Wikizdroje
cswikisource
https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana
MediaWiki 1.48.0-wmf.4
first-letter
Média
Speciální
Diskuse
Uživatel
Diskuse s uživatelem
Wikizdroje
Diskuse k Wikizdrojům
Soubor
Diskuse k souboru
MediaWiki
Diskuse k MediaWiki
Šablona
Diskuse k šabloně
Nápověda
Diskuse k nápovědě
Kategorie
Diskuse ke kategorii
Autor
Diskuse k autorovi
Edice
Diskuse k edici
Stránka
Diskuse ke stránce
Index
Diskuse k indexu
TimedText
TimedText talk
Modul
Diskuse k modulu
Podujatie
Diskusia k podujatiu
Česká otázka/Naše obrození smysl národní a historický: humanita
0
9797
346234
256637
2026-11-15T11:44:46Z
Lenka64
2855
částečná korr.
346234
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Česká otázka
| AUTOR = Tomáš Garrigue Masaryk
| ČÁST = Naše obrození smysl národní a historický: humanita
| PŘEDCHOZÍ = Našeho obrození doba čtvrtá: časové směry a tužby
| DALŠÍ = O naší nynější krisi
}}
{{SHORTTOC}}
{{Textinfo
| TITULEK = Naše obrození smysl národní a historický: humanita
| AUTOR = [[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
| ZDROJ = MASARYK, T. G. ''Česká otázka''
| ONLINE = {{Internet Archive|eskotzkasnahyat00masagoog}}
| VYDÁNO = Praha, Pokrok 1908. 2. vydání.
| LICENCE = PD old 70
}}
{{Forma|proza}}
== 78. ==
Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní má pro nás Čechy hluboký smysl národní a historický — humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou překleneme duchovní a mravní spánek několika století, humanitou kíáčet máme v hlavě lidského pokroku. Humanita znamená nám náš národní úkol vypracovaný a odkázaný nám naším Bratrstvím: humanitní ideál je všecek smysl našeho národního života.
Tento náš český ideál humanitní není romantickým blouzněním. Ovšem humanita bez důsledné úsilnosti a účinnosti je mrtvá. Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a její orgánům os větným, církevním, politickým, národním — všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.
Tento praktický dosah humanitního úsilí dobře pochopil Palacký, zakládaje na humanitním ideálu naši národní a politickou rovnoprávnost. Jakým jiným, nežli tímto „přirozeným právem“ hájit mohl a měl Palacký naši národnost proti přesile sousedů? Jaké jiné záštity je slabšímu a menšímu národu proti národům silnějším a větším?
== 79. ==
Není pochybnosti, že romantismu doby toto volání po stálé a důsledné práci nepostačí: co pak nejsme národ Žižkův a Prokopův? Jsme, ale i Husův a — Komenského. Je dobře, díváme-li se zpět do naší slavné minulosti, ale musíme jí také rozumět, musíme z ní čerpat netoliko nadšení, ale i poučení.
V Žižkovi a Táborech vůbec, není pochybnosti, máme český typ, Žižka toť krev z krve naší, kost z kosti naší — ano, Žižka, to jsme my. Není to polská exaltace, jakou Mickiewicz velebí — je to nadšení zvláštní, neztrácející ani na okamžik vědomí své sleposti, je to fatalistické „ryc nebo nic“, je to srdnatost nezlomná, hrozná sokovi, ale i hrozná všedrtícímu vítězi, hrozná tomuto proto, že v hloubi duše hárá jistá pochybnost a vědomí viny.
A jak by ne — vždyť právě i Hus, Komenský a Bratří jsou typem českým, a jak historie učí, typem trvalejším a rozšířenějším. Jsme tedy národ Žižkův a Prokopův, nebo Husův a Komenského? Sami cítáváme, že nelze být obojím a proto činíváme pokus, obě tyto protivy v sobě usmířit. Avšak nedaří se nám to ještě, odsud ti zvláštní charakterové necelí, ani Táborité, ani Bratří. I v nynější naší pokleslosti vidíme to ustavičné kolísání mezi těma dvěmi charaktery a kraivnositmi — politika posledních let je přímo kopií, ale nezdravou, špatnou a malichernou našich velkých otců …
== 80. ==
Krajnosti táboritskou a bratrskou postřehl již Rokycana i dal charakteristický výraz tomuto svému poznání, modlívaje se: „Dejž nám milý Bože, v prostředek uhoditi!“
Kdo neslýchal by napořád pravidlo o zlaté prostřední cestě, které prý právě nám Čechům je tak potřebno? Je to však smutné pravidlo a zle nám, jestli se jím budeme spravovat; neboť znamená konec konců, že klátíce se mezi těmi krajnostmi, nemilou zkušeností poučeni hledáme na konec ve své nejistotě a neurčitosti prostřednost. Nikoli zlaté prostředí — ale souladně spojit máme obě vlastnosti ve vyšší jednotě duchovní a vzniknou charakterové, hořící tou pravou účinnou láskou. To pak nebude láska sentimentální a romantická, ale láska mužná, pevná, zlatá a jakožto zlato měkká a přece z kovu a z kovu ryzího, jednoduchého …
Rokycanou bohudíky české úsilí a myšlení nebylo vyčerpáno. V okamžiku, kdy kompaktata (1436), jimiž husitství s chytráckým Římem nemužně se dohodlo, byla ujednána, povstal v Chelčickém lepší vzor muže českého — jasný, důsledný, neohrožený myslitel a pracovník a přece nepřítel násilí, Hus a Žižka v jedné duši. Člověk cele český, netknutý latinskou učenou scholastikou, ale nikoli nepřítel pokroku, naopak vřelý jeho zastance a šiřitel. Chelčický stal se zakladatelem Bratrství.
Z neurčitého, nejasného husitství vzkypělo táborství, důsledné v činech podle okamžitého vnuknutí, nikoli z rozvahy; bylo nepřirozené — již za dvě desítiletí po smrti Husově bylo zničeno (Lipany 1434). Avšak zároveň padá i husitství. Neboť kompaktaty husitství mravně bylo pochováno — že tak dlouho živořilo, je jen důkaz síly reformační idee a českého národa. A v této osudné chvíli hlas svůj pozvedá Chelčický, překonávající husitism rozumem, táborství láskou. Z Chelčického povstala církev česká, udrževší se až podnes nepohlcena německým protestantstvím, jako husitism, Komenský stal se učitelem všech národů.
== 81. ==
Tato nepevnost a neucelenost našeho charakteru netkví pouze v nedostatku pevné vůle a nestálosti citův, ale i ve zvláštní nepevnosti a nedůslednosti názorů. Již naši otcové prohřešili se proti Duchu svatému: zastavili se na půl cestě a ty své bratry, kteří usilovali o důsledné provedení reformy, potlačovali; za to v trest sami byli potlačeni a potlačen celý národ.
Hus a jeho předchůdcové počínali kázat mravní a náboženskou opravu, učení se ve větší míře nedotýkali. O obnovu mravů a svobodu svědomí mravního a náboženského celý národ český stál. Z tohoto mravního a náboženského požadavku Hus a národ celý dostali se do sporu s Římem, nejvyšší autoritou ve věcech životní správy.
Jakkoli správné bylo klást důraz na život, přece husitism pochybil nepochopiv, že nový život vyžaduje i nové učení; budiž učení to podřízeno životu, ale musí být tak jak ten život, určité, důsledné. V tom však byla slabá stránka již Husova a jeho následníků; nedůsledný a neurčitý byl Rokycana, takový byl celý utrakvism — nomen, omen. Kde není důslednosti a určitosti, tam mysl stává se těkavá, společnost rozpadá se na strany a frakce a konečně nastává i mravní úpadek,
neboť není mravnost bez pevného přesvědčení. Tak i husitism, započavší mravní reformou, končil mravním chaosem. Novověký francouzský historik pěkně jej charakterisuje slovy: „Zmatek programův a nejasnost idejí v zápětí měly zlehčení povah, výlučnou péči o prospěchy hmotné, zápasy prudké i malicherné, oslabení citu národního.“ <ref>Denis, konec samostatnosti české (Vančurův překlad) p. 131</ref>
== 82. ==
Denis i jinak dobře vycítil z naší minulosti tuto slabou stránku našeho charakteru. Jednaje o Rokycanovi Denis totiž řekl, že je z těch, „kteří majíce více smělosti v srdci nežli v duši, dovedou umříti za své zásady, ale nikoli přijímati nutné důsledky jejich“.<ref>pag. 14.</ref> Podobně o Husovi samém a prvém hnutí husitském Denis napsal psychologicky právě tak správně: „Čechové od první chvíle pozbyvše sivého vůdce, který spíše stkvěl se cnostmi mučedlníka nežli duchem zakladatele náboženství, nepohnali ani nepřijali nikdy logických důsledků své smělosti.“<ref>pag. 8, 9</ref>
Ano — Denis tu správně uhodil na náš zvláštní kult a přímo náklonnost k mučednictví; v tom jeví se zvláštní passivita našeho charakteru. — Je přece významné, že nejskvělejší historie naše počíná a končí mučednictvím — sv. Václav a Hus. Tak i naše národní církev — Jednota — jak praví týž historik, měla prý přímo poslání mučednické, ačkoli zplodila i některé hrdiny.<ref>pag. 397.</ref> Opravdu je záhadou — proč musil Hus podstoupit smrt, kdežto Wiklif nikoli? Vždyť učením svým Hus daleko nebyl tam, kde Wiklif, jeho duchovní rádce — byla smrt ta skutečně nutná a neodvratná? Proč Luther dovedl žít? Vím ovšem, jací jsou tu rozdílové v době a poměrech místních, — ale zde nevysvětlují všecko jen ty poměry a okolí, zde přece také rozhodovaly i duše a rozum.
A tak silná je ta sklonnost k pasivitě, že věříme a světíme i mučednictví falešné — zavedení a znárodnění kultu Jana Nepomuckáno právě v době našeho úpadku je výstražným tomu symbolem historickým. A nepřestali jsme mít zálibu ve falešném mučednictví — kde kdo ukazuje své malé rány a žádá obdiv … Naši lži-radikálové političtí dokonce i cizině a svému politickému odpůrci imponovat chtějí svými obnaženými boulemi a jizvičkami, jako žebráci o poutích … Jen pomyšlení na to, že by Čech musil se svého dožebrávat, je mně hrozné …
== 83. ==
Kdo pozorněji se dívá na náš život veřejný, neuvidí pouze to slabošské žebráctví, ale potká se s zvláštním typem intrikánů. Intrikánství toto otravuje však všecek náš pospolitý život — proto že nedovedou být lvové, stávají se liškami, proto že nedovedou být hrdinové, stávají se lokajové a pomáhají si lokajským chytráctvím. „Politika“ je ideál těchto četných a četných lidí.
Slýchat i důvody této bezcharakternosti; malý, slabý národ si prý jinak nemůže pomoci — buď žebrat nebo intrikovat.
Je to pravda? Je to skutečně nutné, aby malý národ, aby člověk v poměrech malého národa pomáhal si intrikou, má lež v různých svých podobách stát se přímo národní zbraní? Může člověk jen ve velikém národu být pravdivým, naprosto pravdivým, nerodí se mužové bez bázně také v národech malých? Je machiavelism a lokajství nezbytná zbraň potlačených, malých a slabých?
Není — i slabý a malý může dosíci svého cíle bez intriky, ba jen tak ho vůbec dosáhne, jak skutečnost poučuje. Kdo chce a umí pracovat, nepotřebuje intriky.
Život je boj a boj ten právě malým a slabším je těžký, vždyť právě v tom všecek je smysl toho boje — o spravedlnost vždycky jen slabší stáli a jí se domáhali. Je však možné, obstát v boji tom čestně, ačkoli nesnadno. Kristus dal pravidlo: „Aj, já posílám vás jalko ovce mezi vlky; protož buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice.“ My Slované od přírody jsme prý národem holubičím — pozor, aby had v nás nezadávil holubici …
== 84. ==
Dotkl jsem se jen hlavních problémů naší národní paedagogiky, aby se vidělo, v čem je mravní úkol našeho obrození. Bude snad jasno, co rozumím účinnou humanitou. Bude snad jasno, proč a jak jsme našli v Kollárovi neucelenost, vidouce, jak kolísá mezi násilím a humanitou; bude jasno, co znamená Palackého program a jaký má a musí mít smysl jeho ideál Bratrský a konečně snad bude také postižen pravý charakter Havlíčkovy národní taktiky.
Havlíček docela jasně postihl slabé stránky českého člověka. Havlíček poznal to naše kolísání mezi hrdinstvím, vedoucí až k slepé násilnositi a mezi ústupností až slabošskou; Havlíček poznal, jak tato naše vada netkví pouze v nepevnosti charakteru, ale i v té zvláštní slabosti našeho rozumu: Havlíček postřehl nepoctivost toho žebráckého machiavelismu.
Odsud boj jeho proti sentimentálnímu vlastenčení a radikalismu. A jak už řečeno, právě v tom veliký byl Havlíček, že jsa tak jasný, určitý a netoliko srdcem, ale i hlavou poctivý, zůstal si důsledný v dobách všech, byl týž před revolucí, byl týž v revoluci, byl týž po revoluci. Psychologickou podstatu itéto poctivosti Havlíček velmi případně vyložil v článku, v němž jedná o stálosti, vytrvalosti a neohroženosti politické, klada si otázku, proč i poctiví lidé stávají se nestálými a konec konců slabými? „Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou. Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to, co statečně smýšlejí, vždycky také činem vyznati … Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlejí, kteří si utvořili pevná, nezrušitelná pravidla v politice, přes která nikdy ani nepřeskočí ani nepodlezou; takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce toho, jestliže při tom často utrží nezasloužené nadávky, umějí ochladit jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody.“
Jsme pořád ještě ve stadiu husitství: bez pevnosti rozumu nedovedeme zabránit zmatkům a konec konců mravnímu poklesnutí a poklesli jsme již tak daleko, že počínáme již spor o tom, jsou-li nám prý potřební charakterové nebo jasné hlavy …
== 85. ==
U Lipan padlo násilí násilím, padla demokracie česká, poražená již svou vlastní rozháraností — Prokop sám napřed s Pražskými se smlouval — a spojenou silou šlechty husitské a katolické a části měst. Avšak nebylo šlechtě dosti, vyrazit lidu meč Žižkův a palcáty, lid český všecek musil být poroben a právně zotročen. Usneseno tak v památném r. 1487. Tak tedy končila reformace, povstavší pro svobodu ducha, zotročením ducha i těla. Většina sněmu ovšem již několik let byla katolická, ale husitská šlechta s ní v tom byla za jedno — jak záhy stala se nevěrná zásadám Husovým! Tak v době, kdy v Čechách ustavovala se Jednota Bratří, vznikl a ustálil se zároveň nevolnidky stát šlechtické oligarchie. Šlechta tu postavila se zřejmě proti lidu všemu, s nímž i města se cítila za jedno, pro zákon poroby na sněmě nehlasující. A podivno — stát se tak musilo za krále z Polsky …
Šlechta vedla si také podobně jako polská. Autorita královská byla podlomena, moc měst upadla, lid byl ujařmen; šlechta a páni zatím krok za krokem poddávali se panovníkům cizím, i páni pod obojí, až konečně došlo k bitvě na Bílé Hoře. Již v srdci české země cizinci stáli proti cizincům, neboť Čechové již nebyli pány své země, ani katoličtí ani protestantští, tito dokonce již i víru svou byli zaměnili za cizí. „Bitva, jež katolíkům vydala Čechy a jež málem by jim byla vydala svět, stála císařské dvě stě padesát mužů.“<ref>Denis, p. 736.</ref> Mohli Čechové býti Prozřetelností krutěji poníženi, nežli takovýmto konečným úpadkem, zpečetivším dvoustoletovou kolísavost?
Tak mstila se neurčitost a nedostatek pevných zásad, tak mstila se neláska k bližnímu, podrobivši r. 1487 vlastní lid. „Působením zajisté a z něho plynoucím mravním i intelektuálním ponížením prostého lidu stalo se, že tento ztratil živé a činné účastenství ve velikých zájmech celého národa — a když nastal boj o samostatnost, o nejvyšší zájmy celého národa, tu již nepodstoupil boj ten celý národ, ale toliko hlavně jen jedna třída, kteráž nemohla o sobě najíti tolik síly, co celek stejně uvědomělý, stejným nadšením horoucí.“<ref>Radh. III., p. 155, 156</ref> Tak doznává sám Palacký politický dosah osudného roku 1487, kdy česká šlechta nevěrna se stala zásadám humanity, zradivší duchovní a mravní svobodu. R. 1487 v Čechách láska k moci a bohatství zvítězila nad českým srdcem a rozumem. Toto království, věštil Všehrd na konci reformačního století, o něž rozbilo se všecko usilování nepřátel, zkázu vezme nespravedlností. A nespravedlnost ta dála se Čechům od Čechův. Opět týž Všehrd žaluje: Země česká… převyšuje okolní země … mužností lidí z ní pošlých, kdyby mužnosti té proti nepřátelům svým, ne sami proti sobě užívali, i spravedlností práv, kdyby je v své pevnosti nepohnutě držeti chtěli …
== 86. ==
Máme-li se tudíž skutečně obrodit, musíme odčinit příčiny našeho úpadku : odčinit rok 1487 — toť náš praktický národní úkol obrodní.
Odčinit rok 1487 — to znamená v českých zemích všem občanům dáti naprostou rovnost před zákonem, to znamená úplnou svobodu svědomí, to znamená stát se pevnými a mravními, to znamená plnit ideály naší reformace, to znamená důsledně pracovat za ideály humanitní.
== 87. ==
Kollár když ukazoval nám na dráhu osvěty, pokroku a člověokosti, ukázal nám tím zároveň na úkol, jejž v XV. století jsme opustili. Kollárova idea humanity — toť zároveň historický úkol odčinit r. 1487.
Kollárova idea humanity byla základem a cílem — vzájemnost má sloužit za prostředek, Slované a tudíž i my Čechové vzájemností slovanskou dovršit máme ideál člověckosti.
Kollárovu ideu humanity přejali všichni naši vedoucí myslitelé, přejali ji politikové, a tak naše nejlepší usilování posud je mimoděk pokračováním ve velikých ideách doby reformní.
Kollár ideou humanity spojoval netoliko náš Slovany mezi sebou, ale spojoval nás i k národům ostatním a spojil nás také s minulostí. Humanita, čistá človědkost skutečně není než ideál všeobecného bratrství, ideál maší Jednoty, ideál v pravdě český.
Ukázal jsem, jak přirozeným vývojem od Kollárovy humanity, pojímané jednostranněji ve smyslu národnostním, pokročili jsme k humanitě ve smyslu sociálním. Ukázal jsem, jak ve všech oborech našeho snažení a myšlení projevuje se problem sociální — v politice, v literatuře a umění, ve vědě a filosofii. Vývoj ten byl docela přirozený, i stojí dnes otázka sociální v popředí otázky české vůbec. Sociální otázka odkazuie nás opět a přirozeně do století XV., neboť už tehdy otázku tu počali jsme řešit a rozřešili jsme ji špatně. Rozřešením otázky sociální odčiníme rok 1487; nerozřešíme-li ji v duchu našich historických a národních, v duchu ideálů všelidských, odvrátíme-li se od světla ke tmě, od lásky k násilí — pak vrátíme se do svého hrobu, z něhož už nebude žádného z mrtvýchvstání.
