských, o hrobech, hradištích, kolových stavbách atd. viz více pod heslem {{Prostrkaně|Slované}}. ''[[Autor:Lubor Niederle|Nle.]]'' == Dějiny == {{Prostrkaně|po stránce ethnické, politické i kulturní}}. Jestliže samy staré archaeologické památky '''E'''-py jsou z veliké části výrobky národů, kteří až dosud obývají naši pevninu, a dokazují, že '''E.''' již v dobách předhistorických největší částí byla obývána předky nynějšího obyvatelstva, tož na úsvitě historie najisto '''E.''' většinou jest obydlena, jako nyní, národy {{Prostrkaně|indoevropskými}}, a pouze zbytky jiných národů jsou četnější než za dob našich. Také ovšem kulturní obraz tehdejších národů jest jiný než nyní a rovněž hranice mezi jednotlivými národy. Původně byla oblast jazyků indoevropských v '''E'''-pě ještě daleko menší. Ještě na počátku historie sídlí {{Prostrkaně|Iberové}} po celém poloostrově Pyrenejském a sáhají až ke Garonně a Rhônu, obyvatelé Korsiky a Sardinie, a snad i někteří kmenové sicilští, jsou jejich příbuzní. Dnes poslední jich zbytky, Baskové, stěží uchraňují svou svéráznost. Na Rhôně sousedili s Ibery {{Prostrkaně|Ligurové}} obývající na pobřeží až k Pádu. Zajisté jsou to zbytky prastarého obyvatelstva dříve daleko rozšířeného. Jejich vzdělanost byla nizoučká a ustoupila i s jazykem nátlaku vyšší vzdělanosti sousedů, v nichž Ligurové zanikli. Mimo ně setkáváme se v Italii také s {{Prostrkaně|Etrusky}}, národem jistě na dobu svou vysoce vzdělaným, jenž dle dosavadního badání nenáležel k rodině indoevropské. Sídleli na jihovýchod od Ligurů. Tak tedy jihozápad Evropy měl ještě obyvatelstvo jiného jazyka. O částech sev.-záp. nevíme z těch dob nic určitého. Na sev.-vých. ještě o 1000 let později vidíme hranice neindoevropských kmenů {{Prostrkaně|uraloaltajských}} posunuty hluboko k jihu, odkud tlakem Indoevropanů slovanských ustupují stále k severu. Ale ještě nyní tam sídlí Čuchonci, Čudové, Karelové. Lapové, Samojedi, Syrjenové, Osťáci, Vogulové a uvnitř mezi Rusy roztroušeny jsou ostrovy Permjaků, Votjaků, Čeremisů, Tatarů, Čuvašů, Baškirů, Kirgizů a j. {{Prostrkaně|Indoevropané}} za nejstarších histor. dob obývají v celé stř. '''E'''-pě od atlantského pobřeží Francie až do ruské stepi, k jihových. celý Balkánský poloostrov a vých i již. část Italie. Všecky známky vedou nás k úsudku, že původně sídleli v '''E'''-pě pouze na rovině ruské při Černém moři, a to již v dávných dobách předhistorických. Byly to kmeny pastevské s primitivními počátky orby. Podle toho byla i jejich vzdělanost, život a zejména jejich názory a mythologie. Žili primitivně v dobách, kdy v Asii byla v nejlepším rozkvětu osvěta říší semitských. Dolétala-li některá jiskra orientalské osvěty do '''E'''-py, došla k nim ovšem spíše, než ke kmenům bytujícím ještě dále na sever nebo na západ. Kmeny indoevropské mocí šířily se k záp. а k jihu a přenárodňovaly '''E'''-pu a sice, jak svědčí jazykozpyt souhlasně s archaeologií, již v pozdější době kamenné (neolithické). Toto zabrání '''E'''-py a přenárodnění jejího obyvatelstva na Indoevropany, v jejichž žilách pak ovšem smísila se krev různých kmenů, nestalo se jistě na ráz, ale v periodách více méně oddělených. Nově vzniklé kmeny indoevropské stávají se opět dobyvateli a šíří dále nový jazyk, mravy a zřízení. Při tom mísí se s cizími živly fysicky i v mluvě a přijímají cizí zvyky a řády. Vidíme, že při vší příbuznosti jednotlivé větve indoevropské vykazují i příliš četné rozdíly. Výklad rozdílů těch, jakož i celé rozšíření Indoevropanův po '''E'''-pě v době neolithu, všecky boje s původním obyvatelstvem jsou pro nás navždy skryty v šeré praehistorii. V '''E'''-pě vystupují na jeviště dějin národové mnohem později než na východě a ve stavu primitivnějším. Nejdříve Řekové, pak Italové, pak západní kraje, posléz severní. V rozvoji tomto patrně rozhoduje zeměpisný poměr k východu. Východisko kulturní i politické historie '''E'''-py je poloostrov balkánský, kterýž i polohou svou i dějinami představuje '''E'''-pu v malém; zvláště vyniká tu nejjižnější jeho čásť. Na něm obývaly již za nejstarších známých časů kmeny indoevropské. Obyvatelstvo, jež sídlelo tam dříve, ať již sluli (dle logografie) Pelasgové nebo jinak, bylo vyhubeno nebo smísilo se s vítězi. Historie zná na Balkáně tři národnostní větve: na záp. při moři Jaderském {{Prostrkaně|Illyry}}, na vých. v krajích balkánských i nížině dunajské {{Prostrkaně|Thráky}}, na jihu {{Prostrkaně|Hellény}}. Mezi těmito a Illyry byli {{Prostrkaně|Epirové}}, snad Illyrům příbuzní; {{Prostrkaně|Thessalové}} byli přechodem od kmenů thráckých k řeckým. Všecky tyto větve, rozdělené na řadu menších kmenů, náležely k rodině indoevropské. Nevíme naprosto, kdy tito kmenové indoevropští osídlili kraje poloostrova, ale dojista před nimi tam sídleli obyvatelé jiní. Indoevropané násilím vnikli tam od sev., a ani moře v pochodu nepoložilo jim překážek. Osídlili i sousední končiny asijské na vých. i jihoitalské na západě. Historie soudí, že dřivé spíše asijští a egyptští kmenové tlačili se na ostrovy i pevninu řeckou, a to dle mnohých stop kulturních, jež po nich zůstaly. Asie také nemohla toho zapomenouti. Ale indoevropští Řekové ve starověku, přemohše tento tlak, sami učinili počátek expansivnosti '''E'''-py do Asie i Afriky. V osvětě řecké shledáváme mnoho cizího kulturního majetku, ať již egyptského neb assyrského nebo foinického; i ze vzdálené Indie a Iránu prostřednictvím semitským k Řekům dostalo se dosti prvků cizí osvěty. Při živém styku Řecka s krajinami sousedními není to ku podivu; ale Řekové dovedli již samostatně pracovati, takže kultura řecká představuje se nám jako samostatná proti východní a pro '''E'''-pu je základem dalšího osvětového vývoje. Z politických událostí na osvětu řeckou měly vliv války perské (v V. stol. př. Kr.), týž vliv, jako později války křižácké na osvětu '''E'''-py vůbec; rozšíření říše Alexandrovy (ve IV. stol. př. Kr.) rozšířilo zároveň i osvětu řeckou. Vítězství římské říše upevnilo ji v částech východních. Doba athénská, doba alexandrinská a doba byzantská jsou 3 hlavní periody kulturních dějin řeckých. Úvodem k nim je {{Prostrkaně|doba héróův}}, jejichž střediska jsou roztroušena v různých končinách vlastí řeckých. Jednotného Řecka pod vládou řeckou nikdy nebylo. To plynulo již z povahy jeho půdy. Teprve cizí podmanitelé sloučili kmeny řecké v jediný celek. Politické útvary byly různé, a vystřídaly se v dějinách řeckých všeliké jejich druhy. Krajní protivy tvořily Sparta se svým formálním královstvím a skutečnou oligarchií Spartanů nad perioiky a helóty a pak s vládou pěti eforů — a Athény, kde střídaly se různé ústavy a kde demokracie vždy velmi mnoho platila. K osvětě řecké přispěli různí kmenové nestejně. Nejvíce tu vynikli Iónové a mezi nimi Athény rázem osvěty i ve vědě i v umění, snahou po úměrnosti, po harmonii a pěstěním praktické stránky života. Poměry životní a společenské do velké míry vůbec upravily se dle vzoru foinického. Též počátky {{Prostrkaně|vědy}} své a písmo děkují Řekové svým foinickým učitelům. Co ve védě sami vytvořili, jest jmenovitě filosofie, jež zasáhla mocně i v upravení poměrů společenských nejen řeckých, ale později i křesťanských a evropských vůbec. Více než ve vědě vynikli Řekové v {{Prostrkaně|umění}}, z kteréhož zejména umění literní a plastické stalo se vzorem i věkům pozdějším. V plastickém umění není druhu, ve kterém by se byli nevyznamenali. I v architektuře, zvláště pak sochařství, však i v drobném umění: hrnčířství, v mosaice, v rytectví, ve všem byli mistry a všude jednoduchost, harmonie jest vynikající předností jejich děl. Co do umění literního vynikli ve všech druzích básnictví. Epos homérovské jest dosud nejen nejstarším, ale i jedním z nejkrásnějších památek v literární historii '''E'''-py, tragédie řecké dosud nebyly předstiženy. Avšak také jejich odborné literatury a jmenovitě dějepisu velmi si vážiti musíme, a počátky všech věd hledáme, pokud '''E'''-py se týče, v Řecku. Náboženství řecké se měnilo. S počátku bylo rázu téhož, jako u ostatních národů indoevropských, náboženstvím lidu pastýřského a zemědělského, a do náboženství tohoto dostávaly se prvky orientální. Vzdělané třídy počaly filosofovati, názory o podstatě světa, o jeho počátcích a příčinách, se prohlubovaly, poznávání přírody rostlo i obchodem do krajin vzdálených, a vzrůstala filosofie, jež nemohla ostati bez vlivu na náboženství národa. Nejpřednější jejich myslitelé: Sókratés, Platón a Aristotelés vypěstili filosofii ducha a morálku, kterýmiž naukami Řekové daleko vynikli nad současné národy jiné a pojistili si vliv na další rozvoj všeho myšlení evropského. Kultura řecká rozvíjela se nejen v Řecku samém, ale i v četných osadách maloasijských, na pobřeží thráckém, černomořském, na četných ostrovech kolem Řecka a v již. Italii a skrze osadníky šířila se i ke kmenům neřeckým a nejvíce ovšem ke kmenům na polo příbuzným, t. thráckým a illyrským na Balkáně. Nejvíce vynikajícím thráckým kmenem na polo pořečtěným byli {{Prostrkaně|Makedoňané}}, kteří upevnivše svou říši, vystoupili na jeviště, podmanili si (r. 338 př. Kr.) Řecko a pod Alexandrem Velikým šířili moc svou na vých. do Asie a na jih do Egypta, založili světovou veleříši a při tom přijavše sami úplně řeckou osvětu, šířili tuto také po všech končinách své rozsáhlé moci. Z ostatních kmenů thráckých známi jsou Odryssové, Getové, Triballové, Dakové a j. Státní forma se ovšem tím změnila, vznikla monarchie a vojenský stát, čímž s cizími zeměmi rozšířilo se vzdělání na větší vrstvy; za to hloubky již se nedostávalo. Athény, které byly až dosud střediskem osvěty řecké, musily postoupiti své předáctví Alexandrii v Egyptě; řecká osvěta, jež dosud za hlavní cíl měla jednoduchost a soulad a proto hlavně v umění a morálce, v historii a filosofii vynikla, nyní přeměnila se tím, že exaktní věda (mathematika, fysika, geografie, astronomie, grammatika) zaujala místo nejpřednější. Originálnost zmizela i z vědy i z umění. Z poesie pak bukolská lyrika rozkvetla. Za to množily se kommentáře, do filosofie vnikly prvky orientálské a přeměnily ji v platonismus. Později přišla křesťanská theologie, spor o dogmata a příroda egyptská doplnila tyto cizí vlivy, a na místo svobodného badání a jasného myšlení nastoupil mysticismus. Byzantská doba řecké osvěty náleží již historii křesťanské. O vlivu mohutnosti osvěty řecké svědectví vydávají doby pozdější, kdy idee a mravy římské byly po vzoru řeckém, a ještě později, kdy táž osvěta porušila jednotu říše, ve středověku byla základem opposice proti soustavě tehdejší a zvítězila. Za renaissance obnovil se jí klassický duch, a ona stala se základem vzdělanosti moderní. Po Řecku nejdříve vystupuje v historii Italie, jejíž politický i kulturní rozvoj a také národnostní poměry jsou jiné než v Řecku. Za nejstarších nám známých dob neobývají v Italii kmenové tak příbuzného jazyka, jako bylo v Řecku. Indoevropany sice nalézáme již v Italii jižní i střední, a snad i na Sicilii někteří kmenové náleželi k této čeledi. Příchod Indoevropanů udál se v Italii jistě později než v Řecku, a také nátlaku jejich dřívější obyvatelé lépe odolali. Z původního obyvatelstva nejdéle zachovali se {{Prostrkaně|Ligurové}} v sev.-záp Italii podél pobřeží. O {{Prostrkaně|Etruscích}} těžko jest říci, jsou-li zbytkem nějakého staršího evropského obyvatelstva a v Italii snad již dříve usedlí, nebo kmenem teprve později přistěhovalým, najisto však jsou kmenem neindoevropským, a co zvláště vytknouti sluší, kmenem, který nad současné ostatní kmeny italské kulturně vynikl a ve všem jevil se zvláště rázovitým. Střední a jižní Italie měla obyvatelstvo indoevropské, rozpadající se na četné kmeny, jež ovšem shrnouti lze v několik větví, jako jsou větev {{Prostrkaně|latinská}} v okolí Říma, {{Prostrkaně|umberská}} na sev.-vých. od latinské, {{Prostrkaně|samnitská}} jihových. od latinské; zvláště zajímava je větev četných kmenů na jihozápadě, zvláště tím, že dospěla k sloučení kmenů těchto společným spisovným jazykem oskičtinou řečeným. Dále různé illyrské kmeny na jihovýchodě, z nichž nejznámější jsou Japygové a Messapiové. Také na sev.-vých. pobřeží v provincii nyní benátské sídlil illyrský kmen Venetů. Na Sicilii byly kmeny punské, indoevropské (Sikani?), jiné snad zase příbuzné s Ibery; na Sardinii a Korsice byly většinou kmeny iberské. Mimo staré osady foinické záhy Řekové poseli pobřeží italské jmenovitě jižní četnými osadami, z nichž šířila se osvěta řecká mezi obyvatelstvo italské. Italie a Sicilie se svou podélnou podobou, po celé téměř šířce Středozemního moře jednotná, neroztříštěná, bez zálivů (zejména na východě), prostoupená jediným řetězem horským, byla již přírodou určena k jinému vývoji než Řecko. Ona musila se politicky spojití v jednotný celek a našla vládu svou v Římanech. Bohatá příroda její vábila od pradávna člověka k přebývání. Od nepaměti byla hojně zalidněna a při tom přece nebyla příroda tato umrtvující; člověk přece byl nucen k práci, k zemědělství, jež vždy zůstalo prvním zaměstnáním Říma, i později, kdy vládl světem. Římané byli kmen latinský a splynuvše se Sabiny, stali se kmenem panujícím záhy nad všemi Sabiny a brzy nad celou Italií. Tři věci je vyznačují: zemědělství, válečnictví a právnictví. Jejich statek rostl a s ním stát. Rostl do nekonečna a měl to za své poslání. Pod zákony jeho spojili se nejrůznější kmenové. Náboženství mělo hlavně ráz praktický. Pověrečnost ovšem byla veliká a z toho vyvíjelo se augurství. Oproti Řekům nemají kultu héróův, historie božských rodů, kosmogenie, aniž filosofie; mythy jejich jsou chudé a vnější kultus věcí hlavní. Do původních názorů a do kultu dostaly se záhy cizí prvky: etruské, semitské a jiné, protože Římané rádi přijímali bohy podmaněných kmenů do své náboženské soustavy. Jakmile dobyli Římané Italie, přemohli záhy Karthago, stali se pány Středozemního moře a na západ Hispanie; i na východě Řecko, Asie nenáhle přecházely v jejich panství. Řím stal se hlavou velikého světa, a s mocí římskou šířila se římská osvěta. Řím uniformoval, stíral zvláštnosti různých národů. V tomto sloučení různých kmenů bylo mnoho dobrého, ale také vady: neboť v provinciích, jež dlouho žily pod vlivem Říma, málo bylo aktivnosti v pozdějších dějinách. V době těchto velikých výbojů vypěstil Řím své zákonodárství, na základě řecké kultury vypěstil i vědu i umění, zejména architektonické. Všechen život římský však následkem nesmírné moci a bohatství zachvátil veliký luxus a vše, co s ním souvisí, porušenost mravů a osvěta více raffinovaná než hluboká. Následek toho byly neutěšené poměry sociální, jež ve vzpourách otřásaly často základy říše. Ohromná velmoc s neutěšenými poměry vnitřními potřebovala pána a našla jej v císaři. Ale dlouhý právnický vývoj nedal se změniti. Řím za císařství zachovával kult republiky, nebylo nástupnického zákona, a z toho vznikly rozbroje, nepořádky, a svět římský v nich sestárnul. Čekal omládnutí. Ovšem nemohl ho dosíci ani politickou revolucí, která mohla přivésti jiné lidi, ale nikoliv jinou vládu. Byl také příliš zvyklý starým řádům. Omládnutí dostalo se mu křesťanstvím, náboženstvím, jež rozeznalo Boha od císaře a malomocný pozemský svět od světa jiného proti názoru dříve pohanskému, a které konečně popřelo věčnost světa a tím i trvání říše. Ještě jiný udaj je důležit. Řím vzdělal se řeckou osvětou, upravil si ji pro své poměry a takto změněnou šířil do podmaněných provincií. Řecká osvěta založila řecký svět, který však byl roztříštěn, neboť nebylo řecké říše. Avšak římský svět byl spolu s římskou říší. Řím také spojil kmeny vypěstěné řecko-římskou kulturou a oblasti této kultury uhájil proti návalu severních méně vzdělaných kmenů. Však čeho nedovedl, bylo přepracovati ve staré oblasti řecké osvěty tuto na římskou. Západ a východ osvětou svou se lišily. Východ zůstával stále řeckým, západ byl římský, a různost osvětová způsobila rozklad politický: říše se rozdělila, a ve východní polovici její stalo se Byzantion sídlem nejen východních císařů, ale i střediskem řecké osvěty, která ovšem také se měnila a jíž nastala perioda nová — byzantská. Dobu přechodu od starověku ke středověku charakterisují tři věci: uvnitř zápas pohanství s křesťanstvím a konečné tohoto vítězství, vně zápas s novými národy a posunutí jeviště dějin do krajin dosud neznámých. Boje s novými národy počínají vlastně již 100 let př. Kr. (vpád Cimbrův a Teutonů), posunutí jeviště stalo se půl stol. př. Kr. podmaněním Gallie skrze Jul. Caesara. Křesťanství počíná za prvního císaře, takže císařství římské a opuštěná forma republikánská jsou současné počátky rozvratu. Když Ježíš Kristus skončil božské své poslání smrtí na kříži a obec jeho vyznavačů měla v Štěpánu prvního mučenníka, přišel apoštol Pavel, setřel s křesťanství národní omezení židovské, dal mu základy vzaté z řecké filosofie a šířil je po národech pohanských; přišli sv. Otcové Klemens, Origenes, Tertullián a prohloubili je po stránce dogmatické. Nauky křesťanské příčily se řádu moci světské; nastal spor a pronásledování. Avšak církev se zmohla a zvítězila. Konstantin Veliký r. 323 prohlásil křesťanství za náboženství státní, církev byla osvobozena. Přestalo pronásledování se strany světské, ale církev sama nyní stala se pronásledovatelkou. O různých naukách křesťanských byly spory, a různá mínění byla stejno právní. Avšak r. 325 na sněmu Nicejském byla stanovena dogmata, která se stala jedině platnými, a všecka jiná učení (arianismus, manicheismus) stala se kacířstvím. Orthodoxii pak hájil Jeronym, Augustin a j. Se strany pohanské stal se ještě poslední pokus zápasu Juliánem Apostatou, ale nadarmo. Křesťanství zvítězilo, ač změnilo organisaci svou. Pronásledovaní křesťané byli zorganisováni po způsobu republikánském, vítězní upravili se po vzoru monarchickém, vznikla hierarchie s jedinou hlavou. Hierarchie císařství přeměnila se v hierarchii církevní. Papež stal se duchovním Augustem, církev obdržela po pronásledování od říše bohatství, privilegia a svůj vzor. Církev také přejala poslání dřívějšího pohanského Říma. Mezi tím, co rozervaná říše ustupovala četným malým kmenům a zemím, církev slučuje, stírá dále rozdíly národnostní, pokračuje v universálnosti a poskytuje společnou velikou vlasť. Dříve dobýval Řím, později Řím klesá, ale dobývá církev. Poslání světové za změněných poměrů politických nemohli již prováděti vyžilí Římané, ale křesťanství přešlo k dosavadním barbarům, pokřtili se Gotové, Vandalové, Gepidi, Frankové, Bulhaři, Alamani, Longobardi, Avaři, Chazarové, Bavoři, Hessové, Durynci, Uhři, Pečenězi atd , a tito šířili křesťanství a jeho osvětu. Vznikla nová literatura, nová historie, nová filosofie, nové způsoby života. Proto prohlášení křesťanství za náboženství státní jest jedním z nejvýznamnějších skutků v době převratu, a jím vlastně formálně končí poslání Říma a také starověku. Nátlak na říši římskou od kmenů dosud barbarských dál se od severu a východu. Různost národní vešla tu v boj s assimilačním dílem římským. A byli to jednak příbuzní národové indoevropští, jednak kmenové uraloaltajští, kteří naléhali v '''E'''-pě na stát a oblasť kultury řecko-římské. Z indoevropských kmenů byli to Keltové, Germani a Slované. {{Prostrkaně|Keltové}} nejdále ze všech Indoevropanů na západ pronikli a nejdříve zalidňovali '''E'''-pu mimo hranice původní vlasti V Gallii a Hispanii srazili se se staršími Ibery a jednak částečně je zatlačili, jednak smísili se s nimi v nové kmeny: Keltibery, Hispany, Gally v nynější Francii a sev. Italii a Brity v Britannii; mimo to osadili kraje nyní jihoněmecké, poříčí Dunaje, Čechy (Bojové), a jednotlivé kmeny byly dosti daleko na východě, jak svědčí stopy po jejich osvětě. Tyto jednotlivé menší útržky ovšem časem zanikly. Původně nelišili se nijak od ostatních Indoevropanů, ale časem vypěstili svou zvláštní vzdělanost, čehož příčinu hledati sluší předně v přírodních poměrech nových vlastí, velmi rozdílných od dřívějších, za druhé ve smíšení s jinými kmeny podrobenými a s jejich kulturou, a konečně i styk se sousedními kulturními kmeny byl větší, než u Germanů a Slovanů. Galličtí Keltové byli po vítězství Caesarově záhy pořímaněni a čistí udrželi se pak jen v Britannii, nejdéle ve Walesu, v Cornwallisu, v Skotsku a na ostrově Hybernském, ve Francii hlavně v Bretagni. Jejich náboženství jest příbuzné germanskému; zvláštní jest jejich uzavřený stav kněžský (druidové) k vypěstění tajných nauk a tajného kultu. Plastické umění Keltů bylo zajisté znamenité, jak svědčí četné památky. Pěstováno bylo též hornictví, práce kovem, průmysl i orba. Zřízení bylo aristokratické, poesie kvetla znamenitě (bardové). Jazyk jest nejpříbuznější jazykům staroitalským. {{Prostrkaně|Germani}} byli sousedy Keltů na severovýchodní straně mezi Rýnem a Mohanem a sahali až za Odru, v V. století jen až k Sále а k Labi, byvše vytlačeni kmeny slovanskými, a mimo to zabírali vedle poloostrova Jutského též jižní části Skandinavie. Po tažení Cimbrů a Teutonů rozšířilo se jejich působiště i přes Rýn na západ i přes Dunaj na jih. Byla to celá řada různých kmenů bez společného svazku, jedině příbuzných jazykem, mravem a názory. Byli mezi nimi svobodní pánové i svobodní bojovníci, vedle toho poddaní a otroci. Kraj měl svého soudce (''graf''), a soudcové tito jsou základem pozdější šlechty. Celý kmen volil si vévodu k boji. Jednotliví vévodové ovšem pak usilovali, aby panství jejich bylo dědičným. Absolutismus nebyl nikde. Celý kmen rozhodoval o zákoně, vládě a válce. Menší shromáždění (''thing'') bylo shromáždění soudců. Jako ostatní Indoevropané byli Germani hlavně pastevci a lovci, zemědělství a průmysl byly u nich nepatrné, kultura nízká; za to však bohaty jsou pověsti jejich a báje, zpěvy o hrdinách a bozích; v jejich mythech je plno poesie, a v jejich náboženství vidíme původní ještě rysy indoevropské, jaké vypěstil lid neustále žijící v přírodě, jejíž úkazy ctil a básnicky si vykládal. Mají báje o vzniku světa i jeho zániku; veškerá příroda je plna božských bytostí. Ctí hvězdy i zvířata, háje, stromy, mají báje o obřích, trpaslících a vílách, mají oběti a pouti, čarují, hádají, ale za to nemají žádných dogmat, žádného zvláštního kněžstva, žádného obecně platného kultu. — Nejdále k jihozápadu sídlili z nich Svévové, bojovný to spolek různých kmenů, jenž nenáhle pronikl až do zemí mezi Mohanem, horním Rýnem a Alpami; k nim náleželi Markomané, Hermunduři, Burgundové a j., na sever od nich mezi Rýnem a Labem byli Sigambrové, Batavové, Frísové, Marsové, Chaukové, Cheruskové, Chattové. Ve III. stol. na místě jednotlivých drobných kmenů nastupují větší celky. Tak Alamani na horním, Frankové na středním a dolním Rýnu, Sasové po obou stranách Vesery, na jih od těchto Durynci a nejvýchodněji Gotové, jejichž výpravy a moc sahaly až k Dunaji а k Černému moři. Jazykozpyt dělí Germany na 3 větve, a to na východní (Gotové), severní (Skandinavci a Dánové) a západní (ostatní). Germani tlačili se k jihozápadu. Známy jsou boje s Cimbry a Teutony nebo Markomanská válka v II. stol. po Kr. Hlavní nátlak však nastal, když Hunnové, mongolští kočovníci ze stepí asijských, přes Ural vtrhli do '''E'''-py a porazivše Alany podmanili i Ostrogoty. Visigoti ustoupili do Karpat a z části usadili se v Moesii, kdež císař Valens jim vykázal sídla. Tato čásť Visigotů byla pokřtěna, a do jazyka jejich biskup Ulfilas přeložil bibli, kterýž překlad jest nejstarší památkou germanskou. Visigoti v Moesii vedli mnohé boje s Východním císařstvím římským, a roty jejich bylo viděli i v Italii, kdež dávali se však také najímali za žoldnéře římské. Později byla jim vykázána Illyrie, avšak ani tam neostali. Vtrhli pod Alarichem do Italie, do Gallie a Hispanie, kdež založili trvalou mocnou říši na počátku V. stol. Kmenem Visigotským byli také Vandalové, kteří i v Italii, v Hispanii a v sev. Africe pokusili se upevniti své panství, ale nikde se neudrželi a zmizeli v přemoženém obyvatelstvu, takže zůstala po nich pouze pověst. Při této slabosti Říma přirozeně těžce hájily se jednotlivé provincie, a jmenovitě Gallie upadla v moc Burgundů, Franků a Alamanů; Britannie zmocnili se Anglové a Sasové i založili 7 říší (heptarchie), a Keltové ustoupili do krajin horských. Obecný úpadek Římské říše povzbudil Attilu, panovníka Hunnů, že s hordami svými, s podmaněnými kmeny germanskými a slovanskými vypravil se s ohromnou mocí proti Římu a zkázou hrozil vší osvětě, ale nezvítězil; po jeho smrti Germané osvobodili se od hunnského jha. Za to Italie byla v područí vojenských zástupců germanských, z nichž Odoaker i formálně sesadil Romula Augustula, posledního císaře říše západořímské. Později Theodorich vypravil se s Ostrogoty z Pannonie do Italie, založil velikou říši ostrogotskou, jež sahala až k Dunaji, ale ani tato říše se neudržela. Římané uznávali za panovníka svého císaře byzantského, východořímského, a vskutku podařilo se tomuto podmanili ještě jednou Italii a proměnili ji v provincii císařskou. Ale záhy jiný kmen germanský, Longobardové, zmocnili se sev. Italie, již odňali panství římskému. Tím končí se zápasy Germanů s římským světem, a nyní můžeme přehlédnouti výsledek. Na císařství římské vrhaly se zástupy polovzdělaných Germanů, vítězily, ale nezmohly ani Italii ani Byzantion. Když nemohly římskou říši překonati, chtěly býti do ní přijaty. To mohlo se státi jen církví, a pohanští Germané stávají se křesťany. Mezi Římany tvoří vojenskou kastu, jakousi šlechtu, avšak nerovnají se vzdělaností podmaněným, zaměňují s nimi jazyk, pořímští se, a vzniká z Římanů italských a směsice kmenů germánských, hlavně Ostrogotů a Longobardů, pořímštěný kmen novoitalský; v Hispanii ze směsice pořímštěných Keltiberů a později přišlých a opět pořímštěných Visigotů kmen španělský a portugalský a v Gallii z pořímštěných Keltiberů a Keltů a z později pořímštěných Alamanů, Franků a Burgundů nové kmeny provençalský a francouzský. Nejdéle drží se rázovitost germánská právě u Franků, kteří vládli i pořímštěné Neustrii a zachované germanské Austrasii a byli nejmocnějším ze všech kmenů germanských. Po mnoha vnitřních rozporech stal se vladařem bývalý majordomus; Austrasie, Neustrie i Burgund slučují se pod vládou jedinou, v čele jejich pak jest pořímštěná Austrasie. Frankové tvořili přechod od světa římského k barbarskému a dobře hodili se církevnímu poslání. Šířili církev, ale nedovedli sami zeměmi vládnouti. Germanské nepořímštěné části staly se samostatnými, a vznikly samostatné křesťanské germanské státy. Od VI. stol. panství na Rýnu a za Rýmem jest dobyvačné, vznikají opět provincie římské, totiž křesťanské, kdež zástupci dobyvačných papežů jsou biskupové. Hlavní jeviště dějin jest tedy mimo Řím na Rýně, z části pak v jižní Hispánii, ale dějiny tyto vyvíjejí se pod vlivem papežským. Avšak v samém sousedství svém má papež nepříznivé moci: panství Byzantské a panství Lombardské. Frankové, kteří jsou jeho bojovníky, musí odstraniti toto zlo, a odstranění to stalo se formálně obnovou císařství (r. 800). Vlastně ze starověku zachoval se jediný císař římský, t. j. byzantský; Řím obnovil si své staré právo a zvolil také jediného císaře. Jsou tedy opět dva římští císařové, a říše jejich spolu s Anglií tvořily křesťanský svět. Proti nim na východě a jihu byl společný nepřítel nově vzniklý, totiž islám, proti němuž se musili brániti; za to na sev. východě byli méně vzdělaní pohané, a proti těm postupovalo se výbojně. Výboje tyto činili Germané a zakládali na rozhraní proti východu výbojné marky. R. 800 pak, kdy Karlem Velikým obnoveno bylo císařství římské, jehož duchovní těžisko i na dále sice v Římě zůstalo, ale těžisko politické posunuto bylo na sever, a kde vůdčí úlohu neměli ani Římané ani kmeny pořímštěné, nýbrž čisté, zachované kmeny germanské, končí doba převratů, doba, jež jen starou kulturu ničila a nové netvořila, a nastává doba nová, kdy z trosek starověké vzdělanosti a z kulturních prvků nově příchozích kmenů a z nových poměrů vyrůstá nová osvěta, osvěta středověká. Jestliže starověk představoval klassičnost v umění, v názorech polytheismus, představuje středověk monotheism bez klassičnosti. V badání panuje více fantasie než uvažování, v životě více blouznivý cit než praktičnost; sytá smyslnost pojí se s přemrštěným idealisováním, zákonitost je porušena pěstním právem, zastavené stěhování národů zanechává stopy v mysli, člověk středověký je těkavý, pomíjí skutečnost a blouzní o nekonečnosti. Ve zřízení veřejném převládla soustava lenní. Nástupnictví v rodinách panovnických se víc a více upevňovalo. Panovníci, aby cíle svého dosáhli, snažili se pojistiti si věrnou družinu, udělovali za věrné služby čásť panství svého na doživotí v léno a skýtali manům všelikých výhod. Totéž činili bohatší páni. Pro výhody ty zchudlí šlechtici dávali se v služby mocnějších a při tom zboží své právně uznávali za majetek pouze propůjčený, za léno. Mezi tím také církev se upravovala, nabývala statků vezdejších. Biskupové stali se vladaři. Její vůdčí myšlénkou bylo, sloučiti všecky národy v jediný kulturní celek pod štítem církve. Odtud boj proti všem nepřátelům této myšlénky, boj proti severovýchodu '''E'''-py, který zůstal pohanským. Severovýchod '''E'''-py byl obydlen další větví indoevropských národů, národy slovanskými. Ve IV. a V. století rozmohli se a postoupili až k Šumavě, k Sále a Labi. V IX. stol. počíná na Labi proti nim boj, pod heslem pokřtění, posunuje se hranice křesťansko-germanského panství stále víc a více k východu, a jednotliví kmenové se poněmčují. Polsko však a Čechy pokřtí se dříve, než propadnou panství germanskému; nabudou tím práva života a zachrání se. Totéž učiní i uraloasijští Uhři, a záplava germanská na těchto stranách je, nikoliv ovšem bez zápasů, zadržána, avšak podél Baltického moře šířila se dále. Slované, s kterými se tuto setkáváme, vyskytují se nejprve na jevišti nám známém v VI. stol. v zápasech o říši východořímskou. Osadili Pannonii a větší díl poloostrova balkánského. Nejmocnější byli v VI. st. až IX. stol., kdy sahali až k Labi, do zemí alpských, zabírali celé Uhry a větší díl Balkánu. Tam poslovanštili se i Bulhaři, původně kmen hunnský. V osvětě slovanské vyniká poesie, dále orba. V zřízení je úsilí po samostatnosti rodiny, obce. Rozdrobenost byla význačným znakem. Rozdělují se z pravidla na 3 větve: jižní (Bulhaři, Srbové, Hrvati, Slovinci, pannonští Slované), západní (Čechové, Polabští Slované s Lužičany, Poláci a příb.), a východní (kmeny běloruské, velkoruské a maloruské). Se Slovany jest úzce příbuzná jiná větev indoevropská, k níž náležejí staří Prusové, Litevci a Lotyši. Jejich jazyk je ze všech evropských nejstarobylejšího rázu, jejich osvěta nejméně pokročilou; jsou ze všech nejbližší původním Indoevropanům. Pokřtění provedla u Slovanů říše východní, zejména bratří sv. Cyrill a Methoděj v IX. stol. Ale při slabosti byzantské říše nelze se diviti, že čásť jich (Čechové, Poláci, Slovinci, Hrvati) podlehla spíše kulturnímu vlivu západnímu, mocnějšímu i bližšímu, a nastoupila tím jiný rozvoj osvětový než ostatní Slované. Dále na východ a sever nemají již Slované žádných sousedů indoevropských. Tam s nimi hraničí kmeny uraloaltajské. Rus převzal proti nim týž úkol, který měl Řím proti Germanům, Germani proti Slovanům. Šíří v jejich území jeviště dějin, křesťanství, indoevropský jazyk (ovšem ruský) a vše, co s ním souvisí. V IX. stol. nesahali Slované na severu ani k jezeru Ladoze, nikde nedotýkali se Volhy, Moskva byla ještě na území Muromův, hoření tok Donce byl jejich nejvýchodnější hranicí. Z pobřeží Černého moře zabírali čásť mezi Prutem a Bugem. Dnes jako ostrůvky v moři slovanském zůstávají zbytky tehdejších obyvatel. Ovšem také trpěli Slované od těchto sousedů. Nejprve Hunnové, pak Avaři je tísnili; v IX. stol. vtrhli Maďaři do Pannonie a založili říši uherskou, vytlačivše pannonské Slovany a usadivše se jako klín v světě slovanském, jenž bez toho byl rušen pořímštěnými Dáky (Rumuny). A později několikráte vytrpěli stěhování kočovných Mongolů a podlehli jejich moci. Ale svrhli cizí jho a poslovanili vítěze, právě jako dříve Řím pořímštil vítězné Germany. Evropa zažila v IX.