== 88. ==
Otázka sociální není pouze otázkou dělnickou, jako roku 1487 nebyla pouze otázkou selského lidu. Otázka sociální není otázka jedné pouze třídy a kasty, jest otázkou všech. Povoliti nátlaku dělníků poskytnutím všeobecného práva hlasovacího jest rozřešení otázky jen částečné a negativní; otázka musí býti rozřešena celá a positivně, a to znamená osvětlit a oteplit hlavy a srdce všech, znamená duchu dát moc nad hmotou, znamená potlačit sebelásku.
Otázka sociální jest otázka mravnosti-nemravnosti, je otázka násilí a účinné humanity.
== 89. ==
I v popředí naší politiky i našich stranických sporů stojí sociální otázka v konkretní a užší politické formulaci všeobecného práva hlasovacího. Již Havlíček žádal všeobecné právo hlasovací. Palacký tomu neprávem odporoval. To jsme již objasnili.
Strana mladočeská správně si do programu postavila již dávno týž požadavek „demokratický“. Sladkovský dokonce byl pro všeobecné zastoupení poměrné; avšak neběží pouze o tento požadavek, nýbrž o celý a důsledný sociální směr vší naší národní taktiky. Mladší generace chápe úkol tříd sociálně silnějších, české studentstvo po příkladě svých kolegů v jiných zemích počalo dokonce působit mezi dělnictvem. Český student a český dělník jsou si hospodářsky a sociálně blízcí — již Rudolf Mayer, typ českého studenta, zapěl vřelé verše dělnické.<ref>Durdík, Básně Rudolfa Mayera 1873, p. 16 charakterisuje pěvce básně „V poledne“ takto: „Mayer sešel se světa právě onom rozvoji sil a trvá nám v paměti co student. Ano studentem ho mohu zváti … jakožto zvláštnost mohu ještě přidati český student; co českým studentem vře a hýbe, vřelo a hýbalo jeho duchem v nejčistším smyslu.“</ref> Později Barák byl živým prostředkovatelem mezi studentstvem a dělnictvem. Pravda, v těchto starších pokusech běželo ještě více o prognam národnostní a politický, než sociální, ale takový byl přirozený vývoj a netoliko u nás. Dnes běží především o program sociální. Avšak český student a český inteligent vůbec nesmí se domnívat, že je rozeným učitelem rolníka a dělníka — ve mnohém může a musí být i jejich žákem, sám maje se teprv učit, jen v míře skrovnější může jiným, již být učitelem. Dělnictvo a třídy hospodářsky a politicky slabší nesmějí nám být prostředkem; chybovali bychom, pojímajíce svůj úkol vůči dělnictvu jen národnostně a politicky; úkol je mravní a především mravní: neběží o to, získat dělníky, jak se říkává, mvšlénce národní, ale o to, zjednávat v celé společnosti naší cit pro spravedlnost — všecko ostatní bude nám přidáno.
== 90. ==
Organisování sociální demokracie přímo vybízí nás všecky a netoliko politické strany, abychom s lidovostí to vzali do opravdy. Strana staročeská, stavíc se proti všeobecnému právu hlasovacímu, následuje sice Palackého, ale v tomto punktu neprávem. Mladočeská strana neuspěla ještě, aby si dosah politických a sociálních reform, sociální demokracií hlásaných, náležitě vyjasnila, je v otázce sociální bez rady; někteří vůdcové patrně se domnívali učinit požadavkům zadost, podporujíce vznik zvláštní dělnické strany národní. Dělnictvu činí se totiž výtka mezinárodnosti a beznárodnosti. Avšak dělnictvo, vstoupivší do mezinárodní organisace sociální demokracie, nešlo jinou cestou, než kterou de facto šli a posud jdou literáti, kterou se vyvíjela naše literatura, o tom ani nemluvíc, že i kapitál je organisován mezinárodně. A ještě jiná je analogie s vývojem našeho probuzení.
Naši dělníci tak jsou závislí na německých sociálně-demokratických ideách, jak naši buditelé byli závislí na německé filosofii osvícenské a z týchž kulturních a zeměpisných příčin. Co Herder byl prvým buditelům, našim dělnickým vůdcům je Marx.
Dělnická žurnalistika a literatura vyvíjí se pod vlivem vzorů německých a domácích. Ráz tohoto dělnického písemnictví shoduje se netoliko po stránce formové s literárními vzory staršími, ale i v uměleckém pojímání. Tak na př. básně a povídky Krapkovy psány a pojaty jsou starším způsobem t. zv. romantickým, do starších forem spisovných vtěsnány jsou nové myšlenky a plány sociální. Jeví se v tom částečně působení starších vzorů — dělnictvo čte Pflegra a jiné starší spisovatele sociální; hlavně však je tu obdobný vývoj vůbec, proces obrodní rozšířil se na široké kruhy lidové.
Tyto shody v organisaci a vývoji našeho dělnictva a buržoasie dají se nalézt i v politickém oboru. Naproti dělnictvu německému naše dělnictvo je organisováno více federativně a autonomisticky, než centralisované dělnictvo německé. I v tom tají se charakter národní, jak ani jinak být nemůže — jsme synové téže země, téhož času a týchž rodičův, o to jde, abychom se všichni bratry také cítili. To je dnes hlavní smysl Kollárovy humanity.
Přesvědčil jsem se, — co se výtky beznárodnosti týká — nejednou, že naše buržoasní společnost o nic není národnější než dělnictvo, není-li dokonce méně národní. Proto výtky beznárodoosti jsou plané. Pdkud naše literatura a žurnalistika o duchovní stravu dělnictva se nestará, potud nemá práva k takové obžalobě. Chudák, který si v potu tváře sotva vydělá na chléb, duchovní hlad svůj nemůže utišovat denníkem za 25 zl., knihami a verši za zlatky — nemluvíc ani o obsahu, jenž ne vždycky ten duchovní hlad dovede upokojit.
Pokud se však hlavních zásad isociální demokracie týká, vyslovil jsem se již nejednou, že filosofický a sociologický základ sociálně demokratického programu nepřijímám. Socialistická filosofie se vyvinula z „klasické“ filosofie; z této filosofie minulého a tohoto století sociální demokraté čerpali názor materialistický, jenž materialism t. zv. historický pokládá za theoretický základ socialistické politiky a filosofie vůbec. V otázkách celkového názoru na svět, v otázkách o posledních věcech člověka není ovšem a nemůže býti kompromisů. Není zvykem mým o věcech těch mnoho mluvit a víru svou házet na pospas našeho liberalismu a klerikalismu a proto jen prostě opakuji, že jsem rozhodný odpůrce materialistického názoru na svět. Přes to naučil jsem se být tolerantním a neprohlašovat každého materialistu za člověka špatného a protimaterialistu za člověka hodného a dobrého. Přesvědčil jsem se příliš často, že filosofičtí a theologičtí odpůrcové materialismu nejsou o nic lepší lidé, ba velmi často horší, hledí-li se na skutky a život a ne pouze na credo a slova. Kdybychom my protimaterialisté skutečně žili nematerialisticky, dělnictvo a sociální demokracie materialismu by se nechytala.
Činím proto rozdíl mezi požadavky a jednotlivými programovými punkty sociální demokracie a jejími filosofickými zásadami; činím rozdíl mezi spravedlivými požadavky našeho uhněteného dělnictva a jeho cizí filosofií, kterou mu vnucuje společenská nespravedlnost a naše netečnost. Pokud se týká jednotlivých požadavků politických a sociálních, mám je většinou za spravedlivé, a proto vždy cítil jsem svou mravní závaznost, požadavky ty všemožně podporovat; v otázkách národohospodářských nejsem odborník a nedovoluji si rozhodného slova, ale tolik dovedu posoudit, že kritika Marxova a socialistických theoretiků je oprávněná a v celku správná, že však jejich positivní theorie nemají větší hodnoty, než upřímné a promyšlené theorie jiné. Jestliže sociální demokracie činí z Marxa nedotknutelnou autoritu, pochopuji to, ale nedovedu se z toho těšit. Proto však, to cítím a vím velmi dobře, nemám pražádného důvodu a práva, stavět se proti požadavkům spravedlnosti a rovného práva, ať požadavky ty pronášejí se od kohokoliv a ve jménu zásad jakýchkoli. „Který z vás je člověk, jehož kdyby prosil syn jeho za chléb, dal by jemu kámen?“ A my zatím dělnictvu našemu dáváme kameny — literární, filosofické, theologické, politické … Vida hlavní problém otázky sociálni v obrození mravním, nesdílím proto názory, jaké klerikalism v otázce zaujímá, ačkoli připouštím, že vyniká nad liberalism v pojímání otázky sociální. I naši klerikální vůdcové pochopují význam sociální otázky, — a předčí v tom netoliko Staročechy, ale i Mladočechy. K čemu biskup Kettlerer vedl katolíky německé, k čemu katolíky nyní ve Francii vede hr. de Mun, to počínají chápat i klerikální vůdcové čeští, byvše k tomu vybídnuti, prozíravým politikem na trůně papežském.
Zde závodit mohou a musejí různé strany, jestliže v duchu pravdy plnit budou, ideál předkův a buditelů — ideál humanitní pojímaný s toho širokého světového hlediska, jež Kollár tak neúmorně vštěpoval. Že zejména také naší šlechtě právě zde řešit jest velký úkol, že právě naše šlechta především odčinit musí rok 1487, to netřeba výslovně podotýkat a opakovat.<ref>To, co posud čeští stavové u věci podnikli, pokládám ovšem za docela nedostatečné; mezi jiným nepřesvědčilo mne vylíčení dr. B. Riegra, že by stavové ti v minulém věku, v počátcích našeho obrození, jen z daleka byli jednali podle ideálův humanitních. (Dr. B. Rieger, O poměru českých stavů k reformám poddanským za Marie Terezie, 1892.)</ref> Nesmíme ovšem čekat na šlechtu — každý tu máme své povinnosti a úkoly mnohé a staré, úkoly dnem ode dne rostoucí, každý tu můžeme a máme začínat a hned, neboť v tom je jádro a jediné rozřešení otázky české a řešit tuto otázku českou musíme jeden každý a všichni a ustavičně.
== Doslov ==
Opakuji především, co jsem řekl v předmluvě: nemluvil jsem tu pouze o programě politickém, a proto nedotýkám se mnohých časových podrobností — řeč jest o celkovém programě národním. Politiku pokládám za velmi důležitu, ale nikoli pro národ za hlavní a přední: hlavní a přední péče naše musí být o politiku vnitřní, o mravní a osvětový pokrok společnosti. Naše politika jen na tomto širším základě kulturního programu může týt úspěšná.
Při vlastní své činnosti politické a parlamentární spravoval jsem se názory zde vyloženými; mohou tudíž tyto studie také sloužit za veřejné účty z této mé činnosti. Šlo mně oroto také o to, pochopit všecky ty spory a boje, jimiž náš život od posledních let je přeplněn, ale právě proto, že těch bojův a sporů čistě osobních bylo tuším již dost, hleďme jim porozumět, ač nechceme-li říci, že všecko to bouření, rozčilování, sváření, žalování atd. nestojí ani za přemýšlení. Já aspoň nedovedu tak soudit ani o řádění svých odpůrců nejméně spravedlivých a věcných.
Máme všichni pocit, že prožíváme krisi a je tomu skutečně tak. Krise je vážná, vážnější, než dovedou posoudit ti, jimž všecek život národní, aneb alespoň veřejný se vyčerpává denní politikou.
Vidím podstatu krise v tom, že asi od let 70tých, tedy od nejnovější doby konsititucionální, naše národní činnost uvědoměle obrozovací jaiksi vázne; sklízejí se plody práce a úsilí dob dřívějších, ale nepokračuje se s dostatek a v pravém poměru k potřebám časovým a vlastnímu zmohutnění. Je nás teď přece téměř dvakrát tolik než v počátcích doby Dobrovského, svět od té doby má tvářnost docela jinou: stačí náš pracovní program, jak jmenovitě od Dobrovského, Kollára, Jungmanna, Havlíčka, Palackého nám byl vypracován v době a pro dobu tu starší a rozdílnou? Nepotřebuje doplnění? Tu i tam opravy?
Program ten potřebuje revise. V nesouhlasu jeho formulace a skutečného konání a žití vidím hlavní a stálé zřídlo nejistoty, a to nejistoty netoliko v oboru politickém. Náš národni program potřebuje v mnohých i základních bodech formulace, duchu a pokroku času přiměřenější.
Mluvívá-li se u nás o národním programě, obyčejně a právem pamatuje se při tom na program Palackého, jehož v oprávněné vděčnosti nazýváme otcem národa.
Vyložil jsem program Palackého — tedy náš program národní. Ukázal jsem, jak je v podstatě téměř logickým dovršením obrodního programu Dobrovského a Kollárova, a jak a v čem je shodný s názory Havlíčkovými, které vedle Palackého na náš vývoj měly vliv největší. Ukázal jsem na různé osnovné části tohoto programu a zejména na to, jak na filosofickém a nábožensko-ethickém podkladě humanity Kollár zbudoval program národnostní, jejž Palacký a Havlíček rozšířili na program politický, sociální a kulturní vůbec. Ukázal jsem, že ideou humanitní navázali jsme docela správně na svou minulost a že program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl a sankci. Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.
Není snadné nalézt správnou a náležitou formulaci všenárodního programu, v němž by všecky ty hlavní prvky — humanita, národnost, státoprávnost, sociální reformy, osvětovost — souladně v duchu pravém byly sloučeny. Povážíme-li, že máme tak dlouhé a nepřetržité tradice jako národové jiní, snadno pochopíme, jak mohlo se stát, že časem jednotlivé stránky programu na úkor jednotnosti a souladu celku jednostranně řídit mohly naši národní taktiku. A skutečně ztracena v řečené již době jednotnost a tím i určitost a působivost našeho usilování. Stalo se a stává se pořád, že zejména politické strany jinak jednají, nežli programově hlásají, a že vůbec o národním programě není určitých, pevných a tudíž činorodých názorů. Nevím, kde by nicotná a falešná fráse o rozdílu theorie a praxe tak byla běžná, jak u nás. Nynější mladočeská strana na př. hlásá program státoprávní, ve skutečnosti však postupuje více podle programu racionálního, nemajíc také pro nepochopení humanitního cíle určitého a jednotného plánu sociálního. Podobně však i v literatuře vidíme, že školy a směry, které se samy prohlašují za jediné české a oprávněné, ve skutečnosti sice mají různé a jistě poctivé snahy vlastenecké, ale že skutky neodpovídají theorii. Snažil jsem se, aby touto prací tento concensus jednotlivých a hlavních oborů naší činnosti národní a to ve všech obdobích náležitě vynikl. V menším národě těsná souvislost praktických a theoretických směrů myšlenkových a zejména také politiky a literatury přirozeně více bije do očí.
Počátek této neustálenosti hledat dlužno v době už starší; projevil se již docela určitě ve straně a směru staročeském a sice v názorech samého — Palackého. Nesmíme se o tom klamat, že tvůrce a poslední — vlastně první — náš národní zákonodárce do svého díla vnesl símě té nejednotnosti, která postupem času rozvinula se v nynější rozháranost. Ukázal jsem, jak Palacký sám svůj program pozměňoval a co to znamená (§§ 31, 33, 48, 57, 71, 75). Politický program státoprávní, opírající se o Rakousko a šlechtu a čelící pangermanismu a panrusismu, po pouti na Rus pozměněn byl programem národnostním a slovanským, ačkoli před tím a zároveň Palacký pořád hlásal také důležitost a přímo samospasitelnost osvětného programu moderního, odpovídajícího našemu světovému postavení neboli „světové centralisaci“, jak se vyjadřoval. Z této nerozhodnosti, jevící se tedy v Palackém samém, vznikla nerozhodná a neucelená politika staročeská, politika vnější a vnitřní, končivší úpadkem až neuvěřitelným. Že staročeští vůdcové posud příčinu toho úpadku hledají v postupování mladočeské strany, v „agitaci“ a v podobných diagnosách, svědčí jen o té osudné povrchnosti, do které strana zabředla. Příčiny toho úpadku jsou arci hloub, jsou právě v chybách a vadách samého základu. Dines strana staročeská, znamenajíc některé ty nedostatky, opustila program Palackého a to ve věcech správných a přímo základních. Místo revise dopustila se strana staročeská na programě svého zakladatele reakční resekce.
Vedle a proti straně a směru staročeskému všecky ostatní strany a směry jsou posud jen pokusem o nutnou modifikaci národního programu.
To platí také o straně mladočeské, jejíž význam a zásluha je v oprávněné oposici proti vadám národní politiky staročeské a programu Palackého samého. Avšak strana mladočeská. vedouc tuto oposici, posud nevyspěla z negace, a skutečně positivního, určitého, celkového programu národního nepodala. Strana mladočeská ještě pořád kryje se programem Palackého, jakožto domnělým jednotným a obecně uznaným programem národním. To je však fikce.
Vnitřní úpadek strany staročeské měl vliv i na vývoj strany mladočeské. Jak strana staročeská, a sám Palacký, pozměnila a znejednotila svůj a národní program, tak zase straně mladočeské Sladkovský porušil program ještě více, buduje radikálnější a nacionálnější směr mladočeský na filosofickém a přímo náboženském základě docela nečeském. Avšak právě Palacký Sladkovskému poslední svou pozměnou svého programu v program národnostní (spojení ruskočeské) ukázal na pochybenou dráhu. Sladkovský ve své poctivosti dobře pochopil, že nám program úzce národnostní nestačí a odsud jeho osudné přijetí základu hlubšího sice a širokého, ale nenárodního. Náš národnostní program byl od samého počátku slovanský a rusofilský; vyložil jsem to náležitě a odůvodnil; avšak právě tak jsem neváhal povědět, že naše rusofilství nesmí být pojímáno podle programu t. z v. cyrillomethodějského. Hlásání idee cyrillomethodějské se strany mladočeské, nehledíc k její neurčitosti, je vzdání našeho programu svobodomyslného a českého.
Odsud tedy nynější krise a krise netoliko politická. Z krise této není východu, nežli návratem k našemu národnímu a historickému programu humanitnímu, jehož dnešní smysl kulturní, sociální, politický a literární snažil jsem se postihnout.