—XI. stol. též poslední stěhování germanské — Normanův. Tito učinili vpády na jihozápad a získali si panství v severní Francii, v již. Italii. Francouzští (a pofrančtění) Normani zmocnili se pak panství v Anglii, kdež časem splynuli s tamější, dosti již pestrou ethnickou směsicí, právě tak jako ve Francii a v Italii. Mezitím, co církev v '''E'''-pě pomocí germanskou se šířila, utrpěla jinde velikých ztrát. Arabie a severní Afrika i s Egyptem propadly moci islámu, jenž počátkem VIII. stol. podmanil si též Hispanii. Křesťanská '''E.''' pustila se s ním v zápas. Ale místo aby provedla řádnou obranu doma, v Hispanii, šla jej hledat do Asie, šla po výboji, ovšem v svátém zápalu, osvobodit ode jha vlasť Spasitelovu. Tam však byla poražena. Řada křižáckých výprav od konce XI. do konce XIII. století sloučila bojovníky z celé křesťanské '''E'''-py pod jediný prapor; moc církve v tom byla nejpatrnější, ale cíle nedosáhla. Následky válek křižáckých však se dostavily. Jestliže evropské státy, a zejména římsko-německé císařství, měly dvojí vrchnost, duchovní a světskou, tož v IX.—XI. stol. obě sbíraly svou moc, mohutněly. V době válek křižáckých nejen mimo '''E'''-pu jeví se veliká moc církve, ale i uvnitř; ona podstupuje zápas s císařem v boji o investituru a vítězí. Říše Karla Vel. nedala se pohromadě udržeti. Již r. 843 nastalo rozdělení. Vznikla Francie, Německo, Italie. Císař byl při tom podivná osoba. Říše jeho neměla určitých hranic. Nebyl ani všeobecně uznaným panovníkem, ani vladařem jediného národa, jako francouzský král. Legální sídlo měl v Římě, kde nesídlel, a sídlel v Německu, kde však nebylo žádného hlavního města. Volbou se stal králem německým, papežovou korunovací císařem římským. Pouhé království bylo by se stalo brzy dědičným a upevnilo moc svou; při císaři papež provedl, že nestal se dědičným. Zbytečně byl zapleten v osudy Italie. Vasallové rádi využitkovali slabosti jeho, drželi s papežem, a jemu připadla pouze starost, zřizovati marky k vítěznému šíření církve. Při slabosti císařově kvetlo pěstní právo a vznikla anarchie. Ve Francii s počátku byl král proti knížatům chud a proto bez moci. Až Hugo Capet (987) byl bohat, měl své věrné; paměť císařství se i ve Francii obnovila, král stal se posvátným. Církev, která francouzských králů často potřebovala, podporovala jej. Ve feudální době oni byli hlavou měšťanstva v celé Francii. Nemajíc pohany za sousedy, vrhla se Francie na křižácké výpravy v Palestině i v Hispanii, založila Portugalsko, dobyla jižní Italie. Sláva její se šířila, i její duch; nikoliv však jazyk. Žádná z dobytých zemí se nepofrančtila. Jen francouzská poesie, stavby a scholastika se šířily. Po válkách křižáckých síly se soustředily pro krále. Když r. 1066 Vilém normanský, francouzský vasall, zmocnil se Anglie, stal se vasall mocnějším lenního pána. Boj proto mezi oběma byl nutný. Válka se protáhla, a během ní sloučili se různorodí živlové v Anglii v jediný národ anglický. Na konec nebyl to více boj dvou Francouzů, ale boj Anglie a Francie, a k tomu boj národní. I Francie válkou se sjednotila. Král jako představitel národa tím získal. Válkou albigenskou Francie se rozšířila na jih. V sousedství měla malé útvary státní, Savojsko, Burgundsko, Nízozemí atd. Těch bylo snadno získati. Francie chtěla se rozšířiti po bývalém území Gallů. Nešťastně vrhla se však na Italii, a severní malé státy jí ušly; těch získalo Německo a pak Španěly. V Anglii pofrančtění Normani zavedli pořádek. Vnitřní mír upevnil spravedlnost. Král neměl na pokraji žádného vasalla, který by po případě přidal se k Francii. Vše bylo anglické, a válka s Francií vnitřní usjednocení urychlila. Proto král byl mocný, a nebylo od národa ke králi stupňů přechodních jako jinde v '''E'''-pě. Vedle osoby královy byl všechen ostatní národ, šlechta i města. Národ zápasil s králem o moc a v boji tom dobyl osobní svobody, spravedlivého soudnictví a parlamentu. S Francií a Anglií zorganisovaly se i Španěly. Tam po porážkách v VIII. století opět počali se křesťané vzmáhati a dobývati ztraceného území, až v XV. stol. vedle granadského kalifatu máme 4 království křesťanská: Navaru, Portugaly, Aragon a Kastilii. Portugaly hledaly štěstí na západě (veliké plavby, osady), Aragon na moři středozemním, Kastilie zápasila s mahomedánskou Granadou, až naposled (1492) jí dobyla a stala se hlavou celé Hispanie, kterou pak sloučila v jedinou říši. V Italii byla polyarchie. Nároky na ni činil císař německý, ale i jiní pokoušeli se ji í opanovati. Italové sami chtěli býti svobodni, a papež, nabyv moci světské a stav se též knížetem světským, nepřál si sjednocené Italie, která by byla na úkor jeho světskému panství. Vznikla samostatná knížectví a republiky severoitalských měst; na jihu vedle církevního státu království neapolské. V Německu anarchie a v Italii polyarchie neznačily nečinnost. Ovšem byly bez jednotné vrchnosti, bez společného života, bez společného vlastenectví. Četné války občanské byly toho následkem. Ale v jednotlivých částech byl čilý život kulturní. V nich nejlépe se jevily následky křižáckých válek. Jestliže v době převratů (do r. 800) platila práva národní, později právo lenní je udusilo. Lid žil v poddanství. Místo práv lidu nastoupila práva stavů. Ale křižáckými válkami zkvetl průmysl a obchod, udílely se výsady na obé, a moci nabyla města průmyslem a obchodem slynoucí. Vedle stavu duchovního a panského stala se třetím stavem s výsadami. Města si práva kodifikovala, a každé město upravovalo si vlastní řády. Odtud právní roztříštěnost. Na vyspělé právnictví římské, zapomenuté, opět si vzpomněla '''E.''' při živějším styku s Konstantinopolí za válek křižáckých a v době, kdy opět se počínala zabývati zaniklou osvětou římskou; od XIII st. je patrný vliv jeho v zákonech Spolu v téže době i kanonické právo značně se pěstí a vniká i v zákon občanský. Církev sice před samými válkami křižáckými stihla rána: úplné rozloučení církve západní (katolické) a východní (pravoslavné). Nicméně papežství bylo velikou mocí. Křesťanstvím vzrušený cit a fantasie vedly k poustevnictví, k mnišství, zakládaly se řády a kláštery, které do stol. XI. byly jediným útočištěm pokroku v myšlení i v umění. Literatura byla úplně na ně odkázána (kroniky, annály, životopisy, modlitby, rozjímání atd.). Mniši též vzdělávali půdu a vůbec šířili osvětu. Za válek křižáckých na jedné straně se pokračovalo v tomto směru, jenž na východě dostal nové potravy. Pro sesílení církve zakládaly se nové řády a kláštery, poustevnictví se rozmohlo, v názorech i v životě vzmohla se fantastičnost, poznáním Orientu živená, i lidové pověry nabyly u duchovních ceny, přepracovaly se v duchu církevním, spracovala se nauka o ďáblu, o pekle, vzmohla se úcta k ostatkům, k svatým, jichž počet silně vzrůstal, rozmohl se kult (zvl. marianský), hadačství se rozšířilo, v právu platily ordalie atd. Naproti tomu mocnost a bohatství církve jevilo se v přepychu; církev jím imponovala, napodobíc při tom přeplněný přepych Východu. V slavnostech, v kroji, v stavbách, ve veškerém životě duchovních hodnostářů panovala okázalost. Moc a bohatství způsobily zkázu mravů; duchovní namnoze se zvrhli. Vroucí vyznavači křesťanství hledali nápravu, žádali návrat ke stavu dřívějšímu, blouznili o něm, až došli k přesvědčení od církve odchylnému. Vznikaly četné sekty kacířské. Nezdar válek křižáckých setřel lesk papežství, čímž odboj se vzmáhal. Zkušenosti, křižáckými válkami nabyté, podnítily svobodné myšlení, badání ve vědách, zvláště i přírodních, a to vše nijak nevedlo k upevnění autority církevní. Církev zakládala řády proti kacířům, široké vrstvy hleděla strhnouti nádherou. Ke všemu potřebovala peněz, a jich vymáhání (prodávání odpustků) opět živilo odboj. Mimo to papež, zaměstnaný příliš panovnickými starostmi o svůj stát, nemohl vyvinouti moc svou jinde, jako dříve. Církev klesla až k dvojici papežské (v Římě a v Avignoně). Za rozkvětu feudalismu do stol. XI. vyvíjel se nejen stav panský, ale i rytířský. Za válek křižáckých zakládaly se mimo jiné i světské řády, jakési spojení mnišství a rytířství v jedné osobě. Zároveň rytířství dosáhlo svého vyspění. V témž čase také rytíř stal se vedle dosavadního literáta-mnicha spisovatelem. Mniši pěstili ovšem písně, theologii, legendy, kroniky, pašijové hry a pod. Alkuin a Hrabanus Maurus založili v IX. stol. scholastickou dialektiku, z jejíž historie vytýkáme spor nominalistů s realisty. Rytíři, hlavně francouzští, provençalští a italští, skládali umělkářskou formou milostné zpěvy i zpěvy epické plné příhod vybájených, látky berouce z historie klassické i z pověstí lidu. Po válkách křižáckých nastal úpadek kněžstva i rytířstva, úpadek, který pobízel jedny k vážnému přemítání o nápravě, jiné k bičující satiře nebo k allegorickému kárání. Péra spisovatelského se při tom chápou nejen kněží a rytíři, ale i měšťáci; literatura sesvětštěla. Vzdělání, dříve jen klášterní, stalo se přístupným i širším vrstvám. Ve Francii a Italii, kde vzmohl se stav městský, založeny byly university a po jejich vzoru i jinde (v Praze a j.). V Italii, která středověkem sice nejvíce trpěla, ale naopak zmohutněním svých měst, z nichž zejména Benátky vykořistily válek křižáckých k založení veliké moci námořní, svobodnými universitami, hojností klassických památek i velikou minulostí měla nejvíce podmínek k modernímu vývoji, také nejdříve pěstí se opět osvěta stará, zakládají se vědy, zkvétá umění, a tam také po mnoha staletích opět poprvé zazněla první veliká poesie: Danta, Petrarky, Boccaccia. V Italii jest i kolébka novějšího umění hudebního a malířského, a také v sochařství Italové vynikli. V plastice vůbec středověk vynikl vysoko, nejvíce v architektuře. Napodoboval sice jednak sloh maurský, jednak dále vypěstil sloh starořímský v románský (basiliky), i řecké slohy napodobil, ale nejlépe duch středověku se jeví v gotickém slohu, v němž středověká blouznivost, roztoužení po nekonečném našly svůj plastický výraz. Z malířství kvetly jen miniatury, až přišla náprava z Italie. Mezitím, co '''E.''' žila svůj středověk, východ měl historii jiného rázu. Císařství byzantské zachovalo se jako kus starověku. Kontrast mezi ním a západem byl stále větší. Západ měl dvě vrchnosti, duchovní a světskou, východ jedinou společnou. Hranice jeho byly určité. Co však oslabovalo jeho moc, byla jednak vnitřní národnostní různost, a při tom ztrnulost osvěty. Ještě do XII. stol. kvetly trochu vědy a umění, potom bylo Byzantion jinak zaměstnáno. Spory náboženské a dvorské intriky ničily říši. Vnější nepřátelé, katolický západ i východní islám, je ohrožovaly. Říše v bojích slábla, až klesla v moc tureckou r. 1453. Ve XIV. stol. byl středověk již jen zdánlivý. Ještě trvala sice východní římská říše, ale osláblá; byla tu zdánlivě svátá říše západní, illuse křižáckých válek a činů héróických, ale při tom islám stává se na jihu důležitým činitelem pro historii '''E'''-py, spojencem křesťanských panovníků. Církev svou moc více než proti islámu obrací proti kacířům. Své poměry vnitřní marně snaží se napraviti na koncilech. Veřejní hlasatelé nápravy mravův, Wiclif, Hus a j., staví se i v učení mimo církev, ano proti ní; hnutí náboženské slučuje se s novými ideami národnostními, oboje vítězí. '''E.''' poskytuje obraz různých států, různých charakterem, vášněmi, zájmy, a církev je nevíže již v jediný celek. Jednotnost evropské historie se rozpadává. Italské (Macchiavelliho) politické zásady, mravy ujaly se v celé '''E'''-pě, právě jako umění. A do této doby přichází objevení nových zemí, obeplutí Afriky, odkrytí Ameriky, poznání nových poměrů přírodních, vzrůst věd přírodních vedle úsilnějšího pěstění starých klassiků; nové vynálezy přeměňují důležité instituce, střelný prach převrací válečnictví a smetá význam rytířstva, tisk rozšiřuje vědění a otevírá je všemu lidu; ono není již uzavřeno ve zdech klášterních. Když r. 1453 pádem Cařihradu vzala za své poslední bašta starověku, již také středověk byl na sklonku. A když Luther prohlásil r. 1520 boj papežství a katolicismu, měl půdu již úplně připravenu a pouze dovršil přechod od středověku k novověku. Reformace nebyla dlouho jen věcí víry. Stát a církev byly dlouho tak těsně sloučeny, že reformovati církev značilo i reformovati stát. Protestantský kníže byl lokalisovaný papež své říše. Síla monarchie tím vzrostla. Státy ostřeji se rozlišily. Všude ovšem utvořily se dvě strany, katolická a protestantská, a z toho vznítil se všeobecný boj. Ale v bojích těch zvítězila politika států nad svědomím, náboženství stalo se záminkou, katolická Francie je nepřítelem katolického Rakouska i Španěl. Za to monarchie zmohla se nejen v zemích protestantských, ale i v katolických, protestantský princip zvítězil. Nové poměry sesilovala i renaissance. Kult héróů a panovníků oživnul. Italie, kolébka renaissance, stala se duševní vůdkyní. Zásada politické rovnováhy, špehounství a vyslanectví, jsou vzaty z Italie. Vladařství stalo se majetkem a přestalo býti hodností. Dosahovalo se ho sňatkem a dědictvím, jako jiného majetku. Intriky nabyly rozsáhlého pole. Války vedly se v zájmu sklamaných ženichů a dědiců královských. K vůli stálým válkám nastalo soustředění moci vládní v rukou panovníkových, upravily se příjmy jeho, stálé vojsko se založilo. Absolutismus zapustil kořeny. Do nové doby nejlépe se hodila Francie a Anglie. Výboj Francie a zaokrouhlování stále postupovalo. Zevně stal se úkolem králův jejích boj s panstvím habsburským. Uvnitř sbíraly se zvláštnosti krajinské, výsady stavů i měst, Francie se uniformovala a centralisovala, dosáhla přirozených hranic. Absolutističtí králové podporovali vědu i umění; osvěta francouzská, historie společná upevnila národnost francouzskou a dala jí hranice, jež namnoze neshodovaly se s poměry jazykovými. Typickým vládcem je Ludvík XIV. (1643–1715). Avšak králové nedovedli vládnouti moderně, spořádati finance, míti dobrý řád vojenský; dobře kolonisovali, ale politika kontinentální spotřebovala všecky síly, šlechta stala se vojenskou kastou, ale territoriální, o moře se nedbalo, nedbalo se obchodu a tím se zapomínalo i na třetí stav. Dvůr při tom byl pln neřestí. Následek byl, že vně v XVIII. stol. ztratili mnoho zámořských osad, a obchod ovládli Angličané, uvnitř rozervané poměry připravily revoluci. Šťastnější vývoj měla Anglie. Ztrativši v bojích s Francií části na pevnině, tím více věnovala se sama sobě. Záhy nastoupivší (v XVI. stol.) anglikánská reformace upevnila moc panovníkovu. Isolovanost ostrova způsobila proniknutí všech vrstev a smíšení kmenů. Moře kolem vyzvalo ji k námořnictví. V boji za svobodu svou a náboženskou r. 1588 zničila nepřemožitelnou armádu španělskou a založila svou námořní moc, kterouž závodila s Francií, až r. 1763, odňavši Francii řadu osad, stala se vrchní panovnicí moří a zemí. Těžisko světových dějin pošinulo se na severozápad '''E'''-py, na protější stranu starověkého Řecka. Uvnitř vývoj její byl dosti klidný, a národ v něm získal proti panovničí moci dosti svobody Jen neutěšený útisk neanglických kmenů skotských a keltských (hl. irských) a jejich obrana působí rušivě. I kulturní vývoj od XVI. století je mohutný, vliv jeho pak zasahuje do kulturní historie '''E'''-py mocně, řeč anglická šíří se po všech dílech světa, a propadají jí i jazyky kmenů, které neslily se s Angličany v jedinou národnost, jako na př. v '''E'''-pě Irů, jejichž keltština se udržela jen po skrovnu. Vůbec rozsáhlá někdy oblast keltského jazyka scvrkla se na některá místa v Irsku, ve Walesu, ve Skotsku, v Cornwallu (v XVIII. stol. vymř.), na ostr. Manu, v Dolním Bretonsku ve Francii a co nevidět zanikne docela. I třetí říše, která byla na počátku novověku velmocí a měla všecky podmínky k dalšímu zdárnému rozvoji, byla na západě. Byly to Španěly. Pod španělskou vlajkou odkryl Kolumbus Ameriku, osady španělské byly nejbohatší, Filipu II. podařilo se celou Hispanii i s Portugalskem sloučiti pod jediné žezlo, četné části '''E'''-py ještě mu náležely a zvyšovaly jeho moc, vítězství jeho nad Turky i nad Francií šířilo lesk jeho říše. Doma zničil odpor a s ním i práva lidu a upevnil absolutismus. Ale náboženská nesnášelivost a inkvisice způsobily odboj Nízozemí a boje s Anglií, a v obém Španěly podlehly. Ztratily moc námořní, obchod valně omezen, průmysl ochromen, a Španěly staly se chudou říší nejnižšího řádu. — I Portugalsko se v pol XVII. stol. zase odtrhlo. Jazyk kastilský nesloučil jakožto spisovná