Spory a boje posledních let, hledím-li k jejich živosti (mohly by ovšem se strany starších proti mladším býti vedeny s větší čestností), jsou mně důkazem, že se vážnost krise obecně pociťuje. Naše situace národní právě v novější době se stížila a stěžuje ustavičně. To Palacký velmi dobře postřehl, když ukazoval na význam, jejž pro naše bytí má dotčená „světová centralisace“. Moderní komunikace, moderní pokroky větších a velikých národů ve všech oborech, promyšlené a pořád promyšlenější jejich postupování vůči národům ostatním, relativní volnost zabezpečená konstitucionalismem a rozpoutání obecné konkurence netoliko průmyslové, nýbrž vůbec kulturní, pokroky školství a intelektuální organisace vůbec, utužení, rozmnožení a zdokonalení státní správy, to všecko jsou faktory tak mocné a právě nové, že vůči ním nestačí nám přestávat na formulacích našeho národního programu, půl století a v některých punktech i století starých. Opakuji, Palacký, jak jsem důrazně upozornil, dobře to postřehl, ale neuspěl toto své poznání náležitě a všestranně rozvést a důsledně svým starším názorům přivtělit. Nikdo nedej se klamat a ukonejšit našimi úspěchy. Úspěchy ty jsou, ale nezapomínejme, že nejsou absolutní, nýbrž relativní, právě tou měrou, kterou ostatní národové, zejména Němci, pokročili. Dnes na nás cizí svět a jeho kultura nedoráží méně než v době Kollárově a Dobrovského, naopak více a intensivněji; stačilo-li našim otcům české slovo, my pracovat musíme, aby slovo to učiněno bylo českým duchem. Není to paradoxon, ale poznání čerpané z pilného srovnání naší nynější literatury se starší, pravím-li, že od r. 1848 a od doby konstitucionalismu germanisace nás ohrožuje, řekl bych více vniterněji, nežli v dobách dřívějších, snad více, nežli v dobách císaře Josefa.
Já se situace té nijak nebojím, ale ovšem pokládám za svou povinnost, na ni ukazovat. Vidím, že úkoly, které doba naše má, se poznávají; mladší pokolení, každý směr způsobem svým, čelí upřílišenosti starovlasteneckého historismu: pokročilejším a správnějším realismem, pokud názvy: historism. a realism lze označit rozdíly snah a tužeb starších a novějších.
Přeju si, aby tyto studie naši situaci se všech stran objasnily a aby těm, kdo s částí nebo s celkem souhlasí, byly pohnutkou k dalšímu přemýšlení a pracování. Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organisace nám nepostačí.
Studie tyto, jak už oznámeno, jsou jen úvodem a vlastně vybídnutím k možnému programu a ustálení takovéto strany — snad časem promluvím alespoň o některých jeho bodech základních podrobněji a plněji.
{{Poznámky pod čarou}}
{{Konec formy}}
6ykv01looq3yxvmi1fur4fq5iu5vvxc
Národu národní kulturu
0
26845
346227
306304
2026-11-15T09:56:45Z
Lenka64
2855
kor.
346227
wikitext
text/x-wiki
{{Textinfo
| TITULEK = Národu národní kulturu
| AUTOR = Redakce Národních listů
| VYDÁNO = 25. 12. 1936
| datum vydání = 1936-12-25
| LICENCE = PD anon 70
| ZDROJ = Národní listy, roč. 76, č. 353. str. 1
| strany = 1
| číslo = 353
| ročník = 76
| periodikum = Národní listy
| ONLINE = {{Kramerius|mzk|f2f6e868-435d-11dd-b505-00145e5790ea}}
}}
{{Forma|proza}}
Redakce „Národních Listů“ obrátila se na představitele československého života politického, uměleckého, vědeckého i duchovního dopisem tohoto znění:
„Slovutný pane,
„Národní Listy“ pořádají pro letošní vánoční číslo anketu představitelů československého života kulturního, vědeckého a politického na téma:
<center>'''NÁRODU NÁRODNÍ KULTURU.'''</center>
Národně uvědomělá veřejnost pozoruje totiž s bolestí a s obavou — a redakční korespondence to denně potvrzuje — že především v československém umění, méně v československé vědě, pokoušejí se stále důrazněji o výboj směry, které zneužívají poslání umělcova a vědcova k nenápadnému, ale za to tím nebezpečnějšímu rozšiřování rozkladných, ne-li přímo protinárodních a protistátních tendencí. Lze se s nimi setkati v beletrii jako na divadle, v rozhlase jako v úvahách denního i odborného tisku. Několik událostí z posledních týdnů i dnů potvrdilo, že tyto krajně nebezpečné vlivy leptavého kulturního bolševismu, cílevědomě a záměrně pracující o svém ničivém díle, mají dosti síly a prostředků, aby pod rouškou pokrokovosti a jiných líbivých, povrchně chápaných hesel získávaly k bezděčné spolupráci i ty vrstvy, které s komunismem naprosto nesouhlasí.
„Národní Listy“, věrny své dávné tradici a svému vlasteneckému poslání, postavily se v otevřený boj proti záludným propagátorům těchto vražedných idejí i proti těm, kdo je ze slabošství, nebo ze snobismu okolo sebe trpí. Neboť jsou přesvědčeny, že v umění vskutku národním nerozhoduje pouze dokonalá forma a absolutní vnitřní hodnota, nýbrž i duch, jímž je dílo neseno a cíl, k němuž bezděky či úmyslně míří. Že národ tak nepočetný a osudem vržený na tak citlivé místo Evropy jako národ československý, nemůže a nesmí sebevražedně odvrhovati nejkrásnější a nejušlechtilejší tradice, jimiž žil a jedině může dále žít, nemá-li být pohlcen nepřátelským příbojem, zvedajícím se hltavě na všech stranách. Že umění a věda, které se těmto tradicím odcizují, nebo které je dokonce povýšeně odmítají a zesměšňují jako „fašismus“ a „zpátečnictví“, nemají nároku na to, aby je národ ctil, podporoval, ano
ještě i odměňoval.
Doufajíce, že s naším přesvědčením souhlasíte, prosíme Vás, slovutný pane, abyste laskavě svým projevem podepřel naše stanovisko a abyste se zároveň pokusil určiti prostředky, jimiž by bylo podle Vašeho mínění těmto rozkladným snahám čeliti.“
Neobyčejný zájem a radostný ohlas, který anketa vzbudila, potvrzujíc tak nepřímo svoji aktuálnost a naléhavost, byl tak značný, že odpovědi přerostly daleko místo předem určené a že část jich musíme odložiti do čísla novoročního. Zahajujíce anketu
na tomto místě projevy hlavních representantů všech interesovaných složek československého života, pokračujeme v ní v kulturní příloze.
REDAKCE NÁRODNÍCH LISTŮ.
{{Konec formy}}
== Obsah ==
* [[/Dr. Karel Kramář|Dr. Karel KRAMÁŘ]]
* [[/Rudolf Beran|Rudolf BERAN]], předseda republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu
* [[/Oldřich Blažíček|Oldřich BLAŽÍČEK]], akademický malíř a profesor českého vysokého učení technického
* [[/Dr. Stanislav Bukovský|Dr. Stanislav BUKOVSKÝ]], starosta Československé Obce Sokolské
* [[/Viktor Dyk|Viktor DYK]]
* [[/Karel kardinál Kašpar|† Karel kardinál KAŠPAR]], arcibiskup pražský, primas český
* [[/Generál Rudolf Medek|Generál Rudolf MEDEK]], ředitel Památníku osvobození
* [[/Univ. prof. dr. B. Němec|Univ. prof. dr. B. NĚMEC]] {{Volné od|2037}}
* [[/Ladislav Šaloun|Ladislav ŠALOUN]], akad. sochař
* [[/Renáta Tyršová|Renáta TYRŠOVÁ]]
* [[/Janko Alexy|Janko ALEXY]], akademický malíř a spisovatel, Piešťany {{Volné od|2041}}
* [[/Dr. Zdeněk Bár|Dr. Zdeněk BÁR]], profesor, Mor. Ostrava {{Volné od|2051}}
* [[/Ing. Bohdan Bečka|Ing. Bohdan BEČKA]], Praha
* [[/Univ. prof. dr. Karel Domin|Univ. prof. dr. Karel DOMIN]], poslanec Národního shromáždění, Praha
* [[/Jul. Dorazil|Jul. DORAZIL]], president Živn. rady moravské, Vyškov
* [[/Univ. prof. dr. Josef Drachovský|Univ. prof. dr. Josef DRACHOVSKÝ]], Praha {{Volné od|2032}}
* [[/Doc. dr. Albína Dratvová|Doc. dr. Albína DRATVOVÁ]], Praha {{Volné od|2040}}
* [[/JUDr. Ladislav Feierabend|JUDr. Ladislav FEIERABEND]], předseda Čs. obchodní společnosti, Praha {{Volné od|2040}}
* [[/Dr. Richard Fischer|Dr. Richard FISCHER]], starosta města Olomouce
* [[/Ladislav Hájek|Ladislav HÁJEK]], šéfredaktor „Národního středu“
* [[/Univ. prof. dr. Lad. Haškovec|Univ. prof. dr. Lad. HAŠKOVEC]], Praha
* [[/Dr. Frant. Hodáč|Dr. Frant. HODÁČ]], profesor vysokého učení technického, Praha
* [[/Dr. Karel Hoch|Dr. Karel HOCH]], profesor svobodné školy politických nauk {{Volné od|2033}}
* [[/Univ. prof. dr. C. Horáček st.|Univ. prof. dr. C. HORÁČEK st.]], Praha
* [[/Em. Hrubý|Em. HRUBÝ]], starosta NJS. a předseda Svazu NJ. a M., Praha
* [[/Univ. prof. dr. Josef Hutter|Univ. prof. dr. Josef HUTTER]], Praha {{Volné od|2030}}
* [[/Emanuel Janský|Emanuel JANSKÝ]], redaktor „Poledního listu“, Praha {{Volné od|2036}}
* [[/Růžena Jesenská|Růžena JESENSKÁ]], spisovatelka, Praha
* [[/Frant. Ježek|Frant. JEŽEK]], předseda Klubu poslanců Národního sjednocení, Praha {{Volné od|2040}}
* [[/Ferdinand Kahánek|Ferdinand KAHÁNEK]], zástupce šéfredaktora „Venkova“, Praha
* [[/Bedřich Karen|Bedřich KAREN]], člen Národního divadla, Praha {{Volné od|2035}}
* [[/Antonín Klášterský|Antonín KLÁŠTERSKÝ]], spisovatel, Praha
* [[/Josef Knap|Josef KNAP]], spisovatel, Praha {{Volné od|2044}}
* [[/Jaroslav Kolman-Cassius|Jaroslav KOLMAN-CASSIUS]], spisovatel, Praha
* [[/Jarmil Krecar|Jarmil KRECAR]], bibliotékář Národního musea a spisovatel, Praha {{Volné od|2030}}
* [[/V. K. Krofta|V. K. KROFTA]], spisovatel, Praha {{Volné od|2045}}
* [[/Dr. Fr. Lukavský|Dr. Fr. LUKAVSKÝ]], profesor, Plzeň
* [[/Dr. R. I. Malý|Dr. R. I. MALÝ]], vrchní odborový rada min. zahraničí, Praha {{Volné od|2036}}
* [[/Univ. prof. dr. František Mareš|Univ. prof. dr. František MAREŠ]], Praha
* [[/Dr. Josef Matoušek|Dr. Josef MATOUŠEK]], předseda Klubu senátorů Národního sjednocení, Praha
* [[/JUDr. Jindřich Mayer|JUDr. Jindřich MAYER]], tajemník obchodní a živnostenské komory v Brně {{Volné od|2042}}
* [[/Dr. Stanislav Nikolau|Dr. Stanislav NIKOLAU]], redaktor „Národní politiky“, Praha
s82kw8khhp0k1e1ipshzxzz0637vcq2
Národu národní kulturu/Dr. Karel Kramář
0
26846
346228
340019
2026-11-15T10:19:04Z
Lenka64
2855
kor.
346228
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Národu národní kulturu
| ČÁST = Dr. Karel Kramář
| DALŠÍ = Rudolf Beran
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Národu národní kulturu
| AUTOR = [[Autor:Karel Kramář (1860–1937)|Karel Kramář]]
| VYDÁNO = 25. 12. 1936
| datum vydání = 1936-12-25
| LICENCE = PD old 70
| ZDROJ = Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 1
| strany = 1
| číslo = 353
| ročník = 76
| periodikum = Národní listy
| JINÉ = Odpověď vybrané osobnosti na [[Národu národní kulturu|anketní otázku]] od redakce Národních listů.
}}
{{Forma|proza}}
Nemohu, bohužel, ještě odpověděti na Vaši otázku tak, jak bych chtěl a jak mne to dávno leží na srdci.
Jen vzpomínku! Vídeň byla pod dojmem „Prodané“ a kvarteta „Z mého života“, Myslbekovy „Oddanosti“, Dvořáka — našich klasiků, a byla zvědava, co naši mladí? Konečně vídeňská secesse vystavovala díla našich mladých a kritikou byli přijati neobyčejně vřele. Pro mne však byl nezapomenutelný dojem, když vstoupil jsem do sálu, kde byl Švabinského „Chudý kraj“ a obrazy Hudečkovy a Slavíčkovy! Bylo to nové, moderní, ale tak své, {{Prostrkaně|české}}! Zdálo se mně, že z každého obrazu dýše vůně české země… Vídni se ti naši mladí, nehledě ke vší zaujatosti proti nám, velmi líbili; cítila, že v tom jejich umění je něco, čeho ti druzí nemají. Ale ve mně tenkrát uzrála myšlenka, že musíme mít {{Prostrkaně|Moderní galerii}} a myslím, ta že se stala opravdu nehynoucím pomníkem {{Prostrkaně|českého}} umění a že zrovna tam je vidět, jak je to naše umění své, české, když srovnáme je na př. s obrazy německých malířů z Čech.
Po převratu jsme se vrhli životem i uměním do mezinárodní moderny — i v hudební akrobatice, i v malovaných rebusech, i v nových budovách marno hledati českost — ale také jsme v té světové soutěži získali sotva nějakou — „mention honorable“. Nedávali jsme nic svého, a to cizí uměli ti cizí líp než my…
Zdá se ovšem, že se začíná obrat, ve světě dojista, a — třeba hodně tíž — také u nás; u nás též proto, poněvadž u nás mělo to nové oficielní pečeť a věrnost starému známku nepokrokovosti, čehož se u nás lidé nejvíc báli. Doufejme však, že nalezneme zase cestu k věčně živému prameni každého umění, k {{Prostrkaně|sobě}}! Jen to, co dáme světovému umění a kultuře {{Prostrkaně|svého, českého a slovanského}}, získá nám čestné místo ve světovém kulturním životě! Jsme jiní, než ti druzí, v dobrém i špatném, a bylo by těžkou chybou, kdybychom to své chtěli setříti cizí šablonou. Vážné proudy v umění světovém nesmíme nechati nepovšimnuty, musíme žít světovým životem, tak jak to káže také naše státní samostatnost, ale chceme-li být v kulturním světě něčím, nesmíme plavati s každým proudem, nýbrž hledati ctižádost v tom, aby to světové u nás nebylo pouhou výpůjčkou, přemíláním cizího, nýbrž aby dostalo náš, {{Prostrkaně|národní ráz}}!
Nebojím se, že bychom toho nedovedli, jen nutno vrátiti se k tomu, o čem jsme byli přesvědčeni dřív, že totiž není většího nebezpečí, aby národ nezevšedněl a stal se nezajímavým, než kdyby přestal věřit, že dovede dáti světu {{Prostrkaně|své a to že je obohacením lidské kultury}}!
Tím, že se umění stává zase vnitřním, otevírá se znovu cesta tomu, co každý národ má svého, zvláštního. My jsme, jak řečeno, jiní, zejména slovansky citlivější. To je to své našeho umění, jak je vidíme na př. v Moderní galerii, a v tom je záruka, že nezevšedníme jako napodobitelé cizího. {{Prostrkaně|Buďme jen sví, naše umění ať mluví z duše národa, a nemusíme se báti, že bychom byli posledními mezi kulturními národy!}}
{{Konec formy}}
ee5gg58cfpc9qyf8vumus7j5waqcyxg
Ottův slovník naučný/Aksakov
0
46732
346233
316863
2026-11-15T11:30:56Z
Lenka64
2855
kor.
346233
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Aksakov
| PŘEDCHOZÍ = Ak-sakal-barbi
| DALŠÍ = Aksamít
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Aksakov
| AUTOR = [[Autor:Josef Jakub Toužimský|Josef Jakub Toužimský]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 652–658. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n688/mode/1up Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}
{{Forma|proza}}
'''Aksakov''', dříve {{Prostrkaně|Oksakov}}, stará šlechtická rodina ruská, pochodící od varjažského náčelníka Simona Afrikanoviče, který r. 1027 usadil se s družinou v Kijevě a pochován tam v chrámě P. Marie, jejž v kijevopečerské lavře byl vystavěl. Potomci jeho syna Jurije Simonoviče, bojarina při velkoknížeti Vsevolodu Jaroslaviči, byli zakladateli rodů nynějších knížat Voroncovů, Bašmakovů, Islenevů a zvláště Veljaminovů. z nichž Ivan Fedorovič {{Prostrkaně|Veljaminov}}, zvaný {{Prostrkaně|Oksak}}, založil zvláštní větev rodu Veljaminovů, t. j. rod '''A'''-ů. Členové rodu toho nevynikli nikdy ani ve službě státní, ani jako válečníci, nýbrž zastávali většinou jen menší úřady, nebo byli poměščiky (statkáři); teprve v XIX. stol. nabylo jméno jejich lesku a slávy na poli literárním i politickém několika muži, z nichž někteří dosáhli pověsti i po vší Evropě. Nejvíce vynikli:
'''1) A'''. {{Prostrkaně|Sergěj Timofejevič}}, spisov., nar. 20. září 1791 v Ufě. Zvláštní péči vychování jeho věnovala jeho matka, dcera úředníka ZuJova, paní vysoce vzdělaná a jemnocitná. Již r. 1805 jako čtrnáctiletý jinoch vstoupil na universitu v Kazani. V dvojím směru vyvinula se u něho zvláštní záliba: v lovectví ve všech jeho oborech a v divadle, záliba, jež neostala bez účinku na jeho činnost literární. Záliba v lovectví byla i vlastní příčinou, že stal se vynikajícím spisovatelem. Nejen že úspěch jeho loveckých knih vedl ho k tomu, že napsal nejznamenitější svůj spis ''Semejnaja chronika'', ale i proto, že obcování s přírodou vnuklo mu onu nehledanost, prostotu i svěžest citu i slohu, které čelní jeho díla učinily tak oblíbenými. Za to spíše opačný účinek měla na něho záliba v divadle, kde veškeré práce a snahy jeho ostaly marnými a odvracely ho od činnosti plodnější. Roku 1807 ukončil studia universitní a se svou rodinou odebral se do Moskvy a odtud do Petrohradu, kde vstoupil do státní služby a stal se překladatelem v kommissi pro sestavování zákonů. Avšak již r. 1811 vzdal se státní služby a r. 1812 usadil se v Moskvě, kde žil v kruhu tehdejších spisovatelův a divadelních herců a veškeru píli věnoval deklamaci a divadlu.
R. 1816 oženil se s dcerou gnerála Zaplatina, jejíž matkou byla zajatá Turkyně Igel Sum. Původu tomu přičítá se neobyčejná energie jeho obou synů, Konstantina a Ivana, jížto nápadně lišili se nejen od otce, ale vůbec od dobrodušného, klidného rodu Aksakovů. Čtyři léta po sňatku svém strávil na svých statcích a r. 1826 trvale usadil se v Moskvě. Vstoupiv zde opět do státní služby přijal roku 1827 úřad censorský, jejž zastával do r. 1834, načež do r. 1839 byl školním inspektorem. Smrtí jeho matky r. 1833 a jeho otce r. 1837 připadlo mu značné jmění, tak že vzdal se pak naprosto veškeré úřední činnosti a žil až do své smrti jako soukromník.
Psáti počal '''A'''. již v patnáctém roce věku, a brzo také vycházely práce jeho tiskem. Avšak verše, stati i překlady jeho neměly valné ceny. Jsou to práce oné staré školy, která nepohybovala se na půdě skutečného života a řídíc se dle cizích vzorů považovala své spisovatelské zábavy za klassičnost. '''A'''. zprvu náležel také k odpůrcům onoho směru, jenž v létech třicátých počal si raziti cestu v kruhu učitelů a studentů moskevských. Proti Polevému, předchůdci Bělinského, byl zaujat až k nepřátelství. Teprve obcování s Gogolem způsobilo obrat v jeho směru spisovatelském a uvedlo ho ze lžiklassicismu na půdu opravdovosti a skutečnosti. Obcování to bylo tak důvěrné, že Gogol předčítával '''A'''-u své nové práce a tento opět jemu svá díla. V domě Aksakovů shromažďovala se i mladá literární společnost ruská a později slavjanofilská.
První jeho prací nového směru byl náčrtek ''Buran'', v němž líčil zimní bouři a nebezpečné vánice orenburské stepi. Po stepním tomto obrázku následovaly jednotlivosti z líčení jeho mládí, z nichžto vzniklo pak jeho hlavní dílo. r. 1847 vyšlo jeho líčení rybolovecké ''Zapisky ob uženě ryby'', dále r. 1852. ''Zapiski ružéjnago ochotnika orenburgskoj guberniji'' a r. 1855 ''Razskazy i vospominanija ochotnika''. Pochvala kritiky byla mu povzbuzením, aby pokračoval ve směru tom. Sám Turgeněv s nemalým uznáním se vyslovil o živém a věrném líčení a smysle i citu pro přírodu, jež ze spisů těch dýše, ba ani na Gogola neostaly bez účinku. Byly to literární události té doby. Posléze r. 1856 objevila se jeho ''Semejnaja chronika'' a ''Vospominanija''. Úspěch, s kterým dílo se setkalo, předstihl všechno očekávání spisovatelovo. Jsou to věrné obrazy cítění, smýšlení, konání a života ruského s nesetřeným pelem původnosti. Kritika uznala je za chloubu ruské slovesnosti, za jednu z prací národních, které každý ruský vzdělanec musí znáti.
R. 1847 počal '''A'''. churavěti a neduh oční nutil jej tráviti dny v temném pokoji. Posléze přišel i o jedno oko. Přes to neopouštěla ho bodrost a svěžest mysli. Na jaře r. 1858 choroba jeho značně se horšila. Následující léto trávil v zátiší u Moskvy, kde ve chvílích úlevy diktoval nový svůj spis, jenž ničím nepřipomíná, v jak bouřných chvílích povstal. Jest to přírodní líčení ''Sobiranije baboček'', jež vyšlo tiskem po jeho smrti ve sborníku »Bratčině«. Následující zimu trávil opět v Moskvě a přes to, že trpěl těžké bolesti, ostával literárně činným; zejména sepsal ještě stati: ''Zimněje utro, Vstrěča s Martinistami'' a povídku ''Nataša''. Zemřel dne 30. dubna 1859. Spisy jeho vyšly mnohokráte po různu o sobě. První úplné vydání sebraných spisů '''A'''-a vyšlo koncem roku 1886 v 6 dílech. Do češtiny přeložena jeho ''Rodinná kronika (Sem. ch.)'' od J. Sl. Tomíčka (1864), pak menší práce: ''Buran'' (Budeč. Zahr. 1883), ''Dvě cesty'' (Slov. Sbor. 1884),. ''Slavjanofil Šiškov'' (Zl. Praha 1884), ''Služby boží, Večer'' (Světozor 1884), ''Chovejme se k mládeži čestně'' (Čas 1887). ''[[Autor:Josef Jakub Toužimský|Tký.]]''
'''2) A'''. {{Prostrkaně|Konstantin Sergějevič}}, nejstarší syn předešlého, hlavní pěstitel a zakladatel nauky slavjanofilské, nar. 29. března 1817 v Aksakově, strávil léta dětství svého v idyllických poměrech statku otcovského. Patriarchální mrav, klid a spokojenost nevolnických rolníků v úrodné končině orenburské, širošírá step neostaly bez účinku na vnímavého hocha. Důvěrným obcováním s nevolníky osvojil si mnohé názory, jimiž později odůvodňoval své vývody. Ruský lid ve své prostotě tkvěl mu po celý život jako vzor na mysli a jako žádoucí protiva »zvrhlé, vzdělané třídy« a »zvrhlého západu«. Neobmezenou láskou lnul k otci svému, od něhož se nikdy neuchyloval. R. 1826 přesídlil se s ním do Moskvy, kde otec přijal místo censora, a od té doby po celý téměř život nevzdaloval se z města toho. Sám otec řídil zde jeho vychování, byl mu učitelem a vůdcem v životě, což podporovalo sice jeho mravní opravdovost, ale nikoliv samostatnost. Již r. 1832 vstoupil '''A'''. na slovesnou fakultu moskevské university, která tehdy ociťovala se na počátku nové doby a úplného převratu sboru professorského i studentstva. Lžiklassicism bral za své a učitelstvo i studentstvo oddávalo se s vroucností vědě a hledání pravdy. Rozhodný vliv na dobu a vývoj jejích názorů měla filosofie Schellingova a Hegelova. Professoři Pavlov, Nadeždin, zakladatel nové ruské kritiky, mladý nadšenec Sevyrev, horlivý Pogodin – všichni ti vnesli nového ducha ve vysoké učení.
Však i mimo přednášky ujal se čilý život v kruzích studentských. Byla to doba, která dala Rusi celou řadu vynikajících spisovatelův a myslitelů známých pod jménem »mužů let čtyřicátých«, kteří i po studiích universitních ostali spojeni v kruhu zvaném dle Stankeviče, horlitele pro filosofii Hegelovu. V kruhu tom ocitl se i '''A'''. společně s básníky Satinem, Krasovem a Kijušnikovem, s Ketčerem, Koršem, Pasekem, Bělinským a jinými. Později přibyli v kruh ten Granovskij, Turgeněv, Kolcov, Vas. Botkin, Katkov, Hercen a j. Již však tehda vyvíjely se v něm protivy a tvořily dva různé póly. Na jedné straně '''A'''., jenž zrakem idealisty posuzoval veškerý svět kolem a vytvořil si své ideály, pro něž ze skutečnosti vybíral si doklady, na druhé straně Bělinskij, Hercen, Granovskij, Turgeněv, kteří opírali své názory o skutečnost a neuznávali svět kolem sebe ani za dobrý, ani za přístojný, těžce pociťovali zvůli byrokracie, porobu nevolného lidu a všemoc policejní. K roztržce došlo však teprve r. 1840 a 1842. Byla to roztržka mezi idealismem a realismem, mezi slavjanofilstvím a západnictvím.
Po čtyřech létech ukončil '''A'''. svá studia a r. 1838 odebral se do Berlína poslouchat u pramene německé filosofie; avšak již po půl létě vrátil se do domu otcovského. Shoda '''A'''-a s odpůrci jeho byla tím nesnadnější, že '''A'''. šel až do krajních důsledků své nauky. Proto rozpadl se nejprve s Hercenem a Bělinským, tuhými realisty, a potom s Granovským. Od té doby žil '''A'''. ještě uzavřeněji v domě otcovském a jeho nauky stávaly se při vší vřelosti vlastenecké tím jednostrannějšími. Již v kruhu Stankevičově mluveno o vyžilosti a úpadku světa západního a Hegelovy nauky o národnosti a epochách národů vykládány v ten rozum, že Slovanstvo jest povoláno, aby oživilo a vzkřísilo svět novými ideami. Nyní prý přichází řada na Slovanstvo. '''A'''. nauky ty vedl do krajnosti. Rusko zdálo se mu spasitelem shnilé Evropy a zdrojem všech blahodárných počinů. V ten rozum jsou i jeho básně, z nichž první předčítal na universitě a uveřejňoval v »Teleskopu«, »MoskNabijudateli« a jiných listech.
První spis, který vzbudil pozornost a pro který utkal se s Bělinským v polemice, byla kritika o »Mrtvých duších« Gogolových (1842). Přikládal jim význam díla monumentálního a Gogola stavěl hned vedlé Shakespeara, čemuž Bělinskij odporoval. Větších i menších statí kritického obsahu vyšlo od něho ještě více v různých listech, jako odpověď Bělinskému v »Moskvitjaninu« (1842), o sebraných spisech Žukovského v »Molvě« (1857) a j.
Hlavní jeho spisy jsou však obsahu historického a historickojazykozpytného. V souhvězdí slavjanofilském (v němž Ivan Kirějevskij byl filosofem, bratr jeho Petr sběratelem národních písní, Chomjakov bohoslovcem, Samarin národním hospodářem), stkvěl se '''A'''. jako dějepisec a bratr jeho Ivan jako publicista. '''A'''. nebyl filolog ve vlastním slova smyslu ani dějepisec. Práce jeho jsou většinou náčrtky neb stati obsahující mnoho blesků myšlénkových a úvah filosofických, nikoli však přesné studium na základě pramenů. Nebyly mu také účelem, nýbrž prostředkem k nauce jeho slovanské. Základní myšlénka jeho děl jest láska k lidu obecnému a demokracie ruská. O lidu mluví s unesením, důstojnost jeho zdá se mu povznesenou nad dvořanstvo a podrývačnou činnost západnických románopiscův a básníků, s nimiž býval dříve v jednom kruhu. V ''Obozrěniji sovremennoj literatury'' (1857) dokazoval u všech tehdejších básníků úpadek ruské poesie a veškerou ruskou slovesnost po Gogolovi se všemi jejími Turgeněvy, Tolstými, Gončarovy, Pisemskými a Někrasovy označoval za prázdnou a lživou.
Jazykozpytem zanášel se po celý život. Prvním jeho dílem v tom oboru byl dissertační spis ''Lomonosov v istoriji russkoj literatury i russkago jazyka'' (1842–43). Nedokončená jeho ruská grammatika a pojednání o ruském časoslovu jsou díla bez podkladu vědeckého.
Z dějepisných prací vyniká zejména ''O drevnem bytě u Slavjan voobšče i u russkich v osobennosti'' (1852). Dle jeho vývodů nebylo nejstarší zřízení slovanské rodové, nýbrž základem jeho byly obecné sbory. Vystoupil tu proti platným názorům Solovjeva, Kalacova a j., že prý dali se svésti naukou německou. Odvolávaje se na byzantská a jiná svědectví o východních Slovanech dokazuje, že nejstarší řády byly demokratické, že rodiny neutonuly v rodu, nad nímž by byl měl neobmezenou vládu starešina, nýbrž podržely svou platnost. Odvolává se při tom i na »Libušin soud«, kde nevystupuje zřízení rodové, ale rodina a sbor obecní, tolikéž na staroruské letopisy Nestorovy a zákonník velikého knížete Jaroslava »Russkaja pravda«. Prosté a věrné líčení Nestorovo, kterak povolán byl z vůle veškerého lidu ruského cizí Varjag za vládce ruského, svědčí prý také o vysokém stupni politického života u starých Rusův, o mocné demokracii a svobodně se radících sborech. Nejstarší toto zřízení ruské oživlo prý později jako »věče«, sbor obecní a městský, jako duma bojarská a jako zemský sněm (zemskij sobor), který velcí knížata a carové moskevští svolávali k poradám a usnášením o důležitých říšských věcech. Vědecká oprávněnost vývodů těch také později uznána. Téhož směru jsou i dvě jeho stati: ''Ob osnovnych načalach russkoj istoriji'' (1849 a 1850, kde vytýká rozdíl mezi demokratickým pojmem zemlja (země) a gosudarstvem (státem), z ciziny přineseným, které. aniž se vzájemně potlačily, vešly spolu ve smlouvu proti zahraničnému i domácímu nepříteli. Zemlja jest lid, v ní jest tepna života národního, gosudarstvo jest vláda, jež pečuje pouze o zachování zevního pořádku. '''A'''. vidí v tom dvě rozdílné cesty, jimiž národové vůbec jíti mohou, aby konali svůj mravní úkol. Jest to cesta »vniterní božské pravdy« a cesta »zevního pravidla a pořádku«. První cestou kráčel ruský národ, druhou národové západní. Veškeré evropské státy založeny výbojem, jejich základní zásadou jest násilí a otroctví. Ruský stát však jest mu dílem svobodného povolání. Ruská vláda upevněna byla souhlasem lidu. Národ a vláda nesplývají,-ale spojují se u vzájemné důvěře. Tak vyvíjelo se Rusko až do Petra I., tu však nastal záhubný obrat. Opravy Petrovy nazývá '''A'''. násilnictvím a zradou na ruském lidu. »Stát« za Petra porušil smlouvu se »zemí«, jižto sobě porobil. Nové sídlo Petrovo nemá s Ruskem nic společného; s vyššími a vzdělanými vrstvami propadl jhu západu. Na jeho stranu přidali se i služebníci státní. Jedině prostý lid ostal věren starobylosti. Když Napoleon I. vpádem svým uvedl Rusko ve zmatek, obrátil se »stát« k »zemi« o pomoc, a Moskva, stará »hlava země«, zachránila »stát« i sebe. Čím pochybenější zdají se mu poměry od Petra I., tím ideálně půvabnější jeví se mu ruská starobylost, již líčí s nadšenou vroucností v pojednáních svých, jmenovitě ''O bogatyrjach vremen Vladimira po russkim pěsnjam; O sostojaniji krestjan v davnej Rusi; Scmisotlětije Moskvy; O jazyčestvě u drevnich Slavjan'' a j. Dovozuje, že v dávné Rusi nebylo šlechty. ženy a dívky byly stejně svobodny jako mužové, nevolnictvo bylo neznámo a zaneseno na Rus ze západu, již za dob pohanských byli ruští Slované vyspělí a způsobilí přijmouti nejkrásnější jeho ctnosti. K dávnověkým těm vzorům měla by se dle jeho nauky Rus vrátiti, a nikoli napodobiti západ. Ze své nauky činil i praktické důsledky. I zevnějškem chtěl se svými soudruhy blížiti se lidu, a když v druhé polovici čtyřicátých let na Rusi ovládl volnější duch, přijali i kroj lidu selského a nechávali si růsti dlouhé vousy a vlasy po způsobu mužíků; tomu však r. 1848 policie učinila přítrž shledávajíc v tom revolučního ducha.
Příčinu všelikých útrap přítomnosti viděl '''A'''. v západnictví a věřil, že po době zkoušek a utrpení zvítězí pravé Rusko a Moskva. Vhodná chvíle zdála se mu nadcházeti, když r. 1855 na trůn nastoupil Alexander II. Skrze ministra vnitra předložil novému mocnáři spis o vnitřním stavu Ruska. Jako syn k otci mluví tu k caru: »Hosudare ! Ty vstoupil jsi na trůn. První tyto chvíle jsou drahocenné a důležité nejen pro tebe, ale i pro tvé poddané.« Dále poukazuje na své rozdíly mezi státem a zemí, na dávnou Rus, a na základě tom shrnul v 15 článcích své důsledky, jež vrcholí v tom: aby vládě ponechána byla neobmezená moc vládní, národu pak úplná svoboda mravní, svoboda života a ducha; vládě právo konání a zákona, národu právo mínění a slova. Žádal za úplnou svobodu slova vždy a všude, a k tomu cíli i za zemský sněm, na němž by národ mohl pronášeti své mínění. Zde došel praktického výrazu program slavjanofilské strany o vnitřním zřízení ruském. Byť jeho ideály neměly oné podstaty, kterou jim přikládal, a vývody jeho o západnictvu postrádaly vědeckého odůvodnění, přece nauka '''A'''-a měla i má dosud svůj význam na Rusi. Přední zásluhou jeho bylo, že upozornil na lid v nevolnictví odstrčený a učinil jej ideálem oproti ideálům z ciziny do Ruska vnášeným. Konservativní jeho názory docházely také povšimnutí v kruzích nejvyšších, a nové zákonodárství ruské, jež následovalo, jmenovitě osvobození rolnictva, zřízení svobodných obcí a samosprávy okresu i gubernie se zemstvy, zavedení poroty a p. bylo vydatně podporováno snahami těmi.
'''A'''. dokončil život svůj dne 7. pros. 1860 na ostrově Zakynthu, na němž hledal zotavení. Smrť jeho otce v dubnu 1859 měla na něho tak mocný účinek, že počal chřadnouti, až podlehl úbytím. Byl idealistou nejen ve spisech svých a veřejné činnosti, ale i v životě soukromém. Po celý život svůj ostal panicem. Sebraných jeho spisů vvdal bratr jeho Ivan tři díly v Moskvě, z nichž první, obsahující práce historické a filologické, vyšel r. 1861, druhý r. 1875 a třetí (práce filologické, kritické a různé jiné) r. 1880. Vydání čtvrtého a pátého dílu bylo odloženo pro poměry censurní. ''[[Autor:Josef Jakub Toužimský|Tký.]]''
'''3) A'''. {{Prostrkaně|Ivan Sergějevič}}, mladší bratr Konstantinův, nar. 26. září 1823 ve vsi Nadeždině ufimské gubernie. Čím starší jeho bratr theorii slovanské nauky na Rusi, tím byl Ivan praktickému jejímu provádění. Konstantin byl horlivý, neunavný pracovník v zátiší domu otcovského, Ivan byl hlasatelem slavjanofilství pérem i slovem ve veřejnosti. Konstantin zemřel téměř nepovšimnut jako Kirějevští a Chomjakov, ačkoliv byli tvůrcové ideí těch. Ivan '''A'''. slaven byl nejen po Rusku, ale znám v celé Evropě, kde ze slov jeho se soudilo na stav věcí a poměry ruské. Sotva čtyřletý přišel s rodinou svou do Moskvy. Školy však navštěvoval v Petrohradě, jmenovitě ústav právnický. V době prázdnin konal mnohé cesty, Německo prošel s Bodenstädtem pěšky. Dokončiv 1842 studia vstoupil do moskevského senátu. Obor trestního soudnictví, v němž byl zaměstnán, učinil na něho dojem tak odporný, že potom ve veřejné své činnosti vší mocí domáhal se opravy a soudu národního, t. j. porotního. '''A'''. pokládal tento pobyt svůj v úřadě za nejtrapnější dobu svého života a r. 1848 dal se přesaditi v obor ministeria vnitra, kde stal se úřadníkem zvláštních příkazů. Zde naskytovala se mu příležitost podrobně seznámiti se s ruským lidem. Mezi jiným byl vyslán do Bessarabie, aby vyšetřil tam církevní rozkol, potom do jaroslavské gubernie, aby přehlédl městskou správu, zavedl jednotu ve víře a vyšetřil záhady sekty »běhounů«. Dospěl však k poznání. že přes uznanou jeho horlivost a svědomitost státní služba vůbec se pro něho nehodí. Zevní příčinu, že vzdal se služby, zavdala jeho báseň ''Brodjaga'', pro kterou od gubernátora byl podezříván, a ačkoliv v ní neshledáno nic podezřelého, přece bylo mu vytknuto, kterak jsa úředníkem ministerským, může učiniti hrdinou básně člověka »bezpasportného«, t. j. bez průvodního listu, a že básnění málo se hodí člověku, jenž má se těšiti důvěře vlády.