španělština všecky kmeny hispanské. Také proti ní obhájili svou svéráznost zbytky Basků v Pyrenejích daleko lépe, než jejich francouzští soukmenovci (Gascognci). V novověku již i sever '''E'''-py zasahuje do všeobecného vývoje. Severně od Francie Nízozemí obýváno bylo jednak původními Franky, kteří se pořímštili, jednak Frisy a Vlámy, kmeny germanskými. Politicky bylo provincií brzy té, brzy oné mocnější říše, naposled provincií španělskou. Své dialektické a národnostní zvláštnosti si zachovávalo, a v době, kdy hornoněmčina počala slučovati největší část germanských kmenů na pevnině v jediný národ, náleželo jinam politicky a nepřijalo ji za jazyk spisovný. Reformace našla v Nízozemcích nejhorlivější přívržence. Pro víru bylo jim zápasiti s katalickým panstvím španělským, ale v boji tom dobyli si i svobody politické, ano získali i dosti osad a mohli se pak vyvíjeti volně i kulturně svým zvláštním způsobem. Stali se zvláštním národem germanským, jazykem příbuzným starým Sasům, kteří jednak do Anglie přešli, jednak zůstali v nižším Německu jako součást později velikého národa německého. I Dánové podobně uhájili si svou samostatnost politickou i kulturní, vyvinuli si svůj spisovný jazyk nezávisle od Německa. Podobné Norové a Švédové. Na čas byla celá tato větev severogermanská sloučena pod jedním žezlem a při rozumnější politice dánských králů mohla se slíti v jediný národ. Avšak unie se rozpadla. Švédové zmocnili se docela i velikého území na jihu a východě Baltu a v XVII. stol. byli největší velmocí na severu '''E'''-py; vítězná vojska jejich objevovala se i ve středu jejím. Politický a kulturní vývoj severovýchodu klásti mohl čím dále tím úspěšněji překážky německému vlivu. Polsko, od X. stol. křesťanské a samostatné, nemohlo býti ve středověku již cílem šíření církve. Sloučilo všecky lešské kmeny v jediný politický i kulturní celek a zejm. od stol. XIV. mohutnělo. V XVI. stol. je národ polský, spisovná polština má určité již území, a říše polská je největší velmocí na severovýchodě. K ní náleží i území neslovanských, ale Slovanům nejpříbuznějších Litvanů. Bohužel vnitřní poměry, přílišná moc šlechty a malomocnost králova neshodují se s evropskými poměry XVII. а XVIII. stol.; jsou příčinou občanských válek, Polsko stává se cizí kořistí, až na konec XVIII. stol. propadá heslu o politické rovnováze, které neprovádělo se tak, aby vítěz vracel dobyté území, by příliš nezmohutněl na úkor sousedův, nýbrž sousedé brali taktéž, aby nezůstali pozadu. O Polsko rozdělily se Prusko, Rakousko a Rusko. Poslání německému na východ stal se tím nový ústupek, a třeba sloučení lešských kmenů v jediný kulturní národ polský bylo již hotovo, přece volnému dalšímu rozvoji jeho zasazena byla veliká rána. Na rozvoj slovanských kmenů východně od Polska byla '''E.''' bez vlivu, právě jako ony nezasahovaly do osudů jejích. Boj vedl se nejprve ke svržení jha tatarského, potom o sloučení různých slovanských panství a kmenů v jediný celek. Obé postupovalo. Počátkem XVIII. stol. Petr Veliký dobyl na Švédsku baltických provincií a vůbec přičinil se o to, by osudy Ruska na dále s osudy '''E'''-py byly spojeny. Po Polsku v XVI., po Švédsku v XVII. stalo se v XVIII. stol. Rusko největší evropskou velmocí na severovýchodě. Anglie na severozápadě, Rusko na severovýchodě stávají se zároveň největšími mocnostmi '''E'''-py vůbec. Poslání '''E'''-py se šíří, a oba tyto velestáty v první řadě je provádějí. Evropská moc roste Anglií přes moře, Ruskem přes Ural do cizích dílů světa. Šíří se na jedné straně kultura germanská, protestantská, a jazyk germanský hojně promíšený živly románskými; na druhé straně osvěta slovanská, vyrostlá na základech řeckých, proniklá pravoslavím, a spolu s ní i jazyk slovanský. Jazyk moskevský stal se základem spisovného jazyka ruského, a oblast jeho zasáhla všecky pravoslavné kmeny slovanské pod žezlem cara sloučené, spojujíc je v jediný veliký národ, třeba tento jazykově se dělil nejen v řadu kmenů, ale i ve větší 3 větve (Bělorusy, Malorusy, Velkorusy). Moskevská velkoruština odnárodňuje i kmeny neindoevropské, uraloaltajské, které znenáhla na Rusi zanikají. Poslání Ruska očistilo '''E'''-pu od kmenů uraloaltajských a nekřesťanských, i obrátilo pozornost jeho proti Turkům tím spíše, že jest mu, jako říši pravoslavné, Cařihrad kolébkou osvěty a proto i cílem. Od XVIII. stol. jest Rusko mstitelem '''E'''-py nad uchvatitelem staroklassického území. Od doby, kdy osudy jeho souvisí s osudy '''E'''-py, Rusko se také evropisuje kulturně. Ale valně rozdílná dřívější historie, různost náboženská, jiné základy kulturní, smíšenost a různost prvků národnostních, jiné poměry zeměpisné a následkem toho i sociální zaručují i na dále svéráznost osvětového vývoje ruského proti evropskému západu. Pro národopisný obraz Ruska připomínáme, že vedle Slovanů a kmenů uraloaltajských (na severu, jako ostrovy mezi Rusy v končinách východních od sev. až k jihu) jsou tam i kmeny kavkázské, pak kmeny příbuzné Slovanům větve litevské (Litvani, Estonci), v městech jsou osady německé (zvl. v provinciích baltických) a mimo to ve větších městech panuje pestrá směsice, v níž ovšem ani Židé, Armeni, Řekové atd. nescházejí. Mimo Poláky a Rusy ze Slovanů založili samostatnou říši Čechové. Ve vlastní zemi České různí kmenové slovanští od X. stol. slučovali se a přizpůsobili vzájemně v jediný celek ethnický pod jedním žezlem. Čechy byly první na ráně německému poslání, také vliv německý byl tu nejmocnější, politická historie Čech je závislá na německé, a ve XIV. stol. města i panstvo byli značně poněmčeni. Ale reformace husitská byla zároveň reformací národní, Čechy se očistily od germanisace, společný jazyk spisovný opanoval úplně ve všech částech říše, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ano uznal se i u kmenů jazykem příbuzných, nenáležejících k nám politicky (uher. Slovákův). R. 1526 volbou uzavřena byla personální unie říše České s Uherskou a zeměmi rakouskými, a od té doby mají země tyto společnou historii politickou. V sousedství Čechů Slované polabští časem úplně se poněmčili (poslední zbytky v XVII. stol.), až na lužické Srby, kteří v počtu asi 150.000 se udrželi podnes, ač oblast jejich stále je menší, a na pomořanské Kašuby. — Prusové, náležející k větvi litevské, v XVII. stol. úplně se poněmčili. Na jihu Bulhaři a Srbové upadli v moc tureckou, uherští Slované z části vyhynuli a ustoupili Maďarům, z části se zachovali, ale v politické odvislosti od panství maďarského, tak že jim bylo nemožno vyvinouti společnou svoji kulturu vyznačenou společným spisovným jazykem, i přiklonili se podle jazykové příbuznosti k sousedním větším celkům. V Dalmacii, Istrii, Korutanech a v Krajině udrželi se Slované, ale nepožívali nikdy dosti politické samostatnosti, a proto i kulturní rozvoj jejich byl ochromen a stižen jednak tlakem italským, jednak německým, až na místní krátké výjimky. Jižní Slovany od severních oddělují jednak pořímštění staří Dákové, ovšem promíšení silně i jinými, zejména též slovanskými prvky, nynější Rumuni; dále Maďaři, kmen uralský, který založiv samostatnou říši společně se Slovany, položil sice mez šíření německému na východ, ale sám tyto podrobil. Z této přehlídky vracíme se do střední '''E'''-py, která ve středověku byla jádrem evropské historie. Polyarchie italská a anarchie německá, prospívavší ve středověku, do novověku se nehodily. Země trpěly politicky, třeba intellektuálně vynikly: Italie dala renaissanci, Německo reformaci. Život a rozmanitost renaissance mohla se jen v Italii zroditi, reformace mohla se rozšířiti jen v Německu, kde nebylo autority k jejímu potlačení. Renaissance podepřela absolutismus, reformace do anarchie vrhla ještě nesvornost náboženskou. Výboj Německa přestal, rytíři jeho byli křižáci bez kříže, idea šíření církve ochabla. Severovýchod nedal se již kolonisovati. Odkrytím Ameriky stal se Balt malým, hansa pozbyla významu, právě jako na jihu se stalo Adrii a Benátkám. Slabost Italie a Německa přivodila útisky jejich od jiných, a země tyto stávají se stálým bojištěm. V XVI.—XVII. st. zápasí v Italii Francie s Rakouskem a Španěly, v XVIII. stol. udílejí se její území v náhradu panovníkům jinde sesazeným. V těchto bojích držel se savojský vévoda, spojoval se s vítězi a dával si zaplatit. Získal Piemont a Sicilii; pak vyměnil ji za bližší Sardinii, soustředil si moc, ale podržel titul sicilského krále a nároky. V Italii byli jen dva králové: neapolský a on. Avšak na severu rozhoduje se osud Italie. — Politicky roztrhaná Italie kulturně se sloučila. Přirozeně více nářečí vyvíjelo se samostatně, a bylo zejména nebezpečí, že jižní část se Sicilií sloučí se pod společný jazyk spisovný a sever že se roztříští; avšak společná minulost římská, společné bohatství antických památek způsobily, že kulturní vývoj byl jednotný, a veliký Dante rozhodl spor o jazyk spisovný. Italský národ byl dříve než italská říše — říše své teprv se domáhal. V Německu největšího panství nabyl rod Habsburský, založiv osobní unii rakousko-česko-uherskou. Hodnost císařská jemu po přednosti náležela. Ale aby celé Německo v pevný politický spolek nesloučil, o to starala se zejména Francie. Od konce XV. stol. podporovala svobodu Švýcarska, v německých vladařích měla své přívržence. Spory náboženské reformací vznícené a způsobené jimi války v Německu a zemích Habsburských dobře so jí hodily, právě jako postup Turecka a rozšíření jeho panství až do Uher. Spor císaře s protestanty se přiostřoval, až došlo r. 161S v Čechách a Německu k válce 30leté. Avšak v této náboženské válce všecky ruce byly hrabivé, nebylo v ní důslednosti. Při míru vestfálském ukázalo se, že Německo je říší neurčitou Dánsko a Švédsko uznáno za státy německé, Francie je členem rýnské ligy, města a knížata v říši uznána jsou za svrchované, moc císařská klesla úplně. Německo zůstalo nadále v XVII. а XVIII. stol. bojištěm mezi Habsburky a Francií, v něm Anglie tou dobou dobývá si Ameriky a Indie. Z panovníků vedle císaře nejvíce moci nabývá Braniborsko, sloučené v XVII. stol. s Pruskem, jež ve sporech hraje touž roli, jako Savojsko v Italii. Císařství v Německu bylo příliš stísněno, císař spolu jako král český a uherský měl co dělat s vnitřními poměry a s nebezpečným nepřítelem tureckým. K tomu ke všemu rod Habsburský nechtěl ani zápasiti pouze o Německo, jsa pánem i v jiných částech '''E'''-py, chtěl zápasiti o '''E'''-pu, o panství světa a v boji tom vyčerpal síly. Malí sousedé, Savojsko a Prusko, zatím vzmohli se v nebezpečné soupeře. — V jednom směru nabylo rozhárané Německo přece více jednoty než v dobách dřívějších, ve spisovném jazyce. Dříve co panství, tolik spisovných nářečí vznikalo, a sídlo dvoru mívalo naději státi se kulturním střediskem. Luther rozhodnul zápas nářečí. Jeho mistrná mluva stala se základem spisovného jazyka, jenž spojil četná různá nářečí v říši Německé v jedinou kulturní oblast a všechen německý lid říše v jediný národ. Absolutistický vnitřní vývoj evropských států dosáhl koncem XVIII. století vrcholu v t. zv. osvíceném absolutismu. Jeho původ vězí ve vývoji kulturním. Reformace přivodila nejen kritiku v theologii, ale uvedla ji do myšlení a badání vůbec. Nové světy, příroda i historie byly jí podrobeny právě tak, jako stávající řády společenské, právo, literatura i všecko umění. Kritika byla ostrá, ale nesoustavná. Stávající řády se odsoudily a vybájily se nové, jaké se mají utvořiti, umělkářské. Novému vkusu podlehlo umění (barok, rokoko), literatura, podlehli mu myslitelé a na konec i vladaři, kteří mocí chtěli reformovati ducha i srdce svých poddaných. Střediskem novotářů byla Francie, jež také zrodila nejvíce myslitelů této doby. Bohužel právě také ve Francii bylo nejvíce látky ke kritice, a právě tam dvůr nejméně měl chuti k reformám. A přece nové idee právě tam přešly ve všechen lid. Shnilé poměry sociální, finanční tíseň, neřesti dvoru způsobily, že nové idee dobyly si průchodu násilného velikou revolucí. Zrušily se výsady společenské, svobodné sebeurčení národa se prohlásilo, republika francouzská pustila se v zápas s celou monarchickou '''E'''-pou a vítězila. Ale nové řády nedaly se provésti a ustáliti, Napoleon využitkoval situace a stal se opět absolutním samovládcem. Jeho vítězství povznesla na čas slávu i vnější moc Francie. Když však Napoleon byl odstraněn, politické rozdělení '''E'''-py nabylo skoro staré tvářnosti. Ale duševní rozruch revolucí vzbuzený neutuchnul. Utištěný lid měl mocná lákadla, slávu revoluční historie, vábivou budoucnost a příklad na Svobodných Obcích sev.-amer., osvobozených koncem minulého století od jha anglického. V době, kdy parník, železnice a telegraf vše spojuje, kdy školství pečuje o vzdělání nejširších tříd, kdy časopisectvo seznamuje s nejnovějšími nálezy, kdy přírodní vědy nepřestávají na pouhé theorii, ale v praxi hlavně skrze chemii přeměňují potřeby i denního života, starý způsob výroby mění ve výrobu tovární, přeměňují způsob obchodu, zavádějí nové řády hospodářské, kdy následkem toho města nabývají jiného rázu a určení než dříve, kdy vznikají třídy kapitalistů a dělnictva se zvláštními zájmy; v takové době nemožno dále vládnouti podle starých pravidel a absolutisticky. Ve vnitřním vývoji států pronikla ústavnost. — Historickým vývojem v středověku a hlavně v novověku podařilo se kmeny jazykově příbuzné často sloučiti v jediný kulturní celek se společným jazykem spisovným, v národy. Národové tito chtěli sebeurčení, volnost svému rozvoji kulturnímu, jež není možná bez politického sloučení národa pod jedinou vládou a bez politické svobody téhož národa. Španělové, Portugalci, Francouzi, Angličané, Rusové, Švédové, Norové, Dánové, Hollanďané měli pro celý národ společnou vlasť pod jedinou vládou; Němci a Italové jí neměli, tedy si ji společně vybojovali. Pokud jsou úchylky, zápas za novou ideu trvá dále; i ostatní národové pustili se v boj za stejným cílem, tu v boj krvavý, tu dovoláváno se práva a ovšem s výsledkem nestejným (Poláci, Češi, Maďaři, Chorvati, Srbové, Bulhaři, Rumuni, Řekové i Albánci, zbytek starých Illyrů). Jednoho podepření nová idea valně potřebuje. K odůvodnění samostatnosti třeba důkazu kulturní svéráznosti. Společná práce všech národů a jich styk provedly sice veliké dílo, ale přílišná assimilace ve mravech a řádech tísní novou ideu. Odtud hledání svéráznosti v lidu, přiklonění literatury i umění k němu, ano i historického studia. Ale dříve než vůbec bude lze provésti rozdělení dle národností, již snad jiné idee žádati budou dělení jiného, idee totiž sociální, vzniklé novými poměry hospodářskými, jak již mocněji a mocněji se ozývají. Však již nyní jaký to rozdíl od národnostních i kulturních a politických poměrů od počátku evropské historie! {{Prostrkaně|Ligurové}} a {{Prostrkaně|Etruskové}} vůbec zanikli, {{Prostrkaně|Iberové}} nejprve se smísili silně s Kelty, ale i {{Prostrkaně|Keltiberové}} se pořímštili, až na {{Prostrkaně|Basky}}, kterýž zbytek udržel se podnes po obou stranách Pyrenejí přes všecky změny, jež zatím prodělali pořímštělí Keltiberové. Z kmenů {{Prostrkaně|indoevropských}} veliká větev {{Prostrkaně|keltská}} celá zanikla, až na malé zbytky ve Francii, Irsku, Anglii a Skotsku již dříve vzpomenuté. Staré kmeny {{Prostrkaně|Italiků}} (větve latinské, umbrické, samnitské, oskické) spolu s Ligury, Etrusky i s kmeny illyrskými, s osadami punskými i řeckými a iberskými, vše slilo se v jediný národ se společným jazykem římským, jenž ovšem jako živá mluva lidu (vulgární latina) hned od počátku dialekticky se rozlišoval. Výboji rozšířila se vulgární latina a pořímštili se i Keltové v Gallii a Keltiberové v Gallii a Hispanii, kmeny ve staré Dacii. Zatím přišel příboj {{Prostrkaně|stěhování národů}}, v Italii pořímštily se ještě nově přibylé kmeny germanské: Visigoti i Ostrogoti, Longobardove, celá řada kmenů západní větve germanské, Normani, přišly i jiné prvky, a tak představují nynější {{Prostrkaně|Italové}} pestrou směsici. Fysicky dosud obyvatelé bývalé Etrurie jeví značné rozdíly od ostatních Italů. Tito celkem jsou krátkolebí, k jihu přibývá středolebosti, temného typu a ubývá průměrně výšky těla. Jazyk italský sám ve mnoho nářečí se dělí, jež v XI.