R. 1852 opustiv tedy státní službu oddal se činnosti veřejné. Prvním skutkem jeho samostatné činnosti byl ''Moskovskij sbornik''. Ivan '''A'''. byl jeho redaktorem, bratr Konstantin, Chomjakov a jiní slavjanofilové spolupracovníky. První díl 1852 šťastně prošel censurou, nicméně svými novými myšlénkami obrátil na sebe širší pozornost, jmenovitě i ministra vyučování Širinského Šichmatova, který však jej málo příznivě posoudil. Pokládalť »předpojatost« a »jednostranné i bezvýminečné pěstování myšlénky národnostní« za státu škodlivé, a vskutku druhý díl byl také ihned zakázán. Těžké provinění shledáno zejména v tom, že povídky a básně Chomjakova mluví o »nebývalém na Rusi pořádku«, Konst. '''A'''. v starobylých zpěvech že nechává spílati velikým knížatům, že ze starých skládání a pověstí činí závěrky o svobodné obci, demokracii a pod. Na tom však nebylo dosti. »Mosk. sbor.« byl vůbec zakázán, a to »nejen proto, co v něm obsaženo, ale i proto, co v něm se tají«, hlavním spolupracovníkům, bratřím '''A'''-ům, Chomjakovu, kn. Čerkasskému, Kirějevským, zakázáno uveřejňovati cokoliv vyjmouc prostřednictvím hlavní censury v Petrohradě, a ke všemu postaveni všichni pod policejní dozor. Mimo to Ivan '''A'''. jako největší vinník zbaven na vždy práva redigovati neb vydávati časopis. Velmi vhod přišel mu té doby úkol od zeměpisné společnosti na něho vznesený, aby prostudoval obchod na trzích ukrajinských. Koncem 1853 vydal se do Maloruska a s vlastní mu horlivostí oddal se úloze své seznamuje se nejenom s národem, ale i s ruským obchodem vůbec. Výsledek studia toho bylo objemné dílo ''Izslědovanije o torgovlě na Ukrainskich jarmarkach'' (1859), jež přijato bylo s velkým uznáním. Zem. spol. vyznamenala je Konstantinovskou medaillí a akademie nauk polovicí Demidovské ceny. Práce na díle tom přerušena však byla téměř dvouletou činností na poli válečném. Roku 1855 '''A'''. ničím nedal se zdržeti, aby neměl též činného podílu v obraně vlasti. Jako velitel oddílu serpuchovské národní obrany táhl do Bessarabie. Bojoval vlastně v dvojím směru, ostřím zbraně proti nepříteli zevnímu a pérem i slovem proti zhoubci domácímu, který i v době nejosudnější obohacoval se z peněz státních, t. j. proti intendantstvu. Účty od Ivana '''A'''-a sestavené ostaly nepotvrzeny proto, že svou mírností a poctivostí byly těžkou obžalobou ostatních.
V březnu 1856 uzavřeno příměří a '''A'''. vrátil se do Moskvy, hnedle však byl povolán zase od kn. Vasilčikova zpět na Krym, aby súčastnil se kommisse k vyšetření intendantských podniků pověstných dodavatelů Satlera a sp. Pracoval v kommissi mnoho měsíců, vida však, že všeliké vyšetřování ostane bez výsledku, vrátil se v pros. r. 1856 do Moskvy. R. 1858 vydával i redigoval ''Russkou besědu'', jež vycházela dle jména redakcí Košeleva. Posléze r. 1859 vymohl si přece právo vydávati list, a sice ''Parus''; již však po prvním čísle byl časopis zakázán. Závadným shledáno takřka vše, jmenovitě i článek Pogodinův, v němž litoval, že na Balkánském poloostrově na úkor Ruska šíří se vliv anglický a francouzský. I myšlénka vývoje národů slovanských byla proti mysli censorů. Zákaz budil velkou nevoli a s nejedné vynikající strany činěny pokusy u vlády, aby zákaz byl odvolán. Tu vláda sice dovolila, aby vycházel nový list ''Parochod'', avšak s podmínkou, že vyloučí ze svého programu: »myšlénku o právu samobytnosti vývoje národností slovanských i jiných«. S tím však Ivan '''A'''. nesouhlasil, a takž upuštěno od vydávání nového listu.
Zatím byl zemřel otec '''A'''-a, a bratr Konstantin '''A'''. zachvácen těžkou chorobou. Ivan provodil bratra na ostrov Zakynthos a ostal při něm až do jeho smrti. Odtud nastoupil pak cestu po jižních a západních zemích slovanských. Mocné hnutí jevilo se tehdá v Evropě. Italie se sjednocovala, Rakousko bylo oslabeno válkou s Francií a Viktorem Emanuelem, na Balkánském poloostrově chystal se nový obrat, jehož střediskem byl Bělehrad. Sem spěchali Bulhaři i Bosňáci, aby připravovali se k povstání. V Moskvě zařízen tou dobou slovanský spolek dobročinný. Činnost jeho byla sice velice tichá a neměla s oním evropským hnutím nic společného, nicméně byl to zárodek příští organisace slavjanofilské strany na Rusi. Od prvopočátku Iv. '''A'''. byl jeho tajemníkem a osnoval i přátelské spojení v jiných středištích slovanských. V Bělehradě vydal hotové provolání, v němž vyzýval Jihoslovany ke společnému boji za svobodu a sjednocení a k založení velké jihoslovanské jednoty. Před tím meškal v Dubrovníku, Zadru a Záhřebu, potom v Pešti, Vídni, Praze, Drážďanech, Krakově, Lvově a ve Varšavě. Navrátiv se v čci 1861 s mnohými zkušenostmi o národech slovanských do Moskvy, vymohl si dovolení k vydávání týdenníku ''Deň'', jež mu uděleno s podmínkou, že nebude míti zvláštní politické rubriky. Směr listu byl ve smysle pamětního spisu jeho bratra caru Alexandrovi II., rozhodně hájil práv lidu nevolnictví zbaveného a slynul svými dopisy a výklady v té příčině, bojoval za opravy ve smysle národním, ve všech oborech státní správy a soudnictví, a do počátku r. 1863 přinášel i listy z kruhů polských. Teprve prodlením povstání polského změnil své stanovisko vůči Polákům. Zároveň s nemalou znalostí a výmluvností hájil ostatních národů slovanských a obracel k nim pozornost ruské veřejnosti. S censurou měl poměrně menší boje; některé články byly sice zakázány a pro stati o zlořádech v baltických krajích bylo mu na čas složiti redaktorství, které za něho převzal Jiří Samarin, ale jinak prošel bez úrazu.
»Deň« vydáván v době, kdy prováděny veliké opravy státní, jež postavily Rusko na nové základy, a kdy zdálo se, že nadchází dávno očekávaná doba vnitřního utužení a uvolnění. Opravy však nedocházely žádoucího porozumění; na jedné straně stavěla se nepřátelsky proti nim byrokracie a na druhé straně vedly k přemrštěným theoriím a požadavkům Černyševského a mladého pokolení ruských socialistů. Za takových okolností, zejména od útoku Korakasova na život carův, nabývala vrchu reakce, jížto zakusil i nový denní list ''Moskva'', jejž '''A'''. vydával od počátku r. 1867. Toho času slavjanofilská strana slavila první velký úspěch svůj. Na květen 1867 ustanovena národopisná výstava ruská v Moskvě, a příčiněním '''A'''-a zavdala podnět ke sjezdu slovanskému. Účastníci ze všech končin slovanských byli vítáni všude na cestě své Ruskem až do Petrohradu, kdež car uvítal je jako »rodné slovanské bratry na rodné slovanské zemi«, zvláště pak v Moskvě. Zde v slavnostní hostině měl '''A'''. jednu ze svých úchvatných řečí, jež vrcholila ve výroku: »Vyhledávejme především bratrství, ostatní se dostaví.« Snahy '''A'''-a vítězily, za to však časopis jeho od ledna 1867 do 21. října 1868 třikráte byl zastaven; jednou na 3, pak na 4, posléze na 6 měsíců. V době té nahrazován byl ''Moskvičem'', kterýž též '''A'''. redigoval, ač pod jiným jménem. Zastavení dála se pro útoky proti vládě v příčině germanisace baltických krajů, pro chabou politiku vůči Polákům, pro utajení hladu v severních guberniích a pro neupřímnost byrokracie, která jednou rukou zavádí samosprávné a blahodárné opravy, druhou rukou však činí vše, aby je zmařila.
Poslední zastavení bylo spojeno se zákazem listu vůbec. Zakročování '''A'''-a bylo marné. Oddal se pak zcela jen slovanskému komitétu a přijal místo předsedy správní rady kupeckého banku moskevského. Té doby oženil se se sl. Annou Fedorovnou Tjutčevou. Jeho řeči o Slovanech a ve prospěch Slovanů, jeho pozdrav prohlasu carskému r. 1871, že Rusko necítí se více vázáno pařížskou smlouvou z r. 1856, pokud se týče Černého moře, a jiné jeho projevy činily tím větší dojem na Rusi i mimo Rus, čím vzácnější byly zde zjevy takové. Činnost jeho však vrcholila v l. 1875 až 1878. Ze pozornost ruské společnosti obrácena byla tak velkou měrou již k povstání v Hercegovině, bylo nemalou jeho zásluhou. Ve velkých rozměrech sbíraly se na Rusi příspěvky pro rodiny povstalců, pro Srbsko a Černou Horu. Potom r. 1876 vysíláni i dobrovolníci ruští, důstojníci i poddůstojníci. Střediskem ruchu toho byl slovanský spolek v Moskvě, a zde opět hlavním činitelem byl '''A'''. Proto v Evropě každému slovu jeho přikládána váha jako slovu čelného státníka. I za války ruské r. 1877–78 '''A'''. měl vliv na události v Srbsku a na Černé Hoře a účastenství států těch ve válce.
Nejproslulejší jeho řeč jest, kterou pronesl 4. července 1878. Kongress v Berlíně končil již své práce, smlouva však nebyla dosud úředně ohlášena. A tu '''A'''. pozvedl se vší horoucí výmluvností a zápalem svého hlasu proti smlouvě té: »Nechať jakékolivěk štědré ústupky na úkor Ruska a na prospěch nepřátel učiní ruští diplomaté, zdali Rusko v osobě svého vrchního zástupce proneslo své poslední slovo ? Nevěříme, že by všechna ta štědrost na účet ruské krve a ruské cti byla schválena vyšší mocí.« Dále za souhlasu přítomných v slavnostní hromadě slov. spolku vyzýval cara, aby »vysoko, mohutně a čestně pravicí vztyčil prapor ruský«, že Rus zvítězí a vyprostí se pohany. Alexander II. nechtěl však vydati Rusko a dílo osvobození na Balkáně nebezpečí, aby pustil se do války snad s celou Evropou, a byl se již rozhodl přijmouti smlouvu berlínskou. Řeč '''A'''-a nesměla býti vytištěna (teprve později byla vydána), slovanský spolek moskevský byl rozpuštěn a '''A'''. musil opustit Moskvu. Odebral se do Varvarinu ve vladimirské gubernii. Zde v zátiší jal se psáti zápisky o válce proti Turecku od počátku povstání hercegovského do konce války ruské. Sem do Varvarina zavítala k němu bulharská deputace nabízejíc mu jménem bulharských volebních komitétů volbu za knížete bulharského. '''A'''. hledě k poměrům státním trůnu nabízeného nepřijal, nicméně svědčí okolnost ta, jaké obliby požíval mezi Jihoslovany.
Vyhnanství jeho netrvalo dlouho; již v prosinci r. 1878 dovoleno mu navrátiti se. Připravoval se k vydávání nového týdenníku ''Rus'', k němuž obdržel dovolení během jediného dne. První číslo vyšlo v listop. r. 1880. »Rus« věnovala opět všestrannou pozornost domácím poměrům hospodářským, jmenovitě selského lidu, starému programu Konstantina '''A'''-a z roku 1856, slovanským národům přinášela hojně zajímavých pamětí a zápisků Konstantina '''A'''-a a jiných starších slavjanofilů.
Navzdor železnému zdraví svému počal '''A'''. pociťovati chorobu srdeční. Proto z jara r. 1885 odebral se na Krym do zátiší a v podzimu zotaven se navrátil. Avšak choroba dostavovala se znova. Posledním jeho činem byl tuhý boj, jejž svedl s censurou pro ruskou diplomacii. Měl vůbec nepříznivé mínění o ruské diplomacii a v ostrém článku koncem r. 1885 napsal o ruských státnících, že nemají »ani rozumu, ani srdce, ani svědomí, ani cti«. Za to obdržel výstrahu, již otiskl, avšak v následujícím čísle uveřejnil příkrou stať svědčící ministeriu vnitra o tom, co se musí pokládati za skutečné vlastenectví. Hájil nejen svých dřívějších výroků, ale činil i nové výtky vládě. Avšak krátce na to ulehl a již nepovstal. Zemřel chorobou srdeční 8. ún. (27. ledna st.) 1886. Nesmírné účastenství ve všech vrstvách společnosti ruské svědčilo o významu, který na Rusi měl. Carevna s carem, velcí knížata, kníže černohorský, srbský metropolita Michael, Pobědonoscev, ministři, akademie a jiní zaslali vdově telegrammy soustrasti a přes 100.000 truchlících provázelo jeho tělesné ostatky k poslednímu odpočinku. S ním odešel jeden z největších činitelů novověkého Ruska, jenž nejen na mysli lidu, ale i na dějiny své vlasti značný měl vliv. ''[[Autor:Josef Jakub Toužimský|Tký.]]''
{{Konec formy}}
[[Kategorie:Rusové v Ottově slovníku naučném|Aksakov]]
a98oyt9bpcmfowaocgnar3hs5508fa0
Ottův slovník naučný/Alabamský spor
0
46955
346232
316956
2026-11-15T11:14:54Z
Lenka64
2855
kor.
346232
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Alabamský spor
| PŘEDCHOZÍ = Alabama
| DALŠÍ = Alabanda
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Alabamský spor
| AUTOR = [[Autor:Josef Trakal|Josef Trakal]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 673—674. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n709/mode/1up Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}
{{Forma|proza}}
'''Alabamský spor''', proslulý případ mezinárodního sporu mezi Severoamerickými státy a Anglií, jehož průběh byl krátce následující. Za severoamerické války občanské byly ku příkazu jižních států, jejichž přístavy byly blokádou sevřeny, stavěny a vypraveny četné plenné lodi v anglickém přístavu liverpoolském za tím účelem, aby škodily námořskému obchodu států severních. Tyto plenné lodi křižovaly pod vlajkou jižních států na šírém moři, zadržovaly na potkání každou loď států severních a nemohouce ji vléci před kořistný soud svých blokádou sevřených přístavů, vyplenily ji a na konec stopily. Z lodí těch proslul křižák »Alabama« zvaný, jenž dal potom celému sporu jméno a jehož řádění učiněn byl konec teprv r. 1864 na pobřeží francouzském u Cherbourgu válečnou lodí severoamerickou Kearsage (kapitán Winslow), od které Alabama byla rozstřílena. Postrach před těmito plennými loďmi a škody jimi způsobené byly veliké. Marně protestovala zprvu vláda washingtonská u kabinetu londýnského proti tak hrubému porušení neutrality, jehož dopustila se Anglie právě tím, že trpěla, aby plenné lodi států jižních v anglických přístavech byly stavěny, aby odtud bez udání cíle své plavby vypluly a v anglických koloniích afrických své vyzbrojení doplnily,. jednajíc ostatně i proti svému vlastnímu zákonu o neutralitě (t. zv. Foreign Enlistment Act). Málem bylo by došlo k válce mezi oběma státy. Po delším vyjednávání (konvence londýnská ze 14. ledna 1869) konečně dohodly se obě vlády ve Washingtonu roku 1871 o rozhodčím soudu, jenž by o všech stížnostech severoamerických (t. zv. Alabama-claims) vedlé t. zv. Washingtonskvch pravidel o neutralitě rozhodl. Soud ten sešel se ku konci roku toho v Ženevě. Členové jeho byli: sir Alex. Cockburn (Anglie), C. F. Adams (Sev. Amerika), hr. Sclopis (Italie), předseda, J. Staempfli (Švýcarsko), bar. Itajuba (Brasilie). Severoamerické státy přihlásily k soudu nejen všecky škody přímé, nýbrž také nepřímé, které vzešly jim z vysokých premií pojišťovacích, z prodeje mnoha lodí obchodních anglickým rejdařům, z prodloužení války a t. p. Soud prohlásil však, že není příslušným k rozhodování o škodách nepřímých, poněvadž se mu nedostává dostatečného základu pro jejich ocenění, a vynesl 14. září 1872 rozsudek, jímž odsouzena byla Anglie k náhradě 15 mill. dolarů, které také zaplatila. Význam '''A'''-kého '''s'''-u pro mezinárodní právo záleží v tom, že jím utvrzena byla praxe rozhodčích soudů v otázkách mezinárodních, ač naděje, které namnoze vzbudil, byly poněkud přehnané. Z četné literatury o sporu tom buďtež uvedeny: Official correspondence on the claims in respect to the Alabama (Lond. 1867); American opinion on Alabama (New York 1870); Bluntschli, Opinion impartiale sur la question d'Alabama (Revue de droit internat. 1872); Geffeken, Die Alabamafrage (Stuttg. 1872); Montague Bernard, A historical account of the neutrality of Great Britain during the american civil war (Lond. 1875); Trakal, O mezinárodním právu naší doby (Osvěta 1887, str. 608.). ''[[Autor:Josef Trakal|Tkl.]]''
{{Konec formy}}
[[Kategorie:Mezinárodní právo v Ottově slovníku naučném|Alabamský spor]]
3fyg6zvtnyegvqq5pm27g3dzbihqwbp
Národu národní kulturu/Rudolf Beran
0
93580
346229
306303
2026-11-15T10:50:46Z
Lenka64
2855
kor.
346229
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Národu národní kulturu
| PŘEDCHOZÍ = Dr. Karel Kramář
| ČÁST = Rudolf Beran
| DALŠÍ = Oldřich Blažíček
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Rudolf Beran
| AUTOR = [[Autor:Rudolf Beran|Rudolf Beran]]
| VYDÁNO = 25. 12. 1936
| datum vydání = 1936-12-25
| LICENCE = PD old 70
| ZDROJ = Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 1
| strany = 17
| číslo = 353
| ročník = 76
| periodikum = Národní listy
| ONLINE = {{Kramerius|mzk|6d49a5f0-435f-11dd-b505-00145e5790ea}}
| JINÉ = Odpověď vybrané osobnosti na [[Národu národní kulturu|anketní otázku]] od redakce Národních listů.
}}
{{Forma|proza}}
Při odhalení pomníku nezapomenutelnému našemu státníku Antonínu Švehlovi v Říčanech jsem řekl, že se musíme vrátiti k duchu 28 října. Je zajisté nutno, abychom více, než kdykoliv jindy, vzpomínali zápasů za naše osvobození a uvědomili si velký význam naší národní kultury v tomto boji.
Jen tehdy, když jsme byli prodchnuti duchem vzájemné národní solidarity, opravdové lásky k národu, a když všechny nás spojovala pouta upřímného národního cítění, konali jsme divy v boji za svobodu.