—XIII. stol. kupila se ve 2 skupiny rozlišené řečí spisovnou. Ale florentský dialekt ovládl jako jazyk spisovný, spojil všecky Italy v jediný národ a připojil k němu i některá nářečí provençalská. Ano i malé kmeny románské: {{Prostrkaně|Rhaetoromani}} (na sever od Komského jez.), {{Prostrkaně|Ladini}} (vých. od Brixenu v Tyrolsku) a Furlanci (ve vých. Venecii) náležejí ke kulturní oblasti italské. Vulgární latina rozšířila se i v Gallii a Hispanii. V Hispanii základ obyvatelstva tvoří Iberové a Keltiberové, celkem pořímštění až na zbytek Basků. I vítězní Visigoti, Arabové a Berbeři se pořímštili. Četní jsou i hispanští Židé. Tato pořímštěná směsice hispanská dle nářečí velmi četných třídí se ve tři větve: portugalskou, kastilskou a katalonskou. Portugalská nářečí jsou spojena ode dávna i společným spisovným jazykem a politicky: národ {{Prostrkaně|portugalský}}. Kastilština i katalonština pod společnou politickou vládou dospěly k společnému jazyku spisovnému a společné národnosti {{Prostrkaně|španělské}}. Katalonština je nejpříbuznější jihogallským nářečím latinským, {{Prostrkaně|provençalštině}}. Provençalská nářečí (''langue d’oc'') kvetla i literárně, ale politické události podrobily jazyk tento literárně spisovnému jazyku {{Prostrkaně|francouzkému}} (''langue d’oil''), ač tento je vlastní jen severní Gallii, kdež s pořímštěnými Kelty smísili se kmenové germanští, hlavně Frankové. Národnost francouzská má opačný vývoj než italská: nejprve bylo království, centralisovaná moc politická, pak teprve spojovala se nářečí pod jediný jazyk spisovný, nastala osobitost politická a kulturní, a tato byla právě tak kulturně mohutná, že časem strhla k sobě i nářečí provençalská, pokud politicky s francouz. byla spojena, i francouzská politicky odloučená (zvl. ve Švýcarsku a Valloni v Belgii). Zevnějšek tělesný této směsice je ovšem různý. Většinou i u Francouzů i Španělů a Portugalců převládá středolebost, u Španělů nejméně, u Francouzů nejvíce, onde v dlouholebost, tuto více v krátkolebost přecházejíc. Portugalci, Španělé, Francouzi (Provenfçalové), Italové i menší kmeny pořímštěné tvoří skupinu {{Prostrkaně|západních románských národů}}, k nim pojí se {{Prostrkaně|východní}}: {{Prostrkaně|Rumuni}}, opět pestrá to směsice kmenů dáckých a jiných, pořímštěná, a po pořímštění přijavší do sebe ještě prvky germanské a hlavně slovanské. Udrželi se za stěhování v horách karpatských, pak teprve rozšířili se až k Dunaji а k Tise. Též na jihu Balkánského poloostrova jsou jejich kmeny roztroušeny. — {{Prostrkaně|Řekové}} zachovali se v staré vlasti své a tvoří důležitou čásť obyvatelstva v bývalé Makedonii a Thrácii, v Cařihradě i Malé Asii, všude, kde kvetly jejich osady a jejich kultura. Ze starých kmenů balkánských, zvl. thráckých a illyrských, zachovali svůj jazyk pouze {{Prostrkaně|Albánci}} (Škipetaři) při Jaderském moři mezi Skadrem a Korfu, ač četní jsou i v Řecku. Další větev indoevropská, {{Prostrkaně|Germani}}, měli osudy nejpestřejší. Sídlili od Rýna na východ až za Vislu a táhli se až k ústí Dunaje. Četné kmeny a nářečí tvořily 3 skupiny: severní (v Dánsku a Skandinavii), východní (vých. od Baltu) a západní. Tlačily se na západ a jih od konce II. stol. před Kr. Dlouho marně, až konečně vítězně. Od IV. stol. po Kr. dělí se o panství v říši římské. Ale vítězství politické není vítězstvím národnosti. Východní větev (Gotové) se pořímští (Ostrogoti v Itálii, Visigoti v Gallii a Hispanii). Ze západních Frankové do veliké míry, Longobardové a Burgundi úplně se pořímští. Hranice Germanstva se ztenčí, neboť Slované v V. st. opanovali území až k Sále a Labi a na jihu až ku pramenům Drávy. Skutečné rozšíření german. hranic národnostních stalo se jen v V. stol. do Britannie. Mezitím, co východ, větev zanikla, severní zůstala v starých sídlech, západní se měnila. V IX. stol. i se verní tlačí se na '''E'''-pu (Normani), ale při politickém vítězství ztratí všude svou národnost a jazyk. Od IX. stol. postupují západní kmeny germ. k vých. a germanisují Slovany a Prusy. Původní kmeny sloučily se v celky: (Svévové), Frankové, Alamani, Durynci, Bavoři tvoří jazykovou větev horní, Sasové s Hollanďany, Vlámy atd. tvoří dolní větev německou, kteréž příbuzná je mluva Frísů a britanských Anglosasů. Ale politická jednota Německa způsobila i kulturní; společný jazyk spisovný spojil všecky kmeny hornoněmecké a skoro všecky dolnoněmecké i čásť Frísů. Čásť těchto spolu s dolnoněmeckými Hollanďany a Vlámy následkem polit. rozvoje utvořili zvláštní celek národa {{Prostrkaně|hollandského}}. V Britannii se Keltové čistí i pořímštění zgermanisovali anglosaštinou. R. 1066 pofrančtělí Normani stali se pány, a obě strany, anglosaský lid i francouzští páni, slili se jazykově i politicky i kulturně v celek, v národ {{Prostrkaně|anglický}}. V severní větvi germanské zůstaly poměry národnostní nezměněny: Švédové a Dáni-Norové-Islanďané. Všichni 3 národové západogerman. (Angličané, Němci, Hollanďané) šíří germanštinu i v jiných dílech světa, podobně jako činí národové románští; Němci pak i na východ pronikají a daleko i na Rusi, v Sedmihradsku mají své příslušníky. Že při této spletité historii nynější Germani nejsou jednotného typu, snadno pochopíme. Za typ germanský udává se dlouholebost a bledá pleť. — Vedle románské a germanské tveří třetí velikou skupinu evropskou {{Prostrkaně|Slované}}. V V.—IX. st. tlačili vítězně před sebou Germany a moc jejich vzrostla. Na jihu zabrali větší čásť Balkánu. Odnárodnili i uralský kmen Bulharů. Ale od IX. st. na těchto stranách opět ustupují. Na jihu moc jejich byla zaražena: Rumuni se rozmohli, Madaři roztrhli severní části od jižních, Němci postupovali vítězně v zemích alpských i za Labe k Odře a Visle. Jazykově dělí se Slované na tři větve: jižní (staří pannonští Slované: Bulhaři, Srbové a Hrvati, Slovinci), západní (Čechové, Poláci, lužičtí Srbové, polabští Slované) a východní (Bělorusové, Velkorusové a Malorusové). Ze zbytků slovanských uvedli jsme Kašuby. Politické dějiny způsobily rozdělení Čechů (Čechové a Slováci uherští), a polit. i kulturní (církevní) rozdělení Srbů-Hrvatů-Slovinců). Že Lotyši, Litvané, bývalí Prusové jsou nám Slovanům nejbližší, uvedli jsme. Tlak slovanský obrátil se na východ a vítězně. Jestliže malé zlomky národní (židy, cikány, atd.) odpočítáme, za krátko budou Baskové na jihozápadě, Finnové (Čuchonci) a Samojedi na severovýchodě, Maďaři a Turci na jihovýchodě poslední zbytky neindoevropských národů v '''E'''-pě. Za typ slovanský udává se krátká leb a temná pleť, aspoň v době nynější. Staří Slované byli dlouholebí. ''[[Autor:Emanuel Kovář|Kř.]]'' == Obyvatelstvo == {{Prostrkaně|po stránce politické, fysiologické a sociální}}. Jako v každé jiné příčině, i v politické poskytuje '''E.''' obraz nekonečné rozmanitosti. Ovšem obmezuje se rozmanitost ta pouze na formy ušlechtilejší; neboť o nějaké skutečné despotii, dle způsobu afrického nebo asijského, nelze dnes již ani v Turecku mluviti, a i absolutismus jest uzákoněn pouze v Rusku. Za to však útvary konstituční jeví pestrost, již bychom jinde marně hledali. Veškeré přechody svobody ústavní můžeme stopovati: od vzorné staré republiky švýcarské až po malé státy balkánské, kde se mladá ústava teprve má vžíti v krev obyvatelstva. Jsou tu monarchie, svou ústavní svobodou převyšující mnohou republiku, kde panovník jest spíše dědičným presidentem, jako na př. ve V. Britannii s ústavou spíše aristokratickou a v Norsku a Švédsku s ústavou spíše demokratickou. Jsou tu konstituční monarchie federatívni, jako Německo, dualistická (Rakousko-Uhersko) i centralistické monarchie jižní. Jsou zde však také některé zajímavé miniaturní útvary politické, jako prastará republika San Marino pod protektorátem království Italského, Andorra, republika pod protektorátem biskupa urgelského a republiky francouzské, neodvislé knížectví Liechtensteinské, v celním a soudním svazku rakouském, knížectví Monacké, neutrální území Moresnet (Altenberg) 3 ''km''² veliké, mezi Belgií a Pruskem (u Cách). Zcela zvláštní poměry politické má Balkánský poloostrov, kde Turecko jest protektorem a suverénem kníž. bulharského, zároveň však Bosny a Hercegoviny, nacházející se ve správě Rakousko- Uherska, jež má obsazen i kraj novopazarský. Některé z evropských států spojuje pouze personální unie, jako Norsko a Švédsko, personální a reální unie, jako Rakousko-Uhersko. Velká Britannie a Belgie konečně jsou v personální unii se státy mimoevropskými (s Vých. Indií a neodvislým státem na Kongu). V celku vykazuje '''E.''' 77 států (46 monarchií a 31 republik), z nichž jest však 51 spojeno ve dvou útvarech federativních (v Německé říši 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví, 3 svobodná města a »říšská země« Elsasy-Lothrinky, vedle toho 25 [22] kantonů ve federatívni republice švýcarské). Vedle již jmenovaných jsou tu ještě monarchie: Dánsko, Italie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Rumunsko, Srbsko, Turecko, Rusko s velkovévodstvím Čuchonským, Švédsko a Norsko, Nízozemí, Monaco a Černá Hora. Tendence ode dávna na evropské pevnině panující, utvořiti totiž veliké říše, postavila r. 1815 '''E'''-pu pod politické vedení 5 velmocí, a sice 2 germáanských, t. Britannie a Německa (dříve Pruska), latinské Francie, slovanského Ruska a smíšeného Rakouska, k nimž v posledním čase přidružil se nový stát latinský Italie. Z ostatních států přibližuje se k těmto 6 velmocím pouze Španělsko. O ploše a obyv. států evropských podáváme následující přehled dle výkazů posledního sčítání (koncem 1890): {| class="wikitable" |- ! Země !! ''km''² !! obyv. !! na 1 ''km''² |- | {{Prostrkaně|Střední '''E'''}}'''.''' || 1,327.633 || 105,851.000 || 80 |- | Německo || 543.865 || 49,428.470 || 91 |- | Rakousko-Uher. || 625.557 || 41,258.880 || 66 |- | Bosna a Herceg. || 51.110 || 1,336.091 || 26 |- | Liechtenstein || 159 || 9.593 || 60 |- | Švýcarsko || 41.346 || 2,917.754 || 71 |- | Luxemburg || 2.587 || 211.088 || 82 |- | Nízozemsko || 33.000 || 4,621.744 || 141 |- | Belgie || 29.457 || 6,136.444 || 210 |- | {{Prostrkaně|Severozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,130.099 || 46,837.783 || 41 |- | Dánsko || 38.279 || 2,172.205 || 57 |- | Faröer || 1.333 || 12.955 || 10 |- | Švédsko || 450.574 || 4,784.674 || 11 |- | Norsko || 325.285 || 1,988.664 || 6 |- | Velká Britannie (s ostr.) || 314.628 || 37,879.285 || 120 |- | {{Prostrkaně|Jihozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,412.919 || 90,766.515 || — |- | Francie || 536.408 || 38,343.192 || 71 |- | Monaco || 22 || 13.304 || — |- | Andorra || 507 || 5.800 || 11 |- | Španělsko || 497.244 || 17,268.727 || 35 |- | Gibraltar (brit.) || 5 || 25.755 || — |- | Portugal. (s Azory) || 91.760 || 4,575.951 || 51 |- | Italie || 286.589 || 30,347.291 || 107 |- | San Marino || 59 || 8200 || 139 |- | Malta (brit.) || 323 || 177.255 || 549 |- | {{Prostrkaně|Jihových. '''E'''}}'''.''' || 526.312 || 18,482.000 || 35 |- | Řecko || 65.119 || 2,217.000 || 33 |- | Evropské Turecko s Krétou || 168.533 || 5,600.000 || 32 |- | Bulharsko a Východ. Rumelie || 96.660 || 3,154.357 || 33 |- | Nový Pazar || 7.350 || 153.000 || 21 |- | Černá Hora || 9.080 || 200.000 || 22 |- | Srbsko || 48.590 || 2,161.961 || 44 |- | Rumunsko || 131.020 || 5,040.000 || 39 |- | {{Prostrkaně|Vých. '''E'''}}'''.''' || 5,335.784 || 96,037.900 || 18 |- | Evr. Rusko || 4,924.567 || 93,651.771 || 19 |- | Čuchonsko || 373.612 || 2,380.140 || 7 |- | colspan = "4"| |- | {{Prostrkaně|'''E'''}}'''.''' {{Prostrkaně|celá}} || 9,732.250 || 357,773.000 || 37 |} Hledíme-li k politickým a národnostním poměrům, můžeme říci, že největší tendenci ku vzrůstu jevili od dávných časů Germáni. Tito ovládají dnes ve skutečnosti téměř ⅓ všeho Slovanstva a asi ¹/₁₂ Románů, kdežto sotva ¹/₂₀ jich samých stojí pod cizím panstvím (ve Francii, Belgii a Rusku). V celku však nové dějiny '''E'''-py ukazují silnou snahu k vytvoření státních útvarů na základě národnostním. Dle národnosti v politickém ohledu lze v '''E'''-pě počítati jen s příslušníky 3 velkých plemen: germanského, slovanského a románského, jež si drží téměř rovnováhu. Stůjž zde přehled vztahující se k r. 1885: Němci 57,5 mill., Hollanďané 7,3, Angličané 32,9, Skandinavci 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Germáni}} 106,5 mill. — Francouzi 43,1, Italové 29,7, Španělové a Portugalci 21,5, Vých. Románi 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Románi}} 103,1 mill. — Rusové (a Rusíni) 69,5, Poláci 12,6, Čechoslované 7,3, Srbové 7,4, Bulhaři 2,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Slované}} 99,6 mill. — Vedle těchto bydlí v '''E'''-pě 6,5 mill. Maďarů, 5,1 Čuchonců, 3,4 Keltů, 3,1 Litevců, 2,8 Řeků, 2 Osmanů, 3,6 kmenů tureckých, 1,5 Albánců, 0,7 Basků, 0,4 cikánů, jiných menších nárůdků 0,7 mill. Dle {{Prostrkaně|náboženství}} liší se obyvatelstvo to následovně: katolíci 164 mill. (45,8 %), evangelíci 96 mill. (26,8 %), řecko-pravoslavní 85 mill. {23,7 %), tedy křesťanů 345 mill. (96,4 %); dále muhammedánů 6 mill. (1,7 %), židů 6,5 mill. (1,8 %), pohanů 0,3 mill. (0,1 %). Státy rozhodně katolické jsou: Francie, Belgie, Portugalsko, Španělsko, Italie, Rakousko-Uhersko a z větší části Švýcarsko; rozhodně evangelické: Anglie, Dánsko, Norsko a Švédsko, z větší části Německo a Nízozemsko; řecko-pravoslavné: Rusko, slovanské státy balkánské, Řecko a Rumunsko. Značnou čásť tohoto kultu hostí i Rakousko-Uhersko. Židů dle Viviena de St. Martin připadalo r. 1884 na '''E'''-pu 5,405.000, z nichž bylo ve Francii 63, v Anglii 46, v Italii 35, v Gibraltaru 2, v Turecku 118, v Rumunsku 265, v Německu 561, v Uhrách 638, v Rakousku 1005 a v Rusku 2552 tisíc. Pohanští kmenové žijí dnes již jen v Rusku. Kalmýci přiznávají se k buddhismu. {{Prostrkaně|Hustota obyvatelstva}} nevykazuje sice v '''E'''-pě nikde takových mezer a nahromadění, jako na př. v Asii, přece však jsou tu rozdíly veliké. Tak mají v Anglii (prům. hust. 192 ob. na ''km''²) hustě zalidněné okresy Lancaster 808, Lanark 454, Durham 389, ale Sutherland jen 5, Inverness 8, Radnor 21, v Belgii, jež má nejhustší obyvatelstvo v '''E'''-pě (210 na ''km''²), Brabant 346, Vých. Flandry 321, Luxemburg však jen 48; ve Francii (prům. 71) depart. Nord 301, Lozère pouze 26; v Nízozemí (prům. 141) Jižní Holland 330, Sev. Holland 311, Drenthe 51 ob. na 1 ''km''² (r. 1890—91). S podobnými poměry setkáváme se i v '''E'''-pě jižní, severní a východní. Tak má v Italii (prům. 107) prov. padovská 203, kraje bažinaté jen 26, ve Španělsku kraj barcelonský 117, Cuenca a Ciudad-Real 14—15, ve Švédsku (prům. 11) okres malmoehuský 76, Norbotten 1, v Norsku (prům. 6) Jarlsberg 42, Finmarky 0,б, v Rusku (prům. 19) v gub. moskevské 70, v kijevské 62, ve vologdské 3, v olonežské 2,4, v archangelské 0,4 ob. na 1 ''km''². Dnes zvláště velký průmysl hromadí obyvatelstvo v jistá místa; tak v Německu (prům. 91) má průmyslný okres kamenický v Sasku 512, uhelný okres nad Ruhrou 501, zvikavský 361, kdežto vřesoviště lüneburská, oldenburská a frízská vykazují pouze 30—37 ob. na 1 ''km''². Podobné poměry nalézáme i v Rakousku (prům. 79), kde severní Čechy mají 132, v Rumbursku docela 312 ob. na 1 ''km''², kdežto vyšší kraje Alp a Krasu prařídce jsou obydleny. Dnes vůbec v pokročilejších zemích '''E'''-py počíná se obyvatelstvo stahovati do velkých měst; již ½ všeho obyvatelstva v Anglii, 29 % v Německu, 23 % ve Francii jest městská, naproti čemuž v Rakousku jen 17, v Norsku 13, ve Švédsku 12, v Rusku asi 10 % ob. bydlí ve městech (přes 5000 ob. majících). Dle toho jsou vytvořena také velkoměsta (přes 100.000 obyv.), jichž '''E.''' dle posledního sčítání má 116; z těch mají 4 přes 1 mill., 9 přes ½, 28 přes ¼ mill. ob. Anglie má jich 31, Německo 23, Francie 12, Rusko 12, Italie 11, Rakousko a Španělsko po 5, Belgie 4, Nizozemí 3, Švédsko, Portugalsko, Turecko po 2, Uhry, Rumunsko, Řecko, Dánsko, Norsko po 1. Dle polohy jest jich 54 přímořských (15 na Středozemním moři, 9 na Baltu, 30 na Atlantském okeánu), ostatní jsou vnitrozemská. Hledíme-li k obyvatelstvu '''E'''-py po stránce {{Prostrkaně|fysiologické}} ({{Prostrkaně|démografie}}), shledáváme, že co do počtu drží si {{Prostrkaně|muži}} a {{Prostrkaně|ženy}} téměř rovnováhu; v celku však lze tvrditi, že u Germanů ženy počtem nad muže více vynikají než u Románů (na 1000 mužů připadá žen v Norsku 1073, Švédsku 1065, ve Francii a v Belgii 1007, v Italii 995), z čehož jen Portugalci činí velikou výjimku (1084 žen), kdežto v celé jihovýchodní '''E'''-pě počet žen poměrně jest menší než mužů, nejmenší v Bosně (895), v Řecku (906), v Rumunsku (944), v Srbsku (947). V Rakousku připadá 1044, v Uhrách 1015 žen na 1000 mužů. Největší počet {{Prostrkaně|narozenců}} (čísla periody l. 1865—83, v závorce r. 1890) má Rusko, t. 494 na 10.000 ob., Chorvátsko 453, Srbsko 436 a Virtembersko 426; v Uhrách jest tento počet veliký, t. 430, což však připadá na národy nemaďarské, kdežto u Maďarů samých jest natalita velmi malá. Nejmenší v '''E'''-pě jest ve Francii 252 (218), Irsku 264 (223) a Řecku 284, nevelká ve Švýcarsku 302 (266), ve Švédsku 302 (273) a v Belgii 315 (287). Rakousko s číslem 384 (367), Německo 390 (357), Italie 368 (359) a Nízozemí 359 (329) stojí asi uprostřed. Sir Rawson W. Rawson čítá střední natalitu pro východní '''E'''-pu (Rusko) 494 nebo 483, pro stř. '''E'''-pu (Nízozemí. Belgie, Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Uhry, Rus, Polsko) 376, pro jižní '''E'''-pu (Portugalsko, Španělsko, Italie, Rumunsko, Srbsko, Řecko) 340, pro severozápadní (Čuchonsko, státy skandinavské a Britannie) 320 na 10.000 obyv. Střední natalitu '''E'''-py udává na 380. Na 1000 narozenců ženského pohlaví připadá v '''E'''-pě průměrné 1055 hochů, a sice (dle L. Bodia pro periodu 1865—83) v Řecku 1120, v Rumunsku 1110, ve Španělsku 1070, v Norsku, Irsku, Rakousku, Chorvátsku a Slavonii, v Srbsku 1060, v Skotsku, Nízozemí, Belgii, Německu, Švýcarsku, Švédsku, Dánsku, Čuchonsku, Rusku a Uhrách, 1050, v Anglii a Walesu 1040, v Rus. Polsku jen 1010. Zároveň jest podotknouti, že hochů mrtvě narozených jest mnohem více než děvčat. Největší natalita připadá na měsíce únor až březen a červen až srpen. Natalita jest ve všech státech evropských s výjimkou snad jediného Saska větší na venkově než ve městech. Nezákonných porodů (1865—83) jest v Bavorsku 15,2, Rakousku 13,4, Sasku 13,2, Dánsku 10,7, Švédsku 10,2, Německu 8,6, Uhrách 7,4, Francii 7,4, Italii 6,8, Španělsku 5,6, Anglii 5,3, Chorvátsku 5,2, Švýcarsku 4,6, Rumunsku 4,3, Níozemí 3,4, Rusku 2,9, Irsku 2,6. Řecku 1,2, Srbsku 0,6 %. Mrtvě narozených připadá (1881—88): v Uhrách (?) 1,7, Rumunsku (?) 1,1, Švédsku a Rakousku 2,7, Dánsku 2,9, Čuchonsku 2,8, Norsku 3. Bavorsku a Italii 3,3, Švýcarsku a Prusku 3,9, Francii 4,5, Belgii 4,6, Nízozemí 4,9 na 100 narození vůbec. Menší rozdíly jeví se v počtu uzavíraných {{Prostrkaně|sňatků}}, jichž na 10.000 ob. připadá (v periodě l. 1865 až 1883, v závorce 1890) ročně nejvíce na Srbsko 124 a Rusko 94, nejméně na Irsko 48, Řecko 61, Švédsko 65 (60), Norsko 69 (64) a Rumunsko 65; v Rakousku 85 (70), v Německu 84 (86), ve Francii 79 (70), Italii 77 (78), Anglii 81 (72), Nízozemí 80 (71), Belgii 71 (72), Švýcarsku 74 (70), Dánsku 78 (69). Žení a vdávají se v mnohem dospělejším věku ve státech nordických, než na jihu. Prostřední rozdíl ve stáří snoubenců obnáší ve Francii 4, Anglii 2, v Belgii, Nízozemí a Norsku 2½ roku. Ze 100 ženichů bylo v l. 1872—80 ve věku: {| class="wikitable" ! !! Pod 20 let !! Od 20 do 30 !! Od 30 do 40 !! Přes 40 let |- | Rusko || 37,8 || 43,9 || 11,8 || 7,4 |- | Skotsko || 3,1 || 68,8 || 18,8 || 9,3 |- | Anglie || 3,3 || 73,4 || 14,4 || 8,9 |- | Prusko || 0,6 || 67,2 || 22,6 || 9,6 |- | Bavorsko|| 0,2 || 55,5 || 30,0 || 14,3 |- | Italie || 1,1 || 61,9 || 26,1 || 10,9 |- | Francie || 2,4 || 62,3 || 25,1 || 10,3 |- | Švédsko || 0,1 || 58,9 || 28,8 || 12,2 |- | Norsko || 1,7 || 62,1 || 24,6 || 11,6 |} Ze 100 nevěst v l. 1872—80: {| class="wikitable" ! !! Pod 20 let !! Od 20 do 30 !! Od 30 do 40 !! Přes 40 let |- | Rusko || 58,0 || 33,2 || 6,2 || 2,6 |- | Skotsko || 13,5 || 68,9 || 13,1 || 4,5 |- | Anglie || 14,4 || 68,8 || 10,9 || 5,9 |- | Prusko || 10,3 || 69,7 || 14,9 || 5,9 |- | Bavorsko || 6,4 || 64,8 || 20,6 || 8,1 |- | Italie || 16,9 || 65,8 || 12,5 || 4,7 |- | Francie || 21,2 || 59,6 || 13,7 || 5,6 |- | Švédsko || 5,5 || 65,0 || 22,2 || 7,2 |- | Norsko || 0,9 || 59,1 || 27,6 || 12,4 |} {{Konec formy}} [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:40917a10-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Horo- a vodopis (mapa)] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:43840620-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Přehledná geologická mapa Evropy.] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:4a657fa0-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Přehled politický (mapa)] {{Redakční poznámky}} 4nxcp8teoxa3yn4nrm59zn656r00puq 0 99461 345041 338333 2026-10-19T12:25:14Z JAn Dudík 532 Světelský zpravodaj/2026/říjen/Co nového v Beneticích; 345041 wikitext text/x-wiki Zpravodaj města Světlá nad Sázavou == 2004 == * [[Světelský zpravodaj/2024/červen/Benetice]] * [[Světelský zpravodaj/2024/červenec-srpen/Benetice]] == 2005 == * [[Světelský zpravodaj/2025/únor/Reakce na postřehy bývalé knihovnice]] * [[Světelský zpravodaj/2025/duben/Zamyšlení nad postřehy bývalé knihovnice]] * [[Světelský zpravodaj/2025/září/Silnice do Benetic]] == 2026 == * [[Světelský zpravodaj/2026/říjen/Co nového v Beneticích]] hsjsczdlnj6glp7hlfaxu0kw0nkknwo 0 99894 345043 2026-10-19T13:39:31Z JAnDbot 3086 Přidání odkazu na Archiv český/Díl I 345043 wikitext text/x-wiki == Seznam podstránek == * [[Archiv český/Díl I]] n8k5w60uzzyzqsvel3a7n5qim4f95v0 345044 345043 2026-10-19T14:53:12Z JAn Dudík 532 345044 wikitext text/x-wiki {{Infobox - periodikum}} == Přehled dílů == {| class="wikitable" |- ! Díl !! Obsah !! Editor !! Vydáno |- | align = "center" | [[/Díl I|I.]] | Psaní česká císaře Sigmunda od roku 1414 do 1437<br />Král Václav a jednota panská od roku 1394 do 1404<br />Psaní pana Viléma z Pernšteina od roku 1520<br />Staré zápisy rodu Šternberského od roku 1386 do 1432<br />Seznání svědkův od roku 1453 do 1456<br />Zápisy Pražské obecní od roku 1406 do 1429<br />Dopisy Zvíkovské od roku 1458 do 1477<br />Sněmovní věci české od roku 1440 do 1446<br />Zápisy knížat Minsterberských v Olešnici od roku 1454 do 1489<br />Dopisy Bavorské od roku 1440 do 1512<br />Zápisy ve věcech selských od roku 1389 do 1499<br />Dopisy Táborské od roku 1441 do 1447<br />Výpisy ze starých desk dvorských království českého od roku 1384 do 1456<br />Nálezy královského soudu dvorského od roku 1454 do 1465<br />Kniha starého pána z Rosenberka<br />Králové Jiří a Matiáš v Moravě roku 1470<br />Registra zápisův královských i obecných roku 1453 a 1454 sepsaná | [[Autor:František Palacký|František Palacký]] | align = "center" | 1840 |- | align = "center" | II. | Dopisy pana Alše Holického ze Šternberka od roku 1436 do 1451<br />Výpisy ze starých desk zemských od roku 1391 do 1456<br />Řád práva zemského v latině i česky<br />Psaní pana Viléma z Pernšteina od roku 1520 a 1521<br />Registra zápisův královských i obecných roku 1454<br />Sněmovní věci české od roku 1446 do 1452<br />Nejstarší zápisy Hradecké od 1384 do 1404<br />Výpisky právní a soudní ze starých desk zemských království Českého (1287-1437)<br />Zápisy Kozelské ve Slezsku od roku 1480 do 1571<br />Dopisy pana Kašpara Šlika z Holíče, nejvyššího kancléře říše německé, od roku 1445 do 1448<br />Dopisy pana Prokopa z Rabšteina od roku 1444 do 1448<br />Pana Ondřeje z Dubé přípis králi Václavu IV. a výklad na právo zemské české<br />Psaní o záští mezi Jindřichem z Dubé a na Humpolci a Petrem Malovcem z Pacova roku 1413 | [[Autor:František Palacký|František Palacký]] | align = "center" | 1842 |- | align = "center" | III. | Rozličné dopisy pana Oldřicha z Rosenberka od roku 1420 do 1453<br />Majestas Carolina v latině a česky<br />Akta veřejná i sněmovní v Čechách i v Moravě od roku 1414 do 1428<br />Zápisy rozličných osob od roku 1398 do 1428<br />Psaní rozličných osob od roku 1396 do 1440<br />Výpisky právní a soudní ze starých desk zemských království českého (1321-1456)<br />Dopisy rodu Švamberského z XV. století<br />Akta veřejná i sněmovní v království českém od roku 1432 do 1439<br />Výtahy z listin rozličných od roku 1371 do 1471 | [[Autor:František Palacký|František Palacký]] | align = "center" | 1844 |- | align = "center" | IV. | Dopisy rodu Hradeckého od roku 1441 do 1451<br />Některé zápisy kláštera Chotěšovského od roku 1272 do 1597<br />Pře Racka Kocovského s Budějovskými od roku 1472 do 1484<br />Akta mezi králem Jiřím a jednotou panskou v Čechách od roku 1463 do 1468<br />Příklady listův holdovních z XV. století<br />Zápisy panství Pardubského od roku 1357 do 1536<br />Dopisy Domažlické od roku 1450 do 1509<br />Zápisy Domažlické od roku 1404 do 1526<br />Zápisy města Horaždějovic (1417-1503)<br />Nálezy soudu komorního v království Českém od roku 1471 do 1479<br />Zápisy české v Uhřích od roku 1445 do 1490<br />Zápisy Pražské obecní od roku 1401 do 1430<br />Dopisy pánů z Kolovrat od roku 1446 do 1450<br />Dopisy a zápisy pánů z Lobkovic od roku 1433 do 1458<br />Akta veřejná i sněmovní v království českém od roku 1453 do 1490<br />Výpisky právní a soudní ze starých desk zemských království českého (1389-1456) | [[Autor:František Palacký|František Palacký]] | align = "center" | 1846 |- | align = "center" | V. | Zřízení zemské království českého za krále Vladislava roku 1500 vydané<br />Dopisy pana Jiřího z Poděbrad roku 1445-1457<br />Psaní Jiřího krále českého<br />Psaní rozličných osob z roku 1471-1475<br />Akta veřejná i sněmovní v království českém od roku 1466 do 1500<br />Výpisy ze starých desk zemských od roku 1471 do 1500 | [[Autor:František Palacký|František Palacký]] | align = "center" | 1862 |- | align = "center" | VI. | Paběrky písemností rozličných z roku 1401 do 1420<br />Psaní Uherského krále Matiáše Korvína v létech 1469 do 1487 do Čech českým jazykem vydaná<br />Psaní Vladislava II. krále českého (1471-1483)<br />Psaní Hilaria Litoměřického, co administratora pražského arcibiskupství, z roku 1457 ku katolíkům českým, aby krále Jiřího nebyli poslušni<br />Psaní rozličných osob z roku 1471-1490<br />Akta veřejná i sněmovní v Čechách od roku 1500 do 1509<br />Paběrky písemností všelikých z let 1421-1438<br />Zápisy všeliké o věcech soukromých od roku 1404 do 1439<br />Diplomatář pana Viléma z Pernšteina (1304-1519)<br />Zápisy o věcech Šlikovských z roku 1480 do 1497<br />Výpisy z českých register královských roku 1498 do 1502 | [[Autor:František Palacký|František Palacký]] | align = "center" | 1872 |- | align = "center" rowspan="6"| VII. | Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitála z let 1508-1520 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] | align = "center" rowspan="6"| 1887 |- | Dopisy rodů Hradeckého a Rosenberského od roku 1450 do 1470 | [[Antonín Rezek]] |- | Dopisy úřadu podkomořského Budějovským z let 1412-1526 | Karel Köpl |- | Denník českého poselstva ku králi francouzskému roku 1464 | [[Josef Kalousek]] |- | Registra soudu komorního (1472-1482) | [[Jaromír Čelakovský]] |- | Zlomek register zápisů markrabství moravského z roku 1459<br />Výpisy z českých původních listin c. k. veřejné knihovny pražské (1391-1477) | [[Josef Emler]] |- | align = "center" rowspan="5"| VIII. | Dopisy rodů Hradeckého a Rosenberského od roku 1470 do 1475 | [[Antonín Rezek]] | align = "center" rowspan="5"| 1888 |- | Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitála z let 1520-1526 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] |- | Poselství krále Jiřího do Říma k papeži roku 1462. | [[Adolf Patera]] |- | Výpisy z register kanceláře hrabat Kladských od roku 1472-1491<br />Registra soudu komorního (1482-1487) | [[Jaromír Čelakovský]] |- | Výpisy z českých původních listin c. k. veřejné knihovny pražské (1477-1526) | [[Josef Emler]] |- | align = "center" rowspan="6"| IX. | Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitála z roku 1526 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] | align = "center" rowspan="6"| 1889 |- | Dopisy rodů Hradeckého a Rosenberského od roku 1475 do 1478 | [[Antonín Rezek]] |- | Listiny Jindřicho-Hradecké z let 1388-1484 | František Tischer |- | Dodatky k výpisům z register kanceláře hrabat Kladských od roku 1493-1497 | [[Jaromír Čelakovský]] |- | Listiny kláštera Žďárského z let 1409-1529 | [[Vincenc Brandl]] |- | Registra soudu komorního (1487-1491) | [[Jaromír Čelakovský]] |- | align = "center" rowspan="5"| X. | Dopisy rodů Hradeckého a Rosenberského od roku 1478-1506 | [[Antonín Rezek]] | align = "center" rowspan="5"| 1890 |- | Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitála z let 1526-1528 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] |- | Jednání sněmovní a veřejná v markrabství Moravském od počátku 15. století až do přijetí krále Ferdinanda I. za markrabí Moravského roku 1527 (1412-1514) | František Kameníček |- | Listiny Jindřicho-Hradecké z let 1482-1508 | František Tischer |- | Registra soudu komorního (1491-1500) | [[Jaromír Čelakovský]] |- | align = "center" rowspan="6"| XI. | Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitála z let 1530-1532 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] | align = "center" rowspan="6"| 1892 |- | Dopisy rodů Hradeckého a Rosenberského od roku 1507-1519 | [[Antonín Rezek]] |- | Listy paní Perchty Lichtenšteinské z Rožemberka | [[August Sedláček]] |- | Jednání sněmovní a veřejná v markrabství Moravském od počátku 15. století až do přijetí krále Ferdinanda I. za markrabí Moravského roku 1527 (1515-1527) | František Kameníček |- | Listiny Jindřicho-Hradecké z let 1509-1529 a dodavky z let 1407-1506 | František Tischer |- | Registra soudu komorního (1500-1501) | [[Jaromír Čelakovský]] |- | align = "center" rowspan="5"| XII. | Dopisy rodů Hradeckého a Rosenberského od roku 1519 do 1526 | [[Antonín Rezek]] | align = "center" rowspan="5"| 1893 |- | Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitála z let 1532-1535 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] |- | Dopisy nejvyšších hejtmanů krále a království českého z let 1529-1531 | [[Antonín Rezek]] |- | Registra ortelů horního soudu v Hoře Kutné z let 1511-1514 | [[Josef Braniš]] |- | Registra soudu komorního (1501-1503) | [[Jaromír Čelakovský]] |- | align = "center"| XIII. | Registra soudu komorního (1503-1511) | [[Jaromír Čelakovský]] | align = "center" | 1894 |- | align = "center" rowspan="6"| XIV. | Dodavek ke sbírce dopisův rodu Rosenberského do roku 1526 | [[Josef Kalousek]] | align = "center" rowspan="6"| 1895 |- | Dopisy kněží Šimona z Habru a Jana faráře Německo-Brodského o rozdílech ve víře z let 1528-1529 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] |- | Popis odcizených statků duchovenstva postoupených komoře královské roku 1454 | [[Václav Vladivoj Tomek|Vácslav Vladivoj Tomek]] |- | Listiny klášterů Sedleckého a Skalického z let 1357-1541 | [[Josef Kalousek]] |- | Artikule cechů Pražských z 15. století (1425-1493) | [[Václav Vladivoj Tomek|Vácslav Vladivoj Tomek]] |- | Listiny archivu někdy Olešnického, nyní ve státním archivu Vratislavském chované a Čech a Moravy se týkající (1348-1414) | [[Josef Emler]] |- | align = "center" rowspan="4"| XV. | Dopisy rodu Švamberského z let 1449-1526 | [[Antonín Rezek]]<br />[[František Mareš (archivář)|František Mareš]]<br />[[Josef Kalousek]] | align = "center" rowspan="4"| 1896 |- | Listiny archivu někdy Olešnického, nyní ve státním archivu Vratislavském chované a Čech a Moravy se týkající (1415-1525) | [[Josef Emler]] |- | Listiny Zvíkovské a Orlické z let 1357-1549 | [[Josef Kalousek]] |- | Trutnovské desky manské z let 1455-1539.