Odmítli jsme ve svém vnitropolitickém životě v osvobozeném státě přejímati různé politické vzory z ciziny, staráme se společným úsilím o to, aby bylo zamezeno šíření nezdravých a nás poškozujících učení, které se cizina snaží k nám importovat.
I v kultuře se musíme vrátit k naší zdravé národní duši. Nepřipusťme zhoubných zásahů, které jsou do našeho kulturního života zanášeny zejména v posledních letech. Snažme se žíti, pokud je to krajně možno, vlastním životem. Uvědomujme si, že nejkrásnější, co máme v literatuře, v hudbě a v malířství, vyrostlo vždy jen z naší půdy a z upřímného cítění národního.
Je prostě nutno, abychom odmítli kopírování ciziny a různé ideologie, kterými i v kultuře má býti pěstována třídní nenávist a potlačováno poctivé národní cítění i přirozený život národa.
Zejména však dbejme toho, aby do národních a kulturních nebo tělovýchovných organisací nebyla zanášena politika. {{Prostrkaně|zvláště ochraňme naše sokolstvo a hasičstvo, aby nebylo dotčeno politickými zápasy.}} Pěstujme duch opravdového bratrství v těchto našich významných celonárodních institucích.
Zejména působme k tomu, aby všechno naše školství, zvláště školství lidové, bylo prodchnuto duchem čistého, pravého nacionalismu. Zde nás čeká velký úkol. Pravá obrana státu vyžaduje nejdříve poctivého cítění národního a čistého národního idealismu.
Proto si přeji vřele, aby v našich školách byl duch našich vlasteneckých učitelů, kteří se tolik zasloužili o probuzení národa a o naše osvobození.
{{Konec formy}}
7vfmfr69ljcw03mx9mec8vyu3x3ux6c
346230
346229
2026-11-15T10:51:47Z
Lenka64
2855
tečka
346230
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Národu národní kulturu
| PŘEDCHOZÍ = Dr. Karel Kramář
| ČÁST = Rudolf Beran
| DALŠÍ = Oldřich Blažíček
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Rudolf Beran
| AUTOR = [[Autor:Rudolf Beran|Rudolf Beran]]
| VYDÁNO = 25. 12. 1936
| datum vydání = 1936-12-25
| LICENCE = PD old 70
| ZDROJ = Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 1
| strany = 17
| číslo = 353
| ročník = 76
| periodikum = Národní listy
| ONLINE = {{Kramerius|mzk|6d49a5f0-435f-11dd-b505-00145e5790ea}}
| JINÉ = Odpověď vybrané osobnosti na [[Národu národní kulturu|anketní otázku]] od redakce Národních listů.
}}
{{Forma|proza}}
Při odhalení pomníku nezapomenutelnému našemu státníku Antonínu Švehlovi v Říčanech jsem řekl, že se musíme vrátiti k duchu 28. října. Je zajisté nutno, abychom více, než kdykoliv jindy, vzpomínali zápasů za naše osvobození a uvědomili si velký význam naší národní kultury v tomto boji.
Jen tehdy, když jsme byli prodchnuti duchem vzájemné národní solidarity, opravdové lásky k národu, a když všechny nás spojovala pouta upřímného národního cítění, konali jsme divy v boji za svobodu.
Odmítli jsme ve svém vnitropolitickém životě v osvobozeném státě přejímati různé politické vzory z ciziny, staráme se společným úsilím o to, aby bylo zamezeno šíření nezdravých a nás poškozujících učení, které se cizina snaží k nám importovat.
I v kultuře se musíme vrátit k naší zdravé národní duši. Nepřipusťme zhoubných zásahů, které jsou do našeho kulturního života zanášeny zejména v posledních letech. Snažme se žíti, pokud je to krajně možno, vlastním životem. Uvědomujme si, že nejkrásnější, co máme v literatuře, v hudbě a v malířství, vyrostlo vždy jen z naší půdy a z upřímného cítění národního.
Je prostě nutno, abychom odmítli kopírování ciziny a různé ideologie, kterými i v kultuře má býti pěstována třídní nenávist a potlačováno poctivé národní cítění i přirozený život národa.
Zejména však dbejme toho, aby do národních a kulturních nebo tělovýchovných organisací nebyla zanášena politika. {{Prostrkaně|zvláště ochraňme naše sokolstvo a hasičstvo, aby nebylo dotčeno politickými zápasy.}} Pěstujme duch opravdového bratrství v těchto našich významných celonárodních institucích.
Zejména působme k tomu, aby všechno naše školství, zvláště školství lidové, bylo prodchnuto duchem čistého, pravého nacionalismu. Zde nás čeká velký úkol. Pravá obrana státu vyžaduje nejdříve poctivého cítění národního a čistého národního idealismu.
Proto si přeji vřele, aby v našich školách byl duch našich vlasteneckých učitelů, kteří se tolik zasloužili o probuzení národa a o naše osvobození.
{{Konec formy}}
ikqokil9m1uyho38genllslcd8yk02k
Ottův slovník naučný/Pful
0
97360
346231
333005
2026-11-15T11:07:36Z
Lenka64
2855
kor.
346231
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Pful
| PŘEDCHOZÍ = Pfuhl
| DALŠÍ = Pfullendorf
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Pful
| AUTOR = [[Autor:Adolf Černý|Adolf Černý]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 670–671. {{Kramerius|nkp|861056e0-04ce-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}}
| LICENCE = PD old 70
| WIKIPEDIA-HESLO = hsb:Křesćan Bohuwěr Pful
| WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q10723434|Christian Traugott Pfuhl}}
}}
{{Forma|proza}}
'''Pful''' {{Prostrkaně|Křesćan Bohuwěr}}, jazykozpytec hornolužický (* 28. břez. 1825 v Příšecích — † 21. pros. 1890). Studoval gymnasium v Budyšíně a od r. 1843 evang. theologii a filologii v Lipsku. Byl gymnasijním professorem v Drážďanech (nejprve na t. zv. »Kreuzschule«, od r. 1861 na t. zv. »Vitzthumském« gymnasiu), ale činnosti své učitelské záhy byl nucen zanechati; již koncem let šedesátých počal churavěti a r. 1872 pro trvalou chorobu dán byl na odpočinek. Tu ještě přidala se choroba oční, tak že ubohý učenec byl po 13 posledních let svého života téměř úplně slepý. Práce svoje od té doby pouze diktoval. — '''P.''' jest se Smoleŕem a Hórnikem hlavním zakladatelem obrozeného spisovného jazyka hornolužického. Ve druhém sešitě »Časopisu Maćicy Serbskeje« (1848) '''P.''' vyložil ''Hornjołužiski serbski prawopis z krótkim ryčničnym překladom''. R. 1861 vyšla v témž časopise ''Hornjołužiska serbska ryčnica na přirunowacym stejiśću'', díl I., Zvukosloví. Zůstalo však jen při tom dílu; k tvarosloví nedošlo. Za to r. 1867 vydal úplnou mluvnici hornolužickou jazykem německým: ''Laut- und Formenlehre der oberlausitzischwendischen Sprache''. Největší význam má jeho ''Łužiski serbski słownik'' (1857—1866), jeden z hlavních základních kamenů lužického jazyka a písemnictví, podobně jako slovník Jungmannův. O lužickém slovníku počal pracovati již v letech studentských, r. 1844 počal jej také již tisknouti ve spojení s J. P. Jórdanem; ale zůstalo při jediném sešitě pro nedostatek prostředků peněžních. Teprve v letech šedesátých za spolupracovnictví M. Hórnika a H. Zejleŕa vydal nákladem Matice svůj slovník, který doposud dokonalejším, úplným slovníkem nahrazen nebyl, ač množství doplňků uveřejněno jest v »Časop. Mačicy Serbskeje«. Z ostatních prací jeho obzvláštní důležitost má snůška památek jazyka Slovanů polabských, uveřejněná v matičním »Časopise« v l. 1863—64 pod názvem ''Pomniki Połobjan Słowjanśćiny''. Kromě toho nacházíme v témž časop. množství článků jazykozpytných, ale ty nemají významu, ba naopak sestupují na stupeň filologických fantasií; je to vysvětlitelno tělesným neštěstím '''P'''-ovým, ztrátou zraku. Nemoha stopovati pokroky badání filologického utkvěl na jednom stupni a zapadal v kombinace více romantické než vědecké. To však neubírá mu významu, který jest pro Lužičany i slovanskou vědu vůbec veliký. '''P.''' byl i jinak neunavně činný. Psal skoro do všech časopisů lužických, a to nejen články a poučení o jazyce lužickém, ale i povídky, básně, memoiry atd. Z básní jeho znárodněla píseň »Hory módre, ja was znaju«. »Mačica Serbska« vydala o sobě dvě jeho povídky pro lid: ''Serbaj'' (1848) a ''Wuměnkaŕ'' (1851). — Životopis jeho od A. Černého viz ve »Zlaté Praze« 1890. ''[[Autor:Adolf Černý|Čný.]]''
{{Konec formy}}
h8mowo52toyzgl65jz0cwf53mk33z0p
Zakládající akt NATO–Rusko
0
99614
346225
338741
2026-11-14T15:06:13Z
Venca24
1218
346225
wikitext
text/x-wiki
{{TextinfoJura
| TITULEK = Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací
| AUTOR = NATO a jeho členské státy; Ruská federace
| PŮVODNÍ_ZNĚNÍ = Paříž, 27. května 1997
| ZDROJ = Oficiální znění NATO; úplné bibliografické údaje jsou uvedeny níže.
| LICENCE = PD official
| PŘELOŽIL = [[Uživatel:AsterVellum|AsterVellum]], s využitím strojového překladu a následnou revizí
| JINÉ = Český překlad byl překladatelem výslovně uvolněn jako volné dílo (public domain), v rozsahu práv, která k němu vlastní. Zdůvodnění právního statusu předlohy a jeho meze jsou uvedeny na [[Diskuse:Zakládající akt NATO–Rusko|diskusní stránce]].
| WIKIPEDIA = Zakládající akt NATO–Rusko
}}
<div style="font-size:150%; line-height:1.3; font-weight:bold; margin:1em 0 0.4em;">Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací</div>
<div style="font-size:110%; margin-bottom:1.5em;">Paříž, 27. května 1997</div>
== Preambule ==
Organizace Severoatlantické smlouvy a její členské státy na jedné straně a Ruská federace na straně druhé, dále jen „NATO“ a „Rusko“, budou na základě pevného závazku přijatého na nejvyšší politické úrovni<ref name="p01">'''Povaha úvodního závazku.''' RU „твердого обязательства“; EN „enduring political commitment“; FR „engagement politique durable“. České „pevného závazku“ zachovává ruské vyjádření intenzity. EN/FR navíc výslovně vymezují závazek jako politický a zdůrazňují trvání; rozdíl se nemá z českého přívlastku zpětně vymazat.</ref> společně budovat trvalý a všeobsáhlý mír<ref name="p02">'''Charakter míru.''' RU „прочный и всеобъемлющий мир“; EN „lasting and inclusive peace“; FR „paix durable et ouverte à tous“. „Trvalý a všeobsáhlý mír“ sleduje RU. Výraz „všeobsáhlý“ se zde chápe inkluzivně, nikoli jako tvrzení o věcném rozsahu mírové smlouvy.</ref> v euroatlantickém prostoru, založený na zásadách demokracie a kooperativní bezpečnosti.
NATO a Rusko se navzájem nepovažují za protivníky. Jejich společným cílem je překonat pozůstatky dřívější konfrontace a soupeření a posílit vzájemnou důvěru a spolupráci. Tento akt znovu potvrzuje odhodlání NATO a Ruska dát konkrétní obsah svému společnému závazku budovat stabilní, mírovou a nerozdělenou Evropu, celistvou a svobodnou, ku prospěchu všech jejích národů. Přijetí tohoto závazku na nejvyšší politické úrovni znamená začátek zásadně nového vztahu mezi NATO a Ruskem. Na základě společného zájmu, vzájemnosti a transparentnosti hodlají rozvíjet silné, stabilní a trvalé partnerství.
Tento akt stanoví cíle a mechanismus konzultací, spolupráce, společného rozhodování a společného postupu, které budou tvořit jádro vzájemných vztahů mezi NATO a Ruskem.
NATO prochází hlubokou proměnou — procesem, který bude pokračovat. V roce 1991 Aliance upravila svou strategickou doktrínu tak, aby zohlednila nové bezpečnostní prostředí v Evropě. NATO proto výrazně omezilo své konvenční a jaderné síly<ref name="p03">'''Omezení sil NATO.''' RU „существенно сократила“; EN „radically reduced“; FR „réduit de manière radicale“. Předmětem slovesa jsou síly, nikoli výslovně jejich početní stavy. České „výrazně omezilo své ... síly“ zachovává tento rozsah; míru změny EN/FR formulují silněji.</ref> a pokračuje v jejich přizpůsobování. Při zachování schopnosti plnit závazky přijaté ve [[Severoatlantická smlouva|Washingtonské smlouvě]] NATO rozšířilo a bude dále rozšiřovat své politické funkce a ujalo se nových úkolů v oblasti udržování míru a zvládání krizí na podporu Organizace spojených národů (OSN) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), například v Bosně a Hercegovině, aby v těsné spolupráci s dalšími zeměmi a mezinárodními organizacemi čelilo novým bezpečnostním výzvám. NATO vytváří v rámci Aliance Evropskou bezpečnostní a obrannou identitu (ESDI). Bude dále rozvíjet širokou a dynamickou spolupráci s účastnickými státy OBSE, zejména prostřednictvím Partnerství pro mír, a spolu s partnerskými zeměmi pracuje na iniciativě k vytvoření Euroatlantické rady partnerství. Členské státy NATO se rozhodly přezkoumat Strategickou koncepci NATO, aby zajistily její plný soulad s novou bezpečnostní situací a výzvami v Evropě.
Rusko pokračuje v budování demokratické společnosti a v politické a hospodářské transformaci. Rozpracovává koncepci své národní bezpečnosti a reviduje svou vojenskou doktrínu, aby byly plně v souladu s novou bezpečnostní realitou. Rusko provedlo hluboké snížení svých ozbrojených sil, v bezprecedentním rozsahu stáhlo své jednotky ze zemí střední a východní Evropy a z pobaltských zemí a stáhlo všechny své jaderné zbraně na vlastní státní území. Je odhodláno dále snižovat své konvenční a jaderné síly.<ref name="p04">'''Další snižování ruských sil.''' RU „привержена дальнейшему сокращению“; EN „committed to further reducing“; FR „déterminée à réduire encore plus“. „Je odhodláno dále snižovat“ vyjadřuje pokračující závazek a nepřidává nevyjádřený předmět „početní stavy“.</ref> Aktivně se účastní mírových operací na podporu OSN a OBSE i zvládání krizí v různých částech světa. Rusko přispívá do mnohonárodních sil v Bosně a Hercegovině.
== I. Zásady ==
Vycházejíce ze zásady, že bezpečnost všech států euroatlantického společenství je nedělitelná, budou NATO a Rusko společně přispívat k vytvoření společné a komplexní bezpečnosti v Evropě, založené na oddanosti sdíleným hodnotám, závazkům a normám chování v zájmu všech států. NATO a Rusko budou napomáhat posilování OBSE, včetně dalšího rozvíjení její úlohy jako hlavního nástroje preventivní diplomacie, předcházení konfliktům, zvládání krizí, obnovy po konfliktech a regionální bezpečnostní spolupráce, a také posilování jejích operačních schopností k plnění těchto úkolů. OBSE jako jediná celoevropská bezpečnostní organizace hraje klíčovou úlohu při udržování míru a stability v Evropě. Při posilování OBSE budou NATO a Rusko spolupracovat, aby předešly jakékoli možnosti návratu k rozdělené a konfrontační Evropě nebo k izolaci kteréhokoli státu.
V souladu s prací OBSE na modelu společné a komplexní bezpečnosti pro Evropu 21. století a s přihlédnutím k rozhodnutím lisabonského summitu týkajícím se Charty evropské bezpečnosti budou NATO a Rusko usilovat o co nejširší spolupráci mezi účastnickými státy OBSE s cílem vytvořit v Evropě společný prostor bezpečnosti a stability bez dělících linií a sfér vlivu, které by omezovaly suverenitu kteréhokoli státu.
NATO a Rusko vycházejí z předpokladu, že společný cíl posílit bezpečnost a stabilitu v euroatlantickém prostoru ku prospěchu všech zemí vyžaduje reakci na nová rizika a výzvy, jako jsou agresivní nacionalismus, šíření jaderných, biologických a chemických zbraní, terorismus, přetrvávající porušování lidských práv a práv osob příslušejících k národnostním menšinám a nevyřešené územní spory, které ohrožují společný mír, prosperitu a stabilitu.
Tento akt se nedotýká a nemůže být vykládán tak, že se dotýká hlavní odpovědnosti Rady bezpečnosti OSN za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti ani úlohy OBSE jako všeobecné a komplexní organizace<ref name="p05">'''Povaha OBSE.''' RU „общей и всеобъемлющей“; EN „inclusive and comprehensive“; FR „générale et globale“. „Všeobecné a komplexní“ přibližuje RU/FR, ale anglické „inclusive“ výslovněji označuje zahrnující charakter organizace.</ref> pro konzultace, rozhodování a spolupráci v její oblasti a jako oblastního uspořádání ve smyslu kapitoly VIII [[Charta OSN|Charty OSN]].<ref name="p09">'''OBSE podle kapitoly VIII Charty OSN.''' RU „региональной организации по смыслу Главы VIII“; EN „regional arrangement“; FR „accord régional“. Český překlad Charty OSN (č. 30/1947 Sb.) užívá v kapitole VIII pojem „oblastní dohody“ a Radě bezpečnosti přiznává „odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti“; překlad příslušného odstavce části I tuto terminologii zohledňuje. RU zde mluví o organizaci, EN/FR o uspořádání — rozdíl předloh zůstává.</ref>
Při provádění ustanovení tohoto aktu budou NATO a Rusko v dobré víře dodržovat své závazky podle mezinárodního práva a mezinárodních dokumentů, včetně závazků vyplývajících z Charty OSN a ustanovení [[Všeobecná deklarace lidských práv|Všeobecné deklarace lidských práv]], jakož i své závazky podle Helsinského závěrečného aktu a následných dokumentů OBSE, včetně Pařížské charty a dokumentů přijatých na lisabonském summitu OBSE.
K dosažení cílů tohoto aktu budou NATO a Rusko zakládat své vztahy na společném závazku dodržovat tyto zásady:
* na základě transparentnosti rozvíjet silné, stabilní, trvalé a rovnoprávné partnerství a spolupráci k posílení bezpečnosti a stability v euroatlantickém prostoru;
* uznávat zásadní úlohu, kterou při rozvoji společné prosperity a komplexní bezpečnosti hrají demokracie, politický pluralismus, právní stát, úcta k lidským právům a občanským svobodám a rozvoj tržního hospodářství;<ref name="p06">'''Tržní hospodářství.''' RU „рыночной экономики“; EN „free market economies“; FR „économies de marché“. České jednotné číslo a pojem „tržní hospodářství“ sledují RU; EN má plurál a výslovný prvek svobodného trhu. Překlad tento rozdíl nevydává za doslovnou shodu.</ref>
* zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti sobě navzájem i proti kterémukoli jinému státu, jeho suverenitě, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakýmkoli způsobem neslučitelným s Chartou OSN a s Deklarací zásad, jimiž se řídí vztahy mezi účastnickými státy, obsaženou v Helsinském závěrečném aktu;
* respektovat suverenitu, nezávislost a územní celistvost všech států, jejich neodmyslitelné právo zvolit si prostředky k zajištění vlastní bezpečnosti<ref name="p07">'''Volba prostředků bezpečnosti.''' RU „их права выбора путей“; EN „inherent right to choose“; FR „droit inhérent de choisir“. Český výraz „neodmyslitelné právo“ odpovídá výslovnému EN/FR přívlastku; ruské znění vyjadřuje právo volby bez něj. „Prostředky“ je zde překlad ruského „путей“ v bezpečnostním kontextu, nikoli omezení na vojenské prostředky.</ref>, nedotknutelnost hranic a právo národů na sebeurčení, jak jsou zakotveny v Helsinském závěrečném aktu a dalších dokumentech OBSE;
* zachovávat vzájemnou transparentnost při tvorbě a provádění obranné politiky a vojenských doktrín;
* předcházet konfliktům a řešit spory mírovými prostředky v souladu se zásadami OSN a OBSE;
* podporovat případ od případu mírové operace prováděné z pověření Rady bezpečnosti OSN nebo v rámci odpovědnosti OBSE<ref name="p08">'''Operace pod Radou bezpečnosti.''' RU „под руководством“; EN „under the authority“; FR „sous l'autorité“. Doslovné „pod vedením“ by mohlo být čteno tak, že Rada bezpečnosti operaci operativně velí; EN/FR vyjadřují institucionální autoritu. Text proto užívá jednotně „z pověření Rady bezpečnosti OSN“ a odpovídajícím způsobem „v rámci odpovědnosti OBSE“.</ref>.
== II. Mechanismus konzultací a spolupráce: Stálá společná rada NATO–Rusko ==
K uskutečňování činností a cílů stanovených tímto aktem a k rozvíjení společných přístupů k evropské bezpečnosti a politickým otázkám vytvoří NATO a Rusko Stálou společnou radu NATO–Rusko.<ref name="p10">'''Název společného orgánu.''' RU „Совместный Постоянный Совет Россия-НАТО“; EN „NATO-Russia Permanent Joint Council“; FR „Conseil conjoint permanent OTAN-Russie“. Pořadí členů i přívlastků se liší. Český text používá jednotný název „Stálá společná rada NATO–Rusko“ pro orgán tohoto aktu, nikoli pozdější Radu NATO–Rusko.</ref> Hlavním cílem této rady bude prohlubovat důvěru, jednotu záměrů a praxi konzultací a spolupráce mezi NATO a Ruskem, aby se posílila jejich vzájemná bezpečnost i bezpečnost všech zemí euroatlantického prostoru, aniž by se oslabila bezpečnost kohokoli. Vzniknou-li neshody, budou se NATO a Rusko snažit je urovnat v rámci politických konzultací v duchu dobré vůle a vzájemné úcty.
Stálá společná rada poskytne mechanismus pro konzultace, koordinaci a v nejvyšší možné míře, tam, kde to bude vhodné, pro společné rozhodování a společný postup v bezpečnostních otázkách společného zájmu. Konzultace se nebudou vztahovat na vnitřní záležitosti NATO, členských států NATO ani Ruska.
Společným cílem NATO a Ruska je rozpoznat a využít co nejvíce příležitostí ke společnému postupu. Očekávají, že s rozvojem jejich vztahu vzniknou další takové příležitosti.
Stálá společná rada bude hlavním místem konzultací mezi NATO a Ruskem v době krizí nebo v jakékoli jiné situaci, která se dotýká míru a stability. Kromě řádných zasedání se budou konat i mimořádná zasedání rady, aby v naléhavých případech umožnila rychlé konzultace. V této souvislosti povedou NATO a Rusko ve Stálé společné radě neprodlené konzultace, pokud některý z členů rady shledá hrozbu pro svou územní celistvost, politickou nezávislost nebo bezpečnost.
Činnost Stálé společné rady bude založena na zásadách vzájemnosti a transparentnosti. V průběhu konzultací a spolupráce se NATO a Rusko budou navzájem informovat o bezpečnostních výzvách, kterým čelí, a o opatřeních, která každá strana zamýšlí přijmout k jejich řešení.
Ustanovení tohoto aktu nedávají NATO ani Rusku žádným způsobem právo veta vůči krokům druhé strany ani nezasahují do jejich práva samostatně rozhodovat a jednat či je neomezují. Nelze je použít jako prostředek k poškození zájmů jiných států.
Stálá společná rada se bude scházet na různých úrovních a v různých podobách podle projednávané otázky a přání NATO a Ruska.<ref name="p24">'''Rozdělení odstavců v jazykových zněních.''' RU „будет проводить встречи“; EN „will meet“; FR „se réunira“. Ruská webová sazba dělí odstavce o zasedáních rady jinak než EN/FR. České členění sleduje rozlišení jednotlivých ustanovení. Odlišné členění ruské odrážky o jaderných informacích je vysvětleno v poznámce „Jaderné informace v části III“; nejde o obsahový rozdíl ani o doplnění nového ustanovení.</ref> Na úrovni ministrů zahraničních věcí a na úrovni ministrů obrany se bude scházet dvakrát ročně a na úrovni velvyslanců či stálých představitelů při Severoatlantické radě každý měsíc.
Stálá společná rada se může podle potřeby scházet také na úrovni hlav států a předsedů vlád.
Stálá společná rada může podle potřeby zřizovat výbory nebo pracovní skupiny pro jednotlivá témata či oblasti spolupráce, a to ad hoc nebo trvale.
Pod záštitou Stálé společné rady se budou scházet také vojenští představitelé a náčelníci generálních štábů; náčelníci generálních štábů se sejdou nejméně dvakrát ročně a vojenští představitelé každý měsíc. Podle potřeby mohou být svolána jednání vojenských odborníků.
Stálé společné radě budou společně předsedat generální tajemník NATO, zástupce jednoho z členských států NATO na základě rotace a zástupce Ruska.
NATO a Rusko zřídí nezbytné administrativní struktury na podporu práce Stálé společné rady.
Rusko zřídí při NATO misi vedenou představitelem v hodnosti velvyslance. Součástí této mise bude pro účely vojenské spolupráce vysoký vojenský představitel a jeho aparát. NATO si ponechává možnost zřídit odpovídající zastoupení v Moskvě; podmínky jeho fungování budou teprve stanoveny.
Pořad jednání řádných zasedání bude stanovován společně. Budou vypracována organizační opatření a jednací řád Stálé společné rady. Tato opatření budou připravena pro její ustavující zasedání, které se uskuteční nejpozději čtyři měsíce po podpisu tohoto aktu.
Stálá společná rada bude vykonávat tři odlišné druhy činnosti:
* vést konzultace o tématech uvedených v části III tohoto aktu a o jakékoli jiné politické či bezpečnostní otázce určené vzájemnou dohodou;
* na základě těchto konzultací připravovat společné iniciativy, o nichž se NATO a Rusko dohodnou, že k nim vydají souběžná prohlášení<ref name="p11">'''Souběžná vyjádření.''' RU „параллельные заявления“; EN „speak or act in parallel“; FR „s'exprimer ou d'agir en parallèle“. RU jmenuje prohlášení, EN/FR obecněji mluvení či jednání. Česká „souběžná prohlášení“ sledují konkretizaci RU; následující „kroky“ zachovávají druhou část spojení.</ref> nebo budou souběžně jednat;
* po dosažení konsensu v průběhu konzultací<ref name="p12">'''Podmínka společného rozhodnutí.''' RU „в случае достижения консенсуса“; EN „once consensus has been reached“; FR „une fois le consensus réalisé“. Ve všech třech zněních je konsensus podmínkou společného rozhodování, nikoli předem daným výsledkem každé konzultace. Výslovné odmítnutí práva veta se nachází v dalším odstavci aktu.</ref> přijímat společná rozhodnutí a případ od případu společně jednat, včetně rovnoprávné účasti na plánování a přípravě společných operací, mimo jiné mírových operací z pověření Rady bezpečnosti OSN nebo v rámci odpovědnosti OBSE<ref name="p08" />.
Veškeré kroky NATO nebo Ruska, podniknuté společně či odděleně, musí být v souladu s Chartou OSN a řídícími zásadami OBSE.
NATO a Rusko uznávají význam prohlubování kontaktů mezi zákonodárnými sbory států, které jsou účastníky tohoto aktu, a budou také podporovat širší dialog a spolupráci mezi Severoatlantickým shromážděním a Federálním shromážděním Ruské federace.
== III. Oblasti konzultací a spolupráce ==
Při budování svých vztahů se NATO a Rusko zaměří na konkrétní oblasti společného zájmu. Budou se vzájemně radit a usilovat o spolupráci v co nejširší možné míře v těchto oblastech:
* otázky společného zájmu týkající se bezpečnosti a stability v euroatlantickém prostoru nebo konkrétních krizí, včetně příspěvku NATO a Ruska k bezpečnosti a stabilitě v tomto prostoru;
* předcházení konfliktům, včetně preventivní diplomacie, zvládání krizí a řešení konfliktů, s přihlédnutím k úloze a odpovědnosti OSN a OBSE a k činnosti těchto organizací v uvedených oblastech;
* společné operace, včetně mírových operací, posuzované případ od případu, z pověření Rady bezpečnosti OSN nebo v rámci odpovědnosti OBSE<ref name="p08" />; pokud se v takových případech použijí mnohonárodní operační síly (CJTF)<ref name="p13">'''CJTF/MOS/GFIM.''' RU „многонациональных оперативных сил“; EN „Combined Joint Task Forces“; FR „Groupes de forces interarmées multinationales“. České „mnohonárodní operační síly“ je blízké RU, zatímco zkratka CJTF identifikuje konkrétní alianční koncepci v EN.</ref>, také účast v nich od rané fáze;
* účast Ruska v Euroatlantické radě partnerství a v Partnerství pro mír;
* výměna informací a konzultace o strategii, obranné politice a vojenských doktrínách NATO a Ruska, jakož i o rozpočtech a programech rozvoje infrastruktury;
* otázky kontroly zbrojení;
* celý rozsah otázek jaderné bezpečnosti;
* předcházení šíření jaderných, biologických a chemických zbraní a jejich nosičů, boj proti nezákonnému obchodu s jadernými materiály a posílení spolupráce v konkrétních oblastech kontroly zbrojení, včetně politických a obranných aspektů šíření zbraní;
* možná spolupráce v oblasti taktické protiraketové obrany;<ref name="p14">'''Protiraketová obrana.''' RU „тактической противоракетной обороны“; EN „Theatre Missile Defence“; FR „défense contre les missiles de théâtre“. „Taktická protiraketová obrana“ sleduje RU; EN/FR odkazují na prostor operací. Žádný z uvedených úryvků sám nestanoví přesný raketový dosah.</ref>
* zvyšování bezpečnosti regionálního letového provozu, rozšiřování jeho kapacity a vzájemné výměny podle potřeby, za účelem posilování důvěry prostřednictvím větší transparentnosti<ref name="p15">'''Účel letecké výměny.''' RU „для содействия доверию“; EN „to promote confidence“; FR „pour promouvoir la confiance“. Všechna tři znění vyjadřují účel: posilování důvěry. Česká větná vazba proto nesmí změnit účelové určení na samostatnou, nesouvisející činnost.</ref> a výměny informací o protivzdušné obraně a souvisejících aspektech správy a řízení vzdušného prostoru, včetně zkoumání možné spolupráce v příslušných otázkách protivzdušné obrany;
* zvyšování transparentnosti, předvídatelnosti a vzájemné důvěry, pokud jde o velikost a úlohy konvenčních sil členských států NATO a Ruska;
* vzájemná výměna informací o otázkách jaderných zbraní, včetně doktrín a strategie NATO a Ruska, tam, kde to bude vhodné;<ref name="p16">'''Jaderné informace v části III.''' RU „взаимные обмены, по мере необходимости“; EN „reciprocal exchanges, as appropriate“; FR „échanges réciproques, en tant que de besoin“. Ruská webová sazba připojuje větu k předchozí odrážce; obsah však nechybí. EN/FR ji oddělují. Samostatná česká odrážka je redakční zarovnání, nikoli doplnění věty neobsažené v RU.</ref>
* koordinace programu rozšířené spolupráce mezi příslušnými vojenskými strukturami, jak je dále podrobněji uvedeno;
* hledání možností spolupráce v oblasti vyzbrojování prostřednictvím zapojení Ruska do Konference národních ředitelů pro vyzbrojování NATO;
* konverze obranného průmyslu;
* vytváření vzájemně dohodnutých projektů spolupráce souvisejících s obranou v oblasti hospodářství, životního prostředí a vědy;
* provádění společných iniciativ a cvičení v oblasti civilní připravenosti na mimořádné události a pomoci při katastrofách;
* boj proti terorismu a obchodu s drogami;
* zlepšování porozumění veřejnosti rozvíjejícím se vztahům mezi NATO a Ruskem<ref name="p17">'''Veřejné porozumění.''' RU „улучшение понимания общественностью“; EN „improving public understanding“; FR „amélioration de la compréhension par le public“. Všechna znění mluví o porozumění veřejnosti, ne pouze o rozsahu poskytovaných informací; české „zlepšování porozumění“ tento rozdíl zachovává.</ref>, včetně zřízení dokumentačního střediska nebo informační kanceláře NATO v Moskvě.
Další oblasti lze přidat vzájemnou dohodou.
== IV. Politicko-vojenské otázky ==
NATO a Rusko potvrzují společný záměr usilovat o větší stabilitu a bezpečnost v euroatlantickém prostoru.<ref name="p18">'''Společný záměr.''' RU „общее намерение добиваться укрепления“; EN „shared desire to achieve“; FR „désir commun de parvenir“. RU má výraznější volní modalitu („záměr usilovat“), EN/FR mluví o společném přání dosáhnout výsledku. České „společný záměr usilovat“ vědomě sleduje RU.</ref>
Členské státy NATO znovu potvrzují, že nemají úmysl, plán ani důvod<ref name="p19">'''Jaderné rozmístění a trojice záporů.''' RU „не имеют намерений, планов или причин“; EN „no intention, no plan and no reason“; FR „aucune intention, aucun projet et aucune raison“. Zachovány jsou tři oddělené členy. Jde o vyjádření tehdejších úmyslů, plánů a důvodů v daném odstavci, nikoli samo o sobě o časově neomezený zákaz.</ref> rozmístit jaderné zbraně na území nových členů ani potřebu měnit jakýkoli aspekt uspořádání jaderných sil nebo jaderné politiky NATO; nepředpokládají ani, že by taková potřeba vznikla v budoucnu. To zahrnuje skutečnost, že NATO rozhodlo, že nemá úmysl, plán ani důvod zřizovat na území těchto členů sklady jaderných zbraní, ať výstavbou nových, nebo úpravou dosavadních skladovacích zařízení. Sklady jaderných zbraní se rozumějí zařízení zvlášť určená pro umístění jaderných zbraní; zahrnují všechny typy zodolněných nadzemních či podzemních objektů (skladovacích bunkrů nebo trezorových úložišť) určených ke skladování jaderných zbraní.
Členské státy NATO a Rusko uznávají význam přizpůsobení Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) v širším kontextu bezpečnosti v prostoru OBSE a práce na modelu společné a komplexní bezpečnosti pro Evropu 21. století. Budou spolu s dalšími smluvními státy ve Vídni pracovat na přizpůsobení smlouvy CFE tak, aby se zvýšila její životaschopnost a účinnost, se zřetelem k měnícímu se bezpečnostnímu prostředí v Evropě a oprávněným bezpečnostním zájmům všech účastnických států OBSE. Jejich společným cílem je uzavřít dohodu o přizpůsobení v co nejkratší době. Jako první krok budou spolu s dalšími smluvními státy smlouvy CFE usilovat o co nejrychlejší uzavření rámcové dohody stanovující základní prvky přizpůsobené smlouvy CFE v souladu s cíli a zásadami Dokumentu o rozsahu a parametrech, schváleného v Lisabonu v prosinci 1996.
NATO a Rusko se domnívají, že důležitým cílem přizpůsobení smlouvy CFE by mělo být výrazné snížení celkového množství výzbroje a techniky omezené smlouvou, povoleného v oblasti její působnosti, slučitelné s oprávněnými obrannými potřebami každého smluvního státu. NATO a Rusko vyzývají všechny smluvní státy smlouvy CFE, aby zvážily snížení svých oprávnění držet výzbroj a techniku podle této smlouvy jako součást celkového úsilí dosáhnout nižších stavů, které odpovídají proměně bezpečnostního prostředí v Evropě.
Členské státy NATO a Rusko se zavazují, že během jednání budou v souladu s Dokumentem o rozsahu a parametrech projevovat zdrženlivost, pokud jde o stávající uspořádání a schopnosti svých konvenčních ozbrojených sil, zejména jejich početní stavy a rozmístění, v oblasti působnosti smlouvy, aby vývoj bezpečnostní situace v Evropě neoslabil bezpečnost žádného smluvního státu. Tímto závazkem není dotčena možnost jednotlivých smluvních států dobrovolně snížit početní stavy nebo rozmístění svých sil ani jejich oprávněné bezpečnostní zájmy.
Členské státy NATO a Rusko vycházejí z toho, že přizpůsobení smlouvy CFE by mělo pomoci zajistit stejnou míru bezpečnosti všem smluvním státům bez ohledu na jejich členství v politicko-vojenské alianci, a to jak zachováním a posílením stability, tak dalším předcházením jakémukoli destabilizujícímu nárůstu sil v různých evropských regionech i v Evropě jako celku. Přizpůsobená smlouva CFE by rovněž měla dále zvýšit vojenskou transparentnost rozšířenou výměnou informací a ověřováním a umožnit případné přistoupení nových smluvních států.
Členské státy NATO a Rusko navrhují ostatním smluvním státům smlouvy CFE přizpůsobit ji tak, aby smluvní státy mohly transparentním a kooperativním postupem dospět k závěrům o sníženích, k nimž by byly ochotny přistoupit, a o národních stropech pro výzbroj a techniku omezenou smlouvou, které z nich vyplývají. Tyto stropy pak budou v přizpůsobené smlouvě zakotveny jako závazné limity, jež všechny smluvní státy schválí konsensem a přezkoumají v roce 2001 a poté každých pět let. Smluvní státy přitom vezmou v úvahu všechny stavy výzbroje a techniky omezené smlouvou, stanovené původní smlouvou CFE pro oblast od Atlantiku po Ural, podstatná snížení uskutečněná od té doby, změny situace v Evropě a potřebu zajistit, aby nebyla oslabena bezpečnost žádného státu.
Členské státy NATO a Rusko znovu potvrzují, že smluvní státy smlouvy CFE by měly jednotlivě nebo společně s jinými udržovat jen takové vojenské schopnosti, které odpovídají jejich oprávněným individuálním či kolektivním bezpečnostním potřebám, s přihlédnutím k jejich mezinárodním závazkům včetně smlouvy CFE.
Každý smluvní stát bude své přijetí ustanovení přizpůsobené smlouvy o všech národních stropech smluvních států zakládat na svém hodnocení současné a budoucí bezpečnostní situace v Evropě.