<br />Výpisy z knih vinničných z let 1358-1461 | V. J. Nováček |- | align = "center" | XVI. | Dopisy pana Viléma z Pernšteina z let 1480-1521<br />Listinář pana Viléma z Pernšteina z let 1304-1501 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] | align = "center" | 1897 |- | align = "center" | XVII. | Dodatek k dopisům Viléma z Pernšteina z let 1496-1511<br />Dodatek k listináři pana Viléma z Pernšteina z let 1472-1518<br />Listinář pana Viléma z Pernšteina z let 1501-1521<br />Urbář panství Hlubockého založený roku 1490<br />Urbář panství Pardubického a Kunětickohorského založený po roce 1494<br />Registra rybničná na panství Kunětickohorském, Pardubickém a Novobydžovském z let 1494-1520<br />Z register zápisův o prodeji statků na panství Kunětickém a Pardubském od roku 1508 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] | align = "center" | 1899 |- | align = "center" rowspan="5"| XVIII. | Registra krále Vladislava II. z let 1498-1502 | [[Josef Teige]] | align = "center" rowspan="5"| 1900 |- | Listiny kláštera Starocelského o držebnostech jeho v Čechách 1272-1545 | Theodor Antl |- | Listiny Brozanské z let 1482-1515 | Hynek Kollmann |- | Výpisy z knih vinničných z let 1461-1583 | V. J. Nováček |- | Listy do Kouřimě zaslané z let 1422-1513 | [[Václav Schulz]] |- | align = "center" | XIX. | Registra soudu komorního (1488-1494, 1502-1519)<br />Knížky nálezů soudu zemského a komorního z první polovice XIV. století | [[Jaromír Čelakovský]] | align = "center" | 1901 |- | align = "center" | XX. | Dopisy pánův Jana a Vojtěcha z Pernšteina z let 1509-1548<br />Listiny pánův Jana a Vojtěcha z Pernšteina 1491-1548<br />Tři vášnivé projevy z války za krále Jiřího z let 1467, 1468 a 1469 | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] | align = "center" | 1902 |- | align = "center" rowspan="3"| XXI. | Listy do Kouřimě zaslané z let 1513-1525<br />Listy do Budějovic zaslané z let 1405-1526 | [[Václav Schulz]] | align = "center" rowspan="3"| 1903 |- | Druhý dodavek k dopisům rodu Rosenberského z let 1409-1528 | Hynek Gross<br />Theodor Antl |- | Mikuláše Slepičky z Nažic závěť a její vykonání (1512)<br />Mikuláše Petrlíka ze Stradova nadání, závěť a její vykonání z let 1508-1525<br />Rybničná registra panství Krumlovského 1450-1464, 1518, 1524 | Hynek Gross |- | align = "center" | XXII. | Řády selské a instrukce hospodářské 1350-1626 | [[Josef Kalousek]] | align = "center" | 1905 |- | align = "center" | XXIII. | Řády selské a instrukce hospodářské 1627-1698 | [[Josef Kalousek]] | align = "center" | 1906 |- | align = "center" | XXIV. | Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780 | [[Josef Kalousek]] | align = "center" | 1908 |- | align = "center" | XXV. | Řády selské a instrukce hospodářské 1781-1850 | [[Josef Kalousek]] | align = "center" | 1910 |- | align = "center" | XXVI. | Zprávy o statcích a přech venkovských z archivu města Prahy (A-K) | [[Josef Teige]] | align = "center" | 1909 |- | align = "center" | XXVII. | Dopisy Karla st. z Žerotína z let 1591-1610. | [[František Dvorský (historik)|František Dvorský]] pomocí úředníků Zemského archivu Království českého | align = "center" | 1904 |- | align = "center" | XXVIII. | Zprávy o statcích a přech venkovských z archivu města Prahy (L-Z) | [[Josef Teige]] | align = "center" | 1912 |- | align = "center" | XXIX. | Dodavek k řádům selským a instrukcím hospodářským 1388-1779 | [[Josef Kalousek]] | align = "center" | 1913 |- | align = "center" | XXX. | Registra vejpovědní mezní úřadu nejvyššího purkrabství Pražského z let 1508-1577 | [[Václav Schulz]] | align = "center" | 1913 |- | align = "center" | XXXI. | První kniha provolací desk dvorských z let 1380-1394 | [[Gustav Friedrich]] | align = "center" | 1921 |- | align = "center" | XXXII. | Registra soudu komorního z let 1519-1524 | [[Jaromír Čelakovský]] | align = "center" | 1915 |- | align = "center" | XXXIII. | Registra soudu komorního z let 1524-1526 | [[Jaromír Čelakovský]] | align = "center" | 1918 |- | align = "center" | XXXV. | Druhá kniha provolací desk dvorských z let 1395-1410 | [[Gustav Friedrich]] | align = "center" | 1935 |- | align = "center" | XXXVI. | Třetí kniha provolací desk dvorských z let 1411-1448 | [[Gustav Friedrich]] | align = "center" | 1941 |- | align = "center" | XXXVII. | Čtvrtá kniha provolací desk dvorských z let 1453-1480 (svazek 1-3) | [[Gustav Friedrich]] | align = "center" | 1941–1944 |- | align = "center" | XXXVIII | Popravčí a psanecké zápisy jihlavské z let 1405-1457 | [[František Hoffmann]] | align = "center" | 2000 |- | align = "center" | XXXIX | Codex Přemyslaeus. Regesty z výpisů z dvorských register Václava IV. z doby kolem a po roku 1400. Regesten aus den Auszügen von den Hofkanzleiregistern Wenzels IV. aus der Zeit um und nach 1400. | [[Ivan Hlaváček]] | align = "center" | 2013 |- |XL/1 |Registra losungarum civitatis Iglaviensis 1425-1442. Tomus primus. Prooemia. Introductiones. Textus. Rejstříky městské sbírky jihlavské z let 1425-1442. Svazek první. Předmluvy. Úvody. Text. |[[František Hoffmann]] |2004 |- |XL/2 |Registra losungarum civitatis Iglaviensis 1425-1442. Tomus secundus. Tabulae. Index nominum et rerum. Editiones et opera textum illustrantia. Abbreviatione. Imagines. Rejstříky městské sbírky jihlavské z let 1425-1442. Svazek druhý. Tabulky. Index jmenný a věcný. Edice a literatura. Zkratky. Obrazové přílohy. |[[František Hoffmann]] a indexem jmenným a věcným opatřil Petr Dvořák |2004 |- |XLI |Prameny k dějinám Židů v Čechách a na Moravě ve středověku. Od počátků do roku 1347 |Lenka Blechová, [[Eva Doležalová]], [[Martin Musílek]], Jana Zachová, Daniel Polakovič a Tamás Visi |2015 |- |XLII |Nejstarší městská kniha táborská z let 1432-1452 |Alena M. Černá, [[František Šmahel]] a rejstřík zpracoval Jan Vojtíšek |2017 |- |XLIII |Acta correctoris cleri civitatis et diocesis Pragensis annis 1407-1410 comparata |Jan Adámek |2018 |- |XLIV |Listinné garance náboženských poměrů na šlechtických panstvích v Čechách a na Moravě (1436-1620) |Josef Hrdlička |2025 |- |XLV |Registrum na deset truhlic s privilegii Českého království. Soupis listin uložených v korunním archivu na Karlštejně z počátku 16. století |[[Lenka Bobková]], [[Tomáš Velička]], [[Mlada Holá]], Tereza Hejdová, Lenka Vodrážková |2025 |} rpd6t2cqa5ftgxg4en01ssccz2sxca2 0 99895 345045 2026-10-19T18:10:03Z Jklamo 2750 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = z Golče | PŘEDCHOZÍ = Golcev | DALŠÍ = Golčův Jeníkov }} {{Textinfo | TITULEK = z Golče | AUTOR = [[Autor:Martin Kolář|Martin Kolář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Desátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1896. S.&nbsp;256-257. {{Kramerius|nkp|b68fc590-0b21-11e5-b309-005056825209}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Goltzové z Goltze }} {{Forma|pro…“ 345045 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = z Golče | PŘEDCHOZÍ = Golcev | DALŠÍ = Golčův Jeníkov }} {{Textinfo | TITULEK = z Golče | AUTOR = [[Autor:Martin Kolář|Martin Kolář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Desátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1896. S.&nbsp;256-257. {{Kramerius|nkp|b68fc590-0b21-11e5-b309-005056825209}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Goltzové z Goltze }} {{Forma|proza}} z '''Golče''', po německu ''von der Goltz'', nazývá se rod svobodných pánů a hrabat v Prusku a Nizozemsku, jenž má štít na zdél rozdělený: v pravo v poli stříbrném červenou zeď o čtyřech stěch, na kterých dvou zadních lev zlatý stojí, v předních dvou tlapách zlatý prsten drže; v levé polovici modré jest snížená zlatá krokev, nad níž jsou dvě lilie zlaté a pod ní jedna. Štít zdobí tři helmy. Na prvním helmě jest lev s prstenem, na druhém dvě ozbrojené ruce, které v zápěstí na příč přes sebe jsou přeloženy, pravicí zlatý meč špicí nahoru obrácený, levicí zlatý klíč též nahoru obrácený držíce a jako ruce tak i předměty v nich zase na příč přes sebe leží, meč v pravo na klíči, pravice pak pod levicí. Na třetím helmě jest panna kusých rukou v červeném rouše a se třemi zlatými routami na hlavě. (Vyobr. č. 1568.) [[Soubor:Ottův slovník naučný - obrázek č. 1568, Erb pánů z Golče.png|náhled|Č. 1568. Erb rodu z Golče]] Štít v pravé polovici erbu jest polský erb »prawdzic« a s ním souvisí pověst, že předek rodu tohoto {{Prostrkaně|Ondřej}} z {{Prostrkaně|Dienheimu}} z Porýnska asi r. 1123 do Polska přišed, s dcerou sudího Jana Pravdy se oženil a tři syny s ní zplodil, kteří v čele tří rodin zvláštních se jmenují; {{Prostrkaně|Jan}} stal se předkem hrabat z {{Prostrkaně|Golczewa}}, kteří jméno své proměnivše po německu ''von der Goltz'' se psali a do Pomořanska se odstěhovali. Bratří {{Prostrkaně|Arndt, Kunrát a Jan}} vystavěli r. 1297 město Dramburg a r. 1378 {{Prostrkaně|Jindřich a Klaus}} br. z Goltze spolu se svým strýcem {{Prostrkaně|Tylem}} léna dostali od kláštera Choryňského. {{Prostrkaně|Kunrát Černý}} v. d. G. na Wuhrově založil klášter františkánský v Dramburce r. 1431 a současně s ním žil {{Prostrkaně|Kunrát Bílý}} na Řepově, kteří oba stali se praotci větve černé a větve bílé pánů v. d. G. R. 1573 koupili br. {{Prostrkaně|Jiří a Jáchym}} z '''G.''' na Kurtově ves Leine a r. 1586 postoupil {{Prostrkaně|Jan}} v. d. G. sed. na Klausdorfě, Heinrichsdorfu a Brotzenu práva své manželky Doroty z Versenu na statky jejího prvního manžela Henniga ze Steinwehru švakru svému Valentinovi z Witten. {{Prostrkaně|Günther}} z '''G.''' byl r. 1603 přijat za obyvatele markrabství Moravského a {{Prostrkaně|Reinhardt}} r. 1615. Günther byl generallieutenantem a r. 1614 vyslán od země Moravské na říšský sněm do Lince; Reinhart byl poslem rytířského stavu z Moravy do Čech k Bedřichovi Falckému vypraveným a nejv. kommissařem válečným od stavů mor. zvolen roku 1620. V květnu 1621 byl již ve službách císařských plukovníkem a jmenuje se ještě roku 1628. {{Prostrkaně|Martin Maximilian}} z '''G.''' stal se též ve službách císařských v 30leté válce polním zbrojmistrem a obdržel od Ferdinanda II. konfiskované statky měst. a tvrz Jeníkov, po něm {{Prostrkaně|Golčův Jeníkov}} nazvaný, ves Záběhlice, statek a ves Žandov, ves Rašovice, statek Podmokly, ves Přibislavice a ves Kozohlody r. 1636. Na pokání za smrt Pappenheima, kterého zabil v souboji na nynějších Mariánských hradbách v Praze r. 1647, založil s manželkou Majdalenou z Opsinig r. 1650 v Golčově Jeníkově špitál a loretskou kapli s obydlím, kamž uvedl několik kněží z kolleje jesuitské v Kutné Hoře, dav jim k výživě statek Žandov. Vystavěl též r. 1650 krásný zámek v G. Jeníkově a zemřel potom bezdětek. {{Prostrkaně|Kryštofa Jindřicha}} z '''G.''', švédského plukovníka na Melbu a Welschenburce, zastřelili císařští v Damicích r. 1643. {{Prostrkaně|Jáchym Rüdiger}} v. d. G. na Bartíně, Barvíně, Quackenburku, Klausdorfě a Nové Golci věnoval se za dozoru svého strýce Maximiliána studiím válečným a po míru Westfálském vstoupil do služeb francouzských, kde se tak vyznamenal, že Ludvík XIV. r. 1653 erb jeho třemi liliemi rozhojnil a r. 1669 za svob. pána jej povýšil. R. 1674 stal se v Braniborsku generálem infanterie a byl r. 1675 gen. polním maršálkem v Dánsku. R. 1680 touž důstojností poctěn byl od kurfiršta saského Jana Jiřího III. a přispěl r. 1683 vydatně k osvobození Vídně od Turků, načež brzo bezdětek v Drážďanech zemřel. {{Prostrkaně|Jindřich}} v. d. G. na Klausdorfě, Lubině, Appelwederu, Nové Golci, Hammeru atd. byl r. 1672 praporečníkem braniborským, 1679 kapitánem tělesní stráže, 1685 majorem a 1688 obristlieutenantem. R. 1702 jmenoval jej král Bedřich I. generálmajorem a potom velitelem Gdanska. R. 1709 byl od cara Petra I. do Ruska jako gen.-lieutenant polního maršálka povolán a platné služby tam konal. {{Prostrkaně|Jiří Kunrát}} na Heinrichsdorfě, Kutilově, Neukranzu atd., pruský gen.-major († 1747), těšil se takové přízni svého mocnáře, že ten po jeho smrti zvláštní pochvalný spis o něm složil a v akademii věd čisti dal. {{Prostrkaně|Karel Kryštof}} v. d. G. byl pruským gen.-lieutenantem a velitelem ve Frankfurtě n. O., koupil Velký Küssov r. 1752, Retzovsfelde r. 1753 a Švochov r. 1756. {{Prostrkaně|Karel František}} († 1804), pruský gen.-lieutenant jízdy, tajný státní a vojenský ministr a rytíř řádu »pour le mérite« vyznamenal se zvláště v bitvě u Zorndorfu. Pruskými hrabaty stali se r. 1786 polský gen.-lieutenant {{Prostrkaně|Karel Bedřich}} svob. p. v. d. G. na Wahlbruchu, {{Prostrkaně|Bernard Vilém}}, plukovník pruský a jeho strýc {{Prostrkaně|Karel Alexandr}}, pruský obristlieutenant, roku pak 1787 {{Prostrkaně|Jan Vilém}}, pruský plukovník husarský. {{Prostrkaně|August Bedřich}} hr. v. d. G. a {{Prostrkaně|Robert}} hr. v. d. G. byli státníky pruskými. Viz o nich von der {{Prostrkaně|Goltz}}. Jak rozvětvený rod Goltzů jest, o tom svědčí, že r. 1875 v pruském vojsku bylo 21 důstojníků, jak svobodných pánů tak hrabat z '''G.''' a že šest hlavních větví se čítá, ze kterých dvě dohromady jedenácte haluzí mají. V Čechách žila v XVII a XVIII. stol. haluz větve Wuhrovské mimo svrchu připomenuté členy této rodiny. Rytíř {{Prostrkaně|Jan}} z '''G.''' koupil roku 1662 Maštov a r. 1667 Kobylníky, k nimž též Paleč přikoupil, stal se cís. appellačním radou a tajným sekretářem v dvorské kanceláři; syn jeho {{Prostrkaně|Jan Karel}} byl cís. radou, soudcem zemským, purkrabím hradu pražského a hejtmanem malostranským a potvrdil r. 1688 Mašťovským svobody jejich († 1695). Tak učinil též r. 1701 {{Prostrkaně|Jan}} svob. p. z '''G.''', {{Prostrkaně|Václav Antonín}}, syn Jana Karla, ujal statek Kobylníky, ale prodal jej již r. 1706; r. 1714 koupil si statky Hamr a Val, ale špatným hospodářstvím nadělal mnoho dluhů a jeho vdova Kateřina z Frankenfeldu prodala toto zboží kněžně Eleonoře Amálii ze Schwarzenberka. {{Prostrkaně|Jan Arnošt}} z '''G.''' byl r. 1731 za českého hraběte povýšen a bratří {{Prostrkaně|Jan Nep. František}} a {{Prostrkaně|Arnošt Jan}} stali se r. 1766 říšskými hrabaty, Jan František pak r. 1764 říšským sv. pánem. Mašťov dědil po hr. Janu Františkovi jeho bratr {{Prostrkaně|Arnošt Jan}} r. 1752, který se dne 30. prosince 1792 zastřelil; panství Mašťov dostalo se Vojtěchu Mladotovi svob. p. ze Solopisku. Viz též von der {{Prostrkaně|Goltz}}. ''[[Autor:Martin Kolář|Klř.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Šlechtické rody v Ottově slovníku naučném]] blcgx3s0z2fp12mqdql1n8r2vkkz42v 250 99896 345049 2026-10-19T20:15:33Z JAn Dudík 532 /* Korektura:Nebylo zkontrolováno */ založena nová stránka s textem „==Helské písně.== {{Forma|proza}} Písně a hry Helské, polské „Hailki“, tak nazvané, zpívaly a provozovaly se v pondělí a v úterý velikonoční po polední po službách božích; nyní však i v jiné prázdné dni jarní se zpívají a hrávají. ==1.== H é l a . {{Forma|proza}} Zpěv dvousborový. Jako tuto první řádek, tak i každý následující se rozšiřuje. <poem> 1 sbor. Héla, Héla! paní naše, :::žumber, žumber d…“ 345049 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="JAn Dudík" /></noinclude>==Helské písně.== {{Forma|proza}} Písně a hry Helské, polské „Hailki“, tak nazvané, zpívaly a provozovaly se v pondělí a v úterý velikonoční po polední po službách božích; nyní však i v jiné prázdné dni jarní se zpívají a hrávají. ==1.== H é l a . {{Forma|proza}} Zpěv dvousborový. Jako tuto první řádek, tak i každý následující se rozšiřuje. <poem> 1 sbor. Héla, Héla! paní naše, :::žumber, žumber d á ; ::Héla, Héla! paní naše, :::žumber, žumber, :::šveděr, šveděr, :::tarun, tandará. 2 sbor. Co nám chtěla pani naše? 1 „ Poslala nás pro sekýrku. 2 „ Co s tou sekýrkou dělat budem ? 1 „ Budeme s ní dříví sekat. 2 „ Co s tím dřívím dělat budem? 1 „ Budem z něho housle dělat. 2 „ Co s houslema dělat budem? 1 „ Budem na ně pannám hráti. 2 „ Co nám za to panny dají? Oba sb. S první budem tancovali, :::druhá bude postel stláti, :::třetí budem milovati. </poem> <small>Z Hradecka. Srov. Zpěv. 1, str. 3: „Hoja! dunďa Hoja!“</small> {{Konec formy}} ==2.== H ru šk a. (Nápěv 609.) <poem> Stoji hruška v oudolí — hej! radost má! <ref name=prvni>Jako první, tak i každá další sloha ve zpěvu se rozšířuje.</ref> na ní hrušky červeny — hej! hej! karmazínová ! <ref name=prvni /> Jsou do poly zeleny a vod poly červeny. Vylez na ně, Jeníčku! natrhej jich trošíčku. Šel Jeniček, natrhal, svěj panence poslal dar. Tu máš, holka, hruštičku, dej mi za ni ručičku. </poem> <small>Z Plzeňska. — Sr. Suš. 751. —1) </small> ==3.== C h m e l. <poem> Stojí tyčka v prostřed dvoře — chvála tobě, velký Bože, ::Bože v nebesích!<ref> Opětuje se po každém řádku.