Členské státy NATO a Rusko budou navíc při jednáních o přizpůsobení smlouvy CFE spolu s ostatními smluvními státy usilovat o posílení stability dalším rozvojem opatření, která zabrání jakémukoli potenciálně hrozivému nahromadění konvenčních sil v dohodnutých oblastech Evropy, včetně střední a východní Evropy.
NATO a Rusko vyjasnily své záměry ohledně uspořádání svých konvenčních sil v novém bezpečnostním prostředí Evropy a jsou připraveny konzultovat vývoj tohoto uspořádání v rámci Stálé společné rady.
NATO znovu potvrzuje, že v současném a předvídatelném bezpečnostním prostředí bude Aliance plnit úkoly kolektivní obrany i další úkoly zajišťováním nezbytné interoperability, integrace a schopnosti posilovat síly, nikoli dodatečným trvalým rozmístěním podstatných bojových sil.<ref name="p20">'''Podstatné bojové síly.''' RU „существенных боевых сил“; EN „substantial combat forces“; FR „d'importantes forces de combat“. „Podstatné bojové síly“ je blízké RU a EN. Žádný z těchto termínů v aktu sám neurčuje číselný práh; nelze jej do českého překladu doplnit.</ref> Bude se proto muset opírat o odpovídající infrastrukturu přiměřenou uvedeným úkolům. V této souvislosti může podle potřeby dojít k posílení sil při obraně proti hrozbě agrese a při úkolech na podporu míru v souladu s Chartou OSN a řídícími zásadami OBSE, jakož i při cvičeních v souladu s přizpůsobenou smlouvou CFE, ustanoveními Vídeňského dokumentu z roku 1994 a vzájemně dohodnutými opatřeními transparentnosti. Rusko bude při rozmísťování svých konvenčních sil v Evropě projevovat obdobnou zdrženlivost.
Členské státy NATO a Rusko budou usilovat o větší transparentnost, předvídatelnost a vzájemnou důvěru, pokud jde o jejich ozbrojené síly. Budou plně dodržovat své závazky podle Vídeňského dokumentu z roku 1994 a rozvíjet spolupráci s ostatními účastnickými státy OBSE, včetně jednání v příslušném formátu, mimo jiné v rámci OBSE, s cílem posilovat důvěru a bezpečnost.
Členské státy NATO a Rusko budou využívat a zdokonalovat stávající režimy kontroly zbrojení a opatření na budování důvěry, aby vytvářely bezpečnostní vztahy založené na mírové spolupráci.
NATO a Rusko budou za účelem rozvoje spolupráce mezi svými vojenskými strukturami rozšiřovat politicko-vojenské konzultace a spolupráci prostřednictvím Stálé společné rady a intenzivnějšího dialogu mezi nejvyššími vojenskými představiteli NATO a jeho členských států a Ruska. Na všech úrovních uskuteční program podstatně rozšířených vojenských aktivit a praktické spolupráce mezi NATO a Ruskem. V souladu se zásadami Stálé společné rady bude tento intenzivnější dialog mezi vojenskými představiteli založen na tom, že žádná ze stran nepovažuje druhou za hrozbu ani neusiluje o oslabení její bezpečnosti. Bude zahrnovat pravidelné vzájemné brífinky o vojenských doktrínách NATO a Ruska, strategiích a z nich vyplývajícím uspořádání sil a široké možnosti společných cvičení a výcviku.
Na podporu tohoto intenzivnějšího dialogu a vojenských složek Stálé společné rady zřídí NATO a Rusko na základě vzájemnosti a dalších vzájemných ujednání vojenské styčné mise na různých úrovních.
Za účelem prohloubení svého partnerství a zajištění toho, aby bylo v nejvyšší možné míře založeno na praktických aktivitách a přímé spolupráci, budou příslušné vojenské orgány NATO a Ruska zkoumat další rozvoj koncepce společných mírových operací NATO a Ruska. Tato iniciativa by měla navazovat na kladné zkušenosti ze společné činnosti v Bosně a Hercegovině a tam získané poznatky budou využity při vytváření mnohonárodních operačních sil (CJTF).
== Závěrečná ustanovení ==
Tento akt nabývá účinku dnem podpisu.<ref name="p21">'''Účinek od podpisu.''' RU „Настоящий Акт применяется с даты его подписания.“; EN „The present Act takes effect upon the date of its signature.“; FR „Le présent Acte prend effet à la date de sa signature.“ Ruské „применяется“ doslova vyjadřuje, že se akt od podpisu uplatňuje; EN a FR mluví o nabytí účinku. České „nabývá účinku dnem podpisu“ vystihuje společný časový význam všech tří znění a sleduje formulaci EN/FR, aniž by bylo doslovným převodem ruského slovesa. Tato překladatelská volba sama nerozhoduje o právní závaznosti aktu.</ref>
NATO a Rusko přijmou v souladu se svými postupy příslušné kroky k zajištění jeho provádění.
Tento akt je vyhotoven ve dvou originálních exemplářích, každý v ruském, francouzském a anglickém jazyce.<ref name="p22">'''Počet a jazyky exemplářů.''' RU „каждый на русском, французском и английском языках“; EN „two originals“; FR „deux exemplaires originaux“. RU výslovně vztahuje tři jazyky ke každému ze dvou exemplářů; české „každý“ tuto vazbu zachovává.</ref>
Generální tajemník NATO a vláda Ruské federace předají text tohoto aktu generálnímu tajemníkovi OSN a generálnímu tajemníkovi OBSE se žádostí, aby jej rozeslali všem členům svých organizací.<ref name="p25">'''Předání textu OSN.''' Dokument OSN A/52/161–S/1997/413 obsahuje na první straně průvodní dopis stálého představitele Ruské federace ze dne 28. května 1997 s tištěnou podpisovou doložkou: RU „С. ЛАВРОВ“; EN „(Signed) S. LAVROV“. Soubor zahrnuje také text Zakládajícího aktu. Lavrovův podpis se vztahuje k průvodnímu dopisu, nikoli k podpisové straně samotného aktu. Nejde o reprodukci Lavrovova vlastnoručního autogramu. Bibliografický záznam a adresy ruského a anglického znění jsou uvedeny v oddílu Zdroje.</ref>
== Podpisová strana ==
Podepsáno v Paříži dne 27. května 1997.<ref name="p23">'''Podpisová strana a osobní jména.''' RU „ПОДПИСАНО В ПАРИЖЕ“; EN „SIGNED IN PARIS“; FR „SIGNÉ A PARIS“. Datum a tištěné podpisové popisky jsou na archivním faksimile (s. 13). Jména jsou redakční identifikací, nikoli tištěnou součástí aktu; nejde o reprodukci vlastnoručních podpisů. Dobový program Bílého domu uvádí plánované účastníky, ne ve všech případech skutečné podepisující. Pro Kanadu je proto podle dokumentární edice Melville–Shakleina uveden R. Irwin a pro Turecko Süleyman Demirel; Demirelovu účast dokládá také jeho projev zveřejněný NATO a podpis „S. Demirel“ ve faksimile.</ref>
{| class="wikitable"
! Podpisový popisek
! Osoba (redakční identifikace)
|-
| Za Organizaci Severoatlantické smlouvy — generální tajemník NATO
| Javier Solana
|-
| Za Ruskou federaci — prezident Ruské federace
| Boris Yeltsin (Boris Jelcin)
|-
| Belgické království
| Jean-Luc Dehaene
|-
| Kanada
| R. Irwin
|-
| Dánské království
| Paul Nyrup Rasmussen
|-
| Francouzská republika
| Jacques Chirac
|-
| Spolková republika Německo
| Helmut Kohl
|-
| Řecká republika
| Konstandinos Simitis
|-
| Islandská republika
| David Oddsson
|-
| Italská republika
| Romano Prodi
|-
| Lucemburské velkovévodství
| Jean Claude Juncker
|-
| Nizozemské království
| Wim Kok
|-
| Norské království
| Thorbjorn Jagland
|-
| Portugalská republika
| Antonio Guterres
|-
| Španělské království
| Jose Maria Aznar
|-
| Turecká republika
| Süleyman Demirel
|-
| Spojené království Velké Británie a Severního Irska
| Tony Blair
|-
| Spojené státy americké
| Bill Clinton
|}
----
== Ediční a překladatelské poznámky ==
Toto je neoficiální český překlad Zakládajícího aktu, pojatý dokumentárně. Jeho účelem je zpřístupnit českým čtenářům dokument klíčový pro vývoj evropské bezpečnostní architektury po skončení studené války a pro vztahy mezi NATO a Ruskem. Akt odmítá dělení Evropy do sfér vlivu omezujících svrchovanost států, s odkazem na Helsinský závěrečný akt potvrzuje jejich svrchovanost, územní celistvost, nedotknutelnost hranic a právo svobodně volit prostředky zajištění vlastní bezpečnosti. Obsahuje také prohlášení členských států NATO o nerozmisťování jaderných zbraní na území nových členů a stanoví rámec vzájemných konzultací a spolupráce NATO a Ruska v bezpečnostních a politických otázkách.
Překlad usiluje o co nejvěrnější podání obsahu a v mezích srozumitelné češtiny se drží formulací jazykových znění aktu. Hlavním překladovým východiskem bylo ruské znění zveřejněné NATO, volba daná jazykovou příbuzností ruštiny a češtiny. Text byl průběžně porovnáván s anglickým a francouzským zněním, v některých formulacích i v členění se od ruské verze odchyluje. Podstatné významové, terminologické a strukturní rozdíly a příslušná překladatelská rozhodnutí komentují poznámky níže.
Osobní jména v podpisové tabulce, tyto poznámky i bibliografické údaje tvoří ediční aparát a nejsou součástí samotného aktu. Přehled použitých jazykových znění a jejich zdrojů je uveden v oddílu „Zdroje“.
{{Poznámky pod čarou}}
== Zdroje ==
=== 1. Primární jazyková znění aktu ===
* NORTH ATLANTIC TREATY ORGANIZATION. ''Основополагающий акт о взаимных отношениях, сотрудничестве и безопасности между Российской Федерацией и Организацией североатлантического договора''. NATO, 27. 5. 1997. Ruské znění. Adresa: <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://www.nato.int/en/about-us/official-texts-and-resources/official-texts/1997/05/27/founding-act?selectedLocale=ru</nowiki></span>.
* NORTH ATLANTIC TREATY ORGANIZATION. ''Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security between NATO and the Russian Federation''. NATO, 27. 5. 1997. Anglické znění. Adresa: <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://www.nato.int/en/about-us/official-texts-and-resources/official-texts/1997/05/27/founding-act</nowiki></span>.
* ORGANISATION DU TRAITÉ DE L'ATLANTIQUE NORD. ''Acte fondateur sur les relations, la coopération et la sécurité mutuelles entre l'OTAN et la Fédération de Russie''. OTAN, 27. 5. 1997. Francouzské znění. Adresa: <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://www.nato.int/fr/about-us/official-texts-and-resources/official-texts/1997/05/27/founding-act</nowiki></span>.
=== 2. Úřední předání aktu OSN ===
* UNITED NATIONS. ''Letter dated 28 May 1997 from the Permanent Representative of the Russian Federation to the United Nations addressed to the Secretary-General''. A/52/161; S/1997/413. New York: United Nations, 30. 5. 1997. Průvodní dopis S. Lavrova: s. 1; součástí souboru je text Zakládajícího aktu.<br />Katalog OSN: záznam A/52/161–S/1997/413, <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://digitallibrary.un.org/record/234353</nowiki></span>.<br />Ruské znění: ''Основополагающий акт о взаимных отношениях, сотрудничестве и безопасности между Российской Федерацией и Организацией Североатлантического договора'' (PDF), <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://digitallibrary.un.org/record/234353/files/A_52_161--S_1997_413-RU.pdf</nowiki></span>.<br />Anglické znění: ''Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security between the North Atlantic Treaty Organization and the Russian Federation'' (PDF), <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://digitallibrary.un.org/record/234353/files/A_52_161--S_1997_413-EN.pdf</nowiki></span>.
=== 3. Faksimile a podpisová strana ===
* NATO ARCHIVES. ''NATO and the Russian Federation — Founding Act'' [archivní faksimile, PDF]. 1997, s. 13. Adresa: <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://archives.nato.int/uploads/r/null/1/3/137932/0329_NATO_and_the_Russian_Federation-Founding_Act_1997_ENG.pdf</nowiki></span>.
=== 4. Právní terminologie použitá v poznámkách ===
* ''Charta Spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora''. Č. 30/1947 Sb., zejména článek 24 a kapitola VIII. Elektronické znění: <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-30</nowiki></span>.
=== 5. Doplňkové doklady k podpisové straně ===
* MELVILLE, Andrei; SHAKLEINA, Tatiana (eds.). ''Russian Foreign Policy in Transition: Concepts and Realities''. Budapest; New York: Central European University Press, 2005. ISBN 978-963-7326-17-2. Část I, dokument 6, „Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security Between the Russian Federation and the North Atlantic Treaty Organization (1997)“, podpisový seznam. Edice odkazuje na ''Diplomaticheskiy vestnik'', 1997, č. 6, s. 4–10.
* THE WHITE HOUSE. ''Trip to France, Netherlands, and the United Kingdom'' [dobový program, část „Signing Ceremony for the NATO-Russia Founding Act“]. 27. 5. 1997. Adresa: <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://clintonwhitehouse4.archives.gov/WH/New/Europe/052797.html</nowiki></span>.
* DEMIREL, Süleyman. ''Statement by Süleyman Demirel, President of the Republic of Turkey at the Signing Ceremony of the NATO-Russia Founding Act''. NATO, 27. 5. 1997. Adresa: <span style="overflow-wrap:anywhere;"><nowiki>https://www.nato.int/en/news-and-events/events/transcripts/1997/05/27/statement</nowiki></span>.
[[Kategorie:Právo]]
jl482crt0rucrw9tquwmpw54pytim9t
Ottův slovník naučný/Gerson
0
100382
346226
346186
2026-11-15T09:49:58Z
Lenka64
2855
kor.
346226
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Gerson
| PŘEDCHOZÍ = Gersfeld
| DALŠÍ = Gerson Jean Charlier
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Gerson
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 79. {{Kramerius|nkp|9a196510-0b21-11e5-b309-005056825209}}
| LICENCE = PD anon 70
| WIKIPEDIA-HESLO =
}}
{{Forma|proza}}
'''Gerson''': '''1)''' '''G''' tiskařská rodina pražských židů. Založena v XVI. stol. {{Prostrkaně|'''G'''-em ben Šelómó kohen}}, který považuje se za prvého tiskaře typy hebrejskými v Praze (t. zv. kazovská tiskárna).
'''2)''' '''G.''' {{Prostrkaně|Wojciech}}, malíř polský (* 1831 ve Varšavě), vzdělal se v l. 1845—50 v umělecké škole varšavské, v l. 1853—1855 v akademii petrohradské a konečně v l. 1856—58 u Cognieta v Paříži. Vrátiv se do Varšavy, vyučoval kreslení v ústavě hluchoněmých a od r. 1872 malířství a kreslení na tamější škole malířské. R. 1867 podnikl uměleckou cestu do Paříže a Berlína a r. 1872 do Italie. Před tím cestoval velmi mnoho po Polsku a sebral rozsáhlou sbírku národních typů. Od r. 1854 do dnešní doby vytvořil kol 440 obrazů, většinou obsahu historického, ač zabývá se též krajinomalbou, genrem a allegorickými malbami dekorativními. Hlavní z jeho obrazů jsou: ''Pohřeb venkovana'' (1856); ''Gestujicí horal'' (1857); ''Dívka bez přístřeší'' (1857); ''Sv. Jadviga'' (1861); ''Apoštolově němečtí u Slovanů'' (1867); ''Soběský ve Vilanově'' (1868); ''Kjejstut a Vitold'' (1873); ''Kopernik vykládající v Římě astronomii'' (1876); ''Smrť Přemyslova'' (1881); ''Bez naděje'' (1883); ''Královna Barbora zjevuje se Sigmundu Augustovi'' (1886); ''Dvůr Kazimíra Spravedlivého'' (18S8); ''Královna Jadviga přijímající snubní dary'' (1890), několik pohledů z Tater a j. Některé z nich byly vyznamenány na výstavách ve Vídni, v Paříži a hlavně v Petrohradě, kde '''G.''' jmenován roku 1873 akademikem a roku 1878 professorem akademie. '''G.''' jest umělcem nevšedního nadání a aesthetického vzdělání, důkladně znalý v dějinách a theorii umění, který měl veliký vliv na rozvoj malířského umění v Polsku, jenž odchoval velkou řadu vynikajících žákův, ale i jako zakladatel uměleckého spolku (Towarzystwo Sztuk Pěkných) ve Varšavě (1861) a jako publicista. Množství aesthetických úvah jeho přinášely varšavské listy hlavně v l. 1867-70. Mimo to přeložil do polštiny dílo Leonarda da Vinci »Trattato di Pittura«, sestavil rukověť anatomie pro umělce, vydal ''Ubiory ludu polskiego'' (Varšava, 1855, 14 listů) a pořídil illustrace k dílu »Hetmani Polsky«.
{{Konec formy}}
[[Kategorie:Polští malíři v Ottově slovníku naučném|Gerson]]
nuqau3j1b7mc9vzvytbci0sfwtyaoom
Riegrův Slovník naučný/Beaumaris
0
100401
346223
2026-11-14T12:15:59Z
Lenka64
2855
n
346223
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Riegrův Slovník naučný
| PŘEDCHOZÍ = Beaumarchais
| ČÁST = Beaumaris
| DALŠÍ = Beaume
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Beaumaris
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Slovník naučný.'' Praha : I. L. Kober, 1860–1874, 1885, str. 558
| ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f48e910-c3a4-11e6-ac1c-001018b5eb5c}}
| LICENCE = PD anon 70
| WIKIPEDIA-HESLO =
}}
{{Forma|proza}}
'''Beaumaris''', m. ang. na ostr. Anglesey se 4000 ob. a přístavem. Na bl. ''Baron-Hill'', rozkošný letohrad s krásným parkem.
{{Konec formy}}
0l2ru027gvnug04sleli0a5361b1fbz
Riegrův Slovník naučný/Beaume
0
100402
346224
2026-11-14T14:51:27Z
Lenka64
2855
n
346224
wikitext
text/x-wiki
{{NavigacePaP
| TITUL = Riegrův Slovník naučný
| PŘEDCHOZÍ = Beaumaris
| ČÁST = Beaume
| DALŠÍ = Beaumont (město)
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Beaume
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Slovník naučný.'' Praha : I. L. Kober, 1860–1874, 1885, str. 558
| ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f48e910-c3a4-11e6-ac1c-001018b5eb5c}}
| LICENCE = PD anon 70
| WIKIPEDIA-HESLO =
}}
{{Forma|proza}}
'''Beaume''' [bóm] Josef, fr. malíř hist., nar. 1790 v Marseille, maluje nejvíc obrazy z voj. života. Velmi zn. je obraz jeho ''Napoleon v Porto Ferrago na loď vstupující. '''2) B'''. v. {{Prostrkaně|[[../Вaumé/]]}}.
{{Konec formy}}
o7ivnxiirduv7hdbpj6r6a35yil1y7n