</ref> na tej tyčce chmelí roste; až to chmelí otrháme, piva z něho navaříme. Kdo to pivo piti bude? Vašíček ho piti bude, až o svatbě míli bude. Kam mu půjdem pro nevěstu? Za ty lesy, za ty hory, k Vitochovům do komory. V tej komoře bíly lože, na tom loži panna leží, zlatý prsten v ruce drží. Kdo ten prsten nosit bude? Vašíček ho nosit bude, až po svatbě míti bude. </poem> <small>Z Chrudimska. — Sr. Suš. 749. — </small> ==4.== K r á lo v s k á panna* <poem> Héla! Héla! helilalou! V tom královém dvoře, v té zlaté komoře lůžko stojí, na tom zlatém lůžku panna leží, na té panně bílá ruka, na té ruce zlatý prsten, skrz ten prsten tráva roste: kdo tu trávu žiti bude, ten tu pannu míti bude. Héla! Héla! helilalou! </poem> <small>Z Jičínska. — Sr. Suš. 749.</small><noinclude></noinclude> 4yltaqq6o2994cyaw0es49oa1hzvk01 250 99897 345050 2026-10-19T20:21:18Z JAn Dudík 532 /* Korektura:Nebylo zkontrolováno */ založena nová stránka s textem „== 25. == Kámen <poem> Pod našima okny širokej kámen: sedávej, holečku, sedávej na něm; dá li pán Bůh štěstí, požehnání za tvoje upřímné milování. </poem> <small>Z Budějovicka.</small> ==26.== V y b id k a * (Nápěv 286.) <poem> Když sem odcházel, muzika hrála; moje nej milejší pro mne plakala. Ach, neplač pro mne, pojď raděj se mnou: a já tobě koupím sukni zelenou. Sukni zelenou, ne tuze dlouhou, abysi ty mohla v…“ 345050 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="JAn Dudík" /></noinclude>== 25. == Kámen <poem> Pod našima okny širokej kámen: sedávej, holečku, sedávej na něm; dá li pán Bůh štěstí, požehnání za tvoje upřímné milování. </poem> <small>Z Budějovicka.</small> ==26.== V y b id k a * (Nápěv 286.) <poem> Když sem odcházel, muzika hrála; moje nej milejší pro mne plakala. Ach, neplač pro mne, pojď raděj se mnou: a já tobě koupím sukni zelenou. Sukni zelenou, ne tuze dlouhou, abysi ty mohla vandrovat se mnou. Povandrujeme pres hory, doly, a lesové budou naše komory. Tráva zelená naše peřina: tam budeme spávat a se milovávat, holka rozmilá. </poem> <small>Z Plzeňska. — Srov. Čel. I, 60.</small> ==27.== C e lí o ne b á t l f (Nápěv 286.) <poem> Ach holka, holka! černé oči máš: a já se tě bojim, že mne oklamáš. „Kdybych já měla ještě černější, neboj ty se, neboj, můj nejmilejší! Neboj se, neboj mých černých očí: ale jen se varuj klevetných řečí.“ </poem> <small>Z Plzeňska. — Srov. Čel. I, 60; Kol. 1, 329.</small> ==28.== Slib. (Nápěv 286.) <poem> Vrána na dubě <ref>Straka na dubě.</ref> žaludy klube: a to sám pán Bůh ví, čí holka bude! „Čí pak bych byla, když jsem slíbila: pod zeleným dubem,<ref>tam pod tímm dubem, kde jsem seděla.</ref> že my svoji budem, jsem ti pravila.“ </poem> <small>Z Plzeňska. — Srov. ČeL J, 60.</small><noinclude></noinclude> shelyqvhorrgyroeogjdz2skch93hig 250 99898 345051 2026-10-19T20:27:20Z JAn Dudík 532 /* Korektura:Nebylo zkontrolováno */ založena nová stránka s textem „==393.== P r o k la t á lá «k a ( (Nápěv 436.) <poem> Na tej naší návsi vysokej strom: aby do tej lásky uhodil hrom! uhodil prudce, rozrazil srdce: aby nerušilo lásky více. Jest-li se mnš ten svět nepovede, nebudu naříkat ' než na tebe: že's mě, holečku, chudou děvečku zanechal, potom se chytil jiné. </poem> <small>Z Budějovicka.</small> ==394.== K alost. (Nápěv 386.) <poem> Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hu…“ 345051 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="JAn Dudík" /></noinclude>==393.== P r o k la t á lá «k a ( (Nápěv 436.) <poem> Na tej naší návsi vysokej strom: aby do tej lásky uhodil hrom! uhodil prudce, rozrazil srdce: aby nerušilo lásky více. Jest-li se mnš ten svět nepovede, nebudu naříkat ' než na tebe: že's mě, holečku, chudou děvečku zanechal, potom se chytil jiné. </poem> <small>Z Budějovicka.</small> ==394.== K alost. (Nápěv 386.) <poem> Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, hndu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejší! Zafoukej, větříčku,<ref>Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančíčku: že ji pozdravuju atd. </ref> v pravou stranu: že mého Jenička pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milování! </poem> <small>Z Hradecka. — Srov. Čel. I, 48. III, 25; Kol. II, 299.</small> {{Oddělovač}} (Nápěv 386.) <poem> Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem ji hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi tesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nej milejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrti všecko zlé že zakusíš. <small>Přídavek pozdější:</small> Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: </poem><noinclude></noinclude> 6346eqv3tq3f8jxwfazlgr7egp5l8am 250 99899 345052 2026-10-19T20:31:00Z JAn Dudík 532 /* Korektura:Nebylo zkontrolováno */ založena nová stránka s textem „<poem>trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolestí trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále. </poem> <small>Z Kouřimska.</small> ==395.== B i lý čepeček * (Nápěv 388.) <poem> Mé milé, rozmilé potěšeničko! ty jsi mě loudilo na ponebíčko; na ponebíčko, já byl opilý: nýčko musíš nosit čepeček…“ 345052 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="JAn Dudík" /></noinclude><poem>trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolestí trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále. </poem> <small>Z Kouřimska.</small> ==395.== B i lý čepeček * (Nápěv 388.) <poem> Mé milé, rozmilé potěšeničko! ty jsi mě loudilo na ponebíčko; na ponebíčko, já byl opilý: nýčko musíš nosit čepeček bílý. Kdybych já to byla dřívejc věděla, nebyla bych tobě vodevírala: obejdi kolem, jdi s pánem Bohem: ty nejsi, holečku, mé lásky hoden! </poem> <small>Z Budějovicka.</small> ==396.== P ř e c n e ja l m á . (Nápěv 218.) <poem> Co jsem se nachodil, našlapal bláta: přede jsem tě nedostal, hubičko zlatá! bláta našlapal, tebe nedostal, co ještě jinšího pro tebe vystál! </poem> <small>Z Klatovska.</small> ==397.== O pu štěná. (Nápěv 378.) <poem> Měla jsem já milovnička jednoho, ach jednoho, nebylo mu v šírém světě rovného, ach rovného: ten mě dlouho miloval, že budem sví, sliboval, a nyní mne naposledy zanechal, ach zanechal! Vždyť pak není mé srdéčko ledacos, ach ledacos, aby mi chtěl ubližovat ledakdos, ach ledakdos; mé srdéčko upřímné div žalostí nezhyne: kdo je souží, toho pomsta nemine, ach nemine! </poem> <small>Z Berounska.</small> ==398.== Opuštěný. (Nápěv 308.) <poem> Když se to žítko, žitko v poli vymetalo, tehda mě ještě, ještě děvče milovalo; milovalo, slibovalo: ale teď už mne, už mne, už mne zanechalo! </poem> <small>Z Budějovicka.</small> ==399.== M eitálý m ilenec. (Nápěv 307.) <poem> Když se ten ovísek vyme- vyme- vymetávál, ještě mne můj milej milo- milo- milovával; milovával, slibovával, že on si mě vezme za rok, za dvě, za tři léta. </poem><noinclude></noinclude> o1bogekvnn0qi2kw1iqq6kbdttdrl55 250 99900 345053 2026-10-19T20:36:01Z JAn Dudík 532 /* Korektura:Nebylo zkontrolováno */ založena nová stránka s textem „===444.=== Mrňoukající kolečka (Nápěv 48) <poem> Když jsem jel okolo fary, kolečka mně mrňoukaly; pan farář se na mě kouká : Chlapče, co ti to mrňouká? „Mrňoukají to kolečka, že m ne nechce má Ančička; a já je zaleju vodou: namluvím si holku jinou.“ </poem> <small>Z Klatovska.</small> ==445.== H o l k a nanic* (Nápěv 430.) <poem> Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já…“ 345053 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="JAn Dudík" /></noinclude>===444.=== Mrňoukající kolečka (Nápěv 48) <poem> Když jsem jel okolo fary, kolečka mně mrňoukaly; pan farář se na mě kouká : Chlapče, co ti to mrňouká? „Mrňoukají to kolečka, že m ne nechce má Ančička; a já je zaleju vodou: namluvím si holku jinou.“ </poem> <small>Z Klatovska.</small> ==445.== H o l k a nanic* (Nápěv 430.) <poem> Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já o tě víc. </poem> ==446.== J a b líč k o i poselstvím * (Nápěv 649.) <poem> Teče voda od javora<ref><small>Také:</small> Teče voda od javora, teče voda široká atd. </ref> okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom at se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vytaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyt já nejsem jeho milá; a on není z rfiže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyt jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není — zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ </poem> <small>Z Berounska a z Čáslavska. — Srov. Čel. I, 37; Suš. 356.</small> ==447.== f l á m a a d c e ra* (Nápěv 359) <poem> Hrášek květe, vika taky: máma hezká, dcera taky; hrášek květe, vika ne: dcera hezká, máma ne. Málo pšenic, málo žita: byla’s holka pro mě bita; málo pšenic, málo žit: nemusím tě holka mít. </poem> <small>Z Klatovska.</small> ==448.== SE&rmutek n a vývratk u . (Nápěv 701.) <poem> Za Strakonici zelenej vršek; vyšlo mračínko, bude z něj pršet. Bude z něj pršet tichá vlažička: že mně odpoví moje holčička. </poem><noinclude></noinclude> q0xilsm5ecpzb62bipsp3qzbyilhxdy 250 99901 345054 2026-10-19T20:40:38Z JAn Dudík 532 /* Korektura:Nebylo zkontrolováno */ založena nová stránka s textem „<poem> osel za pekaře a tchoř za kuchaře a oroseným kancem. K tomu za družičky dvě krásné děvečky zvolil: lišku s laní; ty přítomny byly, nevěstě sloužily. krásné koze paní. Když po jídle bylo, komu se líbilo, k tanci se chápali; mládenec zajíček činil bystrý skoček, dostal facalíček od panny družičky, překrásné lištičky, kteráž na něj brala; když se bystře točil a proti ní bočil, hned mu věnec dala.…“ 345054 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="JAn Dudík" /></noinclude><poem> osel za pekaře a tchoř za kuchaře a oroseným kancem. K tomu za družičky dvě krásné děvečky zvolil: lišku s laní; ty přítomny byly, nevěstě sloužily. krásné koze paní. Když po jídle bylo, komu se líbilo, k tanci se chápali; mládenec zajíček činil bystrý skoček, dostal facalíček od panny družičky, překrásné lištičky, kteráž na něj brala; když se bystře točil a proti ní bočil, hned mu věnec dala. Chrt mu to záviděl, že krásnou pannu měl; jak po žrádle bude, chce do pole jíti, jeho pobídnout v kordy neb pistole Zajíc se mu ozval, darebou jej nazval, že se mu postaví: jakož poctivý je, že se bránit bude, záda svá nastaví. Lev, jsa pán pokoje, různic nemiluje, poručil jim hnedky, by si pokoj dali a se nevadili pod pět set pokuty. Ježek ušlechtilý, krásný a spanilý, rozkošného těla kunu si namlouval, pěkně jí objímal, řka, by jeho chtěla. Jelen připil krávě z prázdného korbele; pěkně s uctivostí klobouček posmekna, žádal jí, takto řka: „Vstávej, pfijdem k tanci!“ Kráva ráda byla, hnéd se k tanci měla, k kobyle tak řkouce: „Ach což jsem já ráda, až mě svrbí záda, že mě pan jelen chce!“ Kobyla jí řekla: „Máš to štěstí z pekla na ty milovníky! já od rána sedím a škaredě hledím, nechtějí mě vzíti. Prv měla bůvola od samého rána, teď zas jelen přišel: já bych byla ráda, bych jednoho měla.“ Velbloud to uslyšel, kterak ona praví, myslil: „Jest ctná paní, já ji budu chtíti; dostanu věneček aneb facalíček, mohu si ji vzíti.“ Křeček vytáh’ boty, popjal si kalhoty o tři lokte vejše, vstal, bral se k veverce, té krásné panence, řka : „Jak se mně stejště tam dále seděti!“ počal jí prositi, aby s ním k tanci šla; {{Oddělovač}} </poem><noinclude></noinclude> pzfeuz6quwwqfi48suaaf2liio3d5z9 250 99902 345055 2026-10-19T20:44:19Z JAn Dudík 532 /* Korektura:Nebylo zkontrolováno */ založena nová stránka s textem „<poem> sysel hnedky z díry, jenž byl hoden víry, řek’, by nechodila. Křeček k syslu s takou: „Odpusť mi s tvou pannou trochu k tanci jití; škody neudělám, za toí připovidám; chci vesel pobyti.“ On mu neodpustí, že, prý, mu dá pěstí, aby mu pokoj dal. Sysel tu stojíce takto jemu vece: má-li dát, aby dal. Křeček čerstvý jsouce, nepomeškajíce vzal sysla za vlasy, jednou rukou ho rval, druhou přes hubu pral ukrutně…“ 345055 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="JAn Dudík" /></noinclude><poem> sysel hnedky z díry, jenž byl hoden víry, řek’, by nechodila. Křeček k syslu s takou: „Odpusť mi s tvou pannou trochu k tanci jití; škody neudělám, za toí připovidám; chci vesel pobyti.“ On mu neodpustí, že, prý, mu dá pěstí, aby mu pokoj dal. Sysel tu stojíce takto jemu vece: má-li dát, aby dal. Křeček čerstvý jsouce, nepomeškajíce vzal sysla za vlasy, jednou rukou ho rval, druhou přes hubu pral ukrutně v ty časy. Lehkomys’ný křeček bil sysla, až všecek po tváři zšedivěl. Vydra ho želela, veverka plakala; kdož koliv jej viděl, každý ho litoval. Jezovec nemeškal, chramostejla ctného k rychtáři odeslal, řka, aby mu vzkázal dobrý den od něho; že ho za to žádá, poněvadž tu moc má sobě poručenou, aby do hospody přisel hned té doby, neb že se tam perou. Chramostejl jda, věřte, potkal se na cestě s rychtářem beranem, an si zvolna kráčí, rozmlouvati ráčí s jeho milostí lvem. Vida je zdaleka, hned kuklici smeká a poklonu činí, slušně pozdravuje; tu všem oznamuje to své poručení. Lev rychtáři moc dal, aby je porovnal podlé své libosti, a sám klusal domů. Beran, jsa rád tomu, běžel mezi hosti. Přijda do hospody, tu před ním v ty doby slavný mezek s srncem od stolu vyvstali, poctu mu podali, teplé pivo s hrncem. On sed’ za stůl s nimi. To po malé chvíli byli přivedeni křeček s syslem spolu; tu před ním u stolu byli vyslýcháni. On je hned porovnal: sysel pokutu dal na tři sudy piva, to proč jest začínal a potom zapíral, pro svá ústa lživá. Když se porovnali, zas veselí byli, muziky troubily; opice s oslíčkem, kolčava s kralíčkem skočnou tancovali. Nedvěd na housle hrál, slon na citeru pral a sobol na basu; </poem><noinclude></noinclude> 5i9mme224bahxku2yj0yozuvo6p4euh 250 99903 345056 2026-10-19T20:50:38Z JAn Dudík 532 /* Korektura:Nebylo zkontrolováno */ založena nová stránka s textem „<poem> velmi zvučně hráli, až všickni plesali z toho jejich hlasu. V tom špižírna zpustla, voda v sudě zhustla, kvasnice rozlili. Tak byl kvasu konec, bejk zvonil na zvonec, všickni se rozběhli. </poem> <small>Z prostého starého vydání. Srov. Kol. II, 188; Litev. (Čel.) 129.</small> ==172.== Svatba psova* (Ndpév 771.) <poem> Kočka se vdávala, pes se ženil; náš kulhavý valach za družbu byl, a slepá kobyla za družičku: dala…“ 345056 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="JAn Dudík" /></noinclude><poem> velmi zvučně hráli, až všickni plesali z toho jejich hlasu. V tom špižírna zpustla, voda v sudě zhustla, kvasnice rozlili. Tak byl kvasu konec, bejk zvonil na zvonec, všickni se rozběhli. </poem> <small>Z prostého starého vydání. Srov. Kol. II, 188; Litev. (Čel.) 129.</small> ==172.== Svatba psova* (Ndpév 771.) <poem> Kočka se vdávala, pes se ženil; náš kulhavý valach za družbu byl, a slepá kobyla za družičku: dala mu šáteček a kytičku. </poem> <small>Z Prachenska.</small> ==173.== S vatb a z la t o lilá v k o v a . (Ndpév 976.) <poem> Oženil se zlatohlávek, vzal on sobě mušku: hodil mušku pod podušku, měl ji za ženušku. </poem> <small>Z Prachenska.</small> ==174.== Svatba zelin* <poem> Řípa se vdávala, celer výskal, mrkev tancovala a křen pískal. </poem> <small>Z Hradecka.</small> ==175.== Ševcovská svatba* (Ndpév 269.) <poem> Když se ševci ženili, na svatbě jsme nebyli: ani mistr, ani já, ani naše mistrová. </poem> <small>Z Berounska.</small> ==176.== Potěcha. (Nápév 606.) <poem> Staral se chudej s chudou, jak spolu živi budou; pán Bůh jim povídal, že víc má, nežli dal: že jim dá pytel mouky, aby si pekli dolky. </poem> <small>Z Plzeňska.</small> ==177.== P otěch a. (Ndpév 468.) <poem> Nestarej se, ženo mál že my nic nemáme:<ref>co budeme jísti.</ref> zabijeme komára, masa naděláme. <ref> bude masa dosti.</ref> Půl ho dáme do komína, půl ho uvaříme: nestarej se, ženo má, že se nenajíme!<ref> však my se najíme.</ref> </poem> <small>Z Prachenska. — Srov. Suš. 672.</small> ==178.== M ajetek. (Ndpév 342.) <poem> Dycky lidi povídají, že my nic nemámy : a my mámy na ponebí půl votypky slámy! </poem> <small>Z Prachenska.</small> ==179.== M lad á žena* (Ndpév 4 5 6 ) <poem> Není lepší jako mladá žena, neb ona se rozveselí sama: ráno dá hubičku a v poledne dvě, na večer si sama ke mně sedne. </poem> <small>Z Berounska.</small><noinclude></noinclude> t08cbab9qotol8koyoac0co4rd469vs